id
stringlengths 1
7
| url
stringlengths 31
341
| title
stringlengths 1
182
| text
stringlengths 20
378k
|
|---|---|---|---|
794 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ho%C5%99%C3%AD%2C%20m%C3%A1%20panenko | Hoří, má panenko | Hoří, má panenko je česko-italský hraný film režiséra Miloše Formana z roku 1967.
Výroba
Původně se měl film natáčet na černobílý filmový materiál, Formanovi však bylo nabídnuto točit na barevný, čehož Forman využil. Postavy vystupující ve filmu jsou ztvárněny převážně neherci z řad vrchlabských hasičů. Ve Vrchlabí v Podkrkonoší se také natáčelo. Místní společenský sál, ve kterém byl film natočen, zde stojí dodnes. Jedná se o poslední film Miloše Formana natočený v Československu před jeho emigrací do USA.
Hrají
Jan Vostrčil, Josef Kolb, Josef Valnoha, Josef Šebánek, František Debelka, Jan Stöckl, Stanislav Holubec, Alena Květová, Antonín Blažejovský
Děj
Děj se odehrává na hasičském bále, kde se baví vesničtí lidé. Jako zpestření je pro ně připravena tombola, která je však rozkradena, a rovněž volba miss, která však také skončí neslavně.
Obnovená premiéra
Film byl jako druhý český film v pořadí po Marketě Lazarové digitálně restaurován za podpory Nadace české bijáky. Uveden byl v roce 2012 na MFF v Karlových Varech a v září 2012 v distribuci kin.
Ocenění
Film byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film.
Reference
Externí odkazy
Hoří, má panenko na webu České televize
České filmové komedie
Italské filmové komedie
Filmy z roku 1967
Filmy Miloše Formana
Filmy o hasičích |
800 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Intimn%C3%AD%20osv%C4%9Btlen%C3%AD | Intimní osvětlení | Intimní osvětlení je český film, natočený v roce 1965 režisérem Ivanem Passerem jako jeho dlouhometrážní debut. Film byl natáčen v reálných interiérech s hrajícími neherci, což mu přineslo velkou míru autentičnosti. Postupně se stal význačným filmem české nové vlny, byl přijat pozitivně domácí i zahraniční odbornou kritikou.
Děj ukazuje dva dny běžného života obyčejné rodiny na vesnici, kde žije pospolu několik generací, které staví dům, amatérsky muzicírují a vedou hovory o všem, během kterých rodinu navštíví otcův starý přítel. Tato návštěva dává možnost k bilancování života.
Film byl digitálně zrestaurován za podpory Nadace české bijáky. Uveden byl v obnovené premiéře v roce 2015 na MFF v Karlových Varech.
Externí odkazy
Intimní osvětlení: komika a lyrika banality – text Jiřího Voráče ve formátu PDF
Filmy Ivana Passera
České filmové komedie
České dramatické filmy
Československé černobílé filmy
Československé filmy
Filmy z roku 1965 |
806 | https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1ra%20Cimrman%20le%C5%BE%C3%ADc%C3%AD%2C%20sp%C3%ADc%C3%AD | Jára Cimrman ležící, spící | Jára Cimrman ležící, spící je česká filmová komedie režiséra Ladislava Smoljaka, natočená v roce 1983. Hlavní roli českého génia Járy Cimrmana ztvárnil Zdeněk Svěrák.
Film pojednává o životě a díle Jaroslava Cimrmana, největšího génia českých dějin všech dob. Ve filmu jsou ukázány ty nejdůležitější události, které údajně formovaly jeho osobnost, ale dokonce také ty, které formoval on sám.
Film (s výjimkou spojovacího děje Exkurze v Cimrmanově muzeu) člení Cimrmanův život do několika kapitol:
Jára Cimrman – školní léta, Praha 18??
Jára Cimrman, inspirující
Jára Cimrman, pozdě přicházející
Jára Cimrman, tvořící, Praha 1897
Jára Cimrman, bořící, Konopiště 1909
Jára Cimrman, Pacov 1911
Jára Cimrman, Liptákov 1914
Jára Cimrman, ležící, spící
Osoby a obsazení
(Seznam je členěn podle kapitol filmu. Tučně jsou uvedeni členové Divadla Járy Cimrmana.)
Exkurze v Cimrmanově muzeu
Jára Cimrman – školní léta
Jára Cimrman, inspirující
Jára Cimrman, pozdě přicházející
Jára Cimrman, tvořící
Jára Cimrman, bořící
Jára Cimrman, Pacov
Jára Cimrman, Liptákov
Zajímavosti
V 1., 2. a 5. díle zábavného pořadu Veselé příhody z natáčení vyprávějí Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák mystifikační historky ze zákulisí vzniku filmu.
Externí odkazy
České filmové komedie
Filmy Ladislava Smoljaka
Jára Cimrman
Filmy z roku 1983
Filmy studia Barrandov |
813 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Plazma%20%28rozcestn%C3%ADk%29 | Plazma (rozcestník) | Plazma může být:
fyzika
plazma – ionizovaný plyn, čtvrté skupenství hmoty
biologie
krevní plazma – tekutá část krve
plazmatická membrána (plazmalema) – cytoplazmatická membrána buněk
plazmatické proteiny – bílkoviny obsažené v krevní plazmě
protoplazma – živá hmota vyplňující vnitřní část buňky
technika
Plasma (KDE), redesign desktopového prostředí KDE pro UNIX-like operační systémy
plazmová obrazovka – zkrácený název typu televizní obrazovky
ostatní
plazma (chalcedon) – temně zelená odrůda chalcedonu
Externí odkazy |
818 | https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99ik | Křik | Křik je český černobílý film režiséra Jaromila Jireše z roku 1963. Mladému páru (Josef Abrhám, Eva Límanová) se narodí dítě. Zatímco maminka je s dítětem v porodnici, tatínek – opravář televizí, prožívá zvláštní den. Chodí do domácností opravovat a rozmlouvá s lidmi o zrození života.
Externí odkazy
Filmy z roku 1963
Filmy Jaromila Jireše
Československé černobílé filmy
Filmy studia Barrandov
České romantické filmy |
824 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pa%C5%99%C3%AD%C5%BE | Paříž | Paříž (), hlavní a zároveň největší město Francie, je správním centrem regionu Île-de-France, zahrnujícího Paříž a její předměstí, přičemž sama tvoří správní obvod se zvláštním statutem Ville de Paris („město Paříž“). Představuje přirozené centrum Pařížské aglomerace a díky 552,7 miliardám € HDP (2008) hospodářsky nejaktivnější oblast ve Francii. V Paříži sídlí vedení téměř poloviny všech francouzských společností stejně jako kanceláře hlavních mezinárodních firem a ředitelství mnoha mezinárodních organizací, jako jsou UNESCO, OECD nebo ICC. Paříž je proto významným světovým kulturním, obchodním i politickým centrem. Počet obyvatel v roce 2021 činil 2 138 551, v celé aglomeraci pak 11 133 427 (údaj z roku 2021). Město se stalo nositelem Řádu čestné legie, Válečného kříže 1914–1918 a Řádu osvobození.
Etymologie
Slovo Paris je ve francouzštině mužského rodu a vyslovuje se , v angličtině . Původní latinské jméno města bylo Lutetia nebo Lutetia Parisiorum (ve francouzštině Lutèce , v češtině Lutécie), které později ustoupilo ve prospěch jména Paříž. Název je odvozen od galského kmene Parisiů, jehož jméno může pocházet z keltsko-galského slova parios, „kotel“. Ovšem tato teze není zcela jistá. Jiní autoři se domnívají, že označení kmene Parisiů pochází z keltsko-galského slova parisio s významem „pracující muži“ nebo „řemeslníci“. Od počátku 20. století byla Paříž známá i pod slangovým jménem Paname . Toto lidové označení se objevuje především v písních, jak dokládá např. skladba Amoureux de Paname (Zamilovaný do Panamy, tj. Paříže) Renauda Séchana z roku 1975 „Moi, j'suis amoureux de Paname, du béton et du macadam…“ („Jsem zamilovaný do Paříže, betonové a makadamové…“) nebo píseň Loin de Paname (Daleko od Panamy, tj. Paříže) použitá ve filmu Paříž 36, v roce 2010 nominovaná na filmovou cenu Oscar.
Další autoři, obvykle Peršané, se domnívali, že Paříž je odvozena od slova Pars. Paříž byla osídlena kmenem Parsi z kraje Pars, která je dnes uváděna jako oblast v Íránu. Toto také může být důvod, proč se některá francouzská slova vyslovují podobně jako slova v tamním jazyce.
Obyvatelům Paříže se říká Pařížané, ve francouzštině Parisiens a v angličtině Parisians nebo . Výraz Parigot („Pařížan“ s výslovností ), někdy používaný ve francouzském slangu, je často pokládán za hanlivý. Ovšem Parigot může mít i kladný význam, jako například v písni Mimile (un gars d'Ménilmontant) od Maurice Chevaliera: „C'est un gars d'Ménilmontant, un vrai p'tit Parigot…“ („Je to chlapík z Ménilmontant, opravdový malý Pařížan…“). Lokálně jsou obyvatelé pařížských předměstí hovorově nazýváni banlieusards , tj. obyvatelé banlieue („předměstí“). Obyvatelé regionu Île-de-France (oblast Paříže) jsou oficiálně označováni Franciliens . Pařížané o obyvatelích z oblastí mimo Île-de-France mluví jako o provinciaux (tj. z provincie), čímž naznačují, že zbytek Francie pokládají za la province. Tento výraz je někdy považován za hanlivý.
Dějiny
První nálezy osídlení oblasti Paříže pocházejí z období zhruba 4500 př. n. l. Kolem roku 300 př. n. l. se v kraji usadili Galové z kmene Parisiů; v roce 52 př. n. l. jej dobyli Římané a pojmenovali Lutetia (francouzsky Lutèce; tj. „bažinaté místo“), respektive Lutetia Parisiorum. V té době byl obydlen pouze dnešní ostrov Île de la Cité, kde dnes stojí katedrála Notre-Dame.
Římské osídlení rychle rostlo a během padesáti let se začalo šířit i na levý břeh Seiny. Po pádu římské nadvlády v roce 508 Chlodvík I. učinil z města hlavní město Franské říše; v roce 511 zahájil výstavbu katedrály sv. Štěpána (St- Étienne) na Île de la Cité. Tam také po roce 800 vyrostla pevnost na obranu před Vikingy, přesto však byla Paříž 28. března 845 vikingskými nájezdníky dobyta. Slabost posledních karolínských francouzských králů vedla k postupnému růstu moci pařížských hrabat. Odo, hrabě pařížský, byl zvolen králem Francie navzdory nárokům Karla III. Dynastický spor byl vyřešen až v roce 987, kdy byl Hugo Kapet, hrabě pařížský, po smrti posledního krále z rodu Karlovců zvolen za francouzského krále.
V průběhu 11. století se město rozšířilo také na pravý břeh řeky. Během 12. a 13. století za vlády Filipa II. Augusta město dále mohutně rostlo, což souviselo hlavně s vysušením rozsáhlých močálů. Hlavní cesty byly vydlážděny, byl vybudován první Louvre jako mocná pevnost a byla zahájena i výstavba několika katedrál, mimo jiné katedrály Notre-Dame. Několik škol na levém břehu bylo sjednoceno pod názvem Sorbonna, na níž studovali mj. Albert Veliký a sv. Tomáš Akvinský. Během středověku Paříž prosperovala jako obchodní i intelektuální centrum, její rozvoj dočasně přerušovaly morové epidemie ve 14. století a pak zejména stoletá válka s Anglií v 15. století, která vedla k tomu, že dvůr město dokonce na čas opustil. Za krále Ludvíka XIV., Krále Slunce (1643–1715), byla královská rezidence přesunuta do blízkých Versailles. V této době, takzvaném Le Grand Siècle (tj. „Velkém století“), bylo ve městě vybudováno velmi mnoho velkolepých paláců a dalších budov, vznikla náměstí Place des Victoires a Place Vendôme (Paříž jich do té doby měla pouze pár), byly také zbourány středověké hradby.
Francouzská revoluce začala dobytím Bastily 14. července 1789. V roce 1799 se v důsledku nestability nové vlády chopil moci Napoleon Bonaparte, nejprve jako první konzul, v roce 1804 se pak sám (za přítomnosti papeže Pia VII.) korunoval v katedrále Notre-Dame francouzským císařem. Chtěl z Paříže vytvořit nejkrásnější město na světě. Za jeho vlády tam vyrostlo zejména mnoho velkolepých pomníků. V roce 1814 však Paříž dobyla anglická, pruská, rakouská a ruská vojska a Napoleon byl vypovězen na ostrov Elbu. Do Paříže se sice po útěku z ostrova v roce 1815 vrátil, ale po porážce u Waterloo byl definitivně sesazen a deportován na ostrov Svaté Heleny, kde v roce 1821 zemřel.
Po druhé revoluci v roce 1848, která opět svrhla monarchii, se v čase nejistoty chopil moci státním převratem Napoleonův synovec, který se jako Napoleon III. prohlásil v roce 1851 císařem. Za jeho vlády Paříž rozkvetla v nejkrásnější město Evropy. Za to vděčí především baronu Hausmannovi, který realizoval grandiózní přeměnu středověkého města na město s vzdušnými bulváry a třídami.
Císařství ukončila v roce 1870 prohraná válka prusko-francouzská, končící obléháním Paříže, následovaném Pařížskou komunou. Konec 19. století ale představuje opět období velkého rozmachu nazývané také La Belle Époque (čili „Krásné období“), což dokumentuje pořádání Světové výstavy v roce 1889, pro niž byla vybudována Eiffelova věž, dnešní symbol Paříže. Paříž se stala výstavným městem, plným nových budov ve stylu secese.
V letech 1900 a 1924 Paříž pořádala Letní olympijské hry.
V 60. letech 20. století Paříž opět byla centrem rozvoje a moderní architektury. To se pojí především s výstavbou obchodní čtvrti La Défense na západním okraji města, která se stala moderním administrativním centrem Evropy. Komplex v roce 1989 doplnila budova La Grande Arche („Velký Oblouk“), obrovská krychle, do níž by se vešla i katedrála Notre-Dame. Další významnou stavbou je také mrakodrap Tour Montparnasse z roku 1973, v době stavby nejvyšší budova v Evropě. Ten byl zároveň posledním, který mohl být takto postaven. Později totiž vyšel zákon, že budovy v Paříži nesmí být vyšší než 37 metrů, aby historický ráz centra města zůstal zachován. Katedrálu Notre-Dame pohltila v roce 2019 obrovská katastrofa. Dne 15.4.2019 jí pohltil rozsáhlý požár, který zničil krov a sanktusovou věž.
Geografie
Geografická poloha
Paříž se rozkládá v Pařížské pánvi po obou stranách řeky Seiny. Území samotného města je relativně malé, pouhých 105,397 km² (2 211 297 obyvatel, 2008), což odpovídá zhruba 21 % rozlohy Prahy (496 km2, 1 290 211 obyvatel, 2011), nicméně včetně přilehlých předměstí má rozlohu 2 723 km² (10 197 687 obyvatel) a celá sídelní aglomerace má rozlohu 14 518 km², což přesahuje území Středočeského kraje (11 014 km²). Město leží v průměrné nadmořské výšce 65 m. Nejnižším místem je hladina Seiny (zhruba 25 m, kolísá podle stavu vody) u Pont aval, kde řeka opouští město, a nejvyšším přirozeným bodem vrcholek kopce Montmartre (130 m n. m.).
Zajímavostí je, že město od roku 1864 vlastní i území, kde – ve vzdálenosti 231 km od Paříže – řeka Seina pramení.
Historickým středem Paříže je tzv. point zéro (nultý bod), který se nachází na ostrově Cité na Place du Parvis-Notre-Dame před vchodem do katedrály Notre-Dame. Od tohoto místa se oficiálně měří všechny vzdálenosti od Paříže.
Pařížský poledník, jehož vyměření v roce 1718 dokončil Giovanni Domenico Cassini a které v roce 1806 François Arago upřesnil, prochází středem Pařížské observatoře. Až do roku 1884, kdy se konala mezinárodní konference ve Washingtonu, byl základním poledníkem. V roce 1736 ho vyznačili dvěma milníky. Jeden zůstal na severu Paříže (tzv. Severní milník) na Montmartru v soukromé zahradě u Moulin de la Galette. Jižní milník byl v roce 1806 přemístěn ze zahrady observatoře do parku Montsouris. U příležitosti dvoustého výročí narození Françoise Araga v letech 1989–1994 vznikl pás ze 135 bronzových medailonů zasazených do chodníků, které vyznačují, kudy Pařížský poledník Paříží prochází. Jejich autorem je nizozemský umělec Jan Dibbets. Tyto plakety v díle Šifra mistra Leonarda zmiňuje Dan Brown jako tzv. růžovou linii.
Geologie
Pařížská pánev se utvořila před 41 miliony let, kdy se postupně usadil velký soubor sedimentárních vrstev v jedné ze čtyř hlavních šelfových pánví jurského moře. Při vzniku Alp byla pánev uzavřena, ale zůstala otevřena do Lamanšského průlivu a Atlantského oceánu, což předznamenalo budoucí povodí Loiry a Seiny. Na konci oligocénu již byla pánev kontinentální. Pro toto území je charakteristický vápenec a sádrovec, méně se vyskytují písky a jíly (v 16. obvodu). Studium zdejších fosilních měkkýšů umožnilo francouzskému přírodovědci Lamarckovi formulovat jeho evoluční teorii.
Pařížský reliéf se formoval erozí vrstev z druhohor a paleogénu. Nejsvrchnější vrstvu z doby třetihor tvoří nánosy řeky Seiny.
Kopce
Nejvyšším pařížským kopcem je Montmartre (130 m) s dominantou Sacré-Cœur a dále Belleville (128,5 m), Ménilmontant (108 m), Buttes-Chaumont (103 m), Passy (71 m) a Chaillot (67 m) na pravém břehu. Na levém břehu se nacházejí Montparnasse (66 m), Butte aux Cailles (63 m) a Montagne Sainte-Geneviève (61 m).
Okolí Paříže
Paříž je obklopena třemi departementy. Tento tzv. malý prstenec (la petite couronne) tvoří Hauts-de-Seine, Seine-Saint-Denis a Val-de-Marne. Na tomto území se rozkládá 123 samostatných obcí. Rozvoj těchto obcí nastal od konce 19. století a je pro ně charakteristická velmi vysoká hustota obyvatel, která dosahuje téměř 9 000 obyvatel/km2. Navíc má toto území i pro Paříž velký ekonomický význam, zejména obchodní čtvrť La Défense.
Ostrovy
Ostrov Cité byl osídlen již ve starověku keltským kmenem Parisiů a je nejstarší částí města. V současnosti jsou v Paříži na Seině už jen dva přirozené ostrovy – Cité a ostrov sv. Ludvíka. Třetí ostrov Cygnes je ve skutečnosti přehradní hrází vytvořenou roku 1825 při stavbě mostu Grenelle.
Ostrov Cité získal svou dnešní rozlohu na počátku 17. století při stavbě mostu Pont Neuf, když k němu byly připojeny menší ostrovy Juifs a Gourdaine. Na jejich místě se dnes rozkládá Square du Vert-Galant a Place Dauphine.
Ostrov sv. Ludvíka se původně jmenoval Notre-Dame a ve 14. století byl rozdělen kanálem. Část proti proudu se nazývala île aux Vaches a ostrov po proudu si podržel svůj název Notre-Dame. V 17. století byly ostrovy opět spojeny a byla zde vybudována rezidenční čtvrť. Svůj dnešní název získal v roce 1725. Během Francouzské revoluce byl přejmenován na ostrov Bratrství.
Další ostrov Louviers se nacházel mezi dnešním Boulevardem Morland a Quai Henri-IV a v roce 1843 byl připojen k pravému břehu. Ostrov Maquerelle ležel mezi Rue de l'Université a dnešní Seinou a byl připojen k pravému břehu během Prvního císařství. Nedaleko se nacházel rovněž ostrov Merdeuse.
Původní ostrov Cygnes (Labutí ostrov) byl v roce 1773 spojen s Champ-de-Mars na levém břehu. Dnes toto jméno nese umělý ostrov, na kterém se nachází kopie sochy Svobody.
Další umělé ostrovy se nacházejí na jezerech v parcích – Belvédère v parku Buttes-Chaumont, Bercy a Reuilly ve Vincenneském lesíku.
Hydrologie
Vodní toky
Seina významně ovlivňuje život města už od jeho vzniku, kdy hrála významnou úlohu při dopravě zboží do a z Paříže. V 19. století vznikla síť vodních kanálů, které Seinu propojily s řekou Ourcq. Dnes je význam řeky pro ekonomiku města nižší než v minulosti. Přesto patří společnost Ports de Paris (Pařížské přístavy) k významným pařížským podnikům.
Řeka rozděluje město na dvě nestejné části. Větší severní, zvanou pravý břeh a menší jižní, zvanou levý břeh. Její délka na území města Paříže činí téměř 13 km s hloubkou mezi 3,40 a 5,70 m. Její šířka se pohybuje od 30 m (u Quai de Montebello) do 200 metrů (u mostu Mirabeau). Od roku 2008 na Seině existuje v rámci městské hromadné dopravy říční linka Voguéo. Turistické lodě provozují společnosti Bateau-mouche a Vedettes de Paris. Loď na vlnách se dostala i do městského znaku.
V Paříži se do Seiny vlévají dva menší toky. Bièvre je řeka pramenící u města Guyancourt a v Paříži se na levém břehu podzemním kanálem vlévá do Seiny. Dolní tok na území dnešní Paříže byl již ve středověku ovlivněn lidskou činností. S rostoucím osídlením se na jejích březích stavěla jatka, koželužny a barvírny, které řeku používaly jako odpadní stoku. Do řeky byly svedeny i další odpadní strouhy z okolí. Proto byla řeka z hygienických důvodů v 19. století svedena do podzemního kanálu. Z řeky se před jejím vstupem do Paříže od 17. století odváděla voda do nádrží, ve kterých se v zimě získával led pro pařížské ledárny.
Obdobný osud postihl říčku Grange Batelière na pravém břehu. Vytváří se z potoků na návrší Ménilmontant, v 19. století byla jako odpadní strouha svedena do systému pařížských stok.
Vincenneským lesíkem protéká uměle vytvořený potok Gravelle, který propojuje tamní jezera. Voda je pro potřeby potoka čerpána z řeky Marny. Obdobně protékají Boulogneským lesíkem tři potoky Armenonville, Longchamp a Sablons.
Město Paříž je rovněž vlastníkem sítě vodních průplavů o celkové délce 130 km, které spojují řeky Seinu a Ourcq. Přímo v Paříži se nacházejí Bassin de l'Arsenal, Canal Saint-Martin, Bassin de la Villette a za hranice města směřují Canal de l'Ourcq a Canal Saint-Denis. Zahrnují řadu technických děl jako jsou mosty, plavební komory nebo čerpadla. Síť vznikla na základě vyhlášky z 19. května 1802 vydané Napoleonem kvůli zásobování Paříže pitnou vodou a usnadnění přepravy zboží a osob. V současnosti slouží už pouze pro lodní dopravu. Kromě nich je v Paříži i malý kanál Darse du fond de Rouvray.
Vodní nádrže
Největší vodní plochy v Paříži jsou antropogenní jezera ve Vincenneském a Boulogneském lesíku na okraji města. Ve Vincennes to jsou jezera z poloviny 19. století Saint-Mandé (40 ha), Daumesnil (12 ha), Minimes (6 ha) a Gravelle (1 ha). Několik jezer bylo vytvořeno ve stejné době i v druhém lesíku. Největší z nich jsou Lac inférieur (Dolní jezero) (11 ha) a Lac supérieur (Horní jezero) (3 ha).
Mimo to je v Paříži pět rezervoárů pitné vody. Největší z nich je nádrž Montsouris ve 14. obvodu z let 1858–1874, která zásobuje 20 % pařížské populace. Nejstarším dochovaným rezervoárem je nádrž u nemocnice sv. Ludvíka ze 17. století.
Hydrogeologie
Hydrogeologie je značně ovlivněna urbanizací. Podzemní toky Bièvra a Grange Batelière tvoří malé přítoky Seiny. Bièvra na levém a Grange Batelière na pravém břehu byly postupně z hygienických důvodů zakryty. Ve čtvrtích Grenelle, Auteuil a Butte aux Cailles již od 19. století fungují artéské studny. První kašnou napájenou tímto způsobem byla v roce 1841 fontána Puits de Grenelle.
Pitná voda
Pro obyvatele galo-římské Lutetie byla zdrojem pitné vody řeka Seina, jejíž kvalita však nebyla dobrá, neboť řeka vytvářela bažiny se stojatou vodou, především na pravém břehu. Romanizovaná populace obývající pahorek Sainte-Geneviève proto během 2. a 3. století vystavěla vlastní akvadukt přivádějící čistou vodu z oblasti Rungis a napájející mj. veřejné lázně (východní a Cluny). Během stěhování národů ve 4. století byl akvadukt i lázně zničeny. Za vlády Merovejců a Karlovců se voda opět čerpala ze Seiny. Dalším zdrojem byly prameny z pahorků v Belleville a Pré-Saint-Gervais na pravém břehu, které využívali mniši v opatstvích Saint-Laurent a Saint-Martin-des-Champs a postavili u svých klášterů kašny.
Když král Filip II. August založil pařížskou tržnici, nechal v ní vybudovat dvě kašny s vodou z Prés Saint-Gervais; jednou z nich byla fontána Neviňátek. V roce 1605 bylo na pravém břehu Seiny u mostu Pont Neuf postaveno čerpadlo zvané Samaritánka, které bylo v činnosti až do roku 1813. Pumpa vháněla vodu do městských kašen. Obdobně fungovalo v letech 1673–1858 čerpadlo u Pont Notre-Dame. V roce 1623 byl zprovozněn tzv. Medicejský akvadukt, který je v provozu dodnes.
Mnoho nových fontán nechal zřídit i Ludvík XIV. (dodnes fungují Boucheratova fontána a Gaillon), ale počet obyvatel města rostl tak rychle, že na počátku 18. století byl pitné vody ve městě nedostatek. Pierre-Paul Riquet, který projektoval Canal du Midi, již v 17. století navrhl výstavbu kanálu z řeky Ourcq až na úroveň dnešního Place de la Nation. Jeho smrt v roce 1680 a diskreditace jeho ochránce ministra Colberta tento velmi nákladný projekt přerušily.
Matematik Antoine Deparcieux navrhl v roce 1762 projekt k přivedení vody z řeky Yvette. Král Ludvík XV. sice plány schválil, ale projekt nebyl nikdy realizován. V roce 1782 vznikl návrh odvést vodu z řeky Bièvry, která do Seiny přiváděla vodu silně znečištěnou při zpracovávání kůží. Ludvík XVI. projekt podpořil, práce byly zahájeny v roce 1788, ale byly záhy přerušeny tlakem silných cechů koželuhů, jirchářů a barvířů, kteří využívali (a znečišťovali) řeku a obávali se ohrožení svých živností.
V roce 1806 nařídil Napoleon Bonaparte vybudovat ve městě 15 fontán. Tak vznikly např. fontány Feláhova, Censier, Lédina, Martova, Palmová nebo svatého Eustacha. Napoleon rovněž v roce 1802 rozhodl o výstavbě kanálu Ourcq. Voda z tohoto kanálu byla do kašen rozvedena již v roce 1809, kanál sám byl dokončen až v roce 1825.
Významně se rovněž o pitnou vodu v Paříži zasloužil anglický filantrop Richard Wallace, který od roku 1872 financoval výstavbu tzv. Wallaceových fontán.
V současnosti spravuje pařížskou vodovodní síť městská společnost Eau de Paris. Největší zásobárnou pitné vody je nádrž Montsouris o objemu 202 000 m3. Voda je přiváděna z oblasti Évry a Orly.
Podnebí
Paříž leží v mírném podnebném pásu a je ovlivněna oceánickým podnebím, což znamená, že léta jsou zde relativně chladná (18 °C v průměru) a zimy mírné (průměr 6 °C). Ve všech ročních obdobích často prší a mění se počasí. Urbanistický vývoj způsobuje zvýšení teploty a pokles počtu dnů s mlhou.
Paříž má v průměru asi 1630 slunečních hodin za rok (francouzský průměr činí 1973 hodiny). Dešťové srážky dosahují v průměru 641 mm za rok a v jednotlivých měsících jsou velmi vyrovnané. V průměru je 111 deštivých dnů v roce, ale deště nejsou prudké. Sníh je v Paříži vzácný (padá průměrně jen 15 dní v roce) a zřídkakdy vydrží v centru města déle než jeden den. Teplota překročí 25 °C v průměru 43 dny v roce a devětkrát ročně přesáhne 30 °C. Vítr je obecně mírný (zhruba 50 dnů s nárazy přesahujícími 50 km/h), vane převážně západním a jihozápadním směrem. Dne 26. prosince 1999 byly během vichřice, která Evropu postihla, na meteorologické stanici v parku Montsouris zaznamenány poryvy větru až 169 km/h a na vrcholku Eiffelovy věže překročily dokonce 220 km/h, což je absolutní rekord okamžité rychlosti od zahájení meteorologických měření v roce 1873.
Životní prostředí
Životní prostředí v Paříži je ovlivněno vysokou koncentrací obyvatel. Město má malý podíl veřejné zeleně, pouhých 5,8 m2 zeleně na jednoho obyvatele. Započteme-li Boulogneský lesík a Vincenneský lesík, stoupne poměr na 14,5 m2. Obec v rámci městského plánování zavedla pojem „koeficient biotopu“, takže stavitel musí při každé stavbě vyčlenit část svého pozemku na zelenou plochu.
Znečištění ovzduší v Paříži a regionu Île-de-France monitoruje od 1979 společnost Airparif. Znečištění souvisí především s dopravou, neboť průmyslových podniků je již málo a nacházejí se především na okraji Paříže. I když oceánické klima obecně vede k rozptylu znečišťujících látek, při anticyklonálním počasí se škodliviny hromadí a zvyšuje se hladina oxidů dusíku a pevných částic. Letní podmínky (vysoké teploty a sluneční svit) podporují zvyšování koncentrace ozonu.
Dalším problémem je vysoká hladina hluku. Politika pařížské radnice sice směřuje k omezení užívání automobilů, to ale na druhé straně vede k nárůstu provozu motorek.
Voda distribuovaná v Paříži pochází z 50 % z podzemních vod a z 50 % z upravených vod Seiny a Marny. Odpadní voda se mísí s dešťovou a míří do čistírny odpadních vod v Achères.
Demografie
Podle INSEE měla Paříž k 1. lednu 2008 celkem 2 211 297 obyvatel (k 1. lednu 2007 jich bylo 2 193 030), což ji řadí na páté místo v Evropské unii. Vzhledem k relativně malé rozloze města (pouhých 10 540 ha) dosáhla hustota zalidnění 20 980 obyvatel na km2 (v roce 2007 20 870), což je jedna z nejvyšších v Evropě.
V roce 2007 zahrnovala pařížská aglomerace (podle definice INSEE) 396 obcí s celkovým počtem 10 197 678 obyvatel. Tzv. metropolitní oblast, tj. území pod silným vlivem hlavního města, zahrnovalo 1. lednu 2008 11 899 544 obyvatel, což z ní činí dvacátou největší metropolitní oblast na světě a třetí v Evropě.
Městská populace je relativně mladá: v roce 2008 dosahoval podle INSEE podíl obyvatel ve věku do 35 let 46 %, přičemž celorepublikový průměr je 41,85 %.
Demografie v Paříži netvoří samostatný celek, je zcela závislá na předměstí. Tento fakt vychází z relativně malého území vlastního města v srdci regionu Île-de-France, kde dochází k permanentnímu pohybu obyvatelstva. Počet obyvatel v Paříži od 50. do 60. let 20. století výrazně klesal a tento trend se zastavil v roce 1999. Od té doby do roku 2008 počet obyvatel vzrostl o 86 000.
Hlavním důvodem je změna v poměru mezi přirozeným přírůstkem (rozdíl mezi porodností a úmrtností) a migrací (rozdíl mezi počtem přistěhovaných a odstěhovaných). Přirozený přírůstek byl sice v letech 1968–1990 pozitivní, ale relativně nízký a nemohl ani zdaleka vyvážit čistou migraci, která byla negativní (z Paříže se vystěhovalo velmi mnoho lidí). Rozdíl mezi těmito dvěma bilancemi pak vytvořil celkové záporné saldo, tj. úbytek obyvatel. Od roku 1999 se přirozený přírůstek zvyšuje, neboť roste počet narozených dětí (porodnost je nyní se 14,6 ‰ v letech 1999 až 2008 nad celostátním průměrem) a snižuje se úmrtnost. Klesá migrační deficit (-0,3 % v období 1999–2008 oproti -0,7 % ročně v letech 1990–1999, −0,6 % v letech 1982–1999, −1,1 % v letech 1975–1982 a −2,1 % v období 1968–1975). Statisticky se tak počet obyvatel Paříže mírně zvyšuje a populace mládne.
Od počátku 60. let do 90. let se snižoval počet bytů, ale od roku 1990 se tento trend obrátil. V roce 1990 jich bylo v Paříži 1 095 090, v roce 1999 1 110 912 bytů a v roce 2008 1 148 145 bytů. Tento pohyb je součástí obecného trendu růstu městského obyvatelstva center aglomerací ve Francii i v Evropě.
Průměrná velikost rodin se rovněž v Paříži výrazně snížila. Dochází k poklesu soužití více generací dospělých a snížení počtu dětí v jedné rodině. I přes celkový nárůst porodnosti od roku 2000 zůstává mnoho mladých bez dětí, především vzhledem k finanční nedostupnosti větších bytů v centru města. Proto se naopak páry s více dětmi stěhují na předměstí, kde se bydlí příjemněji a levněji. Příčinou je rovněž fakt, že 58 % pařížských bytů má jen jeden nebo dva pokoje.
V Paříži žije oproti zbytku země nadprůměrný počet studentů, mladých pracujících a dále starších osob, takže rodiny nejsou dostatečně zastoupeny. V roce 2008 zde na 1 148 720 domácností připadalo 501 836 rodin, které tvořilo 1 433 376 lidí (68 % pařížské populace), takže 51,4 % domácností představovala jedna osoba (tj. 590 122 lidí), což je asi 28 % všech Pařížanů. 43 % pařížských rodin se skládá z bezdětného páru do 25 let (433 000 lidí), 39,3 % rodin a párů má alespoň jedno dítě a 17,6 % rodin jsou samoživitelé (francouzský průměr je 13,5 %). V roce 2008 bylo 70,2 % párů v Paříži (tj. 27,5 % z celkového počtu obyvatel Paříže) sezdaných (oproti 76,9 % párů ve Francii) a 21,5 % párů tvoří svobodní. Pařížská populace je rovněž postižena vysokou rozvodovostí, v letech 2006–2008 připadalo 20,5 rozvodu na 1000 sňatků, což je nejvíce z francouzských departementů. V Paříži je zároveň uzavřena většina registrovaných partnerství ve Francii.
Průměrná plodnost činila v roce 2008 v Paříži 1,57 dítěte na jednu ženu, což je pod regionálním (2,01) i celostátním (2,0) průměrem. Počet dětí na jednu domácnost je rovněž nízký: 43 % rodin nemá žádné potomky mladší 25 let a téměř 25 % má jen jedno dítě. Jen 8,9 % rodin má tři nebo více dětí, což je méně než regionální (11,8 %) i celostátní (9,6 %) průměr, především kvůli malému počtu bytů a vysokým cenám nemovitostí.
Sociologie města
S 27 400 € průměrného příjmu na domácnost v roce 2001 jsou zdejší domácnosti nejbohatší ve Francii. Také okolní čtyři departementy Hauts-de-Seine, Yvelines, Essonne a Val-de-Marne jsou na vysokých příčkách. Tento fakt je dán koncentrací vysoce kvalifikovaných profesionálů s vysokými příjmy v regionu Île-de-France.
Přesto nelze Paříž označit za „město bohatých“, s vysokým podílem mohovitých lidí, neboť struktura obyvatel je zde velmi smíšená. Podle indexu parity kupní síly jsou skutečné příjmy Pařížanů výrazně nižší oproti nominálním: životní náklady (především nájemné) jsou zvláště vysoké a některé druhy potravin jsou v Paříži dražší než ve zbytku Francie. Průměrný příjem skrývá rozdíly, kdy několik málo velmi vysokých příjmů může zastínit větší počet příjmů velmi nízkých. V případě Paříže 10 % nejvyšších příjmů představuje 50 961 € ročně.
Sociální rozdíly se tradičně vyskytují mezi obyvateli západní části Paříže (většinou bohatými) a obyvateli východních obvodů. Průměrný příjem v 7. obvodu byl v roce 31 521 € na domácnost, tedy více než dvojnásobek proti 19. obvodu, kde dosahoval 13 759 €. 6., 7., 8. a 16. obvod patří mezi nejbohatší v regionu, zatímco 10., 18., 19. a 20. obvod mají nejnižší průměrný příjem v Île-de-France. Rozdíl mezi příjmy desetiny nejbohatších a desetiny nejchudších je ve 12. obvodu, kde tvoří poměr 6,7 oproti 2. obvodu, kde je první skupina 13× bohatší než skupina nejchudších, takže Paříž je departementem s největšími sociálními rozdíly.
S tím je spojeno i vytváření etnických a sociálních ghett v některých čtvrtích jako např. ve čtvrti Rochechouart. Sociální složení okrajových obvodů odpovídá složení sousedních předměstí. Zatímco západní 16. obvod leží v sousedství bohatých předměstí Boulogne-Billancourt, Neuilly-sur-Seine nebo Levallois-Perret, severní a severovýchodní obvody (18. 19. a 20.) mají za sousedy předměstí chudší. V těchto třech obvodech žije 40 % chudých v Paříži. V některých zdejších čtvrtích (např. Goutte d'Or) se spojují mnohé sociální problémy: nízké vzdělání, nezaměstnanost nebo špatný zdravotní stav obyvatel. Rovněž 32,6 % pařížských rodin cizinců pocházejících z území mimoEvropskou unii žije pod hranicí chudoby, zatímco u obyvatel francouzského původu je to pouze 9,7 %.
Pro některé čtvrti je charakteristický vznik specifických komunitních skupin jako např. Marais, kde se koncentruje velká gay komunita, a rovněž společenství aškenázských židů, kteří v okolí ulice Rue des Rosiers žijí již od 13. století. Ve 13. obvodu zase vznikla velká asijská čtvrť.
Imigranti
Při sčítání lidu se ve Francii nezjišťuje etnický původ obyvatelstva nebo náboženské vyznání, ale získávají se informace o rodné zemi. Z těchto údajů vyplývá, že Paříž je jedna z nejvíce multikulturních oblastí v Evropě. Při sčítání lidu v roce 1999 bylo z celkového počtu obyvatel ve městě 19,4 % narozených mimo území Francie. Podle tohoto sčítání 4,2 % obyvatel Paříže tvořili nedávní přistěhovalci (do Francie přišli mezi sčítáním z let 1990 a 1999), většinou z Číny a Afriky. Kromě toho zde žije 15 % muslimů.
První velká imigrační vlna do Paříže začala kolem roku 1820 příchodem německých rolníků, kteří svou zemi opustili kvůli zemědělské krizi. Několik dalších migračních vln pak následovalo nepřetržitě až do současnosti: Italové, Češi a Slováci a dále židé ze střední a východní Evropy
během 19. století, Rusové po Říjnové revoluci v roce 1917, obyvatelé francouzských kolonií během první světové války, Poláci mezi světovými válkami, Španělé, Italové, Portugalci a obyvatelé severní Afriky od 50. do 70. let 20. století, sefardští židé po získání nezávislosti zemí severní Afriky a také Asiati. Významnou skupinu imigrantů tvořili rovněž Američané.
Usídlení přistěhovalců ve městě závisí na pocitu sounáležitosti. Proto se v 18. a 19. obvodu soustřeďuje velká část přistěhovalců ze subsaharské Afriky, zejména ve čtvrti Château-Rouge, zatímco v Belleville žijí silné komunity ze severní Afriky a z Číny. Rovněž ve 13. obvodu vznikla asijská čtvrť přistěhovalců z Kambodže, Laosu, Thajska nebo Číny.
Politika a správa města
Historický vývoj
Ve středověku vznikly v Paříži dva úřady, které existovaly až do období Velké francouzské revoluce – prévôt de Paris (česky představený Paříže) a prévôt des marchands (tj. doslova představený cechu obchodníků) a oba se podílely svým způsobem na správě města.
Prévôt de Paris zhruba odpovídal v historii českých zemích postavení rychtáře. Ve městě zastupoval zájmy francouzského krále. Když bylo Pařížské hrabství za vlády Huga Kapeta připojeno ke královské koruně, ten zde jmenoval správce. Přesné datum není známo, nejstarší písemná zmínka o titulu prévôta je v listině z roku 1060. Pařížský prévôt byl zodpovědný za bezpečnost ve městě a z titulu své funkce byl nejvyšším městským soudcem. Úřad prévôta postupně získal větší množství pravomocí jako zástupce panovníka ve městě. Zasahoval do jednání městské rady, pokud se dotýkala zájmů krále. Dohlížel na správu justice a účastnil se zasedání generálních stavů jako hlavní soudce Paříže. Účastnil se též zasedání královské rady. Potvrzoval výnosy městské rady, byla mu podřízena i šlechta, dohlížel na pořádek a bezpečnost ve městě, tedy na správu zbraní, městské hlídky apod. Sídlil na pravém břehu v paláci Grand Châtelet, který zároveň sloužil i jako vězení. Úřad zanikl za Francouzské revoluce v roce 1792; posledním pařížským prévôtem byl Anne Gabriel Henri Bernard de Boulainvilliers.
Prévôt des marchands naopak odpovídal purkmistrovi v českých městech a vykonával správu jménem obce. Název funkce byl odvozen od pařížského cechu obchodníků. Cech měl právo volit si svého představitele, který prosazoval jejich zájmy. Mocná korporace měla od roku 1170 monopol na dodávky zboží do města po Seině a postupně se prosadila ve správě města. Král Ludvík IX. se rozhodl upravit správu města tak, že se přísežní cechu obchodníků stali radními a jejich vůdce získal titul prévôt des marchands. V roce 1263 cech obchodníků poprvé zvolil představitele pařížské obce, kterým byl Évrard Valenciennes, a jeho pomocníky byli jmenováni čtyři konšelé. Kompetence prévôta des marchands byla teoreticky omezena jen na dohled nad obchodem se zbožím, ale postupně získával ve městě politický vliv. Byl zodpovědný za zásobování města, veřejné práce i městské daně a měl pravomoc nad říčním obchodem.
Vrchol moci tohoto úřadu je spojen se jménem Étienna Marcela (1354–1358), který vedl povstání proti králi a donutil dauphina, budoucího krále Karla V., k politickým ústupkům. Po Marcelově porážce byly pravomoci prévôta omezeny a roku 1383 po povstání maillotinů proti nové dani, kterou podporoval i pařížský prévôt, byl úřad na několik let rozpuštěn. V roce 1388 byl úřad obnoven, ale od roku 1412 byl prévôt podřízen králi.
Étienne Marcel rovněž umístil svůj úřad v červenci 1357 do domu s podloubím na náměstí Place de Grève. Od té doby je zde centrum pařížských městských institucí. Budova sloužila i jako městská tržnice. Předtím se městská obec scházela ve 13. století poblíž pevnosti Petit Châtelet na levém břehu v místě dnešní ulice Rue Soufflot a na počátku 14. století se přesunula na Montagne Sainte-Geneviève. Původní středověký dům nahradil v 16. století renesanční palác. Výstavba začala v roce 1533 a byla dokončena až roku 1628. V letech 1836–1850 proběhlo rozšíření budovy, při kterém byla zachována renesanční fasáda. Při bojích za Pařížské komuny radnici v roce 1871 podpálili komunardi. Budova vyhořela i s městským archivem a byla obnovena v letech 1874–1882.
Funkce prévôta byla stále častěji obsazována královskými úředníky z oblasti práva či financí namísto pařížských měšťanů. Do Velké francouzské revoluce se vedení pařížské radnice skládalo z těchto osob: prévôt des marchands, čtyři konšelé, 36 poradců a 16 zástupců městských čtvrtí (tzv. quartenier).
Posledním prévôtem v historii byl Jacques de Flesselles, jmenovaný 21. dubna 1789. Když 27. května 1789 zástupci třetího stavu žádali podíl na správě a vedení města, Jacques de Flesselles jejich požadavky odmítl jako nelegální. 25. června 1789 byl návrh opět předložen a pod tlakem veřejnosti přiznal Jacques de Flesselles účast 12 volených zástupců ve správě města. První zasedání tohoto shromáždění se konalo 13. července 1789 a Jacques de Flesselles byl zvolen jeho prezidentem. Ovšem již následujícího dne, 14. července, proběhl útok na Bastillu. Vzbouřenci, kteří hledali na radnici zbraně, žádné nenašli a Flessellese obvinili ze spojení s králem. Byl tedy téhož dne před radnicí popraven a jeho hlavu nosil dav po ulicích nabodnutou na kopí. Dosavadní funkce prévôta zanikla a příštího dne byl zvolen první pařížský starosta Jean Sylvain Bailly. Ten stál v čele tzv. Pařížské komuny, která v letech 1789–1795 představovala nejvyšší správní orgán města.
Od 11. října 1795 bylo město Paříž rozděleno na 12 obvodů, které fungovaly jako samostatné obce s vlastními radnicemi. 17. února 1800 však Napoleon Bonaparte těchto 12 radnic rozpustil a obvody se staly pouhými územně-správními jednotkami. Město mělo opět jednu společnou radnici. V jejím čele stál prefekt, který správu města řídil z Hôtel de ville. Samotná funkce starosty byla zrušena. V čele Pařížské rady zřízené podle zákona o obcích z 5. dubna 1884 stál prezident volený na jeden rok, což byla jen čestná funkce.
Funkce starosty byla v 19. století obnovena dvakrát, pokaždé však jen na velmi krátkou dobu. Od února do června 1848 během únorové revoluce a podruhé od září 1870 do června 1871 za Pařížské komuny.
Zákon ze dne 16. června 1859 upravil územní rozdělení Paříže tak, že vytvořil 20 městských obvodů, které existují dodnes. V čele každého obvodu stál starosta a dva přidělenci (adjoints) volení na tři roky. Zákon ze 14. dubna 1871 zvýšil počet přidělenců na tři a dobu trvání mandátu časově neomezil.
Městská rada a starosta dnes
Paříž a departement Paříže spravuje pařížská radnice (fr. Mairie de Paris); výkonným orgánem je volená pařížská rada (Conseil de Paris) v čele s pařížským starostou. Radnice sídlí v historické budově Hôtel de ville de Paris.
Dne 10. července 1964 vznikl departement Paříž (po zrušení bývalého departementu Seine). Tento zákon dělí Paříž na obec a na departement. Paříž má od té doby pařížskou radu s pravomocemi jak zastupitelstva obce (samospráva), tak generální rady pro departement (státní správa). Paříž jako jediné město ve Francii v sobě takto spojuje obec i departement.
Radu tvořili volení zástupci každého obvodu a v jejím čele stál prezident, což byla čestná funkce. Francouzská metropole však (na rozdíl od jejích obvodů) funkci starosty stále neměla. V čele Paříže zůstával prefekt, tedy osoba jmenovaná státem, takže rada měla jen omezené pravomoci.
Teprve zákon ze 31. prosince 1975 obnovil funkci starosty Paříže, který je představitelem města a rovněž předsedá pařížské radě. Je tedy jak představitelem obce, tak zároveň departementu (obdobně jako je hlavní město Praha obcí a zároveň VÚSC a pražský primátor představitelem obce i kraje). Pravomoci pařížského starosty sahají proto mnohem dále než starostů ostatních francouzských měst.
Zákon vstoupil v platnost v roce 1977. První obecní volby se konaly 25. března téhož roku a starostou se stal Jacques Chirac.
Dne 31. prosince 1982 vyšel tzv. zákon PLM (Paříž-Lyon-Marseille), který těmto třem velkým městům přiznal zvláštní práva v oblasti samosprávy. Na jeho základě je definována současná funkce pařížské rady. Starosta Paříže, který radě předsedá, tedy zároveň plní povinnosti prezidenta generální rady pro departement Paříž. Pařížská rada má 163 členy.
Paříž se dělí na dvacet obvodů, z nichž každý má radnici s voleným starostou a obvodní radou (conseil d'arrondissement). Obvodní rady spravují místní občanskou vybavenost (kulturní, společenské a sportovní podniky), tvoří druh vnitřní komunální decentralizace a jako prostředníci stojí mezi obyvatelstvem a ústředním orgánem – pařížskou radnicí. Jejich kompetence jsou poradní, omezené na správu zařízení; rozhoduje pařížská rada. Radnice obvodů nedisponují vlastními prostředky, nesestavují rozpočet a pravomoci jejich starostové jsou omezené.
Zákon z 29. prosince 1986 upravil správu a financování města. Převedl rovněž na starostu Paříže některé pravomoci, které zákon PLM původně svěřil policejnímu prefektovi: bezpečnost, dohled nad tržnicemi a ochranu veřejného městského majetku. Pařížská rada rovněž dohlíží na působení společností Sociétés d'économie mixte de Paris.
Doposud poslední změnu přinesl zákon z 27. února 2002. Týká se posílení pravomocí obvodních radnic v oblasti investic a přijímání zaměstnanců. Podle tohoto zákona přebírá starosta Paříže rovněž zodpovědnost za místní dopravu a parkování, čímž se výrazně omezily pravomoci Pařížské policejní prefektury.
Na základě tohoto zákona může vzniknout i tzv. rada čtvrti (conseil de quartier). Tu mohou ustanovit obyvatelé města, aby mohli snáze prosazovat návrhy týkající se života v jejich okolí. Tyto rady jsou vždy připojeny k radnici příslušného obvodu. Územní rozsah těchto rad ovšem nemusí nutně odpovídat hranicím administrativních čtvrtí. Proto je v Paříži těchto čtvrtí 121. Počet rad určují jednotlivé radnice obvodů většinou podle obvodů volebních. Fakticky tak množství rad závisí především na velikosti populace daného obvodu. Takže zatímco 3. obvod má jen tři rady čtvrtí, 15. obvod jich má deset.
Paříž a předměstí
Na rozdíl od většiny velkých městských aglomerací ve Francii jako Lille nebo Lyon či jiných světových metropolí neexistuje v pařížské aglomeraci žádný zastřešující orgán pro město Paříž a jeho předměstí, který by koordinoval řešení problémů mezi jednotlivými samostatnými obcemi na hustě osídleném území. Tento nedostatek se projevil především při nepokojích v roce 2005, které se rozšířily právě na předměstích. Tyto události vyvolaly diskusi o zřízení administrativního celku, tzv. „Velké Paříže“. Od 1. ledna 2016 vznikne nová správní jednotka Métropole du Grand Paris zahrnující Paříž a obce v okolních departementech. Počet zástupců Paříže v metropolitní radě (conseil métropole) byl stanoven na 90.
Čestné občanství
Pařížská rada může od roku 2001 udělit čestné občanství osobě z kteréhokoliv státu, která se zasloužila o svobodu jednotlivce, lidská práva nebo o svobodu tisku. Od roku 2001 se pro to rozhodla více než desetkrát, např. ho získala Ingrid Betancourtová (2002), Aun Schan Su Ťij (2004), dalajláma Tändzin Gjamccho (2008) nebo Džafar Panahí (2011).
Volby
Obecní volby
Komunální volby se konají podle městských obvodů. Každý obvod volí své obvodní rady, které mají celkem 517 členů. Obvodní rady volí své starosty týden po volbách, obdobně jako v ostatních francouzských obcích. Z každého obvodu se také volí zástupci do pařížské rady, která pak volí starostu Paříže. Volební období je šestileté.
Volba Pařížské rady a starosty
Členové Pařížské rady jsou voleni za každý městský obvod ve všeobecných a přímých volbách. Volba probíhá ve dvou kolech. Počet zástupců jednotlivých obvodů v radě je určen počtem obyvatel obvodu, a proto kolísá od 3 do 17 osob za každý obvod.
Při prvním zasedání je tajným hlasováním zvolen starosta, který musí získat absolutní většinu hlasů v prvních dvou kolech nebo relativní většinu ve třetím kole. Tzv. starostovi přidělenci (adjoints), jejichž počet nesmí přesáhnout 48, jsou voleni radou podle stranických kandidátek s absolutní většinou.
Parlamentní volby
Departement Paříž je rozdělen do 21 volebních obvodů pro volby do Národního shromáždění a každý obvod volí jednoho poslance. Hranice těchto volebních obvodů se vždy neshodují s hranicemi městských obvodů, jako je tomu při obecních volbách.
Obvody mají totiž výrazně odlišný počet obyvatel, a proto jsou pro spravedlivější zastoupení v parlamentu málo obydlené centrální obvody (1., 2., 3. a 4.) spojeny do jednoho volebního obvodu a naopak lidnaté obvody jsou rozděleny do více volebních obvodů. 15. a 16. obvod jsou rozděleny každý na dva celky a 18. obvod dokonce na tři. V roce 2007 bylo za Paříž zvoleno 11 socialistických poslanců, 2 zelení a 8 za UMP.
Územní organizace města
V raném středověku se Paříž dělila na čtyři čtvrtě. Před postavením hradeb Filipem II. Augustem to byly ostrov Cité a tři čtvrti na pravém břehu. Oblast levého břehu byla v držení klášterů. Po postavení hradeb se počet čtvrtí zvýšil na osm, protože se připojilo další území na obou březích řeky. Dalších osm čtvrtí pak vzniklo po dostavění hradeb za Karla V. v roce 1383. Až do konce 16. století tak byla Paříž rozdělena do šestnácti čtvrtí. V každé čtvrti byl jmenován správce (tzv. quartinier) odpovědný za administrativní úkoly a plukovník za bezpečnost a pořádek. V roce 1702 byl zvýšen počet pařížských čtvrtí na dvacet: pět na levém břehu, ostrov Cité a čtrnáct na pravém břehu: kde žilo asi 80 % populace. Čtvrtě byly pod dohledem policejních poručíků, kteří měli pod sebou dva inspektory v každé čtvrti (od roku 1708). Funkce quartierů se omezovala na výběr některých daní, desátků apod.
V dubnu 1789 bylo město rozděleno na 60 okrsků kvůli volbě delegátů do generálních stavů. Každá bývalá čtvrť byla rozdělena do tří nebo čtyř obvodů a každý z nich během roku po vypuknutí Velké francouzské revoluce sestavil oddíl Národní gardy.
21. května 1790 byl počet okrsků snížen na 48 tzv. revolučních sekcí, které byly vymezeny hranicemi tehdejších městských hradeb z let 1785–1788. Dne 11. října 1795 bylo správní členění Paříže opět upraveno. Sekce se změnily na čtvrtě a vždy čtyři čtvrtě tvořily jeden městský obvod, kterých bylo 12.
V letech 1840–1845 byly městské hradby posunuty do větší vzdálenosti od města. Dne 16. června 1859 vyšel zákon o nové organizaci Paříže. Hranice města byly posunuty až k novým hradbám a město pohltilo některé bývalé obce, které se nacházely na území mezi starými a novými hradbami. Území Paříže se tak rozšířilo ze 4365 ha o dalších 3438 ha na 7802 ha (respektive ze 3228 ha na 7088 ha pokud se nezapočítává plocha řeky Seiny).
Toto rozšíření se dotklo celkem 24 obcí. Čtyři obce byly zahrnuty kompletně a jejich jména převzaly nově vytvořené administrativní městské celky (La Villette – Quartier de la Villette, Belleville – Quartier de Belleville, Vaugirard – 15. obvod Vaugirard a Grenelle – Quartier de Grenelle). Území sedmi obcí, které se nacházely na obou stranách Thiersových městských hradeb bylo rozděleno mezi Paříž (uvnitř hradeb) a sousedící města (vně hradeb): Passy a Auteuil mezi 16. obvod a město Boulogne, Batignolles-Monceaux mezi 17. obvod a město Clichy, Montmartre mezi 18. obvod a město Saint-Ouen, La Chapelle mezi 18. obvod a města Saint-Ouen, Saint-Denis a Aubervilliers, Charonne mezi 20. obvod a města Montreuil a Bagnolet, Bercy mezi 12. obvod a město Charenton-le-Pont. U zbývajících 13 obcí, které se rovněž nacházely na pomezí pařížských hradeb, bylo území uvnitř hradeb odpojeno a zbývající části zůstaly jako samostatné obce tvořící pařížská předměstí. Jedná se o města: Neuilly-sur-Seine, Clichy, Saint-Ouen, Aubervilliers, Pantin, Le Pré-Saint-Gervais, Saint-Mandé, Bagnolet, Ivry-sur-Seine, Gentilly, Montrouge, Vanves, Issy-les-Moulineaux.
Počínaje 1. lednem 1860 nově vzniklo 20 městských obvodů a 80 administrativních čtvrtí (každý obvod má čtyři čtvrtě) a toto územní rozdělení platí do současnosti.
Od roku 1860 se hranice Paříže a jejích obvodů v podstatě nezměnily. Vnější hranice některých obvodů se upravovaly pouze výjimečně na základě zákona z 19. dubna 1919 o zrušení městských hradeb:
1925 (dekret z 3. dubna 1925) připojení vojenského cvičiště v Issy-les-Moulineaux (15. obvod)
1929 (dekret z 18. dubna 1929) připojení Boulogneský lesík (846 ha, 16. obvod) a Vincenneský lesík (995 ha, 12. obvod)
1930 připojení některých hraničních území z Levallois-Perret, Clichy, Saint-Ouen, Saint-Denis, Aubervilliers, Pantin, Le Pré-Saint-Gervais, Les Lilas, Bagnolet a Montreuil
Paříž dosáhla své současné hranice v roce 1954. Od té doby zahrnuje rozloha města 10 540 ha (oproti 7 802 ha v roce 1860 a 3438 ha v roce 1859).
Základní administrativní a územní jednotkou je pařížský obvod (fr. arrondissement de Paris), kterých je 20 a dále se dělí na čtyři administrativní čtvrti (quartier administratif de Paris). V poštovních směrovacích číslech jsou tyto obvody označeny posledním dvojčíslím. Každý obvod i čtvrť má pořadové číslo a název. Jejich názvy jsou odvozeny jednak od jmen připojených bývalých obcí a nebo podle významných architektonických dominant v dané čtvrti (kostely, parky, paláce, nemocnice apod.).
Symboly města Paříže
Paříž používá při vnější prezentaci vlastní historický městský znak a vlajku, nově též logo. Tradičními barvami města jsou modrá a červená. Jejich užití je známo již z roku 1358, kdy tehdejší prévôt des marchands Paříže Étienne Marcel a jeho stoupenci nosili během povstání proti Karlu V. čapky napůl červené a napůl modré. Heslem města je latinské rčení Fluctuat nec mergitur (Zmítá se, ale nepotápí nebo též Pluje, ale nepotopí se) obsažené ve velkém městském znaku. Oficiálním heslem Paříže se stalo vyhláškou pařížského prefekta barona Hausmanna ze dne 24. listopadu 1853.
V symbolické rovině má Paříž mezi světci čtyři ochránce. Hlavním patronem nejen města, ale i celé Francie je svatý Diviš (Saint Denis), mučedník ze 3. století, první pařížský biskup. Svatou Jenovéfu (Sainte Geneviève, 421–512) uctívají, protože modlitbami odvrátila útok Attily na město a zachránila Paříž před vypleněním. Devátý pařížský biskup Svatý Marcel († asi 436) podle legendy vyhnal z Paříže draka, který žil v hrobu cizoložnice. Svatá Aurea († 666) se roku 633 stala abatyší benediktinského kláštera v Paříži. Dotykem s jejími ostatky a rakví byla ve městě zažehnána epidemie.
Městský znak
Používá se malý znak se znamením na štítu a velký znak, kde je štít doplněn korunou, vojenskými řády, mottem a rostlinnými ratolestmi.
Blasonování malého znaku zní:
V červeném poli stříbrná loď se vzdutou plachtou na vlnách, modrá hlava štítu posázená zlatými liliemi.
Velký znak je doplněn čestnými řády, které město obdrželo. Je to Řád čestné legie (dekret z 9. října 1900, uprostřed), Válečný kříž 1914–1918 (dekret z 28. července 1919, napravo) a Řád osvobození (dekret z 24. března 1945, nalevo). Na štítu spočívá zlatá zděná koruna s pěti viditelnými listy ve tvaru čtyřhranných věží s bránou a cimbuřím. Štít je obklopen na heraldicky pravé straně dubovou ratolestí a zleva vavřínem. Pod štítem se nachází deviza FLUCTUAT NEC MERGITUR.
Loď byla tradičním symbolem mocného a bohatého cechu obchodníků, kteří měli ve středověku největší vliv na složení městské rady a tím i na chod města. Plavidlo se stalo jejich symbolem proto, že zboží dováželi do města po Seině. Také latinská devíza města Fluctuat nec mergitur odkazuje na loď ve štítu, ovšem symbolizuje též historické zvraty a revoluce, kterými město muselo projít, a přesto zůstalo nezlomeno.
Městská vlajka
Městská vlajka má podobu svislé bikolóry a je tvořena modro-červeně polceným listem. Poměr stran je 1:1. Obě barvy se dostaly během Velké francouzské revoluce i na státní vlajku Francie.
Logo města
Pařížská radnice používá rovněž logo, na němž se nachází modrý pruh s nápisem MAIRIE DE PARIS (Pařížská radnice) a siluetou lodi.
Architektura
Většina francouzských panovníků již od středověku zanechala své stopy ve vzhledu města, které nikdy nepotkala tak rozsáhlá zkáza jako Londýn při (požáru v roce 1666), Lisabon při (zemětřesení v roce 1755) nebo Berlín při (bombardování v roce 1945). Dispoziční řešení mnoha základních ulic zůstalo po staletí zachováno a v 19. i 20. století se během modernizace infrastruktury doplňovalo. Město se rozvíjelo po obou březích řeky Seiny, ve které se z původního počtu asi deset ostrovů a písčin do dnešních dnů dochovaly jen dva.
Současný vzhled města vychází z velké části z přestavby, kterou vedl prefekt Haussmann v období Druhého císařství, kdy byly proraženy dnešní nejrušnější trasy (Boulevard Saint-Germain, Boulevard de Sébastopol aj.) Tehdy z většiny Paříže zmizely labyrinty úzkých uliček a domy, jejichž horní patra byla zcela ze dřeva nebo z hrázděného zdiva. V té době vznikla charakteristická zástavba bulvárů lemovaných stromořadím; se stejně vysokými domy s novoklasicistní fasádou, francouzskými okny a s balkóny v pátém patře. Kvůli přísným regulačním vyhláškám o vzhledu a velikosti domů v 19. století tak dnes pařížská zástavba působí jednolitě a vyrovnaně. Některá nařízení o omezené výšce domů platí doposud, postavit nové budovy vyšší než 37 metrů lze jen ve výjimečných případech; v některých obvodech je tato hranice ještě níž.
Pamětihodnosti
Návštěvníci z Francie i každoročních 26 miliónů turistů z ciziny najdou ve městě velké množství světských a církevních stavebních památek zastupujících všechny architektonické slohy od dob římské Galie po současnost. Z původní tváře Paříže však po rekonstrukcích v 18. a 19. století zbylo jen málo. Památky jako Eiffelova věž, bazilika Sacré-Cœur, Louvre, katedrála Notre-Dame, Invalidovna nebo Vítězný oblouk a Champs-Élysées jsou charakteristickými symboly Paříže. Nábřeží Seiny zařadilo v roce 1991 UNESCO na seznam Světového dědictví.
Moderní architektura
V Paříži se nacházejí památky snad ze všech architektonických slohů. Kromě Eiffelovy věže a Louvre se skleněnými pyramidami před vchodem je zde také supermoderní čtvrť La Défense, plná mrakodrapů a supermoderních staveb. Zde stojí také nejznámější moderní stavba Paříže - Grande Arche - vybudovaná roku 1989 k 200. výročí Velké francouzské revoluce. „Jen v Paříži je možné, aby si architekti postavili, cokoli je napadne“ - tuto zkušenost získala Paříž po výstavbě Pompidouova centra přímo v centru města.
Ekonomika Paříže a okolí
Pařížská ekonomika je jedním z významných impulsů světového hospodářství. V roce 2008 činil HDP v regionu Île-de-France podle INSEE 552,664 miliardy €. Z 500 největších nadnárodních společností jich má 25 sídlo v Paříži; jde o druhý nejvyšší počet po Tokiu. Île-de-France představuje 29 % francouzského HDP, zatímco jeho populace dosahuje pouze 18,7 % francouzského obyvatelstva (podle sčítání lidu 2004).
Ačkoliv 83 % z přidané hodnoty pochází ze služeb, zdejší ekonomika nadále zůstává nesmírně různorodou při srovnání s městy téže velikosti. I když region zažil v posledních desetiletích prudkou deindustrializaci, neztratil pozici první oblasti francouzského průmyslu. Průmysl zaměstnává v regionu 650 000 lidí, přesto tvoří jen 14 % pracovních míst. Za posledních 20 let došlo k silné deindustrializaci. Významný je automobilový průmysl, který zaměstnává 156 000 pracovníků (z toho 60 000 přímých pracovních míst). Výrobní závody zde mají oba národní výrobci: Renault ve Flins-sur-Seine a PSA Peugeot Citroën v Poissy a Aulnay-sous-Bois. Letecký a zbrojní průmysl zaměstnává 72 000 pracovníků (z čehož je 36 000 přímých pracovních míst). Zastoupení mají i energetické koncerny jako skupina Areva, Total a Électricité de France. V samotné Paříži převažují menší podniky, k významným patří průmysl oděvní a obuvnický a zpracování textilií a kůže.
Služby tvoří hlavní část pracovních míst. K 31. prosinci 2004 INSEE uvádí 3,8 milionů lidí pracujících ve službách (71 % zaměstnání v regionu) a dalších 700 000 lidí, kteří pracují v obchodu (13 % zaměstnání). Finanční činnosti představují 270 000 pracovních míst. V Île-de-France jsou ředitelství velkých globálních bank (BNP Paribas, Société Générale, Crédit Agricole) a sídlo Euronextu. Významná je Pařížská burza. V Paříži jsou kanceláře velkých finančních skupin jako Lazard nebo Goldman Sachs. Paříž je rovněž významnou destinací v oblasti cestovního ruchu.
Zemědělství zaujímá 45 % rozlohy regionu (48 % bez započtení Paříže), z čehož jsou dvě třetiny určeny na pěstování obilovin. Zaměstnává však pouhých 7 600 osob (0,5 % pracovních sil). Díky blízkosti trhu s 11 miliony spotřebitelů, vysoké úrodnosti půdy a technologickém rozvoji Île-de-France zůstává významnou zemědělskou oblastí navzdory pokračující urbanizaci.
Mzdy
Mzdy v Paříži dosahují o něco málo vyšší úrovně, než je regionální průměr, činí 19 euro za hodinu oproti 18,2 € v Île-de-France (2002) a jsou mnohem vyšší, než je průměrná mzda ve Francii (13,1 €). Ovšem tento rozdíl vzniká zejména silným zastoupením vedoucích pracovníků, kteří tvoří 25 % zaměstnanců. Město se jinak vyznačuje vysokou mzdovou nerovností: 10 % zaměstnanců s nejnižším platem má 4× nižší plat než 10 % zaměstnanců s nejvyššími platy, což o málo přesahuje regionální průměr (3,7×), ale je mnohem vyšší než ve zbytku Francie (2,6×). Stejně tak jsou velké i geografické rozdíly v samotném městě: průměrná hodinová mzda v 8. obvodu byla 24,2 €, což je o 82 % více než ve 20. obvodu (13,3 €). Naopak rozdíly v platech mezi muži a ženami jsou na obdobné úrovni, rozdíl činí jen 6 % v Paříži oproti 10 % ve zbytku Francie.
V roce 2006 tvořil průměrný příjem pařížské domácnosti 22 535 €, čímž Paříž zaujala 1147. místo mezi 30 687 obcemi s více než 50 domácnostmi.
Cestovní ruch
Cestovní ruch v Paříži je významnou součástí ekonomiky města, které patří díky své velmi rozmanité a obsáhlé turistické nabídce. V roce 2017 Paříž navštívilo 23 miliónů turistů (nárůst o 12%, oproti roku 2016). Nejvíce turistů pocházelo z USA, Japonska a z Číny. Z Evropy nejvíce turistů přijíždí z Německa a Velké Británie. Paříž se tak každoročně pyšní prvenstvím, nejnavštěvovanějších měst na světě.
V roce 2007 představovalo ekonomické odvětví 12,5 % pracovních míst v hlavním městě, což znamená 156 250 osob (z toho připadá 36 040 zaměstnanců v ubytovacích zařízeních, 87 529 v restauracích, 19 216 v dopravě a 13 465 v dalších službách. Bylo zde 15 100 podniků zaměřených na turismus (2 000 ubytovacích zařízení, 10 669 restaurací, 1520 v dopravě a 911 ostatních služeb). Turisté tvoří 50 % návštěvníků muzeí, 8 % tržeb dopravních podniků a 10–50 % nákupů v obchodech. Více než 60 % ze 16 miliónů návštěvníků, kteří se ročně ubytují v Paříži, tvoří 9,7 milionu cizinců. Turistika zajišťuje každoročně příjem osmi miliard € do zdejší ekonomiky, což představuje 30 miliónů daňových příjmů pro obec.
V roce 2006 padesát nejnavštěvovanějších kulturních památek ve městě zaznamenalo 69,1 milionu návštěv, což je nárůst o 11,3 % oproti roku 2005. V čele návštěvnosti stojí katedrála Notre-Dame s přibližně 13,5 miliony návštěvníků ročně, což z ní činí zdaleka nejnavštěvovanější historickou památku ve Francii. Baziliku Sacré-Cœur na Montmartru navštívilo v tomto roce 10,5 milionu návštěvníků, Louvre 8,3 milionu, což potvrzuje jeho pozici nejnavštěvovanějšího muzea na světě, Eiffelovu věž 6,7 milionu a Centre Georges Pompidou 5,1 milionu turistů. Cité des sciences et de l'industrie a rovněž Musée d'Orsay měly tři miliony návštěvníků ročně.
Hotely v Paříži a regionu Île-de-France představují téměř čtvrtinu všech francouzských hotelů. V roce 2007 bylo v Paříži 1465 hotelů, 66 turistických bytových hotelů, 31 ubytoven pro mládež (bez vysokoškolských kolejí a kampusů) a jeden kemp o celkovém počtu 171 600 postelí. Dvě třetiny podniků mají dvě nebo tři hvězdy, 19,4 % jsou čtyřhvězdičkové. 61 % hotelů se nachází přímo v Paříži, 16 % na vnitřních předměstích a 23 % na vnějších předměstích.
Průměrná obsazenost hotelů činila v roce 2005 71,3 %, což Paříž řadí na druhé místo v Evropě (za Barcelonu se 79 %) a výrazně převyšuje francouzský průměr 59 %. Míra obsazenosti se nemění v závislosti na městských obvodech, ale klesá s rozsahem úrovně: nejlevnější kategorie jsou zaplněny nejrychleji.
Mezinárodní turistika směřuje hlavně do centra města. 67 % nocí strávených v Paříži připadá na cizince, zatímco 33 % tvoří tuzemští zákazníci. 65 % zahraničních návštěvníků dává přednost ubytování ve vnitřním městě, zatímco 41 % francouzských zákazníků se ubytuje na předměstí.
Zahraniční klientela pochází hlavně z osmi zemí, které tvoří více než dvě třetiny celkového počtu turistů. Evropské země Velká Británie, Itálie, Španělsko, Německo, Nizozemsko a Belgie celkem tvoří 42 % zahraničních klientů, následují Spojené státy se 17,7 % a poté Japonsko s 6,5 % (2008).
I když má Paříž pověst drahého města, v hotelovém průmyslu zůstává konkurenceschopná v porovnání s ostatními světovými městy. Paříž je mírně nadprůměrná v cenách dvou a tříhvězdičkových hotelů, ale zůstává nejdražší v Evropě v oblasti luxusních hotelů.
S turistickým ruchem souvisí i zdejší zvláštnost, tzv. pařížský syndrom, přechodná psychická porucha postihující zejména japonské návštěvníky.
Móda, luxus a nakupování
Paříž je jedním z center světové módy. V roce 1945 se zde nacházelo 106 francouzských podniků s označením haute couture. Dnes jich je mnohem méně, k nejstarším patří Givenchy, Dior, Jean-Louis Scherrer, Emanuel Ungaro, Chanel, Yves Saint-Laurent, později vzniklé Pierre Cardin a André Courrèges nebo menší Dominique Sirop, Adeline André a Franck Sorbier.
Tyto módní domy jsou známé nejenom v módě, ale i v oblasti kosmetiky, k dlouholetým úspěšným značkám patří Chanel č. 5 či Arpège, které vznikly ve 20. letech, nebo Miss Dior ze 40. let. Souběžně s parfémy se rozšířila i nabídka koženého zboží, (firmy Louis Vuitton a Hermès). Další mají významný podíl na trhu s módními doplňky: Guy Laroche, Nina Ricci, Marcel Rochas, Pierre Balmain. K významným módním návrhářům žijícím v Paříži patří např. Jean-Paul Gaultier (který vrátil do módy korzety), Claude Montana, Christian Lacroix nebo Chantal Thomass (specializující se na spodní prádlo). V oblasti prêt-à-porter tvoří Jean-Charles de Castelbajac nebo Vanessa Bruno a Isabel Marant.
Dnes Paříž čelí konkurenci z New Yorku, Los Angeles, Milána a některých asijských měst. Město si stále drží významnou pozici, především ve výrobě šperků (koncentrované na Place Vendôme a Rue de la Paix) a v haute couture. Luxusní oděvy se prodávají především v 8. obvodu na Avenue Montaigne a zejména Rue du Faubourg-Saint-Honoré. Sídlí zde ředitelství firem LVMH, největší holdingové společnosti v sektoru luxusního zboží, Hermès, Cartier, Dior a mnoho butiků slavných módních domů.
Paříž je také jedním z hlavních měst „shoppingu“ a nacházejí se zde významné obchodní domy s pobočkami i jinde ve světě, především Galeries Lafayette a Printemps (oba na Boulevardu Haussmann). První obchodní dům ve Francii, který nabízel kompletní sortiment, vznikl v roce 1852 pod názvem Le Bon Marché (7. obvod). Největší pařížský obchodní dům La Samaritaine ve stylu art deco s nákupní plochou 48 000 m2 byl uzavřen v roce 2005 a probíhá jeho dlouhodobá přestavba na kanceláře a byty.
V Paříži jsou rovněž různá nákupní centra (největší je Forum des Halles) a trhy. K nejvýznamnějším tržištím patří Aligre v blízkosti Opery Bastilla, kde se prodává oblečení, ovoce, keramika, obrazy, potraviny i květiny, ale pravidelné denní či týdenní trhy se konají v každé čtvrti. Největší bleší trh se nachází na severním okraji města poblíž Porte de Clignancourt, který se skládá z několika propojených tržnic. Trh s květinami a s ptáky se nachází na Place Louis-Lépine na ostrově Cité. Zajímavostí Paříže jsou bukinisté, kteří prodávají knihy, pohlednice a obrazy na nábřeží Seiny.
Doprava
Doprava je v Paříži vzhledem k významu města různorodá a zajišťují ji různé dopravní společnosti. Hlavními provozovateli jsou společnosti RATP (metro, autobusy, jižní větve linek RER A a B) a SNCF (Transilien, severní větve linek RER A a B a linky C, D a E). Sdružení Optile zahrnuje téměř sto soukromých společností, které provozují pravidelné autobusové linky na předměstí. Všichni dopravci jsou zastřešeni asociací STIF, která koordinuje veškerou hromadnou dopravu na území regionu Île-de-France. Samostatně působí společnost Aéroports de Paris, která provozuje všechna pařížská letiště.
Metro
Pařížské metro je páteřní dopravní sítí, která místy zasahuje i do sousedních předměstí. Většina stanic se nachází v podzemí (kromě větší části linek 2 a 6 a některých okrajových úseků jiných linek).
První linka byla uvedena do provozu v červenci 1900 u příležitosti světové výstavy (výstavba zahájena v roce 1896) a od té doby se metro velmi rozšířilo. V roce 2008 už mělo linek šestnáct, z toho dvě (7 a 13) rozvětvené, a 301 stanici, z nichž 242 leží v Paříži a 59 na předměstí. Nejnovější linka (14) byla uvedena do provozu v roce 1998 jako plně automatizovaná.
Autobusy
Autobusová síť (asi 1400 linek) je rozšířena především na předměstí, v samotné Paříži již méně a zde doplňuje metro.
Tramvaje
První tramvaje tažené koňmi se objevily v roce 1871, parní tramvaje v roce 1880 a v roce 1888 byly nahrazeny elektrickými. Pařížská aglomerace měla kdysi tramvajovou síť o délce 960 km. Ve 30. letech tramvajovou dopravu považovali za zastaralou, proto byla postupně nahrazována autobusovou. V Paříži zmizely tramvaje již v roce 1937. Od roku 1992 jsou opět postupně zaváděny, a to především na předměstích (T1, T2 a T4). V roce 2006 byla uvedena do provozu linka T3, která vede po jižním okraji města. V roce 2009 bylo zahájeno její prodloužení, stejně tak jsou v různých fázích příprav či výstavby i další linky na předměstích.
Další typy dopravy
Veřejná doprava disponuje ještě dalšími možnostmi:
Lanovka na Montmartre umožňuje vystoupat na vrchol Montmartru.
Orlyval je lehké metro spojující stanici Antony na lince RER B a Letiště Orly.
CDGVAL je systém vnitřní kyvadlové dopravy na Letišti Charlese de Gaulla.
Voguéo je říční linka na Seině, která byla uvedena do provozu 28. června 2008
CDG Express je plánované železniční spojení mezi nádražím Gare de l'Est a letištěm Charlese de Gaulla.
Vélib' je systém veřejné půjčovny jízdních kol. Síť cyklostezek budovaná od konce 90. let měřila koncem roku 2006 371 km včetně pruhů pro autobusy.
Železniční doprava
První železnice byla otevřena v roce 1837 mezi Paříží (nádraží Saint-Lazare) a městem Le Pecq. V následujících letech v Paříži postavili mnoho železničních stanic, všechny jako konečné. V roce 1875 byla otevřena železniční trať Petite Ceinture. V Paříži je šest velkých nádraží: Paris-Nord, Paris-St-Lazare, Paris-Est, Paris-Montparnasse, Paris-Gare-de-Lyon a Paris-Austerlitz, která slouží pro hlavní tratě a příměstskou železnici i několik dalších, menších.
Spojení Paříže s předměstími zajišťují linky RER a Transilien. RER coby příměstská železnice zajíždí až do vzdálenosti 50 km od hlavního města. Vznikla koncem 60. let, kdy stávající příměstské železniční linky propojili do jednotného systému. V Paříži je RER využíván jako expresní síť s přestupy na metro a jako spojení s předměstími. V roce 2010 měl RER pět linek (nejnovější RER E z roku 1999), 257 stanic, z nichž 33 leží v Paříži, a 587 km tratí.
Transilien je název sítě příměstské železnice, kterou provozuje SNCF. Na rozdíl od většiny linek RER linky Transilien Paříž neprotínají, končí vždy na jedné z hlavních železničních stanic a doplňují dopravu na předměstí poskytovanou RER. Umožňují spojení se vzdálenějšími částmi regionu Île-de-France. V roce 2010 tvořilo Transilien 15 linek, z nichž sedm končilo v hlavních železničních stanicích v Paříži, některé linky mají konečnou i mimo region.
Automobilová doprava
Paříž má od 19. století široké bulváry, které však automobilové dopravě přesto nestačí. Automobilový provoz a parkování v Paříži jsou velmi problematické, jako ve většině světových metropolí. Elektronické senzory měřící provoz jsou umístěné téměř na všech hlavních pařížských silničních tazích a na dálnicích. Vyhodnocené údaje slouží ke stanovení hustoty dopravy, oznámení dopravní zácpy a odhadu doby jízdy mezi jednotlivými stanovišti. Informace jsou přístupné na webových stránkách a na světelných silničních ukazatelích.
Dálnice spojují Paříž s jihem Francie (Dijon, Lyon, Marseille), severem (Lille), Normandií (Rouen, Caen, Le Havre), východem (Remeš, Mety, Štrasburk), Akvitánií (Orléans, Bordeaux) a pobřežím Atlantiku (Le Mans, Nantes). Všechny se napojují na městský okruh boulevard périphérique.
Letecká doprava
Letecké spojení v Paříži existuje od roku 1919, kdy uvedli do provozu Letiště Le Bourget. V roce 1932 bylo otevřeno Letiště Orly a v roce 1974 největší z pařížských letišť - Letiště Charlese de Gaulla. Heliport Paříž - Issy-les-Moulineaux funguje od roku 1956. Jejich provozovatelem je společnost Aéroports de Paris. Letiště v Le Bourget dnes slouží jen všeobecnému letectví a vládním letům, koná se zde známý pařížský aerosalon a nachází se tu nejznámější letecké muzeum ve Francii. Dalším pařížským letištěm je letiště Beauvais (BVA), které se nachází 69 km severně od centra Paříže. Letají sem převážně nízkonákladové letecké společnosti.
Zdravotnictví
V Paříži se nachází velké množství nemocnic – všeobecných, specializovaných, fakultních, vojenských a jiných. Historie některých sahá až do středověku. Nejstarší z nich, špitál Hôtel-Dieu na ostrově Cité, založil pařížský biskup svatý Landerik v roce 651. Až v roce 1260 založil Ludvík IX. léčebný ústav pro slepce Quinze-Vingts (dodnes se specializuje na oftalmologii). I Nemocnice sv. Ludvíka, založená v roce 1607 králem Jindřichem IV., aby ulevila špitálu Hôtel-Dieu, je v činnosti dodnes. Historicky důležité jsou také vojenské nemocnice Invalidovna a Val-de-Grâce.
Většina zdravotnických zařízení je spravována v rámci organizace Assistance publique – Hôpitaux de Paris (Veřejná pomoc – Pařížské nemocnice), která má přes 90 000 zaměstnanců. K ní patří mj. nemocnice Necker, Cochin, Salpêtrière, Saint-Antoine, Bichat-Claude-Bernard nebo Evropská nemocnice Georgese Pompidoua. Na předměstích leží důležité nemocnice ve městech Neuilly-sur-Seine (Americká nemocnice v Paříži), Créteil, Le Kremlin-Bicêtre, Montfermeil, Clichy, Argenteuil nebo Versailles.
Paříž má také jednu z nejhustších sítí lékařů ve Francii, ať už všeobecných, nebo specialistů: v roce 2010 zde připadlo v průměru 226,9 lékařů na 100 000 obyvatel, v případě specialistů činil průměr dokonce 501,3 na 100 000 obyvatel.
Renomované lékařské fakulty mají univerzity Paříž V, Paříž VI, Paříž VII a Paříž XI. Těmto univerzitám slouží Meziuniverzitní knihovna zdraví. Ústav soudního lékařství, který řídí Policejní prefektura, sídlí od roku 1914 na nábřeží Quai de la Rapée.
Muzeum dějin lékařství je součástí Univerzity Paříž V, Muzeum vojenského zdravotnictví je umístěno ve vojenské nemocnici Val-de-Grâce. Vlastní muzeum má i nemocnice sv. Ludvíka a organizace Assistance publique – Hôpitaux de Paris sídlící v Hôtel de Miramion.
Věda a vzdělávání
V Paříži sídlí tradičně množství vysokých škol, které patří k nejprestižnějším ve Francii. Navzdory decentralizaci v 90. letech, kdy byla do Štrasburku přeložena École nationale d'administration a v Lyonu byla založena École normale supérieure, zůstává Paříž hlavním vysokoškolským centrem Francie. Většina pařížských univerzit podléhá Pařížské akademii.
Statistika
Ve školním roce 2005/2006 bylo v Paříži zapsáno na státních školách 263 812 studentů (135 570 v prvním stupni a 128 242 ve druhém) a 138 527 na soukromých školách.
Počet vysokoškolských studentů dosáhl v roce 2007 v Île-de-France přibližně 585 000, což je více než čtvrtina z celkového počtu ve Francii.
V roce 2007 fungovalo ve městě celkem 881 veřejných vzdělávacích zařízení, z čehož bylo 323 mateřských škol, 334 základních škol, 6 speciálních škol (školy v nemocnicích), 110 středních škol, 72 všeobecných a technických lyceí, 34 odborných lyceí a 2 lycea experimentální. K nim se řadí dalších 256 soukromých škol: 110 mateřských a základních, jedna speciální, 67 středních škol, 73 všeobecných a technických lyceí a 5 odborných lyceí. Lycea Louis-le-Grand a Jindřicha IV. mají celostátní a mezinárodní působnost.
Historie
Od 12. století byla Paříž jedním z největších center vzdělanosti v Evropě, zvláště pak v teologii a filozofii. Zprvu teologická škola při katedrále Notre-Dame získala od Filipa II. Augusta v roce 1200 privilegium, aby její členové byli pod jurisdikcí práva církevního a nikoliv světského. Univerzitu uznal papež Inocenc III. v bule v roce 1215, kterou potvrdil Řehoř IX. v roce 1231. Tak vznikla Pařížská univerzita rozdělená na čtyři fakulty, kde výuka probíhala na jednotlivých kolejích. Jednou z nich byla i Sorbonna, založená v roce 1257. Univerzita se rozvíjela kolem Montagne Sainte-Geneviève, kde vznikla Latinská čtvrť (dnes 5. a 6. obvod). Tato oblast je doposud významným školským centrem. V roce 1530 zde František I. založil Collège de France jako konkurenci univerzitě. Od 18. století vznikají specializované vysoké školy (grandes écoles), z nichž mnohé rovněž našly sídlo v Latinské čtvrti, např. École Polytechnique nebo École normale supérieure založené během Velké francouzské revoluce. V té době byla univerzita naopak zrušena; po jejím obnovení až na konci 19. století se skládala ze šesti fakult: právnické, lékařské, farmaceutické, filozofické, teologické a přírodních věd. Ve 20. století počet studentů výrazně vzrostl. Po studentské revoltě v květnu 1968, jejímž epicentrem byla Sorbonna, Pařížskou univerzitu rozdělili do třinácti nezávislých institucí (Paříž I, Paříž II, Paříž III, Paříž IV, Paříž V, Paříž VI, Paříž VII, Paříž VIII, Paříž IX, Paříž X, Paříž XI, Paříž XII a Paříž XIII), z nichž každá se specializuje na určité obory. Některé se nacházejí i mimo hranice Paříže.
Současnost
Hlavním centrem vysokoškolského života zůstává Latinská čtvrť, kde leží Univerzity Paříž I až VI, Collège de France, Katolický institut, École nationale des chartes, Sciences Po aj. Rozkládá se zde rovněž Kampus Jussieu. Dalším centrem se v posledních letech stává 13. obvod ve východní části města, kde v rámci projektu Paris Rive Gauche vzniká Kampus Paris Rive Gauche pro Univerzitu Paříž VII a nové sídlo Francouzské národní knihovny.
Samotné město Paříž provozuje sedm vysokých škol. Čtyři jsou věnovány užitému umění (École Boulle, École Estienne, École supérieure des arts appliqués Duperré, École professionnelle supérieure d'arts graphiques et d'architecture), dvě jsou technického zaměření (École des ingénieurs de la ville de Paris a École supérieure de physique et de chimie industrielle) a jedna se specializuje na zahradnictví (École du Breuil).
Věda a výzkum
Francouzská akademie je jednou z nejstarších a rovněž nejprestižnější institucí ve Francii v oblasti duševního života. Založil ji v roce 1634 kardinál Richelieu na ochranu francouzského jazyka. Od roku 1801 sídlí v Collège des Quatre-Nations přes řeku naproti Louvru a od roku 1803 tvoří součást Francouzského institutu. K němu patří též Francouzská akademie věd, založená v roce 1666 ministrem financí Colbertem.
Paříž je také sídlem mnoha výzkumných ústavů a laboratoří, ať již francouzských, nebo mezinárodních. K nejvýznamnějším patří Národní výzkumné centrum, Institut Henri Poincaré (centrální francouzský ústav pro matematiku a fyziku) a Pasteurův ústav. Dále je to např. Francouzská národní knihovna a Francouzský národní archiv, Institut français d'architecture, Pařížská observatoř, IRCAM nebo INSEE. Z mezinárodních institucí zde má ředitelství např. Evropská kosmická agentura.
Knihovny
Prvořadou institucí nejen v Paříži, ale v celé Francii je Francouzská národní knihovna. Její základy sahají až do středověku, kdy Karel V. založil královskou knihovnu, která obsahovala 917 rukopisů. František I. ji přestěhoval z Paříže na zámek Fontainebleau. Radikální změnu znamenala pro francouzské knihovny Velká francouzská revoluce, kdy byly celé klášterní knihovny a knižní sbírky sekularizovány a dále znárodňovány šlechtické knihovny, jejichž knihy poté obohatily fondy vzniklé Národní knihovny. Knihovna od roku 1998 sídlí v moderní budově na nábřeží ve 13. obvodu. Její původní sídlo v Rue de Richelieu slouží k uložení neknihovních sbírek (mince, fotografie, plakáty apod.). Knihovna má i další oddělení, jako je Bibliothèque de l'Arsenal nebo Bibliothèque-musée de l'Opéra. Zajímavostí jsou zvláštní fondy erotické literatury nazvané Enfer.
Nejstarší veřejnou knihovnou ve Francii je Bibliothèque Mazarine na nábřeží Quai de Conti v 6. obvodu, která vznikla z osobní knihovny kardinála Mazarina; byla otevřena již v roce 1643. Od roku 1945 je připojena k Francouzskému institutu. Významnou veřejnou knihovnou je rovněž Bibliothèque publique d'information, přičleněná k Centre Georges Pompidou.
Pařížská městská knihovna tvoří síť 69 veřejných knihoven v jednotlivých městských obvodech. Některé z nich jsou specializované: Bibliothèque historique de la ville de Paris (Historická knihovna města Paříže), Bibliothèque administrative de la ville de Paris (Správní knihovna města Paříže), Bibliothèque des littératures policières (Knihovna detektivní literatury) a Médiathèque musicale de Paris (Hudební mediotéka); další knihovny se specializují na výtvarné a užité umění (Bibliothèque Forney), feminismus (Bibliothèque Marguerite Durand), literaturu pro děti a mládež (Bibliothèque de l'Heure Joyeuse), kinematografii (Bibliothèque du cinéma François-Truffaut, Cinémathèque Robert-Lynen, Forum des images) a turismus (Bibliothèque du tourisme et des voyages).
Ve městě se rovněž nachází množství univerzitních knihoven sloužících jednotlivým univerzitám. Největší je Bibliothèque Sainte-Geneviève (pro univerzity Paříž I, Paříž II, Paříž III, Paříž IV a Paříž VII), která má všeobecné zaměření. Obdobně ani Bibliothèque de la Sorbonne (univerzity Paříž I, Paříž III, Paříž IV, Paříž V a Paříž VII) nemá úzkou profilaci. Jiné knihovny jsou specializované na určité obory, např. lékařství (Bibliothèque interuniversitaire santé), přírodní vědy (Bibliothèque Jussieu, Bibliothèque Pierre-et-Marie-Curie), právo a ekonomii (Bibliothèque Cujas, Bibliothèque Sainte-Barbe), společenské vědy (Bibliothèque de sciences humaines et sociales Paris Descartes-CNRS), lingvistiku (Bibliothèque interuniversitaire des langues orientales, Bibliothèque universitaire des langues et civilisations) nebo francouzskou literaturu (Bibliothèque littéraire Jacques Doucet).
Rozsáhlé knihovny mají i jiné veřejné instituce, ať už Národní shromáždění (Bibliothèque de l'Assemblée nationale), Francouzský statistický úřad (Bibliothèque centrale de l'Institut national de la statistique et des études économiques), nebo Francouzský institut architektury (Bibliothèque de la Cité de l'architecture et du patrimoine) aj.
Ke specializovaným knihovnám patří např. Bibliothèque du Film (kinematografie), Médiathèque Musicale Mahler (hudba), Polská knihovna (polské dějiny a kultura) nebo knihovna Saulchoir (náboženství).
Regionální média
Tisk
Regionální deník má deset departementálních mutací, z nichž jedna je určena pro Paříž. Vycházejí zde čtyři bezplatné deníky: tři ráno (, a ) a čtvrtý večer (Direct Soir), většinou distribuované ve veřejné dopravě. Přehled o kulturním programu v metropoli přinášejí týdeníky L'Officiel des spectacles a Pariscope.
Televize
Kromě celostátního kanálu , který vysílá regionální program, působí v Paříži několik místních televizních společností. je televizní kanál šířený kabelem, satelitem a ADSL, který spojuje několik místních televizních společností: VOTV (), a . Dalších sedm televizí sdílí jeden kanál: a .
Od roku 2001 vysílaly v Paříži též dvě televize nezákonně, a to Zaléa TV a Teleplaisance.org, tvořená pouze amatéry. Oba kanály jsou od roku 2007 šířeny přes internet.
Rozhlas
První rozhlasová stanice Radio Tour Eiffel začala v Paříži vysílat pro veřejnost 24. prosince 1921. Na rozdíl od jiných zemí bylo ve Francii umožněno i soukromé vysílání, první pařížská soukromá stanice Radiola získala licenci již v roce 1922. Dnes zde existuje několik desítek regionálních rádií různého zaměření.
Internet
Město Paříž provozuje vlastní internetové stránky www.paris.fr a rovněž síť Wi-Fi pro bezplatné internetové připojení v městských parcích, knihovnách, muzeích a radnicích po dobu jejich otevření veřejnosti. Jedno připojení trvá maximálně dvě hodiny, poté musí být obnoveno. Dalším elektronickým kanálem jsou světelné informační panely v ulicích, které přinášejí nejen zprávy o aktuální dopravní situaci, ale rovněž o kulturních akcích nebo počasí. V roce 2003 umožnil tehdejší starosta Bertrand Delanoë využití těchto tabulí ke zveřejnění asi 3600 milostných vzkazů ke Dni svatého Valentýna, které lidé poslali na internetovou adresu pařížské radnice.
Kultura
Paříž je ve Francii kulturním městem prvního řádu. Pro místní obyvatele i turisty nabízí nepřeberné množství kulturních institucí – přes 150 muzeí a 200 galerií, asi 100 divadel, přes 650 kin a více než 10 000 restaurací. Nabídka kulturních událostí zahrnuje po celý rok četná divadelní a operní představení, koncerty, výstavy, hudební a filmové festivaly, módní přehlídky, ale i sportovní akce.
Krásná umění
Nejstarším hmotným dokladem o existenci divadla v Paříži je Arènes de Lutèce v ulici Rue Monge v 5. obvodu. Stavba sloužila jako římský amfiteátr i aréna, pochází z 1. století n. l. a využívala se až do konce 3. století. Její kapacita byla zhruba 17 000 osob.
Vzhledem k centralistické tradici sídlí nejvýznamnější divadelní, operní a baletní soubory v hlavním městě. Pařížská národní opera, založená roku 1669, hraje v dějinách opery významnou roli. Dnes má k dispozici dva operní domy. Opéra Garnier byla otevřena 5. ledna 1875 a nese název podle svého architekta Charlese Garniera. Od roku 1989 slouží především pro představení baletu a klasických oper a je rozlohou největším divadlem na světě.
Hudební tradice v Paříži sahá až do středověku, kdy zde na konci 12. století byla založena škola při Notre-Dame. V Paříži se nachází mnoho koncertních sálů, z nichž nejslavnější je Olympia. Významné jsou rovněž sály Bataclan, Folies Bergère nebo Zénith. Staví se Philharmonie de Paris, součást Cité de la musique. Koncerty populární hudby se často konají v AccorHotels Arena. Mezi významné autory hudby, kteří působili v Paříži, se řadí Frédéric Chopin, Hector Berlioz a Johann Strauss st., v moderní době byla slavnou zpěvačkou např. Édith Piaf.
Také filmové projekce mají v Paříži velkou tradici. Dne 28. prosince 1895 bratři Lumièrové uskutečnili v Salon indien du Grand Café první filmové promítání pro veřejnost.
V Paříži se nachází velké množství kin, které měly v roce 2006 celkem 376 sálů, z nichž bylo 150 nezávislých a 89 uměleckých. Poskytují velkou nabídku, každý týden se promítá přibližně 450 až 500 různých filmů a roční návštěvnost přesahuje 27 miliónů diváků (údaje z roku 2006).
Muzea a galerie
Paříž spolu s regionem Île-de-France disponuje největší muzejní nabídkou ve Francii jak co do počtu muzeí, tak i co do rozsahu a různorodosti jejich sbírek.
Muzeem nejstarším a zároveň největším co do rozlohy a sbírek je Louvre. S návštěvností 8,3 milionu v roce 2006 se stalo zdaleka nejnavštěvovanějším na světě. Bylo založeno v roce 1793 a jeho exponáty pokrývají období od starověku do konce 19. století.
I další muzea se těší celosvětové reputaci: Národní muzeum moderního umění a Musée d'Orsay, představující umění 2. poloviny 19. století (1848–1914). Tato tři muzea mají statut národních institucí a jsou zřizována francouzským státem obdobně jako např. Musée national du Moyen Âge (Národní muzeum středověku) či Musée du quai Branly (mimoevropské umění). Další řídí jednotlivá ministerstva, jako např. Musée de l'Armée (v Invalidovně).
Město Paříž provozuje několik vlastních muzeí, z nichž nejvýznamnější je Musée Carnavalet, věnované dějinám Paříže, dále pařížské katakomby, Petit Palais, Palais de Tokyo (moderní umění), Musée Cernuschi (asijské umění), Musée des arts décoratifs (dekorativní umění) a jiná.
Gastronomie
První restaurace v moderním smyslu slova vznikly v Paříži v 18. století. Termín restaurace se objevil v roce 1765, kdy jeden provozovatel vývařovny polévek získal povolení prodávat též jehněčí s omáčkou. Od té doby se restaurací nazývaly podniky, které nabízely různé druhy jídel. Před Velkou francouzskou revolucí nebylo v Paříži ani 100 restaurací, neboť omezení v podobě cechovních práv zakazovala prodávat různé typy jídel v jednom podniku. Teprve po revoluci a zrušení omezení počet restaurací narůstal. Pařížské restaurace provozovali většinou kuchaři, kteří původně pracovali ve šlechtických rodinách a po jejich emigraci začali podnikat v pohostinství. Tím rozšířili mezi měšťanské vrstvy styl vaření, který do té doby neznaly.
Rovněž kavárny se staly nedílnou součástí francouzské kultury a jejich obliba rostla od roku 1670, kdy byla otevřena Café de la Régence. Dnes je nejstarší kavárnou v Paříži Café Procope, zprovozněná v roce 1686. Kavárny byly velmi populární v 18. století, od poloviny 19. století se rozšířily i na chodníky a bulváry.
V té době se Paříž napojila na železnici a během následné průmyslové revoluce se do města začali stěhovat obyvatelé z různých částí Francie, kteří s sebou přinášeli gastronomické rozmanitosti jednotlivých regionů. Vznikly tak specializované rybí restaurace či restaurace s alsaskou nebo provensálskou kuchyní. Rovněž příchod imigrantů ze zahraničí, ať už z evropských zemí, nebo z Maghrebu či Asie přinesl ještě větší kulinářskou rozmanitost, takže dnes Paříž nabízí kuchyně pěti kontinentů.
K nejproslulejším podnikům patří restaurace Maxim's a kavárny Café de Flore, La Coupole, La Rotonde, Les Deux Magots nebo Café de la Paix.
Sport
Sportovní akce během celého roku tradičně patří v hlavním městě k významným událostem. Od konce 19. století hrála Paříž důležitou roli v šíření a organizaci moderního sportu. V Paříži byl poprvé udělen titul „mistr světa“ (1740 ve hře jeu de paume), poprvé použit metrický systém v atletice (1798), proběhlo zde první soutěžní parkurové skákání (1866), první cyklistický závod (1868), první turnaj v moderním šermu (1893), ženy mohly poprvé soutěžit na olympijských hrách (1900).
Ve 20. století se rozšířila obliba fotbalu. První fotbalový šampionát ve Francii se konal v Paříži v roce 1894. 21. května 1904 byla v Paříži založena FIFA, která později přesídlila do Švýcarska. Fotbal se ve větším měřítku prosadil ve 20. letech, kdy bylo založeno množství fotbalových klubů (Red Star, Racing, Olympique, CASG, Stade français aj.) Také první mistrovství ve fotbale žen se konalo v Paříži (v roce 1918) a hrálo se až do roku 1937; obnoveno bylo až v roce 1970. Mistrovství světa ve fotbale se naposledy konalo v Paříži v roce 1998 a pro tuto příležitost byl na pařížském předměstí Saint-Denis postaven Stade de France. K nejvýznamnějším sportovním organizacím patří fotbalový klub Paris Saint-Germain.
Vznikla zde řada mezinárodních sportovních federací, a i když mnohé přesídlily do Švýcarska, jiné zůstaly v Paříži. Právě na Sorbonně přednesl v listopadu 1892 baron Pierre de Coubertin výzvu k obnovení olympijských her. Mezinárodní olympijský výbor byl založen v Paříži 23. června 1894 u příležitosti prvního olympijského kongresu. V Paříži se konaly hned druhé olympijské hry (1900) a poté ještě osmé (1924). Paříž bude opět pořádat olympiádu v roce 2024.
K hlavním pařížským sportovištím patří Parc des Princes, Stade Roland-Garros, Stade Sébastien-Charléty, Stade Jean-Bouin nebo Stade Pierre de Coubertin. Palais omnisports de Paris-Bercy a Palais des Sports de Paris slouží vedle sportovních utkání také ke kulturním účelům, především koncertům. Paříž má rovněž 35 plaveckých bazénů, včetně dvou 50metrových.
Partnerská města
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
Související články
Hasičská brigáda v Paříži
Komise staré Paříže
Paris 2030
Paris Musées
Externí odkazy
Pařížské nábřeží na stránkách UNESCO
Fotografie Paříže pořízená z věže kostela Saint-Sulpice v rozlišení 26 gigapixelů
Hlavní města v Evropě
Města v Île-de-France
Departementy v Île-de-France
Francouzské departementy
Evropská hlavní města kultury
Olympijská města
Univerzitní města
Města vyznamenaná Řádem čestné legie
Nositelé Ordre de la Libération
Francouzské prefektury
Via Turonensis |
830 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Limon%C3%A1dov%C3%BD%20Joe%20aneb%20Ko%C5%88sk%C3%A1%20opera | Limonádový Joe aneb Koňská opera | Limonádový Joe aneb Koňská opera je československá filmová hudební komedie resp. osobitá parodie westernu na motivy knihy Jiřího Brdečky, kterou natočil režisér Oldřich Lipský v roce 1964. Hlavní hrdina filmu – pistolník popíjející zásadně jen Kolalokovu limonádu (Karel Fiala) – potírá zlo na Divokém západě, především pak pistolníky popíjející whisky. Protihráčem je mu gangster hledaný ve čtyřech státech (Miloš Kopecký), neštítící se ani těch nejhanebnějších zločinů, zvláště pak na nevinných dívkách.
Jméno hlavního hrdiny se vyslovuje česky, tj. [joe], nikoliv anglicky [džou], jak se v daném kontextu nabízí.
Příběh
Příběh nás zavádí na Divoký západ do arizonského Stetson City roku 1885. Toto město žije typickým životem osady, jež vyrostla na železnici a penězích z ní plynoucích. Schází se zde pestrá společnost kovbojů, honáků dobytka, dobytkářů, dobrodruhů i podnikavců. Ti všichni se scházejí ve vyhlášeném podniku nazývaném Trigger Whisky Saloon. Jeho majitelem je Doug Badman (Rudolf Deyl mladší), podnikavý a – podle svých vlastních slov odporně bohatý muž. Je to člověk alespoň do jisté omezené míry na úrovni a jeho ctižádostí je udržovat svému podniku pověst kulturního stánku. Proto si též vydržuje hvězdu, zpěvačku Tornádo Lou (Tornádo žena, Tornádo lvice, Arizonská pěnice Květa Fialová). Ta má na přítomné muže včetně Douga magický vliv, je předmětem jejich touhy. Ona sama je však podobnými typy mužů přesycena, hledá muže svých snů, „muže, který ji učiní jinou, lepší“ („já stále sním, že přijde on, mého srdce šampión“).
Život ve Stetson City je hodně divoký. Neustálé rvačky, přestřelky, pistolnické souboje a tříštící se nábytek, vše ruku v ruce s alkoholem. Proti tomuto démonu zde vede misionářský a marný boj pan Ezra Goodman (Bohuš Záhorský), člen spolku Arizonská obroda, spolu se svou dcerou Winnifred (Olga Schoberová). Jejich snaha se v drsném prostředí setkává pouze s výsměchem a pistolníci často neváhají sáhnout též k hrubostem, ať již verbálním či dokonce dentálním („mé housle!!“). V okamžiku jednoho takového konfliktu prořízne husté ovzduší obhroublé zábavy jasný hlas: „A mně sklenici Kolalokovy limonády!“ Na scénu vstupuje muž pečlivě oděný do čistě bílého obleku. „Říkal jste sklenici Kolalokovy limonády, cizinče?“ „Ano, říkal.“ „Pak musíte být Limonádový Joe.“ Je zřejmé, že nový muž na scéně se těší jisté pověsti (Karel Fiala).
Limonádník si hned na samém začátku dobude sympatie, když zesměšní hrubiána Grimpa (Josef Hlinomaz) bravurním sestřelením jeho opasku a současným „odkalhotěním“ tohoto primitivního násilníka. Vystoupení zanechá hlubokou ránu v srdci Lou („To je on, mého srdce šampión!“) Následuje odchod („Já se vrátím, a se mnou přijde zákon…“). Když se Joe chystá odcválat na svém běloušovi, seznamuje se blíže s panem Goodmanem a zejména pak jeho dcerou. Během seznámení dojde ve městě k přepadení banky a bouřlivé, avšak bezvýsledné přestřelce. Neschopnost střelců komentuje Joe s nadhledem a pohrdáním („Žabaři, žádná mrtvola“). Sám pak během lehké konverzace bandity zneškodní. Winnifred je okouzlena a je zřejmé, že se do Joeho zamilovala. Na odjezdu Joe přislíbí dodávku Kolalokovy limonády, jíž se vedle pana Goodmana dovolávají i okouzlení pistolníci.
Krátké období slávy zázračného nápoje však brzy opět opadává a vše se vrací do starých kolejí. Whiskey teče proudem, opilci se motají, pistolnické souboje skomírají na neschopnosti střelců byť jen tasit kolt. Tuto hrůzu sleduje pan Goodman s žalostí a modlí se za Kolaloku. A tu přijde telegram. Pan Goodman je jmenován zástupcem firmy Kolalok & syn a zakládá Kolaloka Saloon, zařízení vzhledem i odvázaností hostů evokující kostel. Pod vlivem úžasného umění Joeova přebírá veškerou klientelu TWS a zásadně kultivuje pistolnickou scénu. Již žádné souboje bez mrtvol („Když střílí konzument KL, netřeba volat lékaře.“) Doug Badman spolu s Lou a Grimpem obývají prázdný saloon, Doug sní o turné s Lou po Evropě, Lou sní o limonádníkovi a Grimpo spí.
A tu, když by těžko někdo čekal zvrat, vchází na scénu nová osoba. Horác alias Hogofogo (Miloš Kopecký) přináší Dougovi důkaz sourozeneckého pouta a plán, jak obnovit slávu podniku. Stejně tak jako Joe v TWS, také Horác užije naprosto stejných (jen o něco drsnějších) způsobů k získání popularity. Odhalí se jako Hogofogo se dvanácti zářezy na pažbě svého derringeru hledaný ve čtyřech státech a bez větších potíží přesvědčuje muže, aby se zvedli od sklenic s brčky a vrátili se do podniku Douga Badmana (Do místa, kde „zlomené srdce vyhojí svůj bol sklenkou té zázračné Trigger Whiskey“). Při té příležitosti se neopomene zamilovat do panenské Winnifred.
Hogofogo není zvyklý dlouho čekat a při první příležitosti se pokusí Win na hřbitově zmocnit. Dílem neskutečně šťastné náhody právě cválá Joe místem zvaným Fatamorgana Valley. Vedle Pyramid a Tower Bridge zde spatřuje výjev ze stetsonského hřbitova. Obrací svého koníka a zběsilým tempem cválá zachránit svou lásku. S chlípníkem zatočí (doslova) a od Winnifred se mu dostává slibu, že bude jeho („samozřejmě až po řádných oddavkách“). Když se dozví o konci TWS, rozhodne se situaci vyřešit. Dochází k přestřelce mezi Joem a Horácem lstivě převlečeným za černocha, v níž má nakonec samozřejmě navrch Joe. Rozhodně však nehodlá prolévat krev, pouze zamýšlí protivníka potupit. V kritický moment, kdy již se zdálo být vše vyřešeno, nešťastně čichne k alkoholu a upadá do bezvědomí. Zachraňuje jej obětavá Lou. Když přijde Joe k sobě, vyjeví mu ubohá pěnice své city. Pistolník však zůstává zcela chladný, pro ženu jako Lou nemá než slova lítosti a pohrdání. Odchází a za ním se nese přísaha pomsty.
Horác, Doug a Lou vymyslí ďábelský plán. Horác převlečen za starého slepého ladiče pian unese Winnifred a sdělí Joeovi, že se má dostavit do opuštěného lomu. Joe neváhá, obleče si teplé spodní prádlo (neboť noci jsou v Arizoně chladné) a vyrazí osvobodit Win. Tu hlídají Grimpo (Josef Hlinomaz) a oba Kidové (Karel Effa a Waldemar Matuška). Spolu s nimi je zde i Lou, jež chce být přítomna konci muže, který ji zaujal city ale nevyslyšel. Joe díky svým skokanským schopnostem společnost překvapí, ale neprohlédne lest. Jeho protivníci totiž využili Joeovy slabosti ke Kolalokově limonádě a příslušnou láhev naplnili pravou whiskey. Joe skutečně neodolá a napije se. V tu chvíli upadá opět do bezvědomí. Je promptně přivázán k mučícímu kůlu a bídáci chystají děsivá muka, kterým má přihlížet i Win. Grimpo se svými kumpány zapojí veškerou svou fantazii, jež je v tomto případě překvapivě velká a limonádník trpí („mučeníčko, to je moje potěšeníčko“). Utrpí to, na čem si bezesporu nejvíce zakládal – jeho upravený zjev.
Během mučení si Lou uvědomí, že Joea i přes všechno zažité příkoří stále miluje. Nastraží tyranům léčku a zbavuje se jich. Joe je osvobozen a může se obejmout se svou snoubenkou. Lou trpí, ale žehná jim. Nejen Lou pochopila, že nelze žít zlem a příkořími na ostatních. Doug se trápí výčitkami, uvědomuje si, jaký je Horác netvor. Nedokáže se však vzbouřit. Jeho bratr se zatím chystá na setkání s Winnifred, již hodlá učinit obětí své chlípné touhy. Místo očekávané Winnifred však vchází do pečlivě připraveného hnízdečka lásky obávaný pistolník oděn celý do černé („Mstiteli sluší lépe tato.“). Joe vyzývá Horáce k partii pokeru. V ní svého soupeře naprosto znemožní. Má Horáce zcela ve svých rukou, stačí zmáčknout spoušť. Přesto se spokojuje s jediným. Opět předává padouchovi papír k podpisu prohlášení, že Kolaloka je jediný nápoj pro muže. Horác, místo aby pod tíhou dojetí nad šlechetností svého soka odprosil, použije další ze svých špinavých triků. Již poněkolikáté tak Joe padá, zasažen tentokrát proudem dobře vychlazeného šampaňského. Do jeho těla pak Horác vyprázdní oba Joeovy Smith and Wessony.
Po tomto šťastném vítězství spěchá Horác na hřbitov. Tam se totiž právě nachází Winnifred, aby se s matičkou podělila o novinky. Cesta pro špinavé úmysly Horácovy je tedy volná. Vrhne se na Win, ale přispěchavší Lou mu hatí plány. Horác ji bez milosti zabíjí. Náhodou se zde ocitl i Doug, který vida hrůzný čin bratrův, vytáhne vývrtku a vrazí ji lotrovi do zad. Odměnou je mu kulka z derringeru umírajícího. Horáce ani při umírání neopouštějí černé myšlenky a pomsta, a tak obrátí zbraň i proti bezbranné Win. Nervydrásající scénu přeruší až výstřel, jehož původcem je Limonádový Joe. Vysvětlení je prosté, stačilo pár kapek Kolaloky (o tom, jak že se dokázal polít, pistolník decentně pomlčí). Na místě se mu dostává děsivého zjištění. Hromada mrtvých těl je jeho rodinou, prozrazují to kakaové skvrny velikosti mexického dolaru. Joe tedy polévá bezvládná těla Kolalokou a ta opět radostně vstávají. Do šťastné scény přichází též tatíček Kolalok, otec všech zúčastněných kromě Win. Při té příležitosti dochází k nálezu ropy, zlata a navrch přijde zpráva o výhře na burze. Nešťastný Horác nedokáže potlačit lítost nad svým notorickým bídáctvím. Dostává se mu však útěchy od otce a Joea, kteří praví: „Ne tak synu! Náš obchod potřebuje talenty všeho druhu! Padouch nebo hrdina – my jsme jedna rodina!“ a následuje šťastný konec.
Obsazení a autoři
Námět: Jiří Brdečka – stejnojmenný román a divadelní hra
Scénář: Jiří Brdečka, Oldřich Lipský
Kamera: Vladimír Novotný
Hudba: Jan Rychlík, Vlastimil Hála
Hraje: Orchestr Karla Vlacha, Filmový symfonický orchestr, řídí Dr. Štěpán Koníček
Texty písní: Jiří Brdečka, Vratislav Blažek, Pavel Kopta, Jan Rychlík
Hrají: Karel Fiala (Limonádový Joe – obchodní cestující firmy Kolalok & syn), Miloš Kopecký (Horác Badman alias Hogofogo), Květa Fialová (Arizonská pěnice Tornádo Lou), Olga Schoberová (Winnifred Goodmanová), Rudolf Deyl ml. (Doug Badman), Bohuš Záhorský (Ezra Goodman), Josef Hlinomaz (Grimpo), Karel Effa (Pancho Kid), Waldemar Matuška (Kojot Kid), Eman Fiala (pianista), Vladimír Menšík (barman), Jiří Lír (barman), Jiří Steimar (pan Kolalok), Jaroslav Štercl (poštmistr), Oldřich Lukeš (šerif), Alois Dvorský (hluchý stařík), Miloš Nedbal (karbaník)
Zpěv: Yvetta Simonová, Jarmila Veselá, Karel Gott, Miloš Kopecký, Waldemar Matuška
Choreografie: Josef Koníček
Střih: Miroslav Hájek
Zvuk: Josef Vlček
Zvukové efekty: Bohumír Brunclík, Antonín Jedlička
Výprava: Jiří Rulík, Miloš Osvald, Ladislav Krbec
Návrhy kostýmů: Jiří Brdečka, Fernand Vácha, Nita Romanečová, Eva Lackingerová
Výtvarník dekorací: Karel Škvor
Animace: Břetislav Pojar, Jiří Trnka
Umělecká spolupráce: Jiří Brdečka
Výtvarník plakátu: Jan Sarkandr Tománek
Vedoucí výroby: Jaroslav Jílovec, Filmové studio Barrandov
Další údaje: černobílý, virážovaný, 87 min, komedie, western
Výroba: ČSSR, Filmové studio Barrandov, 1964
Poznámky a zajímavosti
Jednotlivé scény filmu byly charakteristicky zabarveny – tzv. virážování
Počet diváků v kinech: 4 556 352
Počet diváků televizních (včetně majitelů DVD či videokazet) lze pouze odhadovat, film dodnes patří k největším filmovým perlám české kinematografie a je českými televizemi často reprízován.
Maketa dřevěného filmového městečka byla postavena na louce za barrandovskými ateliéry, z úsporných důvodů byly postaveny pouze čelní stěny domů (nikoliv celé domy), neboť v kritické době nebyl k dispozici dostatek hřebíků. V kulisách westernového městečka posléze natáčeli západoněmečtí filmaři film Zlatokopové z Arkansasu s tehdejší světově proslulou filmovou hvězdou Olinkou Schoberovou v jedné z hlavních rolí, ve vrcholné scéně tohoto filmu pak celé westernové městečko shoří.
Diváky velmi zaujala i celková vysoká výtvarná stránka filmu, která byla jednak historicky velmi věrná i zcela přesná, krom toho sama o sobě obsahovala hned celou řadu humorných či úsměvných prvků plně odpovídajících žánru, které osobně pomáhal vytvořit autor námětu a scénáře Jiří Brdečka; řada výroků z filmu se vžila a stala se často užívanými – např. „Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina!“, „Mučeníčko, to je moje potěšeníčko.“, „mého srdce šampión“, „Když střílí konzument Kolaloky, netřeba volat lékaře.“, „Já se vrátím, a se mnou přijde zákon!“
Diváky dále také zaujaly na svou dobu kvalitně provedené filmové triky – opět velmi často humorně laděné.
Ve vedlejších a epizodních rolích se mihlo mnoho známých herců: Vladimír Menšík, Jaroslav Štercl, Jiří Lír, Eman Fiala, Zdeněk Srstka, Miloš Nedbal, Jiří Jelínek, Václav Štekl, Antonín Jedlička, Jiří Steimar, Stella Zázvorková, Rudolf Cortés, Jaroslav Mareš, Juraj Herz a další.
Řada exteriérů byla natáčena ve velkém vápencovém lomu u Mořiny poblíž Karlštejna (asi 25 km jihozápadně od Prahy), tento romantický lom se nazývá Velká Amerika a byl vždy oblíbeným místem filmařů, trempů a nudistů, tedy zejména z rekreačních a zábavních důvodů.
Film byl ve své době zajímavý i velkým nasazením mnoha kaskadérů, kteří působili při rvačkách, pistolových soubojích a jezdeckých scénách (tehdy se jednalo o řadu amatérských sportovců zejména z oblasti tzv. úpolových sportů), čeští kaskadéři dnes právě tento film označují jako úplný prvopočátek českého profesionálního kaskadérství.
Film byl mimo jiné promítnut i slavnému americkému westernovému herci Henry Fondovi, který nabídkou zhlédnout film nejprve opovrhl, protože si byl vědom, že Československo nikdy žádnou kovbojku nenatočilo. Byl tedy ochoten se podívat pouze na několik minut děje, ovšem pak jej zaujala už úvodní píseň a nakonec byl touto parodií na filmy z divokého západu nadšen a obdivoval autory, kteří natočili dokonalou parodii bez jakýchkoliv skutečných zkušeností se žánrem.
V roce 1996 použila Česká televize fotografii z filmu pro svoji kampaň proti neplatičům koncesionářských poplatků. Karel Fiala (který na fotografii byl vyobrazen) Českou televizi a Český rozhlas zažaloval, soud vyhrál a vysoudil 150 tisíc korun.
Písně z filmu náležely v době jeho vzniku mezi hity a stále si drží popularitu, mezi jejich interprety náleží i Karel Gott či Yvetta Simonová.
Písně Tornádo Lou „Když v baru houstne dým“ a „Whisky to je moje gusto“ nezpívala Květa Fialová, hlas jí propůjčila Yvetta Simonová.
Píseň „Arizona, Arizona“, kterou ve filmu zpívá Winnifred (Olga Schoberová), nazpívala Jarmila Veselá.
Píseň "Sou fár tu jú aj mej" byla převzata z loutkového filmu Jiřího Trnky Árie prérie (1949), protože skladatel Jan Rychlík zemřel a nestihl napsat novou titulní píseň.
Scéna, kdy je Joe připoutaný ke kůlu, padouchové mu propalují oděv a natírají ho olejem, kečupem či borůvkovou zavařeninou, je čistou hereckou improvizací herců Hlinomaze, Effy a Matušky – scenárista Brdečka a režisér Lipský jim pouze dali rámec, jak se chovat, a připravili rekvizity.
Filmová ocenění
Film získal Stříbrnou mušli na XII. mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastianu v roce 1964.
Miloš Kopecký dostal na festivalu v Panamě v roce 1967 cenu Sfinga za roli padoucha Horáce.
Muzikál a rádio
V Hudebním divadle Karlín se 5. a 6. dubna 2007 konaly dvě premiéry nového českého muzikálu Limonádový Joe, který přímo navazuje na film. Obsahuje ovšem mírně upravené texty a další drobné změny. V hlavních rolích se objevuje řada českých herců a hereček v čele s Kateřinou Brožovou, která hraje postavu Tornádo Lou.
V 90. letech 20. století působila v ČR i malá soukromá rozhlasová stanice pod názvem Rádio Limonádový Joe. Jednalo se o humoristicky laděnou rozhlasovou stanici, která kromě kvalitní populární hudby byla zaměřena především na inteligentní recesi, vkusnou legraci a společenskou satiru. Svým pojetím a programovým zaměřením se právě toto rádio dosti výrazně odlišovalo od jiných malých soukromých rádií, kterých v ČR působilo po Sametové revoluci větší množství.
Zajímavosti
Popularitu nápoje se snaží využít dvě firmy se slovy Kola loka v názvu. Obě firmy sídlí v Jihomoravském kraji a zabývají se výrobou nápojů. V devadesátých letech vyráběla krátce Kola loku také firma sídlící v Praze na Smíchově.
Reference
Externí odkazy
MeteleskuBlesku – Limonádový Joe Hlášky z filmu v MP3, obrázky
Český muzikál – Limonádový Joe aneb Koňská opera
České filmové komedie
České filmové muzikály
Filmy z roku 1964
Westernové parodie
Filmy Oldřicha Lipského
České filmy natočené podle knižní předlohy
Filmy natočené podle divadelních her
Jiří Brdečka |
839 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Galaxie | Galaxie | Galaxie je gravitačně vázaný systém hvězd, hvězdných zbytků, mezihvězdné hmoty, kosmického prachu a temné hmoty.
Slovo galaxie bylo odvozeno z řeckého názvu naší vlastní galaxie Mléčné dráhy Κύκλος γαλακτικός (Kýklos galaktikós).
Hvězdy se téměř vždy nacházejí ve skupinách nazývaných galaxie, společně s plyny, mezihvězdným prachem a temnou hmotou. Galaxie drží pospolu působení gravitačních sil a jednotlivé komponenty obíhají kolem společného středu. Existují důkazy, že se ve středu některých nebo dokonce i většiny galaxií nacházejí černé díry. Galaxie vznikají z protogalaxií. Různé typy galaxií se vyskytují podobně napříč historií vesmíru.
V pozorovatelné části vesmíru se podle odhadů z roku 2016 nachází minimálně dva biliony galaxií. V roce 2021 byla data z vesmírné sondy NASA New Horizons použita k redukci předchozího odhadu na zhruba 200 miliard galaxií.
Na svém okraji se galaxie otočí přibližně jednou za miliardu let. Ty nejstarší galaxie jsou však často již velmi vyvinuté a rozmanitých tvarů. Patrně existují i velké vzdálené galaxie odporující modelům.
Klasifikace podle tvaru
Hubbleova klasifikace galaxií podle tvaru rozlišuje pět základních typů galaxií: Od eliptických přes čočkové až po spirální a spirální s příčkou a dále nepravidelné. Většina těchto typů se dále dělí na podtypy.
Tvar galaxie se může měnit kolizí mezi nimi, ale může se také vyvíjet bez kolize.
Trpasličí galaxie je malá galaxie. Ultrakompaktní trpasličí galaxie (UCD) je hustá malá galaxie.
Spirální galaxie
Ve spirálních galaxiích mají ramena přibližně tvar logaritmické spirály a teoreticky se dá dokázat, že tento vzor vznikl rozrušením jednotné rotující hvězdné hmoty.
Stejně jako hvězdy i spirální ramena rotují kolem společného středu, avšak dochází k tomu konstantní úhlovou rychlostí. To znamená, že hvězdy vstupují a vystupují do/ze spirálních ramen. Předpokládá se, že spirální ramena jsou oblastmi s vysokou hustotou anebo vlnami hustoty. Když se hvězda pohybuje směrem do ramena, zpomalí se a tím ještě zvětší svou hustotu; je to podobné jako „vlna“ zpomalujících se aut na přeplněné dálnici.
Některé galaxie - místní skupiny
Nejhmotnější a zároveň druhou největší galaxií v Místní skupině galaxií je naše vlastní galaxie – Galaxie Mléčná dráha, rozsáhlá spirální galaxie s průměrem 100 000 světelných let a šířkou 3000 světelných let. Obsahuje okolo 300 miliard hvězd a její celková hmotnost (včetně hala a koróny) je zhruba tři až šest bilionů Sluncí.
Kolem ní obíhají nepravidelné galaxie Velký a Malý Magellanův oblak a několik trpasličích galaxií.
Největší galaxií místní skupiny je pak rovněž spirální Galaxie v Andromedě (M 31).
Struktury ve větším měřítku
Jen přibližně 5 % dosud prozkoumaných galaxií existuje osamoceně; jsou známy jako polní galaxie ( field galaxies). To ale nevylučuje, že v minulosti gravitačně nereagovaly s jinými galaxiemi nebo do nich např. nenarazily. Takto osamocené galaxie mohou podle výzkumů vytvářet ve větším množství hvězdy, protože jejich plyny nejsou „kradeny“ okolními galaxiemi.
Většina galaxií je gravitačně vázána s množstvím jiných galaxií. Struktury, které obsahují do 50 galaxií, se nazývají chudé kupy galaxií. Větší struktury, obsahující tisíce galaxií natlačených do oblasti několika megaparseků, se nazývají bohaté kupy galaxií. Obří kupy galaxií jsou gigantické množiny obsahující desetitisíce galaxií uspořádaných do kup, skupin a nebo i osamoceně.
Naše Galaxie je členem Místní skupiny galaxií společně s galaxií v Andromedě, která je ve skupině největší; celkově naše místní skupina obsahuje asi 30 galaxií v prostoru 1 megaparseku. Místní skupina je společně s mnohem větší Kupou galaxií v Panně a dalšími kupami součástí Místní nadkupy galaxií.
V největším měřítku se vesmír neustále rozšiřuje, což způsobuje, že průměrná vzdálenost mezi galaxiemi se zvětšuje (viz Hubbleova konstanta). Skupiny galaxií však mohou tento efekt lokálně potlačit svým vzájemným gravitačním působením. Tyto skupiny vznikly v raném vesmíru, kdy se vytvořily spojením temné hmoty a galaxií k ní náležící. Nejbližší skupiny se pak spojily a vytvořily kupy galaxií. Toto probíhající spojování společně s nasáváním okolních plynů mělo za následek ohřev mezigalaktických plynů v kupě galaxií na vysoké teploty, dosahující 30–100 milionů K. Kolem 70–80 % hmoty kupě galaxií je ve formě temné hmoty, dalších 10–30 % se skládá z horkého, velmi řídkého plynu a zbylých pár procent tvoří viditelné galaxie.
Historie
Roku 1610 použil Galileo Galilei dalekohled na studium světelného pásu noční oblohy, známého jako Mléčná dráha, a objevil, že se skládá z obrovského počtu matně se jevících hvězd. Roku 1755 se Immanuel Kant ve své úvaze, vycházející ze starší práce Thomase Wrighta, domníval, že galaxie by mohla být rotující těleso obrovského počtu hvězd držených pohromadě gravitačními silami podobně, jako je tomu u sluneční soustavy, ovšem v nesrovnatelně větším rozsahu. Kant se též domníval, že některé z mlhovin, viděných na noční obloze, by mohly být samostatné galaxie.
Na konci 18. století sestavil Charles Messier Seznam Messierových objektů, obsahující 110 nejjasnějších mlhovin a hvězdokup, zanedlouho následovaný katalogem 5000 mlhovin, který byl shromážděn Williamem Herschelem. Roku 1845 zkonstruoval William Persons nový dalekohled, pomocí kterého byl schopný rozlišit eliptické a spirální mlhoviny (galaxie). Též se mu podařilo v některých mlhovinách rozpoznat jednotlivé světelné body, čímž potvrdil Kantovu dřívější myšlenku. Navzdory tomu nebyly mlhoviny uznávány jako vzdálené samostatné galaxie až do 20. let 20. století, kdy Edwin Powell Hubble použil nový typ dalekohledu.
Byl schopen rozlišit vnější části některých spirálních mlhovin jako množiny samostatných hvězd a též umožnil odhadnutí vzdáleností mlhovin; byly příliš daleko na to, aby byly součástí Mléčné dráhy. Roku 1936 vytvořil klasifikační systém galaxií, který se používá dodnes, tzv. Hubbleovu posloupnost.
První pokus popsat tvar Galaxie a určit pozici Slunce v ní uskutečnil William Herschel v roce 1785 důkladným spočítáním počtu hvězd v různých oblastech oblohy. Použitím přepracovaného postupu dospěl Jacobus Kapteyn v roce 1920 k obrázku malé (průměr 15 kiloparseků) elipsovité galaxie se Sluncem blízko středu. Jiná metoda, kterou použil Harlow Shapley, byla založená na katalogizování kulových hvězdokup, vedla k úplně odlišnému obrázku: plochý disk s průměrem 70 kiloparseků a Sluncem daleko od středu. Obě analýzy však selhaly z toho důvodu, že nebraly v úvahu absorpci světla mezihvězdným prachem. Současný obrázek naší galaxie se objevil až roku 1930, kdy Julius Trumpler vyčíslil tento jev studováním otevřených hvězdokup.
V roce 1944 předpověděl Hendrik van de Hulst mikrovlnné záření vlnové délky 21 centimetrů, které by mělo přicházet z mezihvězdného atomového vodíkového plynu; toto záření bylo pozorováno roku 1951 a umožnilo o mnoho přesnější studium Galaxie. Tato pozorování vedla k modelu rotující pruhové struktury ve středu Galaxie. S použitím vylepšených dalekohledů bylo také možné sledovat vodíkový plyn i v jiných galaxiích. V 70. letech 20. století si vědci uvědomili, že všechna viditelná hmota galaxií patřičně neodpovídá rychlosti rotujícího plynu, což vedlo k předpokladu existence temné hmoty.
V roce 2000 byla objevena tmavá galaxie VIRGOHI21. Její tmavost byla ověřena a objev zveřejněn až roku 2005.
Roku 2015 byla objevena galaxie EGSY8p7, která se stala nejvzdálenější galaxií, jaká byla člověkem do té doby pozorována.
Širokospektrální pozorování
Po objevení galaxií mimo Mléčnou dráhu byla první pozorování prováděna přirozeně pouze ve viditelném spektru elektromagnetického záření. V této oblasti spočívá maximum záření většiny hvězd, takže pozorování hvězd, které utvářejí galaxie, bylo hlavní náplní optické astronomie. V této části spektra se také dobře pozorují ionizované HII oblasti či rozložení prachových ramen. Také z polarizačních měření odvozená magnetická pole galaxií odpovídají částečně i jejich pozorované struktuře.
Vesmírný prach, který se nachází v mezihvězdném prostoru, je však pro běžné světlo neprůhledný a i když je značně rozptýlený, znesnadňuje pozorování vzdálenějších objektů. Mnohem lépe jím však prochází dlouhé infračervené záření, které můžeme použít k detailnímu průzkumu vnitřních oblastí gigantických molekulárních mračen a galaktických jader. Infračervené světlo je také používáno k průzkumu vzdálených galaxií, které vznikly mnohem dříve v historii vesmíru a při jejich pozorování se projevuje červený posuv. Vodní páry a oxid uhličitý absorbují množství použitelného infračerveného spektra, a tak se často pro infračervenou astronomii používají teleskopy umístěné na vyvýšených místech či ve vesmíru.
První nevizuální studium galaxií, přesněji aktivních galaxií, bylo uskutečněno za pomoci rádiových frekvencí. Naše atmosféra je téměř průhledná vzhledem k rádiovým vlnám v rozsahu od 5 MHz do 30 GHz (ionosféra blokuje vlny nižších frekvencí). Díky tomu mohly být použity velké rádiové interferometry k zmapování proudů vyzařovaných z aktivních galaktických jader. Radioteleskopy mohou být také použity k pozorování neutrálního vodíku (díky 21centimetrovému záření) a potenciálně také neionizované vesmírné hmoty v raném vesmíru, která později zkolabovala a utvořila galaxie.
Ultrafialové a rentgenové teleskopy mohou sledovat vysokoenergetické galaktické úkazy. Ultrafialová záře byla pozorována například při roztrhání hvězdy ve vzdálené galaxii gravitačními silami černé díry.
Rozložení horkých plynů v galaktických klastrech se zase mapuje pomocí rentgenového záření. A díky rentgenové astronomii byla potvrzena také existence superhmotných černých děr v jádrech galaxií.
Odkazy
Reference
Související články
galaxie Mléčná dráha
galaktické souřadnice
galaktické jádro
galaktická výduť
astrofyzika
vesmír
S-hvězdy
Externí odkazy
Nejnovější objevy o naší Galaxii, astro.cz
Astrofyzika |
844 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Supernova | Supernova | Termín supernova nebo výbuch supernovy (exploze supernovy) se v astronomii vztahuje k několika typům hvězdných explozí, kterými vznikají extrémně jasné objekty složené z plazmatu, jejichž jasnost nakonec v průběhu týdnů či měsíců opět o mnoho řádů klesá.
K explozi vedou dvě možné cesty:
- jedná se o masivní hvězdu, která ve svém jádře syntetizovala takové množství železa nezpůsobilého jaderné fúze, že se gravitačně zhroutí pod silou své vlastní gravitace, jejíž působení již nevyrovná utlumená fúzní reakce.
- jedná se o bílého trpaslíka, který nahromadil materiál od svého hvězdného průvodce, dosáhl Chandrasekharovy meze a prodělal termonukleární explozi.
V obou případech výsledný výbuch supernovy rozmetá obrovskou silou většinu nebo všechnu hmotu hvězdy.
Exploze vytváří rázovou vlnu, která se šíří do okolního prostoru, interaguje se zbytky supernovy a mezihvězdnou hmotou. Nejznámějším příkladem tohoto procesu jsou zbytky SN 1604, které lze vidět na obrázku. Exploze supernov jsou jedním ze zdrojů všech prvků těžších než železo ve vesmíru. Dalším zdrojem jsou kolize neutronových hvězd. Například všechen zinek, zlato a uran byly syntetizovány při explozi supernov nebo kolizí neutronových hvězd před miliardami let. Supernovy vnášejí do mezihvězdné hmoty těžké prvky a obohacují tak molekulární mračna, která jsou dějištěm tvorby nových hvězd. Činnost supernov významně ovlivnila složení sluneční soustavy a umožnila tak nakonec život na Zemi, jak ho známe. Výbuch supernovy je provázen obrovskými teplotami a za jistých podmínek mohou fúzní reakce během vrcholné fáze vyprodukovat některé z nejtěžších prvků, jako je kalifornium.
Podstatu jevu i samotný název „supernova” poprvé představili veřejnosti Fritz Zwicky a Walter Baade na přednášce na Stanfordově univerzitě 15. prosince 1933. Původní výraz nova (latinsky (stella) nova, „nová (hvězda)“) označoval obdobný jev, který byl pozorován jako nově vzniklá jasná a krátce svítící hvězda na nebeské sféře. Zažitý termín nova se nezměnil ani po zjištění, že se nejedná o novou hvězdu, ale o fázi ve vývoji hvězdy na konci jejího života. Předpona „super“ odráží skutečnost, že při výbuchu supernovy se uvolňuje mnohem více energie; předpokládané největší supernovy se nazývají hypernovy.
Klasifikace
Když se astronomové snažili porozumět explozím supernov, klasifikovali je podle čar různých chemických prvků objevujících se v jejich spektru. Dobrý popis těchto tříd poskytuje anglická publikace „Optická spektra supernov“ od Filipenka (Annual Review of Astronomy and Astrophysics, Volume 35, 1997, pp. 309-355)
Základním prvkem rozdělení je přítomnost nebo nepřítomnost čáry vodíku. Pokud spektrum supernovy obsahuje čáru vodíku, je klasifikována jako typ II, jinak jde o typ I.
Kromě těchto skupin existují podrobnější dělení podle přítomnosti jiných čar nebo tvaru světelné křivky.
Shrnutí
Typ I
Žádné Balmerovy čáry vodíku
Typ Ia
Čára Si II na 615,0 nm
Typ Ib
Čára He I na 587,6 nm
Typ Ic
Slabé nebo žádné čáry hélia
Typ II
Má Balmerovy čáry vodíku
Typ II-P
Plochá světelná křivka
Typ II-L
Lineární pokles světelné křivky (závislost magnitudy na čase)
Typ Ia
Supernovy typu Ia postrádají hélium a obsahují ve svém spektru absorpční čáru křemíku poblíž světelného vrcholu. Podle nejvíce akceptované teorie je tento typ supernov výsledkem procesu, při němž uhlíko-kyslíkový bílý trpaslík shromažďuje hmotu z blízkého hvězdného průvodce, obvykle rudého obra, až nakonec dosáhne Chandrasekharovy meze. Nárůst tlaku zvýší teplotu v okolí centra a začne perioda konvekce dlouhá asi 100 let. V jistém bodě této fáze slabého vření se zažehne deflagrační plamen živený termojadernou fúzí. Detaily jeho vzniku, umístění a počet bodů, v nichž započne, jsou stále neznámé. Dramatickému zrychlování šíření plamenu napomáhá Rayleighova-Taylorova nestabilita a interakce s turbulentními proudy. Předmětem velkých debat je stále otázka přeměny podzvukového šíření plamenu (deflagrace) do nadzvukové detonace.
Energie, která se uvolní termonukleárním zážehem (~1044 J), způsobí prudkou explozi hvězdy a vznik rázové vlny. Vyvrhovaná hmota je urychlována na rychlosti v řádu 10 000 km/s. Energie uvolněná při explozi způsobí také extrémní zvýšení jasnosti.
Teorie zabývající se tímto typem supernov je podobná teorii nov, v níž bílý trpaslík nabírá hmotu mnohem pomaleji a nedosáhne Chandrasekharovy meze. V případě novy zapříčiní dopadající hmota fúzní reakci materiálu poblíž povrchu, nezpůsobí však kolaps hvězdy.
Supernovy typu Ia mají charakteristickou světelnou křivku (graf jasnosti po explozi jako funkce času). V okamžiku maximální jasnosti obsahuje spektrum čáry středně těžkých prvků od kyslíku po vápník; jsou to hlavní produkty fúze ve vnějších vrstvách hvězdy. Měsíce po explozi, když vnější vrstvy expandují natolik, že se stanou průhlednými, začne ve spektru dominovat světlo emitované materiálem poblíž jádra hvězdy: těžké prvky syntetizované při explozi, nejvýznamnějšími jsou prvky skupiny železa. Radioaktivní rozpad 56Ni přes 56Co na 56Fe produkuje vysokoenergetické fotony, které dominují energetickému výstupu vyvržené hmoty ve střednědobém i dlouhodobém horizontu.
Typ supernov Ia uvolňuje největší množství energie mezi všemi ostatními známými třídami supernov. Nejvzdálenější jednoduchý objekt, jaký kdy byl ve vesmíru detekován (galaxie a kulové hvězdokupy se nepočítají), byla právě supernova SN 1997ff typu Ia vzdálená více než 11 miliard světelných let (přes 100 yottametrů).
Na rozdíl od jiných typů supernov lze supernovy typu Ia zpravidla najít ve všech typech galaxií, včetně eliptických. Nezdá se, že by upřednostňovaly nějakou oblast dnešních hvězdných formací.
Podobnost tvarů profilů jasnosti všech známých supernov typu Ia vede k jejich užívání jako standardních svíček v extragalaktické astronomii. Jsou prakticky jediným nástrojem umožňujícím měření velkých intergalaktických vzdáleností. V roce 1998 dala pozorování supernov typu Ia neočekávaný výsledek — vypadá to, že vesmír prodělává zrychlující se expanzi.
Typ Ib a Ic
Raná spektra typů Ib a Ic neobsahují čáry vodíku ani výraznou křemíkovou absorpci poblíž 615 nanometrů. Za událostmi jako jsou supernovy typu II stojí pravděpodobně masívní hvězdy, které vyčerpaly palivo ve svých centrech; na rozdíl od nich původci typů Ib a Ic ztratili většinu svých obálek následkem silných hvězdných větrů popřípadě interakcí se svým průvodcem. Uvažuje se, že supernovy typu Ib jsou výsledkem zhroucení Wolfových–Rayetových hvězd. Existují jisté důkazy, že supernovy typu Ic mohou být původci některých typů gama záblesků, i když se zároveň soudí, že je může druhotně způsobit jakákoliv supernova v závislosti na geometrii exploze.
Typ II
Vyčerpání paliva pro fúzi
Hvězdy mnohem hmotnější než naše Slunce se vyvíjejí o dost složitějšími způsoby. V jádru našeho Slunce se každou sekundu přemění 589 miliónů tun vodíku na 584 miliónů tun hélia, rozdíl hmotnosti 4,3 miliónů tun je přeměněn v čistou energii, která je vyzářena pryč. Hélium vyprodukované v jádře se zde hromadí, dokud se teploty v jádře nezvýší na úroveň, která dovolí fúzi hélia. Nakonec se vodík v jádře přeměnou na hélium a postupným rozředěním vznikajícím héliovým „popelem“ vyčerpá, fúze se zpomalí, gravitace nabude převahu a začne jádro stlačovat. Smršťování jádra zvýší teplotu natolik, že se zahájí kratší fáze fúze hélia, která bude hrát roli po méně než 10 % života hvězdy. Ve hvězdách menších než 10 hmotností Slunce se uhlík produkovaný fúzí hélia dále nespaluje a hvězda se pak postupně ochlazuje, tvoří se degenerovaný elektronový plyn a vzniká bílý trpaslík. Bílí trpaslíci se mohou později stát supernovou typu I, jak bylo popsáno výše.
Ještě větší hvězdy mají gravitaci dostatečně silnou k vytvoření teplot a tlaků umožňujících fúzi uhlíku v jádře poté, co se začne smršťovat. Jádra těchto masívních hvězd nabývají vrstevnaté struktury podobné cibuli, jak jsou postupně v centru vytvářena těžší a těžší atomová jádra. Vnější vrstva obsahuje vodíkový plyn, když se noříme dolů, míjíme vrstvu vodíku spojujícího se fúzí v hélium, vrstvu hélia, vrstvu hélia spojujícího se fúzí v uhlík, vrstvu uhlíku a vrstvu uhlíku měnícího se fúzí v těžší prvky. Tyto hvězdy procházejí postupnými stadii vývoje, při přechodu mezi nimi se jádro smršťuje, až začne vytvářet atomová jádra, jejichž fúze byla dříve nemožná, a nově uvolňovaná energie opět nastolí rovnováhu mezi tlakem plynu a gravitací. I v průběhu jednoho stadia se jasnost hvězdy nepravidelně mění — každý nový zážeh fúze vytlačuje prvky z fúzujícího jádra do toho, co se nazývá „hvězdnou obálkou,“ reakce se ztlumí, dovolí gravitaci vmáčknout hmotu zpět do aktivního jádra a začít tak nový cyklus.
Limitujícím faktorem v tomto procesu je množství energie uvolněné fúzí, které závisí na vazebné energii v atomových jádrech. Každý následný krok produkuje postupně těžší a těžší prvky, které jsou stále těsněji svázány silnou interakcí, což znamená, že uvolňují při fúzi méně energie, než by uvolňovala lehčí jádra.
Nejtěsnější vazby v celém atomovém jádře má železo, chemickým symbolem Fe. Představuje „dno údolí nuklidů,“ lehčí prvky uvolňují energii při termojaderné fúzi a těžší při štěpení (jako při štěpné reakci). Když se v jádře hvězdy začne hromadit železný „popel,“ gravitace do aktivní oblasti tlačí více a více hmoty, která postupně projde všemi stupni fúze: vodík na hélium proton-protonovým cyklem, hélium na uhlík 3-alfa reakcí, uhlík s héliem na kyslík, kyslík na neon, neon na hořčík, hořčík na křemík a křemík na železo.
Zhroucení jádra
Železné (Fe) jádro hvězdy je pod obrovským gravitačním tlakem a protože zde již není další fúze, nemůže vzdorovat tlakem plynu, jak je obvyklé, a místo něj nastupuje tlak elektronové degenerace — odpor elektronů proti stlačování k jiným elektronům. Pokud se dosáhne Chandrasekharovy meze, při níž se přesáhne degenerační tlak, železné jádro se začne hroutit. Hroutící se jádro produkuje vysoce energetické gama paprsky, které rozbíjejí některá železná jádra na 13 He a 4 neutrony v procesu známém jako fotodisociace. Žádná jaderná reakce s jádrem železa však nemůže uvolnit energii; může ji jen absorbovat. Ačkoliv reakce v jádře po milióny let vyzařovaly energii ven a udržovaly hvězdu v rovnováze proti gravitaci, náhle začínají naopak energii pohlcovat, pomáhají gravitaci, takže se jádro, masívní struktura velikosti Slunce, zhroutí ve zlomku sekundy.
Jak se hustota hroutícího se jádra prudce zvyšuje, elektrony a protony jsou tlačeny k sobě, dokud jejich elektrické přitahování nepřekoná vzájemné vnitřní jaderné odpuzování. Při této reakci, inverzním beta-rozpadu, je elektron vtlačen do protonu, uvolní se neutrino a vznikne neutron. Únik neutrina z jádra a odčerpávání energie dále urychluje kolaps, následkem čehož oddělení hvězdného jádra od vnějších vrstev a dosažení hustoty atomového jádra trvá pouhé milisekundy. Při této hustotě brání dalšímu stlačování vzájemný odpor neutronů způsobený jejich kvantovými vlastnostmi (jde o fermiony podléhající Pauliho vylučovacímu principu). V tomto okamžiku je neutronový degenerační tlak dostatečný k vyrovnání gravitace; jádro však ve skutečnosti přesáhne bod rovnováhy a podléhá nepatrnému pružení, vytvářejíc rázové vlny, které narážejí do kolabujících vnějších vrstev hvězdy. Pokud je zárodek neutronové hvězdy, který se z jádra zformoval, dostatečně masivní, pokračuje v kolapsu a skončí buď přímo jako černá díra nebo se v závislosti na hmotnosti kolaps zastaví v některém z teorií předpovězených stabilních mezistavů. Takovým přechodem může být hypotetická hyperonová hvězda, jejíž neutronový plyn byl stlačením dále degenerován a neutrony vybuzeny do stavu hyperonů. Pokud ani degenerační tlak hyperonového plazmatu není s to odolat gravitaci, může se kolaps zastavit ještě ve stádiu kvarkové hvězdy skládající se z kvark-gluonového plazmatu. Kvarky jsou opět fermiony a díky Pauliho vylučovacímu principu by měly být schopné vyrovnat gravitační tlak vytvořením degenerovaného plynu podobně jako elektrony v případě bílých trpaslíků a neutrony v neutronových hvězdách. Existence kvarkových hvězd ale zatím nebyla dostatečně podložena pozorováním.
Přenos energie kolapsu do exploze
Víme, že fáze kolapsu jádra hvězdy je tak rychlá a energetická, že pouze neutrina jsou schopna jej v té chvíli opustit. Většina gravitační potenciální energie kolapsu je přeměněna na 10 sekundový záblesk neutrin, při němž se uvolní 1046 J. Část této energie, asi 1044 J je reabsorbována explodující hvězdou. Energie připadající na částici v supernově je typicky desítky až stovky MeV (1 až 150 pJ). Neutrina produkovaná supernovou byla skutečně pozorována v případě supernovy 1987A a ubezpečila astronomy, že základní obraz kolapsu je v principu správný. Několik souběžně pracujících detektorů neutrin založilo SNEWS, systém varování před supernovami (Supernova Early Warning System), který má zabezpečit včasné upozornění komunity astronomů na přicházející explozi supernovy v naší Galaxii.
Energie částic je poměrně malá, takže standardní model částicové fyziky se zdá být v zásadě v pořádku, vyšší hustoty si však mohou vynutit jeho korekce. Pozemské akcelerátory jsou schopny vytvořit interakce částic, jejichž energie je mnohem vyšší, než byla pozorována u supernov, tyto experimenty však zahrnují pouze jednotlivé částice interagující s jinými jednotlivými částicemi, je proto možné, že za vysokých hustot uvnitř supernovy vznikají neočekávané efekty. Interakce mezi neutriny a jinými částicemi uvnitř supernovy jsou určovány slabou interakcí, jejíž modelování je dobře zvládnuto. Naproti tomu interakce mezi protony a neutrony jsou ovlivněny především silnou interakcí, u které jsou výpočetní modely mnohem složitější.
Hlavním nevyřešeným problémem supernov typu II je, že nerozumíme, jak záblesky neutrin přenášejí energii na zbytek hvězdy a vytvářejí rázovou vlnu, způsobující její explozi. Z předchozího plyne, že na vznik exploze je nutné pouhé jedno procento vyzářené energie, ale objasnit jeho získání se ukazuje být velmi obtížným. V roce 1990 jeden z modelů vysvětloval tento fakt mj. mechanismem zvrácení konvekce, kde předpokládal, že konvekce, ať už neutrin zevnitř, tak i padající hmoty shora, dokončí proces destrukce původní hvězdy. Během exploze jsou zachycováním neutronů vytvářeny prvky těžší než železo a díky tlaku neutrin na okraje „neutrinosféry“ je okolní prostor obohacen oblaky plynu a prachu bohatšími na těžší prvky, než byla hvězda, z níž původně pocházely.
Neutrinová fyzika, založená na standardním modelu, je k pochopení tohoto procesu klíčová. Další rozhodující oblastí výzkumů je magnetohydrodynamika plazmatu (MHD), z níž je vytvořena umírající hvězda, její chování během hroucení jádra, jak se vytváří „rázová vlna,“ kdy a jak se „zastaví“ a znovu načerpá energii. Počítačové modely jsou úspěšné ve výpočtech chování supernov typu II pouze od chvíle, kdy je rázová vlna již vytvořena. Pokud ignorujeme první sekundu exploze a předpokládáme, že exploze již začala, astrofyzikové jsou schopni detailně předpovědět prvky produkované supernovou a její očekávanou světelnou křivku.
Zbývající jádro hvězdy se může v závislosti na své hmotnosti stát buď neutronovou hvězdou, černou dírou, případně i dosud pouze hypotetickou hyperonovou nebo kvarkovou hvězdou, protože však mechanismu kolapsu supernovy málo rozumíme, hraniční hmotnosti neznáme.
Podtypy supernov typu II
Supernovy typu II lze ještě rozdělit podle tvaru jejich světelných křivek na typy II-P a II-L. Typ II-P obsahuje ve své světelné křivce „plošinu“ (francouzsky plateau), zatímco II-L v ní má „lineární“ pokles (anglicky linear, lineární v závislosti magnitudy na čase, exponenciální v závislosti jasnosti na čase). Má se za to, že toto rozdílné chování má původ v obálce těchto hvězd. Supernovy Typu II-P mají velkou vodíkovou obálku, která zachytí energii vyslanou ve formě gama paprsků a pomalu ji uvolňuje, zatímco u typu II-L se předpokládají mnohem menší obálky přeměňující méně gama záření do viditelného světla.
Supernovy typu II je možné také dále rozdělit podle jejich spektra. Zatímco většina supernov typu II se vyznačuje velmi širokými emisními čarami, což znamená expanzní rychlosti mnoha tisíc km/s, některé z nich mají relativně úzké rysy, což může být způsobeno interakcí obálky s mezihvězdným materiálem; nazýváme je typ IIn, kde „n“ znamená „úzký“ (anglicky narrow).
U několika supernov, jako například SN 1987K a 1993J, se zdá, že změnily typ: zpočátku vykazovaly čáry vodíku, pak však, v průběhu týdnů či měsíců, začaly dominovat čáry hélia. Pro popis této kombinace rysů typů II a Ib se užívá termín „typ IIb.“ Jedná se nejspíš o masívní hvězdy, které ztratily téměř celý, ale nikoliv všechen vodíkový obal. Jak zbytky supernovy expandují, vodíková vrstva se rychle stane opticky průsvitnou a odhalí hlubší vrstvy.
Existují spekulace, že některé výjimečně velké hvězdy mohou místo toho před svým zánikem vytvořit „hypernovu.“ V navrženém mechanismu hypernovy se jádro extrémně masívní hvězdy hroutí přímo do černé díry a dva extrémně energetické výtrysky plazmatu jsou vymrštěny takřka světelnou rychlostí z pólů její rotace. Tyto výtrysky emitují intenzívní gama paprsky a patří mezi několik kandidátů na vysvětlení gama záblesků.
Pojmenování supernov
Objevy supernov jsou oznamovány na Centrálu astronomických telegramů Mezinárodní astronomické unie, která vydá oběžník s přiděleným názvem. Název se skládá z roku objevu a jedno nebo dvoupísmenného označení. Prvních 26 supernov v roce dostává písmena od A do Z. Po Z se začíná s aa, ab, atd.
Významné supernovy
Zde uvedené letopočty představují okamžik prvního pozorování na Zemi. Událost samotná nastala ve vzdálenostech stovek nebo tisíců světelných let od Země a tomu odpovídá doba, kterou světlu překonání této vzdálenosti muselo zabrat.
1006 – SN 1006 – Nejjasnější zaznamenaná supernova s hvězdnou velikostí −7,5±0,5 mag; záznamy dokládají pozorování v dnešním Egyptě, Íránu, Švýcarsku, Číně a Japonsku.
1054 – SN 1054 – počátek formování Krabí mlhoviny, zaznamenaný čínskými a arabskými astronomy.
1181 – SN 1181 – zaznamenaná čínskými a japonskými astronomy, supernova v Kasiopei, jejím pozůstatkem je pravděpodobně podivná hvězda 3C 58.
1572 – SN 1572 – supernova v Kasiopei, pozorovaná Tycho Brahem, jehož kniha De Nova Stella dala podobným objektům název „nova“. Zaznamenána byla i jinými evropskými pozorovateli (například Tadeáš Hájek z Hájku) i čínskými.
1604 – SN 1604 – supernova v Hadonoši, pozorovaná Johannem Keplerem; poslední supernova pozorovaná v Mléčné dráze.
1885 – S Andromeda v galaxii Andromeda, objevená Ernstem Hartwigem.
1987 – SN 1987A ve Velkém Magellanově mračnu, byla pozorována hodinu po hodině od svého počátku, představovala první možnost otestování moderních teorií formování supernov.
Cassiopeia A – supernova v Kasiopei, nepozorovaná ze Země, odhaduje se však, že je ~300 let stará. Je to nejjasnější zbytek supernovy v rádiovém oboru.
Supernovu z roku 1604 použil italský učenec a astronom Galileo jako důkaz neplatnosti aristotelovského dogmatu o naprosté neměnnosti nebes.
Supernovy jako příčiny vymírání druhů
Supernovy po sobě často zanechávají zbytky; studiem těchto objektů o nich získáváme další cenné vědomosti. Supernovy z dávných dob jsou řazeny mezi teorie o možných příčinách velkých hromadných vymírání na Zemi, například vymírání na konci křídy, při kterém byli před 66 miliony let vyhubeni dinosauři a mnoho dalších skupin tehdejších organismů. S takovou teorií přišli například kanadští astrofyzici Victor A. Hughes a David Routledge v 70. letech 20. století. Zatím ale není pro žádnou takovou událost dostatek přesvědčivých důkazů.
Odkazy
Reference
Související články
Energetickou bilancí překonává výbuch supernovy jen málo jevů ve vesmíru
kvasar
kilonova
hypernova
gama záblesky
Externí odkazy
Seznam supernov (anglicky)
SNEWS, systém varování před supernovami (anglicky)
Zvukové vlny rozmetají supernovu článek o průlomu v modelování supernov na serveru OSEL.CZ
Vědecký článek o mechanismu exploze supernov Typu Ia (anglicky)
Vědecký článek o spojení neutrin a supernov (anglicky)
Time-lapse supernovy V838 po výbuchu sestavený z čtyřletého pozorování
Nukleosyntéza
Vývoj hvězdy |
852 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Na%20samot%C4%9B%20u%20lesa | Na samotě u lesa | Na samotě u lesa je česká komedie režiséra Jiřího Menzela z roku 1976. Byla natáčena poblíž Radešic (chalupa) a ve Svatém Janu (pohřeb, rvačka v hospodě) v okrese Příbram.
Obsah
Film vypráví o obyčejné pražské rodince Lavičkových a její snaze výhodně získat domek na venkově. Lavičkovi se domluví se svérázným starým panem Komárkem (Josef Kemr), že si pronajmou místnost v jeho chaloupce a on tam bude bydlet až do jara, kdy se odstěhuje za synem na Slovensko a dům jim prodá. Jak ale čas plyne, nevypadá to, že by se pan Komárek chystal k odchodu, a zatímco Věra Lavičková naléhá na svého muže, aby panu Komárkovi připomněl jeho záměr se odstěhovat, Oldřich se k tomu nemá a naopak se s dobráckým dědou spřátelí...
Zajímavosti
V 3. díle zábavného pořadu Veselé příhody z natáčení vyprávějí Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák mystifikační historky ze zákulisí vzniku filmu.
Externí odkazy
Na samotě u lesa na serveru Filmová místa
České filmové komedie
Filmy Jiřího Menzela
Filmy z roku 1976 |
858 | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cerven%C3%BD%20obr | Červený obr | Červený obr (též rudý obr) je hvězda velkých rozměrů a vysoké svítivosti, která se nachází v pozdní fázi svého hvězdného vývoje – ve svém jádru již přeměnila většinu vodíku na helium. Následkem dalších pochodů uvnitř hvězdy došlo k rozepnutí vnějších vrstev, a hvězda tak mnohonásobně zvětšila svou velikost. Barva červených obrů bývá od žluté, přes oranžovou až po červenou.
Mezi nejznámější červené obry na severní obloze patří žluto-červeně zářící Arcturus (Alfa Bootis) a Antares (Alfa Scorpio), za oranžového obra je označován Aldebaran (Alfa Tauri).
Charakteristika
Červení obři jsou svými rozměry velmi velké hvězdy (v řádu deseti- až stonásobků poloměru Slunce), neboť došlo k nafouknutí jejich vnějších vrstev po vyčerpání jaderného paliva v jejich nitru. Zvětšení jejich povrchu přináší zároveň jeho ochlazení, proto je povrchová teplota červených obrů nízká: 5000 K a méně. Zároveň fotosféra takové hvězdy není přesně ohraničená, ale namísto toho je dosti řídká a víceméně plynule přechází do koróny. Červení obři patří do spektrálních tříd K a M.
Vývoj hvězdy a vznik červeného obra
Červený obr je pozdní fází hvězd o menších až středních hmotnostech (přibližně od 0,5 do 5 hmotností Slunce) a spektrálních tříd A a G během jejich hlavní posloupnosti.
Po "zapálení" jaderných reakcí v nitru hvězdy se udržuje rovnováha mezi silou gravitace stlačující hvězdu do sebe a protichůdným tlakem záření produkovaným během jaderné fúze. Po celou dobu, kterou hvězda v poklidu setrvává na hlavní posloupnosti (v této fázi se nachází Slunce již asi 5 miliard let a víceméně stejnou dobu tam ještě zůstane), se v jádru hvězdy za vysokých teplot (přibližně 15 milionů kelvinů) pomalu během proton-protonového cyklu slučují jádra vodíku na jádra helia. Doba života hvězdy na hlavní posloupnosti záleží na jejich počáteční hmotnosti, pro Slunce je asi 10 miliard let, pro hmotnější hvězdy je to méně (v řádu stovek milionů let), lehčí hvězdy naopak žijí déle (desítky miliard let).
Po vyčerpání téměř veškerého vodíku v nitru hvězdy dojde k zastavení jaderných reakcí a tím pádem převládne vlastní gravitační působení hvězdy – jádro hvězdy se začne vlastní hmotností smršťovat. Zvýšení tlaku v jádru během jeho kolapsu přinese prudký nárůst teploty – ohřeje se vrstva ležící nad jádrem a fúzování vodíku na helium poté pokračuje ve vnějších vrstvách hvězdy (tam vodík nebyl dosud vyčerpán) a to díky vyšším teplotám mnohem rychleji, což způsobí zvýšení zářivého výkonu hvězdy. Vnější vrstvy následně prudce expandují, což vede k podstatnému zvětšení velikosti hvězdy (v řádu deseti- až stonásobku jejich původního poloměru). Hmotnost hvězdy se nijak nezvýší a tudíž klesne hustota hvězdy. Energie produkována termojadernou fúzí je nyní vyzařována mnohem větším povrchem, než byla původně a tudíž musí klesnout množství energie vyzářené jednotkou plochy, což se projeví jako snížení povrchové teploty hvězdy a posun v barvě hvězdy k oranžové až červené.
Pokud hvězda má dostatečnou hmotnost, jádro se smrští natolik, že teplota v něm dosáhne 100 milionů kelvinů. Tato vyšší teplota jádra umožňuje další termojaderné reakce, tentokrát fúzi jader helia na uhlík (v tzv. tři-alfa procesu). U méně hmotných hvězd dojde k zapálení těchto jaderných reakcí až po úplném smrštění jádra a díky tomu reakce začnou probíhat v celém jádru ihned po dosažení teploty 100 milionů kelvinů, což se projeví jako tzv. heliový záblesk. U hmotnějších hvězd se kritické teploty dosáhne dříve, než se jejich jádro úplně smrští a díky tomu reakce začnou probíhat postupně, bez heliového záblesku.
Hvězdy, které ve svém jádře spalují helium na uhlík a zároveň vodík na helium v jejich vnějších vrstvách už nejsou dále považovány za červené obry.
Zánik červeného obra o hmotnosti Slunce
Slunce dosáhne stádia červeného obra přibližně za 5 mld. let. Svou velikost pak zvětší natolik, že pohltí některé z vnitřních planet sluneční soustavy (Merkur a Venuši prakticky jistě, a pravděpodobně Zemi rovněž.) Po vyhoření vodíku ve vnějších vrstvách dojde k odhození vnějších vrstev, které vytvoří planetární mlhovinu. Uvnitř této mlhoviny poté zbude obnažené horké jádro hvězdy – bílý trpaslík.
Literatura
Související články
Fyzika
Astrofyzika
Vesmír
Externí odkazy
Obři (hvězdy)
Hvězdy třídy M
Červení obři |
864 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Rektascenze | Rektascenze | Rektascenze je souřadnice, která udává úhel mezi rovinou deklinační kružnice hvězdy a rovinou deklinační kružnice procházející jarním bodem. Rektascenze se zpravidla neuvádí ve stupních, ale v hodinách, minutách a sekundách. Tento čas uvádí, za jak dlouho po jarním bodu projde měřený bod stejným místem z pohledu pozorovatele.
Související články
Deklinace
Rovníkové souřadnice
Sférická astronomie
Nebeská mechanika
Astronomické souřadnice |
869 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ost%C5%99e%20sledovan%C3%A9%20vlaky | Ostře sledované vlaky | Ostře sledované vlaky je československý film natočený režisérem Jiřím Menzelem v roce 1966 podle stejnojmenné novely Bohumila Hrabala. Příběh se odehrává v období protektorátu. Předlohou se stala skutečná událost, a to výbuch německého muničního vlaku, odpáleného časovým spínačem podskupinou partyzánské skupiny Podřipsko z Lysé nad Labem 2. března 1945 nedaleko železniční stanice Stratov a zážitky Bohumila Hrabala z nádraží v Kostomlatech nad Labem, kde na konci války zastával funkci výpravčího. Hlavní postavy – přednosta Němeček, výpravčí Ladislav (Vladislav) Hubička... jsou původně ze stanice Dobrovice.
Děj
Nevinný mladíček Miloš Hrma (Václav Neckář) se zaučuje coby novopečený železničář na malé železniční stanici a zároveň prožívá nelehké období svého dospívání, to vše v kontextu konce druhé světové války. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu kvůli milostným nezdarům se však zaučí jak pro práci ve stanici, tak v intimním vztahu k ženě (Naďa Urbánková). Nakonec se zachová jako hrdina, když se rozhodne vyhodit do vzduchu muniční vlak. Při této amatérské diverzní akci však zahyne.
Obsazení
Natáčení
Film byl natočen v železniční stanici Loděnice u Berouna na vedlejší železniční trati Praha - Beroun přes Rudnou u Prahy. Režisér filmu Jiří Menzel si zde také zahrál malou epizodní roli lékaře. Ve filmu se vyskytují i tehdejší zaměstnanci stanice v Loděnicích. Například náčelník stanice Bohumil Cajthaml, který si zde zahrál tatínka hlavního hrdiny a dále také poskytl prostory vlastního služebního bytu k natočení filmu. U příležitosti 50. výročí natočení filmu se v Loděnici sešli jeho tvůrci a na výpravní budově byla odhalena pamětní deska připomínající natáčení.
Na rozdíl od literární předlohy je ve filmu výpravčí Hubička uváděn jako Vladislav (takto o něm zřetelně hovoří postava ztvárněná V. Brodským v závěru filmu). Ve verzi filmu opatřené anglickými titulky se však uvádí jméno Ladislav.
Ocenění
V roce 1968 získal film Cenu Americké akademie filmových umění a věd – Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
Obnovená premiéra
Film byl digitálně zrestaurován za podpory Nadace české bijáky. Uveden byl v roce 2014 na MFF v Karlových Varech.
Literatura
Reference
Externí odkazy
České dramatické filmy
Československé černobílé filmy
Československé dramatické filmy
Filmy o československém odboji během druhé světové války
Filmy z roku 1966
Filmy o druhé světové válce
Filmy Jiřího Menzela
České filmy podle námětu Bohumila Hrabala
Držitelé Oscara za nejlepší cizojazyčný film
Filmy s tématem železnice
České válečné filmy |
879 | https://cs.wikipedia.org/wiki/UNESCO | UNESCO | Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu ( United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, UNESCO) je specializovaná agentura OSN zaměřená na podporu světového míru a bezpečnosti prostřednictvím mezinárodní spolupráce ve vzdělávání, vědě a kultuře. Sídlí v Paříži. Organizace má 193 členských zemí a 11 přidružených členů, naposledy byla přijata Palestina (23. listopadu 2011). Na přijetí Palestiny do UNESCO zareagovaly USA, Izrael a Kanada pozastavením svých příspěvků této organizaci s tím, že probíhající konflikt měl být řešen vyjednáváním. 2. ledna 2019 byla zveřejněna informace, že USA a Izrael z UNESCO vystoupily.
Vznik UNESCO byl zahájen podepsáním Ústavy v Londýně na ustavující diplomatické konferenci 16. listopadu 1945. Ústava pak vstoupila v platnost 4. listopadu 1946 po její ratifikaci zakládajícími dvaceti státy: Austrálie, Brazílie, Čína, Československo, Dánsko, Dominikánská republika, Egypt, Francie, Indie, Jižní Afrika, Kanada, Libanon, Mexiko, Norsko, Nový Zéland, Řecko, Saúdská Arábie, Spojené království, Turecko a USA.
Zabývá se činností v pěti hlavních oborech: vzdělání, přírodní vědy, sociální a humanitní vědy, kultura a komunikace a informace. Projekty podporované UNESCO zahrnují šíření gramotnosti, odborné a školicí programy, programy mezinárodní vědní spolupráce, propagaci nezávislých médií a svobody tisku, regionální a kulturní historické projekty, propagaci kulturní různorodosti, dohody mezinárodní spolupráce v oblasti kulturního a přírodního dědictví a ochrany lidských práv, a pokusy vyrovnat rozdíly v možnosti využití digitálních technologií ve světě (digital divide).
Orgány UNESCO
Ústava organizace definuje tři hlavní orgány:
Generální konference UNESCO
Výkonná rada UNESCO
Sekretariát
Generální konference UNESCO
Generální konference UNESCO je nejvyšším orgánem UNESCO. Tvoří jej zástupci všech zúčastněných států. Pravidelné zasedání Generální konference se koná jednou za dva roky, zpravidla na konci října. Na něm se projednává a schvaluje program a rozpočet organizace do další Generální konference.
Generální konference přijímá mezinárodní smlouvy (po ratifikaci jsou pro smluvní strany závazné) a nezávazné deklarace a doporučení. Každý zúčastněný stát má při hlasování jeden hlas. Pro přijetí klíčových rozhodnutí, jako je například změna ústavy či volba generálního ředitele, je zapotřebí dvoutřetinové většiny. Pro ostatní rozhodnutí stačí prostá většina hlasů.
Vedle plenárního zasedání (delegáty tvoří obvykle ministři kultury, školství, životního prostředí nebo zahraničních věcí) pracuje i šest odborných programových komisí a čtyři výbory.
Výkonná rada UNESCO
Výkonná rada UNESCO především dohlíží na realizaci plnění programu přijatého Generální konferencí. Dále projednává důležité otázky před jejich předložením Generální konferenci a podílí se na přípravě budoucích programů. V současné době má Výkonná rada 58 členů.
Sekretariát
Sekretariát je výkonnou a servisní složkou UNESCO. Tvoří jej okolo 2 200 zaměstnanců ze 170 zemí. Z toho více než 700 pracuje v 53 kancelářích UNESCO po celém světě.
V čele Sekretariátu je generální ředitel. Jeho funkční období trvá 4 roky. Posledním generálním ředitelem je od 15. listopadu 2017 Audrey Azoulayová z Francie.
UNESCO a ČR
Československo patřilo k zakládajícím členům UNESCO. Po rozpadu Československa se samostatná Česká republika stala jeho členem 22. února 1993. Pro zprostředkování styku mezi národními institucemi a odborníky má Česká republika Českou komisi pro UNESCO. Česká republika má také Stálou misi při UNESCO.
Česká komise pro UNESCO
Česká komise pro UNESCO byla zřízena v duchu Ústavy UNESCO rozhodnutím vlády České republiky ze dne 1. června 1994 jako poradní orgán vlády. Hlavním úkolem Komise je zprostředkovávat styk národních institucí a odborníků s UNESCO. Komise dále studuje dokumenty UNESCO, rozšiřuje myšlenky organizace v ČR a spolupracuje se Sekretariátem UNESCO v Paříži.
Česká komise pro UNESCO má 40 členů a tvoří ji zástupci ministerstev, zástupci významných institucí – státních i nevládních (například Akademie věd ČR, Asociace muzeí a galerií České republiky, Česká rada dětí a mládeže atd.) a jednotlivé osobnosti vědy a kultury. Funkční období členů je čtyřleté a členství je čestné.
Předsedkyní České komise pro UNESCO byla senátorka Jaroslava Moserová, která byla v roce 2003 opětovně jmenována na další funkční období. Po její smrti byla 8. listopadu 2006 jmenována do funkce RNDr. Helena Illnerová, DrSc., na kterou od 1. 10. 2012 navázal Mgr. Petr Gazdík. Od 1. února 2017 je předsedou České komise pro UNESCO prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc.
Plnění rozhodnutí České komise pro UNESCO zajišťuje její Sekretariát, který je od 1. července 1996 součástí Odboru OSN Ministerstva zahraničních věcí ČR. Sekretariát spravuje i knihovnu publikací a dokumentů UNESCO. Vedoucím tajemníkem Sekretariátu České komise pro UNESCO je Mgr. Petr Štěpánek, Ph.D.
Stálá mise ČR při UNESCO
Stálou misi ČR při UNESCO vede od roku 2019 stálý představitel ČR při UNESCO Michal Fleischmann. Mise zajišťuje vztahy mezi Českou republikou a UNESCO.
Zajímavosti
Francouzská poštovní správa pro potřeby pařížské centrály organizace začala roku 1961 vydávat speciální edice poštovních známek s označením UNESCO a nadtitulem RÉPUBLIQUE FRANCAISE. Mají vyznačenou francouzskou měnu.
Kritika a kontroverze
V březnu 2011 britská vládní organizace DFID ohodnotila celkovou činnost organizace UNESCO jako finančně neefektivní a celkově neuspokojivou. Organizace UNESCO toto hodnocení odmítla.
V palestinském časopise pro mládež sponzorovaném částečně organizací UNESCO vyšel v březnu 2011 článek, ve kterém mladá dívka popsala Adolfa Hitlera jako jeden ze svých čtyř vzorů. V prosinci téhož roku se UNESCO v reakci na mediální tlak distancovalo od činnosti časopisu a zastavilo jeho financování.
Události
Říjen 2011
UNESCO jako první orgán OSN uznalo plnohodnotné členství Palestiny. Česká republika hlasovala proti.
2017–2018
Izrael podal na konci roku 2017 oficiální žádost o vystoupení z UNESCO, kterou se rozhodl opustit spolu s USA. Bezprostředním podnětem bylo pro Izrael schválení rezoluce UNESCO, v němž se odsuzuje každé uznání Jeruzaléma hlavním městem Izraele. Spojené státy oznámily svůj záměr z UNESCO vystoupit už v říjnu, a to kvůli její setrvalé zaujatosti proti Izraeli; podobná výtka byla i jedním z důvodů předchozího vystoupení USA z UNESCO v roce 1984. USA a Izrael přestaly být členy UNESCO k 31. prosinci 2018.
Odkazy
Reference
Literatura
Související články
Paměť světa (cena, anglicky Jikji prize a seznam, anglicky Memory of the World)
Světové dědictví (Světové kulturní a přírodní dědictví)
Mistrovská díla ústního a nehmotného dědictví lidstva (anglicky Masterpieces of the Oral and Intangible Heritage of Humanity)
Budova UNESCO v Paříži
Externí odkazy
UNESCO
Stálá mise České republiky při UNESCO
Česká komise pro UNESCO
Památky UNESCO v ČR
Specializované agentury OSN
UNESCO
Mezinárodní organizace se sídlem v Paříži
Organizace založené roku 1945
Mezinárodní charitativní organizace |
886 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Litavka | Litavka | Litavka (německy Littawa) je přítok Berounky, říčka, sbírající vodu z centrálních Brd, pod vrchy Malý Tok, Hradiště a Tok v okrese Příbram. Je dlouhá 54,6 km. Plocha povodí měří 629,03 km².
Průběh toku
Pramení v nadmořské výšce 765 m na východním svahu Malého Toku v CHKO Brdy ve vzdálenosti 2 km severovýchodně od obce Nepomuk. Prvních několik kilometrů spadá z kopců jihovýchodním směrem přes obec Láz, ale záhy se před Bohutínem nadlouho stáčí k severovýchodu až severu. Protéká Březovými Horami v Příbrami, Trhovými Dušníky a za Bratkovicemi vstupuje do hlubokého, 12 km dlouhého, údolí, oddělujícího centrální Brdy od jejich východní části – Hřebenů. Zde přes Dominikální Paseky, Čenkov, Jince a Rejkovice sleduje tok říčky i silnice II/118 a železniční trať č. 200. Před Lochovicemi vtéká opět do otevřené krajiny a stále severním směrem teče přes Libomyšl a Chodouň ke Zdicím, kde se obrací k severovýchodu na závěrečné kilometry své cesty. Přes Králův Dvůr pokračuje do Berouna, kde v nadmořské výšce 218 m ústí zprava do Berounky.
Větší přítoky
Významnější přítoky (levý/pravý) jsou Obecnický (Čepkovský) potok (L) ve Lhotě u Příbramě, Příbramský potok (P) v Trhových Dušníkách, Ohrazenický potok (L) v Jincích, Chumava (P) v Libomyšli, Červený potok (L) ve Zdicích a Suchomastský potok (P) v Králově Dvoře.
Vodní režim
Průměrný průtok u ústí činí 2,6 m³/s.
Hlásné profily:
Využití
Vodácky je využíván úsek z Březových Hor do Lochovic a dále k ústí.
Mlýny
Mlýny jsou seřazeny po směru toku potoka.
Medalův mlýn – Hluboš čp. 84, okres Příbram
Luční mlýn – Obora čp. 1, Lochovice, okres Beroun, kulturní památka
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Beroun – aktuální vodní stav na stránkách ČHMÚ
Řeky v Brdech
Řeky v okrese Příbram
Řeky v okrese Beroun
Vodstvo v Hořovické pahorkatině
Litavka
Vojenský újezd Brdy |
893 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Praha | Praha | Praha (v češtině, slovenštině, ukrajinštině a běloruštině; v germánských jazycích Prag; v ostatních slovanských a románských jazycích Praga, anglicky a francouzsky Prague, v ostatních jazycích podle těchto tří variant) je hlavní město a současně největší město Česka, zároveň je 15. největším městem Evropské unie. Leží mírně na sever od středu Čech na řece Vltavě, uvnitř Středočeského kraje, jehož je správním centrem, ale není jeho součástí, jelikož je podle zákona č. 347/1997 Sb. samostatným samosprávným celkem. Je sídlem velké části státních institucí a množství dalších organizací a firem. Sídlí zde prezident republiky, parlament, vláda, ústřední státní orgány a jeden ze dvou vrchních soudů. Mimoto je Praha sídlem řady dalších úřadů, jak ústředních, tak i územních samosprávných celků; sídlí zde též ústředí většiny politických stran, hnutí a iniciativ a centrály téměř všech církví, náboženských a dalších sdružení s celorepublikovou působností registrovaných v ČR.
Do dnešní podoby se Praha vyvíjela jedenáct století. Coby historická metropole byla hlavním městem Českého knížectví, Českého království a sídelním městem císařů Svaté říše římské. Město hrálo významnou roli v české a protestantské reformaci, ve třicetileté válce a v dějinách 20. století jako hlavní město Československa, a to jak během obou světových válek, tak v poválečné komunistické éře. Praha je domovem řady slavných kulturních atrakcí, z nichž mnohé přežily zničující období Evropy 20. století. Mezi hlavní atrakce patří Pražský hrad, Karlův most, Staroměstské náměstí s Pražským orlojem, Josefov, Petřín a Vyšehrad. Od roku 1992 je historické centrum Prahy zapsáno do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Praha se rozkládá na území 496 km² a žije zde okolo 1,3 milionu obyvatel, v pražské metropolitní oblasti žije zhruba 2,1 milionu obyvatel.
Praha je vysoce ekonomicky vyspělým a bohatým regionem s vysokou životní úrovní, přičemž tímto vyniká nejen nad české, ale i nad evropské standardy. V roce 2019 z indexu kvality života vyplynulo, že Praha má druhou nejlepší kvalitu života v Česku. Podle statistik Eurostatu je devátým nejbohatším regionem v Evropě. HDP na obyvatele v Praze dosahuje 171 % průměru celé Evropské unie (HDP na obyvatele Česka dosahuje pouze 80 %). V Praze sídlí celkem 12 univerzit (vysokých škol univerzitního typu).
Praha je také všeobecně považována za jedno z nejkrásnějších měst v Evropě. Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu, největšího hradního komplexu na světě, je památkovou rezervací UNESCO. Právě historické jádro města a mnohé památky přilákají ročně miliony turistů ze zemí celého světa. V roce 2017 navštívilo Prahu 8,5 milionu turistů, byla tak pátým nejnavštěvovanějším městem Evropy, po Londýně, Paříži, Istanbulu a Římu.
Název a přívlastky
Oficiální název je Praha, či hlavní město Praha (zkratka HMP) má Praha od roku 1920, předtím od sjednocení pražských měst roku 1784 byl název královské hlavní město Praha.
V jiných jazycích jméno obvykle zní Praga (latina, většina románských a slovanských jazyků), Prag (němčina) nebo Prague (angličtina a francouzština), podobu s [h] má slovenština a např. ukrajinština.
Z brněnského hantecu pochází lidové pojmenování Prágl.
Původ názvu
Původně zněl název Praga, teprve v době vrcholného středověku došlo v češtině k hláskové změně [g] na [h]. Poprvé jméno města zaznamenal Ibráhím ibn Jákúb ve svém arabsky psaném cestopise v 60. letech 10. století v podobě obvykle přepisované jako Frága.
Pro zjištění původu názvu není dostatek historických zmínek a vědecký problém nebyl uspokojivě vyřešen, existuje více teorií kombinující hledisko jazykové a věcné (geografické, archeologické). Nejčastěji se uvádí původ od slova „práh“, nebo od „pražit, (vy)prahnout“, nechybí však ani teorie o předslovanském původu (jako v případě názvu Vltava).
Odvození názvu od slova práh se vyskytuje už v nejstarším výkladu (etymologické pověsti) kronikáře Kosmy, když věštkyně Libuše přikazuje město založit na místě, kde uprostřed lesa muž tesá práh (zde myšlen spodní trám roubené stavby). Reálnější je teorie odvozující název od skalnatých říčních prahů na Vltavě (případně i Brusnici), se kterou přišel V. F. Durych poté, co vltavské prahy bylo vidět po protržení pražských jezů při velké povodni roku 1784. Prahy před postavením jezů vytvářely díky štěrkovým nánosům místa vhodná jako brody, které byly podle některých názorů nejdůležitější pro vznik Prahy a podobně i u varšavského předměstí Praga. Teorie je poměrně přesvědčivá věcně, ale má nedostatky jazykové: problém je neodlišný tvar polské Pragy, nedoložení tohoto významu slova ve starší češtině a zejména jak se z prag stalo Praga, což se J. Birnbaum snažil vysvětlit plurálem po vzoru „oblaka“ (místo „oblaky“ jako prahy), případně duálem.
S původem od pražit, vyprahnout (něm. prageln, lat. frigere) přišel V. V. Tomek, který odvozoval název od vypalování ohněm prostoru pro založení Pražského hradu uprostřed lesa (dle Kosmy). Tuto teorii zrevidoval A. Profous, který předpokládal název praha od prahnouti podobně jako dráha od drhnouti, podle suchého, sluncem vyprahlého ve spodu břidlicového návrší Pražského hradu. Přejímaná teorie však má nedostatky věcné, návrší se zřejmě označovalo Žiži, ale především dle archeologického průzkumu I. Borkovského byl pražský ostroh zalesněn a nacházely se zde vlhké rokle.
Zvažoval se též etymologicky nepodložený výraz *Pra-grad -> (Pra-gad) -> Praga -> Praha.
Přívlastky
Praga Caput Regni (latinsky Praha hlava království) byl používán od středověku, v roce 1518 u příležitosti spojení Starého a Nového Města byl vyznačen na Staroměstské radnici.
Praha matka měst (Praga mater urbium) bylo od roku 1927 součást znaku Prahy.
Praga Caput Rei publicae (Praha hlava republiky) je součástí znaku od roku 1991.
Praha stověžatá zřejmě poprvé použil historik Josef Hormayer počátkem 19. století, tou dobou věže spočítal matematik a filozof Bernard Bolzano a dospěl k číslu 103 (bez vodáren a soukromých domů).
Historie
Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů – poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární – dříve volutovou – keramikou). Okolo 200 let př. n. l. bylo na místě Závist založeno sídliště Keltů (Bójové). Kolem oblasti, kde nyní stojí Praha, zmiňuje Ptolemaiova mapa (2. století n.l.) germánské město s názvem „Casurgis“. Během stěhování národů v 6. století, začali osídlovat pražskou kotlinu Slované.
Podle legendy byla Praha založena v 8. století českou kněžnou a věštkyní Libuší a jejím manželem Přemyslem, zakladatelem dynastie Přemyslovců. Legenda říká, že Libuše vyšla na skalnatý útes vysoko nad Vltavou a prorokovala: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.“ Na místě nařídila vystavět hrad a město nazvala Praha.
Počátky hradu a města Prahy
Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou, zřejmě s pahorkem Žiži, kde nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9. století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. na počátku 10. století byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky – začalo se rodit středověké město.
Středověk
Počátkem 12. století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. „Tam žijí Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam stojí tržiště a něm plno kořisti…“, napsal kdosi neznámý o Praze. Kupec Ibráhím ibn Jákúb napsal již v 10. století o Praze, že je to „město z kamene“, což bylo ve své době znakem spíše bohatých měst. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší – respektive latinsky Maior, to znamená také Větší – Město pražské získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku 1257 magdeburská městská práva pražskému podhradí, osídlenému již minimálně od 10. století. Tak vzniklo Menší Město pražské – Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku – v roce 1348 založil Nové Město pražské a vytyčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplňováno měšťanskými domy, prostornými tržišti, zahradami, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem, napsal o sídelním městě Karla IV. František Palacký. V době Karlově ovšem byla většina jím založených kostelů jen rozestavěna. Bohatým italským městům jako Řím, Florencie, Benátky se nemohla rovnat. Tehdy Praha sice patřila mezi největší města v Evropě a stala se rozlohou třetím největším v celé Svaté říši římské, ale počet obyvatel Prahy byl tehdy ovšem menší než v Římě, Benátkách, Janově, Florencii, Miláně, Cařihradu, Paříži či Londýně.
Sjednocení pražských měst
K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha však byla již roku 1528 znovu rozdělena.
Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice.
Z důvodu tureckého ohrožení Vídně se v roce 1583 císař Rudolf II. přestěhoval s celým dvorem do Prahy. V roce 1611 Praha zažila vpád pasovských vojsk. Po bitvě na Bílé hoře bylo v červnu 1621 na Staroměstském náměstí popraveno 27 českých pánů z řad českých stavů vzbouřených proti habsburskému císaři. V roce 1648 se Praha ubránila Švédům, kteří uloupili velkou uměleckou sbírku z Pražského hradu.
Poslední morová epidemie v Čechách v letech 1713–1715 si v Praze vyžádala na 13 tisíc obětí, tedy asi 1/4 populace. Po porážce rakouské armády v bitvě u Prahy roku 1757 byla Praha několik týdnů obléhána pruskými vojsky. Při pruském ostřelování města bylo zničeno na 880 domů.
Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami, které bylo největší v českých zemích. Roku 1893 byla zahájena pražská asanace, která zasáhla Josefov a Podskalí; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se v roce 1901 připojila Libeň.
Velká Praha
Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství. Přitom byly zničeny nebo odstraněny i některé památky, jako byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí a pomník maršála Václava Radeckého (socha byla umístěna v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti a pomník nahrazen – později rovněž odstraněným – pomníkem Ernesta Denise) na Malostranském náměstí nebo socha císaře a krále, Habsburka Františka I. na Smetanově nábřeží, kam se v roce 2003 vrátila.
Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jako Královské Vinohrady, Nusle nebo Košíře. Praha, v niž vedle sebe žilo české, německé a židovské obyvatelstvo, se stala pozoruhodným kulturním centrem. Historizující styl, v němž bylo postaveno např. Národní divadlo, pseudogotické chrámy sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Náměstí Míru, či přestavěna vyšehradská bazilika, rázně odvrhla secese přelomu století (Obecní dům, nová budova Hlavního nádraží, Hotel Central v Hybernské ulici, Petřínská rozhledna a Průmyslový palác v Holešovicích, Husův pomník na Staroměstském náměstí). Desetileté secesní období přerušila první světová válka. Na konci dvacátých let 20. století se začal v architektuře projevovat funkcionalismus; byla také dostavěna gotická Katedrála svatého Víta. V září 1929 (za prezidenta T. G. Masaryka a arcibiskupa Františka Kordače, jak je uvedeno nad klenbou triumfálního oblouku chóru dómu) byla dokončena dostavba katedrály a slavnostně otevřena u příležitosti tisíciletí zavraždění svatého Václava.
Světově unikátní je architektura kubistická – jedině v Praze přešel kubismus z malířských pláten do architektury (Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol), ambiciózním plánem bylo založení kubistického sídliště na Vyšehradě.
Druhá světová válka
Od 15. března 1939 byla Praha hlavním městem Protektorátu Čechy a Morava. Kulturní život byl ochromen; po incidentu, jehož obětí byl student Jan Opletal, byly zavřeny vysoké školy a předáci studentů popraveni. Během druhé světové války byli z Prahy deportováni do koncentračních táborů příslušníci tzv. „méněcenných ras“, tedy zejména židovské a cikánské (dle tehdejšího označení) obyvatelstvo. Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického Německa. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna gestapa v Petschkově paláci nebo střelnice v Kobylisích či Pankrácká sekyrárna. Za podporu odboje byl zatčen a popraven pražský primátor Otakar Klapka. Režim dále zesílil represe po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942, po kterém byly vyhlazeny vesnice Lidice a Ležáky. 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, při kterém zahynulo kolem 7 400 lidí z řad spojenců a civilistů a na 1 000 vojáků nacistické armády. Podle dohod mezi spojenci z protihitlerovské koalice zůstala americká armáda stát 6. května na demarkační čáře u Plzně, zatímco Rudá armáda dorazila do Prahy po tvrdých bojích během Pražské ofenzívy až 9. května. Pražskému povstání významně pomohli Vlasovci, kteří byli po válce vydáni do Sovětského svazu. Po skončení války byli téměř všichni pražští Němci z Prahy vysídleni.
Válečné škody na pražské zástavbě byly minimální; plánovanou likvidaci města už nemohl v té době oslabený a ustupující nacistický režim provést, k vážnějšímu poškození tedy došlo pouze za trojnásobného bombardování americkými letadly na konci války: 15. listopadu 1944 v Holešovicích, 14. února 1945 zejména v Novém Městě, Nuslích, na Vinohradech a 25. března 1945 na strategické cíle ve Vysočanech, Libni a Kbelích. Při únorovém náletu zahynulo 701 lidí. Výraznými stavbami, které vznikly jako náprava válečných škod, jsou věže kláštera v Emauzích nebo novější Tančící dům.
Praha jako hlavní město socialistického Československa
Po druhé světové válce začala vznikat první sídliště, a to napřed v období tzv. první dvouletky (1946–1948). V únoru 1948 se chopila moci Komunistická strana Československa. Výstavba sídlišť začala v padesátých letech a výrazně se urychlila v 60. letech. Původní zástavba byla někde nahrazena panelovými domy. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V roce 1968 do Prahy vtrhla vojska Varšavské smlouvy (SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR) a zahájila okupaci, která trvala až do sametové revoluce. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS – systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy se tam 16. ledna 1969 upálil Jan Palach. Pro obyvatele byla na zelených loukách okolo Prahy budována panelová sídliště (největší v Česku je Jižní Město).
9. května 1974 byl otevřený první úsek pražského metra (linka C), roku 1977 úsek druhé linky (linka A) a roku 1985 první úsek třetí linky (linka B).
Postupující ekonomický úpadek země zasáhl i Prahu, což se projevilo v zanedbaném vzhledu města i ve zhoršování služeb. Praha se stala centrem sametové revoluce, která ukončila mocenský monopol komunistické strany.
Praha po sametové revoluci
Zavedením standardních vztahů se západoevropskými zeměmi se Praha ještě více otevřela turistice. Rozvoj soukromého vlastnictví a podnikání se nakonec projevil ve zkvalitnění služeb a také v opravě chátrajících budov v samém historickém jádru města. V roce 1993 se Praha po rozdělení Československa stala hlavním městem České republiky. Koncem devadesátých let se Praha opět stala významným kulturním centrem Evropy a byla výrazně ovlivněna globalizací.
V roce 2000 se zde konal summit MMF a SB a město bylo svědkem rozsáhlých antiglobalizačních protestů. V roce 2002 Prahu těžce poničila povodeň, která poškodila například pražskou zoo, která se však poté rychle zotavila, anebo pražské metro, kde zaplavila 18 stanic metra, jež byly uzavřené až na půl roku. Roku 2003 Praha zahájila kandidaturu na letní olympijské hry 2016, ale nedostala se do užšího seznamu kandidátů.
Individuální automobilová doprava, která před rokem 1990 nebyla tak intenzivní jako v mnohých městech západní Evropy, rychle rostla, a to vedlo k rychlému zhoršení dopravní situace ve městě. Počet cestujících MHD vzrostl od roku 2001 z 1,104 miliard na 1,186 miliard lidí v roce 2017, z toho 461 miliónů cestovalo metrem. Nejvytíženější stanicí metra je I. P. Pavlova, nejvytíženější tramvajovou linkou linka číslo 22.
Geografie
Praha leží mírně na sever od středu Čech. Centrum se rozkládá v údolí Vltavy a jejích přítoků. Jejich erozní činnost vymodelovala členitý reliéf, nejnižším bodem je hladina Vltavy u Suchdola (177 m n. m.), nejvyšším pak nevýrazný vrch Teleček mezi Sobínem a Chrášťany (399 m n. m.). V centru je výrazný vrchol Petřín (327 m n. m.) s Petřínskou rozhlednou z roku 1891, strmě se zdvihající od Vltavy.
Z hlediska geomorfologického členění náleží většina rozlohy hlavního města k celku Pražská plošina a jen menší díl na severovýchodě spadá do Středolabské tabule (Březiněves, Letňany, Čakovice, Miškovice, Vinoř, Prosek, Kbely, Satalice, Horní Počernice a Klánovice). Na samý jih města pronikají svými výběžky další dva celky – niva při ústí Berounky (Lipence, Zbraslav, Lahovice, Radotín) náleží k Hořovické pahorkatině, zatímco Brdská vrchovina zasahuje svým nejzazším koncem mezi Baněmi a Točnou až na pravý vltavský břeh (skupina vrchů Čihadlo, Šance a Hradiště).
Podnebí
Podnebí v Praze je mírné, teplejší než na jiných místech ve stejné zeměpisné šířce (50° s.š.) – např. v kanadském Winnipegu činí v zimě průměrná denní teplota −12 °C, noční −20 °C. Způsobuje také občasný silný vítr, jeho průměrná rychlost je 5 m/s (14 km/h). Větry ale ne vždy vanou ze západu.
Průměrný roční úhrn srážek za roky 1961–1990 ze stanice Praha-Ruzyně byly 526,6 mm, z toho nejvíce napršelo v květnu (78 mm) a nejméně v lednu a únoru (23 mm). Za roky 2000–2007 bylo průměrně ročně 160 dnů deštivých. Ročně je zde přibližně 60 zasněžených dnů, nejvíce v lednu, kde průměrná výška sněhu je 5 cm. Průměrně je zde ročně přes 1 600 slunečných hodin (5 hodin denně). Nejvíce slunečných hodin je v červnu (230, za den 8,5) a nejméně v prosinci (38, za den 1,5).
Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 8,5 °C. V nejchladnějším měsíci lednu je průměrná denní teplota 1 °C, noční −3 °C. V nejteplejším měsíci červenci je průměrná denní teplota 24 °C, noční 13 °C. Ročně je okolo 100 mrazivých dnů a 30 ledových dnů. Relativní vlhkost vzduchu se celoročně pohybuje mezi 65 až 90 %.
Na globální oteplování a letní vysoké teploty v Praze radnice reagovala v roce 2017 Strategii klimatické adaptace, která byla přijata v roce 2017. Zahrnuje větší podporu zeleně, lepší hospodaření s vodou, vytváření nových vodních ploch či zadržování vody v půdě. V roce 2019 vyhlásila Rada hlavního města Prahy tzv. stav klimatického závazku. ve kterém se zabývala snížením emisí oxidu uhličitého a dalších škodlivých látek.
Přehled průměrné teploty a srážek podle měsíců
Kvalita ovzduší
Praha je podobně jako jiná velká města sužována zhoršenou kvalitou ovzduší a často se zde tvoří smog. Hlavní podíl na znečištění má prašný spad (tzv. lehký polétavý prach s částicemi do velikosti 10 mikrometrů), dále pak také zvýšená koncentrace oxidů dusíku, v letních měsících také přízemního ozónu. Největší koncentrace škodlivin byla naměřena ve čtvrtích u průmyslových podniků a především ve stopě hlavních silničních tahů (vnější Pražský a vnitřní Městský okruh + jejich radiály): na Novém Městě, Smíchově, Pankráci, Roztylech, Uhříněvsi, Vysočanech. Míra škodlivin je pravidelně kontrolována, nicméně například při požáru tržnice v Libuši nebyli občané o jejich zvýšeném obsahu v ovzduší informováni.
Ekonomika
Praha je v porovnání se zbytkem ČR výrazně bohatším regionem a svojí ekonomickou silou převyšuje evropský průměr. V roce 2019 se ve studii Eurostatu umístila jako 3. nejbohatší region v Evropě s hrubým domácím produktem v paritě kupní síly na úrovni 205 % průměru Evropské unie.
Hlavní město Praha patří tradičně k nejdůležitějším hospodářským centrům Česka. Vedle význačného filmového průmyslu a zřejmě nejvýznačnějšího odvětví, turistiky, se zde nachází i mnoho závodů zpracovatelského průmyslu.
Hrubý domácí produkt v pražském kraji obnášel roku 2002 kolem 620 miliard Kč (tzn. 25,7 % celkového HDP v tržních cenách; v přepočtu na hlavu to činí 226 % celorepublikového průměru).
Ekonomická aktivita obyvatel
Praha dlouhodobě vykazuje, v porovnání se zbytkem ČR, výrazně nižší podíl obecně ekonomicky neaktivních jedinců i nezaměstnaných. Míra zaměstnanosti se v Praze pohybuje kolem 60 %, v porovnání s 55 % v celé ČR, míra nezaměstnanosti se potom v Praze pohybuje kolem 2–3 %, v porovnání s 6–9 % v celé ČR.
V Praze jsou také běžné vyšší mzdy, než ve zbytku ČR. Průměrná hrubá měsíční mzda činila v roce 2021 v Praze 48 130 Kč, kdežto v celé ČR 40 135 Kč.
Velice znatelné je také zaměření ekonomické činnosti v Praze na oblasti služeb a další činnosti terciérního sektoru, který zaměstnává asi 80 % ekonomicky aktivních Pražanů, v porovnání s celou ČR, kde terciérní sektor zaměstnává pouze 58 % ekonomicky aktivních. Analogicky obrácená je situace v průmyslovém (sekundárním) a zemědělsko-těžebním (primárním) sektoru, které v Praze zaměstnávají 20 % respektive 0 % ekonomicky aktivních obyvatel, kdežto v celé ČR 39 %, respektive 3 %.
Specifický pro Prahu je také zvýšený podíl ekonomicky aktivních jedinců, kteří v Praze nebydlí, ale za prací do Prahy cestují. Z celkového počtu ekonomicky aktivních v Praze jich v Praze také sídlí asi 81 %, kdežto 19 % jedinců do Prahy za ekonomickými aktivitami cestuje (z toho nejvýznamnější je skupina obyvatel Středočeského kraje, kteří tvoří 13 % všech pracujících v Praze). Obráceně ale 96 % Pražanů má svoje ekonomické aktivity soustředěné v Praze a pouze 4 % Pražanů za nimi cestuje mimo Prahu.
Zemědělství
Asi devět tisíc hektarů, což je 18,5 % rozlohy Prahy, zabírá zemědělská půda (údaj k roku 2020), většina se nachází v okrajových katastrech města. Pšenice, ječmen a vzácněji i další obilniny se pěstují asi na pěti tisících hektarech, na 2000 ha se pěstuje řepka. Např. brambory zabírají 9 ha. Veliký (i v rámci celorepublikového srovnání) je počet ovocných stromů, např. jabloní je v Praze 104 tisíc. Praha je též vinařskou obcí v rámci Mělnické vinařské podoblasti. Vinice zabírají zhruba 15 ha (2020). Nejstarší vinicí je patrně Svatováclavská.
Zpracovatelský průmysl
Zpracovatelský průmysl hlavního města Prahy zaujímá s 7,6 procenty celkové průmyslové výroby páté místo v regionální struktuře všech čtrnácti krajů. Průmyslové závody se soustřeďují zejména na severovýchodě a jihozápadě města. Na území hlavního města bylo roku 2003 registrováno 733 průmyslových závodů (s více než dvaceti zaměstnanci) s celkem 111 tisíci pracujících.
Objemem své výroby se v Praze jednoznačně prosazují dvě odvětví: produkce potravin a produkce elektrických a optických přístrojů, obě odvětví s přibližně 33 miliardami Kč v roce 2002 nebo podílem 12 % na produkci odvětví v celé republice (tržby za vlastní výrobky a služby v běžných cenách; viz i diagramy). Význačnou roli zde hraje především výroba rozhlasových a televizních přijímačů.
Tato odvětví jsou následována polygrafickým průmyslem s téměř 24,5 miliardami Kč tržeb. Význam tohoto odvětví vyplývá ze skutečnosti, že v hlavním městě se toto odvětví silně koncentruje (44 % celkové produkce) a Praha zde zaujímá první místo ze všech regionů.
Mimo to se v Praze nacházejí i další význačné závody tradičních průmyslových sektorů a odvětví, které přispívají k velkému významu hlavního města jako průmyslového střediska:
kovodělný průmysl
výroba strojů a zařízení
chemie a farmaceutický průmysl
průmysl výrobků ze skla, keramiky a porcelánu, stavební hmoty
výroba dopravních prostředků
Další průmyslová odvětví hrají spíše méně významnou roli.
Cestovní ruch
Postavení Prahy jako turistického cíle je dokumentováno mj. tím, že české hlavní město bylo zařazeno na šesté místo ve světovém seznamu nejlepších cílů celého světa pro rok 2016, který uveřejnil server Tripadvisor. V Evropě byla Praha v roce 2017 s vice než 8,5 milionu turistů páté nejnavštěvovanější město po Londýně, Paříži, Istanbulu a Římě, kterážto města jsou všechna podstatně větší než Praha.
Podle výzkumného programu Globalization and World Cities Research Network je Praha klasifikována jako globální město kategorie „Beta+“. To znamená, že její zapojení do světové ekonomiky je moderátní, avšak uvnitř kategorie „Beta“ je Praha řazena do nejvyšší ze tří subkategorií. V téže kategorii jako Praha se nacházejí například Boston, Düsseldorf, Mnichov, Káhira a Auckland.
Sídla významných firem
V Praze má své sídlo například správce české národní internetové domény CZ, sdružení CZ.NIC. Najdeme zde také sídlo vyhledávače Seznam.cz, antiviru Avast, českou pobočku Google, vývojáře Skype, aukčního serveru eBay. Z významných mediálních domů zde sídlí vydavatelství MAFRA, Economia, Televize Nova, Televize Prima, Česká televize, Český rozhlas, Svobodná Evropa a další média. Technologicky je Praha místem, kde fyzicky běží řada serverů v rámci velkých datacenter.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel
V Praze žije celkem obyvatel, evidováno k trvalému pobytu jich bylo k 1. lednu 2020 úhrnem 1 345 539. Dalších zhruba 200 tisíc lidí do města dojíždí za prací i za studiem. Podle analýzy vycházející z anonymizovaných dat mobilních operátorů se v roce 2018 v Praze dlouhodobě zdržovalo 1,55 mil. osob. Praha je 13. největším městem Evropské unie. Je zde evidováno také přes 81,4 tisíc psů, nejvíce jich žije na Praze 4.
Struktura populace
Roku 2011 žilo v Praze 613 738 mužů a 655 058 žen. Průměrný věk všech obyvatel činil 41,2 let, u mužské části pak 39,7 let, u ženské části 42,7 let.
Migrace
V roce 2011 do Prahy dojíždělo za prací a studiem 199 360 lidí, z toho 128 675 (65 %) ze Středočeského kraje. Z Prahy vyjíždělo 23 332 lidí, z toho 16 989 (73 %) do Středočeského kraje.
Ve městě je několik romských komunit, podíl Romů v populaci je nižší než průměr v ČR (při sčítání lidu v roce 2001 bylo procento uvedené romské národnosti poloviční proti celorepublikovému průměru, nižší je pouze v Kraji Vysočina). Podle výzkumu pro MPSV a ESF z roku 2006 je v Praze šest sociálně vyloučených romských lokalit s odhadovaným počtem obyvatel přes 9 000, nacházejí se ve čtvrtích Smíchov, Žižkov, Libeň, Karlín, Černý Most a Harfa. Dle sčítání pražského magistrátu z roku 2019 se ve městě pohybovalo 3 250 bezdomovců.
Praha má vysokou míru počtu přistěhovalých i počtu vystěhovalých. Mezi přistěhovalými je výrazně vysoký podíl cizinců. Pražané se vystěhovávají nejvíce do Středočeského kraje, konkrétně okresů Praha-východ a Praha-západ, které spadají do metropolitní oblast Prahy. Ta má přes 2,1 milionu obyvatel a rozlohu 4 822 km².
Národnosti a občanství obyvatel
Podle Sčítání lidu, domů a bytů 2011 bylo na území Prahy zjištěno 1 268 796 lidí, přičemž 821 688 deklarovalo národnost českou, 3 754 moravskou a 246 slezskou. Z cizinců 23 089 národnost slovenskou, 21 316 ukrajinskou a 6 313 lidí vietnamskou. Ostatní národnosti nepřesáhly 2 000 obyvatel. 343 112 lidí národnost neuvedlo.
Historické národnosti
V minulosti v Praze žilo heterogenní obyvatelstvo – vedle Čechů Němci a Židé; ve středověku a raném novověku také Italové. Architektonické památky italského původu tvoří velkou část Malé Strany. Židovského původu několik budov, které se zachovaly po asanaci Josefova, například Jubilejní synagoga na Novém Městě, Španělská synagoga, Staronová synagoga, Obřadní síň na Olšanech a Nová synagoga v Libni. V roce 1880 byla obcovacím jazykem 86,2 % obyvatel Prahy čeština a 13,7 % pak němčina. V roce 1920 se k česko-slovenské národnosti přihlásilo 94,2 % obyvatel Prahy, 4,6 % k německé a 0,9 % k židovské.
Cizinci v současnosti
Od poloviny 90. let v Praze opět stoupá počet cizinců. V roce 2001 žilo v Praze 61 477 cizinců, v roce 2012 pak již 162 715, když tvořili 13 % obyvatelstva. Na Prahu a Středočeský kraj připadá více než polovina z celkového počtu cizinců v ČR.
Z celkového počtu obyvatel žijících v Praze, který v roce 2020 činil 1 335 084 lidí, tvořili cizinci 228 531 (17,1%) obyvatel. Podle cizinecké policie z hlediska státní příslušnosti mají v Praze mezi cizinci nejvyšší zastoupení Ukrajinci, kteří tvořili více jak jednu čtvrtinu všech cizinců (26,0 %), dále státní příslušníci Slovenska (15,2 %), Ruska (11,5 %), a Vietnamu (6,1 %).
Náboženství
Podle sčítání lidu 2011 se za věřící v Praze považuje téměř 240 000 obyvatel, což činí 18,9 %. Z tohoto počtu se asi tři pětiny (140 000 obyvatel) hlásí k určité církvi.
Asi 80 000 obyvatel se přihlásilo k římskokatolické církvi, 7000 k Českobratrské církvi evangelické, 6770 k české pravoslavné církvi, 6300 k Církvi československé husitské, 2600 k ruské pravoslavné církvi, 2500 k řeckokatolické církvi, a 1800 k Církvi bratrské; 7000 obyvatel dále uvedlo náboženství jako „katolické“ (nerozlišené). Nedělních katolických mší svatých se účastní okolo 1–2 % obyvatel Prahy.
Římskokatolická církev je v Praze organizovaná do čtyř vikariátů: prvního (centrum), druhého (levobřežní), třetího (jihovýchod) a čtvrtého (severovýchod). Ty se dále člení na místní farnosti.
Kultura
Praha je kulturní metropolí celé České republiky, Evropské město kultury 2000. Působí zde desítky muzeí, galerií, divadel, kin a nejrůznějších kulturních institucí. Národní galerie v Praze spravuje největší sbírku výtvarného umění v Česku. Ve stálé expozici Veletržního paláce jsou díla světových umělců jako např. Mucha, Picasso, Monet nebo Van Gogh. Každoročně se zde koná nejnavštěvovanější festival v Česku, světelný Signal Festival.
Pražský magistrát vynakládá na kulturu ročně stamilionové částky; způsob přerozdělování finančních prostředků však v letech 2007–2008 ohrozil především některá menší divadla, a stal se tak předmětem ostrých sporů.
V roce 2011 proběhl projekt Praha – město literatury, jenž měl za úkol podpořit vnímání Prahy jako místa, které podporuje četbu a zájem o literaturu. Jedním z cílů pak bylo získání titulu UNESCO kreativní město literatury. V rámci projektu např. bylo po Praze rozmístěno několik reproduktorů ve tvaru ptačích budek, z nichž byly pouštěny audioknihy českých autorů.
Pamětihodnosti a turistické zajímavosti
Praha díky je své bohaté historii významným světovým kulturním centrem a po Londýně, Paříži, Římě a Istanbulu je pátým nejnavštěvovanějším městem Evropy. Neobyčejné množství a koncentrace dochovaných architektonických památek je mimo jiné zapříčiněno relativně minimálním poškozením za druhé světové války (na rozdíl od mnoha ostatních evropských velkoměst). Pražská památková rezervace (PPR) zahrnuje městské části s největší koncentrací památek. S rozlohou 8,66 km² patří mezi největší rezervace svého druhu na světě. Na území Prahy je celkem 37 národních kulturních památek (z toho 28 na území PPR).
Památky Pražské památkové rezervace
Následující seznam uvádí pouze nejvýznamnější památky. Více objektů je uvedeno na stránce Seznam pražských památek. Kurzivou zvýrazněné objekty jsou národními kulturními památkami.
Kostely a kaple
Na Pražském hradě
Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
Bazilika svatého Jiří
Kaple sv. Kříže
Kostel Všech svatých
Kostel Panny Marie před Týnem
Kostel svatého Mikuláše (Staré Město)
Kostel svatého Mikuláše (Malá Strana)
Kostel Narození Páně (Praha)
Betlémská kaple
Na Vyšehradě
Kostel sv. apoštolů Petra a Pavla
Rotunda svatého Martina
Kláštery
Strahovský klášter
Emauzský klášter
Anežský klášter
Klášter augustiniánů kanovníků
Paláce
Palác Kinských
Černínský palác
Valdštejnský palác
Schwarzenberský palác
Thunovský palác
Kolovratský palác
Stavby určené pro vzdělání a kulturu
Karolinum
Národní divadlo
Národní muzeum
Klementinum
Rudolfinum
Ostatní stavby
Karlův most
Staroměstská radnice
Obecní dům
Staroměstská vodárenská věž
Historická budova pražského hlavního nádraží
Památky mimo území Pražské památkové rezervace
Letohrádek Hvězda
Břevnovský klášter
Trojský zámek
Veletržní palác
Muzea
Divadlo
Praha se vyznačuje mimořádnou koncentrací malých i velkých divadelních scén. V nejvýznamnějším Národním divadle, jehož novorenesanční budova a výzdoba je symbolem českého vlastenectví 19. století, působí stálé soubory činohry, opery a baletu; ty vystupují střídavě také v klasicistním Stavovském divadle, v němž se na konci 18. století uskutečnily premiéry Mozartových oper Don Giovanni a La clemenza di Tito. Mezi činoherními scénami dále vyniká Divadlo na Vinohradech. Prestižní hudební scénou je pražská Státní opera (původně pražská německá scéna) a také Dvořákova síň Rudolfina, sídla České filharmonie. Světově známé je také divadlo Laterna magika.
Mezi menší scény patří mj. Divadlo Na zábradlí, Divadlo v Dlouhé, Dejvické divadlo či dnes již legendární Semafor a divadlo Járy Cimrmana. Kromě toho má Praha množství muzikálových a zábavných divadel (největší z nich je Hudební divadlo Karlín) a dalších komerčních scén, které se zaměřují např. na černé divadlo a žijí především z cestovního ruchu.
Hudba
V Praze sídlí symfonická hudební tělesa:
Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, či Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR)
Restaurace a kluby
V Praze jsou stovky restaurací a barů a především hospod s dobrým českým pivem. Malá Strana, Staré Město, Žižkov nebo například i Nusle jsou plné dobrých hospod, z nichž mezi nejznámější patří U Pinkasů, U Zlatého Tygra, U černého vola, Klášterní pivovar Strahov, U Sadu, U Medvídků a další. Slavná je také restaurace, která si vaří vlastní pivo – U Fleků.
Praha v posledních letech nabízí také více kvalitních restaurací vedených zkušenými šéfkuchaři. Úroveň gastronomie vzrůstá a tři pražské restaurace se k roku 2017 mohou pyšnit hvězdičkou Michelin. Každoročně je zde pořádán festival jídla – Prague Food Festival, festival piva – Český pivní festival, či festival zmrzlin – Prague Ice Cream Festival.
V Praze také sídlí nebo sídlilo několik pivovarů:
Praha 1: První novoměstský restaurační pivovar, Pivovar U Fleků, Klášterní pivovar Strahov, Pivovar Pražský most u Valšů, Pivovarský Hotel U Medvídků
Praha 2: Pivovarský dům
Praha 4: Pivovar Braník, Sousedský pivovar U Bansethů, Jihoměstský pivovar, Pivovar Spojovna, Pivovar Kunratice
Praha 5: Pivovary Staropramen
Praha 6: Břevnovský klášterní pivovar, Suchdolský Jeník, Výukový a výzkumný pivovar
Praha 7: Měšťanský pivovar
Praha 8: U Bulovky
Fotografie v Praze
Fotografové pravidelně již od poloviny 19. století zachycují proslavené lokality, jako jsou Vyšehrad, Staré Město, Pražský hrad, ale také výjevy všedního života ve městě.
Správa
Postavení Prahy v rámci České republiky
Praha je hlavním městem České republiky a jako taková je pravidelným sídelním městem jejích ústředních orgánů. Má specifické postavení obce i kraje zároveň. Nevztahuje se na ni zákon o obcích (č. 128/2000 Sb.) a zákon o krajích (č. 129/2000 Sb.), nýbrž zvláštní zákon o hlavním městě Praze (č. 131/2000 Sb.), který se zmiňuje o jejím statutu, ale výslovně ji za statutární město neoznačuje, byť de facto jím je. Praha vydává pro své území vlastní právní předpisy, vyhlášky i nařízení, které publikuje ve Sbírce právních předpisů hlavního města Prahy.
Praha je zároveň ze zákona sídlem Středočeského kraje a dokud byla stanovena sídla okresů, byla i sídlem okresů Praha-východ a Praha-západ. V Praze sídlí správní instituce Středočeského kraje, některá pracoviště městských úřadů Černošice a Brandýs nad Labem-Staré Boleslav, okresní soudy a okresní státní zastupitelství pro Prahu-východ a Prahu-západ a řada dalších úřadů s regionální působností pro Středočeský kraj či Praze přilehlé okresy.
Zákon o územním členění státu č. 36/1960 Sb. jmenoval hlavní město Prahu jako samostatnou územní jednotku, stojící mimo členění území na kraje, okresy a obce. Ústavní zákon č. 347/1997 Sb. jmenoval hlavní město Prahu mezi 14 vyššími územně samosprávnými celky, z nichž 13 ostatních neslo ve svém názvu slovo „kraj“, avšak zároveň novelizoval č. 99 Ústavy tak, že se Česká republika člení na kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky, čímž byla Praha implicitně zahrnuta mezi kraje a všechny kraje explicitně mezi vyšší územně samosprávné celky. Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, upravuje postavení hlavního města Prahy jako hlavního města České republiky, jako kraje a jako obce. Zákon č. 51/2020 Sb., o územně správním členění státu, zjevně počítá hlavní město Prahu jako jeden z krajů.
Problematičtější je postavení hlavního města Prahy jako okresu, protože okresy, na rozdíl od krajů a obcí, nebyly chápány jako samosprávné subjekty, ale pouze jako územní jednotky. Zákon o hlavním městě Praze č. 131/2000 Sb. v původním znění tedy nezmiňuje postavení hlavního města Prahy jako okresu, ale pouze v ustanoveních týkajících se přenesené působnosti stanovil, že hlavní město Praha vykonává přenesenou působnost, která je zvláštním zákonem svěřena okresním úřadům, a statutem může takové působnosti svěřit městským částem (avšak pouze těm, na jejichž úřadu je zřízena funkce tajemníka), primátor vykonává funkci přednosty okresního úřadu a rada hlavního města vydává nařízení, pokud zákon svěřuje tuto pravomoc okresním úřadům. Zrušením okresních úřadů tato ustanovení ze zákona o hlavním městě Praze k 1. lednu 2023 vymizela. Fakticky některé pravomoci okresních úřadů vykonávalo město samo prostřednictvím své rady (vydávání nařízení na městské části nikdy delegováno nebylo) a magistrátu (např. vydávání licencí a stanovisek k licencím pro autobusovou dopravu), některé svěřovalo v různém rozsahu tzv. velkým městským částem.
Vzhledem k tomu, že územní členění na okresy mělo původně praktický význam také ten, že okresy bývaly soudními obvody okresních soudů, jejichž postavení je shodné s obvodními soudy v Praze, fakticky tak pozici okresů bylo nejblíže 10 městských obvodů v Praze, zatímco pojímat jako okres celou Prahu již ztratilo faktické a právní opodstatnění. Toto pojetí s účinností od 1. ledna 2021 upevnil a zakotvil zákon č. 51/2020 Sb., o územně správním členěním státu, který výslovně stanovil, že v hlavním městě Praze jsou na úrovni okresů vymezeny prostřednictvím správních obvodů městských částí obvody Praha 1 až Praha 10. Registr územní identifikace na tuto změnu reagoval až se zpožděním tím, že k 1. červenci 2022 zrušil okres 3100 Hlavní město Praha. Vzhledem k tomu, že touto změnou byla narušena struktura dat, byl od 15. července jako náhrada zaveden pomocný technický záznam „9999 – území Hlavního města Prahy“, ve finálním řešení plánovaném na prosinec 2022 má být tento pomocný záznam potlačen vytvořením přímé vazby mezi ORP Hlavní město Praha a VÚSC Hlavní město Praha.
Členění Prahy
Praha se dělí na 10 městských obvodů, 22 správních obvodů, 57 městských částí a 112 katastrálních území.
Katastrální členění
Do roku 1949 byly správní obvody až na jednu výjimku z roku 1947 tvořeny jedním nebo více celými katastrálními celky, bývalými obcemi či městy. Od roku 1949 došlo k zásadní změně správního členění. Od té doby hranice mnoha městských obvodů, správních obvodů a městských částí jsou nezávislé na hranicích katastrálních území a některá katastrální území jsou tak rozdělena do více správních a samosprávných částí města. Katastrální území (například Vinohrady, Smíchov) jsou nadále rozhodující zejména pro evidenci pozemků a nemovitostí a označování domů. Praha je složena ze 112 katastrálních území různé velikosti, charakteru i významu.
Významné čtvrti
Centrum města: Staré Město, Nové Město, Josefov, Malá Strana, Hradčany, Vyšehrad.
Velké čtvrti poblíž centra: Smíchov, Vinohrady, Nusle, Vršovice, Žižkov, Karlín, Libeň, Vysočany, Holešovice, Bubeneč, Dejvice, Braník.
Územní členění
Praha se podle zákona o územním členění státu dělí na deset obvodů Praha 1 – Praha 10, které mají postavení na úrovni okresů. Toto rozdělení vzniklo v roce 1960 a obvody byly i správními a samosprávnými obvody. Od roku 1990 nejsou tyto městské obvody samosprávnými celky, ale jejich základem jsou samosprávné městské části (u prvních tří jsou tyto měst. části s nimi přímo totožné). Od roku 2001 nejsou ani územně-správními obvody. Dnes již podle nich jsou organizovány jen soudy, pošty nebo různé správní firmy.
Správní a samosprávné členění
Praha má 57 samosprávných městských částí, které jsou spravovány voleným zastupitelstvem a dále radou, starostou a úřadem městské části. Úřady některých městských částí měly již od ustavení městských částí svěřeny některé z působností státní správy i pro další městské části.
Od 1. července 2001 byla tato úroveň působností v celé Praze rozdělena do 22 správních obvodů – uvádí-li se v mapách nebo textu v souvislosti s Prahou spojení „správní obvod“, je tím nejčastěji míněn správní obvod této působnosti a úrovně. Od 1. ledna 2002 je názvem těchto 22 městských částí slovo Praha s příslušnou číslovkou, stejné označení se používá i pro správní obvod jejich rozšířené působnosti. Některé z těchto 22 městských částí mají tuto působnost jen pro své území, jiné i pro další městské části.
Území většiny z těchto 22 správních obvodů (všech s výjimkou Prahy 1 až Prahy 3) však není totožné s územními obvody podle zákona o územním členění státu, které byly původně (před rokem 1990) i správními obvody a měly i vlastní sbory (ONV). Vláda i poslanci opakovaně přicházejí s návrhy, aby staré členění bylo zrušeno.
Na území Prahy se nachází 901 základních sídelních jednotek.
Orientační a evidenční systém
Nejstarší vrstva pražských pomístních názvů pochází z doby kolem 12. století, kolem 14. století se vžily zejména názvy jednotlivých rynků a trhů. Některá místa měla vžitý název latinský, německý i český. Vžívala se též označení ulic podle zasvěcení kostela nebo kláštera, podle významných majitelů domů v ulici nebo domovních znamení, podle vzhledu nebo charakteru ulice nebo podle události. Domy byly rozlišovány zejména podle domovních znamení.
Po roce 1770 byla v monarchii zavedena popisná čísla domů. Po sloučení čtyř pražských měst (1784) byly počínaje 27. říjnem 1787 v Praze zavedeny oficiální názvy ulic jako nutný doplněk k domovním číslům, která orientační funkci plnila hůře než dosavadní domovní znamení. Úředním zavedením byly všechny dosavadní názvy ulic důsledně poněmčeny a úřední zavádění a schvalování postupně nahrazovalo spontánní vývoj názvů. V roce 1857 vyšlo císařské nařízení o pojmenovávání ulic a zavádění domovních čísel podle ulic (dnes nazývaných orientační čísla). 8. října 1868 se sbor pražských obecních starších usnesl označit pražské ulice jednotnými německo-českými plechovými tabulemi (a zároveň stanovil zásadu unikátnosti názvu v rámci města). Na základě tohoto usnesení byla v Praze ustanovena zvláštní komise pro stanovení názvů ulic a náměstí. Výsledkem její práce byl „Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních královského hlavního města Prahy“, který z nařízení městské rady sestavil ředitel městského archivu Karel Jaromír Erben. V nově připojených Holešovicích byly umístěny jen české názvy, v roce 1893 se jednojazyčné tabulky v českých národních barvách začaly objevovat i v samotné Praze. Po soudních sporech bylo 20. dubna 1894 vyhláškou rozhodnuto o nahrazení dvojjazyčných tabulí českými v celé Praze. 1. října 1898 správní soud rozhodnutí definitivně potvrdil. V celé Praze se používají smaltované červenobílé tabule s názvy ulic jednotného vzoru, popisná čísla domů jsou tradičně provedena bílým písmem na červených tabulkách a orientační čísla bílým písmem na modrých tabulkách. V některých městských částech je orientační systém doplněn též názvy ulic ve formě směrového dopravního značení nebo speciálními městskými rozcestníky či směrovkami.
Evidenční části Prahy se samostatnými řadami čísel popisných jsou totožné s katastrálními územími Prahy. Ulice jsou pojmenovány ve všech evidenčních částech Prahy. Ve většině částí Prahy jsou domům přidělována i čísla orientační; nejsou přidělena například v částech Běchovice, Benice, Šeberov, Petrovice nebo Zbraslav.
Šesticifernými čísly jsou označeny sloupy veřejného osvětlení ve správě společnosti Eltodo Citelum, tuto identifikaci využívá k lokalizaci i integrovaný záchranný systém. Dalším významným orientačním prvkem jsou názvy zastávek městské hromadné dopravy.
Justice
Přestože je Praha hlavním městem České republiky, vrcholné soudní instituce sídlí v Brně. V Praze se nachází pouze jeden ze dvou vrchních soudů, ačkoli s působností vůči téměř celým Čechám, působnost krajského soudu vůči území města má městský soud, zároveň jde zde ale také středočeský krajský soud. Působnost okresních soudů vykonává ve městě deset soudů obvodních, jen pro pražské okolí existují dva klasické soudy okresní (Praha-východ a Praha-západ).
Volby do parlamentu
Praha jako celek tvoří jeden vícemandátový volební obvod pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Jako takový se nicméně člení na stovky volebních okrsků.
V Praze je celkem 10 jednomandátových volebních obvodů pro volby do Senátu Parlamentu ČR. Tyto volební obvody částečně odpovídají městským deseti obvodům, některé spojují nesouvisející městské části (jako například senátní obvod č. 17 – Praha 12 rozkládající se od Lochkova přes Kunratice až po Petrovice).
Rorzvržení mandátů v Poslanecké sněmovně
Praha tvoří jeden ze 14 volebních krajů pro volby do Poslanecké sněmovny. Po volbách 2021 Prahu zastupuje 23 poslanců:
Aktuální seznam senátorů zastupujících Prahu
V Praze se nachází celkem 10 senátních volebních obvodů.
Doprava
Praha je hlavním dopravním uzlem v Česku a významnou křižovatkou ve střední Evropě. Má rozsáhlou dopravní infrastrukturu. Pražský železniční uzel je centrem dálkové i příměstské osobní dopravy. Velká pražská nákladová nádraží jsou v útlumu, avšak v Uhříněvsi vzniklo největší kontejnerové překladiště ve střední Evropě. Letiště Václava Havla je hlavním pražským letištěm.
Hromadná doprava
Veřejná doprava byla zprvu v 19. století zajišťována drožkami a omnibusy, od roku 1875 vznikala síť koněspřežné tramvaje, kterou od 90. let 19. století začala nahrazovat elektrická tramvaj. Do roku 1907 soukromé městské dráhy vykoupilo město. Po neúspěšném pokusu v letech 1908–1909 se od roku 1925 začlenily do městské dopravy i autobusy a od roku 1974 metro. Po roce 2002 nabyly důrazu snahy využít pro městskou a příměstskou dopravu více i železnici, zejména systémem příměstské železnice Esko (linky S). Doplňkovou roli má od roku 1891 lanovka a sedm malých osobní přívozů.
Pražské metro, tramvaje, autobusy, trolejbusy, vlaky, přívozy a lanovka jsou zařazeny do systému Pražské integrované dopravy. Pražské metro přepraví okolo 1,2 milionu cestujících denně, je zodpovědné za 37 % výkonů pražské hromadné dopravy. Předplatné jízdné je pro všechny formy dopravy stejné a platí formou nákupu jednorázových jízdenek, kupónů na pevné časové období (1 a 3 denní) a systémem čipových karet Lítačka (měsíční, čtvrtletní a roční). Nejvýznamnějším dopravcem je Dopravní podnik hl. m. Prahy (DPP).
Silniční síť
Přímo centrem Prahy vede severojižní magistrála, která navazuje na dálnici D1. Postupně jsou dobudovávány vnější Pražský okruh a vnitřní Městský okruh, jehož součástí je i největší městský tunelový komplex v Evropě Blanka. Oba okruhy se staví od 80. let a jejich dostavba nabírá zpoždění. Hlavními dálkovými silničními tahy využívanými také k příměstské dopravě jsou dálnice D1 (Brno, Ostrava), D5 (Plzeň), D8 (Ústí nad Labem) a D11 (Hradec Králové). Automobilová doprava v centru a v přilehlých čtvrtích je regulována modrými zóny placeného stání a především u okrajových stanic metra jsou zřizována odstavná parkoviště P+R.
Letecká
Praha je obsluhována letištěm Václava Havla, které patří k nejvytíženějším a největším ve střední a východní Evropě, v roce 2017 přepravilo 15 milionů cestujících. Základnu zde mají největší české letecké společnosti a to Smartwings a České aerolinie. Na území Prahy se dále nachází vojenské letiště Kbely a dále rekreační sportovní letiště Letňany a Točná. Poblíž se nachází také letiště Vodochody, u kterého se uvažovalo o rozšíření.
Cyklistická
V Praze na kole dojíždí přibližně 2 % obyvatelstva, jízda na kole je častější jako sport či rekreace. Koncepce ucelené pražské sítě cyklistických tras se začala prosazovat kolem roku 2000. V roce 2017 bylo v Praze 178 km chráněných stezek pro cyklisty oddělených od automobilů. Nachází se zde 48 km oddělených cyklopruhů a 24 km jízdních pruhů pro autobusy, které jsou zároveň zpřístupněné pro cyklisty. Za největší překážku rozvoje cyklistiky v Praze se uvádí nedostatek bezpečných tras a nekvalitní infrastruktura často stavěna „salámovou metodou“. Systém sdílení kol zde v roce 2022 poskytují firmy Lime, Rekola a Nextbike.
Vodní
Osobní vodní doprava na Vltavě má v Praze převážně rekreační a turistický význam, nicméně jsou zde od roku 2005 obnovovány přívozy. K roku 2018 jich v hlavním městě funguje pět, z čehož jsou tři sezónní. Radotínský přístav umožňuje nákladní dopravu po Vltavě na labskou vodní cestu.
Vzdělání
Veřejné univerzity
Karlova univerzita založena roku 1348, nejstarší univerzita ve Střední Evropě
České vysoké učení technické v Praze (ČVUT) založeno roku 1707
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze (VŠCHT) založena 1920
Vysoká škola ekonomická v Praze (VŠE) založena 1953
Česká zemědělská univerzita v Praze (ČZU) založena 1906/1952
Veřejné akademie
Akademie výtvarných umění v Praze (AVU) založena roku 1800
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (VŠUP) založena roku 1885
Akademie múzických umění v Praze (AMU) založena roku 1945
Státní vysoké školy
Policejní akademie České republiky
Soukromé školy
University of New York in Prague (UNYP) založeno roku 1998
International School of Prague (ISP) založeno roku 1948
Anglo-American University (AAU) založeno roku 1990
University of Northern Virginia in Prague (UNVA) založeno roku 1998
Architectural Institute in Prague (ARCHIP) založeno roku 2010
Vysoká škola finanční a správní (VSFS) založeno roku 1999
Metropolitní univerzita Praha (MUP) založeno roku 2001
Prague City University založeno roku 2004
Mezinárodní instituty
New York University
Instituto Camões
Goethe-Institut Česko
Instituto Cervantes
British Council
Alliance française
Sport
Praha je sídlem významných fotbalových týmů AC Sparta Praha, SK Slavia Praha, Bohemians 1905 (1. česká fotbalová liga), FK Dukla Praha a FK Viktoria Žižkov (2. česká fotbalová liga). Dále pak hokejových týmů HC Sparta Praha (Extraliga), HC Slavia Praha (druhá nejvyšší hokejová liga) a HC Letci Letňany HC Kobra Praha (třetí nejvyšší hokejová liga).
V Praze se nachází Strahovský stadion, největší stadion na světě, dnes už využíván jen jako výcvikové centrum fotbalové Sparty. Největší česká multifunkční hala je O2 arena. Moderní Fortuna Arena ve Vršovicích je největší fotbalový stadion v Česku a sídlo SK Slavie. Další významný Stadion Letná je domovským stadionem AC Sparty. Nejvýznamnější tenisový areál Štvanice patří Českému tenisovému svazu, kurty pak druhému nejstaršímu českému tenisovému klubu I. ČLTK. Největší golfové tréninkové hřiště v ČR najdeme v Hodkovičkách, další také ve Zbraslavi, Hostivaři, Motole a nově také na Černém Mostě.
Ke každoročním sportovním událostem také patří Pražský mezinárodní maraton (PIM), Memoriál Josefa Odložila (mezinárodní atletický mítink), Mystic Sk8 cup (světový skateboardový pohár) nebo Frisbeer Cup (mezinárodní frisbee turnaj).
V Praze se dá zabruslit na zimních stadionech v Ice Areně v Letňanech, Nikolajce na Smíchově, stadionu Kobra v Braníku, ZS Hvězda v Praze 6, Malé sportovní hale Incheba na Výstavišti v Holešovicích a na různých venkovních kluzištích.
Mezi největší bazény a akvaparky v Praze se řadí Plavecký stadion Podolí, Plavecký stadion Slavia Praha, Plavecký areál Šutka, Aquapark Barrandov, Aquacentrum Letňany a PSA Hloubětín, který je jako jediný přisolovaný mořskou solí. Nedaleko Prahy se nachází (asi 100 metrů za hranicí Prahy) největší český aquapark Aquapalace Praha. U Vltavy v Podolí je také písečná pláž Žluté lázně.
Praha je také sídlem mnoha významných florbalový klubů Tatran Střešovice, FBŠ Bohemians, Black Angels, Butchis, TJ Královské Vinohrady, ACEMA Sparta Praha, FAT PIPE Florbal Chodov (Superliga florbalu), Start 98 (1. florbalová liga mužů), Panthers Praha, Florbal TJ Kobylisy, FAT PIPE Traverza, (Národní florbalová liga mužů).
Mezinárodní vztahy
Partnerská města
Partnerskými městy Prahy jsou:
Spřátelená a spolupracující města
Praha má dále uzavřenu smlouvu o spolupráci s městy:
Bývalá partnerská a spřátelená města
(1995–2014)
(1992–2014)
(2017–2019)
Praha pozastavila partnerství s ruskými městy jako reakci na anexi Krymu. Spolupráci Prahy se Šanghají ukončila čínská strana jako reakci na partnerskou smlouvu Prahy s tchajwanským Tchaj-pej.
Neformální spolupráce
Spolupráce bez uzavřené smlouvy probíhá s městy:
Jmenovci
Čeští emigranti pojmenovali po Praze několik nově založených sídel, nejvíce v tzv. „Novém světě“.
New Prague, Minnesota, Spojené státy americké
Prague, Oklahoma, Spojené státy americké
Praha, Texas, Spojené státy americké
Prague, Nebraska, Spojené státy americké
Osobnosti
S Prahou je spojeno velké množství osobností, ke kterým patří bájná zakladatelka města kněžna Libuše, Karel IV., který Prahu velkoryse rozšířil, a Rudolf II., který stejně jako Karel IV. z Prahy udělal centrum římské říše, z oblasti kultury například rabbi Löw a Franz Kafka. V minulosti byla jmenována čestnými občany Prahy řada osobností.
Odkazy
Reference
Literatura
Související články
Administrativní dělení Prahy
Dějiny Prahy
Doprava v Praze
Lesy, parky a zahrady v Praze
Seznam kulturních památek v Praze
Externí odkazy
www.praha.eu – Portál města Prahy
Pražská informační služba
Hlavní město Praha na stránkách ČSÚ
Historické plány Prahy online (1650–1948)
Geografická data Prahy (územní plán, majetková mapa, záplavová území aj.)
Kraje v Česku (1960–2020)
Kraje v Česku (od roku 2000)
Okresy v Česku
Města v Čechách
Hlavní města v Evropě
Okresní města v Česku
Statutární města v Česku
Univerzitní města v Česku
Městské památkové rezervace v Česku
Historické židovské komunity
Evropská hlavní města kultury
Členěné obce v Česku bez stejnojmenné místní části
Sídla na Vltavě
Krajská města v Česku
Mělnická vinařská podoblast
Svatojakubská cesta v Česku |
900 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vod%C3%ADk | Vodík | Vodík (chemická značka H, ) je nejlehčí a nejjednodušší plynný chemický prvek. Tvoří převážnou část hmoty ve vesmíru. Elementární vodík (H2) má široké praktické využití: zdroj energie, redukční činidlo v chemické syntéze nebo metalurgii a také jako náplň meteorologických a pouťových balonů a do 30. let 20. století i vzducholodí.
Základní fyzikálně-chemické vlastnosti
Vodík je bezbarvý, lehký plyn, bez chuti a zápachu. Je hořlavý, hoří namodralým plamenem, pro jeho hoření je nutný oxidační prostředek, kterým je nejčastěji vzdušný kyslík. Je 14,38× lehčí než vzduch a vede teplo sedmkrát lépe než vzduch. Vodík je za normální teploty stabilní, pouze s fluorem se slučuje za pokojové teploty. Je značně reaktivnější při zahřátí, především s kyslíkem a halogeny se slučuje velmi bouřlivě, i když pro spuštění této reakce je nutná inicializace (např. jiskra, která zapálí kyslíko-vodíkový plamen). Vodík je velmi málo rozpustný ve vodě, ale některé kovy ho pohlcují (nejlépe palladium).
Vodík vytváří sloučeniny se všemi prvky periodické tabulky (s výjimkou vzácných plynů), zejména pak s uhlíkem, kyslíkem, sírou a dusíkem. Ty tvoří základní stavební jednotky života na Zemi.
Vodík je schopen tvořit zvláštní typ chemické vazby nazývaný vodíková vazba nebo také vodíkový můstek, kde vázaný atom vodíku vykazuje afinitu i k dalším atomům, s nimiž není poután klasickou chemickou vazbou. Mimořádně silná je vodíková vazba s atomy kyslíku, což vysvětluje anomální fyzikální vlastnosti vody (vysoký bod varu a tání atd.).
Zajímavou vlastností vodíku je jeho schopnost „rozpouštět“ se v některých kovech, např. v palladiu nebo platině. Ty poté fungují jako katalyzátory chemických reakcí. Je to způsobeno tím, že má vodík velmi malé molekuly, které jsou schopny procházet krystalovou mříží různých materiálů.
Historický vývoj
Již Robert Boyle (viz také Boyleův–Mariottův zákon) pozoroval v roce 1671 reakci železa se zředěnými kyselinami (sírovou a chlorovodíkovou), která vedla k tvorbě plynného vodíku, ale nepoznal, že se takto uvolněný plyn liší od vzduchu.
Teprve v roce 1766 si Henry Cavendish uvědomil, že tento plyn je chemické individuum a nazval jej „hořlavým vzduchem“. Cavendish je takto považován za objevitele vodíku jako chemického prvku. Cavendish však spekuloval, že tento hořlavý vzduch je vlastně hledaná hypotetická látka, flogiston, a své flogistonové teorie se nikdy nevzdal. Nicméně v roce 1781 zjistil, že tato látka tvoří při hoření vodu, což otevřelo cestu k objevu vodíku jako chemického prvku (elementu).
V roce 1783 pojmenoval Antoine Lavoisier tento prvek „hydrogen“ podle řeckých slov (hýdōr, „voda“) a (gennáo, „tvořím“). Lavoisier syntetizoval vodu hořením vodíku v proudu kyslíku a kvantitativní výsledky potvrdily, že voda není element, což se po 2000 let považovalo za zřejmé, nýbrž sloučenina těchto dvou prvků. Lavoisier provedl rovněž rozklad vody rozžhaveným železem v roce 1783.
Rozklad vody elektrickým proudem na jednotlivé složky, kyslík a vodík, poprvé provedli Jan Rudolph Deiman a Adriaan Paets van Troostwijk v roce 1789.
Český název pro vodík pochází od Jana Svatopluka Presla, který spolu s Karlem Slavojem Amerlingem vytvořil v polovině 19. století české názvy pro tehdy známé prvky ještě před tím, než Mendělejev publikoval v roce 1869 svůj objev periodické tabulky prvků. Vodík je jeden z deseti tzv. archaických názvů prvků, které se v češtině používají dodnes, ostatní názvy se neujaly.
Vodík je jediný prvek, jehož izotopy mají vlastní chemické názvy a značky. Deuterium (D, 2H) je izotop tvořený jedním protonem a jedním neutronem v jádře atomu, tritium (T, 3H) je izotop tvořený jedním protonem a dvěma neutrony v jádře atomu. Pro samotný vodík je vyhrazen název protium, ale značka P se nepoužívá, protože je obsazena značkou fosforu (P). IUPAC umožňuje používání značek D, T, ale preferuje 2H, 3H.
Plynný vodík se vyskytuje ve dvouatomové molekule H2, která je mnohem stabilnější než atomární vodík. Za normální teploty se vodík chová tak, jako by byl směsí tří objemů orthovodíku (jádra atomů vodíku v molekule mají stejný spin) a jednoho objemu paravodíku (opačný spin). Při skladování kapalného vodíku probíhá přeměna ve směru ortho → para, která je exotermická natolik, že může dojít ke ztrátě až 2/3 původní kapaliny. Bylo nutno vyvinout postup, kdy se při zkapalňování vodíku zároveň provádí přeměna na para- H2.
Deuterium bylo spektroskopicky pozorováno v roce 1931, příprava téměř čisté sloučeniny D2O (tzv. těžká voda) byla provedena elektrolyticky v roce 1933.
Tritium bylo poprvé připraveno v roce 1934 bombardováním sloučenin deuteria deuterony, schematicky 2H+2H → 3H +H.
Výskyt v přírodě
Elementární vodík je na Zemi přítomen jen vzácně. Nejvíce elementárního vodíku se vyskytuje v blízkosti sopek v sopečných plynech. Plynný vodík se v našem prostředí vyskytuje ve formě dvouatomových molekul H2, je však známo, že v mezihvězdném prostoru je přítomen z převážné části jako atomární vodík H. V zemské atmosféře se vyskytuje jen ve vyšších vrstvách a díky své mimořádně nízké hmotnosti postupně z atmosféry vyprchává. Elementární vodík je však jednou z podstatných složek zemního plynu, vyskytuje se i v ložiscích uhlí.
Ze sloučenin je nejvíce zastoupena voda, která jako moře a oceány pokrývá 2/3 zemského povrchu. Bylo vypočteno, že se vodík podílí na složení zemské kůry (včetně atmosféry a hydrosféry) 0,88 hmotnostními procenty a 15,5 atomárními procenty.
Další významný zdroj vodíku představují organické sloučeniny. Vodík patří společně s uhlíkem, kyslíkem a dusíkem mezi biogenní prvky, které tvoří základní stavební kameny všech živých organismů. Díky tomu se vodík vyskytuje prakticky ve všech sloučeninách tvořících nejvýznamnější surovinu současné energetiky a organické chemie – ropu.
Vodík je základním stavebním prvkem celého vesmíru, vyskytuje se jak ve všech svítících hvězdách, tak v mezigalaktickém prostoru. Podle současných měření se podílí ze 75 % na hmotě a dokonce z 90 % na počtu atomů přítomných ve vesmíru.
Tvorba v přírodě a průmyslová výroba
Vodík se v přírodě tvoří při rozkladu organických látek některými bakteriemi. Genetické inženýrství usiluje o zdokonalení tohoto procesu do míry průmyslově využitelné k produkci vodíku pro vodíkové motory.
Vodík se uvolňuje při koksování uhlí, takže ve svítiplynu a koksárenském plynu tvoří okolo 50 % obj. Toho se dříve využívalo při průmyslové výrobě vodíku tak, že se tyto plyny zkapalnily a vodík se oddestiloval.
Vodík se ve velkém průmyslově vyrábí termickým rozkladem methanu (zemního plynu) při 1000 °C (tzv. parním reformingem zemního plynu). Tato technologie je nejlevnější, reaguje směs metanu a vodní páry za vzniku vodíku a CO2. Účinnost se pohybuje okolo 80 %, ale značnou nevýhodou je, že na 1 kg vyrobeného vodíku se vyprodukuje 5,5 kg CO2.
CH4 → C + 2 H2
Jedna z mála využívaných příprav vodíku je katalytické štěpení methanolu vodní parou při 250 °C.
CH3OH + H2O → CO2 + 3 H2
Další málo využívaná příprava je katalytický rozklad amoniaku při teplotě okolo 1000 °C
2 NH3 → N2 + 3 H2
Rozpouštění neušlechtilých kovů v kyselinách se využívá k přípravě vodíku v laboratoři. Nejčastěji se k tomu využívá reakce zinku s kyselinou chlorovodíkovou.
Zn + 2 HCl → ZnCl2 + H2
Reakcí amfoterních kovů s roztoky hydroxidů vznikají rozpustné hydroxokomplexy a vodík, nejtypičtější je reakce hliníku s roztokem hydroxidu sodného. Lze využít i reakce křemíku s roztokem hydroxidu (například hydroxidu sodného nebo směsi hydroxidu sodného a hydroxidu vápenatého).
2 Al + 2 NaOH + 6 H2O → 2 Na[Al(OH)4] + 3 H2
Si + 4 NaOH → Na4SiO4 + 2 H2
Si + Ca(OH)2 + 2 NaOH → Na2SiO3 + CaO + 2 H2
Vodík vzniká také jako odpadní produkt při výrobě hydroxidů. Například sodík reaguje s vodou za vzniku hydroxidu sodného a vodíku.
2 Na + 2 H2O → 2 NaOH + H2
Reakcí hydridu vápenatého s vodou vzniká hydroxid vápenatý a vodík, ale reakce je pro praktické použití nevyužitelná, protože hydrid vápenatý je velmi drahý.
CaH2 + 2 H2O → Ca(OH)2 + 2 H2
Vedením vodní páry přes rozžhavené železo vzniká oxid železnato-železitý a vodík. Tento oxid se dá využít k tvorbě permanentních magnetů.
3 Fe + 4 H2O → Fe3O4 + 4 H2
Dřívější velmi využívaná příprava vodíku byla reakce koksu s vodní párou. Takto vzniká hlavně vodní plyn.
H2O + C → CO + H2 … reakce probíhá dále … CO + H2O → CO2 + H2
Další z možností je reakce methanu s vodní párou. Je také možno k methanu a vodní páře přidat kyslík a reakce probíhá za velmi velkého zisku vodíku.
CH4 + H2O → CO + 3 H2
12 CH4 + 5 H2O + 5 O2 → 29 H2 + 9 CO + 3 CO2
Poslední z alespoň trochu běžných příprav vodíku je reakce fosforu s vodní párou za vzniku kyseliny fosforečné a vodíku.
2 P + 8 H2O → 2 H3PO4 + 5 H2
Průmyslově se vodík vyrábí elektrolýzou vody.
2 H2O → 2 H2 + O2
Do budoucna se počítá s výrobou vodíku pomocí jaderné energie, a to buď termochemicky (vysokými teplotami - viz Mezinárodní fórum pro IV. generaci) nebo prostřednictvím elektrického proudu (jaderné elektrárny by tak mohly být využívány v době, kdy pro vyráběný proud není odběr). Taková produkce by mohla být i levnější než z obnovitelných zdrojů.
Využití
Hlavní využití elementárního vodíku:
V chemickém průmyslu je vodík výborným redukčním činidlem, sloužícím k sycení násobných vazeb organických molekul, např. při ztužování rostlinných olejů.
Redukčních vlastností plynného vodíku se někdy využívá v metalurgii k získávání kovů z jejich rud (wolfram, molybden). Tento proces se ovšem využívá pouze tehdy, kdy nelze využít běžnější redukční činidla, jako je např. koks nebo dřevěné uhlí. Je to jednak kvůli poměrně vysoké ceně vodíku, ale především s ohledem na riziko možného výbuchu vodíku při kontaminaci prostředí kyslíkem nebo vzduchem za vysoké teploty.
Vodík jako zdroj energie představuje pravděpodobně budoucnost energetiky i dopravy. Při spalování vodíku vzniká vedle značného energetického zisku (96–120 MJ/kg vodíku) pouze ekologicky naprosto nezávadná voda. Automobilové motory na bázi spalování plynného vodíku jsou v současné době předmětem intenzivního výzkumu předních světových výrobců motorů. V současnosti je však většina vodíku získávána z fosilních paliv, a vodík jako mezistupeň snižuje účinnost jejich využití. Ústav jaderného výzkumu v Řeži vyvinul TriHyBus – český hybridní autobus na vodíkový pohon, elektrobus čerpající energii z palivových článků.
Pro výhodný poměr chemická energie/hmotnost je vodík používán jako raketové palivo (například pro raketoplán).
Zdokonalení a zlevnění palivového článku postupně umožňuje jeho širší nasazení. V tomto energetickém zařízení se energie chemické reakce vodíku s kyslíkem přeměňuje přímo na elektrickou energii. Jako paliva se přitom používá plynného vodíku, kyslík je u některých článků dodáván z atmosféry jako při normálním hoření. Účinnost tohoto procesu dosahuje v současné době hodnoty 60 %, což je podstatně více než při spalování vodíku a následným využitím vzniklého tepla pro výrobu elektrické energie. Nevýhodou současných palivových článků je stále ještě jejich vysoká cena a fakt, že proces je doposud značně citlivý vůči katalytickým jedům, takže vyžaduje použití velmi čistých chemikálií. Proto se palivové články od šedesátých let 20. století využívají především v kosmických technologiích, kde uvedené nevýhody nejsou příliš významné.
Perspektivně jsou izotopy vodíku pokládány za hlavní energetický zdroj při využití řízené termonukleární fúze, kdy lze slučováním lehkých atomových jader dosáhnout významného energetického zisku. Jaderná fúze však zůstává ve stádiu experimentálních prototypů a jejich zavedení do praxe lze očekávat v horizontu několika desítek let (v roce 2008 začala probíhat výstavba termonukleárního reaktoru ITER ve francouzském Cadarache). Praktické využití jaderné fúze se doposud uskutečnilo pouze při výrobě termonukleární bomby.
Hoření vodíku s kyslíkem je silně exotermní a vyvíjí teploty přes 3 000 °C. Toho se běžně využívá při svařování nebo řezání kyslíko-vodíkovým plamenem nebo v metalurgii při zpracování těžko tavitelných kovů.
Vodík slouží jako chladivo alternátorů v elektrárnách.
Mimořádně nízké hustoty plynného vodíku se využívalo v počátcích letectví k plnění vzducholodí a balónů. Náhrada výbušného vodíku inertním heliem byla prakticky využitelná pouze v Severní Americe s přírodními zdroji podzemního helia. Navíc bylo helium embargováno pro vývoz do nacistického Německa. Když v roce 1937 vzducholoď Hindenburg shořela při přistání s několika desítkami obětí, éru vodíkem plněných dopravních prostředků lehčích než vzduch definitivně ukončila. Příčinou exploze vzducholodě Hindenburg byla elektrická jiskra. Jak vzducholoď „pluje“ ve vzduchu, tak se plášť vzducholodě tře o okolní vzduch a tím se balon vzducholodě elektrostaticky nabíjí. V tomto historickém případě šlo o kombinaci počasí v místě přistání, kde bylo před bouřkou, a přetření povrchu vzducholodi nevhodným nátěrem zvyšujícím akumulaci elektrostatického náboje. Stačila pak jediná jiskra, obal se vzňal, od obalu se propálily vnitřní balony s vodíkem, a katastrofa propukla naplno.
Nízké hustoty a nízké viskozity vodíku se využívá pro snížení tření ve strojích, kde je třeba rychle proudící plynné médium. Příkladem jsou elektrické generátory (kde může tvořit náplň skříně) nebo Stirlingův motor (jako pracovní médium).
Vodíku stále více využívá při výrobě amoniaku z prvků – dusíku a vodíku. Reakce probíhá za teploty okolo 500 °C, tlaku 10–100 MPa a katalyzátoru aktivovaného železa (železo je aktivované oxidem hlinitým Al2O3 nebo oxidem draselným K2O). Amoniak je dnes nejpoužívanějším rostlinným hnojivem.
N2 + 3 H2 → 2 NH3
Reakcí vodíku s chlorem vzniká chlorovodík, který pak zavádíme do vody a vzniká kyselina chlorovodíková, která se v průmyslu používá k mnoha reakcím a syntézám.
H2 + Cl2 → 2 HCl
Experimentálně se využívá jako fyziologicky inertní dýchací plyn ve směsích pro extrémní hloubkové potápění. Jeho výhodou je velmi nízká hustota a absence HPNS (nervový syndrom vysokého tlaku). Kvůli vysoké reaktivitě vodíku s kyslíkem jsou při potápění používány směsi s maximálním obsahem kyslíku 4 %. Z tohoto důvodu je směs bezpečně dýchatelná teprve od hloubky 30 m. Jako první použil vodík v dýchací směsi Švéd Arne Zetterström v roce 1945. Od té doby bylo provedeno několik výzkumných projektů (např. HYDRA 5, HYDRA 8) dokazujících použitelnost vodíkových směsí v hloubkách 400–600 m. Dýchací směs vodíku a kyslíku se nazývá HYDROX a směs kyslíku, vodíku a helia se nazývá HYDRELIOX.
Vodík a zmírnění klimatické změny (mitigace)
Většina národních strategií snižování emisí skleníkových plynů počítá s využitím vodíku jako paliva. V první fázi by měl být využíván vodík, který v průmyslové výrobě vzniká jako nepotřebný vedlejší produkt (v roce 2023 je obvykle bez dalšího využití spalován). V budoucnosti bude záležet na ekologickém způsobu výroby vodíku. Tzv. černý vodík se vyrábí z černého uhlí, hnědý vodík z hnědého uhlí. Šedý vodík a modrý vodík ze zemního plynu, ale i jeho výroba je z hlediska emisí horší než přímo z plynu či uhlí samotného. Za použití elektřiny z obnovitelných zdrojů se vyrábí tzv. zelený vodík. Vodík vyrobený za pomoci jaderné energie se nazývá nejednotně jako fialový vodík, růžový vodík či žlutý vodík.
Celková účinnost elektrolýzy (tj. výroby zeleného vodíku) se pohybuje okolo 55–60 %, přičemž na výrobu 1 kg vodíku je zapotřebí 9 litrů vody a 60 kWh elektrické energie.
V roce 2021 byla nedotovaná cena šedivého vodíku 280 až 320 Kč/kg, přičemž kilogram obsahuje 4× více energie než kilogram motorové nafty, což ve výsledku znamená 3× vyšší náklady na provoz vodíkových než fosilních spalovacích motorů. Nevýhodou je emise 5,5 kg CO2 na výrobu 1 kg vodíku. V březnu 2023 byla v Praze na Barrandově otevřena první tankovací stanice na vodík s cenou 278 Kč/kg.
Sloučeniny
Hydridy
Hydridy jsou obecně všechny dvouprvkové sloučeniny vodíku s prvky. V užším slova smyslu se jako hydridy označují pouze dvouprvkové sloučeniny vodíku s alkalickými kovy a kovy alkalických zemin. Hydridy se dělí na iontové, kovalentní a kovové, které nemají vždy pravidelnou strukturu a pevné stechiometrické složení. Proto se někdy ještě kovové hydridy dělí na kovové, které mají pravidelnou strukturu a stechiometrické složení, nejčastěji to jsou práškovité látky s černou barvou, a hydridy přechodného typu, které mají proměnlivé složení, které se mění v závislosti na tlaku vodíku. Kovalentní hydridy se dělí na molekulové a polymerní.
Hydrid sodný NaH je bílá krystalická látka s vysokou teplotou tání a varu, která se dá využít jako velmi silné redukční činidlo. Připravuje se zahříváním sodíku v atmosféře vodíku. S vodou reaguje za vzniku hydroxidu sodného a vodíku. Je to iontový hydrid.
Hydrid vápenatý CaH2 je bílá krystalická látka s vysokou teplotou tání a varu, která se dá využít jako velmi silné redukční činidlo. Připravuje se zahříváním vápníku v atmosféře vodíku. S vodou reaguje za vzniku hydroxidu vápenatého a vodíku. Je to iontový hydrid.
Amoniak, čpavek neboli azan NH3 je bezbarvý plyn nepříjemné chuti a čpavého zápachu. Dá se lehce zkapalnit a v laboratoři se používá jako polární rozpouštědlo. Vzniká reakcí dusíku s vodíkem za vyšší teploty a vysokého tlaku. Je to kovalentní hydrid. Hydrazin je další sloučeninou vodíku s dusíkem N2H4.
Voda (v systematickém názvosloví oxidan, nikoli oxan, což je systematický název pro tetrahydropyran) H2O je bezbarvá kapalina bez chuti a vůně. Je to nejběžnější polární rozpouštědlo na Zemi. Vzniká reakcí vodíku s kyslíkem. Je to kovalentní hydrid. Další sloučeninou těchto prvků je peroxid vodíku, H2O2, látka se silnými oxidačními účinky.
Sulfan H2S je bezbarvý plyn s nakyslou chutí a vůní po zkažených vejcích. Je extrémně jedovatý – 0,015% ve vzduchu dokáže usmrtit člověka. Je lehce rozpustný ve vodě za vzniku slabě kyselého prostředí a jeho vodný roztok se používá v analytické chemii pod názvem sirovodíková voda jako zkoumadlo. V přírodě vzniká tlením bílkovinných organismů s obsahem síry. Průmyslově se vyrábí vytěsňováním ze svých solí silnější kyselinou.
Fluorovodík neboli fluoran HF je plyn bez barvy, s leptavou chutí a nepříjemným zápachem. V roztoku se chová jako slabá kyselina a z halogenovodíků je nejslabší. Používá se k uměleckému leptání skla a jako velmi silné oxidační činidlo. Připravuje se reakcí vodíku s fluorem nebo vytěsněním ze své soli.
Chlorovodík neboli chloran HCl je plyn bez barvy, s leptavou chutí a nepříjemným zápachem. V roztoku se chová jako silná kyselina („kyselina solná“), která je silnější než fluorovodík, ale slabší než bromovodík a jodovodík. Používá se k výrobě chloridů. Vyrábí se reakcí vodíku s chlorem nebo vytěsněním ze své soli.
Bromovodík neboli broman HBr je plyn bez barvy, s leptavou chutí a nepříjemným zápachem. V roztoku se chová jako silná kyselina, která je silnější než chlorovodík, ale slabší než jodovodík. Nemá významné praktické použití, ale lze jej použít jako slabé redukční činidlo. Vyrábí se pouze reakcí bromu s vodíkem, nelze jej vytěsnit z jeho soli.
Jodovodík neboli jodan HI je plyn bez barvy, s leptavou chutí a nepříjemným zápachem. V roztoku se chová jako velmi silná kyselina a z halogenovodíků je nejsilnější. Nemá významné praktické využití, ale lze jej použít jako silnější redukční činidlo. Vyrábí se pouze reakcí vodíku s jodem, nelze jej vytěsnit z jeho soli.
Ostatní hydridy nejsou nijak významné a běžně se nevyskytují. Další iontové hydridy jsou hydrid lithný LiH, hydrid draselný KH, hydrid rubidný RbH, hydrid cesný CsH, hydrid berylnatý (polymerní struktura) BeH2, hydrid hořečnatý (polymerní struktura) MgH2, hydrid strontnatý SrH2 a hydrid barnatý BaH2. Další kovalentní hydridy jsou boran (polymerní struktura) BH3, alan (polymerní struktura) AlH3, gallan GaH3, indan (polymerní struktura) InH3, thalan TlH3, methan (systematicky karban) CH4 (organická sloučenina), silan SiH4 (organická sloučenina), german GeH4, stannan SnH4, plumban PbH4, fosfan PH3, arsan AsH3, stiban SbH3, bismutan BiH3, selan SeH2, telan TeH2, polan PoH2 a astatan AtH.
Další
K dalším sloučeninám vodíku patří kyslíkaté kyseliny, hydroxidy a hydráty solí.
Obecný vzorec kyslíkaté kyseliny je HaAbOc, a,b,c jsou stechiometrické koeficienty kyseliny a A je kyselinotvorný prvek. Atom vodíku je složkou každé kyseliny. Ve vodě odštěpuje kyselina ion H+ a následně vytvoří s molekulou vody oxoniový kation H3O+. Kyseliny v roztoku mají pH menší než 7.
Obecný vzorec hydroxidů je M(OH)n, n je počet molekul OH a M je zásadotvorný kov. Ve vodě hydroxidy odštěpují anion OH− a v roztoku mají pH větší než 7.
Hydráty solí jsou látky, které obsahuje ve své struktuře vázané (komplexně i hydratačně) molekuly vody. Zahříváním se tyto molekuly vody odštěpují a rozpouštěním látek ve vodě opět poutají molekuly vody. Při poutání molekuly vody – hydrataci – se u některých sloučenin uvolňuje tzv. hydratační teplo – např. CaCl2 + 2 H2O → CaCl2·2H2O + teplo. Nejtypičtější hydrát, který obsahuje vodu vázanou komplexně i hydratačně je modrá skalice [Cu(H2O)4]SO4·H2O monohydrát síranu tetraaqua-měďnatého. Komplexně vázaná voda se z látek odstraňuje hůře než voda vázaná hydratačně.
Organické sloučeniny
Jako jeden ze základních kamenů všech organických molekul je vodík přítomný ve všech tkáních živých organizmů. Mezi organické sloučeniny patří sloučeniny uhlíku s vodíkem a křemíku s vodíkem. Uhlík a vodík se vyskytuje ve všech uhlovodících a téměř všech jejich derivátech. Křemík a vodík je obsažen v silanech a ve většině jejich derivátů.
Izotopy vodíku
Přírodní vodík se skládá ze tří izotopů:
Protium
Klasický atom vodíku (někdy nazývaný protium) je tvořen jedním protonem a jedním elektronem. Tento izotop (1H) je nejjednodušší atom ve vesmíru.
Deuterium
Atom s jádrem 2H, který obsahuje v jádře jeden proton a jeden neutron a od běžného vodíku se liší především atomovou hmotností 2,01363 u, se označuje jako deuterium. Někdy mu bývá přiřazována i chemická značka D, přestože se nejedná o jiný prvek.
Deuterium je stabilní izotop, který nepodléhá radioaktivní přeměně. V přírodě se běžně vyskytuje vedle lehkého vodíku. V průměru připadá jeden atom deuteria na 7 000 atomů vodíku.
Ve spojení s kyslíkem tvoří deuterium těžkou vodu, D2O. Tato sloučenina má významné využití v jaderném průmyslu. Je velmi účinným moderátorem, tedy látkou zpomalující rychlost neutronů. Této vlastnosti se již od druhé světové války využívá v určitém typu jaderných reaktorů k přípravě plutonia z uranu. Těžká voda se vyrábí elektrolýzou vody: ta obsahuje H2O i D2O, těžká voda se ale rozkládá pomaleji, a proto při mnohonásobném opakování elektrolýzy lze získat velmi čistou těžkou vodu – až 99,9 %.
Německá armáda se za druhé světové války snažila vyvinout jadernou bombu na bázi plutonia. V norském Rjukanu existoval průmyslový komplex společnosti Norsk Hydro, vyrábějící těžkou vodu. Spojenci tento komplex zničili operací zvláštních jednotek (bombardování po jeho opravě způsobilo těžké ztráty na životech místních obyvatel, ale továrnu poškodilo jen mírně), přesto se však nacistům podařilo vyrobit dostatečné množství těžké vody pro další experimenty s jadernou zbraní. Těžká voda, která se měla přepravit z Norska do Německa, byla z větší části potopena při převozu přes jedno z norských jezer díky partyzánské akci. Některé sudy, které nebyly zcela naplněny a po výbuchu trajektu plavaly na hladině, se však dostaly do Berlína.
Dnes je deuterium využíváno také jako účinný stopovač biochemických reakcí. Pokud je na počátku výzkumu distribuce určité sloučeniny v organizmu použita látka, která má atomy vodíku nahrazeny deuteriem, lze vysledovat její cestu biochemickou přeměnou analýzou všech možných vzniklých produktů.
Tritium
Tritium (čti trícium) je izotop 3H, který má jádro složeno z jednoho protonu a 2 neutronů a bývá někdy označován chemickou značkou T. Jeho atomová hmotnost má hodnotu 3,01605 u.
Na rozdíl od deuteria je jádro tritia nestabilní a rozpadá se s poločasem rozpadu 12,33 roku za vyzáření pouze málo energetického záření beta.
V přírodních podmínkách vzniká tritium především v horních vrstvách atmosféry při kolizi kosmického záření s jádrem atomu deuteria. Uměle je tritium získáváno v těžkovodních jaderných reaktorech při výrobě plutonia z přírodního uranu. Tritium slouží jako jedna složka náplně termonukleární bomby, nejničivější lidmi vyrobené zbraně.
Tritium je jedním ze základních meziproduktů termojaderné fúze, která je energetickým zdrojem hvězd.
Tritium se též někdy používá pro výrobu svítících ručiček a indexů hodinek, které září bez ohledu na to, zda byly předtím vystaveny světlu: tritium slouží jako zářič, který budí některou luminiscenční látku ke světélkování. S ohledem na poločas rozpadu tritia je životnost takové světélkující barvy několik desítek let. Zdravotní rizika jsou na rozdíl od luminiscenčních barev, u kterých se používalo radium, nulové. Tritium však je používáno jen několika výrobci, protože výroba je nákladná. Tritium musí být vázáno jako plyn do mikrogranulí, nebo je obsaženo ve skleněných mikrotrubičkách. Obojí je technologicky náročné.
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973
Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974
Jursík F.: Anorganická chemie nekovů. 1. vyd. 2002.
Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961
N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993
Z. Ibler a kol.: Technický průvodce energetika, BEN - technická literatura, 2002,
Související články
Kovový vodík
Zelený vodík
Externí odkazy
Basic Hydrogen Calculations of Quantum Mechanics
Hydrogen (University of Nottingham)
High temperature hydrogen phase diagram
Wavefunction of hydrogen
Fúzní paliva
Chemické prvky
Plyny |
906 | https://cs.wikipedia.org/wiki/COBOL | COBOL | COBOL (COmmon Business Oriented Language) je programovací jazyk vyvinutý v 60. letech 20. století zejména pro obchodní a později i databázové aplikace.
Historie
Jazyk COBOL byl vyvinut společným úsilím výrobců a uživatelů počítačů ve spolupráci s ministerstvem obrany USA. Ve dnech 28. – 29. května 1959 se konala konference, jejímž cílem bylo uvážit různé aspekty zavedení společného jazyka pro programování elektronických počítačů. Konference rozhodla o zahájení tohoto projektu s tím, že jazyk byl měl umožňovat:
sestavení programů v minimálním čase s minimálním programovacím úsilím
zápis programů v jazyce blízkém angličtině
snadný převod programů na nové typy počítačů
úplnou dokumentaci programu
Byly vytvořeny tři komise pro vývoj jazyka, z nichž Short Range Committee měla sestavit návrh jazyka na základě tří existujících jazyků a jejich kompilátorů, totiž systémů FLOW-MATIC, AIMACO a IBM COMTRAN (COMmercial TRANslator). Tento jazyk byl poprvé popsán ve zprávě konference CODASYL. Zpráva byla vydána v dubnu 1960 pod názvem COBOL. Tento jazyk označujeme jako COBOL-60. Současně v průběhu této konference bylo zřejmé, že se jazyk bude dále vyvíjet. Pro modifikaci a doplňování jazyka byla sestavena komise z uživatelů jazyka i výrobců počítačů.
Na programovacím jazyku COBOL významně zapracovala Grace Hopperová, jejíž jazyk FLOW-MATIC spolu s nápady z jazyka COMTRAN od IBM tvořily základ COBOLu. Byl to její nápad, že programy by mohly být psány v jazyce, který by byl spíše blízký angličtině, než ve strojovém kódu nebo jazyce blízkém strojovému (jako jazyk symbolických instrukcí).
COBOL byl založený z velké části na její filozofii.
Na základě provedených změn a úprav byl v roce 1961 vydán COBOL-61, sestával ze dvou hlavních částí, REQUIRED COBOL-61a ELECTIVE COBOL-61. COBOL-61 EXTENDED byl vydán v roce 1963, obsahoval kromě prvků jazyka COBOL-61 zejména příkaz pro třídění, příkazy pro generování tiskových sestav a rozšířené aritmetické příkazy. Verze COBOL-65, jejíž základem byl COBOL-61 EXTENDED, byla doplněna příkazy pro operace se soubory v hromadných pamětech a byl zaveden nový typ indexace a příkaz pro vyhledávání informace v tabulkách. COBOL-68 zavedl komunikaci programů a dělení se zbytkem. Byly zrušeny nadbytečné ediční popisy, zjednodušeno užití knihovny programů a provedeno několik dalších úprav. Z této verze vychází COBOL-69. Tato verze byla rozšířena a doplněna příkazy pro manipulace s řetězy znaků a zavedeny příkazy pro manipulace s řetězy znaků a pro komunikaci s koncovými zařízeními. Ve specifikacích byla provedena některá zjednodušení. V jazyku COBOL-70 byl doplněn příkaz pro slučování souborů a příkaz pro obsazení položek ve shodě s jejich popisy.
V současné době je platná norma jazyka ISO 2000, která obsahuje také objektovou syntaxi. Programovací jazyk Cobol je nejrozšířenějším jazykem velkých (mainframe) aplikací.
„Hello, World!“
Následující jednoduchá aplikace vypíše „Hello, world!“ na standardní výstup.
IDENTIFICATION DIVISION.
PROGRAM-ID. HELLO-WORLD.
ENVIRONMENT DIVISION.
DATA DIVISION.
PROCEDURE DIVISION.
DISPLAY "Hello, world!".
STOP RUN.
Odkazy
Související články
AS/400
PL/I
ALGOL
Fortran
Externí odkazy
Hlavní stránka kompilátoru GnuCOBOL
COBOL má nový kompilátor gcobol, který se chce stát součástí GCC
Programovací jazyky
Objektově orientované programovací jazyky |
913 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pel%C3%AD%C5%A1ky | Pelíšky | Pelíšky jsou česká filmová komedie režiséra Jana Hřebejka z roku 1999, dějově zasazená do Prahy na konci 60. let 20. století.
Film získal celkem tři České lvy: za nejlepší hlavní mužský herecký výkon (Jiří Kodet), za filmový plakát a za divácky nejúspěšnější český film.
Obsah filmu
Děj filmu se odvíjí od prosince 1967 do konce prázdnin 1968.
Ve dvoupatrové vilce v Praze-Košířích spolu sdílejí bydlení dvě rodiny, jejichž otcové se navenek nesnášejí pro ostré politické rozdíly: zatímco v patře bydlící válečný invalida Kraus (Jiří Kodet) se netají svým názorem, že komunisté to mají spočítané, pak v přízemí bydlící major ČSLA Šebek (Miroslav Donutil) je nadšeným komunistou věřícím v pokrok „lidově demokratických“ zemí oproti „západním“. Oba otcové se snaží hrát roli hlavy rodiny, ale nad oběma mají vrch vlídné a chápavé maminky (Emília Vášáryová, Simona Stašová). V obou rodinách dospívají děti, které jsou shodou okolností spolužáky na gymnáziu – Michal Šebek (Michael Beran) je zamilovaný do Jindřišky Krausové (Kristýna Nováková), ovšem ta má ve skutečnosti ráda frajerského Eliena (Ondřej Brousek), jehož rodiče jsou služebně v USA. A ani v jedné rodině otcové svým dětem nerozumí: nová generace má zkrátka jiné ideály než generace předchozí.
Do příběhu výrazně vstoupí i osud tety Šebkových, ovdovělé učitelky Evy a jejího synka Péti, kteří po smrti paní Krausové naleznou sympatie právě ve vdovci Krausovi. Z druhé strany děj katalyzuje Jindřiščin, Michalův a Elienův třídní profesor Mašláň (Jaroslav Dušek), který pod maskou chápavého pedagoga ve skutečnosti skrývá bezcitný oportunismus.
Obsazení
Podle Ivy Janžurové byla role matky Krausové nejprve nabídnuta jí; poté, co trvala na tom, aby její postava nezemřela, a scenárista Petr Jarchovský nebyl ochoten roli přepsat, ke spolupráci nedošlo.
Výroba
Realizace filmu trvala 6 let. Původně mělo jít o dvoudílný televizní film.
Místa natáčení
Rodinná vila se nachází v ulici Schodová 4 v Praze - Košířích. V Prokopském údolí u Prahy se nachází jezírko „muže s koženou brašnou“.
Odkazy
Reference
Související články
Zahradnictví (filmová trilogie) – prequel
Externí odkazy
Místa natáčení na Filmová místa.cz
České filmové komedie
Filmy z roku 1999
Filmy Jana Hřebejka
Filmy inspirované dílem Petra Šabacha
Filmy odehrávající se v Praze |
918 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Post%C5%99i%C5%BEiny%20%28film%29 | Postřižiny (film) | Postřižiny je devátý celovečerní film režiséra Jiřího Menzela z roku 1980 podle knihy Bohumila Hrabala. Natáčel se zejména v Počátkách a v Dalešicích, zejména pak v tamějším pivovaru. Film vypráví o pivovaru a rodině jeho správce (ve skutečnosti nevlastního otce Bohumila Hrabala) za první republiky. Sám Hrabal žil v pivovaru v Polné v letech 1915–1919 a poté v Nymburce, kde byl jeho nevlastní otec také správcem pivovaru.
Děj filmu
Málomluvný správce a sládek nymburského pivovaru Francin (Jiří Schmitzer) má krásnou a poněkud živější manželku Maryšku (Magda Vášáryová). Kromě ní mu dělá starosti kvalita a odbyt piva a také jeho hlučný bratr Pepin (Jaromír Hanzlík), vyučený obuvník, který za ním přijel na návštěvu. Pepin je nakonec v pivovaru zaměstnán. Jeho přítomností trpí zejména jeden ze zaměstnanců, kterému se nezřídka stane úraz tehdy, když se do jeho blízkosti nachomýtne Pepin. Symbolem malého města jsou kromě kašny i dlouhé vlasy paní sládkové, která se však jednoho dne rozhodne ostříhat.
Citáty a hlášky
„Ten Francin je nějaké chabrus na nervy, měl by si, podle spisku páně Batisty, omévat přirození vlažnó vodó."
"Nudíte se? Kupte si medvídka mývala!"
Odkazy
Reference
Externí odkazy
místa natáčení na Filmová Místa.cz
České filmové komedie
Filmy z roku 1980
České filmy podle námětu Bohumila Hrabala
Filmy Jiřího Menzela |
924 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pupendo | Pupendo | Pupendo je český barevný film režiséra Jana Hřebejka z roku 2003 natočený na motivy knih Petra Šabacha, zejména knihy Opilé banány. Film ukazuje život v Československu v době komunistického režimu 80. let 20. století. Na výrobě se podíleli Ondřej Trojan, společnost Total HelpArt T.H.A., Česká televize a Annonce za podpory Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie.
Film obdržel dva České lvy za nejlepší vedlejší ženský herecký výkon a za divácky nejúspěšnější český film.
Děj
Bedřich Mára (Boleslav Polívka) je vynikající, ale komunistickému režimu nepodléhající, a proto zneuznaný sochař. Živí se různými způsoby, a přestože se nechal přemluvit, aby pro režim vytvořil sochu, zůstává na režimu nezávislý. Jiní lidé (např. manželé Břečkovi – Jaroslav Dušek a Vilma Cibulková) si žijí lépe, ale v neustálém strachu.
Obsazení
Reference
Externí odkazy
České hořké filmové komedie
Filmy z roku 2003
Filmy Jana Hřebejka
České filmy natočené podle knižní předlohy
Filmy inspirované dílem Petra Šabacha |
933 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Var%C5%A1avsk%C3%A1%20smlouva | Varšavská smlouva | Varšavská smlouva (oficiálně Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci) byl vojenský pakt osmi evropských zemí východního bloku, existující v letech 1955 až 1991.
Členské státy
Albánská lidová republika (do roku 1968)
Bulharská lidová republika
Československá republika (od roku 1960 Československá socialistická republika)
Maďarská lidová republika
Německá demokratická republika (od roku 1956)
Polská lidová republika
Rumunská socialistická republika
Svaz sovětských socialistických republik
Vznik, vývoj a zánik
Vznikl na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě.
Formálně byl reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup Západního Německa do NATO.
Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 ji na protest proti invazi armád pěti členských zemí do Československa vypověděla. Invaze se nezúčastnilo rovněž Rumunsko.
V květnu 1985 byla smlouva prodloužena o dalších 20 let, avšak po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR byla rozpuštěna. Nejprve bylo 25. února 1991 na mimořádné schůzce Politického poradního výboru v Budapešti rozhodnuto o rozpuštění vojenských struktur Varšavské smlouvy. Československo pak navrhlo úplné ukončení platnosti smlouvy, které ostatní členové přijali a příslušný protokol zástupci vlád šesti zbývajících členů podepsali na schůzce výboru 1. července 1991 v Praze v Černínském paláci.
Po rozpadu Sovětského svazu založilo v roce 1992 několik bývalých sovětských republik nový vojenský pakt Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti.
Činnost
Cílem Varšavské smlouvy bylo podřídit armády členských států sovětskému velení, legitimizovat pobyt sovětských vojsk na území některých členských států, koordinace politiky a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně socialismu, suverenity a nezávislosti, a také vytvoření protipólu k severoatlantickému paktu. Nejvyšším politickým orgánem Varšavské smlouvy byl oficiálně Politický poradní výbor složený z nejvyšších stranických a státních představitelů členských zemí. V praxi však direktivy Spojenému velení a štábu Spojených ozbrojených sil přicházely z Kremlu.
Velení sídlilo v Moskvě a v jeho čele stáli pouze sovětští vojenští představitelé. Zástupci ozbrojených sil ostatních států byli pouze styčnými důstojníky, přinášejícími instrukce sovětského velení. Otázky strategie a taktiky v obecné rovině neřešilo velení a štáb spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy, nýbrž generální štáb sovětských ozbrojených sil.
Jediná vojenská operace všech členů Varšavské smlouvy (mimo Rumunska a Albánie) byla invaze vojsk do Československa 21. srpna 1968.
Demonstrace připravenosti a síly byla prováděna lokálnímí i mezinárodními cvičeními, zejména ve státech sousedících se zeměmi NATO. Stručný výčet: Vitr 1962, Družba 1968, Taran 1970, Družba 1979, Družba 1982, Štít 1984 (největší - cca 60.000 vojáků), Družba 1986, Družba 1989.
Varšavská smlouva se navenek tvářila jako obranný pakt, ale v dochovaných operačních plánech se od 50. let 20. století počítalo s rychlou likvidací útoku NATO a následným přechodem do protiútoku a obsazením západní Evropy během několika týdnů za podpory jaderných taktických zbraní. Tyto útočné operace byly většinově opuštěny v nové revizi operačního plánu vypracovaného v roce 1989. Po Sametové revoluci byly před podpisem tohoto plánu Václavem Havlem všechny zbývající pasáže o přechodu do protiútoku proti NATO začerněny a Havel rukou dopsal dovětek, že jde o plán pro případ stěží představitelného útoku NATO proti Varšavské smlouvě.
Velitelé Varšavské smlouvy
Hlavními veliteli Varšavské smlouvy byli maršálové Sovětského svazu:
1955–1960 Ivan Stěpanovič Koněv
1960–1967 Andrej Antonovič Grečko
1967–1976 Ivan Ignaťjevič Jakubovskij
1977–1986 Viktor Georgijevič Kulikov
1986–1991 Nikolaj Vasiljevič Ogarkov
Odznaky
Odkazy
Reference
Literatura
Související články
Východní blok
Rada vzájemné hospodářské pomoci
Severoatlantická aliance
Pád komunismu v Evropě
Znovusjednocení Německa
Rozpad Sovětského svazu
Externí odkazy
Varšavská smlouva, dokument z cyklu České televize Historie.cs
Vojáci, kteří nikdy nebojovali. Pořad Českého rozhlasu Plus věnovaný historii Varšavské smlouvy, obsahuje unikátní záznamy rozhlasového vysílání z doby vzniku Smlouvy, z roku 1968 i z období jejího zániku.
Zaniklá vojenská spojenectví
Studená válka
Smlouvy Československa
Smlouvy Sovětského svazu
Východní blok
Politika v roce 1991
Zahraniční vztahy Sovětského svazu
Zaniklé mezinárodní organizace
Mezinárodní politické organizace
Německo-sovětské vztahy
Československo-sovětské vztahy
Polsko-sovětské vztahy
Dějiny Varšavy
Dějiny Evropy 20. století
Organizace založené roku 1955
Organizace zaniklé roku 1991 |
939 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Drama | Drama | Drama (z řeckého δραν – dělání, čin) patří spolu s lyrikou a epikou mezi základní literární druhy a žánry. Drama se tvoří tak, že se příběh vypráví pomocí dialogů a monologů. V minulosti bylo obvyklé především divadelní scénické provedení, v současnosti se objevuje i v hraném filmu, v rozhlase a televizi a v dalších formách audiovizuálních děl.
Slovo „drama“ původně znamenalo tanec satyrů, ztělesňující určitý děj, a teprve později jevištní představení, především v tragédii. Základní teoretické principy dramatu ustanovil Aristoteles ve své Poetice, kde pojednává o tragédii. Děj dramatu se odvíjí prostřednictvím přímé řeči. Do 11. století bylo veršované, v současnosti převažuje próza.
Výstavba dramatu podle Gustava Freytaga
expozice – uvedení do děje (vytváří nezbytné předpoklady k porozumění ději)
kolize – zařazení dramatického prvku (rozpor nebo konflikt), který vyvolává dramatické napětí a potřebu jej vyřešit
krize – vyvrcholení dramatu
peripetie – obrat a možnosti řešení
katastrofa – rozuzlení a očista (katarze)
Klasické divadelní drama zachovává jednotu místa, času a děje. Aristotelés ve své Poetice popisuje potřebu jednoty a ucelenosti děje. Jednota času a místa je však až středověkou interpretací.
tragédie
komedie
hudební formy: melodrama, muzikál, opereta, kabaret, opera
Historie dramatu
Drama se vyvinulo ve starověkém Řecku z oslav boha Dionýsa (dithyramby). Náměty byly čerpány z mytologie (tragédie) i ze současného života (komedie). Nejvýznamnějšími starověkými dramatiky byli Aischylos, Sofoklés, Eurípidés, Aristofanés a Říman Titus Maccius Plautus.
Po pádu Říma vznikl nový typ dramatu spojený s náboženstvím. Původně šlo o dramatizace biblických příběhů a legend. Církevními hrami byla mysteria, mirákly a pašije. Rozvíjelo se však i světské drama zejména satirické hry, frašky, ale i díla antická dramata, k jejichž oživení dochází až v renesanci. Nejvýznamnějším dramatikem tohoto období byl Angličan William Shakespeare.
Dalšími významnými dramatiky byli Molière, Johann Wolfgang Goethe, Friedrich Schiller, Victor Hugo, Alexandr Sergejevič Puškin, Henrik Ibsen a Nikolaj Vasiljevič Gogol.
Ve 20. století dochází k rozvolnění dramatické formy. Dramatici experimentují s psychologickým prokreslením postav a subjektivním pojetím dramatu. Těmito experimentátory byli Anton Pavlovič Čechov, Maxim Gorkij, George Bernard Shaw, Oscar Wilde a Bertolt Brecht se svým epickým divadlem. Po druhé světové válce dochází k rozvoji absurdního dramatu (Samuel Beckett, Eugène Ionesco nebo Václav Havel).
Struktura
Divadelní hra se obvykle člení do jednání čili aktů, velkých ucelených úseků děje, kterých většinou nebývá více než pět. Jako jednoaktovka se označuje krátká hra, která má pouze jedno jednání.
Jednání se pak rozděluje do scén či obrazů; během jedné scény se obvykle nemění herci na jevišti ani samo jeviště.
Scéna se skládá z replik, výroků jednotlivých herců. Pokud herec přednáší nepřerušovanou dlouhou řeč, ta se označuje jako monolog.
Odkazy
Reference
Související články
Absurdní drama
Divadelní fotografie
Divadlo
Dramatizace
Dramolet
Externí odkazy
Divadlo
Divadelní žánry
Literární žánry
Žánry |
945 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Balaton | Balaton | Balaton (česky též Blatenské jezero) je jezero v župách Somogy, Veszprém a Zala v Maďarsku v Dunajské rovině. Je to největší jezero ve střední Evropě, právě pro jeho velikost se mu v maďarštině říká také Magyar tenger – Maďarské moře. Patří podle typu mezi takzvaná stepní jezera, která se nacházejí v celé Eurasii.
Název jezera pochází ze slovanského výrazu blato – bažina.
Historie vzniku
Základ geologického podloží Balatonu tvoří mezozoické sedimenty, avšak samotné jezero není starší 15 000 let, kdy se začala větrnou erozí a tektonickými posuvy tvořit malá jezírka, která se postupně propojovala a přibližně před 10 000 lety mělo nově vzniklé jezero o třetinu větší rozlohu než dnes. Je velmi intenzivně zanášen materiálem neseným větrem a vodními přítoky. Již dnes tvoří sedimenty na dně 6–10 metrů mocnou vrstvu, a pokud by nebyl každoročně bagrován, za několik málo tisíc let by se zanesl úplně.
Zeměpisné podmínky
Rozkládá se v kotlině tektonického původu, která se táhne podél jihovýchodního úpatí pohoří Bakoňský les. Má rozlohu 596 km², délku 78 km a maximální šířku 12 km. Leží v nadmořské výšce 105 m. Průměrná hloubka je 3 m a maxima dosahuje 11 m. Jezero vzniklo větrnou erozí a následnou deflací (větrným odnosem materiálu).
Vodní režim
Povodí Balatonu má rozlohu 5180 km, množství vody se pohybuje okolo 1,8 x 10 m a obmění se přibližně za 2,2 roky. Výška hladiny byla roku 1976 při stavbě siófokského přístavu upravena a ustálena na přibližně 104 m n. m. Balaton je známý svou klidnou hladinou, avšak při bouřkách či dlouhotrvajícím rychlém větru se vlny objeví velmi rychle a do ohromných velikostí. Nejvyšší jsou, pokud vítr fouká z jihozápadního směru. Nejvyšší dosud naměřené měly výšku 1,82 m u břehu a 1,95 m uprostřed jezera, přičemž délka jedné se pohybovala pouze mezi 2–12 m. Je třeba dvou hodin po uklidnění větru, aby se hladina navrátila do původního klidu. Slapové jevy jsou patrné pouze v západovýchodním směru. Nejvyšší naměřené se vyskytly 14. května roku 1962, kdy na západě klesla hladina o 45 cm a na východě stoupla o celých 52 cm. Proudění probíhá u hladiny jezera od severního pobřeží k jižnímu a u dna pak ve směru opačném. V místě zúženiny u Tihanyského poloostrova dosahuje rychlost těchto proudů běžně i 2 m/s.
Do Balatonu ústí mnoho krátkých řek. Největším přítokem je Zala přitékající na jihozápadě z Kis-Balatonu. Odtok je zajištěn přes umělý kanál Sió do řeky téhož jména, která je spojená s Dunajem.
Mikroklima Balatonu
Mikroklima balatonského pobřeží se díky severojižnímu natočení, převládajícím jihozápadním větrům, kontinentálnímu okolí a vodní hladině odrážející sluneční záření podobá mediterránnímu. Roční množství slunných hodin se pohybuje okolo dvou tisíc, přičemž nejteplejšími měsíci jsou červen, červenec a srpen, nejslunnějším měsícem je červen a nejméně srážek dopadá v srpnu a září. Výrazně je díky vodní mase stahována teplotní amplituda jak denní, tak i roční. Ke konci léta se však teplota vody pohybuje okolo 28 °C (měří se v hloubce 1 m poblíž města Siófok). Výhodu severního hornatého pobřeží na pěstování vinné révy objevili už Římané a tato tradice se zde zachovala dodnes. Pocházejí odsud ta nejsladší a nejkvalitnější maďarská vína a to především bílé odrůdy. Z těch nejlahodnějších je třeba jmenovat Badacsonyi Szürkebarát, který je „endemitním druhem“ a nesmí se pěstovat nikde jinde na světě, resp. pouze pro osobní spotřebu, než na svazích stolové vyhaslé sopky Badacsony. Většinu zim Balaton zamrzá, vrstva ledu se pak pohybuje mezi 20–30 cm. Větry nad Balatonem povětšinou vanou z jihu, západu, severozápadu, nebo severu. Z jihozápadu přicházejí pouze ne příliš časté bouřky. Nejsilnější vítr byl zaznamenán 13. července 1961 a to 129,6 km/h.
Pobřeží
Pobřeží pod pohořím Bakony je prudké a vysoké, místy členité (poloostrov Tihany) a je porostlé lesy. Na severním břehu se nacházejí vinice (Badacsony). Zbývající pobřeží je naopak nízké a často bažinaté. Délka pobřeží je asi 200 km.
Využití
Pobřeží jezera je nejdůležitější lázeňskou oblastí a po Budapešti druhým nejoblíbenějším cílem turistů v Maďarsku. Jsou zde minerální a termální prameny. Na jezeře je rozvinuto rybářství a místní vodní doprava. Podél břehů vedou silnice a železnice.
Koupání
Jelikož je Balaton poměrně mělký, prohřívá se rovnoměrně až do dna. Letní teplota vody je 20–27 °C. Zvláště jižní strana jezera je výhodná pro koupání rodiny s dětmi, neboť až ve vzdálenosti 300–500 metrů od břehu dosahuje hloubka vody 2 m. Na severním pobřeží je tato hranice místy již na 10–20 metrech od břehu, navíc je téměř celé zarostlé rákosem.
Vodní sporty
Velká vodní plocha jezera je vhodná pro jachting. První klub jachtařů tu byl založen v roce 1867 v Balatonfüredu.
Téměř ve všech částech jezera je povolen sportovní rybolov. Nejčastěji lovené ryby jsou candáti, sumci, štiky, boleni, a kapři.
Plavba po jezeře
Je prokázáno, že již Římané využívali jezero k vodní dopravě. První parník byl na jezero spuštěn v roce 1846. V dnešní podobě byla lodní doprava obnovena po druhé světové válce. V rekreačních místech jako Siófok byla vybudována přístaviště.
Města a obce na pobřeží
Severní pobřeží od východu na západ: Balatonkenese – Balatonfűzfő – Balatonalmádi – Alsóörs – Paloznak – Csopak – Balatonfüred – Tihany – Aszófő – Örvényes – Balatonudvari – Fövenyes – Balatonakali – Zánka – Balatonszepezd – Révfülöp – Pálköve – Balatonrendes – Ábrahámhegy – Badacsonytomaj – Badacsonytördemic – Szigliget – Balatonederics – Balatongyörök – Vonyarcvashegy – Gyenesdiás – Keszthely
Jižní pobřeží od východu na západ: Balatonakarattya – Balatonaliga – Balatonvilágos – Sóstó – Szabadifürdo – Siófok – Széplak – Zamárdi – Szántód – Balatonföldvár – Balatonszárszó – Balatonszemes – Balatonlelle – Balatonboglár – Fonyód – Bélatelep – Balatonfenyves – Balatonmáriafürdő – Balatonkeresztúr – Balatonberény – Fenékpuszta (Balatonszentgyörgy)
Flóra a fauna
Jezero a jeho okolí hostí mnoho vzácných i chráněných převážně teplomilných rostlinných a živočišných druhů.
Flóra
Na jižních, slunci vystavených svazích severního břehu rostou mandloně, roubované fíkovníky a pěstují se zde také granátovníky. Na strmých svazích tabulové hory Badacsony se pěstuje vinná réva.
Fauna
V jezeře žije více než padesát druhů ryb, přičemž králem zdejších vod je nazýván candát. Kromě něj převažují úhoři, amuři, cejni, cejnci, štiky, karasi, kapři, líni a sumci. Z 250 druhů ptáků je 27 zvláště chráněných. Jsou to např. kalous ušatý, čáp černý, datel černý, kormorán velký a různé druhy volavek a kolpíků.
Odkazy
Externí odkazy
Balaton-tourism.hu
Balaton.hu
Literatura
Jezera v Maďarsku
Somogy
Veszprém (župa)
Zala
Povodí Sió |
957 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pytl%C3%A1kova%20schovanka | Pytlákova schovanka | Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář je česká filmová komedie z roku 1949 natočená režisérem Martinem Fričem. Film je parodií na sladkobolné příběhy, vyprávějící „jak chudá dívka ke štěstí přišla“.
Děj filmu
Krásná, ale chudá dívka z venkovské lesní samoty Elén (Hana Vítová) se v den svých jedenadvacátých narozenin dozvídá, že je nemanželským dítětem. Týž den je její otčím Jan Dubský (Otomar Korbelář) poněkolikáté přistižen při lesním pychu. Aby nebyl potrestán, měla by se Elén provdat za majitele panství. Ta ale raději uteče z domova a vydá se vlakem do města, protože byla pozvána na zkoušku do divadelní agentury.
Ve vlaku Elén svým zpěvem okouzlí milionáře René Skalského (Oldřich Nový), ale neprozradí mu své jméno. On se s ní pak náhodně setká v kosmetickém salonu, kde Elén pracuje jako manikérka. Když Elén ale zahlédne Reného se známou herečkou (a netuší, že je to jeho sestra), ze žalu přijme nabídku k sňatku od houslisty Pavla Sedloně (Zdeněk Dítě); ten jí před časem pomohl, když po svém příjezdu do města zabloudila do pochybného podniku.
René Skalský po jejím odmítnutí zchudne a aby se uživil, začne psát libreto k operetě Srdce v deliriu. Není ale zvyklý na takové pracovní úsilí, takže dostane zánět mozkových blan a vyčerpáním umírá. Jeho sluha Bolton, který mu zůstal věrný, to oznámí Elén právě když s Pavlem Sedloněm po sňatku vychází z kostela; ta spěchá do nemocnice a tam svým zpěvem umírajícího Reného zachrání. Pak se zjistí, že sňatek Elén a Pavla je neplatný, takže už nic nebrání Renému a Elén ve společném štěstí...
Také další aktéři příběhu se dočkají šťastného rozuzlení svých osudů.
Výroba a tvůrci
Film byl natočen ve studiu Československý státní film v roce 1949 podle námětu filmových novinářů Rudolfa Jaroše a Milana Naháče, s nimiž pak na scénáři spolupracovali ještě Josef Neuberg a František Vlček. Režisérem byl Martin Frič, hlavním kameramanem Karel Degl, vedoucím produkce byl Bohumil Šmída a hudbu k filmu i k písním složil Julius Kalaš.
Černobílý film vtipně parodující kýčovité tituly z třicátých a protektorátních čtyřicátých let vznikal ještě před únorem 1948 a musel být pak doplněn barevným závěrem, v němž pro jistotu Oldřich Nový vysvětluje, jak to tvůrci (kteří s takovými tituly měli řadu profesních zkušeností) vlastně mysleli a že se chtěli vysmát všemu falešnému.
Obsazení
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Alena Prokopová, blog: Srdce v rozpacích: Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář
České filmové komedie
České filmové parodie
Československé černobílé filmy
Filmy z roku 1949
Filmy Martina Friče
Pytláctví v Česku |
963 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Rozpu%C5%A1t%C4%9Bn%C3%BD%20a%20vypu%C5%A1t%C4%9Bn%C3%BD | Rozpuštěný a vypuštěný | Rozpuštěný a vypuštěný je česká filmová detektivní retrokomedie z roku 1984. Využívá některé motivy z Divadla Járy Cimrmana, především ze hry Vražda v salonním coupé, ovšem na cimrmanovské realitě je nezávislá.
Příběh
Na sklonku Rakouska-Uherska policejní inspektor Trachta a jeho praktikant Hlaváček vyšetřují vraždu továrníka Bierhanzla, který z kachních vajec vyráběl zázračnou mast proti plešatosti a záhadně zmizel právě ve chvíli, kdy ve své vile organizoval větší oslavu. Odhalené stopy ukazují, že byl důmyslně zavražděn: jak napovídá i název filmu, byl zjevně rozpuštěn ve vaně za pomoci kyseliny sírové a jeho ostatky byly vypuštěny do kanalizace. Trachta s Hlaváčkem originálním způsobem vyšetřování zjistí (a to i přes neustálé narušování práce ze strany policejního ředitele), že ve skutečnosti došlo ke zcela jiným zločinům, že vražda je pouze fingovaná a domněle vypuštěný továrník Bierhanzel žije, jen s malou újmou na kráse. Hlaváček se dokonce stihne šťastně zamilovat...
Osoby a obsazení
(V seznamu jsou tučně uvedeni členové Divadla Járy Cimrmana.)
Zajímavosti
V 1., 2. a 5. díle zábavného pořadu Veselé příhody z natáčení vyprávějí Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák mystifikační historky ze zákulisí vzniku filmu.
Ve filmu zazní několik „vyšetřovacích zásad“, jimiž inspektor Trachta při různých příležitostech zásobuje praktikanta Hlaváčka:
Zásada číslo 1: Udělat si mezi podezřelými pořádek.
Zásada číslo 2: Vnést mezi podezřelé zmatek.
Zásada číslo 3: Je-li na místě činu univerzální dědic, vyšetřování prakticky skončilo.
Zásada číslo 4: Nesnažit se být chytřejší než inspektor Trachta.
Zásada číslo 5: K závažnějším případům policista zásadně nepřibírá rodiče.
Zásada číslo 6: I nesprávný příkaz je příkazem.
Zásada číslo 7: Vyžaduje-li to situace, neplatí zásada číslo 5.
Zásada číslo 8: Na světě je to tak, že jedni orají a vláčejí, a druzí sklízejí. (Tato zásada plati nejenom u policie.)
Externí odkazy
Rozpuštěný a vypuštěný na Filmové databázi
Fotografie a zvukové úryvky na webové stránce Metelesku Blesku
České filmové komedie
Filmy Ladislava Smoljaka
Filmy z roku 1984
Jára Cimrman
Filmy natočené podle divadelních her |
970 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sk%C5%99iv%C3%A1nci%20na%20niti | Skřivánci na niti | Skřivánci na niti je český hořce poetický film režiséra Jiřího Menzela z roku 1969 natočený podle knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Odehrává se v 50. letech v prostředí dělníků šrotiště na Kladně.
Film byl vyroben v ČSSR, Filmové studio Barrandov v roce 1969, ovšem ihned po první neveřejné projekci byl pro svoji otevřenou kritiku tehdejšího vládnoucího totalitního režimu zakázán a na 20 let dán „do trezoru“. Jeho faktická veřejná premiéra proběhla teprve až po společenských změnách, které nastaly v roce 1989.
Obsah
Film vypráví o partě brigádníků a skupině vězeňkyň pracujících v dusné atmosféře 50. let 20. století na kladenském šrotišti u zdejších železáren a oceláren.
Každý z nich má nějaký svůj životní příběh, během něhož se nedobrovolně dostal k této práci, zpravidla když přišel o svou živnost nebo zaměstnání (truhlář, prokurátor, saxofonista, profesor, holič apod.). Vězeňkyně jsou zase vesměs tzv. „kopečkářky“, potrestané za pokus o ilegální přechod hranic. Hlavní dějovou osu tvoří milostný příběh mladé vězeňkyně Jitky a mladého brigádníka Pavla (Jitka Zelenohorská a Václav Neckář).
Obsazení
Ocenění
Film získal v roce 1990 významné mezinárodní ocenění Zlatý medvěd na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně.
Zajímavosti
Název filmu vychází podle režisérových slov ze stejnojmenné kruté dětské hry s těmito pravidly: Kousky chleba se přiváží na nit a hodí se slepicím. Slepice pak chleba sezobnou a na těch nitích zůstanou pevně v moci dětí. Stejně takto ovládl komunistický režim lidi, když je zpočátku nalákal na svoji vlídnou tvář, aby je následně dostal do područí své moci. Distribuce filmu měla být podpořena ještě sloganem: „Barevná pohádka o budování naší vlasti.“
Cikánskou kapelu hrající na divoké svatbě strážného Anděla ztvárnili Antonín Gondolán a jeho rodina.
Film byl dokončen v době, kdy už počínala normalizace, a nové vedení Barrandova ho tedy pro jeho otevřenou kritičnost režimu neschválilo do distribuce. Autoři provedli požadované cenzurní zásahy, např. vystřihli scénu zesměšňující Zdeňka Nejedlého, ale film byl nakonec stejně zakázán. Před premiérou roku 1990 byl film opět sestříhán do původní podoby.
Role parodující ministra Nejedlého byla nejprve nabídnuta Stanislavu Neumannovi, který ji ale odmítl. Nahradil ho Vladimír Šmeral, který byl stejně jako Neumann přesvědčený a aktivní komunista.
Režisér filmu Jiří Menzel si zahrál roličku trestance ve výtahu sjíždějícího do šachty.
Reference
Externí odkazy
Skřivánci na niti na Českém filmovém nebi
Václav Neckář v novém filmu Skřivánci na niti – Upoutávka v Československém filmovém týdeníku
České dramatické filmy
Filmy z roku 1969
České filmy podle námětu Bohumila Hrabala
Filmy Jiřího Menzela
České trezorové filmy |
976 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Empirie | Empirie | Empirie (z řec. empeiros, zkušený) je zkušenost získaná pozorováním, případně pokusem (experimentem). Slovo se používá tam, kde chceme zdůraznit cílený a řízený způsob získávání zkušeností. Empirické vědy jsou vědy založené na opakovatelných a ověřitelných experimentech.
Pro filozofii je empirismus teorie poznání, která vysvětluje veškeré poznání ze smyslových zkušeností. Tento názor odvozuje od zkušenosti i principy intuitivního poznání, za opak této filozofické teorie se pak považuje racionalismus.
V užším smyslu a v moderní teorii vědy znamená opřený o experiment (pokus), obvykle o výsledek nějakého měření. Vědy, které používají tuto metodu, se někdy označují jako empirické vědy: fyzika, chemie, části biologie, sociologie, psychologie atd., pokud používají sběr a zpracování dat. Naopak matematika, logika a velká část společenských věd pracují jinými metodami.
Empiricky čili zkusmo se stanovují veličiny, které nedovedeme stanovit a odůvodnit teoreticky, například bezpečnostní koeficienty nebo dávkování léků.
Kantova teorie poznání
Teorii zkušenosti zásadně modifikoval Immanuel Kant, který určil zásadní principy a podmínky této teorie. Sám Kant pak rozděluje zkušenost do dvou hlavních typů.
Transcendentní zkušenost je to, co přesahuje hranice možné zkušenosti (hranice světa jevů) a je nedostupné teoretickému poznání. Opakem je zkušenost imanentní.
Transcendentální zkušenost je to, co se týká podmínek naší zkušenosti, apriorní poznávací formy (např. prostor, čas).
Rozdělení empirie
Empirii můžeme dělit podle situací a typu zkušeností do několika podskupin:
Empirie konstitutivní je zkušenost, na jejímž základě si člověk vytváří své postoje, názory a vztahy.
Empirie korektivní je zkušenost, díky které měníme naše dosavadní názory a postoje, vytváříme si na základě nové zkušenosti naprosto protikladný názor či postoj.
Empirie vnější je zkušenost týkající se procesů a předmětů, které probíhají mimo jedince.
Empirie vnitřní je souhrn všech zkušeností jedince uchovávaných uvnitř.
Literatura
Pavel Hartl, Psychologický slovník. Ilustrace a obálka Karel Nepraš. 1. vyd. Praha: Jiří Budka, 1993. S. 45.
Všeobecná encyklopedie Diderot, 1. vyd. Praha: nakladatelství Diderot, 1999. Díl 2., s. 366 a díl 8., s.116, 452.
Filozofie vědy
Pozorování |
984 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Spalova%C4%8D%20mrtvol | Spalovač mrtvol | Spalovač mrtvol je československý film režiséra Juraje Herze z roku 1968, natočený podle stejnojmenné novely Ladislava Fukse. Jedná se o hororovou černou komedii, která je svým vyzněním řazená k následovníkům filmů německého expresionismu a k filmům československé nové vlny. Film byl za Československo navržen na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film za rok 1969, do nominačního výběru se ale nedostal. Na katalánském mezinárodním festivalu byl za ztvárnění hlavní role oceněn Rudolf Hrušínský starší a za nejlepší kameru Stanislav Milota. Na serveru ČSFD je k únoru 2018 hodnocen jako šestý nejlepší československý film všech dob.
Hlavní postava filmu Karel Kopfrkingl (Rudolf Hrušínský st.) je zaměstnanec krematoria, který má svou práci opravdu rád, což se promítá i do vztahů k jeho blízkým. Příběh se odehrává za nastupující nacistické okupace, jejíž atmosféra je podobně neradostná. Film sleduje psychologickou proměnu hlavního hrdiny.
Film byl točen na super 16mm film v poměru 1:1,66 černobíle. V Československu byl poprvé uveden do kin 14. března 1969, ale okamžitě po premiéře byl uložen do trezoru a znovu byl uveden až 1. srpna 1990.
Příběh
Příběh se odehrává na pozadí politických změn sklonku 30. let 20. století v Československu. Pro děj se též stala důležitou smrt dalajlámy Tubtäna Gjamccha v roce 1933. Vlastní děj se potom zaměřuje na psychologii spořádaného otce rodiny a vzorného zaměstnance krematoria Karla Kopfrkingla, který spolu s pádem zlaté éry první republiky mění svůj charakter až do patologické polohy. Na konci filmu, tedy po vytvoření protektorátu, se stává z Kopfrkingla vrah své milované rodiny, příslušník strany (NSDAP), od které je pověřen šéfováním nových plynových žárovišť. Deformace jeho psychiky je ještě umocněna návštěvami snového „tibetského vyslance“, který ho nazývá novým dalajlámou a buddhou.
Porovnání novely a filmu
Rozdílnost filmu a knižní předlohy je minimální, například úprava scény v panoptiku, je ve filmu vylíčena daleko tvrdším a morbidnějším způsobem. Také je časté, že dialogy a monology se často zaměňují a objevují se na rozdílných místech než v předloze. Jak ve filmu, tak v předloze se u postav objevuje hovorová řeč i podobné nebo dokonce totožné větné konstrukce. Nebo záměna kapitol a jejich časová posloupnost v knize je pak ve filmu podaná rozdílně. Občasné je i vynechání detailů a vysvětlujících rozhovorů a dějů, které kniha obsahuje, také některé události úplně mizí a jiné jsou interpretovány jinak. Zásadní je změna způsobu, kterým se Kopfrkingl dostane do židovského pohřebního bratrstva – v knize v přestrojení za žebráka a ve filmu se tam nechá pozvat svým lékařem Bettleheimem.
Film také obsahuje některé scény navíc jako návštěva Kopfrkingla v „masérském salónu“, nová je též postava bledé mlčící dívky.
Na konci novely Kopfrkingla odváží sanitka (snad do blázince); poslední scéna se odehrává po skončení války v sanitním vlaku. Tyto scény ve filmu nejsou.
Atmosféra
Ještě v dobách svého studia se režisér Herz setkal s psychologickými filmy Alfreda Hitchcocka a později filmy Victora Sjöströma, Ingmara Bergmana, či Luise Buñuela, které si velmi oblíbil a je možné ve filmu jistý vliv jejich tvorby vidět. Na druhou stranu režisér popírá, že by se jednalo o cílené napodobování. Zřetelný je vliv surrealistické tvorby autorova generačního současníka a přítele Jana Švankmajera, například scéna v zoologické zahradě.
Krom precizní režie vytváří expresivní nádech filmu kamera Stanislava Miloty, který natáčel Rudolfa Hrušínského z ne zcela obvyklých úhlů, ve velkých detailech a za použití speciálních technik, jako bylo – v té době téměř neznámé – rybí oko. Atmosféru dotváří výsledný rychlý střih a prostřihy Jaromíra Janáčka spolu s hudbou Zdeňka Lišky. Notně se na vyznění díla podílí vysoce ceněné herectví Rudolfa Hrušínského v roli Kopfrkingla, jehož monology zabírají až 60 % filmového času.
Filmové prostředky též umožnily zajímavě zpracovat specifický vztah Karla Kopfrkingla k obrazům či fotografiím, který definoval už Ladislav Fuks ve své novele. Záběry vybraných obrazů divákovi představuje psychiku hlavního hrdiny, jak vidno např. ve scéně u rámaře Holého. Obrazy jsou ve filmu také použity k podtržení výhradně hudebních nebo mluvených pasáží. Nejpatrněji je toto vidět ve scéně, kdy Kopfrkingl představuje svoji koncepci velkých pecí v místnosti s pravým křídlem triptychu Zahrada pozemských rozkoší od Hieronyma Bosche: jak se projev stává intenzivnější, začne kamera bloudivě zabírat detaily díla, následně se objeví i záběry z obrazů jako Nesení kříže, Let do nebe a Sedm smrtelných hříchů.
Významnou roli ve výsledné expresivitě filmu hrají též exteriéry a interiéry krematorií, z nichž nejvýznamnější je pardubické krematorium, ale také se zde objevily záběry urnového háje v Plzni či krematoria v Praze-Strašnicích. V pražském krematoriu se natáčelo spalování, záležitosti s pecemi.
Produkce
Scénář filmu je postaven na stejnojmenné novele Ladislava Fukse z roku 1967. Režiséru Juraji Herzovi se zamlouval název, který u něho způsobil první zájem o vytvoření filmu. Po přečtení ale zjistil, že se mu vlastní děj příliš nezamlouvá pro natočení, rozhodl se proto k úpravám. Scénář vznikal ve spolupráci s autorem knihy přibližně dva roky a Fuks nechal Herzovi téměř volnou ruku ke změnám. Produkce filmu se ujala tvůrčí skupina Jiřího Šebora a Vladimíra Bora.
Juraj Herz si našel kameramana Stanislava Milotu, se kterým napsal technický scénář, společně popsali každý záběr. Ve filmu se pak tohoto scénáře striktně drželi. Pro hlavní roli měl Herz vyhlédnutého Rudolfa Hrušínského, kterému se ale technický scénář příliš nezamlouval (málo hereckého prostoru pro hlavní postavu). Nakonec souhlasil a po několika úvodních dnech se mu natáčení začalo líbit, byla s ním poté výborná spolupráce. Natáčení v krematoriích bylo velmi rychlé, neboť každý člen štábu je chtěl mít co nejdříve za sebou. Rakve se skutečnými mrtvolami (kvůli nedostatku místa) ležely venku a místnostmi se šířil zápach, navíc byly letní měsíce, červenec a srpen. Produkční rozléval po krematoriu vodu s aromatem lesní vůně. Juraj Herz vzpomíná, že kdykoli ucítil během návštěvy biografu lesní vůni (která se tehdy běžně v kinech rozstřikovala), udělalo se mu špatně. Poznamenává, že sám neví, kam film zařadit, záleží to spíše na kulturním prostředí, ve kterém byl snímek promítán. Může být pojat jako horor, což se stalo v Itálii, kde lidé vycházeli z kin šokovaní (pohřeb žehem se zde neprovozoval). V Nizozemsku se lidé během filmu dokázali pobavit, což režisér oceňuje, točil jej jako film s prvky černé komedie. V Praze lidé film přijali vážně, téma se jich dotýkalo.
Problémem občas bylo sladit výkony Rudolfa Hrušínského a Vlasty Chramostové. Hrušínský zahrál nejlépe na první pokus a dalšími se zhoršoval, zatímco s Vlastou Chramostovou to bylo naopak. Potřebovala si scénu nacvičit a s každým opakováním se lepšila. Herci s natáčením v krematoriu neměli potíže, výjimkou byl Jiří Menzel, kterému prostředí nesvědčilo.
Režisér Herz se k filmu vyjádřil: „Jediný film, který je takový, jaký jsem ho chtěl, je Spalovač mrtvol, s výjimkou jedné scény.“ Tato scéna byla dotočena roku 1969, měla být v závěru filmu. Byla to jistá variace původního Fuksova dovětku, kdy pan Kopfrkingl sleduje zbídačené lidi po druhé světové válce: dva zaměstnanci krematoria sedí v kavárně v Reprezentačním domě a za oknem projíždějí ruské okupační tanky. Zaměstnanci mluví o panu Kopfrkinglovi, byl to tak milý pán, co se s ním stalo? Další záběr ukazuje rozbité Muzeum. Další záběr ukazuje naštvané tváře lidí a mezi nimi se najednou vyloupne usmívající se pan Kopfrkingl. Kvůli velké provokativnosti byla tato scéna vystřižena.
Kameraman Stanislav Milota natáčení filmu považuje za životní zážitek díky silnému příběhu. Uvažoval, jakým způsobem bude snímat a vzpomněl si na druh širokoúhlého objektivu zvaného rybí oko, který použil na stěžejní úseky filmu. Prosadil si na režisérovi černobílý snímek, i když Herz chtěl mít film v barvě. Natáčelo se kamerou Arriflex (kamera bez zvuku, ten byl přidán postsynchronem) a většinu snímků natáčel Milota z ruky. Film považuje za zdařilý a hovoří o tom, že taková tvorba je potřebná, neboť ukazuje tragickou rovinu - „Kopfrkinglové jsou stále mezi námi“.
Herečka Vlasta Chramostová spolupracovala se svým manželem Stanislavem Milotou pouze v tomto filmu. Vzpomíná, že se film začal točit v uvolněné předsrpnové atmosféře roku 1968 a nikdo nemohl tušit, že se z něj stane oceňovaný kultovní film. Po dotočení a premiéře film putoval do trezoru. Přidává pikantní historku, kdy její manžel Stanislav Milota (kameraman filmu) prorocky odpověděl na její otázku, jak chtějí s režisérem točit scénu s oběšením představitelky její role. Stanislav Milota se sarkasmem hodným Spalovače mrtvol odvětil: „Přece jako tvůj poslední záběr.“ Nemohl tušit, jakou vyřkl pravdu, Vlasta Chramostová po srpnu 1968 nesměla točit, stejně tak v českém filmu skončil i Stanislav Milota.
Obsazení
a další
Přijetí
S výsledným filmem byl autor námětu Fuks spokojen. Režisér ho také přijímá vcelku kladně, až na závěrečnou scénu, která musela být z ideologických důvodů vystřižena.
Sám režisér viděl ve filmu „černou komedii“, nicméně film byl přijímán v různých zemích různým způsobem. V Československu byl film promítán v době nedlouho po invaze armád Varšavské smlouvy, proto byla proměna hlavní postavy v nacistu chápána více než cokoli jiného jako alegorie nastupující normalizace. Film byl oficiálně pro přílišnou morbidnost stažen z distribuce a uložen do trezoru v roce 1973.
V Nizozemsku vyzněl film jako komedie, zatímco v Itálii byl přijat jako horor, protože zde byla kremace problematické téma. Velice široké publikum si získal na počátku 90. let v Paříži, kde byl promítán kině Accatone a stal se druhým nejsledovanějším filmem. Zásluhu na tom měl také majitel kina Kazik Hentchel, který stylově kino vyzdobil.
Ocenění
Dále byl navržen na Oscara za rok 1969 v kategorii cizojazyčný film, ale nedostal se do pětice nominovaných. Spolu s Menzelovými Ostře sledovanými vlaky se umístil na osmém místě ze sta v anketě pořádané Projektem 100 při příležitosti sta let československé kinematografie (první se v této anketě umístila Vláčilova Marketa Lazarová).
Reference
Externí odkazy
Spielberg mi ukradl scénu ze Spalovače – článek pro Literární noviny 3/2007
Filmy z roku 1969
Filmy Juraje Herze
České dramatické filmy
České filmové komedie
Československé černobílé filmy
České hororové filmy
Expresionistické filmy
České filmy natočené podle knižní předlohy
České válečné filmy
České trezorové filmy |
1026 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Bdom%C3%AD%20%28film%29 | Svědomí (film) | Svědomí je český film režiséra Jiřího Krejčíka z roku 1948.
Snímek lze označit za velmi kvalitní, jeden z prvních skutečně psychologických filmů české kinematografie. Do kin přišel v době únorového puče, a tak byl kritikou přehlížen či přímo napadán, že se zajímá o „citečky“ jednotlivce, když v republice jde o blaho a životy všech.
Děj
Muž (Miloš Nedbal) usmrtí dítě při dopravní nehodě, avšak z místa činu ujede, protože zrovna veze svou milenku, která jej potom vydírá. Podle popisu v novinách pozná jeho syn, že pachatelem je otec, což společně s výčitkami svědomí přiměje muže, aby se přiznal.
Základní údaje
Námět: Vladimír Valenta
Scénář: Jiří Fried, J. A. Novotný
Hudba: Jiří Šust
Kamera: Rudolf Stahl
Režie: Jiří Krejčík
Hrají: Miloš Nedbal, Marie Vášová, Irena Kačírková, Jan Prokeš, Bohuš Záhorský, Eduard Dubský, František Kovářík
Další údaje: černobílý, 101 min, drama
Výroba: Československá filmová společnost Praha, 1948
Externí odkazy
České dramatické filmy
Filmy z roku 1948
Československé černobílé filmy
Filmy Jiřího Krejčíka |
1032 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD%20%C5%A0ust | Jiří Šust | Jiří Šust (28. srpna 1919 Praha – 30. dubna 1995 Praha) byl český hudební skladatel, autor filmové hudby. Byl dvorním skladatelem Jiřího Menzela, napsal hudbu ke dvanácti jeho filmům.
Život
V letech 1936–1939 studoval na Moskevské státní konzervatoři hru na klavír u Grigorije Ginzburga a skladbu u Sergeje Nikiforiče Vasilenka. Pokračoval na Pražské konzervatoři studiem skladby u Jaroslava Řídkého a Aloise Háby. Absolvoval v roce 1942 a věnoval se skládání hudby pro krátkometrážní filmy ve zlínských filmových ateliérech. Stal se hudebním referentem Komunistické strany Středočeského kraje. Později pracoval jako hudební dramaturg armádního filmu.
Komponoval hudbu k celé řadě filmů, až se v roce 1965 dostal ke spolupráci s Jiřím Menzelem na povídce Smrt pana Baltazara z filmu Perličky na dně. O rok později vznikl mezinárodně úspěšný a Oscarem oceněný film Ostře sledované vlaky. Spolupráce obou tvůrců pokračovala až do roku 1994 (Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina).
Řadu původních písní uplatnil Šust i v krátkometrážních snímcích (např. Jak se bavil svět nebo Písně o moři). Mnohé jeho písně – převážně šansonového ražení – jsou obsaženy v jeho hudebních doprovodech k četným televizním inscenacím. Poněkud stranou zájmu zůstává jeho dlouholetá spolupráce s dokumentárním filmem, pro jehož účely vybíral taktéž hudební doprovod. Šust je také autorem mnoha symfonických, komorních a vokálních skladeb. Nevyhýbal se ani spolupráci na politicky angažovaných projektech, složil hudbu k několika filmům oslavujícím dělnické hnutí (Olověný chléb, Únos aj.), byl autorem mnoha písní pro pionýrské a mládežnické soubory a hudby pro spartakiádní cvičení.
Měl velký smysl pro dramatičnost a syntézu různých hudebních žánrů. Na požádání byl schopen stylově napodobit Beethovena, Smetanu, Chačaturjana, Bacha nebo třeba Vivaldiho. I díky této své schopnosti byl vybrán ke spolupráci na filmu Zbraně pro Prahu, kde dostal za úkol napsat skladby ve stylu nacistické hudby, na kterou nebyla dostupná autorská práva.
V roce 1994 byl o něm natočen dokumentární film Hudba Jiří Šust.
Dílo
Symfonické skladby a kantáty
Sinfonia (absolventská skladba, 1941)
Cesta domů (symfonická báseň, 1946)
Suita antiqua (1948)
Symfonie života a práce (1949, cena ministerstva informací a osvěty)
Romantická fantasie pro klavír a orchestr (1950)
Za mír (suita z baletu Mír, 1951)
Tanec vysokých bot (1952)
Píseň o vrchním veliteli (na slova Stanislava Kostky Neumanna, 1952, cena Armádního filmu)
Smuteční hudba (1953)
Život vítězí nad smrtí (ke stejnojmennému spartakiádnímu cvičení, 1960)
O slunci a dešti (taneční scéna, 1961)
Píseň o svobodě lidstva (kantáta, 1962)
Holubička (1962)
Kromě toho komponoval scénickou hudby pro divadelní představení.
Filmografie (hrané filmy)
Divoké pivo (1995)
Hrad z písku (1994)
Krvavý román (1993)
Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993)
Hat-Trick (studentský film, 1992)
Vracenky (1990)
Konec starých časů (1989)
Don Juan (divadelní záznam, 1988)
Piloti (1988)
Věrni zůstaneme (1988)
Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo (TV film, 1987))
Gottwald (TV seriál, 1986)
Návštěvní hodiny (TV film, 1986)
Vesničko má středisková (1985)
Zelená léta (1985)
Pražský svědek (1984)
Chladna zrána (TV film, 1983)
Milo Barus, der stärkste Mann der Welt (1983)
Samorost (1983)
Slavnosti sněženek (1983)
Hodina života (1981)
Proč se vraždí starší dámy (TV film, 1981)
Blázni, vodníci a podvodníci (1980)
Postřižiny (1980)
Jak se naučit švédsky (TV film, 1979)
Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979)
Silvestr svobodného pána (TV film, 1979)
Báječní muži s klikou (1978)
Jak se zranit ve službě (TV film, 1978)
Pumpaři od Zlaté podkovy (1978)
Parádní číslo (TV film, 1977)
Zlaté rybky (1977)
Boty plné vody (1976)
Na samotě u lesa (1976)
Vánoce u Matěnů (TV film, 1976)
Mys Dobré naděje (1975)
Namátková kontrola (TV film, 1975)
Recepty doktora Kudrny (TV film, 1975)
Rodič (TV film, 1975)
Zbraně pro Prahu (1974)
Maturita za školou (1973)
Výstřely v Mariánských Lázních (1973)
Byli jednou dva písaři (TV seriál, 1972)
Cesty mužů (1972)
Medvěd pro hosta (TV film, 1972)
Věra - nevěra (TV film, 1972)
Vražda před večeří (TV film, 1972)
Almara (TV film, 1971)
Svědectví mrtvých očí (1971)
Obavy komisaře Maigreta (TV film, 1970)
Takže ahoj (1970)
Houslista (1969)
Kolonie Lanfieri (1969)
Skřivánci na niti (1969)
Ve vlaku (1969)
Zabitá neděle (1969)
Záhada hlavolamu (TV seriál, 1969)
Město pod Hněvínem ( Dokumentární film o městu Most, 1969)
Bohouš (TV film, 1968)
Don Juan 68 (1968)
Rána pod pás (1968)
Amatér (TV film, 1967)
Dívka s třemi velbloudy (1967)
Inzerát (TV film, 1967)
Případ paní Luneauové (TV film, 1967)
Rozmarné léto (1967)
Soudničky (TV seriál, 1967)
Soukromá vichřice (1967)
Dva tygři (1966)
Ostře sledované vlaky (1966)
Sedmikrásky (1966)
Slečny přijdou později (1966)
Perličky na dně (1965)
Zločin v dívčí škole (1965)
Případ Daniela (1964)
Strakatí andělé (1964)
Skotská s ledem (TV film, 1963)
Pevnost na Rýně (1962)
Tereza (1961)
Lidé jako ty (1960)
Křižovatky (1959)
Kasaři (1958)
Morálka paní Dulské (1958)
O věcech nadpřirozených (1958)
Modrá a zlatá (1956)
Synové hor (1956)
Váhavý střelec (1956)
Zlatý pavouk (1956)
Státní a vojenské tajemství (1955)
Tanková brigáda (1955)
Frona (1954)
Olověný chléb (1953)
Nad námi svítá (1952)
Únos (1952)
Racek má zpoždění (1950)
Vítězná křídla (1950)
Svědomí (1948)
Ves v pohraničí (1948)
Nevíte o bytě? (1947)
Týden v tichém domě (1947)
Mrtvý mezi živými (1946)
Tři knoflíky (1945)
Vánoční sen (1945)
Nejvýnosnější prodej (1942)
Osvobozené nohy (1942)
Kromě toho zkomponoval hudbu k cca 60 dokumentárním filmům, z nichž 6 i sám režíroval.
Literatura
Československý hudební slovník osob a institucí II. (M–Ž), 1965, Státní hudební vydavatelství, Praha, s. 744
Externí odkazy
Jiří Šust
Skladatelé klasické hudby
Čeští hudební skladatelé
Čeští skladatelé filmové hudby
Narození 28. srpna
Narození v roce 1919
Narození v Praze
Úmrtí 30. dubna
Úmrtí v roce 1995
Úmrtí v Praze
Muži |
1037 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Claude%20Jade | Claude Jade | Claude Jade (8. října 1948 Dijon – 1. prosince 2006 Boulogne-Billancourt), přechýleně Claude Jadeová, byla francouzská filmová herečka.
V Dijonu vystudovala divadelní konzervatoř. V roku 1966 zde získala školní cenu. V témže roce ji rodiče poslali do Paříže, kde začala od října navštěvovat kurzy Jeana-Laurenta Cocheta v Divadle Eduarda VII. O rok později již natočila televizní inscenaci hry Jeana Dewevera Vzácni ptáci
V Moderním divadle ji v Jindřichu IV. od Pirandella objevil François Truffaut, který ji obsadil do svého filmu Baisers volés (Ukradené polibky, 1968). Tento debut ji proslavil. Rovněž i další Truffautovy filmy Domicile conjugal (Rodinný krb, 1970) a Amour en fuite (Láska na útěku, 1979) se setkaly s příznivou kritikou. Hrála zde po boku Jean-Pierrea Léauda postavu Christiny.
Jako první z dalších režisérů přišel André Hunebelle s filmem V znamení Monte Crista (1968). V moderní adaptaci románu Alexandra Dumase vytvořila postavu Lindy.
V Molinarově adaptaci románu Clauda Tilliera Můj strýc Benjamin si zahrála po boku belgického zpěváka Jacquese Brela. Manetta je jediná dívka, která odolá mladému donchuanovi. Do svého filmu ji obsadil i Alfred Hitchcock jako Michele ve filmu Topaz (1969). Celkem odlišnou úlohu hrála v Anně Walterové, psychologické detektivce nazvané Svědek (1969) a televizní inscenaci Snu noci svatojánské. Svůj herecký repertoár si rozšířila filmem Loď na trávě (1970).
Vešla tak do povědomí mezinárodního publika a následovaly italské filmy, japonské, německý, sovětský (Teherán 43, Lenin v Paříži) a nadále samozřejmě francouzské produkce.
Claude Jade byla také hrdinkou v televizních seriálech. Je ústřední hrdinkou mystické minisérie Ostrov třiceti rakví (1979) podle románu Maurice Leblanca: jako Véronique d'Hergemont je na ostrově konfrontována se strašlivým proroctvím. V letech 1998 až 2000 hrála hlavní vedoucí roli v seriálu Cap des Pins. Jako host se objevila v seriálech Mauregard (1970), Malaventure (1974), Commissaire Moulin (1981, Komisař Moulin – ČTV), Julie Lescautovà (1995), Inspecteur Moretti (1997, Inspektor Moretti), La crim (2003), Groupe Flag (2005) …
Od 1972 se jejím manželem stal Bernard Coste, který působil v diplomatických službách v Moskvě a s nímž má syna Pierra (* 1976).
Byla oficiálním hostem MFF v Karlových Varech 1970, 1975 („Sen a skutečnost“) a 1979.
V roce 1998 jí byl udělen řád čestné legie (Chevalier de la legion d'honneur). V roce 2000 obdržela na mezinárodním filmovém festivalu v Palm Beach cenu New Wave Award za „určování trendů ve světové kinematografii“.
V březnu 2004 vydala svou autobiografii Baisers envolés.
Významné filmy
1968 Ukradené polibky (Baisers volés)
1968 Ve znamení Monte Christa (Sous le signe de Monte Cristo)
1969 Topaz (Topaz)
1969 Zvědek (Témoin)
1969 Můj strýc Benjamin (Mon oncle Benjamin)
1970 Rodinný krb (Domicile conjugal)
1971 Lod na trávě (Batau sur l'herbe)
1972 Ohně o Hromnicích (Les feux de la Chandeleur)
1973 Domove, sladký domove! (Home sweet Home)
1973 Zakázaní kněží (Prêtres interdits)
1975 Co je moc, to je moc (Trop c'est trop)
1975 Zlomyslná radost (Le malin plaisir)
1975 Sen a skutečnost (Le Choix)
1975 Mys severu (Kita no misaki)
1976 Prsteny z chudobince (Les anneaux de Bicêtre)
1977 Spirála mlhy (Spirale di nebbia)
1978 Pěšák (Le Pion)
1979 Láska na útěku (L'Amour en fuite)
1979 Ostrov třiceti rakví (L'île aux trente cercueils)
1981 Teherán 43
1981 Lenin v Paříži (Lenin v Parizhe)
1981 Škola na prasknutí (Le bahut va craquer)
1981 Komisař Moulin: Přítelkyně z dětství (L'amie d'enfance)- dabing: Eliška Balzerová
1982 Čest kapitána (L'honneur d'un capitaine)
1982 Setkání v Paříži (Rendezvous in Paris)
1984 Malá dívka ve slunečnicích (Une petite fille dans les tournesols)
1987 Člověk, který tu nikdy nebyl (L'homme qui n'était pas là)
1988 Velké tajemství (Le grand secret)
1992 Tabule cti (Tableau d'honneur)
1993 Bonsoir (Bonsoir)
1994 Le Radeau de la Méduse (Vor z lodi Medusa)
1995 Porté disparu
1995: Julie Lescautová: Vražda v bazénu
1997 Un enfant au soleil
1998 Ztráta paměti (Mémoires perdues)
1998–2000 Cap des Pins (TV)
2000 Scenarios sur la drogue (Scénář podle drog)
2003 A San Remo
2006 Célimène a kardinál
Bibliografie
Kino, 1986, č. 3, s. 18. -
Film a divadlo, 1973, č. 2, s. 28-29. – Kino, 1970, č. 21, s. 16. "Herečka, která nechce být' hvězdou"
Externí odkazy
Claude Jade na filmer cz
Claude Jadeova
http://www.francouzskyfilm.cz/000/herecky/jade.html
Francouzské filmové herečky
Pohřbení na Père Lachaise
Narození v roce 1948
Narození 8. října
Úmrtí v roce 2006
Úmrtí 1. prosince
Ženy
Narození v Dijonu
Úmrtí v Boulogne-Billancourtu
Rytíři Řádu čestné legie
Zemřelí na melanom |
1043 | https://cs.wikipedia.org/wiki/NDR%20%28rozcestn%C3%ADk%29 | NDR (rozcestník) | Zkratka NDR může mít více významů:
Německá demokratická republika
Norddeutscher Rundfunk
Network Data Representation
Externí odkazy |
1049 | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0kola%20z%C3%A1klad%20%C5%BEivota | Škola základ života | Škola základ života je česká filmová komedie režiséra Martina Friče z roku 1938 natočená podle stejnojmenné hudební komedie a fejetonů Jaroslava Žáka. Film o tom, jak spolu vycházejí studenti a jejich pedagogové, co zábavného se dá zažít v hodinách, jsou-li ve třídě správní recesisté. Profesorský sbor má ve svých řadách přísné pedanty, kteří v žácích vidí svoloč, která jen narušuje jejich autoritu, ale také rozumné učitele, ti mají pochopení pro mládí a nevybouřenost žáků.
Tvůrčí štáb
Divadelní předloha: Jaroslav Žák
Scenario napsal: Václav Wassermann
Hudba: Julius Kalaš
Foto: Jan Stallich
Stavby: Št. Kopecký
Produkce: Antonín Procházka
Vyrobeno v ateliérech: AB Barrandov
Zvuk: V. Taraba
Režie: Martin Frič
Herecké obsazení
Děj
Děj se odehrává na reálném gymnáziu. Sedmá třída (septima) se připravuje na sportovní závody o středoškolský pohár. Řediteli školy se ale dostane do ruky recesistický třídní časopis „Řev septimy“, v němž žáci karikují učitelský sbor. Ředitel dospěje k závěru, že reputace kantorů došla úhony a tak žáci dostanou na výběr - buď se autor článku přihlásí nebo se nebudou moci zúčastnit turnaje. Společně s třídním učitelem vystoupí před třídu a apeluje na žáky, aby se přiznali, na což nikdo nereflektuje. Kdo článek napsal, neví ani největší třídní výlupci Čuřil, Holous, Benetka aj. Zemský školní inspektor poslal na školu Boženu Lachoutovou, mladou suplující profesorku, která se stane v septimě oblíbenou.
Šprt septimy Krhounek vyzradí třídnímu profesorovi Lejsalovi, že se Čuřil s Holousem chystají na mládeži zakázaný film Ve víru vášní. Čuřil je následujícího dne předvolán k ředitelovi a donucen k přiznání. Neprozradí ale, kdo tam byl s ním ani kdo vydal pamflet v třídním časopise (to sám neví). Profesor Kolísko zadal domácí úlohu na volné téma. Jindra Benetka napsal, co se mu nelíbí na škole. Totiž že samostatné myšlení je potíráno a je vyžadováno pouze odříkávání naučených textů. Většina učitelského sboru to považuje za porušení kázeňského řádu a okamžitě si odvodí, že Benetka je i autorem zesměšňujícího článku. Proti tomuto absurdnímu tvrzení se staví pouze profesor Bartoš a profesor Gábrlík. Benetkovi hrozí vyloučení z gymnázia. Spolužačka Máňa Hájková se za něj přimluví u nové profesorky Lachoutové, která souhlasí s prof. Bartošem a Gábrlíkem, že je celá záležitost s Benetkou zbytečně dramatizována.
Čuřil pronikne do sborovny a školním rozhlasem vyhlásí nástup před školou. Žáci vyběhnou ven a vytvoří zástupy zrovna když přichází na inspekci zemský školní inspektor Randa. Prof. Lejsal zkouší v septimě latinské věty a žáky nešetří. Když se do jeho třídy přijde podívat zemský školní inspektor, Lejsal otočí a předstírá laskavého učitele. Septimáni situace okamžitě využijí a začnou si vymýšlet záměrně těžké české věty. Lejsal najednou nemá dostatek odvahy, aby je před inspektorem pokáral. Nakonec se omluví a odchází na chvíli ze třídy.
Prof. Bartoš přesvědčí ředitele, aby dal septimánům poslední příležitost k přiznání, kdo je autorem pamfletu. Žákyně Hájková to chce vzít na sebe, ale Bartošovi je to jasné. Nakonec se přizná Boukal, primus třídy, tichý hoch z první lavice. Zákaz účasti na středoškolském poháru je zrušen. Benetka zde vybojuje posledním skokem o tyči středoškolský pohár pro své gymnázium. Po návratu se dozví, že učitelský sbor hlasoval pro lokální vyloučení (tzn. je vyloučen z gymnázia, ale může přestoupit na jinou školu). Proti se postavili profesoři Bartoš, Gábrlík, Lachoutová a Lusk. Profesor Gábrlík upozorní, že roztržitý kolega Koďousek se hlasování neúčastnil. Koďousek si uvědomí, že de facto zavinil Benetkovo vyloučení a dá mu ze svých úspor peníze na dostudování.
Citáty
„Tak já tedy playu.“ (ředitel oznamuje při tenisu, že bude podávat)
„No dovolte, to je hrozné. Sedněte si, vždyť vy jste cynik. Muška jenom zlatá. Dnešní mládež nemá kouska citu v sobě. Studenti? Vy nejste žádní studenti. Vy jste barbaři! Muška jenom zlatá! Tak dost!“ (prof. Kolísko se rozlítí po Čuřilově laxní recitaci básně)
„Nejprve jsem bloudil ulicemi a potom jsem se toulal po luzích.“ (student Čuřil při výslechu u ředitele, zda byl na zakázaném filmu)
„Já hlasuji rovněž. Protože musím upozornit ze stanoviska tělovýchovného, že dělá báječně kolenotoč.“ (tělocvikář Lusk se vysloví proti lokálnímu vyloučení Jindry Benetky)
Odkazy
Reference
Související články
Cesta do hlubin študákovy duše - film z roku 1939 s obdobným tématem
Externí odkazy
Divadelní hra Škola základ života podle scénáře Jaroslava Žáka - hraje Městské divadlo Brno
Škola základ života na Filmová místa.cz
škola, kde se film natáčel
České filmové komedie
Filmy z roku 1938
Československé černobílé filmy
Filmy Martina Friče |
1057 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Carlo%20Collodi | Carlo Collodi | Carlo Collodi, vlastním jménem Carlo Lorenzini, (24. listopadu 1826, Florencie – 26. října 1890, tamtéž) byl italský novinář a spisovatel. Pseudonym Collodi si zvolil roku 1856 podle vesnice Collodi, dnes části města Pescia, odkud pocházela jeho matka Angela Orzaliová.
Dílo
Pinocchiova dobrodružství – jeho nejznámější kniha, pohádkou o dřevěném panáčkovi, vlastně neposlušném chlapci, který po četných dobrodružstvích zmoudřel, zbavil se svého dřevěného těla a stal se opravdovým chlapcem. Knihu přepracoval ruský spisovatel Alexej Nikolajevič Tolstoj pod názvem Zlatý klíček, kde panáček má jméno Buratino. Nebo také rakouská autorka Christine Nöstlingerová pod názvem Nový Pinocchio.
Odkazy
Související články
Seznam italských spisovatelů
Externí odkazy
Italští spisovatelé
Italští spisovatelé knížek pro děti
Italští novináři
Narození v roce 1826
Úmrtí v roce 1890
Muži
Narození 24. listopadu
Úmrtí 26. října
Narození ve Florencii |
1065 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jana%20Ryb%C3%A1%C5%99ov%C3%A1 | Jana Rybářová | Jana Rybářová (31. března 1936 Praha – 12. února 1957 Praha) byla česká herečka, která v 50. letech 20. století zazářila v českých filmech Stříbrný vítr či Proti všem. Velmi mladá a neobyčejně půvabná herečka spáchala sebevraždu několik hodin předtím, než měla být obsazena do role Jany ve filmu Vlčí jáma.
Studium, divadelní začátky
Jana Rybářová navštěvovala kurzy baletní přípravky pražského Národního divadla a zároveň byla již na obecní dívčí škole (od r. 1942) členkou divadelního kroužku a účinkovala na jeho besídkách. Ve školním roce 1947/1948 začala studovat na Státním francouzském reálném gymnasiu na Praze 19, avšak po jeho zrušení již příští školní rok přešla na střední školu na pražských Hradčanech a i zde pokračovala v hraní v zájmovém dramatickém a hudebním kroužku. Od školního roku 1951/1952 studovala na tanečním oddělení Státní konservatoře hudby v Praze, kde absolvovala v červnu 1955. Po ukončení studií byla přijata do hereckého souboru pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, ve kterém setrvala až do své předčasné smrti.
Filmové role
Roku 1954 se stala členkou kmenové skupiny herců režiséra Václava Kršky, jenž ji od té doby obsazoval do všech svých filmů. Také proto nejprve odmítala nabídky od jiných filmových režisérů a k práci s nimi se dostala až na konci svého života, kdy již ovšem největší překážku ke své další herecké profesi spatřovala ve své vlastní nedostatečné vyjadřovací technice a ve své vnitřní nejistotě.
Stříbrný vítr (1954, režie Václav Krška) (Anička)
Z mého života (1955, režie Václav Krška) (Krásnohorská)
V ulici je starý krám (1955) (FAMU) (studentka Jana)
Dalibor (1956) (Jitka) – (zpívá: Libuše Domanínská)
Labakan (1956) (Fatma)
Legenda o lásce (1956) (Širín)
Proti všem (1957) (Marta, novicka)
Televizní role
M. Majerová: Robinsonka (pro Čs. televisi upravil Ota Hofman, Televisní studio Praha, vysílání 2. 11. 1955)
Divadelní role ve hrách Realistického divadla Zdeňka Nejedlého
K. V. Rais, Fr. Horák, D. Rybínová: Zapadlí vlastenci (1955) – Albína Podzimková
R. B. Sheridan: Jak ty mně, tak já tobě (1955) – Slečna Majolena
O. Daněk: Umění odejít (1955) – Děvče
A. Kornejčuk: Křídla (1955) – Lída
Fr. Pavlíček: Chtěl bych se vrátit (1956) – Kristina
Molière: Zdravý nemocný (1956) – Cikánky
A. N. Ostrovskij: Krasavec (1956) – Paša
A. Zápotocký, J. Nezval: Bouřlivý rok (1956) – Marjánka
Deníky
Literárním odkazem Jany Rybářové se staly její deníky, provázané s pokusy o vlastní básnickou tvorbu. S prvními zápisy začala sice již r. 1946, ale soustředěně vedené jsou až deníky z posledních čtyř let jejího života – z nich lze vyvodit vývoj jejích názorů a přetrvávající krize, kterou se nakonec rozhodla vyřešit sebevraždou. Kromě nich deníky obsahují řadu životopisných pasáží: o letních pobytech v Čeřenicích na Sázavě, o školním prostředí a vztahu ke svým bližním, o lásce a končí sebezpytným rozborem jejího vztahu k opernímu zpěvákovi a herci Přemyslu Kočím.
Jaroslav Seifert o Janě Rybářové
O širší společenské reflexi osudu Jany Rybářové vypovídá i báseň Jaroslava Seiferta z jeho knihy Koncert na ostrově (oddíl Muší křídlo).
Jana Rybářová pohledem divadla a televize
Švandovo divadlo na Smíchově r. 2011 uvedlo ke 130. výročí svého vzniku hru Smíchoff/On, ve které má vedlejší role Naivky svůj fiktivní předobraz v postavě Jany Rybářové. Svědectví pamětníků shrnul televizní dokument M. Boudy Nelze umírat štěstím z r. 2000.
Odkazy
Reference
Literatura
KAZDA, Jaromír. Realistické divadlo? : 1945-1991 (2005)
Externí odkazy
České herečky
Narození v roce 1936
Narození v Praze
Sebevraždy v Česku
Pohřbení na Vyšehradě
Úmrtí v Praze
Úmrtí v roce 1957
Ženy |
1080 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tajemstv%C3%AD%20Ocelov%C3%A9ho%20m%C4%9Bsta | Tajemství Ocelového města | Tajemství Ocelového města je český dobrodružný film pro mládež z roku 1978 natočený podle knihy Julese Verna Ocelové město.
Obsah
Dva bohatí muži si vybudují města. Doktor Sarrasin (Martin Růžek) postavil krásné město Fortuna, kdežto profesor Janus (Josef Vinklář) má své Ocelové město. Jedno město chce žít v míru, druhé město vyrábí obrovskou bombu se záhadnou látkou, která neničí budovy, ale zabíjí lidi. Sarrasinův zeť, inženýr Zodiak (Jaromír Hanzlík), je vyslán v přestrojení do Ocelového města, aby přišel záhadě na kloub a pomohl zachránit Fortunu před zničením. Janus se totiž rozhodl Fortunu zničit obrovským dělem, přespříliš velká nálož však dělo zničí a obsluha děla včetně profesora Januse zahyne.
Obsazení
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Tajemství Ocelového města na YouTube
České filmy inspirované dílem Julese Verna
České dětské filmy
Filmy z roku 1978
České dobrodružné filmy |
1087 | https://cs.wikipedia.org/wiki/ROM | ROM | ROM (z anglického Read-Only Memory) je v informatice typ elektronické paměti, jejíž obsah je dán při výrobě, není závislý na napájení (je tzv. nevolatilní). Používá se pro uložení firmware v elektronických přístrojích, dříve také ve starších počítačích (ROM pro Sinclair ZX Spectrum), kde zajišťuje jejich běžnou činnost. V minulosti byly paměti typu ROM v počítačích používány pro uložení BIOSu (slouží pro zavedení operačního systému), firmware v mechanice, disku, grafické kartě a dalších.
Dnes už se u PC setkáme s typem ROM velmi ojediněle z důvodu nemožnosti aktualizace firmware a BIOSu pro opravu chyb a případně přidání nových vlastností.
Charakteristika
Informační obsah ROM je do paměti uložen při výrobním procesu, takže jejich výroba se vyplatí pouze ve velkých sériích. Zákazník si musí nechat na zakázku vyrobit příslušnou masku používanou při jejich výrobě. Pokud je v paměti chyba, je nutné celou paměť vyměnit.
I když se v průběhu času rychlost ROM pamětí měnila, byla obvykle nižší, než paměti typu RAM. Proto byl obsah paměti ROM kopírován při startu počítače do paměti RAM (tzv. shadow RAM). Tato vlastnost se dala u počítačů IBM PC nastavit v BIOSu. Rychlost zápisu byla vždy výrazně nižší, přičemž tento stav trvá dodnes (včetně pamětí flash).
Specifickým typem ROM paměti jsou lisované kompaktní disky (CD) a DVD (i když existují i jejich přepisovatelné varianty).
Nástupci ROM
Problém nutnosti určení obsahu již ve výrobě byl odstraněn v roce 1956 nástupem pamětí PROM, které bylo možné pomocí speciálního přístroje naprogramovat až u zákazníka (typicky průrazem pomocí vyššího napětí, než bylo pro normální použití). Dalším krokem byl nástup pamětí EPROM v roce 1971 s možností návratu ke stavu před programováním (a tedy možností přepisu obsahu). EEPROM v roce 1983 přinesly možnost programování přímo v příslušném přístroji (bez nutnosti paměť vyjímat a vkládat do programátoru). Flash paměť, která se rozšířila na počátku 90. let 20. století, umožňuje blokový přepis. V současné době mnohdy koexistují paměti EEPROM a flash v jednom zařízení, typicky jednočipových počítačích, kde paměť EEPROM slouží jako paměť programu a paměť flash jako paměť pro data. EEPROM poskytuje řádově vyšší počet přepisů, než paměť flash, ale je dražší.
Rychlost
Přestože relativní rychlost pamětí typu RAM a ROM se v průběhu času měnila, od roku 2007 mohou být čipy pamětí RAM schopny číst několikanásobně rychleji než většina pamětí typu ROM. Z tohoto důvodu (a k umožnění jednotného přístupu) je obsah paměti ROM někdy kopírován do paměti RAM, nebo je stínován před jejím použitím a následně přečten z paměti RAM.
Zápis
U elektricky modifikovaných pamětí ROM je zapisovací rychlost obvykle mnohem pomalejší než rychlost čtecí a obvykle může vyžadovat také větší napětí, změny zapojení jumperu, který umožňuje zápis, a příkazové kódy lock/unlock. Moderní technologie NAND Flash dosahuje rychlosti zápisu až 10 GB/s, což umožňuje zvýšené investice jak u spotřebitelský a podnikových SSD, tak také u produktů s pamětí flash v mobilních zařízeních vyšší třídy.
Na technické úrovni je nárůst dosažen tím, že se zvyšuje paralelnost - jak v konstrukci regulátoru, tak v úložišti. Využití je u velkých pamětí pro čtení a zápis DRAM, kde se zavádí paměťové buňky, které jsou schopny ukládat více než jeden bit (DLC, TLC a MLC).
Druhý přístup je více náchylný k selhání, které bylo do značné míry zmírněno nadměrným předimenzováním (zahrnutím volné kapacity do produktu, která je viditelná pouze pro kontrolér jednotky) a stále více sofistikovanými algoritmy pro čtení a zápis ve firmwaru zařízení.
Reference
Externí odkazy
Počítačová paměť
Zkratky |
1095 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tmavomodr%C3%BD%20sv%C4%9Bt%20%28film%29 | Tmavomodrý svět (film) | Tmavomodrý svět je český film natočený režisérem Janem Svěrákem v roce 2001. Název je inspirován barvou leteckých uniforem a též stejnojmennou písní Jaroslava Ježka, jejíž název je odvozen od Ježkovy vady zraku. Snímek vznikl na motivy autobiografických knih válečného letce Františka Fajtla. Než se film začal natáčet, sepsal postupně jeho scenárista Zdeněk Svěrák celkem jedenáct verzí scénářů. Získal čtyři České lvy – za nejlepší režii, kameru, hudbu a střih a při stejné příležitosti i cenu za divácky nejúspěšnější český film.
Děj filmu
Film vypráví o československých letcích za druhé světové války ve Spojeném království. Začátek filmu zavádí diváka do roku 1950, kdy je někdejší pilot František Sláma (Ondřej Vetchý) vězněn na Mírově a bojuje se zápalem plic. Na marodce se setká s německým lékařem MUDr. Blaschkem (Hans-Jörg Assmann), který ho ošetřuje, a Vildou Houfem (Miroslav Táborský), jimž vypráví svůj příběh válečného pilota bojujícího za svoji vlast ve Spojeném království.
Děj vyprávění začíná okupací v roce 1939 po Mnichovské dohodě. Hlavním hrdinou je důstojník československého letectva František Sláma, jenž musí spolu se svou posádkou předat olomoucké letiště německé armádě při okupaci Československa v roce 1939. S mladým nadějným letcem Karlem Vojtíškem (Kryštof Hádek) následně utíká do Spojeného království, kde se s dalšími Čechy a Slováky připravují na boj proti nacistům. Přátelství obou mužů však rozdělí osobní spor, vzniklý ze vztahu k půvabné Angličance Susan (Tara Fitzgeraldová), nad jejímž domem byl sestřelen mladší z pilotů při souboji s Němci. Ač je jejich přátelství zasaženo náklonností k Susan, která se po seznámení zamiluje do Františka, zachrání Karel Vojtíšek svého druha Františka Slámu, jemuž se při návratu z Francie přes kanál La Manche zadře motor (poškozený buď střepinou flaku nebo v nějakém předchozím leteckém souboji). Sláma vyskočí na padáku, spadne do moře a začne nafukovat záchranný člun (dinghy), který ale praskne. Bez člunu by v ledové vodě brzy ztratil vědomí a utonul. Vojtíšek, ve snaze pomoci svému druhovi shozením vlastní dinghy, zachytí při nízké ostré zatáčce (téměř „nožový“ let) koncem křídla o vlny a zřítí se. Prudkým nárazem zřejmě omdlí, zůstane v letounu a zahyne. Člun zůstane na vodě, což Slámovi umožní přežít.
Příběh je zarámován prostředím vězení, kam je bývalý válečný pilot a hrdina – avšak nyní označený za „zrádce lidu“ – uvržen komunisty po návratu ze Spojeného království. Film poukazuje na zacházení s válečnými hrdiny ze západní fronty druhé světové války. Válečný veterán a filantrop Jan Horal byl jedním z těch, kteří radili tvůrcům filmu ohledně vykořisťování českých pilotů, kteří bojovali o Británii.
Piloti létají na stíhačkách Supermarine Spitfire proti německým Messerschmitt Bf 109, sestřelují střední bombardér Heinkel He 111, též na okamžik doprovází Boeing B-17 Flying Fortress a chrání poškozený North American B-25 Mitchell.
Obsazení
Ohlas
Věra Mišková Právu hodnotila výše realizaci scénáře než scénář samotný, jiní odborníci konstatovali, že profesionálně výborně zvládnutý film nemusí vyvolat intenzivnější zážitek anebo zasáhnout srdce diváků.
Na vyhlášení českých filmových výročních cen získal Tmavomodrý svět čtyři České lvy, za nejlepší režii (Jan Svěrák), kameru (Vladimír Smutný), střih (Alois Fišárek), hudbu (Ondřej Soukup) a dále cenu pro divácky nejúspěšnější český film. Ocenili ho také kritici a časopis Cinema. Česká filmová akademie ho nominovala jako svého zástupce do kategorie nejlepší cizojazyčný film pro vyhlašování Oscarů, ale do užšího výběru se nedostal.
Vojenský letecký historik Jiří Rajlich k filmu obdiv nevyjádřil, řekl o něm, že „je to instantní polévka…, po níž vám v horším případě bude těžko od žaludku“.
Recenzenti britských periodik film většinou hodnotili příznivěji než téměř současně do kin uvedený tematicky podobný Pearl Harbor s tím, že přes některá klišé dějové linie i v zachycení bitvy o Británii a prostředí Royal Air Force, se českým tvůrcům podařilo ducha historické události lépe vystihnout. Vzhledem k omezené distribuci a tomu, že byl uveden v originále s titulky, však Tmavomodrý svět ve Spojeném království nedosáhl zdaleka takového diváckého úspěchu a tržeb.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
http://www.kfilmu.net: Tmavomodrý svět - informace, obsah
České dramatické filmy
Filmy studia Aviation
Filmy z roku 2000
Filmy Jana Svěráka
Filmy o československém odboji během druhé světové války
Filmy o bitvě o Británii
Filmy o letectví
České filmy natočené podle knižní předlohy
České akční filmy
České válečné filmy
České romantické filmy
Držitelé Českého lva za nejlepší hudbu
Držitelé Českého lva za nejlepší kameru
Držitelé Českého lva za nejlepší režii
Československé vojenské letectví |
1101 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Edgar%20Allan%20Poe | Edgar Allan Poe | Edgar Allan Poe (19. ledna 1809 Boston – 7. října 1849 Baltimore) byl americký romantický básník, prozaik, literární teoretik a esejista.
Byl autorem zpravidla fantastických a mystických příběhů a zakladatelem detektivního a hororového žánru. Dokázal mistrovsky zachytit stav osoby, která příběh vypráví. Další díla lze považovat za ranou science fiction, z jeho pera pochází i několik humoristických příběhů. Svým dílem definoval podobu moderní americké literatury.
Život
Narodil se 19. ledna 1809 v Bostonu, Massachusetts. Byl jedním ze tří dětí páru kočovných herců Elizabeth a Davida Poeových. Jeho otec trpěl alkoholismem a opustil rodinu roku 1810. Matka zemřela v roce 1811 ve věku 24 let na tuberkulózu a zanechala tak po sobě tři sirotky: malého Edgara, jeho mentálně postiženou sestru Rosalii a bratra Williama, který stejně jako otec propadl alkoholismu a předčasně zemřel.
Jako tříletý sirotek byl Edgar svěřen do sirotčince v Richmondu, kde se jej po relativně krátké době ujala rodina Allanů, velkoobchodníků s tabákem; odtud plyne Poeovo prostřední jméno Allan. Rodina po nějaký čas bydlela v Liverpoolu a v roce 1815 byl Edgar poslán do internátní školy nejdříve ve Skotsku, potom v Londýně. Tajemná Anglie se tak stala mladému Edgarovi zdrojem inspirace po celý život. Dodala jeho pozdějším dílům onu fantaskní, tak typicky poeovskou hrůzostrašnost.
V roce 1820 se vrátil do Richmondu. Už na střední škole vynikal znalostí literatury a historie, studoval francouzštinu a latinu. Od roku 1826 studoval literaturu na University of Virginia, kde však začal mít potíže s alkoholem a s hráčskými dluhy; pro ně se později rozešel se svým nevlastním bratrem, jenž je za Edgara odmítal platit. Ten se pokusil vydělat peníze vydáním sbírky Tamerlán a jiné básně, ale o knihu nebyl zájem, přestože obsahovala výborné básně, jako Sen ve snu, Duchové mrtvých či Jezero. Poe ve finanční krizi vstoupil k dělostřeleckému pluku v Bostonu a byl převelen na Sullivanův ostrov do pevnosti Fort Moultrie, kde sloužil od listopadu 1827 do prosince 1828. Na přání pana Allana se zapsal na vojenskou akademii ve West Pointu. Zde se však ukázal jako nedisciplinovaný voják a byl brzy propuštěn. Po propuštění došlo k rozporům a následně i k rozchodu s otčímem. Pokračoval v literární činnosti, pokoušel se prosadit zprvu jako básník, později psaním povídek. Básnická sbírka Básně od Edgara A. Poea z roku 1831 je věnována sboru kadetů Spojených států.
Od roku 1831 do roku 1835 žil v Baltimore u své tety. V roce 1833 se setkal s prvním úspěchem, když získal hlavní cenu na soutěži organizované baltimorským týdeníkem Saturday Visitor se svým příběhem Rukopis nalezený v láhvi. V roce 1836 se oženil se svou třináctiletou sestřenicí Virginií Clemm. Zemřela na tuberkulózu o jedenáct let později v roce 1847. Poe vyjádřil svůj zármutek v básni Annabel Lee.
V roce 1835 se vrátil do Richmondu, kde psal povídky a recenze pro literární měsíčník Southern Literary Messenger. Později pracoval jako redaktor časopisu Gentlemen’s Magazine (Graham’s Magazine). Alkohol a drogy způsobovaly Poeovi intenzivní stavy deprese a ohrožovaly i jeho zaměstnání, přestože jeho přičiněním časopisy zvýšily svou prestiž. Nízký plat ho nutil hledat vedlejší příjmy svou vlastní literární tvorbou.
Postupně si získával jméno v literárních kruzích jako úspěšný vypravěč. Ve svých povídkách stále více využíval prvky napětí a hororu, vyznačovaly se hlubokou psychologickou analýzou postav. Čtenářský úspěch zaznamenaly hlavně povídky Jáma a kyvadlo a Zlatý brouk, která byla krátce po vydání zdramatizována. V roce 1843 časopis Saturday Evening Post zveřejnil jeho životopis a podobiznu. Poe se kromě vlastní tvorby věnoval i literární teorii, psal eseje na téma básnických principů, metody psaní, jazykových prostředků a podobně.
V roce 1844 se s manželkou usadil v New Yorku, kde předpokládal snazší možnost obživy. Žili v malém venkovském domě ve Fordhamu severně od města (nyní v Bronxu). Pracoval zde pro časopis Evening Mirror, který v lednu 1845 uveřejnil Havrana, báseň, kterou doslova ohromil tehdejší veřejnost. Poe tehdy zažil krátké období slávy a mondénních úspěchů. Ve městě Providence měl před dvěma tisíci posluchači přednášku ke své eseji o básnickém principu, v níž představil své pojetí poezie. Rodný Richmond na jeho počest uspořádal slavnostní recepci, které se však nemohl zúčastnit, protože neměl vhodné oblečení. Jeho alkoholové a drogové dluhy jej však z onoho postavení brzy stačily uvrhnout zpět do zoufalé bídy.
Poeova smrt byla hodna děl, kterým se věnoval. Zemřel za nejasných okolností. Dne 3. října 1849 byl nalezen opilý (a zřejmě i pod vlivem omamných látek) na baltimorském chodníku v blízkosti Light Street. Byl urychleně hospitalizován, ale z kómatu, do kterého následně upadl, se po celé čtyři dny neprobral. Zemřel na krvácení do mozku v ranních hodinách 7. října 1849. Pohřbu na presbyteriánském hřbitově v Baltimore se zúčastnili čtyři lidé. Náhrobní kámen, který objednal v roce 1860 básníkův bratranec Neilson Poe, se nešťastnou náhodou rozbil dřív, než mohl být umístěn na hrob. V roce 1865 byla uspořádána sbírka na nový náhrobní kámen s epitafem, který připomíná jeho nejslavnější báseň Havran: Quoth the Raven, Nevermore (Havran říká: „Už nikdy!“).
Od roku 1949 se zde scházeli ctitelé v den básníkova narození 19. ledna. Až do roku 2009 sem v noci přinášel neznámý obdivovatel každý rok tři růže a láhev koňaku.
Později mu byl vybudován nový náhrobek, kde je uložen se svou ženou a její matkou. U příležitosti dvoustého výročí básníkova narození uspořádalo Poeovo muzeum v Baltimoru tichý slavnostní pohřeb 11. října 2009.
Osobnost
Edgar Allan Poe byl obdarován vysokou inteligencí, byl velice zdvořilý, ale také až přehnaně prudký a divoký.
Již od dětství četl díla Lorda Byrona, Samuela Taylora Coleridge a většinu romantických autorů své doby. Hlouběji se rovněž zabýval kosmogonií, přírodními vědami a mysticismem. Tyto své znalosti následně používal při psaní svých děl (např. Pád do Maelströmu, Tisící druhý Šeherezádin příběh, Tři neděle v týdnu), kdy dokázal s matematickou přesností dosáhnout geniálního efektu a zanechat tak ve čtenáři předem psychologicky promyšlenou impresi (většinou strachu či hnusu, často ale i humoru a překvapení).
Ještě za svého života ztratil všechny ženy, které miloval, a znesvářil se se všemi lidmi, kteří by mu byli v těžkých okamžicích schopni pomoci. Žil v takřka nepřetržité bídě, přestože se i za svého života dočkal jisté slávy (zejména svými žurnalistickými pracemi).
Dílo a vliv
Je autorem mnohých povídek a básní. Do Evropy se za Poeova života takřka neznámé dílo dostalo především díky překladům Charlese Baudelaira a částečně i Stéphana Mallarmého. Charles Baudelaire o něm napsal: „Ze všeho, co jsem četl, nabývám přesvědčení, že Spojené státy byly pro Poea jediné velké vězení a jeho vnitřní, duchovní svět básníka nebo i pijáka byl jediným vytrvalým úsilím uniknout vlivu této odporné atmosféry.“
Jeho dílo bylo inspirací mnoha pozdějších autorů (z nichž jmenujme asi nejznámějšího sira Arthura Conana Doyla a jeho kultovního hrdinu Sherlocka Holmese, jehož podoba je výrazně ovlivněna Poeovou postavou výjimečně inteligentního detektiva Dupina).
Svou stopu zanechal nejen na francouzských básnících Charlesi Baudelairovi a Stéphanu Mallarmém, ale například i na Paulu Valérym, Juliu Vernovi (zejména onou až vědeckou přesností popisu) a v neposlední řadě i na Fjodoru Dostojevském a již zmíněném Arthuru Conanu Doylovi. Jeho pravým dědicem a pokračovatelem se však stal Howard Phillips Lovecraft, který v Poem ražené cestě pokračoval do ještě extrémnějších zákoutí hrůzy a hnusu.
Ani v moderní literatuře není Poe zcela bez vlivu. Jeho vliv je přítomen především v britské literatuře (zasáhl i do široce populárního díla Joanne Kathleen Rowlingové). Mnohá z Poeových děl byla nejen zdramatizována, ale i zfilmována a převedena do komiksové podoby. Široce se nechal Poeovou literaturou inspirovat např. Ray Bradbury, který neskrývaje svou adoraci k Poeovu dílu, věnoval jeho osobnosti celou kapitolu z Marťanské kroniky (syntetizoval zde dva zdánlivě odlišné prvky z Masky červené smrti a z Jámy a kyvadla).
Dílo
Sbírky básní
Tamerlán a jiné básně (Tamerlane And Other Poems – 1827)
Al Aaraaf, Tamerlán a menší básně (Al Aaraaf, Tamerlane and Minor Poems – 1829)
Básně (Poems – 1831)
Havran a další básně (The Raven and Other Poems – 1845)
Originální anglický text a české překlady Havrana na Wikizdrojích (Wikisource)
Zvukový záznam v angličtině na LibriVox
Samostatné básně
Ulalume – 1847
Euréka – prosaická báseň (Eureka (1848)
Zvony (The Bells – 1849) (originál na Wikisource)
Eldorado – 1849
Sbírky povídek vydané za Poeova života
Grotesky a arabesky (Tales Of The Grotesque And Arabesque), 1839
Černý kocour a jiné povídky (The Black Cat And Other Stories), 1843
Povídky (Tales – 1845)
Povídky
Povídky, v nichž vystupuje postava C. Auguste Dupin (seřazeno podle roku vydání):
Vraždy v ulici Morgue (The Murders In The Rue Morgue – 1841, originál na Wikisource, česky v Krameriovi)
Záhada Marie Rogêtové (The Mystery Of Marie Rogêt – 1842–1843, originál na Wikisource)
Odcizený dopis (The Purloined Letter – 1844, originál na Wikisource)
Ostatní česky nebo slovensky vydané povídky (seřazeno podle roku vydání):
U konce s dechem (Loss of Breath – 1832, originál na Wikisource)
Vévoda De L'Omelette (The Duc De L'Omelette – 1832, originál na Wikisource)
Jeruzalémská povídka (A Tale of Jerusalem – 1832, originál na Wikisource)
Ohnivý kůň (Metzengerstein – 1832, originál na Wikisource, česky v Krameriovi)
Bon-Bon (Bon-Bon – 1832, originál na Wikisource)
Rukopis nalezený v láhvi (MS. Found in a Bottle – 1833, originál na Wikisource)
Dostaveníčko (The Assignation – 1834, originál na Wikisource)
Berenice (Berenice – 1835, originál na Wikisource, česky v Krameriovi)
Král Mor (King Pest – 1835, originál na Wikisource)
Dělat lva (Lionizing – 1835, originál na Wikisource)
Morella (Morella – 1835, originál na Wikisource)
Bezpříkladná dobrodružství jistého Hanse Pfalla (The Unparalleled Adventure of One Hans Pfaall – 1835, originál na Wikisource)
Stín – Podobenství (Shadow – A Parable – 1835, originál na Wikisource)
Čtyři zvířátka v jednom: Homo-Camelopardalis (Four Beasts in One: The Homo-Cameleopard – 1836, originál na Wikisource)
Jak se píše do časopisu aneb Petr Tůdle (Magazine-Writing – Peter Snook – 1836)
Mystifikace (Mystification – 1837, originál na Wikisource)
Ligeia (Ligeia – 1838, originál na Wikisource)
Mlčení – Bajka (Silence – A Fable – 1838, originál na Wikisource)
V tísni (A Predicament – 1838, originál na Wikisource)
Zánik domu Usherů (The Fall of the House of Usher – 1839, originál na Wikisource, česky v Krameriovi)
Rozhovor Eirose s Charmionem (The Conversation Of Eiros And Charmion – 1839, originál na Wikisource)
Ďábel ve zvonici (The Devil in the Belfry – 1839, originál na Wikisource)
William Wilson (William Wilson – 1839, originál na Wikisource)
Muž, který se rozpadl (The Man that Was Used Up – 1839, originál na Wikisource)
Muž davu (The Man Of The Crowd – 1840, originál na Wikisource)
Proč ten malý Francous nosí ruku v pásce (Why the Little Frenchman Wears His Hand on a Sling – 1840, originál na Wikisource)
Obchodník (The Business Man – 1840, originál na Wikisource)
Ostrov víl (The Island of the Fay – 1841, originál na Wikisource)
Tři neděle v týdnu (Three Sundays in a Week – 1841, originál na Wikisource)
Pád do Maelströmu (A Descent into the Maelström – 1841, originál na Wikisource)
Eleonora (Eleonora 1841, originál na Wikisource, v Krameriovi)
Nikdy se s čertem nesázej o hlavu! (Never Bet the Devil Your Head – 1841, originál na Wikisource)
Medailon (The Oval Portrait – 1842, povídka v češtině na Wikizdrojích)
Maska červené smrti (The Masque of the Red Death – 1842, originál na Wikisource, v Krameriovi)
Jáma a kyvadlo (The Pit and the Pendulum – 1842, povídka v češtině na Wikizdrojích)
Zlatý brouk (The Gold Bug – 1843, originál na Wikisource, česky v Krameriovi)
Černý kocour (The Black Cat – 1843, originál na Wikisource)
Zrádné srdce (The Tell-Tale Heart – 1843, povídka v češtině na Wikizdrojích)
O šizení jakožto exaktní vědě (Diddling, Considered as one of the Exact Sciences – 1843, originál na Wikisource)
Mesmerické odhalení (Mesmeric Revelation – 1844, originál na Wikisource)
Literární život váženého pana Tenta Nonce (The Literary Life of Thingum Bob, Esq. – 1844, originál na Wikisource)
Příběh z Rozeklaných hor (A Tale Of The Ragged Mountains – 1844, originál na Wikisource)
Předčasný pohřeb (The Premature Burial – 1844, originál na Wikisource)
Senzace s balónem (The Balloon-Hoax – 1844, originál na Wikisource)
Podlouhlá bedna (The Oblong Box – 1844, originál na Wikisource)
Vrah jsi ty! (Thou Art the Man – 1844, originál na Wikisource)
Anděl pitvornosti (The Angel of the Odd – 1844, originál na Wikisource)
Metoda doktora Téra a profesora Péra (The System of Dr. Tarr and Prof. Fether – 1844, originál na Wikisource)
Brýle (The Spectacles – 1844, originál na Wikisource)
Na slovíčko s mumií (Some Words with a Mummy – 1845, originál na Wikisource)
Démon zvrácenosti (The Imp of the Perverse – 1845, originál na Wikisource)
Tisící druhý Šeherezádin příběh (The Thousand-And-Second Tale of Scheherazade – 1845, originál na Wikisource)
Fakta případu monsieura Valdemara (The Facts in the Case of M. Valdemar – 1845, originál na Wikisource)
Sud vína amontilladského (The Cask of Amontillado – 1846, originál na Wikisource)
Smrtihlav (The Sphinx – 1846, originál na Wikisource)
Arnheimské panství (The Domain of Arnheim – 1847, originál na Wikisource)
Skokan (Hop-Frog – 1849, povídka v češtině na Wikizdrojích)
Von Kempelen a jeho objev (Von Kempelen and his Discovery – 1849, originál na Wikisource)
Landorova vila (Landor's Cottage – 1849, originál na Wikisource)
Povídky v anglickém originále (seřazeno podle roku vydání):
The Colloquy of Monos and Una – 1841
The Power of Words – 1841
Mellonta Tauta – 1849
X-ing a Paragrab – 1849
Romány
Příběhy Arthura Gordona Pyma (The Narrative Of Arthur Gordon Pym of Nantucket – 1838, česky v Krameriovi)
The Journal of Julius Rodman (1840) – nedokončený román.
Eseje
Maelzelův Šachista (Maelzel's Chess-Player – 1836, originál na Wikisource)
Kterak psáti článek pro Blackwood (How to Write a Blackwood Article – 1838, originál na Wikisource)
Filosofie nábytku (Philosophy of Furniture – 1840, originál na Wikisource)
A Few Words on Secret Writing (1841, originál na Wikisource)
Morning on the Wissahiccon (1844, originál na Wikisource)
Filosofie básnické skladby (The Philosophy of Composition – 1846, originál na Wikisource)
Eureka: Esej o hmotném a duchovním vesmíru (Eureka: A Prose Poem), 1848, originál na Wikisource)
The Rationale of Verse (1848, originál na Wikisource)
The Poetic Principle (1848, originál na Wikisource)
Ostatní díla
Maják – nedokončené dílo (povídka nebo román), dle fragmentu textu E. A. Poea dokončil Robert Bloch, nedokončený text E. A. Poea na Wikisource
The Conchologist's First Book (1838) – učebnice konchologie, která sice vyšla pod Poeovým jménem, ale napsal ji Thomas Wyatt. E. A. Poe jeho text upravil a zkrátil.
Povídkové sbírky a antologie
(česká a slovenská vydání obsahující povídky či básně E. A. Poea)
Jáma a kyvadlo & jiné povídky (Nakladatelství XYZ, Ilustroval Lukáš 'Musa' Musil, 2017)
Dobrodružství A.G.Pyma a jiné povídky (vydal Melantrich Praha roku 1929)
Anděl pitvornosti (Argo, 2007)
Černý kocour (Mladá fronta (edice Četba pro školy), 1988, 23-010-88, překlad Josef Schwarz, brožovaná, 152 stran, náklad 45 000)
Černý kocour a jiné hororové povídky (B4U Publishing, 2007, překlad Dana Krejčová, ilustrace Luis Scafati, 2. upr. vyd.: 2013, 96 s., )
Démon zvrácenosti: Detektivní a jiné senzační příběhy, Hynek, s.r.o., 1999, , překlad Josef Schwarz, vázaná, 184 stran, autor obálky: Petr Sacher
Edgar (Dryada, 2008)
Fantastic Tales / Fantastické příběhy (Fragment, 2004)
Havran – šestnáct českých překladů
Hrůzný stařec: Deset světových horrorů (Orbis, 1991)
Jáma a kyvadlo a jiné povídky / The Pit and the Pendulum and other stories (Garamond, 2001)
Jáma & kyvadlo a jiné fantastické příběhy (Nakladatelství XYZ, 2007)
Jáma a kyvadlo a jiné povídky (Odeon 1975, 1978, 1987, 1988 a Levné knihy KMa 2002)
Krajina stínů, (Aurora, 1998)
Lupiči mrtvol: Světové horory (Orbis, 1970)
Na slovíčko s mumií: Grotesky a jiné směšné příběhy (Hynek s.r.o., 1999)
Pád do Maelströmu a jiné povídky (Argo, 2007, , překlad Josef Schwarz a Ladislav Šenkyřík, vázaná, 248 stran, autor obálky: Alén Diviš)
Předčasný pohřeb: Horrory a jiné děsivé příběhy (Hynek s.r.o., 1999)
Předčasný pohřeb a jiné povídky (Mladá fronta, 1970)
Půlnoční povídky (Albatros, sestavily Zuzana Ceplová a Jarmila Rosíková, 1989)
Stráž u mrtvého a jiné hrůzostrašné povídky (Mladá fronta, sestavila Marie Švestková, 1969)
V mistrově stínu: Povídky Edgara Allana Poea (Nakladatelství XYZ, 2010, , překlad Vítězslav Nezval, Tomáš Pekárek, Josef Schwarz, Ladislav Šenkyřík, Jaroslav Vrchlický, vázaná, 384 stran, obálka: Isifa Image Service a Jakub Karman)
Vraždy v ulici Morgue a jiné povídky (Mladá fronta 1960, 1964, 1969)
Zlatý skarabeus a jiné povídky (Státní nakladatelství dětské knihy, 1967, překlad Vladimír Henzl, brožovaná, 82 stran, náklad 50 000, autor obálky: Marcel Stecker)
Zlatý skarabeus (Tatran, 1967, 295 stran)
Zlatý skarabeus: Devatero podivuhodných příběhů Edgara Allana Poea (Albatros (edice Klub mladých čtenářů), 1979, překlad Josef Schwarz, 228 stran, náklad 50 000)
Havran; Zlatý skarabeus; Príhody Arthura Gordona Pyma (Tatran, 1984, překlad Jana Kantorová-Báliková a kol., 622 stran)
Zrádné srdce: Výbor z díla (Naše vojsko, 1959, překlad Josef Schwarz, vázaná s papírovým přebalem, 676 stran)
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Překlady některých básní
Američtí spisovatelé science fiction
Američtí básníci
Američtí spisovatelé hororu
Romantičtí spisovatelé
Básníci tvořící anglicky
Spisovatelé píšící anglicky
Narození v roce 1809
Úmrtí v roce 1849
Muži
Narození 19. ledna
Úmrtí 7. října
Narození v Bostonu
Úmrtí v Baltimoru
Osobnosti na amerických poštovních známkách |
1110 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Druh%C3%A1%20sv%C4%9Btov%C3%A1%20v%C3%A1lka | Druhá světová válka | {{Infobox - válka
| střetnutí = Druhá světová válka
| konflikt =
| obrázek = Second world war europe animation large de.gif
| popisek = Animace vývoje války v Evropě
| trvání = 1. září 1939 – 2. září 1945()
| místo = Evropa, Středomoří, Afrika, Tichomoří, jihovýchodní Asie, Čína, Střední východ
| příčina = Přepadení vysílačky v Gliwicích.
| výsledek = Vítězství Spojenců:
Pád a rozdělení nacistického Německa.
Vytvoření Organizace spojených národů.
Ustanovení Spojených států a Sovětského svazu jako supervelmocí.
Počátek studené války.
| strana1 = Spojenci:
Francie
Sovětský svaz (od 1941)
Spojené státy americké (od 1941)
Čína Kuomintang i KS ČínyOkupované státy s exilovými vládami:
Československo
Polsko
Jugoslávská exilová vláda
Řecko
EtiopieOstatní Spojenci: Kanada
Jihoafrická unie
Egypt
Nepál
Filipíny
Mongolsko
Kuba
Okupován Spojenci: ÍránBývalí členové a spojenci Osy: Itálie (od 1943)
Rumunsko (od 1944)
Bulharsko (od 1944)
(od 1944)Kolonie a závislá území Spojeného království:
Palestina
Transjordánsko
Newfoundland
Jižní Rhodesie
Britské MalajskoKolonie a závislá území Francie: Západní Afrika
Rovníková Afrika
Maroko
Tunisko
Sýrie
Libanon
Indočína
| strana2 = Osa: Německo
Itálie (do 1943)
Japonsko
Maďarsko
Rumunsko (do 1944)
Bulharsko (do 1944)Kooperace s Osou: Sovětský svaz (do 1941)
(do 1944)
Vichistická Francie
Svobodná Indie
Irácké království (1941)Podpora: ŠpanělskoLoutkové státy a kolonie Osy:Loutkové a klientelistické státy Německa: Protektorát Čechy a Morava
Slovensko
Chorvatsko
Srbsko (1941–1944)
Černá Hora (1943–1944)
Albánie (1943–1944)
Italská sociální republika (1943–1945)
Maďarský stát (1944–1945)Loutkové státy a kolonie Itálie: Italská Libye
Východní Afrika
Albánie (1939–1943)
Chorvatsko (1941–1943)
Černá Hora (1941–1943)Loutkové a klientelistické státy Japonska: Nankinská republika
Barma
Vietnam
Laos
Kambodža
Indonésie
FilipínyKolonie Vichistické Francie: Západní Afrika
Maroko
Tunisko
Sýrie
Libanon
Indočína
| velitel1 = Winston Churchill Josif Stalin Franklin Roosevelt Harry S. Truman ČankajšekMao Ce-tung Charles de Gaulle
| velitel2 = Adolf Hitler Viktor Emanuel III. Benito Mussolini Hirohito Hideki Tódžó
| ztráty1 = Přes 14 milionů vojákůPřes 36 milionů civilistůCelkové ztráty:Přes 50 milionů
| ztráty2 = Přes 8 milionů vojákůPřes 4 miliony civilistůCelkové ztráty:Přes 12 milionů
}}Druhá světová válka' byl globální vojenský konflikt v letech 1939–1945, jehož se zúčastnila většina států světa. Tento konflikt se stal s více než 62 miliony obětí na životech dosud největším a nejvíce zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva.
Brzy po okupaci zbytku Československa 15. března 1939 vypukla válka v Evropě. Začala dne 1. září 1939, když nacistické Německo přepadlo Polsko. Krátce poté vyhlásily Francie, Spojené království a státy Commonwealthu Německu válku. 17. září napadl Polsko i Sovětský svaz (SSSR). Německé invazi do Polska předcházela jeho smlouva o neútočení se SSSR, takzvaný pakt Ribbentrop–Molotov, podepsaná 23. srpna 1939. V tajném protokolu k tomuto paktu si tyto dva státy dočasně rozdělily sféry vlivu. V důsledku toho byl de facto uvolněn prostor pro vojenskou expanzi obou stran.
Blesková válka na západě Evropy začala dne 10. května 1940, kdy německý Wehrmacht na rozkaz Adolfa Hitlera překročil hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska, a poté obešel obrannou Maginotovu linii. Po rychlé porážce francouzské armády vstoupila německá vojska 14. června do Paříže. Francie kapitulovala 22. června 1940 a Hitlerova vojska obsadila postupně celou zemi.
Sovětský svaz se stal jedním ze Spojenců druhé světové války proti Ose Berlín–Řím–Tokio poté, co hitlerovské Německo zahájilo dne 22. června 1941 proti němu rozsáhlou a ničivou operaci Barbarossa. Zprvu musela Rudá armáda ustupovat až k Moskvě. Po urputných bojích, např. v bitvě u Stalingradu (podzim 1942 – zima 1943), začala sovětská vojska zatlačovat Wehrmacht západním směrem a dne 2. května 1945 dobyla Berlín.
Dne 7. července 1937 se udál incident na mostě Marca Pola v Pekingu. Tímto relativně malým vojenským střetnutím de facto vznikla druhá čínsko-japonská válka, zprvu bez formálního válečného stavu mezi Japonským císařstvím a Čínskou republikou. Japonsko poté pokračovalo ve své rozsáhlé expanzi proti čínským územím, pak přepadlo a dobylo řadu zemí v jihovýchodní Asii. Dne 7. prosince 1941 zaútočila letadla z japonských letadlových lodí na americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech. Den poté vstoupily Spojené státy americké do války proti Japonsku. Teprve 9. prosince 1941 vyhlásila čínská vláda oficiálně Japonsku válku. 11. prosince 1941 vyhlásily nacistické Německo a Itálie válku Spojeným státům, čímž byl utvrzen stav globálního konfliktu.
Konec války v Evropě nastal 8. května 1945 bezpodmínečnou kapitulací Německa. Po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září 1945.
Příčiny války bývají hledány v důsledcích ideologií a politických směrů, jako jsou nacionalismus a imperialismus. Podle některých historiků byla jednou z hlavních příčin nespokojenost vládnoucích kruhů Německa s dopady Versailleské smlouvy, která měla prohloubit pocit ponížení po prohrané první světové válce, a v následcích velké hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let. Tyto vlivy zásadním způsobem oslabily mnoho evropských států, čímž umožnily vzestup nacismu, italského fašismu a sovětského komunismu.
Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a nehumánní zacházení s válečnými zajatci, zvláště se sovětskými vojáky ze strany Německa. Průběhem bojů bylo podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Nejhorším příkladem genocidy se stal holokaust, kterému na základě nacistické rasové ideologie padlo za oběť šest milionů Židů v koncentračních táborech a na jiných místech v mnoha zemích Evropy. Masakr čínského obyvatelstva, který spáchali Japonci v Nankingu v prosinci 1937, byl jedním z největších zločinů. V rámci operace Intelligenzaktion zlikvidovali němečtí nacisté 60 000 až 100 000 příslušníků polské inteligence. V roce 1940 provedla sovětská NKVD tzv. katyňský masakr, při kterém bylo povražděno přibližně 22 000 polských důstojníků a příslušníků inteligence. Milionové oběti utrpělo slovanské civilní obyvatelstvo – Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Poláci a jiní – na územích východní fronty, kde ztratilo životy osm milionů lidí. Ti podléhali nemocem a hladu vyvolaným válečnými operacemi a masakrům páchaným na územích obsazených Wehrmachtem a jednotkami Waffen-SS.
Válečné úsilí pohlcovalo téměř veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů. Mnoho států utrpělo nepředstavitelné materiální ztráty a devastaci svého kulturního dědictví. Lze proto hovořit o tom, že se jednalo o totální válku. Téměř všechny zúčastněné strany se v menší či větší míře odchylovaly od požadavku vést válku „civilizovanými metodami“. I když Spojené království v roce 1940 odmítalo plošné nálety na nepřátelská města, posléze se k nim spolu se Spojenými státy samo uchýlilo.
V samotném závěru světové války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla a je i v současnosti prevence vzniku dalších válečných konfliktů. Po skončení války upevnily vítězné mocnosti USA a SSSR své postavení dvou světových supervelmocí. Jejich stále větší vzájemný antagonismus vedl k bipolárnímu rozdělení světa a k počátku studené války. První generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Josif Stalin spustil napříč evropským kontinentem železnou oponu, která od sebe oddělila svobodný západní svět a komunistické státy ve Východní Evropě poddané Sovětům. Vedlejším efektem války byl také vzrůst požadavků na právo na sebeurčení mezi národy ovládanými koloniálními mocnostmi, což vedlo k akceleraci dekolonizačních hnutí v Asii a v Africe.
Jednalo se o nejrozsáhlejší válku v dějinách, které se přímo účastnilo více než 100 milionů lidí z více než 30 zemí. Ve stavu totální války vrhli hlavní účastníci do válečného úsilí veškeré své hospodářské, průmyslové a vědecké kapacity, čímž se smazaly rozdíly mezi civilním a vojenským obyvatelstvem.
Příčiny a předehra k válce
Příčiny druhého celosvětového konfliktu po pouhých dvaceti letech tkvěly podle názoru mnoha historiků v nespokojenosti některých států (a jejich obyvatelstva) s výsledky první světové války, ale také v jejich přetrvávajících imperiálních ambicích. Tyto motivy k obnoveným agresím se zahnízdily především v Německu, Itálii a Japonsku. Poražené Německé císařství (resp. následnická Výmarská republika) bylo podle Versailleské smlouvy přinuceno vzdát se významné části svého předválečného území ve prospěch vítězné Francie a obnoveného Polska. Německo smělo nadále udržovat jenom omezené vojenské síly a muselo se zavázat k platbám vysokých válečných reparací. Italské království, sice jeden ze států stojících na straně vítězů první světové války, si vydobylo některá území (např. Jižní Tyrolsko), která však považovalo za nedostatečnou kompenzaci za předchozí ztráty na lidských životech a materiální ztráty. Současně se cítilo neuspokojeno ve svých velmocenských ambicích. Taktéž ve válce vítězné Japonské císařství neuspělo ve snaze posílit svoji kontrolu Číny a krom toho se domnívalo, že pro svůj další hospodářský rozvoj potřebuje naprostou kontrolu zdrojů surovin, které nemohlo získávat na svém prostorově omezeném ostrovním území (mj. ropu).
V průběhu dvacátých let se demokratické mocnosti pokusily zabezpečit trvalost versailleského uspořádání Evropy diplomatickými kroky k zajištění stabilního míru. V roce 1920 byla proto vytvořena Společnost národů se sídlem v Ženevě (ve francouzsky mluvící části Švýcarska), jež měla fungovat jako fórum, na němž by národy mírovým způsobem urovnávaly svoje spory. O pět let později byly v rovněž švýcarském Locarnu sjednány dohody, jimiž byla poskytnuta záruka trvalosti německo-francouzské hranice. Také případné územní spory mezi Německem a jeho východními sousedy měly být řešeny rozhodčím řízením (arbitráží). V roce 1928 byl nadto uzavřen Briandův–Kelloggův pakt, který všem účastnickým státům zakazoval vedení útočné války.
Mírové snahy však dostaly povážlivé trhliny jednak obnoveným izolacionismem Spojených států amerických, především však rozmachem různých totalitních režimů. K tomu výraznou měrou přispěla velká hospodářská krize, jež měla po roce 1929 devastující vliv na světové hospodářství. Již předtím vedla Ruská občanská válka k vytvoření komunistické RSFSR a později Sovětského svazu, v němž se po Leninově smrti v roce 1924 chopil moci Josif Stalin. Po pochodu na Řím v roce 1922 převzal vládu v Itálii Benito Mussolini, jenž zde vytvořil první fašistickou diktaturu světa. Rostoucí vliv armády na císařskou vládu v Japonsku vedl k nastolení výbojného militaristického režimu. Po mukdenském incidentu obsadilo Japonsko v roce 1931 Mandžusko, které přeměnilo ve svůj loutkový stát Mandžukuo.
Ekonomický rozvrat země na počátku třicátých let a již se projevující expanzionistické tendence v Německu měly za následek vzestup Adolfa Hitlera, vůdce nacionálních socialistů (NSDAP), který sliboval německému národu zrušení Versailleské smlouvy a postupně také zajištění „životního prostoru“ na Východě (Lebensraum). 30. ledna 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem, načež během několika málo měsíců realizoval skutečnou nacistickou revoluci. V roce 1935 byla v Německu obnovena branná povinnost, čímž bylo urychleno obnovení německé armády (Wehrmacht), a rovněž bylo připojeno Sársko. V témže roce napadla fašistická Itálie pod vedením Benita Mussoliniho za blahovolného přihlížení Společnosti národů Habeš, tj. dnešní Etiopii, kterou po svém vítězství v italsko-etiopské válce okupovala. V naprostém rozporu se smlouvami z Versailles a Locarna provedl Hitler v březnu 1936 remilitarizaci Porýní. Francie a Spojené království se však zdržely jakýchkoli protiakcí.
V červenci roku 1936 vypukla španělská občanská válka. Nacionalistické síly fašistického generála Francisca Franca se postavily proti španělské vládě vedené levicovými republikány, která byla podporována Sovětským svazem a tzv. mezinárodními brigádami. Franco v tomto krvavém střetu, při kterém byly páchány zločiny proti civilistům, jako bylo bombardování Guerniky frankisty nebo naopak vraždění kněží republikány, zvítězil po třech letech válčení za pomoci Hitlerova Německa a Itálie.
V říjnu 1936 vytvořily Německo a Itálie tzv. Osu Berlín-Řím. O měsíc později sjednaly Německo a Japonsko protisovětské spojenectví, nazvané pakt proti Kominterně, čímž vznikla Osa Berlín–Řím–Tokio. V červenci 1937 napadlo Japonsko Čínu, čímž započala druhá čínsko-japonská válka. Čínští nacionalisté a komunisté, válčící proti sobě, uzavřeli mír, aby společně čelili cizím útočníkům. Přesto Japonci brzy dobyli Šanghaj a Nanking, kde byl spáchán obrovský masakr na civilním obyvatelstvu, a průmyslové oblasti na severovýchodě země.
Hitlerův expanzionismus v Evropě vedl 12. března 1938 k tzv. anšlusu Rakouska, tedy připojení tohoto malého státu k Německé říši, proti čemuž Spojené království a Francie, přes své znepokojení německým postupem a jeho stále se stupňujícím zbrojením, nijak nezasáhly.
12. září 1938 pohrozil Hitler Československu válkou, pokud by Německu nebylo vydáno československé pohraniční území obývané sudetskými Němci. Toto vyvolalo v českém pohraničí puč organizovaný Sudetoněmeckou stranou. Československá armáda sice tento puč potlačila, ale od 19. září začaly proti Československu útočit jednotky Sudetoněmeckého Freikorpsu vyzbrojovaného Německem. Datum začátku této teroristické kampaně bylo pozdější československou exilovou vládou v Londýně určeno jako datum, kdy Československo vstoupilo do válečného stavu s Německem. Britský premiér Neville Chamberlain mezitím inicioval rozhovory, jež vyvrcholily 29. září 1938 přijetím Mnichovské dohody. Ačkoliv byly Francie a Spojené království formálně spojenci Československa, obětovaly svým souhlasem s touto dohodou (u které asistoval Mussolini jako představitel Itálie) jeho teritoriální celistvost a bezpečnost. Jedinou zemí, která byla ochotná jít se svými vojsky a letadly na pomoc Československu, byl Sovětský svaz, s kterým ČSR měla rovněž uzavřenou Dohodu o vzájemné vojenské pomoci. Sovětský svaz ale nezískal souhlas Polské republiky a povolení k transportu vojáků a přeletu letadel přes území Polska. Poláci dokonce vyhlásili, že pokud se Sovětský svaz pokusí dopravit vojáky přes území Polska leteckým mostem, vojáci Polska budou po letadlech střílet.
Mnichovskou dohodou, která byla de facto diktátem Československu, byla země donucena bez boje odstoupit nacistickému Německu postupně několik pásem Sudet s německým a také českým obyvatelstvem. Rovněž Maďarsko a v menší míře i Polsko zabraly části československého území. Okleštěné a jakékoliv další obrany neschopné Československo obdrželo pouze Hitlerovu „záruku“, že nezabere žádné jeho další území. Bezprostředně poté došlo k nucenému odchodu Čechů, Židů a německých odpůrců Adolfa Hitlera do zbytku Československa. Chamberlain věřil, že dosáhl „míru pro naši dobu“. Neuplynulo ani šest měsíců a 15. března 1939 Hitler porušil svůj příslib. Německý Wehrmacht obsadil zbytek českých zemí, které byly přeměněny v Protektorát Čechy a Morava. Rovněž okleštěné Slovensko, pod vedením Jozefa Tisy, vyhlásilo již 14. března svoji nezávislost jako tzv. Slovenský stát, stalo se však německým satelitem. V březnu 1939 obsadili nacisté také litevský přístav Klaipėda.
Pobouřeni agresí proti druhé Československé republice a Hitlerovými výhrůžkami vůči Polsku kvůli Gdaňsku, se Britové a Francouzi zaručili za polskou nezávislost a bezpečnost. Fašistická Itálie v dubnu 1939 obsadila Albánii. Sovětský ministr zahraničí Maxim Litvinov se snažil ve 30. letech orientovat sovětskou zahraniční politiku na spojenectví se západními mocnostmi a vystupoval proti Německu, ale po Mnichovské dohodě se Stalin této politiky zřekl. Vzájemná nedůvěra mezi Stalinem a západními demokraciemi nakonec přispěla ke sjednání paktu Ribbentrop–Molotov, v němž se Německo a SSSR 24. srpna 1939 zavázaly k oboustranné neutralitě. V tajném dodatku k této smlouvě se tyto dvě velmoci dohodly, že západní a střední část Polska obsadí Německo a část východního Polska obsadí Sovětský svaz. Jak se později ukázalo, jen na krátkou dobu.
Už v noci z 25. na 26. srpna došlo k prvnímu ozbrojenému střetu mezi Německem a Polskem. Byl jím takzvaný Jablunkovský incident, přestřelka v Mostech u Jablunkova.
Průběh války
Vzestup Osy
Přepadení Polska
Druhá světová válka začala 1. září 1939 německým a slovenským útokem proti Polsku.
Již v předchozích dnech provedli Němci několik fingovaných provokací, jako bylo přepadení vysílačky v Gliwicích příslušníky Sicherheitsdienstu(SD) v polských uniformách, které měly ospravedlnit jejich invazi. Třebaže polská armáda nebyla početně o mnoho slabší než Wehrmacht, svojí úrovní výzbroje a výstroje nepředstavovala pro útočníka rovnocenného soupeře. Polská vláda spoléhala na podporu Francie a Velké Británie, které v souladu s dřívějšími zárukami vyhlásily po marném vypršení ultimáta 3. září Německu válku. Vlastní invaze do Polska byla zahájena bombardováním města Wieluń. Německá Luftwaffe ihned poté zaútočila proti polským vojenským a komunikačním cílům. Sotva po čtyřech dnech bojů prolomila dvě velká německá vojenská uskupení, útočící z Pomořanska a ze Slezska, polskou obrannou linii. Rychle se pohybující německé pancéřové a motorizované divize vyrazily vstříc Varšavě a Brestu, v čemž jim těžkopádná polská pěchota nedokázala zabránit. Západní novináři použili k popisu tohoto nového způsobu vedení boje termínu Blitzkrieg („blesková válka“).
Mezi 8. až 10. září se Němci přiblížili ze severu a jihu k Varšavě, avšak polské divize sevřené v Poznani, západně od Varšavy, podnikly rozhodný protiútok. 17. září překročila Rudá armáda polské východní hranice a v tentýž den byla Varšava zcela obklíčena Němci. Po dalších jedenácti dnech bojů a intenzivního dělostřeleckého a leteckého bombardování se obležené polské hlavní město vzdalo. V té době byla prakticky celá země v rukou Němců a Sovětů, pouze izolované kapsy vytrvávaly v odporu, jenž trval do 6. října. Po završení bojů si Němci a Sověti rozdělili svoji kořist: západní území Polska byla začleněna do Říše, zatímco část východního Polska se stalo součástí Sovětského svazu. Střední Polsko bylo přeměněno v Generální gouvernement okupovaný Němci. Na dobytém území byly zahájeny rozsáhlé represálie proti civilnímu obyvatelstvu. Probíhaly deportace na nucené práce, popravy Židů a likvidace polské inteligence v rámci tzv. operace Tannenberg. Na tomto teroru se podílely především Himmlerovy Einsatzgruppen a jednotky SS-Totenkopfverbände. Stejně nemilosrdné metody uplatňovali Sověti ve východní části Polska. 22 000 polských důstojníků a členů polské inteligence zajatých Rudou armádou bylo na Stalinův příkaz popraveno NKVD v tzv. katyňském masakru.
Zimní válka
Poté, co Finsko po více než dvou měsících diplomatického nátlaku odmítlo sovětské požadavky na odstoupení území, bylo 30. listopadu 1939 napadeno Rudou armádou. Vzhledem k drtivé sovětské převaze očekával Stalin rychlé a snadné vítězství, avšak Sověti Finy hrubě podcenili. Díky obratné taktice dokázala finská armáda vedená maršálem Mannerheimem zadržovat Sověty až do března 1940. Rudá armáda, jejíž velení bylo zdecimováno stalinskými čistkami, přišla o 200 000 mužů, zatímco finské ztráty činily 25 000 mužů. Britové a Francouzi zvažovali vojenskou operaci na podporu Finska, ovšem dříve než mohla být uskutečněna, byla 13. března 1940 podepsána mírová smlouva, podle níž muselo Finsko odstoupit Sovětům část Karélie. Německé poznatky z tohoto konfliktu přivedly Hitlera k přesvědčení, že Rudá armáda nemůže být pro Wehrmacht vážnou překážkou. V důsledku tohoto sovětského útoku se Finové v roce 1941 zapojili do německého tažení proti SSSR, aby se v tzv. pokračovací válce pokusili dobýt zpět ztracená území. I když byli Finové spojenci Německa, zachránili si svoje židovské spoluobčany před holokaustem. O židovské otázce se finská vláda odmítla s Němci vůbec bavit.
Obsazení Dánska a Norska
Velitel německého válečného námořnictva (Kriegsmarine) vyzýval od podzimu 1939 Hitlera k okupaci Norska, jehož přístavy představovaly optimální základny pro německé ponorky. V polovině prosince Hitler projevil souhlas, načež byl vypracován plán Unternehmen Weserübung, podle něhož mělo být Norsko obsazeno po souběžném vylodění německých pozemních sil v osmi největších přístavech. Plán zahrnoval také okupaci Dánska, které mělo poskytnout letecké základny. Svoji roli v Hitlerově rozhodnutí sehrála rovněž důležitost nezamrzajícího norského přístavu Narvik, jenž sloužil jako překladiště při dovozu švédské železné rudy do Německa během zimních měsíců. Této skutečnosti si byli dobře vědomi i Britové, kteří chystali vlastní výsadek v Narviku, odkud hodlali obsadit švédské rudné doly u Kiruny a Gällivare. S vypuknutím Zimní války se k tomu přidal i britsko-francouzský plán na podporu Finů v jejich boji proti Sovětům. Po skončení Zimní války se ale spojenecké plánování opět omezilo pouze na zastavení dodávek švédské rudy do Německa.
Ráno 8. dubna položili Britové v rámci operace Wilfred minové pole v norských výsostných vodách Vestfjordenu (přístup k Narviku). Bylo už ale pozdě, neboť již 3. března Hitler rozhodl upřednostnit Weserübung před Fall Gelb a 2. dubna bylo rozhodnuto, že k útoku na Dánsko a Norsko dojde 9. dubna 1940. Dánsko se vzdalo po krátkém odporu během jediného dne, ale dánská vláda a ozbrojené síly si zachovaly relativní nezávislost (za cenu kolaborace s Německem) až do 28. srpna 1943, kdy v rámci operace Safari Němci převzali plnou kontrolu. Dánsko bylo jedinou okupovanou zemí, kde se většina židovské populace zachránila před nacistickým holokaustem. Většina z asi sedmi tisíc židů přešla před hlavním německým zátahem na dánské židy (1./2. října 1943) do neutrálního Švédska.
V Norsku narazili Němci na houževnatý odpor. Většina vylodění proběhla úspěšně s výjimkou Osla, které bylo dobyto teprve německými výsadkáři. V Narviku se Němcům podařilo obsadit město i přístav, záhy však byli obklíčeni takřka pětinásobnou přesilou Britů, Francouzů a Norů, podporovaných Královským námořnictvem (Royal Navy). V následné bitvě o Narvik byli Němci koncem května nuceni město vyklidit a ustoupit směrem k hranicím Švédska, ovšem vývoj situace ve Francii přiměl Spojence počátkem června ke stažení jejich oddílů z Norska. Němci zde později instalovali loutkovou vládu pod vedením norského zrádce Vidkuna Quislinga.
Německý útok na západ
Dva dny po vyhlášení války Německu podnikli Francouzi omezenou a spíše symbolickou ofenzívu do Sárska. Následovalo klidné období na západní frontě, označované jako Sitzkrieg („válka vsedě“, případně „podivná válka“), které kvůli nepříznivému podzimnímu počasí a neočekávaně vysokým německým ztrátám v Polsku pokračovalo až do jara následujícího roku. Důvody francouzské pasivity spočívaly v defenzivní mentalitě, v jejímž duchu se francouzská armáda spoléhala na silně opevněnou pohraniční Maginotovu linii. Ta však nebyla vybudována podél hranic s Belgií. Na počátku října pověřil Hitler Vrchní velení armády (Oberkommando des Heeres) vypracováním plánu pro tažení proti Francii, nazvaném Fall Gelb.
Na jaře 1940 byl německý plán útoku proti Francii a státům Beneluxu hotov. Původní záměru měla být invaze na západ provedena podobně jako v první světové válce. Nicméně generál Erich von Manstein a jeho spolupracovníci přesvědčili Hitlera, aby jádro obrněných sil soustředil k rychlému postupu přes Ardenský les a řeku Mázu, přičemž následný průlom měl vést k rozštěpení spojeneckých armád ve dví. Ardeny představovaly kopcovitý, hustě zalesněný terén naprosto nevhodný pro operace tanků, avšak Manstein tvrdil, že nepřítel zde nebude očekávat masivní útok, čímž bude dosaženo momentu překvapení. Obě válčící strany disponovaly stejně početnými armádami. Spojenci měli převahu v tancích, naproti tomu německá Luftwaffe měla nad svými protivníky navrch ve vzduchu, což se spolu s pružnější organizací německých pancéřových sil ukázalo jako rozhodující faktor.
Vlastní útok započal 10. května 1940, kdy Wehrmacht překročil hranice Belgie, Holandska a Lucemburska. Němečtí výsadkáři obsadili důležitá letiště, mosty a strategicky významnou belgickou pevnost Eben-Emael. V reakci na německý vpád do Beneluxu postoupil britský expediční sbor a část francouzských armád do Belgie na linii řeky Dyle, kde hodlaly zastavit německý postup. Tím však šly na ruku Mansteinovu plánu, neboť v téže době se sedm z deseti německých pancéřových divizí valilo nikým nezpozorováno ardenskými průsmyky. Po třech dnech, kdy se setkaly jen se slabým odporem, dorazily německé tanky vedené generálem Guderianem u Sedanu k řece Máze, kterou 14. května po urputném boji zdolaly. V tentýž den podnikla Luftwaffe ničivý nálet na Rotterdam, načež Holandsko kapitulovalo. O tři dny později padl také Brusel. Po překročení Mázy se německé tankové divize ocitly v nížině severní Francie a 20. května dosáhly ústí řeky Sommy do kanálu La Manche, čímž byl završen Mansteinův „sek srpem“ (Sichelschnitt). Britové se pokusili zasáhnout bok německých divizí u Arrasu, avšak poté, co byli odraženi, se ocitli v obklíčení. Do 27. května vedl neustálý německý postup k sevření britských a francouzských jednotek u Dunkerque. Na záchranu obklíčených vojsk byla proto zahájena operace Dynamo, v níž se i přes nepřetržité německé nálety britským vojenským i civilním plavidlům podařilo do 4. června evakuovat z Dunkerque takřka 340 000 spojeneckých vojáků. Evakuován byl téměř celý expediční sbor a rovněž 110 000 příslušníků francouzské armády. K této záchraně Spojenců přispěl i Hitlerův rozkaz z 24. května, ve kterém, na doporučení některých generálů, zakázal tankům pokračovat v postupu, aby šetřil své cenné pancéřové divize.
Němci obnovili 5. června ofenzívou na řekách Sommě a Aisně útok do nitra Francie a již po čtyřech dnech překročili řeku Seinu. 10. června se zapojila do války po boku Německa i Mussoliniho Itálie. Útok Italů v Alpách skončil ale navzdory italské převaze pohromou. 14. června vstoupil triumfující Wehrmacht do Paříže, která byla ještě předtím prohlášena otevřeným městem. V téže době byla prolomena Maginotova linie. Za těchto kritických okolností byl francouzským předsedou vlády jmenován Philippe Pétain, hrdina z první světové války. Ten zahájil okamžitě vyjednávání o příměří, které bylo uzavřeno 22. června v Compiègne v tomtéž železničním vagóně, v němž Němci podepsali příměří v roce 1918. 17. června Sovětský svaz poblahopřál Německu k brilantnímu vítězství.
Blitzkrieg na západě tak skončil po pouhých šesti týdnech. Podle podmínek příměří byla Francie rozdělena na dvě části. Sever a západ země, kde se nacházely důležité letecké základny pro válku s Brity a přístavy v Atlantském oceánu, byly okupovány Wehrmachtem. Jižní a východní část Francie setrvala pod kontrolou Pétainovy vlády, která se usadila ve městě Vichy. Pétain zde nastolil kolaborantský, loutkový vichistický režim zcela loajální vůči Německu. Mezitím se v Londýně do čela exilového hnutí Svobodných francouzských sil (Forces françaises libres) postavil služebně nejmladší generál Charles de Gaulle. Francouzská flota zakotvená u alžírského Oranu byla však 3. července napadena britským námořnictvem, aby nepadla do rukou Němců.
Obsazení rumunských území a pobaltských republik Sovětským svazem
Sovětský svaz v červnu 1940 obsadil a anektoval části tehdejšího Rumunska. Okupoval a anektoval také nezávislé republiky Litva, Lotyšsko a Estonsko.
Bitva o Británii
Po vítězství nad Francií ovládal Adolf Hitler v létě 1940 přímo nebo prostřednictvím spojenců téměř celou Evropu. Jeho jediným zbývajícím nepřítelem zůstávala osamocená Velká Británie, jejíž nový ministerský předseda Winston Churchill sliboval Britům ve svých burcujících projevech pouze „krev, pot a slzy“. Nicméně britská armáda se po katastrofě ve Francii nacházela v troskách. Jedinou překážkou, která bránila Hitlerovým armádám v podrobení Britských ostrovů a jež mohla zmařit chystanou invazi (operace Seelöwe), bylo nyní britské letectvo (Royal Air Force) v čele s leteckým maršálem Hughem Dowdingem. Zlomit sílu RAF se v nadcházející bitvě pokusila německá Luftwaffe, jejímž velitelem byl Hermann Göring. Němci rovněž doufali, že Británii izolují a vyhladoví s pomocí svých ponorek, operujících z Francie a Norska.
Samotná letecká bitva začala krátce po dobytí Francie. V první fázi se Luftwaffe zaměřila na britské konvoje, které během tzv. bitvy o kanál (Kanalkampf) vytlačila z Lamanšského průlivu. Hlavní útok byl zahájen 13. srpna, v tzv. „den orla“ (Adlertag). Němci nejprve částečně neutralizovali britský radarový systém a zaútočili proti přístavům a vojenským a leteckým zařízením na pobřeží. V průběhu této fáze boje utrpěly obě strany nejvyšší ztráty za celou bitvu. Později se Luftwaffe zaměřila proti letištím RAF ve vnitrozemí a leteckým továrnám. V závěrečné etapě boje, na počátku září, podnikli Němci denní útoky na Londýn a jiná velká britská města, jako bylo třeba Coventry, s cílem zlomit morálku jejich obyvatel. Konečně 15. září Britové přesvědčivě odrazili rozsáhlý německý útok, načež Hitler nařídil odložit vylodění na neurčito. Luftwaffe i nadále pokračovala v bombardování měst (Blitz). Kvůli velkému množství zničených letadel se však od října omezovala pouze na noční útoky, které si i přesto do jara následujícího roku vyžádaly přes 40 000 životů. V bitvě o Británii usilovali Němci o zničení nepřátelských stíhaček, avšak podcenili význam radaru pro obranu Britů. Navíc britský průmysl dokázal vždy plně nahrazovat ztráty vlastních strojů. Značný podíl na tomto vítězství „nemnohých“ náležel kromě britských pilotů také Polákům, Kanaďanům, Novozélanďanům, Čechoslovákům, Belgičanům a zástupcům mnoha jiných národů.
Řecko a Jugoslávie
Již od třicátých let směřoval Benito Mussolini své velmocenské ambice na Balkánský poloostrov. V dubnu 1939 okupovala italská vojska Albánii, z níž 28. října 1940 zahájila překvapivý útok proti Řecku. Ovšem ofenzíva špatně vybavených a nedostatečně motivovaných italských vojáků selhala sotva po několika dnech. Řekové přiměli italské agresory k přechodu do defenzívy a vzápětí je zatlačili zpět do Albánie. Vzhledem k nebezpečí porážky svého spojence a z obav z britského zásahu, jenž by mohl ohrozit německou kontrolu rumunských ropných polí, vydal v prosinci Hitler pokyn k vypracování plánů tažení na Balkán (operace Marita). Zároveň byla zahájena diplomatická ofenzíva, v jejímž rámci se na stranu mocností Osy přidaly Rumunsko, Maďarsko a Bulharsko. Na konci března 1941 se k Ose připojila i Jugoslávie, avšak protiněmecké demonstrace a puč jugoslávských leteckých důstojníků měl za následek vystoupení Jugoslávie z aliance.
6. dubna 1941 překročily německé divize z Rakouska, Rumunska a Bulharska hranice s Jugoslávií, souběžně Luftwaffe podnikla ničivý nálet na Bělehrad. Jugoslávská obrana byla brzy prolomena a už 10. dubna 1941 stanuly jednotky Wehrmachtu v chorvatském Záhřebu, kde byly uvítány jásajícími davy. Bělehrad dobyly německé pancéřové divize dva dny nato a 17. dubna přijalo jugoslávské velení svou bezpodmínečnou kapitulaci. Poražená Jugoslávie byla rozdělena mezi vítězné státy a na jejích troskách byl vyhlášen tzv. Nezávislý stát Chorvatsko pod vedením Ustašovců.
Řekové posílení britskými jednotkami, přesunutými ze severní Afriky, kladli Němcům houževnatější odpor. Německý postup do vnitrozemí ztěžoval také nepříznivý hornatý terén. Po překonání Metaxasovy linie padlo 9. dubna 1941 do rukou Němců město Soluň, takže téměř polovina řecké armády byla uvězněna ve východní Makedonii. Během dvou týdnů byli Řekové obklíčeni rovněž v Epiru. Britové se pokusili zadržet Němce u Thermopyl, avšak poté, co byla jejich obrana zdolána, zahájili obojživelnou evakuační operaci. 27. dubna 1941 vstoupily oddíly Wehrmachtu do Athén a na Peloponés, čímž bylo balkánské tažení ukončeno.
O necelý měsíc později, 20. května 1941, provedly německé vzdušné síly leteckou invazi na Krétu. Při tomto útoku však němečtí výsadkáři utrpěli těžké ztráty a také zprvu nedokázali dobýt žádné letiště potřebné k zajištění příchodu posil a k plynulému zásobování. Kvůli špatné koordinaci a komunikaci mezi jednotkami britského Commonwealthu a intenzivním útokům Luftwaffe se však Němcům nakonec podařilo konsolidovat svoje pozice a vytlačit Spojence z ostrova. Hitler nicméně do budoucna zakázal provádění jakýchkoli dalších výsadkových operací.
Válka v Africe a na Středním východě
Severoafrické tažení začalo v září 1940, kdy 160 000 italských vojáků proniklo z Libye do Egypta, jenž byl protektorátem Britů. Italský postup se však zastavil po pouhých sto kilometrech, načež začátkem prosince zahájilo 36 000 britských, australských, indických, novozélandských a jihoafrických vojáků protiútok, při němž byli Italové vytlačeni do Libye. V pokračujících bojích byli Italové nuceni ustoupit na Kyrenaiku, kde byla většina italské armády posléze polapena a zničena britským útokem napříč poloostrovem. Po tomto katastrofálním vývoji nezbylo Mussolinimu než požádat o pomoc Hitlera, který vyslal do severní Afriky dvě divize pod velením generála Rommela. Ihned po svém příchodu koncem března 1941 se Rommel vrhl do ofenzívy. Po překonání britské obrany, oslabené stažením části sil do Řecka, dobyl jeho Afrikakorps zpět Kyrenaiku a přístav Benghází. V dubnu dorazily Rommelovy tanky k libyjskému přístavu a pevnosti Tobruk, bráněnému australskými vojáky. Jelikož Tobruk představoval překážku postupu do Egypta, pokusili se ho Němci třikrát dobýt, avšak jejich úsilí skončilo neúspěchem. Podobně dopadly také britské snahy o vyproštění, načež se Rommel uchýlil k obléhání pevnosti, jež se protáhlo na osm měsíců.
Zatím v květnu 1941 přemohlo vojsko Commonwealthu proněmeckou vládu v Iráku, která byla podporována německými vzdušnými silami z letišť ve vichistickou vládou kontrolované Sýrii. Během června a července proto Britové spolu se Svobodnými Francouzi obsadili Sýrii a Libanon. Už v lednu pronikly smíšené britské a koloniální oddíly do Etiopie a do konce května 1941 porazily zde umístěné italské vojsko, čímž Italská východní Afrika vzala za své.
Přepadení Sovětského svazu
Boj proti bolševismu náležel společně se získáním „životního prostoru“ na východě mezi hlavní motivy Hitlerovy politické kariéry. Vlastní tažení proti Sovětskému svazu, jež mělo být podle nacistické rasové ideologie vedeno jako vyhlazovací válka, bylo připravováno již od vítězství nad Francií v létě 1940. Operace Barbarossa, jak byl výsledný plán pojmenován, předpokládala rozdělení německých vojenských sil do třech skupin armád. Na severu měly být obsazeny pobaltské státy a Leningrad. Skupina armád Střed, na níž spočívala hlavní tíže tažení, měla postoupit přes Bělorusko a dobýt Moskvu. Jižní uskupení německých vojsk spolu s Rumuny, Italy a Maďary mělo okupovat Ukrajinu. Za operační cíl, jehož mělo být dosaženo, byla stanovena linie spojující města Archangelsk a Astrachaň.
Sovětský svaz byl napaden 22. června 1941, kdy 3 miliony německých vojáků s 3600 tanky překročily sovětské hranice. Ačkoli přesuny německých armád byly dobře patrné celé měsíce před začátkem tažení, Stalin, jehož důvěra v sovětské vojenské kapacity byla otřesena zimní válkou, odmítal vykonat jakákoli protiopatření, jež by mohla vyprovokovat Němce. Rudá armáda byla tudíž útokem naprosto zaskočena, třebaže měla nad Němci převahu v tancích i v letadlech. Obzvláště sovětské letectvo bylo značně poničeno německými nálety první den útoku. Německé pancéřové kleště, následované pěchotou, už v prvním týdnu obklíčily a zničily ohromné seskupení sovětských vojsk v prostoru Białystok-Minsk. Přitom urazily více než 600 kilometrů. Na počátku července překročila skupina armád Střed Dněpr a přiblížila se ke Smolensku, kde se poté odehrála rozhořčená obkličovací bitva, jež byla skončena v srpnu. V obou těchto střetnutích padly do zajetí stovky tisíc sovětských vojáků. Mezitím skupina armád Jih obsadila západní Ukrajinu, zatímco Rumuni obklíčili Oděsu. Postup v tomto sektoru fronty se však rozvíjel pomaleji. Na severu Němci rychle překonali řeku Dvinu a po obsazení Litvy, Lotyšska a Estonska směřovali k Leningradu. Stejně jako v Polsku postupovaly za jednotkami Wehrmachtu Einsatzgruppen SS, které nemilosrdně likvidovaly veškeré židovské obyvatelstvo a politické komisaře Rudé armády. Na těchto zvěrstvech se leckdy podílel i Wehrmacht. S obdobnou krutostí a brutalitou bylo nakládáno rovněž se zajatými rudoarmějci všech hodností, s partyzány a také s civilisty.
Po dobytí Smolenska se němečtí generálové zasazovali za okamžitý útok na Moskvu, která byla pro jejich vojska nyní vzdálená jen 400 kilometrů. Nicméně Hitler považoval za důležité ovládnout ukrajinské zemědělské a průmyslové zdroje, ačkoli krátce po začátku tažení nařídilo sovětské vrchní velení (Stavka) evakuaci sovětského průmyslu na východ, především demontování veškerého těžkého průmyslu a jeho evakuaci ze západních regionů do oblastí za Ural. Hitler proto skupině armád Střed nařídil zastavit postup na sovětské hlavní město a obrátit se na jih. 8. září 1941 Němci spolu s Finy oblehli Leningrad a toto město postupně téměř zcela odřízli od veškerého nutného zásobování. Obležení Leningradu trvalo více než dva roky a vyžádalo si životy až jednoho milionu civilistů. Do konce září bylo pak v gigantické obkličovací bitvě u Kyjeva zajato dalších 650 000 sovětských vojáků.
Po šestitýdenní pauze obnovila skupina armád Střed 2. října svůj útok na Moskvu (tzv. operace Tajfun). Německý postup však záhy zpomalily podzimní deště, jež proměnily ruské cesty v bláto. O měsíc později udeřily první mrazy. V listopadu pronikli Němci do Rostova na Donu a na Krym. 15. listopadu zahájili svoji finální ofenzívu proti Moskvě, jež měla být provedena obrovitým obchvatem města. Na konci měsíce stály předsunuté jednotky Wehrmachtu sotva 30 kilometrů od Kremlu, vyčerpaní němečtí vojáci se ale ocitli na pokraji svých sil. Do 5. prosince 1941 byl celý německý postup zastaven. Následujícího dne zahájily čerstvé sibiřské divize maršála Žukova, které byly vybaveny moderními tanky T-34, sovětský protiútok, který do začátku ledna 1942 zatlačil příliš roztažené německé linie o 200 kilometrů zpět. Německá blesková válka v Sovětském svazu již tehdy prakticky ztroskotala.
Vyrovnání sil
Japonský útok na Pearl Harbor, vstup USA do války
Japonská agrese v Číně od roku 1937 měla za následek ochlazení ve vztazích s USA. Po pádu metropolitní Francie vstoupily japonské jednotky koncem září 1940 do Francouzské Indočíny a krátce nato Japonsko formálně stvrdilo své spojenectví s Německem a Itálií. Přítomnost císařské armády v Indočíně a stupňující se japonské požadavky vůči Nizozemské východní Indii přiměly USA k uvalení ropného embarga na Japonsko, čímž bylo vážně poškozeno jeho hospodářství. Podle militantního křídla japonské vlády, v jehož čele stál generál Hideki Tódžó, si Japonsko muselo k zachování svých výbojů ve východní Asii zajistit dodávky ropy a ostatních surovin silou. Císařský generální štáb proto vypracoval plán obranného perimetru v Asii a v Tichém oceánu, umožňujícího Japonsku nerušené využívání tamních přírodních zdrojů k vedení defenzivní války. Nezbytným předpokladem úspěchu tohoto záměru byla neutralizace americké tichomořské floty.
7. prosince 1941 se z japonských letadlových lodí, jež nepozorovaně připluly do blízkosti Havajských ostrovů, vznesly stovky japonských letadel, které krátce před osmou hodinou podnikly ničivý nálet na americkou námořní základnu v Pearl Harboru. Během dvouhodinového útoku byla potopena nebo vážně poškozena řada amerických bitevních lodí a jiných plavidel. Po tomto zákeřném napadení vyhlásily USA Japonsku válku. Na stranu Japonska se o čtyři dny později přidaly také Německo a Itálie. Už před vstupem do konfliktu USA pozvolna opouštěly svoji izolacionistickou politiku a zastávaly jen formálně neutrální postoj k válčícím stranám. V březnu 1941 prezident Roosevelt podpořil Spojence, když prosadil Zákon o půjčce a pronájmu umožňující Britům, Číňanům a Sovětům odebírat americké zbrojní a jiné dodávky bez nutnosti okamžitého zaplacení. Konečně po japonském přepadení Pearl Harboru se ohromné americké průmyslové kapacity plně zapojily do boje proti Ose. 11. prosince 1941 vyhlásilo nacistické Německo válku Spojeným státům americkým a Adolf Hitler osobně schválil přípravu na provedení sabotážních a teroristických útoků na území USA (např. Operace Pastorius v roce 1942).
Ochromení pacifické floty poskytlo Japoncům volnou ruku k jejich expanzi. Před koncem prosince obsadili Japonci britský Hongkong a Gilbertovy ostrovy, stejně jako Guam a ostrov Wake, jež byly v držení Američanů. Rovněž vpadli do britského Malajska. Přes neutrální Thajsko napadli Barmu a vylodili se na Američanech kontrolovaných Filipínách. Singapur, považovaný za nedobytnou pevnost, padl 15. února 1942. Kolem 130 000 Indů, Australanů a Britů bylo vzato do zajetí, pád Singapuru se stal tudíž nejvíce pokořující kapitulací britských dějin. Po vítězství v bitvě v Jávském moři okupovali Japonci v březnu Nizozemskou východní Indii a přistáli na Nové Guineji. Americké a filipínské oddíly kapitulovaly na filipínském Luzonu v dubnu a obránci Corregidoru vydrželi až do května. Na počátku téhož měsíce zahájili Japonci obojživelnou operaci k obsazení Port Moresby na Nové Guineji, čímž by narušili komunikační spoje mezi USA a Austrálií. Ovšem v následné bitvě v Korálovém moři Spojenci odrazili japonské invazní síly. Po symbolickém Doolittlově náletu na Tokio japonské velení rozhodlo o obsazení atolu Midway. Současně měly být dobyty Aleutské ostrovy. Na konci května vyplula japonská flota pod velením admirála Jamamota vstříc Midwayi. Japonci usilovali o další překvapivý úder, avšak Američané krátce předtím prolomili japonský kód a byli tak zpraveni o jejich úmyslu. 4. června 1942 se Američanům podařilo v bitvě u Midway rozdrtit japonské letadlové lodě, jež tvořily jádro japonských námořních sil, načež Jamamoto nařídil ústup. Po pouhých šesti měsících skončilo období japonských úspěchů, neboť císařské námořnictvo se z této porážky, která ho připravila o klíčové letadlové lodě a vycvičený personál, nikdy zcela nevzpamatovalo.
Tažení do Egypta
V listopadu 1941 zahájila posílená britská 8. armáda operaci Crusader, během níž osvobodila Tobruk. Jelikož německé námořní a zásobovací linie byly narušovány útoky britských námořních a leteckých sil operujících z Malty, byl Rommel přinucen k ústupu na svoji výchozí pozici. Jakmile britský tlak na nepřátelské komunikační linie na počátku roku 1942 polevil, síly Osy byly rychle doplněny, pročež v lednu obnovily svoji ofenzívu. Rommel poté snadno vytlačil Brity zpět na Kyrenaiku, kde koncem května přemohl jejich obranu u Gazaly. Nato Afrikakorps zdolal veškeré britské obranné pozice a po dvoudenním boji obsadil na konci června 1942 Tobruk. Vítězství Osy bylo korunováno zajetím více než 25 000 spojeneckých vojáků. Rommel pak navzdory rozkazům pronásledoval poraženou 8. armádu do Egypta a v červenci se s ní střetl v první bitvě u El Alamejnu. Nicméně Rommelův pokus obsadit Alexandrii vzdálenou pouhých 100 kilometrů neuspěl. Boje pokračovaly po celý červenec, než byly obě strany příliš vyčerpány.
Bitva o Atlantik
Německé ponorkové loďstvo mělo obdobně jako v první světové válce vyhladovět a izolovat Britské ostrovy ničením obchodních lodí. Za vlastní počátek bitvy o Atlantik lze považovat 14. říjen 1939, kdy jedna německá ponorka vnikla do zálivu Scapa Flow, hlavního opěrného bodu britské domácí floty (Home Fleet), přičemž potopila jednu ze zde zakotvených bitevních lodí. Přes tento úspěch se však do poloviny roku 1940 německé útoky v Atlantském oceánu omezovaly pouze na ojedinělé akce osamocených ponorek. Teprve po dobytí Francie, jež umožnilo zřízení ponorkových základen v přístavech v Brestu, Lorientu, Saint-Nazaire a La Rochelle, zajišťujících rychlejší dosažení operačních prostorů, došlo k zefektivnění německých ponorkových operací. Německé ponorky plně rozvinuly taktiku vlčích smeček, proti nimž byly spojenecké konvoje, slabě chráněné doprovodnými torpédoborci, bezmocné. V roce 1940 přišli Spojenci o 4,5 milionů tun lodního prostoru a v roce 1941 o zhruba stejné množství. Vítězství německých ponorek obratně využívala nacistická propaganda, jež mnohé z úspěšných kapitánů stylizovala do role národních hrdinů. K podpoře vedení ponorkové války vyplula v květnu 1941 z Baltského moře do Atlantiku německá eskadra. Ta sestávala z právě do služby uvedené bitevní lodě Bismarck, těžkého křižníku Prinz Eugen a několika torpédoborců. V průběhu plavby v Dánském průlivu mezi Grónskem a Islandem poslal Bismarck ke dnu britský bitevní křižník HMS Hood. Přesto dříve, než doplul do Francie, byl dostižen a zničen britským loďstvem.
Po vstupu Spojených států do války se těžiště německých akcí přesunulo blíže k americkému pobřeží. Zpočátku špatně organizovaná americká pobřežní obrana nedokázala zamezit útokům na obchodní lodě. Operační pásmo ponorek se později v důsledku intenzivnější obrany rozšířilo až do Karibiku a jižního Atlantiku. Původní počet asi 50 ponorek na počátku války vzrostl ve druhé polovině roku 1942 na více než 300. Tento rok byl proto nejúspěšnějším rokem německých ponorek, které zničily přes 8 milionů tun lodního prostoru, čímž se nejvíce přiblížily kritické hranici ohrožující britské hospodářství. V červnu 1942 také proběhla neúspěšná Operace Pastorius, kdy došlo k prvnímu pokusu o vylodění německých sabotérů na území USA, kteří měli za úkol poškodit válečný průmysl USA a vyvolat bombovými útoky paniku mezi civilním obyvatelstvem.
Koncem roku 1942 však Spojenci prolomili německé šifrovací zařízení Enigma, používané ponorkami. Díky tomu a zvýšené spojenecké produkci modernějších letadel a torpédoborců bylo v květnu 1943 potopeno 43 německých ponorek, což si vynutilo dočasné přerušení ponorkových operací. Na tomto zvratu, jenž se projevil poklesem potopené tonáže na 3,5 milionů, nic nezměnilo ani využití šnorchlu, získaného porážkou Holandska. Po osvobození Francie v létě 1944 musely být opuštěny ponorkové základny na pobřeží Atlantiku. Ponorky byly pak zatlačeny zpět do Severního a Baltského moře. Po německé kapitulaci v květnu 1945 byly ponorky buď poslány ke dnu, nebo se jejich posádky vzdaly ve spojeneckých přístavech.
Bitva u Stalingradu
Poté, co byly sovětské průlomy na východní frontě eliminovány, převzal Wehrmacht na jaře 1942 opět iniciativu. Nová Hitlerova ofenzíva (Fall Blau) si kladla za cíl dobytí jižního Ruska a po dosažení Volhy proniknutí za Kavkaz, kde mělo být obsazeno Baku a místní ropná pole. Jakmile půda po jarním tání dostatečně ztvrdla, byl v květnu zahájen útok proti Sovětům na Krymu, jenž byl završen dobytím obleženého Sevastopolu na začátku července. 28. června vyrazili Němci východně od Charkova směrem na Voroněž a za méně než čtyři týdny stanuli na březích Donu. Navzdory rychlosti útoku byly počty zajatých sovětských vojáků nesrovnatelně nižší než v předchozím roce. Stalin a jeho generálové věřili, že Němci chystají druhý, mnohem mocnější úder na Moskvu a shromáždili zde veškeré dostupné zálohy, zatímco na jihu se Rudá armáda měla vyvarovat obklíčení.
Koncem července se Hitler vlivem relativní snadnosti německého postupu rozhodl pozměnit původní plán a nařídil polovině armád blížících se ke Stalingradu zamířit na Kavkaz. 23. července byl znovu dobyt Rostov a na začátku srpna se německé tanky přehnaly přes Kubáň, načež dorazily k severnímu Kavkazu, kde byly spatřeny první vrtné věže. 21. srpna vztyčili bavorští horští myslivci vlajku se svastikou na hoře Elbrus. Kvůli velkým vzdálenostem a nedostačující železniční síti se však vážně zhoršilo zásobování vojenských operací, což zpomalilo další útoky.
Souběžně s ofenzívou na Kavkaze pokračoval rovněž postup německé 6. armády vstříc Stalingradu. Vlastní bitva u Stalingradu začala 23. srpna potom, co asi 1000 letadel Luftwaffe zasypalo Stalingrad zápalnými bombami, které proměnily většinu města v hromadu sutin. Krátce nato dosáhly německé jednotky Volhy severně od města. V samotném Stalingradu Stavka zorganizovala improvizovanou obranu, s níž se Němci střetli v rozhořčeném boji o každý dům a ulici. Zapletli se tak do náročné a vyčerpávající bitvy v rozvalinách města, v níž utrpěli vysoké ztráty. Během německé ofenzívy, pokračující až do poloviny října, přišla 6. armáda o polovinu svých bojových stavů, zatímco sovětské 62. armádě neustále proudily přes Volhu čerstvé posily.
Kvůli přílišnému roztažení fronty byla německá křídla tvořena méně kvalitními rumunskými, maďarskými a italskými divizemi. Této slabosti využili Sověti, když v rámci operace Uran provedli 19. listopadu dva mohutné údery severozápadně a jihovýchodně od města. O čtyři dny později se útočící sovětské fronty setkaly západně od Stalingradu, čímž byla 6. armáda uvržena do obklíčení. Ujištěn Göringovým tvrzením, že Luftwaffe dokáže zásobit obleženou 6. armádu letecky, rozkázal Hitler jejímu veliteli, generálu Paulusovi, vytrvat na místě. 12. prosince byl zahájen pokus o vyproštění. Nicméně trvající sovětský nápor a Hitlerův kategorický nesouhlas s vyklizením Stalingradu měly za následek, že němečtí vojáci ve městě se ocitli v pasti. V polovině prosince byla spuštěna operace Saturn, při níž Rudá armáda vytlačila Němce z Kavkazu. Zatím ve Stalingradu Paulus odmítl sovětskou výzvu ke kapitulaci, pročež Sověti obnovili útok na město, než konečně 31. ledna Paulus a většina vyhladovělých vojáků 6. armády v beznadějné situaci kapitulovala. Zbytky německých sil ve Stalingradu se vzdaly 2. února 1943, ačkoli omezené střety především v městských stokách pokračovaly ještě v dalších měsících. Z téměř 300 000 příslušníků 6. armády padlo do sovětského zajetí 90 000 mužů, z nichž se po válce vrátilo do Německa pouze 6000. Sovětské vítězství u Stalingradu definitivně zlomilo mýtus o neporazitelnosti Wehrmachtu a stalo se symbolem obratu ve vývoji války.
Vítězství Spojenců v Africe
Armády Spojenců a Osy v severní Africe se v srpnu 1942 zotavovaly z předchozích náročných bojů. V témže měsíci navštívil Winston Churchill Egypt, načež byl novým velitelem 8. armády jmenován generál Bernard Montgomery, jenž dodal britským silám v Africe novou energii. Koncem srpna se Rommel pokusil znovu prorazit do údolí Nilu, avšak byl odražen rozhodnou britskou obranou v bitvě u Alam Halfy. Rommel se poté vydal ze zdravotních důvodů do Německa, čehož Britové využili k posílení svých vojsk a k přípravě vlastní ofenzívy. 23. října zahájil Montgomery druhou bitvu u El Alameinu, v níž po dvanácti dnech intenzivních bojů síly Commonwealthu přinutily Afrikakorps ke stažení z Egypta.
Na počátku listopadu se americké a britské jednotky vylodily v Casablance, Oranu a Alžíru ve francouzské severní Africe (operace Torch). Nicméně Hitler a Mussolini nečekaně rychle zareagovali přesunutím vojska do Tuniska. Tam ustupoval rovněž Rommelův Afrikakorps, obezřetně stíhaný Montgomeryho 8. armádou. Po překročení Libye se Rommel opevnil na tuniských hranicích. V únoru se pokusil vymanit z nepřátelského sevření a zaútočil na západ proti americkým divizím v průsmyku Kaserín. Ostřílení němečtí veteráni zde přivodili Američanům vážnou porážku, ti se ale z tohoto nezdaru rychle poučili. Koncem března se Britům podařilo vymanévrovat Rommela u Mareth, pročež se postavení Osy v Africe začalo pozvolna hroutit. Poté, co Spojenci vstoupili do Tunisu, síly Osy 13. května 1943 kapitulovaly. Do zajetí padlo 275 000 italských a německých vojáků.
Odpor proti okupaci
Po příchodu německé armády byly v různých evropských státech zavedeny rozdílné metody zacházení s podrobeným obyvatelstvem, které vycházely z nacistických politických, rasových a ekonomických idejí a záměrů. K jejich naplnění využívali okupanti všech možných prostředků represe, jež obnášely především vojenský a policejní útlak, reprezentovaný systémem koncentračních táborů a hrozbou odvlečení na nucené práce, jimiž byly postiženy miliony lidí. Represe a vykořisťování však brzy narazily na odpor poražených a okupovaných národů.
V Nizozemsku proběhla stávka policie a železničářů. Ve Francii docházelo k ozbrojeným útokům, na nichž se podílely odbojové skupiny Résistance a Maquis. V Polsku působila podzemní Zemská armáda (Armija Krajowa), která v srpnu 1944 zorganizovala varšavské povstání. V Protektorátu proběhl v květnu 1942 úspěšný atentát na Reinharda Heydricha, jednoho z nejvýše postavených nacistů. Nejsilnější odpor převládal v balkánských státech a ve východní Evropě. Jugoslávští partyzáni vedení Titem dokázali osvobodit rozlehlá území Bosny a Hercegoviny a Černé Hory, přičemž na sebe vázali několik divizí Osy. Obdobně řečtí komunističtí (ELAS) a monarchističtí partyzáni (EDES) kontrolovali hornaté řecké vnitrozemí. Taktéž na dobytém území Sovětského svazu operovaly četné odbojové skupiny, které prováděly sabotáže na komunikačních uzlech. Partyzánský způsob boje byl plánován Rudou armádou už před vypuknutím války, takže po obsazení západních částí země zahájily odříznuté jednotky útoky proti okupačním silám v týlu fronty. Boj proti partyzánům vedli Němci odlišně ve východní a západní Evropě. Ve Francii nebo Itálii, kde vzniklo silné komunistické hnutí odporu po okupaci země Němci, docházelo k spíše ojedinělým případům masakrů civilního obyvatelstva. Naproti tomu válka proti partyzánům v Řecku, Jugoslávii, Albánii nebo SSSR nabývala podoby nemilosrdného a systematického vyhlazovacího boje. Dokladem toho je skutečnost, že jenom v Bělorusku zahynula v průběhu války takřka čtvrtina veškeré populace.
Asijské národy okupované císařskou armádou byly Japonci zahrnuty do Velké východoasijské sféry vzájemné prosperity. Ačkoli japonští vojáci byli nejprve vítáni jako osvoboditelé z nadvlády Evropanů, jejich brutalita vůči Asiatům zvedla proti nim brzy všeobecnou nenávist a odpor.
Sicílie a Itálie
V lednu 1943 se konala Casablanská konference, na níž Churchill přesvědčil Roosevelta k upřednostnění invaze na Sicílii a do Itálie před přímým útokem na západní Evropu. Realizace tohoto záměru započala 9. července 1943, kdy se kombinované britsko-kanadsko-americké síly zachytily na Sicílii. Navzdory houževnatému odporu německých divizí nebyla vojska Osy schopná zabránit Spojencům v dobytí ostrova. Přesto ještě před pádem Sicílie v polovině srpna stihla Osa evakuovat většinu svých jednotek na pevninu. Mezitím, co probíhaly boje na Sicílii, byl Mussolini v Itálii zbaven moci a uvězněn. Na začátku září byl však osvobozen německým komandem a na Němci okupovaném území později vyhlásil loutkovou Italskou socialistickou republiku.
Italská vláda zahájila vyjednávání se Spojenci, které vyústilo v podepsání kapitulace 3. září 1943. V tentýž den překročili Britové Messinský průliv. 9. září, den po zveřejnění italské kapitulace, se Američané vylodili u Salerna nedaleko Neapole. Zde ale museli čelit prudkému německému protiútoku. Ovšem ještě před začátkem zimy se Němci stáhli na Gustavovu linii na jih od Říma, kde hodlali využít přirozeného defenzivního terénu Apeninského poloostrova k co největšímu zpomalení spojeneckého postupu na sever. Američané se v lednu 1944 neúspěšně pokusili prolomit německou obranu vyloděním u Anzia v týlu Gustavovy linie. V téže době začala namáhavá a zdlouhavá bitva o Monte Cassino. Spojenci podnikli celkem čtyři útoky, avšak teprve v květnu se Polákům podařilo v tomto boji dobýt vítězství. 4. června vstoupili spojenečtí vojáci do Říma. Němci zatím v pořádku ustoupili na Gótskou linii, protínající italský poloostrov mezi Pisou a Rimini. Churchill věřil, že rychlý postup přes severní Itálii by Spojencům umožnil proniknout k Vídni. Nicméně do začátku zimy 1944 spojenecké armády nedokázaly zdolat německý odpor.
Kursk a osvobození Ukrajiny
V průběhu operace Saturn přišel Wehrmacht do poloviny února 1943 o kontrolu nad Rostovem a Charkovem. Při následném německém protiútoku, jemuž čelili v bitvě u Sokolova i vojáci 1. československého praporu, však Němci opět obsadili Charkov, čímž vznikla výduť u města Kursk.
Ještě než jarní deště přerušily v březnu 1943 boje na východní frontě, vrhl se Hitler do plánování nové letní ofenzívy, jejímž cílem mělo být obklíčení a zničení sovětských vojsk ve výběžku u města Kursk. Ve srovnání s dřívějšími letními kampaněmi se jednalo o mnohem skromnější operační cíl. Stavka byla prostřednictvím sovětské rozvědky dostatečně informována o německých úmyslech a nechala proto kurský oblouk značně opevnit vytvořením hustých minových polích a protitankových pastí, rozmístěním velkého počtu protitankových děl a zřízením do hloubky vedených linií zákopů. Bitva u Kurska začala 5. července 1943 německým úderem severně a jižně od města, přičemž jádro německých sil představovaly pancéřové divize tvořené také novými typy tanků včetně Tigrů. Toto střetnutí se stalo největší tankovou bitvou celé války. Navzdory ohromné koncentraci tankových sil se německým pancéřovým kleštím nepodařilo spojit, načež Hitler po několika dnech nařídil zastavení ofenzívy. V tomto marném boji byly promrhány německé tankové zálohy, takže iniciativa na východní frontě přešla definitivně na stranu Rudé armády.
Sověti zahájili vlastní protiútok již v polovině července a do konce srpna dobyli těžce zkoušený Charkov. V srpnu začala druhá bitva o Smolensk, jenž byl Sověty osvobozen na konci září. Hitler se pokusil zadržet stupňující se nápor Rudé armády vybudováním Východního valu. Tato obranná linie byla ale záhy proražena poté, co v bitvě o Dněpr vytvořili Sověti řadu předmostí na pravém břehu tohoto toku a v listopadu dobyli za účasti československých vojáků Kyjev. Postup Rudé armády neustával a v lednu 1944 byla v rámci leningradsko-novgorodské operace prolomena blokáda Leningradu. Na jihu zatím pokračovalo osvobozování Pravobřežní Ukrajiny, na němž se v rámci žytomyrsko-berdyčevské a korsuň-ševčenkovské operace podíleli i příslušníci 1. československé brigády. Na přelomu března a dubna se části německých vojsk podařilo vyváznout z hrozícího obklíčení v bitvě u Kamence Podolského. Pokračující sovětské ofenzívy zatlačily Němce do konce dubna k řece Prut na rumunských hranicích. Sovětské tanky se dále na západě probily až do blízkosti Lvova, když předtím dosáhly sovětsko-polské hranice z roku 1939. Část německých a rumunských divizí byla odříznuta na Krymu, kde byla dílem zlikvidována při krymské operaci, dílem se je podařilo evakuovat.
Ofenzíva Spojenců v Tichomoří
Po zastavení japonské expanze v Tichomoří rozhodlo americké vrchní velení v červenci 1942 o vyslání námořních a pozemních sil na Šalomounovy ostrovy a Novou Guineu, kde měla být eliminována klíčová japonská vojenská základna v Rabaulu. První krok k jejímu obsazení představovalo dobytí ostrova Guadalcanal, na němž byl v následujícím měsíci zahájen výsadek americké námořní pěchoty. Počáteční snadné přistání na ostrově zkomplikoval příchod japonských posil („tokijský expres“). V pobřežních vodách svedly obě strany šest námořních bitev, zatímco na souši zuřila vyčerpávající materiálová bitva. Enormní ztráty lodí a letadel přinutily Japonce ke stažení loďstva koncem listopadu. Vlastní bitva o Guadalcanal skončila pak 9. února 1943 americkým vítězstvím.
V závěru roku 1942 se Britové pokusili proniknout z Indie barmskou džunglí do údolí řeky Iravádí, avšak tato operace skončila katastrofálním ústupem v květnu 1943. V téže době získali Američané zpět Aleutské ostrovy, ovšem hlavní operace probíhaly v jihozápadním Pacifiku. V září vypudili Australané a Američané pod velením generála MacArthura Japonce z východního pobřeží Nové Guineje. Americký a novozélandský postup na Šalomounových ostrovech byl fakticky završen vyloděním na Bougainville v listopadu. Na konci roku 1943 zaútočili Američané na Gilbertovy ostrovy v centrálním Pacifiku, obzvláště tvrdé boje se odehrávaly v bitvě o silně opevněný atol Tarawa. V únoru 1944 pokračovali Američané na Marshallovy ostrovy, kde se setkali s podobně tuhým odporem na Kwajaleinu a Eniwetoku. Významný podíl na japonských nezdarech náležel americkým ponorkám, které potápěly japonské obchodní lodě. Kvůli následnému nedostatku surovin kolabovala japonská válečná výroba a nedostávalo se rovněž pohonných hmot. Zásobování odloučených postů se hroutilo, evakuace a přesuny jednotek musely provádět válečné lodě, kterých ale nebylo dostatečné množství.
V březnu 1944 bylo po dobytí okolních ostrovů Spojenci izolováno asi 100 000 japonských vojáků v Rabaulu. Ve stejném měsíci byla spuštěna operace U-Go, japonská invaze do indického Ásámu, jehož dobytím by Japonci znemožnili přísun zásob Čankajškovým čínským nacionalistům. Japonské záměry byly však zmařeny odhodlanou obranou pohraničních indických měst Kóhímy a Imphálu silami Commonwealthu. Takřka současně probíhala v Číně japonská ofenzíva Iči-Go, která vyústila v téměř úplný kolaps čínských vojsk. V červnu se Američané vylodili na Marianech a utkali se s Japonci v namáhavé bitvě o Saipan. Japonci usilovali o zvrat ve vývoji války v Tichomoří, ovšem jejich námořnictvo a letectvo byly v témže měsíci poraženy v bitvě ve Filipínském moři. Z Marian mohly od tohoto okamžiku vzlétat americké bombardéry, čímž byla započata destrukce japonských průmyslových center. Ve druhé polovině října byl zahájen americký výsadek na Filipínách. Krátce nato vyplulo japonské císařské námořnictvo do svého posledního velkého střetnutí v této válce. V tři dny trvající bitvě u Leyte na konci října 1944 byla japonská flota navzdory sebevražedným útokům kamikaze zcela rozdrcena.
Vítězství Spojenců
Strategické bombardování
Počátky koncepce strategického bombardování lze vypozorovat již na konci první světové války. V meziválečném období byla myšlenka leteckého bombardování nepřátelského týlu rozvíjena především britskými a americkými leteckými teoretiky. Nicméně byli to Němci, kteří jako první aplikovali tuto doktrínu, když ve španělské občanské válce Legie Condor bombardovala Guerniku. Rovněž Japonci napadali v Číně velká města, jako byla Šanghaj, Wu-chan, Nanking nebo Kanton. V září 1939 uskutečnila Luftwaffe ničivé nálety proti civilním i vojenským cílům v Polsku, zvlášť těžce byla poničena Varšava. Podobně bylo postiženo také centrum Rotterdamu při útoku Luftwaffe 14. května 1940. Bombardování Britských ostrovů začalo už během bitvy o Británii, po jejímž neúspěchu přešla Luftwaffe na podzim 1940 k nočním náletům na britská města (Blitz). 8. listopadu vybombardovali Němci Coventry. V reakci na to Bombardovací velitelství RAF zintenzívnilo odvetné útoky proti průmyslovým cílům v Německu. Hitler původně trval na tom, že bombardování budou vystavena pouze letiště a jiné vojenské cíle. Od těchto omezení bylo ale postupně upuštěno. Vzhledem k blížícímu se tažení proti SSSR omezila Luftwaffe v květnu 1941 další bombardování Británie. Po napadení Jugoslávie byl v dubnu téhož roku srovnán se zemí Bělehrad. Luftwaffe sehrála velkou roli taktéž při operacích na východní frontě, ačkoli ani u Moskvy ani u Stalingradu nepřivodila rozhodnutí. Pozdější německá snaha zbrzdit postup Rudé armády strategickým bombardováním sovětských továren byla limitována neexistencí vhodného typu letounu dlouhého doletu.
Od poloviny roku 1942 působilo v Evropě americké letectvo (USAAF). V téže době se začala projevovat rostoucí účinnost bombardování v důsledku zvyšování počtu bombardérů, vylepšování technických prostředků a posilování eskort doprovodných stíhaček. Z důvodu kriticky nízké efektivity útoků na německé továrny přešli Britové na počátku roku 1942 k plošným náletům na německá města. (Zpočátku se bombardovalo v noci, od druhé poloviny roku 1944 – po oslabení Luftwaffe – se přešlo k bombardování i ve dne). V březnu provedla RAF nálet na Lübeck, jenž se stal prvním německým městem obráceným v trosky. V květnu a červnu podniklo tisíc britských bombardérů nálety nejprve na Kolín a později na Essen a Brémy. Spojenci brzy zjistili, že než ničit města výbušninami, je mnohem efektivnější je zapálit. Proto svrhávali na veliké ploše velké množství lehkých zápalných bomb. Požár město osvětlil, a další vlna bombardérů měla těžké bomby, které svrhávala do ulic. Přerušila dopravu, aby se hasiči nedostali k požárům, současně tím přerušila rozvod vody a plynu. (Po válce prováděné statistiky zjistily, že sklepní kryty chránily dosti – přímým zásahem bomby zemřelo jen 5% obětí, ale cca 80% obětí způsobilo ve sklepích udušení kouřem z požárů – oproti bunkru, který má vlastní klimatizaci). Na jaře a v létě 1943 byla spálena na prach města v Porúří. Spojenecké bombardování Hamburku v červenci způsobilo ohňovou bouři, jíž padlo za oběť 30 000 lidí. (Hamburk hořel 14 dní a nocí a jeho zář byla v noci vidět na 200 kilometrů). Od září 1943 byl náletům vystaven také Berlín. V první polovině roku 1944 se spojenecké útoky zaměřily více na komunikační uzly ve Francii, avšak německá města byla vytrvale bombardována až do konce války. Na tuto zkázu se nacisté pokusili v červnu 1944 odpovědět tajnými zbraněmi, raketami V-1 a V-2, které byly příliš nepřesné k útokům na vojenské cíle. Z toho důvodu byly uplatňovány proti civilnímu obyvatelstvu Londýna, Antverp a jiných západoevropských měst. V samém závěru války provedli Spojenci mezi 13. a 15. únorem 1945 bombardování Drážďan, při němž zahynulo mezi 25 000 až 40 000 lidí. Z důvodu vzdušných útoků zemřelo v Německu kolem 600 000 civilistů, přesto ochromení německé průmyslové produkce následkem rozvratu morálky, jež bylo hlavním cílem strategického bombardování, nenastalo dříve než na jaře 1945.
V souvislosti s postupem Američanů v Pacifiku bylo v roce 1944 zahájeno bombardování Japonska, do něhož se zapojovaly rovněž americké letouny z Číny. V posledních sedmi měsících vyústila letecká kampaň proti Japonsku ve zničení takřka šedesáti měst. Nejničivěji byly zasaženy velké konurbace jako Nagoja, Ósaka, Kóbe a Jokohama. Po náletech na Tokio z přelomu února a března 1945, jež si vyžádaly 100 000 obětí, se v sutiny proměnily celé městské části.
Vylodění v západní Evropě
Na konci listopadu 1943 se Roosevelt, Churchill a Stalin setkali na konferenci v Teheránu, aby zde projednali společný postup, přičemž bylo dohodnuto, že spojenecká invaze do Francie bude uskutečněna v nadcházejícím roce. Hitler hodlal tomuto nebezpečí předejít budováním silně opevněného systému pobřežních pevností zvaných Atlantický val. Operace Overlord, jak zněl krycí název vylodění v Normandii, začala 6. června 1944 (den D), kdy zhruba 6500 spojeneckých plavidel vysadilo na plážích Normandie dvě americké, dvě britské a jednu kanadskou divizi. Ty byly podporovány třemi výsadkovými divizemi, zajišťujícími v německém týlu křídla vyloďujících se jednotek, a téměř 12 000 letadly. Navzdory houževnaté obraně se Němcům nepodařilo zatlačit útočníky do moře a Spojenci, jejichž vrchním velitelem byl generál Eisenhower, dokázali postupně rozšířit svoje předmostí.
Do konce června dopravili Spojenci do Normandie kolem 850 000 vojáků a vyčistili poloostrov Cotentin s přístavem Cherbourg. Zároveň podnikali útoky na Caen, které bylo po tuhých bojích dobyto Brity a Kanaďany v průběhu července. Koncem téhož měsíce zahájili Američané operaci Cobra, jež vedla k prolomení německé linie na počátku srpna. Hitler se pokusil provést protiútok, jímž by odřízl divize generála Pattona pronikající do Bretaně a k Loiře. Jeho tanky však byly snadno odraženy. Kolem německých pancéřových sil na západě se navíc začala u Falaise nebezpečně stahovat smyčka hrozící jejich obklíčením. Westheer jen stěží vyvázl z této pohromy a v značně pošramoceném stavu se stáhl za Seinu. Vítězní Spojenci poté za úzké součinnosti s francouzským hnutím odporu osvobodili 25. srpna Paříž. Už o deset dnů dříve uskutečnili Američané a svobodní Francouzi operaci Dragoon, když se vylodili v jižní Francii, odkud rychle postoupili údolím řeky Rhôny na sever. Do poloviny září se setkali u Dijonu se spojeneckými jednotkami razícími si cestu z Normandie. Skupina německých generálů, vědoma si bezvýchodnosti německého postavení, provedla 20. července atentát na Hitlera. Akce skončila neúspěchem, načež byli spiklenci popraveni.
Po překročení Seiny pronikli Spojenci do Belgie a k německým hranicím. Britové vstoupili v prvním zářijovém týdnu do Bruselu a osvobodili také Antverpy. Ústí Šeldy, bez něhož byl zdejší přístav bezcenný, setrvalo v rukou Němců až do listopadu. Řadu jiných přístavů na pobřeží Lamanšského průlivu a Atlantiku držely v souladu s Hitlerovými rozkazy německé posádky, které tím výrazně narušily již tak komplikované zásobování Spojenců. Mezi tyto přístavy patřil i Dunkerque, na jehož obléhání se výrazně podílela i Československá samostatná obrněná brigáda. Němci mezitím konsolidovali svoje pozice na Západním valu, pročež Montgomery získal podporu pro operaci Market Garden, v rámci níž měli Spojenci rychle překonat Rýn a vpadnout do Německa. 17. září byli britští a američtí parašutisté vysazeni u mostů přes Rýn v Nizozemsku. Souběžně vyrazily z Belgie britské tanky, jež měly výsadkáře vyprostit. Posledního z těchto mostů, jenž se nacházel v Arnhemu, se ale Spojenci zmocnit nedokázali. Úspěšnou obranou Nizozemska si Němci zajistili čas k rekonstrukci svých poničených divizí, neboť kvůli přetrvávajícím zásobovacím obtížím Spojenců se situace na západní frontě na podzim 1944 stabilizovala.
Východní Evropa a Balkán
22. června 1944, v den třetího výročí napadení SSSR, zahájily Žukovovy a Vasilevského fronty operaci Bagration, jež směřovala proti skupině armád Střed v Bělorusku. Němečtí generálové, kteří soustředili hlavní síly na Ukrajině, nepočítali s útokem Rudé armády ve vesměs bažinatém terénu Běloruska. V nastalé bitvě si Sověti vytvořili místní trojnásobnou převahu v pěchotě a disponovali rovněž absolutní převahou ve vzduchu. Ačkoli Hitler zakázal ústup, německá linie se začala záhy po zahájení útoku hroutit. 3. července se útočící sovětské tanky setkaly v Minsku, čímž obklíčily a zničily jádro skupiny armád Střed. Hitler nechal přemístit do Běloruska posily z Ukrajiny, což bylo strategickým záměrem sovětského velení, které zahájilo na Ukrajině 13. července Lvovsko-sandoměřskou operaci. Na východní frontě čelil nyní Wehrmacht průlomu katastrofálních rozměrů. Do konce července dobyli Sověti Lvov, východní Polsko a Vilno na severu, čímž ohrozili německé pozice v Pobaltí a přiblížili se k Východnímu Prusku. Sovětské údery uvrhly Ostheer na pokraj kolapsu a teprve na počátku srpna se Rudá armáda zastavila na Visle v bezprostřední blízkosti Varšavy. V reakci na to vypuklo 1. srpna varšavské povstání vedené Zemskou armádou, jež však nacisté po dvou měsících bojů brutálně potlačili, přičemž zemřelo 200 000 Poláků.
Ve druhé polovině srpna spustila Rudá armáda jasko-kišiněvskou operaci proti Rumunsku. Nato v Bukurešti došlo ke svržení proněmeckého diktátora Antonesca. Poté, co Rudá armáda vstoupila do rumunského hlavního města uzavřeli Rumuni se Sověty příměří a vyhlásili válku Německu. V téže době se rozhořelo národní povstání na Slovensku, Sověti společně s československými jednotkami proto v září zahájili karpatsko-dukelskou operaci. Nicméně dříve než mohlo být s povstalci navázáno spojení, Němci v říjnu slovenskou vzpouru rozdrtili. V září během baltické operace zlomili Sověti v Pobaltí odpor Němců a jejich místních spojenců. Zbytky několika německých divizí byly sevřeny v kuronské kapse, kde pokračovaly v boji až do května následujícího roku. V důsledku toho kapitulovalo 19. září Finsko. Již o několik dní dříve pronikla Rudá armáda do Bulharska, jež poté změnilo strany stejně jako dříve Rumunsko. 20. října osvobodili Sověti a jugoslávští partyzáni Bělehrad, což vedlo k německému vyklizení Řecka. Krátce předtím se maďarský regent Miklós Horthy pokusil sjednat příměří se Sověty, avšak byl svržen maďarskými fašisty podporovanými Němci, kteří okupovali Maďarsko v březnu. Ovšem i přes úpornou obranu německých a maďarských jednotek se Rudé armádě podařilo do konce prosince 1944 dokončit obklíčení Budapešti.
Ardeny a Rýn
Podzimního zklidnění na západní frontě využil Hitler ke shromáždění nových tankových záloh. S nimi hodlal udeřit proti americkým divizím v Ardenách, čímž by si otevřel cestu do belgických nížin a k Antverpám. Dobytím tohoto přístavu by pak vrazil klín mezi americké a britské armády. Bitva v Ardenách, poslední Hitlerův pokus o zvrat vývoje války na západě, začala 16. prosince 1944, kdy tři německé armády zcela zaskočily své protivníky. Špatné klimatické podmínky zpočátku znemožnily Spojencům uplatnit jejich vzdušnou převahu. Po několika počátečních německých úspěších však energická protiopatření Spojenců a nedostatek pohonných hmot přinutily Němce k zastavení ofenzívy dříve, než stihli překonat řeku Mázu. Jakmile nastalo zlepšení počasí, obnovilo spojenecké letectvo útoky na německé pancéřové divize, které tudíž přešly do obrany. Vzniklý výběžek Spojenci eliminovali do poloviny ledna 1945, když zatlačili Wehrmacht do jeho původních pozic. Přesto ještě 1. ledna podnikli Němci menší ofenzívu v Alsasku.
V průběhu února Spojenci vyčistili Porýní, načež 24. března překročili na široké frontě samotný Rýn a pronikli do nitra Německa. V dubnu se rozhořela bitva v Porúří, kde bylo obklíčeno a zajato přes 300 000 německých vojáků. Mezitím Britové překonali 5. dubna řeku Veseru a o šest dnů později dosáhli Američané Labe u Magdeburgu. Berlín se nacházel pouhých 120 kilometrů na východ, nicméně Eisenhower rozhodl přenechat dobytí německého hlavního města Rudé armádě. 25. dubna se američtí vojáci setkali se Sověty v Torgau na Labi. Americká 3. armáda pokračovala na jih do Bavorska a začátkem 18. dubna překročila západní hranice prvorepublikového Československa. Současně Britové a Kanaďané dorazili k Baltu.
Konec války v Evropě
V lednu 1945 se Němci pokusili vyprostit obleženou Budapešť, avšak jejich protiútoky dosáhly jen omezených úspěchů, zbývající němečtí a maďarští obránci města kapitulovali v polovině února. 12. ledna spustili Sověti viselsko-oderskou operaci, jež vedla už po několika dnech k prolomení německé obranné linie. Sověti následně osvobodili zcela zničenou Varšavu a města v západním a jižním Polsku. Dále pronikli do Slezska a do začátku února stanuli na Odře ve vzdálenosti pouhých 60 kilometrů od Berlína. Při svém postupu Sověti 27. ledna objevili nacistický vyhlazovací tábor Osvětim, v němž bylo zavražděno kolem 1 milionu Židů. O dalším osudu Polska a východoevropských států bylo rozhodnuto v únoru na jaltské konferenci, na níž představitelé Roosevelt, Churchill a Stalin jednali o poválečném uspořádání Německa a Evropy. Stalin se navíc zavázal zasáhnout proti Japonsku. Od února vedla pěchota 1. československého armádního sboru tuhé dvouměsíční boje o Liptovský Mikuláš. Na začátku března dosáhla Rudá armáda pobřeží Baltského moře v Pomořansku. V témže měsíci byly zahájeny i ostravsko-opavská a bratislavsko-brněnská operace. Ve Východním Prusku odříznuté německé síly byly neutralizovány v dubnu v rámci východopruské operace. Po překonání Maďarska vstoupili Sověti koncem března do Rakouska a 13. dubna dobyli Vídeň. Zatímco na východní frontě se schylovalo k závěrečnému střetnutí, v Itálii zahájili Spojenci začátkem dubna ofenzívu, během níž překročili řeku Pád a dobyli severoitalská města. Nedlouho nato dopadli italští partyzáni prchajícího Mussoliniho, jenž byl 28. dubna zastřelen. V Itálii válka oficiálně skončila kapitulací zdejších německých sil 2. května.
Bitva o Berlín, Pražské povstání a poslední boje v českých zemích
Finální bitva o Berlín začala 16. dubna útokem Žukovových a Koněvových divizí na Odře a Nise. Po více než týdnu rozhořčených bojů Sověti dokončili obklíčení Berlína, čímž boj o město vstoupil do své konečné fáze. 30. dubna pronikli sovětští vojáci do centra města, načež Adolf Hitler spáchal v podzemním bunkru pod Říšským kancléřstvím sebevraždu. Zbývající obránci Berlína se 2. května vzdali Sovětům. 5. května zahájili Američané postup do Čech na osu Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice.
Již počátkem května vypuklo v českých zemích květnové povstání českého lidu, které se z Přerova rozšířilo do dalších měst i na venkov. 5. května začalo pražské povstání, které tři dny poté skončilo podpisem příměří a ústupem Wehrmachtu. Následující den vstoupily do Prahy v rámci Pražské operace sovětské jednotky, jež západně od města sváděly s Němci boje až do 11. května. Posledním bojem československých jednotek byla bitva o Břest, která se uskutečnila 7. května. Válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace německých ozbrojených sil. 7. září 1945 se v Berlíně konala přehlídka všech armád, které se podílely na vítězném ukončení 2. světové války.
Kapitulace Japonska
Americké námořní a pozemní síly se v lednu 1945 vylodily na klíčovém filipínském ostrově Luzon a v březnu následoval výsadek na Mindanao. Britové s podporou čínských nacionalistů zahájili na podzim 1944 ofenzívu proti Japoncům v Barmě, jíž završili obsazením Rangúnu v květnu dalšího roku. V Pacifiku zatím Američané svedli náročnou bitvu o Iwodžimu, jež byla s těžkými ztrátami dobyta v březnu. Zdejší letiště posléze využilo americké letectvo k zintenzivnění už tak ničivých náletů na Japonsko. 1. dubna začala bitva o Okinawu, která byla vzdálena jen 500 kilometrů od Kjúšú, nejjižnějšího z japonských ostrovů. Dobře opevněni v horách na jihu Okinawy vedli Japonci tvrdošíjný a fanatický odpor až do poloviny června, přičemž drtivá většina z nich padla nebo spáchala sebevraždu. Američané utrpěli v tomto boji podobně jako předtím na Iwodžimě nesmírné ztráty.
11. července se vůdčí představitelé Spojenců sešli na konferenci v Postupimi. Byla potvrzena předchozí ujednání týkající se Německa a zároveň byla Japonsku adresována výzva k bezpodmínečné kapitulaci. Ta však byla japonskou vládou odmítnuta, a proto americký prezident Truman, jenž nastoupil do tohoto úřadu po smrti Roosevelta, rozhodl o použití jaderných zbraní. Nato americké letectvo svrhlo 6. srpna jadernou bombu na japonské město Hirošimu a o tři dny později další na Nagasaki. Při tomto dosud jediném atomovém úderu přišlo o život více než 100 000 lidí. 8. srpna vyhlásil válku Japonsku i Sovětský svaz a následující den zahájil operaci Srpnová bouře. Během několika dní přemohl kwantungskou armádu v Japonskem ovládaném Mandžusku. V důsledku těchto katastrof japonský císař Hirohito oznámil 15. srpna kapitulaci Japonska, která byla oficiálně podepsána 2. září 1945.
Dopady války
Počty obětí
Odhadovaný celkový počet lidských obětí ve druhé světové válce se značně liší, avšak většina současných historiků se kloní k číslu 60 milionů mrtvých, z čehož 20 milionů připadá na vojáky a 40 milionů na civilisty. Celkové množství ztrát zůstává ovšem nejisté, neboť počet mrtvých nelze zcela přesně určit. Nejvážnější ztráty utrpěl Sovětský svaz, který v průběhu války přišel o 27 milionů lidí.http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/4530565.stm Procentuálně nejvyššími ztrátami bylo stiženo Polsko, jež pozbylo takřka pětinu své předválečné populace. Polovinu jeho mrtvých představovali polští Židé. Ze souhrnného počtu obětí tvořili přibližně 83 % příslušníci spojeneckých států a 17 % obyvatelé zemí účastnících se konfliktu na straně Osy. Většina civilních obětí podlehla nemocem, hladu, masakrům nebo genocidě. Odhaduje se, že v nacistických koncentračních táborech zahynulo asi 12 milionů civilistů. Dalších 1,5 milionů zemřelo v důsledku bombardování a kolem 14,5 milionů z jiných příčin. Spousta lidí po válce zažívalo tzv. PTSD (nebo PTSP) tzv. Posttraumatickou stresovou poruchu.
Smrt mnoha lidí byla důsledkem genocidy a válečných zločinů prováděných německými a japonskými silami na okupovaných územích. Nejodpornější německý zločin představuje holokaust, systematické a promyšlené vyvražďování Židů na nacisty a jejich spojenci ovládaném teritoriu, jež si vyžádalo životy 6 milionů lidí. Nacistická brutalita se zaměřovala i proti dalším skupinám obyvatelstva. V Bělorusku byly vyvražděny stovky vesnic v odvetě za útoky partyzánů a celkem zahynula asi čtvrtina tehdejší běloruské populace. Patrně nejotřesnějším japonským zločinem byl nankingský masakr, při němž byly zavražděny či znásilněny stovky tisíc čínských civilistů. V průběhu konfliktu pak japonská císařská armáda přivodila smrt 3 až 10 milionů civilistů, převážně Číňanů.
Milionům dalších obětí v Evropě se podařilo předejít dodávkami potravin (a válečného materiálu) do Velké Británie, Sovětského svazu a dalších zemí na základě amerického Zákona o půjčce a pronájmu.
Koncentrační tábory a válečné zločiny
V lednu 1942 se nacistické špičky sešly na konferenci ve Wannsee, kde rozhodly o konečném řešení židovské otázky (holokaust). K uskutečnění tohoto zvráceného záměru posloužil nacistům systém koncentračních a vyhlazovacích táborů, v nichž bylo zavražděno zhruba 6 milionů Židů. Stejný osud stihl také 2 miliony Poláků a další asi 4 miliony „podlidí“ (Untermenschen), včetně Romů, Slovanů, mentálně postižených, homosexuálů, Svědků Jehovových a jiných skupin osob. Součástí programu úmyslného vyhlazování, jenž byl plánován a realizován v nacistickém Německu, byl Generalplan Ost, podle něhož měla být provedena likvidace a etnická čistka Slovanů, čímž měl být pro německý národ zajištěn Lebensraum („životní prostor“) na východě. Miliony osob, převážně z Východní Evropy, byly proti své vůli totálně nasazeny na práci v německé válečné ekonomice.
Podobně jako v nacistických koncentračních táborech zahynulo mnoho lidí i v sovětských gulazích a pracovních táborech, v nichž byli uvězněni občané okupovaných zemí, jako bylo Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, stejně jako němečtí váleční zajatci a sovětští občané podezřelí ze spolupráce s nacisty. Z přibližně 5,7 milionů Sovětů, kteří upadli do německého zajetí, zemřelo během války téměř 60 %. V prvním roce po napadení Sovětského svazu bylo zabito nebo zemřelo hlady a na nemoci asi 3 miliony sovětských válečných zajatců. Po svém návratu do vlasti byli navíc pokládáni za zrádce, pročež byli mnozí posláni do gulagů.
Vysokou mírou úmrtnosti se vyznačovaly také japonské zajatecké tábory, které sloužily jako pracovní tábory. Japonská armáda dále odvedla ze svých domovů více než 10 milionů čínských civilistů, jichž pak využívala k otrockým pracím v Mandžukuu a v severní Číně. Je taktéž prokázáno omezené použití biologických a chemických zbraní státy Osy. Italové nasadili yperit při tažení v Etiopii (tehdy Habeš), zatímco japonští vojáci uplatnili různé druhy těchto smrtících prostředků při invazi a okupaci Číny. Němci i Japonci testovali účinky zbraní hromadného ničení na civilistech a v některých případech i na zajatcích.
K otrocké práci byli nuceni i zajatí či po válce internovaní Němci. S miliony z nich bylo takto nakládáno především v Sovětském svazu a v Polsku, ačkoli obdobnému zacházení byli vystaveni i na Západě. Ve Spojených státech byly internovány tisíce japonských, italských a německých Američanů, přičemž stejnou praxi uplatnila i kanadská vláda.
Po skončení druhé světové války byly německé zločiny proti lidskosti, vedení útočné války, zločiny proti míru a válečné zločiny potrestány v hlavním norimberském procesu, v němž byli odsouzeni čelní představitelé nacistického režimu. Podobně byli souzeni strůjci japonských válečných zločinů v tokijském procesu. Rozhodnutí obou těchto mezinárodních soudních tribunálů jsou považována za základy moderního mezinárodního trestního práva. Závěr norimberského tribunálu zní: „Každý, kdo vykoná zločinný rozkaz, je vinen“. Nebylo možné se nadále vymlouvat „Já jsem jenom splnil rozkaz“. (Např. posádka německé ponorky U 852 postřílela bezbranné trosečníky řeckého parníku [[SS Peleus|Peleus]] kulometem. Po válce byli aktéři nalezeni a byli potrestáni: velitel ponorky za vydání zločinného rozkazu, první důstojník a námořník-kulometčík za jeho splnění a lodní lékař za aktivní účast).
Pro úplnost nutno dodat, že německým vojákům bylo stále zdůrazňováno, že daný rozkaz musí okamžitě splnit, a že za ten rozkaz je zodpovědný nadřízený, který jim ho dal. Po válce však pravidla určují vítězové. Oproti zločinům, jichž se dopustili příslušníci států Osy, činy způsobené na straně Spojenců nebyly nikdy souzeny. Někteří historici však pokládají za válečné zločiny přesuny obyvatelstva v Sovětském svazu, internace občanů japonského, německého a italského původu ve Spojených státech a Kanadě, sovětský masakr polských důstojníků v Katyni a kontroverzní plošné nálety amerického a britského letectva na civilní cíle, především bombardování Hamburku, Drážďan a jiných německých měst, či atomové útoky USA na Hirošimu a Nagasaki.
Technologický pokrok
Dokonalejší typy letadel plnily obdobně jako za první světové války průzkumné, stíhací a bombardovací úkoly, jimiž podporovaly pozemní síly. Vedle toho začala letadla sloužit k vzdušné přepravě zásob, vybavení či posil, třebaže jen v omezeném měřítku. V rámci strategického bombardování se navíc zaměřovala na útoky proti zalidněným oblastem, jejichž cílem bylo narušení nepřátelské průmyslové výroby a morálky obyvatelstva. Značný pokrok zaznamenal systém protivzdušné obrany, který využíval radaru a vylepšeného protiletadlového dělostřelectva. (Po válce prováděné statistiky však překvapivě ukázaly, že když se vzalo v úvahu množství nasazené techniky a vojáků, byl efekt sestřelených letadel velmi nízký- nejvíce letadel sestřelily stíhačky. Jednalo se spíše o morální efekt: lidé běželi do krytu a dunění děl znamenalo, že se s letadly bojuje. Větší efekt byl v tom, že nepřátelská letadla byla přinucena létat ve větší výšce, a tím měla ztížené přesné zaměřování). Svého prvního omezeného nasazení se za druhé světové války dočkala proudové letouny. Kvůli svému pozdnímu zavedení a nepříliš velkému počtu sice neměla vážnější vliv na vývoj války, přesto předznamenala poválečné masové rozšíření tohoto typu letadel.
V námořním válečnictví bylo rovněž dosaženo všestranného rozvoje, zvláště je však třeba vyzdvihnout rozmach letadlových lodí a ponorek. Ačkoli na počátku války se námořní letectvo mohlo pochlubit jen skromnými úspěchy, útoky na Tarent, Pearl Harbor a bitvy v Korálovém moři a u Midway brzy povýšily letadlové lodě na klíčovou námořní zbraň na úkor bitevních lodí. V bitvě o Atlantik se doprovodné lodě ukázaly být životně důležitou součástí spojeneckých konvojů výrazně zvyšující jejich obranyschopnost. Vedle vyšší efektivity byly letadlové lodě ekonomicky méně náročné než bitevní lodě, jelikož nemusely být podobně silně pancéřovány. Ponorky, které prokázaly svoji ničivou účinnost za první světové války, byly nasazovány všemi válčícími stranami. Hlavně Britové se soustředili na vývoj protiponorkových zbraní a taktiky, jako byl sonar, hlubinné pumy a konvoje, zatímco Němci usilovali o zvýšení svých útočných kapacit vynalezením schnorchelu a uplatňování taktiky vlčích smeček.
Pozemní vojenství se zásadně proměnilo od statických frontových linií první světové války k dynamičtějšímu a mobilnějšímu vedení války. Výraznou inovací byl koncept koordinované podpory jednotlivých druhů zbraní. Tank, jenž byl v první světové válce uplatňován převážně k podpoře pěchoty, se vyvinul v primární pozemní zbraň. Na konci 30. let byly sestrojeny po všech stránkách pokročilejší typy tankových konstrukcí a tento trend pokračoval i po celou dobu války. To se projevilo zvyšováním rychlosti, zesílením pancíře a vyšší palebnou silou. Nejprogresivnější doktrínu použití tanků rozvinuli na počátku války Němci, kteří se snažili vyvarovat přímému střetu vlastních tanků s nepřátelskými, což se za podpory ostatních složek ozbrojených sil, především ze strany letectva, osvědčilo v podobě taktiky Blitzkriegu, vysoce úspěšné v Polsku a ve Francii. Velkého významu postupně nabývaly různé protitankové zbraně, jako byly stíhače tanků, nepřímá střelba, protitanková děla, protitankové miny a pěchotní protitankové zbraně krátkého dostřelu. I přes zvyšující se úroveň mechanizace armád, zůstávala méně pohyblivá pěchota jádrem každého vojska. Většina pěchotních zbraní a vybavení se přitom příliš nelišila od těch, jež byly využívány v předchozí válce. Největších pokroků bylo dosaženo rozšířením rychle přenosných kulometů a různých typů samopalů, které byly obzvláště vhodné pro boj zblízka v městské zástavbě anebo v džungli. Přednosti pušky a samopalu v sobě spojovala útočná puška, jež se po válce stala standardní pěchotní zbraní takřka všech armád.
V oblasti komunikace se válčící strany pokusily vyřešit problém zabezpečení používáním rozsáhlých seznamů kódů pro šifrování využívaných různými šifrovacími stroji, z nichž nejznámější byla německá Enigma. Proti tomu působily systémy rozluštění kódů, mezi něž náležela například britská Ultra či americký systém, jenž dokázal prolomit japonský námořní kód. Vojenské rozvědky se dále zaměřovaly na provádění mystifikačních operací, kterých několikrát použili s velkým úspěchem Spojenci, čímž odvrátili pozornost německého velení od příprav invazí na Sicílii či do Normandie. Mezi jiné významné technologické a technické počiny dosažené během druhé světové války patří první programovatelné počítače, řízené střely a balistické rakety (V-1 a V-2), a v projektu Manhattan vyvinuté jaderné zbraně.
Ve strojírenství skončily mnohaleté diskuze, zda je lepší nýtování, nebo svařování. Svařování je rychlejší, úspornější, a hlavně proto bylo zaváděno. Svařené díly jsou až o 30% lehčí (nýtované spoje musí být přeplátované), proto byly ruské tanky lehčí a materiálově úspornější. Mimo to je nýtování fyzicky velmi namáhavé, pro ženy je na hranici jejich fyzické síly, a museli je vykonávat muži. Kdežto sváření zvládly ve zbrojovkách i ženy, a muži mohli jít na frontu.
Zrušení válečného stavu s Německou spolkovou republikou
Válečný stav spojenci zrušili až v roce 1951: Velká Británie 9. července, Francie 13. července a USA 24. října 1951.
Poválečný vývoj
Poražené Německo a Rakousko byly rozděleny do čtyř okupačních zón, přičemž historické německé země na východě byly podřízeny polské a sovětské správě. Souběžně s tím proběhlo vysídlení německého obyvatelstva z východní Evropy, zvláště z Polska a Československa, což bylo stvrzeno na postupimské konferenci. Své domovy bylo nuceno opustit více než 12 milionů Němců. Polsko získalo nové západní hranice, čímž mu byla kompenzována ztráta Sověty zabraného polského východního území, z něhož uprchlo kolem 3,5 milionů lidí. Sovětský svaz si vedle někdejšího východního Polska podržel přímou kontrolu nad pobaltskými státy Litvou, Lotyšskem a Estonskem a nad dříve rumunskou Besarábií, k čemuž získal československou Podkarpatskou Rus. V Asii okupovaly Spojené státy Japonsko a své správě vystavily někdejší japonské ostrovy v západním Tichomoří, zatímco Sověti anektovali jižní Sachalin a Kurilské ostrovy. Dříve Japonci kontrolovaná Korea byla rozdělena mezi obě velmoci.
Ve snaze o zachování mezinárodního míru vytvořili Spojenci Organizaci spojených národů, která byla založena v San Franciscu 26. června 1945. Navzdory tomuto počinu se v alianci mezi Západem a Sovětským svazem začaly brzy po skončení konfliktu objevovat vážné trhliny. Evropa byla proto již několik let po válce rozdělena tzv. železnou oponou, která byla spuštěna od Štětína na Baltu k Terstu na Jadranu a jež od sebe oddělovala demokratické západní státy a komunistické země řízené Sověty. Vzrůstající napětí mezi USA a SSSR přerostlo ve studenou válku a vedlo ke vzniku Američany vedené Severoatlantické aliance (NATO) a sovětské Varšavské smlouvy.
V mnoha částech světa se nedlouho po konci druhé světové války rozhořely nové válečné konflikty. V Číně se nacionalisté a komunisté utkali v občanské válce. Komunistické síly v ní se sovětskou podporou zvítězily, pročež byla v říjnu 1949 Mao Ce-tungem založena Čínská lidová republika. Poražení nacionalisté se stáhli na ostrov Tchaj-wan. V Řecku vypukla občanská válka mezi královským vojskem, za nímž stáli Britové a Američané, a místními komunisty, kteří v tomto boji nakonec podlehli. Nejvážnější konflikt se rozhořel v roce 1950 na Korejském poloostrově, kde komunistická Severní Korea podporovaná Sověty a Čínou, napadla Jižní Koreu, která obdržela vojenskou a materiální pomoc od západních mocností. Korejská válka skončila po třech letech příměřím.
Ihned po válce nastalo v zámořských državách evropských států období dekolonizace. Příčiny tohoto jevu tkvěly ve změně nahlížení Evropanů na kolonialismus, především však v ekonomickém vyčerpání evropských koloniálních mocností způsobeném válkou a v rostoucích požadavcích ovládaných národů na právo na sebeurčení. Dekolonizační proces probíhal z větší části mírovou cestou, přesto se vyskytly četné výjimky v zemích jako Indočína, Madagaskar, Indonésie a Alžírsko. Řada zemí byla po odchodu Evropanů rozdělena podle etnického nebo náboženského hlediska, což mělo za následek rozdělení Britského mandátu v Palestině na Izrael a Palestinu a vytvoření nezávislých států Indie a Pákistánu na území někdejšího Britského Rádže.
Rychlost poválečné ekonomické obnovy se lišila v různých částech světa, třebaže všeobecně probíhala vcelku rychle. V Evropě se Západní Německo díky Marshallovu plánu snadno zotavilo a již v 50. letech dosáhlo dvojnásobné hospodářské výkonnosti oproti předválečnému stavu (Už v roce 1955 se v ulicích objevily plakáty „Wir sind wieder Wer“ – My jsme zase Někdo!). V roce 1956 uvítali v Německu první vlak zahraničních dělníků, znáborovaných v Itálii. Německo prožívalo obrovský hospodářský rozmach a vyhlásilo, že bude potřebovat miliony dalších dělníků. Itálie vzešla z války zcela zruinována, nicméně během 50. let vykazovala stabilní a vysoký ekonomický růst. Vyčerpané Spojené království se po skončení války ocitlo na pokraji hospodářského kolapsu, přičemž jeho relativní hospodářský pokles pokračoval i v dalších desetiletích. Francie navzdory počátečním obtížím brzy dosáhla ekonomického růstu, jenž napomohl rychlé modernizaci země. Rovněž Sovětský svaz se dokázal poměrně pružně vyrovnat s utrpěnými škodami, které postihly převážně západní území státu. V Asii dosáhlo Japonsko rapidního hospodářského vzestupu, díky němuž se tato země stala v 80. letech jednou z největších světových ekonomik. Čína se po skončení občanské války nacházela v troskách. Obstojně se vyvíjející hospodářství, které už v roce 1953 dosáhlo úrovně před druhou světovou válkou, bylo však tvrdě zasaženo Velkým skokem, ekonomickým experimentem s katastrofálními důsledky. Spojené státy obstarávaly v samém závěru války téměř polovinu veškeré průmyslové výroby, na čemž se mnoho nezměnilo až do 70. let.
Veteráni
Váleční veteráni Wehrmachtu a Waffen-SS i jejich vdovy mají v Německu nárok na vojenské penze. V roce 1998 Německo změnilo své zákony o důchodech, aby se zabránilo jejich vyplácení válečným zločincům. Změna se vztahuje pouze na žádosti o dávky poskytnuté po 13. listopadu 1997. V osmi spolkových zemích Německa v roce 1998 pobíralo 23 501 bývalých příslušníků jednotek SS zvláštní penzi pro takzvané „válečné oběti“, kterou od roku 1950 vyplácí západní Německo.
Váleční veteráni v Lotyšsku slaví 16. března lotyšský den legionářů. Jeho součástí je i tradiční pochod na oslavu lotyšských veteránů z jednotek Waffen-SS, včetně lotyšské divize SS.
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
Bělina, Pavel, ed. et al. Dějiny zemí Koruny české. II., Od nástupu osvícenství po naši dobu. 10., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Paseka, 2021. 431 s. ISBN 978-80-7637-213-9. Jaroslav Halada, Jaroslav Hrbek, Zdenko Maršálek, Dagmar Moravcová, Jiří Pernas, Jiří Pokorný, Jiří Rak, Josef Tomeš. [V tiráži uvedeno 1. vyd.]
BETHELL, Nicholas. Útok na SSSR: druhá světová válka. Praha: Svojtka & Co., 2000. .
BOYLE, David. Druhá světová válka ve fotografiích. Čestlice: Rebo, 2007. .
CAWTHORNE, Nigel. Bitvy druhé světové války. Frýdek-Místek: Alpress, 2007. .
CÍLEK, Roman. Holocaust: zřetězení zla. Praha: P3K, 2007. .
.
DEIGHTON, Len. Krev, slzy a pošetilost: v nejtemnější hodině druhé světové války. Přeložil Jaroslav Hrbek. 1. vyd. Praha: Argo, 1996. 652 s., [16] s. il. ISBN 80-85794-95-0.
FRIEDRICH, Jörg. Der Brand: Deutschland Im Bombenkrieg 1940–1945. 13. Auflage. Berlin: List 2004. 589 s. ISBN 9783548604329.
GILBERT, Martin. Druhá světová válka: úplná historie. Praha: BB/art, 2006. .
HRBEK, Ivan a HRBEK, Jaroslav. Krvavé oceány: od plánu „Barbarossa“ k bitvě u Midway. Praha: Naše vojsko, 2002. 289 s., [32] s. obr. příl., [mapky Miloslav Mutínský]. ISBN 80-206-0642-4. [1. vyd. 1994.] [První svazek historické série o námořních operacích druhé světové války.]
HRBEK, Jaroslav a HRBEK, Ivan. Námořní válka vrcholí: od obléhání Malty k boji u Severního mysu. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1995. 344 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-206-0443-X. [1. vyd. 1993. ISBN 80-206-0319-0.] [Druhý svazek historické série o námořních operacích druhé světové války.]
HRBEK, Ivan a HRBEK, Jaroslav. Salvy nad vlnami: od výstřelu na Westerplatte po zkázu Bismarcku. 2. vyd. Praha: Naše vojsko, 1997. 331 s. ISBN 80-206-0536-3. [1. vyd. 1993.] [Třetí svazek historické série o námořních operacích druhé světové války.]
HRBEK, Jaroslav a HRBEK, Ivan. Vítězství přichází z moře: od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1999. 507 s., [8] s. barev. obr. příl. ISBN 80-206-0566-5. [Čtvrtý a závěrečný svazek historické série o námořních operacích druhé světové války.]
HRBEK, Jaroslav. Arnhem 1944. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1992. 268 s., [24] s. obr. příl. ISBN 80-206-0073-6.
HRBEK, Jaroslav. Loďstva států účastnících se druhé světové války. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. 231 s. ISBN 80-206-0245-3.
HRBEK, Jaroslav. Monte Cassino. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1995. 251 s., [24] s. fot. Malé dějiny válek, sv. 7. ISBN 80-206-0291-7.
HRBEK, Jaroslav. Tobrúk 1941. 1. vyd. Praha: Argo, 1997. 327 s., [32] s. il., portréty. ISBN 80-7203-139-2.
CHURCHILL, Winston. Druhá světová válka I–VI. Přeložil Zdeněk Hron. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005. .
JORDAN, David a WIEST, Andrew. Atlas druhé světové války: fakta o bojových střetnutích na všech frontách. Praha: Ottovo nakladatelství, 2006. .
KEEGAN, John. Druhá světová válka. Praha: Beta-Dobrovský; Plzeň: Ševčík, 2003. .
KOKOŠKA, Stanislav et al. Nultá hodina?: Československo na jaře 1945 ve strategických souvislostech. 1. vyd. Praha: Pro Nadační fond angažovaných nestraníků vydalo nakl. Euroslavica, 2011. 255 s. Prostopravdy, sv. 2. ISBN 978-80-85494-92-1.
Kronika druhé světové války. Úvodní studie a odborná revize textu Jaroslav Hrbek, přeložili a doplnili Jan Gebhart et al. 1. [i. e. 2. vyd.] české vyd. Praha: Fortuna Print, [2003], ©2000. 520 s., faksimile, mapy, portréty. ISBN 80-7321-072-X.
LIDDELL HART, Basil. Dějiny druhé světové války. Brno: Jota, 2000. .
LUCAS, James. Hitlerovy horské jednotky. Přeložil Jaroslav Hrbek. 2. vyd. Praha: Naše vojsko, 2001. 233 s., [32] s. obr. příl. ISBN 80-206-0601-7.
NÁLEVKA, Vladimír. Druhá světová válka. Praha: Triton, 2003. .
NEČAS, Ctibor Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939–1945. 1. vyd. V Brně: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Brně, 1981. 180 s. Spisy Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně, sv. 19.
OVERY, Richard. Proč spojenci zvítězili. Praha: Beta-Dobrovský; Plzeň: Ševčík, 2008. .
PIEKALKIEWICZ, Janusz. Druhá světová válka. [Praha]: Svojtka & Co., [2007]. .
SALMAGGI, Cesare a PALLAVISINI, Alfredo. 2194 dnů: ilustrovaná chronologie druhé světové války. Praha: Olympia, 2007. .
SHAW, Antony. Druhá světová válka den po dni. Přeloži Jan Krist. 1. vyd., dotisk [i.e. 2. vyd.]. Praha: Naše vojsko, 2009. 192 s. ISBN 978-80-206-0915-1.
VAT, Dan van der. Ponorky ve válce. Přeložil Jaroslav Hrbek. 1. vyd. Praha: Argo, 1997. 406 s., 16 nečísl. s. obr. příloh, lit. na s. 381–384. ISBN 80-7203-142-2.
VAT, Dan van der. Válka v Pacifiku: americko-japonská námořní válka 1941–1945. Přeložil Jaroslav Hrbek. 1. vyd. Praha: Argo, 2001. 433 s., [24] s. obr. příl. ISBN 80-7203-322-0.
WILLMOTT, Hedley Paul et al. Druhá světová válka. Přeložil Karel Kopička. V Praze: Knižní klub, 2005. 319 s. ISBN 80-242-1403-2.
Související články
Česká národní rada (odboj)
Československé pozemní jednotky na Západě 1939–1945
Československý odboj (1939–1945)
Druhá světová válka v literatuře
Druhá třicetiletá válka
Jugoslávští partyzáni
Moderní dějiny
Německý odboj během druhé světové války
Odboj během druhé světové války
Polský odboj během druhé světové války
Polský podzemní stát
Prozatímní státní zřízení
Seznam českých filmů odehrávajících se během druhé světové války
Seznam filmů s tematikou druhé světové války z východní fronty
Slezský odboj
Vojenská produkce během druhé světové války
Zemská armáda
Židovský protinacistický odboj
Externí odkazy
České
Druhá světová válka (fronta.cz)
Druhá světová válka a Reenacting na jednom místě(militaryzone.cz)
II. světová válka (stránky Českého rozhlasu)
2. světová válka: Válku vidět – slyšet
II. světová válka – příčiny, průběh, výsledek, důsledky (PDF)
Druhá světová válka (druha.svetova.cz)
Panzernet, německá a sovětská obrněná technika druhé světové války
Barevné fotografie z druhé světové války
Cizojazyčné
World War II Database
World War II Encyclopedia by the History Channel
Deutsche Welle special section on World War II
Der Zweite Weltkrieg (shoa.de)
World War II Propaganda Leaflet Archive
World War 2 Pictures In Colour
Multimedia map, from the invasion of the Soviet Union to the fall of Berlin
World War II Military Situation Maps
World War II in Europe: Every Day
Naval & Military Campaign Summaries of World War 2
Války Argentiny
Války Belgie
Války Bolívie
Války Brazílie
Války Bulharska
Války Československa
Války Číny
Války Egypta
Války Ekvádoru
Války Etiopie
Války Finska
Války Francie
Války Hondurasu
Války Chile
Války Indie
Války Iráku
Války Itálie
Války Íránu
Války Japonska
Války Jugoslávie
Války Kanady
Války Koreje
Války Libanonu
Války Maďarska
Války Mexika
Války Nepálu
Války Německa
Války Nizozemska
Války Norska
Války Peru
Války Rumunska
Války Salvadoru
Války Saúdské Arábie
Války Sovětského svazu
Války Spojeného království
Války Sýrie
Války Turecka
Války USA
Války Austrálie
Války Chorvatska
Války Nového Zélandu
Války 20. století |
1116 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Alan%20Marshall | Alan Marshall | Alan Marshall (2. května 1902, Noorat, stát Victoria, Austrálie – 21. ledna 1984, East Brighton, Austrálie) byl australský spisovatel, publicista, cestovatel a folklorista.
V roce 1908 onemocněl dětskou obrnou a od té doby byl nucen používat berle. Od roku 1922 do roku 1933 pracoval jako úředník, v této době se začal zajímat o psaní.
Měl svůj vztah i k Československu, neboť si od roku 1965 dopisoval s Boženou Foltýnovou, která mu napsala, protože ji zaujala jeho kniha. Roku 1972 dokonce přijel do Prahy, kde se s ní osobně setkal.
Během svého života obdržel celou řadu ocenění např. Řád Británie, Řád za přátelství mezi národy (SSSR) a v Austrálii získal mj. Řád za služby literatuře Austrálie, Čestný doktorát právních věd.
Biografii nazvanou I can jump oceans: the world of Alan Marshall o něm napsal Harry Marks.
Dílo
1944 To je můj lid – sbírka povídek
1952 Lidé pradávných časů – soubor povídek ze života a zvyků domorodých obyvatel Austrálie (Austrálců)
1956 Jak to jde Andymu – sbírka povídek z australského venkova
1955 Už zase skáču přes kaluže – I Can Jump Puddles; jeho nejznámější dílo, které se brzy po vydání stalo bestsellerem, prakticky jde o první díl životopisné trilogie. Karel Kachyňa podle něj natočil v roce 1970 stejnojmenný český film.
1962 To je tráva
1963 V mém vlastním srdci
Short Stories – věnováno Boženě z Československa
Four Sunday Suits and other stories by A.M.
Související články
Australská literatura
Seznam australských spisovatelů
Externí odkazy
Australští spisovatelé
Australští publicisté
Narození v roce 1902
Úmrtí v roce 1984
Muži
Držitelé čestných doktorátů
Narození 2. května
Úmrtí 21. ledna
Narození ve Victorii
Úmrtí v Melbourne |
1122 | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADtr%20v%20kapse | Vítr v kapse | Vítr v kapse je český film režiséra Jaroslava Soukupa natočený v roce 1982. Mladí muži (Lukáš Vaculík a Sagvan Tofi) nastoupí po vyučení do svého prvního zaměstnání jako pomocní dělníci a jejich mladické plány se střetávají s životní realitou.
Obsazení
Externí odkazy
České dramatické filmy
Filmy z roku 1982
Filmy studia Barrandov
České romantické filmy |
1129 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Zelen%C3%A1%20vlna%20%28film%29 | Zelená vlna (film) | Zelená vlna je česká filmová komedie režiséra Václava Vorlíčka natočená v roce 1981 a nazvaná podle stejnojmenného rozhlasového pořadu o dopravním zpravodajství. Film sleduje příhody Pražáků v jedno letní páteční odpoledne. V jednotlivých rolích se představilo až 130 herců.
Pracovní název snímku zněl Milión každý pátek. Premiéru měl 25. června 1982.
Děj
Děj filmu se skládá z mnoha příběhových střípků (i několikasekundových), které dohromady tvoří rozmanitou mozaiku. V úvodu zpovídá na letišti redaktor rozhlasového pořadu Zelená vlna příslušníka Veřejné bezpečnosti, jehož pracovní náplní je sledování dopravní situace nad Prahou ve vrtulníku Mil Mi-2. Mezitím jde po rušné pražské ulici postarší pán, kterého viditelně znervózňuje okolní ruch a hlasitá hudba linoucí se z reproduktorů. V jednom okamžiku se již nedokáže ovládnout a se slovy „Tady bude ticho!“ prchá pryč. Na dopravní magistrále zablokuje dáma ve Fiatu 500 provoz, jeho účastníci ale spílají řidiči liazky převážející Plzeňský Prazdroj.
Manžel telefonuje z veřejné budky manželce a sděluje jí, že už jede z práce. Má se s dětmi nachystat na odjezd z města a čekat na něj před domem. Přijede domů autobusem a zapomene na to, že auto si ráno vzal do práce, aby se stihl ze zaměstnání vrátit dřív. Na výpadovce z města způsobí dopravní nehoda kolony. Postarší manželé Reichenbergovi se rozhodnou vzdát přímou trasu na svou chalupu a zvolí objížďku, při které navštíví některé své dávné známé. Po příjezdu na chalupu se rozhodnou ji prodat prvním zájemcům.
V kanceláři sledují zaměstnanci z okna odjezd svého šéfa v Tatře 613 na poradu a těší se, že mohou zmizet z práce dřív. Šéf je vyvede z omylu, když vstoupí do kanceláře a oznámí jim, že odjezd jeho vozidla byl pouze klamný manévr, aby si ověřil, zda podřízení neopustili svá pracoviště dříve. Na vlakovém nádraží čeká vedoucí oddílu na poslední kluky, kteří se těší na výlet do přírody. Jejich zklamání nezná mezí, když najdou dříve čistý potok plný otrávených ryb.
Manželům v důchodovém věku uletí z bytu v panelovém domě papoušek. Se sousedy se dohodnou, aby večer všichni ve smluvený čas zhasli a oni jediní nechají rozsvíceno. Opeřenec se tak sám dokáže vrátit ke svým majitelům.
Psychologovi z linky důvěry dr. Pelcovi právě končí směna, má v plánu odjet na víkend na ryby. Vtom zazvoní telefon a na druhé straně se ozve rezignovaný hlas muže, který hodlá spáchat sebevraždu. Odborník se rozhodne muže najít, než svůj záměr dokoná. S pomocí taxikáře po něm pátrá.
V pražském metru okrade mladý kapsář stařenku, když si předtím získá její důvěru. O lup jej připraví gang podobných lapků, kteří si nárokují tento rajón.
Muž v červeném renaultu vyzvedává půvabnou slečnu. Na cestě ignoruje přikázanou objížďku a pokračuje v přímé trase. Risk se mu nevyplatí, na zavřeném úseku dochází k odstřelu horniny a odletující kameny dopadají na kapotu vozidla.
Dvě studentky stopují u silnice, ale nikdo jim nezastavuje. Rozhodnou se vylepšit metodu autostopu a svléci se do půli pasu. K překvapení obou dívek jim zastaví jejich profesor literatury.
Voják dostane propustku z kasáren, venku na něj čeká jeho přítelkyně s autem. Mladík se domnívá, že pojedou na loďku, ale dívka ho zatáhne do zapřaženého karavanu. Scénu sleduje celé osazentvo kasáren.
Zloděj Fretka se připravuje do akce, má v plánu vykrást byt, jehož majitele sledoval až na letiště. Jeho úsilí však přijde vniveč, neboť vytipovaný byt je prázdný.
V pražském hostinci U Fleků okrade mladá žena německého turistu. Ke svědectví na policii jsou předvedeni i svědkové. Žena je mezi policisty dobře známa, jeden z mládenců pozná na další fotografii z policejní databáze i svou starší přítelkyni Moniku.
Dívka přemlouvá rodiče, aby ji pustili na tramp. Otec neochotně svolí, ale vyhrazuje si právo ji kdykoli zkontrolovat. Zároveň se podivuje, když si dcera balí s sebou kytaru, nevěří, že by se svým hlasem dokázala zazpívat pěknou písničku. Ona pak u ohně udivuje přátele rock 'n' rollovým hitem.
Miloš Labuda propásne vlastní svatbu, neboť se zapomene u vdané milenky. Po jistých peripetiích se dostaví do bytu rodičů své vyvolené, kde od ní dostane výprask. Tím je vše urovnáno a svatba může začít.
Zapálený zaměstnanec opravuje o víkendu ve svém volném čase stroj v továrně, aby mohl vyrábět nad normu. Asistuje mu při tom člen Závodní stráže, který mu vyčítá, že je až příliš velký dobrák. Řekne mu, že jeho kolega z druhé směny si právě vydělává peníze melouchem.
Doktor uklidňuje plačící sestřičku v nemocnici, která je zároveň jeho milenkou. Vysvětluje jí, že tento víkend musí trávit se ženou na chalupě. Sestřička mu oznámí, že poslední příjem do nemocnice z dopravní nehody je jeho žena.
Taxikář odmítne platbu za cestu od dr. Pelce, kterému pomáhal zachránit zoufalého muže. Navíc mu nabídne zdarma odvoz na rybářský víkendový pobyt na Slapech, který by jinak propásl.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
České filmové komedie
Filmy z roku 1982
Filmy Václava Vorlíčka
Filmy studia Barrandov |
1135 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pio%20z%20Pietrelciny | Pio z Pietrelciny | Svatý Pio z Pietrelciny (někdy též jen Pater Pio či Otec Pio) (25. května 1887, Pietrelcina, Itálie – 23. září 1968, San Giovanni Rotondo, Itálie) byl italský kněz a světec, který byl známý zejména pro svá stigmata. Je mu taktéž přisuzováno mnoho zázraků, např. jasnovidectví nebo bilokace. Narodil se jako Francesco Forgione a přijal řádové jméno Pius.
Život
Narodil se v Pietrelcině v Itálii a byl pokřtěn v kostele sv. Anny v Pietrelcině. V raném věku, v 16 letech vstoupil 6. ledna 1903 do noviciátu kapucínského mužského kláštera v Morcone, kde dne 22. ledna oblékl františkánský hábit a jméno bratr Pio. Poté složil jednoduché řeholní sliby a 27. ledna 1907 slavné řeholní sliby.
V roce 1910 byl vysvěcen na kněze v katedrále v Beneventu. Ustanoven u Santa Maria degli Angeli v Pietrelcině, protože měl podlomené zdraví. Ze zdravotních důvodů zůstal se svou rodinou až do roku 1916. Později odešel na žádost svých představených do kláštera v San Giovanni Rotondo a setrval tam až do své smrti. V letech 1917–1918 sloužil u italských pomocných jednotek. V roce 1918 se u něj objevila stigmata (poté, co se nabídl jako smírná oběť za zločiny během I. světové války), která nosil až do smrti a zpočátku byl kvůli nim považován za podvodníka. Až když lékaři vyvrátili, že by si rány způsobil sám, byl podezření zbaven. V roce 1940 vypracoval plány pro stavbu Domu pro úlevu trpícím; tato nemocnice byla otevřena v San Giovanni Rotondo v roce 1956. Padre Pio byl za svého života vyhledávaným zpovědníkem, vedl rozsáhlou korespondenci, se kterou mu pak pro rozsah museli pomáhat další řádoví spolubratři.
Za doby komunistického totalitarismu např. předpověděl i Františku Tomáškovi, že nezemře, dokud nebude jeho vlast svobodná (František Tomášek zemřel roku 1992).
Páter Pio byl prohlášen za ctihodného dne 18. prosince 1997 papežem sv. Janem Pavlem II., ten jej také 2. května 1999 zapsal mezi blahoslavené. Dne 16. června 2002 pak byl kanonizován, tj. prohlášen za svatého; této události se v Římě zúčastnilo kolem půl milionu lidí.
Dne 1. července 2004 byl páteru Piovi v San Giovanni Rotondo, na místě, kde žil, zasvěcen kostel.
Odkazy
Literatura
AMORTH, Gabriele. Otec Pio: světcův krátký životopis. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. 129 stran.
SCHUG, John A. Páter Pio. Bratislava: Presto Press, 1992. 187 stran. , 9788085667004
Související články
Seznam světců a mučedníků katolické církve
Externí odkazy
Pater Pio in Milujte se! 4/2008 (str. 4-11)
Život padre Pia v češtině
Biografie na EWTN
stránky Padre Pio Foundation of America
Biografie v angličtině na stránkách Apoštolského stolce
Biografie na Catholic Forum
Dedikace kostela pateru Piovi
Videozáznam poslední mše sv. sloužené P. Piem – komentář ve španělštině
Římskokatoličtí svatí
Pio z Pietrelciny
Italští římskokatoličtí duchovní
Italští řeholníci
Kapucíni
Vizionáři mariánských zjevení
Stigmatici
Pio, Pater
Narození 25. května
Pio, Pater
Úmrtí 23. září
Muži |
1148 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Hana%20Skoumalov%C3%A1 | Hana Skoumalová | Hana Skoumalová, roz. Duxová (23. července 1903 Český Brod – 18. října 1999 Praha), byla česká překladatelka z angličtiny.
Překlady
William Beckford: Vathek (1970)
Elizabeth Bowenová: Schody zarostlé břečťanem (1972)
Samuel Butler: Cesta všelikého těla (1957)
Geoffrey Chaucer: Canterburské povídky (1976 – prozaický překlad pro mládež)
Edward Morgan Forster: Rodinné sídlo (1982)
John Hersey: Kupec dětí (1962)
Hewlett Johnson: Světská síla (1952)
David Herbert Lawrence: Panna, cikán a jiné povídky (1966)
Alan Alexander Milne: Medvídek Pú (1965)
Ann Radcliffová: Sicilský román (1970)
Walter Scott: Wawerley (1962)
Gertrude Steinová: Hodná Anna (1960), Tři životy (1961)
Virginia Woolfová: Mezi akty (1968)
Společné překlady s manželem
Lewis Carroll: Alenčina dobrodružství a Za zrcadlem, Kočka Šklíba (1961)
Neil Gaiman: Hvězdný prach (Aloys a Hana Skoumalovi přeložili dvojverší)
Thomas Hardy: Lesáci (1975)
Henry James: Co všechno věděla Maisie (1971)
Rudyard Kipling: Knihy džunglí (1965)
Thomas Edward Lawrence: Bouře nad Asií (1935)
Katherine Mansfieldová: Zahradní slavnost (výbor povídek, 1952), Aloe (1975)
Výbor anglických povídek: Orel z pobřeží (1969)
John Steinbeck: Ryzáček (1962)
Odkazy
Související články
Překlad
Externí odkazy
Profil Hany Skoumalové v databázi Obce překladatelů
Čeští překladatelé
Narození v roce 1903
Úmrtí v roce 1999
Narození 23. července
Narození v Českém Brodě
Úmrtí 18. října
Úmrtí v Praze
Ženy
Pohřbení na Břevnovském hřbitově
Čeští překladatelé z angličtiny
Překladatelé do češtiny |
1157 | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav%20Bahn%C3%ADk | Václav Bahník | Václav Bahník (13. dubna 1918 Hrdlořezy – 3. března 2003 Liberec) byl český překladatel italské a antické literatury (z latiny i z klasické řečtiny). Jím přeložená díla jsou obsažena v několika maturitních učebnicích českého jazyka.
Život
Po maturitě na mladoboleslavském gymnáziu v roce 1936 začal studovat filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Po jejím absolvování v roce 1946 nastoupil jako středoškolský profesor na libereckém gymnáziu, kde působil až do roku 1975.
Dílo
Překlady
Lucius Apuleius. Apologie, aneb, Vlastní obhajoba proti nařčení z čarodějnictví. Praha: Svoboda, 1989.
Lucius Apuleius. Zlatý osel. Praha: Svoboda, 1974.
Riccardo Bacchelli: Pláč syna Lavišova
Anitius Manlius Torquatus Sive Boëthius: Boëthius - poslední Říman
Claudio Casini: Amadeus
Marcus Tullius Cicero: Řeči proti Verrovi, Tuskulské hovory
Cesare de Lollis: Život Kryštofa Kolumba
Grazia Deleddaová: Holubice a jestřábi
Renato Guttuso: O malířích (s Alenou Bahníkovou)
Chión z Hérakleie: Spiknutí proti tyranovi
Samosatensis Lucianus: O bozích a lidech (s Miladou Říhovou a Ladislavem Varclem), Pravdivé výmysly (s Ladislavem Varclem a Zdeňkem K. Vysokým)
Luigi Pirandello: Svatební noc
Marco Polo: Milión
Marcus Fabius Quintilianus: Základy rétoriky
Lucius Annaeus Seneca: Další list Luciliovi, Slova tesaná do mramoru, Útěchy
Publius Cornelius Tacitus: Z dějin císařského Říma (s Antonínem Minaříkem a Antonínem Hartmannem)
Bonaventura Tecchi: Pozdní léto
Theofrastos: Povahopisy
Simokattes Theofylaktos: Na přelomu věků
Thúkýdidés: Dějiny peloponnéské války
Jacobus de Voragine: Legenda aurea (s Anežkou Vidmanovou)
Xenofón z Efesu: Efeské příběhy
Xenofón: O Kýrově vychování, Řecké dějiny (s Josefem Hejnicem a Alenou Frolíkovou), Vzpomínky na Sókrata a jiné spisy
Výbory
O lásce, přátelství a štěstí
Sestra Múza (výběr středověké latinské poezie)
Láska a dobrodružství (s Rudolfem Kuthanem a Rudolfem Mertlíkem)
Listy hetér
Dopisy vesničanů
Podílel se rovněž podstatnou měrou na tvorbě:
Slovník antické kultury, Praha : Svoboda, 1974
Odkazy
Externí odkazy
Václav Bahník na stránkách Obce překladatelů
Související články
Překlad
Literární překlad
Čeští překladatelé
Narození v roce 1918
Úmrtí v roce 2003
Narození 13. dubna
Úmrtí 3. března
Muži
Čeští překladatelé z latiny
Čeští překladatelé z řečtiny
Překladatelé do češtiny
Narození v Hrdlořezech (okres Mladá Boleslav)
Úmrtí v Liberci |
1165 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kalorimetr | Kalorimetr | Kalorimetr je zařízení umožňující pokusně provádět tepelnou výměnu mezi tělesy a měřit potřebné tepelné veličiny (teplo a teplota).
Blackův kalorimetr
Tento jednoduchý kalorimetr, jeden z prvních kalorimetrů vůbec, se skládal z bloku ledu o teplotě 0 °C, do něhož byla vydlabána jamka. Do jamky byl vložen zahřátý předmět, jehož tepelnou kapacitu bylo třeba změřit, a jamka byla zaklopena dalším kusem ledu. Po ochlazení předmětu byla hubkou odsáta voda a její hmotnost (při známém skupenském teple vody) umožnila spočítat teplo ukryté ve vloženém předmětu.
Bunsenův kalorimetr
Měřicí nádoba byla obalena ledem a umístěna ve větší uzavřené nádobě s vodou. Na dně této větší nádoby byla rtuť. Ta se mohla pohybovat do kapiláry. Pohyb rtuti v kapiláře pak přesně indikoval změnu objemu tajícího ledu.
Směšovací kalorimetr
Kalorimetr se skládá ze dvou nádobek do sebe vložených. Mezi stěnami nádobek je vzduch, který tepelně izoluje vnitřní nádobku od vnější a od okolí. Každá z nádobek se přikrývá víčkem, ve kterém bývají otvory pro teploměr a míchačku. Tepelná kapacita kalorimetru, která ovlivňuje tepelnou výměnu při pokusu, se určuje experimentálně.
Související články
Termodynamika
Kalorimetrická rovnice
Externí odkazy
Termodynamika
Laboratorní vybavení |
1175 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Rovina | Rovina | Rovina je v matematice dvourozměrný geometrický útvar, který si lze představit jako neomezenou dokonale rovnou plochu. Algebraicky vyjádřeno, jde o množinu bodů izomorfní s dvoudimenzionálním lineárním prostorem. Jinak řečeno jde o dvoudimenzionální afinní prostor.
Rovina může být určena třemi různými body, nebo přímkou a bodem, který leží mimo tuto přímku.
Značení
Rovina je buď plocha, na kterou se kreslí (nákresna), nebo se znázorňuje některým rovinným útvarem pomocí některého geometrických promítání. Rovina se označuje malým řeckým písmenem.
Znázornění:
Rovnice roviny
Rovina je množina bodů prostoru, které vyhovují tzv. rovnici roviny, která může být zadána v různých tvarech.
Obecná rovnice roviny
Obecná rovnice roviny má tvar
,
kde koeficienty nejsou současně nulové a jsou to koeficienty normálového vektoru roviny (vektoru kolmého k rovině). Proměnné jsou souřadnice bodu ležícího v rovině.
V případě, že známe tři body určující rovinu, obecnou rovnici roviny získáme takto: spočteme vektory a , vypočítáme jejich Vektorový součin ze kterého získáme koeficienty a napíšeme obecnou rovnici. Zbývající koeficient d získáme tak, že dosadíme souřadnice bodu K (nebo kteréhokoli jiného bodu ze zadání) do napsané rovnice.
Parametrické vyjádření roviny
Parametrické vyjádření roviny má například vektorový tvar , který se dá rozepsat dle složek takto:
,
kde a je bod, který leží v rovině a vektory a jsou nekolineární vektory ležící v rovině, tzn. jsou to směrové vektory roviny.
Úseková rovnice roviny
Úsekovou rovnici roviny zapisujeme jako
,
kde vymezují úseky vyťaté rovinou na osách .
Srovnáním úsekové a obecné rovnice dostáváme .
Normálová rovnice roviny
Normálová rovnice roviny má tvar
,
kde je vzdálenost počátku souřadného systému od roviny, tj. délka normály od počátku souřadnicového systému do průsečíku s rovinou, jsou směrové kosiny roviny, představují úhly, které svírají kladné souřadnicové poloosy s normálou roviny.Normála je směrnice kolmá ve všech směrech k rovině.Směrové kosiny lze vyjádřit z obecné rovnice jako
kde pro a pro pro .
Rovinný řez
Rovinným řezem geometrického útvaru rovinou se nazývá průnik roviny a útvaru .
Rovinný řez plochy rovinou, ve které leží normála plochy, se nazývá normálovým řezem plochy.
Další informace
V mechanice a technice existují rovinné úlohy, tj. jestliže lze idealizovat těleso či technikou konstrukci tak, že leží a v jedné rovině. V této rovině také působí všechna zatížení. Příkladem mohou být např. rovinné příhradové konstrukce, rovinný ohyb nebo úlohy rovinné napjatosti či rovinné deformace.
Literatura
Marcela Palková a kolektiv: Průvodce matematikou 2, Didaktis, Brno 2007, , str. 107-109
Související články
Geometrie
Základní geometrické útvary
Polorovina
Vzájemná poloha bodu a roviny
Vzájemná poloha rovin
Vzájemná poloha přímky a roviny
Externí odkazy
Geometrie
Geometrické útvary |
1183 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tepeln%C3%BD%20izolant | Tepelný izolant | Tepelný izolant je látka, která špatně vede teplo, tzn. má nízkou tepelnou vodivost. Opakem tepelného izolantu je tepelný vodič.
Veličina, která umožňuje porovnání látek podle tepelné vodivosti, se nazývá součinitel tepelné vodivosti. Tepelné izolanty mají nízký součinitel tepelné vodivosti.
Příklady tepelných izolantů
Nejlepšími tepelnými izolanty jsou plyny a kapaliny, které rychleji než vedením přenášejí teplo prouděním.
Z pevných látek jsou dobrými tepelnými izolanty především ty látky, které obsahují hodně plynu (vzduchu), např. minerální vlna (kamenná nebo skelná), peří, srst, papír, dále např. sklo, dřevo, polystyren, ap. Ve stavebnictví se kvůli lepší tepelné izolaci používají cihly s dutinami. Z látek neobsahující plyny jsou dobrými tepelnými izolanty například plasty (mezi které patří výše zmíněný polystyren, polyuretan ale také bakelit a řada dalších).
Využití
Tepelné izolanty se využívají všude tam, kde je třeba zabránit předávání tepla – k tomu dochází nejčastěji, když je třeba zabránit úniku tepla (zateplení domu, potrubí, atp.) anebo v případě, kdy je třeba zabránit ohřevu nějakého materiálu (dřevěná držadla kuchyňského nádobí).
Typickým příkladem z praxe je zimní oblečení, které izoluje teplo díky vzduchu, který je uzavřený mezi vlákny vlněného svetru, na obdobném principu fungují dutá vlákna či peří. Proto je v zimě vhodnější mít oblečeno několik vrstev tenkého oblečení než jedinou silnou textilii. Mezi vrstvami oblečení je dostatek vzduchu, který brání tepelným ztrátám.
Dalším příkladem je izolování zdí a budov. Izolace z minerální vlny nebo celulózy (ekologicky využitý sběrový papír, rozemletý a ošetřený boritými solemi, které zabrání hoření, plesnivění atd. snadno aplikovatelné foukáním) zadržují vzduch a zpomalují jeho proudění, čímž snižují tepelné ztráty. Jednoduše řečeno, izolace stěn, podkroví a podlah vašeho domu nebo bytu zabraňuje tepelným ztrátám v zimním období (a také nárůstu tepla v letním období). Protože dochází ke snížení spotřeby energie za vytápění, vede to k nižším účtům za vytápění, nižšímu opotřebení kotle, dochází ke snížení emisí CO2 z elektrárny, snižuje se riziko globálního oteplování a klimatických změn.
Důležité vlastnosti tepelných izolací
U tepelných izolací se vyplatí sledovat několik vlastností, zejména tepelný odpor a zvukovou neprůzvučnost. Čím vyšší je tepelný odpor, tím lepší. U materiálů se často uvádí spíše „obrácený“ ukazatel, a to součinitel tepelné vodivosti λ (lambda). Ten uvádí, kolik tepla (chladu) může daným materiálem prostoupit, a tedy zde naopak platí, že čím nižší lambda, tím lepší tepelná izolace. V projektu a tepelném auditu budovy je většinou specifikován minimální tepelný odpor, který musí konstrukce splnit. Doporučuje se raději odpor o vrstvu ještě zvětšit nebo zvolit materiál s lepší (nižší) lambdou, aby zde byla vytvořena rezerva do budoucna (dnes jsou požadavky na minimální tepelný odpor například obvodových stěn nebo střech několikanásobně vyšší než před 20 lety).
Zvuková neprůzvučnost. Čím více tepelná izolace tlumí hluk, tím lépe. Je žádoucí maximálně utlumit hluk z okolí domu, jiných místností podkroví nebo třeba hluk od deště dopadajícího na střechu (to je zvláště důležité u plechových krytin).
Jak tepelná izolace drží tvar se projeví hned při montáži. Jak se vkládá do připraveného roštu a jak je snadné dokonale a bez mezírek vyplnit daný prostor, aby nikde nevznikaly tepelné mosty. Důležité je ale i vlastnost dlouhodobého „držení tvaru“. Pokud jde o nekvalitní tepelnou izolaci, může se po několika letech „sesedat“, a v původně dobře zaizolovaném prostoru se začnou projevovat tepelné mosty. Ty mohou způsobovat kondenzaci vodní páry v konstrukci. Vlhkost způsobí ještě horší izolační vlastnosti a problém se pak vyhrocuje a často může dospět až k poměrně finančně náročným opravám.
Literatura
Šubrt Roman: Tepelné izolace v otázkách a odpovědích, BEN - technická literatura, 2008.
Gernot Minke, Mahlke Friedemann: Stavby ze slámy – Jak pořídit z balíků slámy standardní dům, HEL, 2009.
Související články
Izolační materiál
Vedení tepla
Tepelná vodivost
Tepelný vodič
Externí odkazy
Termika
Úspory energie
Ochrana před vlivy počasí |
1190 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Christian%20Doppler | Christian Doppler | Christian Andreas Doppler, ve starších českých zdrojích psáno křestní jméno též Kristián či Kristian, v italštině Cristiano, (29. listopadu 1803 Salcburk – 17. března 1853 Benátky) byl rakouský fyzik a matematik. Je po něm pojmenován Dopplerův jev.
Život
Narodil se v rodině kamenického mistra v Salcburku Johana Franze Dopplera a jeho manželky Terezy. Kvůli křehkému zdraví nemohl pokračovat v rodinné živnosti a začal studovat. Po absolvování střední školy v Linci zahájil Christian Doppler v roce 1822 studium na vídeňské polytechnice. Od roku 1825 studoval na vídeňské univerzitě. V roce 1829 se stal asistentem matematiky u profesora Adama Burga na vídeňské technice. Zabýval se fyzikou a astronomií a publikoval několik teoretických spisů o matematických problémech. Jeho první práce se jmenovala Beitrag zur Teorie der Parallelen a byla věnována teorii rovnoběžek.
V roce 1835 se Doppler stal profesorem matematiky na reálce v Praze a v roce 1836 konal na technice nepovinné přednášky z vyšší matematiky. V roce 1837 byl na technice pověřen konáním přednášek z geodézie. V roce 1841 byl jmenován profesorem elementární matematiky a deskriptivní geometrie. V roce 1843 vydal učebnici Aritmetika a algebra a jeho další práce byla zaměřena na analytickou geometrii. V roce 1843 se stal řádným členem Královské české společnosti nauk, k jeho přátelům patřil Bernard Bolzano. Doppler žil v Praze dvanáct let, oženil se a měl pět dětí. Ke konci pobytu už nemohl přednášet, protože trpěl tuberkulózou hrtanu.
V roce 1847 byl Doppler jmenován profesorem matematiky a mechaniky na Báňské a lesnické akademii v Banské Štiavnici. Kromě pedagogické práce se věnoval pozorování magnetické deklinace a možnostech jejího využití v místních dolech. Navrhl a sestrojil optický dálkoměr.
Své uherské působiště opustil v důsledku revolučních nepokojů roku 1848. V říjnu toho roku byl Doppler jmenován profesorem geodézie na polytechnice ve Vídni. V roce 1850 se stal ředitelem fyzikálního institutu na Vídeňské univerzitě, ale už roku 1852 musel požádat o dovolenou ze zdravotních důvodů. Tuberkulóza hrtanu se rozšířila do plic. Odjel se léčit do Itálie, kde následujícího roku v Benátkách zemřel na tuberkulózu. Byl pohřben na ostrově San Michele, jeho hrob se nedochoval, pouze pamětní deska (epitaf) na stěně u vchodu.
Dílo
Doppler se věnoval mnoha oblastem, publikoval práce o rovnoběžkách, o zlepšení mikroskopu, o astrofyzice a dalších. V roce 1842 publikoval Christian Doppler v Abhandlungen der Königlich Böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften práci Ueber das farbige Licht der Doppelsterne und einiger anderer Gestirne des Himmels (O barevném světle dvojhvězd a některých dalších hvězd), kde vysvětlil princip, nazvaný po něm Dopplerův jev. Roku 1843 vyslovil hypotézu, že zbarvení hvězd může být způsobeno jejich pohybem: pokud se zdroj vlnění (světla nebo zvuku) pohybuje od pozorovatele, ten zachytí vlnění s nižší frekvencí – v případně světla posun k červené. Dopplerův jev se využívá v řadě aplikací (např. pro radarové měření rychlosti) a jím vysvětlil Edwin Hubble „rudý posuv“ spekter galaxií.
Posmrtné připomínky
Fyzikovo jméno nese kráter na odvrácené straně Měsíce.
Ke 150. výročí objevu Dopplerova jevu vydala v roce 1992 Rakouská pošta zvláštní poštovní známku „150 Jahre Doppler-Prinzip“.
V roce 1996 byla jeho jménem pojmenována planetka (3905) Doppler objevená 28. srpna 1984. Advisory Committee on Antarctic Names po něm pojmenovala v roce 1987 Dopplerův nunatak v Antarktidě.
Připomínky Dopplerova působení v Praze
Pamětní deska připomínající Dopplerovo působení jako profesora pražské univerzity v letech 1843–1847 je umístěna na domě v Praze na Starém Městě, U obecního dvora 7.
Pamětní deska na Dopplerův pobyt z období působení na Pražské technice je umístěna na domě v Praze na Karlově náměstí 6/20.
Jméno Christiana Dopplera bylo umístěno na desce pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími (viz Dvaasedmdesát jmen české historie).
Na počest tohoto vědce je pojmenováno pražské Gymnázium Christiana Dopplera a také gymnázium v Salcburku.
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
Ottův slovník naučný, heslo Doppler Christian. Sv. 7, str. 848.
Externí odkazy
Rakouští fyzici
Rakouští matematici
Matematici 19. století
Matematici působící v Česku
Vyučující na ČVUT
Vyučující na Vídeňské univerzitě
Narození v roce 1803
Narození 29. listopadu
Narození v Salcburku
Úmrtí v roce 1853
Úmrtí 17. března
Úmrtí v Benátkách
Zemřelí na tuberkulózu
Pohřbení v Benátkách
Muži |
1198 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Eugen%20Jegorov | Eugen Jegorov | Eugen Jegorov, někdy též Evžen Jegorov (9. října 1937 Praha – 28. prosince 1992 Praha), byl český jazzový hudebník (saxofonista a klarinetista) a herec.
Role
Zločin v šantánu (1968)
Skřivánci na niti (1969)
Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc? (1969)
Nevěsta (1970)
Homolka a tobolka (1972) (Burda)
Pan Tau (1972)
Byli jednou dva písaři (1973)
Na samotě u lesa (1976) (myslivec)
Arabela (1979) TV
Útěky domu (1980)
Pátek není svátek (1980)
Lucie, postrach ulice (1980) TV (montér)
Řetěz (1981) (Mikeš)
Matěji, proč tě holky nechtějí? (1981) (Cupal)
Návštěvníci (1983) TV (Karel Bernau)
Slavnosti sněženek (1983) (drogista)
Cesta kolem mé hlavy (1984) (Vencl)
Vesničko má středisková (1985) (hrobník a kameník Brož)
Slavné historky zbojnické (1986)
Blázni a děvčatka (1988)
Chobotnice z II. patra (1988)
Panoptikum města pražského (1989/1991)
Nemocný bílý slon (1989)
Křížová vazba (1990)
O zapomnětlivém černokněžníkovi (1991)
Dobrodružství kriminalistiky (1991)
Digitální čas (1991)
Jonáš, Melichárková a pavilon (1991)
Klauni a vlastenci (1991)
Správná šestka (1992) (mini)
Hříchy pro pátera Knoxe (1992)
Kačenka a zase strašidla (posmrtně)
O zvířatech a lidech (posmrtně)
Související články
Seznam českých hudebníků
Externí odkazy
Čeští herci
Čeští saxofonisté
Čeští klarinetisté
Narození v Praze
Narození v roce 1937
Narození 9. října
Úmrtí v roce 1992
Úmrtí 28. prosince
Úmrtí v Praze
Pohřbení na Olšanech
Muži |
1205 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Erik%20Adolf%20Saudek | Erik Adolf Saudek | Erik Adolf Saudek (18. října 1904 Vídeň, Rakousko – 16. července 1963 Sozopol, Bulharsko) byl český překladatel, převážně z angličtiny (Shakespeare), němčiny (Goethe) a francouzštiny (Moliere). I jeho otec Emil (1876–1941) byl překladatel a propagátor české literatury (např. O poezii Otokara Březiny, Pod oblohou Otokara Březiny).
Biografie
Studoval střední školu ve Vídni, v Praze pak germanistiku, komparatistiku a dramaturgii na Filozofické fakultě UK. Publikoval v časopisech Cesta, Host, Kmen, Listy pro umění a kritiku, Komedie, Kritický měsíčník (recenze, kritiky, úvahy). Od roku 1927 překládá Goetha se svým učitelem Otokarem Fischerem a překladatelství se stává jeho hlavním zaměřením. V roce 1929 uvádí jako režisér první české provedení Goethova Fausta ve Fischerově překladu v holešovické Legii malých. Za okupace, kdy byl z rasových důvodů vyřazen z veřejné činnosti , vydává některé překlady pod jménem přítele Aloyse Skoumala (Zkrocení zlé ženy, Hamlet). Po válce se stává dramaturgem Realistického divadla (1945–1946), divadelním kritikem Lidových novin (1947–1948) a dramaturgem Národního divadla (1949–1953).
Nesnažil se o tzv. věrný překlad, šlo mu spíše o postižení vnitřního smyslu předlohy a dobového koloritu. K tomu využíval i hovorové češtiny a umísťování nejzávažnějších slov na konec veršů, kde byly rýmem zdůrazněny.
Zásadní význam má jeho 15 překladů nejhranějších Shakespearových her, na kterých pracoval od roku 1936 (Julius Caesar) až do své smrti (nedokončený překlad Troilus a Cressida).
Jeho manželkami byly herečka Eva Vrchlická, poté překladatelka Věra Saudková (roz. Davidová), neteř Franze Kafky. S druhou jmenovanou měl tři syny a dceru.
Utonul o dovolené 16. července 1963 v Černém moři u bulharského Sozopolu.
Ocenění
1955 Státní cena
Překlady
Joseph Conrad: Náhoda (1932, s R. Wellkem), Zlatý šíp (1934)
Johann Wolfgang Goethe: Utrpení mladého Werthera (1927, s O. Fischerem), Viléma Meistera léta učednická (1928, s Vojtěchem Jirátem), Spříznění volbou (1932, s O. Fischerem), Torquato Tasso (1931)
Gerhart Hauptmann: Před západem slunce (1933)
Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann: Zachýsek zvaný Rumělka – Zlatý kořenáč (1961)
Gottfried Keller: Lidé seldwylští (1934)
Labuť a růže (1966, překlad poezie od Shakespeara k Rilkovi, uspořádal A. Skoumal)
Molière: Jíra Danda (1949), Lakomec (1959)
Růže ran (výbor z německé barokní lyriky, pod pseud. Karel Brož)
William Shakespeare: Julius Caesar (1936), Král Lear (1957), Večer tříkrálový (1937), Sen noci svatojánské (1938), Romeo a Julie (1938), Veselé windsorské paničky (1939), Zkrocení zlé ženy (1939, jako A. Skoumal), Hamlet (1941, jako A. Skoumal), Jak se vám líbí (1947), Othello (1949), Benátský kupec (1955), Makbeth (1957), Coriolanus (1959), Antonius a Kleopatra (1961), Troilus a Kressida (nedokončeno)
Thornton Wilder: Most Svatého Ludvíka krále (1930)
Jasnější než slunce. Udmurtská báseň. Praha – Moskva 4, 1949, 11–12, s. 354.
Odkazy
Poznámky
Reference
Související články
Literární překlad
Literatura
František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 254
František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 70–3, 91, 104, 368–9, 371–2
Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 37, 93, 153, 160, 166–8, 170–1, 175–6, 181, 185, 207–8, 210–1, 213, 219, 221–2, 288, 290, 307, 324, 358, 381, 402, 413–6, 477–484, 499,
Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 38, 82
Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 77, 95
Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 189, 338, 357, 360, 374, 527, 596, 619
Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 428–9
František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 259, 260
Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, str. 165
Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 175, 177–8, 180, 183–7,
Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 182,
Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 184, 211, 217, 298, 323, 327, 370,
Externí odkazy
Čeští překladatelé
Narození v roce 1904
Úmrtí v roce 1963
Muži
Čeští překladatelé z angličtiny
Čeští překladatelé z francouzštiny
Čeští překladatelé z němčiny
Překladatelé do češtiny
Překladatelé Williama Shakespeara
Narození ve Vídni
Úmrtí v Bulharsku
Čeští Židé |
1211 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mol%C3%A1rn%C3%AD%20hmotnost | Molární hmotnost | Molární hmotnost je fyzikální veličina, která udává hmotnost jednotkového látkového množství dané látky (tedy hmotnost 1 molu).
Značení
Symbol veličiny: M
Jednotka SI: kilogram na mol, značka jednotky: kg·mol−1
Používané násobky a díly: gram na mol (1 g·mol−1 = 0,001 kg·mol−1), kilogram na kilomol (1 kg·kmol−1 = 0,001 kg·mol−1)
Výpočet
Molární hmotnost lze určit ze vztahu
pokud je známa hmotnost látky , a její látkové množství .
Pro praktické použití je molární hmotnost ovšem lehce dostupná z tabelovaných relativních atomových hmotností. Po vynásobení molární hmotnostní konstantou ≈ 1×10−3 kg/mol = 1 g/mol dostáváme molární hmotnost:
M(H) = 1,007 97(7) × 1 g/mol = 1,007 97(7) g/mol
M(S) = 32,065(5) × 1 g/mol = 32,065(5) g/mol
M(Cl) = 35,453(2) × 1 g/mol = 35,453(2) g/mol
M(Fe) = 55,845(2) × 1 g/mol = 55,845(2) g/mol.
V případě molekul se sčítají hmotnosti všech atomů v molekule.
M(H2) = 2 × 1,007 97(7) × 1 g/mol = 2,015 88(14) g/mol
M(S8) = 8 × 32,065(5) × 1 g/mol = 256,52(4) g/mol
M(Cl2) = 2 × 35,453(2) × 1 g/mol = 70,906(4) g/mol.
Analogicky se postupuje i pro sloučeniny. Smysl tohoto součtu lze ukázat například na případu ideálního plynu: částice ideálního plynu v případě ozónu O3 váží o 50 % více, než v případě molekulárního kyslíku O2. Detaily vazby atomů v molekule (vzdálenosti apod.) jsou z pohledu vzdáleností jednotlivých částic v ideálním plynu nepodstatné.
Vlastnosti
Pomocí molární hmotnosti lze vypočítat hmotnost jedné částice látky
kde je Avogadrova konstanta.
Související články
Molární koncentrace
Molekulová fyzika
Relativní molekulová hmotnost
Relativní atomová hmotnost
Molární objem
Fyzika částic
Fyzikální veličiny
Chemické veličiny |
1225 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard%20%C4%8Cech | Eduard Čech | Eduard Čech (29. června 1893, Stračov – 15. března 1960, Praha) byl český matematik. V matematice je známý především díky zavedení tzv. Čechovy kohomologie.
Životopis
Eduard Čech se narodil ve Stračově v Čechách. Jeho otec byl Čeněk Čech, četník, matkou Anna Čechová, rozená Kleplová. Po absolvování gymnázia v Hradci Králové začal Eduard Čech v roce 1912 studovat matematiku na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. V roce 1915 musel studium kvůli válce přerušit, neboť byl povolán do armády. Po návratu z války se do školy vrátil a vysokoškolská studia řádně ukončil. Aby se mohl věnovat učitelskému povolání, absolvoval v té době i zkoušku učitelské způsobilosti a získal aprobaci z matematiky a deskriptivní geometrie. Krátkou dobu pak učil na reálce v Praze-Holešovicích. V roce 1920 předložil odborné matematické pojednání O křivkovém a plošném elementu třetího řádu a na základě této práce byl promován doktorem filozofie. Díky stipendiu mohl Eduard Čech školní rok 1921–1922 strávit v Itálii, v Turíně, kde prohluboval své dosavadní znalosti, zejména v oblasti projektivních vlastností geometrických útvarů, u profesora G. Fubiniho. Když se Čech ze zahraničí vrátil, požádal o habilitační řízení. Roku 1922 se skutečně na univerzitě v Praze pro projektivní diferenciální geometrii habilitoval. O rok později pak byl jmenován mimořádným profesorem matematiky na Masarykově univerzitě v Brně, kde se uvolnilo místo po smrti Matyáše Lercha.
Geometrii na univerzitě v Brně přednášel profesor Ladislav Seifert, na Čecha tedy zůstalo vyučovat algebru a analýzu. Přestože matematická analýza ani algebra nebyla v té době právě středem jeho zájmů, během krátké doby do ní pronikl a záhy obě disciplíny úspěšně přednášel. V roce 1928 byl jmenován řádným profesorem. V letech 1930–1931 byl děkanem Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Od roku 1931 se začal intenzívně věnovat topologii. V roce 1935 se Eduard Čech zúčastnil speciální konference o kombinatorické topologii v Moskvě, kde výsledky jeho vědecké práce v oblasti topologie vzbudily velkou pozornost. Důsledkem toho bylo pozvání, aby v matematickém středisku Institute for Advanced Study v Princetonu načas přednášel. V roce 1936 se z USA vrátil a ještě téhož roku založil v Brně topologický seminář, ve kterém během 3 let vzniklo 26 vědeckých prací. Činnost semináře pokračovala i po uzavření českých vysokých škol v roce 1939, i když již v omezené podobě. Eduard Čech, Josef Novák a Bedřich Pospíšil, hlavní představitelé topologického semináře, se scházeli až do roku 1941 v Pospíšilově bytě. Zatčením B. Pospíšila gestapem však tato forma kolektivního matematického bádání skončila.
Po válce v roce 1945 odešel Eduard Čech z Brna na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity do Prahy. V roce 1947 se stal vedoucím Badatelského ústavu matematického při České akademii věd a umění, který vedl až do roku 1950, kdy byl jmenován prvním ředitelem Ústředního matematického ústavu. V roce 1952 byl mezi prvními jmenován členem Československé akademie věd a po vzniku Matematického ústavu ČSAV byl pověřen jeho vedením. V roce 1954 přešel na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, kde vybudoval Matematický ústav Karlovy univerzity.
Vědecké práce Eduarda Čecha se týkají především diferenciální geometrie a topologie. Pobyt v Turíně ve školním roce 1921–1922 znamenal spolupráci Čecha a G. Fubiniho, z něhož vzešla dvě díla, jednak dvojdílná Geometria proiettiva differenziale, která vyšla postupně v letech 1926 a 1927 v Bologni, a Introduction à la géométrie projective différentielle des surfaces, která vyšla v Paříži až v roce 1931 a přinesla oběma matematikům uznání matematického světa. Kolem roku 1928 se Čechova pozornost načas odklonila od problematiky diferenciální geometrie a začal se více zajímat o topologii, a to jak obecnou, tak algebraickou.
Během mezinárodního kongresu matematiků v Curychu v roce 1932 zavedl nezávisle na Hurewiczovi vyšší homotopické grupy. Téhož roku publikoval první nekombinatorickou definici kohomologie, dnes známou pod jménem Čechova kohomologie, která jej zejména proslavila.
Celkem publikoval 12 prací z obecné topologie, přičemž vůbec první topologická práce vyšla v roce 1930. V roce 1936 vydal knihu Bodové množiny, která měla pro rozvoj československé matematiky velký význam. Po roce 1945 se vrátil k diferenciální geometrii, kterou se pak zabýval až do své smrti. V roce 1959 vydal knihu Topologické prostory, ve které shrnul dosavadní poznatky a rozšířil je o výsledky z brněnského topologického semináře.
Eduard Čech věnoval také velkou pozornost otázkám školské matematiky. Byl autorem několika středoškolských učebnic a pro středoškolské učitele organizoval semináře ze středoškolské a elementární matematiky.
Dílo
Bodové množiny. Praha: Academia 1966
Čísla a početní výkony. Praha: SNTL 1954
Topologické prostory. Praha: ČSAV 1959
Odkazy
Reference
Literatura
Nekrolog v časopise pro pěstování matematiky: http://dml.cz/bitstream/handle/10338.dmlcz/117341/CasPestMat_085-1960-4_10.pdf
Související články
Čechova kohomologie
Fundamentální grupa
Externí odkazy
Čeští matematici
Matematici působící v Česku
Matematici 20. století
Topologové
Děkani fakult Masarykovy univerzity
Osobnosti na českých poštovních známkách
Narození v roce 1893
Narození 29. června
Úmrtí v roce 1960
Úmrtí 15. března
Muži
Držitelé čestných doktorátů Varšavské univerzity
Držitelé čestných doktorátů Boloňské univerzity |
1232 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Polorovina | Polorovina | Polorovina je část roviny, která vznikne rozdělením roviny jednou přímkou.
Přímka, která rozdělila rovinu, se nazývá hraniční přímka poloroviny. Pro bližší určení poloroviny se v polorovině volí další bod neležící na hraniční přímce, tento bod se nazývá pomocný bod.
Značení
Polorovinu lze znázornit např. pomocí rovnoběžného promítání, polorovina se zapisuje pomocí hraniční přímky a pomocného bodu se symbolem šipka.
Opačná polorovina k dané polorovině je polorovina, která leží ve stejné rovině, má s danou polorovinou stejnou hraniční přímku, ale opačný směr.
Vlastnosti
Sjednocením poloroviny a k ní opačné poloroviny je rovina.
Průnik dvou polorovin, jejichž hraniční přímky jsou rovnoběžné, označujeme jako pás určený hraničními přímkami obou polorovin. Vzdálenost obou hraničních přímek je tzv. šířka pásu.
Literatura
Marcela Palková a kolektiv: Průvodce matematikou 2, Didaktis, Brno 2007, , str. 12
Související články
Geometrie
Rovina
Rovinné geometrické útvary
Rovinné geometrické útvary |
1241 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miloslav%20Stingl | Miloslav Stingl | Miloslav Stingl (19. prosince 1930 Bílina – 11. května 2020 Praha) byl český cestovatel, etnograf a spisovatel, který osobně poznal řadu domorodých kultur a zpracoval své zážitky v četných knihách. Byl čestným náčelníkem indiánského kmene Kikapú (Kickapoo).
Osobní život
Narodil se v Bílině, jeho otec pracoval jako důlní inženýr. Vyrůstal se sestrou Hedvikou. Z Bíliny se musela jeho rodina odstěhovat, když Sudety v roce 1938 obsadilo nacistické Německo, nejprve do Kosmonos a poté do Rakovníka, kde rodina prožila většinu války. Po válce se rodina přestěhovala do Karlových Varů, které považoval za svůj domov.
Po únoru 1948 ještě jako neplnoletý se spolužáky šířil protistátní letáky, odsouzen byl k podmíněnému trestu. Vystudoval mezinárodní právo na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, poté dálkově tamtéž vystudoval etnografii.
V letech 1962 až 1972 pracoval v Akademii věd, kde odpovídal za výzkum mimoevropských národů, jejich kultur a umění. Poté z Akademie odešel a byl spisovatelem na volné noze. Od roku 1980 žil v Praze.
Nikdy nebyl členem žádné politické strany nebo politického hnutí, spolupráci s vojenskou zpravodajskou službou v 50. letech odmítl. V roce 1977 podepsal Antichartu (bez znalosti textu Charty 77), na což podle svých vlastních slov nebyl hrdý.
Byl ženatý a měl tři děti. Byl skautem, jeho skautská přezdívka zněla Mauglí. Zemřel dne 11. května 2020 ve věku 89 let.
Cestování a spisovatelství
Jeho první zahraniční cesta byla do Tuniska. Po celý život konal rozsáhlé cesty a expedice, během nichž navštívil 151 zemí na všech kontinentech. Jeho hlavní zájem patřil obyvatelům navštívených zemí, například Mayům, Polynésanům, australským Aborigenům, Inuitům (Eskymákům) atd. Stingl dokázal komunikovat nebo se částečně domluvit 17 jazyky. Asi nejexotičtější z nich byl jazyk papuánského kmene Kumů.
Ostrov Nová Guinea procestoval v době, kdy mezi zdejšími kmeny ještě přežíval kanibalismus a rituální lov lebek. On sám byl mezi Papuánci na Nové Guineji svědkem kanibalské hostiny. O Guineji prohlásil: „Byl jsem tam již desetkrát... Nachází se tam 839 kmenů, některé ještě žijí v době kamenné, každá z vesnic je úplně jiná a mluví jiným jazykem.“
Jako jeden z prvních Čechoslováků cestoval po Haiti, které popsal jako zhroucený stát, kde „měl člověk pocit, že neexistuje stát. Každý člověk se staral sám o sebe, neexistovalo veřejné zdravotnictví, policie.“
Ve své knize „Sex v pěti dílech světa“ popisoval sexuální zvyky a obyčeje různých národů. Například na Markézách ve Francouzské Polynésii podle Stingla existoval zvyk, že se nevěsta musela během svatební noci vyspat se všemi muži přítomnými na svatbě.
Během svých cest strávil v zahraničí 19 roků. Při svých pobytech působil také na zahraničních univerzitách a vědeckých ústavech. Zároveň byl díky této činnosti přijat i do Société des Américanistes při UNESCO v Paříži a rovněž do Société des Océanistes při UNESCO.
S příslušníky řady domorodých, zejména indiánských a tichomořských etnik, se Miloslav Stingl mimořádně úzce sblížil. Jeden indiánský kmen ho dokonce zvolil svým náčelníkem. Stinglovo indiánské jméno zní Okima – v překladu „Ten, který vede“. Stinglovo zvolení náčelníkem muselo ale schválit československé ministerstvo zahraničí.
Od mládí se věnoval literatuře. Ve své spisovatelské činnosti využíval i poznatků získaných při zahraničních cestách a vědecké činnosti. Napsal 41 knih, které vyšly ve 239 vydáních v úhrnném nákladu 16 milionů 919 tisíc výtisků. Byl tak dlouhodobě jedním z nejpřekládanějších a v cizině vydávaných českých spisovatelů, byl členem Obce spisovatelů, dříve i členem Svazu českých spisovatelů a Svazu československých spisovatelů.
V cizině pak tvořil i knihy představující a propagující jeho vlast. Napsal například knihu o západočeských lázeňských městech, o Praze a knihu „Čechy“. Rovněž byl vyzván, aby Českou republiku představil v rozsáhlém reprezentativním díle „Co je v Evropě nejkrásnější“.
Při svých cestách pořizoval rozsáhlé obrazové a filmové záznamy, celkem 510 hodin obrazového materiálu. Z jeho části například připravila německá veřejnoprávní televize 33dílný televizní seriál nazvaný „Kolem světa s Miloslavem Stinglem“ (v České republice ho převzala a vysílala Česká televize). Pro Slovenskou televizi připravil seriál o Indiánech, nazvaný „Předkové a potomci Vinetua“, atd. Větší část Stinglových obrazových materiálů však nebyla dosud použita a je uložena v sejfech. Stingl také moderoval cestopisný cyklus Československé televize nazvaný Klub cestovatelů.
Připravoval také četné pořady pro rozhlas i mnoho článků pro různé noviny a časopisy. Byl předsedou redakční rady měsíčníku „Latinská Amerika“, který s několika přáteli v roce 1965 založil, a tehdy i místopředsedou Československé společnosti přátel Latinské Ameriky.
Byl mu věnován televizní medailon GEN – Galerie elity národa, vystupoval v televizních pořadech „Na plovárně“ (moderátor Marek Eben), Všechnopárty (moderátor Karel Šíp) a další. Cestovatel Jiří Kolbaba řekl, že Stingl je mu velkým vzorem.
Napsal několik povídek a filmových scénářů pro celovečerní filmy, např. „Eržika se vdává“ nebo „Cizí peníze“, které zatím nebyly realizovány.
V Latinské Americe napsal např. španělsky knihu „Nicaragua“ nebo zpracoval dílo „Náboženství jihoamerických Indiánů Mapuche“. Pro Český rozhlas připravil celou řadu děl, mimo jiné upravil a zpracoval jedinou zachovanou předkolumbovskou divadelní hru „Ollanta“. Dále napsal řadu rozhlasových pořadů, např. o J. W. Goethem, a hodně pohádek, např. „Želva s flétnou“, „Opičák Mazabi“ či „Rubínová kravička“.
Jeho nejvýznamnějšími pracemi jsou – jen cizojazyčně – vydaná díla „Umění a kultury Indiánů a Eskymáků Severní Ameriky“, „Umění a kultury původních obyvatel Austrálie a Oceánie“ či „Umění starého Mexika“ (je spoluautorem).
Dílo
Hvězdy a lidé (1962)
Angatar, tvůj kamarád z Grónska (1965)
Indiáni bez tomahavků (1966)
Indiáni na válečné stezce (1969)
Indiánský běžec (1969)
Za poklady mayských měst (1969)
Ostrovy lidojedů (1970)
Indiáni, černoši a vousáči (1970)
Poklady piráta Morgana (1971)
Ukradený totem (1972)
Poslední ráj (1974)
Tajemství indiánských pyramid (1974)
Neznámou Mikronésií (1976)
Siouxové bojují dál (1976)
Indiánský oheň (1977)
Uctívači hvězd (1980)
Očarovaná Havaj (1981)
Indiáni včera (1982)
Synové Slunce (1985)
Války rudého muže (1986)
Smrt v ráji (1988)
Černí bohové Ameriky (1992)
Vládcové jižních moří (1996)
Gri-gri aneb Přiznaný půvab a zastřená tajemství Seychelských ostrovů (spoluautor) (1999)
Kámen a sen (1999)
Poslední svobodný Indián (2001)
Poslední z velkých indiánských bojovníků (2001)
Indiáni zlatého Slunce (2003)
Indiáni stříbrné Luny (2003)
Vládcové ráje (2005)
Sex v pěti dílech světa (2006)
Havaj je nejlepší (2006)
2012: Mayové, jejich civilizace a zánik světa (2010)
Ostrovy krásy, lásky a lidojedů – díl první (2011)
Vudu, zombie, karnevaly (2015)
Stingl Miloslav – Biografie cestovatelské legendy (2015) – souborná autorizovaná biografie, autor: Adam Chroust
Sex v pěti dílech světa (2017) – audiokniha, načetl Tomáš Jirman
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Distingovaný český etnograf a exotické světy intenzivní a pestré erotiky
Zádušní mše za Dr. Miloslava Stingla, bazilika sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, 22. května 2020 – poslední foto na blogu
Čeští spisovatelé 20. století
Čeští spisovatelé 21. století
Čeští cestovatelé
Čeští fotografové
Čeští amerikanisté
Čeští etnografové
Čeští skauti
Čeští cestopisci
Čeští dobrodruzi
Čeští polygloti
Nositelé ceny Magnesia Litera
Nositelé Stříbrné medaile předsedy Senátu
Čestní občané města Karlovy Vary
Narození v roce 1930
Narození 19. prosince
Narození v Bílině
Úmrtí v roce 2020
Úmrtí 11. května
Úmrtí v Praze
Muži |
1247 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarmila%20Ha%C5%A1kov%C3%A1 | Jarmila Hašková | Jarmila Hašková rozená Mayerová (28. června 1887 Praha – 20. září 1931, tamtéž) byla česká novinářka, prozaička, autorka humoristických povídek, románů a knih pro děti a mládež. Byla manželka Jaroslava Haška, o němž napsala vzpomínkovou črtu.
Zemřela roku 1931 v Praze. Byla pohřbena se svým manželem na Vinohradském hřbitově.
Dílo
Robinson a jiné veselé povídky (1923)
Haniččino jaro (1923)
Povídky o slabých ženách a silných mužích a naopak (1927)
Z notesu svatého Petra (1930, 1942 – ilustroval Ondřej Sekora)
Vinohradské dětičky (1924, 1946)
Drobné příběhy (1960)
Odkazy
Reference
Související články
Česká literatura v letech 1900–1945
Jaroslav Hašek
Seznam českých spisovatelů
Externí odkazy
České spisovatelky
České novinářky
Čeští romanopisci
Čeští spisovatelé knížek pro děti
Narození v roce 1887
Úmrtí v roce 1931
Ženy
Narození v Praze
Úmrtí v Praze
Narození 28. června
Úmrtí 20. září
Pohřbení na Vinohradském hřbitově |
1253 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Robert%20Hlin%C4%9Bnsk%C3%BD | Robert Hliněnský | Robert Hliněnský (3. listopadu 1908 Brno – 8. ledna 1979 Brno) byl český malíř, kreslíř, grafik a výtvarný pedagog.
Život
Vychodil Německou obecnou školu v Brně na Zvonařce (1919–1920), pokračoval v chlapecké Německé škole měšťanské v Brně (1920–1924), po přípravce na Školu uměleckých řemesel v Brně (1926–1928) nastoupil do speciální třídy pro dekorativní malbu této školy u Emanuel Hrbka (1928–1930). Po návratu z vojenské služby v Olomouci byl zaměstnán v malírně Zemského divadla v Brně a s dvěma kolegy si zřídil ateliér.
V listopadu 1935 měl první výstavu s Josefem Adamčíkem a vystavoval i v „kabinetu umění“ s volným sdružením výtvarníků. Za války ztratil práci v Zemském divadle, které nesmělo hrát, po válce vystavoval v Domě umění, Barvičově knihkupectví a dalších galerijních prostorách. V roce 1960 se stal učitelem na Výtvarné škole v Brně.
Měl 20 samostatných výstav s 9 katalogy a 44 kolektivních výstav. Jeho díla mají ve svých sbírkách Moravská galerie v Brně, Muzeum města Brna, Galerie umění Karlovy Vary, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, Horácká galerie v Novém Městě na Moravě a Muzeum umění Olomouc. Byl členem syndikátu českých výtvarníků v Praze (1942–1946), Spolku výtvarných umělců Aleš v Brně (1940–1946), Bloku moravskoslezských výtvarníků (1946–1948), Svazu československých výtvarných umělců (1948–1970), Skupiny M (1959–1963) a Skupiny Parabola (1963–1964).
Byl třikrát ženat, několikrát byl hospitalizován na psychiatrické klinice, v roce 1979 zemřel na infarkt.
Své básně mu věnoval Jan Skácel.
Odkazy
Reference
Literatura
Externí odkazy
Ukázka z díla Roberta Hliněnského
Čeští malíři 20. století
Narození v roce 1908
Narození 3. listopadu
Narození v Brně
Úmrtí 8. ledna
Úmrtí v roce 1979
Úmrtí v Brně
Pohřbení na Židenickém hřbitově
Muži |
1263 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Izochorick%C3%BD%20d%C4%9Bj | Izochorický děj | Izochorický děj je termodynamický děj, při kterém zůstává konstantní objem termodynamické soustavy. Při izochorickém ději je tedy , tedy .
Ideální plyn
V případě ideálního plynu lze pro izochorický děj ze stavové rovnice odvodit Charlesův zákon
,
kde je tlak a je termodynamická teplota plynu. Při izochorickém ději je tedy podíl tlaku a termodynamické teploty ideálního plynu stálý.
Izochora
Závislost tlaku na objemu při izochorickém ději je v p-V diagramu vyjádřena přímkou rovnoběžnou s osou p, která se nazývá izochora.
Vlastnosti
Pro termodynamické systémy schopné konat pouze objemovou práci (nebo u kterých je konání jiných druhů práce zanedbatelné) platí:
Poněvadž se při izochorickém ději nemění objem , bude podle první věty termodynamické platit vztah
,
kde je teplo a je vnitřní energie.
Protože je objemová práce vykonaná plynem (nebo dodaná plynu), lze tvrdit, že . To znamená, že při izochorickém ději plyn nevykonává (ani nepřijímá) žádnou práci.
Při izochorickém ději je všechno dodané (nebo odevzdané) teplo použito na zvýšení (nebo snížení) vnitřní energie .
Teplo dodané plynu zvýší jeho teplotu o . K vyjádření tohoto tepla lze použít molární tepelnou kapacitu při stálém objemu , tedy
,
kde je látkové množství.
Integrací tohoto vztahu dostaneme
Vztah pro entropii při vratném izochorickém ději lze vyjádřit pomocí předchozích vztahů ve tvaru
Dodáme-li soustavě při vratném izobarickém ději stejné množství tepla jako při vratném ději izochorickém, bude přírůstek teploty plynu při izobarickém ději menší než při izochorickém ději. Pro molární tepelné kapacity tedy platí .
Vztah mezi a určuje Poissonova konstanta a Mayerův vztah.
Související články
Termodynamický děj
Charlesův zákon
Termodynamika
Externí odkazy
Termodynamické děje |
1271 | https://cs.wikipedia.org/wiki/5.%20leden | 5. leden | 5. leden je pátý den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 360 dní (361 v přestupném roce). Svátek má Dalimil a Dalimila.
Události
Česko
1279 – Tobiáš z Bechyně je stvrzen do funkce pražského biskupa olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku.
1887 – První veřejné použití lyží v Česku. Josef Rössler-Ořovský sjel na lyžích Václavské náměstí.
1912 – V Obecním domě v Praze byla otevřena koncertem České filharmonie s Václavem Talichem Smetanova síň
1923 – Na ministra financí Aloise Rašína byl v Žitné ulici v Praze spáchán atentát, na jehož následky dne 18. února 1923 zemřel.
1948 – Město Zlaté Hory na Jesenicku získalo svůj dnešní název. Do té doby se nazývalo Cukmantl.
1968 – Pražské jaro 1968: Prvním tajemníkem KSČ byl místo Antonína Novotného zvolen Alexander Dubček.
Svět
69 – Marcus Salvius Otho se provolal římským císařem.
1066 – Harold II. Godwinson se po smrti Eduarda III. prohlásil anglickým králem, a to i přesto, že předtím údajně uznal za následníka trůnu normandského vévodu Viléma Dobyvatele.
1355 – Karel IV. byl v Miláně korunován lombardským králem.
1438 – Papež Evžen IV. stěhuje koncil z Basileje do Ferrary.
1463 – Básník Francois Villon je pro zabití odsouzen k desetiletému vyhnanství z Paříže.
1477 – V bitvě u Nancy mezi vojsky Burgunďanů a Švýcarů zahynulo přes 7000 vojáků včetně burgundského vévody Karla Smělého
1500 – Vojska Ludovica Sforzy dobyla zpátky Milán.
1554 – Město Eindhoven v Holandsku lehlo z větší části popelem.
1904 – Japonsko přerušilo diplomatické styky s Ruskem a stáhlo své diplomaty ze země.
1914 – Ford Motor Company v USA zavedl osmihodinovou pracovní dobu.
1919 – Do Minsku vstoupila Rudá armáda a běloruská vláda odešla do exilu; konec nezávislosti Běloruska.
1933 – V San Franciscu byla zahájena stavba Golden Gate Bridge.
1949 – Americký prezident Harry S. Truman představil sociální program Fair Deal.
1953 – V pařížském divadle Théâtre de Babylone byla poprvé uvedena hra Samuela Becketta Čekání na Godota.
1957 – Byla obnovena Čečensko-Ingušská ASSR.
1969 – Odstartovala sovětská sonda Veněra 5.
Narození
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Narození 5. ledna
Česko
1615 – Kryštof Bernard Skrbenský z Hříště, slezský šlechtic († 13. března 1686)
1782 – Anton Renner, kanovník kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích († 21. května 1838)
1834 – Alois Funke, český politik německé národnosti († 23. ledna 1911)
1837 – Jan Drozd, starosta Svatováclavské záložny († 23. září 1910)
1839 – Gottfried Lindauer, novozélandský malíř českého původu († 13. června 1926)
1848 – Adolf Krössing, operní pěvec, tenorista († 28. ledna 1933)
1853 – Ferdinand Hotový, opat kláštera v Nové Říši († 1. května 1928)
1855 – Quido Bělský, architekt († 20. srpna 1909)
1868 – Eduard Tregler, varhaník, hudební skladatel a pedagog († 6. srpna 1932)
1872 – Otakar Mařák, operní pěvec († 2. července 1939)
1875 – Josef Schweichhart, československý politik německé národnosti († 28. února 1952)
1878
Václav Košek, odborový předák a poslanec († 27. února 1943)
Antonín Vahala, zvěrolékař a politik († 20. února 1955)
1882 – František Němec, sochař († 10. března 1918)
1884 – Lucie Klímová, malířka a zpěvačka († 6. října 1961)
1885 – Bedřich Jerie, evangelický farář a spisovatel († 27. října 1965)
1887 – Oldřich Blažíček, akademický malíř, představitel moderní krajinomalby († 3. května 1953)
1892 – Hans Jelen, právník a hudební skladatel († 1. dubna 1977)
1894 – Jaroslava Vondráčková, textilní výtvarnice a spisovatelka († 10. března 1986)
1899 – Alois Moravec, malíř, grafik, ilustrátor a pedagog († 6. března 1987)
1901 – František Faltus, profesor ČVUT v oboru ocelových konstrukcí († 6. října 1989)
1914 – Jan Březina, polární letec, oběť komunismu († 16. srpna 1938)
1921 – Jiří Tlustý, profesor UF v oboru přesné a výkonné obráběcí stroje († 20. října 2002)
1922 – Alois Grebeníček, komunistický vyšetřovatel († 27. července 2003)
1931 – Alfred Brendel, rakousko-britský klavírista
1932 – Pavel Novák, jazykovědec, fonetik a albanista († 14. března 2007)
1939 – Jaroslav Walter, hokejista a hokejový trenér († 20. června 2014)
1942 – Pavel Wohl, hokejový reprezentant
1945 – Benjamin Fragner, historik architektury
1948 – František Lobkowicz, první biskup ostravsko-opavský († 17. února 2022)
1949 – Hana Kofránková, režisérka a pedagožka
1952 – Jiří Wolf, politický vězeň, antikomunista, autor pohádkových knih
1953 – Oldřich Bubeníček, novinář a komunistický politik
1954 – Vítězslav Ďuriš, hokejista
1955 – Zdeněk Němeček, hudebník
1958 – Jiří Hrdina, hokejista
1985 – Marek Kvapil, hokejista
1987 – Petr Janda, fotbalista
1990 – Jiří Král, youtuber
Svět
1209 – Richard Cornwallský, římský král († 2. dubna 1272)
1425 – Jindřich IV. Kastilský, kastilský král († 11. prosince 1474)
1548 – Francisco Suárez, španělský teolog († 25. září 1617)
1587 – Sü Sia-kche, čínský spisovatel a geograf († 8. března 1641)
1589 – Ivan Gundulić, dubrovnický básník († 10. prosince 1638)
1592 – Šáhdžahán, císař Mughalské říše († 22. ledna 1666)
1614 – Leopold I. Vilém Habsburský, nejmladší syn císaře Ferdinanda II. († 20. listopadu 1662)
1679 – Pietro Filippo Scarlatti, italský barokní skladatel († 22. února 1750)
1759 – Jacques Cathelineau, francouzský roajalistický generál († 11. července 1793)
1762 – Constanze Mozartová, manželka W. A. Mozarta († 6. března 1842)
1767
Jean-Baptiste Say, francouzský ekonom, novinář a podnikatel († 14. listopadu 1832)
Anne-Louis Girodet-Trioson, francouzský malíř († 9. prosince 1824)
1782 – Robert Morrison, britský protestantský misionář v Číně († 1. srpna 1834)
1825 – Karl von Pusswald, předlitavský státní úředník a politik († 22. května 1895)
1828 – Stephan von Jovanovič, rakouský vojenský velitel († 8. prosince 1885)
1838 – Camille Jordan, francouzský matematik († 22. ledna 1922)
1845
Vasilij Ivanovič Němirovič-Dančenko, ruský spisovatel a žurnalista († 18. září 1936)
Maria Consiglia Addatis, italská řeholnice († 11. ledna 1900)
1846
Rudolf Christoph Eucken, německý filosof († 15. září 1926)
Mariam Baouardy, řeckokatolická řeholnice († 26. srpna 1878)
1855 – King Camp Gillette, americký podnikatel († 9. července 1932)
1860 – Pavel Kurlov, ruský generál a politik († 20. června 1923)
1876 – Konrad Adenauer, německý kancléř († 19. dubna 1967)
1877 – Fedor Houdek, slovenský a československý národohospodář, politik, poslanec a ministr československé vlády († 26. února 1953)
1883 – Döme Sztójay, maďarský generál a politik srbského původu († 22. srpna 1946)
1886 – Markus Reiner, izraelský vědec, odborník v oblasti reologie († 25. dubna 1976)
1893 – Michał Karaszewicz-Tokarzewski, polský generál († 22. května 1964)
1900 – Yves Tanguy, francouzský surrealistický malíř († 15. ledna 1955)
1906 – Kathleen Kenyon, britská archeoložka († 24. srpna 1978)
1909 – Stephen Cole Kleene, americký matematik a logik († 25. ledna 1994)
1910
Jack Lovelock, novozélandský olympijský vítěz v běhu na 1500m z roku 1936 († 28. prosince 1949)
Štefan Luby, slovenský právník († 10. října 1976)
1913 – Pierre Veuillot, pařížský arcibiskup († 14. února 1968)
1914 – Brunó Ferenc Straub, maďarský biochemik a prezident Maďarska († 15. února 1996)
1917
Adolfo Consolini, italský olympijský vítěz a hodu diskem († 20. prosince 1969)
Wieland Wagner, operní režisér a scénograf († 17. října 1966)
1920 – Arturo Benedetti Michelangeli, italský klavírista († 12. června 1995)
1921
Jean Lucemburský, velkovévoda lucemburský
Friedrich Dürrenmatt, švýcarský dramatik († 14. prosince 1990)
1923
Sam Phillips, americký hudební producent († 30. července 2003)
Aharon Amir, izraelský spisovatel, překladatel a básník († 28. února 2008)
1926 – Veikko Karvonen, finský atlet, bronzový maratonec z olympijských her v roce 1956 († 1. srpna 2007)
1927 – Dieter Henrich, německý filosof
1928
Walter Mondale, americký státník († 19. dubna 2021)
Zulfikár Alí Bhutto, pákistánský prezident († 4. dubna 1979)
Sultán ibn Abd al-Azíz, sauodskoarabský korunní princ, první vicepremiér, ministr obrany († 22. října 2011)
1929 – Walter Brandmüller, německý kardinál
1930 – Edward Givens, americký astronaut († 6. června 1967)
1931
Dizzy Reece, jamajský trumpetista
Walt Davis, americký olympijský vítěz ve skoku do výšky
Robert Duvall, americký herec a režisér
1932
Umberto Eco, italský semiolog, filosof a spisovatel († 19. února 2016)
Raisa Gorbačovová, ruská socioložka, manželka Michaila Gorbačova († 20. září 1999)
1934
Jorge Camacho, kubánský malíř († 30. března 2011)
Phil Ramone, americký hudební producent a hudební skladatel. († 30. března 2013)
1935
Forugh Farrokhzad, íránská básnířka a filmová režisérka († 13. února 1967)
Chuck Flores, americký jazzový bubeník
1938
Juan Carlos I., španělský král z rodu Bourbonů
Ngũgĩ wa Thiong'o, keňský spisovatel
1941 – Hajao Mijazaki, japonský animátor
1942
Maurizio Pollini, italský klavírista
Giorgi Arsenišvili, gruzínský vědec a politik († 17. listopadu 2010)
1943 – Reinhold Kaiser, německý historik
1946 – Diane Keatonová, americká herečka
1947 – Kathrine Switzerová, americká spisovatelka, maratonská běžkyně
1950
Chris Stein, americký punk rockový kytarista
Krzysztof Wielicki, polský horolezec
1953
Mike Rann, premiér Jižní Austrálie
George Tenet, ředitel CIA
1954 – László Krasznahorkai, maďarský spisovatel
1956 – Frank-Walter Steinmeier, prezident Německa
1957 – Maartin Allcock, britský multiinstrumentalista
1958 – Ion Draica, rumunský reprezentant v zápase, olympijský vítěz
1968 – DJ BoBo, vlastním jménem Peter René Baumann, švýcarský DJ, popový hudebník, zpěvák a tanečník
1969 – Marilyn Manson, americký zpěvák
1976 – Diego Tristán, španělský fotbalista
1978 – Franck Montagny, francouzský motorový závodník
1979
Kyle Calder, kanadský hokejista
Giuseppe Gibilisco, italský atlet
1980 – Santiago Ventura, španělský tenista
1982 – Janica Kostelićová, chorvatská sjezdařka
1986 – Deepika Padukone, indická herečka a modelka
1989 – Krisztián Németh, maďarský fotbalista
1996 – Max Baldry, anglický herec
Úmrtí
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Úmrtí 5. ledna
Česko
1113 – Oldřich Brněnský, brněnský a znojemský údělný kníže (* 11. století)
1316 – Jan z Vartemberka, za vlády krále Jindřicha Korutanského nejvyšší číšník Českého království (* 13. století)
1343 – Jan z Dražic, biskup pražský (* kolem 1260)
1590 – Adam z Ditrichštejna, rakouský šlechtic a zakladatel moravské větve Ditrichštejnů (* 9. října 1527)
1773 – Jan Adam Gallina, hudební skladatel (* 13. prosince 1724)
1842 – Jiří Opočenský, kazatel a spisovatel (* 21. ledna 1781)
1858 – Josef Václav Radecký z Radče, šlechtic a rakouský maršál (* 2. listopadu 1766)
1860 – sv. Jan Nepomuk Neumann, katolický misionář, 4. biskup Filadelfie (* 28. března 1811)
1864 – Vincenc Furch, básník a dramatik (* 8. srpna 1817)
1886 – Emanuel Pippich, právník a kulturní činitel (* 24. září 1812)
1891 – Pavel Švanda ze Semčic, režisér, dramaturg, spisovatel a divadelní ředitel (* 27. listopadu 1825)
1908
Karel Schicho, malíř (* 17. ledna 1834)
Vojtěch Lešetický, učitel a básník (* 24. dubna 1830)
1920 – Prokop Sedlák, poslanec Českého zemského sněmu (* 2. srpna 1838)
1927 – Jaroslav Poláček, fotbalový reprezentant (* 5. dubna 1905)
1938 – Karel Baxa, primátor Prahy, předseda Ústavního soudu (* 24. června 1862)
1944 – František Bílek, sochař a legionář (* 27. dubna 1889)
1952 – Vladimír Fajnor, čs. ministr spravedlnosti (* 23. října 1875)
1955 – Jan Volný, jazykovědec (* 12. září 1886)
1957
Oldřich Duras, šachista, první český mezinárodní velmistr (* 30. října 1882)
Bohumír Cigánek, biskup Církve československé (husitské) (* 11. září 1874)
1974 – Felix Vodička, literární historik (* 11. dubna 1909)
1981 – Jana Krejcarová, básnířka a prozaička (* 14. srpna 1928)
1988 – Bohuslav Ilek, literární vědec a překladatel (* 9. dubna 1902)
1990 – Jaroslav Rössler, avantgardní fotograf (* 25. května 1902)
1994 – Eliška Junková, automobilová závodnice (* 16. listopadu 1900)
1996 – Václav David, ministr zahraničních věcí Československa (* 23. září 1910)
2001 – Milan Hlavsa, baskytarista a hudebník (* 6. března 1951)
2006 – Barbara Krzemieńska, historička polského původu (* 18. února 1930)
2008 – Ludvík Horký, kněz, administrátor brněnské diecéze (* 15. září 1913)
2009 – Jiří Šindelář, baskytarista a člen skupiny Katapult (* 3. ledna 1949)
2014 – Josip Kleczek, astronom (* 22. února 1923)
2019 – Milan Jankovič, literární vědec (* 1. září 1929)
Svět
1066 – Eduard III. Vyznavač, anglický král (* asi 1004)
1477 – Karel Smělý, vévoda burgundský (* 10. listopadu 1433)
1524 – Marko Marulić, chorvatský spisovatel (* 18. srpna 1450)
1527 – Felix Manz, jeden z prvních novokřtěnců (* 1498)
1547 – Albrecht VII. Meklenburský, meklenburský vévoda (* 25. července 1486)
1578 – Giulio Clovio, italský malíř miniatur a iluminátor rukopisů (* 1498)
1589 – Kateřina Medicejská, francouzská královna, manželka krále Jindřicha II. (* 13. dubna 1519)
1740 – Antonio Lotti, italský hudební skladatel (* 1667)
1753 – Ondřej Jakub z Ditrichštejna, salcburský arcibiskup (* 27. května 1689)
1762 – Alžběta Petrovna, ruská carevna (* 29. prosince 1709)
1776 – Philipp Ludwig Statius Müller, německý teolog a zoolog (* 25. dubna 1725)
1795 – Filip Gotthard Schaffgotsch, slezský kněz, vratislavský biskup (* 3. července 1715)
1813 – Alexander Fraser Tytler, britský právník, spisovatel a historik (* 15. října 1747)
1818 – Marcello Bacciarelli, italský malíř působící v Polsku (* 16. února 1731)
1827 – Bedřich August Hannoverský, britský a německý princ (* 16. srpna 1763)
1841 – Jean-Pierre Vaucher, švýcarský botanik a teolog (* 27. dubna 1763)
1848 – Ferdinando Orlandi, italský hudební skladatel a pedagog (* 7. října 1774)
1852 – Gabriel Ferry, francouzský spisovatel (* 29. listopadu 1809)
1856 – Pierre Jean David d'Angers, francouzský sochař (* 12. března 1788)
1885
Adolf Auersperg, ministerský předseda Předlitavska (* 21. července 1821)
Peter Christen Asbjørnsen, norský spisovatel (* 15. ledna 1812)
1888 – Henri Herz, francouzský klavírista, hudební skladatel (* 6. ledna 1803)
1890
Maria Repetto, italská řeholnice, blahoslavená katolické církve (* 1. listopadu 1807)
Angelo Quaglio, německý scénický výtvarník (* 13. prosince 1829)
1891 – Emma Abbottová, americká sopranistka (* 9. prosince 1850)
1896 – James Wallace Black, americký fotograf (* 10. února 1825)
1910 – Léon Walras, francouzský matematický ekonom (* 16. prosince 1834)
1913 – Lewis Swift, americký astronom (* 29. února 1820)
1922 – Ernest Henry Shackleton, polární badatel irského původu (* 15. února 1874)
1929 – Nikolaj Nikolajevič Romanov, velkokníže ruský, nejvyšší velitel armády (* 18. listopadu 1856)
1933 – Calvin Coolidge, 30. prezident USA (* 1872)
1936 – Ramón María del Valle-Inclán, španělský spisovatel (* 28. října 1866)
1941 – Amy Johnsonová, anglická pilotka (* 1. července 1903)
1943
George Washington Carver, americký botanik a vynálezce, časopisem Time nazvaný "Černý Leonardo" (* 1864)
Bedřich Homola, český generál, legionář (* 2. června 1887)
1950 – John Rabe, předseda výboru Nankingské bezpečné zóny (* 23. listopadu 1882)
1951 – Andrej Platonov, ruský spisovatel (* 1. září 1899)
1952 – Walter Bertsch, ministr práce a hospodářství Protektorátu Čechy a Morava (* 4. ledna 1900)
1956 – Mistinguett, francouzská herečka (* 4. dubna 1875)
1960 – Francisco Sabaté Llopart, katalánský anarchista (* 30. března 1915)
1970
Roberto Gerhard, katalánský hudební skladatel (* 25. září 1896)
Max Born, německý fyzik, nositel Nobelovy ceny (* 1882)
1976 – Hamit Kaplan, turecký zápasník, olympijský vítěz v těžké váze (* 20. září 1934)
1979
Charles Mingus, americký jazzový kontrabasista a skladatel (* 22. dubna 1922)
Halldór Stefánsson, islandský spisovatel (* 1. prosince 1892)
1981 – Harold Urey, americký fyzikální chemik, Nobelova cena za chemii 1934 (* 29. dubna 1893)
1986
Radovan Zogović, černohorský básník a politik (* 19. srpna 1907)
Ilmari Salminen, finský olympijský vítěz v běhu na 10 km v roce 1936 (* 21. září 1902)
1987 – Margaret Laurenceová, kanadská spisovatelka (* 18. července 1926)
1990 – Genrich Sidorenkov, sovětský reprezentační hokejový obránce (* 11. srpna 1931)
1991 – Tõnis Kint, předseda estonské exilové vlády (* 17. srpna 1896)
1993 – Vojtěch Budinský-Krička, slovenský archeolog (* 24. července 1903)
1994 – Jean-Marie Maury, vatikánský diplomat a 106. arcibiskup remešský (* 22. května 1907)
2000 – Pavel Bunčák, slovenský básník a literární vědec (* 4. března 1915)
2001 – Elizabeth Anscombe, britská katolická filosofka (* 18. března 1919)
2004
John Guerin, americký bubeník (* 31. října 1939)
Charles Dumas, americký atlet, olympijský vítěz ve skoku do výšky (* 12. února 1937)
2009 – Adolf Merckle, německý podnikatel (* 18. března 1934)
2012
Hikaru Hajaši, japonský klavírista a hudební skladatel (* 22. října 1931)
Selwyn Baptiste, původem trinidadský hudebník a organizátor karnevalů (* 10. července 1936)
2014 – Eusébio, portugalský fotbalista (* 25. ledna 1942)
2018 – Marián Labuda, slovenský herec a bavič (* 28. října 1944)
2022
Olga Szabóová-Orbánová, rumunská sportovní šermířka (* 9. října 1938)
Enrico Berti, italský filosof (* 3. listopadu 1935)
2023 – Ernesto Castano, italský fotbalista (* 2. května 1939)
Svátky
Česko
Dalimil, Dalimír, Dalimíra
Amáta
Teofan, Theofan
Svět
Slovensko: Andrea, Artur
Anglie: Glastonbury Thorn Day
Katolický kalendář
Svatý Telesforus – osmý papež katolické církve
Jan Nepomuk Neumann
Blahoslavená Veronika Barone (1857–1878)
Pranostiky
Česko
Jaká povětrnost panuje na den svatého Telesfora, tak bude v prosinci.
Externí odkazy
Lednové dny |
1276 | https://cs.wikipedia.org/wiki/10.%20leden | 10. leden | 10. leden je desátý den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 355 dní (356 v přestupném roce). Svátek má Břetislav.
Události
Česko
1422 – Husité obsadili Německý Brod.
1608 – Deset let po autorově návratu z dobrodružné výpravy vyšel poprvé cestopis Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic „Putování aneb cesta z Království českého do Benátek a odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta“.
1920 – Hlučínsko se ratifikací versailleské smlouvy stalo součástí Československa
1955 – Ustavena vyšetřovací komise ÚV KSČ pro revizi politických procesů.
Svět
49 př. n. l. – Julius Caesar překročil řeku Rubikon se slovy „Kostky jsou vrženy“, čímž začala další občanská válka.
1308 – Všichni templáři v Anglii byli uvrženi do vězení.
1475 – Moldavský kníže Štěpán III. Veliký rozdrtil více než dvakrát silnější osmanskou armádu v bitvě u Vaslui.
1863 – V Londýně byl zprovozněn první úsek metra.
1901 – V texaském Beaumontu bylo objeveno první ložisko nafty (tzv. spindletopský vrt).
1920 – Nově vzniklá Společnost národů (předchůdce OSN) ratifikovala Versailleskou smlouvu, která oficiálně ukončila první světovou válku.
1929 – Belgický kreslíř Hergé vydal první díl komiksu Tintinova dobrodružství s názvem Tintin v zemi Sovětů.
1940 – Belgičané získali část německých plánů ofenzivy na západ. Byly na palubě německého letadla, které muselo nouzově přistát poblíž Mechelenu.
1946 – V Londýně se konalo první Valné shromáždění Organizace spojených národů za účasti zástupců z 51 členských zemí.
1966 – Indie a Pákistán uzavřeli Taškentskou deklaraci, kterou ukončili indicko-pákistánskou válku.
1984 – USA a Vatikán zahájily plnohodnotné diplomatické styky.
1992 – Došlo k nehodě, při níž se do Tichého oceánu převrátil kontejner vezoucí gumové kachničky, želvičky a další plovoucí hračky. Do oceánu se jich dostalo okolo 29 tisíc a jejich následující pouť přinesla mnoha zásadních dat o oceánských proudech.
2001 – V rámci projektu Nupedia byla otevřena první wiki.
Narození
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Narození 10. ledna
Česko
1575 – Jindřich Michal Hýzrle z Chodů, šlechtic a spisovatel († 18. dubna 1665)
1702 – Josef Winterhalder starší, sochař († 25. prosince 1769)
1786 – Klement Antonín Zahrádka, opat kláštera v Oseku u Duchcova († 17. června 1853)
1812 – Antonín Norbert Vlasák, kněz, buditel, regionální historik Vlašimska († 7. prosince 1901)
1836 – Josef Emler, historik, archivář a vydavatel edic († 10. února 1899)
1866 – Václav Švambera, geograf a vysokoškolský pedagog († 27. září 1939)
1869 – Dobroslav Krejčí, statistik († 24. července 1936)
1875 – Wenzel Lorenz, československý politik německé národnosti († 30. září 1953)
1876 – Olga Fastrová, první česká profesionální novinářka, učitelka, překladatelka a spisovatelka († 8. srpna 1965)
1878
Bohumil Hypšman, architekt († 3. listopadu 1961)
Theodor Čejka, esperantista, jeden z průkopníků v Česku († 26. listopadu 1957)
1880 – Alois Praveček, dirigent a hudební skladatel († 19. května 1957)
1881 – Jan Pelíšek, československý politik († 1959)
1884 – Karl Breu, iluzionista († 17. října 1953)
1885 – Antonín Rýdl, herec a divadelní režisér († 3. března 1960)
1897 – Bedřich Václavek, marxistický estetik, literární teoretik a kritik († 5. března 1943)
1899 – Josef Miloslav Kořínek, slavista a profesor srovnávací jazykovědy († 24. srpna 1945)
1901 – Irena Svobodová, československá první dáma, manželka generála Ludvíka Svobody († 17. června 1980)
1906 – Jindřich Maudr, zápasník († 1. května 1990)
1909
Emanuela Kittrichová, architektka, návrhářka bytového zařízení a publicistka († 8. prosince 1989)
Rudolf Kubín, violoncellista, hudební skladatel a rozhlasový režizér († 11. ledna 1973)
1913 – Gustáv Husák, československý prezident († 18. listopadu 1991)
1919 – Miroslav Roudný, jazykovědec († 7. dubna 2004)
1921 – Václav Vejsada, spisovatel († 14. srpna 1984)
1925 – Vladimír Vaclík, prezident Světové asociace betlémářů († 30. března 2013)
1926 – Jan Kocourek, biochemik, vysokoškolský pedagog a politik
1929 – Zdeněk Ornest, herec († 4. listopadu 1990)
1930 – Bronislav Danda, hokejový reprezentant († 31. prosince 2015)
1931 – Ladislav Vodička, country zpěvák a textař († 7. března 1999)
1933 – Josef Randa, sochař († 6. července 2005)
1934 – Miroslav Štěpánek, historik, archeolog a encyklopedista († 2005)
1938 – Josef Koudelka, fotograf
1939 – Martin Hrbáč, horňácký zpěvák, houslista, primáš
1945 – Antonín Blažek, politik a diplomat
1951 – Tomáš Töpfer, herec, režisér, ředitel divadla, dramatik a politik
1952 – Jaroslav Slípka, lékař – otorhinolaryngolog
1953 – Jaromír Meduna, herec
1955 – Pavel Tobiáš, fotbalový trenér
1957 – Martin Fendrych, novinář a spisovatel, politik
1959 – Václav Bůžek, historik
1960 – Jaroslav Nejezchleba, rockový violoncellista, baskytarista a houslista
1962 – Pavel Bohatec, politik, poslanec za ODS
1964 – Zdeněk Kub, baskytarista (Arakain)
1985 – Lukáš Zich, fotbalový brankář
Svět
1208 (případně 1209) – Möngke, čtvrtý Velký chán Mongolské říše († 11. srpna 1259)
1480 – Markéta Habsburská, asturská hraběnka a savojská vévodkyně, místodržící v Nizozemí († 1. prosince 1530)
1493 – Mikuláš Oláh, ostřihomský arcibiskup, místodržitel Uherska († 15. ledna 1568)
1573 – Simon Marius, německý astronom († 26. prosince 1624)
1588 – Nicolaes Eliaszoon Pickenoy, nizozemský malíř vlámského původu († 1653/1656)
1711 – Gaetano Latilla, italský hudební skladatel († 15. ledna 1788)
1729 – Lazzaro Spallanzani, italský kněz, biolog a psycholog († 12. února 1799)
1741 – Alžběta Karolina Hannoverská, vnučka britského krále Jiřího II. († 4. září 1759)
1745 – Isaac Titsingh, nizozemský chirurg, učenec, kupec a diplomat († 2. února 1812)
1747 – Abraham Louis Breguet, francouzský hodinář († 17. září 1823)
1754 – Attilio Zuccagni, italský botanik († 21. října 1807)
1769 – Michel Ney, francouzský maršál (7. prosince 1815)
1780 – Martin Lichtenstein, německý lékař, průzkumník a zoolog († 2. září 1857)
1785 – John Fleming, skotský zoolog a geolog († 18. listopadu 1857)
1791 – Elżbieta Jaraczewska, polská spisovatelka († 30. září 1832)
1797 – Annette von Droste-Hülshoffová, německá spisovatelka († 25. května 1848)
1821
Karolina Mariana Meklenbursko-Střelická, dánská korunní princezna († 1. června 1876)
Janko Matúška, slovenský spisovatel († 11. ledna 1877)
1827 – Carl Friedrich Mylius, německý fotograf († 23. května 1916)
1826 – Leonhard Achleuthner, kněz, hornorakouský] zemský hejtman († 15. února 1905)
1833 – Richard Davies, velšský básník († 14. července 1877)
1834 – John Emerich Edward Dalberg-Acton, anglický historik, politik a novinář († 19. června 1902)
1835 – Jukiči Fukuzawa, japonský pedagog, autor a novinář († 3. února 1901)
1840 – Louis-Nazaire Bégin, arcibiskup Québecu a kardinál († 18. července 1925)
1858 – Heinrich Zille, nizozemský karikaturista, ilustrátor a fotograf († 9. srpna 1929)
1859
Francisco Ferrer, katalánský volnomyšlenkář a anarchista († 13. října 1909)
Nachum Sokolov, sionistický vůdce, spisovatel a překladatel († 17. května 1936)
1864
Mathilde Alanicová, francouzská spisovatelka († 20. října 1948)
Hans Behn-Eschenburg, generální ředitel Oerlikonských strojíren († 18. května 1938)
Petr Nikolajevič Ruský, velkokníže ruský († 17. ledna 1931)
1872 – John Smulders, nizozemský katolický lékař († 16. listopadu 1939)
1873 – George Orton, kanadský olympijský vítěz na 3000 metrů překážek († 25. června 1958)
1875 – Issai Schur, německý matematik († 10. ledna 1941)
1878 – Samuel C. Bradford, anglický knihovník († 13. listopadu 1948)
1879 – Max von Behr, německý voják († 27. prosince 1951)
1883
Alexej Nikolajevič Tolstoj, ruský spisovatel († 23. února 1945)
Marie Jindřiška Rakousko-Těšínská, rakouská arcivévodkyně a princezna z Hohenlohe-Schillingfürstu († 2. září 1959)
1887 – Robinson Jeffers, americký básník a myslitel († 20. ledna 1962)
1892 – Melchior Wańkowicz, polský spisovatel a novinář († 10. září 1974)
1895 – Kadiš Luz, izraelský politik, ministr, předseda Knesetu († 4. prosince 1972)
1899 – Szolem Mandelbrojt, francouzský matematik († 23. září 1983)
1901 – Henning von Tresckow, německý důstojník wehrmachtu, který organizoval odboj proti Adolfu Hitlerovi († 21. července 1944)
1903
Barbara Hepworth, anglická sochařka († 20. května 1975)
Antanas Sniečkus, litevský komunistický politik († 22. ledna 1974)
Flaminio Bertoni, italský automobilový designér, malíř a sochař († 7. února 1964)
1905
Jekuti'el Jehuda Halberstam, ortodoxní rabín († 18. června 1994)
Ruth Moufangová, německá matematička († 26. listopadu 1977)
1910 – Jean Martinon, francouzský skladatel a dirigent († 1. března 1976)
1915 – Buddy Johnson, americký klavírista, hudební skladatel a kapelník († 9. února 1977)
1922
Dušan Slávik, slovenský odbojář, politik pronásledovaný komunistickým režimem († 19. dubna 1992)
Juan Antonio Villacañas, španělský básník, esejista a kritik († 21. srpna 2001)
Michel Henry, francouzský fenomenologický filozof a spisovatel († 3. července 2002)
1924
Eduardo Chillida, španělský sochař († 19. srpna 2002)
Max Roach, americký jazzový bubeník († 16. srpna 2007)
1925
Florian Siwicki, polský generál a politik († 11. března 2013)
Peter Colotka, slovenský komunistický politik a právník, předseda vlády Slovenské socialistické republiky († 20. dubna 2019)
1927 – Joseph Sandler, britský psychoanalytik († 6. října 1998)
1928 – Philip Levine, americký básník († 14. února 2015)
1934 – Leonid Kravčuk, ukrajinský politik, 1. prezident země († 10. května 2022)
1935 – Sherrill Milnes, americký operní pěvec – barytonista
1936
Robert Woodrow Wilson, americký astronom, držitel Nobelovy ceny za fyziku
Stephen Ambrose, americký historik a spisovatel († 13. října 2002)
1938
Donald Ervin Knuth, americký počítačový vědec
Frank Mahovlich, kanadský hokejista
Helmut Kyrieleis, německý archeolog
1939
Scott McKenzie, americký zpěvák a kytarista († 18. srpna 2012)
Bill Toomey, americký atlet, olympijský vítěz v desetiboji
1942 – Peter Zeman, slovenský novinář a politik
1944
Gianluigi Trovesi, italský jazzový saxofonista a klarinetista
Rory Byrne, jihoafrický inženýr a automobilový designér
1945 – Rod Stewart, britský zpěvák
1946 – Aynsley Dunbar, britský bubeník
1947
Peer Steinbrück, premiér Severního Porýní-Vestfálska
Tiit Vähi, premiér Estonska
George Alec Effinger, americký spisovatel sci-fi († 27. dubna 2002)
1948
Mischa Maisky, lotyšský violoncellista
Annette Wieviorka, francouzská historička
Bernard Thévenet, francouzský cyklista
1949
George Foreman, americký boxer
Linda Lovelace, americká pornoherečka († 22. dubna 2002)
1951 – Alejandro Escovedo, americký zpěvák, kytarista a skladatel
1952 – Scott Thurston, americký kytarista, klávesista a skladatel
1953
Pat Benatar, americká zpěvačka
Mike Stern, americký jazzový kytarista
1954 – Takashi Matsuoka, americký spisovatel japonského původu
1955
Yasmina Khadra, alžírský frankofonní spisovatel
Michael Schenker, německý hardrockový a heavymetalový kytarista
1956
Antonio Muñoz Molina, španělský spisovatel
Don Letts, britský režisér a hudebník
1957 – Samira Saïd, marocká zpěvačka
1958 – Ju In-tchak, jihokorejský zápasník, olympijský vítěz
1959 – Curt Kirkwood, americký zpěvák, kytarista a hudební skladatel (Meat Puppets)
1960
Brian Cowen, irský politik, předseda republikánské strany Fianna Fáil, mezi lety 2008–2011 premiér země
Claudia Loschová, německá atletka (vrh koulí)
1965 – Butch Hartman, americký animátor
1972 – Thomas Alsgaard, norský běžec na lyžích
1974 – Hrithik Roshan, indický herec
1975 – Marina Handsová, francouzská herečka
1979 – Manuel de Toni, italský hokejista
1986 – Kenneth Vermeer, nizozemský fotbalista
1980
Rastislav Staňa, slovenský hokejový brankář
Sarah Shahi, americká herečka íránsko-španělského původu
1984 – Ariane Friedrichová, německá atletka (skok do výšky)
1985 – Čuang Ťia-žung, tchajwanská tenistka
1986 – Kirsten Flipkensová, belgická tenistka
Úmrtí
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Úmrtí 10. ledna
Česko
1055 – Břetislav I., kníže z dynastie Přemyslovců (* přibližně 1002–1005)
1701 – Jan Ignác Dlouhoveský z Dlouhé Vsi, spisovatel (* 1638)
1832 – František Xaver Faulhaber, kněz a univerzitní pedagog (* 1760)
1899
Jan Pánek, kanovník olomoucké kapituly, děkan teologické fakulty (* 3. května 1842)
Josef Baše, evangelický básník (* 31. března 1850)
1914 – Emanuel Miřiovský, pedagog, spisovatel a překladatel (* 24. prosince 1846)
1917 – Josef Mathauser, malíř (* 2. července 1846)
1918 – Konstantin Jireček, politik, diplomat a historik (* 24. června 1854)
1940 – Alois Špalek, architekt (* 6. června 1883)
1950 – Jaroslav Kvapil, režisér, dramatik, básník a překladatel (* 25. září 1868)
1954 – Antonín Heythum, scénograf, grafik a architekt (* 23. května 1901)
1955 – František Horník-Lánský, malíř (* 2. března 1889)
1967
Marie Charousová-Gardavská, autorka dětských knih (* 14. února 1893)
Vilém Petrželka, dirigent, hudební skladatel a pedagog (* 10. září 1889)
1985 – Beno Blachut, operní pěvec (* 14. června 1913)
1986
Jaroslav Seifert, lyrický básník, prozaik, publicista a překladatel, nositel Nobelovy ceny (* 23. září 1901)
Josef Otisk, voják a velitel výsadku Wolfram (* 30. ledna 1911)
2007
Karel Zámečník, redaktor Československého rozhlasu, historik a spisovatel (* 1. listopadu 1920)
Jaroslav Kraft, paleontolog (* 9. dubna 1940)
2013 – Josef Frais, spisovatel (* 24. ledna 1946)
2015 – Jan Sekera, historik umění a galerista (* 14. listopadu 1935)
2020 – Ivan Passer, filmový scenárista a režisér (* 10. července 1933)
2021 – David Stypka, zpěvák a hudebník (* 21. července 1979)
Svět
681 – papež Agatho (* asi 577)
976 – Jan I. Tzimiskes, byzantský císař (* 924)
1276 – papež Řehoř X. (* asi 1210)
1662 – Honoré II., princ monacký (* 24. prosince 1597)
1683 – Ludvík César, hrabě z Vexin, nemanželský syn francouzského krále Ludvíka XIV. (* 20. června 1672)
1743 – André Hercule de Fleury, kardinál a první ministr Francie za vlády Ludvíka XV (* 6. června 1653)
1778 – Carl Linné, švédský botanik (* 23. května 1707)
1786 – Jean-Baptiste-Jacques Élie de Beaumont, francouzský advokát a spisovatel (* 1732)
1794 – Georg Forster, německý přírodovědec, etnolog, cestopisec, novinář a revolucionář (* 27. listopadu 1754)
1817
Karl Theodor von Dalberg, mohučský arcibiskup a kurfiřt (* 8. ledna 1744)
Lorenzo Caleppi, italský kardinál (* 29. dubna 1741)
1824 – Viktor Emanuel I., vévoda savojský, piemontský, aostský a král sardinský (* 24. července 1759)
1833 – Adrien-Marie Legendre, francouzský matematik (* 18. září 1752)
1862 – Samuel Colt, zakladatel firmy Colt Manufacturing Company, která vyráběla známé bubínkové revolvery (* 19. července 1814)
1869 – Joan Aulí, španělský varhaník a skladatel (* 19. prosince 1796)
1875 – Anton Melbye, dánský malíř a fotograf (* 13. února 1818)
1878 – Andrew Murray, skotský právník, botanik, zoolog a biogeograf (* 19. února 1812)
1892 – Heinrich Dorn, německý skladatel (* 14. listopadu 1804)
1904 – Jean-Léon Gérôme, francouzský malíř a sochař (* 11. května 1824)
1905 – Louise Michelová, francouzská anarchistka (* 29. května 1830)
1907 – Leon Van Loo, belgický fotograf (* 12. srpna 1841)
1916 – Karol Henrich Fuchs, slovenský matematik, fyzik a geodet (* 5. června 1851)
1917 – Buffalo Bill, vlastním jménem William Frederic Cody, americký dobrodruh a legendární postava Divokého Západu (* 26. února 1846)
1926 – Eino Leino, finský básník (* 6. července 1878)
1935 – Edwin Flack, australský atlet a tenista, olympijský vítěz (* 5. listopadu 1873)
1940 – Alojzy Adamczyk, polský povstalec (* 16. června 1895)
1941 – Issai Schur, německý matematik (* 10. ledna 1875)
1943 – Oldřich Stibor, český divadelní režisér (* 16. března 1901)
1945 – Jan Vella, český pilot RAF (* 10. května 1906)
1949 – Momcsilló Tapavicza, srbský tenista, vzpěrač, zápasník a architekt (* 14. října 1872)
1950 – Ernest Poole, americký spisovatel (* 23. ledna 1880)
1951 – Sinclair Lewis, americký spisovatel a dramatik, nositel Nobelovy ceny (* 7. února 1885)
1954 – Wilhelm Schmidt, německý teolog, lingvista, antropolog a etnolog (* 16. února 1868)
1957 – Gabriela Mistral, chilská básnířka, nositelka Nobelovy ceny (* 7. dubna 1889)
1960 – Jean-Baptiste Laviolette, kanadský hokejista (* 27. července 1879)
1961
Marius de Zayas, mexický výtvarník a spisovatel (* 13. března 1880)
Dashiell Hammett, americký spisovatel (* 25. června 1894)
1963 – Franz Planer, americký filmový kameraman českého původu (* 29. března 1894)
1970 – Pavel Běljajev, vojenský letec a sovětský kosmonaut ruské národnosti (* 26. června 1925)
1971 – Coco Chanel, francouzská módní návrhářka (* 19. srpna 1883)
1976
Howlin' Wolf, americký bluesový kytarista, zpěvák a skladatel (* 10. června 1910)
Delbert Ray Fulkerson, americký matematik (* 14. srpna 1924)
1977 – Wilhelm Keilhaus, nacistický generál (* 11. prosince 1898)
1978 – Peter Zaťko, slovenský ministr (* 17. října 1903)
1986 – Joe Farrell, americký saxofonista a flétnista (* 16. prosince 1937)
1989 – Valentin Gluško, sovětský konstruktér raketových motorů (* 2. září 1908)
1992 – Roberto Bonomi, argentinský automobilový závodník (* 30. září 1919)
1997 – Alexander Robertus Todd, skotský biochemik, Nobelova cena za chemii 1957 (* 2. října 1907)
1998
Mona May Karffová, americká šachistka (* 20. října 1911)
Victor Papanek, americký designer (* 22. listopadu 1923)
2002 – Rudolf Hribernik, slovinský generál, historik, politik (* 10. dubna 1921)
2004 – Alexandra Ripleyová, americká spisovatelka (* 8. ledna 1934)
2005 – Josefína Šarlota Belgická, belgická princezna, manželka velkovévody Jana Lucemburského (* 11. října 1927)
2006 – Imrich Stacho, slovenský fotbalista, československý reprezentant (* 4. listopadu 1931)
2007
Carlo Ponti, italský filmový producent (* 11. prosince 1912)
Miroslav Abrahám, slovenský ekonom a diplomat (* 4. června 1931)
2009
Sidney Wood, americký tenista (* 1. listopadu 1911)
Eluned Phillips, velšská básnířka (* 27. října 1914)
2013 – George Gruntz, švýcarský klavírista (* 24. června 1932)
2015
Robert Stone, americký spisovatel a scenárista (* 21. srpna 1937)
Tim Drummond, americký baskytarista (* 20. dubna 1940)
Francesco Rosi, italský filmový režisér (* 15. listopadu 1922)
2016 – David Bowie, britský hudebník (* 8. ledna 1947)
2020
Kábús bin Saíd, sultán Ománu (* 18. listopadu 1940)
Wolfgang Dauner, německý jazzový klavírista (* 30. prosince 1935)
2022 – Aura Herzogová, izraelská aktivistka a bývalá první dáma (* 24. prosince 1924)
2023
Konstantin II. Řecký, bývalý král Řecka (* 2. června 1940)
Jorge O. Calvo, argentinský paleontolog a geolog (* 27. dubna 1961)
Svátky
Česko
Břetislav, Břetislava, Bratislav
Agaton, Agathon
Severín
Agáta
Socialistický kalendář – Gustáv Husák (* 1913)
Svět
Slovensko – Daša
Liturgický kalendář
Sv. Agathon
Řehoř X.
Externí odkazy
Lednové dny |
1286 | https://cs.wikipedia.org/wiki/15.%20leden | 15. leden | 15. leden je 15. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 350 dní (351 v přestupném roce). Svátek má Alice.
Události
Česko
1945 – Pět dělostřeleckých pluků 1. čs. armádního sboru se v prostoru Jasla úspěšně podílelo na zahájení útočné operace proti německým vojskům. Výročí bylo slaveno jako Den československého dělostřelectva.
1989 – V Praze na Václavském náměstí začala série mohutných protikomunistických demonstrací, později nazvaná Palachův týden.
1900 – na Kladensku vypukla velká hornická stávka všech horníků kladenského revíru; trvala do 10. dubna 1900; 29. ledna promluvil ke stávkujícím horníkům pozdější prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
1991 – Byla zřízena přírodní rezervace Třímanské skály.
2012 – Začala vysílat Karlovarská televize TV ZAK.
Svět
1559 – Alžběta I., korunována anglickou královnou.
1706 – Severní válka: Vojska Karla XII. porazila a obklíčila ruskou armádu v bitvě u Grodna, knížeti Menšikovovi se však nakonec podařilo s většinou svých mužů uniknout.
1777 – Americká revoluční válka: Nový Connecticut deklaruje svou nezávislost.
1919
Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht, předáci socialistů v Německu, byli mučeni a zavražděni Freikorpsem.
Bostonská melasová tragédie: zásobník s melasou praskl, následkem čehož se prohnala ulicemi vlna melasy, která zabila 21 lidí a 150 zranila.
1940 – Ve francouzském městě Agde byla zformována 1. československá pěší divize.
1942 – Polní maršál Wilhelm rytíř von Leeb byl odvolán z pozice velitele skupiny armád Sever.
1943
Začalo stahování Japonců z Guadalcanalu.
Byla dokončena stavba největší úřední budovy na světě – Pentagonu ve Washingtonu, D.C.
1945 – Druhá světová válka: Zahájena západokarpatská operace, které se u Jasla zúčastnili dělostřelci a tankisté 1. československého armádního sboru v SSSR.
1975 – Portugalsko uděluje nezávislost Angole.
1992 – Mezinárodní společenství uznalo nezávislost Slovinska a Chorvatska, zemí vzniklé ze Socialistické federativní republiky Jugoslávie.
1999 – V kosovské vesnici Račak bylo zabito jugoslávskými bezpečnostními složkami 45 lidí.
2001 – Byla spuštěna anglická Wikipedie, první z jazykových mutací Wikipedie.
2006 – V americkém Utahu přistálo návratové pouzdro meziplanetární sondy Stardust. ESA SMART-1 měsíční orbitr objevil prvky jako vápník, hliník, křemík, železo. Na Slunci došlo k intenzivní erupci, která vyslala rentgenové paprsky napříč Sluneční soustavou.
2009 – Airbus A320 na lince z New Yorku do Seattlu muselo nouzově přistát na řece Hudson.
Narození
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Narození 15. ledna
Česko
1783 – Ignaz Beidtel, moravsko-slezský dějepisec a právník († 15. května 1865)
1791 – Franz Xaver Maxmilian Zippe, mineralog a geolog († 22. února 1863)
1814 – František Šebek, architekt, stavitel a politik († 6. března 1862)
1825 – Maurice Strakosch, americký hudebník a impresário českého původu († 9. října 1887)
1847 – František Symon, hudebník, ředitel kůru a sbormistr († 21. února 1934)
1855 – Franz Křepek, sudetoněmecký politik († 28. dubna 1938)
1861 – František Serafínský Procházka, redaktor, básník a spisovatel († 28. ledna 1939)
1869 – Rudolf Jaroš, československý politik († 7. dubna 1935)
1877 – Karl Schuster, československý politik německé národnosti († 24. července 1935)
1884 – Jaroslav Stránský, československý politik, novinář a právník († 13. srpna 1973)
1889 – Walter Serner, český, německy píšící, spisovatel († srpen 1942)
1892 – Bedřich Feuerstein, architekt a scénograf († 10. května 1936)
1893 – Alois Málek, ministr lehkého průmyslu († 2. prosince 1958)
1899 – Roman Tuma, herec († 25. října 1933)
1903 – Jan Wimmer, fotbalový reprezentant († 1986)
1904 – Ludvík Frejka, politik a publicista († 3. prosince 1952)
1915 – Metoděj Zemek, kněz, historik a archivář († 18. října 1996)
1916 – Josef Kučera, voják, oběť komunismu († 14. listopadu 1952)
1920 – Anton Malatinský, fotbalový reprezentant († 1. prosince 1992)
1923
Svatopluk Mrázek, trenér a funkcionář basketbalu († 5. března 2011)
Josef Kalvoda, česko-americký profesor a publicista († 8. března 1999)
Jan Vladislav, básník a překladatel († 3. března 2009)
1924 – Michael Čakrt, hudební skladatel († 25. června 1997)
1927 – Karel Oliva, jazykovědec polonista a lexikograf († 22. srpna 2005)
1928 – Zdeněk Buchvaldek, herec, režisér a politik († 3. srpna 1987)
1932 – Vlasta Winkelhöferová, japanoložka, překladatelka a autorka († 22. března 2022)
1934 – Rudolf Šrámek, jazykovědec, dialektolog
1935 – Miloš Trapl, historik a spisovatel
1951 – Ivan Gabal, politik a sociolog
1953 – Petr Mareš, místopředseda vlády Vladimíra Špidly
1956 – Aleš Havlíček, filozof, vysokoškolský pedagog († 22. července 2015)
1959 – David Prachař, herec
1960 – Yvo Josef Rynda, český římskokatolický kněz a charitativní pracovník
1962 – Jan Stejskal, fotbalista
1966 – Vladimír Mlynář, politik
1968 – Andrea Holíková, tenistka
1973 – Tomáš Galásek, fotbalista
Svět
1533 – Kateřina Habsburská, manželka polského krále Zikmunda II. Augusta († 28. února 1572)
1539 – Tošiie Maeda, japonský generál 16. stol. († 27. dubna 1599)
1622 – Molière, francouzský dramatik a herec († 16. února 1673)
1730 – Louis Dutens, francouzský spisovatel († 23. května 1812)
1763 – François-Joseph Talma, francouzský herec († 19. října 1826)
1791 – Franz Grillparzer, rakouský spisovatel a dramatik († 21. ledna 1872)
1795 – Alexandr Sergejevič Gribojedov, ruský diplomat, překladatel a dramatik († 11. února 1829)
1803 – Heinrich Daniel Ruhmkorff, německý mechanik, vynálezce indukční cívky († 20. prosince 1877)
1805 – Louise-Angélique Bertinová, francouzská hudební skladatelka a básnířka († 26. dubna 1877)
1809 – Pierre-Joseph Proudhon, raně socialistický myslitel († 19. ledna 1865)
1810 – John Evan Thomas, velšský sochař († 9. října 1873)
1811 – Giuseppe Cafasso, italský kněz prohlášený za svatého († 23. června 1860)
1812 – Peter Christen Asbjørnsen, norský spisovatel († 5. ledna 1885)
1814 – Pierre-Jules Hetzel, francouzský vydavatel († 17. března 1886)
1831 – Juro Surowin, německý publicista, jazykovědec a humanista († 16. prosince 1904)
1833 – Louis Paulsen, německý šachový mistr († 18. srpna 1891)
1841 – Frederick Stanley, šestnáctý hrabě Derby, generální guvernér Kanady († 14. června 1908)
1842
Svatá Mary MacKillopová, australská řeholnice, která pečovala o vzdělání chudých († 8. srpna 1909)
Paul Lafargue, politický aktivista, zeť Karla Marxe († 26. listopadu 1911)
Josef Breuer, rakouský psycholog († 20. června 1925)
1843 – Per Olof Christopher Aurivillius, švédský entomolog († 20. července 1928)
1850
Mihai Eminescu, rumunský básník († 15. června 1889)
Sofia Kovalevská, ruská matematička († 10. února 1891)
1858 – Giovanni Segantini, italský malíř († 28. září 1899)
1863 – Wilhelm Marx, německý politik († 5. srpna 1946)
1864 – Frances Benjamin Johnstonová, americká fotografka († 16. května 1952)
1866 – Nathan Söderblom, švédský evangelický teolog († 12. července 1931)
1867 – Marie Terezie Trani, dcera bavorské vévodkyně Matyldy a hraběte Ludvíka Trani († 1. března 1909)
1869 – Stanisław Wyspiański, polský malíř, grafik a dramatik († 28. listopadu 1907)
1872 – Arsen Kocojev, osetský spisovatel († 4. února 1944)
1873 – Max Adler, rakouský marxistický filozof († 28. června 1937)
1875 – Tom Burke, americký atlet, dvojnásobný olympijský vítěz († 14. února 1929)
1877 – Lewis Terman, americký psycholog († 21. prosince 1956)
1879 – Mazo De la Roche, kanadská spisovatelka († 12. července 1961)
1882
Margareta z Connaughtu, anglická a švédská princezna († 1. května 1920)
Florian Znaniecki, polský sociolog a filozof († 23. března 1958)
1885 – Lorenz Böhler rakouský fyziolog († 20. ledna 1973)
1889
Alexandr Kazakov, nejúspěšnější ruský stíhací pilot první světové války († 1. srpna 1919)
Wilhelm Mayer-Gross, německý psychiatr († 15. února 1961)
1890 – Wilhelm Heckrott, německý malíř a grafik († 4. ledna 1964)
1891 – Osip Mandelštam, ruský básník, prozaik, esejista († 27. prosince 1938)
1893
Dragiša Cvetković, jugoslávský premiér († 18. února 1969)
Ivor Novello, velšský hudební skladatel a herec († 6. března 1951)
1895
Geo Milev, bulharský básník († po 15. květnu 1925)
Artturi Ilmari Virtanen, finský chemik, laureát Nobelovy ceny z roku 1945 († 11. listopadu 1973)
1900 – William Heinesen, dánsky píšící faerský spisovatel († 12. března 1991)
1902
Nâzım Hikmet, turecký spisovatel, básník a dramatik († 3. června 1963)
Saúd bin Abd al-Azíz, druhý král Saúdské Arábie († 24. ledna 1969)
Jozef Lukačovič, slovenský politik († 17. dubna 1991)
Paul Thümmel, agent Abwehru i čs. rozvědky († 20. dubna 1945)
1907
Emil Kolozsvári Grandpierre, maďarský spisovatel († 11. května 1992)
Janusz Kusociński, polský olympijský vítěz v běhu na 10 000 metrů († 21. června 1940)
1909
Šmarja Gutman, izraelský archeolog († 22. října 1996)
Gene Krupa, americký bubeník a hudební skladatel († 16. října 1973)
1913
Miriam Hyde, australská skladatelka († 11. ledna 2005)
Lloyd Bridges, americký herec († 10. března 1998)
1916 – Henri Frans de Ziel, surinamský básník († 3. února 1975)
1918
Gamál Násir, egyptský prezident († 28. září 1970)
Edouard Gagnon, kanadský kardinál († 25. srpna 2007)
1919 – Maurice Herzog, francouzský horolezec a politik († 13. prosince 2012)
1922
Július Pántik, slovenský herec († 25. srpna 2002)
John Bayard Anderson, americký politik († 3. prosince 2017)
Paul Casimir Marcinkus, americký katolický arcibiskup a ředitel Vatikánské banky († 20. února 2006)
1923 – Li Teng-chuej, prezident Čínské republiky († 30. července 2020)
1924
Georg Ratzinger, německý kněz, hudebník, bratr papeže Benedikta XVI.
Hamdija Pozderac, prezident Jugoslávie († 7. dubna 1988)
1926 – Maria Schell, rakouská herečka († 26. dubna 2005)
1927 – Vladislav Klener, lékař a ředitel Státního ústavu radiační ochrany
1929
Martin Luther King, americký aktivista za lidská práva, nositel Nobelovy ceny z roku 1964 († 4. dubna 1968)
Earl Hooker, americký bluesový hudebník († 21. dubna 1970)
1930 – Michel Chapuis, francouzský varhaník († 12. listopadu 2017)
1931 – Alan Scholefield, jihoafrický spisovatel
1932 – Barbara Coudenhove-Kalergi, česko-rakouská novinářka
1935
Robert Silverberg, americký spisovatel
Božena Fuková, slovenská a československá ekonomka, politička Komunistické strany Slovenska († 18. května 2017)
1941 – Captain Beefheart, americký zpěvák († 17. prosince 2010)
1944 – Jenny Nimmová, britská spisovatelka
1947 – Martin Chalfie, americký biolog, Nobelova cena za chemii 2008
1948
Wolfgang Gunkel, německý veslař, olympijský vítěz na dvojce s kormidelníkem († 20. května 2020)
Ronnie Van Zant, americký zpěvák († 20. října 1977)
1950 – Marius Trésor, francouzský fotbalista
1951 – Biff Byford, zpěvák skupiny Saxon
1953 – Gareth Hale, britský komediální herec
1955
Andreas Gursky, německý fotograf
José Montilla, katalánský premiér
1958 – Boris Tadić, srbský prezident
1959 – Pete Trewavas, britský rockový baskytarista
1965
Bernard Hopkins, americký boxer
Adam Jones, americký muzikant (Tool)
1971 – Regina Kingová, americká herečka
1975 – Mary Pierceová, francouzská tenistka
1978
Franco Pellizotti, italský cyklista
Eddie Cahill, americký herec
1981
El Hadji Diouf, senegalský fotbalista
Marcin Matkowski, polský tenista
1983
Jermaine Pennant, anglický fotbalista
Hugo Viana, portugalský fotbalista
1985 – Rene Adler, německý fotbalový brankář
1987 – Michael Seater, kanadský herec
1988 – Skrillex, americký Dj a producent
1990 – Elena Tonra, zpěvačka a kytaristka v čele indiefolkové skupiny Daughter
1991 – Marc Bartra, katalánský fotbalista
1996 - Dove Cameron, americká herečka a zpěvačka
Úmrtí
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Úmrtí 15. ledna
Česko
1789 – Johann Bergl, malíř (* 23. října 1718)
1866 – Vojtěch Lanna, průmyslník a podnikatel (* 23. dubna 1805)
1896 – Karel Jonáš, česko-americký politik, novinář a lingvista (* 30. října 1840)
1911 – Jan Maloch, malíř a fotograf (* 11. června 1825)
1927 – Jan Jindáček, poslanec Českého zemského sněmu, starosta Hořovic (* 25. října 1846)
1929 – Karel Vorovka, matematik a filosof (* 3. února 1878)
1932 – Hynek Srdínko, statkář a politik (* 3. června 1847)
1935 – Jan Černý, československý politik (* 25. dubna 1880)
1936 – Josef Sakař, architekt (* 7. prosince 1856)
1940 – Zdeněk Rykr, malíř, ilustrátor, žurnalista a scénograf (* 26. října 1900)
1943 – Ludvík Cupal, voják a příslušník výsadkové operace Tin (* 23. srpna 1915)
1956 – Alois Vicherek, vojenský letec (* 20. června 1892)
1957 – František Bakule, učitel (* 18. května 1877)
1962 – Rudolf Richter, atlet-chodec, cyklista, sportovní funkcionář (* 7. dubna 1883)
1963 – František Kerhart, architekt (* 12. května 1897)
1964 – Eugen Wiškovský, filolog a fotograf (* 20. září 1888)
1972 – Daisy Ashfordová, anglická spisovatelka (* 7. dubna 1881)
1974 – Josef Smrkovský, politik (* 26. února 1911)
1976 – Bohumil Soudský, archeolog (* 19. ledna 1922)
1985
Martin Dzúr, ministr národní obrany (* 12. července 1919)
Josef Sedláček, fotbalový reprezentant (* 15. prosince 1893)
1990 – František Douda, první československý světový rekordman v atletice (vrh koulí) (* 23. října 1908)
1995 – Josef Kemr, herec (* 20. června 1922)
1996 – Jiří Němeček, herec (* 6. května 1923)
2003
Přemysl Kočí, operní pěvec, režizér a politik (* 1. června 1917)
Milan Machovec, filozof (* 23. srpna 1925)
2004 – Jaroslav V. Polc, kněz a církevní historik (* 14. září 1929)
2008 – Jan Heller, teolog, překladatel z hebrejštiny a foiničtiny (* 22. dubna 1925)
2009 – Jan Holinka, sochař a malíř (* 30. září 1938)
2012 – Milan Lipner, socioterapeut, psychoterapeut (* 24. července 1952)
2015 – Ludmila Brožová-Polednová, prokurátorka komunistických justičních vražd (* 20. prosince 1921)
Svět
69 – Galba, římský císař (* 24. prosince 3 př. n. l.)
1149 – Berenguela Barcelonská, kastilská a leónská královna (* 1116)
1421 – Helvisa Brunšvicko-Grubenhagenská, kyperská a arménská královna (* 1353)
1568 – Mikuláš Oláh, ostřihomský arcibiskup, místodržitel Uherska (* 10. ledna 1493)
1597 – Juan de Herrera, španělský architekt, matematik a geometr (* 1530)
1775 – Giovanni Battista Sammartini, italský skladatel (* 1700)
1781 – Mariana Viktorie Španělská, portugalská královna (* 31. března 1718)
1788 – Gaetano Latilla, italský hudební skladatel (* 10. ledna 1711)
1813 – Anton Bernolák, slovenský filolog, který kodifikoval normy spisovného slovenského jazyka (* 3. října 1762)
1815 – Lady Hamiltonová, milenka admirála Horatio Nelsona (* 26. dubna 1765)
1818 – Matvej Ivanovič Platov, ruský generál, ataman donských kozáků (* 17. srpna 1751)
1837 – Carl Erik Mannerheim, finsko-švédský šlechtic a politik (* 14. prosince 1759)
1844 – Henri-Gatien Bertrand, francouzský napoleonský maršál (* 28. března 1773)
1866 – Massimo d'Azeglio, italský spisovatel (* 24. října 1798)
1870 – Franz Karl von Becke, rakouský ministr financí a obchodu (* 31. října 1818)
1872 – Vincent Grimm, maďarský šachista (* 1800)
1876 – Eliza McCardle Johnsonová, manželka 17. prezidenta USA Andrewa Johnsona (* 4. října 1810)
1896 – Mathew Brady, americký novinářský fotograf (* 18. května 1822)
1897 – Alois Friedrich Rogenhofer, rakouský entomolog (* 22. prosince 1831)
1899 – Serafino Dubois, italský šachový mistr (* 10. října 1817)
1905 – James Mason, irský šachový mistr (* 19. listopadu 1849)
1916
Modest Iljič Čajkovskij, ruský dramatik, operní libretista a překladatel (* 13. května 1850)
Vojtech Alexander, slovenský lékař a fyzik (* 31. května 1857)
1919
Karl Liebknecht, německý komunistický politik (* 13. srpna 1871)
Rosa Luxemburgová, německá představitelka socialistického hnutí (* 5. března 1870)
1926 – Enrico Toselli, italský klavírista a skladatel (* 13. března 1883)
1927 – David Janowski, francouzský šachový mistr (* 25. května 1868)
1929 – Seamark, anglický novinář a spisovatel (* ? 1894)
1934 – Hermann Bahr, rakouský spisovatel (* 19. července 1863)
1943 – Eric Knight, americký spisovatel (* 10. dubna 1897)
1945 – Wilhelm Wirtinger, rakouský matematik (* 19. července 1865)
1949 – Harry Stack Sullivan, americký psychiatr a psycholog (* 21. února 1892)
1950 – Petre Dumitrescu, rumunský generál (* 18. února 1882)
1951 – Klement Šilinger, slovenský architekt (* 15. listopadu 1887)
1955
Johannes Baader, německý spisovatel, výtvarný umělec a architekt (* 22. června 1875)
Yves Tanguy, francouzský surrealistický malíř (* 5. ledna 1900)
1958 – Jevgenij Lvovič Švarc, ruský dramatik, prozaik, básník, filmový scenárista (* 21. října 1896)
1961 – Constantin Constantinescu, rumunský generál a politický vězeň komunistického režimu (* 20. února 1884)
1962 – Dani'el Auster, první starosta Západního Jeruzaléma (* 7. května 1893)
1964 – Jack Teagarden, americký jazzový pozounista a zpěvák (* 20. srpna 1905)
1967 – Albert Szirmai, maďarský operetní skladatel (* 2. července 1880)
1968
Leopold Infeld, polský teoretický fyzik (* 20. července 1898)
Marie Františka Orleánská z Braganzy, vévodkyně z Braganzy, titulární císařovna brazilská (* 8. září 1914)
1970 – Lea Goldbergová, izraelská básnířka, spisovatelka a překladatelka (* 29. května 1911)
1974 – Josef Serlin, izraelský politik (* 24. února 1906)
1979
Charles W. Morris, americký sémiotik a filozof (* 23. května 1901)
Jang Čung-ťien, čínský paleontolog (* 1. června 1897)
1983 – Meyer Lansky, americký gangster (* 4. července 1902)
1987 – Mark Mitin, sovětský marxisticko-leninský filosof (* 5. července 1901)
1988 – Seán MacBride, irský ministr, Nobelova cena za mír 1974 (* 26. ledna 1904)
1990 – Gordon Jackson, skotský herec (* 19. prosince 1923)
1994
Georges Cziffra, klavírista maďarského původu (* 5. listopadu 1921)
Harry Nilsson, americký zpěvák-skladatel (* 15. června 1941)
1995 – Vieroslav Matušík, slovenský hudební skladatel (* 28. srpna 1927)
1996 – Les Baxter, americký muzikant a skladatel (* 14. března 1922)
1998 – Junior Wells, americký bluesový zpěvák a hráč na harmoniku (* 9. prosince 1934)
2000 – Željko Ražnatović, srbský politik, agent jugoslávské tajné služby UDBA (* 17. dubna 1952)
2001
Georgij Chosroevič Šachnazarov, právník, politolog, politik a spisovatel arménského původu (* 4. října 1924)
Leo Marks, anglický kryptograf, dramatik a scenárista (* 24. září 1920)
2004 – Delia Scala, italská baletka a herečka (* 25. září 1929)
2007 – Manfred Rulffs, německý veslař, olympijský vítěz (* 6. března 1935)
2008 – Brad Renfro, americký herec (* 25. července 1982)
2009
Olivier Clément, francouzský teolog (* 17. listopadu 1921)
Saíd Sijám, palestinský politik a jeden z vůdců Hamasu (* 22. července 1959)
2010 – Marshall Warren Nirenberg, americký biochemik, nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu (* 10. dubna 1927)
2012 – Manuel Fraga Iribarne, španělský politik (* 23. listopadu 1922)
2013
Markéta Bádenská, řecká a dánská princezna, jugoslávská šlechtična (* 14. července 1932)
Nagisa Óšima, japonský filmový režisér (* 31. března 1932)
2015 – Kim Fowley, americký hudební producent (* 21. července 1939)
2016 – René Angélil, kanadský osobní manažer (* 16. ledna 1942)
2018 – Dolores O'Riordanová, irská písničkářka a frontmanka kapely The Cranberries (* 6. září 1971)
2023 – Vachtang Kikabidze, gruzínský hudebník, zpěvák, skladatel a herec (* 19. července 1938)
Svátky
Česko
Alice
Socialistický kalendář – Den československého raketového vojska a dělostřelectva
Svět
Slovensko – Dobroslav
Spojené státy – Tradiční den M. L. Kinga
Pranostiky
Česko
Na den svatého Pavla poustevníka pěkný den – dobrý rok; větrný den – mokrý rok.
Je-li svatý Pavel jasný – rok šťastný.
Externí odkazy
Lednové dny |
1291 | https://cs.wikipedia.org/wiki/20.%20leden | 20. leden | 20. leden je 20. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 345 dní (346 v přestupném roce). Svátek slaví Ilona a Sebastian.
Události
Česko
1548 – Svým reskriptem vydaným v Augsburgu založil Ferdinand I. apelační soud.
1787 – W. A. Mozart poprvé navštívil Prahu a v Nosticově divadle dirigoval reprízu své opery Figarova svatba.
1998 – Prezidentem České republiky byl na dalších pět let zvolen opět Václav Havel.
Svět
1265 – Poprvé zasedal první anglický volený parlament (Montfortův parlament).
1649 – V Londýně začal proces s králem Karlem I., zrežírovaný Cromwellem. Byl prohlášen za tyrana, zrádce, vraha, nepřítele národa. I když se Karel I. Stuart před svými soudci celkem úspěšně obhajoval, byl rozdílem jednoho hlasu odsouzen k smrti.
1848 – Král Frederik VII. oznámil zavedení konstituční monarchie v Dánsku.
1940 – Začala Druhá bitva u Taipale (skončila 13. března 1940).
1942 – Nacisté na konferenci ve Wannsee (Berlín) rozhodli, že konečným řešením židovské otázky bude likvidace Židů.
1944 – Rudá armáda dobyla nazpět město Novgorod.
1945 – Maďarsko uzavřelo v Moskvě příměří se spojenci.
1981 – V den uvedení Ronalda Reagana do úřadu prezidenta USA bylo v Teheránu po více než 14 měsících propuštěno 52 amerických rukojmích.
1996 – Na území Palestinské autonomie proběhly volby, byla zvolena Palestinská rada a Jásir Arafat se stal prezidentem.
Narození
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Narození 20. ledna
Česko
1211 – Sv. Anežka Česká, světice († 6. března 1282)
1292 – Eliška Přemyslovna, královna († 28. září 1330)
1609 – Václav Eusebius Popel z Lobkovic, šlechtic a vojevůdce († 22. dubna 1677)
1757 – Jan Nepomuk Mitrovský, přírodovědec, mecenáš a skladatel († 20. května 1799)
1771 – Antonín Vojtíšek, hudební skladatel († po r. 1820)
1797 – Josef Vlastimil Kamarýt, básník a kněz († 19. března 1833)
1808 – Franz Taschek, rakouský a český právník, velkostatkář a politik († 3. června 1867)
1839 – Karel Tichý, rakouský a český podnikatel a politik († 22. června 1908)
1841 – Eduard Albert, chirurg, překladatel a básník († 26. září 1900)
1851 – František Bareš, pedagog, historik a muzejník († 8. června 1924)
1877
Emil Pollert, operní pěvec († 23. října 1935)
Alois Roudnický, kněz a politik († 17. září 1939)
1884 – Karel Marušák, československý politik a politický vězeň († 25. června 1970)
1885 – Vincenc Šťastný, hudební skladatel, klavírista a pedagog († 26. ledna 1971)
1894 – Karel Kotas, architekt († 24. dubna 1973)
1900 – Miloš Jirko, redaktor, básník, knihovník a překladatel († 28. června 1961)
1903 – Jindřich Kocman, děkan velkomeziříčský a arcikněz jihlavský († 14. září 1997)
1910 – Joy Adamsonová, spisovatelka, malířka a ochránkyně zvířat v Africe, původem z Opavy († 3. ledna 1980)
1912 – Jindřich Brok, fotograf († 11. srpna 1995)
1914 – Hans Mrogala, těšínský výtvarník († 22. listopadu 1975)
1919 – Štěpán Lucký, hudební skladatel a pedagog († 5. května 2006)
1922
Miloš Bobocký, basketbalista († 5. března 2016)
Václav Kotva, herec († 2. listopadu 2004)
1923 – Ilja Bojanovský, kameraman († 14. února 2009)
1927 – Milan Kubát, ministr elektrotechnického průmyslu ČSSR
1928 – Vlasta Fialová, herečka († 13. ledna 1998)
1930 – Egon Bondy, básník a filosof († 9. dubna 2007)
1940 – Jana Brejchová, herečka
1942 – Jan Hrbatý, hokejový reprezentant († 23. července 2019)
1943 – Stanislav Zippe, výtvarník, malíř a sochař
1946
Petr Hannig, zpěvák, skladatel, producent, hudební vydavatel a politik
Vladimír Merta, písničkář
1949 – Zdeněk Josef Preclík, český sochař († 21. března 2021)
1950
Petr Ritter, právník, prozaik a scenárista
Vladimír Dlouhý, poslanec
1956 – Zdeněk Hanka, lékař a spisovatel
1964 – Luboš Kubík, fotbalista a trenér
1965 – Kamil Střihavka, zpěvák
1976 – Ivana Gottová, produkční, moderátorka, manželka zpěváka Karla Gotta
1975 – Karel Beran, právník
1981 – Martin Škaroupka, hudebník
1985 – Kristýna Kočí, politička
Svět
1435 – Jošimasa Ašikaga, japonský šógun († 27. ledna 1490)
1488 – Sebastian Münster, německý učenec († 26. května 1552)
1554 – Sebastián I. Portugalský, portugalský král († 4. srpna 1578)
1562 – Ottavio Rinuccini, italský básník a libretista († 28. března 1621)
1569 – Heribert Rosweyde, nizozemský jezuitský hagiograf († 4. října 1629)
1698 – Ferdinand Julius Troyer z Troyersteinu, biskup olomoucký († 5. února 1758)
1700 – Pavel Doležal, slovenský kněz a jazykovědec († 29. listopadu 1778)
1707 – Frederik Ludvík Hannoverský, britský princ († 20. března 1751)
1716 – Karel III. Španělský zvaný El Político, vévoda z Parmy, král sicilský, král neapolský a král španělský († 14. prosince 1788)
1734 – Charles Alexandre de Calonne, francouzský ministr financí za vlády Ludvíka XVI. († 30. října 1802)
1750 – Luisa Dánská a Norská, dánská princezna († 12. ledna 1831)
1751 – Ferdinand Parmský, parmský vévoda († 9. října 1802)
1782 – Jan Habsbursko-Lotrinský, rakouský arcivévoda a vojevůdce († 11. května 1859)
1801 – Hippolyte Bayard, francouzský fotograf († 14. května 1887)
1823 – Imre Madách, maďarský spisovatel († 5. říjen 1864)
1832 – Alfred Desmasures, francouzský novinář, spisovatel a historik († 20. května 1893)
1855 – Ernest Chausson, francouzský skladatel († 10. června 1899)
1861 – Alban Schachleiter, německý duchovní, opat Emauzského kláštera († 20. června 1937)
1865
Fridrich Waldecko-Pyrmontský, poslední waldecko-pyrmontský kníže († 26. května 1946)
Yvette Guilbertová, francouzská zpěvačka a herečka († 4. února 1944)
1870 – Guillaume Lekeu, belgický hudební skladatel († 21. ledna 1894)
1873 – Johannes Vilhelm Jensen, dánský spisovatel († 25. listopadu 1950)
1877
Jean Lhermitte, francouzský neurolog a neuropsychiatr († 24. ledna 1959)
Karl Hans Lody, německý špion († 6. listopadu 1914)
1895 – Desiderius Hampel, rakouský důstojník († 11. ledna 1981)
1896 – Charles E. Brown, britský letecký fotograf († 9. října 1982)
1906 – Aristoteles Onassis, řecký podnikatel, manžel Jacqueline Kennedyové († 15. března 1975)
1907
Manfred von Ardenne, německý fyzik († 26. května 1997)
Maurice Couve de Murville, premiér Francie († 24. prosince 1999)
1910 – Joy Adamsonová, spisovatelka, malířka a ochránkyně zvířat († 3. ledna 1980)
1911 – Alfredo Foni, italský fotbalista († 28. ledna 1985)
1914 – Oscar Collazo, pachatel atentátu na prezidenta Trumana († 21. února 1994)
1915 – C. W. Ceram, německý novinář a spisovatel († 12. dubna 1972)
1920
Federico Fellini, italský filmový režisér a scenárista († 31. října 1993)
Hildegard Lächertová, německá dozorkyně v koncentračních táborech († 1995)
DeForest Kelley, americký herec († 11. června 1999)
1921 – Telmo Zarra, španělský fotbalista († 23. února 2006)
1922
Ed Westcott, americký fotograf († 29. března 2019)
Otto Smik, slovenský pilot v RAF († 28. listopadu 1944)
1926
Patricia Nealová, americká herečka († 8. srpna 2010)
David Tudor, americký klavírista a hudební skladatel († 13. srpna 1996)
1927 – Štefan Nosáľ, slovenský choreograf a režisér († 22. července 2017)
1929 – Jimmy Cobb, americký jazzový bubeník († 24. května 2020)
1930
Buzz Aldrin, americký vojenský pilot a astronaut
Lothar Wolleh, německý fotograf († 28. září 1979)
1931 – David Morris Lee, americký fyzik Nobelova cena za fyziku 1996
1933 – Don Thompson, britský olympijský vítěz na 50 km chůze († 4. října 2006)
1934 – Tom Baker, anglický herec
1935 – Alexandr Vladimirovič Meň, ruský pravoslavný kněz, filosof a spisovatel († 9. září 1990)
1940 – Stanislav Rakús, slovenský prozaik a literární vědec
1942 – David Rimmer, kanadský experimentální režisér
1943 – Armando Guebuza, prezident Mosambické republiky
1944
Margaret Avery, americká herečka a zpěvačka
Nancy Chodorowová, americká feministka, teoretička genderu a psychoanalýzy
1946 – David Lynch, americký filmový scenárista a režisér
1948
Jerry Lynn Ross, důstojník letectva a americký kosmonaut
Natan Šaransky, sovětský disident a izraelský politik
1949 – Göran Persson, premiér Švédska
1951 – Ian Hill, anglický heavymetalový hudebník
1952
Petru Cimpoeșu, rumunský spisovatel
Paul Stanley, americký kytarista a zpěvák ze skupiny KISS
1954 – Ray Weston, skotský bubeník
1956 – Bill Maher, americký stand-up komik, herec
1958 – Lorenzo Lamas, americký herec a moderátor
1959 – Robert Anthony Salvatore, americký spisovatel
1960
Ján Figeľ, slovenský politik
Scott Thunes, americký rockový baskytarista
Will Wright, americký počítačový designér
1964 – Željko Komšić, bosensko-chorvatský politik
1965
Greg Kriesel, americký baskytarista
Sophie, hraběnka z Wessexu, manželka britského prince Edwarda
1966 – Tracii Guns, americký kytarista
1969 – Nicky Wire, velšský baskytarista a zpěvák
1970 – Branka Katić, srbská herečka
1971 – Derrick Green, americký zpěvák (Sepultura)
1972
Oscar Dronjak, švédský kytarista
Ljudmila Galkinová, ruská atletka
1973 – Mathilde Belgická, belgická královna jako manželka Filipa I.
1975 – Norberto Fontana, argentinský automobilový závodník
1978 – Omar Sy, francouzský herec
1979
Rob Bourdon, americký hudebník, bubeník skupiny Linkin Park
Will Young, britský zpěvák a herec
1981 – Owen Hargreaves, anglický fotbalista
1983 – Germaine Mason, britský atlet
1990 – Adama Sawadogo, fotbalový brankář a reprezentant Burkiny Faso
1991 – Polona Hercogová, slovinská tenistka
2001 – Laura Lammer, rakouská sportovní lezkyně
Úmrtí
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Úmrtí 20. ledna
Česko
1503 – Ludmila z Poděbrad, dcera Jiřího z Poděbrad a jeho manželky Johany z Rožmitálu (* 16. října 1456)
1612 – Rudolf II., římský císař, král český a uherský (* 18. července 1552)
1798 – Karel Josef Biener z Bienenberka, topograf a archeolog (* 4. listopadu 1731)
1816 – Johann Nepomuk Grün, opat strahovského kláštera (* 12. listopadu 1751)
1819 – Maria Tadeáš Trauttmansdorff, biskup královéhradecký a arcibiskup olomoucký (* 28. května 1761)
1889 – František Fáček, politik, publicista a právník (* 1826)
1910 – František Xaver Franc, zahradník, amatérský archeolog (* 3. prosince 1838)
1922 – Ján Kliešek, politik (* 12. listopadu 1866)
1928 – Jarmila Horáková, herečka (* 7. března 1904)
1930 – Franz Clam-Gallas, šlechtic (* 26. července 1854)
1931 – Josef Gross, biskup litoměřický (* 10. října 1866)
1941 – Jano Köhler, akademický malíř (* 9. února 1873)
1946 – Engelbert Šubert, politik (* 25. září 1879)
1950 – Emil Peters, inženýr a politik (* 24. září 1864)
1961 – Jaroslav Řehulka, právník, spisovatel a katolický politik (* 31. prosince 1886)
1964 – Jan Rychlík, swingový skladatel (* 27. dubna 1916)
1972 – Josef Dobiáš, historik a klasický filolog (* 26. září 1888)
1977 – Robert Piesen, malíř (* 11. srpna 1921)
1978 – Bohuslav Brouk, psychoanalytik, spisovatel, básník, publicista (* 19. listopadu 1912)
1979
Josef Dyr, chemik, rektor VŠCHT (* 7. ledna 1904)
Adolf Šelmec, československý politik slovenské národnosti (* 25. září 1881)
1984 – Bohumil Menšík, voják a příslušník operace Destroyer (* 11. listopadu 1927)
1985 – Karel Souček, česko-kanadský profesionální kaskadér (* 19. dubna 1947)
1990 – Miloslav Ištvan, hudební skladatel (* 2. září 1928)
1991 – Ludvika Smrčková, sklářská výtvarnice, grafička a malířka (* 24. února 1903)
2002 – Jiří Hlaváček, mykolog (* 30. srpna 1927)
2009 – Přemysl Janíček, malíř a grafik (* 28. dubna 1925)
2012
Jiří Raška, olympijský vítěz ve skocích na lyžích (* 4. února 1941)
Eli Urbanová, učitelka a esperantská básnířka (* 8. února 1922)
2014 – Milan Schulz, dramatik, dramaturg a novinář (* 6. dubna 1930)
2015 – Marie Pilátová, herečka, představitelka Konopnice v Troškově trilogii Slunce, seno… (* 14. května 1921)
2019 – Sylva Lacinová, sochařka (* 6. března 1923)
2020 – Jaroslav Kubera, politik (* 16. února 1947)
2021 – Jan Werner, stavební inženýr a esperantista (* 5. února 1933).
2022 - Jiří Plachý, herec (* 23. září 1946)
Svět
250 – Svatý Fabián, papež
882 – Ludvík III. Mladý, východofranský král (* 835)
1191 – Fridrich V. Švábský, švábský vévoda (* 16. dubna 1167)
1256 – Renaud de Vichiers, velmistr řádu templářů
1270 – Eusebius z Ostřihomi, uherský kněz, blahoslavený (* ? 1200)
1343 – Robert I. Neapolský, neapolský král (* 1277)
1479 – Jan II. Aragonský, španělský vládce (* 29. června 1397 nebo 1398)
1515 – Juan Diaz de Solís, portugalský mořeplavec, objevitel a kartograf (* 1470)
1666 – Anna Rakouská, francouzská královna a regentka (* 22. září 1601)
1722 – Charles Montagu, 1. vévoda z Manchesteru, britský diplomat a šlechtic (* 1660)
1745 – Karel VII. Bavorský, císař Svaté říše římské (* 6. srpna 1697)
1753 – Anna Marie z Lichtenštejna, kněžna z Lichtenštejna (* 11. září 1699)
1774 – Florian Leopold Gassmann, rakouský hudební skladatel, kapelník a varhaník (* 4. května 1729)
1813 – Christoph Martin Wieland, německý spisovatel, překladatel a vydavatel (* 5. září 1733)
1819
Maria Tadeáš Trauttmansdorff, katolický biskup a kardinál (* 28. května 1761)
Karel IV. Španělský, španělský král z rodu Bourbonů (* 11. listopadu 1748)
1841 – Jørgen Jørgensen, dánský korzár (* 7. dubna 1780)
1848 – Kristián VIII., dánský král (* 18. září 1786)
1850 – Lorenzo Bartolini, italský neoklasicistní sochař (* 7. ledna 1777)
1853 – Melchior von Diepenbrock, německý kardinál (* 6. ledna 1798)
1855 – Adelheid Rakouská, královna Sardinie (* 3. června 1822)
1859
Josip Jelačić, chorvatský generál a bán (* 16. října 1801)
Bettina von Arnim, německá spisovatelka (* 4. dubna 1785)
1875 – Jean-François Millet, francouzský malíř (* 4. října 1814)
1877 – Evžen Württemberský, člen württemberského panovnického domu (* 20. srpna 1846)
1887 – Adam Gifford, skotský soudce (* 29. února 1820)
1891 – Kalākaua, král Havajských ostrovů (* 16. listopadu 1836)
1900 – John Ruskin, anglický spisovatel a sociální reformátor (* 8. února 1819)
1901 – Zénobe Gramme, belgický vynálezce (* 4. dubna 1826)
1913 – Karl Wittgenstein, vládce rakouského ocelářského průmyslu (* 8. dubna 1847)
1914 – Harry Rosenbusch, německý geolog (* 24. června 1836)
1917 – Avšalom Feinberg, zakladatelů izraelské špionážní sítě Nili (* 23. října 1889)
1936 – Jiří V., britský král (* 3. června 1865)
1943
Elisabeth Otilie Ehlen, německá malířka (* 12. srpna 1862)
Max Wladimir von Beck, předlitavský státní úředník a politik (* 6. září 1854)
1957 – James Connolly, americký atlet a spisovatel (* 28. října 1868)
1962 – Robinson Jeffers, americký básník (* 10. ledna 1887)
1971 – Gilbert M. Anderson, americký filmový herec, režisér, scenárista a producent (* 21. března 1880)
1983 – Garrincha, brazilský fotbalista (* 23. října 1933)
1984 – Johnny Weissmüller, americký plavec a filmový herec (* 2. června 1904)
1989 – Józef Cyrankiewicz, polský komunistický politik, předseda vlády (* 23. dubna 1911)
1990
Barbara Stanwycková, americká herečka (* 16. července 1907)
Naruhiko Higašikuni, první premiér Japonska po druhé světové válce (* 3. prosince 1887)
1991 – Stan Szelest, americký hudebník (* 11. února 1943)
1993 – Audrey Hepburnová, americká herečka (* 4. května 1929)
1994
Ľubor Kresák, slovenský astronom (* 23. srpna 1927)
Matt Busby, skotský fotbalový hráč a trenér (* 29. května 1909)
1996 – Gerry Mulligan, americký jazzový hudebník a skladatel (* 6. dubna 1927)
1997 – Albín Brunovský, slovenský malíř, grafik a ilustrátor (* 25. prosince 1935)
2002 – Kornel Smržík, slovenský pedagog, básník, výtvarník a politik (* 9. června 1939)
2004 – Guinn Smith, americký olympijský vítěz ve skoku o tyči (* 2. května 1920)
2005 – Jan Nowak-Jeziorański, polský novinář (* 15. května 1913)
2007
Ivo Maroević, chorvatský muzeolog a historik umění (* 1. října 1937)
Anatol Rapoport, americký matematik, psycholog a sociolog (* 22. května 1911)
2009
Stéphanos II. Ghattas, koptský katolický kardinál (* 16. ledna 1920)
David Newman, americký saxofonista (* 24. února 1933)
2011
Ladislav Ťažký, slovenský spisovatel-prozaik, publicista, dramatik, scenárista (* 1924)
Vladimír Kompánek, slovenský sochař a malíř (* 28. října 1927)
2012
Etta Jamesová, americká rhythm and bluesová zpěvačka (* 25. ledna 1938)
Larry Butler, americký hudebník, hudební producent a skladatel (* 26. března 1942)
John Levy, americký jazzový kontrabasista (* 11. dubna 1912)
Viliam Malík, slovenský fotograf (* 21. listopadu 1912)
2013 – Pavlos Matesis, řecký spisovatel a překladatel (* 12. ledna 1933)
2015 – Edgar Froese, německý hudebník (* 6. června 1944)
2020 – Wolfgang J. Fuchs, německý autor literatury faktu a komiksů, překladatel, novinář (* 16. září 1945)
2021 – Mira Furlanová, chorvatská herečka (* (7. září 1955)
2022 – Meat Loaf, americký zpěvák a herec (* 27. září 1947)
Svátky
Česko
Ilona
Sebastian
Šebestián
Pranostiky
Česko
O svatém Fabiánu a Šebestiánu zalézá zima za nehty i otužilému cikánu.
Svatý Fabián – zimy pán.
Fabiánské mrazy málokdy schází.
Fabiánská zima pálí.
Na svatého Šebestiána se musí někdo utopit, nebo zmrznout.
Nezmrzne-li cikán do Fabiána a Šebestiána, potom už nezmrzne.
Fabiánské zimy se i cikán bojá.
Na svatého Fabiána a Šebestiána stromům opět míza dána.
Po svatém Fabiáně pro polevu stojí sáně.
O svatém Fabiánu bez kožichu ani ránu.
Na svatého Fabiána cesta zvoní pod nohama.
Externí odkazy
Lednové dny |
1296 | https://cs.wikipedia.org/wiki/25.%20leden | 25. leden | 25. leden je 25. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 340 dní (341 v přestupném roce). Svátek má Miloš.
Události
Česko
1437 – Zikmund Lucemburský udělil městu Tábor privilegia královského města.
1525 – Ve snaze zabránit pronikání reformaci církve z Německa do českých zemí vrátil král Ludvík Jagellonský úřad nejvyššího purkrabího Zdeňkovi Lvu z Rožmitálu.
1683 – Karlův most osazen největší barokní sochou, kterou byla socha Sv.Jana Nepomuckého podle návrhu Jana Brokofa
1888 – Začala vycházet česká encyklopedie Ottův slovník naučný, kterou začal vydávat publicista a vydavatel Jan Otto. Jeho plány byly pravděpodobně inspirovány první českou encyklopedií F. L. Riegera dnes známou jako Riegrův slovník naučný.
1904 – Byla založena Hlávkova nadace.
Svět
750 – V bitvě u Zábu porazili Abbasidovi rebelové kalifa Marvána II. a svrhli jejich dynastii.
1348 – Zemětřesení zničilo rakouské město Villach v jižních Alpách, 5000 mrtvých.
1533 – Král Jindřich VIII. si tajně bere druhou ženu Annu Boleynovou.
1554 – V Brazílii založili město Sao Paolo, dnes největší město jižní Ameriky.
1573 – Bitva u Mikatagahary v Japonsku; Šingen Takeda porazil Tokugawa Iejasu.
1924 – V Chamonix-Mont-Blanc ve Francii byly zahájeny I. zimní olympijské hry.
1942 – Thajsko vyhlásilo válku USA a Velké Británii.
1943 – Provedena policejní razie v Marseille. Po ukončení bylo deportováno 40 000 lidí.
1971 – Idi Amin převzal moc v Ugandě.
1980 – Abú al-Hasan Baní Sadr byl zvolen prvním prezidentem Íránu.
1994 – Start sondy Clementine.
2001 – Arménie a Ázerbájdžán se staly členy Rady Evropy.
2002 – Wikipedie přešla na softwarový systém MediaWiki; tento den je označován jako Magnus Manske Day.
2004
Vozítko Opportunity přistálo na Marsu.
Michail Saakašvili se stal prezidentem Gruzie.
Narození
Česko
1488 – Jakub z Velkého Hlohova, kněz, františkán slezského původu (* ?)
1552 – Pavel Pistorius z Lucka, kněz a spisovatel († 1630)
1652 – Pavel Klein, misionář, lékárník, spisovatel a univerzitní rektor na Filipínách († 30. srpna 1717)
1743 – Josef Winterhalder, jihomoravský a rakouský malíř († 17. ledna 1807)
1786 – Tomáš Josef Povondra, teolog († 27. března 1832)
1817 – Antonín Liehm, malíř a pedagog († 27. května 1860)
1836 – František Věnceslav Jeřábek, dramatik a básník († 31. března 1893)
1841 – Anna Hřímalá, klavíristka, operní pěvkyně a překladatelka († ? 1897)
1846 – Karel Slavkovský, klavírista († 16. února 1919)
1847 – Franz Martin Schindler, rakouský teolog a politik († 27. října 1922)
1865 – Karel Želenský, divadelní herec a režisér († 30. listopadu 1935)
1871 – Ferdinand Jirásek, československý politik († 8. srpna 1931)
1888
Ignác Grebáč-Orlov, československý politik, básník a překladatel († 26. dubna 1957)
Karel Kazbunda, historik, archivář a pedagog († 7. června 1982)
1892 – Václav Karel Vendl, historik umění († 8. března 1957)
1900 – Karel Kácl, profesor lékařské chemie a politik († 8. května 1986)
1914 – František Vavřínek, stíhací pilot RAF († 26. července 1978)
1917 – Alexandre Kafka, brazilský ekonom, ředitel Mezinárodního měnového fondu († 28. listopadu 2007)
1921 – Josef Holeček, kanoista, olympionik, který získal dvě zlaté medaile († 20. února 2005)
1934 – Vladimír Burda, český překladatel, publicista, kritik a básník († 23. října 1970)
1939 – Luděk Rejchrt, evangelický farář, spisovatel a autor písní
1940
Alena Hoblová, malířka, kostýmní a scénická výtvarnice
Antonín Vítek, vědec a popularizátor vědy († 28. února 2012)
1941 – Vítězslava Klimtová, malířka, ilustrátorka, grafička a spisovatelka
1943 – Pavel Roman, československý krasobruslař († 31. ledna 1972)
1951 – Boris Rösner, herec († 31. května 2006)
1954 – Jana Krausová, herečka a výtvarnice
1957 – Miloš Makovský, rockový kytarista
1967 – Václav Němeček, fotbalista
1977 – Robert Hamrla, hokejový brankář a politik
Svět
1493 – Herkules Maxmilián Sforza, milánský vévoda († 4. června 1530)
1540 – Svatý Edmund Kampián, anglický kněz, teolog a mučedník († 1. prosince 1581)
1567 – Markéta Habsburská, dcera císaře Maxmiliána II. († 5. července 1633)
1627 – Robert Boyle, irský přírodovědec a vynálezce († 31. prosince 1691)
1630 – Ludvík VI. Hesensko-Darmstadtský, německý šlechtic († 24. dubna 1678)
1640 – William Cavendish, 1. vévoda z Devonshiru, anglický státník a šlechtic († 18. srpna 1707)
1688 – Juraj Jánošík, slovenský zbojník († 17. března 1713)
1736 – Joseph Louis Lagrange, italsko-francouzský matematik a astronom († 10. dubna 1813)
1743 – Friedrich Heinrich Jacobi, německý spisovatel a filosof, kritik novověkého racionalismu († 10. března 1819)
1759 – Robert Burns, skotský básník († 21. července 1796)
1776 – Joseph Görres, německý literární kritik a publicista († 29. ledna 1848)
1783 – William Colgate, americký průmyslník († 25. března 1857)
1796 – William MacGillivray, skotský ornitolog († 4. září 1851)
1815 – Bertha Wehnert-Beckmann, německá fotografka († 6. prosince 1901)
1830 – William Leggo, kanadský tiskař a vynálezce († 21. července 1915)
1832 – Ivan Ivanovič Šiškin, ruský malíř a grafik († 20. března 1898)
1837 – Tomioka Tessai, japonský malíř a kaligraf († 31. prosince 1924)
1839 – Frederikke Federspiel, dánská fotografka († 16. června 1913)
1841 – John Arbuthnot Fisher, britský admirál († 10. července 1920)
1844 – Jekatěrina Breško-Breškovská, ruská revolucionářka († 12. září 1934)
1848 – Vilém II. Württemberský, poslední württemberský král († 2. října 1921)
1849 – Matylda Marie Rakouská, dcera arcivévody Albrechta Fridricha Rakousko-Těšínského († 6. června 1867)
1851 – Arne Garborg, norský spisovatel († 14. ledna 1924)
1860
Charles Curtis, viceprezident USA († 8. února 1936)
Paul Féval mladší, francouzský prozaik († 15. března 1933)
1870 – Helge von Koch, švédský matematik († 11. března 1924)
1874 – William Somerset Maugham, anglický spisovatel († 16. prosince 1965)
1875 – Kukša Oděský, světec Ukrajinské pravoslavné církve († 24. prosince 1964)
1882 – Virginia Woolfová, anglická spisovatelka († 28. března 1941)
1886 – Wilhelm Furtwängler, německý dirigent a hudební skladatel († 30. listopadu 1954)
1887
Max Schulze-Sölde, německý malíř († 1. července 1967)
Berl Kacnelson, zakladatel dělnického sionismu († 12. srpna 1944)
1892 – Takeo Takagi, viceadmirál Japonského císařského námořnictva († 8. července 1944)
1894 – Janko Alexy, slovenský spisovatel a malíř († 22. září 1970)
1898 – Joachim Wach, německý religionista, orientalista a historik náboženství († 27. srpna 1955)
1899 – Paul-Henri Spaak, premiér Belgie, předseda Evropského parlamentu, předseda OSN a generální tajemník NATO († 31. července 1972)
1913 – Witold Lutosławski, polský skladatel († 7. února 1994)
1917
Alexandre Kafka, brazilský ekonom českého původu, ředitel Mezinárodního měnového fondu († 28. listopadu 2007)
Ilja Prigogine, rusko-belgický fyzikální chemik a filosof, Nobelova cena († 28. května 2003)
1918 – Armin Joseph Deutsch, americký astronom a spisovatel († 11. listopadu 1969)
1922 – Luigi Cavalli-Sforza, italský populační genetik († 31. srpna 2018)
1923 – Arvid Carlsson, švédský lékař, farmakolog a nobelista († 29. června 2018)
1927
Jicchak Chofi, izraelský generál a ředitel Mosadu († 15. září 2014)
Antonio Carlos Jobim, brazilský kytarista, zakladatel bossa novy († 1994)
1928 – Eduard Ševardnadze, ministr zahraničních věcí SSSR a prezident Gruzie († 7. července 2014)
1929
Benny Golson, americký saxofonista a skladatel
Michael Michai Kitbunchu, thajský kardinál
1930 – Táňa Savičevová, žákyně žijící v Leningradě, oběť druhé světové války († 1. července 1944)
1931
Stig Anderson, švédský textař, manažer skupiny ABBA († 12. září 1997)
Paavo Haavikko, finský básník a dramatik († 6. října 2008)
1933 – Corazon Aquinová, bývalá filipínská prezidentka († 1. srpna 2009)
1935 – António Ramalho Eanes, prezident Portugalska
1937 – Ange-Félix Patassé, prezident Středoafrické republiky († 5. dubna 2011)
1938
Etta Jamesová, americká rhythm and bluesová zpěvačka († 20. ledna 2012)
Vladimir Semjonovič Vysockij, ruský básník, písničkář a herec († 25. července 1980)
1942 – Eusébio, portugalský fotbalista († 5. ledna 2014)
1943 – Tobe Hooper, americký filmový režisér
1944
Paule Constantová, francouzská spisovatelka
Bernard Tschumi, francouzský architekt a teoretik architektury
1945
Philippe Ouédraogo, burkinafaský kardinál
Marián Posluch, ministr spravedlnosti Slovenska
Dave Walker, britský zpěvák a kytarista
1947 – Tostão, brazilský fotbalista
1948
Chalífa ibn Saíd an-Nahaján, prezident Spojených arabských emirátů († 13. května 2022)
Niwattchamrong Bunsongpchajsán, premiér Thajského království
1949
John Cooper Clarke, anglický punkový básník
Paul Nurse, anglický genetik, Nobelova cena 2001
1950
Jean-Marc Ayrault, předseda vlády Francie
Katherine Terrell Švejnarová, americká profesorka ekonomie, manželka Jana Švejnara († 29. prosince 2009)
1951 – Steve Prefontaine, americký běžec († 30. května 1975)
1955
Olivier Assayas, francouzský režisér a scenárista
Gunnar Seijbold, švédský nezávislý novinářský fotograf a hudebník († 25. dubna 2020)
1956
Jozef Chovančík, slovenský motocyklový závodník († 26. listopadu 2005)
Terry Chimes, anglický muzikant (The Clash)
1958 – Alessandro Baricco, italský romanopisec, dramatik
1962 – Chris Chelios, americký hokejista
1965 – Esa Tikkanen, finský hokejista
1975
Tim Montgomery, americký atlet
Mia Kirshner, kanadská herečka a sociální aktivistka
1978 – Volodymyr Zelenskyj, prezident Ukrajiny
1979 – Michaela Badinková, slovenská herečka
1980 – Xavi, španělský fotbalista
1981
Toše Proeski, makedonský zpěvák a hudební skladatel († 16. října 2007)
Alicia Keys, americká zpěvačka R&B
1984 – Robinho, brazilský fotbalista
1985 – Tina Karol, ukrajinská zpěvačka
1987 – Maria Kirilenková, ruská tenistka
1988 – Taťána Golovinová, francouzská tenistka
Úmrtí
Česko
1864 – Johann Georg Lumnitzer, moravsko-slezský evangelický duchovní, pedagog, malíř a rytec (* 31. května 1783)
1871
Josef Kačer, evangelický kazatel a básník (* 30. března 1802)
Albert Nostitz-Rieneck, nejvyšší maršálek Království českého (* 23. srpna 1807)
1875 – Leopold Jansa, český houslista, skladatel a hudební pedagog (* 23. března 1795)
1879 – Robert Lichnovský z Voštic, kanovník olomoucké kapituly (* 7. listopadu 1822)
1886 – Ludvík Šimek, český sochař (* 19. ledna 1837)
1892 – Ludwig von Schwarzenfeld, poslanec Českého zemského sněmu (* 25. srpna 1828)
1894 – Emil Weyr, český matematik (* 31. srpna 1848)
1899
Jan Ludevít Procházka, český klavírista a dirigent (* 14. srpna 1837)
Antonín Rybička, český historik, archivář a právník (* 30. října 1812)
Alois Neruda, český violoncellista (* 20. června 1837)
1907 – Václav Radimský, poslanec Českého zemského sněmu, starosta Kolína (* 16. února 1839)
1911
Alois Kirnig, německo-český malíř a ilustrátor (* 10. června 1840)
František Jílek, český dirigent a hudební skladatel (* 16. února 1865)
1916 – František Xaver Kryštůfek, teolog, rektor Univerzity Karlovy (* 28. října 1842)
1920 – František Norbert Drápalík, opat kanonie premonstrátů v Nové Říši (* 23. září 1861)
1929 – František Hergesel, český sochař, restaurátor a malíř (* 8. března 1857)
1942 – František Hummelhans, československý politik (* 5. prosince 1873)
1947 – Vincenc Charvát, československý legionář a levicový politik (* 13. ledna 1889)
1949 – Emil Axman, český hudební skladatel a folklorista (* 3. června 1887)
1953
Josef Kuška, kněz, generální vikář české části litoměřické diecéze (* 24. února 1873)
Marie Ptáková, česká herečka (* 18. ledna 1873)
1954
Jiří Myron, český herec a režisér (* 7. července 1884)
Vojtěch Mastný, československý protikomunistický diplomat (* 18. března 1874)
František Stránský, konstruktér (* 20. září 1914)
1961 – Eduard Farda, československý hokejový trenér (* 26. prosince 1914)
1968 – Jan Hromádka, český geograf (* 18. prosince 1886)
1970 – Josef Šulc, herec (* 1. června 1926)
1974 – Jan Čep, český spisovatel (* 31. prosince 1902)
1976 – Stanislav Maršo, český tvůrce písma, typograf a pedagog (* 23. září 1910)
1977 – Jiří Dvořák, český malíř (* 10. dubna 1891)
1985 – Jan Vostrčil, kapelník a filmový herec (* 3. prosince 1903)
1987 – Emil Hlobil, hudební skladatel (* 11. října 1901)
2001 – Jiří Wimmer, český herec a komik (* 21. září 1943)
2006 – František Mrázek, kontroverzní český podnikatel (* 1. února 1958)
2011 – Jiří Franěk, český novinář a komentátor (* 20. dubna 1944)
Svět
477 – Geiserich, král Vandalů a Alanů (* asi 389)
1067 – Jing-cung (Sung), vládce čínské říše Sung (* 16. února 1032)
1139 – Geoffroy I. z Lovaně, hrabě z Lovaně a Bruselu (* 1060)
1273 – Odo ze Châteauroux, francouzský kardinál a teolog (* 1190)
1366 – Jindřich Suso, německý dominikánský mystik (* 21. března 1295)
1450 – Antonín z Amandoly, italský katolický světec (* 17. ledna 1355)
1494 – Ferdinand I. Ferrante, neapolský král (* 2. června 1423)
1559 – Kristián II. Dánský, švédský král (* 1. července 1481)
1578 – Mihrimah Sultan, dcera osmanského sultána Suleymana I. (*21. března 1522)
1586 – Lucas Cranach mladší, německý malíř (* 4. října 1515)
1690 – Gundakar z Ditrichštejna, rakouský šlechtic (* 9. prosince 1623)
1797 – Franz Anton Hillebrandt, rakouský stavitel (* 2. dubna 1719)
1844 – Jean-Baptiste Drouet d'Erlon, francouzský generál (* 29. července 1765)
1852 – Fabian Gottlieb von Bellingshausen, ruský (estonský) mořeplavec, objevitel Antarktidy (* 20. září 1778)
1870 – Victor de Broglie, francouzský politik (* 1. prosince 1785)
1871 – Wilhelm Weitling, teoretik komunismu německého původu (* 5. října 1808)
1886 – Victor Widmann-Sedlnitzky, předlitavský politik (* 8. září 1836)
1891 – Theo van Gogh, bratr malíře Vincenta van Gogha (* 1. května 1857)
1892 – Konstantin Nikolajevič Romanov, syn ruského cara Mikuláše I. (* 21. září 1827)
1896 – Frederick Leighton, anglický malíř a sochař (* 3. prosince 1830)
1900
Adléta z Hohenlohe-Langenburgu, šlesvicko-holštýnská vévodkyně a neteř královny Viktorie (* 20. července 1835)
Pjotr Lavrov, ruský filozof a sociolog (* 2. června 1823)
1907 – René Pottier, francouzský cyklista (* 5. června 1879)
1908 – Michail Ivanovič Čigorin, ruský šachista (* 12. listopadu 1850)
1909
Caleb Walton West, americký politik (* 25. května 1844)
Bezmiara Kadınefendi, konkubína osmanského sultána Abdulmecida I. (* 1834)
1932 – Pēteris Stučka, lotyšský spisovatel, právník a politik (* 26. července 1865)
1935 – Valerian Kujbyšev, bolševický revolucionář (* 6. června 1888)
1942 – Gerard Philips, nizozemský fyzik a podnikatel (* 9. října 1858)
1945 – Antoni Świadek, polský katolický kněz, mučedník, blahoslavený (* 27. března 1909)
1947 – Al Capone, americký gangster (* 17. ledna 1899)
1951 – Sergej Vavilov, ruský fyzik a prezident Akademie věd SSSR (* 24. března 1891)
1952 – Sveinn Björnsson, prezident Islandu (* 27. února 1881)
1967 – Fatma Uliye Sultan, osmanská princezna (* 12. září 1892)
1971 – Jiří Haller, bohemista a lexikograf (* 1. ledna 1896)
1978 – Skender Kulenović, bosenský spisovatel (* 2. září 1910)
1982 – Michail Andrejevič Suslov, sovětský politik (* 21. listopadu 1902)
1986 – Heinrich Bacht, německý teolog (* 8. prosince 1910)
1987 – Mihrişah Sultan, osmanská princezna (* 1. června 1916)
1990 – Ava Gardner, americká herečka (* 24. prosince 1922)
1994 – Stephen Cole Kleene, americký matematik a logik (* 5. ledna 1909)
2000 – Antoni Adamiuk, polský katolický biskup (* 18. prosince 1913)
2004
Fanny Blankers-Koenová, nizozemská atletka, čtyřnásobná olympijská vítězka (* 26. dubna 1918)
Miklós Fehér, maďarský fotbalista (* 20. července 1979)
2005 – Philip Johnson, americký architekt (* 8. července 1906)
2010 – Alí Hasan al-Madžíd zvaný „Chemický Alí“, bývalý irácký ministr obrany, ministr vnitra, vojenský velitel a šéf irácké zpravodajské služby (* 30. listopadu 1941)
2011 – Daniel Bell, americký publicista a sociolog (* 10. května 1919)
2012 – Mark Reale, americký kytarista, člen skupiny Riot (* 7. června 1955)
2013 – Rahn Burton, americký jazzový klavírista (* 10. února 1934)
2015 – Demis Roussos, řecký zpěvák (* 15. června 1946)
2022 – Wim Jansen, nizozemský fotbalista (* 928. října 1946)
Svátky
Česko
Miloš, Milík, Miloň, Milota, Milouš, Milutín
Amand, Amát
Cedrik, Sedrik
Saul
Šavel
Taras
Katolický kalendář
Obrácení sv. Pavla
Pranostiky
Česko
Na svatého Pavla pohoda – jistá Boží úroda, a když sníh neb déšť, to je pro hospodáře zlá zvěst.
Na Pavla obrácení též i zima se obrátí: buď popustí, nebo zhustí.
Medvěd na svatého Pavla obrácení obrací se na druhý bok.
Svatého Pavla obrácení – zimy odvrácení.
V den obrácení svatého Pavla, když teče voda po silnici, šetřte pro dobytek píci.
Na svatého Pavla obrácení nechť prší či sníh věje, bída v tomto roce z polí zeje.
Na svatého Pavla pohoda – jistá Boží úroda; a když sníh neb déšť, to je pro hospodáře zlá zvěst.
Jasný den Pavla svatého slibuje mnoho dobrého.
Jasno na den Pavla obrácení přináší hojně božího nadělení.
Slunce na den Pavla obrácení značí obilíčka rozmnožení.
Je-li jasný den na Svatého Pavla obrácení, těš se na bohaté posvícení.
Bude-li na den svatého Pavla vítr vát, budou toho roku na vojnu vojáky brát;z které strany toho dne věje, z té strany přijdou kupci na obilé.
V den svatého Pavla když jsou mlhy, bude ten rok mnoho nemocí.Je-li však ten den jasný, bude úrodný rok.
Na svatého Pavla obrácení, pakli mlha zem přikryje, mor všemu tvorstvu zvěstuje.
Externí odkazy
Lednové dny |
1301 | https://cs.wikipedia.org/wiki/30.%20leden | 30. leden | 30. leden je 30. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 335 dní (336 v přestupném roce). Svátek má Robin.
Události
Česko
1483 – Známý český humanista Viktorin Kornel získal na artistické fakultě pražské univerzity titul mistra.
1919 – Skončila v rámci Československo-polského sporu o Těšínsko tzv. sedmidenní válka.
1943 – 1. československý armádní sbor (v počtu 979 mužů a žen) odjel do prostoru Sokolova a Charkova, kde se zúčastnil bojů pod velením plukovníka Ludvíka Svobody.
Svět
1018 – Polsko a Svatá říše římská uzavřeli Budyšínský mír.
1287 – Barmský král Wareru založil království Hanthawaddy a vyhlásil jeho nezávislost na Pugamské říši.
1349
Všichni židovští muži a netěhotné ženy německého města Freiburg im Breisgau byli zmasakrováni
Günther ze Schwarzburgu je vybrán jako německý protikrál proti římskoněmeckému králi Karlovi IV.
1649 – Anglický a skotský král Karel I. byl popraven. Z Anglie se stala republika vedená Oliverem Cromwellem.
1667 – Ruské carství a Polsko-litevská republika uzavřely Andrusovské příměří. Územní zisky Ruského carství.
1807 – Vysloužilý major Isaac de Rivaz poté, co ve švýcarském Vevey sestrojil vozík, který v prudkém pohybu vyrazil dveře dílny, získává francouzský patent na výbušný motor
1820 – Edward Bransfield objevil Antartiku a prohlásil ji britským územím
1826 – Byl slavnostně otevřen most Menai Suspension Bridge spojující ostrov Anglesey s pevninou.
1933 – Machtergreifung: Adolf Hitler byl jmenován říšským kancléřem. Skončila tak tzv. Výmarská republika.
1942 – Adolf Hitler ve svém projevu oznámil zničení Židů do konce války.
1945 – Sovětská ponorka S-13 potopila německou osobní loď Wilhelm Gustloff.
1948 – Ve Svatém Mořici byly zahájeny V. Zimní olympijské hry.
1968 – Armáda Vietkongu zahájila v rámci vietnamské války tzv. ofenzívu Tet.
1969 – Beatles zahráli na střeše vydavatelství Apple Records na londýnské Seville Row svou písničku Get Back plus řadu dalších skladeb, což bylo jejich poslední veřejné vystoupení.
1972 – „Krvavá neděle“: během demonstrace v severoirském Derry zastřelili britští výsadkáři 13 neozbrojených osob, včetně šesti nezletilých.
1982 – První počítačový virus na světě. Richard Skrenta vytvořil první virus kód, který je 400 řádků dlouhý a přestrojený za zaváděcí program Apple s názvem “Elk Cloner.“
2004 – Jaromír Jágr hrál svůj 1000. zápas v NHL ve slavné Madison Square Garden v New Yorku. Českému kapitánovi nestihli v domácí aréně připravit ceremoniál, nedostal ani upomínkové předměty. Jágrovi vzdával hold až klip při reklamní pauze.
2005 – V Iráku proběhly volby do Prozatímního národního shromáždění.
2020 – Světová zdravotnická organizace vyhlásila probíhající epidemii koronaviru 2019-nCoV za globální stav zdravotní nouze.
Narození
Česko
1580 – Gundakar z Lichtenštejna, česko-rakouský šlechtic († 5. srpna 1658)
1750 – František Štěpán Silva-Tarouca, rakouský a moravský šlechtic († 5. března 1797)
1760 – František Xaver Partsch, český hudební skladatel († 6. dubna 1822)
1813 – Anton Rösler, stavební podnikatel a politik německé národnosti († 7. srpna 1880)
1815 – Martin Stelzer, plzeňský stavitel († 3. srpna 1894)
1845 – Karel Urbanec, český bankéř († 17. června 1891)
1850 – Albína Dvořáková-Mráčková, spisovatelka († 23. května 1893)
1852 – Marie Petzoldová-Sittová, operní pěvkyně († 7. ledna 1907)
1859 – Matěj Norbert Vaněček, matematik a pedagog († 15. září 1922)
1866 – Bruno Pammer, opat kláštera cisterciáků a politik († 22. listopadu 1924)
1875
Desider Kovačič, československý politik slovenské národnosti († ?)
Miloš Antonín Záruba, československý politik († 3. srpna 1922)
1884 – František Smotlacha, český mykolog a zakladatel českého vysokoškolského sportu († 18. června 1956)
1890
Jarmila Kurandová, česká herečka († 6. prosince 1978)
Jan Oswald, geolog, mineralog a spisovatel († 31. ledna 1970)
1891 – Gustav Hilmar, český herec, malíř a sochař († 19. března 1967)
1893 – Bohuslav Havránek, český filolog a bohemista († 2. března 1978)
1905 – Vladimír Krajina, vůdce českého protifašistického odboje († 1. června 1993)
1906 – Karel Holubec, český lékař († 6. ledna 1977)
1909 – Josef Knop, příslušník Československé armády v zahraničí, generál in memoriam († 1. dubna 1966)
1911 – Josef Otisk, voják a velitel výsadku Wolfram († 10. ledna 1986)
1918 – Jaroslav Krombholc, český dirigent († 16. června 1983)
1922 – Vladimír Janoušek, sochař a malíř († 8. září 1986)
1923 – Jiřina Petrovická, herečka († 10. října 2008)
1925 – Josef Říman, lékař, biochemik, předseda Československé akademie věd, politik
1929 – Alexandr Kliment, český spisovatel († 22. března 2017)
1931 – Jaromír Povejšil, jazykovědec, germanista a překladatel († 3. dubna 2010)
1932 – Zdeněk Braunschläger, český herec a scenárista († 18. ledna 2018)
1933 – Milena Vecková-Blahoutová, československá basketbalistka († 1. května 2018)
1936 – Ladislav Falta, stříbro na OH 1972 ve sportovní střelbě († 18. prosince 2021)
1940 – František Čermák, český jazykovědec
1942
Pavel Řezníček, surrealistický básník a prozaik († 19. září 2018)
Zdeněk Hajný, český malíř, grafik a psycholog († 1. března 2014)
1947 – Wabi Daněk, český folkový písničkář († 16. listopadu 2017)
1953 – Zuzana Roithová, lékařka, politička, ministryně zdravotnictví
1960 – Václav Marhoul, český scenárista, režisér, herec
Svět
133 – Didius Iulianus, římský císař († 2. června 193)
1491 – Francesco Maria Sforza, hrabě z Pavie († 1512)
1681 – pokřtěn Anselm František Thurn-Taxis, druhý kníže Thurn-Taxis († 8. listopadu 1739)
1693 – Marie Anna Karolína Neuburská, bavorská princezna († 12. září 1751)
1697 – Johann Joachim Quantz, německý flétnista a skladatel († 12. července 1773)
1711 – Abraham Roentgen, německý umělecký truhlář († 1. března 1793)
1720 – Bernardo Bellotto, italský malíř († 17. října 1780)
1727 – Jozef Baťán, uherský biskup a kardinál († 23. října 1799)
1757 – Luisa Hesensko-Darmstadtská, velkovévodkyně Sasko-výmarsko-eisenašská († 14. října 1830)
1781 – Adelbert von Chamisso, německý básník a botanik († 1838)
1782 – Wincenty Krasiński, polský generál († 24. listopadu 1858)
1817 – Adolphe Yvon, francouzský malíř († 11. září 1893)
1818
Franz Albert Eder, arcibiskup salcburský a politik († 10. dubna 1890)
Artúr Görgey, uherský vojevůdce a politik († 21. května 1916)
1822 – Franz von Hauer, rakouský geolog a paleontolog († 20. března 1899)
1838 – Alfred von Kropatschek, generál rakouské armády, konstruktér zbraní († 2. května 1911)
1839 – Hippolyte Sebert, francouzský generál, vědec a esperantista († 23. ledna 1930)
1841
Sam Loyd, americký šachista († 11. dubna 1911)
Félix Faure, francouzský prezident († 16. února 1899)
1846 – Francis Herbert Bradley, britský filozof († 18. září 1924)
1850 – Aleksander Gierymski, polský malíř († 7. března 1901)
1852 – Ion Luca Caragiale, rumunský spisovatel († 9. června 1912)
1853 – William Heerlein Lindley, britský vodárenský inženýr († 30. prosince 1917)
1872 – Eduard Bloch, židovský lékař, původem z Čech, ošetřující matku Adolfa Hitlera († 1. června 1945)
1878
Ján Koniarek, slovenský sochař († 4. května 1952)
A. H. Tammsaare, estonský spisovatel, esejista a překladatel († 1. března 1940)
1882 – Franklin Delano Roosevelt, prezident Spojených států amerických († 12. dubna 1945)
1885 – Hana Gregorová, slovenská spisovatelka († 11. prosince 1958)
1890 – Albert Zürner, německý olympijský vítěz ve skocích do vody († 18. července 1920)
1892 – Friedrich Heiler, německý religionista a filozof náboženství († 18. dubna 1967)
1893 – Jicchak-Me'ir Levin, ministr izraelské vlády a vůdce hnutí Agudat Jisra'el († 7. srpna 1971)
1894 – Boris III., bulharský car († 28. srpna 1943)
1895 – Wilhelm Gustloff, švýcarský nacista († 4. února 1936)
1899 – Max Theiler, jihoafrický lékař-virolog, Nobelova cena za fyziologii a medicínu 1951 († 11. srpna 1972)
1900 – Isaak Osipovič Dunajevskij, ruský hudební hudební skladatel a dirigent († 25. července 1955)
1901 – Rudolf Caracciola, německý automobilový závodník († 28. září 1959)
1907 – Jozef Horák, slovenský spisovatel († 11. června 1974)
1909 – Saul Alinsky, americký teoretik aktivismu († 12. června 1972)
1911 – Roy Eldridge, americký trumpetista († 26. února 1989)
1915 – John Profumo, britský politik († 9. března 2006)
1918
Leopold Lahola, slovenský dramatik, prozaik, scenárista a filmový režisér († 12. ledna 1968)
David Opatoshu, americký herec († 30. dubna 1996)
1920 – Tito Gómez, kubánský zpěvák († 15. října 2000)
1924 – Lloyd Alexander, americký spisovatel († 17. května 2007)
1925 – Douglas Engelbart, americký vynálezce v oblasti počítačové technologie († 2. července 2013)
1926 – Vasilij Archipov, sovětský námořní důstojník († 19. srpna 1998)
1927 – Olof Palme, švédský předseda vlády († 28. února 1986)
1929 – Isamu Akasaki, japonský fyzik, Nobelova cena za fyziku za rok 2014 († 1. dubna 2021)
1930
Buddy Montgomery, americký vibrafonista († 14. května 2009)
Gene Hackman, americký herec a držitel Oscara
Nikolaj Pučkov, sovětský reprezentační hokejový brankář († 9. srpna 2005)
1934 – Giovanni Battista Re, italský kardinál
1935
Richard Gary Brautigan, americký spisovatel († 25. října 1984)
Tubby Hayes, britský jazzový hudebník († 8. června 1973)
Jean Tiberi, francouzský politik, starosta Paříže
Jozef Mihalkovič, slovenský básník a překladatel
1937
Boris Spasskij, ruský šachista
Vanessa Redgrave, britská herečka
1938 – Islom Karimov, prezident Uzbekistánu
1939 – Alberto Suárez Inda, mexický kardinál
1940
Tony Levin, britský jazzový bubeník († 3. února 2011)
Boris Podrecca, slovinsko-italský architekt
1941 – Dick Cheney, americký politik
1942 – Marty Balin, americký zpěvák († 27. září 2018)
1945 – Me'ir Dagan, ředitel izraelské zpravodajské služby Mosad
1947 – Steve Marriott, britský zpěvák († 20. dubna 1991)
1949 – Peter Agre, americký biolog a chemik, nositel Nobelovy ceny ze chemii v roce 2003.
1951 – Phil Collins, anglický zpěvák
1962 – Abdulláh II. Jordánský, jordánský král
1968 – Trevor Dunn, americký baskytarista, kontrabasista a hudební skladatel
1974 – Christian Bale, velšský herec
1981
Peter Crouch, anglický fotbalista
Dimitar Berbatov, bulharský fotbalista
Úmrtí
Česko
1030 – Hyza, 5. pražský biskup (* ?)
1705 – Terezie Eleonora z Ugarte, česká šlechtična (* 1639)
1774 – František Ignác Tůma, český skladatel (* 2. října 1704)
1851 – Augustin Smetana, český filozof (* 15. června 1814)
1887 – Ferdinand Čenský, český důstojník, spisovatel a novinář (* 29. května 1829)
1900 – Martin Pokorný, český matematik, pedagog a politik (* 30. listopadu 1836)
1901 – Alois Pražák, český politik (* 21. února 1820)
1907 – Alfred Slavík, geolog, mineralog, rektor ČVUT (* 20. dubna 1847)
1919 – Jan Evangelista Nečas, právník, básník a překladatel (* 25. prosince 1849)
1933 – Jan Svatopluk Procházka, český přírodovědec (* 13. května 1891)
1935 – Bohumil Bouška, český spisovatel a dramatik (* 4. dubna 1864)
1941 – Josef Vítězslav Šimák, český historik (* 15. srpna 1870)
1947 – Josef Martin Nathan, olomoucký pomocný biskup (* 11. listopadu 1867)
1953 – Pavel Babík, člen protikomunistického odboje (* 26. ledna 1924)
1972 – Karel Boleslav Jirák, český skladatel, hudební pedagog a dirigent (* 28. ledna 1891)
1975 – Josef Palivec, diplomat, básník, esejista a překladatel (* 7. října 1886)
1984 – Josef Kuhn, český varhaník a hudební skladatel (* 17. dubna 1911)
1990 – Miloš Axman, český sochař (* 20. listopadu 1926)
1992 – František Brabec, profesor ekonomiky a řízení, rektor Českého vysokého učení technického v Praze (* 13. listopadu 1905)
1994 – Zdeněk Váňa, český archeolog (* 13. února 1924)
1997 – Josef Švejcar, český pediatr (* 20. května 1897)
1998 – Achille Gregor, spisovatel (* 3. prosince 1910)
2014
Milan Jelínek, první polistopadový rektor Masarykovy univerzity (* 22. června 1923)
Jiří Křeček, patofyziolog (* 11. dubna 1923)
2015 – Jiří Kořalka, historik (* 7. února 1931)
2020 – Luboš Dobrovský, novinář a politik (* 3. února 1932)
2021 – Ladislav Štaidl, hudebník, skladatel a textař (* 10. března 1945)
Svět
1164 – Vilém z Anjou, bratr anglického krále Jindřicha II. (* 22. července 1136)
1230 – Pelagio Galvani, portugalský kardinál, vůdce páté křížové výpravy (* ? 1165)
1384 – Ludvík II. Flanderský, flanderský hrabě (* 25. listopadu 1330)
1629 – Carlo Maderno, lombardský) architekt (* 1556)
1645 – Mary Ward, anglická řeholnice, zakladatelka Kongregace Ježíšovy (* 23. ledna 1585)
1649 – Karel I., král Velké Británie a Irska (* 19. listopadu 1600)
1652 – Georges de La Tour, francouzský barokní malíř (* 13. března 1593)
1716 – Marie Kazimíra d’Arquien, polská královna jako manželka Jana III. Sobieskiho (* 28. června 1641)
1728 – Alžběta Augusta Falcko-Neuburská, německá šlechtična a princezna (* 17. března 1693)
1730 – Petr II. Ruský, ruský car (* 23. října 1715)
1773 – Anton Schmidt, rakouský barokní malíř (* 1706)
1788 – Karel Eduard Stuart, pretendent anglický (* 31. prosince 1720)
1806 – Vicente Martín y Soler, španělský skladatel (* 2. května 1754)
1836 – Betsy Rossová, americká švadlena; ušila první americkou vlajku (* 1. ledna 1752)
1843 – Friedrich von Adelung, německý právník a filozof (* 25. února 1768)
1858 – Coenraad Jacob Temminck, nizozemský zoolog (* 31. března 1778)
1867 – Kómei, 121. japonský císař (* 22. července 1831)
1868 – Eléonore Denuelle de La Plaigne, milenka císaře Napoleona Bonaparte (* 13. září 1787)
1888 – Asa Gray, americký botanik (* 18. listopadu 1810)
1889
Korunní princ Rudolf, syn císaře Františka Josefa I. (* 21. srpna 1858)
Marie Vetserová, milenka rakouského korunního prince Rudolfa Habsburského (* 17. března 1871)
1898 – Jules Péan, francouzský chirurg (* 29. listopadu 1830)
1905 – Eduard Ebel, německý duchovní, básník a skladatel (* 7. července 1839)
1912 – Alfred Ebenhoch, předlitavský politik (* 18. května 1855)
1913 – Ferdinand Kronawetter, rakouský, levicově liberální politik (* 26. února 1838)
1927 – Rudolf König, rakouský obchodník, amatérský astronom (* 18. srpna 1865)
1929 – La Goulue, francouzská tanečnice (* 13. července 1866)
1931 – Friedrich Ris, švýcarský entomolog (* 1867)
1937 – Georgij Pjatakov, sovětský politik a člen Levé opozice (* 6. srpna 1890)
1938 – Şehzade Mehmed Ziyaeddin, syn osmanského sultána Mehmeda V. (* 26. srpna 1873)
1941 – Emil von Guttenberg, předlitavský šlechtic, generál a politik (* 4. ledna 1841)
1945
Albert Mockel, belgický básník (* 27. prosince 1866)
Jaromír Nečas, český sociálně demokratický politik (* 17. listopadu 1888)
1948
Arthur Coningham, velitel letectva při Operaci Overlord (* 19. ledna 1895)
Orville Wright, průkopník letectví (* 19. srpna 1871)
Móhandás Karamčand Gándhí, indický politik (* 2. října 1869)
1951 – Ferdinand Porsche, automobilový konstruktér (* 3. září 1875)
1953 – Viktor Trast, finský filolog a překladatel (* 14. ledna 1878)
1958
Iser Be'eri, ředitel izraelské zpravodajské služby Hagany (* ? 1901)
Ernst Heinkel, německý konstruktér a výrobce letadel (* 24. ledna 1888)
1961 – Dorothy Thompsonová, americká spisovatelka a novinářka (* 9. července 1893)
1963 – Francis Poulenc, francouzský skladatel (* 7. ledna 1899)
1967 – Eddie Tolan, americký sprinter, zlato na OH 1932 (* 29. září 1908)
1969 – Dominique Pire, belgický dominikán, Nobelova cena za mír 1958 (* 10. února 1910)
1976 – Arnold Gehlen, německý sociolog a filosof (* 29. ledna 1904)
1979 – Béla Czóbel, maďarský malíř (* 4. září 1883)
1980 – Professor Longhair, americký bluesový zpěvák a klavírista (* 19. prosince 1918)
1982
Lightnin' Hopkins, americký bluesový kytarista a zpěvák (* 15. března 1912)
Stanley Holloway, anglický herec, zpěvák a konferenciér (* 1. října 1890)
1983
Fritz Machlup, rakouský ekonom (* 15. prosince 1902)
Štefan Králik, slovenský dramatik (* 8. dubna 1909)
1985 – Felix H. Man, německý fotograf (* 30. listopadu 1893)
1986 – Ivan Dmitrijevič Papanin, sovětský polární badatel (* 26. listopadu 1894)
1987 – Roy Adzak, britský malíř, sochař, rytec a fotograf (* 14. února 1927)
1991
Clifton C. Edom, americký fotožurnalista (* 12. února 1907)
John Bardeen, americký fyzik, Nobelova cena za fyziku 1956 a 1972 (* 23. května 1908)
1993 – Alexandra Řecká a Dánská, manželka posledního jugoslávského krále, Petra II. (* 25. března 1921)
1994
Pinchas Sade, izraelský spisovatel (* ? 1929)
Pierre Boulle, francouzský spisovatel (* 20. února 1912)
Walter Kolneder, rakouský muzikolog, hudební vydavatel a spisovatel (* 1. července 1910)
1995 – Gerald Durrell, britský spisovatel a zoolog (* 7. ledna 1925)
1998 – Samuel Eilenberg, polsko-americký matematik (* 30. září 1913)
2002
Michal Greguš, slovenský matematik (* 22. prosince 1926)
Inge Morath, rakouská fotografka (* 27. března 1923)
2004 – Malachi Favors, americký kontrabasista (* 22. srpna 1927)
2006 – Mikuláš Kocvár, pravoslavný arcibiskup prešovský (* 19. prosince 1927)
2007 – Sidney Sheldon, americký spisovatel, dramatik a scenárista (* 11. února 1917)
2009 – Teddy Mayer, americký podnikatel, bývalý šéf týmu formule 1 McLaren (* 8. září 1935)
2011 – John Barry, anglický hudební skladatel a dirigent (* 3. listopadu 1933)
Svátky
Česko
Robin
Ada
Erna, Ema
Jasna, Jasněna
Bathylda
Liturgický kalendář
Sv. Martina
Pranostiky
O svaté Martině přidá se ke dni hodina.
Externí odkazy
Lednové dny |
1306 | https://cs.wikipedia.org/wiki/2.%20stolet%C3%AD | 2. století | 2. století je období mezi 1. lednem 101 a 31. prosincem 200 našeho letopočtu. Jedná se o druhé století prvního tisíciletí.
Významné události
101–102 a 105–106 proběhly dácké války, při nichž se Římané zmocnili Dácie.
cca 105 vynalezl vysoký čínský úředník a ministr Cchaj Lun papír.
122–128 zbudovali Římané z příkazu císaře Hadriána v severní Anglii opevnění známé jako Hadriánův val, jež mělo od severu bránit římskou provincii Británie.
132 sestrojil čínský matematik a astronom Čang Cheng první jednoduchý seismograf.
132–135 proběhlo v Judeji neúspěšné povstání Bar Kochby. Tento konflikt mezi Židy a Římany je rovněž znám jako druhá židovská válka.
142 dal římský císař Antoninus Pius napříč Skotskem zbudoval tzv. Antoninův val. Pás opevnění byl dokončen v roce 144, avšak již v roce 164 byl opuštěn a vojáci byli staženi zpět k Hadriánovu valu.
cca 144 exkomunikovala církev Markióna ze Sinopé. Jeho učení položilo základ markionismu.
166–180 porazili Římané germánské kmeny v markomanských válkách.
184–205 proběhlo v Číně povstání žlutých turbanů.
Významné osobnosti
Akiva (cca 50–135) – židovský učenec a tanaita
Antoninus Pius (86–161) – římský císař
Aulus Gellius (? – cca 180) – římský soudce a spisovatel
Commodus (161–192) – římský císař
Čang Cheng (78–139) – čínský vynálezce, matematik a astronom
Galén (129–200/216) – řecký lékař
Hadrianus (76–138) – římský císař
Charitón – řecký spisovatel
Ignác z Antiochie (cca 50–107) – křesťanský biskup a světec
Irenej z Lyonu (140/160–202) – křesťanský biskup a teolog
Iulia Domna (?–218) – manželka římského císaře Septimia Severa
Justin Mučedník (cca 100 – 165) – křesťanský teolog, filozof, církevní otec a světec
Juvenalis (cca 60 – 140) – římský politik a satirik
Kaniška – vládce kušánská říše
Klaudios Ptolemaios (cca 85 – cca 165) – řecký geograf, matematik, astronom a astrolog
Lucius Verus (130–169) – římský císař
Lúkianos (cca 120 – po 180) – řecký spisovatel a filozof
Markión (cca 100 – cca 160) – křesťanský teolog a zakladatel markionismu.
Marcus Aurelius (121 – cca 180) – římský císař
Nágárdžuna (cca 150 – cca 250) – indický filozof a zakladatel mahájánového buddhismu
Plútarchos (cca 46 – cca 127) – řecký spisovatel, filozof a historik
Polykarp ze Smyrny (cca 69 – 155/156) – biskup a křesťanský mučedník
Septimius Severus (146–211) – římský císař
Šim'on bar Kochba (?–135) – vůdce židovského povstání proti Římanům
Traianus (53–117) – římský císař
Viktor I. (?–199) – papež
Vologaisés IV. (?–191/192) – parthský velkokrál
Externí odkazy
1. tisíciletí
Staletí |
1311 | https://cs.wikipedia.org/wiki/18.%20stolet%C3%AD | 18. století | Osmnácté století je podle Gregoriánského kalendáře perioda mezi 1. lednem 1701 a 31. prosincem 1800. Jedná se o osmé století druhého tisíciletí.
Významné události
1701 až 1710
1700–1721 proběhla Severní válka.
1701 bylo založeno Pruské království. Prvním pruským králem se stal Friedrich I. z rodu Hohenzollernů.
1701–1714 proběhly války o dědictví španělské. Španělsko v nich ztratilo postavení velmoci a na jeho trůn dosedli Bourboni.
1703 založil Petr Veliký město Petrohrad.
1703–1711 vedl František II. Rákóczi neúspěšné uherské povstání proti Habsburkům.
1707 došlo spojením Skotského a Anglického království ke vzniku Velké Británie.
8. července 1709 porazil car Petr Veliký švédského krále Karla XII. v bitvě u Poltavy, rozhodujícím střetu Severní války.
1710 až 1720
1711 vystřídal zemřelého císaře Svaté říše římské, českého, uherského krále a rakouského arcivévodu Josefa I. jeho bratr Karel VI.
1713–1716 poslední morová epidemie v českých zemích
11. dubna 1713 byl podepsán Utrechtský mír.
7. března 1714 ukončil Rastattský mír války o španělské dědictví.
1. srpna 1714 nastoupil na britský trůn Jiří I.
1. září 1715 zemřel francouzský král Ludvík XIV.
1716–1718 proběhla Rakousko-turecká válka
1718–1720 proběhla Válka čtverné aliance.
1720 až 1730
10. září 1721 ukončila Nystadská smlouva Severní válku. Petr Veliký vyhlásil vznik Ruského impéria.
20. prosince 1722 zemřel nejdéle vládnoucí čínský císař Kchang-si.
1727–1729 proběhla Anglo-španělská válka.
1730 až 1740
1733–1735 proběhla válka o polské následnictví.
1739 porazil perský vojevůdce Nádir Šáh indickou Mughalskou říši
1740 až 1750
31. května 1740 nastoupil na pruský trůn Fridrich II. Veliký.
1740–1748 proběhla kvůli nástupu Marie Terezie na rakouský trůn válka o rakouské dědictví.
16. dubna 1746 bylo v bitvě u Cullodenu poraženo poslední Jakobitské povstání.
1748 vydal Charles Louis Montesquieu své dílo O duchu zákonů.
1750 až 1760
1751–1766 vyšla Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel.
1754 sestrojil Prokop Diviš bleskosvod.
1755 došlo k lisabonskému zemětřesení.
23. června 1757 zvítězili Britové v bitvě u Palásí.
1756–1763 proběhla sedmiletá válka, v rámci níž se Francie, Rakousko, Rusko postavili proti Velké Británii a Prusku. K bojům došlo nejen v Evropě, ale i v Americe (francouzsko-indiánská válka), Asii či Africe.
13. září 1759 porazili Britové Francouze v bitvě na Abrahamových pláních.
1760 až 1770
25. října 1760 se Jiří III. stal králem Velké Británie a Irska.
1762 vydal Jean-Jacques Rousseau své dílo O společenské smlouvě.
1762–1796 vládla v Rusku Kateřina II. Veliká.
1763–1766 proběhlo Pontiacovo povstání.
1765 zdokonalil James Watt parní stroj.
1768–1774 proběhla Rusko-turecká válka.
1770 až 1780
1772 proběhlo První dělení Polska.
16. prosince 1773 došlo k incidentu později známému jako tzv. Bostonské pití čaje.
6. prosince 1774 zavedla císařovna Marie Terezie v Habsburské monarchii povinnou školní docházku.
1775–1783 proběhla americká válka za nezávislost.
1776 byla vydána Deklarace nezávislosti, která vyhlásila nezávislost Spojených států amerických na Velké Británii.
1778–1779 proběhla válka o bavorské dědictví.
1780 až 1790
28. září–19. října 1781 kapitulovala britská vojska lorda Cornwallise před spojenými francouzskými a americkými silami v bitvě u Yorktownu.
13. října 1781 vydal Josef II. Toleranční patent.
1787 byla na zasedání Filadelfského ústavního konventu přijata Ústava Spojených států amerických.
1787 zkomponoval Wolfgang Amadeus Mozart skladbu Malá noční hudba.
1787–1791 proběhla Rakousko-turecká válka.
26. ledna 1788 bylo v Austrálii založeno britské zámořské teritorium Nový Jižní Wales.
14. července 1789 začala útokem na Bastilu Velká francouzská revoluce.
1790 až 1800
1791–1804 proběhla Haitská revoluce.
1. března 1792 nastoupil na trůn poslední císař Svaté říše římské František.
21. září 1792 zvítězila francouzská revoluční armáda v bitvě u Valmy.
1792–1802 proběhly Francouzské revoluční války.
1793 byl popraven francouzský král Ludvík XVI.
1793 proběhlo Druhé dělení Polska.
1794 vypuklo v Republice obou národů povstání, v jehož čele stanul generál Tadeusz Kościuszko.
1795 proběhlo Třetí dělení Polska.
9. listopadu 1799 se při Brumairovém převratu stal první francouzským konzulem Napoleon Bonaparte.
Osobnosti
V 18. století žily osobnosti jako anglický fyzik Isaac Newton (1643–1727), anglický spisovatel Daniel Defoe (1660–1731), architekt Jan Blažej Santini-Aichel (1677–1723), italský hudební skladatel Antonio Vivaldi (1678–1741), německý hudební skladatel Johann Sebastian Bach (1685–1750), francouzský filozof Voltaire (1694–1778), německý hudební skladatel Georg Friedrich Händel (1685–1759), český přírodovědec a vynálezce Prokop Diviš (1698–1765), francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau (1712–1778), německý filozof Immanuel Kant (1724–1804), britský mořeplavec James Cook (1728–1779), rakouský hudební skladatel Joseph Haydn (1732–1809), skotský vynálezce James Watt (1736–1819), německý básník Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832), český filolog a bohemista Josef Dobrovský (1753–1829), rakouský hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) a český hudební skladatel Jakub Jan Ryba (1765–1815).
Odkazy
Literatura
Související články
Osvícenství
Sedmiletá válka
Americká válka za nezávislost
Externí odkazy
Staletí
2. tisíciletí
Raný novověk |
1316 | https://cs.wikipedia.org/wiki/13.%20stolet%C3%AD | 13. století | Třinácté století je podle Gregoriánského kalendáře perioda mezi 1. lednem 1201 a 31. prosincem 1300. Jedná se o třetí století druhého tisíciletí.
Shrnutí
V třináctém století pokračovaly křížové výpravy, které vedly ke vzniku mnoha křižáckých států na Středním východě. Dočasně byla dobyta a „zlatinizována“ Konstantinopol, ale v roce 1261 byla dobyta Byzantinci zpět. V Evropě se ustavil základ Švýcarské konfederace. Marco Polo podnikl svojí dobrodružnou cestu na východ a napsal o ní knihu.
České země
1212 vydána Zlatá bula sicilská. Přemyslovci získali dědičný královský titul.
Svět
Mongolský vůdce Čingischán vytvořil největší říši v dějinách. Po jeho smrti si říši rozdělili jeho synové. Tažení Mongolů za sebou nechala miliony mrtvých, zničená města, ale otevřela také nové obchodní cesty mezi Evropou a Čínou. Během svých tažení dobyli Čínu a rozvrátili většinu států na území dnešního Ruska. Dobytí větší části Evropy zabránila Čingischánova smrt.
Evropa
Postaven hrad Chillon ve Švýcarsku dynastií Savojů.
1215 vydán dokument Magna charta libertatum
Významné události
1202 – 1204 se uskutečnila čtvrtá křížová výprava.
13. dubna 1204 dobyla křižácká vojska Konstantinopol. Na troskách byzantské říše křižáci ustanovili Latinské císařství.
14. dubna 1205 byl vládce Latinského císařství Balduin I. Konstantinopolský poražen a zajat bulharským carem Kalojanem v bitvě u Adrianopole.
1206 byl sjednotilem mongolských kmenů Temüdžin na Velkém mongolském sněmu Kurultaj jmenován Čingischánem.
2. února 1207 byla na územích dobytých Řádem mečových bratří v Pobaltí ustanovena Terra Mariana.
16. července 1212 porazila spojená vojska Kastilského, Aragonského, Portugalského a Navarrského království armádu Almohadského kalifátu v bitvě na Las Navas de Tolosa.
26. září 1212 nechal budoucí římský král Fridrich II. českému králi Přemyslu Otakarovi vystavit Zlatou bulou sicilskou.
27. července 1214 zvítězilo vojsko francouzského krále Filipa II. Augusta v bitvě u Bouvines.
1215 podepsal anglický král Jan Bezzemek dokument Magna charta libertatum.
1215 zasedal čtvrtý lateránský koncil.
1217 – 1221 se uskutečnila pátá křížová výprava.
24. dubna 1222 vydal uherský král Ondřej II. Zlatou bulu.
1223 – 1242 se uskutečnil mongolský vpád do Evropy.
31. května 1223 Mongolové porazili ruská knížata v bitvě na řece Kalce.
1228 – 1229 se uskutečnila šestá křížová výprava.
9. dubna 1241 porazili Mongolové slezská a polská knížata v bitvě u Lehnice.
11. dubna 1241 porazili Mongolové vojsko uherského krále Bélu IV. v bitvě u Mohi.
1245 zasedal první lyonský koncil.
1248 – 1254 proběhla sedmá křížová výprava.
1261 dobyl Michael VIII. Palaiologos na Latinech Konstantinopol a obnovil Byzantskou říši.
1268 dobyli mamlúci Antiochii a rozvrátili Antiochijské knížectví
1270 proběhla osmá křížová výprava, na níž zemřel i francouzský král Ludvík IX.
1271 založil chán Kublaj dynastii Jüan vládnoucí v říši Jüan do roku 1368.
1271–1272 proběhla devátá křížová výprava, poslední kruciáta mířící do Svaté země.
1271–1295 se benátský kupec a cestovatel Marco Polo dostal do Číny, o čemž později sepsal cestopisnou knihu Milion.
1274 zasedal druhý lyonský koncil.
30. března 1282 vypuklo v Palermu povstání proti králi Karlovi I. známé jako tzv. Sicilské nešpory.
1291 zformovala se švýcarská konfederace.
1291 dobyli mamlúci město Akkon, čímž zaniklo Jeruzalémské království.
Osobnosti
Ve 13. století žily osobnosti jako mongolský vojevůdce Čingischán (1162?–1227), zakladatel františkánského řádu František z Assisi (1182–1226), česká řeholnice Anežka Česká (1211?–1282), česká šlechtična blahoslavená Zdislava z Lemberka (1220?–1252), teolog Tomáš Akvinský (1225–1274), benátský cestovatel Marco Polo (1254–1324) a italský básník Dante Alighieri (1265–1321).
Odkazy
Literatura
Související články
Křížové výpravy
Poslední Přemyslovci
Mongolský vpád do Evropy
Externí odkazy
Staletí
2. tisíciletí |
1321 | https://cs.wikipedia.org/wiki/10.%20stolet%C3%AD | 10. století | 10. století je podle Gregoriánského kalendáře období mezi 1. lednem 901 a 31. prosincem 1000 našeho letopočtu. Jedná se o desáté a zároveň poslední století prvního tisíciletí.
Významné události
Cca 900 zkolabovala nížinná Mayská civilizace. Klasické období v dějinách Mayů vystřídalo období poklasické. Vedle slábnoucí Mayské civilizace pak vrcholu své moci dosáhla kultura Toltéků
906/907 došlo k zhroucení Velkomoravské říše
909 získal Fátimovský chalífát samostatnost na Abbásovcích
910 byl založen klášter v Cluny
20. srpna 917 porazil bulharský car Symeon I. Byzantince v bitvě u Acheloje
919 se saský vévoda Jindřich I. Ptáčník stal prvním vládcem Východofranská říše z rodu Otonů
15. září 921 byla zavražděna kněžna Ludmila, která se stala první českou světicí
925 byl chorvatský kníže Tomislav papežem Janem X. korunován prvním králem chorvatského království
927 došlo ke sjednocení Anglického království
28. září 935 byl zavražděn český kníže Václav I.
Cca 936 se prvním historicky doloženým králem Dánska stal Gorm Starý
10. srpna 955 porazil Východofrancký král Ota I. Veliký s podporou českého knížete Boleslava I. Maďary v bitvě na Lechu
962 se prvním doloženým polským knížetem stal Měšek I.
963 byla založena Ghaznovská říše
965 byla Chazarská říše napadena a poražena Kyjevskou Rusí
V 70. letech byla v Káhiře při mešitě al-Azhar založena universita
973 došlo k založení pražského biskupství
988 přijal vládce Kyjevské Rusi Vladimír I. křest
28. září 995 došlo v Libici nad Cidlinou k vyvraždění českého rodu Slavníkovců
23. dubna 997 byl během misie u Prusů usmrcen druhý pražský biskup a pozdější světec Vojtěch
V závěru století svůj největší rozmach zažilo mayské město Uxmal
Odkazy
Literatura
Externí odkazy
10
Staletí |
1326 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sport | Sport | Sport je aktivita provozovaná podle určitých pravidel a zvyklostí, jejíž výsledky jsou navíc měřitelné nebo porovnatelné s jinými provozovateli téhož sportovního odvětví. Mezi sporty patří např. fotbal, hokej, tenis, sportovní střelba, volejbal nebo házená. Dále se sem někdy řadí i nepohybové soutěžní aktivity, jako například šachy nebo profesionální hraní her (progaming).
Důležité je, že sport má jasná pravidla, podle kterých se soutěží – to vylučuje z oblasti sportu například válku. Sport má obvykle soutěžní charakter, dochází k poměřování výsledků – to vylučuje například bojová umění provozovaná nesoutěžním, filosoficky zaměřeným způsobem, nebo sebeobranné systémy jako krav maga.
Historie
Původ sportu
Prvním ze zdrojů, ze kterých se sport vyvinul, je podle historiků potřeba výcviku armád, která vyústila v nejrůznější hry a soutěže zaměřené na bojové dovednosti a na fyzickou zdatnost (zápas, lukostřelba, jízda na koni). Druhým zdrojem jsou rituální aktivity, kdy byla určitá forma soutěže prováděna jako součást obětního rituálu nebo rituálu předpovídání budoucnosti – do první kategorie patří řecké olympijské soutěže, do druhé kategorie mayské obřadní míčové hry.
Sport ve starověku
Známky provozování sportovních aktivit byly nalezeny u řady starověkých civilizací. Konkrétně se jedná o Čínu, kde byla provozována (zřejmě spíše z estetických než ze soutěžních důvodů) obdoba dnešní gymnastiky, o Persii, kde jsou doloženy bojové hry s přesnými pravidly. Nejznámějším případem je bezesporu starověké Řecko, ve kterém se z aktivity směřující k fyzickému sebezdokonalení stala filosoficky odůvodněná součást kulturního života a fyzická zdatnost byla považována za nedílnou součást dokonalosti. Výsledkem bylo mimo jiné pravidelné pořádání všeřeckých sportovních her v osadě Olympie, které se staly předobrazem moderních olympijských her.
Sport ve středověku
Počátky sportu lze v západní Evropě stopovat hluboko do středověku. Jeho charakter je ale obvykle podobný, jako u starověkých vojenských klání, jehož účelem je fyzický výcvik pro válku.
První zdokumentované odchylky od tohoto účelu (tj. sport jako činnost čistě pro zábavu a potěšení jak přihlížejících, tak zúčastněných) lze najít v renesanční Itálii - příkladem je Calcio Fiorentino, jehož pravidla poprvé publikovaná v roce 1580 již nápadně připomínají něco mezi dnešním ragby, fotbalem a australským fotbalem.
Podobné příklady (pálkovací hry podobné dnešnímu tenisu ve středověké Francii nebo „ragby“ od vesnice k vesnici ve Skotsku) jsou ale obvykle místně (geograficky na kraj nebo sociálně skupinou lidí - například v rámci mladších příslušníků francouzské šlechty) omezené způsoby zábavy bez všeobecně uznávaných pravidel a velkých soutěží a turnajů v moderním stylu.
Počátky moderního sportu
Počátky sportu v dnešním smyslu toho slova jsou obvykle spojovány s technickou revolucí, jejíž vůdčí zemí byla v 19. století Anglie. Fyzická námaha, která již zde není bezprostředně spojena se zajištěním přežití nebo válečným konfliktem, se v té době postupně stala z privilegia „vyšších vrstev“ běžně rozšířenou formou trávení volného času a zábavy.
Do druhé poloviny 19. století (a ve velké většině případů právě do Anglie) spadá založení většiny dnes provozovaných nejoblíbenějších hnutí („Muscular Christianity“, YMCA) a sportů na všeobecném základě - tj. na zásadě „pokud budeš respektovat pravidla, můžeš hrát s námi (nebo spíš proti nám) a je jedno kdo jsi a odkud jsi“.
V Anglii takto vzniká:
v roce 1863 „Fotbalová asociace“ jako spojení klubů hrajících „kopanou“ verzi ragby
v roce 1877 mistrovství v „královském tenisu“ ve Wimbledonu
v roce 1897 první verze psaných pravidel pro dnešní házenou
A podobných příkladů (následně i za hranicemi Anglie - například v roce 1891 v Kanadě a USA počátek basketbalu, ale i skautingu) lze samozřejmě najít mnoho.
Naprosto zásadní bylo pro další rozvoj sportu založení novodobých olympijských her, které je spojeno se jménem Pierra de Coubertina a rokem 1896. Sport se tím stává ze specifického a stále ještě menšinového způsobu zábavy kulturním a později i politickým fenoménem.
Současnost
Úrovně provozování sportu
V současné době je sport provozován na několika různých úrovních:
na vrcholové úrovni profesionálně nebo poloprofesionálně (podle významu sportu a kvality sportovce) - sportovec v takovém případě obvykle denně trénuje, často i několik hodin nebo na „plný úvazek“, účastní se soutěží na mezinárodní nebo alespoň národní úrovni
na výkonnostní úrovni poloprofesionálně nebo amatérsky - obvyklý je pravidelný trénink v rozsahu několika jednotek až desítek hodin týdně, registrace v některém sportovním svazu a pravidelná účast v soutěžích
na rekreační úrovni - příležitostné sportování v rozsahu maximálně několika hodin týdně, bez oficiální registrace nebo s registrací v rekreačních čistě amatérských soutěžích
Masová popularita a profesionalismus
Možnosti provozování sportu na vrcholové profesionální úrovni jsou dány dostatečným přísunem peněz pro příslušné sportovní odvětví. To je zajišťováno jednak z reklamy a sponzorských smluv, jednak z nejrůznějších forem státní podpory.
V prvním případě vytváří popularita a sledovanost jednotlivých sportů (a soutěží v rámci jednoho sportu) propastné rozdíly v „platu“ sportovců, které se pohybují od tisícinásobku až po zlomky průměrného platu v dané zemi.
Druhý způsob financování je dnes typický hlavně u nepříliš rozšířených (ale často přesto olympijských) sportů, kdy si stát touto formou zajišťuje „body“ za mezinárodní úspěchy. Není ostatně tak vzdálená doba, kdy ve východní části Evropy byla touto formou financována činnost většiny vrcholových sportovců, a například v Číně se tento postup masivně používá dodnes.
Pro moderní sport jsou typické dva trendy související s předchozími odstavci:
zaostření na nejpopulárnější soutěže - ve světě probíhá určité omezené množství soutěží, které mají díky vysoké sledovanosti k dispozici obrovské množství prostředků - odměny hráčů se zde šplhají do astronomických výšek. Příkladem je evropská fotbalová Liga mistrů, americké profesionální soutěže NHL, NBA, MLB, nebo grandslamové tenisové turnaje.
rychlé rozšiřování počtu sportovních odvětví - dochází k velice rychlému nárůstu počtu činností, které jsou považovány za samostatné sportovní odvětví. Při vhodné propagaci se tak i sport s velice omezenou komunitou sportovců může stát rychle natolik populárním, že umožní profesionalizaci nejlepších sportovců. Dobrým příkladem je akrobatické lyžování.
Kompletní seznam sportovních disciplín lze najít v následujících seznamech:
Seznam sportovních disciplín
Abecední seznam sportovních disciplín
Významné sportovní soutěže
Mezinárodní hry
Mezi nejvýznamnějšími sportovními soutěžemi se jistě sluší uvést na prvním místě Olympijské hry. Tato akce se dělí na Letní olympijské hry a Zimní olympijské hry, každé z nich se konají jednou za čtyři roky. Jedná se o celosvětové setkání špičkových sportovců ve většině nejpopulárnějších sportovních disciplín. Postupně organizátoři ustoupili od požadavku amatérismu jako podmínky účasti, takže lze dnes ve většině disciplín vidět opravdu nejlepší světové sportovce ve svém oboru.
Medaile z olympijských her je ve většině individuálních sportů (snad s výjimkou tenisu) považována za nejcennější trofej, jakou lze získat, obvykle je ceněna víc než medaile z mistrovství světa v příslušné disciplíně.
Především v poslední době velice roste i obliba „lokálních“ nápodob olympijských her, kde se mají větší šanci prosadit sportovci z méně sportovně vyspělých zemí - jedná se o Panamerické hry, Africké hry nebo Asijské hry.
Existují nebo existovaly i různé sportovní hry, které doplňovaly hry olympijské. Příkladem jsou Světové hry pro sporty, které nejsou v olympijském programu, X Games pro extrémní a adrenalinové sportovní disciplíny nebo již zaniklé Hry dobré vůle. Známé jsou i univerziády, tedy sportovní soutěže pořádané pro studenty (vysokých) škol.
Fotbal
Sledovaností se olympijským hrám vyrovná Mistrovství světa ve fotbale, konané rovněž jednou za čtyři roky. Jeho popularita souvisí s celosvětovou popularitou fotbalu jako takového a s faktem, že olympijského turnaje ve fotbale se neúčastní nejlepší hráči jednotlivých zemí.
Velice sledované je (díky největší koncentraci světových fotbalových velmocí) také Mistrovství Evropy ve fotbale, v posledních několika letech zaznamenalo díky mnoha hráčům hrajícím v Evropě raketový nárůst popularity i fotbalové mistrovství Afriky zvané Africký pohár národů.
Světově nejsledovanější pravidelnou soutěží je další fotbalová soutěž - evropská Liga mistrů. Hranice svých států významem a popularitou daleko překračují i nejvyšší fotbalové ligy v západoevropských zemích - především anglická, španělská a německá.
Další významné soutěže
Mezi dalšími soutěžemi, u kterých lze mluvit o celosvětové popularitě a sledovanosti, jsou:
severoamerické profesionální ligy v mužských kolektivních sportech: Major League Soccer, Major League Baseball, NHL, National Football League, NBA
automobilové soutěže, především závody Formule 1
velké tenisové turnaje jako Wimbledon, French Open, Us Open, Australian Open
významné golfové turnaje PGA Tour
cyklistické Tour de France
Mistrovství světa v široce rozšířených sportech - např. v lehké atletice, basketbalu nebo kriketu
Odkazy
Literatura
Bohuslav Brouk: Stoupa života, nákladem vlastním, Praha 1939
Související články
Seznam olympijských sportů
Seznam sportovních disciplín
Uznaný sport
SportAccord
Externí odkazy |
1333 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Izobarick%C3%BD%20d%C4%9Bj | Izobarický děj | Izobarický děj je termodynamický děj, při kterém se nemění tlak termodynamické soustavy. Při izobarickém ději je tedy , tedy .
Ideální plyn
Ze stavové rovnice lze pro ideální plyn odvodit Gay-Lussacův zákon
,
kde je objem a je termodynamická teplota plynu. Při izobarickém ději je tedy podíl objemu V a termodynamické teploty plynu T stálý.
Izobara
Závislost tlaku na objemu při izobarickém ději je v p-V diagramu vyjádřena přímkou rovnoběžnou s osou V, která se označuje jako izobara.
Vlastnosti
Při izobarickém ději se s teplotou mění objem plynu, a proto plyn koná práci. Podle prvního termodynamického zákona se dodané teplo spotřebuje na zvýšení vnitřní energie i na vykonání práce.
Podle prvního termodynamického zákona lze s využitím stavové rovnice ideálního plynu tedy psát
,
kde je látkové množství, je tlak, je objem, je teplota, je molární plynová konstanta
představuje molární tepelnou kapacitu při stálém objemu a označuje molární tepelnou kapacitu při stálém tlaku.
Vnitřní energii lze při izobarickém ději určit pomocí měrné tepelné kapacity jako
Z předchozích vztahů je vidět, že práce konaná při izobarickém ději je určena vztahem
Dodáme-li soustavě při izobarickém ději stejné množství tepla jako při ději izochorickém, bude přírůstek teploty plynu při izobarickém ději menší než při izochorickém ději. Pro molární tepelné kapacity tedy platí .
Vztah mezi a určuje Poissonova konstanta a Mayerův vztah.
Pro entropii při izobarickém ději platí
Práce plynu při izobarickém ději
Vzorec
Kde W' je vykonaná práce plynu, p je tlak plynu v uzavřené nádobě pístem a je změna objemu plynného tělesa.
K tomuto vzorci jsme došli pomocí vzorce , který jsme si upravili na .
Kde F je tlaková síla působící na píst o obsahu S a p je tlak. Uvažujeme, že tlaková síla je stálá.
Při přesunutí pístu ve válcové nádobě o délce vykonává plyn práci
kde je změna objemu plynu.
Práce vykonaná plynem při izobarickém ději je rovna součinu tlaku plynu a přírůstku jeho objemu.Když objem plynu bude práce vykonaná plynem bude kladná a když objem plynu bude práce vykonaná plynem je záporná.
Související články
Termodynamický děj
Gay-Lussacův zákon
Izobara
Termodynamika
Externí odkazy
Termodynamické děje |
1351 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franz%20Anton%20Leonard%20Herget | Franz Anton Leonard Herget | Franz Anton Leonard Herget (6. listopadu 1741 Andělská Hora – 1. října 1800 Praha) byl český matematik a inženýr.
Život
Franz Herget po absolvování gymnázia studoval nejdříve na teologické a poté na filozofické fakultě pražské univerzity. Rovněž navštěvoval přednášky na technice. Po smrti profesora Schora byl v roce 1767 jmenován ve věku 26 let profesorem inženýrských věd na Stavovské inženýrské škole v Praze, předchůdkyni ČVUT. Součástí výuky byla aritmetika, geometrie a trigonometrie. Od roku 1784 vyučoval praktickou matematiku na filozofické fakultě Karlovy univerzity.
Kolem roku 1780 založil na Malé Straně v Praze na břehu Vltavy nedaleko Karlova mostu cihelnu. Budovy Hergetovy cihelny stojí na Cihelné ulici dodnes a jsou památkově chráněny. Cihly se zde vyráběly s vtisknutým reliéfem s písmeny A H na ložné ploše. V roce 1788 byl jmenován vrchním stavebním ředitelem v Čechách. V letech 1790–1791 vytvořil se svými žáky z inženýrské školy podrobný plán Prahy.
Jeho vnuk Max Herget působil jako podnikatel v průmyslu stavebních hmot a politik. Byl poslancem Českého zemského sněmu.
Reference
Literatura
Externí odkazy
Sága rodu Hergetů. In: Česká televize. Z metropole. Premiéra: 9. 11. 2013, ČT1. iVysílání.
Čeští matematici
Čeští pedagogové
Čeští stavební inženýři
Matematici působící v Česku
Muzeologové
Narození v roce 1741
Narození 6. listopadu
Úmrtí v roce 1800
Muži
Úmrtí 1. října
Hergetové
Pohřbení na Malostranském hřbitově |
1366 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Berl%C3%ADn | Berlín | Berlín (německy Berlin, IPA: [], ) je hlavní a největší město Německa a zároveň i spolková země Spolkové republiky Německo. Hlavním městem Německa se stal roku 1991 a od sjednocení Německa (a tím i obou částí města) Berlín patří k největším městům v Evropě a je největším městem Evropské unie. Je zcela obklopen spolkovým státem Braniborsko. Žije zde obyvatel. V metropolitní oblasti Berlína žije přibližně 4,5 milionu obyvatel, takže je po Porúří druhou nejlidnatější oblastí v Německu. Ve 20. letech 20. století byl Berlín třetím největším městem na světě. Metropolitní region Berlín-Braniborsko je třetí největší metropolitní oblastí po Porýní-Porúří a Porýní-Pomohaní.
Berlín leží v rovině, na břehu řeky Sprévy, která se vlévá do Havoly (přítoku Labe) v západní čtvrti Špandava. Mezi hlavní topografické rysy města patří mnoho jezer v západních a jihovýchodních čtvrtích, z nichž největší je jezero Müggelsee. Jezera jsou tvořena výše zmíněnými řekami. Asi jednu třetinu rozlohy města tvoří lesy, parky, zahrady, řeky, kanály a jezera. Město leží v oblasti středoněmeckých dialektů, konkrétně existuje přímo berlínský, který je podskupinou lužických dialektů.
Existence města je prvně doložena ze 13. století. Tehdy se zde křížily dvě důležité obchodní stezky. V 15. století se stalo hlavním městem Braniborského markrabství (1417–1701) a Pruského království (1701–1918), jeho důležitost však vzrostla zejména roku 1871, kdy se stalo hlavním městem Německé říše (1871–1918). Od té doby si pozici nejdůležitějšího německého města Berlín podržel i za Výmarské republiky (1918–1933) a Třetí říše (1933–1945).
Po druhé světové válce bylo válkou poničené město rozděleno na čtyři sektory patřící vítězům druhé světové války. Sovětský sektor (Východní Berlín) se stal hlavním městem menšího východního Německa, kdežto metropolí západního Německa se stal Bonn. V té době část města, tzv. Západní Berlín, který vznikl z francouzské, britské a americké části, měla status nezávislého státu, byť v zásadě kulturně i politicky přináležela k západnímu Německu. Obě části města byly od roku 1961 odděleny Berlínskou zdí, která se stala symbolem studené války a její pád roku 1989 pak symbolem pádu komunismu v Evropě. Po sjednocení Německa roku 1990 se sjednotilo znovu i město a stalo se opět celoněmeckou metropolí. Přesídlil sem i parlament – Německý spolkový sněm (Deutscher Bundestag), pro nějž byla rekonstruována budova Říšského sněmu (Reichstag).
Berlín je světovým centrem kultury, politiky, médií a vědy. Ekonomika města je založena high-tech firmách a sektoru služeb, který zahrnuje širokou škálu společností. Berlín je také evropským dopravním uzlem letecké a železniční dopravy. Sám má velmi složitou síť veřejné dopravy.
Berlín je domovem světově uznávaných univerzit, jako je Humboldtova univerzita, Svobodná univerzita Berlín, Univerzita umění v Berlíně nebo Technická univerzita Berlín. Berlínská zoologická zahrada je nejnavštěvovanější zoologickou zahradou v Evropě. Proslulým je každoroční filmový festival obvykle nazývaný zkráceně Berlinale. Filmy se natáčí například ve studiích Babelsberg. Celkově je město stále oblíbenějším cílem filmařů.
Známou lokalitou je Ostrov muzeí, kde se krom pěti slavných muzeí nachází i Berlínská katedrála. Ostrov patří ke třem berlínským položkám zapsaným na seznam Světového dědictví UNESCO. Dalšími dvěma jsou paláce a parky v Postupimi a Berlíně a skupina modernistických budov z let 1913–1934. K dalším symbolům města patří Braniborská brána, třída Unter den Linden, Postupimské náměstí, Židovský památník, Vítězný sloup, East Side Gallery, Alexanderplatz a nedaleko stojící berlínský televizní vysílač (Berliner Fernsehturm), nejvyšší stavba v Německu.
Na území města se nacházejí tři lokality světového kulturního dědictví UNESCO: Ostrov muzeí, Paláce a parky v Postupimi a Berlíně a Moderní berlínské bytové stavby.
Název
Berlín leží východně od řeky Labe, které tvořilo historickou hranici Franské říše, kde žili například Frankové či Sasové, a území obývanými slovanskými kmeny. To je také důvod, proč velká část obcí v severovýchodním Německu nese slovanská jména s poněmčenými příponami (-ow, -itz, -vitz, -witz, -itzsch nebo -in). Právě i název Berlína má kořeny v jazycích západních Slovanů, může souviset se staropolabským kmenem berl-, který označoval bažinu či s praslovanským bьrlogъ neboli doupě. Začátek Ber- zní jako německé slovo Bär označující medvěda, který se také objevuje v erbu města. I 5 z 12 berlínských obvodů nese částečně slovanský název (Pankow, Steglitz-Zehlendorf, Marzahn-Hellersdorf, Treptow-Köpenick a Spandau – dříve Spandow).
Historie
12. až 16. století
Nejstarší doklady o osídlení dnešního území Berlína jsou zbytky základů domu datovaného do roku 1174 nalezené pří archeologických pracích v Berlin-Mitte. První písemné záznamy pocházejí z konce 12. století. Špandava byla poprvé zmíněna v roce 1197 a Köpenick v roce 1209. Tyto oblasti se však k Berlínu připojili až v roce 1920. Nikolaiviertel, jenž leží v samotném srdci dnešního Berlína, byl zmíněn v listině v roce 1244. Za rok založení se považuje 1237, kdy vznikl Cölln ležící na opačném břehu Sprévy. Obě města si postupem času vybudovala rozsáhlé hospodářské vazby a těžila z práva skladu, neboť ležela na stezce Via Imperii ze Štětína do Říma a stezce spojující Bruggy a Veliký Novgorod. V roce 1307 uzavřely spojenectví v oblasti vnější politiky. Vnitřní správy byly však stále nezávislé.
V roce 1415 se stal Fridrich I. Pruský kurfiřtem braniborského knížectví, kterému vládl až do roku 1440. V průběhu 15. století ustanovili jeho nástupci Berlín-Cölln jako hlavní město. V roce 1443 zahájil Fridrich II. Braniborský stavbu městského paláce. Proti stavbě se konaly protesty, které vyvrcholily v roce 1448. Nebyly úspěšné a občané ztratili mnoho politických a ekonomických privilegií. V roce 1451 se stal trvalým sídlem braniborských kurfiřtů z rodu Hohenzollernů, kteří vládli z Berlína až do vzniku Výmarské republiky v roce 1918. Toto však potvrdil až v roce 1486 Jan Cicero Braniborský. Město se však muselo vzdát svého hanzovního statusu. V roce 1539 se město oficiálně stalo luteránským.
17. až 19. století
Třicetiletá válka Berlín zpustošila. Třetina domů byla poškozena nebo zničena a polovina populace zemřela. Fridrich Vilém I. Braniborský známý jako Velký kurfiřt zahájil politiku podpory imigrace a náboženské tolerance. Postupimským ediktem vydaným roku 1685 nabídl azyl francouzským hugenotům.
V roce 1700 bylo přibližně 30 procent berlínských obyvatel francouzského původu právě kvůli imigraci hugenotů. Mnoho dalších přistěhovalců přišlo z Polska, Salcburska a Čech, jejichž někteří potomci, žijící v tzv. Českém Rixdorfu (Böhmisch-Rixdorf), až do druhé poloviny 20. století ještě hovořili česky.
Od roku 1618 bylo Braniborské markrabství v personální unii s Pruským vévodstvím. V roce 1701 došlo ke sjednocení do Pruského království. Hlavním městem nového království se stal Berlín, který nahradil Královec. V roce 1709 se Berlín sloučil se čtyřmi městy: Cölln, Friedrichswerder, Friedrichstadt a Dorotheenstadt pod názvem Berlín.
V roce 1740 se k moci dostal Fridrich II. Veliký, známý jako Fridrich Veliký (1740–1786). Za jeho vlády se Berlín stal centrem osvícenství, ale také byl během sedmileté války krátce obsazen ruskou armádou. V roce 1806 po francouzském vítězství ve válce čtvrté koalice vpochodoval do města Napoleon Bonaparte, ale městu zůstala samospráva. V roce 1815 se město stalo součástí nové pruské provincie Braniborsko.
Během průmyslové revoluce vyrostla ekonomika a populace města se dramaticky zvýšila. Berlín se stal hlavním železničním uzlem a hospodářským centrem Německa. Brzy se rozvinula další předměstí a zvýšila se rozloha i populace Berlína. Mnohá z nich byla pod Berlín začleněna. V roce 1871 se Berlín stal hlavním městem nově založené Německé říše. V roce 1881 došlo k oddělení od Braniborska.
20. a 21. století
Na počátku 20. století se v Berlíně začalo rozvíjet německé expresionistické hnutí. Na konci první světové války v roce 1918 vyhlásil Philipp Scheidemann v budově Reichstagu republiku. V roce 1920 zákon o Velkém Berlíně začlenil desítky předměstských obcí do Berlína. Počet obyvatel se téměř zdvojnásobil na čtyři miliony. Během Výmarské republiky Berlín prošel politickými nepokoji kvůli ekonomickým nejistotám. Metropole zažila rozkvět v mnoha vědeckých oborech, například Albert Einstein se během let působení v Berlíně dostal do povědomí veřejnosti.
V roce 1933 se k moci dostal Adolf Hitler a NSDAP. Národně-socialistický režim začal plánovat monumentální stavební proměny, aby se mohl Berlín stát hlavním městem Velkogermánské říše. Do roku 1939 opustila Berlín a Německo polovina z původního počtu 160 tisíc Židů. Po Křišťálové noci jich bylo mnoho uvězněno v nedalekém Sachsenhausenu. Po roce 1943 bylo mnoho z nich posláno do koncentračních táborů. Během druhé světové války byla velká část města zničena (až 40% obytných ploch). Přibližně 125 000 civilistů bylo zabito. Po vítězství spojenců v bitvě o Berlín bylo město rozděleno do čtyř sektorů (sovětský, francouzský, britský a americký).
V červnu 1948 po měnové reformě ve třech západních sektorech Berlína uvalil Sovětský svaz blokádu na přístupové cesty do Západního Berlína, které vedly přes sovětský sektor. Spojenci zareagovali leteckým mostem. V květnu 1949 byla blokáda zrušena. Po vzniku Německé demokratické republiky se východní Berlín stal hlavním městem státu. Západní Berlín byl politicky spojen se Spolkovou republikou Německo, ačkoliv oficiálně byl stále okupovaný spojenci. Letecké spojení s městem tedy poskytovaly jen americké, francouzské a britské aerolinky.
Rozdělení Německa na dva samostatné státy eskalovalo studenou válku. Západní Berlín byl obklopen Německou demokratickou republikou. Ta prohlásila východní část, která zahrnovala většinu historického jádra, za své hlavní město, což západní mocnosti neuznávaly. Metropolí Západního Německa se stal Bonn. V roce 1961 začala Německá demokratická republika stavět Berlínskou zeď kolem Západního Berlína, která měla zabránit emigraci východních Němců do západního Německa právě přes Berlín. 26. června 1963 pronesl prezident USA John Fitzgerald Kennedy slavný projev Ich bin ein Berliner. Pro většinu obyvatel Východu byla cesta do Západního Berlína nebo Západního Německa zapovězena. V roce 1971 zaručila dohoda vítězů druhé světové války pozemní přístup do Západního Berlína přes území NDR.
9. listopadu 1989 padla Berlínská zeď a následně byla z větší části zbořena. 3. října 1990 se obě části Německa znovusjednotily. V červnu 1991 odhlasoval Německý spolkový sněm přesun hlavního města z Bonnu do Berlína. Tento proces byl dokončen v roce 1999. Prvním starostou sjednoceného města se stal Walter Momper, který do tohoto okamžiku vedl pouze západní část. Ve volbách v prosinci 1990 zvítězil Eberhard Diepgen (CDU) a stal se tak prvním zvoleným v celém městě.
Ve městě se konalo finále Mistrovství světa ve fotbale 2006.
Při teroristickém útoku v roce 2016 nákladní auto úmyslně vjelo na vánoční trh na náměstí Breitscheidplatz známé Pamětním kostelem císaře Viléma, načež 13 lidí zemřelo a 55 dalších bylo zraněno.
Geografie
Poloha
Berlín leží v severovýchodním Německu v rozsáhlé ploché Středoevropské nížině, která se táhne od severní Francie po západní Rusko. Berliner Urstromtal (ledovcové údolí z doby ledové) bylo vytvořeno proudícím roztátým ledem na konci posledního weichselského zalednění. Nyní tímto údolím protéká Spréva. Ve Špandavě se Spréva vlévá Havoly, která protéká od severu k jihu západním Berlínem. Tok řeky Havoly připomíná spíše řadu jezer, z nichž největší je Tegeler See. Řada jezer leží i na Sprévě, jako například Großer Müggelsee ve východním Berlíně.
Důležité části dnešního Berlína se rozkládají na nízkých plošinách po obou stranách údolí Sprévy. Například Pankow či Reinickendorf leží na Barninmské plošině na severu, tak Charlottenburg-Wilmersdorf, Steglitz-Zehlendorf, Tempelhof-Schöneberg a Neukölln leží na Teltowské plošině na jih od řehy.
Nejvyšším bodem je vrch Arkenberge v obvodu Pankow s nadmořskou výškou 122 metrů. Díky návozu stavení suti překonal Teufelsberg (120,1 m), který je tvořen z trosek domů zbořených během druhé světové války. Großer Müggelberge s nadmořskou výškou 114,7 m je nejvyšším přirozeným bodem města. Tím nejnižším je jezero Spektesee ve Špandavě s nadmořskou výškou 28,1 metrů. Průměrná nadmořská výška činí 34 m n. m.
Vodní plochy (především jezera) tvoří 6,6 % celkové plochy; mimo mnoha parků a obdobných zelených ploch se na území města nachází i lesní porosty (17,9 % celkové plochy).
Vzdálenost Berlín–Praha činí kolem 350 km. Cesta vlakem trvá necelých pět hodin, cesta letadlem kolem 40 minut.
Aglomerace
Město Berlín s přilehlou oblastí tvoří aglomeraci označovanou jako metropolitní region Berlín-Braniborsko (Metropolregion Berlin-Brandenburg).
Braniborsko (Brandenburg) je jedna ze 16 spolkových zemí Německa. Jejím hlavním městem je Postupim (Potsdam). V současných hranicích existuje od 1992.
Braniborsko je součástí rozsáhlé Severoněmecké nížiny, která je v jeho okrajových částech přerušována pahorkatinami. Moderní Braniborsko se rozkládá mezi řekami Labem na západě, a Odrou a Nisou na východě.
Mimo velká města jako je na západě Brandenburg an der Havel nebo na východě Frankfurt nad Odrou je Braniborsko řídce osídlenou zemí.
Územím Braniborska protékají řeky Havola (Havel), Černý Halštrov (Schwarze Elster) a Spréva (Spree), Ukra (Ucker), Labe (Elbe), na hranici s Polskem Odra a Lužická Nisa, a další menší řeky. Na severu při hranici se spolkovou zemí Meklenburskem-Předním Pomořanskem se nachází i řada jezer.
Klima
Berlín se dle Köppenovy klasifikace nachází v oblasti mírného oceánického podnebí (Cfb), ale ve východní části lze hovořit i o vlhkém kontinentálním podnebí s teplými léty (Dfb). Berlínské klima se vyznačuje mírnými lety a studenými zimami, ale většinou ne příliš tuhými. Vzhledem k přechodnému klimatu jsou v zimě běžné mrazy a mezi ročními obdobími jsou větší teplotní rozdíly, než je typické pro čisté oceánské podnebí. Dle Trewarthova schématu je Berlín klasifikován jako mírné kontinentální klima (Dc).
Léta jsou teplá s průměrnými vysokými teplotami 22–25 °C a minimy 12–14 °C. Zimy jsou chladné s průměrnými teplotami okolo 3 °C a minimy −2 až 0 °C. Jaro a podzim jsou chladné až mírné. Berlínská zástavba vytváří mikroklima s teplem zadržovaným budovami a dlažbou. Teploty mohou být ve městě až o 4 °C vyšší než v okolních oblastech. Průměrné roční srážky jsou 530 milimetrů s mírnými srážkami po celý rok. Oblast Berlína a Braniborska je nejteplejší a nejsušší v Německu. Sněžení se vyskytuje zejména od prosince do března. Nejteplejším měsícem v Berlíně byl červenec 1834 s průměrnou teplotou 23,0 °C a nejchladnějším měsícem byl leden 1709 s průměrnou teplotou −13,2 °C. Měsícem s nejvyšším množstvím srážek byl červenec 1907 s 230 milimetry, zatímco nejsušší byly měsíce říjen 1866, listopad 1902, říjen 1908 a září 1928. Během nich napadlo jen okolo 1 mm.
Obyvatelstvo
Na konci roku 2018 měl městský stát Berlín 3,75 milionu registrovaných obyvatel na 891,1 km2. Hustota zalidnění města byla 4 206 obyvatel na km2. Berlín je nejlidnatější město v Evropské unii. Celá metropolitní oblast hlavního města Berlín-Braniborsko má více než 6 milionů obyvatel na ploše 30 546 km2.
V roce 2014 se v Berlíně narodilo 37 368 (+6,6 %), což je rekordní počet od roku 1991. Počet zemřelých byl 32 314, takže město zaznamenalo přirozený populační přírůstek. Ve městě jsou téměř 2 miliony domácností. 54 procent z nich jsou jednočlenné. V Berlíně žije více než 337 000 rodin s dětmi do 18 let. V roce 2014 zaznamenala německá metropole migrační přebytek přibližně 40 000 lidí. Věková struktura se po sjednocení Berlína normalizovala. Ve struktuře obyvatelstva podle zaměstnání je v popředí výrazně sektor služeb.
Migrace a národnosti
Národní a mezinárodní migrace do města má dlouhou historii. V roce 1685, po odvolání Nantského ediktu ve Francii, město vydalo edikt Postupimský, který na deset let zaručoval náboženskou svobodu a osvobození od daní francouzským hugenotům. Zákon o Velkém Berlíně v roce 1920 začlenil mnoho okolních měst a vesnic. Po tomto kroku se zvýšil počet obyvatel z 1,9 milionu na 4 miliony.
Aktivní imigrační a azylová politika Západního Berlína napomohla imigraci v 60. a 70. letech. Berlín je nyní domovem nejméně 180 000 tureckých a turecko-německých obyvatel, což berlínskou komunitu činí největší mimo Turecko. Již v roce 1989 bydlelo v západní části města 128.000 obyvatel turecké národnosti (43,2 % všech cizinců). Dnes lze ve městě najít již třetí i čtvrtou generaci přistěhovalců z této země.
V 90. letech 20. století byla umožněna imigrace do Německa některým obyvatelům bývalého Sovětského svazu, kteří jakýmkoliv způsobem prokázali svůj německý původ a získali tím německé občanství. I když jejich znalosti němčiny jsou v mnoha případech mizivé, nejsou v číslech zachyceni. Etničtí Němci z této země dnes tvoří největší část rusky mluvící komunity.
Během poslední dekády zažilo město příliv imigrantů z různých západních zemí a některých afrických regionů. Problematické je právě posouzení počtu a podílu občanů arabské národnosti, kde se jedná zejména o uprchlíky z občanské války v Libanonu, kde největší skupinu tvoří kategorie „národnost nevyjasněna“.
V prosinci 2019 bylo 777 345 (21,1%) registrovaných obyvatel cizí státní příslušnosti, kteří pocházejíc ze 190 různých států, a dalších 542 975 (14,8%) mělo německé občanství s migračním pozadím, což znamená, že oni nebo alespoň jeden z jejich rodičů se přistěhovali do Německa po roce 1955. 48 procent obyvatel mladších 15 let má alespoň jednoho neněmeckého rodiče. V roce 2009 žilo v metropoli navíc 100 000 až 250 000 neregistrovaných obyvatel. Nejvíce osob s migračním rodinným zázemím žije v obvodech Mitte, Neukölln a Friedrichshain-Kreuzberg.
Náboženství
Podle sčítání lidu v roce 2011 přibližně 37 procent obyvatel (téměř 1 1360 000) uvedlo, že jsou členy právně uznané církve nebo náboženské organizace. Zbytek k takové organizaci buď nepatřil, nebo se o příslušnosti nezmínili.Nejrozšířenějším náboženským vyznáním zaznamenaným v roce 2010 byl protestantský církevní orgán — Evangelická církev Berlín-Braniborsko-Slezsko-Slezská Horní Lužice (EKBO) — sjednocená církev. EKBO je členem Evangelické církve v Německu (EKD). Členem bylo evangelické církve 18,7% populace, zatímco 9,1% bylo členem církve římskokatolické. Asi 2,7 % populace se identifikovalo s jinými křesťanskými denominacemi (většinou východní ortodoxní, ale také další odnože protestantů). Jiní čísla poskytuje registr obyvatel Berlína. Podle něj bylo v roce 2018 14,9 procenta členů evangelické církve a 8,5 procenta římskokatolické církve. Vláda vede evidenci členů těchto církví pro daňové účely, protože vybírá církevní daň.
V roce 2009 uvedl statistický úřad, že ve městě žije přibližně 249 000 muslimůů. V roce 2016 noviny Der Tagesspiegel odhadovaly, že ramadán v Berlíně dodržovalo asi 350 000 muslimů. V roce 2019 také přibližně 437 000 registrovaných obyvatel (11,6 %) uvedlo, že má migrační pozadí z jednoho z členských států Organizace islámské spolupráce. Mezi lety 1992 a 2011 se muslimská populace téměř zdvojnásobila. Ve městě stojí přes 80 mešit.
Asi 0,9 % Berlíňanů se hlásí k jinému náboženství. Z odhadované populace 30 000–45 000 židovských obyvatel je přibližně 12 000 registrovanými členy náboženské organizace. V tom je obsaženo ovšem přibližně 8000 vystěhovalců z bývalého SSSR počátkem devadesátých let. Před válkou v Berlíně žilo asi 170 000 Židů, z nichž asi 90 000 emigrovalo. Ze zbylých jich jen asi 800 přežilo holocaust. Ve městě stojí deset synagog.
Berlín má v současnosti také jednu z největších izraelských diaspor na světě. Mnoho Izraelců bylo s to získat v posledních dvou desetiletích německé občanství, jelikož jejich prarodiče byli před druhou světovou válkou a holokaustem německými státními příslušníky. V r. 2017 se jednalo o více než 33 tisíce osob; počet Izraelců žijící a pracující v Německu je však ještě daleko větší. V souvislosti s tímto fenoménem je Berlín často v poslední době nazýván jako „izraelské hlavní město Evropy“.
Jazyky
Němčina je oficiálním a převládajícím mluveným jazykem v Berlíně. Jde o západogermánský jazyk, který většinu své slovní zásoby odvozuje z germánské větve indoevropské jazykové rodiny. Němčina je jedním z 24 jazyků Evropské unie a jedním ze tří pracovních jazyků Evropské komise. V rámci EU je němčina také nejrozšířenějším mateřským jazykem se zhruba 100 miliony rodilými mluvčími.
V Berlíně a okolní metropolitní oblasti se používá speciální varianta němčiny zvaná Berlinisch nebo Berlinerisch. Pochází z braniborské varianty. Díky zvýšené imigraci a trendům mezi vzdělanou populací mluvit standardní němčinou v každodenním životě postupně mizí.
Nejčastěji používanými cizími jazyky v Berlíně jsou turečtina, polština, angličtina, perština, arabština, italština, bulharština, ruština, rumunština, kurdština, srbochorvatština, francouzština, španělština a vietnamština. Turečtina, arabština, kurdština a srbochorvatština jsou častěji slyšet v západní části města, zatímco polština, angličtina, ruština a vietnamština mají ve východním Berlíně více rodilých mluvčích.
Správa
Spolková země
Od znovusjednocení dne 3. října 1990 je Berlín jedním ze tří městských států v Německu a jednou ze 16 současných spolkových států Německa. Poslanecká sněmovna funguje jako městský a státní parlament. Během současného volebního období má 147 členů. Výkonným orgánem je Senát Berlína. Senát se skládá z vládnoucího starosty a až deseti senátorů zastávajících ministerské funkce. Celkový roční státní rozpočet Berlína v roce 2015 přesáhl 24,5 miliardy eur, včetně rozpočtového přebytku ve výši 205 milionů eur. Stát disponuje rozsáhlým majetkem, včetně administrativních a vládních budov, realitních společností, ale má i podíly v olympijském stadionu, bazénech, bytových společnostech a dalších společnostech.
Vládnoucí starosta je současně primátorem města Berlín a ministerským premiérem státu Berlín. Kancelář vládnoucího starosty je v Červené radnici (Rotes Rathaus). Od roku 2023 tento úřad zastává Kai Wegner ze Křesťanskodemokratické unie (CDU). Významným primátorem byl také Klaus Wowereit ze Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), který jako první německý politik v roce 2001 veřejně přiznal svoji homosexualitu. Primátorem byl mezi lety 2001 a 2014.
Administrativní dělení
Berlín je rozdělen do 12 obvodů (Bezirk). Původně jich bylo 23, zákonem o územní reformě z roku 1998 byl však jejich počet k 1. lednu 2001 snížen na 12, přičemž v některých případech došlo ke sloučení bývalých západních a východních obvodů. Cílem bylo dosáhnout obvodů s minimálně 200 tisíci obyvateli. Tuto podmínku již splňovaly Neukölln, Špandava a Reinickendorf.
Obvody se dále dělí na menší území (Ortsteile), které odpovídají mnohem starším obcím, které existovaly do vytvoření Velkého Berlína. Ty se později urbanizovaly a začlenily do města. Mnoho obyvatel se silně identifikuje se svými čtvrtěmi, hovorově nazývanými Kiez, naopak se příliš neidentifikují se svým obvodem.
Každý obvod je řízen radou (Bezirksamt) sestávající z pěti členů včetně starosty obvodu (Bezirksbürgermeister). Rada je volena zastupitelstvem městské části (Bezirksverordnetenversammlung). Jednotlivé městské části však nejsou samostatnými obcemi, ale jdou podřízeny městu Berlínu. Míra jejich samosprávy není tudíž srovnatelná se zemskými okresy.
Potenciální sloučení s Braniborskem
Již dlouhou dobu se uvažuje o sloučení Berlína s Braniborskem. Obě země sdílejí dlouhou společnou historii, dialekt a kulturu. Roku 2020 dojíždělo do Berlína 225 tisíc obyvatel Braniborska. Článek 29 základního zákona stanovuje, že spojení spolkových zemí vyžaduje federální zákon, avšak dodatek přidaný v roce 1994 umožňuje Berlínu a Braniborsku sjednotit se bez federálního souhlasu. Nutná je jen ratifikace oběma federálními vládami a schválení v referendu.
Referendum se již uskutečnilo roku 1996. Návrh byl nicméně zamítnut. Spojení mělo širokou podporu obou státních vlád, politických stran, médií, podnikatelských sdružení, odborů a církví. Zatímco obyvatelé západního Berlína byli většinově pro (58,7%), obyvatelé východní části města návrh nepodporovali (44,5%). Celkově v Berlíně zvítězily souhlasné hlasy (53,4%), ale braniborští voliči návrh zamítli, pro hlasovalo jen 36,6% voličů. Obávali se ztráty vlivu a identity na úkor Berlína. Nesouhlasili ani s převzetím vysokého dluhu Berlína. V březnu roku 2022 předsedové obou vlád odmítli plány na sjednocení.
Partnerská města
Berlín udržuje oficiální partnerství se 17 městy. Partnerství měst mezi Berlínem a ostatními městy začalo dohodou s Los Angeles v roce 1967. Partnerství navázaná východním Berlínem byla zrušena po znovusjednocení Německa, ale později byla částečně obnovena. Partnerská města Západního Berlína byla dříve omezena na úroveň městských částí. Během studené války tato partnerství odrážela mocenské bloky, přičemž Západní Berlín spolupracoval s hlavními městy západního světa a Východní Berlín většinou s městy z Varšavské smlouvy a dalších socialistických zemí.
Níže uvedená partnerství uzavřelo město Berlín jako celek (stav k 16. prosinci 2006); jednotlivé obvody mají další partnerská města.
Hlavní město
Berlín je hlavním městem Spolkové republiky Německo. Prezident Německa, jehož funkce jsou podle německé ústavy hlavně slavnostní, má oficiální sídlo v paláci Bellevue. Berlín je sídlem Německého kancléře (předsedy vlády), který sídlí v budově kancléřství. Před kancléřstvím stojí opravená budova Reichstagu (Říšského sněmu), v níž sídlí Německý spolkový sněm, dolní komora německého parlamentu. Do této budovy se přestěhoval v roce 1998 z Bonnu, hlavního města západního Německa. Spolková rada (horní komora) se zastoupením 16 spolkových zemí má své sídlo v bývalé pruské Sněmovně lordů. Spolková ministerstva mají většinou dvě sídla, jedno v Berlíně a druhé v Bonnu.
V Berlíně sídlí celkem 158 zahraničních zastupitelských úřadů. Velvyslanectví České republiky v Berlíně sídlí v brutalistické budově na ulici Mohrenstrasse v bývalé východní části města. Původně se jednalo o sídlo Velvyslanectví Československé socialistické republiky v Německé demokratické republice.
Ekonomika
V roce 2021 Berlín vytvořil HDP ve výši 163 miliard eur, což je nárůst o 3,3 % oproti předchozímu roku. Ve městě existovalo 167 057 průmyslových a živnostenských podniků (roku 2002 jen 111 039). Situace je charakterizována především pozitivními tendencemi. Berlínské ekonomice dominuje sektor služeb, přičemž asi 84% všech společností podniká právě v tomto sektoru. V roce 2015 činila celková pracovní síla v Berlíně 1,85 milionu lidí. Míra nezaměstnanosti dosáhla v listopadu 2019 28letého minima 7,8%. Od roku 2012 do roku 2015 zaznamenal Berlín nejvyšší roční růst zaměstnanosti ze všech spolkových zemí. V tomto období bylo vytvořeno kolem 130 000 pracovních míst.
Mezi důležité ekonomické sektory v Berlíně patří doprava, informační a komunikační technologie, média, hudba, reklama a design, biotechnologie, ekologické služby, stavebnictví, e-commerce, maloobchod, poskytování hotelových služeb a lékařské inženýrství.
Výzkum a vývoj má pro město také ekonomický význam. Několik velkých korporací jako Volkswagen, Pfizer či SAP provozuje ve městě inovační laboratoře. Vědecko-podnikatelský park v Adlershofu je dle výnosů největší technologický park v Německu. V rámci eurozóny se Berlín stal centrem pro mezinárodní investice.
Významné společnosti
Mnoho německých a mezinárodních společností sídlí v Berlíně. V roce 2015 Berlín vygeneroval nejvíce startupového kapitálu v Evropě.
Mezi 10 největších zaměstnavatelů v Berlíně patří městský stát Berlín, Deutsche Bahn, zřizovatelé nemocnic Charité a Vivantes, Spolková vláda Německa, místní poskytovatel veřejné dopravy BVG (Berliner Verkehrsbetriebe), Siemens a Deutsche Telekom.
Siemens, společnost na seznamech Global 500 a DAX, má částečně sídlo v Berlíně. Dalšími společnostmi na indexu DAX se sídlem v Berlíně jsou realitní společnost Deutsche Wohnen a služba rozvozu jídla Delivery Hero. Národní železniční dopravce Deutsche Bahn, největší evropský mediální dům Axel Springer SE, společnosti Zalando a HelloFresh mají své hlavní sídlo ve městě. Mezi největší mezinárodní korporace, které mají svou německou či evropskou pobočku v Berlíně, patří Bombardier Transportation, Securing Energy for Europe, Coca-Cola, Pfizer, Sony a TotalEnergies.
Od roku 2018 byly třemi největšími bankami se sídlem v Berlíně Deutsche Kreditbank, Landesbank Berlin a Berlin Hyp.
Mercedes-Benz Group v německé metropoli vyrábí automobily a BMW motocykly. V roce 2022 otevřel americký výrobce elektromobilů Tesla svou první evropskou gigafactory nedaleko za hranicemi města v obci Grünheide (Mark) v Braniborsku. Farmaceutické divize společností Bayer a Berlin Chemie jsou hlavními farmaceutickými firmami ve městě.
Média
Berlín je domovem mnoha vydavatelů časopisů, novin a knih. Kromě toho asi 20 tiskových agentur, více než 90 regionálních deníků a 22 národních sdělovacích prostředků, jako je Der Spiegel a Die Zeit, posilují zastoupení ve městě kvůli důležitosti. Ve městě žije a pracuje mnoho mezinárodních novinářů, bloggerů a spisovatelů.
Berlín je centrálním místem několika mezinárodních a regionálních televizních a rozhlasových stanic. Veřejnoprávní vysílací společnost pro Berlín a Braniborsko RBB či komerční vysílací stanice MTV mají sídlo v Berlíně. Německá mezinárodní veřejnoprávní stanice Deutsche Welle má svou pobočku v Berlíně stejně jako většina národních německých vysílatelů včetně ZDF a RTL Group.
Berlín má největší počet vydávaných novin v Německu, mezi ty regionální patří například Berliner Morgenpost, Berliner Zeitung či Der Tagesspiegel. Třemi hlavními bulvárními celostátními deníky různé velikosti a s různou politickou příslušností jsou Die Welt, Neues Deutschland a Die Tageszeitung. The Exberliner je vydáván v angličtině a La Gazette de Berlin jsou francouzsky psané noviny.
Mezi další velká nakladatelství a jiné mediální firmy patří například Axel Springer SE, Deutsche Grammophon,Ecosia, BMG Rights Managemen a Springer Nature.
Cestovní ruch
Berlín ročně navštíví přes 13,0 miliónů turistů (2017), z nichž polovinu tvoří cizinci. Průměrná doba návštěvy činí 2,2 dne. Toto číslo tvoří především služební cesty obchodníků. V Berlíně se nachází přes 800 hotelů a pensionů, z toho 30 luxusních hotelů.
Hotel Adlon je hotel na ulici Unter den Linden, hlavním bulváru v centru Berlína, přímo naproti Braniborské bráně. Byla zde navržena budova částečně inspirovaná originálem, a 23. srpna 1997 prezident Spolkové republiky Německo otevřel nový Hotel Adlon, který stál na stejném místě jako původní hotel.
Mezi nejnavštěvovanější místa v Berlíně patří: Postupimské náměstí, Braniborská brána, Berlínská zeď, Alexanderplatz, Ostrov muzeí, Fernsehturm, East Side Gallery, zámek Charlottenburg, zoologická a botanická zahrada, Vítězný sloup, Památník Berlínské zdi, Französischer Dom, Deutscher Dom a Židovský památník. Největší skupiny návštěvníků pochází z Německa, Spojeného království, Nizozemska, Itálie, Španělska a Spojených států.
Berlín patří mezi největší veletržní a výstavní centra v Evropě co do počtu návštěvníků a vystavovatelů. Ročně pořádají Berlínské veletrhy přes 30 veletrhů a výstav doma. Dle statistik je město také celosvětovou jedničkou dle počtu pořádaných kongresů, v roce 2015 jich hostil celkem 195. Některé akce se konají třeba v Berlínském kongresovém centru (bcc) nebo v CityCubeBerlin.
Berlínské výstaviště Messe Berlin (Berlin ExpoCenter City) je největším pořadatelem rozsáhlých výstav a veletrhů ve městě. Hlavní výstavní plocha přesahuje 160 tisíc metrů čtverečných. Ve městě se konají známé výstavy jako Zelený týden (Grüne Woche – potraviny a přidružené výrobky), Mezinárodní rozhlasová výstava (IFA), InnoTrans, Fruit Logistica, Venus Berlin (erotický veletrh), ILA Berlin či Mezinárodní turistická burza (ITB Berlín). Známou akcí je také Berlínský týden módy (Berliner Modewoche), který se koná dvakrát ročně. Ačkoli byl založen v roce 2007, získal si mezinárodní pozornost díky mladým kreativním návrhářům.
Kvalita života
Podle společnosti Mercer se Berlín v roce 2019 umístil na 13. místě v žebříčku Quality of living city.
Podle Monocle je Berlín 6. nejlepším městem k životu. Economist Intelligence Unit řadí Berlín na 21. místo ze všech světových měst. Berlín je na 8. místě v Global Power City Index, který řadí města podle vlivu.
V roce 2019 měl Berlín podle HWWI a Berenberg Bank nejlepší vyhlídky do budoucna ze všech měst v Německu. Podle studie Forschungsinstitut Prognos z roku 2019 se Berlín umístil na 92. místě ze všech 401 regionů v Německu. Je však na čtvrtém místě z regionů v bývalém východním Německu po Jeně, Drážďanech a Postupimi.
Doprava
Silniční
V roce 2013 bylo ve městě registrováno 1,344 milionu motorových vozidel. S 377 auty na 1000 obyvatel (německý průměr činí 570 aut na 1000 obyvatel) má Berlín jeden z nejnižších počtů aut na obyvatele ze západoevropských měst.
Městem prochází celkem 5 422 km silnic, z nichž 77 je klasifikováno jako dálnice. Celkem 979 mostů překonává 1 vodní cesty ve městě.
Kolem Berlína vede vnější, zcela uzavřený dálniční okruh, je značen jako dálnice A10, jeho celková délka činí 196 km. Většina se však nachází mimo území města, v Braniborsku. Vnitřní okruh s označením A100 byl plánován, ale v blízké budoucnosti zřejmě realizován nebude, plánuje a staví se jen 7,1 km v jihovýchodní části města. Z vnějšího okruhu vychází celkem 6 dálnic, které vedou do různých částí Německa a do sousedních zemí, tedy České republiky a Polska:
A2 do Hannoveru a oblasti Porúří se spojením do Frankfurtu nad Mohanem a západního Německa
A9 do Lipska, Norimberku a Mnichova se spojením do Frankfurtu nad Mohanem a jižního Německa
A11 do Štětína (v Polsku) se spojením do Polska
A12 do Frankfurtu nad Odrou se spojením do Polska
A13 do Drážďan se spojením do České republiky a Polska
A24 do Hamburku se spojením do Rostocku a severozápadního Německa
Na území města vede ještě pět kratších dálnic, které zajišťují spojení města a vnitřního okruhu s okruhem vnějším a meziregionálními dálnicemi.
Železniční
Dálkové železniční linky spojují Berlín se všemi velkými městy Německa a s mnoha městy v sousedních zemích. Regionální železniční tratě v systému Verkehrsverbund Berlin-Brandenburg poskytují spojení do okolních regionů Braniborska a k Baltskému moři. Železniční spojení z Prahy a do ní je uspokojivé. Denně dopravu zajišťuje šest párů vlaků typu Eurocity v 2hodinových intervalech.
Železniční dopravce Deutsche Bahn provozuje vysokorychlostní vlaky ICE do vnitrostátních destinací, jako je Hamburk, Mnichov, Kolín nad Rýnem, Stuttgart, Frankfurt nad Mohanem a mnoho dalších měst. Existuje také letištní expresní na letiště Berlin-Brandenburg. Jsou vypravovány i mezinárodní spojení do měst jako je Vídeň, Praha, Curych, Varšava, Budapešť a Amsterdam.
Berlín je centrem systému regionálních vlaků provozovaných Deutsche Bahn, které operují v předměstské oblasti Berlín-Branniborsko dál za území sítě S-Bahn. Existují dva druhy regionálních vlaků, často zastavující Regionalbahn (RB) a rychlejší Regional-Express (RE). Na rozdíl od sítě S-Bahn nemá síť regionálních vlaků vlastní tratě, ale sdílí tratě s dálkovou dopravou. V Berlíně zastavují vlaky RB a RE méně často než spoje S-Bahn.
V minulosti neexistovalo (až do roku 2006) žádné hlavní nádraží. Stálo však mnoho hlavových nádraží jako v Paříží, Londýně nebo Moskvě. Vlaky jezdily například na Anhaltské, Zhořelecké, Postupimské či Slezské nádraží (dnes Berlin Ostbahnhof). Během rozdělení města v jistém smyslu roli hlavního nádraží zaujala stanice Berlin Zoologischer Garten v Západním Berlíně a Berlin Ostbahnhof ve Východním Berlíně.
Největší berlínské nádraží je Berlin Hauptbahnhof (hlavní nádraží) otevřené v roce 2006 na místě bývalého Lehrter Bahnhof. Právě berlínské hlavní nádraží je považováno za největší nádraží Evropy. Další významná nádraží jsou Berlin Ostbahnhof, Berlin-Spandau, Berlin Südkreuz a Berlin Gesundbrunnen.
Letecká
Berlín má jedno mezinárodní letiště – letiště Berliín-Braniborsko (BER), které se nachází těsně za jihovýchodní hranicí Berlína ve spolkové zemi Braniborsko. Letiště bylo otevřeno v říjnu 2020 po rozsáhlých zpožděních. Nahradilo letiště Berlín-Tegel (TXL) v bývalém západním Berlíně a letiště Berlín-Schönefeld (SXF), jehož modernizací a rozšířením vzniklo. Plánovaná počáteční kapacita činí přibližně 27 milionů cestujících ročně. Postupně se má však dále rozvíjet, aby kapacita terminálů stoupla na přibližně 55 milionů ročně do roku 2040.
Letiště Tegel se nacházelo na území města, zatímco letiště Schönefeld se nacházelo v blízkosti současného letiště. Obě letiště dohromady v roce 2015 odbavila 29,5 milionu cestujících. V roce 2014 obsluhovalo město 67 leteckých společností, které zajišťovaly spojení do 163 destinací v 50 zemích. Na Tegel létala například Lufthansa nebo Eurowings. Sídlila zde také jednotka vojenského letectví Spolkové republiky Německo. Schönefeld sloužil pro společnosti Germania, easyJet nebo Ryanair.
Historie
Prvním letištěm v Berlíně bylo Johannisthal, které bylo otevřeno 26. září 1909. Krátce poté následovalo otevření letiště Staaken (1915), známé svými dvěma halami pro vzducholodě. Letiště Tempelhof bylo otevřeno roku 1923 a Gatow v roce 1934. Letiště Berlín-Tegel bylo postaveno během berlínské blokády v roce 1948.
Tempelhof bylo prvním letištěm na světě s pravidelnými osobními lety, které byly zahájeny v roce 1926 s lety do Královce (nyní Kaliningrad). Letiště se rychle rozrůstalo a ve 30. letech se stalo jedním z největších na světě. Dodnes zde stojí obrovské haly, třebaže jsou nedokončené. Letiště Tempelhof mělo také další prvenství, jednalo se o první letiště, které bylo obsluhováno stanicí metra na dnešní lince U6.
Po druhé světové válce byl Tempelhof používán jako základna amerického letectva, zatímco sovětské letectvo sídlilo na letišti v Schönefeldu u Berlína. Letiště Gatow bylo převzato Royal Air Force v červenci 1945. Na Postupimské konferenci byla později dohodnuta výměna pozemků s letišti, neboť právě Gatow a letiště Staaken zasahovaly zároveň do Západního Berlína, tak i do sovětské okupační zóny Německa.
Od dubna 1948 během blokády byl Západní Berlín izolován od okolního sovětského sektoru. Důležité zásoby byly do města dopravovány letecky. Každý den přilétalo do Berlína obrovské množství letadel. Kapacita tehdejších západoberlínských letišť nebyla dostatečná, k uvolnění tlaku na Gatow a Tempelhof bylo ve francouzském sektoru postaveno letiště Tegel.
Tempelhof byl vrácen civilní správě v roce 1951, Schönefeld v roce 1954 a Tegel v roce 1960. Letiště Gatow zůstalo vojenským letištěm, které využívalo RAF až do roku 1994. Tegel, nejnovější letiště, se stalo hlavním civilním letištěm pro Západní Berlín, zatímco Schönefeld sloužil obyvatelům východního Berlína. Letiště Tempelhof bylo uzavřeno roku 2008. V roce 2020 byl uzavřen Tegel o otevřeno nové letiště Berlín-Braniborsko.
Městská hromadná
Síť městské hromadné dopravy patří k nejhustším mezi evropskými městy. Po sloučení obou částí města byla propojena a dále rozšířena. Jedná se o kombinaci metra, příměstské železnice, tramvajové a autobusové sítě.
Veřejná doprava v Berlíně je organizována dopravním úřadem s názvem Verkehrsverbund Berlin-Brandenburg (VBB), což je společný podnik dvou spolkových zemí, Berlína a Braniborska, okresů a měst ve spolkové zemi Braniborsko. VBB je plánovacím úřadem pro regionální dopravu, přiděluje zakázky a stanovuje tarify. Linky nepřesahující území Berlína zadává město samo. S okolními obcemi a Braniborskem se však musí domluvit v případě regionální železniční a autobusové dopravy a linek S-Bahn.
Společný tarif Verkehrsverbund Berlin-Brandenburg (VBB). Ten pokrývá město Berlín a oblasti do 15 kilometrů za hranicemi. Areál je rozdělen do tří zón. Zóna A zahrnuje centrální část města, zóna B je vnější části města Berlín. Zóna C pokrývá oblast za hranicemi města.
U-Bahn
U-Bahn je z jednou z nejrychlejších možností přepravy po Berlíně. Žádná ze stanic se nenachází mimo území města. Ačkoli většina systému je pod zemí, některé úseky jsou na úrovni ulic či ve výšce. Provozuje ji Berliner Verkehrsbetriebe (BVG), městský provozovatel městské hromadné dopravy. Používán je tarif společný s Braniborskem spravovaný Verkehrsverbund Berlin-Brandenburg (VBB). Pokud jde o délku systému, berlínský U-Bahn je největší systém metra v Německu a pátý největší v Evropě.
Systém nyní zahrnuje devět linek se 173 stanicemi. Celková délka činí 147 kilometrů. Vlaky jezdí každé dvě až pět minut ve špičce, každých pět minut po zbytek dne a každých deset minut večer a v neděli. Za rok urazí 132 milionů kilometrů a přepraví 400 milionů cestujících.
První linka U-Bahnu byla otevřena v roce 1902 a stavba od té doby pokračovala, přičemž poslední prodloužení (U5 do stanice Hauptbahnhof) bylo otevřeno v roce 2020. První čtyři linky byly postaveny s užším rozchodem a s mírně odlišným způsobem elektrifikace od pozdějších tratí. Nejzřetelněji je to vidět na šířce vlaků, která je nižší. Při nedostatku vozového parku na ostatních tratích však byly nasazeny vlaky určené pro linky U1-U4 s deskami na vyplnění mezery mezi nástupištěm a soupravou.
Během rozdělení města byl U-Bahn rozdělen. Ve východní části zůstala jen linka U5 a část linky U2. Zbývající linky byly postaveny uvnitř Západního Berlína, ale dvě z nich procházely východním Berlínem bez zastavení. Výjimkou byla stanice Friedrichstraße, která sloužila jako přestupní stanice a hraniční přechod. Stanice umístěné ve východním Berlíně, kterými linky Západního Berlína projížděly bez zastavení, se staly známými jako stanice duchů.
Během rozdělení došlo k velkému rozšíření U-Bahnu v západní části, nejen z důvodu dostupností finančních prostředků z úspěšného západního Německa, ale i touhou poskytovat alternativu k S-Bahn provozované východním Německem. Východoněmecké úřady nechaly prodloužit jen dnešní U5 po hranici města ve čtvrti Hönow. Po znovusjednocení Německa nárůst délky sítě zpomalil.
S-Bahn
S-Bahn v Berlíně má znaky rychlého tranzitního systému i provozu příměstské železnice. Historicky se vyvíjel z příměstských služeb poskytovaných provozovateli hlavních tratí. Nyní však jezdí na tratích zcela oddělených od ostatních vlaků, ale často vedou přímo vedle nich. Většina systému je provozována na úrovni země, ale existují i významné úseky nadzemních tratí a tunelů. Má o něco delší průměrnou vzdálenost mezi stanicemi než U-Bahn a obsluhuje také některá předměstí v Braniborsku. Je provozován dceřinou společností Deutsche Bahn, národního železničního dopravce, a používá společný tarif veřejné dopravy spravovaný Verkehrsverbund Berlin-Brandenburg (VBB).
S-Bahn nyní zahrnuje 15 tras se 166 stanicemi a celkovou délkou 331 kilometrů. Linky mají mnoho společných úseků, mezi nejdůležitější patří nadzemní východo-západní průtah, většinou podzemní severo-jižní trať a okružní většinou zvýšená linka.
Během éry studené války řídila S-Bahn komunismustická Německá demokratická republika, zpočátku dokonce i v Západním Berlíně. Jako protest proti stavbě Berlínské zdi byl S-Bahn bojkotován Berlíňany ze západní části města a velká část systému v západním Berlíně byla uzavřena kvůli nedostatku provozu. V roce 1984 převzal BVG provoz západoberlínské části S-Bahnu. Po znovusjednocení Německa byly obě poloviny S-Bahn znovu sjednoceny pod vlastnictvím Deutsche Bahn. Několik úseků S-Bahn se přestalo používat kvůli rozdělení Berlína.
Tramvaje
Berlín má tramvajovou síť zahrnující 22 tramvajových linek, které obsluhují 377 tramvajových zastávek. Systém měří 293,78 kilometrů. Všechny linky provozuje Berliner Verkehrsbetriebe (BVG) a využívají společný tarif provozovaný úřadem Verkehrsverbund Berlin-Brandenburg (VBB). Berlínský tramvajový systém je jedním z pěti nejrozsáhlejších v Evropě z hlediska délky tratí.
Z 22 tramvajových linek provozovaných BVG je devět označeno jako součást MetroNetz, které poskytují rychlejší službu v oblastech špatně dostupných systémy U-Bahn a S-Bahn. Tyto tramvajové linky jsou rozeznatelné podle písmena M před číslem trasy. Jsou to jediné tramvajové linky, které fungují 24 hodin denně.
První koněspřežná dráha byla ve městě otevřena roku 1865. Spojovala Braniborskou bránu a Charlottenburg. V roce 1881 otevřel Werner von Siemens v Groß-Lichterfelde první elektrickou tramvaj na světě. Do roku 1910 byly koňské tramvaje zcela nahrazeny tramvaji elektrickými. Původně byly tramvaje provozovány několika nezávislými společnostmi, které byly na počátku dvacátého století na naléhání berlínského politika Ernsta Reutera pomalu sloučeny a převedeny do veřejného vlastnictví, z čehož vzniklo dnešní BVG.
Před rozdělením Berlína existovaly tramvajové linky po celém městě, ale všechny úseky v bývalém Západním Berlíně byly do roku 1967 nahrazeny autobusy nebo systémem U-Bahn. Východní Berlín si však své tramvajové linky zachoval. Současná síť je tedy převážně v této oblasti, i když došlo k několika rozšířením přes původní hranici. Existují plány na obnovu sítě v západní části města.
Infrastruktura
Energetika
Dva největší poskytovatelé energií pro domácnosti v Berlíně jsou švédská firma Vattenfall a berlínská společnost GASAG. Obě nabízejí dodávku jak elektřiny, tak zemního plynu. Část elektrické energie se dováží z nedalekých elektráren v jižním Braniborsku.
Od roku 2015 je pět největších elektráren měřených podle kapacity patří Reuter West, Lichterfelde, Mitte, Wilmersdorf a Charlottenburg. Všechny tyto elektrárny vyrábějí elektřinu a teplo na dálkové vytápění současně.
V roce 1993 bylo vzhledem k pádu Berlínské zdi obnoveno připojení k elektrické síti v regionu hlavního města Berlína a Braniborska. Ve většině čtvrtí Berlína je elektřina vedena podzemní kabely. Pouze vedení s napětím 380 kV a 110 kV, které vede z rozvodny Reuter používá nadzemní vedení.
Telekomunikace
Od roku 2017 funguje vysílání v Berlíně a celém Německu dle standardu DVB-T2. Tento systém přenáší komprimovaný digitální zvuk, digitální video a další data v přenosovém toku MPEG.
Berlín od roku 2016 nainstaloval několik stovek bezplatných veřejných bezdrátových sítí LAN po celém městě. Bezdrátové sítě jsou soustředěny převážně ve čtvrtích v centru. Je instalováno 650 hotspotů (325 vnitřních a 325 venkovních přístupových míst).
Sítě UMTS (3G) a LTE (4G) tří hlavních mobilních operátorů Vodafone, T-Mobile a O2 umožňují využití mobilních aplikací po celém městě.
Zdravotnictví
Berlín má dlouhou historii objevů v medicíně a inovací v lékařských technologiích. Novodobé dějiny medicíny výrazně ovlivnili vědci z Berlína. Například Rudolf Virchow byl zakladatelem buněčné patologie a Robert Koch vyvinul vakcíny proti anthraxu, choleře a tuberkulóze.
Komplex Charité (celým názvem Charité – Universitätsmedizin Berlin) je největší univerzitní nemocnicí v Evropě. Počátky sahají až do roku 1710. Více než polovina všech německých nositelů Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu, včetně Emila von Behringa, Roberta Kocha a Paula Ehrlicha, pracovala v Charité. Charité se rozkládá ve čtyřech samostatných komplexech. Kapacita činí přibližně 3 000 lůžek a více než 60 operačních sálů. Pracovní síla zahrnuje 15 500 zaměstnanců. V nemocnicích také působí 8 000 studentů. Roční obrat dosahuje dvou miliard eur.
Charité je společná instituce Svobodné univerzity v Berlíně, Humboldtovy univerzity a širokého spektra různých ústavů a specializovaných lékařských center. Patří mezi ně German Heart Center, jedno z nejznámějších transplantačních center, Max-Delbrück-Center for Molecular Medicine a Max-Planck Institute for Molecular Genetics. Nemocnice je dle amerického týdeníku Newsweek nejlepší nemocnicí v Evropě. Každoročně se v Berlíně koná Světový zdravotnický summit a několik mezinárodních konferencí týkajících se zdraví.
Vzdělávání
V roce 2014 činil počet berlínských studentů 340 658 ve 13 727 třídách na 878 školách. Dále ve městě působilo 56 787 stážistů. Po absolvování základní školy trvající šest let, pokračují studenti na střední školu nebo gymnázium. Europaschule je speciální bilingvní studijní program, v němž se studenti učí dle osnov v němčině a vybraném cizím jazyce. Tento plán zahrnuje základní i střední školu.
Francouzské gymnázium v Berlíně, které bylo založeno v roce 1689 kvůli výuce dětí hugenotských uprchlíků z Francie, nabízí německo-francouzskou výuku. Škola Johna F. Kennedyho, bilingvní německo-americká škola v Zehlendorfu, je obzvláště oblíbená u dětí diplomatů a anglicky mluvící komunity.
Vysokoškolské vzdělávání
Oblast hlavního města je jedním z nejdůležitějších center vysokoškolského vzdělávání a výzkumu v Německu a celé Evropě. 67 nositelů Nobelovy ceny je historicky spjato s berlínskými univerzitami.
Tři největší univerzity dohromady mají přibližně 103 000 studentů. Jedná se o Svobodnou univerzitu Berlín (Freie Universität Berlin) s asi 33 000 studenty, Humboldtovou univerzitu (Humboldt Universität zu Berlin) s 35 000 studenty a Technickou univerzitu Berlín (Technische Universität Berlin) se 35 000 studenty. Charité má kolem 8 000 studentů. Výše zmíněné univerzity tvoří Alianci berlínských univerzit, která získala finanční prostředky od německé vlády. Universität der Künste v Berlíně (umělecká škola) má asi 4000 studentů a ESMT Berlin je pouze jednou ze čtyř obchodních škol v Německu s akreditací od všech tří nejdůežitějších asociací v oboru (EQUIS, AACSB a AMBA). Hertie School, soukromá škola týkající se politiky se sídlem v obvodu Berlin-Mitte, má více než 900 studentů a doktorandů. Na univerzitě Hochschule für Wirtschaft und Recht studuje asi 11 000 studentů, Hochschule für Technik und Wirtschaft asi 12 000 studentů a Hochschule für Technik und Wirtschaft asi 14 000 studentů.
Výzkum
Město má vysoký počet mezinárodně renomovaných výzkumných institucí, jako je Fraunhoferova společnost, Leibnizova asociace, Helmholtzova asociace či Mezinárodní matematická unie. Společnost Maxe Plancka je asociací německých výzkumných ústavů a institucí. Ty bývají nezávislé na univerzitách nebo jsou s nimi pouze volně spojené. V roce 2012 ve městě pracovalo ve výzkumu a vývoji kolem 65 000 profesionálních vědců.
Institut Roberta Kocha se zabývá kontrolou a prevencí nemocí. Tato instituce spadá pod Spolkové ministerstvo zdravotnictví. Výrazně pomáhal německé vládě během pandemie covidu-19.
Jeden z úspěšných evropských výzkumných, obchodních a technologických klastrů sídlí ve Vědeckém a technologickém parku WISTA v Berlíně-Adlershofu s více než 1000 přidruženými firmami, univerzitními katedrami a vědeckými institucemi.
Kromě univerzitních knihoven je hlavní knihovnou Staatsbibliothek zu Berlin. Její dvě sídla jsou na Potsdamer Straße a třídě Unter den Linden. Ve městě funguje také 86 veřejných knihoven. ResearchGate, globální sociální síť pro vědce, sídlí v Berlíně.
Nositelé Nobelovy ceny
Architektura a památky
Architektura
Berlínská televizní věž na náměstí Alexanderplatz v obvodu Berlin-Mitte patří se svými 368 metry mezi nejvyšší stavby v Evropské unii. Byla postavena v roce 1969. Lze ji spatřit z většiny území centra města. Naopak věž nabízí vyhlídkové patro ve výšce 204 metrů. Na náměstí začíná Karl-Marx-Allee, jedna z nejdůležitějších ulic bývalého východního Berlína. Na této třídě stojí monumentálními obytné budovy, navržené ve stylu socialistického realismu. Nedaleko stojí Rotes Rathaus s výraznou architekturou díky červeným cihlám. Před touto budovou je Neptunbrunnen, fontána s mytologickou skupinou Tritonů, personifikací čtyř hlavních pruských řek a bohem Neptunem na vrcholu.
Braniborská brána je ikonickou dominantou Berlína a celého Německa. Je symbolem pohnutých evropských dějin a jednoty a míru. Nedaleká budova Říšského sněmu je tradičním sídlem německého parlamentu. V 90. letech 20. století byla přestavěna britským architektem Normanem Fosterem. Vznikla tak skleněná kupole nad zasedacím sálem, která umožňuje volný přístup veřejnosti na jednání parlamentu a nádherný výhled na město.
East Side Gallery je open-air výstava umění namalovaného přímo na zbývajících částech Berlínské zdi. Jedná se o největší zbývající důkaz historického rozdělení města.
Gendarmenmarkt, neoklasicistní náměstí v Berlíně, jehož název je odvozen od sídla slavného pluku Gens d'armes, jehož sídlo se zde nacházelo v 18. století. Na náměstí stojí dvě podobné katedrály, Německá a Francouzská, na níž lze navštívit vyhlídkovou plošinu. Mezi oběma katedrálami stojí Konzerthaus (Koncertní síň), kde sídlí Berlínský symfonický orchestr.
Ostrov muzeí na řece Sprévě je sídlem pěti muzeí postavených v letech 1830 až 1930. Je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. V současnosti pokračuje obnovování budov. Rekonstrukce městského zámku již byla dokončena. Nejedná se však o dokonalou kopii, interiéry jsou moderní a původní fasáda existuje pouze ze třech stran. Nedaleko vedle Lustgarten a městského paláce je Berlínská katedrála, ambiciózní pokus císaře Viléma II. vytvořit protestantský protějšek k bazilice sv. Petra v Římě. Ve velké kryptě jsou uloženy pozůstatky některých členů pruské královské rodiny. Katedrála svaté Hedviky Slezské v obvodu Berlin-Mitte je berlínská římskokatolická katedrála.
Unter den Linden je stromy lemovaná východo-západní městská třída. Vede od Braniborské brány k městskému zámku. Kdysi byla hlavní městskou promenádou. Ulice lemuje mnoho starých budov včetně části Humboldtovy univerzity. Friedrichstraße byla legendární berlínská ulice dvacátých let. Snoubí se zde tradiční a moderní architektura dnešního Berlína.
U Postupimského náměstí stojí celá čtvrť postavená po pádu zdi. Na západ od tohoto náměstí se nachází Kulturforum, kde sídlí Gemäldegalerie. V okolí sídlí i Berlínská filharmonie či Nová Národní galerie (Neue Nationalgalerie). Severním směrem lze navštívit Židovský památník.
Oblast kolem Hackescher Markt je domovem módy s bezpočtem prodejen oblečení, klubů, barů a galerií. Patří sem Hackesche Höfe, uskupení budov kolem několika dvorů, rekonstruované kolem roku 1996. Nedaleká Nová synagoga na Oranienburger Straße je centrem židovské kultury.
Na Unter den Linden západním směrem za Braniborskou bránu navazuje Straße des 17. Juni. Druhým koncem je náměstí Ernst-Reuter-Platz. Název ulice připomíná povstání ve východním Berlíně ze dne 17. června 1953. Přibližně v polovině cesty se nachází Großer Stern, kruhový objezd, v jehož středu se nachází Vítězný sloup. Tento památník, postavený na památku vítězství ve válkách za sjednocení Německa (dánsko-německé války, prusko-rakouské války a prusko-francouzské války), byl v letech 1938–39 přemístěn ze svého původního umístění před budovou Říšského sněmu.Na třídě Kurfürstendamm v západní části města mají pobočky některé luxusní obchody. Na východním konci této ulice na náměstí Breitscheidplatz stojí protestanstský Pamětní kostel císaře Viléma. Ten byl zničen během druhé světové války. Jeho trosky s moderní dostavbou připomínají hrůzy konfliktu. Nedaleko na Tauentzienstraße se nachází Kaufhaus des Westens (KaDeWe), o němž se tvrdí, že je největším obchodním domem v kontinentální Evropě. Radnice Schöneberg, před níž John Fitzgerald Kennedy pronesl slavný projev Ich bin ein Berliner, leží v obvodu Tempelhof-Schöneberg .
Západně od centra je také palác Bellevue, sídlo německého prezidenta. Zámek Charlottenburg, který byl vypálen ve druhé světové válce, ale následně byl zrekonstruován, je největším historickým palácem v Berlíně.
Funkturm Berlin je 150 metrů vysoký bývalý vysílač v areálu výstaviště nedaleko Mezinárodního kongresového centra. Postaven byl v letech 1924 až 1926. Restaurace se nachází ve výšce 55 m a vyhlídková plošina ve 126 metrech nad zemí. Na ní se lze dostat výtahem s okny.
Oberbaumbrücke přes řeku Sprévu je nejikoničtějším berlínským mostem, který spojuje městské čtvrti Friedrichshain a Kreuzberg. Slouží vozidlům, chodcům a lince U1 berlínského metra. Most byl dokončen ve stylu cihlové gotiky v roce 1896 jako náhrada dřevěného mostu. Střední část byla zbořena v roce 1945, aby zabránila přechodu Rudé armády. Po válce sloužil opravený most jako hraniční přechod mezi sovětským a americkým sektorem a později mezi východním a západním Berlínem. V polovině 50. let byl pro vozidla uzavřen a po stavbě Berlínské zdi v roce 1961 byl silně omezen i průchod pěších. Po znovusjednocení Německa byla střední část zcela rekonstruována s ocelovým rámem. Provoz linky U1 byl obnoven v roce 1995.
Berlín se chlubí i rozsáhlými zelenými plochami. K nejznámějším patří např. Tiergarten, ležící v centru města.
Kultura
Berlín se vyznačuje velkým počtem kulturních a vědeckých zařízení, z nichž některé dosáhly velké známosti a popularity i v zahraničí. Kulturní pestrost a tolerance se přitom traduje hlavně z doby Západního Berlína, který se stal v tomto smyslu „svobodným“ městem podle hesla „pro každého něco“. V 21. století se rozvinula moderní hudební, taneční a umělecká scéna.
Mladí lidé, mezinárodní umělci a podnikatelé se stále usazují ve městě. Postupně se z Berlína stalo oblíbené světové zábavní centrum.
Rostoucí kulturní vliv města byl podtržen přestěhováním Universal Music Group, která se rozhodla přesunout své sídlo na břehy řeky Sprévy. V roce 2005 byl Berlín jmenován organizací UNESCO jako Město designu a od té doby je součástí sítě Creative Cities Network.
Galerie a muzea
V roce 2011 v Berlíně sídlilo 138 muzeí a více než 400 uměleckých galerií. Soubor pěti z nich na Muzejním ostrově je na seznamu světového dědictví UNESCO. Nachází se v severní části Sprévského ostrova (Spreeinsel). Již v roce 1841 byla tato oblast královským dekretem označena za „čtvrť věnovanou umění a starožitnostem“. Brzy bylo nedaleko Lustgarten vybudováno Staré muzeum. Následovaly Nové muzeum, kde lze zhlédnout bustu královny Nefertiti, Stará národní galerie, Bodeho muzeum a Pergamonské muzeum se slavnou Ištařinou bránou.
Kromě Muzejního ostrova je ve městě mnoho dalších muzeí. Gemäldegalerie Berlin se zaměřuje na obrazy „starých mistrů“ od 13. do 18. století, zatímco Nová Národní galerie, kterou navrhl Ludwig Mies van der Rohe, se specializuje na evropské malířství 20. století. V budově bývalého nádraží Hamburger Bahnhof ve čtvrti Moabit lze spatřit výstavu významných děl moderního a současného umění. V budově Zeughaus bylo otevřeno Deutsches Historisches Museum zabývající se přehledem německých dějin. Bauhaus-Archiv je muzeum designu 20. století ze slavné výtvarné školy Bauhaus. Muzeum Berggruen vystavuje sbírku významného sběratele Heinze Berggruena. Nabízí mimo jiné rozsáhlou škálu děl Picassa, Matisse, Cézanna i Giacomettiho. Kupferstichkabinett Berlin (Muzeum tisku a kreseb) je největší muzeum grafiky v Německu a zároveň jednou ze čtyř nejvýznamnějších sbírek svého druhu na světě. Sbírka obsahuje například návrh pomníku Fridricha II. Pruského od Friedricha Gillyho.
Židovské muzeum disponuje stálou expozicí o dvou tisíciletích německo-židovských dějin. Německé technické muzeum v Berlíně, které sídlí v Kreuzbergu, má velkou sbírku historických technických artefaktů. Museum für Naturkunde vystavuje artefakty přírodní historie. Sídlí poblíž berlínského hlavního nádraží. Uvnitř je možné spatřit největšího dinosaura na světě i zachovalý exemplář Tyrannosaura rexe a praptáka Archaeopteryxe.
Také v Dahlemu je několik muzeí světového umění a kultury, jako například Muzeum asijského umění, Etnologické muzeum, Muzeum evropských kultur a také Spojenecké muzeum. Brücke-Museum vlastní jednu z největších sbírek děl umělců expresionistického hnutí 20. století. V Lichtenbergu, konkrétně v areálu bývalého východoněmeckého ministerstva státní bezpečnosti, se nachází Stasi Museum. Checkpoint Charlie, jeden z nejznámějších hraničních přechodů mezi východním a západním Berlínem, je stále zachován. Soukromé muzeum vystavuje podrobné plány a strategie lidí, kteří se pokusili uprchnout z východu.
O Erotickém muzeu Beate Uhse se tvrdilo, že je největším erotickým muzeem na světě, dokud nebylo v roce 2014 trvale uzavřeno.
V Berlíně lze nalézt velké množství pouličního umění. Stalo se významnou součástí městského kulturního dědictví a má své kořeny v graffiti scéně působící v Kreuzbergu během 80. let 20. století. Samotná Berlínská zeď se stala jednou z njevětších open-air galerií na světě. Zbylý úsek podél řeky Sprévy ve Friedrichshainu stále stojí. Je znám jako East Side Gallery právě díky graffiti z německé historie.
Múzická umění
V Berlíně 44 divadel a scén. Deutsches Theater v obvodu Berlin-Mitte bylo postaveno v letech 1849 až 1850. Od té doby funguje téměř nepřetržitě. Volksbühne (Lidové divadlo) na náměstí Rosa-Luxemburg-Platz bylo postaveno v letech 1913–14, ačkoliv samotná společnost byla založena již v roce 1890. Berliner Ensemble, proslulý hraním děl Bertolta Brechta, byl založen v roce 1949. Schaubühne byla založena v roce 1962. Instituce se v roce 1981 přestěhovala do budovy bývalého kina Universum na bulváru Kurfürstendamm. Friedrichstadt-Palast s kapacitou 1 895 míst a jevištní plochou 2 854 metrů čtverečních je největší divadelní palác v Evropě.
Ve městě působí tři hlavní operní domy: Deutsche Oper (Německá opera), Berliner Staatsoper (Berlínská státní opera) a Komische Oper (Komická opera). Berlínská státní opera na třídě Unter den Linden byla otevřena v roce 1742 a je nejstarší ze všech tří. Komická opera se tradičně specializuje na operety a také sídlí na Unter den Linden. Německá opera byla otevřena v roce 1912 v Charlottenburgu.
Hlavním místem konání hudebních divadelních představení ve městě jsou Theater am Potsdamer Platz a Theater des Westens. V aréně Tempodrom se pořádají koncerty a zábavy inspirované cirkusem. I Admiralspalast v centru má bohatý program různých nejen hudebních akcí.
V Berlíně působí sedm symfonických orchestrů. Berlínští filharmonikové jsou jedním z vůbec nejslavnějších na světě. Sídlí v budově Berlínské filharmonie poblíž Postupimského náměstí v ulici pojmenované po nejdéle sloužícím dirigentovi Berlínských filharmoniků – Herbertu von Karajanovi. Simon Rattle byl jejich hlavním dirigentem v letech 1999 až 2018. Nyní tuto pozici zastává Kirill Petrenko. Konzerthausorchester Berlin byl založen v roce 1952 jako orchestr východního Berlína. Jeho hlavním dirigentem je nyní Ivan Fischer. Dům světových kultur (Haus der Kulturen der Welt) pořádá výstavy zabývající se mezikulturními problémy. Kookaburra a Quatsch Comedy Club jsou známé satirickými a komediálními představeními. V roce 2018 označily The New York Times Berlín jako „pravděpodobně světové hlavní město undergroundové elektronické hudby.“
Noční život
Berlínský noční život je označován jako jeden z nejrozmanitějších a nejživějších na světě. Klub SO36 v Kreuzbergu byl během 70. a 80. let centrem punkové hudby a kultury. V průběhu devadesátých let se město stalo evropským centrem nočního života díky dvacátníkům z celého světa, zejména ze západní a střední Evropy. Po pádu Berlínské zdi mladí squatteři nelegálně obsadili mnoho historických budov v obvodu Berlin-Mitte, bývalém centru východního Berlína. Tak se staly se úrodnou půdou pro undergroundová a kontrakulturní shromáždění.
V centru působí mnoho nočních klubů, včetně Watergate, Tresor či Berghain. KitKatClub a několik dalších podniků je známo večírky otevřenými pohlavnímu styku. O víkendech nemusí zavírat v pevně stanovený čas. Mnoho akcí trvá dlouho do rána nebo dokonce celý víkend. Na střešní terase klubu Weekend Club poblíž náměstí Alexanderplatz se pořádají i noční párty.
Festivaly
Berlín má dlouhou historii gay kultury a je jedním z míst vzniku hnutí za práva LGBT komunity. Bary a kluby pro osoby stejného pohlaví fungovaly již v 80. letech 19. století. Der Eigene, první časopis pro gaye, vznikl v roce 1896. Dnešní Berlín je známý svým příznivým pohledem na homosexuály. V metropoli působí obrovské množství queer klubů a koná se zde také mnoho akcí. Nejznámější a největší jsou Berlin Pride, Christopher Street Day, jeden z největších pochodů za práva homosexuálů, a Lesbian and Gay City Festival v Schönebergu.
Berlínský mezinárodní filmový festival (Berlinale) se pořádá každoročně od roku 1951. Navštěvuje ho asi 500 tisíc lidí, díky čemuž je považován za největší filmový festival na světě co do počtu návštěvníků. Jako hlavní cenu porota uděluje „Zlatého medvěda“.
Během Karnevalu kultur (Karneval der Kulturen), který trvá asi tři dny, se představí většina národností žijících ve městě. Hlavní částí je průvod metropolí. V roce 2019 zaznamenal asi 1,1 milionu účinkujících a diváků.
Festival of Lights (Festival světel) je festival, který se koná každý říjen. Během tohoto festivalu jsou nasvícené různé domy a ulice Berlína, například Braniborská brána nebo Televizní věž.
Berliner Festspiele je série festivalů a výstav konajících se po celý rok. Součástí je i jazzový festival JazzFest Berlin nebo Young Euro Classic, největší mezinárodní festival mládežnických orchestrů. Každý rok se ve městě koná několik technologických a mediálních uměleckých festivalů a konferencí, včetně festivalu umění a digitální kultury Transmediale. Berlín každoročně pořádá jednu z největších silvestrovských oslav na světě. Účastní se jí více než milion lidí. Centrem oslav bývá Braniborská brána, ale různé soukromé ohňostroje lze spatřit po celém městě.
Gastronomie
V Berlíně lze navštívit různorodou škálu restaurací. K roku 2021 se 23 z nich může pyšnit alespoň jednou hvězdičkou v průvodci Michelin, což město řadí na první místo v počtu restaurací s tímto oceněním v Německu. Město disponuje širokou nabídkou vegetariánské a veganské kuchyně a je domovem inovativní kuchařské scény propagující kosmopolitní chutě, místní ingredience, pouliční trhy i food festivaly, jako je Berlin Food Week.
Mnoho místních jídel vychází ze severoněmeckých kulinářských tradic. Často zahrnují i rustikální a vydatná jídla s vepřovým, husím či rybím masem, hráškem, fazolemi, okurkami nebo bramborami. Mezi typicky berlínské pokrmy patří currywurst, který si získal oblibu u stavebních dělníků při poválečné obnově města, karbanátky (Buletten) a koblihy (Berliner Pfannkuchen). Od vysídlenců z území za linií Odra-Nisa se do východní části Německa dostaly i královecké klopsy.
Rozšířené jsou pekárny nabízející různé druhy pečiva. Jeden z největších evropských trhů s lahůdkami se nachází v obchodním domě Kaufhaus des Westens. Mezi největší světové obchody s čokoládou patří Fassbender & Rausch.
Berlínská kuchyně odráží i přistěhovaleckou historii města. Turečtí a arabští přistěhovalci přinesli do města svá jídla, jako je lahmacun či falafel, které jsou běžně v nabídce rychlého občerstvení. Döner kebab, který se v současné podobě poprvé objevil v Berlíně v 70. letech 20. století, se od té doby stal oblíbeným jídlem v Německu i jinde ve světě. Ve městě lze navštívit asijské, řecké a italské restaurace stejně jako španělské tapas bary.
Rekreace
Zoologická zahrada Berlín, starší ze dvou ve městě, byla založena v roce 1844. Je to nejnavštěvovanější zoologická zahrada v Evropě a chová největší počet druhů ze všech institucí svého druhu na světě. Známým a populárním se stalo mládě ledního medvěda Knut. Další zoologická zahrada ve městě, Tierpark Friedrichsfelde, byla založena v roce 1955.
Botanická zahrada Berlín s rozlohou 43 hektarů a přibližně 22 000 různými druhy rostlin je jednou z největších a nejrozmanitějších botanických sbírek na světě. Mezi další zahrady ve městě patří Britzer Garten a Gärten der Welt (Zahrady světa).
Park Tiergarten v centru, který navrhl Peter Joseph Lenné, je jedním z největších a nejoblíbenějších berlínských parků. Viktoriapark v Kreuzbergu nabízí výhled na jižní část Berlína. V parku Treptow stojí památník sovětským vojákům. Volkspark ve Friedrichshainu, který byl otevřen v roce 1848, je nejstarším parkem ve městě. Zahrnuje i různé památky, letní venkovní kino a několik sportovních areálů. Největším otevřeným prostranstvím ve městě i na celém světě je Tempelhofer Feld, které nahradilo bývalé letiště Tempelhof.
Město Postupim leží na jihozápadním okraji Berlína. Až do roku 1918 bylo sídlem pruských králů a německého císaře. Oblast kolem této braniborské metropole je známá řadou kulturních památek. Paláce a parky v Postupimi a Berlíně jsou největší památkou světového dědictví v Německu.
Berlín je také dobře známý pro mnoho kaváren, pouliční hudebníky, plážové bary podél řeky Sprévy, bleší trhy a butiky.
Filmy odehrávající se v Berlíně
Nebe nad Berlínem, 1987
Linie 1, 1988
Lola běží o život, 1998
Good Bye, Lenin!, 2003
Životy těch druhých, 2006
Babylon Berlín, 2017
Sport
Berlín hostil mnoho velkých mezinárodních sportovních akcí. Mezi nejznámější patří Letní olympijské hry 1936. V roce 2006 se ve městě konalo finále Mistrovství světa ve fotbale. Mistrovství světa v atletice 2009 se konalo na Olympiastadionu. Město v letech 2009 a 2016 hostilo Final Four basketbalové Euroligy a bylo jedním z hostitelů šampionátu FIBA EuroBasket 2015. V roce 2015 se Berlín stal místem konání finále Ligy mistrů UEFA.
Každoroční Berlínský maraton je tratí, která drží velké množství rekordů. Koná se od roku 1974 zpravidla poslední neděli v září. Atletický mítink ISTAF byl v letech 1998–2009 součástí prestižního atletického seriálu Zlatá liga. Mellowpark v Köpenicku je jedním z největších skateparků a BMX parků v Evropě. Fan Fest u Braniborské brány, který přitahuje diváky, bývá populárním místem sledování a fandění během velkých sportovních událostí. To platí hlavně pro mezinárodních fotbalové soutěže, jako je Mistrovství Evropy ve fotbale.
V roce 2013 bylo v jednom z více než 2 300 sportovních a fitness klubů zaregistrováno přes 600 000 Berlíňanů. Město vlastní a provozuje více než 60 krytých a venkovních bazénů. V Berlíně také trénuje mnoho olympioniků. Působí zde asi 500 vrcholových sportovců, což činí 15 % všech z Německa. Letních olympijských her v roce 2012 se zúčastnilo 47 z nich. Jen Berlíňané by získali sedm zlatých, dvanáct stříbrných a tři bronzové medaile.
V Berlíně má sídlo několik profesionálních klubů reprezentujících nejvýznamnější týmové sporty v Německu. Nejstarším a nejpopulárnějším fotbalovým klubem Bundesligy se sídlem v Berlíně je Hertha BSC. Byl založen již roku 1896. Tým reprezentoval Berlín už jako zakládající člen Bundesligy v roce 1963. Sídlí na Olympiastadionu. Dalším klubem je 1. FC Union Berlín. Ten byl založen v roce 1966. Klub Berliner FC Dynamo patřil k velmi úspěšným během 80. let v Německé demokratické republice.
V roce 1954 byl založen hokejový klub Eisbären Berlin (Ledoví medvědi Berlín). Sídlí v Mercedes-Benz Arena. Působí v nejvyšší německé ligové soutěži v ledním hokeji – Deutsche Eishockey Liga. Známým basketbalovým klubem je ALBA Berlin.
Osobnosti
Fridrich II. Veliký (1712–1786), pruský král, braniborský kurfiřt a vojevůdce
Alexander von Humboldt (1769–1856), přírodovědec a zakladatel geografie jako emprické vědy
Hermann von Helmholtz (1821–1894), lékař, matematik meteorolog a filozof
Paul Heyse (1830–1914), básník, prozaik, dramatik a překladatel
Georg Simmel (1858–1918), filozof a sociolog
Kurt Tucholsky (1890–1935), novinář, satirik a spisovatel
Walter Benjamin (1892–1940), literární kritik, filozof a překladatel
Marlene Dietrichová (1901–1992), herečka a zpěvačka
Leni Riefenstahlová (1902–2003), režisérka, herečka a tanečnice
Konrad Zuse (1910–1995), informatik
Helmut Newton (1920–2004), fotograf
Götz George (1938–2016), herec
Max Liebermann (1947–1935), malíř
Jochen Schümann (* 1954), jachtař
Nina Hagen (* 1955), herečka a punková zpěvačka
Thomas Häßler (* 1966), fotbalista a fotbalový trenér
Martina Hillová (* 1974), herečka a moderátorka
Jérôme Boateng (* 1988), fotbalista
Odkazy
Reference
Literatura
Související články
Berlínská blokáda
Berlínská zeď
Čtyřmocenský status
Doprava v Berlíně
Východní Berlín
Západní Berlín
Externí odkazy
Oficiální web Berlína
Plán Berlína
Podrobný průvodce Berlínem v češtině
Německé spolkové země
Hlavní města v Evropě
Hanza
Evropská hlavní města kultury
Olympijská města
Města v Německu
Místa spojená s pobělohorským exilem
Sídla na Sprévě
Hlavní města spolkových zemí v Německu |
1372 | https://cs.wikipedia.org/wiki/4.%20%C5%99%C3%ADjen | 4. říjen | 4. říjen je 277. den roku podle gregoriánského kalendáře (278. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 88 dní.
Události
Česko
1423 – Král Zikmund Lucemburský zastavil Moravu v léno svému zeti Albrechtu Habsburskému
1441 – Jan Rokycana svolal sněm do Kutné Hory, kde byly ujednány zásady husitského vyznání závazné pro všechny.
1830 – Šestiletý Bedřich Smetana vyvolal na domácím koncertě v rodné Litomyšli obdiv svou virtuózní hrou na klavír na hudební akademii litomyšlských filosofů s předehrou k Auberově opeře Němá z Portici.
1887 – Knihovna Uměleckoprůmyslového musea v Praze otevřena pro veřejnost
1933 – Sudetoněmecká nacionální socialistická strana se rozpouští den před jejím zakázáním
1936 – Dvořákova 1. symfonie Zlotnické zvony byla poprvé provedena v Brně.
1940 – Premiéra české kriminální komedie Miroslava Cikána Pelikán má alibi
1946 – Do kin přichází válečné drama režiséra Miroslava Cikána Hrdinové mlčí z období druhé světové války.
1950 – Při důlním neštěstí na Dole Michálka v Ostravě zahynulo 36 horníků.
1957 – Po filmech Jan Hus a Jan Žižka uvedl režisér Otakar Vávra v kinech 3. díl husitské trilogie Proti všem.
1967 – V Malostranské besedě proběhla premiéra nejstarší hry Divadla Járy Cimrmana - Akt
1968 – Poražený Alexander Dubček se vrací z Moskvy. Podvolil se jejich podmínkám, cenzura je zpět, nekomunistické strany zakázány
1991 – Federální shromáždění schválilo tzv. velký lustrační zákon.
1992 – Divadlo Járy Cimrmana se stěhuje do Žižkovského divadla.
2002 – V pražském Žižkovském divadle proběhla premiéra hry Divadla Járy Cimrmana - Afrika.
Svět
1209 – Papež Inocent III. korunuje v Římě Ottu z Wittelsbachu německým králem
1302 – Válka mezi Byzantskou říší a Benátskou republikou skončila
1535 – Luteránský kazatel William Tyndale přeložil Bibli a londýnský tiskař Miles Coverdale (47) vydal první anglický překlad Bible
1582 – Papež Řehoř XIII. zavedl v Itálii, Polsku, Portugalsku a Španělsku gregoriánský kalendář. Po 4. říjnu hned následoval 15. říjen.
1824 – Mexiko přijalo novou ústavu a stalo se federální republikou.
1830 – Vyhlášení nezávislosti Belgie na Nizozemsku.
1870 – V Los Angeles je založena Kalifornská Universita (University of California)
1883 – Orient expres se svými luxusními spacími a jídelními vozy se vydává z Paříže na svou první cestu do Istanbulu a spojuje tak Evropu s Tureckem
1957 – Byla vypuštěna první umělé družice Země Sputnik 1 z kosmodromu Bajkonur. Začala tím kosmická éra lidstva.
1958 – Pátá republika Francie
1978 – Ve vatikánské bazilice Sv. Petra se konal pohřeb papeže Jana Pavla I.
1993 – Český ministr zahraničí Josef Zieleniec podepisuje v Lucemburku asociační dohodu o přidružení České republiky k Evropskému hospodářství
2001 – Tupolev Tu-154 Sibiřských aerolinií spadl do Černého moře po zásahu ukrajinskou střelou S-200. Zahynulo 78 osob.
2004 – Soukromá vesmírná loď SpaceShipOne podruhé v pěti dnech překonala hranice vesmíru a získala tak cenu Ansari X Prize.
2007 – Skotská policie objevila obraz od Leonarda Da Vinciho Madonna s vřetenem, který byl před čtyřmi lety ukraden ze zámku Drumlanrig a jehož cena se odhaduje na 30 miliónů liber (přes miliardu korun). V souvislosti s krádeží zatkla čtyři muže.
2010 – U maďarského města Ajka došlo k protržení hráze odkaliště. Zemřelo deset lidí, přes 130 bylo zraněno, těžce zasaženy byla ves Kolontár a město Devecser, a došlo ke kontaminaci dvou řek.
2021 – Došlo k rozsáhlému globálnímu výpadku sociálních sítí Facebook, Instagram a WhatsApp. S problémy se potýkal i mobilní operátor Vodafone.
Narození
Česko
1720 – Matyáš František Chorinský z Ledské, první brněnský biskup († 30. října 1786)
1753 – František Jan Tomsa, spisovatel, publicista, překladatel († 17. listopadu 1814)
1777 – Dominik František Kynský, učitel, kněz, básník a překladatel († 15. prosince 1848)
1799 – Vincenz Priessnitz, rakousko-moravský zakladatel lázní Jeseník († 28. listopadu 1851)
1824 – Vincenc Vávra Haštalský, novinář a překladatel († 6. srpna 1877)
1844 – Franz Hantschel, český, německy píšící lékař a vlastivědný pracovník († 23. února 1940)
1853
František Pastrnek, český jazykovědec, slavista († 17. února 1940)
Karel Knittl, skladatel a dirigent († 17. března 1907)
1856 – Karel Thir, historik, archivář († 4. dubna 1931)
1862 – František Mašek, československý politik († 31. března 1950)
1867
František Václav Krejčí, český spisovatel, novinář a politik († 30. září 1941)
Přemysl Šámal, politik, účastník protirakouského a protinacistického odboje († 9. března 1941)
1880 – Kurt Brass, československý politik německé národnosti († 14. dubna 1964)
1897 – Miloslav Holý, malíř († 3. března 1974)
1900 – Václav Krška, scenárista a režisér († 17. listopadu 1969)
1902 – Willi Ströminger, portrétní fotograf a herec († 17. listopadu 1985)
1906 – Ladislav Pešek, filmový a divadelní herec († 13. července 1986)
1909 – František Kopečný, bohemista a slavista († 27. března 1990)
1910
Zdeněk Kaňák, dirigent, sbormistr a pedagog († 4. října 1991)
Adolf Branald, spisovatel a dramatik († 28. září 2008)
Otto Eckert, sochař a keramik († 1. ledna 1995)
František Rauch, klavírista a pedagog († 23. září 1996)
1911 – František Vojtek, kněz, jezuita, filozof († 22. července 1981)
1912 – Vladimír Kadlec, ekonom, vysokoškolský pedagog, ministr školství († 3. dubna 1998)
1913 – Štěpán Urban, skladatel a esperantský básník († 4. května 1974)
1916 – Ladislav Šimůnek, československý fotbalový reprezentant († 7. prosince 1969)
1921 – František Maňas, hudební skladatel a dirigent († 21. prosince 2004)
1923 – František Řehák, divadelní a filmový herec († 28. června 2017)
1925 – Milan Hašek, český biolog, lékař a imunolog († 14. listopadu 1984)
1927 – Vladimír Kobranov, československý hokejista, účastník ZOH 1948, mistr světa a Evropy 1949 († 25. října 2015)
1930 – Přemysl Charvát, český dirigent († 20. listopadu 2005)
1933 – Miloš Matras, horolezec, zasloužilý mistr sportu († 31. května 1970)
1936 – Jiří Karel, český archeolog a historik
1939 – Angelo Michajlov, český hudebník a hudební skladatel bulharského původu († 7. července 1998)
1942 – Karel Masopust, československý hokejový obránce
1949 – Vojtěch Mojžíš, hudební skladatel
1967 – Miloš Urban, spisovatel, překladatel a redaktor
1970 – Martin Vaniak, fotbalista
1979 – Václav Neužil, divadelní, filmový a televizní herec
1980
Tomáš Rosický, fotbalista
Michael Beran, herec
1981 – Tomáš Břínek (alias TMBK), grafik, fotograf a hudebník
1985 – Matouš Ruml, herec
1986 – Nikol Štíbrová, herečka a zpěvačka
1995
Mikolas Josef, písničkář, producent, zpěvák a multiinstrumentalista
Šimon Szathmáry, hokejový obránce
Svět
1160 – Adéla Francouzská, milenka anglického krále Jindřicha II. († 1213)
1276 – Markéta Brabantská (1276–1311), lucemburská hraběnka, manželka císaře Jindřicha VII. († 14. prosince 1311)
1289 – Ludvík X. Francouzský, francouzský král († 5. června 1316)
1379 – Jindřich III. Kastilský, kastilský král († 25. prosince 1406)
1472 – Lucas Cranach starší, německý renesanční malíř († 16. října 1553)
1515 – Lucas Cranach mladší, německý malíř († 25. ledna 1586)
1542 – Svatý Robert Bellarmino, italský teolog a kardinál († 17. září 1621)
1550 – Karel IX. Švédský, švédský král († 30. října 1611)
1570 – Péter Pázmány, ostřihomský biskup, kardinál, zakladatel univerzity v Trnavě († 19. března 1637)
1585 – Anna Tyrolská, římskoněmecká císařovna, česká a uherská královna jako manželka Matyáša Habsburského († 14. prosince 1618)
1626 – Richard Cromwell, lord protektor Anglie, Skotska a Irska († 12. července 1712)
1720 – Giovanni Battista Piranesi, italský rytec, archeolog, architekt († 9. listopadu 1778)
1741 – Franciszek Karpiński, polský básník († 16. září 1825)
1760 – Alexander Rudnay, slovenský katolický kněz, biskup a kardinál († 13. září 1831)
1769 – Alexej Andrejevič Arakčejev, ruský generál († 3. května 1834)
1779 – Léopold Aimon, francouzský skladatel († 2. února 1866)
1787 – François Guizot, francouzský historik a politik († 12. září 1874)
1810 – Eliza McCardle Johnsonová, manželka 17. prezidenta USA Andrewa Johnsona († 15. ledna 1876)
1813 – Antonio García Gutiérrez, španělský romantický dramatik a básník († 26. srpna 1884)
1814 – Jean-François Millet, francouzský malíř († 20. ledna 1875)
1816 – Eugène Pottier, francouzský básník a revolucionář († 6. listopadu 1887)
1822 – Rutherford B. Hayes, 19. prezident Spojených států († 17. ledna 1893)
1826 – Augusta Württemberská, německá princezna († 3. prosince 1898)
1836 – Piet Cronje, búrský generál († 4. února 1911)
1837 – Elizabeth Jane Gardnerová, francouzská malířka († 28. ledna 1922)
1841 – Marie Bavorská, bavorská princezna a poslední královna obojí Sicílie († 19. ledna 1925)
1850 – Júlio Zeferino Schultz Xavier, portugalský kontradmirál († 1939)
1854 – Michael Pupin, americko-srbský fyzik a vynálezce († 12. března 1935)
1859 – Vittorio Matteo Corcos, italský malíř († 8. listopadu 1933)
1861 – Frederic Remington, americký malíř († 26. prosince 1909)
1864 – Eleonora Fugger von Babenhausen, rakouská prominentka a kronikářka rodu Fuggerů († 1. března 1945)
1872 – Juliusz Tarnawa-Malczewski, polský generál († 1940)
1881
George Constantinescu, rumunský konstruktér zbraní († 11. prosince 1965)
Otto Ville Kuusinen, finský a sovětský politik a básník († 17. května 1964)
Anna Munro, skotská sufražetka († 11. září 1962)
Walther von Brauchitsch, vrchní velitel německé armády († 18. října 1948)
1886 – Erich Fellgiebel, německý generál, účastník atentátu na Hitlera († 4. září 1944)
1889
John Brendan Kelly, americký veslař, který získal tři zlaté olympijské medaile († 20. června 1960)
Franciszek Sikorski, polský generál († 1940)
1892 – Engelbert Dollfuß, rakouský kancléř († 25. července 1934)
1894
Józef Beck, polský ministr zahraničí († 5. června 1944)
Frans Gunnar Bengtsson, švédský spisovatel († 19. prosince 1954)
1895
Buster Keaton, americký filmový komik († 1. února 1966)
Richard Sorge, sovětský špion v Japonsku († 7. listopadu 1944)
1899 – Franz Jonas, 7. prezident Rakouska († 24. dubna 1974)
1900 – Bruno Restel, provinciál České provincie Tovaryšstva Ježíšova († 14. července 1983)
1903
John Vincent Atanasoff, americký fyzik a vynálezce († 15. června 1995)
Medard Boss, švýcarský psycholog († 21. prosince 1990)
Ernst Kaltenbrunner, rakouský nacista († 16. října 1946)
1906 – Eitel Cantoni, uruguayský automobilový závodník († 6. června 1997)
1916 – Vitalij Lazarevič Ginzburg, ruský fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku († 8. listopadu 2009)
1918
Ken’iči Fukui, japonský chemik, Nobelova cena za chemii 1981 († 9. ledna 1998)
Giovanni Cheli, italský kardinál († 8. února 2013)
1922 – Gianna Beretta Molla, italská světice († 28. dubna 1962)
1923 – Charlton Heston, americký filmový herec († 5. dubna 2008)
1924 – Georgij Chosroevič Šachnazarov, právník, politolog, politik a spisovatel arménského původu († 15. ledna 2001)
1929 – Milorad Ekmečić, srbský historik († 29. srpna 2015)
1930 – Andrej Marinc, slovinský politik
1931 – Richard Rorty, americký filozof († 8. června 2007)
1933 – Georges Astalos, francouzský spisovatel, básník a dramatik († 27. dubna 2014)
1936 – Hannu Salama, finský romanopisec
1937 – Franz Vranitzky, kancléř Rakouska
1938 – Kurt Wüthrich, švýcarský chemik, oceněný Nobelovou cenou
1939 – Ivan Mauger, novozélandský motocyklový plochodrážní jezdec
1940 – Steve Swallow, americký jazzový baskytarista, kontrabasista a skladatel
1941
Ivan Dieška, (česko)slovenský horolezec, funkcionář, publicista a spisovatel († 10. prosince 2006)
Anne Rice, americká spisovatelka († 11. prosince 2021)
Robert Wilson, americký avantgardní divadelní režisér a dramatik
1942 – Jóhanna Sigurðardóttir, islandská politička
1944
Rocío Dúrcal, španělská herečka a zpěvačka († 26. března 2006)
Eddie Gomez, portorický kontrabasista
1946
Bridget St John, britská zpěvačka a písničkářka
Susan Sarandon, americká herečka
1947
Jim Fielder, americký baskytarista
Dežo Ursiny, slovenský zpěvák a skladatel († 2. května 1995)
1949
Armand Assante, americký herec, malíř, básník a pedagog
Luis Sepúlveda, chilský spisovatel, režisér, novinář a politik († 16. dubna 2020)
1951
Norbert Sattler, rakouský vodní slalomář († 19. ledna 2023)
Vytautas Vičiulis, litevský umělec († 3. března 1989)
1953
Tchéky Karyo, francouzský herec
Andreas Vollenweider, švýcarský hudebník
1954 – Scott Yanow, americký hudební publicista
1955 – János Bán, maďarský herec
1956
Georgi Bliznaški, předseda vlády Bulharska
Christoph Waltz, rakouský herec
Hans van Breukelen, nizozemský fotbalista
1967 – Liev Schreiber, americký herec
1969 – Abraham Benrubi, americký herec
1972 – Cut Chemist, americký diskžokej
1976 – Alicia Silverstone, americká herečka
1977 – Ana Johnsson, švédská zpěvačka
1979
Rachael Leigh Cook, americká herečka
Björn Phau, německý tenista
1981 – Justin Williams, kanadský hokejista
1982 – Cecilia Anderssonová, švédská hokejistka
1984 – Lena Katinová, ruská zpěvačka dua Tatu
1988
Magdaléna Rybáriková, slovenská tenistka
Melissa Benoist, americká herečka
1989
Tessa Worleyová, francouzská lyžařka
Dakota Johnson, americká herečka a modelka
1990 – Nela Pocisková, slovenská televizní a muzikálová herečka a zpěvačka
1991 – Leigh-Anne Pinnock, členka anglické dívčí skupiny Little mix
Úmrtí
Česko
1757 – Jiří Benda, tkadlec a vesnický muzikant, zakladatel hudebního rodu (* 25. dubna 1686)
1876 – Jan Krouský, organizátor hospodářského života na Mladoboleslavsku (* 18. února 1814)
1884 – Filip Stanislav Kodym, populárně-vědecký spisovatel (* 1. května 1811)
1896 – Julius Grégr, český politik (* 19. prosince 1831)
1897 – Ladislav Bradáč, hudební skladatel (* 8. prosince 1870)
1909 – Karel Lier, herec (* 14. listopadu 1845)
1911
Victor Hadwiger, německý spisovatel žijící v Čechách (* 6. prosince 1878)
Ignát Wurm, moravský kněz, politik a etnograf (* 12. července 1825)
1913 – Karel IV. kníže ze Schwarzenbergu, český šlechtic a politik (* 1. července 1859)
1926 – Bohumil Vojáček, český kontrabasista (* 10. června 1857)
1933 – Ján Janček, československý politik slovenské národnosti (* 13. února 1881)
1934 – Jan Žáček, český advokát a politik (* 31. května 1849)
1941
Otakar Klapka, český právník, pražský primátor (* 27. dubna 1891)
Jindřich Klečka, ilegální radiotelegrafista ÚVODu (* 7. dubna 1913)
1953 – Karel Holan, malíř (* 4. prosince 1893)
1969 – Arnold Winkler, rakouský historik (* 3. května 1882)
1972 – Jan Roth, český kameraman (* 10. listopadu 1899)
1982 – Václav Kaplický, spisovatel (* 28. srpna 1895)
1985 – Jozef Herda, československý zápasník, stříbrná medaile OH 1936 (* 21. dubna 1910)
1991 – Zdeněk Kaňák, dirigent, sbormistr a pedagog (* 4. října 1910)
2000 – Ludvík Ráža, režisér a scenárista (* 3. září 1929)
2001
Antonín Máša, český spisovatel, scenárista, dramatik, režisér (* 22. července 1935)
Jiří Němec, klinický psycholog, filosof, překladatel, publicista a jeden z iniciátorů Charty 77 (* 18. října 1932)
2002 – Hana Prošková, česká spisovatelka (* 30. listopadu 1924)
2006 – František Fajtl, voják, pilot, účastník bojů 2. světové války na několika frontách (* 20. srpna 1912)
2014 – Nina Jiránková, česká herečka (* 1. října 1927)
2017 – Vladimír Renčín, český kreslíř, ilustrátor a karikaturista (* 6. prosince 1941)
Svět
1160 – Konstancie Kastilská, francouzská královna (* asi 1141)
1250 – Heřman VI. Bádenský, rakouský a štýrský vévoda (* asi 1225)
1497
Benozzo Gozzoli, italský malíř (* 1420)
Jan Aragonský a Kastilský, španělský následník trůnu (* 28. června 1478)
1568 – Jacob Arcadelt, franko-vlámský renesanční hudební skladatel (* 1507)
1582 – Terezie od Ježíše, španělská mystička a světice (* 28. března 1515)
1606 – Giovanni Maria Butteri, italský manýristický malíř (* 1540)
1611 – Karel II. Lotrinský, velitel Katolické ligy (* 26. března 1554)
1629 – Heribert Rosweyde, nizozemský jezuitský hagiograf (* 20. ledna 1569)
1631 – Žofie Meklenburská, dánská královna (* 4. září 1557)
1638 – František Hyacint Savojský, savojský vévoda (* 14. září 1632)
1646 – Thomas Howard z Arundelu, anglický šlechtic, sběratel umění (* 7. července 1585)
1660 – Francesco Albani, italský barokní malíř (* 17. března nebo 17. srpna 1578)
1669 – Rembrandt, nizozemský malíř (* 15. července 1606)
1743 – John Campbell, 2. vévoda z Argyllu, britský státník a skotský šlechtic (* 10. října 1680)
1747 – Amaro Pargo, španělský pirát (* 3. května 1678)
1749 – František Trenck, rakouský vojenský velitel (* 1. ledna 1711)
1772 – Augustin Ehrensvärd, švédský architekt (* 25. září 1710)
1758 – Giuseppe Antonio Brescianello, italský hudební skladatel a houslista (* kolem 1690)
1806 – Franz Samuel Karpe, slovinský filosof (* 17. listopadu 1747)
1889 – André-Adolphe-Eugène Disdéri, francouzský portrétní fotograf (* 28. března 1819)
1903 – Otto Weininger, rakouský filosof a spisovatel (* 3. dubna 1880)
1904 – Frédéric Auguste Bartholdi, francouzský sochař (* 2. srpna 1834)
1938 – Nikolaj Vladimirovič Někrasov, ruský novinář, esperantista (* 18. prosince 1900)
1944 – Fritz Weiss, jazzový hudebník (* 28. září 1919)
1945 – Anežka Marie Toskánská, rakouská arcivévodkyně (* 26. března 1891)
1947 – Max Planck, německý fyzik, nositel Nobelovy ceny (* 23. dubna 1858)
1949 – Karol Mederly, slovenský politik (* 6. června 1887)
1951 – Henrietta Lacksová, dárce buněčné kultury HeLa (* 18. srpna 1920)
1955 – Alexandros Papagos, řecký politik a polní maršál (* 9. února 1883)
1958 – Albert von Beckh, SS-Gruppenführer (* 5. února 1870)
1961 – Max Weber, americký malíř a sochař (* 18. dubna 1881)
1969 – Léon Brillouin, francouzský fyzik (* 7. srpna 1889)
1970 – Janis Joplin, americká zpěvačka (* 19. ledna 1943)
1975 – May Suttonová, americká tenistka (* 25. září 1886)
1980 – Pjotr Mašerov, první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Běloruska (* 26. února 1918)
1982
Ahmad Hasan al-Bakr, prezident Iráku (* 1. července 1914)
Glenn Gould, kanadský klavírista (* 25. září 1932)
1988 – Carlo Carretto, italský spisovatel (* 2. dubna 1910)
1989 – Graham Chapman, britský komik a spisovatel, člen skupiny Monty Python (* 8. ledna 1941)
1993 – Jerzy Broszkiewicz, polský spisovatel a dramatik (* 6. června 1922)
1996
Silvio Piola, italský fotbalista (* 29. září 1913)
Tim N. Gidal, německý novinářský fotograf (* 18. května 1909)
1998 – Tony Shelly, novozélandský automobilový závodník, účastník Formule 1 (* 2. února 1937)
1999 – Art Farmer, americký trumpetista (* 21. srpna 1928)
2000 – Michael Smith, kanadský chemik, Nobelova cena za chemii 1993 (* 26. dubna 1932)
2004
Michael Grant, anglický historik a numismatik (* 21. ledna 1914)
Gordon Cooper, americký astronaut (* 6. března 1927)
2006 – Don Thompson, britský olympijský vítěz na 50 km chůze (* 20. ledna 1933)
2009
Günther Rall, německý letec, stíhací eso Luftwaffe během druhé světové války (* 10. března 1918)
Veikko Huovinen, finský spisovatel (* 7. května 1927)
Bernhard Gröschel, německý jazykovědec, slavista a vysokoškolský pedagog (* 19. července 1939)
2010
Josef Rötzer, rakouský lékař, tvůrce symptotermální metody přirozeného plánování rodičovství (* 21. března 1920)
Ladislav Snopek, slovenský sochař (* 10. prosince 1919)
2013 – Võ Nguyên Giáp, vietnamský generál a státník (* 25. srpna 1911)
2014
Konrad Boehmer, německý hudební skladatel (* 24. května 1941)
Paul Revere, americký varhaník (* 7. ledna 1938)
Jean-Claude Duvalier, prezident Republiky Haiti (* 3. července 1951)
Svátky
Česko
František, Fráňa, Franc
Edvin
Katolický kalendář
Svatý František z Assisi
Svět
Mezinárodní den zvířat
Světový den lidských sídel
Austrálie: Labor Day (Svátek práce)
Lesotho: Státní svátek
Pranostiky
Česko
Svatý František zahání lidi do chýšek.
Reference
Externí odkazy
Říjnové dny |
1379 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Komunistick%C3%A1%20strana%20%C4%8Ceskoslovenska | Komunistická strana Československa | Komunistická strana Československa (KSČ) byla v letech 1921–1992 krajně levicová totalitní politická strana v Československu, organizační součást Komunistické internacionály („Kominterny“, KI) a v letech 1948–1989 držitelka veškeré politické moci ve státě (byla definovaná tehdejší Ústavou jako „vedoucí síla ve společnosti i ve státě“).
Podle českého zákona o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993 šlo o organizaci zločinnou a zavrženíhodnou. Jejím právním nástupcem je Komunistická strana Čech a Moravy, na Slovensku to byla Strana demokratické levice.
Vznik, 20. a 30. léta
KSČ vznikla v roce v důsledku ideologického rozkolu uvnitř tehdy vládnoucí Československé sociální demokracie. Šlo o rozpory mezi umírněným státotvorným vedením strany a marxisticko-leninskou opozicí, která se hlásila ke Komunistické internacionále a usilovala o komunistickou revoluci. Opoziční část, která měla podporu většiny členské základny, se sešla na sjezdu v září roku 1920, ustavila se jako ČSDSD-levice a přijala samostatný politický program. V říjnu téhož roku pak 23 poslanců tohoto křídla vytvořilo svůj vlastní poslanecký klub. V reakci na to podal sociálnědemokratický premiér Tusar demisi, vláda padla a nahradila jí dočasná, úřednická vláda složená z nestraníků. Rozkol sociálně demokratické strany byl prakticky dovršen sjezdem zbytku strany v listopadu 1920, na kterém byl přijat nový Dělnický hospodářský program a byly odmítnuty zásady Komunistické internacionály. Na počátku prosince 1920 došlo mezi těmito frakcemi k otevřenému a násilnému střetu o majetek strany, který byl podle tehdejších zvyklostí zapsán jako majetek umírněného předsedy strany Antonína Němce (politické strany tehdy nemohly vlastnit nemovitosti). Stoupenci radikálního směru proto obsadili sídlo sociální demokracie v Lidovém domě násilím, ale státní moc se přiklonila na stranu umírněného křídla a Lidový dům vyklidila policie. V reakci na to radikální levice vyhlásila generální stávku, která však byla ozbrojenými silami potlačena a několik účastníků bylo zastřeleno.
Ustavující sjezd KSČ se konal ve dnech 14. až 16. května 1921 ve velkém sále Národního domu v Karlíně. Vlastní sjezd probíhal 15. a 16. května, předcházela mu sobotní předporada výkonného výboru Československé sociálně demokratické strany dělnické (levice) a volba předsednictva sjezdu. Toho se zúčastnilo 569 delegátů, kteří zastupovali zhruba 350 tisíc levicových sociálních demokratů. Nový výkonný výbor na své schůzi 16. 5. 1921 zvolil předsedou Václava Šturce, místopředsedou Bohumíra Šmerala a druhým místopředsedou Václava Bolena. Předsedou kontrolní komise byl zvolen František Hovorka, pokladníkem pak prozatímně Josef Skalák.
KSČ na svou stranu přetáhla 2/3 voličů sociální demokracie. V době svého vzniku byla v absolutních i relativních číslech jednou z největších komunistických stran na světě a muselo se s ní počítat i na domácí scéně, když v parlamentních volbách v roce 1925 skončila na druhém místě s 934 223 hlasy a 41 mandáty. V roce 1925 došlo k prvním krokům delšího procesu „bolševizace“, což znamenalo utužení programové závislosti na KI (a s tím i na Komunistické straně Sovětského svazu (KSSS)).
Vnitrostranický puč a podřízení se Kominterně
Na V. sjezdu KSČ z 18. až 23. února 1929 konaném v holešovické Domovině se jejího vedení zmocnili tzv. „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem, který prosazoval podřízení se direktivnímu řízení z Moskvy, v duchu Leninovy „revoluční vojenské organizace“. Protože sjezd byl svolán narychlo a za zády dosavadního vedení, aby o něm nevědělo, neúčastnilo se ho. Z KSČ pak byli nepohodlní členové vyloučeni, a to i poslanci v parlamentu. Odešla pak i většina zakládajících členů a intelektuálové v čele s Aloisem Munou, kteří pak založili vlastní KSČ: leninovci. Ačkoli oslabená, uniformní KSČ v následných říjnových parlamentních volbách toho roku získala 753 220 hlasů a skončila celkově čtvrtá s 30 mandáty. Svou pozici, co do počtu mandátů, si podržela i ve volbách v roce 1935, kdy pro ni hlasovalo 849 495 voličů.
Zpočátku KSČ kritizovala vládu za přístup k sudetským Němcům a hájila jejich právo na sebeurčení. V polovině 30. let ale komunisté na příkaz Kominterny otočili a začali hájit demokratické Československo proti nacismu.
Komunistické satelitní organizace
S třídní a proletářskou výchovou se mělo dítě setkat již v raných letech svého života skrze působení matky, kterou podchycovalo ženské hnutí uvnitř strany pod názvem ženodděl. Na komunistickou stranu bylo přímo napojeno dětské hnutí Mladí průkopníci a mládežnický Komsomol. Velice blízko dětskému hnutí stál Rudý skauting a Rudý tramping (Skauti práce, Spartakovi skauti) a Federace proletářské tělovýchovy (FDTJ, později FPT). Oblíbenou složkou sportovních organizací byli tzv. proletářští cyklisté, využívaní jako rychlé spojky a kolportéři letáků.
Právě tzv. borci (znalí bojových sportů) byli spolu s dostatečně indoktrinovanými komsomolci a mladými straníky agitováni do paramilitárních jednotek strany: Proletářské sebeobrany, Modrých blůz a Pořadatelských sborů KSČ, jejichž hlavní činností byla ochrana stranických schůzí, rozbíjení schůzí politických oponentů (za pomoci fyzického násilí), potyčky s pořádkovými jednotkami při demonstračních pochodech.
Na komsomol byla volně navázána tzv. Komunistická studentská frakce (Kostufra) sdružující levicové studenty sympatizující s komunistickým hnutím. Proletkult inspirovaný avantgardními proudy a sovětskými vzory byl založen již v létě 1921. Jeho náplní bylo pořádání osvětových akcí (nejčastěji formou přednášek). Na III. sjezdu KSČ byl nahrazen agitačně propagačním oddělením (agitprop). K Proletkultu měl blízko Svaz proletářských bezvěrců pro šíření ateismu a antiklerikalismu. Platformou pro obdivovatele SSSR se stal Svaz přátel SSSR. Na umělecko-kulturním poli působila také Levá fronta a Dělničtí divadelní ochotníci.
Cílem Rudé pomoci (později přejmenované na Solidarita — sdružení na obranu práv a pro sociální pomoc) bylo podněcování k tzv. proletářské solidaritě, zajišťování finanční podpory stávkujícím, členům či sympatizantům ohroženým chudobou, finanční pomoc perzekvovaným komunistům a jejich rodinám včetně hrazení služeb právního zástupce. Vedle těchto organizací fungovaly Rudé odbory (MVS) a Hnutí nezaměstnaných.
Na nízkopříjmové obyvatelstvo cílila síť družstevních prodejen se sportovním vybavením napojených na struktury FDTJ/FPT s názvem Sporttěl. Konzumní družstvo Včela představovalo síť prodejen, které měly nabízet cenově dostupné potraviny a základní spotřební zboží. Dalším indoktrinačním nástrojem byly letní tábory, které vedle výletů, her, koupání a vydatné stravy poskytovaly zdarma pro děti z nouzových kolonií či potomky nezaměstnaných rodičů přednášky na témata jako třeba „postavení proletářských dětí v kapitalistických státech“, „válečné nebezpečí“, „fašismus“ apod. Na konci roku 1938 byla KSČ oficiálně rozpuštěna, její vedení odešlo do Moskevského exilu a komunistické hnutí skončilo v ilegalitě až do konce druhé světové války. Zrovna tak došlo na podzim roku 1938 k likvidaci komunistických spolků.
Za druhé světové války a po válce
V období druhé republiky (1938–1939) byla 20. října 1938 úředně činnost KSČ zastavena a strana přešla do ilegality. Na počátku druhé světové války po dobu trvání německo-sovětského paktu o neútočení od srpna 1939 do června 1941 se v souladu s pokyny z Moskvy oficiálně nezapojila do odboje proti okupaci Československa. Podle instrukcí z Moskvy českoslovenští komunisté tvrdili, že komunismus i nacismus mají společný cíl - zničit kapitalismus, a útočili na exilového prezidenta Edvarda Beneše a "britské plutokraty". Po napadení SSSR a jeho vstupu do války se však stala významnou silou domácího i zahraničního protinacistického odboje. Již v prvopočátcích se snažili komunističtí představitelé v čele s Klementem Gottwaldem dosáhnout dominantního postavení ve vedení odboje a prosazovat obnovení poválečného Československa pod vlivem stalinského SSSR. Během války zahynulo 30 000 čs. komunistů.
V březnu 1945 jednali komunisté jednali s představiteli československého exilu pod vedením Edvarda Beneše. Výsledkem byl vznik Národní fronty Čechů a Slováků, 4. dubna 1945 byla jmenována První vláda Zdeňka Fierlingera, ve které měli komunisté (včetně Komunistické strany Slovenska osm křesel včetně dvou místopředsedů (Gottwald a Viliam Široký).
Kdy 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, nacházely se špičky KSČ v Košicích na osvobozeném Slovensku. Zpráva o vypuknutí povstání je zdrtila - možnost, že k osvobození Prahy od okupantů dojde bez přispění komunistů a Sovětského svazu se komunistům příliš nehodila do plánů na uchvácení moci v Československu. Předseda komunistů a náměstek předsedy vlády Klement Gottwald si stěžoval: "Naši nejlepší lidé přijdou na konci války zbytečně o život. Kromě toho hrozí, že se Američané a Britové dostanou do Prahy dříve než Malinovský a Koněv." Václav Kopecký se obával, že to umožní Benešovi klást komunistům podmínky. Gottwald a předseda vlády Zdeněk Fierlinger (který byl členem Československé sociální demokracie, ale ve skutečnosti hájil zájmy komunistů) naléhali prostřednictvím sovětského velvyslance Valeriana Zorina na Stalina, aby zajistil, že americká armáda nedorazí do Prahy dříve než sovětská.
Jako významná odbojová síla podporovaná Sovětským svazem se KSČ v roce 1945 stala součástí Druhé vlády Zdeňka Fierlingera. Všech osm komunistických členů první vlády zastávalo stejné posty i ve druhé vládě. KSČ souhlasila s iniciativou ČSSD znárodnit průmysl a služby nad 50 zaměstnanců a celé bankovnictví. Neprotestovala ani proti záměru presidenta Beneše neobnovit agrární stranu.
Již během války, za podpory SSSR a vzorové bolševické Všesvazové komunistické strany se KSČ připravovala k převzetí moci a likvidaci demokracie v Československu: k nastolení vlády jedné strany.
Převzetí moci jí usnadnilo vítězství ve volbách 1946 (přesněji v českých zemích, kde získala 40 % hlasů; na Slovensku utrpěla sesterská Komunistická strana Slovenska ziskem přes 30 % porážku od Demokratické strany, která zvítězila s 62 %, v celostátním měřítku komunisté získali 38 % hlasů). Dále pracovala na postupném obsazování klíčových postů v armádě a Sboru národní bezpečnosti komunisty či jejich sympatizanty a ve vytváření vlastních právním řádem neupravených a formálně apolitických ozbrojených Lidových milicí. KSČ měla své tajné agenty a sympatizanty ve všech ostatních politických stranách. Na podzim 1947 pod vedením Gustáva Husáka prosadila částečnou likvidaci Demokratické strany, jejíž vedení údajně uzavřelo dohodu o podpoře s představiteli bývalého Slovenského státu.
Únorový puč a 50. léta
Převzít moc se KSČ podařilo 25. února 1948 (tzv. Vítězný únor), přičemž jí k tomu napomohla chybná taktika demokratických stran, které si sice uvědomily vážnost situace, ale příliš spoléhaly na prezidenta republiky Edvarda Beneše. Ten pod nátlakem přijal veškeré komunistické požadavky a Národní shromáždění 11. března 1948 vyslovilo rekonstruované Gottwaldově vládě, již bez pouhý den předtím zesnulého ministra zahraničí Jana Masaryka, důvěru všemi hlasy 230 přítomných poslanců.
Na přelomu 40. a 50. let procházela strana značnými změnami. V první polovině roku 1948 KSČ pokračovala v politice otevřených dveří a nabírala do svých řad stále nové členy, takže počet straníků přesáhl dva miliony. V létě 1948 došlo ke sloučení se sociální demokracií. Vedení strany se podle sovětského vzoru rozhodlo od října 1948 provést plošnou prověrku členstva. Prověrka měla zajistit lepší třídní složení strany, protože při širokém náboru se sem dostala řada lidí, kteří členství považovali za nutné pro svoji další kariéru. Mezi těmito bylo mnoho úředníků a KSČ postupně ztrácela svůj proklamovaný dělnický charakter. Prověrka měla stranu zbavit také těch, kteří byli členy jen nominálně, pasivně, lidí nehodných být členem pokrokové strany. Prověrka, jejíž hlavní část proběhla během října, nepřinesla kýžený výsledek. Vyloučených či vyškrtnutých bylo zanedbatelné procento, jiní členové byli prověřeni s lhůtou tří nebo šesti měsíců, což znamenalo, že za tuto dobu měli prokázat svoje odhodlání a schopnosti být plnohodnotnými straníky.
Hned po únoru 1948 byla Československá strana národně socialistická přejmenována na Československou stranu socialistickou a do vedení, stejně jako v Československé straně lidové, prosazeni lidé loajální politice KSČ. Československá sociální demokracie byla pohlcena KSČ, jejím členům byla zaslána poštou komunistická legitimace a odmítnutí bylo důvodem k doživotnímu pronásledování nejen dotyčného sociálního demokrata, ale i celé jeho rodiny. Obě strany ČSS a ČSL se tak na 40 let staly vazaly v rámci Národní fronty, do níž pak byly zařazeny i společenské organizace.
V období teroru (1948–1954) bylo popraveno 241 lidí – obětí justičních vražd. Další stovkylidí zemřely ve vězení nebo při pokusu o útěk za hranice. Oběťmi represí byli členové západního (ale částečně i východního) odboje, dále kněží, podnikatelé, soukromí rolníci, živnostníci (soukromníci) a intelektuálové. Mnoho režimu nepohodlných lidí bylo vyhozeno ze zaměstnání nebo posláno do faktického vyhnanství do pohraničí. V rámci stalinské teze o zostřování třídního boje a zřejmě také jako trest za neúspěch snahy o připojení Izraele k SSSR byli popraveni i někteří členové KSČ, včetně generálního tajemníka Rudolfa Slánského.
Reformní rok 1956 se v KSČ prakticky neprojevil. Čeští komunisté i nadále pronásledovali a perzekvovali své odpůrce. Popravovat z politických důvodů však přestal již prezident Antonín Novotný (posledním takto popraveným byl Vladivoj Tomek dne 17. listopadu 1960). Toto pronásledování bylo kontinuální (s výjimkou roku 1968 a začátku roku 1969) až do listopadových událostí 1989, byť v 60. letech došlo k obecně výraznému zmírnění a ani zpřísnění v době normalizace už nevrátilo situaci k hrůznému teroru z 50. let.
Pražské jaro
Reforma KSČ zdola začala až v první polovině 60. let a vyvrcholila za pražského jara 1968. Obrodný proces, který i přes značné zmírnění situace nikdy neměl ambice vrátit zemi demokracii, byl ukončen invazí vojsk Varšavské smlouvy (SSSR, Maďarsko, NDR, Polsko, Bulharsko) 21. srpna 1968, o níž KSČ vydala Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968. Následovala okupace a éru tzv. omezené suverenity státu zcela ukončil až odsun sovětských vojsk v létě 1991.
„Normalizace“
V dubnu 1969 bylo reformistické vedení nahrazeno centristy (Gustáv Husák), kteří pod vlivem neostalinských ideologů, jako byl Vasil Biľak, posílili dogmatickou orientaci v duchu umírněnějšího stalinismu, tzv. „brežněvizmu“, jejímž základem byla doktrína omezené suverenity zemí sovětského bloku, tj. Varšavské smlouvy. Sovětská okupace byla komunisty prezentována jako bratrská a internacionální pomoc a obrodný proces jako kontrarevoluce. XIV. sjezd KSČ v roce 1971 již konstatoval odvrácení dosud nejvážnějšího ohrožení mocenských pozic komunistů. Důsledkem bylo odstranění většiny svobod nejen z doby Pražského jara, ale i z období postupného uvolňování v období 1958–1967. V průběhu stranických čistek pak byla velká část členů vyloučena či vyškrtnuta ze strany. Čistkami bylo v tomto období postiženo na 600 000 občanů. KSČ se tak změnila ze strany s vlastní ideologií na organizaci pro spolupráci s okupační mocí.
Politický režim značně přituhl, o čemž svědčí pronásledování signatářů Charty 77, jejichž provolání k československým představitelům v roce 1977 obsahující výzvy k dialogu o demokratizaci mělo za následek novou vlnu represí, mimo jiné akci StB pod názvem Asanace.
Na sovětskou perestrojku (1985–1991) reagovala KSČ značně pasivně a až do demokratického zvratu v roce 1989 se KSČ, na rozdíl od některých jiných „bratrských stran“, prakticky nezměnila.
V období těsně před listopadovým převratem měla KSČ cca 1,5 milionu členů. Byla masovou všelidovou stranou.
Po listopadu 1989
Po listopadu 1989 se KSČ přejmenovala na KSČS a na sjezdu v roce 1990 se přetvořila ve federaci nově založené KSČM a KSS. Komunistická strana Slovenska se přejmenovala na Stranu demokratickej ľavice (SDL) a osamostatnila se ještě před rozpadem Československa. Federální KSČS tak zanikla 7. dubna 1992.
Nástupnickou organizací KSČ je v České republice Komunistická strana Čech a Moravy; je mimoparlamentní stranou, jejíž podpora v parlamentních volbách od poloviny 90. let kolísá mezi 3,6 % a 22 %. KSČM má i v současnosti nejpočetnější členskou základnu, i když to je jen zlomek počtu členů ve srovnání s předlistopadovou KSČ.
Kromě KSČM existuje v České republice i řada dalších komunistických stran, zpravidla vyznávají ještě výrazněji stalinistickou ideologii, a jejich význam je okrajový, většinou se ani voleb neúčastní.
V roce 2006 vznikla také senátní komise, která měla prozkoumat, zda činnost a stanovy KSČM neporušují právní řád České republiky.
Členská základna KSČ
Po vzniku strany v roce 1921 členská základna tvořila většinu členů sociální demokracie. V době prvního sjezdu KSČ v únoru 1923 měla strana 132 000 členů. Po boleševizaci strany na V. sjezdu v roce 1929 počet členů klesl na 40 tisíc. V březnu 1945 měla strana 475 000 členů, do února 1948 počet členů překročil 1,4 milionu.
Do roku 1948 byli členy strany přesvědčení komunisté, obvykle dělníci, často ale i takzvaná pracující inteligence, poté byla členská základna tvořena lidmi napříč společností. Po uchopení moci komunisty roku 1948 začalo do strany vstupovat velké množství lidí kvůli kariéře (například úředníci ve státní správě), s čímž se strana potýkala po celou dobu své vlády. Do konce roku 1948 dosáhl počet členů téměř 2,5 milionu.
Počet členů kariérních a nikoli přesvědčených začal ještě více stoupat od začátku šedesátých let a nejvíce v období normalizace, což se projevilo masovým odchodem členů hned roku 1989 a v dalších letech. V roce 1989 dosahoval počet členů (1 538 179) a včetně kandidátů na členství v KSČ cca 1,7 milionu.
Vedoucí představitelé KSČ
Označení nejvyšší funkce se v průběhu času měnilo. Stranu vedl v letech 1921–1945 a 1971–1989 generální tajemník, v letech 1945–1953 a 1989–1990 předseda a v letech 1953–1971 první tajemník. Nejvyšším stranickým orgánem byl Ústřední výbor.
Vedoucí představitelé:
Václav Šturc (1921–1922)
Alois Muna (1922–1924)
Josef Haken (1924–1926)
Bohumil Jílek (1926–1929)
Klement Gottwald (1929–1945 generální tajemník, 1945–1953 předseda), Rudolf Slánský (1945–1951 generální tajemník)
Antonín Novotný (1953–1968)
Alexander Dubček (1968–1969)
Gustáv Husák (1969–1987)
Miloš Jakeš (1987 – 24. listopadu 1989)
Karel Urbánek (24. listopadu – 20. prosince 1989)
Ladislav Adamec (21. prosince 1989 – 1. září 1990)
Sjezdy KSČ
Ustavující sjezd KSČ – 14. až 16. května 1921
Slučovací sjezd KSČ – 30. října až 2. listopadu 1921
1. sjezd KSČ – 2. až 5. února 1923
2. sjezd KSČ – 1924
3. sjezd KSČ – 1925
4. sjezd KSČ – 1927
5. sjezd KSČ – 1929
6. sjezd KSČ – 1931
7. sjezd KSČ – 1936
8. sjezd KSČ – 28. až 31. března 1946 (konal se ve velkém sále Paláce Lucerna)
9. sjezd KSČ – 25. až 29. května 1949
10. sjezd KSČ – 11. až 15. června 1954
11. sjezd KSČ – 18. až 21. června 1958
12. sjezd KSČ – 4. až 8. prosince 1962
13. sjezd KSČ – 31. května až 4. června 1966
14. mimořádný sjezd KSČ (Vysočanský) – 22. srpna 1968
14. sjezd KSČ – 25. až 29. května 1971
15. sjezd KSČ – 12. až 16. dubna 1976
16. sjezd KSČ – 6. až 10. dubna 1981
17. sjezd KSČ – 24. až 28. března 1986
18. mimořádný sjezd KSČ – 20. až 21. prosince 1989
18. sjezd KSČS – 3. až 4. listopadu 1990
Volební výsledky a zastoupení v zákonodárných sborech
Volební výsledky strany do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění, resp. Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Počet hlasů a mandátů je za celou ČSR (později ČSFR). Celkový počet mandátů ve sněmovně se během existence strany měnil. Do voleb v letech 1948, 1954, 1960, 1964, 1968, 1971, 1976, 1981 a 1986 kandidovala strana vždy na jediné a jednotné kandidátce Národní fronty.
Celostátní / federální volby
Zemské a republikové volby
Zastupitelstvo / ZNV země České
Zastupitelstvo / ZNV země Moravskoslezské
Zastupitelstvo země Podkarpatoruské
Zastupitelstvo země Slovenské / Slovenská národní rada
Česká národní rada
Přidružené mládežnické organizace
Československý svaz mládeže (ČSM) v letech 1949–1968
Socialistický svaz mládeže (SSM) v letech 1970–1989
Ozbrojené složky
Lidové milice – komunistická paramilitární organizace
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
HEMZA, Tomáš. Rozhodující síla strany. Aparát UV KSČ v éře Antonína Novotného (1953–1967). Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019. 330 s. (print), (online).
ŠTEFEK, Martin. Kádry rozhodují, ovšem. Předjaří, pražské jaro a počátky normalizace v proměnách systému ÚV KSČ. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019. 151 s. (print), (online).
HANZLÍK, František. Tajné služby na cestě KSČ k moci 1945-1948: Únor 1948 – výsledek nerovného zápasu. Praha: Academia, 2021. ISBN 978-80-200-3125-9.
Související články
Komunistická strana Československa (leninovci)
Komunismus
Stalinismus
Únorový převrat
Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968
Komunistická strana Čech a Moravy
Komunistický svaz mládeže
Komunistická strana Československa (1995)
Komunistická strana Československa – Československá strana práce
Rudé právo
Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu
Externí odkazy
Historie KSČ na totalita.cz
Dějiny KSČ a jejich antikomunistické falzifikace – Videozáznam přednášky komunistické historičky doc. PhDr. Hany Kračmarové, CSc.
Průběh únorové krize – na serveru libri.cz
Rozprava v parlamentu 1946
Československo za stalinismu (1948–1953)
Složení vedoucích orgánů KSČ na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů
Zaniklé komunistické strany
Komunistické strany v Československu
Politické strany za první republiky
Národní fronta Čechů a Slováků
Zločinecké organizace
Politické strany založené roku 1921
Politické strany zaniklé roku 1990
Sekce Kominterny |
1388 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vincenc%20Jarol%C3%ADmek | Vincenc Jarolímek | Vincenc Jarolímek (také uváděný jako Čeněk Jarolímek, 25. června 1846 Pardubice – 14. prosince 1921 Praha-Vinohrady) byl český matematik.
Život
Vincenc Jarolímek se narodil v Pardubicích, kde byl jeho otec Vincenc Jarolímek učitelem na hlavní škole a později na reálce. Nižší reálkou prošel v Pardubicích a poté pokračoval ve studiu na vyšší reálce v Kutné Hoře a v Písku. V roce 1863 se stal posluchačem na pražské technice, kde studoval strojnictví. Pod vlivem svého profesora Gustava Schmida opustil nakrátko matematiku a věnoval se strojnictví. V roce 1867 nastoupil jako praktikant do Ringhofferovy strojnické továrny na Smíchově. Láska k matematice a náklonnost k učitelskému povolání však už o rok později převládly a Vincenc Jarolímek přijal místo asistenta deskriptivní geometrie na reálce v Písku. V roce 1869 se tam stává suplentem a čtyři roky nato skutečným profesorem. Rok 1891 znamenal pro Jarolímka jmenování na místo ředitele na reálce v Hradci Králové, odkud v roce 1893 přešel do Prahy na reálku v Karlíně a v roce 1895 na reálku v Ječné ulici. V roce 1904 byl povolán na Moravu, aby se stal po J. Slavíkovi zemským školním inspektorem. Současně pak od roku 1905 působil na České vysoké škole technické v Brně, kde se habilitoval pro syntetickou geometrii. V roce 1907 vyvstala na pražské technice potřeba nové stolice pro deskriptivní geometrii. Vincenc Jarolímek byl jmenován řádným profesorem a jeho působiště se přesunulo z Moravy do Čech, kde ostatně daný předmět od roku 1906 suploval. Zde setrval až do roku 1915, kdy odešel do penze.
Z mnoha spolků v nichž se Vincenc Jarolímek aktivně angažoval lze jmenovat následující: dopisující člen České akademie, člen Jednoty českých matematiků a fyziků nebo mimořádný člen Královské české společnosti nauk.
Vincenc Jarolímek je autorem učebnic Deskriptivní geometrie pro vyšší školy reálné (1875) a dále učebnic geometrie pro různé třídy reálných škol. Společně s B. Procházkou vydal v roce 1909 učebnici Deskriptivní geometrie pro vysoké školy technické. Nákladem České matice technické vyšly rovněž čtyři svazky spisu Základové geometrie polohy v rovině a v prostoru.
Zemřel roku 1921 a byl pohřben na Vinohradském hřbitově.
Ocenění díla
V roce 1914 mu byl udělen čestný titul doktora technických věd (Dr.h.c.) Českého vysokého učení technického v Praze .
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Pedagogové vysokých škol v Česku
Čeští matematici
Držitelé čestných doktorátů ČVUT
Narození v roce 1846
Úmrtí v roce 1921
Muži
Narození 25. června
Narození v Pardubicích
Úmrtí na Vinohradech
Úmrtí 14. prosince
Pohřbení na Vinohradském hřbitově |
1396 | https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny%20Spojen%C3%A9ho%20kr%C3%A1lovstv%C3%AD | Dějiny Spojeného království | Spojené království Velké Británie a Severního Irska () je západoevropský stát, který zahrnuje Anglii, Skotsko, Wales na ostrově Velká Británie, a severovýchodní část ostrova Irsko, Severní Irsko. Zbytek tohoto ostrova (dnes Irská republika) byl součástí Spojeného království více než sto let.
Stát se prakticky zformoval do dnešní podoby Zákonem o unii z roku 1707, který spojil Anglický a Skotský parlament a vytvořil tak Spojené království Velké Británie. Roku 1800 pak následoval Zákon o unii, jímž bylo k tomuto státu připojeno Irské království, čímž vzniklo Spojené království Velké Británie a Irska.
Roku 1922 získal nezávislost Irský svobodný stát, který však ponechal Severní Irsko jako součást Spojeného království. Výsledkem bylo, že od roku 1927 nese tento stát oficiální název Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Často se ale nepřesně zkracuje na „Británie“, „Anglie“, „VB“ nebo „UK“.
Před vznikem Británie
Příslušníci druhu Homo sapiens na britských ostrovech jsou doloženi nálezem ceremoniálního pohřbu z doby před asi 30 tisíci lety. Poslední doba ledová však zřejmě učinila ostrovy neobyvatelnými pro lidi. Stálé osídlení se předpokládá od jejího skončení před asi 11 700 lety. Od neolitu se obyvatelé ostrovů zapojovali do mezinárodního obchodu. V době bronzové se zde vyskytoval lid kultury se zvoncovitými poháry a v jižní Anglii vznikl nejznámější prehistorický monument Velké Británie, komplex menhirů a kamenných kruhů Stonehenge, starý asi 4000 let. Na konci prehistorické doby byly ostrovy obývány keltskými národy, které sem přišly kolem roku 800 př. n. l. a přinesly halštatskou kulturu. Keltskou Británii napadl Julius Caesar v rámci svého galského tažení dvěma výpravami v letech 55 až 54 př. n. l. Plně si Římané jih Velké Británie podrobili Claudiovou výpravou z let 43 až 47. Keltské protiřímské povstání z roku 61, vedené Boudiccou, bylo potlačeno. Později za císaře Hadriána Římané jižní Británii opevnili ze severu Hadriánovým valem proti severobritským kmenům, jako byli Piktové. Roku 287 Británii od říše odtrhl vzbouřený důstojník Carausius, avšak roku 296 byla znovu Římany dobyta. V době římské nadvlády byly Britské ostrovy počínaje 3. stoletím částečně pokřesťanštěny. Baštou křesťanství se stalo zejména Irsko se svou svébytnou mnišskou kulturou. Římskou nadvládu nad Británií v době hroutící se západní části impéria ukončila armádní vzpoura z roku 409. Po pádu římské moci na ostrovy pronikaly Germánské kmeny z dnešního severního Německa, souhrnně označované jako Anglosasové (Anglové, Sasové, Jutové a Frísové). Jejich jazyk je základem dnešní angličtiny. Britské ostrovy byly v té době politicky nejednotné, byly však položeny základy pozdějšího Skotského království, které vzešlo z království Dál Riata, vzniklého v 6. století. V 7. století vykrystalizovalo sedm nejdůležitějších anglosaských království v dnešní Anglii, a to Wessex, Sussex, Essex, Northumbrie, Mercie, Východní Anglie a Kent. V tomto období bylo také dovršeno pokřesťanštění ostrovů, nejprve Irska v 6. století vlivem sv. Patrika, a pak dalších oblastí hlavně zásluhou iroskotských misionářů.
Roku 789 došlo k prvnímu nájezdu loupeživých Vikingů (Norů a Dánů) na východní pobřeží Velké Británie. Dánská invaze ve východní Anglii roku 865, kterou vedli Halfdan Ragnarsson a Ivar Bezkostý, pak znamenala začátek trvalé přítomnosti Vikingů v Anglii. Jejich hlavním protivníkem tehdy byl wessexský král Alfréd Veliký, jemuž se podařilo udržet západní část Anglie a založit zde mocenské centrum, jež lze považovat za počátek anglického království. Králi Athelstanovi se po roce 926 dokonce na čas podařilo podrobit většinu území Velké Británie. Smrt Eduarda Vyznavače roku 1066 přivodila dynastickou krizi, na kterou sousedé anglosaského království Dánové a Normané reagovali invazí. Poslední anglosaský král Harold II. odrazil Dány, avšak vylodění normanského vévody Viléma Dobyvatele již nedokázal čelit. Bitva u Hastingsu 14. října 1066 znamenala Haroldovu smrt a podrobení Anglie Normanům. Francouzsky mluvící Normané postupně zabrali velkou část Británie, přinesli na ostrovy gotickou kulturu a feudální řád a do roku 1204 spojili Velkou Británii do jednoho celku s Normandií, a tím i Francií. Založeny byly tehdy univerzity v Oxfordu a Cambridgi.
Potopení Bílé lodi (1120) s jediným dědicem trůnu Vilémem Aethelingem na palubě způsobilo vymření normanské dynastie a roku 1154 nastoupila, v osobě Jindřicha II., dynastie Plantagenetů. Vypuzený irský král Diarmait Mac Murchada si Jindřicha II. přizval na pomoc proti svému konkurentu, jímž byl velekrál Ruaidrí Ua Conchobair, a následující normanská invaze do Irska znamenala začátek nároků anglických vládců na Irsko. Slabý král Jan Bezzemek ztratil počátkem 13. století většinu pevninských držav ve prospěch francouzského krále, a byl pak roku 1215 anglickými velmoži donucen přijmout Velkou listinu práv a svobod (Magna charta libertatum), omezující královskou moc a považovanou někdy za zárodek budoucí britské konstituční monarchie. Eduard I. v letech 1276 až 1284 dobyl pro Anglii Wales, dlouho politicky roztříštěný a až ve 13. století sjednocený knížaty Gwyneddu.
Vymření Kapetovců ve Francii roku 1328 umožnilo anglickému králi Eduardu III. vznést nárok na pařížský trůn. Tím vyvolané politické napětí roku 1337 vyústilo ve stoletou válku s Francií, jež s přestávkami trvala do roku 1453. Přes řadu úspěchů, jako byly bitvy u Kresčaku (1346) či u Agincourtu (1415), byli Angličané poraženi a ztratili většinu zbylých držav ve Francii. Následkem byly i spory o následnictví, jež později vyústily v boje o trůn mezi dvěma větvemi Plantagenetů, Lancastery a Yorky, označované podle květů v erbech obou rodů jako války růží (1455–1487). Bitva u Bosworthu, v níž padl Richard III. z rodu Yorků, války růží ukončila nástupem nové dynastie: v osobě Jindřicha VII. na anglický trůn usedli Tudorovci.
V době počínající reformace se Jindřich VIII. vzepřel papeži, aby dosáhl rozvodu s Kateřinou Aragonskou. Tím roku 1534 zahájil anglickou reformaci. V Anglii a Walesu se prosadila státní Anglikánská církev, ve Skotsku radikálnější kalvinistická Skotská církev a Irsko zůstalo převážně katolické. Marie I. se neúspěšně pokusila vrátit Anglii ke katolictví. Nahradila ji protestantka Alžběta I., do jejíž vlády spadá odražení španělského pokusu o invazi, znamenající počátek dlouhodobé britské námořní převahy nad ostatními velmocemi. Anglie si brzy nárokovala první zámořská území objevená mořeplavci, jako byli Walter Raleigh nebo Francis Drake. Roku 1600 vznikla Východoindická společnost, klíčová kolonizační instituce. Symbolem alžbětinského kulturního rozkvětu bylo dílo dramatika Williama Shakespeara. Alžbětou Tudorovci vymřeli a trůn roku 1603 zdědil skotský král Jakub VI. Stuart. Ekonomické a náboženské rozpory, jež Stuartovci zdědili z předchozí epochy, vedly ke třem občanským válkám let 1642–1651, popravě krále Karla I. (1649), dočasnému vyhlášení Anglické republiky a protektorátu Olivera Cromwella. Restaurace stuartovců vyvrcholila roku 1660. Katolického krále Jakuba II. však svrhla slavná revoluce vedená radikálními protestanty (1688) a na trůn se dostal protestant Vilém III. Oranžský. To provázely masakry katolíků v Irsku. Důsledkem bylo i oslabení královské moci na úkor parlamentu. Kulturně však šla země zjevně nahoru, ve vědě (Isaac Newton) i filozofii (John Locke). Již před slavnou revolucí se též ustavily zárodky prvních politických stran, whigů a toryů.
Roku 1707 bylo Zákonem o unii připojeno Skotsko. To bývá považováno za datum vzniku Spojeného království.
Nástup hannoverské dynastie
Po smrti královny Anny (1702–1714) z rodu Stuartovců, na britský trůn nastoupil její nejbližší příbuzný, protestant Jiří I. (1714–1727), původem z Německa, člen hannoverské dynastie. Jeho nezájem o politické události ve Velké Británii byl předurčen jeho původem a neznalostí angličtiny. Veškerou politickou moc tak v zemi fakticky získali členové parlamentu, přesněji řečeno jeho dvě politické frakce strany Whigů. Novou dynastii zpočátku ohrožovala nová vlna jakobitských povstání, ta však skončila bitvou u Cullodenu (1745), poslední regulérní pozemní bitvou na půdě Velké Británie. Porážka povstání, jež měla zázemí ve Skotsku, nakonec vedla zejména k podrobení Skotska Angličany.
Jiří II. (1727–1760) přenechával faktickou vládu svému ministerskému předsedovi. Robert Walpole položil základy k funkci britského ministerského předsedy poté, co složil z členů Parlamentu svůj vlastní ministerský kabinet (po prasknutí tzv. jihomořské bubliny na burze, před nímž předtím marně varoval). Panovník měl od té doby ceremoniální funkci, hlavní výkonnou moc získal ministerský předseda. Británie též rozšířila svou koloniální říši zabráním území po celém světě, nejdůležitější místo zaujímalo 13 amerických kolonií na východním pobřeží. Britové se úspěšně prosazovali i v Kanadě nebo v Indii. Za Jiřího II. se Británie rovněž zúčastnila Sedmileté války (1756–1763), v níž porazila Francii. Válce předcházel velký mezinárodně politický přesun, tzv. „zvrat aliancí“, který ukončil 250 let trvající nepřátelství mezi Francií a Rakouskem a z Pruska učinil spojence Británie. Navzdory krvavé bilanci tohoto konfliktu, někdy označovaného za “nultou světovou válku”, se však velmocenské poměry na kontinentě de facto nepohly ani o píď. Jedním z mála reálných výsledků této války bylo, že Británie zaujala postavení první průmyslové, obchodní a námořní velmoci Evropy a tím pádem i světa.
Jiří III. (vládl 1760-1820), třetí hannoverský panovník Británie, se na rozdíl od svých dvou předchůdců v Británii již narodil a angličtina byla jeho rodným jazykem. Za jeho vlády nabral na obrátkách proces průmyslové revoluce, Británie čelila vzpouře severoamerických kolonií a zapojila se do napoleonských válek. Vláda prvních tří hannoverských panovníků byla provázena kulturním rozkvětem, který symbolizovali spisovatelé Daniel Defoe, Jonathan Swift či Walter Scott.
Vztahy mezi třinácti severoamerickými koloniemi a koloniálním centrem v Londýně se zhoršily během 60. a 70. let. Zdrojem napětí byly britské pokusy zdaňovat americké kolonisty bez jejich souhlasu, které pocházely většinou z britského parlamentu. Akty odporu (např. známé Bostonské pití čaje roku 1773) v roce 1775 přerostly v ozbrojenou revoluci a začala americká válka za nezávislost. V roce 1776 Američané deklarovali nezávislost Spojených států amerických. Po zastavení britské invazní armády v roce 1777 vytvořili spojenectví s Francií. Britská armáda během války ovládala jen hrstku pobřežních měst. Válka těžce devastovala britské rozpočty a rozvracela celou společnost, což roku 1881 mj. vedlo k tzv. Gordonovým nepokojům, což byla vzpoura protestantů proti zrovnoprávnění katolíků. V říjnu 1781 se lord Cornwallis vzdal u Yorktownu ve Virginii, čímž byla válka ztracena. V roce 1783 byla podepsána Pařížská smlouva, která formálně ukončila válku a uznala nezávislost Spojených států. Při návratu bojů v letech 1812-14 nicméně Britové uhájili Kanadu.
Ztráta třinácti kolonií, nejlidnatějších z celé Britské říše, znamenala přechod mezi „první“ a „druhou“ koloniální říší. Británie svou pozornost přesunula na Asii, Pacifik a později Afriku. V Pacifiku se zájem soustředil na Austrálii, kterou pro Evropu objevil britský mořeplavec James Cook roku 1770. Na vědecké cestě do jižního Pacifiku v roce 1778 sepsal Joseph Banks pro vládu zprávu, v níž došel k závěru, že by se Austrálie hodila jako trestanecká kolonie. V roce 1787 do Austrálie Britové vypravili první zásilku odsouzených.
Průmyslová revoluce
Záváděním mechanizace výroby a rozvojem velkých manufaktur Velká Británie jako jedna z prvních zemí v Evropě vstoupila do průmyslové revoluce. Dostatek surovin z jejích kolonií urychloval tento celospolečenský proces. Stejně tak postupovala i modernizace výroby zemědělské, způsobující příliv pracovní síly do britských průmyslových center. Velká Británie se zmocnila vedoucí úlohy mezi industrializovanými zeměmi. Británii učinil epicentrem průmyslové revoluce i technologický pokrok: právě v Británii vznikly dva klíčové vynálezy, parní stroj Jamese Watta a parní lokomotiva Richarda Trevithicka, již významně zdokonalil jiný Brit, George Stephenson. Významný byl též vynález portlandského cementu Josepha Aspdina (1824) nebo Bessemerova procesu výroby oceli, který objevil Henry Bessemer roku 1856.
Po ztrátě 13 amerických kolonií a revoluci ve Francii v roce 1789 započala se organizovanost a emancipace dělnických vrstev v britské společnosti. Vznikly první dělnické organizace, jejich existence byla však záhy ilegalizována.
Uprostřed průmyslové revoluce se rozvíjel také nový druh myšlení. Reprezentoval ho především Adam Smith, často označovaný za zakladatele moderní ekonomie. Ve své práci Bohatství národů zdůraznil roli volného trhu, z něhož podle Smitha jedině plyne bohatství, nikoli z mocenské politiky. Kniha měla i značný politický dopad a ovlivnila způsob britské kolonizace – Britové se soustředili více na prosazování obchodního systému než na tradiční politické ovládnutí kolonie (typické pro Portugalce a Španěly, kteří koloniální éru s náskokem zahajovali). Tento rozdílný způsob kolonizace měl dalekosáhlé důsledky pro celé světové dějiny. Osvobozené britské kolonie (USA, Kanada, Austrálie, JAR) se na rozdíl od jiných stávaly většinou velmi dynamickými státy.
Nárůst obchodu mezi nově nezávislými Spojenými státy a Británií po roce 1783 potvrdil Smithův názor, že politická kontrola není pro ekonomický úspěch nezbytná a podle toho Britové dále postupovaly a na rozdíl od jiných koloniálních říší udělovali koloniím nezřídka vyšší statut nezávislosti, díky čemuž na rozdíl od jiných své impérium, byť v oslabené, symbolické formě, uchovaly – v podobě Commonwealthu.
Napoleonské války
Britská vláda reagovala na vypuknutí francouzské revoluce v roce 1789 nejprve umírněně. Když na kontinentu v roce 1792 vypukla válka mezi revoluční Francií a konzervativními monarchiemi, zpočátku zůstala neutrální. Až poprava francouzského krále Ludvíka XVI. a především hrozba francouzské invaze do Nizozemska pobídla Británii k tomu vyhlásit Francii válku. Ve válečném stavu setrvaly obě mocnosti dalších 23 let, s výjimkou krátkého období 1802-1803.
V 90. letech Britové opakovaně porazili Francii na moři, ale neodvážili se významných pozemních operací. Vše změnila expanzivní politika nového francouzského císaře Napoleona Bonaparta. Britové se právem začali obávat jeho pokusu se vylodit přímo na ostrovech. Tomu však zabránil admirál Horatio Nelson, když roku 1805 rozdrtil francouzské a španělské loďstvo u Trafalgaru. Po této bitvě byla hrozba francouzské invaze prakticky nulová.
Napoleon reagoval roku 1806 tím, že vydal Berlínský dekret, jímž vyhlašoval tzv. kontinentální blokádu, jež měla znemožnit Británii obchodovat s Evropou a rozbít tak její obchodní hegemonii. To se mu však, díky britské námořní moci, nepodařilo, byť se Britové prozatím neodvažovali odpovědět vojensky. To se změnilo roku 1808, kdy ve Španělsku vypuklo protinapoleonské povstání. Britská armáda vedená vévodou z Wellingtonu se vylodila ve Španělsku a do roku 1814 vytlačila Francouze z Pyrenejského poloostrova. Vzápětí Wellington napadl jižní Francii. Napoleon kapituloval, avšak po uprchnutí z internace na ostrově Elba se pokusil znovu získat moc. Wellington ho definitivně porazil v bitvě u Waterloo roku 1815.
V bezprostřední reakci na napoleonské války došlo k ekonomické krizi a britská vláda sáhla k represivním zákonům, v obavě z možných revolučních nálad. Na konci 20. let 19. století ale většinu odvolala poté, co se ekonomika stabilizovala a obavy z revolučního výbuchu ustoupily.
Reformy v 19. století
Po neúspěšném irském povstání z roku 1798 bylo zákony o unii Velké Británie a Irska s účinností od roku 1801 zrušeno Irské království, které bylo připojeno k Velké Británii, čímž vzniklo Spojené království Velké Británie a Irska.
Jiří IV. vládl nejprve jako regent (1811–20), poté, co jeho otec a předchůdce propadl psychické poruše. V letech 1820–30 pak seděl na trůně. Rozhodl se zasahovat do politických událostí mnohem méně než jeho otec. Zavedl dodnes respektovaný princip, že král přijme jako premiéra osobu, která má většinu v poslanecké sněmovně, bez ohledu na to, zda ho král osobně favorizuje nebo ne. Jeho bratr Vilém IV. vládl v letech 1830-37 a do politiky se zapojoval rovněž velmi málo. Za jeho panování ovšem došlo k řadě reforem: byly upraveny zákony o chudobě (poor laws), byla omezena dětská práce, bylo zrušeno otroctví v téměř všech částech Britské říše. Nejdůležitější změny přinesl Reformní zákon z roku 1832, který změnil britský volební systém. Zákon byl navržen Whigy, vedenými premiérem Charlesem Greyem. Setkal se s velkým odporem Toryů zvláště ve Sněmovně lordů. Nicméně pod tlakem veřejného mínění byl nakonec přijat. Zákon přiznal právo na zastoupení v dolní komoře parlamentu velkým městům a odebral je malým obcím, takzvaným rotten boroughs či pocket boroughs, s velmi malým počtem obyvatel, kde zpravidla se stával poslancem majitel pozemku, který volil sám sebe. Vzrostla tak moc střední třídy a došlo ke zvýšení počtu osob, které měly právo volit poslance, o přibližně 50–80%. Volební právo nicméně i po reformě mělo jen asi 6% Britů. Náboženská svoboda byla zajištěna zákonem z roku 1829, který odstranil nejpodstatnější omezení katolíků v Británii (Roman Catholic Relief Act).
Na mezinárodní scéně Británie zasáhla v Portugalsku v roce 1826, kde bránila ústavní vládu. Britové též zasáhli v roce 1827 na straně Řeků, kteří od roku 1824 vedli osvobozeneckou válku proti Osmanské říši.
S pokračující zoufalou pozicí dělnických vrstev začalo ve Velké Británii docházet ke střetům mezi dělníky a ozbrojenými složkami. Vysoká nezaměstnanost a ceny dohnaly některé dělníky až na pokraj hladomoru. Živelným ničením strojů (tzv. luddismus) se snažili dělníci zamezit propouštění. V letech 1837–1848, resp. 1846–1855 tzv. chartistické hnutí pokračovalo ve snaze o sociální emancipaci dělníků, ale také usilovalo o rovné všeobecné hlasovací právo. Jeho tlak nebyl bez výsledků: Roku 1885 smělo volit již asi 56 % dospělých mužů.
Viktoriánská epocha
Dobu stability pro Velkou Británii znamenal začátek vlády královny Viktorie (1837–1901). Za její vlády dosáhla Velká Británie vrcholu své politické a ekonomické moci. Ovládla významná zámořská území, již v roce 1931 přitom vznikl Commonwealth (tzv. Britské společenství národů), zrovnoprávňující některé kolonie s domovskou zemí.
Na začátku své vlády podléhala Viktorie vlivu ministerského předsedy lorda Melbourna. V roce 1840 se provdala za prince Alberta, který v roce 1861 zemřel. Viktorie pokračovala v aktivní roli na poli mezinárodní politiky, často vystupovala jako prostředník při rozhodujících mezinárodních jednáních.
Velký irský hladomor z konce 40. let 19. století, při kterém vláda Roberta Peela neposkytla strádajícím lidem – zejména katolíkům – dostatečnou pomoc, měl více než milion obětí a způsobil dvoumilionovou imigrační vlnu, především do USA. To podpořilo irský nacionalismus, z něhož vzešlo separatistické hnutí feniánů (Irské republikánské bratrstvo), jež se uchylovalo i k terorismu.
V letech 1854–1856 se Velká Británie zúčastnila Krymské války, ve které podpořila Turecko v boji proti Ruské říši. Velká Británie společně s Francií nad Ruskem zvítězila a zamezila dalšímu výraznému ruskému mocenskému růstu. Opiovými válkami si Britové vynutili právo dodávat své opium na čínský trh a získali Hongkong. Jinak v mezinárodní politice zvolila Británie strategii tzv. Skvělé izolace (Splendid isolation). Spočívala v nevázání Británie ve spojenectví s jinými mocnostmi a nezasahování do jejich vzájemných sporů především na evropském kontinentu a soustředění se na vlastní problémy. Definitivně skončila uzavřením britsko-japonského spojenectví v roce 1902. Britská Východoindická společnost svou soukromou armádou ovládla rozsáhlá území v Indii, která ovšem po velkém indickém povstání (1857–1859) musela předat britské koruně. Ke konci dlouhé vlády královny Viktorie se Britové úspěšně účastnili i dělení Afriky a získali zde řadu kolonií od Egypta se Suezským průplavem na severu až po území současné Jihoafrické republiky na samém jihu kontinentu. Na přelomu 19. a 20. století se Velká Británie účastnila búrských válek proti jihoafrickým bělošským osadníkům, při kterých ovládla celou Jižní Afriku. Británie v nich definitivně vyhrála roku 1902, ale jen díky ohromné početní převaze a použití brutálních prostředků včetně koncentračních táborů.
Viktoriánské období přineslo také mimořádný rozvoj vědy a kultury. Michael Faraday zkoumal základy elektromagnetismu, posléze na něj navázal James Clerk Maxwell. James Prescott Joule položil základy termodynamiky. Charles Darwin přišel s teorií evoluce (jeho přelomová práce O původu druhů vyšla roku 1859). Británie stála též v čele snažení literárních, George Gordon Byron se stal klasikem světové poezie, Charles Dickens prózy. Arthur Conan Doyle dal na sklonku viktoriánské éry britské kultuře postavu Sherlocka Holmese. Dobové opojení technikou přetavil do žánru sci-fi Herbert George Wells. Satiricky se s viktoriánskými ideály a morálkou vypořádával George Bernard Shaw nebo Oscar Wilde. Viktoriánská éra byla rovněž dobou zrodu moderního sportu, v Británii vznikl tehdy tenis (první wimbledonský turnaj roku 1877) nebo fotbal (první mezinárodní zápas mezi Anglií a Skotskem hrán roku 1870).
V druhé pol. 19. století bylo volební právo rozšířeno i na dělníky z velkých měst. Nespokojenost dělníků však přetrvala a v roce 1900 vznikla sociálně orientovaná labouristická strana, která se postupně stala hlavní opoziční silou vůči konzervativcům.
Eduardovské období
Eduardovské desetiletí (podle Eduarda VII., vládl 1901–1910) a navazujících několik posledních roků evropského míru bylo vnitropoliticky poznamenáno tlakem na další demokratizační reformy. Liberálové, kteří vládu převzali roku 1906, položili základy britského sociálního státu, čímž reagovali na požadavky odborů a sílící levicové labouristické strany. Lídr liberálů Herbert Henry Asquith byl nejdéle souvisle sloužícím premiérem ve 20. století až do doby, kdy ho v 80. letech překonala Margaret Thatcherová. Stál v čele kabinetu v letech 1908-1916. Přesto klíčovou osobností liberálů a celé epochy byl David Lloyd George.
Britské sufražetky, jako byla Emmeline Pankhurstová, bojovaly za volební právo žen, avšak premiér Asquith dokázal jejich požadavkům vzdorovat.
Vlády se nadále potýkaly s irskou otázkou, ovšem aliance liberálů a labouristů se o irské nacionalisty často opírala.
Zahraniční politika byla poznamenána zvýšeným mezinárodním napětím, zejména konkurencí stále sílícího Německa, na což Britové reagovali posilováním vojenského loďstva i Srdečnou dohodou s Francií a Trojdohodou zahrnující také Rusko.
Eduardovské období je pojem, který není obvykle vymezen Edvardovou smrtí roku 1910 (vystřídal ho Jiří V.), ale za mezník bývá označováno potopení Titanicu, největšího parníku své doby, roku 1912, nebo až vypuknutí první světové války roku 1914.
První světová válka
Konflikt Rakouska-Uherska a Srbska v létě 1914 se velmocím nepodařilo vyřešit ani omezit, postupně se zapojovaly další státy, až 4. srpna i Velká Británie vyhlásila válku Německu poté, co přepadlo Belgii. První světová válka (1914–1918) byla na západní frontě zákopová a opotřebovávací a Britové bojující po boku Francouzů zde utrpěli mnohasettisícové ztráty. Mnoho padlých přinesla také bitva o Gallipoli (1915–1916), katastrofální pokus ovládnout Dardanely. Roku 1916 premiéra Asquitha vystřídal jeho stranický kolega David Lloyd George, který sestavil vládu velké koalice a v duchu totální války zaměřil všechny síly země na boj. V září 1916 Britové na Sommě nasadili vozy Mark I, první bojeschopné tanky světa. Až na německé bombardování (zprvu vzducholoděmi, později letadly) se boje Britským ostrovům vyhnuly, víc lidí tam zemřelo na poválečnou epidemii španělské chřipky. Británie patřila k vítězům, avšak za cenu více než 850 000 padlých.
Meziválečné období
Britské impérium dosáhlo své největší velikosti v roce 1921 získáním mandátu nad bývalými německými a osmanskými územími. Válka však podpořila nacionalismus a separatismus v mnoha částech impéria. V Irsku již roku 1916 proběhlo velikonoční povstání a roku 1919 vypukla partyzánská britsko-irská válka mezi britskými ozbrojenými silami a Irskou republikánskou armádou poté, co hlavní irská strana Sinn Féin vyhlásila nezávislost ostrova. Příměří bylo přijato roku 1921 a následující rok vznikl Irský svobodný stát. Jen část irské provincie Ulster, kde většinu obyvatel tvořili protestantští loajalisté, zůstala součástí Spojeného království jako Severní Irsko.
Válka přinesla mnoho změn ve společnosti a politice. Ženy, jež za války musely přebírat mnoho tradičně mužských činností, získaly volební právo: část žen mohla volit již od roku 1918 a plné rovnoprávnosti u volebních uren dosáhly roku 1928. Liberální stranu, jejíž premiéři boje řídili, brzy po válce z parlamentu vytlačili labouristé. Již poválečné pravicové vlády posilovaly sociální stát, zejména program podpory sociálního bydlení. Prvním labouristickým premiérem se stal Ramsay MacDonald roku 1924, nejdelší dobu v meziválečném období vládl konzervativec Stanley Baldwin.
V kultuře nastoupil mocně film, jeho symbolem se stal britský herec a komik Charlie Chaplin, jakkoli svá největší díla natočil ve Spojených státech, podobně jako britský režisér Alfred Hitchcock. Ovšem i britská literatura zůstala silná, Agatha Christie pokračovala v tradici detektivky, J. R. R. Tolkien stvořil žánr fantasy (byť jeho díla byla doceněna až později). Alexander Fleming objevil roku 1928 penicilin, byť látka se začala v lékařství používat až za druhé světové války.
Velká hospodářská krize zasáhla Británii roku 1931. V Německu dovedla k moci nacisty, které se Baldwinovo a později Chamberlainovo vedení snažilo usmířit politikou appeasementu. Runcimanova mise do českého pohraničí v létě 1938 připravila půdu pro Mnichovskou dohodu, snahu Velké Británie a Francie uspokojit Německo územními ústupky vynucenými na Československu. „Mír pro naši dobu“, jak Mnichov vnímal Neville Chamberlain, však vydržel jen necelý rok. Po německém přepadení britského spojence Polska 1. září 1939 začala druhá světová válka, do které Velká Británie vstoupila 3. září.
Druhá světová válka
Polsko rychle padlo a Němci zaútočili na Francii. Britové poslali na pomoc Francii nejvíce mechanizovanou armádu na světě. Spolu s Francií měli více tanků než Německo. Přesto Německo na jaře 1940 Francii pokořilo a vláda nového britského premiéra Winstona Churchilla jen stěží stačila evakuovat svá vojska z Dunkerku, přičemž na kontinentě musela zanechat veškerá válečná zařízení a zásoby.
Němci plánovali invazi na britské ostrovy, ale nejprve potřebovali dosáhnout vzdušné nadvlády. To se jim však nepodařilo, když v létě 1940 RAF porazila německou Luftwaffe v bitvě o Británii. Díky tomu se pozemní boje Britským ostrovům znovu vyhnuly, ačkoli obyvatelstvo bylo ohrožováno bombardováním i útoky střelami V-1 a V-2.
Japonsko vyhlásilo Británii válku v prosinci 1941, a rychle dobylo Hongkong, Malajsii, Singapur a Barmu. Hrozilo též útokem na Austrálii a Indii. Tíhu boje s Japonci na sebe po svém vstupu do války vzaly Spojené státy. Již předtím ovšem Spojené státy, na základě Zákona o půjčce a pronájmu, začaly poskytovat Británii masivní pomoc (1940). Po vstupu Sovětů do války Churchill uzavřel pevné spojenectví i s nimi a navzdory ideologickým vzdálenostem toto spojenectví vydrželo až do konce války, byť německý diktátor Hitler doufal v opak.
Britské obyvatelstvo všech společenských vrstev válečné úsilí podpořilo, proto se hovoří v britské historiografii o „lidové válce“. Nicméně s touto podporou byly u dělnické třídy otevřeně spjaty požadavky na sociálně spravedlivější uspořádání společnosti po válce. Na tom, že je nezbytné těmto požadavkům po konečném vítězství vyhovět, se shodly všechny hlavní politické strany. Velkou roli sehrála mobilizace žen, které nahradily odvedené muže v mnoha profesích, což ovlivnilo poválečné postavení žen v britské společnosti. Válka také posílila monarchickou ideu, neboť chování královské rodiny během války (neopustila Londýn ani během bombardování) bylo vnímáno jako důstojné a posilující morálku celé země.
K úspěchu západních spojenců značně přispělo i britské rozluštění německé šifry enigma, jež provedl tým pod vedením Alana Turinga. Turing při tom položil základy moderní informatiky a výpočetní techniky.
Britové a jejich západní spojenci se roku 1944 vylodili v Normandii, osvobodili Francii a v květnu 1945 spolu se Sověty ukončili válku v Evropě. Podíleli se také na jednáních o poválečném uspořádání, jako byla Jaltská konference, a dočasně okupovali část Německa. Během jednání o poválečné podobě světa však bylo zřetelné, že Británie vyklízí pozici světové supervelmoci a předává žezlo dvěma novým globálním hegemonům – Spojeným státům a Sovětskému svazu. Ty se po pádu železné opony (což byla známá metafora, již roku 1947 užil Churchill ve svém Fultonském projevu) dostaly do klinče, jemuž se říkalo studená válka.
Rozpad Britského impéria
Během studené války (asi 1947–1991) byla Velká Británie součástí západního bloku a Severoatlantické aliance (od jejího vzniku roku 1949), stala se jadernou mocností (první jaderný výbuch uskutečnila roku 1952) a roku 1973 vstoupila do Evropských společenství, později transformovaných na Evropskou unii.
Již Beveridgeova zpráva (1942) požadovala dobudování sociálního systému Velké Británie; v červenci 1945 pak vítězství labouristů, vedených Clementem Attleem, předznamenalo sociální charakter britské politiky dalších několika desetiletí.
Druhá světová válka urychlila rozklad britské koloniální říše; její nejlidnatější část, Indie, získala nezávislost roku 1947. Suezská krize roku 1956, nepodařený pokus Edenovy vlády udržet Suezský průplav, ukázala neschopnost Británie a jejího spojence Francie prosadit své zájmy ve třetím světě silou. Mnohé bývalé kolonie s Velkou Británii udržují nadstandardní vztahy ve společenství národů Commonwealth. I po dekolonizaci se vyskytly střety jako konflikt loajalistů a republikánů v Severním Irsku, násilný zejména počátkem 70. let 20. století, nebo válka o Falklandy s Argentinou roku 1982. Tu vedla první žena v úřadě britského premiéra Margaret Thatcherová, konzervativní politička známá neoliberálním programem privatizace a omezení sociálních výhod.
Přestože Británie velmocensky ve druhé polovině 20. století oslabila, udržela si pozoruhodnou sílu kulturní. Po druhé světové válce proslul varováními před totalitou George Orwell (Farma zvířat, 1984). Rockové skupiny jako Beatles, Rolling Stones, Led Zeppelin, Pink Floyd či Queen pobláznily celý svět. Ten si zamiloval i filmovou postavu Jamese Bonda, nebo knižního (a posléze filmového) hrdinu Harry Pottera, jehož stvořila spisovatelka J. K. Rowlingová. Také ve vědě nešlo vysledovat úpadek, který by kopíroval sklonek moci geopolitické – John Maynard Keynes se stal nejvlivnějším ekonomem prvních třiceti poválečných let, Bertrand Russell patří nejvýznamnějším filozofům a logikům, Tim Berners-Lee vytvořil World Wide Web. Symbolem britské vzdělanosti se stal též fyzik Stephen Hawking.
Roku 1997 konzervativce po dlouhých letech vystřídala labouristická vláda Tonyho Blaira, která zahájila program devoluce, tedy přenášení pravomocí z londýnského centra na nově vytvořené parlamenty Skotska, Walesu a Severního Irska.
21. století
Pod Blairovým vedením se Británie přidala k válce proti terorismu, již vyhlásil americký prezident George W. Bush, a vstoupila do války v Afghánistánu a v Iráku. Na invazi do Iráku bylo nasazeno 46 tisíc britských vojáků, jedna třetina pozemních sil. (Všechny britské jednotky byly z Iráku staženy v roce 2010.) Odpovědí byl islámský terorismus: k největším útokům patřil ten ze 7. července 2005, kdy čtyři sebevražední bomboví útočníci zabili 52 Londýňanů.
V roce 2007 poprvé v historii zvítězila ve skotských volbách Skotská národní strana, s programem odtržení Skotska od Británie. Vytvořila menšinovou vládu a slíbila referendum o odtrže)ní před rokem 2011. Vláda Spojeného království v reakci roku 2009 slíbila skotské vládě nové pravomoci, včetně možnosti zvyšovat daně. Nepomohlo to: Skotská národní strana triumfovala ve volbách roku 2011 a sestavila většinovou vládu s cílem rychle vypsat referendum. Britská vláda nehodlala referendu klást odpor. To se konalo roku 2014. Skotští liberálové, labouristé i konzervativci byli proti odtržení, za odchod plédovali nacionalisté. Skotové však odtržení odmítli většinou 55% hlasů. Skotská národní strana navzdory tomu v dalších volbách znovu posílila.
Roku 2010 získali moc po letech labouristické nadvlády konzervativci v čele s Davidem Cameronem, díky koalici s liberály. Roku 2011 se 3000 britských vojenských letounů zúčastnilo zásahu proti silám Muammara Kaddáfího v libyjské občanské válce. Vláda čelila rovněž výbuchu násilí na předměstích obývaných zejména migranty. Davy agresivní mládeže z periferií v roce 2011 zabili pět lidí a způsobily škody na majetku ve výši více než 200 milionů liber. Zjevně se také zvedla nespokojenost s členstvím v Evropské unii (opět z velké části kvůli nespokojenosti s nemožností regulovat migraci). Indikátorem byly volby roku 2015, v nichž strana UKIP, žádající odchod z EU, získala 13 % hlasů. Díky většinovému volebnímu systému sice získala jen jeden poslanecký mandát, ale konzervativní lídr David Cameron vyšel vstříc části euroskeptické veřejnosti i euroskeptickému křídlu uvnitř Konzervativní strany vyhlášením referenda o vystoupení Británie z EU, jemuž se brzy začalo říkat novotvarem „brexit“. Referendum se konalo v červnu 2016. Navzdory očekávání a prounijní kampani samotného Camerona, Britové se většinově rozhodli z Evropské unie vystoupit. Pro vystoupení se hlasovalo zejména v Anglii a Walesu. Proti ve Skotsku, což znovu oživilo debaty o skotské nezávislosti. Cameron po referendu, jež vzal jako osobní porážku, odstoupil a byl nahrazen Theresou Mayovou, jež měla vystoupení realizovat. Odpor v parlamentu i uvnitř vlastní strany k výstupové dohodě, kterou s EU vyjednala, však přinutil k rezignaci i ji. Nahradil ji silný podporovatel brexitu Boris Johnson. Když ani on nepřesvědčil parlament o podpoře nové výstupové dohody, kterou s EU dojednal, nechal vyhlásit předčasné volby (v britské politické tradici značně neobvyklé), v nich přesvědčivě zvítězil a pro prosazení své verze odchodu z EU tak získal jasný mandát. 31.1.2020 Velká Británie opustila EU.
8. září 2022 zemřela královna Alžběta II. V jejím úřadu ji nahradil král Karel III.
Reference
Literatura
Hugh Kearney The British Isles: a history of four nations (Cambridge, 1989)
The Short Oxford History of the British Isles (series)
G. Williams Wales and the Act of Union (1992)
S. Ellis & S. Barber (eds) Conquest and Union: Fashioning a British State, 1485-1725 (1995)
Linda Colley Britons: Forging the Nation, 1707-1837 (New Haven, 1992)
R.G. Asch (ed) Three Nations: A Common History? England, Scotland, Ireland and British History c.1600-1920 (1993)
S.J. Connolly (ed) Kingdoms United? Great Britain and Ireland since 1500 (1999)
Související články
Seznam anglických králů
Seznam britských králů
Seznam britských premiérů
Seznam skotských králů
Seznam panovníků Irska
Externí odkazy
History of the United Kingdom: Primary Documents
http://www.british-history.ac.uk
Text of 1800 Act of Union
Act of Union virtual library |
1402 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Synagoga%20v%20Krnov%C4%9B | Synagoga v Krnově | Krnovská synagoga je význačná kulturní památka, jež se nachází na východním okraji městského jádra, na nároží ulic Soukenické č. 28/čp. 83 (nejprve Tempelring, potom Tuchmacherring, pak Gottwaldova třída) a Barvířské za budovou České pošty v Soukenické ulici č. 28/čp. 83.
Historie a popis
Synagoga v Krnově byla postavena jako náhrada starší modlitebny v letech 1871-2 místním stavitelem Ernestem Latzelem a vysvěcena 5. června 1872 brněnským rabínem Dr. Baruchem Placzkem. Jedná se o stavbu v novorománském slohu s maurskými prvky v interiéru. Synagoga je připomínkou tehdejší prosperity místní židovské komunity, v jejíchž řadách bylo mnoho významných krnovských podnikatelů a osobností. Přestala sloužit bohoslužbám v roce 1938, kdy Krnov obsadila německá armáda. Jako jedna z mála synagog v regionu byla uchráněna před zničením v době nacistické okupace – na rozdíl od synagog v Hlubčicích, Ostravě, Opavě, Olomouci, které byly zapáleny a srovnány se zemí. Jeden svitek Tóry zachránil místopředseda krnovské židovské obce Karl Fried. Poté byla budova vzhledem k výhodné poloze blízko centra města adaptována na městskou tržnici. Po válce sloužila nejprve jako sklad, od roku 1960 jako státní okresní archiv nově vzniklého okresu Bruntál. Po povodni v roce 1997, která poškodila archiválie i samotnou stavbu, byla synagoga vyklizena.
Je to samostatně stojící, dvoupodlažní halová budova obdélného půdorysu, s dvojicí věží na východním průčelí. V interiéru zaujme pozornost dřevěný kazetový malovaný strop a dřevěná galerie pro ženy na litinových sloupech po třech stranách sálu.
Budova byla v letech 1958–1987 chráněnou nemovitou kulturní památkou.
21. století
Budovu v 90. letech 20. století restituovala Židovská obec Olomouc, která ji v roce 2002 předala Federaci židovských obcí v ČR. Od podzimu 2003 se do synagogy začal pomalu navracet duchovní a kulturní život: pořádaly se koncerty se zaměřením na hebrejské písně, vystoupení židovských tanců, připomínky židovských svátků a další aktivity; souběžně se realizovala postupná památková obnova. V letech 2012-14 došlo k velkorysé komplexní rekonstrukci ke kulturně-společenským účelům v rámci projektu Revitalizace židovských památek v ČR zvané též 10hvězd. Templ, který provozuje občanské sdružení Krnovská synagoga, hostí stálou muzejní expozici "Židovští průmyslníci, podnikatelé a vynálezci".
Galerie
Odkazy
Reference
Literatura
KUČA, Pavel. Otisky poutníka Ahasvera: z historie židovské obce v oblasti Krnova, Bruntálu, Budišova nad Budišovkou a Osoblažska. Moravský Beroun : Moravská expedice ; Krnov : Občanské sdružení Krnovská synagoga, 2002.
KLENOVSKÝ, Jaroslav: Encyklopedie židovských památek Moravy a Slezska, Grada Praha 2018, 384 stran, ISBN 978-80-271-0642-4
Související články
Synagoga v Opavě
Seznam židovských památek v Moravskoslezském kraji
Externí odkazy
Občanské sdružení Krnovská synagoga
Revitalizační projekt 10 hvězd – Krnov
Krnov
Náboženství v Krnově
Kulturní památky v Krnově
Krnov
Krnov
Krnov
Stavby v Krnově |
1414 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Rakousko-Uhersko | Rakousko-Uhersko | Rakousko-Uhersko (), plným názvem Rakousko-uherská monarchie (, ), byl státní útvar, reálná unie Království a zemí v Říšské radě zastoupených neboli Předlitavska () a Zemí svaté Štěpánské koruny uherské neboli Zalitavska (, nepřesně Uherska), existující od 8. června 1867 do 31. října 1918. Toto soustátí vzniklo přeměnou Rakouského císařství (nástupníka Habsburské monarchie) na základě rakousko-uherského vyrovnání v únoru 1867. Monarchie rozpuštěna krátce po porážce v první světové válce.
Rakousko-Uhersku vládli Habsburkové a představovalo poslední fázi ústavního vývoje habsburské monarchie. Šlo o mnohonárodnostní stát a jednu z hlavních evropských mocností té doby. Rakousko-Uhersko bylo geograficky druhou největší zemí v Evropě po Ruské říši s rozlohou 621 538 km2 a třetí nejlidnatější zemí (po Rusku a Německé říši). Impérium vybudovalo čtvrtý největší strojírenský průmysl na světě, po Spojených státech, Německu a Spojeném království. Rakousko-Uhersko se také stalo po Spojených státech a Německém císařství třetím největším světovým výrobcem a vývozcem elektrických domácích spotřebičů, elektrických průmyslových spotřebičů a zařízení na výrobu energie pro elektrárny.
Jeho jádrem byla duální monarchie, která byla reálnou unií mezi Předlitavskem, severní a západní částí bývalého rakouského císařství, a Uherským královstvím. Po reformách z roku 1867 byly rakouské a uherské státy mocensky rovnocenné. Oba státy prováděly společnou zahraniční, obrannou a finanční politiku, ale všechny ostatní vládní schoponosti byly rozděleny mezi příslušné státy. Třetí složkou unie bylo Chorvatsko-slavonské království, autonomní oblast pod uherskou korunou, která v roce 1868 vyjednala chorvatsko-uherské vyrovnání. Po roce 1878 se Bosna a Hercegovina dostala pod rakousko-uherskou společnou vojenskou a civilní správu až do úplného anektování v roce 1908, což vyvolalo mezi ostatními mocnostmi bosenskou krizi.
Rakousko-Uhersko bylo jednou z ústředních mocností za první světové války, která začala rakousko-uherským vyhlášením války Srbskému království dne 28. července 1914. V době, kdy vojenské úřady dne 3. listopadu 1918 podepsaly příměří ve Villa Gusti, bylo již fakticky rozpuštěno. Uherské království a První rakouská republika byly považovány za nástupce de iure, zatímco nezávislost západoslovanských a jihoslovanských států jako první Československá republika, Druhá polská republika a Království Jugoslávie, a dále většina územních požadavků rumunského a Italského království, uznaly v roce 1920 také vítězné mocnosti.
Dějiny
Rakousko-uherské vyrovnání
Po katastrofální porážce rakouské císařské armády ve válce proti Prusku v roce 1866 se znovu objevily obavy z dalšího povstání v Uhrách tak, jak se tomu již v nedávné minulosti několikrát stalo. Připomeňme, že evropská vlna revolucí v roce 1848 v tomto regionu nakonec vyústila v otevřenou válku mezi císařskými vojsky a povstaleckou uherskou armádou, kterou se podařilo relativně rychle zpacifikovat jen díky pomoci Ruska. I v následné době Bachova absolutismu rakousko-uherský konflikt dál bublal pod povrchem a projevoval se občasnými projevy občanské neposlušnosti. Rakouská zahraniční politika se od padesátých let potácela od jednoho neúspěchu k druhému a o úspěších na bitevním poli se rozhodně také nedalo mluvit. Nakonec po prohrané Prusko-rakouské válce se vlivným politickým kruhům zdálo výhodné uklidnit vnitropolitickou situaci rozsáhlou autonomií Uherska. Národnostní struktura obou polovin říše byla podobná – v obou existoval politicky dominantní a početně nejsilnější národ, v Uhrách Maďaři a v Rakousku Němci, ale ani jeden z těchto národů ve „své“ části říše neměl nadpoloviční většinu. Tento způsob rozdělení Rakouského císařství se začal nazývat dualismem. Po vytvoření dualistické monarchie se tyto dva národní živly mohly podporovat bez vzájemné animozity. Dne 20. března 1867 uherský parlament schválil všech 69 článků vyrovnání<ref group="pozn.">Vyrovnání se v maďarštině označuje jako kompromis.</ref> a říše tím byla rozdělena na tzv. Země v říšské radě zastoupené (neoficiálně Předlitavsko) a Země koruny svatoštěpánské (neoficiálně Zalitavsko). která stála před úkolem modernizovat politicky i ekonomicky značně zaostalý region. Znovuzavedla některé zákony pocházející ještě z období uherské revoluce z roku 1848, kterými posílila charakter občanského státu a usnadnila vydávání novin a časopisů. Na druhou stranu byla nadále znemožněna účast v obecních volbách osobám, jež spadaly do moci nadřízeného, což byli např. sluhové, zemědělští dělníci nebo nádeníci. Těžko vymahatelné bylo i spolčovací a shromažďovací právo. Tyto nedemokratické rysy znevýhodňovaly především národnostní menšiny, jež tvořily nejpočetnější část chudiny. Další nutnou reformou byla modernizace školství, jelikož negramotnost u mužské populace k roku 1869 dosahovala 59 procent a u ženské dokonce 79 procent.
Země se po prohrané prusko-rakouské válce rychle vzpamatovala, protože bismarkovské Prusko nemělo zájem na nestabilitě svého jižního souseda, vyžadovalo proto jen nízké válečné reparace a dokonce si v mírové smlouvě vynutilo lepší železniční spojení obou zemí. V ekonomické i společenské vyspělosti byl obecně v různých oblastech monarchie značný nepoměr. Například Sčítání lidu 1910 v Rakousku-Uhersku odhalilo, že zatímco v Čechách tvořili negramotní jen 3 % populace, tak v Chorvatsku to bylo plných 60 %. V rakouských zemích, především v Čechách, Moravě, Slezsku a na území dnešního Rakouska docházelo k prudkému rozvoji průmyslu i nové dopravní infrastruktury, zejména železnic, ale i říční nákladní plavby. V Uhrách se průmyslový rozvoj soustředil především v centrální oblasti v okolí Budapešti a v některých částech nynějšího Slovenska. V Předlitavsku se průmysl rychle dral na místo rozhodujícího ekonomického odvětví, Zalitavsko nadále hrálo roli zejména producenta a vývozce agrárních produktů. Nakonec i většina uherského průmyslu spadala do výroby zemědělských strojů, nástrojů a potravinářství.
Hospodářský růst dále akceleroval po skončené prusko-francouzské válce, po které si v mírové smlouvě Prusko vymohlo na Francii válečné reparace v astronomické výši. Příliv těchto levných peněz ovlivňoval též situaci v habsburské monarchii. Léta 1867–1873 bývají nazývána gründerským (zakladatelským) obdobím. V monarchii byly zakládány stovky akciových společností a desítky bank. V této době též vrcholila doba objevitelských cest k dosud neznámým končinám severských a jižních oblastí Země a u nových objevů stálo též Rakousko-Uhersko. V letech 1871 a 1872 byly vyslány dvě průzkumné výpravy do Arktidy, přičemž ta druhá objevila v létě 1873 nejsevernější souostroví, kterému objevitelé dali název Země Františka Josefa. Na palubě paro-plachetního škuneru Admiral Tegetthoff, který byl k severu vyslán (a sama loď byla při plavbě zničena) byla řada Čechů a českých Němců, díky čemuž dnes na mapě souostroví dodnes nalezneme několik českých jmen. Ostrovy se nestaly součástí Rakousko-Uherska, protože výprava byla financována ze soukromých zdrojů.
9. května 1873 došlo k zhroucení akciového trhu ve Vídni. Krach na vídeňské burze se stal počátkem hospodářské krize, která drtivě zasáhla většinu zemí světa. Krize zasáhla zejména strojírenství a těžký průmysl. V Čechách došlo k propadu výroby surového železa a litiny o 65 %. Uhry odvrátily hrozbu státního bankrotu jen díky půjčce od Rothschildova bankovního konsorcia za značně nevýhodných podmínek. Krize v monarchii doznívala až koncem 70. let.
Velká východní krize
V létě 1875 vypuklo v Hercegovině Hercegovské povstání křesťanského obyvatelstva proti osmanské moci. Osmanská říše byla na Balkáně ve stádiu postupného rozkladu již od začátku 19. století. Povstání využilo Srbsko s Černou Horou a obě země vyhlásily Osmanské říši válku. Tím začala Velká východní krize. Přes velkou materiální pomoc Ruska stálo vojenské štěstí spíš na straně Turků. Úplné porážce Srbska zabránilo diplomatické jednání evropských velmocí, které sice formálně spolupracovaly, ve skutečnosti však hájily především své imperiální pozice a šly tak v podstatě proti sobě. Nakonec Rusko ze zištných důvodů po tajné dohodě s Rakousko-Uherskem vyhlásilo válku Turecku. Výměnou za rakouskou přátelskou neutralitu souhlasilo Rusko s rakousko-uherskými zájmy na Balkáně. V rámci mírové smlouvy mezi Tureckem a Ruskem tak Rakousko-Uhersko získalo do správy Bosnu a Hercegovinu, kterou od roku 1878 vojensky okupovalo. Ačkoliv oblast byla nadále formálně součástí Osmanské říše, faktickým suverénem zde byla právě habsburská monarchie.
Velká východní krize a následná okupace Bosny a Hercegoviny vzbudila velkou pozornost u ostatních slovanských národností v monarchii a např. český tisk vyvolával mezi lidmi vlny národních vášní, byl podporován bosenský slovanský odboj a intervenující ruská armáda. Národností požadavky a jejich odmítání jinými zájmovými skupinami v rakousko-uherské politice se stávaly hlavním zdrojem vnitřních rozporů v monarchii, přičemž spory česko-německé byly nejvážnějším z těchto konfliktů.
Vzájemné vztahy rakousko-uherských národů
V Předlitavsku se situace neněmeckých národů sice pomalu, ale zcela zřetelně postupně zlepšovala. Roku 1880 byla přijata Stremayrova jazyková nařízení (Karl von Stremayr byl v té době předlitavským ministrem spravedlnosti), která nařizovala státním úřadům na česká podání odpovídat též česky, ale vnitřní agenda zůstávala dál jen německá. Roku 1897 byla přijata Badeniho jazyková nařízení, která nařizovala státním úředníkům vést i vnitřní agendu v jazyce prvního podání. Tím bylo vyžadováno, aby úředníci museli ovládat oba jazyky. Reforma vyvolala ostrý odpor německých liberálů a národovců v Říšské radě, na jejichž nátlak byla nakonec vláda Kazimíra Badeniho odvolána. Následující vláda Paula Gautsche se pokusila zmírnit spory Gautschovými jazykovými nařízeními, která jazyk vnitřní agendy určovala podle toho, který jazyk měl v daném okresu mezi obyvatelstvem většinu. Nakonec však byla i tato nařízení odvolána v platnosti zůstala zákonná úprava z doby před rokem 1897. Spor kolem jazykových reforem vedl k dalšímu ochlazení vzájemných česko-německých vztahů.
Situace menších národů v Zalitavsku byla o poznání horší. Po Andrássyho vládě (skončila roku 1871) se vystřídalo několik dalších slabších vlád. Po krizovém roku 1873 se politická situace stabilizovala a roku 1875 nastoupila vláda ministerského předsedy Kálmána Tiszy, který ve funkci vydržel celých 15 let. Tato vláda se sice úspěšně snažila stabilizovat veřejné finance a systém dualismu, na druhou stranu pokračovala v maďarizačním tlaku na ostatní národy. Již roku 1874 byla např. zahájena likvidace slovenských gymnázií, která byla dokončena roku 1875. Téhož roku byla zastavena činnost Matice slovenské. Byl omezován národnostní zákon z roku 1868, ale též se vytvářelo zákonodárství namířené proti služebnictvu a dělnictvu. Na základě ústavní teorie o jednotném Uherském politickém národě, bylo maďarizováno školství. Učitelé museli maďarštinu ovládat a vyučovat na základních školách. Výsledkem často bylo, že učitelům prakticky nezbýval čas na výuku ostatních předmětů. Tento útlak se týkal i autonomního Království chorvatsko-slavonského, jelikož míra autonomie nebyla příliš široká. Po násilném potlačení chorvatského národního hnutí roku 1883 zde ve funkci bána nastoupil Károly Khuen-Héderváry, který zde vládl s pomocí volebních machinací až do roku 1903. Khuen využíval sporů mezi Chorvaty a Srby a vládl zde tvrdou rukou v prakticky absolutistickém režimu. Jistých politických úspěchů dosáhl krátkodobě v uherském sněmu i antisemitismus. Méně početné národy měly v Uhrách po právní i faktické stránce stále více postavení pouhé etnické komunity odsunuté na politický i ekonomický okraj společnosti, a to ačkoliv v početním součtu tvořily větší podíl obyvatelstva než lidé hlásící se k maďarské národnosti. Svou roli zde hrály výchozí podmínky z roku 1867, který zastihl např. Slováky na podstatně nižším stupni národního uvědomění a politického vlivu než Čechy v předlitavské části monarchie.
V národnostních sporech se negativně projevoval vliv státního dualismu. Vlivné skupiny německorakouských a maďarských politiků si dovedly dlouhodobě zajišťovat majoritní vliv ve „svých“ částech monarchie a na tomto stavu neměly zájem mnoho měnit. Ve vnitropolitickém pnutí hrálo též roli soupeření mezi Budapeští a Vídní o dominantní postavení v říši. Ovšem dualismus vnímali jako brzdu vývoje jak později zavražděný následník trůnu František Ferdinand d'Este, tak i skutečný nástupce Františka Josefa I. Karel I. Oba měli v plánu přebudovat politické zřízení státu na federaci autonomních států v rámci monarchie, přičemž federalizováno mělo být i dosud státoprávně celistvé území Uher. Neměli však příležitost své plány zrealizovat.
Vnímat Rakousko-Uhersko coby „vězení národů“, je ale přehnané. Postavení menších národů v monarchii bylo proto nesrovnatelně lepší, než v jiných mnohonárodních státech své doby (například arménská genocida během první světové války v Osmanské říši). V případě polského etnika se města Lvov a Krakov v rakouské Haliči stala relativně svobodnými duchovními centry polského národa, přičemž v částech Polska, jež byly zabrány Německem či Ruskem, museli Poláci vzdorovat tvrdému germanizačnímu, resp. rusifikačnímu nátlaku a cenzuře. Proto Poláci na počátku první světové války nejprve inklinovali k rakouské straně proti Rusku, s nímž měli z uplynulého století velmi špatné zkušenosti. Nakonec podstatná část příslušníků slovanských národů brala existenci Rakousko-Uherska jako danou věc a místo aktivního odporu proti tomuto státu, volili spíš pasivitu. Situace jednotlivých národností v Rakousku-Uhersku se navíc lišila, ať už kvůli odlišnému politickému systému v předlitavské a zalitavské části, tak kvůli vzájemné animozitě mezi některými menšími národy samotnými. Vzájemnou nedůvěru k sobě pociťovali Srbové a Chorvati, špatné byly vztahy jihoslovanských národů k Italům, kteří zvláště v Istrii a Dalmácii patřili k ekonomicky dominantním vrstvám společnosti. Je známo také mnoho případů napadání židů ze strany Čechů. Celkově se početní stav obyvatelstva Rakouska-Uherska v letech 1869–1910 zvýšil z 35 812 000 na 51 390 000 v roce 1910. V letech 1870–1913 rostlo HDP ročně zhruba o 1,76 %. Tento růst byl větší než v Británii (1 %), Francii (1,06 %), a Německu (1,51 %).
Vídeň byla jedním z nejvýznamnějších kulturních a vědeckých center své doby. Působil zde psycholog Sigmund Freud, hudební skladatelé Gustav Mahler nebo Johannes Brahms a řada dalších význačných osobností kultury. Vídeň již od dob oživení po prusko-rakouské válce přetvářeli vynikající architekti, jejichž urbanizační činnost podpořila kulturní vzepětí města a díky tomu se stala Vídeň přelomu století dodnes zajímavým fenoménem.
Ani Budapešť nezůstávala pozadu a v jejích nesčetných kavárnách se scházeli k debatám o umění či politice členové místní společnosti. I zde působila řada umělců, kteří od národního romantismu přecházeli k uměleckým formám ve stylu fin de siècle. U příležitosti tisíciletého výročí příchodů Maďarů bylo otevřeno metro v Budapešti (první elektrická podzemní dráha, teprve druhá trasa metra na světě).
Přelom 19. a 20. století byl také obdobím největšího rozmachu spolkového života. Spousty členů nabíraly spolky okrašlovací, muzejní, divadelní, tělovýchovné a další, z nichž mnohé již roky existovaly, řada dalších byla zakládána. Lidé se též sdružovali v četných neformálních stolních společnostech nebo různých sportovních družstvech.
V souvislosti s Badeniho volební reformou v Předlitavsku z roku 1896, kdy se možnost volit rozšířila na podstatnou část obyvatelstva, se zkonsolidovala česká odnož sociální demokracie a začala získávat značný politický vliv a s ní sílily i profesní odborové organizace. Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická byla provázána s rakouskou sociální demokracií se sídlem ve Vídni. Od roku 1893 byla českoslovanská sociální demokracie samostatnou politickou stranou. Národní sociálně demokratické strany v Předlitavsku se sdružovaly ve volné federaci s šesti členy, včetně německých odnoží. V Uhrách byla sociální demokracie založena roku 1890. Ačkoliv se i v neněmeckých sociálních demokraciích draly napovrch národnostní požadavky, přesto zůstávaly jedněmi z mála celorakouských organizací, které nevnímaly německý živel apriori negativně a v samotné existenci Rakousko-Uherska nenalézaly příčinu nějakého útisku. Selhal i při této ofenzivě, která skončila fiaskem. Generál byl penzionován a nahrazen jiným, který již byl úspěšnější – Srbsko i jeho spojenec Černá Hora byly dobyty a okupovány. Významným spojencem v regionu se roku 1915 stalo Bulharsko. Velmi krvavé boje byly vedeny na východní frontě s Ruskem, jehož schopnost mobilizace a celková schopnost jeho armády byly Rakousko-Uherskem i Německem podceněny. Rakousko-Uhersko stálo neúspěšné válčení s Ruskem vybití téměř poloviny předválečného důstojnického sboru, ale také došlo k přesunu fronty hluboko na rakousko-uherské území v Haliči a východních Uhrách. Zde se začala projevovat národnostní roztříštěnost císařské armády, kdy noví důstojníci, rekrutovaní z branců, často nezvládali komunikaci s mužstvem. Italská fronta vznikla až v roce 1915. Tento původní spojenec centrálních mocností od počátku války udržoval neutralitu. Po slibu rozsáhlých územních zisků v případě vítězství Dohody, ale v květnu 1915 vyhlásila Itálie Rakousko-Uhersku válku. Zde byla monarchie úspěšnější a tuto v podstatě obrannou frontu hájila bez podstatného italského průlomu a s velkou technologickou i vojenskou převahou. Přes tyto neúspěchy v prvních letech války došlo na přelomu let 1916 a 1917 ke konsolidaci situace a vítězství Centrálních mocností se zdálo na dohled. Společným úsilím Německa a Rakousko-Uherska byla dlouho úspěšná ruská armáda vytlačena z Haliče a dovedena na pokraj zhroucení, stejně jako celá země. Na italské frontě byla italská vojska rozdrcena v bitvě u Caporetta a prakticky vyřazena z boje. Německá západní fronta přešla k vyčerpávající opotřebovávací válce, kde se nějaký zásadní průlom nedal čekat od žádné z bojujících stran. Roku 1916 vyhlásilo Centrálním mocnostem válku Rumunsko, které po případném vítězství chtělo získat uherské Sedmihradsko. Rumunsko sice nebylo zcela dobyto, ale jeho armáda byla zahnána do obranného postavení v rumunské Moldávii.
Na frontách první světové války to tedy na brzkou porážku nevypadalo, uvnitř země ale vše vypadalo trochu jinak. Už brzy po začátku válčení nastaly zásobovací potíže zejména u potravin a uhlí, které vedly k extrémnímu růstu cen, které musely být státem regulovány. Nakonec byl v dubnu 1915 zaveden přídělový systém. Z dobových výpovědí přesto můžeme vyčíst, že se lidem dostávalo lístků na životní potřeby, ale samotných životních potřeb ne. Nedostávalo se ani petroleje na svícení, kůží, textilu a kovů. Pod záminkou vědeckého zkoumání byl roku 1916 proveden soupis kostelních zvonů, které byly napřesrok zrekvírovány a roztaveny pro potřeby válečné výroby, to vyvolalo velké pobouření. Černý trh s potravinami bujel a z velkých měst mířily každý den tisíce žen za nákupem potravin na venkov, kde pak stály nekonečné fronty na brambory a zeleninu, masa se vůbec nedostávalo. V Uhrách bylo ale potravin relativně dostatek díky větším plochám orné půdy, jenže smluvní vztahy obou polovin říše umožňovaly uherským úřadům autonomní hospodaření s potravinami a Uhry tak nebyly nuceny dodávat obživu do hladovějící západní poloviny říše. I když byl jízdní řád osobní dopravy s válkou značně zredukován, přesto stály rakousko-uherské železnice trvale na pokraji zhroucení. Osobní vlaky měly každý den mnohahodinová zpoždění, nebo mnohdy vůbec nepřijely a nedávno zestátněné nevýkonné hlavní magistrály monarchie byly zacpány pomalu se šinoucími vojenskými transporty, které daleko zaostávaly za přesně organizovanou dopravou v Německu. Rakousko-Uhersko tedy po hospodářské stránce nebylo vůbec na dlouhou válku připraveno. Zemědělské produkty byly přednostně dodávány na frontu, takže se jich ve vnitrozemí o to víc nedostávalo. V roce 1918 byla hospodářská situace v zemi, na frontách i ve vojenských útvarech natolik kritická, že docházelo k četným vzpourám, kterým byl u nás později přisuzován nacionální charakter. Zúčastňovali se jich však vojáci i civilisté všech národností bez rozdílu a jejich motivem byl především hlad a odpor k nekončícímu zabíjení na bojištích.
Generální štáb i vláda proválečného ministerského předsedy Karla Stürgkha byly ke kritické hospodářské situaci i odporu k válčení u většiny obyvatelstva hluší. To zřejmě dohnalo německého sociálního demokrata Friedricha Adlera k atentátu na Stürgkha 21. října 1916, po kterém byl ihned zadržen. Nakonec bylo počátkem roku 1907 prosazeno všeobecné a rovné volební právo v Předlitavsku, podle kterého se poprvé volilo ve volbách roku 1907. Všeobecné, přímé, rovné a tajné volební právo se týkalo zletilých mužů.
Tyto postupné a dalekosáhlé reformy volebního práva se netýkaly dalších volených orgánů – zemských sněmů, okresních a obecních zastupitelstev. Volební systém pro sněmy jednotlivých zemí byl v jednotlivých zemích různý. Volební kurie zde sice zůstávaly, ale výše censu a počet kurií se lišily. Například pro volby na Český zemský sněm cenzus činil 4 zlaté a kurie byly tři, kdežto Moravský zemský sněm se po moravském vyrovnání roku 1905 rozšířil o všeobecnou kurii, v níž mohlo volit veškeré mužské obyvatelstvo bez ohledu na výši odváděných daní, zato tu ale byla stanovena povinnost se voleb zúčastnit. V každém sněmu bylo několik poslanců nevolených (virilisté), kteří tam byli z titulu funkce. U obecních a okresních zastupitelstev byl systém ještě složitější a udržel se v nezměněné podobě až do roku 1919.
Společné záležitosti
Každý z obou celků měl tedy svůj parlament (Říšská rada v Předlitavsku, Uherský sněm v Zalitavsku). Vládu každého z celků jmenoval a odvolával císař. Ta byla odpovědná jemu a ne parlamentům, neexistovalo tedy žádné hlasování o důvěře. Císař měl též pravomoc vetovat jakýkoliv zákon, vynášet rozsudky, milosti a amnestie, byl též nejvyšším velitelem rakousko-uherské armády.
Společné záležitosti soustátí projednávaly rakousko-uherské delegace, tvořené paritně šedesáti poslanci delegovanými předlitavskou Říšskou radou a šedesáti poslanci Uherského sněmu. Delegace se scházely jednou ročně střídavě ve Vídni a Budapešti. Smlouvy o rakousko-uherském vyrovnání musely být každých deset let obnovovány, přičemž se především zástupci Uherska vždy snažili tlačit na prohloubení vlastní suverenity a snížení vlastních příspěvků do společných nákladů obou polovin říše. Díky opatrné politice Františka Josefa I. se vždy domohli dalších ústupků. Proti smluvním závazkům vzešlým z těchto jednání se nemohl postavit ani sám císař. Toto politické uspořádání země bylo trnem v oku následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, který s dualismem chtěl skoncovat, stejně tak i jeho následník, pozdější císař Karel I. Opakující se jednání o rakousko-uherském vyrovnání vnášela další nestabilitu do již tak rozjitřené atmosféry v zemi.
Kromě osoby císaře spojovala obě části monarchie i společná ministerstva Rakouska-Uherska. Šlo o úřady společného ministra války, financí a zahraničí (společný ministr zahraničních věcí byl zároveň předsedou ministerské rady pro společné záležitosti a tudíž rakousko-uherským předsedou vlády, fakticky se ale jeho vliv omezoval na zahraniční politiku).
Všechny ostatní rezorty existovaly samostatně v Předlitavsku a Zalitavsku. Vlády Předlitavska měly navíc i vlastní post ministra financí (kompetence společného ministra financí byly značně omezené) a ministra zeměbrany (zodpovídal za předlitavské ozbrojené síly (zeměbrana), které doplňovaly společnou rakousko-uherskou armádu). Společné úřady nesly označení c. a k. (císařský a královský), předlitavské c. k. (císařský královský), zalitavské král. uher. (královský uherský).
Zvláštní postavení měla Bosna a Hercegovina, která byla Rakousko-Uherskem okupována od roku 1878. Nakonec byla roku 1908 anektována. Byla podřízena přímo císařské správě, resp. spravovalo ji společné ministerstvo financí. Její obyvatelé však nebyli v plně rovnoprávném postavení s ostatními obyvateli říše.
Seznam zemí R-U
(údaje podle stavu roku 1910)
Ozbrojené síly
Rakousko-uherská armáda byla pod velením arcivévody Albrechta, vévody těšínského (1817–1895), staromódního byrokrata, který byl proti modernizaci. Vojenský systém rakousko-uherské monarchie byl v obou státech podobný a od roku 1868 spočíval na principu všeobecné a osobní povinnosti občana nosit zbraň. Jeho vojenská síla byla složena ze společné armády; speciálních vojsk, jmenovitě rakouského Landwehru a uherského Honvédu, což byly samostatné národní instituce, a Landsturmu neboli masových odvodů. Jak bylo uvedeno výše, společná armáda byla pod správou společného ministra války, zatímco speciální vojska byla pod správou příslušných ministerstev národní obrany. Roční kontingent rekrutů pro armádu byl stanoven vojenskými návrhy zákonů, o nichž hlasoval rakouský a uherský parlament, a byl obecně stanoven na základě počtu obyvatel podle posledního sčítání lidu. V roce 1905 to bylo 103 100 mužů, z toho Rakousko poskytlo 59 211 mužů a Uhersko 43 889 mužů. Kromě toho bylo 10 000 mužů ročně přiděleno rakouskému Landwehru a 12 500 maďarskému Honvédu. Doba služby byla dva roky (tři roky u jezdectva) v barvách, sedm nebo osm v záloze a dva v Landwehru; v případě mužů neodvedených do aktivní armády byla stejná celková doba služby strávena v různých speciálních zálohách.
Společný ministr války byl vedoucím správy všech vojenských záležitostí, kromě záležitostí rakouského Landwehru a maďarského Honvédu, které byly svěřeny ministerstvům národní obrany obou příslušných států. Ale vrchní velení armády bylo nominálně svěřeno panovníkovi, který měl pravomoc přijímat všechna opatření týkající se celé armády. V praxi byl císařův synovec arcivévoda Albrecht jeho hlavním vojenským poradcem a dělal politická rozhodnutí.
Rakousko-uherské námořnictvo bylo hlavně pobřežní obrannou silou a zahrnovalo také flotilu monitorů na Dunaji. Bylo spravováno námořním oddělením ministerstva války.
Obyvatelstvo
V roce 1843 byli Slované největší etnickou skupinou v Rakousku-Uhersku, 15 465 000 z 29 080 000 lidí; na druhém místě byli Němci (6 965 000), třetí byli Maďaři (5 300 000), čtvrtí byli Valaši (Rumuni) (1 milion) a pátí byli Italové (350 000). Do roku 1910 tvořili Němci 23% populace, Slované (Češi, Slováci, Chorvati, Srbové, Poláci, Rusíni a Slovinci) 46,9%, Maďaři 20,2%. Ve sčítacích formulářích byla otázka na obcovací řeč, podle které se pak nepřímo dala určit skladba národností. Po celé období dualismu v letech 1867–1918 můžeme sledovat trvalý růst počtu obyvatel, který byl navíc roku 1908 umocněn anexí dvoumilionové Bosny a Hercegoviny. Celkově se počet obyvatel podle údajů sčítání z let 1869 a 1910 zvýšil z 35,812 milionů na 51,39 milionu. 54 % obyvatel monarchie žilo v obcích menších než 2000 obyvatel, tento podíl po celé období neustále klesal.
Z 51,39 milionů obyvatel v roce 1910 se jich nejvíce hlásilo k používání německého a maďarského jazyka. Žádný z národů však nebyl početně zcela dominantní, což způsobovalo napětí prakticky ve všech národnostních společenstvích. Kvůli nepřímé metodě zjišťování národnosti, se tyto odrážejí jen částečně v číslech, např. židé a státní úředníci různých národností se často hlásili k používání němčiny v každodenním životě. Po sčítání lidu v roce 1910 se v Čechách objevily případy vzájemného obviňování mezi Čechy a Němci ze zmanipulování výsledků.
Badeniho jazyková nařízení z dubna 1897, která zrovnoprávnila češtinu s němčinou, vedla k pádu Badeniho vlády a k národnostním nepokojům mezi Čechy a Němci. Ani další jazyková nařízení neprošla a posílení česko-německého antagonismu usnadnilo rozpad Rakouska-Uherska během první světové války. V tzv. Svatodušním programu z roku 1899 německé politické strany z českých i alpských zemí odmítly jazykové požadavky Čechů i federalizaci Předlitavska.
Ekonomika
Ekonomika Rakousko-Uherska se během existence tohoto útvaru výrazně změnila. Nové technologie urychlily industrializaci a urbanizaci země. V zemi během její padesátileté existence vystřídaly kapitalistické výrobní způsoby tradiční řemeslnou výrobu. Ekonomický rozvoj byl soustředěn okolo Vídně, v rakouských, alpských a českých zemích. Ke konci 19. století se rychle ekonomicky rozvíjely oblasti v centrálním Uhersku a v oblasti Karpat. Důsledkem byly velké regionální rozdíly ve stupni vývoje. Západní části impéria byly všeobecně rozvinutější než východní části.
Na konci 19. století se ovšem ekonomické rozdíly postupně zmenšovaly, protože růst ekonomiky ve východních oblastech byl rychlejší než v západní. Silná zemědělská produkce a potravinářský průmysl v Uhrách hrály významnou roli jak v samotné monarchii tak v exportu. Mezitím západní oblasti, především oblasti okolo Prahy a Vídně, vynikly v několika výrobních odvětvích. Tato dělba práce mezi východní a západní částí (v rámci společné monetární a ekonomické unie), vedla na začátku 20. století k rychlému ekonomickému rozvoji v Rakousku-Uhersku. HDP na hlavu rostlo ročně přibližně o 1,76 % v letech 1870 až 1913. Tato míra růstu převyšovala míru růstu ostatních evropských států jako jsou Velká Británie (1,00 %), Francie (1,06 %) a Německo (1,51 %). Přesto celková úroveň ekonomiky stále znatelně zaostávala za ekonomikami nejvyspělejších evropských zemí, protože systematická modernizace začala mnohem později.
Rakousko-Uhersko věnovalo velkou péči rozvoji infrastruktury (výstavbě železnic, silnic, telegrafních a telefonních sítí, pošt, veřejných vodovodů a kanalizací, školství, zakládání vědeckých institucí, fungující státní správě, zdravotnictví atd.).
Krach na vídeňské burze 9. května 1873 odstartoval do té doby největší ekonomickou recesi světa.
Průmysl
Těžký průmysl říše se nejvíce zaměřoval na strojírenství, zejména pro elektroenergetiku, lokomotivní a automobilový průmysl, zatímco v lehkém průmyslu dominoval průmysl přesné mechaniky. V průběhu let před 1. světovou válkou se země stala 4. největším výrobcem strojů na světě.
Dva nejvýznamnější obchodní partneři byli tradičně Německo (1910: 48 % veškerého vývozu, 39 % veškerého dovozu) a Velká Británie (1910: téměř 10 % veškerého vývozu, 8 % veškerého dovozu), třetí nejvýznamnější partner byly Spojené státy, následovalo Rusko, Francie, Švýcarsko, Rumunsko, balkánské státy a Jižní Amerika. Obchod s geograficky sousedním Ruskem měl však poměrně nízkou váhu (1910: 3 % veškerého vývozu (hlavně stroje pro Rusko), 7 % veškerého dovozu (hlavně suroviny z Ruska).
Národní důchod zemí Předlitavska
České země vytvářely zhruba 45 % národního důchodu Předlitavska.
Dopravní infrastruktura
Železnice
V roce 1913 dosáhla celková délka železničních tratí Rakouského císařství a Uherského království 43 280 kilometrů (26 890 mil). V západní Evropě mělo větší železniční síť (63,378 km, 39,381 mi) pouze Německo; po Rakousko-Uhersku následovala Francie (40 770 km, 25 330 mi), Spojené království (32 623 km, 20 271 mi), Itálie (18 873 km, 11 727 mi) a Španělsko (15 088 km, 9 375 mi).
Železnice v Předlitavsku
Železniční doprava se v Rakousko-Uhersku rozvíjela rychle. Jeho předchůdce, Habsburská monarchie, vybudovala na západě podstatné jádro železnic pocházejících z Vídně do roku 1841. První rakouská parní železnice z Vídně na Moravu s konečnou stanicí v Haliči (Bochnie) byla otevřena v roce 1839. První vlak vyjel z Vídně do Břeclavi (Lundenburg) dne 6. června 1839 a o měsíc později mezi hlavním císařským městem Vídní a hlavním městem Moravy Brnem dne 7. července. V tu chvíli si vláda uvědomila vojenské možnosti železnice a začala masivně investovat do výstavby. Bratislava (Pozsony), Budapešť, Praha, Krakov, Lvov, Štýrský Hradec, Lublaň (Laibach) a Benátky (Venedig) byly napojeny na hlavní síť. V roce 1854 měla říše téměř 2 000 km (1 200 mil) tratí, z toho asi 60–70 % ve státních rukou. Vláda poté začala prodávat velké části trati soukromým investorům, aby získala část svých investic zpět a kvůli finančnímu napětí revoluce v roce 1848 a krymské války.
Od roku 1854 do roku 1879 řídily téměř všechny železniční stavby soukromé zájmy. Předlitavsko mělo 7 952 km (4 941 mi) tratí a Uhersko postavilo 5 839 km (3 628 mi) tratí. Během této doby se k železničnímu systému připojilo mnoho nových oblastí a stávající železniční sítě získaly spojení a propojení. Toto období znamenalo počátek rozšířené železniční dopravy v Rakousku-Uhersku a také integrace dopravních systémů v této oblasti. Železnice umožnily říši integrovat svou ekonomiku mnohem více, než bylo dříve možné, když doprava závisela na řekách.
Po roce 1879 začaly rakouské a uherské vlády pomalu renacionalizovat své železniční sítě, především kvůli pomalému tempu rozvoje během celosvětové krize v 70. letech 19. století. Mezi lety 1879 a 1900 bylo v Předlitavsku a Uhersku postaveno více než 25 000 km (16 000 mil) železnic. Většina z toho představovala „vyplnění“ stávající sítě, ačkoli některé oblasti, především na východě, získaly železniční spojení poprvé. Železnice snížila přepravní náklady v celé říši a otevřela nové trhy pro produkty z jiných zemí dvojí monarchie. V roce 1914 z celkového počtu 22 981 km (14 279,73 mil) železničních tratí v Rakousku bylo 18 859 km (11 718 mil) (82 %) ve vlastnictví státu.
Loďstvo a přístavy
Nejdůležitějším námořním přístavem byl Terst (dnes součást Itálie), kde sídlilo rakouské obchodní loďstvo. Sídlily zde dvě velké lodní společnosti (Austrian Lloyd a Austro-Americana) a několik loděnic. Od roku 1815 do roku 1866 byly součástí habsburské říše i Benátky. Ztráta Benátek podnítila rozvoj rakouského obchodního loďstva. V roce 1913 tvořilo rakouské obchodní loďstvo 16 764 plavidel o tonáži 471 252 a posádky čítající 45 567 námořníků. Z celkového počtu (1913) 394 ze 422 368 tun byly parníky a 16 370 ze 48 884 tun byly plachetnice Austrian Lloyd byl jednou z největších zaoceánských lodních společností té doby. Před začátkem první světové války společnost vlastnila 65 středních a velkých parníků. Austro-Americana vlastnila třetinu tohoto počtu, včetně největší rakouské osobní lodi SS Kaiser Franz Joseph I. Ve srovnání s Austrian Lloyd se Austro-Americana soustředila na destinace v Severní a Jižní Americe. Rakousko-uherské námořnictvo se stalo mnohem významnějším než dříve, protože industrializace poskytla dostatečné příjmy k jeho rozvoji. Pola (Pula, dnes část Chorvatska) byla pro námořnictvo zvláště významná.
Nejdůležitějším námořním přístavem pro uherskou část monarchie bylo Fiume (Rijeka, dnes v Chorvatsku), kde působily uherské lodní společnosti, např. Adria. Obchodní námořní pěchota Uherského království v roce 1913 zahrnovala 545 plavidel o hmotnosti 144 433 tun a posádky čítající 3 217 námořníků. Z celkového počtu plavidel bylo 134 000 ze 142 539 tun parníků a 411 z 1 894 tun plachetnic. První podunajská paroplavební společnost Donaudampfschiffahrtsgesellschaft (DDSG) byla až do rozpadu Rakouska-Uherska největší vnitrozemskou lodní společností na světě.
Státní symboly
Rakousko-Uhersko nemělo univerzální společnou vlajku, na jejím místě byly užívány různé vlajky služební. Civilní loďstvo a zahraniční zastupitelské úřady používaly tzv. obchodní vlajku se znaky Rakouska a Uher. Vojsko, především vojenské loďstvo se identifikovalo vlajkou s rakouským znakem, která byla zavedena již roku 1786; její změna, nařízená v r. 1915, nebyla realizována. Armáda mimoto zároveň používala i vlajky se symbolem dvouhlavého orla, neboť tyto prapory v řadě případů měly bohatou historii, které se vojsko nechtělo vzdát. Při státních příležitostech pak byly používány žluto-černé rakouské vlajky a uherská trikolora.
Dvouhlavý císařský orel byl symbolem celé monarchie až do roku 1915. V roce 1915 byl zaveden nový společný znak, který však vzhledem k válečným událostem nebyl fakticky realizován a byl ostatně i heraldicky a ústavně nesprávný; Josef Pekař dospěl k závěru, že tím, že se císařský rod vzdal české koruny ve znaku, vzdal se tím i vlády na českými zeměmi.
Obě části monarchie si však stále ponechávaly i své symboly. Ty byly změněny (spolu se společným znakem) v roce 1915. U znaku Uher nebyly změny tak radikální, zatímco jeho předlitavský protějšek byl vytvořen nově. Oba byly navrženy tak, aby spojením vytvořily společný velký státní znak monarchie. Z jednotlivých znaků nepřímo vycházely i jejich malé verze, které jsou níže též zobrazeny.
Odkazy
Poznámky
K infoboxu
K článku
Reference
Literatura
KODET, Roman, Rakousko-Uhersko a Osmanská říše před první světovou válkou'', Plzeň 2015.
PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, , str. 5 - 15, 17 - 25, 33 - 45, 70 – 76
Související články
Československo
Dějiny Česka
Dějiny Rakouska
Dějiny Evropy
Rakousko-uherská armáda
Rakousko-uherské námořnictvo
Rakouská císařská hymna
Seznam ministerských předsedů Rakousko-Uherska
Zánik Rakousko-Uherska
Externí odkazy
Správní uspořádání Předlitavska (1850–1918)
Některé právní předpisy, např. Rakouská ústava apod.
Železniční a poštovní mapa Rakousko – Uherska 1894
Atlas statistický rakousko-uherské říše (1873)
Zaniklé státy Rakouska
Zaniklé státy Maďarska
Zaniklé státy na území Slovenska
Dějiny Srbska
Dějiny Chorvatska
Dějiny Slovinska
Státy a území vzniklé roku 1867
Státy a území zaniklé roku 1918
Zaniklé státy na území Česka |
1421 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Severn%C3%AD%20ledov%C3%BD%20oce%C3%A1n | Severní ledový oceán | Severní ledový oceán je nejmenší světový oceán. Má rovněž nejmenší průměrnou hloubku.
Rozkládá se kolem severního zemského pólu, má rozlohu asi 14 mil. km², průměrná hloubka dosahuje 1328 m. Nejhlubší místo 5449 m (Polární hlubokomořská planina). Hladinu Severního ledového oceánu pokrývá větší část roku silná vrstva ledu, takže se po většině jeho plochy mohou v této době plavit pouze těžké ledoborce (a někde ani ty ne) či lodě plující v jejich stopách. Tento mořský led vzniká ze zamrzlé mořské vody.
Během posledních ledových dob byl tento oceán vyplněn sladkou vodou. Od přelomu 19. a 20. století je ovlivňován Atlantským oceánem.
Tři druhy polárního ledu
polární - pokrývá větší část oceánu, jeho tloušťka činí až 50 m, v létě taje a tloušťka se zmenšuje až na 2 m
tabulový - vzniká na okrajích oceánu, maximální tloušťka dosahuje 2 m. Led je polámaný a ledové kry na sebe narážejí, v období maximálního rozsahu pokrývá asi 12 mil. km²
rychlý led - tvoří se mezi tabulovým ledem a pobřežím
V současně době tloušťka i plocha polárního zalednění rychle klesá.
Na dně oceánu se rozkládá obrovská pevninská deska a jeden příkop, kterým se táhne horské pásmo.
Původně se mělo za to, že Arktida je kontinent, v roce 1958 ale americká atomová ponorka USS Nautilus podplula severní pól a zjistila, že žádný kontinent Arktida neexistuje a že je to pouze trvale zamrzlá hladina Severního ledového oceánu.
Okrajové části
Baffinův záliv
Barentsovo moře
Bílé moře
Pečorské moře
Beaufortovo moře
Čukotské moře
Grónské moře
Karské moře
Moře Laptěvů
Východosibiřské moře
Odkazy
Reference
Literatura
Moře a oceány, Editions Atlas 2006
Externí odkazy
Oceány
Arktida
Geografie Asie
Geografie Evropy
Geografie Severní Ameriky
Geografie východní Evropy |
1427 | https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1bo%C5%BEenstv%C3%AD | Náboženství | Náboženství, religie je moderní souhrnný pojem pro velmi rozmanité soustavy jednání, symbolů a představ, jimiž různá společenství a církve vyjadřují reálný, životní, osobní vztah k transcendentní (smyslové vnímání přesahující) zkušenosti či transcendentním představám.
Každé náboženství má společné rituály nebo bohoslužby, určité představy o světě a místě člověka v něm a většina náboženství vyžaduje i určitou morálku. Většina náboženství se chápe jako vztah k osobnímu Bohu nebo božstvům, na nichž člověk závisí a k nimž se obrací s díkem a s prosbou o ochranu. Výkon bohoslužebných obřadů je často vázán na určitá posvátná místa (obětiště, chrámy) a časy (svátky), svěřen zvláště vybraným nebo pověřeným osobám, kněžím, a některá náboženství se společensky organizují jako církve.
Často se náboženství ztotožňuje s (náboženskou) vírou, která může být reflektována náboženskou naukou, jejíž přesnější vypracování zevnitř je úkolem teologie.
Srovnávacím studiem jednotlivých náboženství i celých náboženských systémů, obecnou teorií všech náboženství i samotným pojmem náboženství se zabývá religionistika.
Náboženství je ovšem už od starověku také předmětem kritiky, například Sókratovy, Epikúrovy, skepticismu, racionalismu a ateismu.
Pojem náboženství
Moderní evropský pojem náboženství (lat. religio) nemá ekvivalent v řečtině, v hebrejštině ani v dalších jazycích a při překladech se musí nahrazovat pojmy pro zbožnost, kult, povinnost, zákon nebo učení. České slovo náboženství původně znamenalo kult či bohoslužbu, podobně jako dosud v polštině. Latinská religio také původně znamenala svědomité dodržování kultu a pravidel, včetně věšteckých znamení. Teprve v císařském období, kdy se v Římské říši setkávaly velmi různé kulty a bylo třeba společné označení, začal se význam slova rozšiřovat na různá náboženství a pro Lucretia už dokonce znamenalo téměř totéž co pověra v pojetí blízkém ateizmu.
V tomto významu jej v novověku převzala většina evropských jazyků (vedle domácích slov pro zbožnost, kult atd.), protože zejména osvícenská kritika náboženství neviděla mezi náboženstvími podstatné rozdíly. Teprve důkladnější poznání a studium zejména mimoevropských „náboženství“ resp. soustav víry ukázalo, že se jedná spíše o eurocentrický omyl. Současná antropologie i etnologie naopak vyžaduje, aby se kulturní a společenské jevy popisovaly z hlediska a v pojmech „domorodců“, lidí, kteří v dané společnosti žijí (tzv. emický přístup). Také někteří protestantští teologové (Karl Barth a jeho škola) toto označení odmítají, zdůrazňují, v čem se křesťanství od jiných náboženství liší a tvrdí, že je naopak kritikou všech náboženství.
Naproti tomu řada sociologů si všimla společenské funkce náboženství a z tohoto hlediska v nich vidí mnoho společného. Émile Durkheim pokládal náboženství za výraz kolektivní identity skupiny, která si teprve v posvátném uvědomuje sebe samu. Psychologové objevili obdobnou roli náboženství při integraci lidské osoby, pro vznik vztahů důvěry, jako oporu společné morálky a podobně. Jiní autoři – například Rudolf Otto – naproti tomu hledají společné prvky nebo vrstvy různých náboženství: pro R. Otta je to posvátná bázeň, pro M. Foessela „výraz toho, zač dlužíme bytosti-základu“ a pro J. Sokola „lidská odpověď na fakt života a existence, který se v náboženství chápe jako dar.“
Typologie náboženství
Různá náboženství v širokém slova smyslu provázela všechna známá lidská společenství, a to už od velmi dávných dob: za první nepochybné známky člověka se často pokládají symbolické, kulturní projevy, například pohřby nebo malby, které ovšem nemusí být kultem náboženským, mít nutně náboženský, kultovní charakter. Nejstarší známé pohřby jsou patrně staré až 300 tisíc let, symbolické malby desetitisíce let. Během posledních dvou století shromáždili archeologové, etnologové a religionisté nesmírné množství materiálu z celého světa, jež ukazuje obrovskou rozmanitost náboženských projevů.
Pokusy uspořádat tuto rozmanitost do lineární řady, jak se o to snažili evolucionisté 19. století, se nezdařily, přesto se lze pokusit o (samozřejmě jen hrubé a přibližné) třídění, typologii náboženství podle různých hledisek. U významných náboženství lze vysledovat historickou linii obsahující částečné souvislosti. Z Egypta (atonismus) vyšla abrahámovská náboženství a jejich neortodoxní směry a sekty. Mezopotámie přes Anatolii (Chetité) pak ovlivnila náboženství Řecka a to etruskou a římskou mytologii. Hinduismus ovlivnil prostředí Indie, kde pak vznikly směry jako je buddhismus či džinismus. Konfucianismus ale nemusí být považován za náboženství a prolínání kultu s kulturou nelze jednoduše oddělit. Náboženská víra obecně totiž není ani tak vrozená, ale je spíše kulturním fenoménem.
Předstupně náboženství
Náboženství vyrůstá z obecné sociální pospolitosti a jejího vzájemného prožívání jednotlivci.
kultura, také pojímaná jako tzv. přírodní nebo kmenové náboženství je ve skutečnosti nezpochybnitelný, nerozlišený celek zvyklostí a tradic daného společenství, který tvoří jeho identitu a odlišuje je od ostatních – jeho kultura. Charakterizuje zejména společnosti sběračsko-lovecké a předává se socializací.
V složitějších společnostech se z tohoto celku vydělují jednotlivé složky kultury: hudba a tanec, umění, divadlo, obyčeje, právo, vyprávění, případně v písemné formě jako literatura a další součásti. Kmenový, společenský zdroj náboženství je kolektivní a ucelený, člověk se do něj rodí, děje se ve společných slavnostech a nemá žádné výslovné učení. Složitější společnosti pak vedou ke vzniku větších bohů.
rodové kulty – výchozí, základní, elementární základ a formu náboženství představuje náboženství rodové, kult předků, typické pro zemědělské společnosti, které má společnou strukturu, ale v každém rodě se uctívají jiní společní předkové. Souběžně se zvětšováním společenství (kmenů a národů) se pozdvihují společní uctívaní předkové a ustavují se jako zvláštní pojem bůh, duch apod. Jejich vliv je nemateriálního charakteru s materiálními projevy – zázraky.
Historická náboženství
Naproti tomu náboženství rozvinutější, historická, se odvozují od vystoupení určité zakladatelské osobnosti a jejího zjeveného učení a příkladu a jeho historické zachování, zejména v písemných dokumentech. Příkladem může být židovství s Abrahámem a Mojžíšem, mithraismus se Zarathuštrou, křesťanství s Ježíšem Nazaretským nebo islám s Mohamedem. I když obvykle začínají jako náboženství omezené skupiny, vytvářejí si posvátné texty, později psané a komentované. Díky tomu lze často sledovat i určitý vnitřní vývoj, který může vést jednak k monoteismu a k posunu důrazu od vnějšího náboženského jednání (kultu) k učení a mravním požadavkům a jednak k jeho rozšíření, univerzalizaci. Postupně se přitom obracejí k jednotlivému člověku a mohou se šířit i přes hranice původní skupiny, např. etnika, nabývat univerzální povahu. Často provázejí i širší společenskou a politickou integraci a více či méně se spojují s politickou mocí. Zavazuje člověka k určitému jednání vůči druhým a vůči společnosti, kterou v průběhu času hluboce proměnilo. Přes střídavě více a méně kritický postoj ke „světské“ moci se politickému zneužití často neubránilo.
„... že všechna politika na mravnosti se zakládá a mravnost na vyšším stupni vývoje je podstatnou částí náboženství, politika nutně měla vždy náboženský ráz ...“ (T. G. Masaryk, Ideály humanitní, str. 197)
Polyteismus a monoteismus
Rozlišení spočívá v tom, zda dané náboženství uctívá jednoho nebo více bohů. V případě věrouky bez bohů se mluví o víře ateistické.
Nesnáz je v tom, že mnohé kmenové společnosti o žádných bozích nemluví, nýbrž uctívají „přírodní síly“ na posvátných místech a při zvláštních příležitostech (nový Měsíc, zatmění a podobně). Na dotazy etnologů domorodci často neurčitě zmiňují nějakého původce světa, což vedlo W. Schmidta k domněnce o „původním monoteismu“. Bůh i božstvo jsou totiž pojmy naší kultury, které se nedají snadno přeložit do jiných jazyků a kultur. To ovšem může být projevem jak nerozvinuté terminologie, tak zároveň nepochopení či uzavřenosti samotných překladatelů, omezených monopolizací slova „bůh“ pro jedinou bytost resp. bytosti. Vzhledem k tomu je vhodnější místo pojmu „náboženství“ přesnější pojem víra.
Většina vyspělých kultur starověku uctívala a uctívá různě členitou hierarchii božstev s jedním nejvyšším a ani v řecké a římské mytologii nejsou postavy bohů tak zřetelně odlišené, jak si naši předkové představovali. Mytologie jsou velmi proměnné a svědčí spíše o pojmenování nějakých sil (blesku, plodnosti, úrody) nebo oblastí (rodiny, obchodu, řemesel) než o vyhraněných „osobnostech“ bohů se stálými jmény. V buddhismu se bohové objevují jen jako kategorie bytostí vedle lidí, zvířat a dalších typů. V židovství nesmí být Bůh (Jahve) nijak zobrazován..
Místní a univerzální náboženství
Jiné rozlišení se zakládá na tom, zda se určitá forma náboženství vyskytuje pouze na určitém místě, v určité oblasti, anebo zda je na místě nezávislá a univerzální. Místní „náboženství“ v pravém slova smyslu jsou vlastně kulty, provozované na určitém posvátném místě, které lidem nebrání, aby se na jiném místě – v rámci téže kultury – účastnili jiných. Takové kulty jsou zpravidla kolektivní a mohou se konat jen v určitém čase – podobně jako křesťanské pouti. Takové cesty věřících na poutní místa určitého náboženství vyžadují od poutníků též sebezapření, sebetrýznění, askezi, či jiného utrpení. Univerzální náboženství se naproti tomu obvykle obracejí k individuu (i když také zdůrazňují společenský výkon obřadů a společenskou povahu etiky) a kladou důraz i na morálku a učení. Nauka (dogmatika) je ostatně způsob, jak se náboženství může vymezit od svého okolí a přitom se neopírat o etnický původ.
Jistý návrat k uzavřenému a výučnému náboženství představují aspoň na první pohled tzv. sekty, jenže z historie víme, že podobně začínala i pozdější univerzální náboženství a naopak úspěšné sekty se snaží o větší otevření a oslovení široké veřejnosti, podobně jako tzv. nová náboženská hnutí, většinou odvozená z křesťanství. Rozlišení mezi uzavřeným a otevřeným náboženstvím, které se v důsledku promítne i do povahy společnosti, zavedl Henri Bergson.
Vnější a vnitřní náboženství
Jiná důležitá proměna se podle Karla Jasperse odehrála v tzv. „osové době“ kolem poloviny prvního tisíciletí př. n. l. V několika různých vyspělých kulturách tehdy došlo k „objevu“ individua, osobní svobody, svědomí a odpovědnosti. V oblasti náboženství tomu odpovídá zvnitřnění, posun důrazu od společných slavností a svátků k individuální upřímné zbožnosti a morálce. V židovství se v té souvislosti také poprvé objevuje pojem náboženské víry jako očekávání budoucnosti a naděje na záchranu (spásu).
Se zvnitřněním, individualizací a univerzalizací náboženství souvisí patrně také „objev“ monoteismu a radikální transcendence jediného Boha stvořitele. Zatímco pro starší náboženství byli bohové sice mocnou, ale přece jen součástí světa a často sami podléhali silám osudu, izraelský Hospodin je jeho jediným původcem a vládcem a sám je zcela mimo svět a jeho zákonitosti. Člověk se k němu tudíž nemůže přímo dostat, je odkázán na jeho zjevení a nanejvýš může pozorovat stopy jeho působení.
Definice náboženství
Není známa definice náboženství, na níž by se širší vědecká komunita shodla. Náboženství v moderním smyslu je totiž velmi abstraktní pojem, k němuž se dospěje až na základě srovnávání.
Na náboženství je možné nahlížet z různých, i protikladných úhlů pohledu. Odborná literatura poskytuje mnoho různých definic. Skoro lze říci: kolik badatelů, tolik definicí. České slovo náboženství, úzce spojené s pojmem Boha, má také posunutý význam oproti pojmům v jiných jazycích, odvozeným často ze slova religio, které má zřejmě původ ve slovese relegere (= znovu pročítat, promýšlet) a je příbuzné se slovy označujícími ohleduplnost, svědomitost i posvátnost.
Pojem náboženství neznamená jen věrouku (nauku, učení), ale zahrnuje také složku sociální, společenství příslušníků, např. hinduistů, buddhistů, katolíků. Bez něj by sama nauka ani neměla význam. To se odráží i jazyce: „přistoupit (přestoupit) na víru“ – přihlásit se ke společenství jiného učení, případně přímo se zapsat do konkrétní církve, aniž by se nutně zásadně změnilo vlastní myšlení.
Příklady definic náboženství
Následující příklady jsou pouze ukázkou pestrosti a různorodosti definic náboženství.
Émile Durkheim: Náboženství je jednotný systém víry a praktik vztahujících se k posvátným věcem, to jest k věcem odtažitým a zakázaným; systém víry a praktik, které sjednocují všechny své přívržence v jediném morálním společenství nazývaném církev.
Gottlieb Fichte: Náboženství je poznání; objasňuje člověka sobě samému, odpovídá na nejvyšší otázky, které vůbec mohou být vzneseny, a přináší tak člověku dokonalou jednotu se sebou samým a skutečné posvěcené mysli.
Sigmund Freud: Náboženství je kolektivní neuróza, respektive funkce individuální psychiky, jež produkuje bohy, kteří mají za úkol těšit a uspokojovat dětinské touhy dospělého.
Clifford Geertz: Náboženství je
systém symbolů, které
v lidech ustavují silné, pronikavé a dlouhotrvající nálady a motivace tím, že
formulují pojmy obecného řádu bytí a
obdařují tyto pojmy takovým nádechem skutečnosti, že
se tyto nálady a motivace zdají jedinečně realistické.
Karel Marx: Náboženská bída je výrazem jednak skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačovaného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Náboženství je opium lidu.
Rudolf Otto: Jádro všech náboženství tvoří posvátno, které je vlastní každému náboženství. Náboženství je pak vztah člověka k posvátnému.
Alfred North Whitehead: Náboženství je loajalita ke světu.
Ivan Štampach: Náboženství je reálný, životní, osobní vztah člověka k transcendentní zkušenosti.
Jan Sokol: Základní vrstvou náboženství je soustavná, artikulovaná a společná lidská odpověď na fakt života a existence, který se zde chápe jako dar. Náboženství vyjadřuje vděčnost za život i obavu o něj, biblickou „bázeň Boží“.
Při pozorném čtení si uvědomíme odlišný charakter některých z definic. Fichte, Štampach a Sokol se dotýkají vnitřní obecné charakteristiky duchovního rozměru jedince, který se může na různých místech světa a v různých historických epochách kulturně (ve smyslu kulturologie) projevovat více či méně odlišnými náboženstvími. Spojování náboženství s posvátnem nebo vírou v jiných definicích však vyžaduje vymezení těchto použitých pojmů. Nezbytnost víry se přisuzuje nejen ateismu a agnosticismu, ale i akceptování vědy soudobým člověkem, který si většinu jejích poznatků nemůže ani ověřit, ani pochopit.
Světová náboženství
Světové názory v náboženství je možno dělit na
dualismus jako základ teismu,
monismus jako základ ateismu, popř. panteismu.
Pokud věřící věří pouze v jednoho boha, jedná se o monoteismus,
pokud ve více, jedná se o polyteismus.
Pokud ztotožňují boha s přírodou, jedná se o panteismus jakožto formu monismu.
Panteismu je velmi podobný panenteismus. Na rozdíl od panteismu, který říká, že všechno je bůh, panenteismus tvrdí, že všechno je v bohu, který ovšem existuje i mimo toto „všechno“, je tedy vlastně i formou teismu.
Materialisté, ateisté nepřipouštějí, v souladu s ateistickou tradicí a v rozporu s náboženským výkladem světa, existenci jakýchkoli vyšších, nadpřirozených či zázračných jevů a sil a považují je za iluze.
Nejrozšířenějšími monoteistickými náboženstvími současnosti jsou křesťanství a islám, která obě navazují na židovství (judaismus). Věřící těchto náboženství jsou lidé Knihy, neboť věří v jediného Boha a Starý zákon považují za posvátný – inspirovaný samotným Bohem. Křesťané kromě Starého zákona uznávají též Nový zákon. Muslimové Starý i Nový zákon v dnešní formě neuznávají, neboť je považují za pozměněné vůči jejich původní zjevené formě, avšak uznávají některé biblické postavy a myšlenky. Jejich Knihou je Korán.
Mezi monoteismem a polyteismem jsou střední posice:
Inklusivní monoteismus tvrdí, že uctívání kteréhokoliv boha je uctíváním téhož Boha. Jedná se tedy o uctívání jednoho Boha v mnoha podobách.
Henoteismus (řecky heis Theos, jeden bůh), monolatrie (řecky moné latreia – jediné uctívání) či katenoteismus (řecky kath'hena theon, jeden bůh v čase) uctívá jen jednoho boha, ale připouští existenci dalších.
Věřící stejné víry tvoří společenství. Jsou-li věřící nějak organizováni, je takové sdružení označováno jako, moderně, náboženská společnost, nebo, historicky, tradičně, náboženská obec. Křesťanská náboženská společnost se jmenuje církev. V pojetí křesťanů je jejich církev Církví, tedy tou pravou, členství v níž je nejjistější cestou ke spáse. To ostatně o sobě tvrdí i mnohá jiná náboženství. Většina křesťanských církví – výjimku tvoří snad jen některé menší – však připouští i možnost dosažení spásy mimo Církev či před jejím vznikem, na základě spravedlivého života v souladu se svědomím, a to i u nekřesťanů či dokonce ateistů.
Každé náboženství má jinou interpretaci pojmu bůh (božstvo, bůžek, duch, mocnost apod.), podle potřeb té či oné společnosti, ve které vzniklo, a podle doby vzniku. To je společný jmenovatel a podstata všech náboženství, s výjimkou monistických. V pojetí některých monoteistů je bůh synonymem slova Pravda a zde se náboženství může jevit jako hledání Pravdy. V pojetí jiných monoteistů je bůh pojem, který slučuje všechny nám známé i dosud neznámé pojmy. Proto není možné jej omezit na jeden z nich, ať sebevznešenější, jako je Pravda, Láska nebo Spravedlnost.
Sekularizovaný životní styl vede některé věřící k chiliasmu: „Biblické varování, že národ, který se odvrátí od Boha, je odsouzen k záhubě, racionálně přeloženo znamená, že pokud nebude společnost používat dosavadní osvědčená pravidla, pozvolna se rozpadne.“ Podle modernějších názorů (E. Durkheim) však zánik tradičních náboženství nemusí vést k rozpadu společnosti. Člověk si vždy uvědomuje, že je více závislý na sociálním celku, než na víře v Boha.
Počty věřících v hlavních světových náboženstvích
Nejvíce lidí se dnes hlásí ke křesťanství, následuje islám a hinduismus. Někteří muslimové však tvrdí, že praktikujících muslimů je více, než praktikujících křesťanů. To je však velmi relativní a teoretická otázka, která je úzce spojená s chápáním a používáním termínů apod. Více než miliarda lidí se s žádným náboženstvím neztotožňuje, fakticky jsou ateističtí.
Následující tabulka je přibližná a udává základní informace o největších náboženstvích světa.
Náboženství a stát
Státem podporované náboženské kulty jde nalézt již ve státech Starověkého Blízkého východu. Podobně jako místní starověké kulty se také univerzální světová náboženství, jako buddhismus, křesťanství nebo islám stávají státními náboženstvími.
Buddhismus je v současnosti státním náboženstvím Bhútánu, kde převažuje Tibetský buddhismus, a také v Kambodži a Thajsku, které se hlásí k Théravádě.
Jednu z větví s křesťanství vyhlásilo jako své státní nebo oficiální náboženství celkem osm států. Římskokatolické vyznání považuje za své státní náboženství Argentina, Dominikánská republika, Kostarika, Lichtenštejnsko, Malta, Monako, Salvador a některé Švýcarské kantony. Jako státní církev vystupuje také Řecká pravoslavná církev. Luteránství, jedna z větví protestantismu, je státním náboženstvím v Dánsku, na Islandu a v Norsku. Anglikánská církev je státní církví Anglie, nikoliv Spojeného království.
Islám je v současností státním náboženstvím v nejvíce zemích světa. Aceh (indonéská provincie), Afghánistán, Alžírsko, Bangladéš, Brunej, Egypt, Jordánsko, Katar, Komory, Libye, Maledivy, Malajsie, Maroko, Mauretánie, Pákistán, Saúdská Arábie, Somálsko, Spojené arabské emiráty, Tunisko deklarují za své státní náboženství sunnitský islám. Nerozlišený nebo smíšený sunnitsko-ší'itský islám je státním náboženstvím v Bahrajnu, Iráku, Jemenu a Kuvajtu. Ší'itský islám je státním náboženstvím Íránu. Ibádíja je převládajícím náboženstvím v Ománu.
Osvícenství v 18. století bylo počátkem sekularizace evropského kontinentu. Dochází k rozvoji racionalismu, moderní vědy a také ateismu. Náboženství tak přestává plnit svou vysvětlovací řádu věcí a jeho dominantní společenské postavení se stává neudržitelné. Dochází k odluce státu a církve a následnému vzniku sekulárních států což se mimo jiné projevuje i sekularizací školství. Z racionalistického hlediska mají náboženské organizace opodstatnění pouze pokud jsou společensky prospěšné.
Vědecké studium náboženství
Náboženství bylo již od antických počátků vědeckého myšlení předmětem studia a reflexe. Dnes je výzkum různých aspektů náboženství předmětem řady věd.
Filosofie a později specializovaná disciplína filosofie náboženství se zabývá povahou a základními předpoklady náboženství.
Teologie je snahou o systematizaci a kritické promýšlení náboženské víry samotnými věřícími.
Religionistika je nekonfesní studium empirické stránky náboženství. V rámci samotné religionistiky či na jejím pomezí se zformovala řada relativně samostatných disciplín. Jsou to například
sociologie náboženství, studující vztah náboženství a společnosti;
psychologie náboženství, zkoumající projevy náboženství v psychice metodami sahajícími od hlubinné psychologie po neurologii;
fenomenologie náboženství snažící se klasifikovat jednotlivé jevy a aspekty projevů náboženství napříč kulturami. Ukazuje se například, že nábožensky motivované násilí není otázkou víry, nýbrž mocenským využitím či zneužitím náboženské autority. Náboženství také charakterizuje spíše empatie než rozum.
Odkazy
Reference
Literatura
M. Eliade – I. P. Culianu, Slovník náboženství. Praha: ČS 1993.
Ritter – Gründer (vyd.), Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel 1981–2005. Heslo Religion, sv. 8:632 nn.
Související články
Dějiny náboženství
Sekulární náboženství
Náboženský šok
Externí odkazy
iEncyklopedie náboženství
Zdeněk Vojtíšek: Netradiční náboženství u nás (1998, Dingir)
Víra
Společenské instituce
Sociologie náboženství |
1435 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Johannes%20Kepler | Johannes Kepler | Johannes Kepler (27. prosince 1571 Weil der Stadt – 15. listopadu 1630 Řezno) byl německý matematik, astrolog, astronom, optik a evangelický teolog. Především ve starší české literatuře se používá i počeštěná forma jeho křestního jména Jan, neboť několik let působil v Praze na dvoře císaře Rudolfa II. V Praze také formuloval dva ze tří Keplerových zákonů.
Biografie
Narodil se 27. prosince 1571 ve svobodném císařském městě Weil der Stadt, které je vzdáleno třicet kilometrů od Stuttgartu. Jeho děd Sebald Kepler (1519–1596) byl dokonce starostou tohoto města. Rodina se často ocitala ve finanční tísni, jelikož Johannův otec Heinrich se živil nejistým povoláním obchodníka, které mu moc nevynášelo, a tak často rodinu opuštěl, aby sloužil jako žoldák v zahraničí. Ani jeho matce Katharině, bylinkářce a dceři hostinského, se nedařilo a byla dokonce obviněna z čarodějnictví. Rodina se později odstěhovala do Ellmendingenu, kde měl jeho otec pronajmut hostinec „Slunce“.
Johannes se narodil předčasně a jako velmi slabé dítě byl pak často nemocen. Roku 1575 prodělal nákazu neštovicemi, které mu natrvalo narušily zrak. Navzdory jeho špatnému stavu v něm matka již jako u dítěte začala pozorovat stále větší a neobvyklé zájmy. Ukázala mu kometu z roku 1577 a zatmění Slunce z roku 1580.
Kepler navštěvoval první třídu latinské školy v Leonbergu a druhou třídu stejného rázu v Ellmendingenu. V letech 1580 a 1581 musel Kepler své vzdělání přerušit. Roku 1582 nastoupil do třetí třídy latinské školy. Od 16. října 1584 navštěvoval Kepler klášterní školu v Adelbergu. Od 26. listopadu 1586 studoval na vyšší protestantské škole v klášteře Maulbronn.
Poté, co získal stipendium, začal v roce 1589 navzdory skromným rodinným poměrům studovat teologii v evangelickém klášteře v Tübingenu. Jeho učitelem matematiky byl Michael Mästlin. Mästlin mu též vysvětlil Koperníkův heliocentrický systém, v němž, na rozdíl od Ptolemaiova systému, planety neobíhají kolem Země. Byl stejného názoru jako Mikuláš Koperník a diskutoval o něm ve studentských debatách.
Kepler ve Štýrském Hradci
Kepler chtěl původně být protestantským duchovním. Roku 1594 však ve svých 23 letech šel na studia matematiky na protestantské vysoké škole ve Štýrském Hradci. V Hradci začal Kepler zpracovávat kosmologickou teorii založenou na koperníkovském pohledu na svět. Na konci roku 1596 své dílo vydal jako Mysterium Cosmographicum.
Roku 1595 Johannes potkal třiadvacetiletou Barbaru Müllerovou, která byla již dvakrát ovdovělá a měla jednu dceru. Barbara měla veliký majetek, a tak její otec v Keplerovi neviděl nic než chudého studenta. Nakonec otec ale ustupil a k svatbě došlo v dubnu 1597. Z tohoto manželství vzešlo pět dětí. Jeden syn s dcerou (Heinrich a Sussana) se nedožili dospělého věku. Pak se jim narodili děti Susanna (* 1602), Friedrich (* 1604) a Ludwig (* 1607).
Roku 1590 začal psát dopisy Galileu Galileovi, ten mu však důkladně odpověděl jen jednou. Roku 1599 Keplera přesvědčil Tycho Brahe, aby s ním šel studovat do Prahy.
Kepler jako dvorní císařský matematik v Praze
Roku 1600 se již Kepler nacházel v Praze a dělal asistenta Tychu Brahovi. Společná práce obou vědců v Praze a na zámku v Benátkách nad Jizerou nebyla ovšem lehká, byť se oba dva svým rozlišným nádáním doplňovali. Brahe byl excelentním pozorovatelem, jeho matematické schopnosti byly avšak ohraničeny. Vynikající matematik Kepler pak na druhou stranu skrze svou krátkozrakost nemohl vůbec pozorovat hvězdy. Brahe se snažil Keplera učit tak, aby Kepler měl nejlepší výsledky.
Po Brahově smrti roku 1601 byl Kepler jmenován císařským dvorním matematikem. Jako císařský dvorní matematik byl Kepler zodpověden za císařské horoskopy a byl pověřen sestavit rudolfinské tabulky.
V říjnu 1604 Kepler pozoroval supernovu, která nesla později jméno Keplerova hvězda. Kepler též předložil vědecké údaje o tepové frekvenci a svá pozorování upřesnil roku 1618.
V nekonečných výzkumech pracovali Kepler a Brahe s velmi přesnými pozorovacími daty, ovšem po Brahově skonu Kepler zjistil, že některé jejich teorie potřebují vylepšit. Poté začal navrhovat nový astronomický systém. Na základě Koperníkova systému poprvé určil skutečné oběžné dráhy planet, aniž by od začátku upřesnil, že musí jít o kombinaci rovnoměrně procházejících kruhových drah. Po dlouhé práci identifikoval dráhu Marsu a následně určil, jak se mění orbitální rychlost planety podél oběžné dráhy. Všechny tyto své výzkumy shrnul roku 1609 do díla Astronomia nova. Tato kniha obsahuje i první a druhý Keplerův zákon.
Roku 1611 popsal vznik sněhové vločky. Tento rok se mu však stal osudným. Jeho tři děti se nakazily neštovicemi a jeho šestnáctiletý syn Friedrich zemřel. Zanedlouho zemřela i Keplerova žena a Kepler se v roce 1612 přestěhoval i s dětmi do Lince, kde působil jako učitel na gymnáziu.
Později v roce 1626 odešel do Ulmu.
V pozdějším věku se podle některých životopisců už nemohl věnovat pozorování, protože trpěl krátkozrakostí a hvězdy patrně vůbec neviděl.
Dílo
Ve svých pracích se zabýval astronomií, matematikou, mechanikou, krystalografií a astrologií. V roce 1615 vyšla jeho práce Nova Stereometria Doliorum Vinariorum, ve které počítal objemy těles, které vznikly rotací kuželoseček kolem osy ležící v jejich rovině. Přitom použil infinitezimálních metod, a toto dílo znamenalo významný krok ke vzniku moderních integračních metod. V práci Harmonices Mundi (1619) systematicky studoval mimo jiné problematiku konvexních a hvězdicovitých mnohoúhelníků a publikoval svůj třetí zákon.
Ztotožňoval se s odsouzením Giordana Bruna, a jeho učení o vesmíru plném sluncí považoval za kacířství, což souviselo s Keplerovým požadavkem, aby poznání vědecké bylo v souladu s pravdami teologickými.
Mysterium Cosmographicum (Kosmografické mystérium, 1596)
De Fundamentis Astrologiae Certioribus K pevnějším základům astrologie (1601)
Astronomiae Pars Optica (Optická část astronomie, 1604)
De Stella nova in pede Serpentarii (O nové hvězdě v Hadonošových nohách, 1604)
Astronomia nova (Nová astronomie, 1609)
Dissertatio cum Nuncio Sidereo (Rozprava s Hvězdným poslem, 1610)
Dioptrice (Dioptrika, 1611)
De nive sextangula… (O šestiboké sněhové vločce, 1611)
Nova stereometria doliorum vinariorum (Nová stereometrie vinných sudů, 1615)
Epitome astronomiae Copernicanae (1618–1621). Tato práce, v českém překladu „Výtah z Koperníkovy astronomie", má 7 dílů a vycházela postupně nejprve v Linci a později ve Frankfurtu. Byla to jakási první moderní učebnice hvězdářství, která dokazovala správnost Koperníkova učení. Katolická církev tento spis již v roce 1619 zařadila na Index zakázaných knih. Ještě ve vydání Indexu z roku 1834 bylo toto dílo uvedeno, vyškrtnuto z Indexu bylo (společně se spisy Koperníka a Galilea) v roce 1835.
Harmonices mundi (Harmonie světů, 1619)
Tabulae Rudolphinae (Rudolfínské tabulky, 1627)
Somnium (Sen, 1634)
Keplerovy zákony
Tři základní zákony pohybu nebeských těles:
Planety obíhají kolem Slunce po eliptických drahách, v jejichž jednom společném ohnisku je Slunce.
Obsahy ploch opsaných průvodičem planety (spojnice planety a Slunce) za stejný čas jsou stejně velké. Neboli: Úsečka spojující Slunce s planetou opíše za stejný čas také stejně velkou plochu.
Poměr druhých mocnin oběžných dob dvou planet je stejný jako poměr třetích mocnin jejich velkých poloos (středních vzdáleností těchto planet od Slunce).
Kepler a astrologie
Za svůj život sestavil na 800 horoskopů, včetně svého. Na základě jeho výroku, že „astronomie je moudrou matkou a astrologie záletnou dcerkou, která aby svou matku udržela při životě se prodává každému zájemci, který chce a může zaplatit“, se dodnes traduje, že se astrologií zabýval pouze za účelem finančního zisku. Kepler však astrologii také později obhajoval, když mimo jiné napsal: „…naprosto neklamné zjištění – tak jisté, jak jen lze doufat – že organismy jsou podněcovány sublunárními konjunkcemi a aspekty planet, mě přimělo a přinutilo překonat své záporné stanovisko…“ Odmítal sice pověry a bezduché přijímání soudobých astrologických výkladů, ale zdůrazňoval závislost astrologie na empirii, a vytvořil tak v jistém smyslu moderní, dnes převažující pojetí astrologie. Uvažoval dokonce o vlivu budov a hor, zastiňujících planety a hvězdy v okamžiku narození.
Svými kosmologickými zákony se snažil doložit staré pythagorejské učení o harmonii sfér a astrologii přispěl i možností lépe a přesněji propočítávat horoskopy. Do sestavování horoskopů například jako první zavedl dekagonální řadu aspektů (decil, kvintil, tredecil, bikvintil).
Na základě svých astronomických a astrologických výpočtů odhadl datum narození Ježíše na rok 7 př. n. l., kdy proběhla nepříliš častá vícenásobná konjunkce (podobná nastala až v roce 1942).
Na počest Johanna Keplera
Gymnázium Jana Keplera, které stojí v místě, kde Kepler bydlel během svých pobytů v Praze;
Kepler – kráter na Měsíci;
Kepler – kráter na Marsu;
Kepler Dorsum – hřeben na Phobosu (Kepler předpověděl existenci měsíců Marsu již v roce 1610);
(1134) Kepler – asteroid;
Univerzita Johanna Keplera v Linzi;
kosmická sonda Kepler, jež má hledat Zemi podobné exoplanety;
druhá mise bezpilotní zásobovací lodi ATV byla pojmenována Johannes Kepler;
Keplerovo jméno bylo umístěno pod okna Národního muzea v Praze, viz 72 jmen na budově Národního muzea;
Kepler jako označení nese také grafické jádro firmy nVidia. Např. grafická karta GTX 650 Ti s jádrem GK106 Kepler;
Kepler je kódové označení verze 4.3 vývojového prostředí Eclipse.
Johannes Kepler v umění
Franz Isidor Proschko: Ein Hexenprozess (ze života astronoma Johannese Keplera), vydáno v roce 1866.
2003 Oldřich Daněk: Rudolfinská noc : rozhlasová hra o astronomovi a městě. Český rozhlas, rozhlasová úprava a režie Josef Henke. Dramaturg Pavel Minks. Osoby a obsazení: Jan Kepler (Jaroslav Kepka), Bürgi (Lukáš Hlavica), Toledano (Miroslav Středa), Tycho Brahe (Alois Švehlík), Rudolf II. (František Němec), Vaitauer (Antonín Molčík), Kristina (Taťjana Medvecká), Hoffmann (Petr Pelzer), Kateřina (Hana Maciuchová), Russworm (Jiří Klem), Bacháček (Otomar Krejča), holka (Valérie Zawadská), Don Baltazar (Rudolf Pellar)
Odkazy
Reference
Literatura
Zdeněk Horský: Kepler v Praze, Praha, Mladá fronta, 1980
Josef Janáček: Valdštejn a jeho doba 2. vydání: Praha, Epocha, 2003,
Šolcová, Alena: Johannes Kepler, zakladatel nebeské mechaniky, Prometheus Praha, 2004.
Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 14. díl. V Praze: J. Otto, 1899. 1066 s. [O Keplerovi viz str. 165–171.] Dostupné online
McGREAL, Ian Philip, ed. Velké postavy západního myšlení: slovník myslitelů. Překlad Martin Pokorný. Vyd. 1. Praha: Prostor, 1997. 707 s. Obzor; sv. 10. . [Stať „Johannes Kepler" je na str. 224–229.]
CETL, Jiří aj. Průvodce dějinami evropského myšlení. 1. vyd. Praha: Panorama, 1985. 634 s. [Kapitola „Johannes Kepler – nová astronomie" je na str. 274–280; autorem je Petr Horák.]
RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie. I, Od Francise Bacona po Spinozu. Překlad Jindřich Karásek. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2001. 383 s. Dějiny filosofie; sv. 8. . [Kapitola „Johanes Kepler" je na str. 59–61.]
Max Caspar: Kepler, Stuttgart, 1948
Související články
Martin Bacháček z Nouměřic
Externí odkazy
Keplerovo museum z dob jeho pobytu v Praze
Johannes Kepler K pevnějším základům astrologie
Němečtí astronomové
Astronomové 16. století
Astronomové 17. století
Němečtí matematici
Matematici 16. století
Matematici 17. století
Němečtí astrologové
Němečtí křesťané
Anglikánští svatí
Kosmologové
Osobnosti na českých poštovních známkách
Osobnosti na českých pamětních medailích
Osobnosti na českých pamětních mincích
Narození v roce 1571
Narození 27. prosince
Úmrtí v roce 1630
Úmrtí 15. listopadu
Úmrtí v Řezně
Muži
Absolventi Univerzity Tübingen |
1981 | https://cs.wikipedia.org/wiki/28.%20%C5%99%C3%ADjen | 28. říjen | 28. říjen je 301. den roku podle gregoriánského kalendáře (302. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 64 dní.
Události
Česko
1424 – Husité dobyli Mohelnici a povraždili na 700 jejích obyvatel.
1918
V Praze byl vyhlášen samostatný československý stát.
Vznikla Československá tisková kancelář.
1923 – První let nově vzniklých Československých aerolinií se uskutečnil v relaci Praha–Bratislava.
1928 – Otevřen sociální ústav Masarykovy domovy, dnes Thomayerova nemocnice v Praze.
1935 – Otevřen Švehlův most přes Lužnici v Táboře.
1939 – V řadě měst protektorátu Čechy a Morava proběhly protiněmecké demonstrace. V Praze byl při nich smrtelně zraněn medik Jan Opletal a dělník Václav Sedláček.
1945
Edvard Beneš byl potvrzen ve funkci prezidenta.
Vyhlášeno znárodnění bank a většiny průmyslu. Na památku této události byl 28. říjen 1952 až 1987 slaven jako Den znárodnění.
1985 – V pražském Strašnickém divadle proběhla premiéra hry Divadla Járy Cimrmana - Dobytí severního pólu.
1988 – Rozhodnutím vlády byl tento významný den opět prohlášen státním svátkem. V Praze a dalších místech republiky se konala shromáždění na počest 70. výročí vzniku ČSR. Vyzněla odmítavě ke komunistickému režimu.
1989 – Na Václavském náměstí v Praze se uskutečnila spontánní demonstrace několika tisíc osob k výročí vzniku republiky a za dodržování lidských práv
2008 – V pražském Žižkovském divadle proběhla premiéra hry Divadla Járy Cimrmana - České nebe.
2020 – V zahradě Kinských v Praze vyhořel dřevěný kostel svatého archanděla Michaela
Svět
312 – Římský císař Konstantin Veliký porazil v bitvě u Milvijského mostu svého soupeře Maxentia. Podle legendy připisoval Konstantin své vítězství křesťanskému Bohu.
1492 – Kryštof Kolumbus přistál na Kubě.
1538 – Papež Pavel III. založil papežskou bulou první univerzitu na americkém kontinentu v Santo Domingu.
1628 – v La Rochelle podepsána kapitulace této významné bašty hugenotů ve Francii, kardinál Richelieu s královskými vojsky obsadil město, konec vojenské hrozby hugenotů pro království.
1636 – v Cambridge v USA založena Harvardova univerzita.
1886 – Slavnostně odhalena Socha Svobody ("Statue of Liberty Enlightening The World") na ostrově Liberty Island v New Yorku, dar Francie Spojeným státům.
1914 – Námořní Bitva u Penangu.
1918 – Polsko obsadilo okrajová území Pruského Slezska.
1918 – V ruském Čeljabinsku proběhl pohřeb legionáře Josefa Jiřího Švece.
1919 – Kongres Spojených států přehlasoval prezidentské veto, začala prohibice.
1922 – Benito Mussolini uchopil moc v Itálii při takzvaném „Pochodu na Řím“.
1940 – Druhá světová válka: Itálie vstoupila do války s Řeckem. V Řecku se od té doby slaví svátek Den Ochi, den kdy řekli Italům Ne na výzvu k dobrovolné kapitulaci.
1965 – V rámci druhého vatikánského koncilu byla vyhlášena deklarace Nostra aetate o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím.
1995 – V metru ázerbájdžánského hlavního města Baku vypukl požár, při němž zahynulo 286 lidí.
2009 – Přes 100 lidí bylo zabito při bombovém útoku v pákistánském Péšávaru.
Narození
Česko
1693 – Šimon Brixi, hudební skladatel († 2. listopadu 1735)
1791 – Josef Helfert, česko-rakouský právník, průkopník památkové péče († 9. září 1845)
1798 – Jan Mundy, moravský textilní magnát († 9. března 1872)
1814 – Jan Zachariáš Quast, malíř († 9. srpna 1891)
1842 – František Xaver Kryštůfek, kněz, církevní historik, rektor UK († 25. ledna 1916)
1861 – Rudolf Kříženecký, architekt († 12. března 1939)
1863 – Artuš Scheiner, ilustrátor a malíř († 20. prosince 1938)
1874 – Karel Pelant, novinář a esperantista († 24. ledna 1925)
1877 – Jaroslav Charfreitág, fotograf, vynálezce a cestovatel († 5. června 1937)
1881 – František Červinka, československý politik († 1950)
1883 – Sergej Vojcechovský, československý legionář a generál ruského původu († 7. dubna 1951)
1888 – Emil Štolc, hudební skladatel a dirigent († 1. července 1940)
1889 – Josef Šíma, církevní právník, děkan bohoslovecké fakulty Karlovy univerzity v Praze († 16. listopadu 1970)
1902 – Karel Mejstřík, prozaik, publicista a pedagog († 14. září 1994)
1903 – Bohuslav Kozák, malíř († 13. listopadu 1938)
1908 – Josef Rabas, německý teolog původem z Čech († 23. srpna 2003)
1914 – Vratislav Grégr, chemik († 1. února 1991)
1915 – Karel Míšek, tvůrce písma, typograf a pedagog († 27. ledna 2009)
1919 – Miroslav Hájek, filmový střihač († 1991)
1921 – Vladimír Vít, elektrotechnik a vynálezce († 3. října 2004)
1923
Jiří Kabát, kněz a politický vězeň († 18. listopadu 1990)
Libuše Hynková, choreografka, folkloristka a etnografka († 6. ledna 2012)
1927 – Jan Hána, sochař († 20. září 1994)
1929 – Jiří Brabec, literární kritik a historik
1930
Svatopluk Pluskal, fotbalista († 29. května 2005)
Mirka Pokorná, klavíristka († 24. ledna 2017)
Karel Smetana, lékař-histolog
1939 – Evžen Hadamczik, fotbalový trenér († 19. září 1984)
1948 – Ivo Krobot, dramatik, divadelní scenárista, režisér a pedagog
1952 – Štěpán Svačina, lékař-internista
1958 – Štěpán Markovič, saxofonista, skladatel a pedagog
1959 – Ondřej Weissmann, hokejista a trenér
1960 – Ivana Andrlová, herečka
1963 – Michaela Šojdrová, politička
1971 – Vladimír Hudáček, hokejový brankář
1976 – Lukáš Hartig, fotbalista
1979
Martin Škoula, hokejista
Jakub Zdeněk, herec
1981 – Milan Baroš, fotbalista
1983 – Pavla Beretová, herečka
1986 – Mario Holek, fotbalista
1987 – Eva Kulovaná, šachistka
Svět
1017 – Jindřich III. Černý, německý král a římský císař († 5. října 1056)
1200 – Ludvík IV. Durynský, durynský lantkrabě, saský falckrabě, říšský maršálek a účastník křížové výpravy († 11. září 1227)
1435 – Andrea della Robbia, italský renesanční sochař († 4. srpna 1525)
1510 – Svatý František Borgia, španělský jezuita († 1572)
1550 – Svatý Stanislav Kostka, polský jezuita, patron Polska a studentů († 15. srpna 1568)
1599 – Svatá Marie od Vtělení Guyart, francouzská řeholnice († 30. dubna 1672)
1623 – Johann Grueber, rakouský jezuitský misionář a astronom († 30. září 1680)
1667 – Marie Anna Falcko-Neuburská, španělská královna († 16. července 1740)
1692 – Josef Ferdinand Bavorský, španělský korunní princ († 6. února 1699)
1696 – Maurice de Saxe, německý šlechtic a vojevůdce ve francouzských službách († 30. listopadu 1750)
1704 – John Byng, britský admirál († 14. března 1757)
1744 – William Hodges, anglický malíř († 6. března 1797)
1756 – Karl Joseph Hadik von Futak, rakouský vojevůdce († 24. června 1800)
1767 – Marie Hesensko-Kasselská, německá princezna a dánská královna jako manželka Frederika VI. († 21. března 1852)
1791 – Ján Chalupka, slovenský spisovatel a dramatik († 15. července 1871)
1793
Karolina Dánská, dcera dánského krále Frederika VI. († 31. března 1881)
Eliphalet Remington, americký puškař († 1861)
1815 – Ľudovít Štúr, slovenský národní buditel, politik, jazykovědec, učitel, spisovatel, novinář a kodifikátor současné spisovné slovenštiny († 12. ledna 1856)
1836 – James Edward Tierney Aitchison, anglický lékař, botanik a cestovatel († 30. září 1898)
1838 – Fredrik Idestam, finský důlní inženýr, zakladatel společnosti Nokia († 8. dubna 1916)
1846 – Auguste Escoffier, francouzský šéfkuchař († 12. února 1935)
1847 – Karl von Giovanelli, předlitavský soudce a politik († 6. června 1922)
1854 – Jean-Marie Guyau, francouzský filozof († 31. března 1888)
1856 – Mary Steen, dánská fotografka († 7. dubna 1939)
1857 – James Aurig, německý fotograf († 19. prosince 1935)
1860 – Hugo Preuß, německý právník, profesor a politik († 9. října 1925)
1866 – Ramón María del Valle-Inclán, španělský spisovatel († 5. ledna 1936)
1867 – Hans Driesch, německý biolog a filosof († 16. dubna 1941)
1868 – James Connolly, americký atlet a spisovatel († 20. ledna 1957)
1878 – Conrado del Campo, španělský houslista, dirigent, hudební skladatel († 17. března 1953)
1880 – Samko Dudík, slovenský lidový umělec († 25. května 1967)
1883 – Sergej Vojcechovský, československý generál ruského původu († 7. dubna 1951)
1884 – Dušan Simović, jugoslávský generál a exilový premiér († 26. září 1962)
1885 – Per Albin Hansson, švédský sociálnědemokratický politik, premiér Švédska († 6. října 1946)
1893
Felix Bourbonsko-Parmský, parmský a lucemburský princ († 8. dubna 1970)
Karl Farkas, rakouský herec († 16. května 1971)
1897 – Edit Headová, americká kostýmní návrhářka († 24. října 1981)
1903 – Evelyn Waugh, anglický spisovatel-humorista († 10. dubna 1966)
1907 – Thomas Hampson, britský olympijský vítěz v běhu na 800 metrů z roku 1932 († 4. září 1965)
1909 – Francis Bacon, britský malíř († 28. dubna 1992)
1914
Richard Laurence Millington Synge, britský biochemik, Nobelova cena za chemii 1952 († 18. srpna 1994)
Jonas Salk, americký virolog († 23. června 1995)
1917 – Šams Pahlaví, íránská princezna († 29. února 1996)
1921 – Karol Laco, slovenský politik, místopředseda vlády ČSSR († 13. dubna 2009)
1922 – Gershon Kingsley, americký skladatel († 10. prosince 2019)
1924
Antonio Creus, španělský závodník Formule 1 († 19. února 1996)
Ján Karel, československý fotbalový reprezentant († 11. listopadu 2005)
1927 – Vladimír Kompánek, slovenský sochař a malíř († 20. ledna 2011)
1930
Bernie Ecclestone, šéf F1
Ladislav Dobos, slovenský spisovatel, publicista, politik († 25. července 2014)
1932
Matúš Kučera, slovenský historik a politik
Vladimir Ivaško, generální tajemník ÚV KSSS († 13. listopadu 1994)
1933 – Garrincha, brazilský fotbalista († 20. ledna 1983)
1936
Carl Davis, americký dirigent a skladatel
Charlie Daniels, americký hudebník († 6. července 2020)
1937 – Graham Bond, britský hudebník († 8. května 1974)
1938 – Bernadette Lafont, francouzská herečka († 25. července 2013)
1939 – Giulio Angioni, italský spisovatel a antropolog († 12. ledna 2017)
1940 – Gennadij Strekalov, ruský kosmonaut († 25. prosince 2004)
1941 – Hank Marvin, anglický kytarista
1942 – Kees Verkerk, nizozemský rychlobruslař, olympijský vítěz
1943 – Július Matula, slovenský režisér a scenárista († 14. května 2016)
1944
Marián Labuda, slovenský herec († 5. ledna 2018)
Coluche, francouzský herec, komik a humanitární aktivista († 19. června 1986)
1945
Elton Dean, britský saxofonista († 7. února 2006)
Simon Brett, anglický spisovatel
1946 – Robert Lynn Asprin, americký spisovatel († 22. května 2008)
1949
Caitlyn Jenner, americký atlet, olympijský vítěz v desetiboji
Sofa Landver, izraelská politička ruského původu
1952 – Pío García-Escudero Márquez, španělský architekt a politik
1953 – Ján Babjak, slovenský řeckokatolický arci eparcha (arcibiskup) prešovský
1955 – Bill Gates, zakladatel softwarové společnosti Microsoft
1956
Mahmúd Ahmadínežád, šestý prezident Íránské islámské republiky
Volker Zotz, rakouský filozof, Buddho log a religionista
1957
Christian Berkel, německý herec
Dan Castellaneta, americký dabér a komik
Roza Rymbajeva, kazašská zpěvačka populární hudby
1963 – Eros Ramazzotti, italský zpěvák
1964 – Mouss Diouf, francouzský herec († 7. července 2012)
1967
Julia Robertsová, americká herečka
Richard Bona, americký jazzový baskytarista, původem z Kamerunu.
John Romero, americký programátor a designér her
Sophie z Lichtenštejna, lichtenštejnská korunní princezna
1969 – Ben Harper, americký zpěvák a kytarista
1970 – Kurt Rosenwinkel, americký jazzový kytarista
1974 – Joaquin Phoenix, americký herec
1978 – Stanislav Gron, slovenský hokejista
1980 – Agnes Obel, dánská zpěvačka a klavíristka
1982 – Matt Smith, britský herec
1984 – Obafemi Martins, nigerijský fotbalista
1988 – Devon Murray, irský herec
1993 – Janez Svoljšak, slovinský horolezec
Úmrtí
Česko
1813 – Franz Konrad Bartl, matematik a fyzik (* 14. června 1750)
1885 – Jakub Škoda, pedagog, překladatel a komunální politik (* 30. dubna 1835)
1915 – Bohumil Adámek, básník a dramatik (* 8. listopadu 1848)
1924 – Emanuel Chvála, hudební kritik a skladatel (* 1. ledna 1851)
1866 – František Pelegrin Hrdina, hudební skladatel působící na Slovensku (* 1793)
1929 – Hermann Ungar, německy píšící moravský spisovatel (* 20. dubna 1893)
1939 – Václav Sedláček, oběť střelby nacistů do davu 28. 10. 1939 (* 22. dubna 1917)
1942 – Antonín Starý, lékař a překladatel (* 9. července 1878)
1944
Bohuslav Grabovský, voják-výsadkář, popraven nacisty (* 19. ledna 1917)
František Pospíšil, voják-výsadkář, popraven nacisty (* 23. listopadu 1919)
1947 – Vladimír Fischer, architekt (* 4. července 1870)
1949 – Otokar Bém, architekt (* 25. května 1868)
1953 – Marta Gottwaldová, manželka prezidenta Gottwalda (* 17. září 1899)
1961 – August Žáček, fyzik (* 13. ledna 1886)
1970 – Karel Konvalinka, dirigent, hudební skladatel a pedagog (* 21. prosince 1885)
1971 – Marie Rýdlová, herečka (* 3. prosince 1884)
1977 – Jindřich Hatlák, fotograf (* 15. srpna 1901)
1989 – Milan Hübl, historik, vysokoškolský učitel, akademik a politik (* 27. ledna 1927)
1996 – Marie Skálová, spisovatelka (* 5. prosince 1924)
2008 – Dagmar Sedláčková, akademická malířka, ilustrátorka a grafička (* 14. ledna 1931)
2010
Břetislav Dolejší, fotbalový reprezentant (* 26. září 1928)
Jan Plovajko, plukovník, válečný veterán (* 5. února 1922)
Miroslav Langer, klavírista a pedagog (* 5. května 1945)
2011 – Jiří Gruša, spisovatel a politik (* 10. listopadu 1938)
2013 – Ferdinand Havlík, klarinetista, hudební aranžér,skladatel a kapelník (* 17. června 1928)
2014 – Miloslav Kročil, divadelní herec, recitátor (* 3. listopadu 1941)
2019 – Jana Drbohlavová, herečka (* 22. listopadu 1940)
Svět
312 – Maxentius, západořímský císař (* cca 278)
1138 – Boleslav III. Křivoústý, polský kníže (* 1085)
1313 – Alžběta Goricko-Tyrolská, vévodkyně rakouská a štýrská, římská královna jako manželka Albrechta I. Habsburského (* 1262 nebo 1263)
1412 – Markéta I. Dánská, panovnice dánská, švédská a norská (* 1353)
1703 – John Wallis, anglický matematik (* 23. listopadu 1616)
1704 – John Locke, anglický filosof, představitel empirismu (* 29. srpna 1632)
1708 – Jiří Dánský, manžel Anny Stuartovny, princ-manžel Království Velké Británie (* 2. dubna 1653)
1740 – Anna Ivanovna, ruská vládnoucí carevna (* 1693)
1761 – Franz Anton Pilgram, rakouský barokní architekt (* 7. června 1699)
1768 – Michel Blavet, francouzský flétnista a skladatel (* 13. března 1700)
1782 – Šarlota Amálie Dánská, dánská princezna (* 6. října 1706)
1792 – John Smeaton, anglický stavební inženýr a fyzik (* 8. června 1724)
1818
Abigail Adamsová, manželka amerického prezidenta Johna Adamse (* 11. listopadu 1744)
Henri Jacques Guillaume Clarke, francouzský generál a státník (* 17. října 1765)
1826 – Martin Johann Wikosch, rakouský historik moravského původu (* 8. listopadu 1754)
1841 – Johann Arfvedson, švédsky chemik (* 1792)
1881 – Alexandr Württemberský, člen královské rodiny Württemberků (* 20. prosince 1804)
1900 – Friedrich Max Müller, německý filolog, lingvista a orientalista (* 6. prosince 1823)
1905 – Alphonse Allais, francouzský humorista, spisovatel a novinář (* 20. října 1854)
1914 – Adéla Augusta Bavorská, bavorská princezna, vévodkyně modenská (* 19. března 1823)
1916 – Oswald Boelcke, německé letecké eso (* 19. května 1891)
1917 – Philipp Terč, česko-německý lékař, zakladatel apiterapie (* 30. března 1844)
1923 – Stojan Protić, srbský politik a novinář (* 16. ledna 1857)
1929
Bernhard von Bülow, německý diplomat a státník (* 3. května 1849)
James Ricalton, cestovatel, vynálezce a fotograf (* 1844)
1930 – Mary Harrisonová McKeeová, dcera amerického prezidenta Harrisona, první dáma USA 1892-1893 (* 3. dubna 1858)
1931 – Jack Robinson, anglický fotbalový brankář (* 22. dubna 1870)
1939 – Alice Brady, americká herečka (* 2. listopadu 1892)
1941 – Filipp Isajevič Gološčokin, sovětský státní a partajní činovník (* 26. února 1876)
1944 – František Bass, dětský básník (* 4. září 1930)
1959 – Camilo Cienfuegos, kubánský revolucionář (* 6. února 1932)
1974
David Jones, anglický básník a malíř (* 1. listopadu 1895)
Everaldo, brazilský fotbalista (* 11. září 1944)
1975 – Oliver Nelson, americký jazzový saxofonista (* 4. června 1932)
1986 – John Braine, anglický spisovatel (* 13. dubna 1922)
1989 – Julija Solncevová, ruská filmová herečka a režisérka (* 7. srpna 1901)
1992 – Jerzy Jesionowski, polský prozaik a dramatik (* 7. listopadu 1919)
1993 – Jurij Michajlovič Lotman, sovětský sémiotik (* 28. února 1922)
1996 – Karol Jokl, slovenský fotbalista, československý reprezentant (* 29. srpna 1945)
1998 – Ted Hughes, anglický básník (* 17. srpna 1930)
1999 – Rafael Alberti, španělský spisovatel (* 16. prosince 1902)
2005 – Richard Smalley, americký chemik, objevitel fullerenů, držitel Nobelovy ceny (* 6. června 1943)
2007 – Porter Wagoner, americký country zpěvák (* 12. srpna 1927)
2010
Robert Ellenstein, americký herec (* 18. června 1923)
Ehud Necer, izraelský archeolog (* 13. května 1934)
2013 – Tadeusz Mazowiecki, premiér Polska (* 18. dubna 1927)
2014
Erika Weinzierlová, rakouská historička (* 6. června 1925)
Daniel Boulanger, francouzský herec, spisovatel, básník a dramatik (* 24. ledna 1922)
Galway Kinnell, americký spisovatel (* 1. února 1927)
2022 – Jerry Lee Lewis, americký zpěvák, skladatel a pianista (* 29. září 1935)
Svátky
Česká republika
Státní svátek: Den vzniku samostatného československého státu. Prezident České republiky uděluje státní vyznamenání.
Juda, Tadeáš
Alfréd
Socialistický kalendář:
Vyhlášení samostatnosti Čechů a Slováků (1918)
Den znárodnění (1945) – významný den Československé socialistické republiky
Schválení zákona o československé federaci (1968)
Svět
(Řecko, Kypr a řecká diaspora): Den Ochi
Liturgický kalendář
Svatí Šimon a Juda
Abdijáš, první babylonský biskup
Eadsige
Faro
Firmilian
Fidelis of Como (římskokatolická církev)
Godwin ze Stavelotu
Abgar V. z Edessy (Východní ortodoxní církev)
Pranostiky
Česká republika
Na svatého Šimoniše přikluše k nám zima tiše.
Šimona a Judy – zima je všudy.
Šimona a Judy – zima leze z půdy.
Šimona a Judy – kožich sneste s půdy.
Šimona a Judy – tuhnou na poli hrudy.
Šimona a Judy – buď sníh, nebo hrudy.
Po Šimoně a Judy, naděj se sněhu nebo hrudy.
Šimona a Judy – kamenem nerozrazíš hrudy.
Svatý Šimon a Juda počasí o vánocích ovládá.
Šimona a Judy – sneste z půdy chůdy.
Na Šimona a Judy leze kočka z půdy.
Na Šimona a Judy leze zima z búdy a nemá-li moci, přijde na Vše svaté (1. 11.) v noci.
Od Šimona a Judy paste, pasáci, všudy!
Šimona a Judy biče schovejte, kyje řezejte, rukavice vyndejte!
Šimona a Judy vyhání hlídače z búdy.
Reference
Externí odkazy
Říjnové dny |
1989 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr%20Ko%C5%99%C3%ADnek%20%28matematik%29 | Vladimír Kořínek (matematik) | Vladimír Kořínek (18. dubna 1899 v Praze - 2. června 1981 v Praze) byl český matematik. Zabýval se zejména algebrou.
Život
Vladimír Kořínek se narodil 18. dubna 1899 v Praze na Vinohradech. Jeho otec byl c.k. soudní adjunkt. Vladimír Kořínek studoval v letech 1910-18 na gymnáziu v Praze, v dnešní Londýnské ulici, kde byl jeho učitelem Miloš Kössler. Vladimír Kořínek byl výborným žákem, maturitu složil s vyznamenáním. Ve svém životopise vzpomíná na svá středoškolská léta:
Od kvarty až do oktávy měli jsme na matematiku a v septimě a oktávě i na fysiku prof. Dr. M. Kösslera, který měl na mne svými krásnými výklady i svou láskou pro matematiku velký vliv. V septimě a oktávě půjčoval mně své matematické knihy, jako např. Vojtěchovy Základy matematiky.
Vladimír Kořínek nebyl odveden a vojenské službě se vyhnul.
Po úspěšném složení maturitní zkoušky zahájil studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde vletech 1918-23 vystudoval matematiku a fyziku. Přednášeli zde například prof. Petr, prof. Bydžovský a prof. Kössler, který se zde habilitoval. Pod vedením Karla Petra vypracoval Vladimír Kořínek disertační práci O representaci celých čísel ternárními kvadratickými formami indefinitními. Tato disertační práce byla posouzena jako výborná.
Dne 30. června 1923 byl Vladimíru Kořínkovi udělen titul doktora přírodních věd, již na nově vzniklé přírodovědecké fakultě. V tomtéž roce složil státní zkoušku z matematiky, o rok později z fyziky, obě „velmi dobře“ a stal se způsobilým k výuce matematiky a fyziky na středních školách. Školní rok 1923/24 strávil naSorbonně.
Pedagogické působení
Po návratu z Paříže působil Vladimír Kořínek jako nehonorovaný asistent matematického semináře na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy (zastupoval Vojtěcha Jarníka). Současně vyučoval asi 10 hodin týdně na gymnáziu na kterém on sám dříve studoval. Na podzim roku 1929 odjel do Hamburku, kde strávil právě začínající školní rok. Studoval zde abstraktní algebru. Po návratu z Hamburku pokračoval v činnosti asistenta.
Dne 10. května 1931 se po smrti prof. Jana Sobotky uvolnilo místo profesora matematiky na přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Komise doporučila obsadit volné místo Vladimírem Kořínkem. Návrh byl jednomyslně přijat a ministerstvo bylo požádáno o jeho schválení. Z důvodu hospodářské krize byl Vladimír Kořínek jmenován prozatímním profesorem až roku 1935. V roce 1933/34 požádal prof. Petr o dovolenou na celý semestr, protože chtěl sepsat učebnici algebry. Přednášky místo něj dvakrát v týdnu přednášel Vladimír Kořínek, který zároveň pracoval na Státním úřadu statistickém.
Jeho pedagogická dráha byla přerušena v roce 1939, kdy byly vysoké školy zavřeny nacisty. Vladimír Kořínek ale ve své pedagogické činnosti nepřestal úplně, stále se stýkal se svými bývalými studenty a pomáhal jim s přípravou jejich disertace. Po skončení války se Kořínek vrátil na univerzitu. Už 12.5.1945 byl pověřen správou celé univerzitní budovy ve Viničné ulici. V září 1946 byl jmenován řádným profesorem.
V roce 1952 vznikala matematicko-fyzikální fakulta a již v prosinci tohoto roku byl Vladimír Kořínek pověřen řádným vedením katedry matematiky. Od 1. října 1953 se stal děkanem této fakulty, kterým byl po dva školní roky. Pod jeho vedením se na MFF fakultě konal Algebraický seminář.
Dne 23. prosince 1969 vešel v platnost zákon, který říká, že vysokoškolským učitelům končí pracovní poměr koncem semestru, v němž dosáhli 65. roku věku. Tento zákon se týkal i Vladimíra Kořínka. Ministerstvo na jeho žádost povolilo výjimku, ale pouze do září roku 1970. Další výjimku již ministerstvo nepovolilo. Dále tedy pokračoval v práci, ale pouze na poloviční úvazek jako odborný pracovník. Svoji činnost ukončil letním semestrem ve školním roce 1972/73. Další rok se ještě účastnil vedení algebraického semináře.
Vědecká práce
V prvním období své vědecké práce se Vladimír Kořínek věnoval aritmetické teorii kvadratických forem. Později se začal zabývat otázkami teorie grup a teorie svazů. Kořínkova učebnice Základy algebry, která vyšla poprvé v roce 1953, ovlivnila výuku matematiky na českých vysokých školách po řadu let.
JČMF – Jednota českých matematiků a fyziků
Vladimír Kořínek se členem Jednoty československých matematiků a fyziků stal roku 1918 kdy začal studium na univerzitě. Od 4. prosince 1921 se stal řádným členem výboru Jednoty. Za války byla činnost Jednoty tlumena. Dne 17. prosince 1945 se Kořínek opět stal členem výboru a hlavním knihovníkem Jednoty. Na půdě jednoty přednesl řadu přednášek.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Soupis pražského obyvatelstva 1830-1910 (1920), rodina Viléma Kořínka *1866
Disertační práce Zdeňky Kohoutové
Pedagogové vysokých škol v Česku
Děkani fakult Univerzity Karlovy
Čeští matematici
Čeští akademici
Matematici působící v Česku
Narození v roce 1899
Úmrtí v roce 1981
Narození v Praze
Úmrtí v Praze
Muži
Úmrtí 2. června |
1997 | https://cs.wikipedia.org/wiki/28.%20%C4%8Dervenec | 28. červenec | 28. červenec je 209. den roku podle gregoriánského kalendáře (210. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 156 dní. Svátek slaví Viktor.
Události
Česko
1353 – Anna Svídnická, třetí žena Karla IV. je korunována českou královnou. Na německou královnu v Cáchách 9. 2. 1354 a římskou císařovnou společně s Karlem IV. 5. 4. 1355 v Římě.
1420 – Proběhla korunovace Zikmunda Lucemburského za českého krále, i přesto, že byl 14. července poražen v Bitvě na Vítkově.
1848 – V Teplicích se konal sjezd zástupců německého Konstitučního spolku, který se vyslovil pro politické a hospodářské spojení Čech s Německem.
1916 – Plzeňská radnice vyhlásila bezmasé dny. Podle nové vydaného nařízeni řeznici nesměli prodávat maso dokonce dva dny v týdnu - ve středu a v pátek. A dokonce i plzeňské restaurace směly v ty dny nabízet jen bezmasé pokrmy.
1926 – Rozhlasový přenos z Olšanského hřbitova při příležitosti 70 let od úmrtí K. Havlíčka Borovského.
1969 – Při železniční nehodě v Bezděčíně zahynulo 23 lidí.
1976 – Největší letecká havárie ČSA na území ČSSR. Letadlo Il-18 na lince Praha–Bratislava, po automatickém vypnutí motoru z důvodu nesprávné pilotáže, spadlo do jezera Zlaté piesky u Bratislavy. Zahynulo 70 cestujících a 6 členů posádky, pouze 3 cestující nehodu přežili.
1999 – Majitel cestovní kanceláře Václav Fischer byl zvolen senátorem v doplňovacích volbách v Praze l. Nepomohla ani kampaň ODS tvrdící, že „populista Fischer rozmařile utrácí své miliony".
2022 – Odstřelen vysílač Topolná.
Svět
388 – V bitvě u Aquileje porazil císař Theodosius jiného císaře Magna Maxima
1540 – Anglický král Jindřich VIII. nechal za vlastizradu popravit ministerského předsedu Thomase Cromwella a vzal si za manželku Kateřinu Howardovou.
1656 – Začala dvoudenní bitva u Varšavy, při které švédská vojska porazila polsko-litevskou armádu.
1794 – Popravou Maximiliena Robespierra, Louise de Saint-Just a dalších vůdců jakobínů během Thermidorského převratu byla ukončena Velká francouzská revoluce.
1808 – Mahmut II. se stal osmanským sultánem.
1809 – Během Španělské války za nezávislost proběhla bitva u Talavery.
1821 – Peru vyhlásilo nezávislost na Španělsku.
1914 – Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, začala první světová válka.
1915 – Začala devatenáctiletá americká okupace Haiti.
1928 – V Amsterdamu byly zahájeny IX. Letní olympijské hry.
1935 – Poprvé vzlétl bombardovací letoun Boeing B-17 Flying Fortress.
1942 – Josif Stalin vydal rozkaz č. 227, který zakazoval důstojníkům i vojákům ustupovat bez rozkazů vyššího velení.
1945 – Při nárazu bombardéru B-25 Mitchell do mrakodrapu Empire State Building v New Yorku zahynulo 14 lidí.
1976 – Při zemětřesení v čínském Tchang-šanu zahynuly stovky tisíc lidí a dle počtu obětí bylo největším ve 20. století.
1984 – V Los Angeles byly zahájeny XXIII. Letní olympijské hry.
Narození
Viz též :Kategorie:Narození 28. července — automatický abecedně řazený seznam.
Česko
1829 – Ludvík Vorel, poslanec Českého zemského sněmu, starosta Žebráku († 28. května 1900)
1853 – Velebín Urbánek, hudební nakladatel († 26. září 1892)
1859 – Ignát Hořica, novinář a politik († 3. dubna 1902)
1869
Jaroslav Brabec, československý politik († 29. ledna 1930)
August Naegle, československý politik německé národnosti († 12. října 1932)
1875
Paul Stadler, sochař († 22. října 1955)
Karl Fritscher, československý politik německé národnosti († 10. května 1945)
1878 – Josef Kratochvíl, mineralog, geolog a pedagog († 1. listopadu 1958)
1879 – Inocenc Arnošt Bláha, sociolog, filosof a pedagog († 25. dubna 1960)
1880 – Vlastimil Amort, sochař a legionář († 29. srpna 1950)
1887 – Emil Václav Müller, hudební skladatel († 1954)
1892 – Franz Janowitz, rakouský a český německy píšící básník († 4. listopadu 1917)
1900 – Josef Knap, spisovatel († 13. prosince 1973)
1905 – Vladimír Leraus, divadelní a filmový herec († 29. června 1991)
1908 – Alfons Jindra, skladatel, klarinetista, saxofonista a houslista († 20. prosince 1978)
1909 – Karel Šourek, malíř, typograf, scénograf, výtvarný kritik a historik umění († 29. března 1950)
1912 – Fanoš Mikulecký, skladatel zlidovělých písní († 23. března 1970)
1914
Marta Pavlisová, rychlostní kanoistka († 13. srpna 1953)
Josef Pojar, kněz, voják a příslušník výsadku Gummit († 3. srpna 1992)
1922 – Milan Píka, slovenský a český brigádní generál, příslušník RAF († 20. března 2009)
1923 – Josef Charvát, člen československého protikomunistického odboje († 5. listopadu 1949)
1928
Květa Pacovská, malířka, sochařka, ilustrátorka, grafička, typografka († 6. února 2023)
Ludvík Středa, spisovatel, básník, novinář († 15. října 2006)
1929
Jehuda Bacon, izraelský malíř českého původu
Josef Veselý, katolický kněz, básník, novinář, spisovatel a politický vězeň komunistického režimu († 5. února 2010)
1934 – Ivan Remunda, malíř, grafik a spisovatel († 2014)
1936 – Milan Uhde, spisovatel
1938 – Dušan Uhlíř, historik
1943 – Václav Havlíček, elektrotechnik a rektor ČVUT
1945 – Václav Žák, novinář a politik
1948
Ivan Mašek, pravicový politik a ekonom († 7. ledna 2019)
Ivan Matoušek, spisovatel, básník a výtvarník
1954
Marie Gawrecká, historička
Michael Kocáb, hudební skladatel, zpěvák, politik
David Radok, operní režisér
Aleš Drvota, zpěvák († 23. prosince 1987)
1959 – František Černý, hokejista
1960 – Otakáro Schmidt, režisér
1968 – Pavel Brycz, spisovatel
1970 – Galina Miklínová, výtvarnice
1975 – Milan Mikuláštík, výtvarník
1976 – David Škach, zpěvák
1977 – Ladislav Sokolovský, basketbalista
1997 – Jan Macák, youtuber
Svět
1165 – Ibn al-Arabí, arabský islámský mystik a filozof († 16. listopadu 1240)
1609 – Judith Leyster, holandská malířka († 10. února 1660)
1674 – Charles Boyle, 4. hrabě z Orrery, britský generál a šlechtic († 28. srpna 1731)
1701 – Giacomo Sellitto, italský skladatel († 20. listopadu 1763)
1724 – Cyprián z Červeného Kláštora, slovenský botanik, lékárník, lékář, alchymista a kamaldulský mnich († 1775)
1768 – Henriette Frölich, německá spisovatelka († 5. dubna 1833)
1804 – Ludwig Feuerbach, německý filozof († 13. září 1872)
1806 – Alexandr Andrejevič Ivanov, ruský malíř († 15. července 1858)
1812 – Józef Ignacy Kraszewski, polský národní buditel, historik, spisovatel († 19. března 1887)
1838 – Jan Matejko, polský malíř († 1. listopadu 1893)
1840 – Edward Drinker Cope, americký anatom a paleontolog († 12. dubna 1897)
1844 – Vincze von Borbás, maďarský botanik († 7. července 1905)
1851 – Theodor Lipps, německý filozof a psycholog († 17. října 1914)
1855 – Joseph Ladue, zlatokop, obchodník a zakladatel města Dawson († 27. června 1901)
1866 – Beatrix Potterová, anglická spisovatelka († 22. prosince 1943)
1874 – Ernst Cassirer, německo-americký novokantovský filosof († 13. dubna 1945)
1878
Guy Warren Ballard, zakladatel Hnutí Já jsem († 29. prosince 1939)
Ľudovít Medvecký, československý politik slovenské národnosti († 26. března 1954)
1883 – Angela Hitlerová, sestra Adolfa Hitlera († 30. října 1949)
1887
Marcel Duchamp, francouzský malíř († 2. října 1968)
Max Burchartz, německý grafik, typograf a fotograf († 31. ledna 1961)
Tecu Katajama, japonský premiér († 30. května 1978)
1892 – Georges Madon, francouzský pilot († 11. listopadu 1924)
1893 – Rued Langgaard, dánský varhaník a hudební skladatel († 10. července 1952)
1900 – Vladimir Filippovič Tribuc, sovětský admirál († 30. srpna 1977)
1902 – Karl Popper, britský filosof rakouského původu († 17. září 1994)
1904
Elyesa Bazna, německý špion, krycí jméno Cicero († 23. prosince 1970)
Pavel Alexejevič Čerenkov, ruský fyzik († 6. ledna 1990)
Selwyn Lloyd, britský konzervativní politik († 18. května 1978)
1905 – Ashley Montagu, britsko-americký antropolog († 26. listopadu 1999)
1909
Aenne Burdová, vydavatelka módních časopisů († 3. listopadu 2005)
Malcolm Lowry, anglický básník a spisovatel († 26. června 1957)
1915 – Charles Hard Townes, americký fyzik, Nobelova cena za fyziku 1964 († 27. ledna 2015)
1922 – Jacques Piccard, švýcarský vědec († 1. listopadu 2008)
1925
Juan Alberto Schiaffino, uruguayský fotbalista († 13. listopadu 2002)
Baruch Samuel Blumberg, americký lékař, Nobelova cena za fyziologii a medicínu 1976 († 5. dubna 2011)
1927 – John Ashbery, americký básník a novinář († 3. září 2017)
1929
Jacqueline Kennedyová Onassisová, manželka prezidenta Johna F. Kennedyho († 19. května 1994)
Remco Campert, nizozemský básník a spisovatel († 4. července 2022)
1930 – Manfred Bierwisch, německý lingvista
1937 – Francis Veber, francouzský herec, dramatik, scenárista, režisér a producent
1938
Alberto Fujimori, peruánský prezident
Luis Aragonés, španělský fotbalista a trenér († 1. února 2014)
1941
Colin Higgins, americký herec, režisér a scenárista († 5. srpna 1988)
Riccardo Muti, italský dirigent
1942 – Valdis Birkavs, lotyšský premiér
1943
Richard Wright, britský hudebník a člen skupiny Pink Floyd († 15. září 2008)
Mike Bloomfield, americký bluesový kytarista a zpěvák († 15. února 1981)
1945 – Jim Davis, americký kreslíř, autor komiksu Garfield
1949
Simon Kirke, anglický rockový bubeník
Steve Peregrin Took, anglický hudebník († 27. října 1980)
1951 – Santiago Calatrava, španělský architekt
1954
Hugo Chávez, venezuelský prezident († 5. března 2013)
Steve Morse, americký kytarista, člen skupiny Deep Purple
Bruce Abbott, americký herec
Lenka Pichlíková, americká herečka
1956 – Luca Barbareschi, italský herec, scenárista, producent a režisér
1958
Terry Fox, sportovec postižený rakovinou kostí, kanadský národní hrdina († 28. června 1981)
Mladen Grdović, chorvatský zpěvák a skladatel
Christopher Dean, britský krasobruslař, olympijský vítěz
1965
Karsten Thormaehlen, německý fotograf
Delfeayo Marsalis, americký pozounista
1970 – Robert Behnken, americký pilot a astronaut
1972 – Alena Antalová, slovenská herečka
1974
Kaori Činen, japonská hráčka go
Vitalie Pîrlog, moldavský politik
1977 – Mark Boswell, kanadský atlet
1984 – Zach Parise, americký hokejista
1991 – Lukáš Štetina, slovenský fotbalový obránce
1993 – Cher Lloyd, anglická zpěvačka a raperka
Úmrtí
Viz též :Kategorie:Úmrtí 28. července — automatický abecedně řazený seznam.
Česko
1715 – Jakub Kresa, matematik (* 19. července 1648)
1869 – Jan Evangelista Purkyně, fyziolog (*18. prosince 1787)
1887 – Jan Machytka, architekt (* 14. března 1844)
1894 – Gustav Winterholler, vysoký státní úředník, starosta Brna (* 14. dubna 1833)
1897 – Josef Matyáš Trenkwald, česko-rakouský malíř (* 13. března 1824)
1926 – Raimund Fuchs, kanovník litoměřické kapituly (* 11. ledna 1846)
1942 – Augustin Schubert, kněz (*14. května 1902)
1944 – Josef Schinzel, světící biskup olomoucké diecéze (* 15. března 1869)
1945 – Alois Šmolík, konstruktér letadel (* 16. dubna 1897)
1954 – Rudolf Beran, politik (* 28. prosince 1887)
1957 – Géza Szüllő, československý politik maďarské národnosti (* 5. února 1872)
1960 – Arnold Jirásek, lékař (* 3. července 1887)
1967 – Vít Skála, malíř, scénograf a režizér (* 18. ledna 1883)
1974 – Ludwig Blum, česko-izraelský malíř (* 24. července 1891)
1978 – Ferdinand Hajný, fotbalový reprezentant (* 3. února 1899)
1980 – Otakar Kraus, operní pěvec (barytonista) (* 10. prosince 1909)
1985 – Rudolf Mertlík, básník a spisovatel (* 14. května 1913)
1999
Ladislav Novák, malíř a spisovatel (* 4. srpna 1925)
Věra Adlová, spisovatelka (* 22. července 1919)
2005 – Jiří Jirouš, klavírista, houslista, dirigent a hudební skladatel (* 4. srpna 1923)
2008 – Milena Lukešová, spisovatelka (* 16. června 1922)
2009 – Josef Lesák, politik a studentský vůdce v roce 1948 (* 21. října 1920)
2010
Jiřina Lukešová, filmová střihačka (* 12. září 1919)
Vladimír Forst, literární historik (* 13. července 1921)
2011 – Steva Maršálek, herec (* 11. září 1923)
2015 – Josef Vlček, katolický aktivista, politický vězeň a vydavatel (* 6. června 1920)
Svět
450 – Theodosius II., východořímský císař (* 401)
1057 – Viktor II., papež (* 1018)
1128 – Vilém I. Flanderský, flanderský hrabě (* 1101)
1230 – Leopold VI. Babenberský, vévoda štýrský a rakouský (* ? 1176)
1368 – Boleslav II. Malý, svídnicko-javorský kníže z dynastie slezských Piastovců (* 1312)
1655 – Cyrano de Bergerac, francouzský spisovatel (* 6. března 1619)
1719 – Arp Schnitger, německý varhanář (* 2. července 1648)
1741 – Antonio Vivaldi, italský skladatel, houslista a dirigent (* 4. března 1678)
1750 – Johann Sebastian Bach, německý skladatel a varhaník (* 21. března 1685)
1794
Augustin Robespierre, francouzský revoluční politik (* 21. ledna 1763)
Jean-Baptiste Fleuriot-Lescot, francouzský revolucionář (* 25. srpna 1761)
Maximilien Robespierre, francouzský advokát, poslanec Národního shromáždění, jakobín a představitel jakobínského revolučního a politického Teroru (* 6. května 1758)
Louis de Saint-Just, francouzský revolucionář, vojenský vůdce a osobnost Velké francouzské revoluce (* 25. srpna 1767)
Georges Couthon, francouzský revoluční politik (* 22. prosince 1755)
1811 – Abraham Abramson, pruský razič mincí (* 1754)
1818 – Gaspard Monge, francouzský přírodovědec a matematik (* 10. května 1746)
1821 – August Friedrich Schweigger, německý přírodovědec (* 8. září 1783)
1832 – Joseph Schreyvogel, rakouský spisovatel (* 27. března 1768)
1835 – Édouard Adolphe Casimir Joseph Mortier, francouzský maršál (* 13. února 1768)
1836 – Nathan Mayer Rothschild, německý bankéř, podnikatel a finančník (* 16. září 1777)
1837 – Joseph Schubert, německý houslista a skladatel (* 20. prosince 1754)
1842 – Clemens Brentano, německý romantický básník (* 8. září 1778)
1844 – Josef Bonaparte, neapolský a španělský král, bratr Napoleona Bonaparte (* 7. ledna 1768)
1849
Karel Albert Sardinský, sardinsko-piemontský král (* 2. října 1798)
Gabriel Jean Joseph Molitor, francouzský generál (* 7. března 1770)
1852 – Andrew Jackson Downing, americký zahradní architekt (* 31. října 1815)
1855 – Salomon Mayer Rothschild, vídeňský bankéř z německé rodiny (* 9. září 1774)
1869 – Carl Gustav Carus, německý malíř, lékař, psycholog, fyziolog a botanik (* 3. ledna 1789)
1890 – Maksymilian Fajans, polský litograf a fotograf (* 1825)
1894 – Gustav Winterholler, německý právník (* 14. dubna 1833)
1897
Eduard von Engerth, rakouský malíř (* 13. května 1818
Janko Kersnik, slovinský spisovatel (* 4. září 1852)
Josef Matyáš Trenkwald, česko-rakouský malíř (* 13. března 1824)
1898 – Leopold von Dittel, rakouský lékař moravského původu, zakladatel urologie (* 29. května 1815)
1900 – Emerich z Thurn-Taxisu, rakouský generál a šlechtic z rodu Thurn-Taxisů (* 12. dubna 1820)
1902 – Jehan Georges Vibert, francouzský malíř (* 30. září 1840)
1904 – Vjačeslav von Pleve, ruský politik (* 20. dubna 1846)
1928 – Édouard-Henri Avril, francouzský malíř (* 21. května 1849)
1930 – Allvar Gullstrand, švédský oftalmolog, nositel Nobelovy ceny (* 5. června 1862)
1934 – Marie Dresslerová, americká herečka (* 9. listopadu 1868)
1936 – Pedro Poveda Castroverde, španělský světec, mučedník (* 3. prosince 1874)
1938 – Józef Unszlicht, sovětský politik (* 31. prosince 1879)
1942 – William Flinders Petrie, anglický egyptolog (* 3. června 1853)
1944 – Fritz von Scholz, německý generál (* 9. prosince 1896)
1946 – Svatá Alfonsa, indická řeholnice (* 19. srpna 1910)
1951 – Ferdiš Kostka, slovenský lidový keramik (* říjen 1878)
1956 – Walter Andrae, německý archeolog (* 18. února 1875)
1959 – Roald Larsen, norský rychlobruslař (* 2. ledna 1898)
1960
Clyde Kluckhohn, americký kulturní antropolog (* 11. ledna 1905)
Ethel Lilian Voynich, britská spisovatelka a hudební skladatelka (* 11. května 1864)
1962
Rudolf Strechaj, ministr spravedlnosti Slovenské republiky (* 25. července 1914)
Eddie Costa, americký klavírista (* 14. srpna 1930)
1968 – Otto Hahn, německý chemik, nositel Nobelovy ceny (* 8. března 1879)
1974 – Ludwig Blum, izraelský malíř původem z Moravy (* 24. července 1891)
1980 – Muhammad Rezá Pahlaví, íránský šáh (* 26. října 1919)
1987 – Dmitrij Alexandrovič Bilenkin, ruský spisovatel (* 21. září 1933)
1989 – Joris Ivens, nizozemský režisér (* 18. listopadu 1898)
1998 – Zbigniew Herbert, polský básník (* 29. října 1924)
1999 – Trygve Haavelmo, norský ekonom, Nobelova cena 1989 (* 13. prosince 1911)
2002 – Archer John Porter Martin, britský chemik, Nobelova cena za chemii 1952 (* 1. března 1910)
2004
Francis Crick, britský molekulární biolog a fyzik, nositel Nobelovy ceny (* 8. června 1916)
Tiziano Terzani, italský novinář a spisovatel (* 14. září 1938)
2006 – David Gemmell, britský spisovatel (* 1. srpna 1948)
2007
Isidore Isou, francouzský spisovatel (* 9. ledna 1925)
Theo Altmeyer, německý operní pěvec (* 16. března 1931)
2010 – Antonio Daniloski, německý hráč Counter-Strike (* 10. července 1990)
2011
J. Milton Yinger, americký sociolog (* 6. července 1916)
Eric Stein, americký právník a diplomat českého původu (* 1913)
2012 – Amos Degani, izraelský politik (* 23. května 1926)
2013
Ersilio Tonini, italský kněz, arcibiskup Ravenny, kardinál (* 20. července 1914)
Rita Reys, nizozemská zpěvačka (* 21. prosince 1924)
Eileen Brennanová, americká herečka (* 3. září 1932)
2015 – Edward Natapei, prezident Vanuatu (* 17. července 1954)
2021 – Dusty Hill, americký baskytarista, klávesista a zpěvák (* 19. května 1949)
Svátky
Česko
Viktor, Viktorín
Alina
Inocenc
Svatomír
Svět
Světový den hepatitidy
Austrálie – Den stromů
Peru – Den nezávislosti
Katolický kalendář
Svatý Viktor I. – 14. papež katolické církve
Pedro Poveda Castroverde
Giacomo Ilario Barbal Cosàn
Externí odkazy
Červencové dny |
2002 | https://cs.wikipedia.org/wiki/20.%20duben | 20. duben | 20. duben je 110. den roku podle gregoriánského kalendáře (111. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 255 dní. Svátek má Marcela.
Události
Česko
1849 – František Škroup na Žofíně poprvé diriguje Smetanovu Slavnostní předehru D dur
1854 – Z Ringhofferovy dílny vyjel první český železniční vagon. Odebírá je takřka celý svět, v jejich salonní verzi se vozí většina evropských panovníků. Do začátku 2. světové války vyvezla Ringhofferka 145 tisíc vozů všeho druhu.
1908 – Dnes došlo ke spojení Strany radikálně pokrokové a Strany radikálně státoprávní ve Stranu státoprávně pokrokovou. Toto nové politické seskupení požadovalo pro země Koruny české státní samostatnost.
1930 – Poprvé vyšla nedělní příloha Lidových novin
1977 – V Praze, v Branické ulici 41 proběhla premiéra hry Divadla Járy Cimrmana - Posel z Liptákova.
1990 – Federální shromáždění přijalo ústavní zákon o změně názvu Československé federativní republiky na Česká a Slovenská federativní republika (ČSFR) a ústavní zákon o státních symbolech.
1991 – V Olomouci začal ustanovující sjezd nové politické strany Občanské demokratické strany (ODS). Delegáti zde přijali stanovy a programové prohlášení „Cesta k prosperitě“.
2015 – V rámci aféry Zemanova prohlášení hrad začal zveřejňovat články Ferdinanda Peroutky, které považuje za kontroverzní. Prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček zároveň potvrdil, že ve starých číslech Přítomnosti pátrá po článku Hitler je gentleman.
Svět
295 – Osmý zaznamenaný průlet Halleyovy komety.
1139 – V Římě začal Druhý lateránský koncil (10. ekumenický).
1519 – Španělský dobyvatel Hernando Cortés se vyloďuje v Mexiku s cílem dobýt aztéckou říši. Jeho hlavním cílem však bylo nalézt bájné město zlata El Dorado.
1534 – Francouzský mořeplavec a objevitel Jacques Cartier se vydal se dvěma loděmi a posádkou 61 mužů na svou první plavbu do Ameriky.
1689 – Anglický král Jakub II. Stuart začal s obléháním Londonderry, protestantské tvrze v severním Irsku.
1777 – New York adoptuje státní ústavu jako nezávislý stát.
1792 – Revoluční Francie vyhlašuje válku Rakousku, Prusku a Sardínii. Začala první koaliční válka monarchistické Evropy proti Francii. Koalice se obávala především dalšího šíření revolučních idejí.
1841 – Edgar Allan Poe vydává Vraždy v ulici Morgue, což je považováno za první detektivku na světě.
1862 – Louis Pasteur dokončil první pokusy s pasterizací.
1867 – Královna Viktorie položila základní kámen Royal Albert Hall v Londýně
1902 – Pierre a Marie Curie extrahovali chlorid radia.
1926 – Western Electric a Warner Bros. představují Vitaphone, proces přidání zvuku do filmu.
1945 – Adolf Hitler naposledy vychází na povrch ze svého válečného bunkru, aby udělil Železný kříž vojákům z Hitlerjugend.
1978 – Korejské civilní letadlo bylo vojenskými stíhačkami donuceno přistát v Sovětském svazu.
1998 – Rozpuštění Frakce Rudé armády.
1999 – Masakr na Columbine High School.
2010 – Exploze Deepwater Horizon.
Narození
Česko
1695 – Filip Sattler, olomoucký barokní sochař († 20. května 1738)
1727 – Josef Jáchym Redelmayer, malíř († 13. února 1788)
1788 – Jiří Döbler, kreslíř a rytec († 19. června 1845)
1792 – Josef August Hecht, lázeňský podnikatel a politik německé národnosti († 13. prosince 1861)
1793 – Jakub Filip Kulik, matematik († 28. února 1863)
1809 – František Plaček, právník a politik († 2. září 1888)
1841 – František Krišpín, malíř a ilustrátor († 30. prosince 1870)
1844 – Vojtěch Král z Dobré Vody, heraldik, sfragistik a cvičitel Sokola († 6. července 1913)
1847 – Alfred Slavík, geolog, mineralog, rektor ČVUT († 30. ledna 1907)
1853 – Šimon Wels, obchodník a spisovatel († 1. listopadu 1922)
1855 – Josef Zubatý, indolog († 21. března 1931)
1869 – Vojtěch Čipera, československý politik († 2. února 1927)
1871 – Josef Jerie, gynekolog († 1. dubna 1951)
1874 – Josef Rous, řezbář a restaurátor († 1. srpna 1942)
1879 – Václav Sladký, československý politik († 10. dubna 1940)
1880
Robert Guttmann, židovský naivní malíř († 14. března 1942)
Ladislav Ryšavý, překladatel z ruštiny († 9. října 1936)
1882 – Josef Václav Najman, čs. ministr železnic a ministr průmyslu, obchodu a živností († 4. prosince 1937)
1885 – Gustav Peters, spisovatel, poslanec Národního shromáždění ČSR († ? 1959)
1886 – Jaroslav Josef Polívka, stavební inženýr († 9. února 1960)
1888 – Bohumil Matějů, duchovní a hudební skladatel († 31. prosince 1939)
1891 – Josef Laufer, sportovní redaktor a komentátor († 19. října 1966)
1893 – Hermann Ungar, moravský prozaik († 28. října 1929)
1913 – Jan Anastáz Opasek, římskokatolický duchovní, básník, teolog († 24. srpna 1999)
1914 – Bohumil Sucharda, ministr financí Československa († 2009)
1915 – Miroslav Křičenský, voják a příslušník výsadku Iridium († 15. března 1943)
1920 – Záviš Bochníček, astronom († 23. února 2002)
1921 – František Holý, voják a příslušník výsadku Courier-5 († 21. ledna 1945)
1923 – Naděžda Sobotková, tanečnice, baletní mistryně a pedagožka († 20. března 2014)
1924
Jiří Rathouský, český tvůrce písma, typograf a pedagog († 5. září 2003)
Miroslav Komárek, jazykovědec († 15. srpna 2013)
1925
Emil Dvořák, jazykovědec († 8. ledna 1983)
Jiří Procházka, scenárista, prozaik, dramatik a dramaturg († 19. května 1993)
1937 – Jiří Dienstbier, politik († 8. ledna 2011)
1943
Milan Černohouz, zpěvák a podnikatel († 1. června 2020)
Alena Bartošíková, spisovatelka
1944 – Jiří Franěk, novinář a komentátor († 25. ledna 2011)
1947 – Eduard Vacek, prozaik, básník a publicista
1948 – Jan Pirk, kardiochirurg
1949 – Vladimír Soukup, spisovatel a žurnalista
1950 – Jiří Našinec, romanista, překladatel z rumunštiny, francouzštiny a moldavštiny
1955
Martin Bezouška, scenárista a dramaturg
Jan Royt, historik umění
1959 – Vladimír Balaš, český právník mezinárodního významu
1960
Petr Kvíčala, malíř a pedagog
Ludvík Vébr, veslař-kormidelník, olympionik, docent ČVUT
1961
Jaromír Klepáč, klavírista
Eva Urbanová, operní pěvkyně
1963 – Milan Volf, politik, primátor Kladna
1966 – Hana Moudrá, politička
1973 – Zbyněk Hauzr, fotbalista
1986 – Ondřej Honka, fotbalista
1981 – Radka Kocurová, modelka a moderátorka
Svět
1141 – Eisai, japonský buddhistický mnich († 5. července 1215)
1492 – Pietro Aretino, italský spisovatel († 21. října 1556)
1510 – Jędrzej Boryszewski, arcibiskup lvovský a hnězdenský, primas polský (* 1435)
1544 – Renata Lotrinská, bavorská vévodkyně († 22. května 1602)
1586 – Svatá Růžena Limská, první kanonizovaná osoba na jihoamerickém kontinentu († 24. srpna 1617)
1589 – Kazimír Falcko-Zweibruckenský, německý šlechtic († 18. června 1652)
1699 – Johann Christoph von Dreyhaupt, německý právník a historik († 13. prosince 1768)
1715 – Saliha Sultan, osmanská princezna a dcera sultána Ahmeda III. († 11. října 1778)
1718 – David Brainerd, americký misionář amerických indiánů († 9. října 1747)
1745 – Philippe Pinel, francouzský lékař († 25. října 1826)
1761 – Şah Sultan, osmanská princezna a dcera sultána Mustafy III. († 11. března 1803)
1768 – Matías de Córdova, guatemalský básník († 17. října 1828)
1771 – Samuel Linde, polský pedagog, jazykovědec a lexikograf († 8. srpna 1847)
1796 – Francis Thornhill Baring, britský politik († 6. září 1866)
1805 – Franz Xaver Winterhalter, německý malíř († 8. července 1873)
1807 – Aloysius Bertrand, francouzský básník a spisovatel († 29. dubna 1841)
1808
Auguste Léopold Protet, francouzský kontradmirál († 17. května 1862)
Napoleon III., francouzský císař († 9. ledna 1873)
1818 – Heinrich Göbel, hodinář a vynálezce († 4. prosince 1893)
1837 – Georg Ossian Sars, norský mořský biolog († 9. dubna 1927)
1839 – Karel I. Rumunský, rumunský král († 10. října 1914)
1846
Alexandre de Serpa Pinto, portugalský cestovatel († 28. prosince 1900)
Vjačeslav von Pleve, ruský ministr vnitra († 28. července 1904)
1848 – Kurd Lasswitz, německý spisovatel († 17. října 1910)
1849 – Nikolaj Ivanovič Něbogatov, kontradmirál ruského carského námořnictva († 4. srpna 1922)
1850 – Jean-François Raffaëlli, francouzský malíř a sochař († 11. února 1924)
1851 – Eduardo Acevedo Díaz, uruguayský spisovatel († 18. června 1924)
1857 – Herman Bang, dánský spisovatel († 29. ledna 1912)
1868 – Charles Maurras, francouzský spisovatel († 16. listopadu 1952)
1873
Gonbožab Cybikov, ruský cestovatel, etnograf a orientalista († 20. září 1930)
Wojciech Korfanty, vicepremiér Polské republiky († 17. srpna 1939)
1879 – Italo Gariboldi, italský generál († 3. února 1970)
1881 – Nikolaj Jakovlevič Mjaskovskij, ruský hudební skladatel a kritik († 8. srpna 1950)
1884 – Oliver Kirk, americký boxer, olympijský vítěz († 14. března 1960)
1888 – Ibó Takahaši, japonský viceadmirál během druhé světové války († 18. března 1947)
1889 – Adolf Hitler, německý nacistický vůdce († 30. dubna 1945)
1890 – Adolf Schärf, prezident Rakouska († 28. února 1965)
1893
Harold Lloyd, americký filmový herec († 8. března 1971)
Joan Miró, katalánský malíř, sochař a keramik († 25. prosince 1983)
1900 – Karol Pekník, slovenský generál, protifašistický bojovník († 1. listopadu 1944)
1901 – Michel Leiris, francouzský spisovatel a etnograf († 30. září 1990)
1903 – Nikolaus Heilmann, nacistický důstojník († 4. ledna 1945)
1904 – Ibrahim Moustafa, egyptský zápasník, zlato na OH 1928 († 11. října 1968)
1908 – Lionel Hampton, americký jazzový vibrafonista († 31. srpna 2002)
1913 – Willi Hennig, německý biolog († 5. listopadu 1976)
1918 – Kai Manne Börje Siegbahn, švédský fyzik, Nobelova cena za fyziku 1981 († 20. července 2007)
1921 – Katarína Kolníková, slovenská herečka († 29. května 2006)
1922 – Ignác Bizmayer, slovenský keramik († 15. srpna 2019)
1923
Matka Angelica, americká řeholnice, zakladatelka EWTN († 27. března 2016)
Tito Puente, americký hudebník († 31. května 2000)
1924 – Leslie Phillips, britský herec († 7. listopadu 2022)
1927
Karl Alexander Müller, švýcarský fyzik, Nobelova cena za fyziku 1987 († 9. ledna 2023)
Phil Hill, americký automobilový závodník († 29. srpna 2008)
1935 – Mario Camus, španělský filmový režisér, scenárista, spisovatel a herec († 18. září 2021)
1937 – George Takei, americký herec japonského původu
1938 – Betty Cuthbertová, australská atletka, čtyřnásobná olympijská vítězka († 6. srpna 2017)
1939 – Gro Harlem Brundtlandová, norská politička
1940 – Tim Drummond, americký baskytarista († 10. ledna 2015)
1941
Márton Moyses, sedmihradský maďarský básník († 13. května 1970)
Ryan O'Neal, americký herec
1942
Viktor Suvorov, ruský vojenský historik
Arto Paasilinna, finský spisovatel († 15. října 2018)
1943
John Eliot Gardiner, britský dirigent
Edie Sedgwick, americká herečka († 16. listopadu 1971)
1944 – Konrad Feilchenfeldt, švýcarsko-německý literární teoretik
1945
Michael Brandon, americký herec
Thein Sein, prezident Myanmaru
Naftali Temu, keňský atlet, běžec na dlouhé tratě, olympijský vítěz († 10. března 2003)
Gregory Olsen, třetí kosmický turista na světě
1947 – Nikoloz Lekišvili, gruzínský fyzik, ekonom a politik, předseda vlády
1948 – Craig Frost, americký hráč na klávesové nástroje
1949
Veronica Cartwright, britská herečka
Jessica Lange, americká divadelní a filmová herečka
Alexandr Malcev, ruský hokejový útočník
1950 – Alexandr Ivanovič Lebeď, ruský politik († 28. dubna 2002)
1951 – Viktor Šalimov, ruský lední hokejista
1954 – David Paterson, guvernér státu New York, slepec
1955 – Donald Pettit, americký astronaut
1958 – Vjačeslav Fetisov, ruský hokejista
1964 – Andy Serkis, anglický herec
1967 – Mike Portnoy, americký bubeník
1970
Alexander Arotin, rakouský režisér
Avišaj Kohen, izraelský jazzový kontrabasista
1972 – Carmen Electra, americká modelka a herečka
1975 – Atifete Jahjagová, kosovská politička a bývalá prezidentka Kosova
1976 – Joey Lawrence, americký herec
1984 – Nelson Évora, portugalský atlet
1985 – Brent Seabrook, kanadský hokejista
Úmrtí
Česko
1468 – Martin Lupáč, český husitský teolog a diplomat
1762 – Jan Václav Regner z Kličína, generální vikář litoměřické diecéze (* 1692)
1876 – Kazimír Tomášek, kněz a národní buditel (* 9. dubna 1817)
1895 – Bernard Otto Seeling, český sochař (* 12. března 1850)
1896 – Anton Jahnel, rakouský a český politik německé národnosti (* 1. května 1825)
1906 – Karel Liebscher, malíř (* 24. února 1851)
1907 – Emanuel Dyk, český politik (* 17. října 1852)
1924 – František Krátký, český fotograf (* 7. září 1851)
1925 – Wilhelm Kiesewetter, český novinář a politik německé národnosti (* 27. prosince 1853)
1931 – Gabriel Pecháček, český katolický teolog (* 25. října 1855)
1932 – Bedřich Bendelmayer, český architekt (* 8. dubna 1872)
1937 – Josef Mařatka, český sochař (* 21. května 1874)
1944 – Stanislav Srazil, voják a příslušník výsadku Antimony (* 7. května 1919)
1945 – Josef Jílek, katolický kněz, člen protinacistického odboje (* 19. října 1908)
1950 – Jan Cais, generální vikář českobudějovické diecéze (* 1. dubna 1878)
1953
Radim Drejsl, skladatel, klavírista a dirigent (* 29. dubna 1923)
Jindřich Honzl, český režisér a divadelní teoretik (* 14. května 1894)
1958 – František Havel, český generál (* 23. srpna 1883)
1970 – Jaroslav Vojta, český herec (* 27. prosince 1888)
1980 – Jan Alfréd Holman, filmový režisér, producent a scenárista (* 17. dubna 1901)
1992 – Josef Macůrek, český historik (* 31. března 1901)
1997 – Bedřich Prokoš, český herec a ředitel Národního divadla (* 23. října 1912)
2002 – Vlastimil Brodský, český herec (* 15. prosince 1920)
2003 – Miloš Vavruška, český herec (* 25. srpna 1924)
2008 – Jiří Kalach, český hudební skladatel (* 9. března 1934)
2013 – Juraj Šajmovič, kameraman, herec a scenárista (* 28. dubna 1932)
2014 – Vladimír Vopálka, český právník a vysokoškolský pedagog (* 28. června 1952)
2015 – Václav Rabas, varhaník, publicista, hudební pedagog a politik (* 14. srpna 1933)
2017 – Jana Dudková, česká dramaturgyně a scenáristka (* 1. října 1931)
2019 – Luděk Bukač, hokejista a trenér (* 4. srpna 1935)
Svět
1164 – Viktor IV. (1159–1164), vzdoropapež (* 1095)
1241 – Gautier Cornut, francouzský arcibiskup v Sens
1314 – Klement V., 195. papež římskokatolické církve (* 1264)
1375 – Eleonora Sicilská, královna Aragonie, Valencie, Sardinie, Korsiky a Mallorky (* 1325)
1521 – Čeng-te, čínský císař (* 26. října 1491)
1589 – Pavel Fabricius, osobní lékař císaře Maxmiliána II., přírodovědec (* 1519)
1643 – Christoph Demantius, německý skladatel (* 15. prosince 1567)
1690 – Marie Anna Bavorská, francouzská dauphinka (* 28. listopadu 1660)
1695 – Georg Caspar Wecker, německý barokní varhaník a hudební skladatel (* 2. dubna 1632)
1707 – Johann Christoph Denner, vynálezce klarinetu (* 16. srpna 1655)
1769 – Pontiac, indiánský náčelník, vůdce protibritského povstání (* 1720)
1781 – Abram Petrovič Gannibal, ruský vojenský a politický činitel černošského původu (* 1696)
1783 – František Antonín Raab, rakouský národohospodář, autor raabizace (* 21. prosince 1722)
1799 – William McCoy, skotský námořník a vzbouřenec (* 1763)
1808 – Marie Bádenská, brunšvicko-wolfenbüttelská vévodkyně (* 7. září 1782)
1812 – George Clinton, americký státník, viceprezident USA (* 26. července 1739)
1821 – Franz Karl Achard, pruský chemik a vynálezce (* 28. dubna 1753)
1836 – Johann I. z Lichtenštejna, lichtenštejnský kníže (* 26. června 1760)
1842 – Bon-Adrien-Jeannot de Moncey, francouzský maršál (* 31. července 1754)
1866 – Stanisław Hernisz, polský bojovník za svobodu a spisovatel (* 1805)
1867 – John Bozeman, americký podnikatel v hornictví a mecenáš (* leden 1835)
1869 – Carl Loewe, německý hudební skladatel, zpěvák a dirigent (* 30. listopadu 1796)
1872 – Andrej Sládkovič, slovenský básník (* 30. března 1820)
1879 – Ljudevit Gaj, chorvatský politik a spisovatel (* 8. července 1809)
1883 – Wilhelm Peters, německý přírodovědec (* 22. dubna 1815)
1899 – Charles Friedel, francouzský chemik (* 12. března 1832)
1912 – Bram Stoker, irský spisovatel (* 8. listopadu 1847)
1918
Paul Gautsch, rakouský politik (* 26. února 1851)
Karl Ferdinand Braun, německý fyzik (* 6. června 1850)
1920 – Pierre Daniel Chantepie de la Saussaye, nizozemský religionista (* 9. dubna 1848)
1925 – Herbert Lawford, britský tenista, (* 15. května 1851)
1927 – Enrique Simonet, španělský malíř (* 2. února 1866)
1931
Matthias Eldersch, ministr spravedlnosti a vnitra Rakouska (* 24. února 1869)
Cosmo Duff-Gordon, pátý baronet z Halkinu (* 22. července 1862)
1932
Giuseppe Peano, italský matematik a filosof (* 27. srpna 1858)
Paul Vittorelli, předlitavský právník, soudce a politik (* 9. března 1851)
1939 – František Salvátor Rakousko-Toskánský, rakouský arcivévoda a generál (* 21. srpna 1866)
1942 – Eduard Urx, český komunistický politik a básník (* 29. ledna 1903)
1944 – George Grantham Bain, americký fotograf (* 7. ledna 1865)
1945
Paul Thümmel, agent Abwehru i čs. rozvědky (* 15. ledna 1902)
Wacław Sieroszewski, polský spisovatel (* 24. srpna 1858)
1947 – Kristián X., dánský a islandský král (* 26. září 1870)
1960 – Paul Fort, francouzský básník (* 1. února 1872)
1964
Georg Johansson-Brandius, švédský hokejista (* 10. května 1898)
August Sander, německý fotograf (* 17. listopadu 1876)
1966 – Warren Miller, americký spisovatel (* 31. srpna 1921)
1969 – Ambróz Lazík, slovenský biskup (* 7. prosince 1897)
1970 – Paul Celan, rumunský básník (* 23. listopadu 1920)
1975 – John Vachon, americký fotograf (* 19. května 1914)
1978 – Ferdinand Peroutka, český publicista (* 6. února 1895)
1988 – Gil Evans, kanadský klavírista (* 13. května 1912)
1991
Antônio de Castro Mayer, brazilský katolický duchovní a teolog (* 20. června 1904)
Steve Marriott, britský zpěvák (* 30. ledna 1947)
1992 – Benny Hill, anglický komik (* 21. ledna 1924)
1994
Jean Carmet, francouzský herec a scenárista (* 25. dubna 1920)
Uzi Kalchheim, izraelský rabín, činný i v Praze (* 17. září 1935)
1995 – Milovan Djilas, srbský politik a marxistický teoretik (* 4. června 1911)
1998 – Octavio Paz, mexický básník (* 31. března 1914)
2000 – Ivan Čajda, slovenský spisovatel (* 9. dubna 1921)
2003 – Teddy Edwards, americký saxofonista (* 26. dubna 1924)
2007 – Andrew Hill, americký klavírista (* 30. června 1931)
2012
Bert Weedon, britský kytarista (* 10. května 1920)
Joe Muranyi, americký klarinetista (* 14. ledna 1928)
2014 – Rubin Carter, americký boxer (* 6. května 1937)
2018 – Avicii, švédský DJ (* 8. září 1989)
2019 – Peter Colotka, slovenský a československý komunistický politik a dlouholetý předseda vlády Slovenské socialistické republiky (* 10. ledna 1925)
Svátky
Česko
Marcela, Marcelína
Odeta, Odetína
Svět
Světový den marihuany
Slovensko – Marcel
OSN – Den čínštiny
Externí odkazy
Dubnové dny |
2016 | https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny%20um%C4%9Bn%C3%AD | Dějiny umění | Dějiny umění je pojem zpravidla používaný pro historický vývoj lidské tvorby v oblasti výtvarného umění, tedy v oborech malířství, sochařství, architektury a uměleckých řemesel. Dalšími uměleckými obory se zabývají například dějiny hudby, dějiny literatury, dějiny divadla nebo dějiny filmu.
To co lidé považují za umění se měnilo a mění v závislosti na času i místě. Tento přehled historického vývoje světového umění se tedy zabývá pouze obory, kterými se zabývá uměleckohistorická věda.
Pravěk
Prvním archeologickým nálezem, který by mohl být označen za umělecké dílo, jsou čáry vyryté do mušle příslušníkem homo erectus zhruba půl milionu let před naším letopočtem. První umělecká díla člověka současného typu (homo sapiens) pochází z období mladšího paleolitu (zhruba 50 000-10 000 př. n. l.). Patří k nim obrazy jeskynního malířství, různé typy šperku z kamene, zvířecích zubů, mušlí nebo jantaru, dále pak rytiny do kosti a sošky zvířat i lidských postav. U sošek lidských postav se jedná především o sošky žen se zvýrazněnými znaky mateřství, které se označují pojmem venuše. Jeskynní malířství se vyvíjelo od prostých otisků prstů jako v případě tzv. makaronských kreseb, přes lineární kresby až k detailnějším vyobrazením větších kompozic. Příklady této pozdější tvorby jsou malby z jeskyň Lascaux a Altamira z oblasti Pyrenejí.
Nový impuls získává umění v období neolitu v souvislosti s usazováním obyvatelstva a přechodem k zemědělství. Důsledkem je rozvoj keramických nádob, které svými tvary a výzdobou pomáhají vymezovat archeologické kultury. Dochovali se také pozůstatky prvních architektonických děl. Mimo staveb s ryze praktickou funkcí se objevují také stavby kultovní, stavěné z rozměrných bloků kamene, označované jako stavby megalitické.
Starověk
Vysoké civilizační a spolu s tím i umělecké úrovně dosáhlo lidstvo ve starověku. První velké kultury vznikly v Mezopotámii a Egyptě zhruba kolem roku 3 000 př. n. l. Umění těchto říší bylo spojeno s despotickými vládci, jejich mocenským aparátem a náboženstvím. Projevovalo se monumentálními stavbami náboženskými, palácovými i pohřebními, sochařským zpodobnění vládců, nízkými reliéfy a malbami oslavujícími jejich činy nebo doplňujícími účel zmiňovaných staveb.
Klasický starověk (antika): Jiných kvalit později dosáhlo umění starověkého Řecka, které hledalo harmonii, řád a obracelo pozornost na člověka, individuálního člena společnosti. Architektura, zvláště chrámy, je tvořena v duchu závazných řádů rytmizující stavby sloupy, zatímco sochařství je zaměřeno na zobrazení člověka a idealizované krásy lidského těla. Více na konkrétní postavy a příběhy je zaměřená výzdoba keramiky. Umění starého Říma navazuje a čerpá z umění řeckého, prozrazuje však odlišnost společnosti budující vojenskou silou mocnou říši. Kromě soch vojevůdců a staveb oslavujícím jejich činy však Římané umění obohacují např. o portrétní sochařství či klenbu v architektuře. Antické umění vytyčením univerzálních ideálů a jejich systematickou realizací dosáhlo kvalit, ke kterým se budou opakovaně vracet umělci následujících období.
Ve stejné době dosahují vysoké umělecké úrovně i civilizace v jiných částech světa. Je tomu v oblasti Indie (od protoindické po Guptovu říši), Číně (např. Velká čínská zeď či terakotová armáda), ale také v Americe (klasická mayská civilizace).
Středověk
Románský sloh
Románský sloh byl na vrcholu mezi lety 1075–1125, zejména ve Francii. Vznikl jako důsledek rozmachu klášterů v 10. století, kdy západní Evropa zažívala konečně po temných stoletích období stability. To se odrazilo ve specifické architektuře sakrálních budov. Po 600 letech spánku oživlo monumentální sochařství.
Gotický sloh
Název gotický sloh pochází od italských renesančních umělců, kteří odsoudili předchozí barbarský sloh. Ve skutečnosti nemá s Góty nic společného. Je to typický sloh vyspělého středověku. Znamenal obnovení městského života. Mocným impulsem byly křížové výpravy do Levanty. Nejdůležitější a nejoriginálnější je gotická architektura, která začíná kolem roku 1120 v Île-de-France, což bylo umožněno investicemi bohatého měšťanstva. Odlehčené oblouky umožnily větší a vyšší budovy než v románském slohu. Nejstarší dochovanou gotickou památkou je klášter Saint-Denis v Paříži, jehož stavba začala v roce 1140. Sochařství sloužilo jako doplněk architektury. Jeho rozvoj začíná až na konci 12. století, kdy se sochy stávají přirozenější, s individualizovanými tvářemi a postavami. Malířství začíná až na počátku 14. století. Filozofie vyvrcholila scholastikou. V pozdní gotice se více stavěly světské stavby. Do roku 1500 gotika zanikla. Začátkem 14. stol se gotická kultura dostala do Čech i díky Karlovi IV., který ji sem přinesl z Francie, kde od dětství pobýval.
Novověk
Renesance
Renesance znamená znovuzrození, rozumí se klasického slohu antiky. Jedná se o přechodný sloh mezi středověkem a novověkem. Znamenala prohloubení oživení městského života a větší podíl laiků na náboženském životě. Byla předznamenána selháním univerzalismu katolické církve (avignonské zajetí a velké schisma) a Římské říše (král / císař neměl reálnou moc). Latina přestala být jedinou řečí vzdělanců. Renesance se zrodila v severní Itálii (Florencie, Benátky a Řím) jako bratrské hnutí humanistů, což byli laici, na rozdíl od dřívějších vzdělanců – kleriků. Jejich intelektuálním světem byl synkretismus. Renesance vyrostla na konci 13. století, inspirována sv. Františkem z Assisi, který obrátil pozornost od duchovních věcí k světu kolem nás – ke kráse přírody. Nejznámějším umělcem proto-renesance je Giotto (1266–1337). Danteho Božská komedie je gotická svým rozvrhem, ale renesanční svou náplní. Protorenesance končí černou smrtí (1348), kdy následné občanské války ukončily zájem o vyšší věci.
Dalšími představiteli renesance jsou Leonardo da Vinci, který je mj. autorem obrazu Mona Lisa, dále Michelangelo Buonarroti, který vytvořil např. sochu Davida nebo Raffael Santi - autor Sixtinské madony.
Klasická renesance se zrodila v roce 1401, kdy soutěž o zakázku na reliéf bronzových dveří baptistéria sv. Jana ve Florencii přiměla několik umělců ke studiu antického umění v Římě. Zakladatelem renesančního malířství byl Tommaso di Giovanni di Simone Guidi – Masaccio (21. prosince 1401–1428), který začal tvořit od počátku 20. let; Filippo Brunelleschi (1377 – 15. dubna 1446) vynalezl perspektivu a jeho dóm florentské katedrály je manifestem renesanční architektury. Mocným impulsem pro rozvoj nového slohu byl vynález knihtisku (1444) a pád Cařihradu (1453), kdy mnoho východních vzdělanců odešlo do Itálie. Scholastika byla opuštěna ve prospěch svobodné kritiky.
Vypálením Říma v roce 1527 začala renesance upadat. Svár mezi vírou a humanismem vedl k manýrismu (Mannerism). Vynález olejomalby umožnil malířství i tam, kde pro klimatické podmínky nebyly fresky vhodné – např. v Benátkách.
Baroko
Barokní sloh v Itálii započal již na konci 16. století. Slovo barocco či barroco znamenalo v umění nepravidelný, bizarní styl porušující klasické konvence. Pozdější klasikové pro baroko neměli pochopení a označovali jej za úpadkový sloh až do Wölfflinovy studie Renaissance und Barock (1888). Baroko je symbolem protireformace (katolické reformace). Zakladateli baroka jsou Annibale Carracci a Caravaggio, vynálezce šerosvitu. Odlišný charakter má baroko ve Francii, což je způsobeno církevním galikalismem. Francouzské baroko tak má klasicizující charakter. Rovněž v protestantských zemích má baroko odlišnou podobu. V životním stylu je jeho charakteristickým znakem nošení vysokých paruk přirozených barev.
Rokoko
Rokokový sloh je jako zvláštní sloh uznáván zejména ve výtvarném umění. Vznikl ve Francii jako reakce na vkus Ludvíka XIV. Velikého a rozšířil se zejména do Německa, Rakouska a Benátek. Začal jako dekorativní styl šlechtických interiérů. Rozpoznávacím znakem je asymetrie. V životním stylu je jeho charakteristickým znakem nošení napudrovaných (bílých) paruk. Život byl ovlivněn vynálezem porcelánu. Typickými barvami byla bílá, zlatá a pastelové barvy. Umění odráželo frivolitu doby. V současné době se však doporučuje používat pro toto období ve střední Evropě termín „pozdní baroko“, protože v našich podmínkách nemá charakter samostatného slohu, jako je tomu ve Francii.
Klasicismus
Klasicismus neboli neoklasicismus se od ostatních oživení antiky odlišuje tím, že místo Říma je vzorem Řecko. Myšlenkově je kladen důraz na racionalismus a ctnost. Je výsledkem osvícenství.
19. století
19. století je období přechodu od dlouhých epoch historických slohů k modernímu umění různě se uplatňujících a mísících uměleckých směrů. Umění nacházelo ideál zprvu v přírodní harmonii a lidských citech (romantismus), později zvláště v idealizované minulosti (historismus), o kterou rozvíjelo zájem i probuzené národního cítění. Na umění 19. století měl vedle toho zásadní vliv vývoj techniky, od nových konstrukcí v architektuře přes vynález fotografie na malířství až po průmyslovou výrobu měnící podobu užitého umění.
Romantismus
Preromantismus je umělecký proud, který vznikl zhruba v polovině 18. století jako reakce na klasicismus a osvícenství. Je výrazem nového životního postoje a uměleckého stylu měšťanstva, jako nastupující společenské třídy, která v něm vyjadřuje zdůrazňováním citových hodnot prostého, nezkaženého člověka svůj protest proti nespravedlnosti a poutům feudalismu a proti chladnému rozumářství klasicismu jako uměleckého směru aristokracie (proto je toto myšlenkové hnutí často nazýváno sentimentalismem). Význačným preromantikem byl ve Francii Jean-Jacques Rousseau. V Británii byli výrazem preromantismu tzv. jezerní básníci, v Německu hnutí Bouře a vzdor (1773–1781, Sturm und Drang) – Goethe a Schiller.
Romantismus se zrodil na konci 18. století. Poprvé nebyl všeobecný, neboť zasáhl jen avantgardu – umělce. Romantici proto pěstovali kult výlučnosti génia. Romantici odmítli řád, klid, harmonii, vyrovnanost, idealizaci a racionalitu klasicismu. Romantismus zdůrazňuje individualitu, subjektivnost,iracionalitu, imaginaci, osobnost, spontánnost, emotivnost, vizionářství a transcendentalitu. Romantismus znamenal zrod nacionalismu a folklóru; obdiv ke středověku. Po roce 1840 romantismus přežíval převážně v hudbě.
Historismus
Historismus je souhrnné označení pro období tzv „neoslohů“. Navazuje na romantismus a je užíván například při výstavbě dobových šlechtických sídel, ale například také při dekorování štukových fasád činžovních domů. Historismus čerpá nejčastěji z gotického, renesančního a barokního slohu. Pozdní fáze historismu začíná synteticky směšovat jednotlivé používané stavební slohy, nazývá se proto také někdy eklektismem.
Realismus
Realismus byl jako umělecký program přijat v letech 1850 až 1880. Jeho protagonisté odmítli umělost neoklasicismu i romantismu. V centru jejich pozornosti byl život střední a nižší třídy. Filozofickým programem byl pozitivismus. Realismus byl povzbuzen vynálezem fotografie a masovým rozšířením novin. Realistickým malířem byl Gustave Courbet, jehož však mainstream odmítl. K jeho těsným předchůdcům patří Barbizonská škola (1846–1861), která se soustředila na venkovské náměty. Honoré Daumier byl spíše kreslíř.
Naturalismus je realismus do důsledků. Jeho první výraz lze nalézt v roce 1863, poslední 1935. Je aplikací přírodních věd (darwinismu) do umění. Umělecká díla se vyznačují determinismem, lidé jsou hnáni pudy a autor se jako pouhý pozorovatel snaží zdržet komentáře.
Impresionismus a symbolismus
Impresionismus je prvním stylem moderního umění, byť má blízko k realismu. Existoval v malířství, hudbě a literatuře v letech 1867až 1886, veřejně známým byl od roku 1874. Jeho předchůdci byli Édouard Manet, Eugene Boudin a J. B. Jongkind.
Symbolismus se zrodil ve francouzském básnictví na konci 80. let 19. století jako revolta proti Parnasu, ačkoliv měl již několik předchůdců (Baudelaire, Verlaine, Rimbaud a Mallarmé – potomní vůdce symbolistů). Básníci se snažili zachytit mystérium hlubšího života. Odpůrci byl symbolismus označován jako dekadence (= úpadek). Jeho znakem byl volný verš. Od roku 1900 hnutí upadalo.
Secese
Secesní sloh kvetl zejména mezi lety 1890 a 1910. Odklání se od klasických historických slohů a vyznačuje se plošnými ornamenty se stylizovanými přírodními tvary. Bývá považován za poslední univerzální evropský sloh, který prosadil jednotný estetický styl do všech oblastí výtvarného umění i běžného života.
Moderní umění
Art Deco
Art Deco (1920–1940) se omezil na užité umění a architekturu.
Purismus
Purismus vychází z pozdní secese. Mezi jeho významné představitele patří Adolf Loos. Purismus později v podstatě plynule přechází do Funkcionalismu, který je vlastně jeho systematizovanou podobou.
Dadaismus
Dadaismus vznikl ve Švýcarsku v ovzduší první světové války a projevoval se snahou vyvolat a postihnout absurdno, které poukazuje na nesmyslnost světa. Z Dadaismu se později rodí Surrealismus.
Konstruktivismus
Konstruktivismus byl pěstován především v Sovětském Rusku, ale konstruktivistické tendence se objevují i jinde, například v Holandsku. Klade důraz na viditelnou, nezdobenou konstrukci.
Funkcionalismus
Funkcionalismus je sloh, jehož hlavním zakladatelem je architekt Le Corbusier. Klade důraz na funkčnost a účelnost.
Surrealismus
Surrealismus se zrodil ve Francii. Důraz je kladen na podvědomí, představy, sny, zdánlivou náhodnost a nesmyslnost. Typickým projevem surrealismu je například tzv. automatická poesie.
Odkazy
Reference
Literatura
WÖLFFLIN, Heinrich. Základní pojmy dějin umění. Problém vývoje stylu v novověkém umění. Praha: Academia 2020. ISBN 978-80-200-3080-1
KUBÍNOVÁ, Kateřina, BENEŠOVSKÁ, Klára (eds.), Imago, imagines: Výtvarné dílo a proměny jeho funkcí v českých zemích od 10. do první třetiny 16. století. Praha: Academia 2020.
Související články
Historiografie
Galerie umění
Obrazová kompozice
Fotografická kritika
Externí odkazy
Stránky o historii výtvarného umění: artmuseum.cz
Grafický chronologický přehled výtvarného umění
Umění
Umění
Umění |
2025 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sunjatsen | Sunjatsen | Sunjatsen (; 12. listopadu 1866 Siang-šan – 12. března 1925 Peking) byl čínský revolucionář a politický vůdce. Je všeobecně považován za otce-zakladatele moderní Číny jako republiky, a to jak v kontinentální Číně (Čínská lidová republika), tak na Tchaj-wanu (Čínská republika). Dr. Sun hrál základní roli v procesu svržení císařské dynastie Čching, které začalo v říjnu roku 1911. V letech 1912–1913 byl prvním prozatímním prezidentem Čínské republiky, v letech 1921–1925 řádným. Byl jedním ze zakladatelů a až do své smrti hlavním představitelem Kuomintangu (KMT) – Čínské národně-lidové strany. Zastával republikánské hodnoty a přikláněl se směrem k levici. Vyznával křesťanskou víru.
Život
Narodil se v chudé rolnické rodině, v provincii Kuang-tung na jihu Číny. Ve třinácti letech byl rodiči poslán na Havaj. Žil tam v Honolulu u svého staršího bratra, který na Havaj před časem emigroval. Chodil tam do americké školy a naučil se tak mj. perfektně anglicky, což později hodně využíval v roli státníka. Již v Honolulu ho hodně oslovilo křesťanství, což se ale příliš nelíbilo jeho bratrovi. Kvůli sporům s ním ani nedokončil svá středoškolská studia a vrátil se do rodného Kuang-tungu. Jeho křesťanské nadšení bylo tak prudké, že po návratu do vesnice agitoval proti starým náboženským zvykům a dokonce poškodil jednoho z bůžků, za což byl z vesnice vykázán. Střední vzdělání se rozhodl dovršit v Hongkongu, kam ho lákala i možnost být v kontaktu s křesťany. Střední škola, na niž nastoupil byla křesťanská, a nakonec se nechal skutečně pokřtít a stal se členem americké kongregační církve.
Po dokončení střední školy se přihlásil na lékařskou školu v Kantonu, hlavním městě své rodné provincie, a posléze na lékařskou fakultu univerzity v Hongkongu. Absolvoval v roce 1892. Po absolvování vysoké školy pracoval nějaký čas jako lékař, ale začal se také věnovat politice. Hledal spojence pro své republikánské modernizační vize, ale moc neuspěl. Především ho zklamala chladná reakce Li Chung-čanga, známého reformátora. V roce 1894 tak Sunjatsen odešel do zahraničí. Nejprve znovu na Havaj, kde založil Společnost pro znovuoživení Číny. Po porážce Číny v čínsko-japonské válce roku 1895 se vrátil do Kantonu, neboť věřil, že přišla chvíle revoluce. Povstání se mu však vyvolat nepodařilo, a tak odešel znovu do exilu.
Začal cestovat po celém světě. Chtěl oslovovat Číňany v zahraničí a žádat je o podporu proticísařské opozice. Zajímavé podpory se mu dostalo od některých japonských politiků (např. Šigenobu Ókuma). V Číně se mu podařilo získat určité rebelské základny v jeho rodné provincii a v Hongkongu, určité nepokoje se těmto silám podařilo vyvolat roku 1900. V roce 1905 založil v Tokiu novou organizaci pod názvem Sjednocená liga a ve stejném roce shrnul své politické přesvědčení v knize Tři principy národa. Ony tři principy byly zároveň programem revoluce, již plánoval: nacionalismus, demokracie a socialismus. V případě nacionalismu šlo zejména o to, že čínskou zem nesmí dále spojovat osoba císaře, ale jednotné národní vědomí.
Po roce 1905 ho čínská centrální vláda začala vnímat jako reálnou hrozbu a vyvinula silný diplomatický tlak na ostatní země, aby přestaly jeho aktivity podporovat. V roce 1907 tomuto tlaku podlehlo i Japonsko a požádalo Sunjatsena, aby opustil jeho území. Usadil se ve Francouzské Indočíně, ale i odtud byl roku 1908 vykázán. Od té doby cestoval po Evropě a Spojených státech.
Revoluce roku 1911, tzv. Sinchajská revoluce, ho zastihla v USA a nijak ji neinicioval. Ke svému překvapení se o ní dočetl v novinách, když byl v Denveru. Rychle odcestoval do Šanghaje, kde byl revolucionáři zvolen prozatímním prezidentem, ačkoli císař dosud neabdikoval. Po regulérním vzniku republiky byl zvolen prezidentem znovu. V roce 1912 založil Národní stranu, tedy Kuomintang. Tato strana se však brzy dostala do sporu s příznivci Jüan Š´-kchaje. Mnozí její členové zahynuly při násilnostech a i sám Sunjatsen musel uprchnout. K exilu zvolil znovu Japonsko. Zde se krátce na to i oženil (podruhé a bez předchozího rozvodu), když si vzal vzdělanou mladou japonskou dívku. Její sestra si mimochodem vzala dalšího významného politika Kuomintangu, Čankajška.
V roce 1916 padl Jüan Š´-kchaj, když ztratil podporu i části svých bývalých přívrženců. Sunjatsen se vrátil do Číny, ale byl nadále v opozici vůči nové centrální vládě. Držel se v regionu Kuang-tung, kde mu místní vůdce slíbil i vojenskou podporu. Jenže mezi těmito dvěma muži brzy došlo ke konfliktu a Sunjatsen musel odejít do Šanghaje. V té době začal ztrácet též podporu Japonců a evropských zemí. Začal tedy vyjednávat o podpoře se Sověty. Dohodu se Sunjatsenem nakonec vyjednal sovětský diplomat Adolf Abramovič Joffe. Čínská komunistická strana se spojila s Kuomintangem, tři komunisté vstoupili do ústředního výboru strany a Sověti slíbili podpořit Kuomintang i vojensky. Právě tato peripetie je příčinou toho, proč je Sunjatsen uctíván jak na Tchaj-wanu, jako zakladatel republiky a Kuomintangu, tak v komunistické Číně, jako ten, kdo v závěru života "pochopil, kde je budoucnost".
Sovětských služeb však Sunjatsen již nestihl využít. Zemřel během své cesty do Pekingu, kde chtěl vyjednávat s některými severočínskými politiky. Příčinou smrti byla rakovina jater. Sunjatsenův nástupce v čele Kuomintangu Čankajšek nakonec dobyl moc v celé Číně. S komunisty se brzy dostal do sporů, které se však ještě dařilo zahlazovat. Definitivně se do sebe čínští komunisté a Kuomintang pustili v roce 1934.
Jméno
Evropský přepis jeho jména pochází z kantonštiny (Syun Yet–sin). Původně se jmenoval Sun Wen (), používal ale také známější „nová jména“ Sun I-sien (Sunjatsen; ) a Sun Čung-šan ().
Odkazy
Reference
Související články
Kuomintang
Čankajšek
Externí odkazy
Generalissimové
Prezidenti Čínské republiky
Čínští křesťané
Čínští revolucionáři
Protestantští konvertité
Narození v roce 1866
Úmrtí v roce 1925
Zemřelí na karcinom jater
Muži
Členové Kuomintangu
Narození 12. listopadu
Úmrtí 12. března
Úmrtí v Pekingu
Naturalizovaní občané USA
Osobnosti na amerických poštovních známkách
Osobnosti na čínských poštovních známkách |
2033 | https://cs.wikipedia.org/wiki/John%20Fitzgerald%20Kennedy | John Fitzgerald Kennedy | John Fitzgerald Kennedy, známý jako Jack Kennedy či JFK, (29. května 1917 – 22. listopadu 1963) byl americký politik za demokratickou stranu, v letech 1961–1963 prezident Spojených států amerických, první římskokatolický. Jeho téměř tříleté prezidentství ukončil v listopadu 1963 dallaský atentát. Za rodný stát Massachusetts byl mezi roky 1947–1953 členem Sněmovny reprezentantů USA a v období 1953–1960 zasedal v americkém Senátu. Během senátního působení vydal knihu Profily odvahy, za níž obdržel Pulitzerovu cenu.
V lednu 1961 se stal ve 43 letech nejmladším prezidentem, jenž byl do úřadu zvolen a druhým nejmladším po Theodoru Rooseveltovi, který se ujal funkce ve 42 letech z pozice viceprezidenta po atentátu na Williama McKinleyho. Kennedy představuje čtvrtého a posledního prezidenta, jenž podlehl atentátu. Úmrtí ve 46 letech z něj učinilo nejmladšího zemřelého prezidenta Spojených států.
Během jeho vlády proběhla invaze v zátoce Sviní, karibská krize, vybudována byla Berlínská zeď a pokračovala válka ve Vietnamu. Dále probíhalo vesmírné soupeření mezi USA a SSSR, v jehož rámci vytyčil cíl přistání člověka na Měsíci. V rámci hnutí za lidská práva se uskutečnil pochod na Washington za práci a svobodu.
Jeho otec Joseph Kennedy byl podnikatel a diplomat, na začátku druhé světové války americký velvyslanec ve Velké Británii. Starší bratr Joseph Kennedy mladší zemřel během světového válečného konfliktu. Oba mladší bratři se také ucházeli o prezidentský úřad. Robert Kennedy působil jako ministr spravedlnosti v jeho kabinetu a poté jako senátor. V červnu 1968 podlehl atentátu. Edward Kennedy zasedal přes 40 let v horní komoře Kongresu. John F. Kennedy se v září 1953 oženil s Jacqueline Bouvierovou.
Mládí
Narodil se 29. května 1917 ve městě Brookline v Massachusetts do katolické rodiny s irskými kořeny Rose Fitzgerald Kennedyové a Josephu Kennedymu. Měl sedm mladších sourozenců a jednoho staršího bratra. Otec Joe byl bohatý podnikatel, investor a politik, který mezi roky 1938 a 1940 působil jako americký velvyslanec ve Velké Británii. Vychovával své děti k mimořádné ctižádosti, soutěživosti a snaze za každou cenu vyhrát. Po určitou dobu byl Joeovým bodyguardem chameleonský Frederick Joubert Duquesne. Johnova matka byla zbožná katolička, o jejíž výchově literatura udává, že byla pedantská a neláskyplná. Podle oficiálních životopisů se v domácnosti Kennedyů na Abbotsford Road v Brooklinu v Bostonu k sobě lidé chovali slušně, ale v čistém slova smyslu se nemilovali, existovali vedle sebe, žili spolu, a děti mezi sebou soutěžily o přízeň rodičů.
Po absolvování Choate School ve Wallingfordu ve státě Connecticut nastoupil JFK, stejně jako jeho starší bratr Joe ml., na Harvard, a v roce 1940 absolvoval s vyznamenáním. Na sklonku třicátých let cestoval po Evropě i Blízkém východě a v roce 1939 navštívil také okupovanou Prahu. Ve své diplomové práci Mnichovský appeasement obhajoval Mnichovskou dohodu a vysvětloval, že Británii a Francii poskytla čas na válečné přípravy. Práci později díky jeho otci přepracoval komentátor deníku New York Times Arthur Krock a vyšla knižně pod názvem Proč Anglie spala. Stala se bestsellerem. V USA se prodalo 55 000 a v Anglii 35 000 výtisků.
V roce 1941 nastoupil – přes svůj chatrný zdravotní stav – do armády v hodnosti podporučíka. O 2 roky později působil v oblasti Šalomounových ostrovů, kde jako poručík (Lieutenant (Junior Grade)) velel torpédovému člunu PT-109. V noci z 1. na 2. srpna 1943 byl PT-109 taranován a potopen v úžině Blackett japonským torpédoborcem Amagiri. Zde utrpěl JFK další vážné zranění zad (první měl již z amerického fotbalu). Několik dní se se svou posádkou skrýval bez jídla na březích ostrůvku, než byli zachráněni. Tuto kritickou událost mu později připomínal kokos s vyrytou zprávou o trosečnících na jeho pracovním stole. Následně obdržel Purpurové srdce.
Po válce pracoval krátce jako novinář. Byl přítomen při mírových rozhovorech v Postupimi a na zakládací schůzi OSN v San Francisku.
Během celého dětství a dospívání prošel několika školami a prodělal snad všechny možné dětské nemoci. Lze říci, že s menšími či větším přestávkami v mládí měl zdravotní problémy téměř pořád. Později lékaři zjistili, že trpí Addisonovou nemocí, která mu pomalu likvidovala nadledviny a imunitní systém a nutila ho brát pravidelně injekce. Po válečném zranění měl vleklé problémy se zády, kvůli nimž musel prodělat několik operací.
Dne 12. srpna 1944 tragicky zahynul jeho starší bratr Joe v letecké vojenské akci. Joe Kennedy ml. pilotoval bombardér PB4Y-1 Liberator (BuNo 32271, T-11) přestavěný na létající pumu. Měl splněno 25 ostrých akcí, a tím příležitost odcestovat zpět do USA. Přesto se na poslední let v operaci Afrodita přihlásil jako dobrovolník. Liberator byl naložen výbušninami (celkem 9602,5 kg Torpexu a 272,1 kg TNT) a měl být naveden na rozestavěné postavení německého 150mm děla V-3 u Mimoyecques. Ještě nad Anglií ale Liberator explodoval. JFK tak zaujal místo nejstaršího syna, a tím přebral i břemeno politických ambicí svého otce.
Počátky politické kariéry
Po druhé světové válce se začal věnovat politice a v roce 1947 se stal kongresmanem. V roce 1953 se stal poprvé senátorem (znovuzvolen 1958) za stát Massachusetts, když vyhrál o 70 000 hlasů nad republikánským senátorem Henry Cabotem Lodgem. Právě Lodge byl v roce 1960 nominován jako kandidát na viceprezidenta v republikánské straně a opět proti Kennedymu prohrál. V roce 1963 ho JFK jmenoval velvyslancem v Jižním Vietnamu. V roce 1956 se JFK pustil do budování svého vlivu a popularity v očích amerického národa. Byl rozhodnut stát se prezidentem. V jeho úsilí ho bezvýhradně podporovala celá rodina a jeho kampaně se i přes svůj odpor k politice účastnila i jeho manželka Jackie, která v tomto období prodělala dvě riziková těhotenství. V tomto období prošlo jejich manželství krizí, během níž jeho žena jednou potratila a po druhém rizikovém těhotenství se jim 27. listopadu 1957 narodila dcera Caroline. Měl tehdy vlastně štěstí, že nezískal v roce 1956 demokratickou nominaci na úřad viceprezidenta USA, o kterou usiloval. Tím by získal nálepku toho, kdo prohrál s Eisenhowerem. K zisku nominace potřeboval 686,5 hlasů, ale získal 654,5 hlasů. Nakonec byl na sjezdu v Chicagu místo něj navržen Estés Kefauer, který vytvořil neúspěšný tandem s Adlaiem Stevensonem. V listopadu 1960 získal těsnou nadpoloviční většinu v prezidentských volbách. Nixona porazil o 119 450 hlasů, když získal 34 227 096 hlasů voličů. Vyhrál ve 23 státech Unie a na hlasy volitelů poměrem 303:219. 20. ledna 1961 se oficiálně stal prezidentem Spojených států. V témže roce (1960) se narodil i jeho další syn John junior.
V roce 1961 se uprázdnilo křeslo v Senátu USA. Otec Joe P. Kennedy chtěl tuto funkci ponechat pro nejmladšího z bratrů Edwarda Moorea Kennedyho, kterému v té chvíli ještě nebylo 30 let (nar. 22. 2. 1932), tedy nesplňoval věkovou hranici pro senátora. Proto hlava rodiny přesvědčila massachusettského guvernéra, aby do Senátu dočasně jmenoval rodinného přítele Kennedyů Benjamina Smithe, který se mandátu vzdal ve prospěch Edwarda Kennedyho v roce 1962. Ten byl zvolen v řádných senátních volbách v roce 1964 a znovuzvolen v letech 1970, 1976, 1982, 1988, 1994, 2000 a 2006. Stal se druhým nejdéle sloužícím senátorem v Kongresu USA po západovirginském senátorovi Robertu Byrdovi.
Prezident USA
Těsný rozdíl ve volbách s Richardem Nixonem napovídal, že jeho prezidentství bude nesmírně obtížné. Zejména v domácích problémech se plně nemohl opřít ani o Sněmovnu reprezentantů a Senát, přestože v nich demokraté měli většinu. Mnoho z nich totiž bylo ze starého Jihu a v celé řadě otázek neměli daleko k postojům konzervativních republikánů, v oblasti lidských práv jim rozhodně chyběla snaha provést potřebné reformy. Prvními zkouškami prošel již při vytváření vlády a dosazování lidí do administrativy, kde se mu nakonec podařilo prosadit do funkce ministra spravedlnosti svého bratra Roberta ("Bobbyho") Kennedyho, který se na jeho stranu postavil prakticky ve všech krizových situacích v průběhu jeho vlády.
Celou dobu svého nedokončeného mandátu měl poměrně vysokou a stabilní důvěru v oblasti zahraniční politiky, důvěra v domácí politice měla výrazně větší výkyvy a nebyla tak velká. Prvním problémem, který je čekal, byla snaha o oživení americké ekonomiky, s jejíž stagnací se projevil i problém poměrně vysoké nezaměstnanosti. Tuto situaci řešila jeho vláda pomocí daňových reforem, jejichž dopad na ekonomiku USA, je hodnocen jako pozitivní. Některé body jeho volebního programu se mu dařilo prosazovat velmi obtížně, těmito body byla především nová koncepce ve školství, zdravotnictví a bydlení.
Velkým problémem byla otázka občanských práv. Segregace černošského obyvatelstva na Jihu se projevila v několika krizích, zejména pak při zákazech přístupu černošských studentů na některé jižanské univerzity (např. v květnu 1960 v Alabamě, v září 1962 v Mississippi nebo v květnu 1963 opět v Alabamě). Několikrát musely zasahovat federální složky a několikrát musel Robert Kennedy z titulu ministra spravedlnosti silně intervenovat, aby situaci uklidnil. Přestože Kennedy podporoval myšlenku rovnosti všech lidí (podpořil například demonstraci za občanská práva u Lincolnova památníků 28. srpna 1963, kde Martin Luther King přednesl svůj nejslavnější projev I have a dream…), podařilo se mu kvůli slabé pozici v rámci politického rozložení sil prosadit jen minimum nových zákonů o občanských právech.
Po celou dobu svého mandátu se snažil tajit nejen své zdravotní problémy, ale i své mimomanželské aktivity k čemuž neváhal využít i svého vlivu na Hooverovu FBI. Zdá se, že jeho žena byla ochotna tento jeho povahový rys tiše tolerovat, alespoň co se veřejné podpory týče. Na své postavení první dámy si nějakou dobu zvykala, ale měla zálibu v umění a kultuře, což ji pomohlo se adaptovat. Brzy v Bílém domě pořádala mnoho večírků za přítomnosti hollywoodských celebrit a dá se říci, že pro svůj moderní styl, byla u veřejnosti (ostatně stejně jako on sám) velmi oblíbená. Stejně tak měla mnoho fanoušků v zahraničí, což se projevovalo při zahraničních cestách s prezidentem, například při cestě do Francie, velkou vřelostí Evropanů k prezidentskému páru. J. F. Kennedy byl oblíben u veřejnosti i u novinářů také díky svému pozitivnímu přístupu k nim, včetně svého pověstného humoru. Jako první začal pořádat tiskové konference prezidenta v přímém přenosu, což mu u občanů přineslo velkou oblibu. Když se ho ptali na jeho pocity z prezidentování v roce 1963, místo velkých slov, která rád používal ve svých projevech, zavtipkoval: „Mám krásný dům, do kanceláře to není daleko, plat je dobrý.“ Tento příklad, stejně jako mnoho dalších, naznačuje, že Kennedy měl cit pro práci s veřejným míněním a uměl ho využívat.
Zahraniční politice, ve které se cítil silnější, dominovalo soupeření se Sovětským svazem. Studená válka a celkové rozložení sil dvou velmocí mělo ovšem vliv na to, že i ostatní problémy (politika v Latinské Americe, politika vůči Kubě, otázky Západního Berlína, Laosu, Vietnamu i spolupráce se západoevropskými spojenci) byly do velké míry vždy otázkami soupeření s vlivem Sovětského svazu a komunismu jako takového. JFK byl v zásadě odpůrcem zbrojení, nicméně neústupnost N. S. Chruščova času vedla k nutnosti zvyšovat výdaje na obranu. Velkým neúspěchem jeho zahraniční politiky byl pokus o svržení Castrova režimu za pomoci kubánských emigrantů v dubnu 1961 (tzv. invaze v Zátoce sviní). Kvůli naprosto nedokonalé přípravě a špatnému odhadu politických, vojenských i špionážních složek, akce selhala.
Dalším problémem bylo jednání se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem. Na schůzce ve Vídni v červnu 1961, byl zklamán jeho neústupným a mnohdy otevřeně nepřátelským postojem, zejména pak v otázce všeobecného odzbrojování a v otázce Německa a Západního Berlína. To se projevilo při první velké krizi, v červenci a srpnu 1961, kdy došlo k postavení tzv. berlínské zdi. Kennedy dal ovšem již při televizním projevu 25. července 1961 Moskvě striktně najevo že svobodu Západního Berlína, je připraven bránit i vojensky. Druhou a ještě závažnější, byla tzv. karibská krize. V květnu a červnu 1962 se Sověti v reakci na rozmístění jaderných střel v Turecku rozhodli umístit na Kubě rakety, které by jim umožňovaly útok na východní pobřeží USA. Poté, co zpravodajské služby zjistily budování základen, rozmísťování těchto raket a současně jejich dopravu sovětskými loděmi na Kubu, stál Kennedy před otázkou, jak tuto krizi vyřešit. Přestože tlak zejména ze strany armádních kruhů na přímý zásah, bombardování, invazi či jiný vojenský způsob konfliktu byl poměrně silný, rozhodl se Kennedy nakonec tváří v tvář hrozbě nukleární války, zahájit námořní blokádu Kuby a vyzvat Sověty veřejně, aby ustoupili. V televizním projevu 22. října 1962, který sledovalo 100 miliónů lidí, varoval Chruščova, před uvrhnutím světa do války a řekl, že Spojené státy nemohou takovéto ohrožení své bezpečnosti tolerovat. Usvědčil Sověty ze lživého tvrzení, že na Kubu jsou dopravovány pouze obranné prostředky. Sověti evidentně s takovou reakcí nepočítali a byli zaskočeni, 28. října po diplomatických jednáních své rakety z Kuby stáhli výměnou za veřejnou záruku USA, že neprovedou invazi na Kubu a za skryté ujednání, v rámci něhož USA stáhly jaderné střely ze základen v Turecku
Po této Karibské krizi došlo ke snaze obou stran k jednání o určité formě odzbrojení, on sám byl v tomto směru velmi aktivní a v květnu 1963 pronesl slavný tzv. mírový projev, kde požadoval mír pro muže a ženy celého světa, mír nejen pro tuto dobu, ale i jednou provždy a to z vůle všech, který by nebyl nikomu vnucován zbraněmi. Během léta 1963 po mnoha jednáních pak Sovětský svaz vyslovil souhlas s první smlouvou o zákazu zkoušek jaderných zbraní mezi oběma velmocemi. Součástí americko-sovětského souboje byl také souboj v dobývání vesmíru. Po sovětských úspěších byl nucen reagovat a v květnu 1961 představil ve zvláštním poselství v Kongresu, ve své době smělý a neuvěřitelný plán, do konce desetiletí poslat lidskou posádku na Měsíc a zajistit její bezpečný návrat. Tím de-facto odstartoval program Apollo, který byl završen 20. července 1969 první krokem člověka na Měsíci (Neil Armstrong při letu Apolla 11).
Na podzim roku 1963 začal pracovat na přípravě souboje o své druhé volební období. Přes některé neúspěchy cítil, že má velkou šanci uspět i v dalších volbách. V listopadu 1963 jeho další plány tragicky přerušil atentát při jeho cestě Dallasem.
Osobní život
Pro veřejnost se jednalo o mladého a charismatického člověka, jehož reprezentativní vzhled a šarm.
Svou budoucí manželku Jacqueline Bouvierovou poznal v květnu 1951 na večeři u manželů Bartlettových. Oba na sebe navzájem zapůsobili, ale rozešli se bez dalšího významnějšího zájmu. V té době se také intimněji seznámil s Audrey Hepburnovou a o něco později s Marilyn Monroe. S Jackie se zasnoubil až 23. června 1953 a 12. září se v kostele Panny Marie v Newportu ve státě Rhode Island vzali. Jackie byla zajímavá žena. Vysoce inteligentní, okouzlující, vtipná a reprezentativně působící. Na veřejnosti projevovala své emoce minimálně, byla dokonalá herečka a dokázala se stejně jako její manžel až nadlidsky ovládat. V rodinném prostředí však byla schopna vyvolat hysterické scény, zejména pokud šlo o bránění soukromí jejích dětí. Když se rodina nastěhovala do Bílého domu, Jackie celé zařízení s velkým vkusem přestavěla a vedla prezidentskou domácnost s velkou zodpovědností.
V roce 1955 Jackie prodělala potrat, v následujícím roce 1956 se jim narodilo mrtvé dítě (jejich dcera Arabella). O rok později v 1957 se jim narodila dcera Caroline, která zůstává jediným žijícím členem nejbližší rodiny JFK. John Fitzgerald Kennedy ml. se narodil koncem listopadu 1960. Zemřel v roce 1999, když se malé letadlo, které pilotoval, zřítilo na cestě do Martha's Vineyard. V roce 1963, měsíc před atentátem na JFK, Jackie porodila syna Patricka. Po 2 dnech však zemřel na komplikace z porodu.
Na podzim roku 1954 prodělal složitou operaci páteře, která ho téměř stála život. Jeho manželka ho v té době velmi podporovala a starala se o něj v době jeho dlouhé rekonvalescence. Během tohoto období napsal i svou první opravdovou knihu Profily odvahy, se kterou mu Jackie velmi pomohla a která byla oceněna Pulitzerovou cenou.
Dodnes patří mezi nejpopulárnější z amerických prezidentů, tuto jeho stálou popularitu způsobilo několik faktorů, mezi nimiž je na předním místě jeho schopnost pracovat s médii, jeho zásluha o znovu získané americké sebevědomí (odvaha v Karibské krizi, zahájení projektu Apollo) a také skutečnost, že byl zastřelen, čímž se stal obětí.
Atentát
Atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho byl spáchán v pátek 22. listopadu 1963 v texaském městě Dallas ve 12.30 místního času. John F. Kennedy byl smrtelně raněn střelou pravděpodobně z pušky Carcano M91/38, když v rámci kampaně pro prezidentské volby 1964 projížděl ulicemi Dallasu v otevřeném voze doprovázený manželkou Jacqueline, texaským guvernérem Johnem Connallym a jeho manželkou Nellie. Vážně zraněn byl rovněž guvernér Connaly, atentát však přežil.
Kennedy se tak po Lincolnovi, Garfieldovi a McKinleymu stal čtvrtým americkým prezidentem, jenž podlehl následkům atentátu spáchanému v době jeho funkčního období.
Vyšetřování Warrenovy komise (1963–1964), Zvláštního výboru pro vyšetření atentátu Sněmovny reprezentantů (zkr. HSCA) (1976–1979) a různých vládních agentur došla k závěru, že atentát byl spáchán Lee Harvey Oswaldem, bývalým příslušníkem Námořní pěchoty Spojených států.
Sněmovní komise navíc konstatovala, že vražda byla výsledkem „rozsáhlého spiknutí“. Povaha tohoto spiknutí ovšem nebyla vyjasněna a existuje pouze řada podezření. V pozadí atentátu mohl stát například kubánský režim Fidela Castra, Sovětský svaz, kubánské komunity na území USA, mafie a další. Podezření se nevyhnulo ani složkám americké vlády jako FBI, CIA a dokonce viceprezidentovi Lyndonu B. Johnsonovi, který ve shodě s ústavou po Kennedyho smrti převzal úřad hlavy státu. Pravděpodobný střelec Lee Harvey Oswald se k ničemu nepřiznal a byl zavražděn dva dny po zadržení.
Další poznatky k zavraždění prezidenta přináší odborná a hloubková sonda – publikace od majora Ralpha P. Ganise – The Skorzeny Papers: Evidence for the Plot to kill JFK, o příběhu Otto Skorzenyho na jeho cestě do Dallasu v roli poradce, obchodníka se zbraněmi.
Atentát na populárního prezidenta vyvolal celosvětový ohlas. Státní pohřeb se konal na Arlingtonském národním hřbitově 25. listopadu 1963 a účastnilo se jej 220 zástupců zemí z celého světa, Sovětský svaz nevyjímaje. Jako málokterá jiná politická událost se zavraždění Kennedyho zapsalo do paměti veřejnosti Spojených států.
Citáty
Odkazy
Reference
Knižní publikace, které napsal JFK
Why England Slept, New York 1941.
Portréty odvahy. Praha : Argo, 2013. (Profiles in Courage, 1956), (Pulitzerova cena).
A Nation of Emigrants, New York 1958.
The Strategy of Peace, New York 1960.
To Turn the Tide, New York 1962.
The Burden and the Glory, New York 1964.
Stěžejní literatura o JFK
Adler, Bill: The Kennedy Wit, Boston 1965
Budín, Stanislav: Dynastie Kennedyů, Praha 1969
Cross, Robin: J.F.K. A Hidden Life, Londýn 1992
Hersh, Seymour: The Dark Side of Camelot, New York 1997
Lane, Mark: Honba za právem. Kritika způsobu vyšetřování vražd presidenta Kennedyho, policisty J. D. Tippita a Lee Harveye Oswalda, prováděného Warrenovou komisí, Praha 1967. (Z anglického originálu Rush to Judgment, Londýn 1964)
MacGregor Burns, James: John Kennedy. A political Profile, New York 1960
Manchester, William: Portrait of a President, Boston 1962
Puzzo, Mario: K znamená Keneddy
Salinger, Pierre: With Kennedy, New York 1966
Schlesinger, Arthur mladší: A Thousand Days. John F. Kennedy in the White House, Boston 1965
Sidney, Hugh: John F. Kennedy, President, Boston 1965
Sorensen, Theodore: The Kennedy Legacy. A Peaceful Revolution for the Seventies, Toronto 1969
Summers, Anthony: Conspiracy who killed President Kennedy, Boston 1983
Taterová, Milada, Novák, Jiří: Kdo střílí na presidenty?, Praha 1968
Volek, Jindřich: Meze odvahy. Politický profil J. F. Kennedyho, Praha 1965
Volek Jindřich: Kritické dny J. F. Kennedyho, Praha 1968
Whalen J. Richard: The Founding Father, New York 1964
Externí odkazy
John F. Kennedy: Presidential library and museum – oficiální stránky
John F. Kennedy na stránkách Bílého domu
22. listopad – den kdy zavraždili Kennedyho na Stream.cz
John Fitzgerald Kennedy v cyklu České televize Historický magazín
Před 100 lety se narodil šarmantní muž: J. F. Kennedy v Českém rozhlase
Prezidenti USA
Kennedyovi
Američtí římští katolíci
Osobnosti studené války
Členové Senátu USA za Massachusetts
Členové Sněmovny reprezentantů USA za Massachusetts
Američtí antikomunisté
Osobnosti roku časopisu Time
Nositelé Pulitzerovy ceny
Absolventi Harvardovy univerzity
Absolventi Londýnské univerzity
Američané irského původu
Členové Demokratické strany (USA)
Osobnosti druhé světové války
Američtí námořní důstojníci
Osobnosti na amerických poštovních známkách
Osobnosti na argentinských poštovních známkách
Osobnosti na brazilských poštovních známkách
Osobnosti na čadských poštovních známkách
Osobnosti na německých poštovních známkách
Natočená úmrtí
Nositelé Purpurového srdce
Nositelé Medaile za službu v amerických obranných silách
Nositelé Medaile za americké tažení
Nositelé Medaile za asijsko-pacifické tažení
Nositelé Medaile Vítězství ve druhé světové válce
Osobnosti na malijských poštovních známkách
Osobnosti na mosambických poštovních známkách
Osobnosti na tožských poštovních známkách
Osobnosti na antiguanských a barbudských poštovních známkách
Oběti atentátů
Zastřelení lidé
Zavražděné hlavy států
Narození v roce 1917
Narození 29. května
Úmrtí v roce 1963
Úmrtí 22. listopadu
Úmrtí v Dallasu
Pohřbení na Arlingtonském národním hřbitově
Muži |
2053 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan | Jan | Jan je druhé nejčetnější české křestní jméno a také druhé nejčastější české mužské jméno novorozenců. Pochází z hebrejského יוֹחָנָן, Jo-chanan (יו חנן), což znamená „Hospodin je milostivý“. V češtině se často setkáváme s jeho domácí podobou Honza, která je odvozená z německé zdrobněliny Hans (od Johannes) a vzácně je uznávána i v matričních zápisech. Dříve (např. ještě koncem 19. století v matričních zápisech) byla běžná varianta Ján (nyní pociťována jako slovakismus), která zůstala např. ve slově svatojánský.
Jméno Jan je velmi populární mezi papeži, nosilo je 23 z nich, plus 2 vzdoropapežové. Mimo to dva papežové přijali jméno Jan Pavel.
Ženskou variantou jména je Jana.
Domácky
Honza, Honzík, Honzíček, Jenda, Jeníček, Jeník, Janík, Janíček, Janek, Jéňa
Historická podoba: Ješek
Statistické údaje
Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR – lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími muži v ČR (tj. procentní změna se započítáním celkového úbytku mužů v ČR za tři roky 1999–2002) je –0,3 %, od roku 2002 nastává přírůstek.
V roce 2008 se podle údajů ČSÚ jednalo o 2. nejčastější mužské jméno mezi novorozenci.
Významní Janové
Mezi významné nositele jména Jan patří například:
Svatí
Nový zákon
V textu Nového zákona může toto jméno označovat:
Jan Křtitel
Jan Zebedeův, jeden ze dvanácti apoštolů, tradičně ztotožňovaný s autorem Evangelia podle Jana, tří Listů Janových a Zjevení Janova.
V nejstarší křesťanské literatuře (Papias, Eusebios z Kaisareie) se kromě toho zmiňuje:
Jan Presbyter a
Jan Teolog, které někteří autoři pokládají za autory janovských spisů.
Další světci
Jan Zlatoústý neboli Chryzostom (347–408), arcibiskup v Konstantinopoli
Jan z Avily (1500–1569), teolog a spisovatel
Jan z Boha (1495–1440), zakladatel nemocnic a řádu Milosrdných bratří
Jan Bosco (1815–1888), kněz a zakladatel řádu salesiánů
Jan od Kříže (1542–1591), kněz, karmelitán a mystický spisovatel
Jan Nepomucký (před 1350–1393), kněz, biskupský vikář a mučedník
Jan Nepomuk Neumann (1811–1860), biskup ve Filadelfii
Jan Sarkander (1576–1620), kněz a farář
Jan Maria Vianney (1786–1859), francouzský kněz a farář
Papežové
Biskupové a kardinálové
Jan I. – olomoucký biskup
Jan Očko z Vlašimi
Jan IX. ze Středy
Jan z Jenštejna
Jan Amos Komenský – poslední biskup jednoty bratrské
Panovníci
Jan I., více osob, rozcestník
Jan II., více osob, rozcestník
Jan III., více osob, rozcestník
Jan IV. Dukas Laskaris (1250– kolem 1305), nikájský císař
Jan IV. Etiopský (1837–1889), etiopský císař
Jan IV. Krnovský (1440–1483), kníže krnovsko-ratibořský
Jan V. Bretaňský (Moudrý; 1389–1442), bretaňský vévoda, hrabě z Montfortu
Jan V. Palaiologos (1332–1391), byzantský císař
Jan V. Portugalský (1689–1750), portugalský král
Jan VI. Portugalský (1767–1826), král Portugalska, Brazílie a Algarve
Jan VII. Palaiologos (1370–1408), byzantský císař
Jan VIII. Palaiologos (1392–1448), byzantský císař
Jan Aragonský, více osob, rozcestník
Jan Aragonský a Kastilský (1478–1497), španělský následník trůnu a dědic Kastilie a Aragonu
Jan Bezzemek (John Lackland; 1166–1216), král Anglie z rodu Plantagenetů
Jan Bourbonský (1913–1993), hrabě barcelonský
Jan z Brienne (1148?–1237), král jeruzalémský
Jan Cicero Braniborský (1455–1499), kurfiřt Braniborského markrabství
Jan Fridrich Württemberský (1582–1628), mezi lety 1608 až 1628 vévoda württemberský
Jan z Gentu (1340–1399), 1. vévoda z Lancasteru z rodu Plantagenetů.
Jan Habsbursko-Lotrinský (1782–1859), rakouský arcivévoda a vojevůdce
Jan Jindřich Lucemburský (1322–1375), markrabě moravský
Jan Jiří I. Anhaltsko-Desavský (1567–1618), kníže Anhaltsko-desavský
Jan Jiří I. Saský (1585–1656), saský kurfiřt z rodu Wettinů
Jan Karel Habsburský (1605–1619), rakouský arcivévoda
Jan Kazimír II. Vasa (1609–1672), polský král
Jan Lucemburský (1296–1346), český král
Jan Minsterbersko-Olešnický (1509–1565), kníže minsterbersko-olešnický
Jan Soběslav Lucemburský (1355/57–1380), markrabě moravský
Jan Tristan z Nevers (1250–1270), hrabě z Nevers a z Valois z dynastie Kapetovců
Jan Vilém Falcký (1658–1716), vévoda jülišský a bergský a kurfiřt-falckrabě
Jan Zápolský (1487–1540), uherský král
Jan Zhořelecký (1370–1396), braniborský markrabě a vévoda zhořelecký
Jan Zikmund Braniborský (1572–1619), braniborský markrabě a kurfiřt
Jan Zikmund Zápolský (1540–1571), uherský král
Kněz Jan – postava středověké křesťanské legendy o mocném křesťanském vládci v Asii
Ostatní
Sídla s názvem odvozeným od Jana
Jan jako příjmení
Libor Jan – český historik
Varianty jména Jan
{{Sloupce|2|
Jmeniny
Český kalendář: 24. června (Jan), 6. července (Jan Hus)
Slovenský kalendář: 24. června
Římskokatolický kalendář: 5. ledna (Jan Nepomuk Neumann), 31. ledna (Jan Bosco), 6. května (Jan Sarkander), 16. května (Jan Nepomucký), 24. června (Jan Křtitel – narození), 4. srpna (Jan Maria Vianney), 29. srpna (Jan Křtitel – stětí), 13. září (Jan Zlatoústý), 23. října (Jan Kapistránský), 14. prosince (Jan od Kříže), 27. prosince (Jan Evangelista)
Související články
Seznam křestních jmen
Jeníček
Janík
Janko
Seznam článků začínajících na „Jan“
Seznam článků začínajících na „Ján“
Jan Evangelista (rozcestník)
Jan Křtitel (rozcestník)
Externí odkazy
Četnost jmen u novorozenců na stránkách ČSÚ
Četnost jmen a příjmení na webu MV ČR
Mužská jména hebrejského původu
Mužská jména
Papežská jména |
2073 | https://cs.wikipedia.org/wiki/V | V | V je 22. písmeno latinské abecedy.
V
V biochemii je V symbol pro aminokyselinu valin.
V dorozumívání je V označení gesta vítězství.
Ve fyzice je V symbolem pro objem
V hudbě je V zkratkou pro housle – violino
V chemii je V značka vanadu.
V kartografii a geografii písmeno v nebo V značí v češtině východ
V je mezinárodní poznávací značka Vatikánu
Mezi římskými číslicemi je V symbolem pro číslo pět
V soustavě SI je V značkou jednotky elektrického napětí a potenciálu volt
Za 2. světové války označovalo toto písmeno německé odvetné zbraně (Vergeltungswaffe), jako byly V-1 a V-2
V českém šachu je V označení figury věže (na mezinárodní scéně se používá R od anglického slova )
anglická zkratka pro vítězství – od slova Victory
Gesto V – označuje vítězství
Véčko – označení typu mobilního telefonu
V křesťanské liturgii označuje značka ℣ verš recitovaný knězem či osobou vedoucí modlitbu a následovaný responsí kongregace.
v
V češtině je v předložka – viz heslo v ve Wikislovníku.
Ve fyzice je v symbolem pro rychlost (lat. velocitas)
V gramatice je v symbol pro sloveso, pochází z latinského verbum
V knihovnictví je v rubová stránka listu knihy, viz Paginace
Další latinské zkratky:
versus, proti
vidi, viděl jsem (spisová poznámka)
Externí odkazy |
2095 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Fotbal | Fotbal | Fotbal (z anglického football, foot = noha, ball = míč), též kopaná, je kolektivní míčová hra, která je nejpopulárnějším kolektivním sportem na světě.
Ve fotbale hrají dvě družstva po jedenácti hráčích na obdélníkovém, nejčastěji travnatém hřišti. Jejich cílem je dosáhnout více branek (gólů) než soupeř. Branky je dosaženo tehdy, když míč přejde brankovou čáru mezi tyčemi branky celým objemem. Hraje se hlavně nohama, ale hráči mohou k hraní míčem používat libovolné části těla kromě rukou a paží. Pouze brankář (tzn. jeden z hráčů, odlišený barvou dresu) může v blízkosti vlastní branky hrát i rukama.
Průběh a způsob hry
Hry se účastní dva týmy, každý o jedenácti hráčích. Na hru dohlíží rozhodčí: hlavní rozhodčí se pohybuje mezi hráči na hrací ploše a má plnou odpovědnost k řízení zápasu; je vybaven píšťalkou, kterou signalizuje zahájení a přerušení hry. Těsně za okrajem hrací plochy na delších okrajích hřiště se pohybují dva asistenti rozhodčího, kteří hlavnímu rozhodčímu praporkem signalizují některé druhy porušení pravidel, nemají však samostatnou rozhodovací pravomoc. V některých soutěžích jsou také dva další rozhodčí, tzv. brankoví rozhodčí, stojící mimo hřiště těsně vedle každé branky; ti do hry přímo nezasahují a nemají ani praporek, fungují jako poradci hlavního rozhodčího, s nímž jsou ve spojení minivysílačkou.
Hraje se jedním kulatým míčem, kterým hráči pohybují na hrací ploše: „driblováním“ (běháním s míčem ovládaným jemnými kopy), přihrávkami spoluhráčům a konečně střelbou na soupeřovu branku, kterou brání protivníkův brankář. Družstvo, které zrovna nemá pod kontrolou míč, se jej snaží získat: zachycením soupeřovy přihrávky nebo „napadáním“ soupeře, u kterého je míč; dovolený fyzický kontakt mezi hráči je však výrazně omezen.
Fotbalový zápas obecně probíhá plynule, přerušení jsou způsobena porušením pravidel (např. když se míč dostane mimo hrací plochu, když hráč mimo brankáře zahraje rukou, když při snaze o odebrání míče soupeři hráč protivníka kopne či jinak překročí dovolené způsoby napadání atd.) a hra po nich většinou jen s malým zdržením pokračuje dál. Hraje se celkem devadesát minut hrubého času (čas běží i v přerušené hře), s patnáctiminutovou přestávkou v polovině, po které si soupeři vymění poloviny hřiště. Na konci obou poločasů rozhodčí stanoví, kolik času se bude hrát nad rámec 45 minut, čímž se nahrazuje čas ztracený např. ošetřováním zraněných hráčů či střídáním. Typicky se jedná zhruba o jednu minutu na konci prvního poločasu a tři minuty na konci druhého poločasu.
Po skončení druhého poločasu je vítězem zápasu družstvo, které soupeři vstřelilo víc branek. V případě, že obě družstva obdržela stejný počet branek, končí zápas remízou; v některých soutěžích je však remíza nepřípustná a hra se musí rozhodnout, zpravidla prodloužením 2×15 minut a pokud ani poté není rozhodnuto, následuje penaltový rozstřel. V moderním fotbale padá poměrně málo branek, například na MS 2006 byl průměr 2,3 gólu na zápas.
Z jedenácti hráčů každého družstva je jeden podle pravidel určen jako brankář: má odlišnou barvu dresu a platí pro něj ta výjimka, že smí v okolí vlastní branky hrát míč rukama. Z hlediska pravidel jsou všichni ostatní hráči stejní, v praxi se však vyvinuly specializované funkce dané konkrétními schopnostmi jednotlivých hráčů, taktickými záměry a úkoly, které na hřišti plní:
Jak už bylo uvedeno, má brankář za úkol bránit soupeři ve vstřelení gólu; většinu času proto setrvává v okolí vlastní branky.
V zásadě podobný cíl mají hráči označovaní jako obránci (slangově „beci“ z anglického back): pohybují se spíše na vlastní polovině hřiště a ve svém pokutovém území a mají za úkol zejména zastavit přicházející soupeřův útok. V moderním pojetí hry však zejména krajní obránci pomáhají i při útoku.
Záložníci tvoří středovou část družstva: pohybují se po celé ploše hřiště, podle potřeby se zapojují do obrany i útoku (ale i zde se užívá specializace na defenzivní a ofenzivní záložníky). Zejména středoví záložníci mívají za úkol „tvořit hru“: rozehrávat útočné akce, rozdělovat přihrávkami míče spoluhráčům atd., záložníky proto bývají technicky velmi schopní hráči.
Útočníci mají za úkol zakončovat útočné akce a střílet soupeři góly. Pohybují se proto nejdále od vlastní branky a do obrany se zapojují jen zřídkakdy.
V současné době hrají hráči převážně v rozestavení 4-4-2 (4 obránci, 4 záložníci a 2 útočníci). Dříve se však hrávalo v rozestaveních 3-2-3-2 (80. léta), 4-2-4 (60. léta), 3-2-2-3 (30. léta) i 1-2-7 (19. století).
Rozdělení hráčů na jednotlivé posty a stanovení jejich úkolů a obecně herní taktiky je zodpovědností trenéra. Trenéři obou týmů při zápase pobývají nedaleko okraje hrací plochy (poblíž středu jednoho delšího okraje), udílejí rady a pokyny hráčům na hřišti a případně vyměňují hráče na hřišti za náhradníky. Mezi oběma lavičkami náhradníků se zdržuje čtvrtý rozhodčí, který řídí střídání, kontroluje dodržování pravidel osobami na lavičkách, a v případech zranění některého ze tří rozhodčích na hřišti může zraněného rozhodčího vystřídat.
Historie
Existence hry podobné fotbalu je doložena až do období starověku: nejstarší takovou hrou bylo čínské cchu-ťü, hrané již ve 2. století př. n. l. V Řecku a Římě se hrálo mnoho míčových her, při některých se hrálo nohama. Jedním ze vzdálených předchůdců fotbalu je tak např. římská hra harpastum. Ve středověku se různé hry podobné fotbalu hrály po celé Evropě, jejich pravidla se však výrazně lišila místo od místa i v průběhu doby.
Vznik dnešního fotbalu má kořeny v Anglii 16. století. Tamní soukromé střední školy (public schools) v té době začaly žáky nutit ke sportu. Každá ze škol však používala vlastní pravidla, odrážející místní podmínky (velikost hřiště apod.), pravidla se navíc postupně měnila. Postupně vykrystalizovaly dvě hlavní formy fotbalu: v jedné verzi pravidel (používané např. v Rugby, Marlborough či Cheltenhamu) hráči míč po hřišti přenášeli rukama, v druhé verzi (např. na Etonu, Harrow, Westminsteru či Charterhouse) se upřednostňovalo kopání do míče.
V 40. letech 19. století Anglii zasáhl boom železniční dopravy. Tento technologický rozvoj umožnil pořádání soutěžních zápasů mezi jednotlivými školami. Avšak zatímco rozdíly v místních pravidlech atletiky byly nevýznamné, meziškolní zápasy ve fotbale byly kvůli zásadním rozdílům v pojetí hry prakticky nemožné. Proto se v roce 1848 sešlo 14 zástupců škol na jednání, jehož výsledkem byla první ucelená sada pravidel, tzv. Cambridgeská pravidla. Tato pravidla upřednostňovala kopání, bylo však dovoleno také čisté zachycení míče rukama.
Sjednocující tendence vyústily v založení The Football Association, prvního oficiálního fotbalového sdružení na světě, 26. října 1863. Po několika setkáních vytvořila asociace sadu pravidel, z nichž nakonec vypustila pravidla dovolující běh s míčem v ruce a držení a podrážení protivníka s míčem. Kvůli tomu zástupce Blackheathu asociaci opustil, a spolu s několika dalšími kluby v roce 1871 založil Rugby Football Union, čímž vzniklo ragby jako sport odlišný od kopané. I v pravidlech FA však byla některá ustanovení, která dnes zůstávají jen ve sportech jako ragby či americký fotbal. První pravidla také například ani nestanovovala počet hráčů či tvar míče; na tom se měli soupeři dohodnout před každým zápasem.
V Anglii se postupně vyvinulo několik soutěží, které přispívaly k šíření jednotných pravidel. První mezinárodní zápas proběhl mezi Anglií a Skotskem 30. listopadu 1872 a skončil bezbrankovou remízou. První mimoevropské mezinárodní fotbalové utkání se uskutečnilo 28. listopadu 1885 v Newarku mezi Spojenými státy a Kanadou, která zvítězila 0:1.
Fotbal se postupně rozšířil i na kontinent, kde je nejstarším fotbalovým mužstvem patrně švýcarský Lausanne Football and Cricket Club založený v roce 1860. Díky anglickým dělníkům pracujícím na stavbě železnice se fotbal dostal až do Jižní Ameriky, přičemž ale tato teorie rozšíření fotbalu na jihoamerický kontinent nebyla nikdy přesvědčivě doložena.
Dnes fotbal hrají profesionální fotbalisté po celém světě, mnoho dalších lidí se mu pak věnuje na amatérské či rekreační úrovni. Podle průzkumu, uspořádaného v roce 2001 mezinárodní fotbalovou federací FIFA, hraje pravidelně fotbal nejméně 240 miliónů lidí ve více než 200 zemích světa. Každoročně se celosvětově prodá více než 40 milionů fotbalových míčů. Mezi příčinami popularity fotbalu jsou bezesporu jednoduchá pravidla a naprosto minimální náročnost na vybavení.
Oficiální pravidla
Oficiální pravidla fotbalu (Laws of the Game) se používají ve všech soutěžních utkáních. Jsou rozdělena do sedmnácti částí:
1. Hrací plocha
Fotbal se hraje na hrací ploše tvaru obdélníku. Délka musí být v rozmezí 90–120 m, šířka 45–90 m (pro mezinárodní utkání 100–110 × 64–75 m; konkrétní profesionální soutěže si zpravidla stanovují ještě přesnější vymezení, např. hřiště na stadionech kategorií 3–4 podle UEFA mají pevně definované rozměry 105 × 68 m). Hrací plocha je vyznačena (obvykle bílými) čárami (max. šířka čáry 12 cm): pomezní čáry vymezují delší hranu hrací plochy, kratší se nazývají brankové čáry. Hrací plocha je rozdělena na poloviny středovou čárou, v jejímž středu je vyznačena středová značka, kolem které je vyznačen středový kruh. Dále jsou na každé polovině hrací plochy u příslušné branky vyznačena pokutová území a menší branková území. Uvnitř každého pokutového území je vyznačena pokutová značka. Dále je vně pokutového území vyznačena část kruhového oblouku se středem v pokutové značce a poloměrem 9,15 m (10 yardů).
V každém rohu hrací plochy je na ohebné tyči o výšce nejméně 1,5 m umístěn praporek. Stejné praporky se obvykle umísťují i uprostřed obou pomezních čar. Kolem každého rohového praporku se na hrací ploše vyznačí čtvrtkruh. Na brankových čárách se obvykle také krátkými značkami vyznačí vzdálenost 9,15 m od rohového praporku.
Uprostřed obou brankových čar jsou umístěny branky, tvořené dvěma svislými brankovými tyčemi, které jsou nahoře spojeny břevnem. Všechny tyče musí být bílé a mají stejnou šířku (max. 12 cm), která musí být stejná jako je šířka brankové čáry. Vnitřní rozměry branky činí 7,32×2,44 m (8 yardů×8 stop). Na brankové konstrukci je připevněna síť, která musí být upevněna k tyčím, břevnům a k zemi tak, aby míč nemohl projít skrz. Síť je vypnuta dozadu tak, aby neomezovala v pohybu brankáře.
2. Míč
Hraje se kulatým míčem o obvodu mezi 68 a 70 cm (průměr cca 22 cm) a hmotnosti mezi 410 a 450 g (na začátku utkání). Při zápasech na profesionální úrovni je obvykle připraveno více míčů, čímž se zamezuje zdržování hry způsobeném např. hledáním zakopnutého míče.
3. Hráči
Utkání hrají dvě družstva, z nichž každé má nejvýše jedenáct hráčů, ze kterých je jeden hráč označen jako brankář. K zápasu je možno nominovat také náhradníky (jejich počet závisí na pravidlech konkrétní soutěže či předzápasové dohodě), z nichž mohou být ve vrcholných soutěžích do hry nasazeni nejvýše tři. (Kvůli zhuštěnému hracímu kalendáři způsobenému pandemií covidu-19 je dočasně toto pravidlo upravena tak, že je ve vrcholových soutěžích dovoleno až pět střídajících hráčů (ovšem jen při třech příležitostech ke střídání mimo poločasovou přestávku), v případě prodloužení pak celkem šest.) Střídání hráčů probíhá pouze v přerušené hře se souhlasem rozhodčího. Jednou vystřídaný hráč se v témže utkání už nesmí zúčastnit hry. V libovolném přerušení hry si může libovolný hráč na hřišti se souhlasem rozhodčího vyměnit místo s brankářem.
Pokud v průběhu hry klesne z libovolných důvodů (vyloučení, zranění apod.) počet hráčů v jednom mužstvu pod sedm, je utkání předčasně ukončeno.
4. Výstroj hráčů
Hráči nesmějí nosit žádnou nebezpečnou výstroj, výslovně je zakázáno nošení šperků, náramků, náušnic apod. Všichni hráči jsou povinni mít následující výstroj:
dres s rukávy – barvy dresů obou týmů se musí dostatečně odlišovat navzájem i od dresů rozhodčích; většina týmů má proto alespoň dvě sady dresů odlišné barvy; brankáři mají barvu dresů odlišnou od ostatních hráčů, rozhodčího i jeho asistentů;
trenýrky (brankáři mohou nosit tepláky);
stulpny (podkolenky) – zakrývají chrániče;
chrániče holení;
obuv – zpravidla speciální fotbalová obuv, tzv. kopačky, které mají na podrážce kolíky nebo špunty bránící podklouznutí.
5. Rozhodčí
Každé utkání řídí rozhodčí, který má na hřišti neomezenou pravomoc k uplatňování pravidel. Je vybaven píšťalkou, kterou může přerušit hru v případě porušení pravidel nebo padnutí branky. Dále má u sebe dvě kartičky žluté a červené barvy, kterými signalizuje potrestání hráče, hodinky pro měření času utkání a nějaký prostředek pro uchovávání záznamů o utkání.
6. Ostatní rozhodčí
Každého utkání se účastní dva asistenti rozhodčího, kteří se pohybují podél pomezních čar těsně za okrajem hřiště; jejich úkolem je pomocí praporku signalizovat rozhodčímu:
když míč opustí hrací plochu a které družstvo má provádět kop z rohu, kop od branky nebo vhazování,
kdy má být hráč potrestán za ofsajd,
když je nějaké mužstvo připraveno střídat,
při pokutovém kopu přestupky brankáře.
Mohou také rozhodčímu pomáhat v případě, že mají o nějakém přestupku lepší přehled než rozhodčí, nebo v případě nesportovního chování či jiných událostí, ke kterým došlo mimo zorné pole rozhodčího.
V některých soutěžích pak působí i další rozhodčí: Čtvrtý rozhodčí se pohybuje mezi lavičkami týmů, řídí proceduru střídání, oznamuje dobu, kterou rozhodčí nastaví nad rámec základní hrací doby, a dohlíží na chování osob v technické zóně. Brankoví rozhodčí mají stojí vedle obou branek a signalizují rozhodčímu, zda míč přešel celým objemem brankovou čáru, které družstvo má provádět kop z rohu nebo od branky a při pokutových kopech přestupky brankáře.
V utkáních některých vrcholných soutěží působí také video asistent rozhodčího (a případně jeho asistent), který s pomocí televizní techniky a opakovaných záběrů může rozhodčího upozornit na jeho jasné chyby či přehlédnutí závažných situací.
7. Doba hry
Utkání se hraje na dva poločasy o 45 minutách. Mezi oběma poločasy je 15minutová přestávka. Doba hry se měří včetně času, kdy je míč ze hry. Za dobu zameškanou střídáním hráčů, zdržováním hry apod. může rozhodčí každý poločas nastavit. Poločas se musí prodloužit také v případě, že má jedno z mužstev kopat pokutový kop.
V dětských a mládežnických kategoriích se používá kratší doba hry – u mladšího dorostu a dorostenek má každý poločas 40 minut (u staršího dorostu se již hraje plná délka), u starších žáků a u žákyň 35 minut, mladší žáci hrají 2×35 nebo 2×30 minut, starší přípravky hrají 3×16–20 nebo 2×25 minut, mladší pak 3×12–16 nebo 2×20 minut.
8. Zahájení a navazování hry
Před začátkem utkání rozhodčí losuje mincí, přičemž vítězný kapitán si může zvolit, že chce zahajovat hru výkopem, případně si zvolit polovinu hrací plochy; pokud si zvolil provádět výkop, vybere si druhé družstvo, na kterou branku chce v prvním poločase útočit. Po poločasové přestávce si družstva poloviny hrací plochy vymění a výkop provádí to družstvo, které ho v prvním poločase neprovádělo.
Na začátku každého poločasu a po dosažení každé branky se hra zahajuje či navazuje pomocí výkopu. Před ním musí být všichni hráči na své polovině hrací plochy, míč je umístěn na středovou značku a poté, co rozhodčí dá znamení, rozehraje hráč příslušného mužstva. Hráči soupeřova mužstva musí do té doby zůstat mimo středový kruh.
Po dosažení branky rozehrává výkopem to mužstvo, které branku obdrželo.
Pokud byla hra přerušena ze zvláštních důvodů (např. zranění hráče, vniknutí diváka na hrací plochu apod.), navazuje se míčem rozhodčího. Ten se provádí tak, že rozhodčí z ruky nechá spadnout míč na zem; jakmile se míč dotkne země, je ve hře.
9. Míč ve hře a míč ze hry
Míč je ze hry, jestliže buď přešel (na zemi nebo ve vzduchu) úplně (celým objemem, tzn. úplně celý míč musí být zcela za vnějším okrajem příslušné čáry) brankovou nebo pomezní čáru, nebo v případě, že rozhodčí přeruší hru. Míč je ze hry také v případě, že se dotkne rozhodčího a v důsledku toho dojde ke vstřelení branky, založení útočné akce nebo se míče zmocní druhé družstvo. V každou jinou dobu je míč ve hře.
10. Určení výsledku utkání
Branky je dosaženo ve chvíli, kdy míč úplně (celým objemem) přejde brankovou čáru mezi brankovými tyčemi a pod břevnem a útočící mužstvo před tím neporušilo žádné pravidlo. Družstvo, které v průběhu utkání dosáhlo vyššího počtu branek, je vítězem utkání. Pokud obě mužstva dosáhla stejného počtu branek, je výsledek utkání nerozhodný. V některých soutěžích není nerozhodný výsledek přípustný. V takovém případě příslušný soutěžní řád určuje, jak se dále postupuje, což může být prodloužením doby hry, prováděním kopů z pokutové značky nebo vyšší hodnotou branek vstřelených mužstvem hostí.
11. Ofsajd
Pokud se některý hráč nachází na soupeřově polovině, blíže soupeřově brankové čáře než míč a než předposlední hráč soupeře, je v ofsajdové pozici. Ta není sama o sobě porušením pravidel. Pokud se však hráč v ofsajdové pozici ve chvíli, kdy se míče dotkne některý z jeho spoluhráčů, aktivně zapojuje do hry (tím, že zasahuje do hry hraním míče, ovlivňuje soupeře, nebo získává ze svého postavení výhodu tím, že hraje odražený míč), je v ofsajdu. V takové situaci rozhodčí (obvykle na základě signalizace asistenta) přeruší hru, kterou naváže soupeř nepřímým volným kopem z místa, kde byl provinivší se hráč ve chvíli přestupku. Ofsajd se netrestá v situaci, kdy hráč dostane míč přímo z kopu od branky, z vhazování, nebo z kopu z rohu.
12. Přestupky a provinění
Když se některý hráč na hrací ploše v době, kdy je míč ve hře, dopustí vůči soupeři způsobem, který je podle názoru rozhodčího nedbalý, bezohledný nebo je proveden s použitím nepřiměřené síly, dopustí některého z dále vyjmenovaných přestupků, nařídí rozhodčí proti jeho mužstvu přímý volný kop:
vrazí do soupeře,
skočí na soupeře,
kopne nebo se pokusí kopnout soupeře,
strčí do soupeře,
udeří nebo se pokusí udeřit soupeře,
nedovoleně zastaví soupeře,
podrazí nebo se pokusí podrazit soupeře.
Stejně tak se přímý volný kop nařídí, pokud hráč v době, kdy je míč ve hře:
hraje míč rukou, vyjma brankáře v jeho vlastním pokutovém území,
drží soupeře,
brání soupeři v pohybu, přičemž dojde ke kontaktu,
někoho kousne nebo na někoho plivne,
hodí předmět na míč, soupeře či rozhodčího.
V takovém případě se přímý volný kop provádí z místa, na kterém k přestupku došlo. Pokud se hráč ve chvíli, kdy je míč ve hře, dopustí jednoho z těchto přestupků ve vlastním pokutovém území (bez ohledu na místo, kde je v tu chvíli míč), nařídí rozhodčí proti jeho mužstvu namísto toho pokutový kop.
Pokud se některý hráč v době, kdy je míč ve hře, dopustí některého z dále vyjmenovaných přestupků, nařídí rozhodčí proti jeho mužstvu nepřímý volný kop:
hraje nebezpečným způsobem,
brání soupeři v pohybu (ale aniž by došlo ke kontaktu),
projevuje nesouhlas s rozhodnutím rozhodčího, používá slovní útoky, útočné, urážlivé nebo vulgární výrazy nebo gesta,
znemožňuje brankáři, který má míč v rukou, aby se míče zbavil,
dopustí se nějakého jiného přestupku, za který rozhodčí udělí osobní trest.
Nepřímý volný kop se nařizuje také v případě, že se brankář ve vlastním pokutovém území dopustí některého z těchto přestupků:
má míč v rukou pod kontrolou déle než šest sekund,
rukou se míče dotkne znovu poté, co se jej zbavil a míče se mezitím nedotkl jiný hráč,
rukou se dotkne míče poté, co mu jej úmyslně nohou přihraje spoluhráč nebo ho obdržel přímo z vhazování spoluhráče.
Nepřímý volný kop se provádí z místa, kde k přestupku došlo. Volný kop (přímý či nepřímý) nařízený ve prospěch mužstva v jeho vlastním brankovém území se smí provést z libovolného místa uvnitř tohoto území. Nepřímý volný kop nařízený proti mužstvu v jeho brankovém území se provádí z nejbližšího místa na delší hraně tohoto území.
Hráče nebo náhradníka může rozhodčí napomenout tím, že mu ukáže žlutou kartu, když se hráč dopustí jednoho z následujících přestupků:
zdržuje navázání hry,
slovy nebo jednáním projevuje nespokojenost nebo protestuje,
bez souhlasu rozhodčího vstoupí na hrací plochu nebo ji opustí,
nedodrží předepsanou vzdálenost při provádění volného kopu, kopu z rohu, vhazování nebo míče rozhodčího,
soustavně porušuje pravidla,
chová se nesportovně (sem spadá i přestupek, kdy hráč přestupkem zmaří zjevnou brankovou možnost soupeře),
vstoupí do prostoru určeného pro přezkoumání videa rozhodčím,
nepřiměřeně se domáhá přezkoumání videozáznamu.
Rozhodčí musí vyloučit hráče ze hry (přičemž mu ukáže červenou kartu) v případě, že se dopustí jednoho z následujících přestupků:
zabrání soupeřovu družstvu dosáhnout branky nebo zmaří jeho zjevnou možnost dosáhnout branky tím, že zahraje míč rukou (netýká se brankáře v jeho pokutovém území),
zmaří soupeřovu zjevnou možnost dosáhnout branky tím, že soupeře útočícího na branku zastaví přestupkem, za nějž se nařizuje volný přímý kop, popř. pokutový kop,
hraje surově,
kousne nebo plivne na soupeře či jinou osobu,
chová se hrubě nesportovně,
použije pohoršujících, urážlivých či ponižujících výroků nebo gest,
během utkání je podruhé napomenut žlutou kartou,
vstoupí na pracoviště video asistenta rozhodčího.
Vyloučený hráč musí opustit prostor hřiště (i lavičku náhradníků).
Napomenuti, případně vyloučeni, mohou být i náhradníci, vystřídaní hráči a funkcionáři družstva vyskytující se na lavičce náhradníků, pokud jejich chování odporuje pravidlům.
13. Volné kopy
Existují dva druhy volných kopů: přímé volné kopy a nepřímé volné kopy. Pokud se přímo po provedení přímého volného kopu dostane míč do soupeřovy branky, branka platí. Pokud se dostane přímo do vlastní branky, branka neplatí a hra se naváže kopem z rohu ve prospěch soupeřova mužstva.
Nepřímý volný kop rozhodčí signalizuje paží zvednutou nad hlavu, kterou tam drží do té doby, než se některý z hráčů po provedení kopu dotkne míče, nebo než je míč ze hry. Branky může být z nepřímého volného kopu dosaženo jen tehdy, dotkl-li se míče po jeho rozehrání alespoň jeden další hráč před tím, než míč přejde do branky. Pokud míč skončí přímo z nepřímého volného kopu v brance, aniž by se ho kdokoli další dotkl, branka neplatí a hra se naváže kopem od branky, resp. kopem z rohu, pokud by míč skončil v brance mužstva, které kop provádělo.
Před provedením volného kopu musí být všichni hráči soupeře vzdáleni od míče nejméně 9,15 m, dokud se míč nepohne, čímž je uveden do hry. Pokud je nepřímý volný kop prováděn v soupeřově pokutovém území, nemusí ti hráči soupeře, kteří stojí na brankové čáře mezi tyčemi branky, dodržovat předepsanou vzdálenost 9,15 m. Pokud alespoň tři hráči soupeře sestavují při provádění volného kopu tzv. zeď (aby bránili přímé střele do branky), musí hráči družstva provádějícího kop zůstat alespoň metr od této zdi do chvíle, než je míč ve hře.
Pokud bránící hráči nedodrží předepsanou vzdálenost od míče, nechá rozhodčí kop opakovat (a hráče, který vzdálenost nedodržel, napomene žlutou kartou). Hráč, který rozehrává volný kop, se míče nesmí znovu dotknout do chvíle, než míčem zahraje jiný hráč nebo je míč ze hry, jinak rozhodčí nařídí proti jeho mužstvu nepřímý volný kop.
14. Pokutový kop
Pokutový kop se proti mužstvu nařídí v případě, že se hráč tohoto mužstva dopustí ve vlastním pokutovém území v době, kdy je míč ve hře, jednoho z přestupků jinak trestaných přímým volným kopem. Z pokutového kopu lze přímo dosáhnout branky. Pokud je pokutový kop nařízen těsně před ukončením poločasu, nastaví rozhodčí dobu hry tak, aby tento kop mohl být proveden.
Pokutový kop se provádí tak, že se míč umístí na pokutovou značku a jeden z hráčů mužstva provádějícího pokutový kop je jasně a zřetelně určen k jeho vykonání. Brankář bránícího mužstva musí stát v brance na brankové čáře alespoň jednou nohou do chvíle, než je míč ve hře. Ostatní hráči musí být na hrací ploše, mimo pokutové území, nejméně 9,15 m od míče (tzn. mimo vyznačený oblouk) a za pokutovou značkou (tzn. dále od brankové čáry, než je pokutová značka). K provedení pokutového kopu dá rozhodčí signál. Hráč provádějící pokutový kop se nesmí v rozběhu zastavit nebo jiným obdobným způsobem oklamat soupeřova brankáře. Míč je ve hře, jakmile se po provedení kopu pohne kupředu. Hráč provádějící pokutový kop se míče nesmí podruhé dotknout dříve, než se ho dotkne jiný hráč.
Pokud jsou při provádění kopu porušena pravidla hráčem bránícího mužstva, pak rozhodčí uzná branku v případě, že byla dosažena, jinak nechá kop opakovat. Pokud pravidla poruší hráč útočícího mužstva a je dosaženo branky, nechá rozhodčí kop opakovat, jinak nechá pokračovat ve hře. Pokud pravidla poruší hráči obou mužstev, nechá rozhodčí kop opakovat.
15. Vhazování
Pokud je hra přerušena tím, že míč přešel pomezní čáru, je hra navázána vhazováním. To provede z místa, kde míč čáru přešel, hráč družstva, jehož hráč se míče nedotkl jako poslední. Přímo z vhazování nemůže být dosaženo branky. Rozehrávající hráč se postaví oběma nohama za pomezní čáru a oběma rukama hodí přes hlavu míč do hrací plochy (pokud vhazování provede nesprávně, provede vhazování hráč soupeře). Poté se nesmí míče dotknout do té doby, než se jej dotkne alespoň jeden další hráč. Míč je ve hře okamžitě, jakmile se dostane na hrací plochu. Hráči soupeře musí při vhazování stát nejméně 2 metry od místa, odkud se vhazování provádí.
16. Kop od branky
Pokud je hra přerušena tím, že míč přešel brankovou čáru poté, co se jej naposledy dotkl hráč útočícího družstva, ale přitom nebylo dosaženo branky, naváže se hra kopem od branky. Přímo z kopu od branky je možno dosáhnout branky (ovšem ne vlastní). Kop se provede tak, že se míč položí na libovolné místo uvnitř brankového území a libovolný hráč bránícího mužstva jej rozehraje. Poté se nesmí míče podruhé dotknout dříve, než se jej dotkne jiný hráč. Dokud míč není ve hře, musí všichni hráči soupeře zůstat mimo pokutové území. Míč je ve hře, jakmile se po provedení kopu pohne.
17. Kop z rohu
Pokud je hra přerušena tím, že míč přešel brankovou čáru poté, co se jej naposledy dotkl hráč bránícího družstva, ale přitom nebylo dosaženo branky, naváže se hra kopem z rohu. Přímo z kopu z rohu je možno dosáhnout branky (ovšem ne vlastní). Kop se provede tak, že se míč položí na libovolné místo uvnitř rohového čtvrtkruhu u nejbližšího rohového praporku a libovolný hráč útočícího mužstva jej rozehraje. Poté se nesmí míče znovu dotknout dříve, než se jej dotkne jiný hráč. Dokud míč není ve hře, nesmí se žádný hráč soupeře přiblížit k míči na vzdálenost menší než 9,15 m. Míč je ve hře, jakmile se po provedení kopu pohne.
Asociace
Fotbal (stejně tak i některé příbuzné sporty jako futsal a plážový fotbal) spravuje mezinárodní fotbalová federace FIFA (Fédération Internationale de Football Association), která sdružuje národní fotbalové asociace. FIFA pod sebou má šest regionálních konfederací:
Evropa: UEFA (Union of European Football Associations)
Jižní Amerika: CONMEBOL (Confederación Sudamericana de Fútbol)
Severní a střední Amerika a Karibik: CONCACAF (Confederation of North, Central American and Caribbean Association Football)
Afrika: CAF (Confederation of African Football)
Asie: AFC (Asian Football Confederation)
Oceánie: OFC (Oceania Football Confederation)
V jednotlivých státech (či jejich částech) fotbal spravují příslušné národní asociace; v Česku je tímto orgánem Fotbalová asociace České republiky (FAČR).
Samotná pravidla fotbalu neudržuje přímo FIFA, ale specializovaná mezinárodní komise IFAB (International Football Association Board).
Soutěže
Ve fotbalu probíhá velké množství soutěží jak mezinárodních, tak v jednotlivých státech či jejich částech.
Mezinárodní soutěže
Na mezinárodní úrovni spolu zápasí jednak reprezentační družstva jednotlivých států (téměř všechny státy mají vlastní fotbalové reprezentace), jednak soukromé fotbalové kluby z různých zemí.
Nejvyšší mezinárodní soutěží reprezentací je mistrovství světa, pořádané každé čtyři roky, na jehož závěrečném turnaji soutěží 32 družstev, vybraných kvalifikací z více než 200 členských států FIFA. Fotbalový turnaj je také součástí programu letních olympijských her; v současnosti se však tohoto turnaje účastní mládežnická mužstva hráčů do 23 let, takže turnaj nemá tak vysokou prestiž jako mistrovství světa.
Po mistrovství světa nejvýznamnějšími reprezentačními soutěžemi jsou regionální mistrovství pořádaná jednotlivými konfederacemi. Jedná se o mistrovství Evropy (EURO), Copa América, Africký pohár národů, Mistrovství Asie ve fotbale, Zlatý pohár CONCACAF a Oceánský pohár národů.
Regionální konfederace také pořádají nejvýznamnější klubové soutěže. Těch se účastní vítězové národních lig a pohárů (případně také účastníci na dalších místech). Sem patří Liga mistrů UEFA a Evropská liga UEFA v Evropě, Pohár osvoboditelů v Jižní Americe, Liga mistrů AFC v Asii, Liga mistrů CAF v Africe, Liga mistrů CONCACAF v Severní Americe a Liga mistrů OFC v Oceánii. Vítěz Ligy mistrů UEFA a Poháru osvoboditelů se každoročně utkávali v zápase o Interkontinentální pohár, od roku 2005 jej však nahradilo mistrovství světa fotbalových klubů.
Národní soutěže
Většina národních asociací pořádá národní soutěže, ve větších státech se zpravidla jedná nejméně o dvě soutěže lišící se formátem: jednou je ligová soutěž rozdělená podle výkonnosti, v každé výkonnostní skupině se hraje systémem „každý s každým“ a o vítězi rozhodují body v tabulce zápasů; nejvýše umístěné týmy mohou postoupit do vyšší soutěže, nejnižší naopak sestoupit o úroveň níže. Druhou soutěží bývá národní pohár, kterého se za rovných podmínek mohou účastnit všechny týmy splňující jistou minimální výkonnostní úroveň, hraje se vyřazovacím systémem – vítěz postupuje do dalšího kola soutěže, tým, který prohrál, v soutěži pro daný ročník končí.
V Česku je nejvyšší ligovou soutěží první liga, vedle toho existuje pohár (v současnosti označovaný jako MOL Cup).
Mezi nejslavnější ligové soutěže světa patří anglická Premier League, španělská Primera división, italská Serie A, německá Bundesliga, francouzská Ligue 1 Orange či brazilská Série A.
Mezi známé národní poháry patří například anglický FA Cup, nejstarší fotbalová soutěž na světě.
Systém soutěží v Česku
Soutěže mužských fotbalových klubů v Česku jsou rozděleny do několika úrovní. Na nejvyšší úrovni jsou celostátní profesionální soutěže (1. a 2. liga), na nejnižší úrovni jsou III. a IV. třídy, organizované regionálně (okresními fotbalovými svazy).
Pohárovou soutěží, která se hraje v Česku, je Pohár FAČR (dříve Pohár ČMFS).
Odkazy
Reference
Literatura
Související články
Australský fotbal
Americký fotbal
Fotbalpool
Nohejbal
Sálová kopaná
Plážový fotbal
Přátelské utkání
Ragby
Externí odkazy
www.fifa.com – oficiální stránky mezinárodní fotbalové federace FIFA
www.uefa.com – oficiální stránky evropské fotbalové federace UEFA
www.fotbal.cz – oficiální stránky Fotbalové asociace České republiky (FAČR)
Olympijské sporty
Míčové sporty |
2102 | https://cs.wikipedia.org/wiki/David%20Herbert%20Lawrence | David Herbert Lawrence | David Herbert Lawrence, obvykle zkracováno jako D. H. Lawrence (11. září 1885 v Eastwood, Nottinghamshire, střední Anglie – 2. března 1930 ve Vence, Francie), byl přední představitel anglického realismu v literatuře Během svého nedlouhého života napsal mnoho románů, povídek, básní, divadelních her, esejů a cestopisů. Jeho romány Synové a milenci (1913), Duha (1915) a Ženy milující (1920) z něj učinily jednoho z nejvlivnějších anglických spisovatelů 1. poloviny 20. století.
Lawrenceovy názory si vysloužily mnoho nepřátel a během druhé poloviny svého života snášel oficiální pronásledování, cenzuru a zkreslování své tvůrčí práce. Román Milenec lady Chatterelyové (1928) byl ve své době pokládán za kontroverzní, až pornografické dílo.
V době své smrti měl Lawrence veřejnou pověst autora pornografických románů, který promarnil svůj značný talent. Teprve v závěru 20. století byl přehodnocen jeho přínos pro světovou literaturu.
Život
Život v Anglii
Byl čtvrtým dítětem horníka Arthura Johna Lawrence a bývalé učitelky, která pracovala jako dělnice v továrně na výrobu krajek, aby pomohla živit rodinu. Dětství prožil v Eastwoodu, byl často nemocný a jeho matka přinesla značné oběti, aby mu umožnila získat vzdělání. Ve dvanácti letech získal stipendium a navštěvoval střední školu v nedalekém Nottinghamu. Ukončil ji v roce 1901 a tři měsíce pracoval jako úředník v továrně. Potom působil jako učitel na základní škole v Eastwoodu. Už v té době začal psát své první básně, povídky i nástin budoucího románu. V letech 1904–1908 absolvoval prezenční studium na Nottinghamské univerzitě a na podzim odjel do Londýna, kde vyučoval na Davidson Road School v Croydonu. Jeho přítelkyně Jessie Chambersová poslala vlivnému nakladateli Fordu Madoxovi Fordovi ukázky jeho literárních prací, který zveřejnil ve svém časopise povídku Vůně chryzantém (Odour of Chrysanthemums) a upozornil na jeho talent londýnského vydavatele Williama Heinemanna. Ten v roce 1911 publikoval Lawrencův první román Bílý páv (The White Peacock). Krátce na to zemřela na rakovinu jeho matka. V autobiografickém románu Synové a milenci (Sons and Lovers, 1913) je postava paní Morelové obrazem jeho puritánské matky a jejich vzájemného vztahu.
V roce 1912 vyšel jeho druhý román Provinilec (The Trespasser) a Lawrence přestal učit a stal se spisovatelem na plný úvazek. Napsal svou první divadelní hru Snacha (The Daughter-in-Law). O rok později vydal první svazek poezie Písně lásky a další (Love Poems and Others).
Lawrence se v Londýně stýkal s mnoha intelektuály a spisovateli jako Aldous Huxley, Bertrand Russell, T.S. Eliot nebo Ezra Pound, kteří pracovali pro literární časopis Egoista, v němž publikoval ukázky svých prací.
V jeho životě nastala velká změna, když se zamiloval do Friedy Weekleyové, o šest let starší vdané ženy, matky tří dětí. Frieda kvůli němu opustila rodinu, spolu se uchýlili do Německa a později do Itálie. Lawrence tam dokončil román Synové a milenci, který byl s úspěchem vydán v Anglii v roce 1913. Do Londýna se vrátili krátce před vypuknutím první světové války, Frieda dosáhla rozvodu a 13. července 1914 se vzali. Lawrence v té době měl rozpracované nové romány Duha (The Rainbow, 1915) a Milující ženy (Women in Love, 1920), které popisují život a nekonvenční vztahy mezi hlavními postavami. Témata a myšlenky obou románů zpochybňovaly obvyklé názory konformní společnosti na umění, politiku, ekonomický růst, pohlaví, sexuální zkušenosti, přátelství a manželství. Duha, vydaná v roce 1915, byla kritikou odsouzena pro její sexuální obsah a kvůli oplzlosti byla zakázána. Ve stejném roce vydal uznávanou sbírku povídek Pruský důstojník (The Prussian Officer).
Během první světové války byli manželé Lawrencovi podezíráni kvůli antimilitaristickým názorům a Friedinu německému původu ze špionáže. Byli neustále pod dohledem orgánů ozbrojených sil, šikanováni a žili téměř v bídě. Toto pronásledování Lawrence později popsal v autobiografické kapitole románu Klokan (Kangaroo, 1923). Navzdory všemu se však Lawrenceovi podařilo v letech 1916 až 1919 vydat čtyři svazky poezie: Amores (1916), Podívejte! Obstáli jsme! (Look! We Have Come Through!,1919), Nové básně (New Poems, 1918) a Záliv: Kniha básní (Bay: A Book of Poems,1919). Napsal také cestopis Příšeří v Itálii (Twillight in Italy), který vyšel v roce 1916.
Život v cizině
Bezprostředně po konci války se manželé rozhodli Anglii opustit a prakticky zbytek života strávili na cestách. Do Británie se Lawrence vrátil jen dvakrát. V listopadu 1919 cestovali po Itálii a Sicílii, podnikli krátké výlety na Sardinii, Monte Cassino, Maltu a pak se vydali na sever do Rakouska a Německa. O svých cestách psal Lawrence poutavé reportáže, je často považován za jednoho z nejlepších autorů cestopisů v angličtině. Mnoho míst se také objevuje v jeho románech, například Ztracená dívka (The lost Girl, 1920), za kterou získal cenu Jamese Taita Black Memorial za beletrii nebo Aaronův prut (Aaron's Rod, 1922). Psal také básně inspirované přírodou Ptáci, zvířata a květiny (Birds, Beasts and Flowers) a redigoval sérii povídek, které napsal během války a které byly vydány pod názvem Moje Anglie a jiné příběhy (My England and Other Stories).
V roce 1922 se vydali přes Cejlon a Austrálii do USA s úmyslem usadit se tam natrvalo. V Novém Mexiku vytvořili kolonii umělců na ranči Kiowa (nyní se nazývá DH Lawrence Ranch) blízko města Taos, který získali výměnou za rukopis románu Synové a milenci. Lawrence s manželkou zde zůstali dva roky. V průběhu pobytu ho navštívil Aldous Huxley. V tomto období Lawrence přepracoval a publikoval soubor kritických esejů Studie klasické americké literatury, které začal psát už v roce 1917. Kromě toho dokončil řadu nových beletristických prací: romány Chlapec v buši (The Boy in the Bush, 1924), Opeřený had (The Plumed Serpent,1926) , povídky a cestopisy. V březnu 1925 onemocněl tuberkulózou a postihl ho těžký záchvat malárie.
Manželé se vrátili do Evropy a usadili se ve vile nedaleko Florencie, protože špatné zdraví už mu nedovolovalo cestovat. Lawrence tam v roce 1928 dokončil román Milenec lady Chatterleyové (Lady Chatterley’s Lover), příběh o milostném vztahu mezi anglickou šlechtičnou a jejím hajným, v němž otevřeně popisuje jeho sexuální stránku. Kniha byla soukromě vydána v Itálii a v upravené a silně redukované podobě publikována v USA roku 1928. Vyvolala rozruch, pobouření a byla označována za nemravnou až pornografickou. V Anglii mohl být původní text zveřejněn až v roce 1960, po soudním procesu k novému zákonu o obscénních publikacích.
Kromě toho se věnoval studiu etruské historie, navštívil řadu archeologických nalezišť. Své poznatky zpracoval ve sbírce esejí, které byly vydány pod názvem Sketches of Etruscan places. Pokračoval také v psaní povídek. Posledním románem publikovaným za jeho života byl Muž, který zemřel (The Escaped Cock, 1929), neortodoxní zpracování příběhu vzkříšení Ježíše Krista, v němž vyložil svůj názor na křesťanství a klíčovou roli osvobozené sexuality. Přes zhoršující se zdravotní stav neúnavně pracoval. Napsal četné básně, recenze a eseje. Jeho posledním významným dílem byla úvaha o knize zjevení, Apokalypsa (1932). V posledních letech se věnoval také své velké zálibě, malování. V roce 1929 byly jeho obrazy vystaveny v galerii Warren v Londýně, kde vyvolaly velký rozruch. Na základě stížností bylo 13 z 25 obrazů zabaveno policií, protože byly označeny za obscénní a pohoršující. Byly mu vráceny s podmínkou, že už nikdy nebudou v Anglii vystaveny. Svůj názor na pornografii vysvětlil Lawrence ve dvou esejích z roku 1929: Úvod k vlastním obrazům a Pornografie a obscénnost. Chápal ji jako pokus pošpinit sex a degradovat lidské tělo, měl k ní odpor. Zdůraznil, že pornografie nespočívá v otevřeném zobrazení nahého lidského těla a erotických scén, ale v pokoutnosti a ve skrývání.
Zemřel na komplikace tuberkulózy 2. března 1930 ve francouzském Vence, kde se léčil a kde byl také pohřben. V roce 1935 manželka Frieda nechala exhumovat a zpopelnit jeho tělo. Popel byl převezen na ranč Taos v Novém Mexiku, kde byl uložen v malé kapli uprostřed hor.
Dílo
Próza
Psal experimentální prózu. V jeho díle objevíme instinkty, vášně, vztahy k přírodě a hlavně se zaměřoval na sexuální rovinu díla, na vztahy mezi muži a ženami. Zdůrazňoval nutnost návratu k citovému přirozenému životu a k instinktům jako východisko z krize mezilidských vztahů. Jeho zobrazení sexuality bylo ve své době vnímáno jako skandální a obscénní. Nejznámější Lawrencovy romány jsou Synové a milenci, Duha, Ženy milující a Milenec lady Chatterleyové.
Podobně jako jeho romány se i povídky zabývají především mezilidskými vztahy, velice často však bývají okořeněny jiskřivým humorem, komikou, satirou. Klíčovými postavami bývají ženy středního věku, jež při své složité psychice obtížně hledají pochopení okolí, a současně muži, kteří pro svou omezenost a samolibost, případně pohodlnost a nedostatečnou vnímavost takového pochopení nejsou schopni. Mezi jeho nejznámější povídky patří Kapitánova panenka, Liška, beruška, Vůně chryzantém, Princezna, Panna a cikán. V roce 1914 vyšla sbírka povídek Pruský důstojník a jiné příběhy, která se řadí mezi jeho nejlepší díla.
Poezie
Lawrence napsal téměř 800 básní, většinou relativně krátkých. Jeho první básně byly napsány v roce 1904 a dvě z nich Staré sny (Dreams Old) a Rodící se sny (Dreams nascent) patřily k jeho nejčasnějším publikovaným dílům v časopise The English Review. Později se snažil zachytit emoce pomocí volného verše plného slovní kreativity a slovních hříček, originálních pozorování přírody a okolního světa. Některé jeho básně byly inspirovány přírodou, především ty ze sbírky Ptáci, zvířata a květiny. Přestože žil léta v cizině, jeho myšlenky často patřily Anglii. Jedenáct dní po jeho smrti byla publikována jeho poslední sbírka Kopřivy (Nettles), série hořkých, netradičních, ale často ironických útoků na morální klima Anglie.
Divadelní hry
První divadelní hru V pátek v noci Colliera napsal v letech 1906–1909, další hru Snacha roku 1913. Obě byly uvedeny na jeviště až ve druhé polovině šedesátých let 20. století. Hra Ovdovění paní Holroydové (The Widowing of Mrs. Holroyd ) v revidované verzi z roku 1914 se hrála v USA v roce 1916 a ve Velké Británii v roce 1920 v ochotnickém divadle, v roku 1995 uvedla BBC její televizní adaptaci. Ke konci první světové války napsal hru Dotkni se a jdi (Touch and Go) a za pobytu v USA svou poslední hru David (1925).
Ostatní próza
Nebeletristickou část jeho tvorby tvoří cestopisy, literárněkritické texty a eseje. Mezi nejznámější cestopisy patří Příšeří v Itálii (1916), Moře a Sardinie (1923) a Rána v Mexiku (1927).
V literárněkritických esejích se zabýval rozborem prací významných anglicky píšících autorů, jako byli Thomas Hardy, Walt Whitman, Herman Melville, Edgar Allan Poe a další. Lawrenceova kritika jiných autorů často poskytuje vhled do jeho vlastního myšlení a psaní. Za zmínku stojí zejména jeho Studie Thomase Hardyho a Studie klasické americké literatury.
Své úvahy o politických, duchovních, filozofických i společenských problémech formuloval kromě příležitostných esejů, jako např. Psychoanalýza a podvědomí (1921) nebo Pornografie a obscénnost (1929), také v dopisech, které po jeho smrti vydal Aldous Huxley roku 1932.
Bibliografie (výběr)
Česká bibliografie je (zatím) začleněna přímo do popisu autorových děl a jmenujeme tu i práce, které dosud nebyly přeloženy do češtiny, překlad titulu je pak uveden tučně v lomené závorce /Takto/. Zejména u nepřeložených knih se stává, že je k nim odkazováno pod různými českými jmény, bibliografie se snaží zaznamenat všechna známá.
Romány
The White Peacock (/Bílý páv/, 1911)
The Trespasser (/Provinilec/, 1912)
Synové a milenci (Sons and Lovers, 1913)
Duha (The Rainbow, 1915)
zfilmováno Kenem Russellem v roce 1989 jako The Rainbow
Ženy milující (Women in Love, 1920)
Zamilované ženy, přeložil L. Vymětal, Praha, Jan Fromek, 1932
Ženy milující, přeložil a doslov napsal Martin Hilský, Praha, Odeon, 1982
Ženy milující, přeložil Martin Hilský, Frýdek-Místek, Alpress 2004
The Lost Girl (/Ztracená dívka/, 1920)
Aaron's Rod (/Aaronův prut/, 1922)
Kangaroo (/Klokan/, 1923)
The Boy in the Bush (/Chlapec v buši/, 1924)
The Plumed Serpent (/Opeřený had/, 1926)
Milenec lady Chatterleyové (Lady Chatterley’s Lover, 1928)
jedná se o Lawrencovo nejznámější dílo. Tento kontroverzní román byl v době svého vzniku v Anglii zakázán a až do 60. let cenzurován jako pornografický. Česky poprvé 1930 v překladu Staši Jílovské.
Muž, který zemřel (The Escaped Cock, později publikováno jako The Man Who Died, 1929)
Další beletristické texty
Vítězný houpací kůň (The Rocking Horse Winner, 1926)
obsažen ve svazku The Complete Short Stories, vol. III. vydaný nakl. Heinemann v Londýně 1966; česky Vyšehrad, Praha 2003.
zpracováno též jako rozhlasová hra, režie: Dimitrij Dudík, Český rozhlas, 2004 .
Panna a cikán a jiné povídky (The Virgin and the Gipsy and Other Stories, 1930)
Pozemský nepokoj
Stíny jara a jiné povídky
český výbor autorových kratších próz, přeložil, vybral a studii napsal Martin Hilský, Praha, Odeon 1989
Poezie
Sopečná růže
český výbor z autorova básnického díla, vybral a z angličtiny přeložil Pavel Šrut, doslov Martin Hilský, Praha, Mladá fronta 1990
Nebeletristické texty
Studie z klasické americké literatury (Studies in Classic American Literature, 1923)
Apokalypsa (Apocalypse, 1932)
česky vydal Garamond, Praha 2002.
jedná se o autorův pohled na Janovo Zjevení, ovlivněný z velké části Nietzscheho filozofií. Lawrence chápe Zjevení jako výraz touhy potlačit výjimečného jedince na úkor průměrného celku. Je to typický apokalyptický spis, v němž se frustrace z dějinného neúspěchu národa promítají do divokých vizí a vítězství a pomsta na nepřátelích se uskuteční „na konci věků“.
Rozhlasové zpracování děl
1993 - Žena, která odjela na koni (The Woman who Rode Away), třídílná četba na pokračování, překlad Martin Hilský, rozhlasová úprava Helena Berková, v režii Věry Pražákové četla Milena Asmanová.
2021 - Milenec lady Chatterleyové, zpracován v Českém rozhlasu jako třináctidílná dramatizovaná četba na pokračování v rámci pořadu Četba s hvězdičkou. Z překladu Františka Vrby pro rozhlas upravil Ludvík Němec, v režii Lukáše Kopeckého čtou Petra Bučková a Jiří Dvořák.
Odkazy
Externí odkazy
Reference
Literatura
Související články
Anglická literatura
Seznam anglických spisovatelů
Realismus
Moderna
Narození v roce 1885
Úmrtí v roce 1930
Angličtí romanopisci
Angličtí básníci
Realističtí spisovatelé
Spisovatelé moderny
Spisovatelé erotické literatury
Zemřelí na tuberkulózu
Muži
Narození 11. září
Úmrtí 2. března
Narození v Nottinghamshiru |
2110 | https://cs.wikipedia.org/wiki/14.%20kv%C4%9Bten | 14. květen | 14. květen je 134. den roku podle gregoriánského kalendáře (135. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 231 dní. Svátek má Bonifác.
Události
Česko
1562 – V Praze byl českým králem korunován syn císaře Ferdinanda Maxmilián II.
1908 – V Praze byla otevřena Česko-německá výstava Obchodní a živnostenské komory konaná u příležitosti 60. výročí panování císaře Františka Josefa I.
1921 – Byla založena Komunistická strana Československa. (14.–16. května)
1943 – Bombardéry se pokusily o nálet na Škodovy závody v Plzni, ale zasaženy byly i obytné čtvrti a Radčice.
1950 – V ČSR začala rozsáhlá propagandistická kampaň – podpisová akce k rezoluci sjezdu obránců míru ve Stockholmu.
1970 – V Malostranské besedě proběhla premiéra hry Divadla Járy Cimrmana - Vražda v salonním coupé.
1990 – Československá televize zahájila třetí program - OK3
2000 – Česká hokejová reprezentace zvítězila ve finále mistrovství světa v ledním hokeji v ruském Petrohradě nad Slovenskem a obhájila tak zlaté medaile z MS 1999 v Norsku.
Svět
1264 – Druhá válka baronů: odehrála se bitva u Lewes. Byla největším úspěchem velitele baronských sil Simona de Montfort, jelikož se po ní stal nekorunovaným králem Anglie.
1643 – Ludvík XIV. ve věku 4 let usedl na francouzský trůn.
1796 – Edward Jenner v Anglii poprvé naočkoval osmiletého chlapce kravskými neštovicemi
1900 – V Paříži byly zahájeny II. letní olympijské hry.
1909 – Prof. Tomáš G. Masaryk vystoupil v Říšské radě s ostrou kritikou rakouského postupu proti jižním Slovanům v tzv. záhřebském procesu.
1916 – V Paříži zahájila oficiálně činnost Československá národní rada, která byla postupně uznána jako představitelka čs. národa.
1935 – V Los Angeles byl pro veřejnost otevřen Griffith Park.
1948
Vznikl stát Izrael.
V odpoledních hodinách, po vyhlášení nezávislosti Izraele (s Davidem Ben Gurionem jako premiérem) překročily armády okolních arabských zemí hranice Izraele a oficiálně začala první arabsko-izraelská válka.
1955 – Byla podepsána Varšavská smlouva.
1973 – Vypuštěna první vesmírná stanice USA Skylab.
1982 – Proběhla americká premiéra filmu Barbar Conan
Narození
Česko
1316 – Karel IV., český král a římský císař († 29. listopadu 1378)
1733 – Mikuláš Adaukt Voigt, piaristický kazatel, pedagog a numismatik († 18. října 1787)
1814 – Ludvík Ochrana, český katolický kněz a národní buditel († 28. prosince 1877)
1835 – Jiří Kristián Lobkowicz, nejvyšší maršálek Království českého († 21. prosince 1908)
1838 – Hugo Ullik, malíř divadelních dekorací, ilustrátor a krajinář († 9. ledna 1881)
1845 – Jan Mulač, portrétní fotograf († 8. srpna 1905)
1863
Vilém Mrštík, spisovatel († 2. března 1912)
Karel Štapfer, ilustrátor a scénograf († 30. listopadu 1930)
1869 – Vladimír Šamberk, český herec a malíř († ? 1930)
1879 – Josef Bubník, československý politik († 4. července 1957)
1885 – Arthur Breisky, spisovatel a překladatel († 10. července 1910)
1888 – Josef Karel Matocha, arcibiskup olomoucký, metropolita moravský, od roku 1950 vězeň komunistického režimu († 2. listopad 1961)
1891 – Břetislav Kafka, hypnotizér a parapsychológ († 27. srpna 1967)
1892 – Felix Petyrek, rakouský hudební skladatel českého původu († 1. prosince 1951)
1894 – Jindřich Honzl, český režisér a divadelní teoretik († 20. dubna 1953)
1897 – Anděla Kozáková-Jírová, první žena v Československu, která získala doktorát práv († 1. června 1986)
1898 – Alois Wachsman, malíř, scénograf a architekt († 16. května 1942)
1902
Stanislav Jandík, spisovatel a grafik († 1. srpna 1970)
Augustin Schubert, kněz augustinián, oběť nacistického režimu († 28. července 1942)
1908 – František A. Krejčí, architekt († 12. prosince 1981)
1909 – Vladimír Kryštovský, kněz, teolog a vysokoškolský profesor († 18. února 1986)
1910 – Jiří Sternwald, hudební skladatel († 19. prosince 2007)
1913 – Rudolf Mertlík, spisovatel a překladatel († 28. července 1985 )
1914 – Jiřina Sedláčková, herečka, zpěvačka a manekýnka († 12. dubna 2002)
1920 – Jiřina Salačová, zpěvačka († 8. ledna 1991)
1921
Milan Romportl, jazykovědec a profesor fonetiky († 10. prosince 1982)
Marie Pilátová, herečka († 20. ledna 2015)
1924 – Eduard Petiška, spisovatel († 6. června 1987)
1925
Milan Kopecký, literární historik († 17. září 2006)
Vladimír Dvořák, herec, textař a konferenciér († 28. prosince 1999)
1926
Ivan Sedliský, český malíř a grafik († 19. března 1999)
Čestmír Gregor, hudební skladatel, teoretik a publicista († 2. března 2011
1930 – Jaroslav Vodrážka, český varhaník
1934 – Richard Jeřábek, český etnolog a pedagog († 14. října 2006)
1947 – Josef Koubek, český chemik, rektor VŠCHT
1950
Jaroslav Maxmilián Kašparů, psychiatr, pedagog, premonstrátský jáhen a esperantista
Milan Kajkl, československý hokejový obránce († 18. ledna 2014)
1967 – Pavel Kalný, horolezec († 10. května 2006)
1941 – Alena Kožíková, divadelní dramaturgyně, teatroložka a překladatelka
1951 – Jolana Poláková, česká filosofka
1952 – Ivo Pospíšil, český literární vědec, pedagog a překladatel
1954 – Milan Kindl, právník a spisovatel, děkan Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni
1960 – Jiří Šigut, konceptuální fotograf a umělec
1980 – Zdeněk Grygera, fotbalista
1983 – Iveta Lutovská, moderátorka, modelka a Česká Miss 2009
Svět
1553 – Margaréta Valois, královna Francie a Navarry († 1615)
1666 – Viktor Amadeus II., vévoda savojský, král sicilský a sardinský († 31. října 1732)
1696 – Leopold II. Fridrich z Egkhu, německý církevní hodnostář, olomoucký biskup († 15. prosince 1760)
1710 – Adolf I. Fridrich, švédský král († 12. února 1771)
1727
Jurij Mjeń, hornolužický spisovatel, básník a kazatel († 22. srpna 1785)
Thomas Gainsborough, anglický malíř († 2. srpna 1788)
1759 – Alois I. z Lichtenštejna, lichtenštejnský kníže († 24. března 1805)
1771
Robert Owen, jeden z prvních socialistů († 17. listopadu 1858)
Thomas Wedgwood, anglický průkopník fotografie († 10. července 1805)
1783 – Giuseppe Jappelli, italský architekt († 8. května 1852)
1802 – Carlo Caccia Dominioni, italský biskup († 6. října 1866)
1807 – Johann Friedrich Gabriel Poppel, německý malíř a rytec († 6. srpna 1882)
1821 – Fridrich Ferdinand Rakouský, rakouský arcivévoda a velitel rakouského námořnictva († 5. října 1847)
1827 – Jean-Baptiste Carpeaux, francouzský sochař a malíř († 12. října 1875)
1832 – Rudolf Lipschitz, německý matematik († 7. října 1903)
1855 – Jakob Groh, rakouský grafik († 17. února 1917)
1861 – Nikolaj Rysakov, ruský revolucionář († 13. března 1881)
1863 – John Charles Fields, kanadský matematik († 9. srpna 1932)
1866 nebo 1867 – Alice Boughtonová, americká portrétní fotografka († 21. června 1943)
1867 – Kurt Eisner, německý levicový politik († 21. února 1919)
1868 – Magnus Hirschfeld, německý lékař a sexuolog († 14. května 1935)
1870 – Paul Baras, francouzský cyklista automobilový závodník († 6. listopadu 1941)
1871 – Vasyl Stefanyk, ukrajinský spisovatel († 7. prosince 1936)
1872
Marcel Renault, francouzský automobilový konstruktér a závodník († 25. května 1903)
John Stepan Zamecnik, americký skladatel a dirigent († 13. června 1953)
1884 – Claude Dornier, německý letecký konstruktér († 5. prosince 1969)
1885 – Otto Klemperer, německý dirigent a hudební skladatel († 6. července 1973)
1892 – Kaarlo Mäkinen, finský zápasník, olympijský vítěz († 11. května 1980)
1897
Robert Ludvigovič Bartini, italský šlechtic, letecký konstruktér a vědec († 6. prosince 1974)
Barbara Woottonová, britská socioložka a ekonomka († 11. července 1988)
Sidney Bechet, americký jazzový saxofonista, klarinetista a skladatel († 14. května 1959)
1899 – Pierre Auger, francouzský fyzik († 25. prosince 1993)
1905
Jean Daniélou, francouzský teolog († 20. května 1974)
Nikolaj Alexandrovič Tichonov, sovětský politik († 1. června 1997)
1906 – Hastings Kamuzu Banda, prezident Malawi († 25. listopadu 1997)
1907 – Vicente Enrique y Tarancón, arcibiskup Toleda a Madridu, kardinál († 28. listopadu 1994)
1914 – Teodor Ojzerman, ruský historik filosofie
1917 – William Thomas Tutte, britský matematik a kryptolog († 2. května 2002)
1922 – Franjo Tuđman, chorvatský prezident († 1999)
1925
Juval Ne'eman, fyzik, ministr vědy a rozvoje Izraele († 26. dubna 2006)
Al Porcino, americký jazzový trumpetista († 31. prosince 2013)
1926 – Eric Morecambe, britský komik († 28. května 1984)
1929 – Gump Worsley, kanadský hokejový brankář († 26. ledna 2007)
1930 – Stanislav Brovet, jugoslávský admirál († 10. června 2007)
1931 – Alvin Lucier, americký hudební skladatel
1932 – Bob Johnston, americký hudební producent a hudebník († 14. srpna 2015)
1933 – Stu Williamson, americký trumpetista († 1. října 1991)
1936
Bobby Darin, americký zpěvák, skladatel, hudebník a herec († 20. prosince 1973)
Richard John Neuhaus, americký duchovní, spisovatel a novinář († 8. ledna 2009)
1943
Winston Riley, jamajský zpěvák a hudební producent († 19. ledna 2012)
Jack Bruce, britský rockový hudebník († 25. října 2014)
Ólafur Ragnar Grímsson, pátý islandský prezident
1944 – George Lucas, americký filmový režisér, autor Hvězdných válek
1945
Vladislav Ardzinba, abchazský politik a bývalý prezident mezinárodně neuznané Abchazské republiky († 4. března 2010)
Jochanan Volach, izraelský fotbalista
1946 – Joseph Zito, americký filmový režisér
1952
David Byrne, skotský hudebník, multiinstrumentalista a herec
Robert Zemeckis, americký filmový režisér, producent a scenárista
1953
Norodom Sihamoni, kambodžský král
John Rutsey, kanadský bubeník
1956 – Gillian Bradshawová, americká spisovatelka historické sci-fi
1957 – Daniela Dessìová, italská operní pěvkyně – sopranistka
1965 – Eoin Colfer, irský spisovatel
1966 – Mike Inez, americký baskytarista
1969 – Cate Blanchettová, australská herečka
1971 – Sofia Coppola, americká režisérka
1973 – Natalie Appleton, kanadská zpěvačka
1980 – Mervana Jugićová-Salkićová, bosenská tenistka
1976 – Martine McCutcheon, britská herečka, moderátorka a zpěvačka
1979 – Dan Auerbach, americký hudebník
1984
Olly Murs, britský zpěvák
Mark Zuckerberg, americký podnikatel, zakladatel Facebooku
1986 – Sarbel, britský zpěvák
1996 – Martin Garrix, nizozemský DJ, hudební producent
Úmrtí
Česko
1834 – Jan Hýbl, básník, překladatel a redaktor (* 3. září 1786)
1879 – Gottfried Menzel, katolický kněz a přírodovědec (* 7. června 1798)
1880 – Josef Václav Esop, lékař a politik (* 6. ledna 1813)
1889 – Antonín H. Sokol, novinář a dramatik (* 7. června 1847)
1897 – Maxmilian Mareček, hudební skladatel, dirigent a operní podnikatel českého původu (* 28. června 1821)
1903 – Johann Ledebur-Wicheln, šlechtic a politik (* 30. května 1842)
1904 – Hans Miksch, rakouský architekt českého původu (* 24. června 1846)
1907 – Alois Škampa, básník (* 30. května 1861)
1910 – Heinrich Mattoni, karlovarský podnikatel (* 11. srpna 1830)
1917 – František Pečinka, malíř a básník (* 27. prosince 1869)
1931 – Viktor Dyk, básník a politik (* 31. prosince 1877)
1942
Juraj Babka, československý politik (* 17. listopadu 1868)
František Kocourek, novinář, rozhlasový reportér a spisovatel (* 13. září 1901)
1965 – Otokar Chlup, pedagog (* 30. srpna 1875)
1973 – Willibald Gatter, německo-český automobilový konstruktér (* 12. prosince 1896)
1985 – Ladislav Ženíšek, fotbalový reprezentant (* 7. března 1904)
1992 – Václav Frolec, národopisec, folklorista a vysokoškolský pedagog (* 27. září 1934)
1994 – Václav Marek, cestovatel, spisovatel, lappolog a překladatel (* 5. března 1908)
1996 – Jan Hertl, československý fotbalový reprezentant (* 23. ledna 1929)
2005 – Alena Šimečková, germanistka (* 25. dubna 1932)
2010 – Milouš Kvaček, fotbalista a fotbalový trenér (*19. listopadu 1933)
2018 – Vladimír Jirásek, vodní slalomář, kanoista (*2. listopadu 1933)
Svět
649 – Theodor I., papež (* ?)
964 – Jan XII., papež (* asi 937)
1293 – Anežka Goricko-Tyrolská, míšeňská markraběnka a lantkraběnka durynská (* ?)
1313 – Boleslav I. Opolský, opolský kníže z rodu slezských Piastovců (* 1254/58)
1576 – Tahmásp I., perský šáh z dynastie Safíovců (* 3. března 1513)
1608 – Karel III. Lotrinský, vévoda lotrinský (* 18. února 1543)
1610 – Jindřich IV. Francouzský, francouzský král (* 13. prosince 1553)
1643 – Ludvík XIII., francouzský král (* 1601)
1649 – Friedrich Spanheim, německý teolog (* 1. ledna 1600)
1674 – Ján Bayer, slovenský spisovatel, filozof a pedagog (* 1630)
1736 – Ludvík August, vévoda z Maine, legitimizovaný syn francouzského krále Ludvíka XIV. a Madame de Montespan (* 31. března 1670)
1780 – Pierre-Montan Berton, francouzský zpěvák, hudební skladatel a dirigent (* 7. ledna 1727)
1818 – Matthew Gregory Lewis, anglický spisovatel a dramatik (* 9. července 1775)
1840 – Carl Ludwig Engel německo-finský architekt a malíř (* 3. července 1778)
1847 – Fanny Mendelssohnová, německá klavíristka a hudební skladatelka (* 14. listopadu 1805)
1859 – Šime Starčević, chorvatský kněz, autor gramatiky (* 18. dubna 1784)
1887 – Hippolyte Bayard, francouzský fotograf (* 1801)
1893 – Ernst Kummer, německý matematik (* 1810)
1912
Frederik VIII., dánský král (* 3. června 1843)
August Strindberg, švédský dramatik a spisovatel (* 1849)
1925 – Henry Rider Haggard, anglický spisovatel (* 22. června 1856)
1935 – Magnus Hirschfeld, německý lékař a sexuolog (* 14. května 1868)
1936 – Edmund Allenby, britský maršál (* 23. dubna 1861)
1940 – Emma Goldmanová, americká anarchistka a mírová aktivistka (* 1869)
1954 – Heinz Guderian, nacistický německý vojenský teoretik a generál (* 17. června 1888)
1956 – Albert Kluyver, nizozemský mikrobiolog a biochemik (* 3. června 1888)
1957 – Thit Jensenová, dánská spisovatelka (* 1876)
1959 – Sidney Bechet, americký jazzový saxofonista, klarinetista a skladatel (* 14. května 1897)
1966 – Ludwig Meidner, německý malíř a básník (* 18. dubna 1884)
1968 – Husband Kimmel, admirál amerického vojenského námořnictva (* 26. února 1882)
1972 – Romas Kalanta, litevský národní hrdina (* 22. února 1953)
1973 – Raymond Schwartz, francouzský ředitel banky, básník, esperantista, humorista a kabaretiér (* 8. dubna 1894)
1974 – Jakob Levy Moreno, rakousko-americký lékař, psychiatr a sociolog (* 18. května 1889)
1976 – Keith Relf, anglický hudebník (* 22. března 1943)
1981 – Michele Andreolo, uruguayský fotbalista (* 6. září 1912)
1983
Fjodor Alexandrovič Abramov, ruský spisovatel a literární vědec (* 29. února 1920)
Leonard Read, americký ekonom (* 26. září 1898)
1987 – Rita Hayworthová, americká tanečnice a herečka (* 17. října 1918)
1988 – Willem Drees, nizozemský premiér (* 5. července 1886)
1991
Aladár Gerevich, maďarský šermíř, který získal zlatou medaili na šesti OH (* 16. března 1910)
Ťiang Čching, manželka čínského komunistického vůdce Mao Ce-tunga (* březen 1914)
1995 – Christian B. Anfinsen, americký biochemik, Nobelova cena za chemii 1972 (* 26. března 1916)
1996 – Adolf Rambold, německý inženýr, šiřitel čajových sáčků (*5. října 1900)
1998 – Frank Sinatra, americký zpěvák a herec (* 1915)
2000 – Keizó Obuči, japonský politik a předseda vlády (* 1937)
2006 – Robert Bruce Merrifield, americký biochemik, Nobelova cena za chemii 1984 (* 15. července 1921)
2007 – Jean Saubertová, americká sjezdová lyžařka, dvojnásobná olympijská medailistka v roce 1964 (* 1. května 1942)
2009 – Buddy Montgomery, americký vibrafonista (* 30. ledna 1930)
2012 – Belita Woods, americká zpěvačka (* 23. října 1948)
2015 – B. B. King, americký bluesový kytarista, zpěvák a skladatel (* 16. září 1925)
2018 – Tom Wolfe, americký novinář a spisovatel (* 2. března 1931)
2021 – Milan Ftáčnik, slovenský politik a vysokoškolský pedagog (* 30. října 1956)
Svátky
Česko
Bonifác
Dina
Den matek (je-li neděle)
Aglaja
Dobromír
Justa, Justína, Justýna
Pravoslava, Pravomila, Pravdomila
Socialistický kalendář – Založení Komunistické strany Československa (1921)
Svět
Světový den hypertenze
Paraguay – Den nezávislosti
Guinea – Vznik Demokratické strany
Malawi – Kamuzu Day
Libérie – Svátek spojení
Slovensko – Bonifác
Katolický kalendář
Matěj (apoštol) – v roce 1970 přesunut z 24. února
Pranostiky
Česko
Pan Serboni pálí stromy. (Pan Serboni = PANkrác SERvác + BONIfác)
Pankrác, Servác, Bonifáci jsou ledoví muži, Žofie je jejich kuchařka.
Pankrác, Servác, Bonifáci pro sadaře jsou zlí chlapci.
Pankrác, Servác, Bonifác – ledoví muži, spalují mrazem ovoce i růži.
Externí odkazy
Květnové dny |
2119 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Moskevsk%C3%BD%20Kreml | Moskevský Kreml | Moskevský Kreml je středověký kreml v centru Moskvy založený středověkou ruskou vládnoucí dynastií Rurikovců. V současnosti Kreml slouží mimo jiné jako oficiální sídlo prezidenta Ruské federace.
Kreml má velmi výrazné vnější zdi postavené z neomítaných červených pálených cihel. Jsou vysoké 5 až 19 metrů, dlouhé 2235 metrů, jejich tloušťka dosahuje 3,5 až 6,5 metru a jsou posílené dvaceti věžemi, nejvyšší – Trojická – měří 79 metrů. Půdorysem Kremlu je nepravidelný trojúhelník, jehož plocha má 277 000 m2 (téměř 28 hektarů). Jedná se o jeden z největších hradních komplexů na světě. Uvnitř se nachází několik z nejvýznamnějších ruských pravoslavných kostelů, například Uspenský chrám (chrám Nanebevzetí Panny Marie) z 15. století, Blagověščenskij sobor (chrám Zvěstování Panny Marie) a Archangelskij sobor (chrám Archanděla Michaela) s hrobkami ruských panovníků. Kromě těchto kostelů se v Kremlu nacházejí rovněž významné paláce, například Velký kremelský palác, dokončený roku 1849, a Těremský palác se soukromými komnatami ruských carů. V několika palácích jsou vystaveny umělecké a historické poklady Ruské říše, shromážděné v průběhu celých staletí. Moskevský Kreml je největší obývaná pevnost v Evropě.
Historie
Borovický vrch, místo na kterém je dnešní Kreml postaven, byl obýván Slovany již od druhého tisíciletí př. n. l. V 11. století místa, kde se řeka Neglinnaja vlévá do řeky Moskvy obýval kmen Krivičů (Кривичи), který tam zbudoval první malé opevnění. Podle Ipatěvské kroniky je první písemná zmínka o Moskvě datována rokem 1147. Od této doby se dá mluvit o vzniku Moskvy jako města. První hradební zeď byla postavena v roce 1156, její délka činila 850 metrů, opevněná plocha uvnitř pak kolem 3000 metrů.2 Toto rozsáhlé rozšíření, v té době ještě „Moskevského hradu“, provedl kníže Jurij Dolgorukij. V roce 1238 byl hrad zničen při nájezdu Mongolů. Od roku 1264 hrad začal sloužit jako sídlo moskevských knížat.
Takové hrady a tvrze se v Rusku odpradávna jmenovaly detinec. Slovo kreml se začalo používat až od 14. století. První písemné doklady, ve kterých je moskevský hrad nazýván Kreml, pocházejí z roku 1331.
Sídlo ruských panovníků
První zmínky o kamenných stavbách v Kremlu pochází z první poloviny 14. století, poté co metropolita Alexej roku 1360 přesunul svoje sídlo z Kyjeva do Moskvy. V tomto období začala v Kremlu vznikat z příkazu Ivana Kality řada chrámů. Hlavní chrám Nanebevzetí panny Marie (Uspenskij sobor, Успенский собор) byl založen v roce 1327 a výrazně přestavěn a rekonstruován v 15. století. Později byli v tomto chrámu korunováni ruští carové. Většina chrámů v moskevském Kremlu byla postavena v rusko-byzantském architektonickém slohu, tedy s jednou centrální a několika po obvodu rozmístěnými zlatými kopulemi z vápence.
Původní zeď kolem Kremlu byla dřevěná. Za vlády Dmitrije Donského byla v letech 1366–1368 nahrazena masivní kamennou (vápencovou) obvodovou zdí. Tato zeď měla chránit Kreml před nájezdy Tatarů, především chána Tochtamiše. Po smrti Dmitrije založil jeho poručník, metropolita Alexis, klášter Zjevení archanděla Michaela (Чудов монастырь). Na konci 14. století se Vasiliji I. Dmitrijeviči podařilo dojednat mír s Tatary, takže mohl pokračovat ve výstavbě chrámů. Příkladem budiž chrám Zvěstování panny Marie (Blagověščenskij sobor, Благовещенский собор) z roku 1405, na jehož výzdobě se podíleli Theofanés Řek, Andrej Rublev a Prokor.
Velké přestavby od 15. století
Ivan III. si v roce 1475, po sjednocení Ruska, uvědomil, že jeho sídlo, Kreml, není hodné panovníka jeho významu v podobě, v jaké se nacházel. V této době byly vápencové obvodové zdi v havarijním stavu a i další budovy bylo třeba opravit. Ruští stavitelé, které Ivan III. pozval, nejprve dokázali vyspravit zdi, ale již si nedokázali poradit s projektem takového rozměru, jakým byla celková přestavba zdí nebo oprava chrámu Nanebevzetí; jejich pokusy skončily pouze zřícením některých chrámových zdí. Když Ivan III. zjistil, že nemá dostatečně kvalifikované projektanty v Rusku, poslal pro architekty do Itálie.
V roce 1475 přijel první italský architekt Aristotele Fioravanti, kterého získal Ivan III. za podpory metropolity Filipa na rekonstrukci chrámu Nanebevzetí. Na přání Ivana III. byl vzorem této stavby chrám Nanebevzetí ve Vladimiru. Chrám je postaven v rusko-byzantském stylu, podle umístění velké centrální zlaté kupole a čtyř menších umístěných v rozích, ale Fioravanti zanesl do stavebního postupu mnoho inovativních prvků. Vložil do základů mohutné dubové kůly, používá železné klenební spojníky a pro stavbu kopule používá cihly namísto kamene.
Mezi lety 1485–1516 probíhala generální přestavba pevnostních zdí italskými pevnostními specialisty. Pracoval zde například Pietro Antonio Solari, který se proslavil rekonstrukcí hlavní vstupní Frolovské (později Vykupitelovy) věže v roce 1491, na základech původní postavené Vasilijem Jermolinem, a dalších věží. Tato přestavba probíhala v duchu v Itálii již zastaralého pevnostního stavitelství quattrocenta, při které byl vápenec nahrazen neomítanými pálenými cihlami a zdi dostaly výrazná cimbuří v podobě vlaštovčích ocasů. Věže byly přidány až v 17. století. Tyto nové zdi se dochovaly dodnes; jejich délka je 2235 m, výška kolísá mezi 8 a 19 m a šířka je v rozmezí 3 až 6 m.
Novou stavbou, kterou Kreml doplnili italští architekti, byla Granovitaja palata (Грановитая палата), jejíž název pochází z názvu zvláštních řezaných (tzv. diamantový rust) z kamene obkladů východní fasády. Budovu začal stavět v roce 1487 Marco Frjazin a stavbu dokončil Solari.
Na konci tzv. „italského období“ od roku 1505 do roku 1508 se v Kremlu stavěly dvě významné budovy: Archandělský chrám (Архангельский собор), který byl postaven Alevizem Novijem na základech původního chrámu z roku 1333, a zvonice Ivana Velikého. Zvonice byla dvoustupňová a vysoká 60 m, za panování Borise Godunova jí byla přistavěna ještě 21 m vysoká třetí část. Zvonice byla tak důmyslně zkonstruována, že přetrvala mnohé požáry a dokonce za války s Napoleonem i francouzskou nálož, která srovnala okolní stavby se zemí.
Po dokončení těchto staveb vyšel carský dekret, který nařizoval, že žádná další budova nesmí stát v blízkosti pevnosti. To způsobilo, že je Kreml oddělený od dnešního historického moskevského centra tzv. Kitaj-gorodu. V letech 1555–1560 po dobytí Kazaňského chanátu nechal car Ivan IV. na toto prázdné místo (dnešní Rudé náměstí) postavit architektem Postnikem Jakovlevem chrám Vasila Blaženého.
V roce 1682 prožil car Petr Veliký ještě jako dítě v Kremlu velice traumatické okamžiky, když jen o vlásek unikl živ z moskevské rebelie (Střelecká vzpoura), z toho důvodu Moskvu neměl rád a později v roce 1712 přemístil sídelní město z Moskvy do nově postaveného honosného Sankt-Peterburgu Petrohradu a Kreml upadl v zapomnění až do 18. století. Ještě před přesunutím carského sídla z Kremlu do Petrodvorce proběhla poměrně rozsáhlá dostavba ozdobných věžiček nad stávající věže obvodových zdí.
Přestavby od 18. století
V 18. stol znovuobjevila moskevský Kreml, do té doby používaný jen pro korunovace carů, Kateřina Veliká a znovu sem přemístila jeho zašlé moci. Nezůstalo jenom u přemístění, ale Kateřina sebou přivezla poměrně odvážné plány na přestavbu Kremlu. Tyto plány se týkaly přestavby zdí v klasicistním slohu, které ale, jak se shoduje mnoho odborníků naštěstí, z velké části nebyly nikdy provedeny. Nicméně velký projekt spojený s reformou z roku 1763, která ustanovila Moskvu jako centrum soudu, proveden byl.
Kateřina pověřila talentovaného klasicistního architekta Matveje Kazakova provedením budovy Senátu. Tato budova leží v do té doby nevyužité severovýchodní části Kremlu. Tato čtyřpatrová budova tvoří souměrný trojúhelník s dvěma vnitřními křídly a třemi nádvořími. Do východního vrcholu tohoto trojúhelníku Kazakov umístil výraznou rotundu, která sloužila pro shromažďování Senátu. Po dostavbě byla hradební věžička před Senátem z bezejmenné přejmenována na „Senátní“. Budova za dob komunismu sloužila jako sídlo Nejvyššího sovětu SSSR.
V 19. století z příkazu cara Mikuláše I. proběhla další výrazná přestavba budovy, která byla poškozena za francouzské okupace na začátku století, Velkého kremelského paláce (Большой Кремлёвский дворец). Tuto přestavbu řídil architekt Konstantin Ton a na návrhu vnitřní výzdoby se podílel dvorní architekt Friedrich Richter. Tato přestavba vytvořila skutečnou dominantu Kremlu při pohledu přes řeku Moskvu. Během těchto prací také došlo k propojení Velkého paláce s palácem Těremským (Теремной дворец), Diamantovým palácem a s chrámem Zvěstování.
Poté opět Kreml začal ztrácet na významu až do doby nástupu komunismu na začátku 20. století.
Sovětské období
Po Velké říjnové revoluci přesunul 12. října roku 1918 Vladimir Iljič Lenin veškerou moc po mnoha letech zpět do Kremlu. Lenin si rezervoval v Kremlu místnost pro sebe a určil za sídlo Sovětu bývalou budovu Senátu. V této době proběhlo několik oprav dlouho nepoužívaných budov. Poté se ale začaly projevovat názory komunismu na tradiční ruskou víru a komunistické architektonické postupy.
Na příkaz Josifa Stalina došlo k rozsáhlému bourání po staletí stavěných chrámů po celém Rusku, velké části Kremlu se však tato akce vyhnula. Krom zbourání konventu Nanebevstoupení (Vozněsenskij monastyr), kláštera Zjevení, starého Spasitelova chrámu a malého Nikolského paláce byly odstraněny carské symboly a Kreml se uzavřel veřejnosti.
Ve třicátých letech byly původní zlaté orlice umístěné na kremelských věžích zčásti nahrazeny svítícími rudými kolem 3 metrů vysokými hvězdami. Místo po zbouraných budovách nahradila vojenská akademie a Sjezdový palác postavený v letech 1959–1961 architektem Michailem Posochinem. Tato stavba je postavena z mramoru a skla, je konstrukčně jednoduchá a nepůsobí rušivým dojmem, což např. historik architektury W. C. Brumfield shledává jako jediné pozitivum budovy. Ze strany Rudého náměstí u Kremelské zdi bylo postaveno architektem Ščusevem Leninovo mauzoleum a podél zdi se začaly pohřbívat významné osoby.
V roce 1955 byl Kreml znovu veřejnosti otevřen a v roce 1961 se z něho stalo kromě sídla vlády muzeum. Později v roce 1990 byl jako první ruský komplex zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Odkazy
Reference
Literatura
Související články
Seznam věží moskevského Kremlu
Hřbitov u Kremelské zdi
Externí odkazy
Satelitní mapa Kremlu na WikiMapii
Kremly
Světové dědictví (Rusko)
Stavby v Moskvě
Dějiny Moskvy
Prezidentské rezidence
Postaveno v 15. století
Vzniklo 1495
Reprezentační stavby v Rusku
Oficiální rezidence v Rusku |
2124 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bible | Bible | Bible (z řec. ta biblia - knihy, svitky) je soubor starověkých textů, které křesťanství a zčásti i judaismus považují za posvátné a inspirované Bohem. Proto se nazývá také Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo. Přezdívá se jí také Kniha knih. Křesťanská bible se skládá ze dvou částí, které se označují jako Starý a Nový zákon.
Ačkoliv nejstarší části Starého zákona snad pocházejí až z 9.−12. století před naším letopočtem, bible jako celek, jak ji známe dnes, je výsledkem dlouhého procesu kanonizace. Výběr i uspořádání jednotlivých knih nebylo kritické, dokud se psaly na samostatné svitky, kdežto ve vázané knize (kodexu) už muselo být přesně určeno. Vznik pevného kánonu židovské bible se obvykle klade do počátku 2. století. Nejstarší doklad kánonu Nového zákona je patrně tzv. Muratoriho fragment, jehož text se klade do počátku 3. století. Oficiální křesťanský kánon snad vyhlásil z podnětu císaře Konstantina I. tzv. Nikajský ekumenický koncil 20. května 325 ve snaze sjednotit různé náboženské proudy.
Bible je nejpřekládanější a nejvydávanější knihou, první Gutenbergovo vydání z roku 1452 je první tištěnou knihou na Západě. První český překlad celé bible vznikl kolem roku 1360.
Označení
Slovo „bible“ pochází z řeckého biblia, knihy – množné číslo od neutra (to biblion, zdrobnělina slova biblos). Antické knihy měly podobu svitku a jejich řecké označení pochází ze slova byblos, česky papyrus, ze kterého se svitky vyráběly. Množné číslo biblia převzala latina, ve které výraz později pochopili jako jednotné číslo feminina a slovo bible se tak začalo na Západě užívat v jednotném čísle.
Hebrejské slovo tóra (naučení, příkaz, zákon) přeložila Septuaginta do řečtiny jako diathéké (závěť, smlouva) a latinské překlady jako testamentum (závěť, odkaz). Staroslověnský překlad použil slovo zavět a český slovo zákon, které původně snad znamenalo ustanovení a odkaz.
Starý a Nový zákon
Křesťanskou bibli tvoří dva oddělené soubory knih, tj. původně samostatných svitků. Starší a asi čtyřikrát rozsáhlejší Starý zákon je tvořen posvátnými texty judaismu. Mladší, křesťanský, Nový zákon je věnován Ježíši Kristu, jeho učení a počátkům křesťanství.
Starý zákon
První část, Starý zákon nebo Stará smlouva, obsahuje posvátné knihy (tóra, později tanach), které křesťané převzali z judaismu a jsou oběma náboženstvím společné. Někdy se označují jako hebrejská bible. Knihy Starého zákona vznikaly postupně od 9. do 1. století př. n. l. nebo i o několik století dříve a byly psány v hebrejštině, pouze některé pasáže aramejsky.
V hebrejské tradici se Starý zákon dělí na Tóru (pět knih Mojžíšových), Proroky a Spisy; v křesťanské tradici obvykle na pět knih Mojžíšových, knihy prorocké a dějepisné a mudroslovné knihy. Základ Starého zákona je pět knih Mojžíšových neboli Pentateuch, který vypráví o dějinách světa od jeho stvoření, vyvedení izraelského lidu z egyptského otroctví, jeho pouti do Země zaslíbené a přijetí desatera a dalších zákonů. Prorocké spisy nesou jméno daného proroka, prostředníka přinášejícího Boží poselství, a dělí se dále na čtyři obsáhlejší větší proroky a dvanáct menších proroků. Dějepisné knihy pojednávají o historických událostech, zejména z období od příchodu do Země zaslíbené po babylonské zajetí. Mudroslovné knihy obsahují sdělení obecnějšího charakteru, poučné a písňové texty. Žánrové zařazení však zpravidla není ostře vymezené a uvedené charakteristiky se u jednotlivých knih částečně prolínají.
Nový zákon
Druhá, křesťanská část bible – Nový zákon nebo Nová smlouva, který vznikal během prvních dvou století našeho letopočtu, líčí život a učení Ježíše z Nazareta a první dobu křesťanské církve. Nejvýznamnější částí Nového zákona jsou evangelia, která popisují život, působení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše, který je ústřední postavou křesťanství. Na evangelia bezprostředně navazují Skutky apoštolů. Další významnou částí Nového zákona jsou epištoly (listy), dopisy apoštolů adresované různým skupinám souvěrců či jednotlivcům. Listy se dělí na Pavlovy epištoly, tradičně připisované Pavlovi z Tarsu, a ostatní, tzv. katolické listy. Zvláštní místo v Novém zákoně zaujímá Zjevení Janovo (Apokalypsa), prorocký spis s alegorickými a symbolickými obrazy.
Nový zákon na Starý výslovně navazuje („Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit“) a ukazuje Ježíše jako Krista (Mesiáše), kterým Hospodin naplnil svůj slib, nově vyložil svůj záměr s člověkem a založil křesťanskou církev.
Historické pozadí a geografické umístění
Příběhy Starého zákona se odehrávají na tehdejším Předním východě, tedy v Mezopotámii, v Egyptě, v Asýrii a v Babylonii; uvádět konkrétní říše je ovšem sporné, vzhledem k nejasné dataci působení nejstarších praotců. Biblické území zahrnuje dnešní Egypt, Jordánsko, Sýrii, Izrael a Palestinu, Libanon, Saudskou Arábii, Irák, Írán, Turecko a v Nové zákoně i některé evropské země. Horní část tehdejší Babylonie se nazývala Akkad a dolní Sumer. Babylonská věž (zikkurat) stála v zemi Šineáru (Gn 11,2), což je širší označení pro Mezopotámii. Přesná poloha není známa, patrně to byl Babylón (asi 90 km od dnešního Bagdádu) nebo Eridu. Ze sumerského Uru (v dnešním Iráku nedaleko Perského zálivu, kde se později rovněž odehrál tzv. Babylonský exil) se praotec Abrahám patrně v první polovině 2. tis. př. n. l. vydal na cestu do Cháranu (dnes na hranici Turecka a Sýrie). Další příběhy čtenáře provází po Kanaánu, později po Judsku (jižním Izraeli), severním Izraeli a okolních zemích Předního východu. Od doby krále Davida a zejména jeho syna Šalomouna (panoval 973–931 př. n. l.) hrál hlavní roli v biblickém vyprávění Jeruzalém. Do děje dále zasáhli králové a královny ze Sáby (dnešní Etiopie nebo Jemen), z Persie (dnešní Írán) a později ze Sýrie, z Makedonie a konečně z Řecka a Říma. Nový zákon se odehrává v Judsku, Egyptě a vede čtenáře na několik cest po jižní a východní Evropě. Centrem vyprávění je Jeruzalém.
Text bible
Jazyky
Hebrejská bible obsahuje kromě Tóry () ještě Proroky ( nevi'im) a Spisy ( ktuvim), dohromady se tomuto korpusu říká též tanach (תנ״ך). Původní text existoval v hebrejštině, s částmi v aramejštině (kniha Daniel, kniha Ezdráš). Židovští učenci se snažili v 1. tisíciletí vytvořit jednotný text Tanachu, který je znám jako masoretský text. Ten přidává do textu punktaci, tj. znaménka pro označení samohlásek, které hebrejština běžně nezapisuje. Hebrejský text ve starověku však existoval ve více variantách, jak dosvědčují kumránské svitky a další fragmenty, včetně překladů.
V době přelomu letopočtu Židé již nemluvili hebrejsky, ale řecky či aramejsky. Tehdy začala doba překladů hebrejské bible – pro křesťany je nejvýznamnějším z těchto překladů Septuaginta, kterou první křesťané používali jako své „Písmo“. V té době vznikly též židovské překlady či parafráze známé jako targumy.
Závazný soubor knih (kánon)
Judaismus, katolíci, pravoslavní, protestanti a další náboženské tradice uvádějí za součást svých Písem, tzv. kánon, různý počet knih. Například protestantská vydání mají zpravidla 66, katolická 72 knih.
Židovský neboli palestinský kánon byl podle tradice judaismu definován synodou v Jabne kolem roku 92. Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu judaismu a ustálil se někdy ve 4. století. Církev, která užívala řeckého překladu Starého zákona, Septuaginty, užívala jejího kánonu, označovaného jako kánon alexandrijský.
Protestantský kánon, který v zásadě přejímá kánon palestinský, má svůj počátek v době protestantské reformace. Katolická církev v reakci na to definovala svůj kánon v rozsahu zhruba odpovídajícím alexandrijskému kánonu a schválila jej na Tridentském koncilu 8. dubna 1546.
Součástí římskokatolického kánonu se tak na tomto koncilu stalo i sedm starozákonních knih, které v palestinském kánonu nebyly (spor s protestanty o inspiraci Bohem) a nazývají se deuterokanonické. Deuterokanonické spisy však za součást kánonu neuznávají židé ani některé protestantské církve. Byly napsány nebo se dochovaly pouze řecky. Protestantské církve tak často vydávají bible tyto deuterokanonické spisy neobsahující. Nicméně i Jan Ámos Komenský se zmiňuje, že je „dobré je číst“.
Dělení na kapitoly a verše
V běžných biblických vydáních je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše. Dělení na kapitoly pochází od Štěpána Langtona z doby krátce před rokem 1203, kapitoly posléze rozčlenil na verše Robert Estienne neboli Stephanus, který jako lingvista pracoval na zdokonalení Erasmova vydání biblického textu: 1551 (Nový zákon) a 1555 (Starý zákon). Toto dělení se velmi rychle ujalo, neboť bylo praktické pro rychlou a přesnou orientaci v textu. První česká bible, která přejímá dělení na verše, je Bible kralická.
Jelikož však jsou případy, kdy některé knihy mají více textových verzí lišících se délkou, odlišuje se i jejich číslování veršů. Proto je výjimečně možné setkat se s dvojím označením téhož verše. V těchto případech je třeba zjistit, jaké textové verze vydavatelé používají.
Odlišné dělení na kapitoly mají některé východní jazykové verze, zvláště syrské překlady.
Kromě kapitol se text běžně dělí i na menší oddíly uvozené nadpisy. Součástí původního textu, o kterém křesťané věří, že je Bohem inspirovaný, nejsou ani to nadpisy, ani členění do kapitol a veršů, ani tradiční názvy celých knih.
Význam bible
Vztah církví
Biblické spisy jsou jak v chápání judaismu, tak v křesťanském chápání sbírkou svědectví o Božím zjevení, neboli o lidské zkušenosti s Bohem.
Církve měly v celých svých dějinách k Písmu svatému úctu, neboť věří, že se v textech Písma setkává s Božím slovem; některé církevní dokumenty dokládají, že k Písmu mají protestantské církve podobnou úctu jako např. římskokatolická církev k eucharistii. To, co je v Bibli zaznamenáno, je podle církve zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého (označováno jako inspirace Písma). Bůh si, jak věří křesťané, vybral lidské autory k jejich sepsání a skrze ně na sepsání textu působil. Proto také církev věří, že to, co biblické spisy tvrdí, je spolehlivé, věrné, bez omylu a pravdivé, a to i v případě, kdy by byla některá tvrzení vnitřně rozporná. Pravdivostí se ale nemyslí nutně doslovný smysl (bibli nepovažují křesťané např. za učebnici biologie), ale ten smysl, který vypovídá o Bohu a Božích věcech. Některé církve či někteří křesťané chápou bibli jako absolutně přesnou (ve věcech, o kterých hovoří), s tím, že lidé ji mohou chybně interpretovat (jako příklad uveďme známý spor o heliocentrickou soustavu).
Některé církve vzešlé z protestantské reformace trvají na doslovné inspiraci textu Bohem, toto pojetí je označováno jako biblický fundamentalismus.
Poselství bible podle křesťanů
Přestože jednotlivé knihy bible pocházejí z různých historických období, křesťané věří, že bible předává jisté ucelené poselství.
V jistém okamžiku (na počátku) dějin lidé odmítli Boží plán a zhřešili. Protože všichni lidé zhřešili, a nikdo z nich tak nemohl přijít přímo k Bohu, Bůh se dával člověku poznat srozumitelným způsobem. Aby Bůh mohl člověka zachránit, povolal si Abraháma a jeho potomstvo, aby se stali prostředkem záchrany celého lidstva. Z téhož důvodu daroval Bůh prostřednictvím Mojžíše izraelskému národu zákon a uzavřel s ním smlouvu. Izraelský národ se v průběhu svých dějin odvracel od Boha a zase se k němu navracel. V této době Bohem poslaní proroci, kromě napomínání Izraelců, aby se navrátili k Bohu, poukazovali také na to, že v zákonu, který Bůh lidem dal, nejsou pouze samoúčelné příkazy, ale že zákon odráží něco z vlastností Boha, který je dobrý a touží po co největším dobru pro člověka.
Prohloubené porozumění – přímo naplnění – Božího zákona přinesl Ježíš Kristus společně s pozváním do Božího království pro ty, kdo v Něj věří. Nově tak přinesl milost, slitování a odpuštění přestupků proti požadavkům Zákona (Mojžíšova) pro ty, kteří Zákon uznali a pro něž Zákon existuje (zákon existuje proto, aby si lidé uvědomili, kde až je hranice „dobra“, „dokonalosti“ a že jí nemohou vlastními silami ani skutky nikdy dosáhnout, a proto potřebují odpuštění, které je, podle křesťanství, Boží milostí dovedeno k dokonalosti). Svou smrtí a svým vzkříšením získal Ježíš pro ty, kdo v něho uvěřili, záchranu a smíření s Bohem. Ježíš Kristus si vyvolil své učedníky, apoštoly, a na nich zbudoval nový Boží lid (církev), který s nadějí očekává Ježíšův příchod na konci časů a naplnění jeho zaslíbení.
Kultura
Bible jako základní kniha silně dominantního náboženství měla vliv na formování takzvané západní kultury. Pozornost byla věnována nejen knize samotné (první tištěná kniha na Západě), ale zejména jejímu obsahu, který byl až do 19. století jedním z hlavních inspiračních zdrojů výtvarného umění. Biblická témata pronikala i do literatury (Quo vadis) a některé motivy se staly všeobecně známými (např. Adam a Eva, potopa světa, jako solný sloup, milosrdný Samaritán, velbloud uchem jehly ad.).
Biblické překlady
Bible je nejpřekládanější knihou na světě. V roce 2009 byla alespoň část bible přeložena do 2454 jazyků. Nejstarší překlady byly pořízeny již ve starověku, od období humanismu se studují původní biblické jazyky a klade se důraz na přesnost a věrnost biblických překladů.
Antické překlady
Překlady Písma svatého mají dlouhou historii. Do klasické řečtiny se překládal pouze Starý zákon, neboť Nový zákon je v tomto jazyce psán přímo. Již ve 3. století před přelomem letopočtu vzniká v Alexandrii řecký překlad bible, tzv. Septuaginta (lat. sedmdesát podle legendárního počtu 72 překladatelů). Nejdůležitějším latinským překladem byla tzv. Vulgata, jejímž autorem byl svatý Jeroným na přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu.
Moderní překlady
Ke známým překladům z původních jazyků patří díla protestantských teologů z období reformace, německý překlad Martina Luthera, francouzský překlad Jana Kalvína (Ženevská bible), česká Bible kralická, italský překlad Giovanniho Diodati či anglická (anglikánská) Bible krále Jakuba. Katolická církev zůstala věrná revidovanému textu Vulgaty.
V dnešní době se vydávání bible ve velkém měřítku věnují Mezinárodní biblická společnost (IBS) a Wycliffovi překladatelé bible (WBT). Jen tyto dvě organizace vydávají bibli nebo její část ve více než 600 jazycích pro 127 zemí. Potřeba nových překladů vyplývá ze skutečnosti, že každý jazyk podléhá změnám. Překlady se také liší podle svého zaměření, některé se například snaží text co nejvíce přiblížit dnešnímu čtenáři, jiné přihlížejí k tradičním překladům nebo se snaží o překlad odpovídající co nejvěrněji struktuře původních jazyků.
České překlady
Významným počinem byl překlad části Písma (evangelií) do staroslověnského jazyka sv. Konstantinem a Metodějem během jejich velkomoravské mise (počátek 862), ke kterému se zachovala předmluva (Proglas). Z tohoto překladu vychází česká překladatelská tradice. Ve 14. století vznikly nejstarší české překlady z Vulgaty – např. Bible leskovecko-drážďanská (1360) či Bible olomoucká a Bible třeboňská.
Nejvýznamnějším a nejznámějším českým překladem je Bible kralická („Šestidílka“, 1579–1594, poslední revize z roku 1613), první český překlad z původních jazyků. Bible kralických bratří je významným dílem české a slovanské kultury. Ve slovanských jazycích byla vůbec první, na světě pátý národní překlad z původních jazyků. Mezi katolickými barokními překlady vyniká třísvazková Bible svatováclavská z let 1677–1715.
Ve 20. století byl nejvýznamnějším Český ekumenický překlad, který vznikal v letech 1961–1979. Na přelomu tisíciletí se v České republice pracovalo nebo pracuje na několika nových překladech bible.
Odkazy
Reference
Literatura
DOUGLAS, J. D. et al. [eds.]. Nový biblický slovník. Praha: Návrat domů, 1996. .
FOUILLOUX, Danielle et al. [eds.]. Slovník biblické kultury. Praha: EWA, 2002. .
MERELL, J. a kol. Malý bohovědný slovník. Praha: Česká katolická charita, 1963.
POKORNÝ, Petr. Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad, 1993. .
PRITCHARD, J. B. Biblický atlas. Praha: Česká biblická společnost, 1996. .
STUBHANN, Matthias [ed.]. Encyklopedie bible. Bratislava: Gemini, 2002. .
TICHÝ, Ladislav. Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003. .
Související články
Biblická kritika
Externí odkazy
Biblické texty a překlady
Česká Audio Bible
SOB (Studijní on-line bible) – biblický program v češtině, přes 210 překladů (18 českých) v 67 jazycích, pokročilé vyhledávání (9 typů), porovnávání překladů, poslech (cca 40 biblí), slovníky, konkordance, komentáře, Strongova čísla a slovníky, morfologie řeckého textu v 8 jazycích, verze pro mobily ...
Bible on-line v češtině a více než 20 dalších jazyků
Český ekumenický překlad
Bible kralická
Bible21
Scripturetext.com: Online Multilingual Bible – bible ve více než 40 jazycích
Svaté Písmo – Překlad nového světa – vydali Svědkové Jehovovi
Další odkazy
Katolické biblické dílo
Bibleserver - Bible v různých jazycích a překladech, vyhledávání
Wissenschaftliches Bibellexikon (WiBiLex)
Biblický software
Bible v mobilním telefonu, návod
eBook Bible21, elektronická kniha bible, překlad pro 21. století, (formát ePub)
Desktopová aplikace, umožňující současné otevření více verzí překladu, vyhledávání, a další funkce
Historické bible
Biblia latina, 1424
Biblia latina, mezi 1451 a 1500
Biblia latina, 1474
Starověká literatura |
2131 | https://cs.wikipedia.org/wiki/3.%20srpen | 3. srpen | 3. srpen je 215. den roku podle gregoriánského kalendáře (216. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 150 dní. Svátek slaví Miluše.
Události
Česko
1618 – Byl zahájen moravský sněm v Brně, jehož se zúčastnil i Ferdinand II., který žádal stavy o povolení k průchodu císařského vojska do Čech a o polovinu jejich vojska. Stavové mu vyhověli jen v první žádosti.
2016 – Vstoupilo v účinnost nařízení rady hlavního města Prahy č. 14/2016 Sb. HMP, které vyloučilo provoz osobních přepravníků, zejména segwayů, ze širšího centra Prahy. Fakticky však zákaz začal platit až později, s umístěním příslušných dopravních značek.
Svět
881 – Bitva u Saucourtu - západofranský král Ludvík III. s franckým vojskem těžce porazil vojsko vikingských nájezdníků, tzv. Normanů, v bitvě u Saucourtu (dnes Saucourt-en-Vimeu) v Pikardii. Padlo v ní údajně 9 000 Vikingů.
1492 – Kryštof Kolumbus vyplul z jihošpanělského přístavu Palos Palos de la Frontera na svoji první objevitelskou výpravu.
1778 – V Miláně bylo otevřeno divadlo La Scala.
1914 – První světová válka: Německo vyhlásilo válku Francii a napadlo Belgii.
1936 – Olympijské hry v Berlíně: v běhu na 100 metrů zvítězil americký sprinter Jesse Owens.
1958 – Atomová ponorka USS Nautilus dosáhla jako první plavidlo Severního pólu.
2014
Při masakru v iráckém Sindžáru bylo zabito několik tisíc jezídských mužů.
Při zemětřesení v Lu-tienu v čínské provincii Jün-nan zemřelo okolo 600 lidí.
2015 – Více než 300 obětí si vyžádaly monzunové povodně napříč jižní Asii.
Narození
Viz též Kategorie:Narození 3. srpna — automatický abecedně řazený seznam.
Česko
1825 – Josef Alois Kouble, kněz, spisovatel a národní buditel († 7. července 1886)
1857 – Gustav Adolf Skalský, teolog a historik († 28. ledna 1926)
1858 – Josef Jakubec, básník († 9. června 1889)
1863 – František Lipka, boskovický archeolog († 24. prosince 1917)
1870 – Heinrich Knesch, československý politik německé národnosti († ?)
1881 – J. M. Troska, spisovatel († 3. září 1961)
1882 – Vilém Mathesius, jazykovědec a literární historik († 12. dubna 1945)
1885 – Vilém Kvasnička, architekt († 26. listopadu 1969)
1889
Otto Gutfreund, kubistický sochař, průkopník českého novodobého sochařství († 2. června 1927)
Jindřich Vacek, hudebník a skladatel († 20. července 1946)
Augustin Kliment, československý voják a komunistický politik († 22. října 1953)
Petr Fingal, spisovatel, novinář a dramatik († 5. srpna 1940)
1891 – Xena Longenová, herečka († 23. května 1928)
1893 – Dominik Čipera, československý politik, ministr veřejných prací, starosta Zlína († 3. září 1963)
1902 – Vladimír Grégr, architekt († 22. února 1943)
1915 – Lumír Čivrný, básník a politik († 8. prosince 2001)
1917 – Miroslav Sláma, hokejový reprezentant († 30. listopadu 2008)
1920 – Vítězslav Kocourek, spisovatel a překladatel († 30. prosince 1995)
1921 – Vladislav Mirvald, výtvarník, pedagog a fotograf († 19. dubna 2003)
1925 – Karel Fiala, herec, operní, operetní a muzikálový pěvec († 3. října 2020)
1933 – Miroslav Houra, ilustrátor, pedagog, grafik, malíř, typograf († 19. ledna 2006)
1938
Vladimír Kopecký, fyzik plazmatu († 17. září 2019)
Ludmila Jandová, malířka († 20. října 2008)
1940 – Pavel Balcárek, archivář, historik a politik († 30. září 2015)
1941 – Jiří Jánský, historik
1942
Jaroslav Holík, hokejový reprezentant († 17. dubna 2015)
Václav Pinta, numismatik
1943 – Mnislav Zelený, etnolog, spisovatel a novinář
1947 – Vítězslav Jandák, politik a herec
1951 – Petr Koháček, knihkupec, propagátor díla bratří Čapků a politik
1969 – Ozren Mutak, český klasický kytarista a hudební pedagog chorvatského původu
1979 – Vojtěch Dlask, hudební skladatel
Svět
1524 – Kašpar z Logau, vratislavský biskup († 4. června 1574
1640 – Daniel Sinapius-Horčička, slovenský barokní spisovatel a překladatel († 1688)
1662 – Žofie Henrieta Waldecká, německá šlechtična († 15. října 1702)
1766 – Áron Chorin, maďarský reformní rabín († 24. srpna 1844)
1770 – Fridrich Vilém III., pruský král († 1847)
1811 – Wilhelm Hanstein, německý šachový mistr († 14. října 1850)
1817 – Albrecht Fridrich Rakousko-Těšínský, těšínský kníže, rakouský arcivévoda († 18. února 1895)
1823 – Francisco Asenjo Barbieri, španělský hudební skladatel († 19. února 1894)
1832 – Ivan Zajc, chorvatský hudební skladatel († 16. prosince 1914)
1861 – Michel Verne, francouzský spisovatel († 5. března 1925)
1863 – Géza Gárdonyi, maďarský spisovatel († 30. října 1922)
1867 – Stanley Baldwin, britský politik a předseda britské vlády († 1947)
1872 – Haakon VII., norský král († 1957)
1882 – Alojz Gradnik, slovinský básník, soudce a překladatel († 14. července 1967)
1890 – Konstantin Melnikov, ruský architekt († 28. listopadu 1974)
1896 – Jona Jakir, komunistický politik, sovětský vojenský velitel a teoretik († 11. června 1937)
1899 – Louis Chiron, monacký automobilový závodník († 1979)
1901 – Stefan Wyszyński, polský kardinál a bojovník proti komunismu († 1981)
1902 – Witold Makowiecki, polský spisovatel († 15. února 1946)
1903 – Habíb Burgiba, první tuniský prezident († 6. dubna 2000)
1904 – Clifford D. Simak, americký spisovatel science fiction († 25. dubna 1988)
1905
Friedrich Hartjenstein, velitel koncentračního tábora Auschwitz II (Birkenau) († 20. října 1954)
Franz König, rakouský kardinál († 13. března 2004)
1907 – Ernesto Geisel, prezident Brazílie († 12. září 1996)
1909
Walter Van Tilburg Clark, americký spisovatel († 10. listopadu 1971)
Neal E. Miller, americký psycholog († 23. března 2002)
1916 – José Manuel Moreno, argentinský fotbalista († 26. srpna 1978)
1920 – P. D. Jamesová, anglická spisovatelka († 27. listopadu 2014)
1921
Richard Adler, americký hudební skladatel a textař († 21. června 2012)
France Popit, slovinský politik
1923 – Šenuda III., 117. alexandrijský patriarcha († 17. března 2012)
1924 – Leon Uris, americký spisovatel († 2003)
1925
Alain Touraine, francouzský sociolog
Dominik Tóth, trnavský emeritní biskup († 16. května 2015)
1926 – Tony Bennett, americký zpěvák
1928 – Cécile Aubryová, francouzská filmová herečka, spisovatelka a televizní scenáristka († 19. července 2010)
1929 – Zdzisław Krzyszkowiak, polský olympijský vítěz v běhu na 3000 metrů překážek († 24. března 2003)
1934
Milan Kiš, slovenský herec († 5. března 2007)
Jonas Savimbi, vůdce opozičního hnutí UNITA v Angole († 22. února 2002)
1935
Georgij Šonin, sovětský vojenský letec a kosmonaut ruské národnosti († 1997)
Maria Bieșu, moldavská operní pěvkyně († 16. května 2012)
1936
Jack Wilson, americký jazzový klavírista († 5. října 2007)
Šlomo Breznic, izraelský psycholog, vědec, politik
1939 – Jimmie Nicol, anglický bubeník
1940
Martin Sheen, americký herec
Roscoe Mitchell, americký saxofonista
1941 – Martha Stewartová, americká novinářka a televizní moderátorka
1946 – John York, americký hudebník
1947 – Sean Tyla, britský hudebník († 2. července 2020)
1948 – Jean-Pierre Raffarin, francouzský politik
1949
Philip Casnoff, americký herec, režisér a zpěvák
Valerij Vasiljev, ruský lední hokejista († 19. dubna 2012)
1950
Waldemar Cierpinski, německý maratonec
John Landis, americký režisér, herec, scenárista, producent
1951
Marcel Dionne, kanadský hokejista
Hans Schlegel, německý fyzik a astronaut
1952
Thomas Munkelt, německý atlet, sprinter, olympijský vítěz
Robert Stadlober, rakouský herec a hudebník
Osvaldo Ardiles, argentinský fotbalista
1956 – Štefan Margita, slovenský operní pěvec
1959
John C. McGinley, americký herec
Kóiči Tanaka, japonský chemik, nositel Nobelovy ceny
1963
James Hetfield, zpěvák skupiny Metallica
Isaiah Washington, americký herec
1972 – Sandis Ozoliņš, lotyšský hokejista
1973 – Jay Cutler, americký kulturista
1977
Tómas Lemarquis, islandský herec
Tom Brady, bývalý hráč amerického fotbalu
1979
Bruno Levy, francouzský režisér
Evangeline Lilly, kanadská herečka
1983 – Valentyn Sypavin, ukrajinský horolezec
1989 – Jules Bianchi, francouzský pilot Formule 1
1990 – Mickael Mawem, francouzský sportovní lezec
1998 – Claire Buhrfeind, americká sportovní lezkyně
Úmrtí
Viz též :Kategorie:Úmrtí 3. srpna — automatický abecedně řazený seznam.
Česko
1680 – Tomáš Pešina z Čechorodu, dějepisec a spisovatel (* 19. prosinec 1629)
1726 – Bernart Vilém z Říčan, kanovník katedrální kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích (* 1678)
1733 – Václav Render, olomoucký architekt (pokřtěn 31. srpna 1669)
1859 – Jan Norbert z Neuberka, šlechtic, národní buditel, sběratel umění (* 11. května 1796)
1894 – Martin Stelzer, plzeňský stavitel (* 31. ledna 1815)
1908 – Jan Nowopacký, malíř (* 15. listopadu 1821)
1915 – František Štěpán Kott, pedagog, lexikograf a překladatel (* 26. prosince 1825)
1917 – Jan Vaclík, diplomat a publicista (* 15. června 1830)
1922
Miloš Antonín Záruba, politik (* 30. ledna 1875)
Matyáš Lerch, matematik (* 20. února 1860)
1932 – Josef Penížek, novinář a překladatel (* 23. března 1858)
1940 – Bohuslav Koukal, odborový funkcionář a politik (* 10. září 1871)
1974 – Jiří Julius Fiala, hudební skladatel, herec a dirigent (* 14. září 1892)
1976
Jan Knobloch-Madelon, fotbalový reprezentant (* 20. července 1905)
1977 – Ludvík Svoboda, marxistický filozof a diplomat (* 4. května 1903)
1980
Josef Žemlička, malíř, ilustrátor, grafik a karikaturista (* 16. září 1923)
Alexander Heidler, kněz, teolog a publicista (* 1. prosince 1916)
1981 – Jaroslav Brodský, politický vězeň komunistického režimu v Československu (* 22. března 1920)
1984 – Přemysl Freiman, režisér a televizní redaktor (* 15. října 1921)
1987 – Zdeněk Buchvaldek, herec, režisér a politik (* 15. ledna 1928)
1990 – Alžběta Frejková, herečka (* 3. října 1907)
1992 – Josef Pojar, kněz, voják a příslušník výsadku Gummit (* 28. července 1914)
2006 – Jaromír Foretník, válečný letec RAF (* 17. prosince 1914)
2011
Robert Bakalář, sportovní novinář a komentátor (* 6. června 1940)
Simona Monyová, spisovatelka (* 17. března 1967)
Vítězslav Houška, spisovatel a karikaturista (* 30. dubna 1925)
2017
Pavel Kantorek, přírodovědec, profesor fyzikálních věd a karikaturista (* 17. května 1942)
Miroslava Besserová, scenáristka, publicistka a spisovatelka (* 30. května 1946)
2020 – Hana Krampolová, česká herečka, manželka herce Jiřího Krampola (*12. června 1961)
Svět
1270 – Jan Tristan z Nevers, hrabě z Nevers a z Valois (* 8. dubna 1250)
1460 – Jakub II. Skotský, skotský král (* 16. října 1430)
1467 – Eleonora Portugalská, císařovna jako manželka Fridricha III. Habsburského (* 1434)
1546 – Antonio da Sangallo mladší, italský renesanční architekt (* 12. dubna 1484)
1621 – Anna Kateřina Gonzagová, princezna mantovská, rakouská arcivévodkyně a hraběnka tyrolská (* 17. ledna 1566)
1667 – Francesco Borromini, italský architekt, tvůrce dynamického baroka (* 1599)
1671 – Antonio Barberini, italský katolický kardinál (* 5. srpna 1607)
1702 – Antonio della Porta, italský stavitel a architekt (* 1631)
1773 – Stanisław Konarski, polský pedagog, spisovatel a školský reformátor (* 30. září 1700)
1780 – Étienne Bonnot de Condillac, francouzský filozof (* 1715)
1784 – Giovanni Battista Martini, italský mnich, skladatel, hudební teoretik a učenec (* 24. dubna 1706)
1792 – Richard Arkwright, anglický technik a vynálezce, autor spřádacího stroje (* 1732)
1806 – Michel Adanson, francouzský etnolog a přírodovědec (* 7. dubna 1727)
1857 – Eugène Sue, francouzský novinář a prozaik (* 10. prosince 1804)
1884 – Paul Abadie, francouzský architekt (* 1812)
1895 – Dimitrie Brândză, rumunský botanik a lékař (* 10. října 1846)
1898 – Charles Garnier, francouzský architekt (* 6. listopadu 1825)
1914 – Louis Couturat, francouzský filozof, logik, matematik a lingvista (* 17. ledna 1868)
1916 – Roger Casement, irský básník a revolucionář (* 1. září 1864)
1918 – Hugo II. Logothetti, rakousko-uherský diplomat (* 2. října 1852)
1923 – Béla Gerster, uherský inženýr a stavitel (* 20. října 1850)
1924 – Joseph Conrad, anglický spisovatel polského původu (* 1857)
1926 – Albert Eichhorn, německý historik náboženství (* 1. října 1856)
1927 – Edward Bradford Titchener, anglicko-americký psycholog (* 11. ledna 1867)
1929
Thorstein Veblen, americký ekonom a sociolog (* 1857)
Emile Berliner, německo-americký vynálezce gramofonu (* 1851)
1934 – Vladimir Leonidovič Durov, sovětský krotitel, cirkusový artista a spisovatel (* 7. července 1863)
1935 – Şehzade Mehmed Abdülkerim, osmanský princ a vnuk sultána Abdulhamida II. (* 27. června 1906)
1936 – Fulgence Bienvenüe, francouzský inženýr (* 27. ledna 1852)
1942 – Richard Willstätter, německý chemik, nositel Nobelovy ceny (* 1872)
1954 – Colette, francouzská spisovatelka a žurnalistka (* 1873)
1964 – Flannery O'Connorová, americká spisovatelka (* 25. března 1925)
1966 – Lenny Bruce, americký satirik (* 1925)
1968 – Konstantin Konstantinovič Rokossovskij, sovětský a polský maršál a polský ministr obrany (* 1896)
1971 – Georgij Nikolajevič Babakin, sovětský radiotechnik a letecký konstruktér (* 13. listopadu 1914)
1977 – Makarios III., kyperský státník a prezident (* 13. srpna 1913)
1979
Bertil Ohlin, švédský ekonom a politik (* 23. dubna 1899)
Alfredo kardinál Ottaviani, prefekt Kongregace pro nauku víry (* 1890)
1980 – Dionýz Ilkovič, slovenský fyzik (* 18. ledna 1907)
1986 – Beryl Markham, pilotka britského původu a trenérka koní (* 26. října 1902)
1998 – Alfred Schnittke, rusko-německý skladatel (* 24. listopadu 1934)
2003 – Gabo Zelenay, slovenský legendární rozhlasový sportovní komentátor, moderátor a redaktor (* 1922)
2004 – Henri Cartier-Bresson, francouzský fotograf (* 22. srpna 1908)
2005 – Françoise d'Eaubonne, francouzská spisovatelka a feministka (* 12. března 1920)
2008 – Alexandr Solženicyn, ruský spisovatel (* 1918)
2009
Charles Gwathmey, americký architekt (* 1938)
Nikolaos Makarezos, řecký politik a armádní velitel (* 1919)
2011
Rudolf Brazda, poslední přeživší gay vězeň koncentračních táborů (* 26. června 1913)
Bubba Smith, americký herec a sportovec (* 28. února 1945)
Annette Charlesová, americká herečka (* 5. března 1948)
2014 – Kenny Drew mladší, americký klavírista (* 14. června 1958)
2017 – Robert Hardy, anglický herec (* 29. října 1925)
Svátky
Česko
Miluše
Mirtil, Myrtil
Auracián
Svět
Externí odkazy
Srpnové dny |
2141 | https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99et%C3%AD%20termodynamick%C3%BD%20z%C3%A1kon | Třetí termodynamický zákon | Třetí termodynamický zákon (též třetí hlavní věta termodynamická nebo třetí termodynamický princip) popisuje chování látek v blízkosti absolutní nulové teploty. Tato věta umožňuje určit absolutní hodnotu entropie, což má význam při určování hodnot volné energie, která má vliv na průběh chemických reakcí.
Tento zákon lze odvodit z prvních dvou termodynamických zákonů nebo ze statistické fyziky a kvantové mechaniky.
Třetí termodynamický zákon je znám také jako Nernstův teorém.
Formulace zákona
Při zkoumání chování látek v blízkosti absolutní teplotní nuly se zjistilo, že se některé vlastnosti v blízkosti této teploty nemění při změně teploty, a že určité veličiny jsou při velmi nízkých teplotách prakticky nulové. Na základě chování stavových funkcí při nízkých teplotách a vzájemných souvislostí je možné odvodit třetí hlavní větu termodynamiky v matematické formulaci
Tento závěr se také vyjadřuje v tzv. Planckově formulaci.
Při absolutní nulové teplotě je entropie čisté látky pevného nebo kapalného skupenství rovna nule.
Nejsou-li však vlastnosti látek v blízkosti absolutní teplotní nuly závislé na teplotě, pak nelze vnějším působením jejich teplotu dále snižovat. Třetí termodynamickou větu lze tedy vyslovit také takto:
Čistou pevnou látku nelze konečným pochodem ochladit na absolutní nulu.
Ačkoli je tato věta formulována pro čistou pevnou či kapalnou látku, lze očekávat, že žádná látka se v blízkosti absolutní nulové teploty nenachází v plynném skupenství.
Při teplotě absolutní nuly klesá k nule i tepelná kapacita látek, přičemž závislost tepelné kapacity na teplotě není lineární.
Obecněji lze říci, že k dosažení absolutní nuly je třeba mít k dispozici nekonečně mnoho nějakého prostředku.
Na závěr se hodí upozornit, že třetí věta termodynamická nemusí být splněna pro některé příliš jednoduché modely (např. ideální plyn – má logaritmickou závislost), což je vada především přílišného zjednodušení modelu (Van der Waalsův plyn již tímto problémem netrpí).
Reference
Související články
Termodynamický zákon
První termodynamický zákon
Druhý termodynamický zákon
Entropie
Termodynamika
Fyzikální zákony |
2155 | https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C3%A1nsk%C3%A9%20kr%C3%A1lovstv%C3%AD | Dánské království | Dánské království (dánsky Kongeriget Danmark nebo Danmarks Rige) je státní celek a konstituční monarchie ležící v severní Evropě a částí v Severní Americe. Dánské království se skládá ze tří celků; vlastního Dánska, Faerských ostrovů a Grónska ležícího v Severní Americe.
Grónsko a Faerské ostrovy disponují autonomií, nepatří do Evropské unie a každý z nich deleguje dva zástupce do parlamentu (Folketingu). Pro vztah kontinentálního Dánska a obou autonomních území (Faerských ostrovů a Grónska) je používán polooficiální termín Rigsfællesskabet. V angličtině je tento pojem někdy uváděn jako Spojené království Dánska.
Základní údaje o území
Odkazy
Reference
Související články
Commonwealth realm
Dějiny Dánska
Nizozemské království
Novozélandské království
Pohřebiště dánských panovníků
Externí odkazy
Království |