id
stringlengths 1
7
| url
stringlengths 31
341
| title
stringlengths 1
182
| text
stringlengths 20
378k
|
|---|---|---|---|
4199 | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelivka | Želivka | Želivka (německy Zeliwka) je řeka v okresech Pelhřimov a Havlíčkův Brod v Kraji Vysočina a v okresech Benešov a Kutná Hora ve Středočeském kraji. Je to levostranný a celkově největší přítok řeky Sázavy. Ve středověku se Želivka jmenovala Sázava, později Soutická nebo
Zahrádecká řeka, ale její dnešní název Želivka se vyskytuje až v 16. století a je odvozen od Siloe tak jako označení pro Želivský klášter. Horní tok až po soutok s Jankovským potokem nad vodní nádrží Sedlice je označován názvem Hejlovka. Řeka je známá svou čistotou a kvalitou vody a je důležitým zdrojem pitné vody. Délka toku včetně zdrojnice Hejlovky činí 103,89 km, z toho připadá 40 km na říčku Hejlovku. Povodí Želivky měří 1188,4 km².
Průběh toku
Pramení jako Hejlovka jihovýchodně od osady Vlásenice-Drbohlavy, na Českomoravské vrchovině, asi 10 km jižně od Pelhřimova. Přesněji se pramen řeky nachází pod Bukovým kopcem (702 m), v nadmořské výšce 677,3 m, na rozhraní katastrů obcí Mezná a Častrov. Říčka teče nejprve otevřeným údolím severním směrem. Západně od Pelhřimova nedaleko Vlásenice přijímá zleva Cerekvický potok, který přitéká od Nové Cerekve. Říčka vtéká do lesnaté krajiny, její tok se obrací k severovýchodu. Severně od Pelhřimova nedaleko Krasíkovic posiluje její tok zprava přitékající Bělá. Od hráze Sedlické nádrže (ř. km 63) je řeka již nazývána Želivkou. Dále řeka udržuje převážně severozápadní směr. U Želiva přijímá zleva svůj největší přítok, řeku Trnavu. Po zhruba dalších 10 km toku vzdouvá její vody v délce 39,1 km významná vodárenská nádrž Švihov (lidově zvaná Želivka), jejíž hráz byla vybudována na jejím 4,29 říčním kilometru během let 1965–1975. Z této vodní nádrže je dálkovým přivaděčem zásobena pitnou vodou Praha, ale i další města ve Středočeském kraji a v Kraji Vysočina. Po dalších čtyřech kilometrech toku ústí Želivka zleva do Sázavy na jejím 98,8 říčním kilometru u Soutic v nadmořské výšce 318,1 m.
Větší přítoky
Největším přítokem Želivky co se délky toku, plochy povodí a vodnosti týče je řeka Trnava. Průměrná hustota říční sítě Želivky činí 1,24 km/km². Celkově se v jejím povodí nachází 1288 vodních toků v délce do jednoho kilometru a 360 vodních toků v délce 1 až 10 km. Potoků dlouhých 10 až 20 km je v povodí celkem pět. Dalších pět vodotečí má délku mezi 20 až 40 km. V délce 40 až 60 km se v povodí řeky nalézá jeden vodní tok.
Cerekvický potok, zleva, ř. km 89,4
Bělá, zprava, ř. km 72,9
Jankovský potok, zprava, ř. km 64,4
Trnava, zleva, ř. km 52,0
Martinický potok, zleva, ř. km 36,7
Blažejovický potok, zleva, ř. km 29,1
Sedlický potok, zleva, ř. km 7,3
Vodní režim
Želivka patří také jako Sázava mezi toky vrchovinno-nížinné oblasti. V zimním a jarním období odteče nad 60 % celoročního odtoku. Průměrný průtok Želivky v Souticích nedaleko ústí činí 3,91 m³/s.
Průměrné měsíční průtoky Želivky ve stanici Nesměřice v roce 2014:
Hlásné profily:
M-denní průtoky u ústí:
N-leté průtoky v Čakovicích:
N-leté průtoky v Želivě:
N-leté průtoky v Poříčí:
N-leté průtoky v Souticích:
Vliv vodních nádrží
Vodní režim Želivky je výrazně ovlivněn přehradními nádržemi v jejím povodí, především hospodařením na vodním díle Želivka-Švihov. Průměrný dlouhodobý průtok (Qa) u ústí (bez vlivu VD Švihov) činí 6,98 m³/s. Z tohoto množství je v současné době odváděno do vodovodní sítě průměrně 2,5 m³/s vody, která chybí Sázavě. Tento úbytek je patrný obzvláště v letních měsících.
Tabulka: Porovnání průměrných ročních průtoků (QRO/QRN) k dlouhodobému průměrnému průtoku Želivky v profilech Soutice a Nesměřice (Qa 1931–1980)(ovlivněno odběry na VD Želivka-Švihov)
Qa – průměrný dlouhodobý průtok
QRO – průměrný roční ovlivněný (měřený) průtok
QRN – průměrný roční neovlivněný (rekonstruovaný) průtok
ZPR – změna průtoku (rozdíl mezi QRO a QRN)
Vodní nádrže v povodí Želivky
Vodní nádrž Němčice
Vodní nádrž Sedlice
Vodní nádrž Trnávka
Vodní nádrž Vřesník
Vodní nádrž Želivka-Švihov
Silniční mosty na Hejlovce
11253-1 – v Ústrašíně – rok výstavby (1911)
34-028 – mezi Ondřejovem a Ústrašínem – rok výstavby (1938)
03414-1 – ve Vlásenici – rok výstavby (1904)
MK (bývalá silnice I/19) – pod Dubovicemi
34-060 a 34-061 (jeden most je inundační) – lipické údolí – rok výstavby (1939) a (1961)
112-049 – pod Bácovicemi – rok výstavby (1840)
12925-2 – mezi Krasíkovicemi a Pobistrýcemi – rok výstavby (1955)
MK u Prokopova mlýna – mezi Svépravicemi a Kojčicemi
Mlýny
Mlýny jsou seřazeny po směru toku řeky.
Mlýn Chodeč – Stanovice čp. 34, Nová Cerekev, okres Pelhřimov
Klášterní mlýn – Želiv, okres Pelhřimov, kulturní památka
Odkazy
Reference
Literatura
František Pleva, ŽELIVKA naše řeka. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, spol. s r. o., 2003.
Související články
Soutok Sázavy a Želivky
Tunel Želivka
Vodní zdroj Želivka
Externí odkazy
Čakovice – aktuální vodní stav na stránkách Povodí Vltavy
Želiv – aktuální vodní stav na stránkách Povodí Vltavy
Poříčí – aktuální vodní stav na stránkách Povodí Vltavy
Soutice – aktuální vodní stav na stránkách Povodí Vltavy
Vodohospodářské věstníky
Řeky v okrese Pelhřimov
Řeky v okrese Havlíčkův Brod
Řeky v okrese Benešov
Řeky v okrese Kutná Hora
Řeky v Křemešnické vrchovině
Řeky ve Vlašimské pahorkatině
Želivka |
4217 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1939 | 1939 | 1939 (MCMXXXIX) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal nedělí.
Události
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Události roku 1939
Leden
1. leden – Založena firma Hewlett-Packard.
27. leden – Rozhodnutí československé vlády o propuštění Židů ze státní služby ČSR.
Únor
2. únor – Maďarská armáda vstupuje na území Podkarpatské Rusi ČSR.
14. únor – Na vodu je spuštěna německá bitevní loď Bismarck o výtlaku 41 700 tun.
24. únor – Maďarsko přistupuje k paktu proti Kominterně.
Březen
2. březen – Papežem byl zvolen Pius XII.
3. březen – Stalinův emisar Jarcev předkládá Finsku sovětské návrhy na zabezpečení proti německé agresi – později odmítnuty
8. březen – Hitler informuje říšskou reprezentaci o tom, že ČSR kvůli nesnesitelné situaci v Praze bude obsazena nejpozději do týdne
10. březen – Stalinův projev k delegátům XVIII. sjezdu strany V Moskvě – nástin možných budoucích válek
14. březen
Snem Slovenskej krajiny odhlasoval odtržení Slovenska a utvoření samostatného Slovenského státu (Jozef Tiso prezidentem)
začátek německé okupace Čech, Moravy a Slezska
vojáci českého 8. pluku v Místku kladou ozbrojený odpor německým jednotkám (bitva o Czajankova kasárna)
15. březen
německá okupace českých zemí, obsazení Čech a Moravy (německý IV. a XVI. sbor) – operace Marzwirbel
zahájena první masová zatýkací akce v ČSR zaměřená proti všem potenciálním odpůrcům Říše – akce Gitter (Mříže)
Podkarpatská Ukrajina vyhlašuje nezávislost na ČSR
16. březen
maďarské jednotky okupují s německým souhlasem Podkarpatskou Ukrajinu
zřízení Protektorátu Čechy a Morava, jmenování protektorátní vlády (ČSR)
17. březen – zavedení pravostranného silničního provozu v Protektorátu Čechy a Morava (ČSR)
18. březen – Konstantin von Neurath jmenován říšským protektorem (ČSR)
19. březen – německá vojenská přehlídka na Václavském náměstí v Praze u příležitosti Dne branné moci (ČSR)
21. březen – položen základ vzniku Národního souručenství (jediné politické strany v Protektorátu Čechy a Morava)
23. březen
Německo anektuje litevské město Klaipėda (Memel) obývané etnickými Němci
podepsání slovensko-německé „smlouvy o ochraně“
26. březen – zavedení pravostranného silničního provozu v Praze
27. březen – generál Franco přistupuje k paktu proti Kominterně (Španělsko)
28. březen – španělská občanská válka končí naprostým vítězstvím nacionalistických sil
29. březen
Estonsko a Lotyšsko je prostřednictvím vyslanců varováno, aby neuzavíralo smlouvy ohrožující bezpečnost a zájmy SSSR
šéf civilní správy Konrad Henlein vydává nařízení zakazující židovskému obyvatelstvu volně disponovat majetkem (ČSR)
31. březen – na základě událostí z 15. března v ČSR Velká Británie a Francie deklarují garanci celistvosti polských a rumunských hranic
Duben
1. duben
nacionalisté ve Španělsku vyhlašují občanskou válku za skončenou
spuštěna na vodu německá bitevní loď Tirpitz (Wilhelmshaven)
2. duben – zahájen nábor do Národního souručenství (jediné politické strany v Protektorátu Čechy a Morava)
5. duben – do Prahy přicestoval říšský protektor Konstantin von Neurath (ČSR)
6. duben – Británie, Francie a Polsko podepisují smlouvu o vzájemné pomoci v případě napadení
7. duben – Itálie napadá Albánii
9. duben – italská vojska obsazují Tiranu (Albánie), král Zog I. prchá do Řecka
13. duben – Británie a Francie se zavazují podporovat Rumunsko a Řecko
15. duben – od tohoto data se po ukončení vojenské správy začíná v Protektorátu formovat gestapo (ČSR)
17. duben
německý státní tajemník nabízí v Berlíně sovětskému vyslanci sérii dohod o politickém a ekonomickém sblížení Německa a SSSR
SSSR navrhuje trojalianci s Británií a Francií (problémy: nasazení vojenských sil v případě útoku, garance pro pobaltské státy a Finsko)
27. duben
Británie znovu zavádí vojenské odvody
státní prezident Emil Hácha jmenoval gen. Aloise Eliáše ministerským předsedou nově formované protektorátní vlády (ČSR)
28. duben – německá vláda oznamuje jednostranné vypovězení anglo-německé námořní smlouvy
30. duben – v Krakově ustavena tzv. Zahraniční vojenská skupina československá v Polsku
Květen
3. květen – spuštěna na vodu britská bitevní loď Prince of Wales
5. květen
vojáci 1. československé jednotky zformované v Polsku přísahají v Krakově věrnost ČSR
rozkaz Reinharda Heydricha ke zformování gestapa v Protektorátu Čechy a Morava.
6. květen – převoz ostatků K. H. Máchy z Litoměřic do Prahy – jedna z mohutných protiokupačních a protinacistických demonstrací
11. květen – sovětský průzkumný letoun R-5 sestřelen japonskou stíhačkou Ki-10 na mongolsko-čínském pomezí
12. květen – pohraniční střet mongolské 6. jízdní divize s japonským 8. plukem bargutské jízdy
13. květen – japonské letectvo zahajuje operační činnost v oblasti Chalchyn-Golu (Mongolská-mandžuská hranice)
17. květen – Švédsko, Norsko a Finsko odmítají německou nabídku na podepsání smlouvy o neútočení
19. květen – Molotov žádá Finsko o podrobnosti k finskému záměru opevnit Alandské ostrovy – odmítnuto
22. květen – Německo a Itálie podepisují tzv. Ocelový pakt
27. květen – Sovětská letecká bombardovací akce proti Charbinu (Mongolsko-mandžuská hranice)
28. květen
silné letecké souboje na mongolsko-mandžuské hranici
japonský útok na sovětsko-mongolské pozice, boje do 29. května 1939
Červen
2. červen – Žukov jmenován velitelem sovětských sil
5. červen – podplukovník Ludvík Svoboda ilegálně uniká poblíž Ostravy do Polska
6. červen – ratifikace smlouvy o Alandských ostrovech ve finském parlamentu
11. červen – Ludvík Svoboda pověřen československým konzulátem v Krakově řízením československé vojenské jednotky
18. červen – návštěva britského generála Waltera Kirkea ve Finsku – diplomatické konzultace o finských záměrech
21. červen – výnos říšského protektora o zavedení Norimberských zákonů v českých zemích (ČSR)
30. červen
přidělení bývalého pracovního tábora v Malých Bronowicích československé jednotce (Polsko)
v Protektorátu vzniká Národní odborová ústředna zaměstnanecká (povinně spojující téměř 700 odborových organizací a spolků)
Červenec
1. červenec – přijetí britského a francouzského vyslance v Moskvě – požadavek podpory sovětských „garancí ochrany“ pobaltských republik
2. červenec – 80 japonských tanků zahajuje útok na postavení sovětského 149. střeleckého pluku a 9. motomechanizované brigády na jihu Mongolska
4. červenec – vrcholí těžké sovětsko-japonské boje o Bain Cagan v jihovýchodním Mongolsku
7. červenec – opakovaný útok japonské 23. divize západně od Chalchyn golu (jihovýchodní Mongolsko)
9. červenec – Winston Churchill vybízí vládu k utvoření vojenské aliance se SSSR
18. červenec – americký prezident Franklin D. Roosevelt žádá Kongres o revizi zákona o neutralitě
19. červenec – ve Varšavě přislíbena britská podpora Polskému státu v případě jeho napadení. (generál W. E. Ironside)
21. červenec – říšský protektor nařizuje zřízení Ústředny pro židovské vystěhování (ČSR)
23. červenec
irská vláda staví IRA (Irskou republikánskou armádu) mimo zákon
japonská armáda zahajuje další útoky proti sovětským přepravištím přes řeku Chalchyn gol (Mongolsko)
Mahátma Gándhí, indický duchovní vůdce, píše osobní dopis Hitlerovi žádající zabránění jakékoli možné válce
25. červenec
velení Kuang-tungské armády zastavuje boje na mongolsko-mandžuském pomezí
první nařízení o zavedení všeobecné pracovní povinnosti pro muže ve věku 16–25 let na území Protektorátu Čechy a Morava
26. červenec – vláda USA vypovídá americko-japonskou obchodní smlouvu z roku 1919
Srpen
2. srpen
v Paříži zřízena československá vojenská kancelář
porada japonského generálního štábu – rozhodnutí provést v oblasti Nomonchanu generální ofenzívu proti sovětským vojskům (Mandžusko)
10. srpen
císař Hirohito stvrzuje operaci v Nomonchanu
vytvoření japonské 6. armády
12. srpen – v Bratislavě je podepsána smlouva o tzv. ochranném pásmu mezi Německem (Hans Bernard) a Slovenskem (Jozef Tiso)
14. srpen
německá vláda vyjadřuje ochotu akceptovat sovětské požadavky v Pobaltí výměnou za sovětský souhlas s akcí proti Polsku
vyhláška policejního ředitelství v Praze zakazující Židům návštěvy veřejných podniků (ČSR)
15. srpen
admirál Karl Dönitz odvolán z dovolené do Kielu, aby zde připravil rozkazy k mobilizaci a pohotovosti ponorek, pro jejich nasazení
německé kapesní bitevní lodě Deutschland a Admiral Graf Spee spolu s 21 ponorkami vyplouvají „na lov“ do Atlantského oceánu
19. srpen
prvních 14 německých ponorek typu VII a IX začíná zaujímat pozice kolem Britského souostroví (do 21. srpna)
neočekávaný Žukovův útok proti japonské 6. armádě na mandžuské hranici (Chalchyn gol)
20. srpen – sovětská 1. tanková brigáda a 8. mechanizovaná brigáda útočí na japonské jednotky v prostoru Písečné hory (Mandžuská hranice).
21. srpen
porada Hitlera a vojenských velitelů v Berchtesgadenu – oznámení úmyslu řešit „polský problém“
německé válečné námořnictvo provádí rozmisťování hladinových lodí a ponorek
23. srpen
Německo uzavírá s SSSR pakt o neútočení, v jehož tajných dodatcích si rozdělili sféry vlivu
sovětská vojska dosahují Nomonchanu (Mandžusko), zhroucení japonské obrany
v Gdaňsku je proveden nacistický puč
letadla RAF začínají provádět průzkumné lety nad Severním mořem za účelem odhalení německých námořních sil
24. srpen
japonská 14. pěší divize obklíčena a likvidována sovětskými vojsky (Mongolsko-mandžuská hranice)
mobilizace všech jednotek polského bojového letectva
Von Rundstedt dostává rozkaz k vytvoření velitelství Skupiny armád Jih (v rámci příprav invaze do Polska)
2. nařízení o všeobecné pracovní povinnosti pro muže ve věku 16–25 let na území Protektorátu (ČSR)
25. srpen
pumový útok IRA v Coventry (Británie)
uzavření britsko-polské dohody o vzájemné pomoci
1. Hitlerův rozkaz k zahájení operace Weiss – invaze do Polska dne 26. srpna ve 4:30 (rozkaz byl večer odvolán)
v Praze dochází k zatýkání členů odbojové organizace Zdeňka Schmoranze
po 16. hodině vplouvá do Gdaňského přístavu německá školní loď Schleswig-Holstein („přátelská návštěva“)
26. srpen
sovětská 6. tanková brigáda útočí na pozice japonské 14. a 23. divize, obklíčení (Mongolsko-mandžuská hranice)
rozkaz polským leteckým jednotkám k rozmístění na polní letiště
27. srpen
slovenská vláda vyhlašuje mobilizaci
na moře vyplouvá dalších 6 německých ponorek
28. srpen
Německo formálně ruší smlouvu o neútočení s Polskem podepsanou v roce 1934
německá kapesní bitevní loď Deutschland odplouvá do severního Atlantiku
29. srpen – Tři polské torpédoborce ORP Burza, ORP Grom a ORP Błyskawica prchají v rámci operace Peking do Velké Británie, kam připlouvají 1. září
30. srpen
pád japonské vlády Kiičira Hiranumy
odjezd československé jednotky do výcvikového tábora Leszná u Baranovičů v tehdejším Polsku
všeobecná mobilizace v Polsku, uzavření koridoru mezi Východním Pruskem a Německem
Polsko odesílá své 3 torpédoborce (Burza, Grom, Blyskawica) a 1 ponorku do Británie a 3 ponorky do západního Baltu
31. srpen
definitivní rozdrcení japonské 6. armády v Mandžusku, zastavení sovětsko-japonských bojů
nejvyšší sovět SSSR jednomyslně schvaluje uzavření sovětsko-německé smlouvy o neútočení
italský ministr zahraničí Ciano sděluje, že Itálie nebude v žádném případě bojovat proti Británii a Francii
povolání záložníků Royal Navy, britské loďstvo je uvedeno do válečného stavu
u jižního Grónska doplňuje německá kapesní bitevní loď Deutschland zásoby z tankeru Westerwald
Hitlerův konečný rozkaz k zahájení operace Fall Weiss – k invazi do Polska dne 1.9. ve 4:45
předstíraný útok na německou rozhlasovou stanici v Gliwicích
Září
1. září
napadení Polska Německem, zahájení operace Fall Weiss, začátek druhé světové války
německý letecký útok na nebráněné město Wieluń (Polsko, 4:40 ráno), první bombardování tohoto druhu (terror bombing)
ve 4:45 ráno německá cvičná bitevní loď Schleswig-Holstein zahajuje palbu na polské námořní depo a posádku na Westerplatte
asi v 7 h. ráno se odehrává u vesnice Nieporet (Polsko) první velká letecká bitva (64 letadel P-11 proti 100 letadel He-111, Do-17, Bf-110)
zatýkání v Protektorátu Čechy a Morava – německá operace Albrecht I. – v Čechách zatčeno 1247 osob
v Německu je vydán zákaz vycházení židům po 21. hodině
Mussolini vyhlašuje neutralitu Itálie
Slovenská republika vyhlašuje Polsku válku. Stává se tak prvním oficiálním spojencem Německa
2. září
Velká Británie zaslala Německu ultimátum, Itálie vyhlásila svou neutralitu
všeobecná mobilizace v Británii a Francii
polské síly ve Wieluni se vzdávají německé 10. armádě
3. září
Velká Británie, Francie, Austrálie a Nový Zéland vyhlašují Německu válku
v 11:15 dostávají všechny lodě britského námořnictva signál „Total Germany“ sdělující, že Británie a Německo jsou ve válce
německé válečné lodě ostřelují polská postavení na poloostrově Hel a Westerplatte v Gdaňsku
německými leteckými útoky jsou potopeny polský torpédoborec Wicher a minonoska Gryf
dekret polského prezidenta o vytvoření československé vojenské jednotky v Polsku (velitelem armádní generál Lev Prchala)
německá ponorka U-30 torpéduje britský osobní parník SS Athenia (112 lidí zahynulo, z toho 28 Američanů)
přesun britské 3. divize torpédoborců do Gibraltaru
Neville Chamberlain jmenuje Winstona Churchilla prvním lordem admirality
britské letectvo provádí první nálet na Německo (10 letounů Whitley shazuje 13 tun letáků nad Hamburkem a Brémami
4. září
končí bitva u Mlawy, polská armáda Modlin ustupuje
zahájení přesunu britských expedičních sil do Francie (až 3. říjen 1939)
britské letouny typu Bristol Blenheim z 2. skupiny bombardují základnu Kriegsmarine ve Wilhelmshavenu
britské letouny typu Vickers Wellington bombardují německé lodě v Brunsbüttelu, ztráta dvou letadel
5. září
USA deklarují neutralitu v začínající válce
polské síly v oblasti Piotrkowa se vzdávají německé 10. armádě
v 8:15 potápí U 47 (kapitána Günthera Priena) britskou loď Bosnia, první úspěch kpt. Priena, budoucího ponorkového esa
Maroko vyhlašuje válku Německu
Japonsko vyhlašuje komuniké o svém nevměšování se do válečného konfliktu
Egypt přerušuje diplomatické styky s Německem
po 14. hodině dochází k dalšímu ponorkovému útoku, německá ponorka U-48 (kapitán Herbert Schultze) potápí britskou loď Royal Sceptre
6. září
Jižní Afrika vyhlašuje Německu válku
dobytí Krakova, Piotrków Trybunalski kapituluje, polské síly se stahují na řeky Narva, Visla a San
7. září
pád polské pevnosti a námořního depa ve Westerplatte (major Henryk Sucharski)
obranné pozice na Narvě se začínají stahovat na řeku Bug, Tarnów dobyt vojsky německé 14. armády
polský prezident Ignacy Mościcki opouští spolu s vládou Varšavu
protektorátní vláda schvaluje stanovisko Úřadu říšského protektora ohledně vyvěšování vlajek a hraní hymen
8. září
Němci uzavírají 1. velké obklíčení polských vojsk v prostoru Kielce – Radom a dosahují Varšavy, boje do 12. září 1939
konec veškerého polského odporu na Westerplatte
Němci zahajují druhý velký manévr s cílem obklíčit Brest-Litovsk a Lvov (německý 19. sbor, generál Heinz Guderian)
celkové zničení polského námořního letectva umístěného v zálivu poloostrova Hel u Gdaňska při náletu německých Ju-87
britská BBC začíná s pravidelnými denními relacemi v českém jazyce
9. září
začíná bitva na Bzuře, největší bitva polského tažení
první německý útok na Varšavu
10. září
Kanada vyhlašuje Německu válku
německá 30. pěší divize 8. armády zasažena polským útokem z prostoru Poznaňska (bitva na Bzuře)
Piatek dobyt jednotkami 14. polské pěší divize (bitva na Bzuře)
kapitulace Poznaně, začátek obrany pevnosti Modlin
v nočních hodinách pokládají britské torpédoborce HMS Express a HMS Esk první minové pole před německým pobřežím
11. září
evakuace tábora v Lešně, přesun československé vojenské jednotky dále na východ
polské ponorky dostávají rozkaz pokusit se proniknout do Anglie
pokračují sovětsko-finské rozhovory v Moskvě – finský návrh na obchodní dohodu, nezájem ze strany SSSR
12. září
Lewice dobyta jednotkami polské 16. pěší divize (bitva na Bzuře).
Protiútok německé 8. armády proti polské 17. pěší divizi, odražen (bitva na Bzuře).
Białystok dobyt vojsky německé 3. armády.
Édouard Daladier přebírá funkce francouzského ministerského předsedy, ministra zahraničí a ministra války.
13. září
dokončeno přeskupení tří polských armád na severní břeh Bzury (bitva na Bzuře)
německá berlínská 3. pěší divize proniká přes Vislu jižně od Varšavy a obrací na útěk polský 19. pěší pluk směrem na Lack
německé bombardování Frampolu (Polsko), 90 % města zničeno, první plošné bombardování od začátku války
ubytování československé jednotky u Tarnopole, účast na protiletadlové obraně
německé jednotky dokončují obklíčení Varšavy
14. září
polská 4. a 16. pěší divize (armáda Pomorze) zahajují útok na styk německé 8. a 10. armády (bitva na Bzuře)
německé jednotky obsazují Gdyni a Brest-Litovsk, Siedice dobyta vojsky německé 3. armády
severozápadně od Irska potápějí britské torpédoborce HMS Faulknor, HMS Foxhound a HMS Firedrake německou ponorku U-39, posádka zajata
polská ponorka ORP Orzeł spouští kotvy v Tallinu a žádá estonské úřady o možnost opravy a přesun nemocného velitele na pevninu
15. září
polská armáda Pomorze přechází do obrany na severním břehu Bzury (bitva na Bzuře)
první britský transatlantický konvoj vyplouvá z Halifaxu (Nové Skotsko)
16. září
německá 8. armáda přebírá aktivitu a zahajuje likvidaci polské Pomořanské a Poznaňské armády u Bzury (bitva na Bzuře)
německá vojska dokončují obchvatný manévr Varšavy
podepsáno sovětsko-japonské příměří
Sovětský svaz uznává Slovenskou republiku
polská ponorka ORP Orzeł internována estonskými úřady Tallinu, které jednají na nátlak vlád Německa a Sovětského Svazu
17. září
Sovětský svaz napadl Polsko, sovětská vojska postupují na dohodnutou demarkační linii (původně podél řek Narew, Visla a San), organizovaný odpor polské armády se začíná hroutit
Němci přechází znovu do útoku podél obou břehů Bzury k severu (1. a 4. tanková divize, 18. a 19. pěší divize)
kapitulace Lublinu (Polsko), polský prezident a vláda emigrují do Rumunska, rozkaz k evakuaci vydává též velitel letectva
Kutno obsazeno vojsky německé 8. armády
přechod československé vojenské jednotky na sovětskou stranu v oblasti mezi Polskem a Ukrajinou
potopení britské letadlové lodi HMS Courageous v Atlantiku německou ponorkou U-29 (518 mrtvých, jde o první potopenou britskou válečnou loď ve 2. světové válce)
nové protektorátní nařízení ohledně tisku, vymezení poslání, snaha o ideologizaci (ČSR)
18. září
polská ponorka Orzel uniká z estonského zajetí a po útocích estonských a ruských plavidel pokračuje do Anglie
další polská ponorka Rys internována ve Švédsku
největší tanková bitva v polském tažení u Tomaszów Lubelski (80 polských tanků)
polská vláda, prezident a generální štáb ustupují do Rumunska, internace
ustává polský odpor v kotli po rozsáhlé německé obkličovací akci na Bzuře (Polsko)
po těžkých bojích Rusové obsazují Vilnius (později i Grodno a Lvov), setkání s Němci v Brest-Litevsku
protektorátní vláda stvrzuje rozhodnutí Syrového vlády z října 1938 – 28. říjen nebude nadále považován za st. svátek (ČSR)
19. září
polská 15. pěší divize se stahuje na čáru Sanniky-Budy Staré Witkowice
polská armáda zastavuje organizovaný boj
189 mužů ze skupiny Českých legionářů pod vedením podplukovníka Svobody přechází k sovětským vojskům
20. září – britské torpédoborce HMS Forrester a HMS Fortune potápějí 60 mil západně od Hebrid německou ponorku U-27 (kpt. Franz)
21. září
Reinhard Heydrich oznamuje, že všichni polští Židé budou uvězněni v ghettech
polská ponorka Wilk připlouvá na britskou námořní základnu Scapa Flow
22. září
estonský ministr zahraničí Karl Selter je vystaven v Moskvě tlaku na okamžité uzavření smlouvy o vzájemné pomoci
čs. jednotka je umístěna v Kamenci Podolském, přejmenována na Východní skupinu čs. armády
Sovětské jednotky obsadily Lvov
23. září – Rusové dosahují řeky Bug, předem dohodnuté linie táhnoucí se z Východního Pruska
25. září
zahájeno dělostřelecké bombardování obklíčené Varšavy
polská ponorka Zbik internována ve švédském přístavu Sandham
26. září
zahájeno plošné bombardování Varšavy. 400 německých letadel, 486 tun trhavých a 72 tun zápalných bomb – operace Wasserkante
2 těžké německé nálety na polskou pevnost Modlin
počátek soustřeďování 160 000 sovětských vojáků v pohraničních opevněních u města Narvy v Estonsku
německá média uveřejňují nepravdivou zprávu o potopení britské letadlové lodi HMS Ark Royal
27. září – Sovětská provokace vůči Estonsku – zinscenovaný ponorkový útok na sovětskou dopravní loď Mětallist v Narvském zálivu
28. září
kapitulace obklíčené Varšavy
konec polského tažení, porážka Polska, podepsání rusko-německé smlouvy o rozdělení Polska
po jednáních v Moskvě podepsána sovětsko-estonská smlouva o vzájemné pomoci, narušení estonské suverenity
v Paříži se tvoří polská exilová vláda, Władysław Raczkiewicz prezidentem, Władysław Sikorski vrchním velitelem
29. září
kapitulace polské pevnosti Modlin
rozdělení Polska mezi Německo a Rusko
ustavení první čs. vojenské jednotky v Agde ve Francii
30. září – v Paříži zřízena polská exilová vláda, prezident Polska Ignacy Mościcki rezignuje, jeho nástupcem W. Raczkiewicz
Říjen
1. říjen
Karl Dönitz povýšen na kontradmirála s titulem „Befehlshaber der U-boote“
na celém území protektorátu zavedeno přídělové hospodářství na potraviny a pohonné hmoty
2. říjen
bitva o Kock (Polsko), poslední polský odpor německé a sovětské invazi (do 6.10.)
kapitulace obránců poloostrova Hel v Gdaňsku
USA uznává polskou vládu v Paříži
3. říjen – prezident Roosevelt vyhlašuje neutralitu USA vůči evropskému konfliktu
5. říjen
německá vítězná přehlídka ve Varšavě
po jednáních v Moskvě podepsána sovětsko-lotyšská smlouva o vzájemné pomoci, SSSR může využívat základnu Liepāja
Sovětský svaz vznáší územní a strategické požadavky vůči Finsku
kapitulace jednotek generála Franciszka Kleeberga ukončila organizovaný odpor polské armády
6. říjen – vstupuje v platnost vládní nařízení ustanovující protektorátní symboliku – znak, vlajku apod. (ČSR)
8. říjen
Německo vyhlašuje anexi západního Polska
německá ponorka U-12 se potápí na minách nakladených v Doverské úžině
9. říjen – obchodní loď City of Flint (USA) zajata německou kapesní bitevní lodí Deutschland v Atlantiku
10. říjen – po jednáních v Moskvě podepsána sovětsko-litevská smlouva o vzájemné pomoci – SSSR může využívat základnu Klaipėda
12. říjen – v Moskvě začínají dvoustranná jednání mezi Finskem a SSSR – formulovány sovětské územní a strategické požadavky
14. říjen
ponorka U 47 Günthera Priena pronikla do hlavní základny britského námořnictva Scapa Flow a potopila HMS Royal Oak
polská ponorka Orzel připlouvá po dramatické plavbě z Baltského moře do Rosythu (Anglie)
16. říjen – Německo zahajuje používání magnetických námořních min
17. říjen – východní skupina čs. armády se přesouvá do osady Olchovce (Ukrajina)
18. říjen
z Ostravy vypraven první transport židovských obyvatel v rámci Akce Nisko
jednání představitelů skandinávských zemí (do 19.10.)
20. říjen – velkoadmirál Raeder předkládá Hitlerovi plán okupace Norska (Hitler odmítá)
23. říjen – v Moskvě začíná 2. kolo jednání mezi Finskem a SSSR – sovětské hrozby i nabídka ústupků (do 24.10.)
26. říjen – Jozef Tiso zvolen prezidentem Slovenské republiky
28. říjen
jednotky SS zakládají první židovské ghetto ve městě Piotrków Trybunalski (Polsko)
masové demonstrace v Praze proti německé okupaci, na křižovatce ulic Žitná a Ve Smečkách smrtelně postřelen medik Jan Opletal
29. říjen – maršál Vorošilov zadává vojenskému velení zpracování plánu útoku proti Finsku a zničení finské armády
31. říjen – ministr zahraničí SSSR – Molotov – prohlašuje, že SSSR chce zůstat neutrální
Listopad
1. listopad
velící admirál Středomořského loďstva Cunningham přesouvá svůj štáb na Maltu (dříve Warspite)
Německo formálně připojuje západní Polsko k Říši
2. listopad – J. V. Stalin formálně připojuje východní Polsko k SSSR
3. listopad – v Moskvě začíná 3. kolo jednání mezi Finskem a SSSR – jednání nevede k žádnému výsledku
6. listopad – východní skupina čs. armády se přesouvá do města Jarmolince v SSSR
8. listopad
Adolf Hitler těsně unikl atentátu Georga Elsera.
Hitlerův provokační projev v Mnichově u příležitosti Mnichovského puče využit k předstíranému bombovému útoku.
11. listopad – ve Všeobecné nemocnici na 1. chirurgické klinice prof. Arnolda Jiráska v Praze umírá Jan Opletal
13. listopad
britský torpédoborec Blanche potopen magnetickou minou v britských vodách
konec neúspěšných sovětsko – finských jednání o odstoupení finských území na Karelské šíji, města Hanko aj.
15. listopad
pohřeb Jana Opletala v Praze, demonstrace cca 5000 studentů v ulicích
spuštěna na vodu italská bitevní loď Impero – třídy Littorio (nikdy nebyla úplně dokončena)
16. listopad
Hitler povoluje neomezenou obchodní válku a napadání mořských cest
představitelé Protektorátu povoláni k Hitlerovi, rozhodnutí rázně zakročit proti studentům a uzavřít VŠ na dobu 3 let
17. listopad – uzavřeny české vysoké školy, vedoucí představitelé vysokoškoláků byli zatčeni a popraveni, stovky českých studentů byly zbity a odvlečeny do koncentračních táborů
18. listopad
zatčení čeští studenti starší 20 let (1264 studentů) odvezeni do koncentračního tábora Sachsenhausen
vyhlášeno třídenní stanné právo v obvodu velké Prahy a přilehlých okresech Praha-venkov, Kladno, Beroun, Hořovice
21. listopad
potopení britského torpédoborce Gipsy magnetickou minou, lehký křižník Belfast vážně poškozen jinou magnetickou minou
poprvé je úspěšně vylovena a zneškodněna německá magnetická mina (u Británie)
německé bitevní křižníky Gneisenau a Scharnhorst pronikají u Shetland do Atlantiku (hned návrat, předstíraný průlom)
23. listopad – německé bitevní křižníky Gneisenau a Scharnhorst potápějí u Islandu britský pomocný křižník Rawalpindi
26. listopad
ruská pohraniční provokace u jäppilského mostu přes řeku Rajajoki (Finsko) – ruská palba z děla, obráceno proti Finsku
německý bitevní křižník Gneisenau je poškozen na rozbouřeném moři
27. listopad – německý bitevní křižník Gneisenau a Scharnhorst se vrací do Kielu
28. listopad
další sovětské ponorky vyslány do Baltského moře monitorovat námořní provoz kolem Finska
Rusko vypovídá pakt o neútočení Finsku, jako odpověď na „kroky finské vlády ohrožující bezpečnost Leningradu“
29. listopad – Sovětský dekret – obyvatelstvo obsazené části Polska se stává sovětskými občany (= represálie)
30. listopad
lidový komisariát obrany vydává v 00:15 Leningradskému vojenskému okruhu rozkaz k zahájení invaze do Finska téhož dne ráno
dělostřelectvo leningradského vojenského okruhu zahajuje v 6:50 palbu na finské cíle, zahájeno letecké bombardování finských měst
Sovětský svaz napadá Finsko (v 8:00), začíná Zimní válka, mohutný úder ruské 7., 8., 9. a 14. armády (600 tisíc mužů)
Prosinec
1. prosinec
část sil sovětského Baltského loďstva ostřeluje baterii finského dělostřelectva na ostrově Russarö (JZ od Helsinek)
jednotky sovětské 70. střelecké divize dobývají město Terijoki ve Finsku
finský premiér Cajander podává demisi své vlády během jednání Státní rady
2. prosinec
jednotky sovětské 139. střelecké divize dobývají městečko Suojärvi ve Finsku
první zasedání nově utvořené finské vlády, Premiérem Risto Ryti, cílem je ukončit válečné akce a dosáhnout příměří
mohutný sraz pražské NSDAP na Staroměstském náměstí v Praze u příležitosti jejího založení
3. prosinec – bitva o vesnici Linna ve Finsku
4. prosinec
jednotky sovětské 139. střelecké divize obsazují město Raukhala ve Finsku
dokončeny opravy německého bitevního křižníku Gneisenau, Gneisenau je přemístěn do Wilhelmshavenu
německá ponorka U-36 potopena britskou ponorkou Salmon u Kristiansundu v Norsku – 1. ponorka potopená jinou ponorkou
5. prosinec – Finové likvidují sovětskou předsunutou jednotku ve směru na Suomussalmi a zmocňují se kompletní sady sovětských šifer
6. prosinec
nájezd člunů sovětské Ladožské vojenské flotily na Taipale (Finsko) – neúspěch
likvidace celé ruské divize při útoku na finské linie u Taipale (Mannerheimova linie) (do 11.12.)
předvoj sovětské 56. střelecké divize dosahuje předměstí města Loimola – pak postup zastaven Finy
7. prosinec – Finové vyklízejí Suomussalmi před postupující sovětskou 163. střeleckou divizí (obsazení města, Finsko)
8. prosinec
komodor 1. st. Kuzněcov vyhlašuje úplnou blokádu finského pobřeží od ústí řeky Torni po ústí Finského zálivu
noční přepad ruských jednotek dvěma finskými jednotkami
sovětská 163. střelecká divize zastavena v oblasti Suomussalmi finským 16. samostatným praporem
9. prosinec
finové rozmisťují v oblasti Suomussalmi dva pluky 9. pěší divize (viz Bitva o Suomussalmi a Zimní válka)
jednotky sovětské 155. střelecké divize se dostávají k městům Kallioniemi a Oinaansalmi (Finsko), pak zastaveny Finy
na schůzce u Stalina rozhodnuto o vytvoření Hlavního stanu vrchního velení (tzv. Stavka)
10. prosinec
útok 139. sovětské divize na Karelské šíji – malá razantnost
jednotky sovětské 122. střelecké divize dobývají město Salla ve Finsku
sovětská ponorka Šč-322 potápí švédský nákladní parník s nákladem celulózy pokoušející se projet námořní blokádou
sovětské torpédoborce Leningrad, Minsk a Stěreguščij ostřelují finská pobřežní postavení u Saarenpää ve Finsku
nový britský křižník Belfast těžce poškozen po najetí na magnetickou minu
11. prosinec
začátek 14 dní trvajícího finského protiútoku na Suomussalmi a směrem na vesnici Juntusranta – porážka ruské 44. divize
společnost národů sestavuje zvláštní výbor shromáždění zástupců k řešení finsko-ruské krize
12. prosinec
finský protiútok na Karelské šíji v oblasti Tolvajärvi proti sovětské 139. střelecké divizi (do 13.12.)
zvláštní výbor Společnosti národů vyzývá SSSR a Finsko k zastavení bojových akcí
13. prosinec – námořní bitva u ústí Rio de La Plata (do 17.12)
14. prosinec
Rusové vyklízejí pozice v průsmyku Ristisalmi po finském protiútoku
britský nálet na Schilligskou rejdu, 7 britských Wellingtonů sestřeleno
finské protiútoky na postavení sovětské 163. pěší divize v Suomussalmi (odraženy)
Sovětský svaz vyloučen ze Společnosti národů jako agresor poté, co ignoroval požadavky na ukončení bojů
15. prosinec
druhý sovětský útok (Mereckov) na Karelské šíji – neúspěch
odražení další ruské divize u Taipale – zničeno 18 ruských tanků z 50
zavedení přídělového systému u textilu, šatů a obuvi na území Protektorátu
17. prosinec
potopena kapesní bitevní loď Admiral Graf Spee
odražení 3. ruské divize při útoku na finská postavení u Taipale
sovětský útok u Summy ve Finsku na Mannerheimovu linii – neúspěch
18. prosinec
jednotky sovětské 139. a 75. střelecké divize dosahují při ústupu Ägläjärvi (Finsko)
letecká bitva nad Německým (Helgolandským) zálivem, 11 britských Wellingtonů sestřeleno
27. prosinec – zemětřesení ve východní Anatolii (Turecko) zcela zničilo město Erzican, okolo 100 000 mrtvých
Probíhající události
Španělská občanská válka (1936–1939)
Druhá čínsko-japonská válka (1937–1945)
Druhá světová válka (1939–1945)
Vědy a umění
5. února – V Mnichově proběhla světová premiéra opery Carla Orffa Měsíc.
13. říjen –
Premiéra českého filmu Svátek věřitelů s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli
Premiéra českého filmu Jiný vzduch režiséra Martina Friče
20. říjen – Premiéra politického filmu Pan Smith přichází (Mr.Smith goes to Washington) Franka Capry s Jimmy Stewartem v hlavní roli
8. listopadu
Frank Sinatra natáčí naposledy s kapelou Harryho Jamese. Na desku nazpíval Every Day of My Life a Ciribiribin
Divadelní hra Howarda Lindsay a Russela Crouse Life with Father má premiéru v New Yorku. Úspěšná Broadwayská produkce odehrála 3,224 představení a hrála se 401 týdnů. Nejúspěšnější Broadwayské nemuzikálové představení.
10. listopadu
Premiéra filmu Martina Friče Eva tropí hlouposti s Oldřichem Novým a Natašou Gollovou v hlavních rolích.
Premiéra českého filmu Ženy u benzinu režiséra Václava Kubáska
21. listopadu premiéra českého filmu Otakara Vávry Kouzelný dům s Adinou Mandlovou v hlavní roli
Byl objeven chemický prvek francium.
V Československu měly premiéru filmy Cesta do hlubin študákovy duše, Dědečkem proti své vůli, Dívka v modrém, Eva tropí hlouposti, Humoreska, Kouzelný dům, Kristián, Lízino štěstí, Mořská panna, Muž z neznáma, Ohnivé léto, Studujeme za školou, U pokladny stál..., Ulice zpívá a Ženy u benzinu.
Knihy
Karel Čapek – Měl jsem psa a kočku
Karel Čapek – Život a dílo skladatele Foltýna
John Fante – Zeptej se prachu
Jaroslav Foglar – Chata v Jezerní kotlině
Arkadij Gajdar – Čuk a Gek
Agatha Christie – Deset malých černoušků
James Joyce – Finnegans Wake
Thomas Mann – Lotta ve Výmaru
J. M. Troska – Kapitán Nemo
Dalton Trumbo – Johnny si vzal pušku
Jean-Paul Sartre – Zeď
Ondřej Sekora – Trampoty brouka Pytlíka
Rudolf Slawitschek – Pražský dobrodruh
John Steinbeck – Hrozny hněvu
Fritz Steuben – Tekumseh
Volodymyr Vladko – Potomci Skytů
Nobelova cena
Nobelova cena za literaturu – Frans E. Sillanpää
Nobelova cena za medicínu – Gerhard Domagk za objev antibakteriálního vlivu prontosilů, sulfonamidového preparátu pro chemoterapii bakteriologických infekcí.
Nobelova cena za fyziku – Ernest Orlando Lawrence za objev cyklotronů k výrobě umělých radioizotopů
Nobelova cena za chemii – Adolf Butenandt za práci o pohlavních orgánech a Leopold Ružička – za práci o polymetylenech a vyšších terpenech.
Nobelova cena míru – nebyla v prvním roce války udělena
Oscar
udělení mimořádné ceny za použití barev: William Cameron Menzies za film Jih proti severu v originále Gone with the Wind
za nejlepší film: David O. Selznick za film Jih proti severu v originále Gone with the Wind
za nejlepší režii: Victor Fleming za film Jih proti severu v originále Gone with the Wind
za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli: Vivien Leighová za film Jih proti severu v originále Gone with the Wind
za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli: Hattie McDaniel za film Jih proti severu v originále Gone with the Wind
za nejlepší výpravu: Lyle. R. Whyle za film Jih proti severu v originále Gone with the Wind
za barevnou kameru: Ernest Haller, Ray Rennahan za film Jih proti severu v originále Gone with the Wind
za nejlepší střih: Hal C. Kern, James E. Newcom za film Jih proti severu v originále Gone with the Wind
za nejlepší technické zpracování: Don Musgrave za film Jih proti severu v originále Gone with the Wind
Sport a hry
Ladislav Prokeš zveřejnil šachovou studii, v níž představil tzv. Prokešův manévr
Narození
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Narození v roce 1939
Česko
5. ledna – Jaroslav Walter, hokejista a hokejový trenér († 20. června 2014)
6. ledna – Miroslav Moravec, dabér a herec († 29. března 2009)
7. ledna – František Musil, historik
17. ledna – Petr Příhoda, psychiatr, křesťanský pedagog a publicista († 14. září 2014)
18. ledna – Jana Červenková, spisovatelka
19. ledna – Jiří Zahajský, herec († 19. července 2007)
22. ledna
Emilie Strejčková, pedagožka a environmentalistka († 8. března 2009)
Dana Puchnarová, akademická malířka, grafička, ilustrátorka
25. ledna – Luděk Rejchrt, evangelický farář, spisovatel a autor písní († 31. ledna 2019)
26. ledna – Ivan Steiger, karikaturista, ilustrátor, spisovatel a režisér
2. února – Ladislav Mrkvička, herec († 27. prosince 2020)
3. února – Josef Průša, rektor Západočeské univerzity v Plzni
5. února
František Sokol, volejbalista, bronzový olympionik († 11. října 2011)
Evžen Zámečník, houslista, dirigent, hudební pedagog a skladatel († 19. února 2018)
6. února – Stanislav Oubram, herec, divadelní režisér, scenárista († 14. února 2016)
19. února – František Chobot, politik († 20. srpna 2013)
20. února – Milan Mráz, filosof, historik filosofie a překladatel († 14. prosince 2010)
22. února – Petr Skarlant, básník, spisovatel a překladatel († 13. května 2019)
23. února – Luboš Kropáček, islamolog, arabista, afrikanista
24. února – Jiří Fiala, matematik, analytický filozof a překladatel († 23. listopadu 2012)
28. února – Marta Urbanová, spisovatelka
1. března
Eva Oubramová, básnířka, spisovatelka a žurnalistka († 21. června 1997)
Ivan Kraus, spisovatel, herec a loutkoherec
Jiří Pavlík, malíř, ilustrátor a grafik († 3. května 1993)
3. března – Eva Jiřičná, architektka a designerka žijící ve Velké Británii
6. března – Eva Broklová, historička († 10. března 2020)
7. března – Jiří Anděl, matematik († 29. dubna 2021)
10. března – Milan Bakeš, právník
12. března
Josef Fousek, spisovatel, básník, humorista, písničkář, cestovatel a fotograf
Josef Michl, chemik
16. března – Petr Weigl, filmový, televizní a divadelní režisér a dramaturg († 14. července 2018)
22. března – Josef Smolka, volejbalista, bronzový olympionik a mistr světa († 1. června 2020)
24. března – Petr Dudešek, hudebník, sbormistr, skladatel, scenárista a zpěvák († 21. října 2020)
28. března
Věra Kotasová, malířka, grafička, pedagožka a překladatelka († 20. dubna 2019)
Milan Lička, archeolog
29. března – Jan Mrvík, veslař, bronzový olympionik
30. března
Jiří Hrzán, herec, zpěvák a bavič († 24. září 1980)
František Procházka, botanik († 26. září 2005)
31. března – Zdeněk Kropáček, horolezec a politik († 4. června 2022)
1. dubna – Jiří Stromšík, germanista, vysokoškolský pedagog a překladatel
14. dubna – Jiří Haringer, politik
15. dubna – Pavel Hajný, spisovatel, scenárista a dramaturg
19. dubna
Miloš Melčák, politik
Adolfína Tačová, sportovní gymnastka, stříbrná olympionička
Bedřich Šetena, český herec († 3. dubna 2015)
22. dubna – Jaroslav Krček, hudebník, dirigent, sbormistr a hudební skladatel
29. dubna – František Xaver Thuri, hudební skladatel, cembalista, varhaník, hobojista, hudební vědec a pedagog († 22. dubna 2019)
3. května – Jiří Niederle, fyzik († 22. srpna 2010)
9. května – Antonín Tomalík, výtvarník († 28. února 1968)
13. května – Pavel Valíček, botanik a agronom
18. května – Peter Grünberg, německý fyzik, nositel Nobelovy ceny († 7. dubna 2018)
25. května – Jaroslav Koloděj, řezbář loutek a amatérský dramatik († 22. dubna 2008)
26. května – Karel Raška, česko-americký lékař, biochemik, molekulární virolog a genetik
1. června – Miloš Titz, fyzikální chemik a politik
3. června – Jaroslava Panýrková, herečka, konferenciérka
4. června – Milan Zelenka, kytarista a hudební pedagog
5. června – Jaroslav Kříž, chemik, spisovatel a filosof
15. června – Karel Pala, jazykovědec a vysokoškolský pedagog
21. června – Dušan Klein, režisér († 9. ledna 2022)
30. června – Naďa Urbánková, zpěvačka († 3. února 2023)
9. července – Bedřich Tylšar, hráč na lesní roh a hudební pedagog
14. července – Karel Gott, zpěvák († 1. října 2019)
24. dubna – Jiří Patočka, toxikolog
27. července – Gabriela Vránová, herečka a divadelní pedagožka († 16. června 2018)
30. července – Alois Švehlík, herec a divadelní pedagog
5. srpna – Jiřina Hanušová, publicistka a psychoterapeutka († 22. října 1999)
7. srpna – Bronislav Poloczek, herec polské národnosti († 16. března 2012)
8. srpna – Jana Andrsová, herečka a baletka († 16. února 2023)
9. srpna – Eva Pilarová, zpěvačka a herečka († 14. března 2020)
11. srpna – Josef Laufer, zpěvák, herec, scenárista, režisér
18. srpna – Milan Báchorek, hudební skladatel
20. srpna – Albert Prouza, jeden ze spoluzakladatelů Klubu angažovaných nestraníků († 25. září 1995)
24. srpna – Jiří Adámek, historik a politik
27. srpna – Radim Šrám, molekulární epidemiolog a genetik († 29. listopadu 2022)
31. srpna – Jiří Lundák, veslař, bronzový olympionik
1. září – Pavel Kouba, fotbalový reprezentant († 13. září 1993)
8. září – Antonín Molčík, herec († 18. dubna 2014)
9. září – Jiří Načeradský, malíř, grafik a vysokoškolský pedagog († 16. dubna 2014)
20. září – Jaromír Šofr, kameraman a pedagog
22. září – Milan Čuda, volejbalista, stříbrný z olympiády 1964
24. září – Bohumil Med, hráč na lesní roh, pedagog
4. října – Angelo Michajlov, hudebník a hudební skladatel bulharského původu († 7. července 1998)
5. října – Stanislav Pěnička, sportovní funkcionář a politik
9. října
Alfréd Hampel, tenorista († 2. srpna 2014)
Oldřich Kníchal, novinář, spisovatel a překladatel († 21. března 2021)
11. října – Stanislav Šárský, herec
12. října – Vladimír Körner, spisovatel
18. října – Josef Černý, hokejista, olympionik a trenér
28. října – Evžen Hadamczik, fotbalový trenér († 19. září 1984)
3. listopadu – Jaroslav Kerles, výtvarník a karikaturista († 8. března 2014)
12. listopadu – Miloš Polášek, fotograf, grafik a vydavatel († 16. dubna 2017)
13. listopadu – Karel Brückner, fotbalový trenér
23. listopadu – Karel Kestner, portrétní fotograf († 11. ledna 2015)
24. listopadu – Pavel Rak, ilustrátor, karikaturista a esperantista
30. listopadu – Josef Velek, novinář a publicista († 30. dubna 1990)
10. prosince – Jaroslav Jiřík, hokejista († 11. července 2011)
11. prosince – Antonín Drábek, básník, spisovatel a vydavatel († 8. září 2015)
14. prosince – Josef Abrhám, herec († 16. května 2022)
17. prosince
Václav Jíra, malíř
Jaroslav Satoranský, herec
26. prosince – Jan Solpera, typograf, grafik a pedagog
31. prosince – Lidmila Vášová, bibliopedagožka a bibliopsycholožka († 18. února 2020)
Svět
1. ledna – Michèle Mercier, francouzská herečka
3. ledna
Arik Einstein, izraelský zpěvák, hudební skladatel a herec († 26. listopadu 2013)
Bobby Hull, kanadský hokejista († 30. ledna 2023)
6. ledna
Mike Farrell, americký herec, režisér, scenárista, producent a politický aktivista
Valerij Lobanovskyj, sovětský a ukrajinský fotbalový trenér
10. ledna
Scott McKenzie, americký zpěvák a kytarista († 18. srpna 2012)
Bill Toomey, americký atlet, olympijský vítěz v desetiboji
12. ledna – Thomas Müller, německý hudební skladatel
22. ledna
Encarnita Polo, španělská zpěvačka a herečka
Alan Silva, americký kontrabasista a hráč na klávesové nástroje
24. ledna – Bill Dees, americký hudebník († 24. října 2012)
27. ledna – Miladin Ćulafić, srbský prozaik
28. ledna – John Fabian, americký důstojník a astronaut
29. ledna – Germaine Greerová, australská spisovatelka, novinářka a feministka
30. ledna – Alberto Suárez Inda, mexický kardinál
31. ledna – Romualdas Ozolas, litevský politik a veřejný činitel († 6. dubna 2015)
1. února
Claude François, francouzský zpěvák, hudební skladatel a tanečník († 11. března 1978)
Joe Sample, americký jazzový klavírista († 12. září 2014)
Fritjof Capra, rakouský fyzik, holista a teoretik
2. února – Dale T. Mortensen, americký ekonom, nositel Nobelovy ceny
3. února – Dezső Novák, maďarský fotbalista († 26. února 2014)
5. února – Carlos Soria, španělský horolezec
9. února – Barry Mann, americký hudební skladatel a klavírista
11. února
Gerry Goffin, americký textař († 19. června 2014)
Rudolf Chmel, slovenský literární vědec a politik
12. února – Ray Manzarek, americký muzikant, člen skupiny The Doors († 20. května 2013)
13. února
Valerij Rožděstvenskij, sovětský kosmonaut ruské národnosti († 31. srpna 2011)
Beate Klarsfeld, německá novinářka a protinacistická aktivistka
14. února – Eugene Fama, americký ekonom, nositel Nobelovy ceny za ekonomii
16. února – Czesław Niemen, polský zpěvák, písničkář, klávesista a hudební experimentátor († 17. ledna 2004)
17. února – Mary Ann Mobleyová, americká herečka († 9. prosince 2014)
19. února – Vladimir Atlantov, ruský operní pěvec
27. února – Kenzó Takada, japonský módní návrhář (Kenzo) († 4. října 2020)
24. února – Abu Talib, americký kytarista († 8. října 2009)
28. února
Trịnh Công Sơn, vietnamský hudební skladatel († 1. května 2001)
Cchuej Čchi, americký fyzik čínského původu, držitel Nobelovy ceny
Jozef Iľko, slovenský meteorolog
1. března
Leo Brouwer, kubánský skladatel, kytarista a dirigent
Tzvetan Todorov, francouzsko-bulharský filozof, esejista a literární teoretik († 7. února 2017)
5. března
Samantha Eggarová, britská herečka
Kenneth Sillito, anglický houslista a dirigent
6. března – Peter Glotz, německý politik, publicista, politolog († 25. srpna 2005)
8. března – Lidija Skoblikovová, sovětská rychlobruslařka, nejúspěšnější rychlobruslařka olympijských her
10. března – Irina Pressová, sovětská sprinterka, dvojnásobná olympijská vítězka († 21. února 2004)
11. března – Orlando Beltran Quevedo, filipínský kardinál
13. března – Neil Sedaka, americký poprockový zpěvák, pianista a skladatel
14. března – William B. Lenoir, americký astronaut († 28. srpna 2010)
15. března – Laco Tropp, slovenský jazzový bubeník († 18. června 2018)
17. března – Giovanni Trapattoni, italský fotbalový trenér
20. března – Brian Mulroney, kanadský politik a expremiér
25. března – D. C. Fontana, americká televizní scenáristka (Star Trek) († 2. prosince 2019)
26. března – Alena Bartlová, slovenská historička
29. března – Terence Hill, italsko-americký herec
30. března – Donald Adamson, britský historik a překladatel
31. března
Zviad Gamsachurdia, vědec, spisovatel, disident a první prezident Gruzie († 31. prosince 1993)
Jozef Mikloško, slovenský politik, bývalý místopředseda vlády ČSFR
Volker Schlöndorff, německý filmový režisér a producent
Karl-Heinz Schnellinger, německý fotbalista
2. dubna – Marvin Gaye, americký soulový zpěvák († 1. dubna 1984)
3. dubna – François de Roubaix, francouzský hudební skladatel († 22. listopadu 1975)
4. dubna
Hugh Masekela, jihoafrický trumpetista a hudební skladatel († 23. ledna 2018)
Danny Thompson, britský kontrabasista
5. dubna
Leka, korunní princ albánský, jediný syn krále Zoga († 30. listopadu 2011)
David Winters, americký tanečník, choreograf, producent, režisér, scenárista a herec († 23. dubna 2019)
6. dubna – Lev Berinski, izraelský básník, spisovatel, novinář a překladatel
7. dubna – Francis Ford Coppola, americký filmový scenárista, režisér a producent
8. dubna – Edwin Frederick O'Brien, americký kardinál
10. dubna – Claudio Magris, italský spisovatel, překladatel, germanista
12. dubna – Ilan Chet, izraelský mikrobiolog
13. dubna – Seamus Heaney, irský spisovatel, nositel Nobelovy ceny
16. dubna – Dusty Springfield, britská zpěvačka († 2. března 1999)
18. dubna
Glen Hardin, americký klavírista a aranžér
Sajjid Alí Chameneí, duchovní vůdce Íránu
Jozef Kučerák, místopředseda vlády Slovenské republiky
20. dubna – Gro Harlem Brundtlandová, norská politička, diplomatka a lékařka
21. dubna – John McCabe, anglický hudební skladatel a klavírista († 13. února 2015)
23. dubna – Jozef Adamovič, slovenský herec a pedagog
24. dubna – Ján Melkovič, slovenský hudební skladatel a herec († 21. března 2004)
25. dubna – Tarcisio Burgnich, italský fotbalista († 26. května 2021)
27. dubna
David de Kretser, australský lékař a sociální aktivista
Stanisław Dziwisz, arcibiskup krakovský, osobní sekretář Jana Pavla II.
1. května
Judy Collins, americká hudebnice
Susan Husseyová, společnice britské panovnice Alžběty II.
France Rumilly, francouzská herečka
4. května
Amos Oz, izraelský spisovatel, esejista a žurnalista
Iva Mojžišová, slovenská teoretička a historička umění († 26. ledna 2014)
7. května
Sidney Altman, kanadský chemik, nositel Nobelovy ceny
Ruggero Deodato, italský herec, režisér a scenárista († 29. prosince 2022)
Ruud Lubbers, nizozemský politik († 14. února 2018)
9. května – Ralph Boston, americký atlet, olympijský vítěz ve skoku do dálky († 30. dubna 2023)
13. května
Peter Frenkel, německý atlet, chodec, olympijský vítěz v chůzi
Harvey Keitel, americký herec
16. května – Pascal Salin, francouzský libertariánský ekonom († 23. května 1992)
17. května – Donald Cozzens, americký katolický kněz a spisovatel
18. května – Giovanni Falcone, italský prokurátor, bojovník proti mafii († 23. května 1992)
19. května
Francis Scobee, americký letec a astronaut († 28. ledna 1986)
Livio Berrutti, italský atlet, sprinter, olympijský vítěz
Sonny Fortune, americký jazzový saxofonista a flétnista († 25. října 2018)
Jānis Lūsis, sovětský atlet lotyšské národnosti, olympijský vítěz v hodu oštěpem († 29. dubna 2020)
21. května – Heinz Holliger, švýcarský skladatel, hobojista, dirigent a klavírista
22. května
Ian Underwood, americký hudebník a hudební skladatel
Dick Berk, americký jazzový bubeník († 8. února 2014)
Paul Winfield, americký herec
23. května
Marvin Stamm, americký jazzový trumpetista
Duncan Druce, britský houslista, hudební skladatel a muzikolog († 12. října 2015)
25. května – Ian McKellen, britský herec
26. května – Merab Kostava, gruzínský disident, básník a hudebník († 13. října 1989)
27. května
Alta Vášová, slovenská spisovatelka
Don Williams, americký country zpěvák a skladatel († 8. září 2017)
28. května – Ladislav Bielik, slovenský fotograf († ? 1984)
30. května – Dieter Quester, rakouský automobilový závodník, pilot Formule 1
31. května – Haraldur Sigurðsson, islandský vulkanolog a geochemik.
3. června – Ian Hunter, anglický zpěvák-skladatel a frontman rockové skupiny Mott the Hoople
5. června – Joe Clark, kanadský politik
8. června
Norman Davies, britský historik
Bill Watrous, americký jazzový pozounista († 2. července 2018)
9. června – Kornel Smržík, slovenský pedagog, básník, výtvarník a politik († 20. ledna 2002)
11. června
Bernard Purdie, americký bubeník
Jackie Stewart, skotský pilot Formule 1, mistr světa
16. června – Albert Dailey, americký jazzový klavírista († 26. června 1984)
17. června – Krzysztof Zanussi, polský režisér a scenárista
18. června – Jack Herer, americký politický aktivista († 15. dubna 2010)
19. června – Al Wilson, americký zpěvák († 21. dubna 2008)
20. června – Bob Neuwirth, americký zpěvák, producent, skladatel a výtvarník
21. červen – Alojz Lorenc, poslední náčelník Státní bezpečnosti
22. června – Ada Jonathová, izraelská odbornice na krystalografii
29. června – Sante Gaiardoni, italský cyklista, olympijský vítěz
30. června
Pavol Suržin, slovenský básník († 28. února 1992)
José Emilio Pacheco, mexický spisovatel († 26. ledna 2014)
1. července – Karen Blacková, americká herečka († 8. srpna 2013)
6. července
Jet Harris, anglický baskytarista a člen skupiny The Shadows († 18. března 2011)
Mary Petersová, britská atletka, olympijská vítězka v pětiboji
7. července
Karol Šafárik, slovenský tenista a tenisový trenér
Jelena Obrazcovová, ruská operní pěvkyně († 12. ledna 2015)
10. července – Mavis Staples, americká zpěvačka
14. července – Peter Duryea, americký herec († 24. března 2013)
15. července – Aníbal Cavaco Silva, portugalský prezident
16. července
William Bell, americký zpěvák
Denise LaSalle, americká bluesová zpěvačka († 8. ledna 2018)
17. července – Spencer Davis, britský hudebník, multiinstrumentalista
18. července
Brian Auger, britský hudebník
Dion DiMucci, americký zpěvák, kytarista a hudební skladatel
19. července – Bernhard Gröschel, německý jazykovědec, slavista a vysokoškolský pedagog († 4. října 2009)
20. července – Judy Chicagová, americká umělkyně, malířka, sochařka, spisovatelka, feministka
21. července
Jamey Aebersold, americký jazzový saxofonista
Kim Fowley, americký hudební producent a skladatel († 15. ledna 2015)
22. července – Terence Stamp, anglický herec
24. července – Charles McPherson, americký jazzový altsaxofonista a hudební skladatel
26. července – John Howard, australský politik
27. července – William Eggleston, americký novinářský fotograf
29. července – Amarildo, brazilský fotbalový útočník
31. července – John Tong Hon, čínský kardinál
2. srpna – Wes Craven, americký režisér a herec († 30. srpna 2015)
3. srpna – Jimmie Nicol, anglický bubeník
8. srpna
David Ray Griffin, americký filosof a teolog
Viorica Viscopoleanuová, rumunská skokanka do dálky, světová rekordmanka a olympijská vítězka
9. srpna
Butch Warren, americký jazzový kontrabasista († 5. října 2013)
Romano Prodi, italský politik
10. srpna – Kate O'Mara, anglická televizní, filmová a divadelní herečka († 30. března 2014)
13. srpna – Howard Tate, americký zpěvák a skladatel († 2. prosince 2011)
16. srpna
Seán Brady, irský kardinál
Valerij Rjumin, sovětský a ruský kosmonaut († 6. června 2022)
Billy Joe Shaver, americký zpěvák a skladatel „outlaw country“
17. srpna
Ed Sanders, americký zpěvák, aktivista a básník
Luther Allison, americký bluesový zpěvák a kytarista († 12. srpna 1997)
19. srpna – Ginger Baker, anglický bubeník († 6. října 2019)
20. srpna
Eddie Paskey, americký herec
Enrico Rava, italský jazzový trumpetista
Valerij Ševčuk, ukrajinský prozaik
21. srpna
James Burton, americký kytarista
Festus Mogae, prezident Botswany
22. srpna – Valerie Harper, americká filmová a divadelní herečka († 30. srpna 2019)
26. srpna – Fred Milano, americký doo-wopový zpěvák († 1. ledna 2012)
27. srpna – Nikola Pilić, jugoslávský tenista chorvatské národnosti
28. srpna – Otto Gerhard Oexle, německý historik († 16. května 2016)
29. srpna – Joel Schumacher, americký filmový scenárista, režisér a producent († 22. června 2020)
30. srpna
John Peel, anglický DJ († 25. října 2004)
Elizabeth Ashley, americká herečka
31. srpna
Paul Winter, americký saxofonista
Cleveland Eaton, americký jazzový hudebník († 5. července 2020)
2. září – Bohumil Puskailer, slovenský fotograf († 7. července 2013)
5. září
Clay Regazzoni, švýcarský automobilový závodník († 15. prosince 2006)
George Lazenby, australský herec
6. září – David Allan Coe, americký country zpěvák a skladatel
7. září – Hans Dieter Schäfer, německý básník a literární teoretik
9. září
Lev Bukovský, slovenský matematik († 30. listopadu 2021)
Zbigniew Namysłowski, polský jazzový saxofonista († 7. února 2022)
Re'uven Rivlin, izraelský prezident
10. září – Cynthia Lennon, manželka hudebníka Johna Lennona († 1. dubna 2015)
13. září
Richard Kiel, americký herec († 10. září 2014)
Guntis Ulmanis, prezident Lotyšska
Joel-Peter Witkin, americký fotograf
17. září – Vladimir Meňšov, ruský herec a režisér († 5. července 2021)
18. září
Frankie Avalon, americký herec, zpěvák
Jorge Sampaio, politik, právník a prezident Portugalska († 10. září 2021)
22. září
Rudolf Flotzinger, rakouský muzikolog
Džunko Tabei, japonská horolezkyně, první žena na Mount Everestu († 20. října 2016)
24. září – Wayne Henderson, americký jazzový pozounista († 5. dubna 2014)
29. září
Larry Linville, americký herec a komik († 10. dubna 2000)
Július Toček, slovenský veslař, bronz na OH 1964 († 7. října 2004)
30. září – Jean-Marie Lehn, francouzský chemik, Nobelova cena za chemii 1987
2. října – Jurij Glazkov, sovětský kosmonaut ruské národnosti († 9. prosince 2008)
4. října – Ivan Mauger, novozélandský motocyklový plochodrážní jezdec († 16. dubna 2018)
7. října
John Hopcroft, americký počítačový teoretický vědec
Harold Kroto, anglický chemik, Nobelova cena za chemii 1996 († 30. dubna 2016)
Mel Brown, americký bluesový zpěvák a kytarista († 20. března 2009)
Laurent Monsengwo Pasinya, kardinál z Demokratické republiky Kongo
8. října
Harvey Pekar, americký autor komiksů († 12. července 2010)
Elvīra Ozoliņa, sovětská atletka lotyšské národnosti, olympijská vítězka v hodu oštěpem
Paul Hogan, australský herec
9. října – John Pilger, australský žurnalista a dokumentarista
11. října
Maria Buenová, brazilská tenistka († 8. června 2018)
Zenon Grocholewski, polský kardinál († 17. července 2020)
12. října – Carolee Schneemann, americká malířka
13. října – Jan Drabina, polský historik a univerzitní profesor
14. října – Ralph Lauren, americký módní návrhář
15. října
Bert Wilson, americký jazzový saxofonista († 6. června 2013)
Telesphore Placidus Toppo, indický kardinál
16. října
Amancio Amaro, španělský fotbalista († 21. února 2023)
Gerold Späth, švýcarský spisovatel
18. října – Lee Harvey Oswald, americký atentátník na prezidenta J. F. Kennedyho († 24. listopadu 1963)
19. října
Wu Tchien-ming, čínský filmový režisér († 4. března 2014)
Peter Latz, německý zahradní architekt
20. října – Daniel Prévost, francouzský divadelní a filmový herec a humorista
21. října – János Varga, maďarský zápasník, olympijský vítěz († 29. prosince 2022)
22. října
George Cohen, anglický fotbalista († 23. prosince 2022)
Joaquim Chissano, mosambický prezident
24. října – F. Murray Abraham, americký herec
27. října
John Cleese, britský herec, komik, spisovatel a filmový producent
Albert Wendt, samojský spisovatel
28. října – Giulio Angioni, italský spisovatel a antropolog († 12. ledna 2017)
29. října – Rob Nilsson, americký filmový režisér a herec
30. října – Grace Slick, americká zpěvačka a malířka
31. října
John Guerin, americký bubeník († 5. ledna 2004)
Ali Farka Touré, malijský kytarista († 7. března 2006)
1. listopadu
Roger Kellaway, americký jazzový klavírista a hudební skladatel
Bernard Kouchner, francouzský lékař a politik
2. listopadu – Richard Serra, americký umělec a sochař
4. listopadu – Václav Kruta, francouzský archeolog a historik česko-francouzského původu
7. listopadu – Barbara Liskovová, americká informatička
9. listopadu – Paul Cameron, americký psycholog
10. listopadu
Russell Means, americký indiánský herec a politik († 22. října 2012)
Hubert Laws, americký jazzový flétnista
Andrew Cyrille, americký jazzový bubeník
11. listopadu – Klavdija Bojarskichová, sovětská běžkyně na lyžích, olympijská vítězka († 12. prosince 2009)
12. listopadu – Lucia Poppová, slovenská operní zpěvačka († 16. listopadu 1993)
13. listopadu – Idris Muhammad, americký jazzový bubeník († 29. července 2014)
16. listopadu – Tor Åge Bringsværd, norský spisovatel, dramatik a překladatel
18. listopadu
Margaret Atwoodová, kanadská spisovatelka, básnířka, feministická a sociální aktivistka
John O'Keefe, americko-britský neurovědec, Nobelova cena za fyziologii a lékařství 2014
19. listopadu – Emil Constantinescu, prezident Rumunska
25. listopadu – Martin Feldstein, americký konzervativní ekonom, poradce prezidentů USA
26. listopadu
Art Themen, anglický jazzový saxofonista
Tina Turner, americká rocková zpěvačka a herečka († 24. května 2023)
27. listopadu
István Kozma, maďarský zápasník, dvojnásobný olympijský šampión († 9. dubna 1970)
Laurent-Désiré Kabila, prezident Konžské demokratické republiky († 16. ledna 2001)
2. prosince – Ja'el Dajanová, izraelská spisovatelka a politička
5. prosince – Ricardo Bofill, španělský architekt a urbanista
8. prosince – James Galway, severoirský flétnista
12. prosince – Michael Gazzaniga, americký kognitivní neurovědec a psycholog
14. prosince – Stephen Cook, americký informatik
15. prosince – Jimmy Justice, anglický popový zpěvák
16. prosince – Barney McKenna, irský hudebník, hráč na banjo, mandolínu a melodeon († 5. dubna 2012)
25. prosince
Don Alias, americký jazzový perkusionista († 29. března 2006)
Bob James, americký zpěvák a hráč na klávesové nástroje
26. prosince
Eduard Kukan, slovenský politik († 10. února 2022)
Phil Spector, americký hudební producent
28. prosince
Jake Holmes, americký zpěvák a kytarista
Michael Hinz, německý herec († 6. listopadu 2008)
29. prosince – Konrad Fiałkowski, polský vědec a spisovatel
30. prosince – Felix Pappalardi, americký producent, skladatel, zpěvák a baskytarista († 17. dubna 1983)
Úmrtí
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Úmrtí v roce 1939
Česko
9. ledna
Josef V. Sterzinger, filolog a lexikograf (* 28. prosince 1866)
Johann Gerstner, houslista a hudební pedagog (* 17. srpna 1851)
12. ledna – Miloš Weingart, jazykovědec, slavista, byzantolog, literární historik a překladatel (* 21. listopadu 1890)
24. ledna – Ferry Seidl, filmový režisér a herec (* 1. října 1881)
28. ledna – František Serafínský Procházka, redaktor, básník a spisovatel (* 15. ledna 1861)
29. ledna
Josef Taschek, československý politik německé národnosti (* 31. července 1857)
Antonín Klír, konstruktér vodních staveb a profesor vodního stavitelství (* 14. prosince 1864)
5. února – Jan Václav Novák, hudební skladatel a klarinetista (* 30. března 1876)
10. února – Jozef Kállay, čs. ministr pro správu Slovenska (* 12. srpna 1881)
11. února – Jan Kvíčala, šachový mistr (* 1868)
12. února – František Mareš, archivář a spisovatel (* 28. prosince 1850)
16. února – Ferdinand Vach, hudební skladatel, dirigent a sbormistr (* 25. února 1860)
21. února – Václav Šturc, první předseda Komunistické strany Československa (* 21. srpna 1858)
12. března – Rudolf Kříženecký, architekt a profesor (* 28. října 1861)
16. března – Wilhelm Herlinger, československý politik německé národnosti (* 11. února 1873)
17. března – Štěpán Habarta, politik (* 26. prosince 1878)
18. března – Otakar Bas, právník a politik (* 21. března 1879)
20. března
Valeš Lísa, sběratel slováckých lidových písní (* 15. února 1867)
Emanuel Vencl, politik (* 28. dubna 1874)
23. března – T. E. Tisovský, spisovatel (* 19. ledna 1863)
29. března – Ferdinand Vaněk, malíř a vlastivědný pracovník (* 19. prosince 1849)
6. dubna – Václav Panýrek-Vaněk, poštovní úředník a spisovatel (* 6. ledna 1865)
7. dubna – Karel Špillar, malíř a grafik (* 21. listopadu 1871)
12. dubna
František Nachtikal, fyzik (* 1. prosince 1874)
Jan Vladimír Hráský, stavební inženýr, hydrolog a balneolog (* 24. dubna 1857)
16. dubna – Vilém Votruba, politik (* 25. února 1870)
17. dubna – Josef Králíček, kanovník Katedrální kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích (* 13. ledna 1870)
22. dubna – Karel Bulíř, lékař a popularizátor (* 7. srpna 1868)
27. dubna – Franz Kaufmann, politik německé národnosti (* 5. dubna 1876)
12. května – Jaroslav Budínský, politik (* 17. září 1865)
18. května – František Ulrich, starosta Hradce Králové, básník (* 6. února 1859)
22. května – Jiří Mahen, spisovatel (* 12. prosince 1882)
23. května – Theodor von Liebieg, liberecký podnikatel (* 15. června 1872)
11. června – František Pavel, kladenský starosta (* 19. ledna 1869)
16. června – Viktor Roman Moser, hudební skladatel a pedagog (* 7. února 1864)
19. června – Václav Johanis, ministr pro zásobování lidu (* 26. února 1872)
2. července – Otakar Mařák, operní pěvec (tenor) (* 5. ledna 1872)
14. července – Alfons Mucha, malíř a designér období secese (* 24. července 1860)
8. srpna – Josef Egem, pěvec, hudební skladatel a pedagog (* 18. listopadu 1874)
11. srpna – Karel Kotrba, sochař (* 17. ledna 1893)
4. září – Karel Hermann-Otavský, právník, rektor Univerzity Karlovy (* 2. května 1866)
8. září – Josef Wenig, malíř, jevištní a kostýmní výtvarník (* 12. února 1885)
17. září – Alois Roudnický, kněz a politik (* 20. ledna 1877)
19. září – Jindřich Veselý, loutkářský badatel a autor loutkových her (* 15. července 1885)
23. září – Jan Fleischmann, hokejista (* 6. července 1885)
26. září – Kamil Nagy, nejvyšší představitel Českobratrské církve evangelické (* 24. června 1873)
27. září – Václav Švambera, geograf a vysokoškolský pedagog (* 10. ledna 1866)
28. září – Antonín Žáček, novinář a překladatel (* 15. listopadu 1880)
6. října – Bohumil Vavroušek, fotograf lidové architektury (* 25. června 1875)
11. října – Hans Hartl, československý politik německé národnosti (* 17. května 1858)
20. října – Josef Omáčka, varhaník a hudební skladatel (* 30. března 1869)
28. října – Václav Sedláček, oběť střelby při protinacistických demonstracích 28. října 1939 (* 22. dubna 1917)
3. listopadu
Václav Draxl, politik (* 16. ledna 1874)
Jan Hanuš Máchal, slavista, literární historik a filolog (* 25. října 1855)
11. listopadu – Jan Opletal, student, zabit při protinacistické demonstraci (* 1. ledna 1915)
14. listopadu – Johann Schlenz, papežský prelát a konzistorní rada v Praze a v Litoměřicích (* 27. prosince 1867)
15. listopadu – Jozef Buday, československý politik slovenské národnosti (* 28. ledna 1877)
17. listopad
Josef Adamec, student popravený 17. listopadu 1939 (* 18. prosince 1909)
Josef Matoušek, historik a vysokoškolský pedagog (* 13. ledna 1906)
Bedřich Koula, studentský funkcionář popravený nacisty (* 1. března 1913)
Jaroslav Klíma, studentský funkcionář popravený nacisty (* 18. května 1913)
Jan Černý, studentský funkcionář popravený 17. listopadu 1939 (* 20. listopadu 1914)
Jan Weinert, studentský funkcionář popravený 17. listopadu 1939 (* 18. prosince 1914)
17. listopadu – Václav Šaffránek, vysokoškolský student a studentský funkcionář popravený nacisty (* 11. prosince 1920)
22. listopadu – Xaver Dvořák, kněz a básník (* 29. listopadu 1858)
26. listopadu
Bohumil Zahradník-Brodský, prozaik (* 21. srpna 1862)
Arne Novák, literární historik (* 2. března 1880)
28. listopadu – František Josef Andrlík, učitel, spisovatel knih pro mládež a překladatel (* 21. září 1852)
1. prosince – Emil Franke, dlouholetý ministr vlád Československé republiky (* 3. dubna 1881)
4. prosince – František Vejdovský, zoolog (* 24. října 1849)
14. prosince – Antonín Sládek, politik (* 11. prosince 1863)
16. prosince – Antonín Drašar, herec, režisér a divadelní ředitel (* 8. března 1880)
25. prosince – Ján Brežný, politik (* 27. března 1871)
31. prosince – Bohumil Matějů, duchovní a hudební skladatel (* 20. dubna 1888)
Svět
2. ledna – Roman Dmowski, polský politik a státník (* 1864)
3. ledna – František Jehlička, slovenský kněz a politik (* 14. ledna 1879)
8. ledna – Frank Stoker, irský tenista a ragbista (* 1867)
9. ledna – Johann Gerstner, český houslista a hudební pedagog (* 17. srpna 1851)
14. ledna – Valdemar Dánský, dánský princ (* 27. října 1858)
17. ledna – Zoltán Bálint, maďarský architekt (* 6. března 1871)
18. ledna – Ivan Mozžuchin, ruský filmový herec (* 8. října 1889)
22. ledna – Peder Østlund, norský rychlobruslař, mistr světa (* 7. května 1872)
23. ledna – Matthias Sindelar, rakouský fotbalista (* 10. února 1903)
24. ledna
Jerzy Wiktor Madeyski, předlitavský politik polského původu (* 1872)
Maximilian Bircher-Benner, švýcarský lékař a průkopník ve stravovacím výzkumu (* 1867)
Julius von Kennel, estonský přírodovědec (* 10. června 1854)
Manuel Penella, španělský hudební skladatel (* 31. července 1880)
27. ledna – Lewis Jones, velšský spisovatel a politický aktivista (* 28. prosince 1897)
28. ledna – William Butler Yeats, anglicky píšící irský básník, dramatik a esejista, nositel Nobelovy ceny (* 1865)
2. února – Vladimir Šuchov, ruský vědec, architekt a amatérský fotograf (* 1853)
4. února – Edward Sapir, americký jazykovědec a antropolog (* 1884)
7. února – Anselm Polanco, blahoslavený, španělský mučedník (* 16. dubna 1881)
10. února
Vladimir Antonov-Ovsejenko, sovětský bolševický vůdce a diplomat (* 21. března 1883)
Pius XI., papež (* 31. května 1857)
11. února – Franz Schmidt, rakouský violoncellista, klavírista, hudební skladatel a pedagog (* 22. prosince 1874)
18. února – Jakub Lorenc-Zalěski, lužickosrbský spisovatel (* 18. července 1874)
22. února
Alexandr Jegorov, sovětský armádní velitel a oběť Stalinských čistek (* 1883)
Antonio Machado, španělský básník (* 1875)
27. února – Naděžda Krupská, ruská revolucionářka, pedagožka, sovětská politička a manželka V. I. Lenina (* 1869)
2. března – Howard Carter, britský archeolog a egyptolog (* 1874)
4. března – Rudolf Samojlovič, ruský a sovětský polární badatel, geograf, geolog, profesor (* 1881)
6. března – Ferdinand von Lindemann, německý matematik (* 1852)
11. března – Albert Boehringer, německý chemik a podnikatel (* 11. srpna 1861)
13. března – Lucien Lévy-Bruhl, francouzský filozof (* 10. dubna 1857)
23. března – Ján Svetlík, slovenský vojenský pilot (* 12. června 1913)
1. dubna
Anton Semjonovič Makarenko, ukrajinský a sovětský spisovatel a pedagog, tvůrce systému kolektivní výchovy (* 1888)
Alojzy Kosiba, polský františkánský řeholník (* 29. června 1855)
4. dubna – František Horváth, slovenský houslista a primáš, šiřitel slovenských lidových písní (* 1855)
7. dubna – Mary Steen, dánská fotografka (* 28. října 1856)
12. dubna – B.M. Patton, prezident Mezinárodní hokejové federace (* 5. března 1876)
18. dubna – Hugo Charlemont, rakouský malíř (* 1850)
19. dubna – Sima Marković, srbský politik (* 8. listopadu 1888)
20. dubna – František Salvátor Rakousko-Toskánský, rakouský arcivévoda a generál (* 1874)
24. dubna – Louis Trousselier, francouzský cyklista (* 29. června 1881)
28. dubna – Leo Karel Habsbursko-Lotrinský, rakouský arcivévoda z těšínské linie (* 5. července 1893)
4. května – Ghazi I., irácký král (* 1912)
11. května – Jevgenij Karlovič Miller, ruský generál a jeden z vůdců bělogvardějců (* 1867)
19. května – Karl Radek, sovětský komunistický politik (* 31. října 1885)
21. května – Grigorij Sokolnikov, sovětský politik a diplomat (* 15. srpna 1888)
22. května – Ernst Toller, německý dramatik, básník a levicový aktivista (* 1. prosince 1893)
24. května – Aleksander Brückner, polský jazykovědec-slavista, filolog, lexikograf a historik literatury (* 1856)
27. května – Joseph Roth, rakouský spisovatel a novinář (* 1894)
29. května – Urszula Ledóchowska, polská šlechtična, řeholnice, učitelka a vychovatelka (* 1865)
4. června – Pavle Popović, srbský profesor filosofie a publicista (* 16. dubna 1868)
6. června – Raymond Orteig, americký hoteliér, vypisovatel Orteigovy ceny (* 1870)
16. června – Christoph Voll, německý grafik a sochař (* 27. července 1897)
17. června – Johann Franz, horský vůdce v Tatrách (* 1863)
22. června – Benjamin Tucker, americký anarchoindividualista, editor a vydavatel (* 1854)
29. června – Mehmed Spaho, bosenský politik, předseda první muslimské politické strany (* 13. března 1883)
4. července – Louis Wain, anglický malíř a kreslíř (* 1860)
8. července – Havelock Ellis, anglický sexuolog (* 2. února 1859)
15. července – Eugen Bleuler, švýcarský psychiatr, tvůrce termínu schizofrenie (* 1857)
18. července – Paul Schneider, německý evangelický pastor, mučedník nacistického režimu (* 29. srpna 1897)
21. července – Alexandr Jan z Thurn-Taxisu, šlechtic z české linie starobylého rodu Thurn-Taxisů (* 1. prosince 1851)
7. srpna – Thomas Andrew, novozélandský fotograf (* 1855)
9. srpna – Fritz Waerndorfer, rakouský průmyslník, mecenáš umění (* 1868)
11. srpna – Paul Epstein, německý matematik (* 24. července 1871)
12. srpna – Katarina Beskowová, švédská šachová mistryně (* 1867)
17. srpna – Wojciech Korfanty, vicepremiér Polské republiky (* 20. dubna 1873)
28. srpna – Eugène-Henri Gravelotte, francouzský šermíř, první moderní olympijský vítěz ve fleretu (* 1876)
1. září – Paul Nadar, francouzský portrétní fotograf (* 1856)
3. září – Edvard Westermarck, finský filosof, antropolog a sociolog (* 1862)
6. září – Arthur Rackham, anglický ilustrátor (* 1867)
9. září – Józef Czechowicz, polský básník (* 15. března 1903)
11. září – Konstantin Aleksejevič Korovin, ruský malíř (* 5. prosince 1861)
12. září – Fjodor Raskolnikov, sovětský bolševický velitel a diplomat (* 28. leden 1892)
13. září – Olav Duun, norský spisovatel (* 21. listopadu 1876)
18. září – Stanisław Ignacy Witkiewicz, polský dramatik, malíř, fotograf, autor antiutopických románů (* 1885)
23. září – Sigmund Freud, rakouský lékař, zakladatel psychoanalýzy (* 6. května 1856)
24. září
Danilo Alexandr Petrović-Njegoš, černohorský korunní princ (* 29. června 1871)
Carl Laemmle, průkopník americké filmové produkce a zakladatel Universal Studios (* 1867)
13. října – Ford Sterling, americký herec a režisér (* 3. listopadu 1883)
18. října – Emanuel Weidenhoffer, ministr financí Rakouska (* 28. ledna 1874)
23. října – Zane Grey, americký spisovatel westernů (* 31. ledna 1872)
28. října – Alice Brady, americká herečka (* 1892)
31. října
Otto Rank, rakouský psychoanalytik (* 1884)
Lev Nowakowski, polský kněz, mučedník, blahoslavený (* 28. června 1913)
16. listopadu – John Smulders, nizozemský katolický lékař (* 10. ledna 1872)
28. listopadu – James Naismith, kanadský vysokoškolský pedagog, zakladatel sportovní disciplíny basketbalu (* 1861)
29. listopadu
Philipp Scheidemann, německý politik a publicista (* 1865)
Marie Bádenská, poslední anhaltská vévodkyně (* 26. července 1865)
3. prosince – Luisa Sasko-Koburská, britská princezna (* 1848)
12. prosince – Douglas Fairbanks, americký herec, režisér, scenárista a producent (* 1883)
23. prosince – Anthony Fokker, nizozemský letecký konstruktér a výrobce letadel (* 6. dubna 1890)
29. prosince – Guy Ballard, zakladatel Hnutí Já jsem (* 28. července 1878)
Hlavy států
Belgie – Leopold III. (1934–1951)
Československo – Emil Hácha (1938–1939)
Protektorát Čechy a Morava – Emil Hácha (1939–1945)
Slovensko – Jozef Tiso (1939–1945)
Dánsko – Kristián X. (1912–1947)
Francie – Albert Lebrun (1932–1940)
Itálie – Viktor Emanuel III. (1900–1946)
Maďarsko – Miklós Horthy (1920–1944)
Německo – Adolf Hitler (1934–1945)
Nizozemsko – Vilemína Nizozemská (1890–1948)
Polsko – Ignacy Mościcki (1926–1939)
Portugalsko – Óscar Carmona (1926–1951)
Řecko – Jiří II. (1935–1947)
Sovětský svaz – Josif Vissarionovič Stalin (1922–1953)
Království Velké Británie – Jiří VI. (1936–1952)
Španělsko – Francisco Franco (1936–1975)
Švédsko – Gustav V. (1907–1950)
Japonsko – Hirohito (1926–1989)
USA – Franklin Delano Roosevelt (1933–1945)
Turecko – İsmet İnönü (1938–1950)
Papež – Pius XI. (1929–1939) / Pius XII. (1939–1958)
Související články
1939 v letectví
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1939:
Lidové noviny –
Národní listy –
Národní politika —
Moravská orlice –
Lumír — ročník 65 rok 1938–1939 (archiv ÚČL AV ČR)
20. století |
4225 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dynamic%20Host%20Configuration%20Protocol | Dynamic Host Configuration Protocol | DHCP () je v informatice název protokolu z rodiny TCP/IP nebo označení odpovídajícího DHCP serveru či klienta. Používá se pro automatickou konfiguraci počítačů připojených do počítačové sítě. DHCP server přiděluje počítačům pomocí DHCP protokolu zejména IP adresu, masku sítě, implicitní bránu (default gateway) a adresu DNS serveru. Protože je platnost přidělených údajů omezená, je na počítači spuštěn DHCP klient, který jejich platnost prodlužuje.
Charakteristika
DHCP protokol umožňuje prostřednictvím DHCP serveru nastavovat stanicím v počítačové síti sadu parametrů nutných pro komunikaci pomocí IP protokolu (tj. využívat rodinu protokolů TCP/IP). Umožňuje předávat i doplňující a uživatelsky definované parametry. Významným způsobem tak zjednodušuje a centralizuje správu počítačové sítě (například při přidávání nových stanic, hromadné změně parametrů nebo pro skrytí technických detailů před uživateli). DHCP servery mohou být sdruženy do skupin, aby bylo přidělování adres odolné vůči výpadkům. Pokud klient některým parametrům nerozumí, ignoruje je.
Typicky se pomocí DHCP nastavují tyto parametry:
IP adresa
maska sítě
implicitní brána ()
DNS server (seznam jedné nebo více IP adres DNS serverů)
a další údaje, např. servery pro NTP, WINS, …
Zpětná kompatibilita
Protokol DHCP nebyl se svým předchůdcem BOOTP zpětně kompatibilní, což je pro internetové protokoly a vydávání RFC velmi nezvyklé. Protokol DHCP přinesl pouze možnost „pronájmu IP adresy“. Vzhledem k modularitě BOOTP protokolu ale bylo možné tuto vlastnost implementovat i do tohoto předchůdce. V tehdejších počítačových sítích (unixové stanice, DOS s NCSA Telnetem, ve Windows klient Trumpet Winsock) byl protokol BOOTP běžně používán.
Zpětně nekompatibilní protokol prosadila firma Microsoft, která pro systémy Windows 95 a novější implementovala jako standardní součást pouze podporu protokolu DHCP. Pro správce tak bylo tehdy nutné společně s novou verzí stolního systému Windows nakoupit a provozovat též serverovou edici Windows NT, protože podpora DHCP byla do stávajících BOOTP serverů (typicky provozovaných na unixových systémech) implementována až se zpožděním.
Historie
Standard DHCP vznikl v říjnu 1993 v RFC 1531 jako nástupce protokolu BOOTP, se kterým není zpětně kompatibilní. Aktualizace z roku 1997 je aktuální definicí DHCP. Protokol přinesl možnost dynamického přidělování adres (tj. na žádost klienta server přidělí IP adresu, která nemusí být pokaždé stejná), které si stanice zapůjčuje na určitou dobu a v případě potřeby zapůjčení prodlužuje. Poslední navržený standard pro DHCP v sítích IPv6 (DHCPv6) je obsažen v RFC 3315.
V současnosti je DHCP hlavním protokolem pro automatické přidělování IP adres stanicím. Protokol BOOTP se již téměř nepoužívá (kromě míst, kde je hardwarově implementován – např. do BootROM v síťových kartách). Pro usnadnění přechodu z BOOTP na DHCP byly BOOTP i DHCP servery vybaveny schopností odpovídat na požadavky stanic oběma protokoly. Stejnou schopnost mají i někteří DHCP klienti. Avšak klient v Microsoft Windows podporuje pouze DHCP.
Princip činnosti
Klienti žádají server o IP adresu, ten u každého klienta eviduje půjčenou IP adresu a čas, do kdy ji klient smí používat (doba zapůjčení, ). Poté, co vyprší, smí server adresu přidělovat jiným klientům.
Klient komunikuje na UDP portu 68, server naslouchá na UDP portu 67. Po připojení do sítě klient vyšle broadcastem DHCPDISCOVER paket. Na ten odpoví DHCP server paketem DHCPOFFER s nabídkou IP adresy. Klient si z (teoreticky několika) nabídek vybere jednu IP adresu a o tu požádá paketem DHCPREQUEST. Server mu ji vzápětí potvrdí odpovědí DHCPACK. Jakmile klient obdrží DHCPACK, může už IP adresu a zbylá nastavení používat. Klient musí před uplynutím doby zapůjčení z DHCPACK obnovit svou IP adresu. Pokud lhůta uplyne aniž by dostal nové potvrzení, klient musí IP adresu přestat používat.
Protokol definuje roli i tzv. DHCP relay agenta. Používá se v situaci, kdy existují dvě nebo více sítí oddělené směrovačem a jen jedna síť obsahuje DHCP server. V takovém případě správce na směrovači zapne relay agenta a nastaví jej tak, aby všesměrové (broadcast) DHCP dotazy ze sítí bez DHCP serveru přeposílal DHCP serveru. Agent k přeposílanému dotazu přidá číslo sítě a masku sítě, na které klienta zaslechl, aby DHCP server poznal, ze kterého adresního rozsahu má klientovi adresu přiřadit.
Možnosti přidělení IP adresy
IP adresa může být stanici přidělena několika způsoby:
Ruční nastavení V tomto případě správce sítě nevyužívá DHCP serveru a konfiguraci jednotlivých stanic zapisuje jednotlivě přímo do konfigurace jednotlivých stanic.
Statická alokace DHCP server obsahuje seznam MAC adres a ke každé z nich jednu příslušnou IP adresu. Pokud je žádající stanice s MAC adresou nacházející se v seznamu, dostane vždy přidělenu stejnou pevně definovanou IP adresu.
Dynamická alokace Správce sítě na DHCP serveru vymezí rozsah adres, které budou přidělovány stanicím, které nejsou registrovány. Časové omezení pronájmu IP adresy dovoluje DHCP serveru již nepoužívané adresy přidělovat jiným stanicím. Registrace dříve pronajatých IP adres umožňuje DHCP serveru při příštím pronájmu přidělit stejnou IP adresu.
V IPv6 sítích je automatickému nastavení stanice věnována vyšší pozornost, aby byla konfigurace počítačové sítě ještě jednodušší.
Reference
Externí odkazy
RFC 2131 – Dynamic Host Configuration Protocol ()
RFC 2132 – DHCP Options and BOOTP Vendor Extensions ()
Dynamic Configuration of IPv4 Link-Local Addresses ()
RFC 3046, Recommended Operation for Switches Running Relay Agent and Option 82 jak v DHCP funguje volba 82 ()
RFC 3942 – Reclassifying Dynamic Host Configuration Protocol Version Four (DHCPv4) Options ()
RFC 4361 – Node-specific Client Identifiers for Dynamic Host Configuration Protocol Version Four (DHCPv4) ()
RFC 3315 – Dynamic Host Configuration Protocol for IPv6 (DHCPv6) ()
DHCP Protocol Messages – Popis DHCP na stránkách znalostní databáze firmy Microsoft ()
BusyBox – malý uDHCP klient a server pro vestavěné systémy
DHCP Monitoring in Flowmon 8.0 - Využití monitorování DHCP protokolu v praxi ()
Aplikační protokoly IP |
4233 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Nebesk%C3%A1%20sf%C3%A9ra | Nebeská sféra | Nebeská sféra nebo také světová sféra je v astronomii myšlená sféra, povrch koule v jejímž středu stojí pozorovatel (nacházející se na povrchu Země) dívající se na noční oblohu, na kterou se promítá poloha a pohyb všech viditelných těles vesmíru. Pro polosféru nad obzorem se též používal výraz nebeská klenba.
Téměř vše co se děje na noční obloze, je od pozorovatele stojícího na Zemi velice daleko. Až na drobné výjimky (viz paralaxa) nejsme schopni odhadnout, co je dál a co je blíž. Ani relativní svítivost objektů nepomůže. Zdá se pak, že hvězdy, komety, planety a další pozorovatelné úkazy nočního nebe nad námi visí všechny stejně daleko. Jakoby byly umístěny na kopuli, v jejímž středu stojíme a která nás obklopuje. Právě tato kopule je ztotožňována s nebeskou sférou.
Pro účely astronomie je nebeská sféra definována jako nekonečně vzdálená sférická plocha. Promítat na ní, znamená vidět na obloze objekty, či myšlené pomocné křivky a body a odměřovat jejich vzájemné polohy většinou ve stupních (sférické souřadnice).
Zdánlivý pohyb hvězd
Vzájemná poloha hvězd vůči sobě se při astronomických pozorováních téměř nemění (vlastní pohyb hvězd vůči sobě není pouhým okem pozorovatelný, proto se jim také říká stálice). Lze tedy předpokládat, že onu pevnou a nekonečně vzdálenou nebeskou sféru představují právě stálice. Při pozorování lze například říci, že pozorovaná planeta se nám promítla na nebeskou sféru do souhvězdí Lva apod.
Při pozorování se nebeská sféra zdánlivě neustále otáčí (přičemž vzájemné polohy stálic se zachovávají), což je způsobeno tím, že pozorovatel se nachází na povrchu Země, která se otáčí kolem své osy a přitom povrch Země mimoděk považuje za stálý a za základ svého systému souřadnic.
V důsledku tohoto pohybu nebeské sféry pozorujeme zdánlivý pohyb hvězd. Všechny hvězdy opisují na nebeské sféře kružnice, přičemž do výchozí pozice se dostanou po úplné otočce nebeské sféry, tedy po hvězdném dni dlouhém 23 hodin, 56 minut a 4,09 sekundy občanského času vycházejícího ze slunečního času. Sluneční den je delší než hvězdný, protože Země za tu dobu oběhla ještě kolem Slunce téměř 1° své roční dráhy, takže se slunce zdánlivě posunulo oproti hvězdnému pozadí po ekliptice také o téměř 1°. Aby se dostalo do stejné pozice vůči pozorovateli jako včera, musí se Země dotočit ještě o tento úhel, což trvá zbylé téměř 4 minuty. Hvězdný den dělíme na 24 hvězdných hodin, a ty postupně opět na 60 hvězdných minut a 60 hvězdných sekund, které jsou kratší než sluneční.
Nebeská sféra se otáčí kolem osy procházející tzv. nebeskými póly (severním a jižním). Nebeské póly představují průměty zemských pólů, tzn. na severním pólu bychom měli přímo nad sebou nebeský severní pól a podobně je tomu s jižním pólem.
Nebeský rovník a ekliptika
Promítnutím zemského rovníku na nebeskou sféru získáme tzv. nebeský (světový) rovník.
Při otáčení nebeské sféry se hvězdy pohybují po kružnicích. Hvězdy ležící na nebeském rovníku opisují kružnici s největším poloměrem. Čím menší je poloměr kružnice, kterou hvězda opisuje, tím blíže se hvězda nachází severnímu nebo jižnímu nebeskému pólu.
Nebeský rovník od sebe odděluje obě polokoule nebeské sféry (jde tedy o hlavní kružnici sféry).
Dráha Slunce po nebeské sféře se nazývá ekliptika. Slunce projde celou dráhu ekliptiky za jeden rok.
Rovina ekliptiky není shodná s rovinou nebeského rovníku. Obě roviny se na nebeské sféře protínají ve dvou bodech (tzv. body rovnodennosti), které se nazývají jarní a podzimní bod.
Hlavní kružnice kolmé k rovině nebeského rovníku se nazývají deklinačními kružnicemi. Rovnoběžkami se označují vedlejší kružnice rovnoběžné s rovinou nebeského rovníku. Deklinační kružnice procházející jarním a podzimním bodem je tzv. kolur rovnodennosti.
Dalšími pomocnými křivkami jsou často ekvivalenty zemských poledníků a rovnoběžek. Takové pomocné křivky vznikají nebo mohou vznikat průnikem nějaké roviny a nebeské sféry.
Zenit a nadir
Pozorovatel na povrchu Země nevidí celou nebeskou sféru, ale pouze její část. Bod nebeské sféry, který má pozorovatel přímo nad sebou, se nazývá zenit (nadhlavník). Bod, který má pozorovatel přímo pod sebou, tzn. na části nebeské sféry, kterou nemůže pozorovat, se nazývá nadir (podnožník).
Horizont je hlavní kružnice, jejímiž póly jsou zenit a nadir.
Hlavní kružnice kolmé k horizontu se označují jako vertikály (výškové kružnice), vedlejší kružnice rovnoběžné s horizontem pak označujeme jako almukantaráty.
Vertikála orientovaná směrem sever-jih se nazývá meridián. Vertikála orientovaná směrem východ-západ se označuje jako první vertikála.
Průsečíkem meridiánu a horizontu je severní bod a jižní bod. Průsečíkem první vertikály a horizontu je západní bod a východní bod.
Související články
Pozorování oblohy
Ekliptika
Obzorníkové souřadnice
Rovníkové souřadnice
Ekliptikální souřadnice
Galaktické souřadnice
Externí odkazy
Pozorování vesmíru
Nebeská mechanika
Sférická astronomie |
4244 | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADno | Víno | Víno je nápoj získaný úplným nebo částečným alkoholovým kvašením čerstvých rozdrcených nebo nerozdrcených vinných hroznů nebo hroznového moštu (definice Mezinárodní organizace pro révu a víno – OIV). Obsah alkoholu ve víně musí být vyšší než 8,5 objemových procent. S přihlédnutím ke klimatu, půdě, odrůdě a zvláštním kvalitativním vlastnostem a tradicím vztahujícím se k určitým vinicím může příslušná místní legislativa připustit snížení této hranice až na 4,5 objemových procent. V Evropské unii se víno smí vyrábět pouze z hroznů révy vinné (Vitis vinifera).
Slovo víno, stejně jako názvy vína v mnoha dalších jazycích, pochází z latinského názvu vína vinum. Vědecky se vínem a jeho výrobou (vinařstvím) a pěstováním vinné révy (vinohradnictvím) zabývá enologie.
Třídění vína
Víno se může dělit následujícími způsoby:
Základní dělení vín
Víno
V užším slova smyslu tiché víno – tedy víno neperlivé, nefortifikované (bez přídavku alkoholu v jakékoli formě), nearomatizované.
Likérové víno
Likérové víno (též fortifikované víno) je víno, do kterého byl přidán samostatně nebo ve směsi alkohol, který však dle předpisu EU musí pocházet z vína nebo hroznů (např. vínovice nebo matolinová pálenka). Likérové víno smí obsahovat 15 až 22 % objemových alkoholu. Do skupiny likérových vín patří např. vermuty.
Šumivé víno
Získává se prvotním nebo druhotným alkoholovým kvašením z čerstvých vinných hroznů, z hroznového moštu nebo z vína. Při otevření nádoby z něj musí unikat oxid uhličitý pocházející výhradně z kvašení a uzavřené nádobě při teplotě 20 °C vykazuje přetlak nejméně 3 bary, způsobený rozpuštěným oxidem uhličitým. Jakostní šumivé víno musí vykazovat přetlak alespoň 3,5 baru. Šumivé víno může být dosyceno oxidem uhličitým, tento údaj však musí být uveden na etiketě. Za určitých podmínek může být šumivé víno označeno jako sekt.
Perlivé víno
Perlivé víno vykazuje v uzavřené nádobě přetlak oxidu uhličitého 1 až 2,5 baru. V Itálii a často i jinde (i v Česku) se označuje výrazem Frizzante. Rovněž perlivé víno může být dosyceno oxidem uhličitým.
Částečně zkvašený hroznový mošt
Obsahuje nejméně 1 % obj. a méně než 3/5 celkového obsahu alkoholu. V Česku se částečně zkvašený hroznový mošt získaný z hroznů vypěstovaných výhradně v Moravské nebo České vinařské oblasti označuje tradičním výrazem burčák.
Dle barvy
Tento odstavec pojednává pouze o tichých vínech.
Tichá vína se na základě zbarvení dělí na bílá a červená. K nim přistupují odvozené barvy – víno růžové neboli rosé a víno oranžové.
Bílé víno
Základní surovinou pro výrobu bílého vína jsou hrozny tzv. bílých moštových odrůd révy vinné. Při jeho výrobě se rmut (rozdrcené bobule) ihned lisuje a získává se čistý mošt ke kvašení. Pevné zbytky po lisování se nazývají matoliny. Odrůdy označované jako červené (mají načervenalé bobule – např. Tramín červený) rovněž slouží k výrobě bílých vín. Bílé víno se však dá vyrobit i z modrých odrůd, pokud se zkvasí jen jejich mošt, který u většiny odrůd neobsahuje téměř žádná barviva. Bílé víno vyrobené z modrých hroznů bez nakvášení se může nazývat klaret.
Růžové víno (rosé)
Vyrábí se z hroznů modrých moštových odrůd jen s krátkým nakvášením nebo bez nakvášení, takže výsledné zbarvení je světle červené (růžové). Víno s chráněným zeměpisným označením a víno s chráněným označením původu se nesmí vyrábět smísením červeného a bílého vína.
Červené víno
Vyrábí se pouze z modrých hroznů (protože červené barvivo se nachází pouze v těchto odrůdách, a to ve slupkách bobulí). Při jeho výrobě se mošt nechá několik dní kvasit se rmutem (nakvášení). Slupky tak zůstávají v kontaktu s kvasící šťávou. Kvašení probíhá delší dobu a zpravidla za vyšší teploty než u bílého vína. V červeném vínu jsou tak ve vyšší míře třísloviny.
Oranžové víno
Oranžové víno je ve své podstatě bílé víno zrající na slupkách. Má se za to, že tato pradávná receptura je vůbec první způsob přípravy vína. Jde o vína vyráběná starobylými gruzínskými technologiemi (tzv. kachetinské technologie) z bílých odrůd tak, že víno zůstává po celou dobu na rmutu nebo technologiemi experimentálními, podobnými kachetinským.
Dle obsahu zbytkového cukru
Tiché víno
suché: nejvýše 4 g/l, nebo 9 g/l, pokud celková kyselost vyjádřená v gramech kyseliny vinné na litr je maximálně o 2 g/l nižší
polosuché: do 12 g/l, nebo do 18 g/l, pokud celková kyselost vyjádřená v gramech kyseliny vinné na litr je maximálně o 10 g/l nižší
polosladké: do 45 g/l
sladké: od 45 g/l výše
Šumivé víno
přírodně tvrdé (brut nature): do 3 g/l. Lze použít jen pro vína, kterým nebyl po druhotném kvašení dodán žádný cukr
zvláště tvrdé (extra brut): 0 – 6 g/l
tvrdé (brut): do 12 g/l
zvláště suché: (extra dry): 12 – 17 g/l
suché (sec): 17–32 g/l
polosuché (demi-sec): 32 – 50 g/l
sladké (doux): více než 50 g/l
Jakostní třídy dle českého zákona o vinohradnictví a vinařství
Jakostní třídy jsou definovány zákonem č. 321/2004 Sb. V České republice se používá tzv. germánský systém zatřiďování vín. Ten je založen na (ne vždy platném) předpokladu, že čím je sladší mošt (má vyšší cukernatost), z nějž se bude víno připravovat, tím vyšší kvality výsledného vína se dosáhne. Cukernatost se měří v tzv. stupních normovaného moštoměru (°NM). Jeden °NM odpovídá přibližně koncentraci 10 g cukru v 1 litru moštu.
Stolní víno
Víno bez dalšího označení (do roku 2011 stolní víno) se vyrábí z hroznů sklizených na území kteréhokoli státu EU, které dosáhly cukernatosti nejméně 11 stupňů normalizovaného moštoměru (°NM), nebo rmutu, moštu či vína získaných z hroznů odrůd moštových a odrůd registrovaných ve kterémkoli státě EU. Ke zpracování mohou být použity také hrozny neregistrovaných odrůd vysazených před 1. 9. 1995. Víno nesmí být označováno názvem odrůdy (pokud není zastoupení jedné odrůdy alespoň 85 %) ani názvem vinařské oblasti (pokud alespoň 85 % nepochází z jedné oblasti).
Zemské víno
Zemské víno musí být vyrobeno z hroznů révy vinné sklizených na území České republiky, které jsou vhodné pro výrobu jakostního vína stanovené oblasti nebo z odrůd, které jsou uvedeny v seznamu odrůd stanovených prováděcím právním předpisem. Cukernatost hroznů, z nichž je víno vyrobeno, musí být nejméně 14 °NM. Označuje se jako Moravské zemské víno nebo České zemské víno.
Jakostní víno
Jakostní víno se vyrábí z vinných hroznů, sklizených na vinici vhodné pro jakostní víno stanovené oblasti a v téže oblasti musí být víno i vyrobeno. Cukernatost hroznů musí být nejméně 15 °NM a výnos vinice nesmí překročit 14 t/ha. Hrozny či mošt pod 19°NM se mohou dosladit řepným cukrem. Jakostní víno bývá kromě základních údajů označeno názvem vinařské oblasti, ve které byly sklizeny hrozny pro jeho výrobu. Je vyráběno ve dvou druzích:
Odrůdové jakostní víno s určeným názvem odrůdy vína na obalu, ze které bylo vyrobeno a musí obsahovat nejméně 85 % vína vyrobeného z této odrůdy.
Známkové jakostní víno, které smí být vyráběno smísením odrůdových jakostních vín.
Jakostní víno s přívlastkem
Jakostní víno s přívlastkem musí být vyrobeno z hroznů sklizených v jedné vinařské podoblasti a v téže oblasti i vyrobeno. Výnos vinice nesmí překročit 14 t/ha. Na kvalitu vinice i kvalitu výsledného vína existují ještě další požadavky, na jejichž splnění dohlíží Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI), která jediná je oprávněna víno zatřídit.
Kabinet: vyrábí se z hroznů, které dosáhly cukernatosti nejméně 19 °NM.
Pozdní sběr: vyrábí se z hroznů, které dosáhly nejméně 21 °NM.
Výběr z hroznů: vyrábí se z hroznů, které dosáhly nejméně 24 °NM.
Výběr z bobulí: vyrábí se z hroznů, které dosáhly nejméně 27 °NM.
Výběr z cibéb: vyrábí se z hroznů, které dosáhly nejméně 32 °NM.
Ledové víno: vyrábí se z hroznů, které byly sklizeny při teplotách minus 7 °C a nižších, v průběhu sklizně a zpracování zůstaly zmrazeny a získaný mošt vykazoval nejméně 27 °NM.
Slámové víno: vyrábí se z hroznů, které byly před zpracováním skladovány na slámě či rákosu nebo byly zavěšeny ve větraném prostoru po dobu alespoň 3 měsíců a získaný mošt vykazoval nejméně 27 °NM. Vykazuje-li však mošt již po 2 měsících cukernatost nejméně 32 °NM, může se provést lisování.
Některé další tzv. tradiční výrazy užívané k označování vín
Botrytický sběr: jakostní víno s přívlastkem druhů výběr z hroznů nebo výběr z bobulí nebo výběr z cibéb, které bylo vyrobeno z hroznů, které byly aspoň z 30 % napadeny ušlechtilou plísní šedou Botrytis cinerea P.
Barrique: víno zrálo nejméně 6 měsíců v dubovém sudu o objemu 225 litrů, který nebyl používán pro výrobu vína déle než 36 měsíců
Sur lie nebo též zrálo na kvasnicích nebo školeno na kvasnicích anebo krášleno na kvasnicích: víno při výrobě bylo ponecháno na kvasnicích po dobu nejméně 6 měsíců.
Vína originální certifikace (VOC)
Jakost vína je zaručována tím, že jde o víno typické pro konkrétní lokalitu (musí být stejná nebo menší než vinařská podoblast) a její podmínky a prošlo hodnocením kolegia hodnotitelů z řad členů příslušného sdružení. Povolení označovat vína jako VOC získávají od Ministerstva zemědělství vinařské spolky, které pro to musí splnit několik podmínek. Ministerstvo zemědělství také činnost těchto spolků dozoruje. Víno VOC je typickým představitelem původu hroznů, místa svého vzniku a vinařské tradice, často se specifickými pěstitelskými a vinařskými pravidly a má jedinečný vzhled, aroma i chuť. V naprosté většině je odrůdové, přičemž přípustné odrůdy stanoví sdružení.
Vína VOC musí odpovídat alespoň jakostním požadavkům pro jakostní víno, jejich zatřídění ale neprovádí příslušný státní dozorový orgán, Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ale zatřiďují je jednotlivé spolky prostřednictvím degustátorů nominovaných spolkem za splnění určitých podmínek. Víno odpovídající charakteristice VOC může být označené VOC, víno jakostní, případně přívlastkové, nebo zemské víno, nebo dokonce i jen víno, neboť je na volbě vinaře, zda požádá o zatřídění vína odpovídajícího požadavkům na víno VOC spolek VOC nebo Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, případně zda jej zatřídit nenechá.
Sdružení VOC je v současnosti (2020) v ČR třináct, a to tato (jsou uvedena podle data vzniku):
Znojmo (2009)
Mikulov (2011)
Modré Hory (2011)
Pálava (2012)
Blatnice (Cech blatnických vinařů) (2013)
Valtice (2015)
Mělník (2015)
Slovácko (2016)
Hustopečsko (2016)
Kraví Hora (2017)
Bzenec (2017)
Mutěnice (2018)
Vinice Velké Pavlovice (2019)
V roce 2018 vyprodukovali vinaři všech VOC spolků 410 tisíc litrů vína VOC, což na celkové české produkci o objemu 68 milionů litrů představuje podíl 0,6 %.
Společný systém ochrany označování jakostních vín v Evropské unii
Společný systém ochrany v EU je definován Nařízením Rady ES č. 510/2006. Dovozovat, že sousloví označení původu zprostředkovává informaci o místě pěstování révy vinné nebo místě výroby vína je pravda jen zčásti. Označení původu jako kód nese informací mnohem více, k jejich popisu často nestačí dvě, tři i čtyři desítky stran textu. Systémově mohou označení původu vzniknou Bez žádosti, tedy z vůle státu, Na žádost, tedy na přání žadatele a se souhlasem státu, a Na truc, tedy na přání autora a bez souhlasu státu.
Jak lze zjistit z evropského registru eAmbrosia, jen pro víno takových označení původu má například Francie 437, Itálie 524 a Španělsko 142, v jejich případě vždy Na žádost. Nespornou výhodou této registrace je ochrana těchto označení původu v evropském i mezinárodním měřítku. O právní ochraně označení původu podrobněji v Ochrana označení původu.
Z českých označení původu jsou v registru zapsané všechny vinařské oblasti i podoblasti coby označení původu Bez žádosti, jedno z celkových třinácti označení původu Na žádost pro vína VOC, a dvě označení původu Na truc, i když jich v Česku existuje víc. Neregistrovaná označení původu nepožívají tuzemské, evropské ani mezinárodní právní ochrany.
Označování vína s ohledem na dodržení postupů šetrných k přírodě a tradicím
Biovíno (víno z ekologické produkce)
V Evropské unii se jako biovíno smějí označovat taková vína, která byla vyrobena v souladu s nařízením Rady o ekologické produkci a označování ekologických produktů. Jde o vína, u kterých byly při pěstování révy použity takové postupy, které zachovávají nebo zvyšují obsah organických látek v půdě, zvyšují stabilitu půdy a její biologickou rozmanitost. Hnojiva a pomocné půdní látky se mohou používat jen za předpokladu, že byly schváleny pro použití v ekologické produkci. Minerální dusíkatá hnojiva se nepoužívají. Biologická aktivita půdy se udržuje a zvyšuje např. používáním chlévské mrvy či kompostovaných organických materiálů. Prevence škod způsobených škůdci, chorobami a plevely je založena především na ochraně přirozenými nepřáteli, a vhodné volbě odrůd (např. tzv PIWI odrůdy – odrůdy odolné vůči plísním). Také výroba vína z hroznů podléhá omezením. Zvláštní prováděcí nařízení Evropské komise určuje, jaké postupy se při výrobě biovína smějí používat a které postupy, jinak v moderním vinařství přípustné, se u biovín používat nesmějí. Mimo jiné je v biovínech omezeno přípustné množství oxidu siřičitého (SO2), který je nutný ke konzervaci vína.
Víno z integrované produkce
Integrovaná produkce je mezistupněm mezi běžnou produkcí a ekologickou produkcí. Omezení se týkají spíše pěstování révy na vinici než výroby vína. Používají se postupy šetrné k životnímu prostředí, ale limity pro používání hnojiv a prostředků na ochranu před škůdci nejsou tak přísné, jako v ekologické produkci; vinohradník takové prostředky nepoužívá plošně, ale jen je-li jich nezbytně třeba a v nezbytné míře.
Autentické víno
Jako autentická vína se v České republice označují vína vyrobená v souladu s Chartou autentistů – spolku naturálních vinařů. Autentisté se řídí zásadami ekologické produkce (viz odst. Biovíno), ale navíc dbají na dodržování tradičních postupů jak ve vinohradě, tak ve sklepě. Dávají také přednost tradičně v Česku pěstovaným odrůdám. Meziřadí vinic musí být trvale ozeleněno, vinice se nesmějí uměle zavlažovat a hrozny se musí sklízet ručně. Do moštu se nesmějí dodávat kvasinky – víno musí kvasit spontánně. Mnohé postupy moderního vinařství jsou vyloučeny (např. zahušťování moštu reverzní osmózou). Autentická vína se mohou plnit pouze do skleněných lahví uzavřených korkovou nebo skleněnou zátkou. Nesmějí se prodávat jako sudová a nesmějí se dodávat do super- a hypermarketů.
Biodynamické víno
Tzv. biodynamické vinařství postupuje podle zásad biodynamického zemědělství. Používá v podstatě starobylé postupy, které byly obvyklé před nástupem umělých hnojiv a postřiků, tedy zhruba do 19. století. Biodynamičtí vinaři se řídí tzv. biodynamickým kalendářem, který spoléhá na přírodní síly a také používají postupy, pro které neexistuje racionální zdůvodnění. Některé práce dělají jen v určitých fázích měsíce a podobně.
Přírodní víno
Dřívější označení pro vína přívlastková vznikající bez cukření.
Mešní víno, košer víno
Takto smí být víno označeno jen pokud byl vydán písemný souhlas příslušné církve nebo náboženské společnosti s jeho uváděním do oběhu. Církev nebo Židovská obec si určují podmínky, za kterých může být víno vyráběno (omezení nebo vyloučení některých zásahů při výrobě, dohled náboženského zmocněnce).
Odalkoholizované víno a nízkoalkoholické víno
Odalkoholizované víno, odalkoholizované šumivé víno nebo odalkoholizované perlivé víno je nápoj z vína, u něhož obsah alkoholu byl destilací nebo jinou technologií snížen na 0,5 % objemových nebo méně. Při výrobě je možné přidat hroznový mošt, zahuštěný hroznový mošt nebo cukr v takovém množství, aby obsah zbytkového cukru v konečném produktu byl nejvýše 75 g/l. Dále je dovoleno přidávat oxid uhličitý a přírodní aromatické látky a přírodně identické aromatické látky.
Odrůdy
Réva vinná (Vitis vinifera) vytváří značné množství odrůd a kultivarů, které vznikly jak náhodným křížením, tak cíleným pěstěním. Počet odrůd na světě se odhaduje na několik tisíc. Jen malá část z nich se však používá k výrobě vína. Mezi nejběžnější odrůdy pěstované na území Česka patří:
Bílé odrůdy
Aurelius
Floriánka
Chardonnay
Irsai Oliver
Muškát moravský
Müller Thurgau
Neuburské
Pálava
Rulandské bílé
Rulandské šedé
Ryzlink rýnský
Ryzlink vlašský
Sauvignon
Sylvánské zelené
Tramín bílý
Tramín červený
Veltlínské červené rané
Veltlínské zelené
Modré odrůdy
Alibernet
André
Cabernet Moravia
Cabernet Sauvignon
Dornfelder
Frankovka
Merlot
Modrý Portugal
Rulandské modré
Svatovavřinecké
Zweigeltrebe
Ovocná vína
Víno je možné rovněž vyrábět z dalších druhů ovoce, případně bylin. V těchto případech je název doplněn přívlastkem, např. ovocné víno; známé je jablečné víno (cider) (hovorově jablečňák, jabčák); nebo švestkové víno, které je k mání v asijských restauracích a obchodech. Slovo víno bez dalšího vždy primárně odkazuje na víno z hroznů révy vinné.
Odkazy
Reference
Literatura
ANGEROVÁ, Jindřiška; SŮRA Jaroslav. ABC - víno, lihoviny. 2., upr. vyd. Praha: ALE, 1991. .
DÖRR, Hans-Georg; RÖDER, Karl; John, Frank. Co nevíte o víně: 133 odpovědí pro milovníky vín. 1. vyd. Praha: Ikar, 2000. .
EDWARDS, Michael. Červené víno: průvodce pro znalce. 1. vyd. Praha: Slovart, 2001. .
KOLEČKO, Jiří. Doušek vína: malý průvodce velkým vinařským světem. 1. vyd. Praha: Fortuna Libri, 2014. .
MARKOV, Petr. O víně, aneb, lepší je vínečko nežli voda. Praha: Lidové nakladatelství, 1985.
OBŮRKOVÁ, Eva. Kam za vínem na Moravě a v Čechách. 2. vyd. Brno: CPress, 2017. .
SPENCE, Godfrey. Bílé víno: průvodce pro znalce. 1. vyd. Praha: Slovart, 2002. .
STEVENSON, Tom. Světová encyklopedie vín: unikátní průvodce víny celého světa. 3. vyd. Praha: Balios, 2001. .
ŠAMÁNEK, Milan; URBANOVÁ, Zuzana. Víno na zdraví. 1. vyd. Praha: Agentura Lucie, 2010. .
ŠEVČÍK, Libor. Víno a jídlo: hledání pravdy o víně. 1. vyd. Praha: Grada, 2001. .
ŠEVČÍK, Libor; DVOŘÁK, Ivo. Sommelierství: umění podávat víno: hledání pravdy o víně. 1. vyd. Praha: Grada, 2002. .
Související články
Burčák
Dezertní víno
Enologie
Francouzský paradox
Koštýř
Servírování vín
Sommelier
Vínovice (SSJČ):
Koňak, Brandy
(na Moravě) vinná pálenka: Matolinovice (Terkelice, Grappa aj. názvy)
Vliv vína na zdraví
Výroba vína
Degustace vína
Externí odkazy
Encyklopedie znalce vín
Databáze českých, moravských a slovenských vín
Historie vína v Itálii – zdroj ČTK, článek Prima ZOOM
Réva vinná a víno: situační a výhledové zprávy
Alkoholické nápoje
Fermentované nápoje
Ovocné nápoje |
4254 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Spiritu%C3%A1l%20kvintet | Spirituál kvintet | Spirituál kvintet byla jedna z prvních českých folkových skupin, byla založena v roce 1960.
Během své existence skupina vystoupila na pódiu spolu s americkým folkovým zpěvákem a politickým aktivistou Pete Seegerem. Dne 17. listopadu 1990 hrála při setkání prezidentů Václava Havla s Georgem Bushem na Václavském náměstí u příležitosti prvního výročí Sametové revoluce. Oba prezidenti pak se skupinou zazpívali píseň „Jednou budem dál“ – „We Shall Overcome!“ Skupina hrála také pro prezidenta Billa Clintona a první dámu Spojených států amerických při jejich návštěvě v Česku.
Svou činnost skupina ukončila posledním koncertem 13. října 2021 v pražské Lucerně.
Historie
Skupina byla založena na podzim roku 1960 čtyřmi členy Vysokoškolského uměleckého souboru. Bylo to mužské kvarteto, vedle iniciátora Ivo Macha (bas) byli u jeho zrodu Miroslav Keller (tenor), Miloslav Kastelovič (baryton) z Dolného Kubína a Jiří Tichota, kapelník. Původní název souboru byl „Spirituál kvartet“.
První koncert se konal v roce 1962 na Mezinárodním jazzovém festivalu v Karlových Varech. Brzy byla do skupiny přijata na krátkou dobu Věra Nerušilová, ta byla nahrazena Růženou Helebrantovou, zvanou Odetta. Skupina začala používat v názvu „kvintet“ a tak to už zůstalo, i když měla různý počet členů (krátce až devět). Sami se někdy z žertu označovali za „největší kvintet na světě“. Skupina měla pravidelné pořady v Divadle Na zábradlí.
V roce 1964 vystupoval Spirituál kvintet jako předkapela Pete Seegera při jeho slavném vystoupení v Praze. V roce 1967 odešli Mach a Keller na dlouhodobý služební pobyt do zahraničí. O rok později, v srpnu, emigrovala do Švýcarska i Růžena Helebrantová. Zbylé torzo experimentovalo s náhradníky, až v roce 1969 vznikla sestava s Karlem Zichem a Jarkou Hadrabovou. Sestavu dále tvořili Oldřich Ortinský, Dušan Vančura, Jan Thorovský a kapelník Jiří Tichota. Miloslav Kastelovič se vrátil na Slovensko a s působením ve skupině skončil.
Během čtyřleté existence této sestavy vystupoval Spirituál kvintet na přehlídkách folkové a country hudby (Porta), usadil se na nové scéně divadélka Atelier ve Spálené ulici v Praze (sídlo pozdějšího Divadla „Y“) a natočil své první desky. Další přestavbu skupiny způsobil odchod Karla Zicha v roce 1974. Spirituál začal po odmlce vystupovat s trampskou skupinou Toronto, pozdějšími Brontosaury s bratry Janem a Františkem Nedvědy a Zdenkou Toskovou (později Tichotovou), kteří se zároveň stali členy Spirituál kvintetu. Asi po roce odešla Jarka Hadrabová a byla nahrazena Evou Lifkovou.
V roce 1980 se Eva Lifková provdala do Francie a místo ní přišla Irena Budweiserová. Krátce ve skupině působila také Lenka Slabá. V roce 1987 odešel Jan Nedvěd.
Skupina vystoupila 23. listopadu 1989 na balkoně Melantrichu při revolučních událostech v Praze. O rok později na Václavském náměstí si se skupinou zazpívali hned dva prezidenti: Václav Havel a George Bush starší. Pro dalšího amerického prezidenta, Billa Clintona, hrála skupina v Redutě v lednu 1994. V té době už byl členem skupiny opět Karel Zich. František Nedvěd následoval bratra po natočení alba Rajská zahrada v roce 1992.
V roce 2000 odešel Oldřich Ortinský, který byl vystřídán Jirkou Cerhou, kapelníkem C&K Vocalu. Oldřich Ortinský zemřel 3. května 2006.
Dne 13. července 2004 zemřel Karel Zich, hned na to v září 2004 byla skupina doplněna zpěvákem a kytaristou Jiřím Holoubkem, který byl také členem skupiny Reliéf.
K počátku roku 2011 ukončila spolupráci se skupinou Irena Budweiserová. Její post nahradila zpěvačka kapely Marw Veronika Součková. Na jaře roku 2012 začal se skupinou spolupracovat zpěvák a basista Pavel Peroutka.
V dubnu roku 2019 kapela oznámila, že v roce 2020, ve kterém skupina slaví 60 let od svého vzniku, odehraje deset závěrečných vystoupení a svou aktivní činnost ukončí. První z nich se uskutečnil 1. března 2020, avšak v důsledku vyhlášení nouzového stavu stačila odehrát pouze dva.
Dne 16. dubna 2020 náhle zemřel kontrabasista Dušan Vančura.
V důsledku pandemie nemoci covid-19 byla série posledních koncertů několikrát odložena a uskutečnila se na přelomu září a října 2021. Poslední koncert skupina odehrála 13. října 2021 ve velkém sále Paláce Lucerna, přičemž část koncertu v přímém přenosu vysílala stanice Český rozhlas Dvojka. Krátce po posledním koncertě v říjnu 2021 zemřel Jiří Cerha.
Složení skupiny
Jiří Tichota, šestistrunná kytara, loutna, umělecký vedoucí (1960–2021)
Ivo Mach, bas (1960–1967)
Miroslav Keller („Bubo“), tenor (1960–1967)
Miloslav Kastelovič, baryton (1960–1969)
Věra Nerušilová, alt (krátce, po 1962)
Růžena Helebrantová („Odetta“), zpěv (1963–1968)
Karel Zich, tenor, dvanáctistrunná kytara (1969–1974; 1993–2004)
Jarka Hadrabová, zpěv (1969–1975)
Oldřich Ortinský, bas, perkuse, flétna (1969–2000)
Dušan Vančura, zpěv, kontrabas (1969–2020)
Jan Thorovský, zpěv (1966–1973)
Jan Nedvěd, baryton, šestistrunná kytara (1974–1987)
František Nedvěd, tenor, dvanáctistrunná kytara (1974–1992)
Zdenka Tichotová-Tosková, zpěv, perkuse (1974–2021)
Eva Lifková, zpěv, perkuse (1975–1982)
Irena Budweiserová, zpěv (1982–1987, 1989–2010)
Lenka Slabá, zpěv, perkuse (1987–1989)
Jiří Cerha, zpěv, perkuse (2000–2021)
Jiří Holoubek, zpěv, dvanáctistrunná kytara (2004–2021)
Veronika Součková, zpěv (2011–2021)
Pavel Peroutka, zpěv, kontrabas (2012–2021)
Časový přehled
Diskografie
LP, MC, CD
Písničky z roku raz dva, Supraphon 1973, reedice 2003
Spirituály a balady, Supraphon 1978, reedice 1995, 2007
Saužení lásky, Supraphon 1981, reedice 1996, 2007
20 let, Supraphon 1984, reedice 1993
Šlapej dál, Panton 1985, reedice 1994
Every Time I Feel the Spirit, Panton 1986
Šibeničky, Panton 1988, reedice 2003
Za svou pravdou stát, Panton 1990
Hallelu!, Panton 1991, reedice 2007
Rajská zahrada, Panton 1992, reedice 2001
Antologie 1960–1995, Sony/Bonton 1994, reedice 2003
Hanba nám!, Monitor 1994
Na káře, Pupava 1997
Vánoční koncert, Monitor-EMI 1998, reedice 2005
Křídla holubic, Pupava 2002
Karel Zich a Spirituál kvintet, Sony Music 2004
Křížem krážem, Sony BMG 2005
45 let archiv, Sony BMG 2006
Zatím dobrý, Universal Music 2009
1960–2010 – Sto nejkrásnějších písní (+1) – Supraphon, CD (podtitul: Jubilejní edice k padesáti letům činnosti), 2010
Čerstvý vítr, Universal Music 2012
55 let (Hudbou propojený svět), 2015 – 10CD+DVD
EP, SP
Spiritual quintet Prague
EP Spirituál kvartet, Supraphon 1963
EP Spirituál kvintet, Traditional jazz studio, Supraphon 1967
EP Spirituál kvintet, Supraphon 1971
SP Chci Sluncem Být (A Little Faith In Freedom) / Za Svou Pravdou Stát (Which Side Are You On), Supraphon 1983
EP Čtwero pjsnj, Panton 1986, reedice 2007
Účast na deskách
Dostavník
Písně amerického západu, 1969
20 let Porty
Porta 1
Porta 2
Country fontána 97
Folkové balady
F & C Hity
20 folkových písní 1
20 folkových písní 2
Reference
Literatura
Články v časopisech
Sekundární literatura
Související články
František Novotný (textař)
Externí odkazy
České folkové skupiny
Hudební skupiny 1960–1969
Hudební skupiny 1970–1979
Hudební skupiny 1980–1989
Hudební skupiny 1990–1999
Hudební skupiny 2000–2009
Hudební skupiny 2010–2019
Hudební skupiny 2020–2029
Hudební skupiny založené v roce 1960
Hudební skupiny z Prahy
Nositelé Stříbrné medaile předsedy Senátu
Hudební skupiny zaniklé v roce 2021 |
4272 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dunaj | Dunaj | Dunaj (, , , slovensky Dunaj) je po Volze druhá nejdelší řeka Evropy (30. nejdelší na světě), která protéká územím celkem 10 zemí (Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko, Bulharsko, Rumunsko, Moldavsko a Ukrajina), přičemž nezřídka tvoří jejich státní hranici. Délka toku činí 2811 km (s nejdelší zdrojnicí Breg 2857 km). Povodí má rozlohu 801 463 km² (téměř 8 % plochy Evropy).
Dunaj má mezi světovými řekami několik prvenství: leží na něm nejvíce hlavních měst (4: Vídeň, Bratislava, Budapešť a Bělehrad), protéká nejvíce státy (10) a také na jeho povodí je nejvíce států (20 včetně Kosova).
Název a náboženský význam
Jméno Dunaj a jeho obdoby v dalších jazycích jako latinské Danubius, německé Donau nebo anglické Danube lze vyložit z praindoevropského *dehanu- „řeka“, stejně jako v případě jmen jako je Don, Dněpr a Dněstr. Tento slovní kořen lze také spojit s jmény bohyň jako je hinduistická Dánu, irská Danu a velšská Dôn a se jmény řeckých mytických postav: Danaos, Danaovny a Danaé. Je možné že *dehanu- specificky odkazovalo na hypotetickou říční bohyni v praindoevropském náboženství.
Název řeky má mnoho podob v různých jazycích (, bavorsky Doana, , , , , a , srbsky Dunav, , , a Дунай, a Danube, latinsky Danubius, albánsky Danubi nebo dříve i Tuna). Dunaj byl označován také jako Tonach, později také Donaw. Starým jménem (zejména) dolního Dunaje bylo latinské Hister, Ister, pocházející z řeckého Ἴστρος (Ístros).
Řekům byl Dunaj znám jako Istros (Ιστρος) a byl považován za jednoho z Potamoi, říčních bohů, synů Ókeana a Tethydy a bratrů Ókeanid, bohyň pramenů. V Hésiodově Theogonii jsou zmiňovány jeho „krásné vody“ a Ailiános Klaudios je označen za krále řek své země. Podle Arriána musel Alexandr Makedonský obětovat za přechod Dunaje Diovi, Héraklovi a Istru. Římané boha stejně jako řeku označovali jménem Danubius či Danuvius a zpodobnili ho například na sloupu Trajána a Marka Aurelia. Jeho jméno se také objevuje na několika oltářích, někdy společně se jmény božstev řek Sávy a Drávy, znám je také Danubiův chrám v Aquincu, dnešní Budapešti. V Augusta Vindelicum, dnešním Augsburgu, byl nalezen oltář kde byl uctíván společně s Jupiterem Optimem Maximem, ochráncem severní hranice, měl snad tedy také válečnou funkci či chránil hranici.
Průběh toku
Zdrojnice Dunaje pramení ve Schwarzwaldu na jihozápadě Německa a vzniklý veletok ústí mohutnou deltou do Černého moře. Dunaj protéká geologicky a geomorfologicky velmi pestrým a složitým územím, mezi Českým masivem a Alpami, Karpatskou kotlinou, Valašskou nížinou a několika velkými průlomy.
Pramen
Už staří Římané znali řeku, která z velké části tvořila severní hranici jejich impéria, pod latinským názvem Danubius. Podle legendy vyslal římský vojevůdce své vojáky hledat pramen řeky. Ti narazili na úpatí Schwarzwaldu v místech, kde dnes leží město Donaueschingen, na silný minerální pramen, který zde sice do řeky vyvěrá, ale není jejím počátkem. Vojákům se nechtělo prodírat se černými lesy ke skutečnému prameni a označili toto místo za pramen Dunaje. Toto pojetí se vžilo a i dnes nese řeka své jméno až od města Donaueschingen, kde je dokonce zřídlo obezděné jako její symbolický pramen. Ve skutečnosti na území města vzniká Dunaj především soutokem říček Breg a Brigach, v nadmořské výšce 672 m. Delší zdrojnicí je Breg, ale vodnější je Brigach. Pramen Bregu je sice v mapách označen jen jako Bregquelle („pramen Bregu“), ale informační tabulky v okolí ho nazývají Donauquelle („pramen Dunaje“), aby zvýšily turistickou přitažlivost místa. Pramen se nachází pouhých 100 m od hlavního evropského rozvodí mezi Dunajem a Rýnem, v nadmořské výšce 1078 m. Je třikrát blíže Severnímu moři a čtyřikrát blíže Středozemnímu moři než Černému moři, do nějž jeho vody odtékají.
Propadání
Nedaleko za soutokem Brigachu a Bregu prochází Dunaj jižní částí krasového pohoří Švábská Alba, nazývaného také Švábský Jura. V oblasti mezi obcí Immendingen a městem Fridingen dochází k tzv. propadání Dunaje (Donauversinkung). Značná část vod Dunaje zde prosakuje do podzemních jeskynních systémů a vyvěrá asi 12 km jižněji u města Aach jako Radolfzeller Aach. Tato řeka pak ústí do Bodamského jezera na Rýnu. Povodí nejhořejšího Dunaje nad touto oblastí tak vlastně patří současně do úmoří Severního i Černého moře.
Horní tok
Na horním toku je Dunaj náhorní řekou postupně rostoucí ve veletok. Teče zhruba po hranici mezi hercynikem (Jihozápadoněmecká stupňovina, Český masiv) na severu a alpinikem (Alpenvorland) na jihu. Pravý břeh je nižší a Dunaj z této strany přijímá větší přítoky: Iller, Lech, Isar a zejména Inn, který je v místě soutoku srovnatelně mohutný jako Dunaj samotný. Díky nim získává Dunaj průtokové charakteristiky (vodní režim) alpských řek, přestože jí sám není. Na území Rakouska se Dunaj zařezává do jižního okraje Českého masivu a protéká malebnými kaňony, z nichž největší je Wachau. Zprava se vlévají Traun, Enže, Ybbs, zleva Aist. Pod Kremží vstupuje Dunaj do Tullnské kotliny, přijímá zleva Kamp a zprava Traisen; Vídeňskou (či Korneuburskou) branou se pak prolamuje do Panonie.
Šířka koryta nad Ulmem dosahuje 20 až 100 m a níže roste na 350 m ve Vídni. Rychlost toku se pohybuje od 1 do 2,8 m/s. Místy je koryto obehnáno napřimovacími a protipovodňovými hrázemi.
Střední tok
Střední tok začíná nad Vídní a končí soutěskou Železná vrata. Řeka zde protéká Panonskou pánví neboli Karpatskou kotlinou. Říční údolí je široké 5 až 20 km a často zaplavované. Koryto je členité, rozvětvené a rychlost toku se pohybuje od 0,3 do 1,1 m/s. Výjimkou jsou místa, kde Dunaj překonává příčná horská pásma a jeho tok se zužuje (až na 150 m, údolí na 0,6 až 1,5 km), prohlubuje (na 15 až 20 m) a zrychluje (na 2,2 až 4,7 m/s). V důsledku regulačních prací bylo hlavní koryto mnohde napřímeno a kolem dunajské nivy s mnoha rameny, meandry a lužními lesy byly postaveny ochranné hráze.
Pod Vídní protéká Dunaj Vídeňskou pánví (jižně od Moravského pole), kde je jeho zachovalý přirozený tok chráněn v národním parku Donau-Auen. Ihned poté, co přijme svůj dosud největší levý přítok, Moravu, vstupuje do Devínské brány, jíž překonává jižní okraj Malých Karpat. Zde se rozkládá slovenská metropole Bratislava. Za ní se otevírá Malá uherská nížina (na slovenské straně Podunajská nížina), kde Dunaj tvoří hranici mezi Slovenskem a Maďarskem a rozlévá se do rozsáhlé ploché vnitrozemské delty, tvořené vedle hlavního toku rameny Malý Dunaj na severu a Mošonský Dunaj na jihu. Tyto obtékají velké říční ostrovy Žitný a Szigetköz. Do Mošonského Dunaje se zprava vlévají Litava a Rába. Delta končí v Komárně opětovným sjednocením dunajských ramen, obohacených zleva o přítok Váhu.
Po přijetí Hronu a Ipľu (oba zleva) vstupuje Dunaj do další velké soutěsky, na přechodu Maďarského středohoří. Místo je známo jako Dunajské ohbí, neboť Dunaj zde svůj dosud zhruba východní směr ostře mění na směr jižní. Následně protéká Budapeští, vytváří velký ostrov Csepel a pokračuje přímo na jih po západním okraji Velké uherské nížiny, až 20 km širokou nivou s mnoha mrtvými rameny. V tomto úseku nepřijímá žádné významné přítoky (kromě Sió zprava) a vlivem suchého stepního klimatu vodu spíše ztrácí. V Srbsku poblíž Iloku pak opět mění směr na východ a obtéká východním směrem pohoří Fruška Gora. Zde na dně Karpatské kotliny se do něj teprve vlévá několik velkých řek: Dráva (z Alp a Chorvatska), Tisa (přítok s největším povodím), srbská Morava a přímo v Bělehradě vůbec největší dunajský přítok, řeka Sáva.
Na středním toku Dunaje se po obou jeho březích nacházejí dlouhé sypané hráze, které byly zbudovány jako obrana před rozsáhlými povodněmi, které v 19. a ještě na počátku 20. století způsobovaly v některých zemích rozsáhlé škody.
Na hranici Srbska a Rumunska vede Dunaj největším ze svých průlomových údolí, Železnými vraty. Jeho původně rychlý a peřejnatý tok je zde od 70. let vzedmut a zastaven stejnojmennou přehradou. Hloubka toku v nejužším místě, Velké Kazanské soutěsce, už před regulací přesahovala 50 metrů.
Dolní tok
Po opuštění Železných vrat Dunaj teče jako nížinná řeka Dolnodunajskou rovinou. Zaplavované údolí je široké 7 až 20 km a řeka se v něm rozvětvuje na mnohá ramena a průtoky. Šířka toku místy dosahuje 1 až 2 km, hloubka je průměrně 5 až 7 m a rychlost toku 0,5 až 1 m/s. Na skoro 500 km dlouhé hranici mezi Rumunskem a Bulharskem překlenují Dunaj pouze dva mosty, jiné spojení je možné jen trajektem. Přítoky dolního toku jsou oproti Dunaji řádově menší, přesto nejsou bezvýznamné: zleva Jiu, Olt, Argeș, Siret, Prut, zprava Iskar, Osam, Jantra. Běžně se zde vyskytují limanová ústí. Asi 50 km před černomořským pobřežím Dunaj ještě uhýbá k severu, a u Galați, posledního velkoměsta na toku, se teprve obrací definitivně na východ k moři. Na hranici Rumunska a Ukrajiny, před městem Tulcea, začíná jeho deltové ústí.
Delta
V deltě o rozloze 3500 km² se Dunaj dělí na tři hlavní ramena: od severu Kilijské (pohraniční a nejmohutnější), Sulinské (nejpřímější) a Svatojiřské. Naprostá většina delty leží v Rumunsku a je přírodní lokalitou světového významu, chráněnou UNESCO. Do Černého moře se Dunaj vlévá jako jeho největší přítok.
Přítoky
Dunaj přijímá více než 300 přítoků, z nichž na 34 je možná vodní doprava. Nejvýznamnější zachycuje tabulka.
Vodní režim
Řeka má složitý vodní režim, ve kterém jsou výrazné tři fáze. Na jaře je nejvyšší vodní stav, v létě a na podzim dochází k nárazovým povodním a na konci podzimu a v zimě je vodní stav nejnižší. Hladina začíná stoupat v únoru až dubnu a na horním a středním toku se udržuje vysoká do května zatímco na dolním až do června. Celý vzestup hladiny se skládá ze dvou vln. První je způsobena táním sněhu v rovinách a druhá smíšená dešti a táním sněhu na horách. Nerovnoměrnost tání sněhu a srážek v různých částech povodí způsobují prudké kolísání hladiny. Když povodňové vlny z hlavních přítoků (Dráva, Tisa, Sáva) přijdou ve stejný čas, vytvoří se na Dunaji mohutná vlna, která může způsobit povodně. Ve druhé polovině léta hladina klesá, což je však přerušováno náhlými vzestupy při deštích. V říjnu a v listopadu deště způsobují podzimní povodně. V případě, že je teplá zima, může setrvat vysoký vodní stav a vzestupy hladiny mohou být způsobeny také ledovými zátarasy, což může vést až k vylití řeky z břehů a zatopení pobřežní roviny. Když je zima studená, tak má řeka nejnižší vodní stav.
Roční amplituda kolísání úrovně hladiny činí u Reni v deltě 4,5 až 5,5 m a v Budapešti 6 až 8 m. Průměrný roční průtok činí v Řezně 420 m³/s, ve Vídni 1900 m³/s a v ústí 6430 m³/s. Průměrně tak odvede za rok 203 km³ vody. Nejvyšší průtok na dolním toku je 20 000 m³/s a nejmenší 1800 m³/s. Do moře odnáší přibližně 120 Mt nánosů a rozpuštěných minerálních látek za rok. Zamrzá pouze v přiměřeně chladných zimách a to přibližně na 1,5 měsíce.
Využití
Doprava
Dunaj už odedávna hrál důležitou roli v dopravě mezi střední a jihovýchodní Evropou. Je jednou z nejvýznamnější vodních cest na kontinentě, ačkoliv intenzitu jeho využití snižuje relativně nízké soustředění průmyslové výroby na jeho březích (v porovnání se západoevropskými toky). Splavný je od Ulmu, resp. od Řezna pro větší lodě. Od Brăily jej mohou využívat i námořní lodě. V deltě je vodní doprava vedena Sulinským ramenem.
Dunajská vodní cesta je prostřednictvím kanálu Rýn–Mohan–Dunaj propojena se zbytkem Německa, západní Evropou a Severním i Středozemním mořem. Zvažované splavné propojení Dunaje přes české území s povodím Odry a Labe, tzv. kanál Dunaj–Odra–Labe, bylo v roce 2022 definitivně zavrženo. V Rumunsku lze zkrátit cestu do Černého moře plavbou průplavem do přístavu Konstanca.
V nákladní dopravě převažují rudné i nerudné suroviny a také šrot. Dále to jsou cement, uhlí, ropa a její produkty. V posledních letech stoupá i přeprava kontejnerů. Na řece se nachází více než 100 přístavů. Největší jsou Reni, Izmajil, Budapešť, Linec, Bělehrad. Po březích Dunaje vede známá cyklistická trasa Dunajská cyklostezka, součást Eurovelo 6.
Energetika
Největší vodní elektrárna na řece je Železná vrata – Džerdap I, která byla vybudována v soutěsce Železná vrata na hranicích Rumunska a Srbska. Je třetí nejvýkonnější elektrárnou v Evropě. Pod ní se nachází druhá nejvýkonnější elektrárna na Dunaji, Železná vrata – Džerdap II. Další velká (Gabčíkovo) vznikla na Slovensku. V Rakousku bylo vybudováno několik vodních elektráren. V současné době není ve stavbě žádné vodní dílo, které by dunajský veletok přehradilo, od některých projektů bylo po roce 1990 upuštěno, například od elektrárny v Nagymarosi v Maďarsku.
Z přítoků jsou nejvíce využívány Váh, Dráva, Tisa, Iskar, Argeș, na kterých se nacházejí jak jednotlivé přehrady, tak i složité kaskády.
Ostatní
Voda z řeky se využívá na zavlažování suchých oblastí zvláště v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a Srbsku. Také se využívá na zásobování měst a průmyslových center vodou. Důležité je taky rekreační využití.
Průměrný výlov ryb představuje 550 až 650 tisíc tun, z čehož převážná část připadá na dolní tok. V deltě roste na ploše 3000 km² skřípinec jezerní, který se využívá na výrobu celulózy.
Státy, kterými Dunaj protéká
Dunaj protéká nebo zasahuje na území 10 států:
(země Bádensko-Württembersko, Bavorsko)
(země Horní Rakousko, Dolní Rakousko, Vídeň)
(Bratislavský, Trnavský, Nitranský kraj)
(župy Győr-Moson-Sopron, Komárom-Esztergom, Pest, Fejér, Tolna, Baranya, Bács-Kiskun)
(Osijecko-baranjská, Vukovarsko-sremská župa)
(autonomní oblast Vojvodina, obvod hl. m. Bělehradu, okresy Podunavlje, Braničevo, Bor)
(župy Caraș-Severin, Mehedinți, Dolj, Olt, Teleorman, Giurgiu, Călărași, Ialomița, Constanța, Brăila, Galați, Tulcea)
(Vidinská, Montanská, Vracká, Plevenská, Velikotarnovská, Rusenská, Silisterská oblast)
(okres Cahul)
(Oděská oblast – historické území Budžak)
Čtyři z nich mají přístup jen k jednomu břehu řeky – jsou to Chorvatsko, Bulharsko, Moldavsko a Ukrajina. Pro pět států (Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Moldavsko) plní Dunaj jistou náhradu za chybějící přístup k moři. 37 % délky toku (1 070,9 km) tvoří zároveň státní hranice Německo/Rakousko, Rakousko/Slovensko, Slovensko/Maďarsko, Chorvatsko/Srbsko, Srbsko/Rumunsko, Rumunsko/Bulharsko, Rumunsko/Moldavsko a Rumunsko/Ukrajina.
Významná města
Donaueschingen, Tuttlingen, Ulm, Donauwörth, Ingolstadt, Řezno, Straubing, Deggendorf, Pasov
Linec, Mauthausen, Grein, Ybbs, Melk, Dürnstein, Krems, Tulln, Korneuburg, Vídeň, Hainburg
Bratislava, Komárno, Štúrovo
Győr, Ostřihom, Vác, Budapešť, Dunaújváros, Paks, Kalocsa, Baja, Moháč
Vukovar, Ilok
Bezdan, Apatin, Bačka Palanka, Novi Sad, Bělehrad, Pančevo, Smederevo, Donji Milanovac, Kladovo
Moldova Veche, Orșova, Drobeta-Turnu Severin, Calafat, Corabia, Giurgiu, Călărași, Brăila, Galați, Tulcea, Sulina
Vidin, Lom, Kozloduj, Svištov, Ruse, Tutrakan, Silistra
Giurgiulești
Reni, Izmajil
Povodí
Velikostí povodí přes 800 tisíc km² je Dunaj v Evropě na druhém místě za Volhou. Jeho povodí zasahuje na území 20 států (včetně Kosova), což je téměř polovina všech států Evropy a nejvíce států na povodí jediné řeky na světě. Kromě zemí, jimiž Dunaj přímo protéká, jsou to ještě Švýcarsko, Česko, Polsko, Itálie, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Albánie, Kosovo a Severní Makedonie, byť v některých případech se jedná o nepatrné zásahy.
Kompletně v povodí Dunaje se nachází Maďarsko, z drtivé většiny také Rakousko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko a Srbsko. Dále většina Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, značná část Bulharska, Moldavska, Kosova a Česka (povodí Moravy a okrajové části Šumavy) a nezanedbatelná část Německa, Ukrajiny a Černé Hory. Pro Itálii, Polsko a Švýcarsko a Albánii jde jen o nepatrnou část území, u Severní Makedonie jde prakticky jen o odchylku státní hranice od přesné rozvodnice.
Politické postavení a územní spory
Z geopolitického hlediska patří povodí Dunaje k dosti nestabilním oblastem, kde se jen během 20. století několikrát výrazně proměnily státní hranice. Současný rekordní počet států na toku a povodí Dunaje je důsledkem ústupu či rozpadu několika větších státních celků – v 19. století Osmanská říše, 1918 Rakousko-Uhersko, po roce 1990 Jugoslávie, Sovětský svaz a Československo. Komplikovaná etnická skladba dunajského povodí měla a má na tyto procesy významný vliv.
Během první světové války i druhé světové války měl Dunaj strategický význam. Státy, které měly na svém území část jeho toku, provozovaly válečná loďstva, prostřednictvím nichž mohly ostřelovat území druhých států. To byl případ i československé lodi Prezident Masaryk. Z Dunaje byl také bombardován Bělehrad na začátku první světové války.
Roku 2015 byl na malém sporném území při dunajské říční hranici (mezi Srbskem a Chorvatskem) vyhlášen soukromý ministát Liberland. Část středního toku Dunaje, kudy prochází hranice mezi Chorvatskem a Srbskem, je předmětem pohraničního sporu mezi oběma zeměmi, který trvá od roku 1991. Některé říční ostrovy si nárokuje Chorvatsko a Srbsko, o jiné nemá žádná země zájem vůbec. Do roku 1914 se v soutěsce Železná vrata nacházela exkláva tureckého území, ostrov Ada Kale, který byl později připojen k Rumunsku a později v roce 1970 zcela zaplaven.
Právní režim
Dunaj je mezinárodní řeka a pravidla jejího používání stanoví mezinárodní dohody. Celkem nastaly tři etapy regulace problémů s používáním řeky. Nejprve to bylo období dvoustranných dohod (1774–1856), poté období mnohostranných dohod s účastí nedunajských vlád (1856–1945) a nakonec demokratický status řeky po druhé světové válce.
Důležitý význam měla smlouva z Küçük Kaynarca mezi Ruskem a Tureckem z roku 1774, na základě níž dosáhlo Rusko práva plavby po dolním toku Dunaje. Na základě dalších dohod z let 1812, 1826 a 1829 získalo Rusko plnou kontrolu nad všemi třemi základními rameny dunajské delty a nad plavbou po dolním toku řeky. Anglo-rakouská a rusko-rakouská dohoda o Dunaji z let 1838 a 1840 navrhla princip svobodné dopravy po řece.
Etapa regulace systémem mnohostranných dohod začala po Krymské válce. Na základě Pařížské smlouvy (1856) byla založena Evropská dunajská komise, která se skládala z Rakouska, Ruska a řady nedunajských zemí (Francie, Velká Británie, Prusko, Sardínie, Turecko). Prakticky se tato dohoda stala prostředkem nadvlády nedunajských zemí nad řekou a existovala do 1. světové války. Komise měla svou vlajku, administrativu, flotilu, policii, soud a mohla zakázat podunajským státům stavbu přístavních a hydrotechnických zařízení. Po skončení 1. světové války byla ujednána v srpnu 1920 dohoda v Paříži za účasti převážně nedunajských zemí. Poté byly 23. července 1921 přijaty konvence a závěrečný protokol o režimu plavby. Pro tok řeky od ústí do Ulmem byla znovu ustanovena Evropská dunajská komise (Francie, Velká Británie, Itálie, Rumunsko). Pro tok mezi Brăilou a Ulmem a síť říčních cest, jež byly stanoveny mezinárodními byla ustavena Mezinárodní dunajská komise s účastí dunajských (Německo, Rakousko, Maďarsko, Československo, Jugoslávie, Rumunsko) i nedunajských (Velká Británie, Itálie, Francie) zemí. Tyto komise měly široké pravomoce, které nebyly vždy v souladu podunajských zemí. Mezinárodní dunajskou komisi opustilo v roce 1936 Německo a po zabrání Německem také Rakousko (1938) a Československo (1938–39).
Po druhé světové válce se otázka Dunaje projednávala na postupimské konferenci, na shromáždění ministrů zahraničních věcí a na Pařížské konferenci v roce 1946. Nový status plavby byl vypracován na Bělehradské konferenci v roce 1948 za účasti podunajských (Sovětský svaz, Rumunsko, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Jugoslávie) i nepodunajských (USA, Velká Británie, Francie) zemí. Rakousko mělo poradní hlas. Nová konvence o plavbě byla podepsána 18. srpna 1948 a vstoupila v platnost 11. května 1949. Nedunajské země ji odmítly podepsat. Byla založena nová Dunajská komise, která se skládala ze zástupců podunajských zemí.
Fotogalerie
Odkazy
Poznámky
Reference
Související články
Delta Dunaje
Vodní koridor Dunaj–Odra–Labe
Kanál Dunaj – Černé moře
Propadání Dunaje
Průplav Rýn–Mohan–Dunaj
Externí odkazy
Seznam vodních elektráren na Dunaji
Mezinárodní řeky v Evropě
Přítoky Černého moře
Německo-rakouská státní hranice
Řeky v Bratislavském kraji
Řeky v Nitranském kraji
Řeky v Trnavském kraji
Győr-Moson-Sopron
Komárom-Esztergom
Pest
Tolna
Bács-Kiskun
Geografie Osijecko-baranjské župy
Geografie Vukovarsko-sremské župy
Geografie Carașe-Severinu
Geografie Mehedinți
Geografie Dolje
Geografie Oltu
Geografie Teleormanu
Geografie Giurgiu (župa)
Geografie Călărași (župa)
Călărași
Geografie Ialomițy
Geografie Constanțy (župa)
Geografie Brăily (župa)
Geografie Galați (župa)
Geografie Tulceje (župa)
Tulcea
Vidinská oblast
Montanská oblast
Vracká oblast
Plevenská oblast
Velikotarnovská oblast
Rusenská oblast
Silisterská oblast
Vodní cesty třídy VII
Vodní cesty třídy VIc
Vodní cesty třídy VIb
Podunajsko
Geografie Vojvodiny
Řeky v Rakousku
Řeky v Bavorsku
Řeky v Bulharsku
Řeky v Chorvatsku
Řeky v Německu
Řeky v Maďarsku
Řeky v Moldavsku
Řeky v Rumunsku
Řeky v Srbsku
Řeky na Slovensku
Řeky na Ukrajině
Řeky v Oděské oblasti
Řeky v Bádensku-Württembersku
Řeky v Horních Rakousích
Řeky v Dolních Rakousích
Řeky ve Vídni
Banát
Hraniční řeky
Vodstvo tvořící maďarsko-slovenskou státní hranici
Vodstvo tvořící rumunsko-ukrajinskou státní hranici
Vodstvo tvořící rumunsko-srbskou státní hranici
Geografie jihovýchodní Evropy
Geografie východní Evropy
Geografie střední Evropy |
4281 | https://cs.wikipedia.org/wiki/C%2B%2B | C++ | C++ je multiparadigmatický programovací jazyk, který vyvinul Bjarne Stroustrup a další v Bellových laboratořích AT&T rozšířením jazyka C. C++ podporuje několik programovacích stylů (paradigmat) jako je procedurální programování, objektově orientované programování a generické programování, není tedy jazykem čistě objektovým. V současné době patří C++ mezi nejrozšířenější programovací jazyky.
Historie
Název C++
Starší verze jazyka, společně označované jako „“ (česky C s třídami), byly používány od roku 1980. Jméno C++ vymyslel Rick Mascitti v létě 1983. Toto jméno zdůrazňuje evoluční povahu změn oproti jazyku C; „++“ je operátor inkrementace v C. Kratší jméno „C+“ je syntaktická chyba a bylo též použito jako jméno jiného nesouvisejícího jazyka.
Standardy C++
Přestože byl jazyk vyvíjen již od počátku 80. let, první oficiální norma C++ byla přijata v roce 1998, další v roce 2003 (INCITS/ISO/IEC 14882-2003). V roce 2006 a 2007 byly přijaty některé aktualizace. Standard označovaný jako C++11, značně rozšířil C++ a byl přijat organizací ISO v září 2011 jako ISO/IEC 14882:2011. Současný standard je C++20 (ISO/IEC 14882:2020).
Kompatibilita s jazykem C
Jazyk C je až na několik jasně definovaných výjimek podmnožinou C++. Jak uvádí Bjarne Stroustrup, všechny programy uvedené ve slavné učebnici jazyka C The C Programming Language od Briana W. Kernighana a Dennise M. Ritchieho jsou zároveň programy v C++.
První překladače C++ byly preprocesory, které překládaly z C++ do čistého C. Považovat jazyk C++ za pouhé rozšíření jazyka C by ale bylo chybou, protože není s jazykem C zcela kompatibilní. Některé programy v jazyce C nelze překládat překladači pro C++.
Vlastnosti jazyka a rozdíly oproti jazyku C
Primitivní typy
C++ obsahuje 18 primitivních datových typů.
Celá čísla:
Čísla s plovoucí desetinnou čárkou:
Znaky:
Logická hodnota:
Objekty
Koncepce objektů jazyka C++ byla převzata z jazyka Simula 67. Objekty (třídy) jsou pojaty jako přirozené rozšíření datových struktur jazyka C o možnost vkládání členských funkcí. C++ umožňuje řídit viditelnost složek objektů pro ostatní části programu.
Modifikátory viditelnosti
Dědičnost
V C++ existuje na rozdíl od jiných jazyků vícenásobná dědičnost, tj. třída C může dědit od třídy A i B. Pro případ, že by třídy B a C dědily od A a třída D dědila od B i C je nutno u tříd B a C použít virtuální dědění. Kromě virtuální dědičnosti má ještě C++ tři druhy klasické dědičnosti:
public (veřejná), modifikátory oprávnění zděděných metod a atributů se nezmění
protected (chráněná), veřejné a chráněné složky základní třídy budou v odvozené třídě chráněné
private (soukromá), veřejné a chráněné složky základní třídy budou v odvozené třídě soukromé
Polymorfismus
C++ umožňuje překrývat metody v základních třídách metodami z rozšířených tříd. Tento mechanismus se jmenuje polymorfismus. Pro využití polymorfismu je nutné v základní třídě u polymorfické metody uvést klíčové slovo virtual. Polymorfismus je podobný přetěžování, ale u přetěžování probíhá rozhodování o tom, která metoda se bude volat, při překladu, u polymorfismu až za běhu.
RTTI
resp. je způsob, jakým se v C++ získávají informace o typu objektu za běhu programu. RTTI se skládá z dvou hlavních částí, operátoru informací o typu typeid a operátoru přetypování dynamic_cast<>.
Přetypování
Na rozdíl od jiných jazyků obsahuje C++ čtyři metody přetypování.
Statické přetypování – static_cast<typ>(výraz) – slouží k přetypování primitivních typů nebo rychlému přetypování objektů. Vzhledem k tomu, že při přetypování neprobíhají kontroly, je doporučeno takto přetypovat pouze objekty, u kterých je již při kompilaci známo, že je lze přetypovat na cílový typ.
Dynamické přetypování – dynamic_cast<typ>(výraz) – slouží k přetypování ukazatelů nebo referencí na objekty. Při přetypování dochází ke kontrolám, v případě chyby při přetypování ukazatelů je vrácena hodnota NULL, v případě chyby při přetypování referencí je vyhozena výjimka std::bad_cast.
Obecné přetypování – reinterpret_cast<typ>(výraz) – slouží k přetypování nesouvisejících dat. Například pole znaků je takto možné přetypovat na strukturu se stejným počtem znaků.
Konstantní přetypování – const_cast<typ>(výraz) – umožňuje přidávat a odebírat modifikátory const a volatile.
C++ také podporuje přetypování (typ)výraz převzaté z jazyka C.
Šablony
Šablony rozšiřují znovupoužitelnost kódu, neboť umožňují napsat kód se zcela obecným (neurčeným) datovým typem. Jiné jazyky mohou dosáhnout stejné funkcionality použitím kořene objektové hierarchie nebo genericitou.
Přetěžování funkcí a operátorů
Jazyk C++ umožňuje deklarovat více funkcí se stejným názvem. Kompilátor určí správné volání podle počtu a typu argumentů. Tato technika se nazývá přetěžování funkcí. Velmi silnou vlastností jazyka je i možnost přetěžovat standardní operátory (například '+' nebo '=') a tak přirozeně využívat tyto operátory pro nově vytvářené třídy a tvorbu abstraktních datových typů.
Standardní knihovna
Standard jazyka C++ z roku 1998 se skládá ze dvou částí: popisu jazyka a standardní knihovny. Standardní knihovna jazyka C++ obsahuje mírně modifikovanou verzi standardní knihovny jazyka C a Standard Template Library (STL).
Standard Template Library
STL obsahuje velké množství užitečných datových struktur a algoritmů, jako například vektory (dynamické pole), spojové seznamy, iterátory, zobecněné ukazatele, (multi)mapy, (multi)sety. Všechny tyto struktury mají konzistentní rozhraní. S použitím šablon je pak možné programovat generické algoritmy schopné pracovat s kterýmkoliv kontejnerem nebo sekvencí definovanou iterátory.
Používání standardní knihovny – například používání std::vector nebo std::string místo polí ve stylu jazyka C – může vést k bezpečnějšímu a lépe škálovatelnému softwaru.
STL byla původně vytvořena a používána firmou Hewlett-Packard a později také Silicon Graphics. Standard se na ni neodkazuje jako na „STL“, ale jen jako na část standardní knihovny, přesto mnoho lidí stále používá tento pojem na odlišení od ostatních částí knihovny.
Většina překladačů poskytuje implementaci standardu C++ včetně STL. Existují také implementace standardu nezávislé na kompilátoru (např. STLPort). Jiné projekty také vytvářejí různé zákaznické implementace knihovny jazyka a STL s různými cíli návrhu.
Příklady
„Hello, World!“
Následující jednoduchá aplikace vypíše „Hello, world!“ na standardní výstup.
#include <iostream> // zpřístupní komponenty hlavičkového souboru iostream (in-stream a out-stream)
int main(int argc, char *argv[]) { // hlavní funkce programu
std::cout << "Hello, world!" << std::endl; // vypsání „Hello, world!“ na standardní výstup
return 0; // konec programu, return označuje ukončení funkce a navrácení hodnoty, v tomto případě úspěch (nula)
}
Parametry programu
Tato aplikace vypíše všechny argumenty programu zadané při spuštění
#include <iostream>
int main(int argc, char *argv[]) {
for(int i = 0; i < argc; i++) {
std::cout << i + 1 << ": " << argv[i] << std::endl; // argv obsahuje cestu k souboru spuštěného programu a jeho parametry spuštění
}
return 0;
}
Polymorfismus
Pro zkrácení kódu je uvedena deklarace a definice tříd najednou. Správně by deklarace měla být v hlavičkovém souboru, definice v souboru s kódem. Navíc je doporučeno, aby každá třída byla v samostatném souboru.
#include <iostream>
#include <string>
class A {
public:
virtual std::string ahoj() { // je virtual
return "Ahoj z A\n";
}
std::string cau() { // není virtual
return "Cau z A\n";
}
};
class B : public A {
public:
virtual std::string ahoj() { // virtual zde není nutné, ale je doporučené
return "Ahoj z B\n";
}
std::string cau() {
return "Cau z B\n";
}
};
int main(int argc, char *argv[]) {
A a;
std::cout << a.ahoj(); // „Ahoj z A“
std::cout << a.cau(); // „Čau z A“
B b;
std::cout << b.ahoj(); // „Ahoj z B“
std::cout << b.cau(); // „Čau z B“, viz řádek 44
A *aPtr = &b;
std::cout << aPtr->ahoj(); // „Ahoj z B“, zavolá se metoda z B
std::cout << aPtr->cau(); // „Čau z A“, zavolá se metoda z A, protože kvůli chybějícímu virtual není metoda překrytá, viz řádek 40
B *bPtr = dynamic_cast<B*>(aPtr); // přetypování aPtr na B*
if (bPtr != nullptr) { // pokud se povedlo přetypovat
std::cout << bPtr->ahoj(); // „Ahoj z B“
std::cout << bPtr->cau(); // „Čau z B“, zavolá se metoda z B, protože bPtr je typu B*
} else {
std::cout << "aPtr není typu B*" << std::endl; // vypsání chybové hlášky
}
return 0;
}
Algoritmy
Ve standardní knihovně jsou k dispozici algoritmy pro práci s datovými strukturami. Na příkladu je pomocí standardních algoritmů vygenerována a vypsána Fibonacciho posloupnost.
#include <algorithm>
#include <iostream>
#include <vector>
/**
* Třída vygeneruje při volání přetíženého operátoru volání funkce (funktoru)
* následující číslo z Fibonacciho poslouposti
*/
class Generator {
private:
int i; // předposlední číslo F. posloupnosti
int j; // poslední číslo F. posloupnosti
int krok; // počet vygenerovaných čísel F. poslopnosti
public:
Generator() : i(0), j(1), krok(0) { // jeden ze způsobů inicializace složek třídy v C++
}
int operator () () {
int vratit = 0; // pro 0. krok
if (krok == 1) { // pro 1. krok
vratit = 1;
} else if (krok > 1) { // pro ostatní kroky
vratit = i + j; // výpočet další hodnoty
i = j; // dvoukroková příprava na výpočet následující hodnoty
j = vratit;
}
krok++;
return vratit;
}
};
/**
* Funkce vypíše předané číslo na standardní výstup a odřádkuje.
*/
void vypisovac(int i) {
std::cout << i << std::endl;
}
int main(int argc, char *argv[]) {
Generator f; // instance generátoru Fibonacciho posloupnosti
std::vector<int> vektor(20); // vytvoření vektoru s kapacitou 20
std::generate(vektor.begin(), vektor.end(), f); // vygenerování hodnot do vektoru, generátor je zde funktor
std::for_each(vektor.begin(), vektor.end(), &vypisovac); // vypsání posloupnosti pomocí algoritmu for_each a funkce vypisovac
return EXIT_SUCCESS; // vrácení nuly (úspěch)
}
Varianty
Rozšířeními jazyka C++ jsou C++/CLI a C++/CX od Microsoftu a Objective-C++ od Applu.
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
Související články
Knihovny
GTK+
Qt
Ultimate++
wxWidgets
Software pro vývoj
Anjuta
C++Builder
Clang
Code::Blocks
Dev-C++
Eclipse
GCC
KDevelop
Microsoft Visual Studio
NetBeans
Turbo C++
Externí odkazy
stroustrup.com – domovská stránka Bjarne Stroustrupa; mimo jiné uvádí historii C++, odpovědi na často kladené otázky a podrobný glosář. Jde o základní zdroj informací a odkazů věnovaných C++.
builder.cz, sekce C, C++
vsb.cz, český tutoriál programování v C++
cplusplus.com – referenční příručka
Thinking in C++ – dvoudílná učebnice od Bruce Eckela, volně ke stažení. První díl vyšel knižně i v českém jazyce.
Programovací jazyky
Multiparadigmatické jazyky
Objektově orientované programovací jazyky |
4290 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Zl%C3%ADnsk%C3%BD%20kraj | Zlínský kraj | Zlínský kraj je vyšší územní samosprávný celek, jeden ze 14 krajů České republiky. Vznikl v roce 2000 a jeho sídelním městem je Zlín. Nachází se ve východní až jihovýchodní části České republiky a zároveň i Moravy, jako jediný ze všech krajů Česka leží výhradně na území Moravy. Kraj tvoří území čtyř okresů o rozloze 3963 km², jedná se o okresy Kroměříž, Uherské Hradiště, Vsetín a Zlín. Na jihozápadě sousedí s Jihomoravským krajem, na severozápadě s Olomouckým krajem, na severu s Moravskoslezským krajem a na východě se Slovenskem (Žilinský a Trenčínský kraj). Ve Zlínském kraji žije obyvatel a nachází se zde 307 obcí, z toho 30 měst a 6 městysů.
Přírodní podmínky
Horopisně náleží území kraje k západním Karpatům. Podstatná část území je kopcovitá či hornatá, přičemž nejvyšší hřebeny leží na východě na hranici se Slovenskem a s Moravskoslezským krajem. Na jihu jsou to Bílé Karpaty s nejvyšší horou Velká Javořina (970 m). Na ně navazují Javorníky s nejvyšší horou Velký Javorník (1072 m) a posléze Moravskoslezské Beskydy. Zde se nachází i nejvyšší bod Zlínského kraje – Čertův mlýn (1205 m), který leží na hranici se sousedním Moravskoslezským krajem. Na západě a jihozápadě má kraj i úrodné nížiny – Haná na Kroměřížsku a Slovácko na Uherskohradišťsku. Na jihozápadě kraje se zvedají Chřiby s nejvyšším bodem Brdo (587 m). Mezi Chřiby a výše zmíněnými pahorkatinami probíhá od západu z Olomouckého kraje Hornomoravský úval přes Kroměřížsko až na Zlínsko. Kolem řeky Moravy, na Uherskohradišťsku, probíhá Dolnomoravský úval, který dále pokračuje do Jihomoravského kraje.
Území kraje odvodňuje řeka Morava a její přítoky, např. Bečva a Olšava. Morava se vlévá do Dunaje, který její vody odvádí do Černého moře. Okrajové části kraje na severu a severovýchodě odvodňuje řeka Odra do Baltského moře. Okrajové části na východě patří do povodí řeky Váh (např. povodí řeky Vlára), který se vlévá do Dunaje.
Zlínský kraj má velkou rozlohu chráněného krajinného území. Velkoplošná území zahrnují dvě chráněné krajinné oblasti, Beskydy a Bílé Karpaty, která zahrnují zhruba 30 % území. CHKO Bílé Karpaty patří mezi šest biosférických rezervací UNESCO v republice. Na území kraje se také nachází množství přírodních rezervací a přírodních památek.
Obyvatelstvo
Při příležitosti sčítání lidu 2021 se ve Zlínském kraji zjistilo 564 331 osob (při sčítání lidu v roce 2011 579 944 osob). Samostatně nebo v kombinaci se zde k české národnosti přihlásilo 324 192 osob (v roce 2011 339 164), k moravské národnosti se jich přihlásilo celkem 92 213 lidí (v roce 2011 115 604).
Administrativní členění
Území Zlínského kraje je vymezeno územími správních obvodů obcí s rozšířenou působností Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Kroměříž, Luhačovice, Otrokovice, Rožnov pod Radhoštěm, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Valašské Klobouky, Valašské Meziříčí, Vizovice, Vsetín a Zlín.
Na území Zlínského kraje se nachází okresy Zlín, Vsetín, Kroměříž a Uherské Hradiště.
Seznam obcí
Ve Zlínském kraji se nalézá 307 obcí, z toho 30 měst a 6 městysů. Sídelním městem kraje je statutární město Zlín.
Seznam měst podle počtu obyvatel
Ve Zlínském kraji se nachází 30 měst.
Historie
Kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky, ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev.
Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb.
Mezi lety 1949–1959 patřilo celé jeho území ke kraji Gottwaldovskému, který byl podstatně větší než současný Zlínský kraj. Patřilo k němu také celé území nynějšího okresu Hodonín a okrajové oblasti nynějšího okresu Přerov. V roce 1960 pak byl Gottwaldovský kraj zrušen, a jeho území rozděleno mezi Jihomoravský kraj (většina území) a Severomoravský kraj (okres Vsetín a několik obcí v přilehlých částech okresu Přerov). Roku 2000 pak na části územního Jihomoravského kraje (okresy Zlín, Kroměříž a Uherské Hradiště) a Severomoravského kraje (okres Vsetín) vznikl nynější Zlínský kraj. V době vzniku byla prosazována změna názvu kraje na Východomoravský, aby se obyvatelé s tímto krajem více ztotožnili, nakonec však zůstal původní název.
Východní hranice Moravy neměla svůj dnešní tvar odjakživa. Pomineme-li fakt, že všechny hranice byly ve středověku definovány pomyslným středem neobydleného pohraničního hvozdu, jižní část Zlínského kraje patřila ještě koncem 11. století k spornému území. Hranici Moravy tehdy tvořila řeka Olšava. O oblast zvanou Lucká provincie s obcemi Hluk a Kunovice vedli spory vládci Moravy a Uher.
Hospodářství
Ve Zlínském kraji převažuje průmysl, zemědělství je rozmístěno v nížinách v moravských úvalech.
Průmysl
Průmysl strojírenský, gumárenský, chemický, dřevozpracující a potravinářský. Ekonomicky patřil Zlínský kraj k těm zaostalejším, mnohé podniky po privatizaci v 90. letech 20. století stagnovaly či krachovaly. K 31. prosinci 2009 nezaměstnanost dosahovala hodnoty 10,83 %. V současnosti (2021) ale patří mezi ekonomicky vyspělé kraje České republiky.
Zemědělství
Kromě úrodných nížin v moravských úvalech má kraj nekvalitní půdu, která se hodí spíš pro pastevectví.
Doprava
Kultura
Zlínský kraj v oblasti kultury zřídil tyto příspěvkové organizace:
Muzeum regionu Valašsko
Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně
Muzeum Kroměřížska
Slovácké muzeum v Uherském Hradišti
Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně
Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně
Hvězdárna Valašské Meziříčí
14|15 Baťův institut
Krajské zastupitelstvo
Složení a počty mandátů jednotlivých krajských zastupitelstev:
Na základě výsledků voleb do krajského zastupitelstva v roce 2012 a povolebních jednání byla vytvořena většinová koalice ČSSD, komunistů a Zemanovců. Jako výraz nesouhlasu s účastí komunistů v této koalici vznikla výzva proti vládě komunistů ve Zlínském kraji.
Hejtman
Od roku 2000 zastávali funkci hejtmana tito členové zastupitelstva:
2000–2004 František Slavík (KDU-ČSL)
2004–2008 Libor Lukáš (ODS)
2008–2016 Stanislav Mišák (ČSSD)
2016–2020 Jiří Čunek (KDU-ČSL)
od roku 2020 Radim Holiš (ANO)
Odkazy
Reference
Související články
Valašsko
Mikroregiony ve Zlínském kraji
Seznam hradů ve Zlínském kraji
Seznam rozhleden ve Zlínském kraji
Seznam zámků ve Zlínském kraji
Seznam tvrzí ve Zlínském kraji
Externí odkazy
Krajský úřad
Český statistický úřad o kraji
Adresy v kraji
Adresář úřadů v kraji
Portál veřejné správy
Portál E-PUSA
Databáze firem Zlínského kraje
Fotogalerie, památky a další informace o Zlínském kraji
Kraje v Česku (od roku 2000)
Morava
Moravská orlice ve znaku |
4301 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C4%8D%C3%ADta%C4%8Dov%C3%BD%20program | Počítačový program | Počítačový program (též jen program, obecně pak software) je v informatice posloupnost instrukcí (ne nutně strojových instrukcí), která popisuje realizaci dané úlohy počítačem. Aby počítač mohl vykonávat nějakou činnost, potřebuje mít ve své operační paměti alespoň jeden program. V současné době je v počítači základním programem jádro, které řídí jeho chod a uživatel pak pracuje s aplikačním softwarem.
Charakteristika
Počítačový program dnes vytváří programátor zápisem algoritmu v nějakém programovacím jazyce. Zdrojový kód je buď nejprve přeložen překladačem do strojového kódu, který je pak přímo vykonáván procesorem, nebo je zdrojový kód vykonáván interpretem (bez existence spustitelného strojového kódu). V dřívějších dobách mohl být program realizován přímo v hardwaru zapojením vodičů, děrným štítkem a podobně.
Historie
První programovatelná zařízení
Nejčasnější programovatelná zařízení předchází vynálezu digitálního počítače. V roce 1801 Joseph-Marie Jacquard vymyslel tkalcovský stav, který tkal vzor (květy, listy a jiné symboly) podle předem určených a seřazených děrných štítků. Pouhou změnou pořadí štítků byl změněn celý vzor.
Analytický stroj
Charles Babbage se roku 1837 inspiroval „programovatelným“ tkalcovským strojem a pokusil se sestavit první analytický stroj. Zařízení mělo možnost uložit až 1000 čísel o délce až 40 číslic, se kterými se mohlo dále pracovat. Zařízení bylo programovatelné pomocí dvou sad děrných štítků. Jedna sada řídila provoz zařízení a druhá sloužila k nastavení vstupních hodnot.
I přes velmi slibný návrh, mnoho využitých finančních zdrojů a hodiny práce se tento projekt nepodařilo zcela dokončit.
Mezi lety 1842-1843 Ada Lovelace přeložila monografii italského generála a matematika hraběte Menabrea, která mimo jiné detailně popisovala metodu pro výpočet Bernoulliho čísla pomocí analytického stroje. Tato poznámka v monografii je mnoha historiky považována za první počítačový program na světě.
Univerzální Turingův stroj
Alan Turing roku 1936 představil univerzální Turingův stroj. Jednalo se o teoretické zařízení, které bylo schopné modelovat všechny výpočetní operace proveditelné na Turingově úplném výpočetním stroji.
Jedná se o stroj s nekonečně dlouhou páskou určenou pro zápis a čtení s konečným počtem stavů. Stroj může pohybovat páskou libovolným směrem a měnit její obsah dle zadaného algoritmu. Zařízení začíná v počátečním stavu, prochází sekvencí po sobě jdoucích operací a zastaví při výskytu stavu zastavení.
Některými specialisty je tento stroj označován za předchůdce programovatelného počítače využívající Von Neumannovu architekturu.
Programovatelné počítače
První vývoj programovatelných počítačů byl zaznamenán v 40. až 50. letech 20. století. Za zmínku stojí například počítač Z3 od německého inženýra Konráda Zuse.
Jednalo se o programovatelný binární kalkulátor s plovoucí řádovou čárkou, obsahoval smyčky, ale nevyužíval podmíněné skoky. Měl také paměť a výpočetní jednotku založenou na telefonních relé.
Dalším významným představitelem je malé Manchesterské experimentální zařízení (anglicky Manchester Small-Scale Experimental Machine), označované jako Baby, které jako první ukládalo své programové instrukce o velikosti pouze 3 bity do paměti v podobě čísel, a ze kterého později vznikl jeden z prvních počítačů Manchester Mark I.
Počítače vyrobené do roku 1970 měly na svém předním panelu přepínače určené k programování. Samotný program byl napsán na papíře a jednotlivé instrukce byly posléze reprezentován konfigurací přepínačů. Tento proces se pak opakoval pro celý program. Počítačový program bylo také možné „nahrát“ pomocí děrných štítků či papírové pásky.
V roce 1961 byl sestrojen unikátní stroj své doby, počítač Burroughs B5000, který byl programován v jazyce ALGOL 60. V roce 1964 vznikl IBM System/360, který se stal na trhu extrémně úspěšným. Skládal se z řady šesti počítačů majících stejnou instrukční sadu. Model 30 byl nejmenší a nejlevnější. Zákazníci mohli upgradovat a obdržet stejný aplikační software. Každý System/360 podporoval multiprogramování. Díky podpoře operačního systému mohlo být v paměti více programů. Pokud jeden z nich čekal na vstup či výstup, jiný mohl pracovat. Každý model dokázal také emulovat jiné počítače. Pokud zákazníci upgradovali na System/360, mohli obdržet také aplikační software IBM 7094 nebo IBM 1401. Počítače IBM System/360 byly skutečně průlomové, vyráběly se po tisících a byly komerčně i prakticky využívány.
Rozdělení programů
Všechny počítačové programy označujeme souhrnně jako software (mezi software jsou někdy zahrnována i data). Programy můžeme rozdělit na dvě základní skupiny:
systémový software – zajišťuje chod počítače
aplikační software – umožňuje využít počítač uživatelem k užitečné činnosti
Systémový software
V současné době je základním programem v počítači jádro, které je součástí operačního systému (například jádro Linuxu, jádro některé verze systému Windows NT, jádro Symbian OS…). Toto jádro je do paměti počítače zaváděno při startu počítače (viz bootování), na čemž se v IBM PC kompatibilních počítačích podílí BIOS (tj. firmware) a zavaděč (oboje jsou speciální programy). Během startu počítače se uplatňují další speciální programy. Vše se označuje jako systémový software.
Aplikační software
Operační systém umožňuje uživateli počítač ovládat, spouštět další aplikační software a komunikovat s ním (předávat mu vstupy a získávat výstupy, resp. výsledky jeho činnosti). Typickým aplikačním softwarem je například Microsoft Word, LibreOffice, ale i drobné aplikace (tzv. gadgety).
Programovací jazyky
První počítače byly programovány buď přímým zapojením obvodů nebo ve strojovém kódu procesoru. V současné době se programy obvykle zapisují v některém z programovacích jazyků ve formě zdrojového kódu, aby byl zápis srozumitelný pro člověka. Úpravy zdrojového kódu zahrnují testování, analýzu či ladění, a velice často probíhá ve spolupráci s ostatními programátory na společném projektu. Osoba, která tuto činnost vykonává, je označována jako programátor, vývojář softwaru či softwarový architekt, v závislosti na náplni práce, která se u jednotlivých pozic liší. Běžný trend je, že z kvalitních vývojářů se stávají analytici či softwaroví architekti, kteří navrhují komplexní informační systémy. Tato velice často zdlouhavá činnost se nazývá vývoj softwaru.
Spouštění programu
Počítačové programy jsou obvykle uchovány ve stálé, nevolatilní paměti (např. pevný disk) do té doby, dokud nejsou vyžádány uživatelem ke zpracování, a to buď přímo či nepřímo jiným procesem. Na základě tohoto požadavku je program operačním systémem načten do operační paměti, kde je jeho posloupnost instrukcí přímo dosažitelná procesorem. Spuštěný program, který je vykonáván, se nazývá proces. Proces se v operační paměti skládá z vlastního programu a dynamicky se měnících dat.
Souběžné zpracování
V současných multitaskingových systémech je spuštěno zároveň více různých programů (resp. procesů). Jeden program může být spuštěn vícekrát a vytvořit tak více procesů (např. dvakrát spuštěný webový prohlížeč, přičemž v každém je zobrazena jiná webová stránka). Jeden proces může být složen z více vláken, která obvykle navzájem spolupracují.
Většina současných operačních systémů podporuje multitasking, který umožňuje zpracování několika programů (resp. procesů) zároveň, které jsou zdánlivě prováděny současně. Jádro operačního systému ve skutečnosti všechny procesy velmi rychle střídá (změna kontextu zhruba sto až několik tisíc přepnutí za sekundu), takže pro uživatele vzniká dojem jejich současného běhu. V dnešní době umožňují víceprocesorové nebo vícejádrové počítače zpracování více programů naráz bez ztráty výkonu.
Ukončení procesu
Procesor vykonává instrukce běžícího programu (procesu) instrukci za instrukcí až do jeho ukončení. K ukončení procesu dochází buď standardně (dojde k vykonání instrukce, která má za úkol program ukončit) nebo pokud nastane nějaká chyba, například programátorská nebo hardwarová.
Vznik programu
Vestavěný program
Některé počítačové programy, případně celé vestavěné systémy, jsou zabudované do hardware napevno. Aby mohl nějaký systém naběhnout (tzv. nabootovat z angl. boot), vyžaduje uložený počítačový program tzv. vestavěný program, uložený v paměti ROM. Proces bootování je nezbytný k inicializaci všech částí systému, od registrů procesoru, přes ovladače zařízení až po obsah volatilní paměti. Po procesu zavádění načte tento zabudovaný program operační systém, a nastaví čítač instrukcí pro započetí běžných operací. Periferní zařízení mohou mít zabudovaný program, tzv. firmware, pro ovládání jejich činnosti nezávisle na hostitelském počítači. Firmware se používá v případech, kdy se neočekává jeho změna nebo pokud je taková změna výjimečná; případně tehdy, kdy je nutné zajistit, že nedojde ke ztrátě programu při výpadku energie.
Ruční programování
Počítačové programy byly dříve vkládány do hlavního procesoru ručně, prostřednictvím zásuvek k tomu určených. Instrukce pro procesor byly reprezentovány nastavením polohy zapnuto/vypnuto. Poté, co byla nastavena potřebná konfigurace, stisklo se tlačítko pro vykonání programu. Poté byl program vykonán a tento proces se několikrát opakoval. Dříve byly pro tyto ruční vstupy používány zejména děrné štítky, ale také děrné pásky.
Automatické generování programu
Automatické generování kódu je styl programování, který vytváří zdrojový kód prostřednictvím generických tříd, prototypů či šablon za účelem zvýšení produktivity programátora. Zdrojový kód je generován programovacími nástroji nebo integrovaným vývojovým prostředím. Nejjednodušší formou generátoru zdrojového kódu jsou tzv. makra, jakými je například preprocesor jazyka C, který nahrazuje šablony částí zdrojových kódů na základě poměrně jednoduchých pravidel.
Tzv. software engine generuje zdrojový kód nebo značkovací kód, který se současně stává vstupem do dalšího procesu. Analogicky bychom mohli říci, že jeden proces pohání další, používaje počítačový kód jako palivo. Aplikační server může například dodávat aplikace ke klientským počítačům. Příkladem takového enginu je Wiki, což je aplikační server, který umožňuje uživatelům tvořit dynamický obsah webu prostřednictvím článků. Wiki generují HTML kód, CSS definice, Java applety, a skripty v jazyce JavaScript, které jsou poté interpretovány internetovým prohlížečem.
Reference
Související články
Algoritmus
Proces (program)
Vlákno (program)
Styl zápisu programu
Externí odkazy
Programování |
4310 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin%20Fowler | Martin Fowler | Martin Fowler (* 1963) je programátor a autor knih o programování, žijící v USA. Zavedl termín refaktorování, propaguje též UML a návrhové vzory.
Je správcem bliki, což je software, který slučuje blog a wiki.
Bibliografie
Martin Fowler: Analysis Patterns: Reusable Object Models
Kent Beck, Martin Fowler: Planning Extreme Programming
Martin Fowler: UML Distilled: A Brief Guide to the Standard Object Modeling Language
Martin Fowler, Kent Beck, John Brant, William Opdyke, Don Roberts: Refactoring: Improving the Design of Existing Code,
Martin Fowler, David Rice, Matthew Foemmel, Edward Hieatt, Robert Mee, Randy Stafford: Patterns of Enterprise Application Architecture
Externí odkazy
martinfowler.com – domovská stránka (anglicky)
Američtí programátoři
Spisovatelé literatury o programování
Narození v roce 1963
Žijící lidé
Muži |
4316 | https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n%20Matejka | Ján Matejka | Ján Matejka (* 8. ledna 1976 Praha) je český právník a právní vědec zabývající se problematikou práva informačních technologií a informačních systémů. Od roku 2015 je ředitelem Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, kde působil původně jako vědecký pracovník (od roku 2000), později jako vedoucí oddělení soukromého práva (od roku 2004) a zástupce ředitele (od roku 2009).
Život
Pochází z Prahy. Po středoškolských studiích se přesunul do Plzně, kde vystudoval Fakultu právnickou Západočeské univerzity Po ukončení magisterského studia byl v roce 2000 na tuto fakultu přijat jako odborný asistent a v roce 2002 jako interní doktorand, v letech 2002 až 2010 vykonával funkci tajemníka katedry pracovního práva a práva sociálního zabezpečení a působil jako garant předmětu Internetové a počítačové právo, který na fakultě založil. Později byl v souvislosti s kauzou plzeňských práv pověřen děkanem Jiřím Pospíšilem vedením katedry pracovního práva a práva sociálního zabezpečení (od roku 2009). V roce 2011 z fakulty odešel (spolu s Karlem Eliášem, Helenou Válkovou, Bohumilem Havlem a Tomášem Sobkem, a dalšími).
V roce 2001 (společně s Jiřím Čermákem) založil informační server itpravo.cz, který se jako první český web věnoval problematice Internetového a počítačového práva.
V současnosti pedagogicky působí na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde je garantem předmětu Právní aspekty zabezpečení dat, a externě na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde působí rovněž jako člen její vědecké rady a oborové rady doktorského studia. Dále pedagogicky působí na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, a to jako školitel v rámci doktorského studijního programu a člen Komise pro státní rigorózní zkoušky v oboru Práva informačních a komunikačních technologií a Komise pro státní rigorózní zkoušky v oboru Práva duševního vlastnictví. Od roku 2019 je členem Vědecké rady Ministerstva práce a sociálních věcí.
Je autorem nebo spoluautorem více než 30 odborných monografií a více než 70 vědeckých článků, byl a je činný jako hlavní řešitel nebo spoluřešitel více než 20 grantových projektů základního i aplikovaného výzkumu. Uskutečnil řadu zahraničních studijních pobytů (zejména na Manchester Metropolitan University nebo na Universite d`ete Granada). V letech 2009–2013 působil jako předseda hodnotícího panelu Grantové agentury ČR pro právní vědy a politologii (P408) a člen oborové komise pro společenské vědy (OK4).
V roce 2004 byl jmenován členem rozkladové komise Národního bezpečnostního úřadu. Je členem Vědecké rady Ústavu štátu a práva Slovenskej Akadémie vied. Od roku 2000 působí rovněž jako člen Rozkladové komise Úřadu pro ochranu osobních údajů. Je členem redakčních rad časopisu Právník, Časopisu pro právní vědu a praxi, časopisu The Lawyer Quarterly a Revue pro právo a technologie. Od r. 2019 je členem Výboru pro AI koordinujícího cíle Národní strategie umělé inteligence v České republice. Působí rovněž jako samostatný advokát. V roce 2009 mu byla Akademickou radou Akademie věd ČR udělena Prémie Otto Wichterleho, která se uděluje mladým vědeckým pracovníkům do 35 let.
Věda
Odborně se orientuje na problematiku vztahu práva a nových technologií (v širším slova smyslu), včetně přesahů do soukromého (pracovního i občanského) a správního práva, a to zpravidla se zřetelem ke specifickým aspektům ochrany právních vztahů v oblastech osobních údajů, duševního vlastnictví, blockchainu a oblasti umělé inteligence. Předmětem jeho badatelského zájmů jsou i související témata badatelské svobody a obecnější problematika postavení institucí v oblasti výzkumu, vývoje a inovací. Pravidelně publikuje v odborných časopisech jako je např. Právník, Bulletin advokacie, Právní rozhledy, Acta Universitatis Carolinae Iuridica, Časopis pro právní vědu a praxi, Acta Informatica Pragensia, Revue pro právo a technologie, aj; v minulosti publikoval také na serveru o českém Internetu Lupa.cz. Je rovněž autorem či spoluautorem desítek monografií na tato témata.
Od roku 2022 je jedním ze spoluřešitelů projektu EXCELES s názvem Národní institut pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik (zkr. SYRI), který představuje virtuální vědecký hub, sdružující odborníky z Masarykovy univerzity, Univerzity Karlovy a ústavů Akademie věd ČR; cílem tohoto institutu je propojit vědce ze špičkových pracovišť a nabízet řešení a doporučení k řešení rizikových situací v mimořádných událostech, jako je pandemie covidu-19, válka na Ukrajině, inflace a zdražování nebo klimatické změna, aj.
Dílo
Matejka, Ján. Autorský zákon porušuje každý z nás. Redakce Euro.cz. [cit. 16. 1. 2006] Dostupné online.
Matejka, Ján. Internet jako objekt práva: hledání rovnováhy autonomie a soukromí. Praha: CZ.NIC, 2013, 256 s. . Dostupné online.
Matejka, Ján. Krausová, Alžběta, Güttler Vojen a kol. Biometric data and its specific legal protection. Praha: Institute of State and Law of the Czech Academy of Sciences, 2020, 191 s. .
Matejka, Ján. Bárta, Jan, Havel, Bohumil a kol. Zákon o veřejných výzkumných institucích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2021, 436 s. .
Matejka, Ján. Mates, Pavel. Zákon o právu na digitální služby: komentář. Praha: Leges, 2022, 214 s. .
Reference
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ján Matejka na Wikimedia Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ján Matejka
Seznam článků na serveru o českém Internetu Lupa.cz, jejichž autorem je Ján Matejka
Čeští právníci
Čeští advokáti
Narození v roce 1976
Žijící lidé
Muži
Absolventi Fakulty právnické Západočeské univerzity
Vyučující na Právnické fakultě Univerzity Karlovy
Vyučující na Právnické fakultě Masarykovy univerzity
Vyučující na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni
Narození v Praze |
4333 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Java%20%28programovac%C3%AD%20jazyk%29 | Java (programovací jazyk) | Java (výslovnost ) je objektově orientovaný programovací jazyk, který vyvinula firma Sun Microsystems a představila 23. května 1995.
Jde o jeden z nejpoužívanějších programovacích jazyků na světě. Podle TIOBE indexu byla Java nejpopulárnější programovací jazyk. V roce 2020 jazyk Java v žebříčku TIOBE index předběhly jazyky C a Python. Díky své přenositelnosti je používán pro programy, které mají pracovat na různých systémech počínaje čipovými kartami (platforma JavaCard), přes mobilní telefony a různá zabudovaná zařízení (platforma Java ME), aplikace pro desktopové počítače (platforma Java SE) až po rozsáhlé distribuované systémy pracující na řadě spolupracujících počítačů rozprostřené po celém světě (platforma Java EE). Tyto technologie se jako celek nazývají platforma Java. Dne 8. května 2007 Sun uvolnil zdrojové kódy Javy (cca 2,5 miliónů řádků kódu) a Java bude dále vyvíjena jako open source.
Zásady
Při vývoji jazyku Java se vývojáři drželi pěti hlavních principů:
Mělo by to být „jednoduché, objektově orientované a povědomé“
Mělo by to být „robustní a bezpečné“
Mělo by to být „nezávislé na architektuře a přenositelné“
Mělo by to být „výkonné“
Mělo by to být „interpretované, vícevláknové a dynamické“
Základní vlastnosti
jednoduchý – jeho syntaxe je zjednodušenou (a drobně upravenou) verzí syntaxe jazyka C a C++. Odpadla většina nízkoúrovňových konstrukcí. Součástí jazyka nejsou například ukazatele, bezznaménkové číselné datové typy, příkaz goto nebo preprocesor.
objektově orientovaný – s výjimkou osmi primitivních datových typů jsou všechny ostatní datové typy objektové.
distribuovaný – je navržen pro podporu aplikací v síti (podporuje různé úrovně síťového spojení, práce se vzdálenými soubory, umožňuje vytvářet distribuované klientské aplikace a servery.
interpretovaný – místo skutečného strojového kódu se vytváří pouze tzv. bajtkód. Tento formát je nezávislý na architektuře počítače nebo zařízení. Program pak může pracovat na libovolném počítači nebo zařízení, který má k dispozici interpret Javy, tzv. virtuální stroj Javy – Java Virtual Machine (JVM).
V pozdějších verzích Javy nebyl mezikód přímo interpretován, ale před prvním svým provedením dynamicky zkompilován do strojového kódu daného počítače (tzv. just in time compilation – JIT). Tato vlastnost zásadním způsobem zrychlila provádění programů v Javě, ale výrazně zpomalila start programů.
V současnosti se převážně používají technologie zvané HotSpot compiler, které mezikód zpočátku interpretují a na základě statistik získaných z této interpretace později provedou překlad často používaných částí do strojového kódu včetně dalších dynamických optimalizací (jako je např. inlining krátkých metod atp.).
Některé platformy nabízejí přímou hardwarovou podporu pro Javu. Existují též mikroprocesory, které dokáží spustit Javu hardwarově namísto softwarové emulace Java Virtual Machine. ARM procesory mohou mít přímou hardwarovou podporu pro spuštění binárního kódu Javy.
robustní – je určen pro psaní vysoce spolehlivého softwaru – z tohoto důvodu neumožňuje některé programátorské konstrukce, které bývají častou příčinou chyb (např. správa paměti, příkaz goto, používání ukazatelů). Používá tzv. silnou typovou kontrolu – veškeré používané proměnné musí mít definovaný svůj datový typ.
generační správa paměti – správa paměti je realizována pomocí automatického garbage collectoru, který automaticky vyhledává již nepoužívané části paměti a uvolňuje je pro další použití. To bylo v prvních verzích opět příčinou pomalejšího běhu programů. V posledních verzích běhových prostředí je díky novým algoritmům pro garbage collection a tzv. generační správě paměti (paměť je rozdělena na více částí, v každé se používá jiný algoritmus pro garbage collection a objekty jsou mezi těmito částmi přesunovány podle délky svého života) tento problém ze značné části eliminován.
bezpečný – má vlastnosti, které chrání počítač v síťovém prostředí, na kterém je program zpracováván, před nebezpečnými operacemi nebo napadením vlastního operačního systému nepřátelským kódem.
nezávislý na architektuře – vytvořená aplikace běží na libovolném operačním systému nebo libovolné architektuře. Ke spuštění programu je potřeba pouze to, aby byl na dané platformě instalován správný virtuální stroj. Podle konkrétní platformy se může přizpůsobit vzhled a chování aplikace.
přenositelný – vedle zmíněné nezávislosti na architektuře je jazyk nezávislý i co se týká vlastností základních datových typů (je například explicitně určena vlastnost a velikost každého z primitivních datových typů). Přenositelností se však myslí pouze přenášení v rámci jedné platformy Javy (např. J2SE). Při přenášení mezi platformami Javy je třeba dát pozor na to, že platforma určená pro jednodušší zařízení nemusí podporovat všechny funkce dostupné na platformě pro složitější zařízení a kromě toho může definovat některé vlastní třídy doplňující nějakou speciální funkčnost nebo nahrazující třídy vyšší platformy, které jsou pro nižší platformu příliš komplikované.
výkonný – přestože se jedná o jazyk interpretovaný, není ztráta výkonu významná, neboť překladače mohou pracovat v režimu „just-in-time“ a do strojového kódu se překládá jen ten kód, který je opravdu zapotřebí.
víceúlohový – podporuje zpracování vícevláknových aplikací
dynamický – Java byla navržena pro nasazení ve vyvíjejícím se prostředí. Knihovna může být dynamicky za chodu rozšiřována o nové třídy a funkce, a to jak z externích zdrojů, tak vlastním programem.
elegantní – velice pěkně se v něm pracuje, je snadno čitelný (např. i pro publikaci algoritmů), přímo vyžaduje ošetření výjimek a typovou kontrolu.
Historie
1991 – James Gosling, Bill Joy, Mike Sheridan a Patrick Naughton započali Stealth Project (Tajný projekt), který měl za cíl vytvořit systém pro domácí spotřebiče. Projekt se později přejmenoval na Green Project (Zelený projekt), a tým vývojářů dostal název Green Team (Zelený tým). Vedoucím projektu se stal James Gosling.
Green Team zpočátku používal programovací jazyk C++, který ovšem pro jejich cíl nebyl vhodný. Nakonec James Gosling začal pracovat na novém jazyku, který pojmenoval Oak (dub) podle stromu, jež rostl před okny jeho kanceláře.
1995 – Přejmenování jazyka z Oak na Java. Jazyk s názvem Oak totiž již existoval. Java je americké slangové označení pro kávu.
1996 – Java Development Kit (JDK) 1.0
První oficiální verze vyšla 26. srpna 1996.
V prvních verzích Javy a JDK bylo možné použít klíčová slova private a protected k vytvoření dalšího modifikátoru přístupu, a sice k omezení přístupu k metodám a proměnným výhradně na podtřídy dané třídy. Tato funkčnost byla z jazyka odebrána ve verzi 1.0.2.
1997 – JDK 1.1
Další významná verze JDK vyšla 19. února 1997. Do jazyka byla přidána podpora vnořených tříd, reflexe (bez podpory modifikace za běhu) a Unicode verze 2.0. JDK obsahovalo následující novinky: JavaBeans, JDBC, Java RMI, rozšíření AWT a JIT kompilátor pro MS Windows.
1998 – J2SE 1.2
Verze s kódovým označením Playground ([ˈpleiˌgraund]; anglicky dětské hřiště) byla vydána 8. prosince 1998. Pojmenování se změnilo na Java 2 a název verze J2SE. Část SE z názvu J2SE (Java 2 Platform, Standard Edition) slouží k rozlišení základní platformy od J2EE (Java 2 Platform, Enterprise Edition) a J2ME (Java 2 Platform, Micro Edition).
Do jazyka přibylo klíčové slovo strictfp. Velikost platformy Java se v této verzi ztrojnásobila na 1 520 tříd v 59 balíčcích. Nejvýznamnější změny: knihovna Swing pro sestavení grafického rozhraní, Java 2D API, Java collections framework (JSR 166), Accessibility API, JDBC 2.0, Java Plug-in, Java IDL – pro podporu technologie CORBA, absolutní podpora Unicode včetně psaní v japonštině, čínštině a korejském jazyce, lepší výkon JIT-kompilátoru.
2000 – J2SE 1.3
Verze s kódovým označením Kestrel ([ˈkestrəl]; anglicky poštolka obecná) byla vydána 8. května 2000. Do jazyka byly přidány syntetické proxy třídy. Další změny: přidání JavaSound, Java Naming and Directory Interface (JNDI) – dříve dostupné jako rozšíření, Java Platform Debugger Architecture (JPDA), modifikace Java RMI pro podporu technologie CORBA a přidání HotSpot JVM.
2002 – J2SE 1.4
2004 – J2SE 5.0
Specifikovaná verze Java 5.0 vyšla v září roku 2004. Od té doby byla změněna oficiální indexace Javy. Java 1.5 se správně jmenuje Java 5.0. Vnitřní indexace přesto zůstala stejná, tj. 1.x. Daná verze obsahuje celou řadu změn: přidané výčtové typy, anotace, generics, autoboxing/unboxing, cyklus foreach (iterátor), Javadoc komentáře, povolen import statických polí a metod, přidané metody s neurčitým počtem parametrů a další.
Výčtové typy (angl. enum) jsou plnohodnotnou třídou, což znamená, že mohou mít pole a metody, a to dokonce skryté i abstraktní.
Anotace umožňují přidávat do kódu neovlivňující programová data, která například popisují nějakou část kódu a jeho účel.
2006 – Java SE 6
Java 6 byla zveřejněna 11. prosince 2006. Oficiální indexace se změnila, místo očekávané verze 6.0 byla Java 6 představena pod tímto názvem. Menší změny (stejně jako v Java 5.0) se přidaly pomocí aktualizací.
2011 – Java SE 7
Java 7 byla zveřejněna 28. července roku 2011. Finální verze Java Standard Edition 7 neobsahuje všechny naplánované změny, ty se objeví v Java Standard Edition 8.
2014 – Java SE 8
Java 8 byla zveřejněna 18. března roku 2014. Přinesla mimo jiné vybrané prvky z funkcionálního programování jako jsou lambda funkce či proudové zpracování dat. Toto rozšíření Javy sestává z nových syntaktických prvků i z nových instrukcí bajtkódu.
2017, 21. září – Java SE 9
Aktuální plán pro Javu 9 zahrnuje například projekt Jigsaw (systém modulů) či podporu pro reaktivní programování.
2018, 20. březen – Java SE 10
Novinky zahrnují typovou inferenci lokálních proměnných, konsolidaci repozitářů, nové rozhraní pro garbage collector a další.
2018, 25. září - Java SE 11
2019, Java SE 12, 13
2020, Java SE 14, 15
2021, Java SE 16, 17, 18
2022, Java SE 19
Implementace
Společnost Oracle je současným vlastníkem oficiální implementace Java SE platformy, po její akvizici firmy Sun Microsystems 27. ledna 2010. Tato implementace je založena na původní od Sunu. Je dostupná pro macOS, Windows a Solaris. Vzhledem k tomu, že Java postrádá jakékoliv formální standardizace uznané Ecma International, ISO/IEC, ANSI, nebo jinými standardizačními organizacemi třetích stran, implementace Oraclu je de facto standard.
Implementace Oraclu je rozdělena do dvou různých distribucí: Java Runtime Environment (JRE), která obsahuje části Java SE platformy potřebné pro běh programů v jazyce Java a je určena pro koncové uživatele. Druhým balíkem je Java Development Kit (JDK), který je určen pro softwarové vývojáře a obsahuje vývojové nástroje jako je Java kompilátor, Javadoc, Jar a debugger.
OpenJDK je další významnou implementací Javy SE pod licencí GPL. Ta začala, když Sun začal vydávat zdrojový kód Javy pod licencí GPL. Od Javy verze SE 7 je tedy OpenJDK oficiální referenční implementací Javy.
Cílem Javy je, aby byly všechny její implementace kompatibilní. To vyústilo v právní spor se společností Microsoft poté, co Sun prohlásil, že implementace Microsoftu (Microsoft Java Virtual Machine) nepodporují RMI nebo JNI, a že si Microsoft přidal funkce specifické pro jejich vlastní platformu. Sun podal žalobu v roce 1997 a v roce 2001 získal vyrovnání v hodnotě 20 miliónů dolarů, stejně jako nařízení soudu přikazující Microsoftu dodržování licenčních podmínek Sunu. V důsledku toho Microsoft nadále neprodává žádné svoje Windows s Javou (Windows XP SP2, Windows Server 2003 a novější).
Automatická správa paměti
Java používá automatickou správu paměti pro řízení paměti v object lifecycle. Programátor určuje kdy bude objekt vytvořen a Java runtime zodpovídá za obnovu paměti jakmile se objekty přestanou používat. Když nezůstanou žádné odkazy na objekt, nepřístupná paměť se stává přístupnou pro garbage collector, který ji automaticky uvolní. Něco podobného úniku paměti přesto může vzniknout, jestliže programátorův kód obsahuje referenci na objekt, který již není potřeba.
Jedním z účelů pro automatickou správu paměti Java bylo zbavit programátora nutnosti lámat si hlavu nad manuální správou paměti. V některých programovacích jazycích je paměť nutná pro vytvoření objektů implicitně přidělena do zásobníku, anebo explicitně přidělena a uvolněna. V takovém případě odpovědnost za správu paměti padá na programátora. Pokud program objekt neuvolní, může dojít k úniku paměti. Pokud se program pokusí uvolnit paměť, která jíž byla uvolněna, výsledek není definován a je obtížné ho odhadnout, takže program se pravděpodobně stane nestabilní a/nebo spadne. To může být částečně odstraněno použitím chytrých ukazatelů, ale to také zvětšuje náročnost a složitost.
Syntaxe
Syntaxe Javy je do značné míry odvozena z C++. Na rozdíl od C++, které kombinuje syntaxi pro strukturované, generické, a objektově-orientované programování, Java byla postavena téměř výhradně jako objektově orientovaný jazyk. Veškerý kód je napsán uvnitř třídy a všechno je objekt, s výjimkou primitivních datových typů (tj. celá čísla, desetinná čísla, logické hodnoty a znaky), které nejsou třídy z výkonnostních důvodů.
Na rozdíl od C++ Java nepodporuje přetěžování operátorů nebo vícenásobnou dědičnost pro třídy. To zjednodušuje jazyk a pomáhá při prevenci potenciálních chyb.
Java používá podobné komentovací metody jako C++. Existují tři různé styly komentářů: jednořádkový uvozený dvěma lomítky (//), víceřádkový uvozený /* a uzavřený s */ a Javadoc dokumentační styl komentování uvozený /** a uzavřený */. Komentář typu Javadoc umožňuje uživateli sestavit dokumentaci k programu.
Ukázka použití komentářů
// Toto je příklad jednořádkového komentáře pomocí dvou lomítek
/* Toto je příklad víceřádkového komentáře pomocí lomítka a hvězdičky. Tento
typ komentáře může obsahovat velké množství informací nebo může deaktivovat
část kódu, ale je velice důležité komentář uzavřít. */
/**
* Toto je komentář Javadoc; Javadoc slouží pro generování
* dokumentace k programu.
*/
Ukázka kódu
Tradiční program „Hello world“ vypadá takto:
public class HelloWorld {
public static void main(String[] args) {
System.out.println("Hello world!");
}
}
Výpočet mediánu:
public class SortLinefOfTextFile {
void sortAtextFile(String fileName, String toFileame){
}
public static void main(String[] args){
File file = new File("C:\\"); //načtení souboru
Scanner sc = null; //scanner =třída, která umí načítat vstupy, sc = null definice vstupu, která nemá žádnou hodnotu null= rovná se ničemu nulová
try {
sc = new Scanner(file); //načte soubor "file" který má v sobě data(čísla)
}
catch (FileNotFoundException e) //osetreni načteni souboru
{
System.out.println("Soubor nebyl nalezen.");
return; //když vyskočí chyba "soubor nebyl nalezen tak se znovu program opakuje
}
ArrayList<Float> list = new ArrayList<Float>(); //float = desetinné číslo(může být i double liší se velikostí),vytvoreni seznamu
while (sc.hasNextFloat()) //zapsani čisel do seznamu
list.add(sc.nextFloat()); //přidá další hodnotu (číslo)
int size = list.size(); //načtení velikosti pole
if (size == 0) { //osetreni prazdneho souboru
System.out.println("Prázdný soubor"); //vypíše
return; //program se opakuje
}
Collections.sort(list); //seřazeni seznamu
for (int i = 0; i < size; i++) { //vypsání čísel
System.out.print(list.get(i) + " ");
}
System.out.println(); //prázdný řádek
//median
float median; //typ proměnné
if (size % 2 == 0) {
float x1 = list.get(size / 2 - 1);
float x2 = list.get(size / 2);
median = (x1 + x2) / 2;
} else {
median = list.get(size / 2);
}
System.out.println("Median=" + median);
}
}
Řazení slov menších jak 5 ze souboru
public class Priklad_1 { //třída
public static void main(String[] args) { //deklarace typu proměnné string = deklarace slov
File soubor = splitFiles("C:\\", "C:\\"); //načteni vstupniho a vystupniho souboru
}
public static File splitFiles(String input, String output) { //metody, sting = typ promenné, split = rozdělení souborů
try (BufferedReader br = new BufferedReader(new FileReader(input))) { //načteni souboru
String line; // definice proměnné line
ArrayList<String> results = new ArrayList<>(); //vytvoření seznamu
while ((line = br.readLine()) != null) { //čteni radku
String[] parts = line.split(" "); //rozděleni slov po "mezeře"
for (String part : parts) { //nahrazeni znaků
part = part.replace("*", ""); //nahrazení hvězdičky mezerou atd...
if (part.length() > 5) { //vybrani slov větších jak 5 znaků
results.add(part); //tak se to vypíše do toho dalšího souboru
}
}
}
Collections.sort(results); //serazeni vysledku podle abecedy může se to použít i pro čísla
try (BufferedWriter bwr = new BufferedWriter(new FileWriter(output))) { //zapsani vysledku do souboru
for (String result : results) {
bwr.write(result);//zapsání nového slova
bwr.newLine(); //vytvoření nové řádky
}
}
} catch (Exception e) { //pro zachycení chyby aby program nespadl.
System.err.println("Chyba při četení ze souboru."); //osetreni vstupu souboru
}
return new File(output); //musí být je to návrácení do metody main
}
Pohyb auta po stisknuti klávesy
public class Car2 extends Application {
@Override
public void start(Stage primaryStage) throws Exception {
//vytvoreni obrázku
Pane pane = new Pane(); //kontejner, ve kterém se vytváří obrázek
Image carImage = new Image(new FileInputStream("E:\\auto.jpg"));
//načteni obrazku z disku
ImageView cImage = new ImageView(carImage); //zobrazení obrázku
cImage.setFitWidth(120); //nastaveni velikosti obrázku, šířka obrázku
cImage.setFitHeight(80); //výška obrázku
pane.getChildren().addAll(cImage); //
Scene scene = new Scene(pane, 800, 500); //nastaveni velikost okna
scene.setOnKeyPressed(new EventHandler<KeyEvent>() { //příkaz pro stlačení tlačítka
@Override
public void handle(KeyEvent e) { //nadefinované
//Automaticke posouvani s přerušenim po stlačení mezerniku
/*if (e.getCode() == KeyCode.RIGHT) {
int times = 1;
while (times < 10) {
cImage.setLayoutX(cImage.getLayoutX() + 10);
try {
Thread.sleep(100);
} catch (InterruptedException ex) {
ex.printStackTrace();
}
if (e.getCode() == KeyCode.SPACE) {
break; //po stihnutí mezerníku se obrázek zastaví
}
times++;
}
}*/
if (e.getCode() == KeyCode.RIGHT) { //posunuti doprava
cImage.setLayoutX(cImage.getLayoutX() + 10); //x= souřadnice posunutí o 10px
}
if (e.getCode() == KeyCode.LEFT) { //posunuti doleva
cImage.setLayoutX(cImage.getLayoutX() - 10);
}
if (e.getCode() == KeyCode.UP) { //posunuti nahoru
cImage.setLayoutY(cImage.getLayoutY() - 10);
}
if (e.getCode() == KeyCode.DOWN) { //posunuti dolu
cImage.setLayoutY(cImage.getLayoutY() + 10);
}
}
});
//zobrazeni
primaryStage.setTitle("Car");
primaryStage.setScene(scene);
primaryStage.show();
}
public static void main(String[] args) {
launch(args);
}
}
Netradiční verze „Hello world“ s malou ukázkou objektového přístupu:
public class HelloWorld {
public static void main(String[] args) {
Pozdrav pozdrav = new Pozdrav("Ahoj světe!");
pozdrav.print();
}
}
class Pozdrav {
private String text;
public Pozdrav(String pozdrav) {
text = pozdrav;
}
private String getText() {
return text;
}
public void print() {
System.out.println(getText());
}
}
Použití jinými společnostmi
Google
Společnosti Google a Android si zvolily použití Javy jako klíčový pilíř při tvorbě stejnojmenného open source mobilního operačního systému určeného pro chytré telefony a tablety. I přesto, že je Android postaven na Linuxovém jádře a byl napsán převážně v programovacím jazyce C, tak SDK Androidu používá jazyk Java jako základ pro svoje aplikace. Java je však používána pouze pro syntaxi, nikoliv pro svoji knihovnu tříd. Namísto vytváření instance třídy ze standardní Java Class Library Android poskytuje svoji vlastní knihovní třídu. Aplikace pro Android jsou kompilovány přes bajtkód Javy jako mezistupeň do formátu Dalvik Executables (přípona .dex) spustitelného ve vlastní Dalvik Virtual Machine Androidu. Některé třídy v Dalvikově knihovně se podobají jejím protějškům v jazyce Java. Rozdíly se staly hlavním bodem sporu mezi Sun/Oracle a Google/Android.
Dne 7. května 2012 soud v San Francisku shledal, že pokud by API bylo chráněno copyrightem, pak by společnost Google porušila autorská práva společnosti Oracle použitím Javy v zařízeních s Androidem. Oracle vznesl ve svém postoji otázky týkající se legálnosti používání Javy v Androidu. Nicméně americký okresní soudce William Haskell Alsup rozhodl dne 31. května 2012, že API nemůže být chráněno autorskými právy.
Spor dále pokračuje.
Vývojová prostředí
Seznam vybraných IDE pro vývoj v jazyce Java (řazeno abecedně):
BlueJ – multiplatformní vývojové prostředí (volně šiřitelné)
Eclipse – multiplatformní vývojové prostředí pro programování v jazycích Java, C++ a dalších (volně šiřitelné)
IntelliJ IDEA – multiplatformní vývojové prostředí pro programování v jazycích Java, Groovy a dalších (Community verze zdarma, Ultimate placená verze)
JDeveloper – vývojové prostředí firmy Oracle (volně šiřitelné)
NetBeans – vývojové prostředí pro Javu, C/C++, Groovy a PHP (volně šiřitelné)
Odkazy
Reference
Literatura
TRONÍČEK, Zdeněk: Učebnice jazyka Java, 2011
Související články
Platforma Java
Java Native Interface – rozhraní pro přístup k nativnímu kódu
JavaScript – programovací jazyk, který se podobně jmenuje, ale se samotnou Javou nemá nic společného
Externí odkazy
Java pro vývojáře
Java projekty a komunity
Vývoj jazyka Java
Java.cz– Komunitní portál zaměřený na Javu.
JavaDays.cz – Největší Java konference v České republice.
Java
Programovací jazyky
Multiparadigmatické jazyky
JVM programovací jazyky
Objektově orientované programovací jazyky |
4348 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Reformy%20Meid%C5%BEi | Reformy Meidži | Reformy Meidži (: 明治維新, Meidži išin) byla série reforem japonského císaře Meidži (též přepisovaného anglicky jako Meiji), které začaly po roce 1869 měnit zastaralé feudální Japonsko v moderní industrializovaný stát podle evropského vzoru.
Japonsko v polovině 19. století žilo v relativním klidu, nad nímž bděl přísným okem šógunát rodu Tokugawa. Společnost byla dělena na kasty. Na začátku 16. století sice bylo Japonsko v obchodním a kulturním styku se Španěly a Portugalci (což např. do japonského prostředí přineslo znalost střelných zbraní) a od roku 1549 se tam dokonce začalo šířit křesťanství. Šógun Iejasu Tokugawa (1600/03–1605) však rozpoutal smršť persekucí proti křesťanům, během níž jich tisíce zahynuly. Jeho vnuk a třetí šógun Iemicu Tokugawa pak prosazením politiky sakoku („uzavřené země“), která vyměřovala trest smrti pro každého cizince, co se pokusí vstoupit do země, přivedl Japonsko do 220 let trvající izolace.
Ta byla prolomena roku 1853, když si flotila amerických lodí, připluvší pod velením komodora Perryho do hlavního města Eda, vynutila prostřednictvím vojenských hrozeb ustavení politických a obchodních styků. Toto násilné otevření Japonska světu bylo trnem v oku nacionalistickým radikálům, kteří si zároveň uvědomili, že Japonsko kvůli celkovému zaostávání už není schopné vzdorovat cizím útokům. V obavách před koloniálním podmaněním se rozhodující část japonské kulturní a politické elity sjednotila pod myšlenkami tradicionalisty Norinagy Motooriho a sloganem sonnó džói („ctěte císaře, vyžeňte barbary“) začala vyjadřovat potřebu obnovení silné ústřední vlády. Oživení myšlenky císařství zvláště povzbudilo samuraje ze západních lén Čóšú a Sacuma, kteří se s nadvládou rodu Togukawů nikdy nesmířili. V roce 1868 došlo k revoluci, kdy radikálové obsadili palác v Kjótu. Většina šlechticů zůstala neutrální a občanská válka v roce Bošin tak skončila již v květnu následujícího roku. Šógunát byl svržen a bylo obnoveno císařství – Japonsko se mělo stát moderní konstituční monarchií.
Mladý císař Meidži se přestěhoval do Eda, které přejmenoval na Tokio („východní hlavní město“) a neprodleně zahájil, ve spolupráci s ministerským předsedou Hirobumim Itóem a dalšími politiky, řadu státoprávních, organizačních a technologických reforem, jež daly jméno celé jeho epoše vládnutí: éra Meidži („Osvícená“). Reformy zahrnovaly ustavení parlamentu, nejvyššího soudu, zavedení veřejného systému poštovních služeb, přijetí moderní jednotné měny (jen, 1871), otevření tokijské burzy (1878) a konečně přijetí ústavy (1889/90). Inspirační vzory byly hledány v nejmocnějších státech té doby: Německu, Francii, Velké Británii a USA. Pro co nejrychlejší naučení a uplatnění novinek byli ze Západu povoláváni civilní a vojenští poradci, kteří měli pomoci vytvořit v Japonsku síť železnic (první trať zprovozněna roku 1872), vybudovat průmysl a školství (nejstarší univerzita, Tokijská, zal. roku 1886), vycvičit císařskou armádu, vybudovat loďstvo a naučit Japonce evropským stavebním postupům. Zároveň byli nadaní japonští studenti programově vysíláni do Evropy a Ameriky na studijní cesty.
Reformy Meidži měly také zásadní dopad na třídní strukturu japonské společnosti. Skupina oligarchů, která se postavila za císaře a proces reforem řídila, viděla jako nezbytné destruovat starobylou třídu vojenských šlechticů - tzv. samurajů. V celém Japonsku bylo v té době 1,9 milionu samurajů (tedy asi 10krát více než šlechticů ve Francii před francouzskou revolucí). Ti měli nárok na státní stipendia, což stát vyčerpávalo. Oligarchové nejprve v roce 1873 prosadili, aby byla samurajská stipendia zdaněna. Rok poté dostali samurajové možnost převést svá stipendia na státní dluhopisy. Nakonec, v roce 1876, se tento převod stal povinným. Aby se společenská role samurajů dala zničit, bylo potřeba ovšem také zrušit jejich vojenské výsady (jen oni v Japonsku měli právo vlastnit zbraň), a tím pádem jejich nepostradatelnost pro obranu státu v časech ohrožení. To císař a oligarchové vyřešili tím, že roku 1873 zavedli všeobecnou brannou povinnost. To vedlo k sérii nepokojů nespokojených samurajů. Jednou z největších revolt bylo Sacumské povstání roku 1877, jež vedl samuraj Saigó Takamori. Tuto vzpouru však rychle potlačila nově vytvořená japonská císařská armáda. Ideál samurajského vojenského ducha přežil jen v romantizované podobě a byl často používán jako propaganda během budoucích japonských válek. Likvidace samurajské třídy také vedla k silné centralizaci japonského státu. Samurajové se většinou integrovali do císařské armády, policejních sil nebo do státní byrokracie.
Reforma armády se ukázala jako mimořádně úspěšná, což dokázalo vítězství v čínsko-japonské válce v letech 1894-1895. Sebevědomí armády v důsledku toho mimořádně vzrostlo, a to až tak, že se začala stávat suverénní silou politickou. To mělo posléze zásadní dopady, tento proces přivedl Japonsko až k okupaci Číny a vstupu do druhé světové války.
Odkazy
Reference
Literatura
SÝKORA, JAN ANTONÍN: Ekonomické myšlení v Japonsku. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2010.
Externí odkazy
Dějiny Japonska 19. století
Reformy
Revoluce v 19. století
Období Meidži |
4357 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Friedrich%20Nietzsche | Friedrich Nietzsche | Friedrich Wilhelm Nietzsche (15. října 1844 Röcken u Lützenu poblíž Lipska – 25. srpna 1900 Výmar) byl německý filosof, klasický filolog, básník a skladatel (i když jeho poezie a hudební kompozice byly zastíněny jeho pozdějšími filosofickými spisy).
Jako výborný student se už v roce 1869 stal profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji, ale roku 1879 musel ze zdravotních důvodů školu opustit. Následujících 10 let strávil na cestách po Evropě, kde napsal většinu svých velkých děl. V lednu 1889 v Turíně se nervově zhroutil a zbytek života strávil v polovědomém stavu jako duševně nemocný (chronická demence).
Nietzsche byl ovlivněn mladohegelovci (Ludwig Feuerbach, Bruno Bauer, David Strauss aj.), řeckou filosofií a dílem Arthura Schopenhauera a Richarda Wagnera, s nimiž se ale později rozešel. Sepsal řadu filosofických děl, která měla velký vliv na myšlení 20. století. Jeho hlavním tématem byla ostrá kritika evropského myšlení, zejména platónské tradice a křesťanské morálky, jimž Nietzsche vytýkal, že se staví proti síle tvořivého života a nakonec vedou k nihilismu. Jeho často aforisticky pojednávaná témata „smrti Boha“, „vůle k moci“ a „nadčlověka“ jsou dodnes předmětem diskusí a polemik. Jeho nejznámějším spisem je Tak pravil Zarathustra.
Život
Mládí (1844–1869)
Friedrich Nietzsche se narodil 15. října 1844 v malé obci Röcken, asi 20 km jihozápadně od Lipska. Jeho rodiče byli luteránský farář a bývalý vychovatel na altenburském dvoře Carl Ludwig Nietzsche (1813–1849) a jeho žena Franziska rozená Oehler (1826–1897). V obou rodinách byla řada protestantských duchovních. Jméno Friedrich dostal Nietzsche po pruském králi Friedrichu Wilhelmu IV., který měl narozeniny ve stejný den. Roku 1846 se narodila jeho sestra Elisabeth. Po smrti otce v r. 1849 a mladšího bratra Ludwiga Josefa (1848–1850) se rodina přestěhovala do Naumburgu nad Saalou.
V letech 1850–1856 žil Nietzsche v naumburské „ženské domácnosti“ s matkou a sestrou, s babičkou, se dvěma neprovdanými tetičkami z otcovy strany a se služebnou; teprve s dědictvím po babičce, která zemřela v r. 1856, mohla matka pořídit vlastní bydlení. Nejdříve chodil Nietzsche do všeobecné chlapecké školy, kde se ale cítil osamělý; pak navštěvoval soukromou školu, kde navázal svá první přátelství, a to s Gustavem Krugem a Wilhelmem Pinderem – oba pocházeli z vážených rodin. Na soukromou školu navázalo od roku 1854 studium na církevní škole v Naumburgu. Zde vyniklo jeho jedinečné hudební a jazykové nadání, takže Nietzsche mohl pokračovat ve studiu na uznávané internátní škole Schulpforta (léta 1858–1864). Zde poznal jako trvalé přátele Paula Deussena a Carla von Gresdorfa. Jeho studijní prospěch byl velice dobrý a přitom si našel ještě čas na psaní básní a komponování. Díky úrovni školy i vyučování a dostupnosti literatury zde mohl značně rozšířit svoje vědomosti. Zejména zde vznikla jeho představa o antice a začal se vytvářet odstup od spíše maloměštácko-křesťanského světa jeho rodiny.
Roku 1864 začal Nietzsche studium protestantské teologie a klasické filologie na univerzitě v Bonnu, kde spolu s Deussenem vstoupil do buršáckého spolku Frankonia; spolkový život se mu ale nezamlouval a brzy spolek opustil. Pilně četl polemiky „mladohegeliánů“, Ludwiga Feuerbacha, D. F. Strausse a Bruno Bauera proti tradičnímu křesťanství. Hned po prvním semestru zanechal studia teologie, což se matce vůbec nelíbilo, ale tím víc se nadchl pro filologii. Studoval ji u Friedricha Ritschela, s nímž roku 1865 odjel do Lipska. Důležitým přítelem se pro Nietzscheho stal Erwin Rohde, s nímž patřil do nejužšího studentského kruhu kolem Ritschela. Z této doby pocházejí jeho první zveřejněné filologické práce.
Roku 1865 se Nietzsche patrně seznámil se solipsismem Maxe Stirnera, ale přiklonil se k filosofii Arthura Schopenhauera a roku 1866 četl „Dějiny materialismu“ F. A. Langelse. Odtud čerpal filosofické nápady, takže se neomezoval pouze na filologii, nicméně pilně pokračoval ve studiu.
Prusko-rakouské válce 1866, v níž Prusové obsadili i Lipsko, se mohl ještě vyhnout, ale v roce 1867 byl odveden a sloužil rok jako dobrovolník pruského dělostřelectva v Norimberku. Po těžkém pádu z koně v březnu 1868 byl uznán neschopným další služby; dobu léčení využil k další filologické práci, v níž pokračoval také v posledním roce studia. Pro budoucnost bylo významné jeho první setkání s Richardem Wagnerem v témže roce.
Profesor v Basileji (1869–1879)
Za Ritschlovy podpory a s přímluvou W. Vischer-Bilfingera se Nietzsche roku 1868 stal mimořádným profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji, a to ještě před svou promocí. Kromě toho vyučoval na basilejském „Paedagogiu“. Za nejdůležitější poznatek z této doby pokládal zjištění, že antická metrika je založena jen na délce slabik na rozdíl od moderní, postavené na přízvuku.
Na vlastní žádost byl Nietzsche po přestěhování do Basileje propuštěn z pruského státního občanství a do konce života zůstal bez státní příslušnosti. Přesto krátce sloužil jako zdravotník v Prusko-francouzské válce 1870–1871, na německé straně. Založení Německé říše a následující éru Bismarkovu vnímal v podstatě skepticky. Roku 1870 začalo v Basileji Nietzscheho přátelství s kolegou, ateistickým profesorem teologie Franzem Overbeckem, které trvalo až do Nietzscheho zhroucení. Starším a váženým kolegou byl historik Jacob Burckhardt, který však byl vůči Nietzschemu spíše rezervovaný.
Již v r. 1868 se Nietzsche v Lipsku seznámil s Richardem Wagnerem a jeho pozdější ženou Cosimou. Oba velmi uctíval a od začátku svého pobytu v Basileji byl častým hostem v mistrově domě v Tribschenu u Luzernu. Wagner, který byl pro něho po jistou dobu „otcovskou postavou“, ho občas zval do svých nejužších kruhů, především však spoléhal na jeho pomoc při propagaci založení Festspielhausu v Bayreuthu.
Roku 1872 vydal Nietzsche svou první větší práci Zrození tragédie z ducha hudby, kde na místo exaktní filologické metody nastoupila filosofická spekulace. Jeho filologičtí kolegové včetně Ritschela ji většinou nepochopili a mlčky odmítli, ale díky polemickému článku Filologie budoucnosti! od Ulricha von Wilamowitz-Moellendorffa vznikl krátký veřejný spor, ve kterém Rohde, toho času profesor v Kielu, a dokonce i Wagner Nietzscheho podpořili. Ten si samozřejmě všiml, že se jeho izolace ve filologické oblasti prohlubuje, a už roku 1871 se neúspěšně ucházel o místo profesora filosofie v Basileji, které získal Rudolf Christoph Eucken.
Také jeho čtyři Nečasové úvahy (1873–1876) s kritikou kultury v linii Schopenhauerově a Wagnerově neměly očekávaný ohlas. Ve Wagnerových kruzích se Nietzsche seznámil s Malwidou von Meysenburg, s Hansem Guidem von Bülow a spřátelil se s Paulem Rée, pod jehož vlivem opustil kulturní pesimismus svých prvních prací. Zklamán z prvního festivalu v Bayreuthu roku 1876, kde ho odpudila banalita činohry a nízká úroveň publika, se rozhodl rozejít se s Wagnerem a z nadšeného ctitele se postupně stal jeho rozhodným odpůrcem.
Když vyšlo Lidské, příliš lidské (1878), byl rozchod s Wagnerovou a Schopenhauerovou filosofií zřejmý a také přátelství k Deussenovi a Rohdemu viditelně ochladlo. V této době podnikl Nietzsche několik pokusů najít mladou majetnou ženu, jež by se chtěla vdávat, v čemž ho podporovala hlavně von Meysenburgová. Tyto plány se ale nevydařily. Nemoci, které jej sužovaly od dětství – silná krátkozrakost vedoucí prakticky až ke slepotě, záchvaty migrény a žaludeční potíže sílily, takže si musel brát delší a delší volno od své profesorské práce. Roku 1879 musel kvůli prudkým bolestem hlavy a očí a častému zvracení předčasně odejít do penze.
Filosof na volné noze (1879–1889)
Jak Nietzsche hledal příznivé podnebí pro své choroby, od roku 1879 hodně cestoval a žil na různých místech jako autor na volné noze; v létě nejčastěji v Sils-Maria v jižním Švýcarsku, v zimě v Itálii (Janov, Rapallo, Turín) a také v Nice. Občas také navštívil svoji rodinu v Naumburgu, kde se střídavě přel a smiřoval se sestrou. Jeho bývalý žák Peter Gast, který mu dělal jakéhosi sekretáře, a Franz Overbeck zůstali jeho nejvěrnějšími přáteli.
Na začátku 80. let se objevily Ranní červánky a Radostná věda, další spisy v aforistickém stylu. Roku 1882 se v Římě seznámil s rusko-německou spisovatelkou a později psychoanalytičkou Lou Andreas-Salomé, zamiloval se do ní a Gastovým prostřednictvím ji požádal o ruku, Lou Salomé však odmítla. Protože se předtím rozešel ve zlém s matkou a sestrou (mj. také proto, že sestra se přičinila, aby se s ním Lou Salomé rozešla), pomýšlel na sebevraždu, ale odjel do Rapalla, kde během deseti dnů napsal první díl Tak pravil Zarathustra. Ten však vyvolal rozpaky i u nejbližších přátel a kromě toho se téměř vůbec neprodával; čtvrtý díl vydal Nietzsche jen ve 40 výtiscích, které rozdával jako dárky.
Roku 1886 vydal vlastním nákladem Mimo dobro a zlo, ale tři předchozí práce vyšly ve druhém vydání a zájem o Nietzscheho ze začal pomalu probouzet. Setkal se se spisovatelem Gottfriedem Kellerem a vyměnil si dopisy s Hippolytem Taine a s Georgem Brandesem, který začal roku 1888 v Kodani o Nietzscheovi přednášet. Roku 1886 jeho sestra, v té době již vdaná za antisemitu Bernharda Förstera, odjela do Paraguaye zakládat „germánskou“ kolonii – což Nietzsche považoval za směšné.
Nietzsche ovšem stále zápasil s vracejícími se bolestivými záchvaty, které znemožňovaly delší práci. V krátkém čase napsal roku 1887 polemický spis Genealogie morálky a v roce 1888 pět knih, částečně z obsáhlých poznámek k plánované práci Vůle k moci, a zdálo se, že ho jeho nemoci opustily; v létě měl výbornou náladu. Od podzimu roku 1888 se však v jeho spisech vyskytují příznaky narůstajícího megalomanství; rostoucí počet reakcí na jeho spisy, především na polemiku Případ Wagner z jara toho roku, příliš přeceňoval. O svých 44. narozeninách se po dokončení Soumraku model a zatím staženého Antikrista rozhodl napsat autobiografii Ecce Homo. V prosinci začala korespondence s Augustem Strindbergem a Nietzsche věřil, že stojí před mezinárodním průlomem. Pokusil se odkoupit od svých prvních nakladatelů své staré spisy a chtěl prodávat překlady do nejdůležitějších evropských jazyků. Kromě toho také plánoval zveřejnění překladu Nietzsche contra Wagner a básně Dionysos-Dithyramben.
Začátkem února 1889 se Nietzsche v Turíně duševně zhroutil; lístky, které posílal blízkým přátelům, ale také například Cosimě Wagnerové a Jacobu Burkhardtovi, byly zjevně pomatené. Nejdříve byl odvezen do ústavu v Basileji a po smrti matky v roce 1897 žil ve Výmaru ve Vile Silberblick (Stříbrný pohled), kde prodělal několik infarktů a dne 25. srpna 1900 zemřel na zápal plic. Za příčinu jeho zhroucení se obvykle pokládá progresivní paralýza jako důsledek syfilis; diagnóza je však nejistá a někteří autoři o ní pochybují.
Nietzscheho filosofie
Nietzscheho emotivní a místy až vášnivá filosofie je silně poznamenána jeho životním osudem a zároveň stále silnějším pocitem, že právě on musí něco podniknout pro záchranu světa, ohroženého „nihilismem“. Po „smrti Boha“, kterou připravila západní tradice platónismu a křesťanství, žijeme všichni v hluboké lži, protože předstíráme, jako kdyby stále platila křesťanská morálka, ačkoli v ni v hloubi duše nevěříme. V zoufalství nad ztrátou životních hodnot se Nietzsche nadchnul romantickou představou „řeckého ducha“, jak se ji domníval nalézt v antické tragédii. Je to Dionýsos, řecký bůh nespoutané životní síly, který pro něho pravdivě vyjadřuje skutečné postavení člověka ve světě. Člověk může žít z mnohoznačné krásy světa, pokud ovšem přijme život jako nelítostný boj, v němž nakonec musí podlehnout „temnotě“ smrti. Velikost člověka je v tom, že může hrdě vzdorovat a bezohledně prosazovat svoji „vůli k moci“, jejímž cílem musí být překonání člověka čili nadčlověk.
Počátek zkázy evropského lidství viděl Nietzsche v jednoznačném Platónově resp. Sókratově rozhodnutí ve prospěch slunečního boha Apollóna a lživé představy „pravého světa“ po smrti, jež od člověka naopak vyžaduje sebeomezení, soucit se slabšími a domnělou oddanost pravdě jako dennímu světlu rozumu. Tuto lživou orientaci na domnělé dobro a pravdu podle Nietscheho převzalo a mezi lid rozšířilo křesťanství, jež se tak stalo silou nepřátelskou životu. Důsledkem tisíciletého působení tohoto „platónismu pro lid“ je současný nihilismus – popírání sil života pod záminkou morálky a pravdy.
Základním principem Nietzscheho velmi nesystematického filosofování je nelítostná poctivost, jež si nezastírá beznadějnost lidského osudu a „překonává“ ji statečným přijetím té „nejtěžší myšlenky“, epikurejského „věčného návratu téhož“: jelikož svět nemá smysl a jen věčně trvá, musí se člověk smířit s tím, že se v něm všechno opakuje. Zároveň se mu však může vzepřít tím, že přitaká své vůli k moci, že rozvíjí svoji tvořivost, že tvoří své vlastní hodnoty, a tak připravuje cestu k nadčlověku. Tento Nietzscheho titanismus ke konci života přechází v megalomanii, přesvědčení o vlastním spasitelském poslání.
Odezva
O svých schopnostech i o svém poslání měl Nietzsche zřetelné, i když někdy přemrštěné představy. Po celý život usiloval o „průlom“ a čekal na něj, ale odezva na jeho myšlení začíná právě v době, kdy ji už nemohl vnímat. Jeho pozůstalosti se nejprve ujal přítel Peter Gast, jehož však velmi brzy „odstavila“ paní Elisabeth Förster-Nietzscheová, která si z bratrova díla udělala monopol a dokonce do něho zasahovala, některé části přepisovala a jiné ničila. Tak posmrtně vydaná kniha aforismů Vůle k moci (1901) obsahovala řadu jejích „úprav“, jež byly odhaleny až koncem 20. století. Provedla také opisy dopisů svého bratra, tzv. Urabschriften (prvotní opisy), kde texty úmyslně krátila, opatřovala dopisy jiným datem a snažila se vzbudit dojem, že většina těchto dopisů byla určena právě jen jí.
V roce 1930 vypršela autorská práva na knihy Fridricha Nietzscheho, ale nacionálněsocialistický ministr Dr. Wilhelm Frick se postaral o další finanční podporu Elisabeth Förster-Nietzscheové. V roce 1932 povolala Elisabeth Förster-Nietzscheová do čela Nietzscheho archivu nacionálněsocialisticky smýšlejícího profesora filozofie práva Carla Augusta Emgeho a rovněž ostatní spolupracovníci archivu byli nadšenými nacisty. Nacisté se stále více nechávali inspirovat některými myšlenkami Fridricha Nietzscheho a začali je zneužívat ke svým účelům. Kurt Tucholsky k tomu napsal: „Nietzscheho archiv a lidé kolem něho jsou vinni tím, že Nietzscheho světonázor poskytli německým válečným štváčům, ke kteréžto interpretaci ovšem dopomohla vágnost myslitelových textů.“
Adolf Hitler přislíbil během své návštěvy Nietzscheho archivu v roce 1933 finanční příspěvky ze svých soukromých zdrojů a kromě toho nařídil, aby archivu byly poskytnuty i veřejné finanční prostředky.
I když se Nietzsche ze svého života ocenění nedočkal, jeho vliv na myšlení 20. století je zcela mimořádný, ovšem také mnohoznačný. Na jedné straně si autor ve snaze „prorazit“ liboval ve vyhrocených, provokativních formulacích a jeho aforistický styl umožňoval vytrhávání z kontextu a případné zneužití. Tak se Nietzsche na jedné straně antisemitům vysmívá, na straně druhé se však u něho najdou pasáže, které někdy bývají pro svou kritičnost k židovsko-křesťanské tradici interpretovány jako antisemitské. Stejně tak lze nalézt jeho výroky nacionalistické, ale také antinacionalistické: „Býti dobrým Němcem znamená odněmčit se“. Kurt Tucholsky již v r. 1932 poukázal na tento paradox: „Řekni mi, co potřebuješ, a já ti pro to obstarám citát z Nietzscheho“.
Velké oživení zájmu o Nietzscheho přinesla 70. a 80. léta 20. století, kdy se stal hlavní inspirací tzv. postmoderního myšlení. Například Tomáš Halík si jej mimo jiné cení jako myslitele, který „byl vynikajícím demystifikátorem, vášnivě strhávajícím masky iluzí, byl mistrem v ukazování věcí z druhé strany, v objevování opaku toho, čím se mnohé věci zdály být a zač se vydávaly“.
Vliv
Na psychoanalýzu
na Sigmunda Freuda
na C. G. Junga
na Ludvíka Binswangera
Na filosofii:
na existencialismus
na fenomenologii, především na Martina Heideggera
na postmoderní filosofii, zejména na Michela Foucaulta nebo Richarda Rortyho
Na literaturu:
na Ladislava Klímu
na Williama Gayleyho Simpsona, především v díle Which Way Western Man?
Na texty hudby
na Jima Morrisona
na Marilyna Mansona
na Maniaca
Kritika a shrnutí
Nietzscheho myšlení rozhodně není systematické a lze v něm najít množství rozporů; tak představa „nadčlověka“ předpokládá nějaký vývoj a je ve sporu s „věčným návratem téhož“. Důraz na poctivost se nutně opírá o ideu pravdy, kterou Nietzsche odmítá. V jeho ničivé kritice všeho, čeho si jeho současníci vážili a v co věřili, je zřejmý prvek jakéhosi myšlenkového masochismu. Nietzscheho myšlení i spisy jsou pochopitelně silně ovlivněny dobou, v níž žil: rozpadem Hegelova světa jako „sebeuskutečňování Ducha“, materialismem mladohegelovců, naivně jednoduchým darwinismem, jak jej v Německu šířil Ernst Haeckel, i nepoctivostí wagnerovské předstírané „velikosti“. Zároveň je jeho literární styl – Nietzsche dlouho váhal mezi filosofií a literaturou – silně poplatný romantismu a jeho jazyk, zejména v díle Tak pravil Zarathustra, se nápadně podobá jazyku Lutherova překladu Bible.
Přesto je Nietzscheho dílo dodnes velmi živé, a to přinejmenším z těchto důvodů:
Nietzscheho nelítostná, až sebezničující „poctivost“ skutečně ukázala, že v evropském duchovním životě posledních staletí je mnoho předstírání, dle Nietzscheho řečeno „model“.
Nietzsche byl mimořádně citlivý člověk a viděl věci, které jiní začali objevovat až mnohem později, často díky jeho inspiraci; sem patří například psychoanalýza, kritika moderního státu jako „studeného monstra“, hrůza z přicházejícího „nihilismu“ apod.
Když Nietzsche o sobě říká, že „filosofuje kladivem“, chce říci, že zkouší, co v evropském myšlenkovém dědictví tuto zkoušku přežije. Po sto letech se zdá, že toho není tak málo, díky němu si však filosofové i kazatelé začali dávat větší pozor na to, co říkají a slibují.
Ostrá kritika morálky jistě přispěla k mravnímu uvolnění, znamenala však také velké osvobození a vyčištění vzduchu.
Přes všechen zdánlivý materialismus Nietzsche dává jasně najevo, že člověk není cílem sám o sobě, ale že jeho posláním je „překročit sám sebe“.
Konečně Nietzsche také připomněl, že život je z povahy věci nebezpečný a že člověk vždycky potřebuje odvahu a statečnost. Kdo to odmítá, pro toho má Nietzsche jen své „pohrdání“.
Dílo
Die Geburt der Tragödie aus dem Geiste der Musik (Zrození tragédie z ducha hudby) 1872
Unzeitgemässe betrachtungen (Nečasové úvahy) 1872
Menschliches, Allzumenschliches (Lidské, příliš lidské) 1878
Morgenröte (Ranní červánky) 1881
Die fröhliche Wissenschaft (Radostná věda) 1882
Also sprach Zarathustra (Tak pravil Zarathustra) 1885
Jenseits von Gut und Böse (Mimo dobro a zlo) 1886
Zur Genealogie der Moral (Genealogie morálky) 1887
Der Fall Wagner (Případ Wagner) 1888
Götzen-Dämmerung (Soumrak model aneb Jak se filosofuje kladivem) 1889
Nietzsche contra Wagner 1889
Dionysos-Dithyramben 1889
Der Antichrist (Antikrist) 1895
Ecce Homo 1898 – Pokus o autobiografii, titul je narážka na slova, jimiž Pontius Pilatus představoval davu zbičovaného Krista.
Kritické vydání
Kritické vydání Nietzscheova díla začalo vycházet teprve v roce 1967. Vydavatelé Coli a Montinari je rozdělili do dvou řad, Dílo (KGW, 18 sv.) a Dopisy (KGB, 23 sv.). Roku 1980 vyšlo kratší studijní vydání, které se označuje zkratkou KSA a KSB.
Sebrané spisy – úplné, bohatě komentované vydání:
Werke. Kritische Gesamtausgabe, zkratka: KGW (také KGA), vyd. Giorgio Colli a Mazzino Montinari. Berlin a New York 1967nn.
Briefe. Kritische Gesamtausgabe, zkratka: KGB, vyd. Giorgio Colli a Mazzino Montinari. Berlin a New York 1975–2004
Studijní vydání – paperback:
Sämtliche Werke. Kritische Studienausgabe in 15 Bänden, zkratka: KSA, vyd. Giorgio Colli a Mazzino Montinari. München a New York 1980.
Sämtliche Briefe. Kritische Studienausgabe, zkratka: KSB, vyd. Giorgio Colli a Mazzino Montinari. München a New York 1986.
Nietzsche v češtině
Antikrist: přehodnocení všech hodnot. Olomouc: Votobia, 2001 – 126 s.
Dionýské dithyramby a jiné básně. Praha: Aurora, 1998 – 163 s.
Genealogie morálky: polemika. Praha: Aurora, 2002 – 147 s.; 22 cm
Mimo dobro a zlo: předehra k filosofii budoucnosti. Praha: Aurora, 2003 – 199 s.; 21 cm
My filologové. Praha: Oikumené, 2005 – 157 s.; 21 cm
Nečasové úvahy. Praha: Oikumené, 2005 – 295 s.; 22 cm
O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním. Praha: Oikumené, 2007 – 59 s.
Radostná věda. Praha: Aurora, 2001 – 259 s.; 21 cm
Ranní červánky: myšlenky o morálních předsudcích. Praha: Aurora, 2004 – 254 s.
Soumrak model, čili Jak se filosofuje kladivem. Olomouc: Votobia, 1995 – 194 s.
Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995 – 367 s.
Na internetu
Nietzschesource – úplné vydání Coli-Montinari s vyhledávačem
Unzeitgemässe Betrachtungen, 1873–1876 KSA 1 und 2
David Strauß, der Bekenner und der Schriftsteller, 1873
Vom Nutzen und Nachteil der Historie für das Leben, 1874
Schopenhauer als Erzieher, 1874
Richard Wagner in Bayreuth, 1876
Menschliches, Allzumenschliches – Ein Buch für freie Geister (mit zwei Fortsetzungen), 1878–1880 KSA 2
Morgenröte – Gedanken über die moralischen Vorurteile, 1881 KSA 3
Idyllen aus Messina, 1882 KSA 3
Die fröhliche Wissenschaft („la gaya scienza“) , 1882 KSA 3
Also sprach Zarathustra – Ein Buch für Alle und Keinen, 1883–1885 KSA 4
Jenseits von Gut und Böse – Vorspiel einer Philosophie der Zukunft, 1886 KSA 5
Zur Genealogie der Moral – Eine Streitschrift, 1887 KSA 5
Der Fall Wagner – Ein Musikanten-Problem, 1888 KSA 6
Götzen-Dämmerung oder Wie man mit dem Hammer philosophiert, 1889 KSA 6
Der Antichrist – Fluch auf das Christentum, 1895 KSA 6
Antikrist (kniha, česky)
Nietzsche contra Wagner, 1895 KSA 6
Ecce Homo – Wie man wird, was man ist, 1908 KSA 6
Odkazy
Reference
Literatura o Nietzschem
Lou Andreas-Salomé, Friedrich Nietzsche ve svých dílech. Praha: Torst, 1996 – 202 s.
G. Deleuze, Nietzsche a filosofie. Praha: Herrmann & synové, 2004 – 343 s
J. Köhler, Tajemný Zarathustra: biografie Friedricha Nietzscheho. Olomouc: Votobia, 1995 – 400, [1] s.
P. Kouba, Nietzsche: filosofická interpretace. Praha: Oikumené, 2006 – 287 s.
P. Kouba, Smysl konečnosti. Praha: Oikumené, 2001 – 223 s.; 21 cm
A. Mokrejš, Odvaha vidět: Friedrich Nietzsche: myslitel a filosof. Jinočany: H&H, 1993 – 366 s.
Robinson, D. Nietzsche a postmodernismus. Praha: Triton, 2000 – 82 s.
Související články
Nadčlověk
Externí odkazy
Nietzsche’s moral and political philosophy ve Stanford encyclopedia of philosophy
https://web.archive.org/web/20080317190818/http://www.f-nietzsche.de/
http://www.gkpn.de
http://www.hwalther.de
Proč je Nietzsche nejčtenější filozof: recenze knihy Nietzsche. Biografie jeho myšlení
Němečtí filozofové
Němečtí klasičtí filologové
Němečtí vysokoškolští pedagogové
Filozofové 19. století
Filozofové nihilismu
Absolventi Lipské univerzity
Ateističtí filozofové
Aforisté
Němečtí ateisté
Kritici náboženství
Duševně nemocní
Narození v roce 1844
Narození 15. října
Úmrtí v roce 1900
Úmrtí 25. srpna
Úmrtí ve Výmaru
Zemřelí na zápal plic
Muži |
4400 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Porta | Porta | Porta je český soutěžní hudební festival, založený v roce 1967 v Ústí nad Labem. Název festivalu je inspirován údolím Labe „Porta Bohemica – Brána Čech“, ležícím v místech, kde řeka prochází Českým středohořím. Zakladatelem Porty byl Ing. Jiří Šosvald, kapelník westernové kapely AZ Septet, The Strangers a C Studio Jiřího Šosvalda, který s několika kolegy (např. Zdeněk Frídl, Zbyněk Jelínek, Zdeněk Lukášek či redaktor Československého rozhlasu Jan Oliva) naplánoval Portu jako festival country a western hudby. Kvůli obavám, že tyto žánry zatím nemají v tehdejším Československu dostatečně širokou posluchačskou základnu, přizvali k účasti na festivalu i trampy. Z Liberce se přistěhoval Jaroslav Velínský, známý jako „Kapitán Kid“, který se o trampskou část Porty staral.
Festival prošel za svou existenci nejednoduchým vývojem. V období normalizace se stalo pořádání festivalu velmi náročným, přesto se Porta stala hojně navštěvovanou akcí. Po roce 1989 se v kultuře otevřelo mnoho možností a Porta už neměla ono výsadní postavení, které si v průběhu let vytvořila.
V současnosti se festival skládá z oblastních soutěžních kol v jednotlivých regionech. Soutěž v oblastech organizují jednotliví pořadatelé a zastřešuje je Česká tábornická unie, po roce 1989 obnovená. Z nich soutěžící postupují jednak do národního finále Porty v Řevnicích, které se koná na konci června, a jednak do mezinárodní soutěže v Ústí nad Labem. Soutěž dává příležitost začínajícím skupinám a je určena především pro žánry folk, country a trampská píseň. V průběhu několika desetiletí festivalem Porta prošla většina skupin, muzikantů a osobností, kteří dnes reprezentují folkovou, country a trampskou scénu.
Motto
Od roku 1972:
Založení festivalu a první roky
1966
V roce 1966 se parta přátel začala zabývat samotnou myšlenkou založení festivalu country & western a trampské hudby. Jirka Šosvald, který s myšlenkou přišel jako první, popsal vznik názvu „Porta“ následovně:
1967
Organizátoři prvního ročníku, nadšenci z Domu kultury pracujících v Ústí nad Labem, rozeslali na začátku roku 1967 dopis jim známým country a trampským skupinám, kterým je zvali na nový festival s názvem „Porta“. Inspirátorem byl Jiří Šosvald, známý pod přezdívkou Westernový dědek. Již prvního roku byly jako ocenění rozdávány tzv. „keramické nesmysly“ od akademického sochaře M. Rabocha, kterými se nejúspěšnější soutěžící oceňují i v současnosti.
Výsledky
Country & western:
Rangers (Praha)
Greenhorns (Praha)
Strings of Tennessee (Praha)
AZ septet (Ústí nad Labem)
Caravell Western (Trnava)
Trampské sbory:
Mohykáni (Praha)
Stopa (Pardubice)
Peklo (Semtín)
Velká naděje (Praha)
Compardos (Přibyslav)
1968 (Ústí nad Labem)
V roce 1968 byla zavedena autorská soutěž do které dorazilo přes padesát písní od více než dvaceti autorů. Festival byl rozdělen do dvou žánrů: country & western a trampské sbory. V dalších letech se postupně oddělovaly další kategorie. Na druhý ročník se přihlásilo 33 kapel. O Portě se také začalo psát v tisku. Organizační štáb dostával od návštěvníků mnoho nápadů a návrhů na možnosti rozšíření programu o výstavy, prodej výrobků ze dřeva a kůže atp.
Výsledky
Autorská soutěž:
Krinolína, Kapitán Kid
Poslední míle, Miki Ryvola
Už nejsi, Nevado, Jenda Korda – Arnošt Mošna
Trail to Island, Miki Ryvola
Savana, Kapitán Kid
Country & western:
Rangers (Praha)
Greenhorns (Praha)
Truckers
White Stars
Spirituál kvintet
Trampské sbory:
Vavasatch (Brno)
Červánek
Hoboes (Čechy)
Stopa (Pardubice)
Peklo (Semtín)
Cena poroty za moderní přístup k trampské písničce:
Hoboes (Čechy)
Cena poroty jako objev PORTY 68:
Osadníci (Strakonice)
1969 (Ústí nad Labem)
Porta měla ohlas v tisku a v rádiu se začínaly hrát portovní písničky. Časopisy, především Mladý svět, vydávaly zpěvníky s trampským písničkami. Protože zájem především trampských skupin převyšoval možnosti třídenního festivalu, byla od třetího ročníku zavedena oblastní předkola v Třebíči, Pardubicích, Českých Budějovicích, Štětí, Praze a Bratislavě. Současně s tím však vznikaly první „ideologické“ konflikty: představitelé tzv. moderní trampské hudby např. Hoboes, byli napadáni, že nehrají trampskou píseň. Porota oceňovala spíše moderní skupiny a diváckým hitem se stala Bedna od whisky od skupiny Hoboes. V roce 1969 byla též založena nová kategorie Folk.
Výsledky
Autorská soutěž:
Vyhaslý oheň, Milan Šebesta
Pojď už spát, Jiří Šosvald
Zasněný cowboy, Jan Kněžínek
Tradiční country:
White Stars (Praha)
Bluegrass Hoppers (Ústí n. Labem)
Strangers (Ústí n. Labem)
Moderní country:
Rivalové (Praha)
Caravell Western (Trnava)
Ontario (Ostrava)
Folk:
Minnesengři (České Budějovice)
The Worried Men Skiffle Group (Vídeň)
Perpetual Vagaboonds (Praha)
Trampská píseň:
Scarabeus (Praha)
Hoboes (Čechy)
Červánek
Stopa (Pardubice)
Vavasatch (Brno)
1970 (Ústí nad Labem)
V roce 1970 vyšel poprvé Portýr, festivalový bulletin, který od té doby provázel i všechny další ročníky. Čtvrtý ročník byl také poznamenán tragickou autonehodou bluegrassové skupiny Boot Hill, při níž zahynulo pět jejích členů. Od roku 1970 se koná tzv. Dvorana Porty, která je i dnes vyvrcholením každého ročníku Českého národního finále v Řevnicích.
Tuhá normalizace tvrdě signalizovala ústeckou derniéru. Portu si "dovolila" vyhrát holandská skupina Smokey Mountain Rangers.
Výsledky
Autorská soutěž:
Rumovej ďas, Kapitán Kid
Vyhaslý oheň, Milan Šebesta
Šťastnej tulák, Wabi Ryvola
Tradiční country:
Smokey Mountain Rangers (Amsterdam)
Moderní country:
Strangers (Ústí nad Labem)
Folk:
Spirituál kvintet (Praha)
Trampské kapely (hlasování diváků):
Scarabeus (Praha)
Hoboes (Čechy)
Compardos (Přibyslav)
Miss Porta 70:
Libuše Palová (Desperádi Karviná)
Čestná uznání poroty:
Buffalos (Domažlice)
Caravell Westarn (Trnava)
Ontario (Ostrava)
Jindra Šťáhlavský (Strangers)
Pavel Brümer (Bluegrass Hoppers)
kontrab. Curkal (Golden Strings)
Zvláštní ceny poroty:
Folk Singers (Praha)
Minnesengři (České Budějovice)
Worried Man Skiffle Group (Vídeň)
Bluegrass Hoppers (Ústí nad Labem)
Skywalkers (Praha)
Ceny poroty:
Nothing (Praha)
Strummers (Praha)
Blizzard (Praha)
Truckers (Praha)
1971 (Karviná)
Na jaře 1971 nastoupil v pořádajícím Domě kultury v Ústí nad Labem nový normalizační ředitel. Překvapenému štábu festivalu sdělil, že Porta může pokračovat v případě, že zde společně se stávajícími kapelami budou vystupovat také hudební soubory Sovětské armády, dočasně umístěné na našem území. Celý štáb tuto možnost rozhodně odmítl, Porta tak v Ústí nad Labem skončila. Dokonce „byli odejiti“ zaměstnanci Domu kultury, kteří se o festival starali.
Za Českou tábornickou unií, která je jakýmsi „zbytkovým“ pořadatelem festivalu, přišel tým lidí z pražského FOLK & COUNTRY KLUBU – Michal Jupp Konečný, Josef Kobra Kučera, Jaroslav Dvořák, Robert Radosta a další. Tento tým měl zkušenosti z pořádání FOLK & COUNTRY FESTIVALU v pražské Lucerně, což byla rozsahem v té době mnohem větší akce než Porta. Společný tým v čele s Wabi Ryvolou a Michalem Juppem Konečným se pokusil o záchranu Porty a vydal se po republice hledat nové místo pro finále, přičemž neúspěšně najezdil skoro 40 000 kilometrů – nálepka v Ústí nad Labem zakázaného festivalu vždy včas doputovala i k místním funkcionářům.
Nakonec Porta 71 našla sídlo v Karviné, čemuž výrazně pomohl spisovatel Eduard Světlík. Tradiční červnový termín se však stihnout nedal, takže se festival konal na začátku září. Nově zrozený štáb ještě stihl zorganizovat část předkol, a z posledního pražského předkola organizátoři odjížděli rovnou Karviné. Festival proběhl, s ohledem na složité přípravy, bez problémů, ale Karviná byla zastávkou jen na jeden rok a pro ročník 1972 bylo nutné nové místo opět hledat. Kromě toho došlo ke změnám v centru. Svobodné mládežnické organizace, včetně České tábornické unie byly normalizátory rušeny a včleňovány do Socialistického svazu mládeže. Ten se tím stal i novým pořadatelem Porty. Bez tohoto „razítka“ už nešlo pořádat žádnou akci. Naštěstí do SSM přešla i část bývalých funkcionářů ČTU, takže kontinuita byla, alespoň na čas, zachována.
Přestože festival začal cestovat po republice, bylo to novým štábem vnímáno jako nouzové řešení a všichni doufali, že jednou se Porta do Ústí vrátí. Aby aspoň část Porty zůstala v severních Čechách, vyčlenila se na popud „Kapitána Kida“ Trampská autorská soutěž, jejíž finále se konalo na konci září v Hostomicích u Bíliny.
Výsledky:
AUTORSKÁ SOUTĚŽ (Hostomice nad Bílinou)
Pane Bóže vod tý lásky zachraň nás, Miki Ryvola
Tommy, Wabi Daněk
Maděra, Kapitán Kid
TRAMPSKÁ PÍSEŇ
Plížák (Sokolov)
Pacifik (Praha)
Island (Ústí nad Labem)
ČESTNÉ UZNÁNÍ ZA POZORUHODNÝ PĚVECKÝ VÝKON
Helena Maršálková (Pacifik)
ČESTNÁ UZNÁNÍ POROTY
C & K (Praha)
Taxmeni (Praha)
Sepie (Praha)
Berani (České Budějovice)
Tuláci (Olomouc)
Plavci (Bochov)
Atropa Bella Dona (Lovosice)
Příboj (Brno)
Kapitán Kid (za píseň Žádám)
1972 Sokolov
Další stěhování, tentokráte skoro přes celou republiku. Dochází ke spolupráci mezi oblastními koly, která tohoto roku proběhla ve všech krajích republiky. Krajských kol se účastnilo téměř 180 skupin. Finále interpretační soutěže se uskutečnilo v Sokolově, ale autorská soutěž se uskutečnila stejně jako minulý rok v Hostomicích a zasláno bylo přes 130 příspěvků.
Výsledky:
MODERNÍ TRAMPSKÁ PÍSEŇ
Pacifik
Termiti a Plížák Sokolov
Stopa
TRADIČNÍ TRAMPSKÁ PÍSEŇ
Bizoni Luby u Chebu
neuděleno
neuděleno
AUTORSKÁ SOUTĚŽ
Šlajfka pro štěstí – Kapitán Kid
Dál, dál, dál – Tony Linhart
Šmír na trávě – Wabi Ryvola
Poslední defilé – Wabi Ryvola
MIMOŘÁDNÉ UZNÁNÍ POROTY
Kantoři (Hradec Králové)
Plavci (Bochov)
Volupsije (Jablonec nad Nisou)
Pražští trubadúři (Praha)
Létavice
Kolovrátek
Milan Dvořák (Havrani)
Jitka Vrbová (Sepie)
1973 Litomyšl, Český Krumlov, Jablonec nad Nisou
Pro soutěžící se letos stala povinná krajská předkola, tohoto roku začala předkola i na Slovensku (Dubnica nad Váhom, Košice, Hlohovec). Počet míst pro finále interpretační soutěže byl stanoven na tři a Porta se rozdělila dle žánrů. Trampská část Porty se odehrála ve městě Litomyšl, country část v Jablonci nad Nisou a obnovená kategorie Folk v Českém Krumlově. Autorská soutěž proběhla i letos v Hostomicích. Zajímavostí je fakt, že v Jablonci nad Nisou byla finálová klání neveřejná, snad se místní aparát bál o to, aby se "americká" muzika nešířila mezi veřejnost, a tak se hrálo jen pro porotu v prázdném sále.
Výsledky:
TRAMPSKÉ SKUPINY
Folkové skupiny: Český Krumlov (Českokrumlovský folkový festival)
Country skupiny: Jablonec nad Nisou (Country festival)
Trampská autorská soutěž: Hostomice
TRADIČNÍ TRAMPSKÁ PÍSEŇ
Příboj Brno (porta)
Bizoni (Luby u Chebu)
Kamarádi (Rokycany)
MODERNÍ TRAMPSKÁ PÍSEŇ
Pacifik (Praha)
Hoboes (Praha)
Termiti (Chotusice)
Plížák (Sokolov)
TRAMPSKÁ AUTORSKÁ SOUTĚŽ
Tony Linhart – Poraněný koleno, Velká vlaková loupež
Wabi Ryvola – Šestačtyřicátej
Josef Joe Jégr a Ladislav Staněk – Ontário
UZNÁNÍ POROTY
Verumka (Kadaň)
Poutníci (Blansko)
Arion (Slovensko)
Zubri (Slovensko)
Helena Maršálková (Pacifik)
Zdeněk Musil (Poutníci)
Jindřich Pitra (Hoboes)
Stanislav Korál (Medvědi Praha)
FOLKOVÁ AUTORSKÁ SOUTĚŽ
Wabi Ryvola – Strašná Barbora, Bejt starej chlap, Už táhnou stáda snobů, To ta holka nevěděla
Jaroslav Pochmon – Vše plyne
Lýdie Vatgerdiová a Jozef Špiegel – Zátišie s ovocom
ČESTNÉ UZNÁNÍ POROTY
Milan Dvořák (Havrani)
FOLKOVÁ INTERPRETAČNÍ SOUTĚŽ
Minnesengři (České Budějovice)
Menší bratři (Brno)
Blátotlačky (Praha)
TRADIČNÍ COUNTRY
Volupsije (Jablonec nad Nisou)
Taxmeni (Praha)
Průvan (Praha)
MODERNÍ COUNTRY
Ohaři (Praha)
Sepie (Praha)
ČESTNÉ UZNÁNÍ POROTY
Falešní hráči (Olomouc)
Žebrácká opera (Milevsko)
AUTORSKÁ PORTA TEXTAŘŮ COUNTRY
Hledej dál! – Michal Bukovič
1974 Svitavy
Do oblastních kol se přihlásilo více než 250 skupin, ale mnoho špičkových skupin nepřešlo přes cenzory. Interpretační soutěž byla opět sloučena na jedno místo, a to do Svitav. Porta zde dostala podporu od nejvyšších představitelů města. Hudebníci a skupiny dostávaly pozvánky do místních továren na exkurze a zde pořádaly svá vystoupení, ve kterých nehrála ideologie vůbec důležitou roli. Historie označuje Svitavskou Portu za jednu z nejhezčích. Autorská soutěž v oblasti folk proběhla tohoto roku jako součást českokrumlovského Folkového festivalu v září. Autorská soutěž se nekonala v Hostomicích, ale až koncem roku v Praze v Radiopaláci.
Výsledky:
TRADIČNÍ COUNTRY
Taxmeni (Praha)
Volupsije (Jablonec nad Nisou)
Formani (Praha)
MODERNÍ COUNTRY
neuděleno
Sepie (Praha)
Antares (Brno)
ČESTNÉ UZNÁNÍ POROTY
Fialový expres (Svitavy)
Jaroslav Říha (Voraři Znojmo)
Jiří Michálek
TRADIČNÍ TRAMPSKÁ PÍSEŇ
neuděleno
Ariana (Praha), Příboj (Brno)
Kamarádi Rokycany
MODERNÍ TRAMPSKÁ PÍSEŇ
Rosa (Gottwaldov)
Toronto (Praha)
Krakatit (Ústí nad Labem)
FOLK
Skupina Bohdana Mikoláška
Marsyas (Praha)
Blátotlačky (Praha)
ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY
Berani (Praha)
ČESTNÁ UZNÁNÍ POROTY
Létavice (Český Krumlov)
Bakaláři (České Budějovice)
Los Gringos (Praha)
Kominíčci (Uherské Hradiště)
FOLKOVÁ AUTORSKÁ SOUTĚŽ
Přátelství – Bohdan Mikolášek
TRAMPSKÁ AUTORSKÁ SOUTĚŽ
Kamarád – Jan Nedvěd
Rosa na kolejích – Wabi Daněk
1975 Třebíč
Porta byla zařazena do celostátního festivalu zájmové umělecké činnosti. Tohoto roku se změnil soutěžní řád a přestala se rozdělovat tradiční a moderní trampská hudba. Průběh festivalu byl okořeněn četnými vystoupeními hostů nejen při Dvoraně, ale také při soutěžní části. Dvorana byla naplánována na dvě scény souběžně, jen tak bylo možné, aby všichni příchozí našli svá místa. Na krajských kolech si tentokráte zahrálo přes 200 skupin a jednotlivců. Autorská soutěž probíhala současně s interpretační, ale bohužel pouze na základě poslechu písniček ze záznamu. Do autorské soutěže bylo přihlášeno více než 450 příspěvků.
Výsledky:
COUNTRY
Formani Praha (porta)
Hráči Brno (porta)
Foucmouk Teplice (porta)
TRAMPSKÉ KAPELY
Brontosauři Praha (porta)
Verumka Kadaň (porta)
Spirála Praha, Stopa Pardubice (porta)
FOLK
Slzy Praha (porta)
C studio Ústí nad Labem (porta)
Orátoři Praha (porta)
TRAMPSKÁ AUTORSKÁ SOUTĚŽ
Buď pro mě – Kapitán Kid (porta)
Závrať – Jiří Sint Nekvapil
Opiový vůz – Vojta Kiďák Tomáško
FOLKOVÁ AUTORSKÁ SOUTĚŽ
Sen o náměstí – Jarmila Matoušková a Zuzana Knížková (porta)
1976 Ústí nad Labem
Jubilejní desátý ročník byl předznamenám větší změnou soutěžního řádu. Schválené jsou změny jako sjednocení termínu autorské a interpretační soutěže a její vyhlašování při Dvoraně Porty, zrušení kategorií ve finále (v oblastech kategorie ještě chvilku zůstanou), udělování maximálně pěti hlavních ocenění (keramická soška), odpuštění základních kol držitelům Port z minulých období. V oblastních kolech vystoupilo 242 jednotlivců, či skupin. Porta se k desátému výročí vrátila do Ústí, ale to byl jen pečlivě okleštěný a neopakovatelný pokus o návrat ke kořenům. Udělovat se začala tzv. Zlatá porta za dlouholetou práci skupiny, nebo jednotlivce ve vymezené hudební oblasti.
Výsledky:
PORTY
Brontosauři (Praha)
Krakatit (Ústí nad Labem)
Slzy (Praha)
Variace (České Budějovice)
Verumka (Kadaň)
Vodnáři (Litvínov)
Wyjou (Praha)
ZLATÉ PORTY (udělovaly se poprvé)
Jan Čapek-Krisťák
Kapitán Kid
ČESTNÁ UZNÁNÍ POROTY
Bobři (České Budějovice)
Orátoři (Praha)
Stopa (Pardubice)
Duha (Mirošovice)
UZNÁNÍ POROTY
Příboj (Brno)
Výlety (Hradec Králové)
AUTORSKÁ SOUTĚŽ
neuděleno
Kapitán Kid – Bublifuk, Ruty šuty
Jarmila Koblicová – Co je to píseň, Josef Jakl – Balada o sněhové vločce
Olomoucké Porty
Desátý ročník byl sice v Ústí hodnocen kladně, ale asi ne tak, aby si zde Porta zasloužila zakotvit. O další ročníky se postarala dle mínění mnoha účinkujících i diváků pohostinná Olomouc.
1977
Krajských kol se zúčastnilo přes 250 soutěžících a 48 jich postoupilo do finále. Na svou premiéru byla hala Dukly Olomouc připravena dokonale. V hale byla umístěna dvě pódia proti sobě, a z tohoto důvodu byl čas mezi jednotlivými účinkujícími omezen na minimum. Zároveň se povedlo udělat atraktivní dekorace. Jedinou vadou na kráse tohoto ročníku bylo nevyhodnocení autorské soutěže z technických důvodů.
Výsledky
PORTY
Brontosauři (Praha)
Pytlík Pepy Kadeřábka (Praha)
Slzy (Praha)
Variace (České Budějovice)
V modrém stínu (Frýdštejn)
ZLATÉ PORTY
Fešáci
Volupsije
Stopa
Kantoři,
František a Jan Nedvědovi
ČESTNÁ UZNÁNÍ POROTY
Bobři
Wyjou, Roháči
Country expres
Topas
Verumka
Zvonky
UZNÁNÍ POROTY
Vyprahlo
Dostavník
Sasanky
Duha
Nezmaři
Vidouc
Vodáci
1978
Krajských kol se účastnilo cca 200 soutěžících a do finále jich postoupilo cca 40. V Olomouci se projevily potíže s kapacitou haly a také ubytováním návštěvníků. Do autorské soutěže tento rok přispělo 62 autorů a počet odevzdaných textů byl 153. Na tomto ročníku zazněl legendární koncert všech účastníků Porty, kdy 16 kytar, mandolína, 4 basy a několikasetčlenný vokální sbor v podání všech diváků zahrál 27 písniček.
Výsledky:
INTERPRETAČNÍ PORTY
Bobři (České Budějovice)
Průdušky (Teplice)
Brontosauři (Praha)
Topas (Pardubice)
Nova (Luby u Chebu)
Piknik (Karlovy Vary)
AUTORSKÁ SOUTĚŽ
Meditace – Ivo Viktorin a Karel Markytán
Podzimní vítr – Jarda Škopek
Jak se rodí den – Radovan Píša a Jan Slabý
CENA DIVÁKŮ
Brontosauři
ČESTNÁ UZNÁNÍ POROTY
Duha
Falešní Hráči
Lokálka
Originál Banjo Band
Verumka
UZNÁNÍ POROTY
Grošáci
Máci
Roháči
Vodáci
1979
Oblastních kol probíhajících v Českých Budějovicích, Kutné Hoře, Tuřanech, Zábřehu, Pardubicích, Praze, Citicích a Děčíně se účastnilo 214 soutěžících. Výjimečný rok zažila autorská soutěž do které bylo přihlášeno 194 písniček a počet autorů se přiblížil stovce.
Výsledky
INTERPRETAČNÍ PORTY
AG Flek (Gottwaldov)
Lokálka (Hradec Králové)
Falešní hráči (Olomouc)
Bobři (České Budějovice)
Studio PF (Česká Lípa)
Topas (Pardubice)
Skupina bratří Ebenů (Praha)
MALÉ PORTY
Panenky (České Budějovice)
Duha (Mirošovice)
Heuréka (Praha)
Prozatím (Praha)
Gorgony (Ústí nad Labem)
ZELENÉ PORTY
Rackové
Entuziasté
Cop
Cestáři
Úsvit
Máci
ZLATÉ PORTY
Wabi Daněk
Miloslav Jakub Langer
Michal Jupp Konečný
Spirituál kvintet
AUTORSKÉ PORTY
Šťastné dětství – Ivana Proschová
Motýlí křídla – Vojta Kiďák Tomáško
Krásy kamarád – Radovan Píša a Jan Slabý
Porta v Sokolově
1980 Sokolov
O tom, že čtrnáctá Porta bude v Olomouci po jejím ukončení snad nikdo z organizátorů nepochyboval, ale mocní byli jiného názoru a Porta se tento rok uskutečnila jen díky neuvěřitelnému nasazení po obdržení nabídky ze Sokolova, který Portu zachránil již jednou v roce 1972. Celé finále se podařilo zorganizovat během 4 týdnů, což bylo při tehdejších komunikačních možnostech skoro neuvěřitelné.
Výsledky:
INTERPRETAČNÍ PORTY
Cop (Plzeň)
Heuréka (Praha)
Flek (Gottwaldov)
Smolaři (Praha)
Studio PF (Česká Lípa)
Ultramarin (Plzeň)
Zřídlo (České Budějovice)
MALÉ PORTY
Louisiana (Praha)
Máci (Kladno)
Newyjou (Praha)
Sasanky
Topas (Pardubice)
ZELENÉ PORTY
Habr
Ptáci
Tulačky
ZLATÉ PORTY
Pavel Bobek
Jaroslav Studený
AUTORSKÉ PORTY
Podzimní zpráva – Robert Vondráček (Smolaři)
Všemu, co máš rád – Radovan Píša a Jan Slabý
Nádraží – Jiří Polák
Plzeňské Porty
K patnáctým narozeninám čekal Portu hezký dárek a po období střídání českých a moravských měst jako míst pro finále přišla éra plzeňská. To už měl festival novou generaci obětavých porťáků, kteří jej tvořili nejméně se stejným zaujetím jako jeho otcové.
Nicméně, kdesi v zákulisí partajních a svazáckých výborů bděli pověření soudruzi nad jeho ideovou čistotou.
1981
Tohoto roku musela některá oblastní kola pro velký zájem soutěžících pořádat ještě tzv. předkola, ze kterých postupovali nejlepší do krajských kol. Celkem soutěžilo 230 soutěžících, které vidělo přes 8000 diváků. Plzeňské podmínky byly pro pořádání Porty takřka ideální. Na plzeňském výstavišti našla Porta dobré zázemí a amfiteátr s kapacitou 2500 diváků (později se ukázalo, že se jich tam vejde 3× tolik) a několika dalšími krytými i otevřenými scénami nabízeli úžasné zázemí, na které Porta dlouho čekala. Po několika letech se portovní muzicírování vrátilo tam, kde je mu nejlépe – do přírody, pod širou oblohu. V souvislosti se změnou místa došlo i k dalším úpravám dramaturgického modelu finále, a kdy se počet večerů věnovaný interpretační soutěži snížil na dva a na uvolněný první večer byla zařazena autorská soutěž. Mimo muzicírování byla připravena výstava 15 let Porty a komponované pořady Snídaně v modré trávě. Závěrečný koncert zhlédlo více než 7000 diváků.
Porta v tomto ročníku měla vůbec prvního zahraničního hosta. Byla jím ruská písničkářka Žanna Bičevská, pokračovatelka Okudžavy a Vysockého. Vystoupila jednak sama s kytarou a jednak se Spirituál kvintetem. Společně divákům na Portě zazpívali i spirituál Jednou budem dál, který se později stal součástí dějin: zpíval se na Národní třídě a na téměř všech demonstracích roku 1989
Výsledky:
INTERPRETAČNÍ PORTY
Průdušky
Plíharmonyje
Popelky
Hop Trop
Cop
Bratři Ebenové
MALÉ PORTY
Heuréka
Sebranka
Kanafas
Bluegrass Nova
Poutníci Brno
ZLATÉ PORTY
Milan Rambousek
Vojta Kiďák Tomáško
Příboj
AUTORSKÉ PORTY
Ročník 47 – Wabi Daněk
Stýskání – Marek Eben
Jenom tak – Vojta Kiďák Tomáško
ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY
Dívce v mercedesu – Wabi Daněk
1982
Oslava patnáctých narozenin Porty byla dle reakcí vydařená a proto nedošlo tento rok k významnějším změnám. Jedinou změnou byl vznik Otevřené scény U Sudu za mostem výstaviště. Program na této scéně byl z velké části improvizovaný, sestavovaný z nejoblíbenějších skupin minulého dne. Během finále vznikla v zadní části výstaviště obrazová galerie návštěvníků kreslená křídou na chodníky. Přenosový vůz Čs. rozhlasu se tento rok nastěhoval přímo do areálu výstaviště. V tomto roce natočil Supraphon živou dlouhohrající desku Porta 82. Do autorské soutěže zaslalo 122 autorů 260 písniček. Na nedělní Dvoraně se těsnalo více než 10000 lidí.
Výsledky:
INTERPRETAČNÍ PORTY
Poutníci (Brno)
Newyjou (Praha)
Nerez (Praha)
Bluesberry (Praha)
Č.p. 8 (Karlovy Vary)
Plíharmonyje (Olomouc)
MALÉ PORTY
Chomouti
Nezmaři
P.A. Douši
Sem Tam
ZELENÉ PORTY
2+10
Ženáči
ZLATÁ PORTA
Ing. Miroslav Černý
AUTORSKÉ PORTY
Cikánská balada – Ivo Jahelka
Fotky – Wabi Daněk
Přiznání – Lída Vondráková
Panenka – Robert Křesťan
1983
Tento ročník vstoupila v platnost další změna soutěžního řádu, kdy byla stanovena povinnost na krajské úrovni uspořádat oblastní předkola, ze kterých se postupovalo do krajských kol a odtud do finále. Tato povinnost přinesla omezení počtu postupujících kapel, kdy z krajů do Plzně postoupilo 26 účinkujících. Již druhá Plzeňská Porta začala řešit problém s nedostatkem místa pro diváky, ale na rozdíl od jiných míst Plzeň nabízela řešení v podobě Amfiteátru na Lochotíně do kterého se mělo vejít 11 000 diváků, ale podle některých se tam vešlo skoro 20 000 diváků. Řešení pro třetí ročník bylo tudíž jasné stěhování. Na Lochotín byla přestěhována pouze hlavní část programu, ostatní dění zůstalo na Plzeňském výstavišti. Došlo také k dramaturgickým změnám a začalo prolínání soutěžních kapel s hosty. Díky neustále se zvyšujícímu objemu tisku (tisklo se přes 12 000 kusů) festivalových novin Portýr došlo ke změně způsobu tisku a z Portýra se staly skutečné noviny. Do Lochotínského areálu přijelo na Dvoranu více než 15 000 diváků. Ze živého záznamu byla natočena deska s názvem Porta 83.
Výsledky:
INTERPRETAČNÍ PORTY
Nerez (Praha)
Bonsai (Praha)
Bluegrass Nova (Loučná nad Desnou)
Nezmaři (České Budějovice)
Poutníci (Brno)
Sem Tam (Týn nad Vltavou)
AUTORSKÉ PORTY
Nevadí – Wabi Daněk
Motýlek – Jaroslav Ježek ml.
Podobenství o náramcích – Robert Křesťan
Akordy – Karel Plíhal
1984
Loňského roku se osvědčil model oblastních postupových kol a úroveň postupujících se zvedla. Autorská soutěž zaznamenala další rekord kdy více než 200 autorů přihlásilo 359 písniček. K osmnáctým narozeninám organizátoři Portě připravili mnoho zajímavostí a novinek. První zajímavostí byl koncert poroty ve kterém se představili všichni její členové a dále komponovaný pořad dámy Porty a spousty dalších. Mimo hudební pořady dostalo prostor i divadlo a výuka country tanců. Na Dvoranu se přišlo podívat přes 20 000 diváků a město Portou doslova žilo.
Výsledky:
INTERPRETAČNÍ PORTY
Nezmaři (České Budějovice)
Sem Tam (Týn nad Vltavou)
Bluegrass Nova (Loučná nad Desnou)
Bonsai (Praha)
Máci (Praha)
Janoušek – Vondrák (Brno)
AUTORSKÉ PORTY
Amazonka – Jaroslav Samson Lenk a Ladislav Huberťák Kučera
Postel – Karel Tampier
ČESTNÁ UZNÁNÍ POROTY
Classic Newgrass Quartet (Brno)
Hlavolam (Olomouc)
HB Stop (Břeclav)
OSOBNOST PORTY 84
Jarek Nohavica
1985
Tento rok se uskutečnilo 37 kol a předkol, kterých se účastnilo 437 účinkujících z nichž 29 postoupilo do finále. Žánrově se prosazoval v oblastních kolech výrazně folk. Plzeňské finále začalo již ve středu a přineslo spoustu vynikajících vystoupení. Mezi zajímavosti tohoto ročníku patřilo předsevzetí hudebního vydavatelství Panton, že vyrobí desku nahranou na koncertu Porty a za 24 hodin bude tato deska v Plzni k dispozici zájemcům o její koupi. Tento nápad se vydařil a byla to deska natočená v rekordně krátkém čase. Deska se točila v gramofonových závodech v Loděnici.Díky této události vešla Porta 1985 do českých vydavatelských dějin. Do autorské soutěže bylo přihlášeno 157 autorů a 336 písniček.
Výsledky:
INTERPRETAČNÍ PORTY
E.F.S. (Plzeň)
Katalog (Chlumec)
Máci (Praha)
Ozvěna (Brno)
Povijan (Svitavy)
AUTORSKÉ PORTY
Kuchyňské rituál blues – Slávek Janoušek
Člověk je jak den – Ivan Huvar a Roman Venclovský
ZLATÁ PORTA
Poutníci
DIVÁCKÉ HLASOVÁNÍ
Skupina: Máci
Píseň: Kdo ví co bude pak – Jaroslav Samson Lenk
OSOBNOST PORTY 85
Ivo Jahelka
ČESTNÉ UZNÁNÍ POROTY
Točkolotoč (Svitavy)
1986
Na dvacátý ročník se celý štáb pečlivě připravoval. Příprava byla znát i na oblastních kolech, které byly tento rok plné komponovaných pořadů na nejrůznější tematiku, country bálů, výstav a dalších doprovodných akcí. Prakticky všechna kola měla své festivalové noviny Portýr. Do finále postoupilo 28 účinkujících. Finálové dění začalo 1. července (úterý), kdy Supraphon natočil desku Porta 86. Mimo této nahrávky, která sice nebyla v prodeji za 24 hodin, ale "až" v pátek, ještě vydavatelství natočilo dvoudesku 20 let Porty sestavenou ze živých nahrávek pořízených za celou dobu trvání Porty. Tohoto roku byla vysílána Porta živě v pořadu Radioporta a Mikroforum. Na závěrečné Dvoraně se tísnilo v areálu přes 20000 návštěvníků.
Výsledky:
INTERPRETAČNÍ PORTY
Barel Rock (Brno)
Ozvěna (Brno)
Točkolotoč (Svitavy)
Povijan (Svitavy)
Katalog (Chlumec)
Ucho (Vyškov)
Kos – Lysáček (Gottwaldov)
AUTORSKÉ PORTY
Co zbejvá – Miki Ryvola
Blues o hvězdě – Petr Rímský
Letiště – Vlasta Redl
Ptačí song – Ivan Huvar a Roman Venclovský
ZLATÉ PORTY
Josef Mlok Grim
Hop trop
Pavel Žalman Lohonka
Vladimír Merta
Jaroslav Daniel Navrátil
Václav Souček
DIVÁCKÉ HLASOVÁNÍ
Skupina: Ucho
Píseň: Nezralé maliny – Kapitán Kid
Osobnost Porty 86: Kapitán Kid
ČESTNÁ UZNÁNÍ POROTY
Kliďánko Náchod
Bosá pointa Brno
1987
Porta se díky své navštěvovanosti stala zajímavým objektem pro hudební vydavatelství, noviny, časopisy i rádia. Díky známosti Porty se do médií dostávala folková, trampská a country hudba. Mnohdy se stávalo, že oblastní kola byla pro rozvoj této hudby důležitější než finále. Finále už pro mnohé nebylo pouze vyvrcholením oblastních a krajských kol, ale svátkem hudby. Do autorské soutěže se přihlásilo 147 soutěžících a počet zaslaných příspěvků byl 428. Finále proběhlo podle podobného schématu jako loňského roku. Statisticky řečeno na tomto finále vystoupilo 100 kapel což představuje 650 muzikantů, kteří vystoupili na sedmi scénách a pořady provázelo 11 moderátorů.
Výsledky:
INTERPRETAČNÍ PORTY
Barel Rock (Žďár nad Sázavou)
Blanket (Praha)
Cop (Plzeň)
Fleret (Vizovice)
Kamelot (Brno)
AUTORSKÉ PORTY
Napsal jsem jméno své na zdi – Robert Křesťan
Jonatán – Jaroslav Samson Lenk, Ladislav Huberťák Kučera a Jaromír Šroub Vondra
DIVÁCKÉ HLASOVÁNÍ
Skupina: Barel rock
Píseň: Napsal jsem jméno svý na zdi – Robert Křesťan
Osobnost Porty 87: Jaroslav Samson Lenk
ZVLÁŠTNÍ OCENĚNÍ POROTY
Duo Potemník
Damijan
Hana Černohorská (HB Stop)
Jiří Böhm (Bárka)
1988
Tento rok byla stanovena další změna soutěžního řádu týkající se hlavně autorské soutěže. Hlavní změnou bylo omezení maximálního možného počtu odevzdaných písní na dvě. Díky tomu odevzdalo 105 autorů 210 písní. V interpretační soutěži postoupilo z oblastních do krajských kol 131 soutěžících z nichž se 24 probojovalo do finále. Na Lochotíně v Plzni se tísní přes 30 000 lidí. Tento rok bylo Supraphonem zhruba měsíc před konáním finále nahráno album Porta 88, které vznikalo na základě výběru v krajských kolech.
Výsledky:
INTERPRETAČNÍ PORTY
Někde jinde (Gottwaldov)
Folk-lór (Olomouc)
Duel (Jablonec nad Nisou)
Tyrkys (Ostrava)
Damijan (Olomouc)
Střepy (Jihlava)
AUTORSKÉ PORTY
Křídla a kopyta – Petr Rímský
Konvička – Jaroslav Matějů a Josef Štross
Bráchovi – Roman Horký
DIVÁCKÉ HLASOVÁNÍ
Skupiny:
Klíč
Cop
Kamelot
Píseň: Jen tak dál – Vojta Kiďák Tomáško
Osobnost Porty 88: Kapitán Kid
ČESTNÁ UZNÁNÍ POROTY
Jaromír Joo
Milivoj Hanslian (Blues Harp)
1989
Tento rok byl pro Portu velmi zvláštní. Opět byl dlouze projednáván soutěžní řád. Zaznívaly hlasy o zachování současného modelu, zrušení soutěže, nebo návratu k rozdělení dle žánrů. Nakonec byla vybrána verze dělící soutěžící dle žánrů, ovšem to nebyl úplně jednoduchý úkol, neb mnoho kapel se nedalo jednoznačně zatřídit. Mimo těchto změn se objevily snahy Portu rozšířit i na Slovensko a propojit s novým festivalem politické písně Polifest. Další změnou bylo zrušení samostatné autorské soutěže. Porta se tak stala soutěží autorsko-interpretační. Oblastních kol se změna netýkala, a tak se první problémy objevily při postupu 132 účinkujících do krajských kol. V některých krajských kolech porota nenašla tak kvalitní skupiny, aby mohli postoupit do finále. Autorsko-interpretační soutěž proběhla opět v Plzni na výstavišti a na Lochotíně a její atmosféra předpovídala události z podzimu tohoto roku.
Výsledky:
TRAMPSKÁ PÍSEŇ
Pohoda (Chrudim)
FOLK
Povijan (Svitavy)
COUNTRY
Blues Harp (Velké Němčice)
DIVÁCKÁ PORTA
Piano (Olomouc)
DALŠÍ PORTY
Piano (Olomouc)
Duo Ťuk (Žamberk)
Mosty (Brno)
ČESTNÁ UZNÁNÍ POROTY
Pojjazie (Brno)
Blanka Šurková (Notabene)
Miluše Hrdličková (M+L)
1990
Společenské změny v roce 1989 přinesly první těžkosti. Původní organizátoři festivalu z Ústí na Labem požadovali, aby se Porta vrátila do místa svého vzniku. Ale pracovníci ústředního aparátu SSM, teď už bývalí, se nehodlali festivalu vzdát. Nechali si na Úřadu průmyslového vlastnictví chránit ochrannou známku Porta a založili občanské sdružení Porta. Významná skupina organizátorů v čele s dramaturgem Michalem Juppem Konečným od Porty odchází a zakládá festival Zahrada ve Strážnici, který se následně svým rozsahem dá s Portou srovnat. Zároveň zakládá hudební měsíčník FOLK a COUNTRY. Porta tím ztrácí řadu organizátorů, ale větším problémem je vzniklá dualita, která ve větší nebo menší míře trvá dodnes. V Plzni se dál koná Porta, v Ústí nad Labem Interporta (později přejmenovaná na Trampskou Portu. SSM už je zrušeno, což je dobře pro svobodu tvorby, ale vzniká otázka, jak se bude financovat festival v Plzni a zejména oblastní a krajská kola. Předkola byla rozdělena do čtyř kategorií folk, country,trampská píseň a písničkáři. Zároveň byla znovu vyhlášená autorská soutěž. Díky nadšencům a penězům, které se povedlo získat ještě od SSM se i tohoto roku uskutečnila oblastní kola, ze kterých do krajských kol postoupilo 129 účinkujících. Podoba finále se oproti minulým letům změnila a Porta dostala nového dramaturga. Při finálových koncertech nerozhodovala porota ale diváci, koncerty na Lochotíně byly postaveny dle žánrů. Do autorské Porty přišlo přes 250 příspěvků ze kterých bylo do finále vybráno 12. Desku Porta 90 vydalo vydavatelství Porta, které bylo prvním podnikatelským počinem vzniklého Sdružení Porta.
Výsledky:
FOLK
Folktrio (Liberec)
TRAMPSKÁ PÍSEŇ
Roháči (Loket nad Ohří)
COUNTRY
Modrotisk (Jablonec nad Nisou)
AUTORSKÁ PORTA
Omnia vincit amor – J. Marian a P. Baštar
ZLATÁ PORTA
Roháči (Loket nad Ohří)
1991 – 2002 Období dvou Port (Plzeň a Ústí nad Labem)
Nastává dělení festivalu. Zakladatelé chtějí Portu dostat zpět do míst založení a Ústí znovu hraje a zpívá portovní muziku. Pořadatelé v Plzni ale připravují dále Portu v Plzni. Plzeňští si nechávají zaregistrovat název Porta a proto se v Ústí odehrává Interporta. Do hry se vrací i ČTU, která opět pořádá oblastní kola. Z pořadatelů festivalů se stávají dva nesmiřitelné tábory.
1991
I když název Porta si zaregistrovalo Sdružení Porta a "plzeňský" tábor se zdál svolnější k vyjednávání, objevovaly se snahy některých novinářů i hudebníků o převedení názvu Porta do Ústí nad Labem, to se ale nepovedlo a proto se v Ústí nad Labem odehrála Interporta.
PORTA Plzeň
V tomto roce přišly další úpravy soutěžního řádu Porty. Sdružení Porta se stalo jediným pořadatelem finále v Plzni. Tento rok se změnila i dramaturgie. Finále proběhlo od 3. do 5. července. Večerní koncerty byly vyhrazeny pořadu Zvukové dějiny Porty, kde si zahráli držitelé Port od roku 1967 až 1990, sobota pak patřila Dvoraně. Koncerty interpretační soutěže jsou členěny dle žánru a o každém žánru rozhoduje jiná porota. Na festivalu byl patrný pokles návštěvnosti. Amfiteátr výstaviště byl po celou dobu trvání Porty dějištěm komponovaných pořadů jednotlivých krajů. Díky poklesu návštěvnosti (vzniklo velké množství nových akcí a někteří jejich pořadatele Portě nedokázali přijít na jméno) bylo potřeba začít hledat peníze na pořádání oblastních kol u sponzorů a pro Portu tak začala úplně nová doba.
Výsledky
FOLK
Jarmark (Hodonín)
TRAMPSKÁ PÍSEŇ
Pražce (Praha)
COUNTRY
Vabank Unit (Praha)
DALŠÍ PORTY
Eva Henychová (Zlín)
ZLATÉ PORTY
Jaroslav Hutka
Karel Kryl
Jarek Nohavica
Karel Plíhal
Jaroslav Ježek ml. (in memoriam)
Irena Silence Přibylová
Jiří Černý
Petr Benesch
Zdeněk Friedl
ČESTNÁ UZNÁNÍ POROTY
Dekorace
Therne čhave
Trdlo
Kurzy šití
Sluníčko
ZVLÁŠTNÍ OCENĚNÍ POROTY
Mirek Urbaník (Drops)
Ústí nad Labem
Hlavní trofej
Sekvoj Praha
Za přínos trampské písni a tvorbě
Strejdové Bukovany
Divácká porta
Náplava Ústí nad Labem
Miss Trampské Porty 91
Sabina Obrová, F.T.Prim Brno
1992
PORTA Olomouc
Došlo k přesunu Porty z legendární Plzně a pro "pravou" Portu začíná druhé období stěhování. Zájem o pořádání Porty mají v Olomouci a Brně. Rozhodnutí zní letos Olomouc a příští rok Brno. Toto období je charakteristické častými změnami ve vedení Sdružení Porty, které potrvají ještě několik dalších let a festivalu nepřinesou příliš dobrého. Dramaturgie se opět změnila a soutěžní vystoupení se prolínala s vystoupením hostů. Tento model se odehrává i na současných ročnících. Samostatný koncert měla pouze autorská Porta. Finálové dění se odehrávalo v letním kině a v krytých prostorách. Stejně tak jako loňský rok se projevil pokles návštěvnosti, Portu vidělo 9000 diváků.
Výsledky
INTERPRETAČNÍ PORTY
Maskara (Brno)
Jen tak (Liberec)
AUTORSKÁ PORTA
Doma v pokoji – Pavel Lipták – skupina Corpus Delicti (Praha)
ZLATÁ PORTA
Klíč (Praha)
INTERPRETAČNÍ PORTA
Náplava (Ústí nad Labem)
AUTORSKÁ PORTA
Trepka (Nejdek)
DIVÁCKÁ PORTA
Ozvena (Senica)
Ústí nad Labem
Ústecká Interporta se rozhoduje zaměnit předponu inter za přídavné jméno Trampská. Ne snad proto, že by na festivalu zněly výhradně písně trampského žánru, ale proto, že trampové jsou v převážné většině jeho pořadateli. I na Ústecké Portě byl patrný pokles návštěvnosti oproti prvnímu ročníku. Program zhlédlo dle dostupných zdrojů asi 300 platících diváků.
Výsledky
Interpretační porta
Sekvoj Praha
Autorská porta
Talizman Spišká Nová Ves
Divácká porta
Náplava Ústí nad Labem
Miss Trampské Porty 92
Lenka Davidová (Prťa, F.T.Prim Brno)
1993
PORTA Brno
Minulý ročník opět skončil finančním schodkem a tudíž bylo nutné o jeho uskutečnění jednat už po ukončení ročníku předchozího. Sdružení Porta touto dobu nebylo v příznivé finanční situaci a stálo před rozhodnutím vyhlásit bankrot. Na zasedání Rady sdružení bylo rozhodnuto o volbě nového předsedy sdružení, kterým se stal František Linhárek (producent a dlouholetý člen skupiny Poutníci), zároveň bylo rozhodnuto o přestěhování sekretariátu sdružení do Brna. Nový předseda působil ve své funkci velmi krátce a proto ještě před uskutečněním finále byl novým předsedou zvolen Petr "Balík" Vohnout. Oblastní kola tohoto roku byla přejmenována na základní kola. Systém základních a osmi regionálních kol prošlo více než 1700 muzikantů a do finále jich postoupilo 47. Zájem soutěžících o Portu byl, ale horší to bylo se zájmem diváků. Na konci finále valná hromada členů Sdružení Porta odhlasovala další stěhování.
Výsledky
FOLK
Spolektiv (České Budějovice)
TRAMPSKÁ PÍSEŇ
F.T. Prim (Brno)
COUNTRY
Nová sekce (Praha)
PÍSNIČKÁŘI
Standa Kahuda (České Budějovice)
AUTORSKÁ PORTA
Píseň o spánku – Dan Holk a Jan Nedvěd ml.
ČESTNÁ UZNÁNÍ POROTY
Trdlo (Pardubice)
Minehava (Praha)
Madalen (Bohuslavice)
Jiří Mašek – píseň Host
Trampská Porta
Výsledky
Interpretační porta
Tramp evergreen band Brno
Autorská porta
Ozvena Senica
Divácká porta
Auris Praha
Miss Trampské Porty 94
Marta Sládková (Pinďa, Rosa Litomysl)
1994
Základní kola začala probíhat již na podzim roku 93 a na jaře 94 se odehrála kola regionální. Do finále postoupilo 41 kapel a písničkářů. Přesně po dvaceti letech se Porta podívala do Svitav a hlavní dění se odehrálo v areálu Cihelna. Tento rok se volila Miss Porta, tradiční volba, kdy volili dotyčnou redaktoři Portýra se ale nekonala. Letošní Miss musela zpívat, tančit a balit US tornu, výkony pak posuzovala odborná porota vedená Wabi Daňkem.
PORTA Svitavy
Výsledky
INTERPRETAČNÍ PORTY
Proč ne
Pink folk
Taburet
Náhoda
AUTORSKÁ PORTA
Schody – Jiří Mašek
MISS PORTA 94
Lída Kučerová (Svitavy)
1995
PORTA Plzeň
Dochází k posunutí termínu festivalu Zahrada (pod vedením bývalého dramaturga Porty Michala Konečného). Na tuto změnu termínu nereagovali účinkující ani diváci pozitivně. Kde byla tehdy chyba, dnes už nikdo nezjistí a panují zde různé názory, ale žánru "naší " muziky to jistě neprospělo. Tato Porta zaznamenala rekordní počet zájmu ze strany hudebních souborů. Bylo jich cca 370 ze kterých bylo na doporučení porot vybráno 36. Přichází návrat do Plzně, tentokráte ne do Lochotína, ale na Plzeňské Výstaviště, které na pár let poskytlo Portě útočiště. Hlavní scénou byl amfiteátr Výstaviště. V areálu se nacházeli další 3 scény na kterých probíhaly recitály. Po ukončení hlavního večerního programu probíhaly noční country bály. Po ukončení finále se opět konala valná hromada Sdružení Porty, na které se dosavadní předseda sdružení vzdal funkce a zvolen byl Peter Stuchlík.
Výsledky
FOLK
Spolu od sebe (Cheb)
TRAMPSKÁ PÍSEŇ
Puška Family (Praha)
COUNTRY
Madalen (Zábřeh)
Freegrass (Pardubice)
M.O.C. (Brno)
CENA POROTY
Čhave Jilestar
UZNÁNÍ POROTY
Náhoda (Praha)
Starý mlejn (Ostrava)
Brzdaři (Olomouc)
Jaroslav Kužela (Žízeň)
Karel Slavík (Bez not)
Trampská Porta
Výsledky
Interpretační porta
Čtyřlístek Teplice
Autorská porta
Ozvena Senica
Divácká porta
Auris Praha
Miss Trampské Porty 95
Soňa Kočandrlová (Fregata Plzeň)
1996
Rok je důležitý ve vzájemném postavení obou festivalů. Mezi pořadateli Trampské Porty a Porty došlo k urovnání sporů a některá oblastní kola začala být pořádána společně pro oba festivaly.
PORTA Plzeň
V oblastních kolech byl opět patrný nárůst počtu soutěžících formací. Počet 390 soutěžících formací je zatím nejvyšší v celé historii Porty. Co se týče hostů se na dramaturgii podepsala kolize s festivalem Zahrada. Celé plzeňské finále provázel vytrvalý déšť a část koncertu se musela odehrát v náhradních prostorách pod střechou. 30. ročník Porty možná nebyl tak honosný jako oslavy výročí předešlých, ale nechybělo mnoho krásných vystoupení a navzdory počasí také dobrá nálada.
Výsledky
FOLK
Madalen (Zábřeh)
TRAMPSKÁ PÍSEŇ
Lístek (Praha)
COUNTRY
Reliéf (Praha)
PÍSNIČKÁŘI
Duo Pohled (Havlíčkův Brod)
AUTORSKÁ PORTA
Jehla – Ivo Cicvárek
OCENĚNÍ POROTY
Čhave Jilestar (Bohumín)
Grassband (České Budějovice)
Povodeň (Uherské Hradiště)
Trepka (Nejdek)
Trampská Porta
Výsledky
Interpretační porta
Auris Praha
Autorská porta
Duo Neférovka a J.Vohaňka
Divácká porta
Čtyřlístek
Porta klasiků
Monsun Brno
Miss Trampské Porty 96
Radka Fišarová (Auris Praha)
1997
PORTA Plzeň
Do základních kol se přihlásilo více než 300 kapel i jednotlivců. Finále proběhlo opět na Výstavišti a skládalo ze tří večerních soutěžních koncertů doplněných hosty a závěrečné Dvorany Porty. V areálu výstaviště byly i tři recitálové scény které se oproti minulým letům neprofilovaly žánrově a mimo soutěžích na nich vystupovaly i hosté. Na valné hromadě byl jako předseda sdružení zvolen Josef "Tornádo" Pecl.
Výsledky
TRAMPSKÁ KATEGORIE
Švorc (Kraslice)
FOLKOVÁ KATEGORIE
Trdlo (Pardubice)
COUNTRY A BLUEGRASS
The Log (Haná)
PÍSNIČKÁŘI A DUA
Igor Chižňak
OCENĚNÍ POROTY
Ta Jana z Velké ohrady
Mladí a neklidní
Víťa Zavadil – baskytarista skupiny Grassband
Trampská Porta Ústí nad Labem
Výsledky
Interpretační porta za vlastní skladbu
Trní Boskovice
Interpretační porta za převzatou skladbu
Poupata Pardubice
Divácká porta
Lístek Praha
Miss Trampské Porty 97
Andrea Neumannová – Poupata Pardubice
1998
PORTA Plzeň
Základními koly prošlo více než 400 skupin a jednotlivců. jihočeské a západočeské kolo bylo společné pro Trampskou Portu i Portu "bez přívlastku". Do finále bylo vybráno 45 soutěžících. Hrálo se opět do noci a po ukončení hraní probíhaly country bály. Koncerty Porty tohoto roku navštívilo přibližně 12000 diváků. Co se týče hudební dokumentace společnost Bonton vydala sérii nazvanou Porta na CD a kazetách, která přibližovala dění na Portách od samého začátku až po současnost.
Výsledky
TRAMPSKÁ KATEGORIE
Trepka Chodov
FOLKOVÁ KATEGORIE
Madam Česká Třebová
Mrakoplaš Praha
COUNTY A BLUEGRASS
Grátis
UZNÁNÍ POROTY
Kvítka – za perspektivní výkon
Kvokál – za vyspělý vokální projev
Qvetzalcoatl – za vynikající aranžmá
Ta Jana z Velké ohrady – za přínos k vývoji žánru
Jindra Kejak – za píseň Míšeň
AJeTo – za píseň Houpám
Kejklíři – zvláštní pochvala poroty
Trampská Porta Ústí nad Labem
Výsledky
Interpretační porta
Načas Blatná
Autorská porta
Načas Blatná
Divácká porta
Podivín Praha
Miss Trampské Porty 98
Petra Švihálková – Přístav Brno
1999
PORTA Plzeň
Soutěže v oblastech se zúčastnilo 444 skupin a jednotlivců. Finále proběhlo opět v areálu Výstaviště. Tento rok finále přálo počasí a pršet začalo těsně po ukončení všech koncertů. Jinak se v organizaci nic nezměnilo. Zatím co v interpretační soutěži bylo mnoho adeptů na vítěze, v autorské soutěži stejně jako loňského roku porota nevybrala žádný příspěvek.
Výsledky
INTERPRETAČNÍ PORTY
Dr. Rudolf Vomiště (Děčín)
Grassband (České Budějovice)
Jindra Kejak (Chomutov)
Magison (Praha)
Natalika (Brno)
Rampa music (Šumperk)
AUTORSKÁ PORTA
neudělena
OCENĚNÍ POROTY
J.Petr (V.I.S Petra Kuldy) – interpretační ocenění za flétny
Petr Pololáník – za původní tvorbu a interpretaci
Tomáš Kočko – autorské ocenění
Trampská Porta Ústí nad Labem
Výsledky Interpretační porta
Magison Praha
Autorská porta
Jarabáci Praha
Divácká porta
Kvokál Praha
Miss Trampské Porty 99
Míla Kučerová – Ryby Brno
2000 PORTA PlzeňV soutěži v krajích účinkuje přes 400 kapel i sólistů, počet postupujících do finále byl 42. Finále proběhlo ve dnech 5.7. – 8.7. na tradičních místech na Výstavišti Plzeň. Ani tentokráte nechybí vydatná bouřka. Portovní hraní koncem finále letos nekončí, protože Sdružení Porta připravilo podzimní Ozvěny Porty na farmě Bolka Polívky tzv. Portování u Bolka aneb Ozvěny Porty. Portování se účastní 24 skupin a sólistů. Jako dokumentace dění na Portě se nahrává živé CD Porta 2000 a dění na Ozvěnách připomíná CD Ozvěny Porty 2000.
Výsledky
INTERPRETAČNÍ PORTY
Manon 15 (Praha)
Žofie Kabelková (Jihlava)
Přístav (Brno)
Faktor (Ústí nad Labem)
Kaluže (Hostinné v Podkrkonoší)
AUTORSKÁ PORTA
Kdo ví – Duo Easy
OCENJĚNÍ POROTY
Pavla Pašková (Messalina) za zpěv
Jakub Linhart (Jauvajs) – virtuózní hra na zobcovou flétnu
Tempo di vlak – interpretace přispívající k rozvoji tradiční trampské písně
Jeroným Lešner
Petr Makula Trampská Porta Ústí nad Labem Výsledky
Interpretační porta Magison
Autorská porta Kvokál s písní Když svatí spinkaj
Divácká porta Magison
Zvláštní ocenění
Přístav – přínos moderní trampské písni
Natálie Velšmídová – mimořádný interpretační výkon
Miss Trampské Porty 2000
Mirka Menšíková z Magisonu
2001
Tento rok se povedlo vybudovat širokou strukturu soutěže v celé republice a na Slovensku. Mimo západočeského a jihočeského kola se postupně spojují i další kola a pořádají se společně jak pro Portu, tak pro Trampskou Portu. PORTA PlzeňOzvěny Porty se konají na farmě v Olšanech hned na jaře i na podzim. Soutěž opět graduje v Plzni na Výstavišti. Proběhla generační obměna štábu a Porta i Ozvěny Porty se staly součástí festivalů Kozel Tour. Soutěžní formace dostávají více prostoru ve finále a Plzeňská Porta zpívá každý den do rána. Poslední večer se strhla bouře a Dvorana se na rychlo stěhuje do pavilonu, kde je srdečná a nádherná atmosféra. Bohužel začínají prosakovat první zprávy o uzavření výstaviště, kde Porta nalezla zázemí pro svá finále v posledních letech.
Výsledky
INTERPRETAČNÍ PORTY
Jewelci (Znojmo)
Přístav (Brno)
P.R.D.I. (Praha)
U – Style (Děčín)
AUTORSKÁ PORTA
Píseň Podvečer – TAH (Moravský Krumlov)
OCENĚNÍ POROTY
Ryby (Brno)
Jeroným Lešner (Řež)
Petr Makula (Ostrava)
Kajkery (Frýdek-Místek)Ústí nad LabemVýsledky
Interpretační porta
Přístav
Na pár chvil
Autorská porta Jeroným Lešner – Zvukařská
Divácká porta Přístav
Zvláštní ocenění
Jeroným Lešner za instrumentální umění
Svítáni za vokální instrumentaci písně Chilli con carne
Miss Trampské Porty 2001 Marcela Andrlová – Na pár chvil
2002 PORTA PlzeňUž během roku se hovoří o uzavření výstaviště a konci Porty v Plzni a plný amfík s tím nic nenadělá. Průběh finále nezaznamenal letos větších změn. Opět se hrálo na hlavní scéně v amfiteátru Výstaviště a třech scénách v jeho areálu. Srpnové povodně pak zkázu výstaviště dokonaly.
Výsledky
INTERPRETAČNÍ PORTY
Douda band (Ostrava)
Drive (Brno)
Lucie Faltýnková (Brno)
Strašlivá Podívaná (Plzeň)
AUTORSKÁ PORTA
Nikdy jsem nevyhrál Portu – Roman Špilínek (Český Krumlov)
Rozbíjení džbánu – Jeroným Lešner (Řež u Prahy)
ZLATÉ PORTY k 35. výročí Porty
Miki Ryvola
Kapitán Kid
Mirek Vlasák za zásluhy o Portu (člen štábu Porta) Trampská PortaVýsledky
Interpretační porta
Vltavín – Liberec
Tempo di vlak – Ostrava
Autorská porta: Petr Pololáník za píseň Sandály
Divácká porta: Lístek – Praha
Miss Trampské Porty 2002 – Zdena Němcová – sourozenci Němcovi
čestné uznání
vokální výkon – zpěvák skupiny Country jam
instrumentální výkon – Slovenska kapela Lekra
2003–2006 Období dvou Port (Jihlava a Ústí nad Labem)
Plzeňská Porta se stěhuje do Jihlavy. Porta v Ústí se odehrává bez větších změn. Dochází k dalšímu propojování oblastních kol a začíná se hovořit o možné spolupráci obou Port.
2003 PORTA Jihlava Po loňském posledním roce v Plzni, přichází na řadu jihlavská éra. V Jihlavě byla Porta přijata celkem kladně, bohužel pro Portu jen dočasně. Co se týče diváků jejich počet byl menší než v Plzni a tento pocit umocňovala rozlehlost jihlavského Letního kina. První ročník "Jihlavské" Porty ještě nebyl co se dokonalosti areálu týče ideální, ale jsou přislíbeny velké změny v celém letním kině. Mimo hlavní scény se hraje ještě na dvou dalších denních scénách, které od sebe nejsou příliš vzdálené a navzájem se ruší. Kladně je hodnocena možnost příjezdu autem a možnosti ubytování. Pro toho, kdo přijel vlakem je areál poměrně hodně vzdálen. Co se týče zázemí pro štáb a účinkující zde bylo co vylepšovat, to se ale mělo v následujícím roce vylepšit.
Výsledky
INTERPRETAČNÍ PORTY
Lístek (Praha)
Kajkery (Frýdek-Místek)
Kvinta (Litvínov)
Pod kloboukem Bossa (Brno)
Rovnátka (Břeclav)
AUTORSKÁ PORTA
Jarda Holan Praha – písnička Všechno ti dám
Ing. Josef Chylík z Vyškova – písnička Něha
OCENĚNÍ POROTY
Sylva Čekalová z Lístku – mistrovská hru na Panovu flétnu
Tereza Terčová – zpěv Trampská PortaVýsledky
Interpretační porta
Bezefšeho (ČR)
Hrdza (SR)
Autorská porta
Magda Brožková
Divácká porta
Falešná Karta
Miss Trampské Porty 2003
Veronika Rabadová – Hrdza Prešov
2004 PORTA Jihlava Během roku se Jihlava postarala o rekonstrukci zázemí letního kina a Portě se dostalo nádherných prostor pro štáb, ale také pro hudebníky. Tohoto roku se obnovila tradice vystoupení poroty, kdy jsou při recitálu Petra Rímského přizváni ke společnému hraní moderátoři a za porotu se přidal Ota Maňák s nezapomenutelným Sumertime. Tato aktivita poroty a pořadatelů Porty pokračuje v improvizovaných koncertech dodnes. Tento rok se poprvé vyzkoušel záměr dramaturga Zdenka Schwagera nazvaný model semifinálových scén. Záměr se objevil s úmyslem, aby si na Portě zahrálo více muzikantů. Tento model se ujal a pokračuje dodnes.
Výsledky
INTERPRETAČNÍ PORTY
Bezefšeho, Bůhví
Giant Mountain's Band
Martina Trchová a Karolína Skalníková
Vltavín
AUTORSKÁ PORTA
Ajeto
OCENĚNÍ POROTY
Alternativa – za neobvyklou instrumentaci
Tereza Terčová – za výrazný vokální projev Trampská PortaVýsledky
Interpretační porta
Přístav – Brno
Autorská porta
Martina Trchová
Divácká porta
Přístav – Brno
2005 PORTA Jihlava Jedna z denních scén se dostala do vedlejší jihlavské ZOO – Matongo. Nová scéna byla nejen pro "naše" diváky, ale také pro návštěvníky ZOO. Bohužel ani tato snaha neotočila jasný trend snižování návštěvnosti, což se projevovalo i v hodnocení účinkujících. Zároveň začínal být znát ústup zájmu o Portu ze strany místních orgánů, který byl bohužel podporován i politikou tehdejšího vedení festivalu. Výsledek byl pro Portu velmi vážný a to znatelný úbytek diváků i přes skutečnost že letos na Portě vystoupili černoši ze Zimbabwe IYASA a hráč na foukací harmoniku světové třídy Charlie McCoy doprovázený Druhou trávou.
Výsledky
AUTORSKÁ PORTA:
Koubová – Henel (za skladbu Nežárka)
INTERPRETAČNÍ PORTY
Marien
My3.avi
Nestíháme
Koubová – Henel Trampská Porta Výsledky
Interpretační a divácká Porta
Divozel (Košice, SR)
Miss Porta
Lucie Šteučeková
Interpretační a autorská Porta
MY3.AVI (Praha), vítězná píseň V kůži Oldřicha Nového
2006
Krajská kola byla již mnohdy ve spojení se Sdružením pořádajícím Portu a ČTU. Objevuje se hodně nových, mladých kapel.
PORTA Jihlava
Porta při oslavě svých 40. narozenin věnovala koncert na jihlavském náměstí městu a občanům. Promokli jsme na kost, ale hrálo se s P. Bendem a cimbálovkou. Tento ročník se ovšem jinak do dějin zapíše černým písmem jako ročník málem poslední. Kvůli neochotě tehdejšího vedení Sdružení Porta, které mělo řadu jiných aktivit a na přípravu Porty nemělo čas, nepovedené propagační kampani, neutěšeným vztahům s místními a rozvázání spolupráce s důležitými sponzory, bylo toto finále takřka prosté diváků. Za vzpomínku stojí glosa Wabiho Daňka který při pohledu do hlediště utrousil: No všechno je pro něco dobrý, alespoň nebudou fronty u stánků. V září dochází k volbě nového vedení festivalu, které doufá, že se vše v lepší obrátí.Výsledky AUTORSKÁ: Martin Rous
INTERPRETAČNÍ: Bodlo, Epy de Mye, BlueGate, Martin Rous
Zvláštní ocenění poroty:
"Showporta" – Panelákovi fotři
Osobitý projev – sólistka skupiny Divozel – Lucka Horňáková
Cena za novátorství v hudbě a trombon ve folk a country: Lukáš Moravec ze skupiny Do větru.
Trampská Porta Výsledky'''
Interpretační Porty
Načas (Praha)
Marien (Pardubice)
Autorská Porta
Jan Dospiva za píseň Taťána a Oněgin Divácká Porta
Marien (Pardubice)
Miss Porta
Mirka Králová ze skupiny Toman a lesní panna
Sjednocená Porta
2007
Během podzimu 2006 došlo k volbám ve Sdružení Porta. Dosavadní předseda Josef Pecl nebyl zvolen a nové vedení jej vyzvalo k předání všech potřebných náležitostí. Kvůli velmi špatné komunikaci a složité situaci tak byla Porta 2007 ohrožena. Aby bylo možné situaci zachránit, bylo založeno nové Občanské sdružení Porta (O.S. Porta), jehož předsedkyní se stala Anna Roytová a rozběhla se snaha o záchranu finále Porty. Tohoto roku došlo k dohodě s pořadatelem Trampské Porty v Ústí nad Labem a Českou tábornickou unií a Sdružení Porta, což znamená, že obě Porty se nadále spojují a začalo se připravovat postupné sjednocení dosud soupeřících festivalů. Díky ochotě vedení O.S. Porta propůjčit pořadatelům v Ústí nad Labem název festivalu a všechny záležitosti s tím spojené, proběhlo v Jihlavě České národní finále Porty, jehož vítězové postoupili do Mezinárodního finále Porty v Ústí nad Labem.
České národní finále Porty – Jihlava
Kvůli nedořešeným finančním otázkám bývalého pořadatele bylo uspořádání tohoto ročníku velmi problematické. Pořadatelem tohoto ročníku se stalo nově vzniklé O.S. Porta se sídlem v Českých Budějovicích. Rada festivalu pracovala v obměněném složení a při přípravě finále se musela vypořádat s nedostatkem pořadatelů, materiálního zabezpečení a v neposlední řadě peněz.Výsledky Postup do Mezinárodního finále Porty v Ústí nad Labem :
Epy de Mye, Martin Rous, Nestíháme, Bodlo, Quanti minoris
Postup do semifinále v Ústí nad Labem:
Berušky, duo Passage, Bob a Bobci, Hromosvod
Diváckou Portu získali:
Nestíháme, 4zdi, Bodlo
Mezinárodní finále Porty – Ústí nad Labem Výsledky Interpretační porty:
Bob a Bobci (Hrob)
Martin Rous (Praha)
Epy de Mye (České Budějovice)
Divácká Porta:
Bob a Bobci (Hrob)
Ústecký stříbrňák (za přínos trampské písni)
Bob a Bobci (Hrob)
Autorská Porta
Blanka Prudilová – skupina Pupkáči (Lipník nad Bečvou)za píseň „Cyklistická“
Marie Havlová & Milan Krejsa (Duchcov)za píseň „Barvy kamenů“
2008
Došlo k oddělení interpretační a autorské Porty. V interpretační soutěži postoupili skupiny do semifinále a finále v Řevnicích, kde se utkávají v Českém národním finále a nejlepší z nich postupují do Mezinárodního finále v Ústí nad Labem. Finále autorské Porty se odehrálo v Ústí nad Labem.
České finále Porty – Řevnice u Prahy
Vzhledem k nepříliš vhodnému načasování, umístění a nevelkému zájmu diváků v Jihlavě, se České národní finále přesunulo blíže k Praze do areálu Lesního divadla v Řevnicích u Prahy. Změna prostředí se odrazila na návštěvnosti a přiměla pořadatele k další snaze o udržení tohoto festivalu. Oproti Jihlavě došlo ke změnám. Recitály účastníků finále se odehrávají na scéně uprostřed Řevnic před kulturním centrem. Soutěžní vystoupení se odehrávaly na hlavní scéně, kde program probíhá i přes den. Soutěžící byli rozděleni do několika soutěžních bloků a jejich koncerty proloženy koncerty hostů. První ročník v Řevnicích, České národní finále, byl považován diváky i hudebníky za úspěšný. Došlo také k valné hromadě O.S. Porta a prodloužení funkčního období současné rady a vedení sdružení.Výsledky Xindl X
Přelet M.S.
místo Šeginy
Postup do Mezinárodního finále Porty v Ústí nad Labem:
Pavel Houfek Band, Hluboké nedorozumění, Simona Klímová, Bossorky
Zvláštní ocenění získali:
GoodWill za hru na dobro, Jiří Fryč za hru na kytaru, Quanti minoris za instrumentaci
Na podzim O.S. Porta (pořadatel ČNF) pořádalo v prostorách kina Blaník koncert OZVĚNY PORTY, jako připomenutí toho, co se v Řevnicích dělo.
Mezinárodní finále Porty – Ústí nad Labem Výsledky Interpretační Porta – Přelet M.S.
Autorská Porta – Xindl X
Divácká Porta – D.N.A.
Ústecký stříbrňák – Hluboké nedorozumění
2009
Zažil se model postupu z oblastních kol do finále popř. semifinále. České národní finále v Řevnicích a následný postup těch nejlepších do Mezinárodního finále v Ústí nad Labem. Česká tábornická unie se mimo koordinace oblastních kol zapojila jako spolupořadatel do řevnického finále.
České finále Porty – Řevnice u Prahy
Po boku začínajících kapel vystoupily známé hvězdy a to nejen z oblasti „portovní hudby“, ale i žánrů odlišných. Nové působiště prohloubilo spolupráci s místními organizacemi. Před konáním festivalu proběhla v Řevnicích výstava o Portě a brigáda, při níž byly do lesa v okolí Řevnic vysázeny stromy. Denní scéna byla přejmenována na semifinálovou, pochopitelně z toho důvodu, že se na ní konalo semifinále soutěže, které doplnili finalisté o své recitály. Scéna byla přesunuta blíže k hlavní scéně do prostoru hřiště na házenou, které „porťákům“ poskytlo také zázemí a občerstvení. Podzimní Ozvěny Porty se tentokrát konaly v klubu MLEJN v Praze a mimo účinkujících z Porty vystoupil jako host Vlasta Redl. V rámci zlepšování komunikace s návštěvníky i soutěžícími založila Porta svůj profil na Facebooku a vylepšila své internetové stránky.Výsledky Zdeněk Hamřík
Strašlivá Podívaná
Alibaba
Autorská Porta – JANE Country Brno za písničku Don Quijote
2010
Došlo k většímu propojení oblastních kol a ČNF.
České finále Porty – Řevnice u Prahy
Ročník, který podle názoru mnohých "vrátil Portě ztracený dech". Díky práci v oblasti budování vztahů s okolím a shánění tolik potřebných finančních prostředků, se zlepšilo prostředí místa konání, služby pro návštěvníky i finanční možnosti pořadatele Českého národního finále. Mimo klasického programu soutěžících kapel a hostů se uskutečnily hudební dílny, kde lektory byli „mistři svých nástrojů“. Portě předcházelo opět sázení stromů, výstava, a jako vzpomínka na vydařený ročník se opět uskutečnily Ozvěny Porty v pražském klubu Mlejn s hostem Naďou Urbánkovou a skupinou Bokomara.Výsledky Quanti minoris (Brno)
Pětník (Praha)
Šťastní a veselí (Praha)
2011
Po dohodě se změnila i struktura festivalu a datum konání Ústecké části Porty. Z mezinárodního finále se stala mezinárodní soutěž, v rámci které se odehrává finále autorské Porty. Vrchol soutěže se odehrává pravidelně poslední červnový víkend v Řevnicích.
České finále Porty – Řevnice u Prahy
Mimo již klasického sázení stromů proběhla pozvánka na Portu prostřednictvím koncertu v kině v Řevnicích. Na scéně v Řevnicích se vystřídalo mnoho hudebníků domácích i zahraničních v portovních i příbuzných žánrech. Porta se po letech opět dočkala zaplněného hlediště i přes nepřízeň počasí. Pořadatelem bylo stejně jako v posledních letech O.S. Porta a pomohla také ČTU, která mimo pomoci při ČNF garantuje oblastní kola.Výsledky D.N.A.
Vasilův rubáš
Šantré
2012
46. ročníkem oslavila Porta páté narozeniny v Řevnicích. Po několikerých pokusech, začít v páteční den jako žánrový (trampský den), se tento rok dramaturgie soustředila na jiný fenomén, kterým je mládí. Mimo soutěžních vystoupení se představil Přelet M.S., Blueground a současně jeden z nejpopulárnějších písničkářů současnosti Tomáš Klus. Návštěvníci přijeli ze všech koutů republiky a Portu navštívilo i velké množství místních řevnických diváků. Během festivalu se objevily jména jako: Jarda Wykrent, Lenka Filipová, Blue Effect, Ivan Mládek a Marta Kubišová. Kromě dalších nečekaností se na Portě 2012 objevil facilitátor, Tokhi a jeho Drum Circle. Bubenická show s desítkou djembe a dalších perkusních nástrojů, do které se zapojilo celé hlediště Lesního divadla, bylo pro Portu nové. V sobotu proběhla opět valná hromada O.S. Porta, která potvrdila ve funkci předsedy Annu Roytovou a došlo k mírné obměně rady.
Výsledky
Švédova trojka (Moravský Krumlov)
Crossband (Nymburk)
Antonín Jarůšek (Kuřim)
2013
47. ročník se uskutečnil ve dnech 28.–30. června 2013.
Během roku došlo k zásadním změnám na internetových stránkách festivalu, kdy se z technických důvodů oddělily weby řevnické a ústecké Porty. 47. ročník festivalu neblaze ovlivnilo počasí, kdy ústecká část Porty zahájila velké povodně a řevnická ukončila. Ještě dva týdny před konáním finále nebylo jasné, zda se povede v divadle a v Řevnicích odstranit všechny povodňové škody a nebude se muset hledat nový termín. Za chladného počasí se v pátek divadlo zaplnilo, ale větší návštěvnost byla v sobotu a v neděli při vyhlášení výsledků. Do divadla tento rok přijali pozvání Vlasta Redl, Robert Křesťan, Spiritual kvintet, Marsyas, Věra Martinová, Wabi Daněk, Ivan Hlas, Cop, Žamboši, Pacifik, Radek Tomášek, Marien, New Rangers, Epy de Mye, Yellow Sisters, Šárka Rezková, Kieslowski a další. Došlo k doplnění týmu pořadatelů a nová byla i šéfredaktorka zpravodaje Portýr. I přes nižší divácký zájem ovlivněný počasím hodnotili jak interpreti, tak diváci, letošní finále pozitivně.
Výsledky
Švédova trojka (Moravský Krumlov)
Šeginy (Praha)
Quaoar (Praha)
2014
48. ročník se konal od 27. do 29. června 2014
V řevnickém Lesním divadle došlo k úpravám jeviště i hlediště a okolí. Po celý víkend bylo letní počasí a hlediště bylo zaplněno již od prvních chvil po otevření areálu. V pátek na scéně slavila jubileum královna české country scény Naďa Urbánková. V soutěžních koncertech se představila řada nových skupin. Javory (skupina) i Kiďák potvrdili v sobotu, že nestárnou. Představili se také např. minulí vítězové, Klíč nebo Sem Tam. Přínosem hudební dílny bylo aktivní spojení diváků s Drum circle Petra Šušora. Nedělní koncert odstartovali Zelenáči, nechyběl skvělý bluegrassový Monogram, Kamelot i Žalman. Závěr patřil vzpomínce a poctě Zdeňku Rytířovi s Václavem Neckářem, Lenkou Filipovou, Ondřejem Hejmou, Terezou Černochovou a Bacily.
Výsledky
Louka Band
Trio P.E.S.
Randes Fou
2015
49. ročník proběhl opět koncem června – od 26. do 28. června
Páteční koncert odstartovaly Paběrky Marko Čermáka, který navodil atmosféru vzpomínek na osobnosti české country scény s řadou výročí (Michal Tučný, Mirek Hoffmann, Tomáš Linka). Své CD pokřtila skupina Epy de Mye. V sobotu se setkali legendy s mládím. Vystoupil J. Wykrent a naposledy na Portě hrál Standa Chmelík, s nimi pak Pavel Calta a Petr Bende. V neděli V. Martinová představila novou kapelu, odpoledne zpestřili akusticky Buty a Robert Křesťan zavzpomínal s Trapery.
Výsledky
Trapas
Tchei-chan v duu
Melda a spol
zvláštní ocenění – Z Hecu, K. Nídlová
2016
50. ročník proběhl opět koncem června – od 24. do 26. června
Celá Porta probíhala v duchu 50. výročí. Páteční koncert v opraveném divadle byl plný legend a vzpomínek s New Rangers, Wabi Daňkem, Scarabeem v původní sestavě nebo Taxmeny a Fešáky. Mezi legendární hosty přišly se vzpomínkami také osobnosti minulých let Mirek Kovářík, Ivan Rössler, Honza Dobiáš, Jakub Langer nebo Ivan Doležal a také ostatní gratulanti, jako zástupci společenského života. Pokřtilo se také dvoj-CD Porty, vydané Supraphonem. V sobotu gratulovali ještě k životnímu jubileu Žalmana nestárnoucí skupiny Blanket, AG Flek, Pacifik, Kamelot a Vojta Kiďák Tomáško a řada dalších mladých kapel. Při nedělním natáčení pořadu Porta-50 Českou televizí zavzpomínali Zelenáči, Nezmaři, Robert Křesťan, Jaroslav Samson Lenk, Cop a Spirituál kvintet.
Výsledky
Rendez-fou
Michal Willie Sedláček
Disneyband
Zvláštní ocenění poroty – Anatoli (za udržování národní kulturní tradice)
Zvláštní ocenění poroty – Jan Vytásek (za pěvecký výkon)
Zlaté Porty: Nezmaři, Jaroslav Samson Lenk, Sandy Nosek
2017
51. ročník se uskutečnil poslední víkend v červnu opět v Řevnicích, kde nově proběhlo také finále autorské soutěže – došlo tedy k přesunutí z Ústí nad Labem a ke změnám ve struktuře. 10. řevnický finálový víkend otevřeli držitelé Zlaté Porty – Roháči z Lokte a večer uzavřel po soutěžním bloku František Nedvěd. Ve snaze posouvat Portu vstříc mladému publiku a současným trendům ve folkové hudbě naprosto zaplnil sobotní hlediště Tomáš Klus. Vzpomínalo se taktéž na dny vzniku Porty před 50 lety a diskutovalo se o současné vlně hudební tvorby vzhledem k žánrové otevřenosti. Tomu se přizpůsobila také dramaturgie s prostorem pro mladé hudebníky vedle legend žánru. Nedělní Dvoranu uzavřeli V. Martinová a Petr Bende.
Výsledky
Aleš Petržela
Isara
Mike Fojtík
autorská soutěž – Melda
2018
Spolek Porta a Česká tábornická unie rozhodly o novém osudu Porty a budoucnosti celého soutěžního systému. Po mnoha pokusech sjednotit Portu, konanou v posledních letech v Řevnicích a v Ústí nad Labem, se dospělo ke konečnému rozhodnutí s cílem ukončit stav tohoto tzv. „dvojportí“.
52. Porta začala v pátek 29. června a nesla se v duchu vzpomínek na zesnulého Wabiho Daňka. Připomněli ho Roman Horký a Kamelot a Robert Křesťan. Vlastní soutěž posuzovala obměněná porota a sledovalo velké množství nových diváků. Kytarovou školu předvedl v sobotu N. Kovács, večer dále vzpomínali také Ivan Hlas nebo Jaroslav Samson Lenk. Neděle patřila vítězům, skupině Jelen a koncertu „Pocta Wabimu“ s Žalmanem, Vojtou Tomáškem, Milošem Dvořáčkem nebo Slávkem Janouškem.
Výsledky
Tereza Balonová
Mc Berds
Kupodivu
autorská Porta – Kupodivu
2019
Finále 53. ročníku Porty se už po dvanácté konalo v Lesním divadle v Řevnicích. O postup do soutěžního finále bojovalo více než 200 formací a sólistů ve 14 oblastních kolech po celé republice. V pátek 28. června zahájil Portu kromě jiných Slávek Janoušek s kapelou a soutěžní skupiny, v sobotu 29. června kromě soutěže a recitálů soutěžících vystoupili další hosté, např. Přelet M.S. a Jaroslav Wykrent, nedělní program 30. června zakončili Marien, své 80. narozeniny na jevišti oslavila Naďa Urbánková s Bokomarou a program Porty zakončil Hop Trop''. Po několika letech mohli diváci opět hlasováním udělit svou cenu.
Výsledky
Větrno
Mirek Baldrych
Melda a spol.
autorská porta – The Addams Sisters (Anne v zemi za skříní)
divácká porta – Eliška Kotlínová
2020
Kvůli mimořádným opatřením kvůli výskytu covidu-19, se uskutečnila jen dvě oblastní kola Porty. Následně byl celý ročník včetně národního finále zrušený a jako náhrada byla vyhlášena soutěž ePORTA, do které svá videa přihlásilo 108 skupin, dvojic a sólistů. V prvním výběrovém kole porota vybrala 40 soutěžících a do druhého kola 15 soutěžících.
Výsledky
Kristína Dlouhá Nídlová
D.N.A. Brno
Faux Pase Fonet
nejlepší písnička ePorty – Písnička o cestě (Petr Meluzín)
Cena diváků SMS hlasování: Faux Pase Fonet
2021
Jubilejní 55. ročník Porty se opět konal v Lesním divadle v Řevnicích a to v opožděném termínu 16. až 18. července. Složitá situace kvůli výskytu covidu-19 významně ovlivnila pořádání oblastních kol, z nichž některá byla pořadateli zrušena, některá se uskutečnila bez diváků a některá systémem loňské ePorty. Celkem se přihlásilo 112 soutěžících, do finále se přímo probojovalo 10 soutěžících a 9 do semifinále, ze kterého 1 soutěžící postoupil do finále. Semifinále proběhlo stejně jako finále na hlavní scéně. Program Porty obohatili hosté svými recitály.
Výsledky
Lu’s &
Zkusmeto
Saša Niklíčková
autorská porta – Saša Niklíčková (Námořník)
Zlatá porta – Zdeněk Schwager
divácká SMS soutěž – VilMa
2022
Popatnácté se konalo národní finále v Lesním divadle v Řevnicích. Soutěže se zúčastnilo 224 souborů z 15 oblastních kol opět za podpory ČTU. Opět byla otevřena semifinálová scéna na hřišti a vylepšeno zázemí pro diváky. Mezi hosty se objevila Petra Černocká nebo znovu skupina Jelen, která si Portu řadí mezi výjimečné akce. Koncerty také ozdobily Tomáš Linka a František Nedvěd ml. se vzpomínkovým programem na vloni zemřelou legendu – otce Františka.
Výsledky
Vehiba
Jana Rychterová
Zkusmeto
autorská Porta – Vehiba
cena Poroty – Monika Sonk
Zlatá Porta – Anička Roytová, Maruška „Amunka“ Navrátilová
Portovní diskografie
Gramofonové desky
Porta 1967 – 68
Porta 1969 – 1970
Porta 1971 – 1972
Porta 1973
Porta 1974
Porta 1975
Porta 1976
Porta (album 1980), Supraphon 1980
Porta 1981
Porta '82, Supraphon 1983
Porta '83, Supraphon 1984
Porta '84, Supraphon 1985
Cesty '85, Panton na Portě – LIVE, Panton 1985
Porta '85, Supraphon 1986
Porta '86, Supraphon 1987
20 let Porty, Supraphon 1986 (2 LP desky)
Porta 1987
Stará dobrá Porta
Porta '88, Supraphon 1988
Porta 1989
Porta 1990, Porta (vydavatelství)1990
Porta Svitavy '93 – Live
Porta 96 – Live
Porta 2000
CD
PORTA trefa 1 (1968 – 1985)
PORTA trefa 2 (1998 – 2007)
Porta slaví 40
Porta Řevnice 2008
Porta Řevnice 2009
Porta Řevnice 2010
Porta Řevnice 2011
Porta slaví 50
Porta Řevnice 2018
Odkazy
Reference
Literatura
Langer, M. J., Doležal I.(2001): Porta znamená brána ...i do nového století? Praha, Adonai s.r.o
archiv Sdružení Porta
archiv Občanského sdružení Porta
archiv Zdenka Schwagera
Externí odkazy
Oficiální stránky finále v Řevnicích
Oficiální stránky mezinárodního festivalu v Ústí nad Labem
ePortýr
Hudební festivaly v Česku
Festivaly v Ústeckém kraji
České hudební soutěže
Trampská hudba
Hudební události v Ústí nad Labem
Kultura v Řevnicích
Hudební události ve Středočeském kraji
Festivaly založené roku 1967 |
4413 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Grand%20Prix%20Malajsie | Grand Prix Malajsie | Grand Prix Malajsie byl každoroční automobilový závod konaný v letech 1999 až 2017 v Malajsii jako součást mistrovství světa Formule 1 na mezinárodním okruhu v Sepangu. Předchozí Velké ceny Malajsie se konaly s přestávkami v letech 1962, 1963 a 1965 na okruhu Thompson Road Circuit v Singapuru a v letech 1968 až 1975, 1977 až 1982 a 1995 na okruhu Shah Alam Circuit.
Vítězové Grand Prix Malajsie
Opakovaná vítězství (jezdci)
Opakovaná vítězství (týmy)
Opakovaná vítězství (dodavatelé motorů)
* Byl vyráběn Cosworth.
** Byl vyráběn Ilmor v roce 2003.
*** Byl vyráběn Renault.
Vítězové v jednotlivých letech
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Malajsie |
4442 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Hanza | Hanza | Hanza (též hansa, střední dolnoněmčinou Hanse, Düdesche Hanse, v moderní němčině Deutsche Hanse, odtud přešlo do češtiny jako skupina, spolek, houf, nizozemsky De Hanze, latinsky Hansa Teutonica) neboli Hanzovní liga znamenala svazek převážně německých obchodních měst, která provozovala dálkový obchod. Založena byla v polovině 12. století, fungovala půl tisíciletí, až do poloviny 17. století. Z původního spolku německých obchodníků se původní Hanza rozrostla ve svaz hanzovních měst, který prosazoval své zájmy v cizích zemích i vůči svému panovníkovi.
Historie
Vznik hanzy
Ve středověku se v říši (Německu) vytratila silná královská moc, která by zabezpečila zájmy měst, jako tomu bylo například v Anglii nebo ve Francii. Proto byla německá města nucena sama si zajistit ochranu před svévolí místních knížat, loupeživých rytířů, pirátů apod. Za tímto účelem a především k prosazování ekonomických cílů založila městské svazy. Největším a nejvýznamnějším z nich byla severoněmecká hanza.
Hanza byla původně společenstvím kupců ze švédského Gotlandu (první zmínky se vážou k roku 1161). Ve 13. století se však začala formovat jako spolek měst. Roku 1282 vznikla německá hanza sloučením místních hanz v prosperujících obchodních centrech, jako byl Kolín nad Rýnem, Hamburk a Lübeck. Postupně se připojila další města, takže v době svého největšího rozkvětu měla hanza na 80 členů a operovala v oblasti Severního a Baltského moře od Flander až po východní Pobaltí a západní Rus. Vedoucí postavení získala města Lübeck, Hamburk a Brémy, dále k hanze patřily například Rostock, Wismar, Gdaňsk, Riga nebo Tallinn.
V dobách největší slávy
Hanza si monopolizovala práva na zprostředkovatelský obchod mezi Anglií, Nizozemím, Skandinávií, Livonskem a Rusí. Svoje dvory (faktorie) si založila po celé severní Evropě.
V Novgorodě to byl dvůr sv. Petra, v Londýně Steel Yard, další existovaly v Bruggách, Bergenu, Stockholmu nebo Kaunasu. Ze zemí východní Evropy se vyvážely přírodní produkty a potraviny (obilí, kůže a kožešiny, med, vosk, dřevo, sledi), ze západu sukna, kovové výrobky, vína, přepychové předměty z Itálie a jižní Francie. Hanza přivážela na sever Evropy také koření a další luxusní zboží, které pocházelo z Orientu.
V dobách svého největšího rozmachu ve 14. století představovala hanza samostatnou politickou a vojenskou sílu, která vedla války, uzavírala mír a navázala diplomatické styky s řadou států. V letech 1367–1370 válčila za podpory Švédska a meklenburského knížectví s Dánskem, které narušilo její privilegia. Po uzavření stralsundského míru získala kontrolu nad Sundskými úžinami a dokonce také právo účastnit se volby dánského krále.
Společné záležitosti hanzovních měst řešily sjezdy, které se scházely v Lübecku. Hanza neměla společnou pokladnu. Její armádu a flotu tvořily vojenské a námořní síly jednotlivých měst, nebo se využívalo žoldnéřského vojska. V oblasti svého působení se hanza uchylovala i k rozsáhlým pirátským akcím.
Úpadek
Poměrně brzy, již ve druhé polovině 15. století, začala hanza upadat. To mělo řadu příčin. Na vině byly hluboké rozpory uvnitř svazu, kde každé město prosazovalo svůj prospěch. V důsledku rozvoje vlastního obchodu Anglie, Nizozemí, Švédska, Dánska a Ruska, podporovaného panovníky, ztrácela hanza svá privilegia na zahraničních trzích. V roce 1494 byl uzavřen hanzovní dvůr v Novgorodě, 1578 následoval Londýn. V 16. století ztrácela hanza rychle své bývalé postavení a řada měst od ní odpadla. Určitý význam si udržela do 17. století. Poslední hanzovní sněm se sešel roku 1669.
Hanzovní prapory
Odkazy
Literatura
HERING, Ernst. Hansa. Praha, Orbis 1942. 242 S.
ZIMÁK, Alexandr. Hanza - obrazy z dějin severského námořního obchodu. Libri, Praha 2002.
ZIMMERLING, D. Die Hanse. Handelsmacht im Zeichen der Kogge. Econ 1976.
Související články
Seznam hanzovních měst
Externí odkazy
https://web.archive.org/web/20070115035616/http://www.modelylodi.cz/Nazvoslovi/hanza.htm
https://web.archive.org/web/20040618085805/http://www.i-friesland.com/Hanseatic_League.htm
https://web.archive.org/web/20070928041742/http://members.bellatlantic.net/~baronfum/hansa.html
http://www.infoplease.com/ce6/history/A0822651.html
https://web.archive.org/web/20040616174936/http://www.unibw-hamburg.de/PWEB/hisfrn/hanse.html
https://web.archive.org/web/20120715040319/http://viah.wargaming.cz/hanza/main.htm
Severní Evropa
Svobodná říšská města
Mezinárodní obchodní organizace
Baltské moře
Dějiny Pruska
Dějiny Evropy 15. století
Dějiny Evropy 16. století
Hospodářské dějiny
Dějiny Estonska
Dějiny Lotyšska
Novověká Evropa
Středověká Evropa
Středověké dějiny Německa
Novověké dějiny Německa
Organizace založené ve 12. století |
4463 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan%20Neruda | Jan Neruda | Jan Neruda (9. července 1834 Praha-Malá Strana – 22. srpna 1891 Praha-Nové Město) byl český básník, prozaik, novinář, dramatik, literární a divadelní kritik, vůdčí osobnost generace májovců.
Život
Mládí
Pocházel z pražské Malé Strany, narodil se v Újezdských kasárnách. Otec Antonín Neruda (1784–1857) byl vysloužilý dělostřelec, později trafikant. Matka Barbora, rozená Leitnerová (1795–1869), sama dříve ovdovělá, byla druhou manželkou vdovce Antonína Nerudy. V roce 1835 koupila matka dům v Zásmukách, kde rodina po čas žila. V roce 1838 získal otec povolení k pobytu v Praze, kde si otevřel krámek v pražském domě U Dvou slunců v Ostruhové (dnešní Nerudově) ulici, od roku 1841 trafiku. Když otec zemřel, přestěhoval se Jan Neruda s matkou do domu U Tří černých orlů (Nerudova 225/44).
Studia
Od roku 1841 byl žákem metropolitní školy u Sv. Víta, v letech 1842–1846 navštěvoval malostranskou německou hlavní školu. Středoškolská studia začal na malostranském gymnáziu, v letech 1851–1853 na Akademickém gymnáziu, kde maturoval. Po třech semestrech absolvoval na právnické a filozofické fakultě, během studií si přivydělával jako furýr (poddůstojník obstarávající účty) a armádní účetní. Neukončená studia v roce 1857 opustil a učil na různých školách češtinu a němčinu.
Novinář
Asi od roku 1856 pracoval v redakcích německých a českých listů. V roce 1860 se stal redaktorem českého deníku Čas, ze kterého roku 1862 přešel do deníku Hlas. Hlas byl roku 1865 sloučen s Národními listy a Jan Neruda se stal až do smrti jejich fejetonistou. Spolupracoval též s časopisy, zejména s Květy a Lumírem.
Cesty
Podnikl několik cest do Německa, Francie, Maďarska, Itálie, Řecka a Egypta. O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým svědectvím o životě této doby, obsahují různé postřehy, které jej představují jako dobrého pozorovatele.
Osobní život
Jeho první láskou byla Anna Holinová (1836–1910) z vlastenecky orientované rodiny malostranského sluhy Františka Holiny (* 1806). Věnoval jí řadu svých básní, někteří ji nazývali věčnou Nerudovou nevěstou. Díky jejímu otci se seznámil s B. Němcovou a K. J. Erbenem. Jejich vztah ztroskotal na Nerudově neochotě k manželství a na počínajícím vztahu ke Karolíně Světlé.
Jeho druhou, ale platonickou láskou byla spisovatelka Karolína Světlá. Ta jej povzbuzovala při jeho tvorbě a často mu také finančně vypomáhala. On jí byl rádcem při jejích prvních literárních pokusech. Když mu pak jednou hrozilo vězení pro dlužníky, prodala Karolína Světlá rodinný šperk a peníze mu půjčila. Celá událost se ale dostala na veřejnost a rozzlobený manžel Karolíny Světlé, prof. Petr Mužák, jej donutil, aby mu vydal všechny dopisy, které dostal od jeho ženy. Na manželce si zase vymohl slib, že se s Nerudou už nikdy nesejde. Tak navždy skončilo přátelství Karolíny Světlé s Janem Nerudou. V roce 1865 se znovu zamiloval, tentokrát do patnáctileté dívky Terezie Marie Macháčkové (1847–1865), dcery statkáře a cukrovarníka Josefa Macháčka z Králova Dvora, kde básník často pobýval o letních prázdninách. Jejich vztah přerušila dívčina předčasná smrt. Jako zralý muž se spíše platonicky zamiloval do jisté Anny Tiché, která v tu dobu byla velmi mladá. Neruda sám se vzhledem ke značnému věkovému rozdílu rozhodl vztah ukončit.
Měl vřelý vztah k matce, se kterou také až do její smrti v roce 1869 žil. Její smrt ho velmi zasáhla, což se odrazilo také v jeho tvorbě. Matka působila jako hospodyně u v Čechách pobývajícího francouzského paleontologa Joachima Barrande, který se stal i jakýmsi Nerudovým otcovským protektorem. Barrandeho projektantská práce na pražské železnici byla i zdrojem Nerudova zájmu o sociální prostředí této stavby, z něhož čerpal motivy zejména v šestidílném cyklu próz Trhani.
Po celý život básníka provázela hmotná nouze, přestože byl nesmírně plodným a uznávaným žurnalistou. Jednou týdně psal fejeton do Národních listů, působil jako divadelní referent a literární kritik, redigoval několik populárně-naučných časopisů.
Poslední léta života
Od roku 1874 bydlel na Starém Městě v domě čp. 1005/I v Konviktské ulici 30, odkud se odstěhoval v září roku 1883, a pak až do smrti bydlel na Novém Městě ve Vladislavově ulici 1382/14.
Roku 1880 onemocněl zánětem žil, od té doby jej pronásledovala až do smrti řada chorob. V roce 1888 uklouzl v zimě na náledí a roztříštil si čéšku. Nedocházel už ani do redakce Národních listů a fejetony od něj odnášel poslíček. Zemřel 22. srpna 1891 na zánět pobřišnice vyvolaný rakovinou střev.
Byl pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze. Jeho pohřeb se stal společenskou událostí a manifestací národního cítění.
Dílo
Jan Neruda se stal vůdcem generace, jež se na jaře 1858 v almanachu Máj přihlásila k odkazu K. H. Máchy (Hálek, Světlá, Heyduk, Mayer, Barák aj.).
Postoj, že Neruda byl zastíněn Hálkem, je chybný. Toto klišé, které prezentoval již na konci 19. století Svatopluk Machar, se v české literatuře drží přes sto let.
Žurnalistická činnost
Nejrozsáhlejší část Nerudova díla tvoří činnost žurnalistická. Neruda začal svoji žurnalistickou kariéru již na konci 50. let. Nejprve psal pro německé liberální časopisy – Tagesbote aus Böhmen, Prager Morgenpost). Od roku 1859 spolupracoval také se zábavným časopisem Obrazy života. Jeho žurnalistická činnost se však plně rozvinula až na počátku 60. let, kdy začaly vycházet české noviny. V roce 1860 vstoupil do redakce českého Času, odkud kvůli jeho politickému zaměření v roce 1862 odchází a stává se členem redakce časopisu Hlas, který byl orientovaný demokraticky. O tři roky později došlo ke sloučení Hlasu s Národními listy, zde působil jako fejetonista, literární a divadelní kritik. Setrval zde až do smrti. Mimo to krátce spolupracoval s V. Hálkem v časopise Květy a Lumír.
Nejvýraznější oblastí Nerudovy žurnalistické tvorby jsou fejetony. Psal je po celou dobu jeho práce v novinách, až do smrti. Velmi často je podepisoval trojúhelníkem. Koncipoval je jako svébytné a umělecky zaměřené žurnalistické útvary. Všímal si všedních věcí, běžných i mimořádných událostí pražského života či společnosti, ke kterým zaujímal určitý postoj, tím se snažil o zlepšení české kultury. Své fejetony shromáždil do pětisvazkového knižního výběru nazvaného Fejetony. První z pěti svazků vyšly Studie,krátké a kratší (1876), první oddíl. V tom samém roce následoval druhý oddíl Studií, krátkých a kratších. V následujícím roce byl vydán další svazek fejetonů Žerty, hravé i dravé. Na základě mnoha Nerudových cest po zahraničí vznikly dva svazky fejetonů, které zahrnují – Pařížské obrázky (1864), Obrazy z ciziny (1879).
Prozaik
Nerudova prozaická díla jsou velmi rozmanitá a rozsáhlá, z velké části spjata s Prahou. Jeho cílem bylo zachytit v krátkých obrazech konkrétních životních situací osobité vidění objektivní skutečnosti. Mezi jeho povídkami a fejetony existuje těsná spojitost, plynulý přechod. Některé fejetony můžeme řadit mezi povídky, a naopak některé části povídek mezi fejetony. Patrné je také přenesení motivů z fejetonů do povídek.
Vrcholné Povídky malostranské, zobrazující na jedné straně idyličnost, na druhé straně člověka uvězněného v předsudcích a konvencích, překonaly žánrový realismus a důvěru realistů v jednoznačnost poznávané skutečnosti. Neruda tak otevřel cestu k moderní povídce.
Básník
Ukázky z první básnické sbírky Hřbitovní kvítí zveřejnil v Lumíru pod pseudonymem Janko Hovora v roce 1854.
Nerudovo básnické dílo představovalo z počátku pohled zdola, s osobní citovou účastí. První sbírka nebyla doceněna ani Boženou Němcovou, Františkem Palackým či Josefem Václavem Fričem. Postupně se v Nerudově básních projevoval zájem o národ a jeho sebeuvědomění. Kvality Nerudovy poezie začaly být běžně uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti. Literární kritika a ostatní básníci se k jeho dílu začali vracet o něco dříve.
Jazyk Nerudova literárního díla je bohatý, používá archaismy, zastaralé gramatické tvary a obraty. Často převrací slovosled. Zdůraznění děje provádí opakováním výrazů. Příslovce dává na konec věty a zkracuje tvary přídavných jmen.
Překladatel
Nerudova překladatelská činnost nebyla nijak obsáhlá, nicméně účelná. Vybíral si poezii čelních bojovníků za národní a lidskou svobodu. Přeložil několik úryvků Legendy věků od Huga, několik básní S. Petöfiho o tulácích z uherských pust, verše od M. Vörösmartyho a ukázky staroindických národních písní. Chtěl tím především podpořit nové myšlenkové zaměření nastupující literatury.
Kritik
Nastupující literaturu podporoval také ve svých divadelních a literárních kritikách, které psal od konce 50. let. Svou snahou vést literaturu k tomu, aby odpovídala časovým potřebám, přispěl ke zvýšení divadelní úrovně a k uskutečňování nové linie literatury.
Sběratel
Sbíral staré pečetě a mince, a proto také navštěvoval často pražské aukce. Později svou sbírku českých, římských a byzantských mincí věnoval do Muzea Matice opavské, jehož založení v roce 1883 podporoval.
Básnické sbírky
Hřbitovní kvítí (1858) – první básnická sbírka, velmi pesimistická. Verše vyrůstající ze zklamání soudobým životem, společností, nečinností národa, z odporu vůči nastavené morálce, pohledu na skutečnost. Objevuje se tu i sociální otázka, zabývá se chudobou. Nedůvěřuje lásce ani lidem. Pocity osamění, rozervanosti.
U nás (1858) – štiplavý pamflet ve verších na dobovou literární situaci, vydán anonymně
Knihy veršů (1868) – obsahují verše z let 1857–1867 a výbor ze sbírky Hřbitovní kvítí. V ní umírňuje svůj pesimismus, nachází smysl svého života – v práci a obětování se celému národu. Projevuje zde lásku k rodičům a lidem vůbec. I zde však nalézáme jeho chmurné sociální balady. Dílo je rozděleno na tři části:
Kniha veršů výpravných (básně se sociální tematikou – Před fortnou milosrdných, Dědova mísa)
Kniha veršů lyrických a smíšených (intimní lyrické básně, věnováno Otci, Matičce – láska k rodičům – a Anně (Holinové) – láska milenecká)
Kniha veršů časových a příležitostných (politická a vlastenecká poezie – pesimismus z Bachova absolutismu)
Písně kosmické (1878) – v této básnické sbírce opět objevuje smysl svého života, snaží se být optimistou, reaguje na rozvoj vědy a techniky. Oslavuje kosmická tělesa a lidskou touhu po poznání. Objevuje se tu materialistické chápání světa, polidšťuje vesmír. Vlastenecké verše spojuje s vesmírnými tělesy. Toto dílo vyjadřuje pocity generace májovců.
Balady a romance (1878–1883) – zde zaměňuje balady s romancemi tak, že mnohdy vyznívají opačně. V baladách často zpracovává národní tematické náměty z Bible nebo starých legend, objevuje se téma vztahů mezi matkou a synem.
Romance štědrovečerní – historické příběhy
Pašijové hry – historické příběhy
Balada česká
Balada o Palečkovi
Romance o Karlu IV. – přirovnává českou povahu k vínu, zmiňuje Buška II. z Velhartic
Romance italská
Balada o duši K. H. Borovského – líčí pouť tří duší do ráje, první dvě jsou zbožné, jsou vpuštěny ihned dovnitř. Třetí je hříšná – do ráje je vpuštěna za modlitbu k Janu Nepomuckému.
Prosté motivy (1883) – jedná se o jeho intimní deník. Zde se objevuje přírodní tematika. Život člověka přirovnává ke koloběhu ročních období. Jaro = mládí, léto = dospělost, podzim = stáří, zima = smrt. Tato období i popisuje.
Zpěvy páteční (1896) – vrchol jeho tvorby, tato básnická sbírka vyšla až po jeho smrti, k vydání ji připravil Jaroslav Vrchlický. Život národa je srovnáván s Velkým pátkem, projevuje víru, že přijde vzkříšení. Vyslovuje se zde k velké lásce k národu a přemýšlí nad naší historií – obrací se k husitství.
V zemi kalichu
Anděl strážný
Ecce homo (Ejhle, člověk) – vyzývá k boji proti rozdělení národů
Láska – vyjadřuje víru v budoucnost Čech.
Próza
Arabesky (1864) – první prozaická kniha. Jedná se o soubor povídek, jehož jádro tvoří povídky z konce 50. let a počátku 60. let. 19. st. V popředí těchto povídek není děj, ale popisná charakteristika, realistická drobnokresba, úvaha, dialog. Výrazný je humor, ironie, sarkasmus, to vše tvoří jakousi mozaiku. V popředí jsou svérázné figurky, které jsou zachyceny v kontrastním vztahu k prostředí, do kterého jsou zařazeny. Jedná se o lidi z periferie, které společnost vyřadila. Neruda odkrývá jejich smutné a tragické momenty, představuje je jako lidi plnohodnotné, citově bohaté. Tím se staví do opozice proti předsudkům a dobově konvenčnímu pohledu. Neruda zde využívá svých vlastních zážitků, zkušeností, používá známé prostředí, nahlíží na události zdola, podává čtenáři pouze výseky ze životů postav. Povídky Měla gusto! a Za půl hodiny, ve kterých se objevují v té době tabuizované sexuální a erotické motivy, byly do souboru přidány až po Nerudově smrti.
Různí lidé – studie a obrázky povah a osudů lidí, které potkal v cizině.
Trhani – román o dělnících na železnici.
Pražské obrázky – zachycují život chudých.
Pařížské obrázky (později přejmenované na Menší cesty)
Povídky malostranské (1878) – jsou považovány za jeho vrcholné prozaické dílo. Vytvořil zde obraz pražské Malé Strany v době před rokem 1848 na základě svých vlastních vzpomínek. Zobrazuje zde typické postavy českého měšťanstva. S humorem líčí jejich vlastnosti, kritizuje místní život. Používá formu novelisticky uceleného příběhu, jindy se jeho vyprávění skládá z řady drobných záběrů všedního života. Hrdinové jsou přesně charakterizováni, každý z nich má jiný projev. On sám uměl skvěle typizovat. Místo slova povídka používá slovo arabeska, nebo črta (tzn. něco mezi fejetonem a povídkou).
Praha (1942) – povídky vybral Karel Polák
Divadelní hry
Jeho divadelní pokusy nejsou příliš kvalitní a nebyly úspěšné. Komedie postrádají živost a vtipnost.
Ženich z hladu (1859)
Prodaná láska (1859)
Merenda nestřídmých (1860)
Francesca da Rimini (1860) – tragédie na námět Dantův; dramatizace Jaroslav Vostrý (1987) .
Žena miluje srdnatost (1863)
Já to nejsem (1863)
Fejetony
Jeho fejetony byly sebrány do knížek:
Žerty, hravé i dravé
1. máj 1890
Kam s ním?
Různí lidé
Studie krátké a kratší
Menší cesty
Obrazy z ciziny
Žurnalistika
Obrazy ze života
Rodinná kronika
Nerudův antisemitismus
Antisemitský motiv se v jeho fejetonech objevil v 60. letech 19. století. Od 22. 6. 1869 publikoval v Národních listech na pokračování fejeton Pro strach židovský (později vyšel samostatně v edici Epištoly svobody (1870) a autor jej zařadil do výboru Studie krátké a kratší).
Svůj negativní vztah k Židům vysvětloval národnostně, to je tím, že poznal „nesmiřitelně jízlivý, hluboký jich a činný antagonismus proti naší národnosti české a veškerým naším snahám národním a politickým“. Nerudův antisemitismus nebyl rasového charakteru, ale byl motivován jeho politickým národovectvím. Za německé okupace byl v rozporu se skutečnou podstatou dezinterpretován a zneužíván (v antisemitském týdeníku Arijský boj i jinde).
Posmrtné připomínky a inspirace
Výtvarné
Socha v Praze na Petříně, bronz, 1970, autor Jan Simota
Socha pro Panteon Národního muzea, bronz, autor Karel Dvořák
Pamětní deska v Nerudově ulici 47 na domě U Dvou slunců
Medaile a plakety, např. Josef Dubovský
Uměleckořemeslné předměty z Nerudovy pozůstalosti uchovává Národní muzeum v Praze
Hudební
Na verše Jana Nerudy byly složeny melodramy:
Josef Bohuslav Foerster: Romance štědrovečerní
Otakar Jeremiáš: Romance o Karlu IV
Otakar Zich: Romance o černém jezeře
Otakar Ostrčil: Balada česká
Radůza na svém albu V salonu barokních dam (2007) zhudebnila Nerudovu Píseň kosmickou (zpěv XXX. Variace II.).
Jiné
Chilský básník Pablo Neruda si zvolil jako pseudonym příjmení Jana Nerudy; stalo se tak však dříve, než se seznámil s jeho dílem.
Galerie
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
POHORSKÝ, Miloš. Jan Neruda. In: BRABEC, Jiří a kol. Dějiny české literatury III: Literatura druhé poloviny devatenáctého století. 1. vyd. Praha: NČAV, 1961, s. 139-187.
FRANKL, Michal, ed. a TOMAN, Jindřich, ed. Jan Neruda a Židé: texty a kontexty. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2012. 204 s. .
GÖTZ, František, TETAUER, Frank. České umění dramatické, Část I. – činohra. Praha : Šolc a Šimáček, 1941, str. 67–9
HAMAN, Aleš. "Jan Neruda". In: OPELÍK, Jiří (red.). Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 3/I.. M-Ř. 1. vyd. Praha: Academia, 2000, s. 493-502.
VONDRA, Roman. Osobnosti české minulosti: Jan Neruda (1834–1891). Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2012, 23 (5-6), s. 136–138. ISSN 1210-6097.
KRÁLÍK, Oldřich. Křižovatky Nerudovy poezie. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1965, 140 s. (Edice: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis - Facultas philosophica.)
KŘIVÁNEK, Vladimír. Jan Neruda. Vyd. 1. Praha: Horizont, 1983, 156 s. Edice Medailóny.
Související články
Česká literatura v letech 1815–1918
Seznam českých spisovatelů
Divadlo
Pablo Neruda
Externí odkazy
Veřejně dostupná díla Jana Nerudy v Digitální knihovně Moravské zemské knihovny
Jan Neruda v souborném katalogu Akademie věd ČR
Zdraví a nemoci v životě a smrti Jana Nerudy
Jan Neruda, heslo na Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918
Nekrolog a portrét Jana Nerudy z dobového tisku Zlatá Praha, (na který upozorňuje Jan Křesadlo v knize La Calle Neruda, kde kontrastuje a zesměšňuje rádoby-Nerudu Pabla)
Foto Jana Nerudy s Annou Holinovou (1858)
Rozhlasové adaptace vybraných děl k bezplatnému stáhnutí ve formátu mp3 na webových stránkách Českého rozhlasu 3-Vltava
Nerudův thematický a jazykový program v Poetických besedách
Audio kniha na YouTube: Jan Neruda - Arabesky (celá kniha)
Audio kniha na YouTube: Jan Neruda - Různí lidé (celá kniha)
Spisovatelé píšící česky
Čeští básníci
Básníci tvořící česky
Čeští divadelní kritici
Čeští novináři
Čeští publicisté
Fejetonisté
Májovci
Čeští svobodní zednáři
Působící v Litomyšli
Narození v roce 1834
Narození 9. července
Narození na Malé Straně
Úmrtí v roce 1891
Úmrtí 22. srpna
Úmrtí na Novém Městě (Praha 1)
Zemřelí na kolorektální karcinom
Pohřbení na Vyšehradě
Muži |
4505 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ctihodn%C3%BD | Ctihodný | Přídavné jméno ctihodný se používá jako součást oslovení některých významných lidí, funkcionářů, představitelů některých náboženství apod.
Náboženství
Římskokatolická církev
Přídomku Ctihodný (Venerabilis) se používá v římskokatolické církvi pro označení významných osob, které dostaly tento titul a dosud neprošly kanonizačním procesem a nebyly prohlášeni za blahoslaveného nebo svatého, mezi nejznámější patří papež Pius XII., nebo generál řádu karmelitánů Dominik à Jesu Maria.
Pravoslavná a řeckokatolická církev
V pravoslaví a řeckokatolické církvi se přídomek Ctihodný (řecky Όσιος, církevněslovansky prepodobnyj, rusky Преподобный) užívá pro světce, kteří žili jako mniši, případně poustevníci. Pro světce žijící ve světě (tedy ne jako mniši) se používá titul Spravedlivý.
Buddhismus
V češtině jsou jako ctihodní oslovování buddhističtí mniši, zejména mniši théravádové tradice. Jedná se o volný překlad pálijského slova Bhante, jehož doslovný překlad zní „Pane“. Doslovný překlad není používán z toho důvodu, že oslovení „Pane“ v češtině nevyjadřuje dostatečný projev úcty na rozdíl od slova ctihodný, které je v evropském kulturním okruhu zažité pro oslovování duchovně významných osob.
Civilní život
Slovy „vaše ctihodnosti“ se překládá světský titul „vaše prepodobije“.
Označení ctihodný nebo ctihodnost se používá při oslovení soudu nebo soudce (nikoliv však v českém soudnictví).
Odkazy
Související články
kanonizační proces
blahoslavený
svatý
seznam ctihodných římskokatolické církve
Reverend
Externí odkazy
Rozhovor s Msgre. Jaroslavem Němcem
Římskokatolická církev
Buddhismus |
4520 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Film%20noir | Film noir | Film noir je filmový žánr existující v letech 1941–1958, na vrcholu v letech 1941–1950. Film noir je obvykle spojován s low key černobílým vzhledem založeným na německé expresionistické kinematografii. Mnoho z příběhů a postav je odvozeno z detektivních románů tzv. hardboiled school (drsné školy) s postavami charakteristickými pro svou cyničnost a necitelnost, jež se objevily ve Spojených státech během hospodářské krize.
Termín film noir (z francouzštiny černý film) poprvé použil francouzský kritik Nino Frank roku 1946. Ve své době však nebyl používaný a filmy byly za noir označeny zpětně.
Za první film tohoto žánru je považován Maltézský sokol (1941) režiséra Johna Hustona, za poslední Dotek zla (1958) režiséra Orsona Wellese. Mezi nejslavnější patří Laura (1944), Sunset Blvd. (1950), Hluboký spánek (1946) nebo Eso v rukávu (1951).
Odkazy
Reference
Související články
Neo-noir
Noir Film Festival
Externí odkazy
Jakub Kučera: Film noir – záblesky černé (časopis Cinepur)
Seznam filmů noir na Česko-slovenské filmové databázi
Film Noir Blog – o filmu noir v češtině
Filmové žánry
Expresionistické filmy
Francouzská slova a fráze |
4529 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1945 | 1945 | 1945 (MCMXLV) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal pondělím.
Události
Leden
9. ledna – Americké jednotky se vyloďují na filipínském ostrově Luzon.
15. ledna – Pět dělostřeleckých pluků 1. čs. armádního sboru se v prostoru Jasła úspěšně podílelo na zahájení útočné operace proti německým vojskům.
16. ledna – Šest set anglických letadel svrhlo tři tisíce bomb na chemický komplex v Záluží (Litvínov).
19. ledna – Rozpuštění polské Zemské armády.
25. ledna – Zformování 1. smíšené letecké divize v SSSR.
27. ledna – Vojáky Rudé armády byl osvobozen vyhlazovací koncentrační tábor v Osvětimi.
Únor
3. února – Začíná bitva o Manilu.
4. února – Zahájení jaltské konference.
14. února – Bombardování města Drážďan.
14. února , 12.24 hod. zaútočilo na Prahu 62 bombardérů z 8. letecké armády USAAF. 701 zabitých
19. února – První kus japonského území byl napaden US army. Šlo o malý pustý ostrov Iwo Jima.
24. února – Americká armáda obsazuje Manilu a ostrov Iwodžima, 1.400 km od Tokia.
Březen
3. března – Finsko vyhlašuje válku Německu.
20. března – Adolf Hitler vydal tzv. „Neronův rozkaz“, podle kterého pod sankcí okamžitého zastřelení nesměli zůstat občané Německa na územích získaných spojenci, měly být zničeny stavby a veškeré stroje a zařízení.
22. března – V Káhiře je vyhlášena Liga arabských států, kterou tvoří Egypt, Sýrie, Irák, Libanon, Saúdská Arábie, Jemen, Arabská Palestina a Zajordánsko.
25. března – Při bombardování Libně, Kbel a Vysočan zemřelo 235 lidí a 417 jich bylo zraněno. Zasaženo bylo 527 objektů.
Duben
3. dubna – osvobození Bratislavy Rudou armádou.
4. dubna – Začalo Gruzínské povstání na Texelu.
5. dubna – přijetí Košického vládního programu. Vláda ČSR v Košicích uznána všemi protifašistickými velmocemi
12. dubna – Umírá prezident Roosevelt, úřadu se ujímá Harry Truman.
13. dubna – osvobození Vídně Rudou armádou.
17. dubna – Bombardéry nad ránem masivně zaútočily na železniční uzel v Plzni. Zničení seřaďovacího a hlavního nádraží doprovázely zásahy blízkých obytných čtvrtí. Při náletu zemřely nebo byly zraněny stovky lidí.
18. dubna
Začala bitva u Ořechova mezi Rudou armádou a Němci, největší tanková bitva na Moravě. Trvala cca týden.
Bombardéry se pokusily o nálet na seřaďovací nádraží v Plzni–Koterově, ale po napadení protivzdušnou obranou svrhly předčasně pumy na civilní budovy na Slovanech a Petrohradě. Zemřely a zraněny byly desítky osob, zničeno bylo na 50 budov.
19. dubna – Vypálení osady Ploština německými nacisty, masakr civilního obyvatelstva.
20. dubna – Američané dobyli Norimberk
21. dubna
Jednotky 3. americké armády vstoupily na čs. území a dobyly Aš
Göring toho dne utekl z Berlína do svého nového stanoviště na Špičáku u Železné Rudy, kde ovšem zjistil, že není dostavěné, a putoval do Alp, aby urychlil svoje jednání s americkou armádou
22. dubna – Sovětská a polská armáda osvobodili koncentrační tábor Sachsenhausen
23. dubna – Vyhlazení osady Prlov německými nacisty.
24. dubna
dorazily první Žukovovy jednotky do severního předměstí Berlína
podepsána Charta OSN – 51 států
25. dubna
US army se setkává s Rudou armádou v Torgau na Labi.
začal přímý útok Rudé armády na Berlín.
Bombardéry provedly masivní nálet na Škodovy závody a letiště Bory v Plzni. Zbrojovka byla zničena ze 70 %, letiště přestalo být provozuschopné. Nepřesně shozené pumy způsobily značné škody ve čtvrtích Skvrňany a Karlov.
Osvobozen koncentrační tábor Dachau.
26. dubna – Vojska 2. ukrajinského frontu osvobodila Brno.
28. dubna – Benito Mussolini a jeho milenka Clara Petacci jsou zastřeleni italskými partyzány.
30. dubna
Jednotky 4. ukrajinského frontu osvobodily Ostravu.
A. Hitler páchá v Berlíně sebevraždu.
Francouzské ženy jdou poprvé k volbám.
Skončila Laponská válka – válka mezi Finskem a Německem (od září 1944).
Květen
1. května – V Přerově vypuklo povstání, začátek květnového povstání českého lidu.
Goebbels se svojí ženou otrávili sebe a své děti.
2. května – Němci popravili v Terezínské pevnosti 56 českých vlastenců.
Berlín byl dobyt Rudou armádou
5. května
V Praze začíná povstání proti německé okupaci.
Příslušníci SS vyhladili obec Javoříčko.
Američané osvobodili Domažlice.
6. května
Jednotky americké armády osvobodily Plzeň.
proběhl Velkomeziříčský masakr.
6. května–7. května – Masakry českých civilistů (žen, starců a dětí) jednotkami SS v Praze.
Praze na pomoc přichází armáda generála Vlasova.
7. května – podepsána kapitulace Německa ve francouzské Remeši
8. května – Konec druhé světové války v Evropě.
9. května – Tankové jednotky Rudé armády pronikly do Prahy. (do 1990 státní svátek)
na žádost Stalina byla podepsána kapitulace Německa znovu v Berlíně
bombardování podniku ASAP v Mladé Boleslavi Rudou armádou
Den osvobození od fašismu, aby v něm byli obsaženi všichni osvoboditelé. Již v roce 1990 vystoupil tehdejší poslanec Miloš Zeman s návrhem, aby bylo datum svátku přesunuto na 8. květen.
11. května – U Slivice na Milínsku padají jedny z posledních výstřelů druhé světové války v Evropě.
Rudá armáda přijíždí do Karlových Varu.
12. května – skončila válka v Karlových Varech.
20. května – Skončilo Gruzínské povstání na Texelu.
22. května – Uzavřeny hranice mezi Československem a Rakouskem
Československo obnoveno bez Podkarpatské Rusi.
Červen
1. června – Japonci opouští Okinawu po 82 dnech bojů a ztrátě kolem 100 000 vojáků.
3. června – vyroben první litr benzínu v chemických závodech v Záluží po osvobození republiky spojeneckými vojsky.
5. června – založen fotbalový klub Český sportovní klub Jablonec nad Nisou (nyní FK Baumit Jablonec)
18. června/19. června – příslušníci československé armády vedení Karolem Pazúrem spáchali masakr na Švédských šancích, jednu z nejbrutálnějších masových vražd moderní české historie.
22. června – Německo je rozděleno na 4 okupační zóny pod správou USA, VB, Francie a SSSR.
26. června – byla podepsána Charta Spojených národů.
29. června – v Zdeněk Fierlinger a Vladimír Clementis za Československo a Vjačeslav Molotov za SSSR podepsali v Moskvě Smlouvu o Zakarpatské Ukrajině, kterou Československo definitivně ztratilo Podkarpatskou Rus.
Červenec
1. července
Německo je rozděleno mezi spojenecké okupační síly.
Manifestace na Bílé hoře, viz
16. července – V Nevadské poušti na letecké základně Alamogordo proběhl první pokusný jaderný výbuch – test Trinity.
17. července – Zahájena jednání Velké Trojky v Postupimi.
Srpen
2. srpna – Ukončena jednání Velké trojky v Postupimi.
6. srpna – Spojené státy shazují uranovou atomovou bombu Little Boy na Hirošimu, v okamžiku zabito 80 tisíc lidí.
8. srpna – SSSR vyhlásil válku Japonsku.
9. srpna – Spojené státy shazují plutoniovou atomovou bombu „Fat Man“ na město Nagasaki v 23:02 místního času, odpovídající síle 22 kilotun TNT. Pravděpodobně bylo zabito 60 až 80 tisíc lidí, dalších 60 tisíc zraněno.
25. srpna – Ho Či Min vyhlašuje Vietnamskou demokratickou republiku.
Září
2. září – Oficiální konec 2. světové války ve světě.
7. září – Přehlídka všech armád, které se podílely na vítězném ukončení 2. světové války, v Berlíně.
Říjen
18. října – Zahájen mezinárodní vojenský tribunál, viz norimberský proces.
24. října – Začala platit Charta spojených národů (OSN).
26. října – Konec možnosti vydávání prezidentských dekretů v Československu.
31. října – Zřízen Státní ústřední archiv Slovinska.
Listopad
11. listopadu – Volby do Ústavodárné skupštiny v Jugoslávii drtivě vyhráli komunisté.
20. listopadu – Začátek norimberského procesu.
29. listopadu – Tito vyhlašuje Federativní lidovou republiku Jugoslávie.
Prosinec
Československo bylo přinuceno postoupit Sovětskému svazu Podkarpatskou Rus.
Z Československa odešla všechna cizí vojska
Vědy a umění
22. října – Česká filharmonie je zestátněna
20. listopadu – Premiéru Šostakovičovy 9. Symfonie Op.90 řídil v Leningradě Jevgenij Mravinskij
21. listopadu
Premiéra Prokofjevova baletu Popelka ve Velkém divadle v Moskvě.
První provedení 2. smyčcového kvarteta C-dur Benjamina Brittena
V egyptském Nag Hammádí byla nalezena tzv. gnostická knihovna.
Byl objeven chemický prvek promethium.
Nobelova cena
za literaturu: Gabriela Mistralová Chile
za medicínu: Alexander Fleming, Ernst Boris Chain, Sir Howard Walter Florey – za objev penicilínu a jeho léčebného účinku na různé infekční choroby
za fyziku: Wolfgang Pauli – za objev Pauliho vylučovacího principu
za chemii: Artturi Ilmari Virtanen – za výzkumy agrokultur a výživové chemie
za mír: Cordell Hull USA
Narození
Česko
5. ledna – Benjamin Fragner, historik architektury
7. ledna – Josef Hájek, ekonom a politik
8. ledna – Václav Dosbaba, malíř, výtvarník a grafik († 4. února 2012)
10. ledna – Antonín Blažek, politik a diplomat
14. ledna – Klára Jerneková, herečka († 31. července 2003)
17. ledna – Hana Frejková, herečka a zpěvačka
31. ledna
Mečislav Borák, český historik († 15. března 2017)
Petr Pavlík, malíř, sochař, ilustrátor
2. února
Jiří Horáček, teoretický fyzik
Ivan Havlíček, fyzik a politik
3. února – Václav Peřich, viceprezident NKÚ
5. února – Jan Gebhart, historik
17. února – Petr Burian, herec, básník a režisér
22. února – Karel Vohralík, československý hokejový obránce († 17. října 1998)
24. února – Jindřich Šťáhlavský, zpěvák country († 5. února 2013)
3. března – Vladimír Železný, žurnalista, podnikatel a politik
8. března – Vlastimil Smolík, dostihový jezdec († 4. července 1994)
10. března – Ladislav Štaidl, kytarista, pianista, dirigent, skladatel, textař († 30. ledna 2021)
13. března – Simeona Hošková, historička umění, kurátorka, redaktorka a překladatelka († 17. května 2015)
16. března – Moris Issa, režisér syrského původu
18. března – Miloš Frýba, hlasatel Československé televize († 30. prosince 2010)
23. března – Mojmír Horyna, historik umění († 26. ledna 2011)
29. března – Jan Bobrovský, československý basketbalista, trenér a sportovní funkcionář
8. dubna – Jiří Waldhauser, archeolog
9. dubna – Jiří Novák, horolezec, trenér a publicista
11. dubna
Jan Bauer, novinář a spisovatel
Jaroslav Malina, sociokulturní antropolog, archeolog a spisovatel
Karel Steigerwald, dramatik, scenárista a novinář
13. dubna – Štěpán Škorpil, sportovní novinář, televizní komentátor
17. dubna – Pavel Stratil, fotbalový reprezentant
19. dubna – Jaroslav Řehna, sochař
22. dubna – Jan Vlas, divadelní herec
25. dubna
Ivan Ohlídal, fyzik, vysokoškolský profesor a politik
Jan Pospíšil, dvacetinásobný mistr světa v kolové
26. dubna – Petr Oslzlý, dramaturg, scenárista, herec a pedagog
28. dubna – Tomáš Hradílek, ministr vnitra České republiky
29. dubna – Zdeněk Tylšar, hornista a hudební pedagog († 18. srpna 2006)
5. května
Vítězslav Hádl, hudebník
Radomír Leszczynski, grafik
Jiří Svoboda, režisér, scenárista a politik
Miroslav Langer, klavírista a pedagog († 28. října 2010)
Blahoslav Hruška, český sumerolog, asyriolog a religionista († 26. června 2008)
8. května
Jitka Gruntová, historička a politička
Miloslav Pojsl, církevní historik, památkář a historik umění († 16. února 2016)
11. května – Helena Aeschbacher-Sinecká, básnířka a výtvarnice
12. května – Zdeněk Mička, kněz a hudební skladatel
16. května – Laďa Kerndl, zpěvák
17. května – Vladimír Aichelburg, česko-rakouský historik a publicista
18. května – Miroslav Středa, herec
24. května – Eva Šolcová, divadelní a filmová herečka († 21. března 1967)
1. června – Karel Šíp, baskytarista, moderátor, bavič, scenárista a textař
3. června – Václav Girsa, památkový architekt a pedagog
4. června – Petr Hana, malíř († 25. prosince 1991)
5. června – Evelyna Steimarová, herečka
6. června – Zuzana Šavrdová, herečka († 31. března 2011)
8. června – Hana Rysová, fotografka
12. června – Jaroslav Poncar, fotograf
13. června – Jiří Kuthan, historik a historik umění
17. června – Miroslav Konrád, akademický malíř
18. června – Bohumil Veselý, fotbalista
20. června – Dana Hlaváčová, filmová herečka
23. června – Jan Hrubý, grafik, karikaturista
26. června – Ondřej Neff, spisovatel science fiction a novinář
27. června – Ladislav Maria Wagner, malíř, grafik a sochař
29. června – Pavel Minařík, agent komunistické Státní bezpečnosti
2. července – Erich Šefčík, archivář, historik, numismatik († 15. října 2004)
4. července – Miloslav Topinka, básník a esejista
5. července
Kamil Kalina, psychiatr, adiktolog a politik
Viktor Sodoma, zpěvák
7. července – Karel Kafka, abstraktní malíř
10. července – Jiří Nykodým, soudce Ústavního soudu
13. července – Josef Vejvoda, hudební skladatel, bubeník, aranžér, kapelník a dirigent
15. července – Michal Pavlata, herec († 21. ledna 2017)
24. července – Michael Janík, folkový písničkář
28. července – Václav Žák, programátor, politik a publicista
29. července
Josef Jonáš, lékař působící v oblasti alternativní medicíny
Ivan Rajmont, režisér a divadelní pedagog
31. července – Tomáš Vačkář, hudební skladatel († 2. května 1963)
5. srpna – Miroslav Štěpán, politik Komunistické strany Československa († 23. března 2014)
6. srpna – Josef Reischig, biolog († 10. srpna 2008)
8. srpna – Štěpán Rak, kytarista, hudební skladatel a pedagog
12. srpna – František Koudelka, malíř a sochař
14. srpna – Michal Černoušek, psycholog, pedagog a publicista († 16. ledna 2005)
19. srpna – Helena Haškovcová, bioložka a filosofka
20. srpna – Sylvie Richterová, básnířka, prozaička a literární teoretička
30. srpna – Libuše Moníková, česká německy píšící spisovatelka († 12. ledna 1998)
2. září – Ladislav Potměšil, herec († 12. července 2021)
6. září – Petr Novák, zpěvák a skladatel († 19. srpna 1997)
13. září – Jiří Svoboda, skladatel filmové hudby († 11. března 2004)
14. září – Jaroslav Uhlíř, skladatel, herec, zpěvák, komik, klavírista
16. září – Ondřej Suchý, novinář, moderátor spisovatel a textař
8. října – Zdena Herfortová, filmová a divadelní herečka
9. října – Jiří Kroupa, historik umění
16. října – Pavel Varvařovský, veřejný ochránce práv
17. října – Petr Musílek, spisovatel
21. října – Vojtěch Steklač, spisovatel a překladatel
22. října – Martin Říha, architekt a urbanista
24. října – John Bok, politický aktivista
31. října – Rostislav Vaněk, český tvůrce písma, typograf a pedagog
6. listopadu – Jiří Žáček, spisovatel, překladatel, básník
7. listopadu – Vladimír Macura, spisovatel, literární vědec a kritik († 17. dubna 1999)
11. listopadu – Dana Syslová, herečka a moderátorka
12. listopadu – Miroslav Paleček, folkový písničkář
13. listopadu – Jan Čarvaš, baskytarista a zpěvák († říjen 2008)
16. listopadu
Jiří Jilík, novinář, publicista, spisovatel a folklorista
František Vnouček, politik († 22. května 2008)
19. listopadu – Josef Opatrný, historik a iberoamerikanista
21. listopadu – Jarmila Jeřábková, návrhářka dřevěných hraček
22. listopadu
Ladislav Kantor, politik, hudebník a pedagog († 26. července 2015)
Ivan Pařík, dirigent
23. listopadu – Vladimír Jánoš, veslař, reprezentant Československa, olympionik
25. listopadu – Ladislav Kantor, zpěvák, hudební publicista, režisér a politik
27. listopadu
Zdeněk Rosenbaum, novinář, redaktor a spisovatel
Natalie Venclová, archeoložka
28. listopadu – Boris Krajný, klavírista a pedagog
29. listopadu – Hana Maciuchová, herečka († 26. ledna 2021)
3. prosince – Zdeněk Porybný, novinář
5. prosince – Dušan Tešnar, viceprezident NKÚ
8. prosince – Lubomír Hrouda, botanik
11. prosince – Luděk Zahradníček, biochemik, politik a diplomat
17. prosince – Miloš Čižmář, archeolog († 31. července 2012)
18. prosince – Jan Krámek, politik
21. prosince – Ivan Rössler, textař, novinář, scenárista, dramaturg
24. prosince – Evžen Jecho, sochař, grafik, architekt, spisovatel, novinář
25. prosince – Richard Tesařík, zpěvák
28. prosince – Emil Přikryl, architekt
30. prosince – Jaroslav Hellebrand, veslař, reprezentant Československa, olympionik
Svět
1. ledna
Jacky Ickx, belgický motocyklový a automobilový závodník
Woo-ping Yuen, čínský režisér kung-fu akčních filmů, scenárista a herec
3. ledna – Stephen Stills, americký kytarista, zpěvák a písničkář
4. ledna – Richard Schrock, americký chemik, Nobelova cena 2005
6. ledna – Alfredo Conde, španělský (galicijský) prozaik
7. ledna – Dave Cousins, britský matematik a zpěvák
9. ledna
Roger Chartier, francouzský kulturní historik
Jana Posnerová, slovenská sportovní gymnastka, stříbrná na OH
Levon Ter-Petrosjan, první arménský prezident
10. ledna – Rod Stewart, britský zpěvák
21. ledna
Pete Kircher, britský bubeník
Martin Shaw, anglický herec
22. ledna
Michael Cristofer, americký dramatik, scenárista, režisér a herec
Christoph Schönborn, rakouský kardinál
25. ledna
Philippe Ouédraogo, burkinafaský kardinál
Marián Posluch, ministr spravedlnosti Slovenska
Dave Walker, britský zpěvák a kytarista
26. ledna
Ashley Hutchings, britský zpěvák a baskytarista
Barbara Kruger, americká vizuální a konceptuální umělkyně
Jacqueline du Pré, anglická violoncellistka († 19. října 1987)
28. ledna
John Perkins, americký aktivista, spisovatel literatury faktu
Robert Wyatt, britský hudebník, zpěvák, klávesista
29. ledna – Tom Selleck, americký herec, scenárista a producent
30. ledna – Me'ir Dagan, ředitel izraelské zpravodajské služby Mosad († 17. března 2016)
31. ledna – Joseph Kosuth, americký konceptuální umělec
4. února – John Stubblefield, americký jazzový saxofonista († 4. července 2005)
6. února – Bob Marley, jamajský zpěvák, skladatel a kytarista († 11. května 1981)
9. února – Mia Farrowová, americká herečka, zpěvačka
11. února – Ralph Doubell, australský olympijský vítěz v běhu na 800 metrů
12. února
Maud Adamsová, švédská herečka
Cliff DeYoung, americký herec a hudebník
David Friedman, americký ekonom, právní teoretik a spisovatel
13. února – Evald Flisar, slovinský spisovatel, básník, překladatel, dramatik
14. února
Vic Briggs, anglický kytarista, pianista, baskytarista a zpěvák († 30. června 2021)
Hans Adam II., vládnoucí lichtenštejnský kníže
15. února
John Helliwell, britský hudebník
Douglas Hofstadter, americký filosof
18. února – Damjan Prelovšek, slovinský historik umění, diplomat a vodní slalomář
20. února – George F. Smoot, americký astrofyzik, Nobelova cena 2006
21. února – Paul Newton, baskytarista skupiny Uriah Heep
23. února – Světlana Gerasimenková, ukrajinská astronomka
24. února – Steve Berrios, americký jazzový bubeník († 24. července 2013)
25. února – Elkie Brooks, anglická rocková, bluesová zpěvačka
28. února – Bubba Smith, americký herec a sportovec († 3. srpna 2011)
1. března – Wilfried Van Moer, belgický fotbalista († 24. srpna 2021)
3. března – George Miller, australský režisér
5. března – Randy Matson, americký atlet, olympijský vítěz ve vrhu koulí
8. března
Micky Dolenz, americký rockový zpěvák, hudebník, skladatel a herec
Anselm Kiefer, německý neoexpresionistický malíř a sochař
9. března – Robin Trower, britský kytarista
10. března – Min Tanaka, japonský tanečník a herec
11. března
Harvey Mandel, americký kytarista
Pirri , španělský fotbalista
12. března
Sammy Gravano, americký gangster
Liza Minnelliová, americká zpěvačka a herečka
13. března – Anatolij Fomenko, ruský matematik
18. března
Joy Fieldingová, kanadská spisovatelka a herečka
John H. White, americký fotograf
Susan Tyrrell, americká herečka († 16. června 2012)
Eric Woolfson, britský hudebník, zpěvák, klávesista a skladatel († 2. prosince 2009)
19. března – Jozef Moravčík, předseda vlády Slovenska
20. března – Fedor Gál, slovenský politik, sociolog, prognostik a podnikatel
21. března – Jorge Blanco, americký sochař, grafický designér a ilustrátor
23. března
Franco Battiato, italský zpěvák, skladatel, muzikant, režisér a malíř
Eric De Vlaeminck, belgický mistr světa v cyklokrosu
David Grisman, americký hudebník, hudební producent a skladatel
24. března – Robert T. Bakker, americký paleontolog
25. března – Hermann Flaschka, rakouský teoretický fyzik a matematik († 18. března 2021)
30. března – Eric Clapton, britský kytarista, zpěvák a hudební skladatel
31. března – Gabe Kaplan, americký komik, herec
4. dubna – Daniel Cohn-Bendit, francouzsko-německý politik
9. dubna – Steve Gadd, americký jazzový bubeník
12. dubna – Miller Anderson, britský bluesový a rockový zpěvák a kytarista
13. dubna
Lowell George, americký zpěvák-skladatel, multiinstrumentalista († 29. června 1979)
Judy Nunn, australská herečka, scenáristka a spisovatelka
14. dubna
Ritchie Blackmore, anglický kytarista
Eva Wagnerová-Pasquierová, dcera Wolfganga Wagnera, ředitelka Hudebních slavností v Bayreuthu
16. dubna – Ivan Marton, slovenský muzikolog, hudební dramaturg a politik
19. dubna – George Alencherry, indický kardinál
20. dubna
Michael Brandon, americký herec
Thein Sein, prezident Myanmaru
Naftali Temu, keňský atlet, běžec na dlouhé tratě, olympijský vítěz († 10. března 2003)
22. dubna – Ján Ďuriš, slovenský kameraman
24. dubna – Doug Clifford, americký bubeník
25. dubna
Stu Cook, hráč na baskytaru
Björn Ulvaeus, švédský textař, skladatel, zpěvák, kytarista, spisovatel
29. dubna
Hugh Hopper, britský baskytarista († 7. června 2009)
Tammi Terrell, americká zpěvačka a textařka písní († 16. března 1970)
30. dubna – Michael Smith, americký astronaut († 28. ledna 1986)
2. května
Goldy McJohn, kanadský rockový klávesista († 1. srpna 2017)
Judge Dread, anglický reggae a ska umělec († 13. března 1998)
4. května – Georg Wadenius, švédský kytarista, baskytarista, zpěvák a skladatel
5. května – Margita Reiznerová, slovenská spisovatelka publikující v romštině
6. května – Bob Seger, americký zpěvák, kytarista, pianista a skladatel
8. května – Keith Jarrett, americký jazzový pianista a skladatel
13. května
Lou Marini, americký saxofonista a skladatel
Tammám Salám, premiér Libanonu
14. května – Vladislav Ardzinba, abchazský prezident († 4. března 2010)
15. května – Duarte Pio, vévoda z Braganzy, pravnuk portugalského krále Michala I.
16. května
Carlos Osoro Sierra, arcibiskup madridský
Bob Young, britský hudebník a spisovatel
17. května
Tony Roche, australský tenista
Ľudovít Zlocha, slovenský fotbalista
19. května – Pete Townshend, anglický rockový hudebník
20. května – Anton Zeilinger, rakouský fyzik
21. května – Ernst Messerschmid, německý fyzik a astronaut
24. května – Priscilla Presleyová, americká herečka
28. května – John Fogerty, americký zpěvák, písničkář a kytarista
29. května – Gary Brooker, britský zpěvák a klávesista
31. května
Laurent Gbagbo, prezident republiky Pobřeží slonoviny
Rainer Werner Fassbinder, německý režisér, scenárista, dramatik a herec († 10. června 1982)
1. června – Jim McCarty, americký rockový kytarista
4. června – Anthony Braxton, americký saxofonista, flétnista, klavírista a hudební skladatel
7. června
Napoleon Murphy Brock, americký saxofonista, flétnista, kytarista, zpěvák, skladatel
Wolfgang Schüssel, kancléř Rakouska
8. června
Mark Podwal, americký spisovatel, výtvarník, lékař a publicista
Gyula Popély, slovenský historik a politik
9. června
Betty Mahmoody, americká spisovatelka
Faina Melniková, sovětská olympijská vítězka v hodu diskem († 16. prosince 2016)
13. června – Ronald John Grabe, americký kosmonaut
14. června – Rod Argent, britský klávesista a zpěvák
15. června – Robert Sarah, guinejský kardinál
17. června – Eddy Merckx, belgický profesionální cyklista
19. června
Radovan Karadžić, bosenskosrbský politik, básník, psychiatr a válečný zločinec
Mario Livio, izraelský astrofyzik a autor populárně-naučné literatury
Aun Schan Su Ťij, barmská politička, Nobelova cena za mír 1991
21. června – Adam Zagajewski, polský básník, prozaik a překladatel († 21. března 2021)
23. června – Eric Emerson, americký herec, tanečník a hudebník († 28. května 1975)
24. června – Betty Stoveová, nizozemská profesionální tenistka
25. června – Carly Simon, americká zpěvačka, skladatelka a spisovatelka
27. června – Joey Covington, americký rockový bubeník († 4. června 2013)
1. července – Debbie Harry, americká zpěvačka-skladatelka a herečka
2. července – Randy Holden, americký rockový kytarista a zpěvák
3. července
Dennis McCarthy, americký hudební skladatel
Saharon Šelach, izraelský matematik
4. července – Stanisław Ryłko, polský římskokatolický kardinál
8. července – Micheline Calmyová-Reyová, prezidentka Švýcarska
9. července – Dean Koontz, americký spisovatel
10. července
Ron Glass, americký herec († 25. listopadu 2016)
Virginia Wadeová, britská tenistka
14. července – Jim Gordon, americký bubeník († 13. března 2023)
17. července
Aleksandar II. Karađorđević, současný následník trůnu Srbska
Ján Morovič, slovenský vysokoškolský pedagog, kybernetik a politik
18. července – Miklós Duray, slovenský geolog a politik († 30. prosince 2022)
26. července
Helen Mirrenová, britská herečka a režisérka
Panajotis Pikramenos, řecký soudce a premiér
Linda Harrisonová, americká herečka
28. července – Jim Davis, americký kreslíř
29. července – Joe Beck, americký jazzový kytarista († 22. července 2008)
30. července
Patrick Modiano, francouzský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu 2014
David Sanborn, americký saxofonista a hudební skladatel
31. srpna – Jicchak Perlman, izraelsko-americký houslista, dirigent, pedagog
1. srpna – Douglas Dean Osheroff, americký fyzik, Nobelova cena 1996
4. srpna – Frank Hansen, norský veslař, olympijský vítěz
12. srpna
Ján Fekete, slovenský učitel, prozaik, básník
Jean Nouvel, francouzský architekt
14. srpna
Steve Martin, americký herec, spisovatel, hudebník a skladatel
Wim Wenders, německý filmový režisér, fotograf
Dennis O'Rourke, australský dokumentarista, producent, režisér a scenárista († 15. června 2013)
15. srpna
Charlemagne Palestine, americký minimalistický skladatel
Alain Juppé, premiér Francie
19. srpna
Brian Godding, velšský kytarista
Ian Gillan, britský zpěvák a klávesista
20. srpna – Jürgen Heinrich, německý herec a režisér
21. srpna – Basil Poledouris, americký skladatel filmové hudby († 8. listopadu 2006)
23. srpna
Rita Pavone, italská zpěvačka a herečka
Bob Peck, britský divadelní, televizní a filmový herec († 4. dubna 1999)
24. srpna – Ken Hensley, britský hudebník
28. srpna
Michael Aizenman, izraelsko-americký fyzik a matematik
Milan Kňažko, slovenský herec a politik
Walter Liedtke, americký historik umění († 3. února 2015)
29. srpna
Wyomia Tyusová, americká sprinterka, olympijská vítězka
Karol Jokl, slovenský fotbalista, československý reprezentant († 28. října 1996)
30. srpna – Fred Tackett, americký kytarista, zpěvák, hráč na mandolínu a trubku
31. srpna
Van Morrison, britský zpěvák, písničkář, básník a multiinstrumentalista
Leonid Popov, sovětský vojenský letec a kosmonaut
1. září – Abd Rabú Mansúr Hádí, prezident sjednoceného Jemenu
5. září – Eva Bergmanová, švédská režisérka
7. září – Jacques Lemaire, kanadský hokejista
8. září – Vinko Puljić, bosenský kardinál
9. září
Doug Ingle, americký rockový klávesista a zpěvák
Craig Arnold Tracy, britský matematik
10. září – José Feliciano, portorikánský slepý zpěvák, skladatel a kytarový virtuóz
11. září – Franz Beckenbauer, německý fotbalista, trenér a manažer
15. září – Mukrín bin Abd al-Azíz, saúdskoarabský korunní princ
17. září – Bruce Spence, novozélandský herec
18. září
P. F. Sloan, americký zpěvák a kytarista († 15. listopadu 2015)
Kamil Peteraj, slovenský spisovatel, překladatel, básník a textař
21. září – Bjarni Tryggvason, kanadský fyzik a astronaut
23. září – Igor Sergejevič Ivanov, ministr zahraničních věcí Ruské federace
25. září
Dee Dee Warwick, americká zpěvačka († 18. října 2008)
Pavel Pochylý, slovenský horolezec († 25. února 2000)
26. září
Bryan Ferry, anglický zpěvák, hudební skladatel a klávesista
Ariel Zeitoun, francouzský režisér, scenárista
29. září – Naděžda Čižovová, ruská olympijská vítězka ve vrhu koulí
30. září – Ehud Olmert, šestnáctý premiér Izraele
1. října – Haris Silajdžić, bosenský premiér
2. října
Martin Hellman, americký kryptolog
Don McLean, americký zpěvák-skladatel a kytarista
Wando, brazilský zpěvák, kytarista a hudební skladatel († 8. února 2012)
3. října
Klaus Merz, švýcarský básník a spisovatel
Viktor Sanějev, gruzínský olympijský vítěz v trojskoku († 3. ledna 2022)
9. října – Charles Cohen, americký hudebník († 29. září 2017)
10. října – Antonio Cañizares Llovera, španělský kardinál
14. října
Colin Hodgkinson, britský rockový, jazzový a bluesový baskytarista
Bernard Chouet, švýcarský geofyzik
Tony Duran, britský kytarista a zpěvák († 19. prosince 2011)
15. října
Neofyt Bulharský, patriarcha Bulharské pravoslavné církve
Hans-Gert Pöttering, předseda Evropského parlamentu
17. října – Graça Machelová, první dáma Jihoafrické republiky
18. října – Huell Howser, americký herec a komik († 6. ledna 2013)
19. října
Angus Deaton, skotský a americký mikroekonom, Nobelova cena 2015
John Lithgow, americký herec
20. října – Gizela Gáfriková, slovenská básnířka a literární historička († 6. března 2014)
21. října – Nikita Michalkov, ruský herec, scenárista a filmový režisér
22. října – Leslie West, americký rockový kytarista, zpěvák a textař
27. října – Luiz Inácio Lula da Silva, prezident Brazílie
28. října
Simon Brett, anglický spisovatel
Elton Dean, britský saxofonista († 7. února 2006)
2. listopadu – Anton Solomucha, francouzský umělec a fotograf
3. listopadu
Gerd Müller, německý fotbalista († 15. srpna 2021)
Nick Simper, zakládající člen rockové skupiny Deep Purple
8. listopadu
Richard Farda, hokejista a hokejový trenér
Vincent Nichols, anglický kardinál
11. listopadu
Daniel Ortega, nikaragujský prezident
Pierre Pelot, francouzský spisovatel
12. listopadu
Emil Horváth, slovenský herec, režisér a divadelní pedagog
Neil Young, kanadský zpěvák písničkář, hudebník a filmový režisér
15. listopadu
Bob Gunton, americký herec
Anni-Frid Lyngstadová, švédská zpěvačka
16. listopadu – Jan Bucquoy, belgický filmový a divadelní režisér, spisovatel
18. listopadu – Mahinda Radžapaksa, prezident Srí Lanky
19. listopadu – Frans Sammut, maltský spisovatel a esejista († 4. května 2011)
21. listopadu – Goldie Hawnová, americká tanečnice, herečka a producentka
23. listopadu – Asaf Dajan, izraelský filmový režisér, herec, scenárista a producent († 1. května 2014)
26. listopadu
Daniel Davis, americký herec
John McVie, britský baskytarista
27. listopadu
Phil Bloom, holandská umělkyně, fotografka, konferenciérka a herečka
Randy Brecker, americký trumpetista
John Gatchell, americký jazzový trumpetista († 9. června 2004)
James Avery, americký herec († 31. prosince 2013)
30. listopadu
Roger Glover, velšský baskytarista
Radu Lupu, rumunský klavírista († 17. dubna 2022)
1. prosince – Bette Midler, americká zpěvačka a herečka
4. prosince – Roberta Bondarová, lékařka, první astronautka z Kanady
5. prosince – Moše Kacav, prezident Izraele
6. prosince – Rafał Wojaczek, polský básník († 11. května 1971)
8. prosince – John Banville, irský spisovatel, dramatik a scenárista
10. prosince – Marek Grechuta, polský zpěvák, hudební skladatel a textař († 9. října 2006)
12. prosince – Tony Williams, americký jazzový bubeník († 23. února 1997)
17. prosince – Jacqueline Wilsonová, britská spisovatelka
20. prosince – Peter Criss, americký hudebník a herec
21. prosince – Millie Hughesová, americká astronautka († 4. února 2021)
22. prosince – Jean-Pierre Kutwa, kardinál z Pobřeží slonoviny
23. prosince
Ron Bushy, americký rockový bubeník, člen Iron Butterfly († 29. srpna 2021)
Raymond Elias Feist, americký autor fantasy literatury
24. prosince
Lemmy , britský zpěvák a baskytarista skupiny Motörhead († 28. prosince 2015)
Nicholas Meyer, americký filmový scenárista, producent, režisér a spisovatel
25. prosince – Noel Redding, anglický rockový kytarista († 11. května 2003)
28. prosince – Biréndra, nepálský král († 1. června 2001)
29. prosince – Zagalav Abdulbekov, sovětský zápasník, volnostylař, olympijský vítěz
30. prosince – Davy Jones, anglický rockový zpěvák, skladatel a herec († 29. února 2012)
31. prosince – Leonard Adleman, americký informatik a molekulární biolog
? – Ewa Partum, polská konceptuální umělkyně a fotografka
? – Roy Wallis, americký sociolog († 1990)
? – Barbara Rubin, americká experimentální filmová režisérka († 1980)
Úmrtí
Česko
leden – Gustav Schorsch, český herec, divadelní režisér a překladatel (* 29. ledna 1918)
2. ledna – Vít Nejedlý, hudební skladatel (* 22. června 1912)
9. ledna – Theodor Wollschack, československý politik německé národnosti (* 23. května 1855)
10. ledna – Jan Vella, československý pilot RAF (* 10. května 1906)
18. ledna – Josef Žižka, výsadkář (* 10. října 1913)
19. ledna – Anna Pollertová, členka odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) (* 7. května 1899)
21. ledna – Karel Poláček, český spisovatel (* 22. března 1892)
21. ledna nebo 22. ledna – Karel Bondy, český advokát, finančník, politik a odbojář (* 21. prosince 1906)
21. ledna – František Holý, voják a příslušník výsadku Courier-5 (* 20. dubna 1921)
26. ledna – Jaroslav Lonek, letecký konstruktér (* 22. prosince 1904)
30. ledna – Jaromír Nečas, český sociálně demokratický politik (* 17. listopadu 1888)
leden – Gideon Klein, klavírista a skladatel (* 6. prosince 1919)
5. února – Georges Kars, český malíř krajin a aktů (* 2. května 1880)
7. února – Zdeněk Bořek Dohalský, český šlechtic, člen protinacistického odboje a novinář (* 10. května 1900)
8. února – Jaroslav Šimsa, český publicista a filosof (* 12. října 1900)
14. února
Vlasta Štáflová, spisovatelka (* 1. dubna 1907)
Otakar Štáfl, český malíř (* 30. prosince 1884)
17. února – Ivan Hálek, lékař, spisovatel, pedagog a politik (* 11. listopadu 1872)
19. února
Alois Laub, legionář, důstojník Československé armády a odbojář (* 31. prosince 1896)
Josef Fischer, český filozof, sociolog a publicista (* 2. dubna 1891)
Karel Nejedlý, vůdčí osobnost československého protinacistického odboje (* ? 1896)
25. února – František Chvalkovský, politik a diplomat (* 30. července 1885)
26. února
Ferenc Egry, československý politik maďarské národnosti (* 21. ledna 1864)
Viktor Kaufmann, lékař, odbojář (* 21. srpna 1900)
únor – Jaroslav Krátký, příslušník výsadkové operace Karas (* 8. října 1911)
1. března
Oldřich Janko, voják a příslušník výsadku Sulphur (* 26. listopadu 1910)
Adolf Horák, československý voják a velitel výsadku Sulphur (* 16. května 1908)
2. března – Engelmar Hubert Unzeitig, sudetský kněz a řeholník, odpůrce nacismu (* 1. března 1911)
6. března – Rudolf Karel, hudební skladatel a dirigent (* 9. listopadu 1880)
8. března – Helena Korejsová, spisovatelka (* 1907)
9. března – Josef Šandera, voják a velitel výsadku Barium (* 14. března 1912)
13. března
Adam Kříž, český legionář, odbojář a spisovatel (* 25. února 1892)
Alois Kříž, československý politik (* 13. března 1881)
14. března – Dalibor Brochard, československý letec 246. perutě RAF (* 11. května 1924)
20. března
Jaroslav Kratochvíl, český spisovatel (* 17. ledna 1885)
Ladislav Rašín, český právník a politik (* 22. června 1900)
21. března – Emanuel Halman, český sochař (* 13. prosince 1873)
22. března – Jaromír Funke, český fotograf (* 1. srpna 1896)
24. března – Karel Veselý-Jilemský, hudební skladatel (* 26. srpna 1915)
27. března – František Hasa, strojní inženýr, rektor ČVUT (* 4. února 1863)
30. března – Karel Moor, český skladatel a dirigent (* 26. prosince 1873)
duben – Josef Čapek, český malíř a spisovatel (* 23. března 1887)
5. dubna – Karel Jaroslav Obrátil, spisovatel, básník a překladatel (* 2. listopadu 1866)
6. dubna – Stěpan Vajda, československý důstojník, nositel titulu Hrdina Sovětského svazu (* 17. ledna 1922)
12. dubna
Josef Mareš, poslanec a starosta Znojma (* 17. října 1885)
Jaromír Sedláček, děkanem právnické fakulty v Brně (* 2. září 1885)
Vilém Mathesius, český jazykovědec a literární historik (* 3. srpna 1882)
17. dubna – František Záviška, český teoretický fyzik (* 18. listopadu 1879)
20. dubna – Josef Jílek, katolický kněz, člen protinacistického odboje (* 19. října 1908)
22. dubna – Theodor Schulz, český právník, hráč na historické nástroje a hudební skladatel (* 23. dubna 1875)
27. dubna – Lev Krča, architekt (* 21. července 1902)
28. dubna
Vítězslav Lepařík, voják a velitel výsadku Glucinium (* 14. srpna 1914)
Viktor Šulc, český divadelní režisér (* 7. března 1897)
2. května – Zdeněk Bořek Dohalský, český šlechtic, člen protinacistického odboje a novinář (* 10. května 1900)
5. května
Emanuel Moravec, ministr školství a lidové osvěty protektorátní vlády (* 17. dubna 1893)
Emil Pavel Lány, český šlechtic, právník a historik (* 6. července 1879)
Anton Dietl, československý politik německé národnosti (* 13. října 1868)
7. května
Zdeněk Stránský, herec (* 15. ledna 1921)
Vojtěch Jirát, literární historik a kritik (* 22. května 1902)
8. května
Vladimír Eliáš, odbojář (* 17. ledna 1903)
Jindřich Freiwald, architekt (* 6. června 1890)
Felix Achille de la Cámara, český spisovatel, hrabě a producent (* 8. listopadu 1897)
Karl Friedrich Kühn, český architekt a historik umění (* 17. února 1884)
Antonín Stránský, profesor, historik umění (* 15. prosince 1896)
9. května – František Bidlo, český kreslíř, karikaturista (* 3. září 1895)
10. května
Konrad Henlein, sudetoněmecký politik a vůdce separatistického hnutí (* 6. května 1898)
Jan Sviták, český režisér, herec a scenárista (* 23. prosince 1893)
Joe Jenčík, český tanečník, pedagog a choreograf (* 22. října 1893)
Franz Hodina, československý politik německé národnosti (* 30. listopadu 1877)
Karl Fritscher, československý politik německé národnosti (* 28. července 1875)
13. května – Josef Šnejdárek, český armádní generál (* 2. dubna 1875)
18. května – Vladimír Helfert, český muzikolog (* 24. března 1866)
19. května – Gustav Oberleithner, československý politik německé národnosti (* 8. dubna 1870)
25. května – Vilém Kurz, český klavírista a pedagog (* 23. prosince 1872)
27. května
Josef Šusta, český historik, spisovatel a politik (* 19. února 1874)
František Pánek, československý politik (* 31. ledna 1853)
květen
Jindřich Vojáček, český právník a hudební skladatel (* 11. července 1888)
Ernst Schollich, československý politik, starosta Nového Jičína (* 26. dubna 1882)
Rudolf Slawitschek, pražský německý spisovatel (* 6. prosince 1880)
4. června
Bohumil Vlasák, ministr financí Československa (* 31. května 1871)
Ottokar Schubert, československý politik německé národnosti (* 22. října 1867)
9. června – Antonín Procházka, český malíř (* 5. června 1882)
11. června – František Teplý, archivář a regionální historik (* 5. února 1867)
13. června – František Kloz, československý fotbalový reprezentant (* 19. května 1905)
21. června – Josef Hora, český básník (* 8. července 1891)
27. června – Emil Hácha, československý politik a 3.československý prezident (* 12. července 1872)
1. července – Alois Říha, primátor Prahy za okupace (* 21. července 1875)
4. července – Josef Matoušek, čs. ministr průmyslu, obchodu a živností (* 25. května 1876)
7. července – Václav Joachim, český právník, vysokoškolský profesor (* 13. listopadu 1876)
10. července – Otakar Hřímalý, český hudební skladatel a pedagog (* 20. prosince 1883)
12. července – Kamil Roškot, český architekt (* 29. dubna 1886)
19. července – Augustin Vološin, podkarpatskoruský duchovní, československý politik (* 17. března 1874)
31. července – Josef Teska, československý politik (* 9. března 1868)
červenec – Fritz Tampe, děčínský sochař (* 8. února 1887)
16. srpna
Kamil Krofta, český historik a politik (* 17. července 1876)
Rudolf Hotowetz, československý politik (* 12. října 1865)
20. srpna – Karel Dvořáček, spisovatel (* 31. října 1911)
24. srpna – Josef Miloslav Kořínek, český slavista (* 10. ledna 1899)
25. srpna – Zdenka Košáková, česká zahradní architektka, návrhářka a malířka (* 5. března 1899)
26. srpna – Franz Werfel, rakousko-český, německy píšící spisovatel (* 10. září 1890)
28. srpna
František Houska, kynolog a spisovatel (* 23. srpna 1873)
František Minařík, katolický kněz (* 15. července 1864)
3. září – Jindřich Seidl, český hudební skladatel (* 6. března 1883)
5. září
Louis Weinert-Wilton, sudetoněmecký spisovatel (* 11. května 1875)
Rosa Vůjtěchová, zakladatelka Kongregace sester těšitelek Božského Srdce Ježíšova (* 21. října 1876)
6. září
Josef Pfitzner, český historik a válečný zločinec německé národnosti (* 24. března 1901)
Bohumil Tomáš, český dirigent a hudební skladatel (* 31. ledna 1871)
7. září – Moritz Vetter-Lilie, moravský šlechtic, rakouský a československý politik (* 22. srpna 1856)
10. září
Josef Gočár, český architekt (* 13. března 1880)
Josef Jan Frič, zakladatel hvězdárny na Ondřejově (* 12. března 1861)
Hugo Steiner-Prag, pražský německý grafik (* 12. prosince 1880)
16. září – Mořic Hruban, český politik (* 30. listopadu 1862)
26. září – Alois Mezera, architekt (* 20. června 1889)
8. října – Friedrich Kick, pražský německý architekt (* 26. června 1867)
9. října – Jindřich Trnobranský, československý politik (* 12. května 1883)
10. října – Jan Křtitel Voves, český varhaník a hudební skladatel (* 27. srpna 1885)
25. října – Vít Grus, pardubický měšťan (* 5. května 1861)
30. října
Svatopluk Innemann, český režisér, scenárista, kameraman a herec (* 18. února 1896)
Štěpán Zálešák, český sochař a řezbář (* 9. ledna 1874)
12. listopadu – Eugen Ledebur-Wicheln, československý politik německé národnosti (* 14. listopadu 1873)
19. listopadu – Jan Gajdoš, gymnasta (* 27. prosince 1903)
24. listopadu – Anton Schäfer, československý politik německé národnosti (* 12. srpna 1868)
30. listopadu
Emil Martinec, organizátor celní služby (* 21. ledna 1869)
Jaromír Herle, byl český hudební skladatel a sbormistr (* 23. srpna 1872)
2. prosince – Josef Havlín, československý politik (* 2. října 1882)
3. prosince – Emil Bobek, československý politik německé národnosti (* 6. ledna 1883)
5. prosince – Otto Lev Stanovský, kněz, rektor Arcibiskupského semináře v Praze, skladatel (* 8. listopadu 1882)
9. prosince – Antonín Vysloužil, katolický kněz, oběť komunistického teroru (* 9. prosince 1890)
11. prosince – Rudolf Jung, československý politik, významný člen NSDAP (* 16. dubna 1882)
12. prosince – Bedřich ze Schaumburg-Lippe, šlechtic, majitel zámků v Náchodě a Ratibořicích (* 30. ledna 1868)
20. prosince – Jaroslav Marek, československý politik (* 22. října 1874)
? – Adam Fahrner, československý politik německé národnosti (* 10. října 1873)
? – Viliam Pauliny, československý ekonom a politik (* 20. prosince 1877)
? – Rudolf Viest, ministr čs. vlády v exilu, slovenský generál (* 24. září 1890)
? – Alois Wierer, malíř a grafik (* 2. ledna 1878)
? – Karel Pazderský, český učitel a malíř (* 29. dubna 1894)
? – Rudolf Altschul, básník, účastník druhého odboje (* 22. dubna 1927)
Svět
4. ledna – Nikolaus Heilmann, nacistický důstojník (* 20. dubna 1903)
6. ledna – Vladimir Ivanovič Vernadskij, ruský mineralog (* 12. března 1863)
9. ledna – Karola Skutecká-Karvašová, slovenská malířka (* 4. června 1893)
14. ledna – Zoltán Brüll, slovenský horolezec, horský vůdce a lékař (* 22. června 1905)
22. ledna
Else Lasker-Schülerová, německá básnířka a dramatička (* 11. února 1869)
Arthur Symons, britský básník (* 28. února 1865)
23. ledna – Helmuth James von Moltke, německý právník a odpůrce nacistického režimu (* 11. března 1907)
25. ledna – Antoni Świadek, polský katolický kněz, mučedník, blahoslavený (* 27. března 1909)
26. ledna – Herbert von Obwurzer, rakouský veterán, německý generál Waffen-SS (* 26. června 1888)
30. ledna – Albert Mockel, belgický básník (* 27. prosince 1866)
1. února – Johan Huizinga, nizozemský kulturní historik (* 7. prosince 1872)
3. února – Roland Freisler, německý nacistický soudce (* 30. října 1893)
6. února – Robert Brasillach, francouzský proněmecký spisovatel a žurnalista (* 31. března 1909)
8. února – Italo Santelli, italský šermíř, instruktor šermu v Budapešti (* 15. srpna 1866)
9. února – Emil von Homann, ministr veřejných prací Předlitavska (* 1. září 1862)
10. února – Giovanni Palatucci, italský právník, Spravedlivý mezi národy (* 31. května 1909)
12. února – Michal Bubnič, diecézny biskup rožňavský (* 22. května 1877)
19. února – Józef Zapłata, polský katolický duchovní, blahoslavený (* 5. března 1904)
20. února – Maria Julia Rodzińska, polská mučednice, blahoslavená (* 16. března 1899)
21. února – Eric Liddell, britský atlet a misionář (* 16. ledna 1902)
23. února – Alexej Nikolajevič Tolstoj, ruský spisovatel (* 10. ledna 1883)
24. února – Ekai Kawaguči, japonský buddhistický mnich, cestovatel (* 26. února 1866)
26. února – Quidó Hoepfner, maďarský architekt (* 23. srpna 1868)
1. března
Eleonora Fugger von Babenhausen, rakouská prominentka a kronikářka rodu Fuggerů (* 4. října 1864)
Perec Goldstein, židovský příslušník protinacistického odboje (* 4. července 1923)
11. března – Walter Hohmann, německý stavební inženýr a teoretik raketových letů (* 18. března 1880)
15. března – Şayan Kadınefendi, třetí manželka osmanského sultána Murada V. (* 4. ledna 1853)
16. března – Maurice Halbwachs, francouzský filozof a sociolog (* 11. března 1877)
19. března – Willem Jan Aalders, nizozemský reformovaný teolog (* 19. září 1870)
21. března – Arthur Nebe, německý nacistický generál policie (* 13. listopadu 1894)
23. března – Tadamiči Kuribajaši, japonský generál ve druhé světové válce (* 7. července 1891)
25. března – Hilary Paweł Januszewski, polský kněz a mučedník (* 11. června 1907)
26. března
Boris Michajlovič Šapošnikov, sovětský vojenský teoretik, náčelník generálního štábu Rudé armády (* 2. října 1882)
David Lloyd George, britský státník (* 17. ledna 1863)
31. března
Natalia Tułasiewicz, polská mučednice, blahoslavená (* 9. dubna 1906)
Hans Fischer, německý organický chemik, nositel Nobelovy ceny za chemii (* 27. července 1881)
duben – Héléne Berrová, francouzská spisovatelka (* 27. března 1921)
2. dubna – Vilmos Apor, maďarský šlechtic, katolický duchovní a mučedník (* 29. února 1892)
7. dubna
Kósaku Ariga, admirál japonského císařského námořnictva (* 21. srpna 1897)
Seiiči Itó, japonský admirál (* 26. července 1890)
Hisao Kotaki, důstojník japonského císařského námořnictva (* 7. listopadu 1901)
9. dubna
Theodor Haecker, německý katolický spisovatel (* 4. června 1879)
Georg Elser, němec, nezdařilý atentátník na Adolfa Hitlera (* 4. ledna 1903)
Wilhelm Canaris, německý admirál, vedoucí Abwehru, vojenské zpravodajské služby (* 1. ledna 1887)
Dietrich Bonhoeffer, německý teolog, filosof a bojovník proti nacismu (* 4. února 1906)
10. dubna – Paul Leppin, německý spisovatel (* 27. listopadu 1878)
12. dubna – Franklin Delano Roosevelt, americký prezident (* 30. ledna 1882)
13. dubna – Ernst Cassirer, německo-americký filosof (* 28. července 1874)
17. dubna – Hannie Schaftová, nizozemská komunistická odbojářka (* 16. září 1920)
18. dubna
Wilhelm Wied, albánský kníže (* 26. března 1876)
John Ambrose Fleming, britský fyzik (* 29. listopadu 1849)
20. dubna
Paul Thümmel, agent Abwehru i čs. rozvědky (* 15. ledna 1902)
Wacław Sieroszewski, polský spisovatel (* 24. srpna 1858)
21. dubna – Walter Model, německý generál (* 24. ledna 1891)
22. dubna – Käthe Kollwitzová, německá sochařka a malířka (* 8. července 1867)
23. dubna – Dimitrije Ljotić, ministr spravedlnosti jugoslávské vlády za druhé světové války (* 12. srpna 1891)
24. dubna – Günther Lützow, německý stíhací pilot (* 4. září 1912)
27. dubna
Claudio Fogolin, italský cyklista, automobilový závodník a spoluzakladatel firmy Lancia (* 30. dubna 1872)
Hendrik Bulthuis, nizozemský spisovatel, esperantista (* 15. září 1865)
28. dubna
Hermann Föttinger, německý elektroinženýr a vynálezce (* 9. února 1877)
Benito Mussolini, italský fašistický vůdce (* 29. července 1883)
Clara Petacci, milenka Benita Mussoliniho (* 28. února 1912)
29. dubna – Hermann Fegelein, velitel Waffen-SS (* 30. října 1906)
30. dubna
Adolf Hitler, nacistický vůdce (* 20. dubna 1889)
Eva Braunová, přítelkyně, později manželka Adolfa Hitlera (* 6. února 1912)
duben
Władysław Goral, biskup lublinský, katolický blahoslavený (* 1. května 1898)
Arthur Kobus, německý důstojník (* 9. února 1879)
1. května
Hans Krebs, generál pěchoty německého Wehrmachtu (* 4. března 1898)
Joseph Goebbels, nacistický říšský ministr propagandy (* 29. října 1897)
Magda Goebbelsová, manželka Josepha Goebbelse (* 11. listopadu 1901)
Wilhelm Burgdorf, generál pěchoty německého Wehrmachtu (* 15. února 1895)
2. května – Martin Bormann, nacistický válečný zločinec (* 17. června 1900)
4. května – Fedor von Bock, německý polní maršál (* 3. prosince 1880)
5. května – Werner Ostendorff, nacistický generál (* 15. srpna 1903)
6. května – Georg von Majewski, německý generál wehrmachtu (* 30. listopadu 1888)
8. května – Paul Giesler, ministerský předseda Bavorska za 2. světové války (* 15. června 1895)
9. května
Oleksandr Mychajlovyč Kolessa, ukrajinský literární historik a rakouský politik (* 24. dubna 1867)
Hans Kammler, nacistický stavební inženýr a generál (* 29. srpna 1901)
10. května – Fritz Freitag, nacistický generál (* 28. dubna 1894)
11. května – John Rogers Commons, americký ekonom (* 13. října 1862)
12. května
Richard Thomalla, německý nacistický válečný zločinec (* 23. října 1903)
Karolina Marie Rakousko-Toskánská, rakouská arcivévodkyně a sasko-kobursko-ghotská princezna (* 5. září 1869)
Carl von Pückler-Burghauss, německý šlechtic, veterán první světové války a důstojník Waffen-SS (* 7. října 1886)
Anton Prídavok, slovenský básník (* 28. května 1904)
13. května – Oscar Almgren, švédský archeolog (* 9. listopadu 1869)
15. května – Charles Williams, britský básník a romanopisec (* 20. září 1886)
20. května – Otto von Feldmann, německý důstojník a politik (* 6. srpna 1873)
23. května
Franz Ziereis, velitel koncentračního tábora Mauthausen-Gusen (* 13. srpna 1905)
Heinrich Himmler Říšský vůdce SS (* 7. října 1900)
25. května – Děmjan Bědnyj, sovětský spisovatel (* 13. dubna 1883)
31. května – Odilo Globocnik, rakouský válečný zločinec (* 21. dubna 1904)
1. června – Eduard Bloch, židovský lékař, původem z Čech, ošetřující matku Adolfa Hitlera (* 30. ledna 1872)
7. června – Mile Budak, chorvatský politik a spisovatel (* 30. srpna 1889)
8. června – Robert Desnos, francouzský básník (* 4. července 1900)
11. června – Elijahu Golomb, zakladatel a vůdce židovské podzemní vojenské organizace Hagana (* 2. března 1893)
16. června – Nils Edén, švédský historik, politik a ministerský předseda Švédska (* 25. září 1871)
18. června – Simon Bolivar Buckner mladší, americký generálporučík (* 18. července 1886)
22. června – Micuru Ušidžima, japonský generál (* 31. července 1887)
23. června – Simon Lake, americký konstruktér ponorek (* 4. září 1866)
29. června – Anton von Arco auf Valley, německý politický atentátník (* 5. února 1897)
2. července – Ármin Hegedűs, maďarský architekt (* 5. října 1869)
4. července – Cyprián Majerník, slovenský malíř (* 24. listopadu 1909)
5. července – Julius Dorpmüller, německý politik (* 24. července 1869)
6. července – Adolf Bertram, arcibiskup vratislavský a kardinál (* 14. března 1859)
7. července – Axel Malmström, švédský novinářský fotograf (* 13. ledna 1872)
9. července – Félix Díaz, mexický generál (* 17. února 1868)
12. července – Wolfram von Richthofen, německý letec, polní maršál (* 10. října 1895)
19. července – Heinrich Wölfflin, švýcarský historik umění (* 21. června 1864)
20. července – Paul Valéry, francouzský básník a spisovatel (* 30. října 1887)
25. července – Kurt Gerstein, německý příslušník SS, autor tzv. Gersteinovy zprávy (* 11. srpna 1905)
2. srpna – Pietro Mascagni, italský hudební skladatel (* 7. prosince 1863)
4. srpna – Gerhard Gentzen, německý matematik a logik (* 24. listopadu 1909)
6. srpna – Richard Ira Bong, americký válečný pilot (* 24. září 1920)
9. srpna – Harry Hillman, americký sprinter, trojnásobný olympijský vítěz (* 8. září 1881)
10. srpna – Robert Goddard, americký konstruktér raket (* 5. října 1882)
12. srpna – Karl Leisner, německý mučedník, blahoslavený (* 28. února 1915)
16. srpna – Takidžiró Óniši, japonský admirál (* 2. června 1891)
17. srpna – Sergej Sergejevič Alexandrovskij, sovětský diplomat (* 1889)
18. srpna – Eric Rücker Eddison, anglický spisovatel (* 24. listopadu 1882)
20. srpna – Alexander Roda Roda, rakouský židovský spisovatel (* 13. dubna 1872)
23. srpna
Leo Borchard, německý dirigent (* 31. května 1899)
Štěpánka Belgická, korunní princezna rakousko-uherská (* 21. května 1864)
25. srpna – Willis Lee, americký admirál a sportovní střelec, pětinásobný olympijský vítěz 1920 (* 11. května 1888)
31. srpna – Stefan Banach, polský matematik (* 30. března 1892)
9. září
Pol Cassel, německý malíř (* 17. března 1892)
Zinaida Nikolajevna Gippius, ruská básnířka a spisovatelka (* 20. listopadu 1869)
14. září – Edgar Dacqué, německý paleontolog (* 8. července 1878)
15. září – Anton Webern, rakouský skladatel a dirigent (* 3. prosince 1883)
17. září – Charles Spearman, britský psycholog a statistik (* 10. září 1863)
18. září – Blind Willie Johnson, americký zpěvák a kytarista (* 22. ledna 1897)
24. září – Johannes Wilhelm Geiger, německý fyzik (* 30. září 1882)
26. září – Béla Bartók, maďarský skladatel a klavírista (* 25. března 1881)
27. září
Władysław Byrka, polský právník, ekonom a politik (* 4. června 1878)
Charles W. Gilmore, americký paleontolog (* 11. března 1874)
1. října – Oskar Lüthy, švýcarský malíř (* 26. června 1882)
4. října – Anežka Marie Toskánská, rakouská arcivévodkyně (* 26. března 1891)
8. října – Felix Salten, rakouský spisovatel (* 6. září 1869)
15. října – Pierre Laval, francouzský předseda vlády (* 28. června 1883)
16. října – Berta Zuckerkandlová, rakouská spisovatelka (* 13. dubna 1864)
24. října – Vidkun Quisling, norský fašistický politik
26. října – Alexej Nikolajevič Krylov, ruský námořní inženýr, matematik a spisovatel (* 15. srpna 1864)
30. října
Onni Pellinen, finský zápasník (* 14. února 1899)
Wincenty Witos, předseda vlády Polska (* 22. ledna 1874)
2. listopadu – Thyra Dánská, dánská princezna (* 14. března 1880)
8. listopadu – August von Mackensen, pruský a německý polní maršál (* 6. prosince 1849)
11. listopadu – Jehošua Chankin, sionistický průkopník (* 1864)
17. listopadu – Fridrich František IV. Meklenburský, meklenbursko-zvěřínský velkovévoda (* 9. dubna 1882)
27. listopadu – Josep Maria Sert, katalánský malíř (* 21. prosince 1874)
30. listopadu – Paul Masson, francouzský cyklista, trojnásobný olympijský vítěz 1896 (* 30. listopadu 1874)
4. prosince
Richárd Weisz, maďarský zápasník, olympijský vítěz (* 30. dubna 1879)
Thomas Morgan, americký genetik a nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství (* 25. září 1918)
9. prosince – Jun Či-ho, korejský aktivista hnutí za osvícení a nezávislost (* 26. prosince 1864)
11. prosince – Charles Fabry, francouzský fyzik, spolutvůrce Fabry-Pérotova interferometru (* 11. června 1867)
13. prosince
Josef Kramer, německý válečný zločinec (* 10. listopadu 1906)
Robert van Genechten, nacistický kolaborant, komisař Jižního Holandska za 2. světové války (* 25. října 1895)
21. prosince – George S. Patton, americký generál (* 11. listopadu 1885)
22. prosince – Otto Neurath, rakouský filozof, sociolog a ekonom (* 10. prosince 1882)
25. prosince – Karl Borromaeus Maria Josef Heller, rakouský entomolog (* 21. března 1864)
27. prosince – Janko Jesenský, slovenský politik a spisovatel (* 30. prosince 1874)
28. prosince – Theodore Dreiser, americký spisovatel (* 27. srpna 1871)
? – Hendrik Bulthuis, nizozemský esperantista (* 1865)
? – Kálmán Kánya, ministr zahraničí Maďarska (* 1869)
? – Juliusz Twardowski, polský politik (* 1874)
? – Paul Günther, německý skokan do vody, olympijský vítěz (* 24. října 1882)
? – Alexandre Mercereau, francouzský symbolistický básník a spisovatel (* 22. října 1884)
? – Heinrich Müller, šéf gestapa v letech 1939–1945 (* 28. dubna 1900)
? – Augustín Malár, slovenský generál (* 18. července 1894)
? – Ján Golian, slovenský brigádní generál (* 26. ledna 1906)
? – Cvi Ben Ja'akov, židovský účastník protinacistického odboje, člen výsadkové skupiny Amsterdam (* 22. února 1922)
? – Anne Franková, německá dívka proslulá svým deníkem (* 12. června 1929)
? – Karl Nüchterlein, německý konstruktér prvních jednookých zrcadlovek (* 14. března 1904)
? – Alexandru Iacobescu, rumunský spisovatel (* 1. prosince 1875)
Hlavy států
Evropa:
Československo – Edvard Beneš – exilová vláda v Londýně a po osvobození Praha
Protektorát Čechy a Morava – Emil Hácha (do května) – Wilhelm Frick (do dubna)
Velkoněmecká říše
Adolf Hitler
Karl Dönitz (od Hitlerovy smrti do zániku Třetí říše)
Papež – Pius XII.
SSSR – Josif Vissarionovič Stalin de facto, Michail Kalinin de iure
Litevská SSR – Antanas Sniečkus
USA
Franklin Delano Roosevelt (do dubna, zemřel)
Harry S. Truman
Asie:
Japonsko – Císař Šówa
Související články
1945 v letectví
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1945:
Lidové noviny –
Národní politika –
Polední list –
Rudé právo –
Svobodné slovo –
20. století |
4567 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kvadratick%C3%A1%20rovnice | Kvadratická rovnice | Jako kvadratická rovnice se v matematice označuje algebraická rovnice druhého stupně, tzn. rovnice o jedné neznámé, ve které neznámá vystupuje ve druhé mocnině (²). V základním tvaru vypadá následovně:
Zde jsou , , nějaká čísla (obvykle reálná čísla, pro komplexní čísla vizte níže), tzv. koeficienty této rovnice, je neznámá (obvykle se předpokládá reálná nebo komplexní). Koeficient je vždy různý od nuly, neboť pro = 0 se jedná o lineární rovnici. Často se kvadratická rovnice vyjadřuje v základním (normovaném) tvaru, kde = 1. Do tohoto tvaru lze převést každou kvadratickou rovnici jejím vydělením koeficientem .
Jednotlivé členy mají také svá pojmenování: ² je kvadratický člen, je lineární člen a absolutní člen.
Řešení rovnice
Při řešení rovnice lze postupovat tak, že se nejprve vypočítá tzv. diskriminant . Podle jeho hodnoty pak mohou nastat tři případy:
= 0, tehdy má rovnice jedno (tzv. dvojnásobné) řešení . Původní rovnici je možno zapsat ve tvaru .
> 0, tehdy má rovnice dvě různá reálná řešení . Rovnici je možno zapsat ve tvaru .
< 0, tehdy rovnice nemá v reálném oboru řešení. Jejím řešením jsou dvě komplexně sdružená čísla . Rovnici je opět možné napsat ve tvaru , ovšem kořeny jsou nyní komplexní čísla.
Příklad
Odvození
Vzorce pro výpočet diskriminantu a kořenů lze odvodit následujícím způsobem:
Vychází se z obecného tvaru rovnice:
.
Protože , lze jím rovnici vynásobit:
, což lze doplnit na druhou mocninu dvojčlenu (tzv. doplnění na čtverec):
; nyní se zapíše vzniklý trojčlen jako druhá mocnina:
a rovnice se vynásobí čtyřmi:
; první člen se roznásobí, z druhého vytkne číslo −1
a převede se na pravou stranu:
.
Pravá strana rovnice tvoří diskriminant, jehož nezápornost umožní odmocnění obou stran rovnice (v reálných číslech). Odtud plyne, proč hodnota diskriminantu určuje počet řešení kvadratické rovnice. Po odmocnění (které dává při kladném diskriminantu dvě hodnoty lišící se znaménkem, proto jsou i na levé straně uvedeny dva kořeny):
, po odečtení od obou stran:
a vydělením rovnice nenulovým výrazem 2 se dostane vzorec pro kořeny rovnice:
.
Komplexní koeficienty
V nejobecnějším případě jsou také koeficienty komplexní čísla. Řešení získáme opět výpočtem diskriminantu a jeho druhé odmocniny v oboru komplexních čísel. Vzorec řešení je stejný jako v případě reálných koeficientů. . Výsledkem jsou obecně dvě komplexní čísla, mezi nimiž nemusí být žádný vztah. Rovnici je opět možné napsat ve tvaru . V případě nulového diskriminantu obě řešení splývají v jedno komplexní číslo a rovnice má tvar .
Další rovnosti
Pro kořeny rovnice platí následující rovnosti (jedná se o speciální případ Viètových vztahů):
Geometrický význam
Levá strana rovnice () popisuje parabolu s osou rovnoběžnou s osou y. Pokud je >0, je parabola otevřená směrem nahoru (má vrchol dole), při <0 je otevřená dolů (vrchol je nahoře). Řešení kvadratické rovnice odpovídá hledání průsečíků této paraboly s osou x (pravá strana z rovnice dělá výraz =0). Podle polohy paraboly mohou nastat tři případy:
Parabola leží celá nad (pro >0) nebo celá pod (pro <0) osou x. To nastane v případě, že <0. Tehdy parabola nemá žádný průsečík s osou x, což znamená, že kvadratická rovnice nemá v reálných číslech řešení. Kořeny rovnice jsou dvě komplexně sdružená komplexní čísla.
Vrchol paraboly leží právě na ose x. To nastane v případě, že =0. Tehdy se parabola osy x dotýká, tzn. má s ní jeden společný bod (právě vrchol paraboly), tzn. kvadratická rovnice má jedno (dvojnásobné) řešení.
V ostatních případech osa x parabolu protíná ve dvou bodech. To nastane v případě, že >0. Tehdy existují dva průsečíky osy x s parabolou, tzn. rovnice má dvě různá řešení.
Související články
Parabola
Lineární rovnice
Kubická rovnice
Kvartická rovnice
Binomická rovnice
Externí odkazy
Kvadratická rovnice v matematické encyklopedii MathWorld (anglicky)
Algebra
Rovnice |
4598 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sloven%C5%A1tina | Slovenština | Slovenština (slovenčina – slovenský jazyk) je západoslovanský jazyk, nejbližší češtině z důvodu historické příbuznosti i vzájemného ovlivňování zejména v dobách společného Československa, ve kterém existoval pasivní bilingvismus a v jeho počátcích se dokonce mluvilo o dvou podobách jednoho československého jazyka. Největší rozdíly mezi slovenštinou a češtinou jsou ve slovní zásobě. Slovenština má jednodušší (pravidelnější) pravopis i gramatiku než čeština; například se nerozlišují rody u tvarů sloves minulého času množného čísla (ženy, muži, dievčatá boli) a přechodníků.
Oficiální status
Slovenština je státním jazykem na Slovensku a jedním z úředních jazyků Evropské unie. Státním jazykem Slovenska je podle ústavy. Od roku 1995 platí na Slovensku zákon o státním jazyce, který staví slovenštinu nad ostatní jazyky, jimiž se v zemi hovoří, aniž by tím byla dotčena práva národnostních menšin. Zákon chrání slovenský jazyk a zajišťuje občanům právo domluvit se tímto jazykem a osvojit si jej slovem i písmem. Upravuje používání slovenštiny v úředním styku, ve školství, ve sdělovacích prostředcích a tisku, při poskytování informací spotřebitelům a v dalších oblastech života. Řeší rovněž závaznost kodifikované podoby spisovné slovenštiny. Podle tohoto zákona musejí být dvojjazyčné nápisy na prvním místě ve slovenském jazyce. Nápis v cizím jazyce nesmí být větším písmem než nápis ve slovenštině.
Kodifikace
Kodifikovanou formu spisovné slovenštiny podle zákona o státním jazyce vytvářejí jazykoví odborníci (slovakisté). V praxi jde o vědce z Jazykovědného ústavu Ľudovíta Štúra Slovenské akademie věd. Kodifikační příručky schvaluje ministerstvo kultury a formou opatření je vyhlašuje a uveřejňuje na svých internetových stránkách. Závaznými kodifikačními normami jsou Pravidla slovenské výslovnosti, Pravidla slovenského pravopisu, Krátký slovník slovenského jazyka a Morfologie slovenského jazyka. Kodifikovaná forma je závazná pro používání v různých oblastech života. Závaznost používání spisovné slovenštiny vyplývá jak ze zákona o státním jazyce, tak i z dalších zákonů (např. v oblasti reklamy, při označování potravin a dalších výrobků, při prodeji spotřebitelům a podobně).
Postavení slovenštiny v Česku
V souvislosti s přetrvávající širokou srozumitelností slovenštiny umožňuje český právní řád užívat slovenštinu, na rozdíl od jiných menšinových jazyků, bez překladatele či tlumočníka v řadě právních a úředních úkonů. Týká se to mnoha aspektů společenského života na celém území státu. Například Správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) stanovuje: „V řízení se jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Účastníci řízení mohou jednat a písemnosti mohou být předkládány i v jazyce slovenském“ (§16, odstavec 1). Zákon o správě daní a poplatků (337/1992 Sb.) „Úřední jazyk: Před správcem daně se jedná v jazyce českém nebo slovenském. Veškerá písemná podání se předkládají v češtině nebo slovenštině…“ (§ 3, odstavec 1). Zákon o správě daní a poplatků byl ke dni 1. lednu 2011 zrušen a nahrazen daňovým řádem (zákon č. 280/2009 Sb.). V ustanovení § 76 daňového řádu stanoví, že při správě daní se jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Slovenština tak k 1. lednu 2011 ztratila v oblasti správy daní své privilegované postavení.
Dějiny slovenské literatury
Nejstarší slovanská literatura vzniklá na území dnešního Slovenska se datuje do období Velkomoravské říše, tedy konce 9. století.
Slovenská literatura, včetně děl psaných latinsky, staroslověnsky a česky, se člení (podle období vzniku) takto:
Starší slovenská literatura (800–1780)
Středověká literatura (800–1500)
Humanistická a renesanční literatura (1500–1650)
Barokní literatura (1650–1780)
Novější slovenská literatura (1780–1945)
Klasicismus a preromantizmus (1780–1840)
Romantismus (1840–1850)
Od romantismu k začátku realismu (1850–1875)
Realismus (1875–1905)
Slovenská literární moderna (1905–1918)
Meziválečná literatura (1918–1939)
Písmo a abeceda
Slovenština se píše upravenou latinkou s následujícími přidanými znaky:
á ä č ď dz dž é ch í ĺ ľ ň ó ô ŕ š ť ú ý ž
Výslovnost
Podobná jako v češtině, až na následující písmena:
ä – v neutrálním stylu spisovné slovenštiny se vyslovuje jako e (päť, pamäť)
ľ – měkké l (ľahký)
ĺ – dlouhé slabikotvorné l (dĺžka)
v — na konci slov jako u (domov / domou)
ŕ – dlouhé slabikotvorné r (vŕba)
ô – uo (môcť)
Dvouhlásky
Ve slovenštině existují ještě dvouhlásky, které tvoří dlouhé slabiky a vyslovují se následovně:
ia – ja (priadza / příze)
ie – je (miera / míra)
iu – ju (vyššiu / vyšší)
Platí tady také pravidlo tzv. rytmického krácení, podle kterého se v případě, kdy by měly systémově následovat dvě dlouhé slabiky (s dlouhou samohláskou nebo s dvouhláskou, druhá slabika zkrátí, tj. např. vo-lám, ve-šiam (věším), ale spá-vam (spávám), spie-vam (zpívám). Z tohoto pravidla existují výjimky, např. koncovky zvířecí přídavných jmen (líščí, líščia, býčí, páví,…) nebo podstatná jména středního rodu na -ie v 1. pádě jednotného čísla (vzor „vysvedčenie“ – lístie, lístiu, lístím, dianie,…).
Nářečí
Slovenština je nářečně více diferenciovaná než čeština. Hrubě lze vydělit nářečí západoslovenská (nejbližší češtině, resp. východomoravským dialektům), středoslovenská (jež jsou nejblíže spisovné podobě jazyka, v jižní části mají několik znaků společných s jihoslovanskými jazyky) a východoslovenská (mající některé rysy shodné s polštinou, např. nepřítomnost fonologické délky či přízvuk na penultimě). Převážně na severu slovenského jazykového území – na Spiši, Oravě a Horních Kysucích – se vyskytují tzv. goralská nářečí, což jsou dialekty blízké polštině.
Slovenské nářečí od českých nářečí se liší ve používání následujících hlásek: dz dž ä ŕ ĺ ľ a dvojhlásek ia ie iu ô, které se ve českých nářečích nepoužívá a - ř - ě ů, které se ve slovenských nářečích nevyskytuje
ukázka výslovnosti slova NE v slovenských nářečích od západu na východ (zleva doprava):ne – nie/nyje – nie/ňje – ni/ňi – ně Rozdělení slovenských nářečí
Západoslovenské: záhorské, bratislavské, trnavské, nitrianske, trenčianske, hornonitrianske, komárňanské
středoslovenské: tekovské, hontianske, novohradské, gemerské, zvolenské, horehronské, liptovské, oravské, turčianske, kysucké, považskobystrické
východoslovenské: spišské, šarišské, turnianské, zemplínske, abovské, popradské, zamagurské
Dolnozemské Slovenské nářečí:' mimo Slovenské republiky v Panonské nížině v srbské Vojvodině a na jihovýchodě Maďarska, západním Rumunsku a chorvatské části Syrmia
Příklady
Číslovky
Ukázky slovenského textu a lexika
Znamení horoskopu
Jednotné a množné číslo
Slovenština má stejně jako čeština jednotné a množné číslo, také má pomnožná a hromadná podstatná jména.
Pomnožná podstatná jména jsou taková, která mají tvar množného čísla, ale označují jednu věc (nástenné hodiny, nohavice, nožnice…)
Hromadná podstatná jména jsou taková, která nemají tvar množného čísla, ale označují větší počet (ľudstvo, lístie''…)
Příslovce
Pojmenovává okolnosti dějů, vlastností a předmětů. Část příslovečných určení (zejména příslovce odvozená od jakostních přídavných jmen) je možné stupňovat.
Rozeznávají se tyto druhy příslovcí:
miesta (místa): hore, dolu, vrchom, blízko, tu, tam, dnu, zdola; ptáme se na ně: kde?, kade?, odkiaľ?, pokiaľ?
času (času): teraz, hneď, zajtra, včera, dávno; ptáme se na ně: kedy?, odkedy?, dokiaľ?
spôsobu (způsobu): dobre, zle, pekne, veselo;ptáme se na ně: ako?
príčiny (příčiny): náročky, naschvál, náhodou;ptáme se na ně: prečo?, načo?
Příjmení
Příjmení se stejně jako v češtině většinou až na výjimky přechylují.
Rozdíly mezi slovenštinou a češtinou
Slovenské hlásky, které se v české abecedě nevyskytují, jsou ä, dz, dž, ľ, ŕ, ĺ. Česká písmena ř, ě, ů nejsou ve slovenštině. Slovenština používá oproti češtině dvojhlásky ia, iu, ie a ô.
Slovenština více palatalizuje, takže zní měkčeji.
Spodoba znělosti je silnější ve slovenštině.
Slovenština
má pravidelnější gramatiku než spisovná čeština, protože ta byla zatížena ideálem jazyka 15.–16. století a zjednodušení v obecné češtině do ní jen těžko pronikala.
má jiné koncovky a vzory skloňování a časování.
má 6 pádů – 5. pád (oslovujeme, voláme) byl nahrazen 1. pádem (pozůstatky – pane (on), pani (ona), otče, mami, Bože).
Některá základní slova si vůbec nejsou podobná a zase některá podobná slova mají úplně jiný význam. Některá odborná terminologie byla přejata z češtiny do slovenštiny, ale například názvy rostlin a zvířat jsou značně rozdílné.
příklady rozdílných slov v základní zásobě: hovoriť – mluvit; hej – jo; ak – jestli, -li; Dovidenia – Na shledanou; január – leden; mačka – kočka; bozkávať – líbat; teraz – nyní, teď; tovar – zboží
kel – kapusta
kapusta – zelí
kaleráb – kedlubna
poľovník – myslivec
rozdílné koncovky (-cia, -dlo, -ť, -om x -c(i)e, -tko, -t, -em), vyjádření (treba, možno x je třeba, je možné), předložky (na x k, pro) . . .
příklady rozdílných významů: topiť (topit pod vodou) x topit (kúriť); kúriť (topit) x kouřit (fajčiť cigaretu, dymiť z komína); horký (hořký) x horký (horúci) . . .
Slovenština používá trpný rod tvořený pomocí trpného příčestí ještě méně než čeština a dává přednost tvaru se zvratným zájmenem sa.
Reference
Související články
Slovake.eu – webové stránky s bezplatnými kurzy slovenštiny
Slovenská abeceda
Slovenská literatura
Slovenské národní obrození
Bernolákovština
Ľudovít Štúr
Martin Hattala
Externí odkazy
Kurz slovenštiny pro Čechy
Slovensko-český / česko-slovenský online slovník
Slovenské výkladové slovníky
Slovenské lingvistické časopisy a knihy
kniha o slovenském a českém jazyce z 18. století – Grammatica slavico-bohemica, : in qua, praeter alia, ratio accuratae scriptionis et flexionis .... Posonii : Typis Royerianis, An. 1746. 321 s. – dostupné v Digitální knihovně UKB
Západoslovanské jazyky
Úřední jazyky Evropské unie
Živé jazyky
Jazyky Česka
Jazyky Slovenska
Jazyky Maďarska
Jazyky Polska |
4648 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1352 | 1352 | Rok 1352 (MCCCLII) gregoriánského kalendáře začal v sobotu 1. ledna a skončil v neděli 31. prosince. Dle židovského kalendáře nastal přelom roků 5112 a 5113, dle islámského kalendáře 773 a 774.
Události
zmínka o placení desátku při farním kostele v Rochlicích
první písemná zmínka o obci Ondřejov (okres Praha-východ)
první zmínka o lokalitě obce Valcha (okres Plzeň-město)
v Japonsku zrušeno bezvládí a nastolen pořádek
první písemná zmínka o obci Hvožďany (okres Příbram)
založen proslulý pražský pivovar „U sv. Tomáše“
první zmínka o dnešním Liberci
první zmínka o Litvínovu
založení kostela v obci Osice
Probíhající události
1351–1368 – Povstání rudých turbanů
Narození
5. května – Ruprecht III. Falcký, římský král, odpůrce českého krále Václava IV. († 18. května 1410)
Úmrtí
19. května – Alžběta Habsburská, lotrinská vévodkyně a regentka (* asi 1293)
květen – Eduard II. z Baru, hrabě z Baru (* 1339)
6. prosince – Klement VI., papež (* 1291)
Boleslav III. Marnotratný, lehnicko-břežský kníže z rodu slezských Piastovců († 1352)
Matyáš z Arrasu, francouzský architekt, stavitel a kameník (* 1290)
Hlavy státu
České království – Karel IV.
Moravské markrabství – Jan Jindřich
Svatá říše římská – Karel IV.
Papež – Klement VI., Inocenc VI.
Anglické království – Eduard III.
Francouzské království – Jan II.
Polské království – Kazimír III. Veliký
Uherské království – Ludvík I. Uherský
Lucemburské hrabství – Karel IV.
Portugalské království – Alfonso IV. Odvážný
Aragonské království – Petr IV. Aragonský
Kastilské království – Petr I. Krutý
Navarrské království – Karel II. Navarrský
Andorra – Gaston Fébus a Hugo Desbach, biskup ze Seo d'Urgell
Burgundské hrabství – Filip I. z Rouvre
Skotské království – Eduard Balliol
Norské království – Haakon VI.
Švédské království – Magnus IV.
Dánské království – Valdemar IV.
Byzantská říše – Jan V. Palaiologos a Jan VI. Kantakuzenos (spoluvládce)
Moskevské knížectví – Semjon Hrdý
Osmanská říše – Orhan I.
Druhá bulharská říše – Ivan Alexandr
Srbská říše – Štefan Dušan Uroš IV.
Chorvatské království – Ludvík I. Veliký
Mohučské arcibiskupství – Gerlach z Nassau
Trevírské arcibiskupství – Balduin Lucemburský
Kolínské arcibiskupství – Vilém z Gennepu
Rýnské falckrabství – Rudolf II. Falcký
Sasko–wittenberské vévodství – Rudolf I. Saský
Braniborské markrabství – Ludvík II. Říman
Externí odkazy
14. století |
4699 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk%20Zelenka | Zdeněk Zelenka | Zdeněk Zelenka (* 15. prosince 1954 Praha) je český scenárista, dramatik a režisér.
Život
Obor režie na FAMU vystudoval v letech 1976–1981. Do roku 1991 byl zaměstnancem Filmového studia Barrandov, po jeho privatizaci se v roce 1991 ocitl na volné noze a jako osoba samostatně výdělečně činná pracuje pro film, televizi a divadlo. Před prací režiséra pracoval na šestnácti filmech jako pomocný režisér či asistent (filmy Páni kluci, Jakub, Kočičí princ, Všichni musí být v pyžamu, Dům na Poříčí, Jako zajíci…). Jeho prvním samostatným filmem byl koprodukční snímek Čarovné dědictví z roku 1985.
Od roku 1991 často spolupracoval s Českou televizí, napsal pro ni více než padesát scénářů a natočil více než sedmdesát filmů, seriálů, inscenací a dokumentárních filmů. V roce 1995 prosadil v České televizi historicky první natočení televizního filmu Azrael, anděl smrti ve formátu 16:9. V jeho filmech opakovaně hráli Viktor Preiss, Jiřina Bohdalová, František Němec, Josef Somr, Martin Dejdar, Petr Kostka, Boleslav Polívka, Simona Stašová nebo Miroslav Donutil. Hlavní role jeho filmů také ztvárnili Dagmar Havlová, Jiří Bartoška či Vlastimil Brodský.
Specializuje se na adaptace světové klasiky (např. Lakomec, Brouk v hlavě, Kean, Návštěva staré dámy, Azrael, Anděl smrti, Bohatství slečny Kronkiové…). Filmové, televizní či divadelní scénáře si píše většinou sám. Je scenáristou mnoha filmů, například Nesmrtelná teta, Čarovné dědictví, Freonový duch, Rebelové, Válka barev či Hlídač č. 47. Úzce spolupracoval s dramatikem Jiřím Hubačem (společně připravili tituly jako Generálka Jeho Veličenstva, Falešné obvinění, Hodina klavíru, třídílný Arrowsmith aj.). Napsal libreta k divadelním muzikálům Golem (zhudebnil Karel Svoboda), Rebelové či Adam a Eva. V roce 2021 napsal novou verzi divadelního muzikálu Rebelové, premiéra proběhla v Hudebním divadle Karlín.
V 90. letech natočil několik desítek reklam. Několik let byl pedagogem FAMU. Spolupracoval se Semaforem, Divadlem Na Jezerce, Divadlem Broadway nebo Divadlem Hybernia. V roce 2008 natočil podle svého scénáře pohádkovou komedii Kouzla králů, která se stala součástí zlatého fondu ČT. Tuto pohádku jako jedinou z pohádkové tvorby ČT vysílala i TV Nova v hlavním vysílacím čase. Na podzim roku 2010 uvedla Česká televize v premiéře sedm celovečerních detektivek, které natočil Zdeněk Zelenka podle svých námětů a scénářů pod názvem Ach, ty vraždy! Tento rozsáhlý autorský cyklus se hrál v řadě evropských zemí. V roce 2013 natočil pro ČT výpravnou pohádkovou komedii Duch nad zlato, kterou napsal na motivy pohádky Hanse Christiana Andersena Křesadlo. V roce 2014 převedl do knižní podoby scénář své komedie Bankrotáři, kterou vydal Albatros k jeho 60. narozeninám. V roce 2016 napsal libreto a režíroval původní český muzikál Mefisto (zhudebnil Daniel Barták na texty Borise Pralovszského), kterým pražské Divadlo Hybernia oslavilo své desáté výročí provozu. V roce 2019 muzikál zakoupili producenti pro uvádění v jihokorejském Soulu. V roce 2017 byl jeho film Každý milion dobrý přijat do soutěže filmového festivalu v San Franciscu. V roce 2018 měl premiéru v Divadle Hybernia již třetí muzikál, který napsal speciálně pro toto divadlo – Doktor Ox, a zároveň měl na Štědrý večer v České televizi premiéru film Kouzelník Žito, který se stal nejsledovanějším titulem všech televizí za celý rok 2018 (během jediného večera ho podle zdroje ČT viděly téměř 3 miliony diváků). Zároveň vydal knihu i audioknihu tohoto titulu.
Mezi tituly, které čekají na své uvedení (podle covidové situace), patří výpravný divadelní velkomuzikál Al Capone, vězeň starosty Čermáka a hudební komedie Nesmrtelná teta znovu řádí!
V září 2021 měl v Divadle Broadway premiéru jeho autorský muzikál s hity Waldemara Matušky Láska nebeská, který režíroval podle svého námětu a scénáře, zároveň napsal zcela nové libreto divadelního muzikálu Rebelové, a to pro Hudební divadlo Karlín, kde měl tento muzikál (po předpremiérách v Letňanech) v říjnu 2022 premiéru. V roce 2022 na přání Jiřiny Bohdalové u příležitosti jejích 91. narozenin zaznamenal pro Českou televizi divadelní komedii Gin Game, ve které hraje pouze se slovenským hercem Milanem Kňažkem; záznam byl uveden v květnu 2022.
Pro TV Barrandov zkoncipoval a natočil celovečerní zábavnou, silvestrovskou, reklamní show, která by byla složena zejména z muzikálových hitů Divadla Broadway, pro které psal a režíroval několik muzikálů. Silvestrovská show Křížem krážem muzikálem byla odvysílána jako hlavní silvestrovský program v prosinci 2021.
Dílo
Čarovné dědictví, 1985
Jsi falešný hráč, 1986
Freonový duch, 1990
Radostný život posmrtný, 1990
Requiem pro panenku 1991
Tedaldo a Elisa, povídky z Deccameronu, 1991
Zálety koňského handlíře, 1991
Oko za oko, 1991
Láska zlatnice Leonetty, 1991
Svědkyně, 1991
Lorna a Ted, 1991
Královský život otroka, 1992
Šplhající profesor, Viktor Preiss jako Sherlock Holmes, 1992
Dva z nás, Česká televize, 1992, televizní inscenace
Marek, Žofka a já, Česká televize, 1992, dokument o J. Bohdalové
Hugo, já a múzy, 1992, dokument o V. Brodském
Moje malé starosti, 1992, dokument o V. Preissovi
Nesmrtelná teta, filmová pohádka Bonton, 1993
Elegantní řešení, 1994
Báječný víkend, 1994
Poslední slovo, 1994
Válka barev, FA Film, 1994
Generálka Jeho Veličenstva, Česká televize, 1995
Kean, Česká televize, 1995, výpravný televizní film podle J. P. Sartra
Azrael, anděl smrti, adaptace hry J. Cocteaua, Česká televize, 1995
Bohatství slečny Kronkiové, Česká televize, 1996
Polední žár, Česká televize, 1997, adaptace detektivního románu P. Quentina
Arrowsmith, filmová adaptace románu S. Lewise, Česká televize, 1997
RumplCimprCampr, Česká televize, 1997, pohádková komedie podle Jana Wericha natočená pro Štědrý večer
Štěstí pana kameramana, Česká televize, 1998, portrét kameramana Vladimíra Opletala.
Velký případ, Česká televize, 1999
Paní Piperová zasahuje, Česká televize, 1999
Návštěva staré dámy, Česká televize, 1999, adaptace hry Friedricha Dürrenmatta
Isabela, vévodkyně bourbonská, Česká televize, 1999
Rebelové, scénář k původnímu filmovému muzikálu, S PRO ALFA FILM, Česká televize, 2000
Karlínská balada, Česká televize, 2000
Vladimír Körner, svědek umírajícího času, Česká televize, 2001
Manželka Ronalda Sheldona, Česká televize, 2001
Ideální manžel, Česká televize, 2001, adaptace komedie Oscara Wilda
Lakomec, Česká televize, 2002, adaptace Molièrovy komedie
Brouk v hlavě, adaptace slavné veselohry G.Feydeyoa, Česká televize, 2002
Stín viny, Česká televize, 2003
Bankrotáři, Česká televize, 2003
Falešné obvinění, Česká televize, 2003
Rebelové, Divadlo Broadway, 2003, divadelní muzikál na motivy stejnojmenného filmu (autor libreta)
Poklad na Sovím hrádku, Česká televize, 2004, televizní pohádková komedie (scénář a režie)
Černá karta, Česká televize, 2004
Milovníci a Loupežníci, Česká televize, 2004
Čtyři komedie, OPUS BOHEMIAE, 2004, výpravná kniha obsahující soubor autorských scénářů, vydaných k jeho padesátinám
Kaviár nebo čočka, 2005, divadelní hra k otevření Divadla Na Jezerce
Boháč a chudák, Česká televize, 2005, pohádková komedie (scénář a režie)
Václav Vorlíček, král pohádek a komedií, Česká televize, Ateliéry Bonton Zlín, 2005, dokumentární film o režiséru Václavu Vorlíčkovi
Jako když tiskne, režie hudební komedie Jiřího Suchého ke znovuotevření divadla Semafor, Divadlo Semafor, 2005
Slečna Guru, Česká televize, 2005
Zločin v lázních, Česká televize, 2006
O Šípkové Růžence, Česká televize, 2006
Golem, divadelní muzikál, nastudovaný k otevření divadla Hybernia v Praze, premiéra 23. listopadu 2006 (autor libreta)
Hodina klavíru, režie scénáře J.Hubače s B.Polívkou a P.Liškou, 2006
Hlídač č. 47, filmová balada natočená volně na motivy stejnojmenné knihy Josefa Kopty, 2008 (autor filmového scénáře)
Martin Frič, klasik českého filmu, dokumentární film natočený ke 40. výročí úmrtí Martina Friče a ke 40. výročí srpnových událostí 1968, Česká televize, 2008
Kanadská noc, filmové drama s Dagmar Havlovou a Viktorem Preissem, Česká televize, 2008
Kouzla králů, pohádková komedie, Česká televize, 2008
Herci Jiřího Hubače, dokumentární film o předním českém dramatikovi a scenáristovi, 2009
Zabijáci doktorky Kalendové, kriminální komedie s J.Bohdalovou, 2009
Hřích profesora Sodomky, detektivní příběh s V. Preissem a J.Bohdalovou, 2009
Tajná mise docentky Rybkové, detektivní komedie, 2009
Smrt lobbisty Mansdorfa, detektivní komedie s J. Bohdalovou a M. Dejdarem, 2010
Vražda poštovní doručovatelky, thriller z cyklu Ach, ty vraždy!, 2010
Archiv Felixe Burgeta, situační komedie z cyklu Ach, ty vraždy!, 2011
Proces doktorky Kalendové, kriminální drama z cyklu Ach, ty vraždy!, 2011
Tajemství Jiřiny Bohdalové, dokumentární film 2011
Nesmrtelná teta, knižní vydání úspěšného filmu, Albatros 2011
Ach, ty vraždy!, dvoudílná literární podoba úspěšného cyklu detektivek
Jakub Ludvík, fotograf lidských duší, dokumentární film 2011
Zrcadlo tvého života, 14 pořadů s Jiřinou Bohdalovou, M. Ebenem, D. Haškem, E. Urbanovou, L. Bílou, H. Zagorovou, prof. J. Pirkem, J. Suchým, D. Hůlkou, M. Kubišovou, B. Polívkou, V. Preissem, I. Trojanem, M. Donutilem, Petrem Jandou, Václavem Vorlíčkem a dalšími pro TV Prima, podzim 2012
Kouzla králů – kniha na motivy stejnojmenné pohádky Z. Zelenky, Albatros 2012
Setkání s hvězdou, tři filmové povídky s Bolkem Polívkou, 2012
Polívka na víně, 16 pořadů s Boleslavem Polívkou pro TV Prima, jaro 2013
Láska zlatnice Leonetty, divadelní hra (autor)
Lekce lásky, divadelní hra (autor)
Duch nad zlato – výpravná pohádková komedie s Viktorem Preissem a Jiřinou Bohdalovou, ČT 2013
Duch nad zlato – literární podoba pohádkové komedie, Albatros 2013
Adam a Eva – muzikálová komedie, divadlo Broadway, scénář a režie, 2014
Bankrotáři – knižní podoba stejnojmenného filmu ČT, Albatros 2014
Každý milion dobrý – rodinné drama s Jiřinou Bohdalovou, Viktorem Preissem, Ondřejem Vetchým a Tatianou Vilhelmovou, ČT 2015
Mefisto – scénář a režie divadelního muzikálu na známé faustovské téma, Hybernia 2016
Paní plukovníková – záznam úspěšné komedie Divadla Na Jezerce, ČT 2018
Kouzelník Žito – Česká televize, pohádka o sirotku Žitovi, 2018
Doktor Ox – scénář a režie divadelního muzikálu, Divadlo Hybernia 2018
Kouzelník Žito – knižní podoba stejnojmenného filmu ČT, Albatros 2018
audioknihy pohádek Kouzelník Žito (čte Miloň Čepelka) a Nesmrtelná teta (čte Jiřina Bohdalová), Albatros 2018
Láska nebeská – muzikál; Divadlo Broadway; námět, scénář a režie; 2021
Gin Game – záznam představení Divadla Na Jezerce, v hlavních rolích Jiřina Bohdalová, Milan Kňažko, 2022, vysílání k 91.narozeninám J.Bohdalové, ČT 2022
Křížem krážem muzikálem – scénář a režie silvestrovského pořadu z hitů Divadla Broadway, TV Barrandov 2021/2022
Externí odkazy
Čeští režiséři
Čeští scenáristé
Čeští dramatici
Narození v Praze
Narození v roce 1954
Narození 15. prosince
Žijící lidé
Muži |
4706 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam%20n%C3%A1rodn%C3%ADch%20park%C5%AF | Seznam národních parků | Seznam národních parků je řazen podle světadílů. Obsahuje národní parky nebo odkazy na podrobnější seznamy jednotlivých zemí. Nejedná se o kompletní seznam národních parků.
Evropa
Severní Amerika
Kanada
Spojené státy americké
Guatemala
Kostarika
Kuba
Nikaragua
Panama
Salvador
Dominika
Národní park Morne Trois Pitons
Národní park Morne Diablotin
Národní park Cabrits
Jižní Amerika
Brazílie
Národní parky v Brazílii
Ekvádor
Parque Nacional Cotopaxi
Parque Nacional Cuyabeno
Parque Nacional El Cajas
Parque Nacional Galápagos
Parque Nacional Machalilla
Parque Nacional Podocarpus
Parque Nacional Sangay
Peru
Národní parky v Peru
Bolívie
Parque Nacional y Área Natural de Manejo Integrado Amboró
Parque Nacional y Área Natural de Manejo Integrado Bañados de Otuquis
Parque Nacional Carrasco
Parque Nacional y Área Natural de Manejo Integrado Cotapata
Parque Nacional y Territorio Indígena Isiboro-Secure
Parque Nacional y Área Natural de Manejo Integrado Kaa-Iya del Gran Chaco
Parque Nacional y Área Natural de Manejo Integrado Madidi
Parque Nacional Noel Kempff Mercado
Parque Nacional Sajama
Parque Nacional y Área Natural de Manejo Integrado Serranía del Aguaragüe
Parque Nacional y Área Natural de Manejo Integrado Serranía del Iñao
Parque Nacional Torotoro
Parque Nacional Tunari
Chile
Národní parky v Chile
Argentina
Severovýchod
Iguazú National Park, zároveň přírodní dědictví UNESCO
Chaco National Park
Mburucuyá National Park
Río Pilcomayo National Park
Formosa National Park
Severozápad
El Baritú National Park
Copo National Park
Campo de los Alisos National Park
Calilegua National Park
El Rey National Park
Los Cardones National Park
Střed
Palmar National Park
Lihue Calel National Park
Pre Delta National Park
Quebrada del Condorito National Park
San Guillermo National Park
Sierra de las Quijadas National Park
Talampaya Ischigualasto National Park - zároveň přírodní dědictví UNESCO
Jih
Lago Puelo National Park
Laquna Blanca National Park
Lanín National Park
Los Alerces National Park
Los Arrayanes National Park
Los Glaciares Upsala Glacier National Park - zároveň přírodní dědictví UNESCO
Nahuel Huapi National Park
Francisco P. Moreno National Park
Tierra del Fuego National Park
Afrika
Keňa
Aberdares National Park
Amboseli National Park
Arabuko Sokoke National Park
Hells Gate and Mount Longonot National Parks
Kora National Park
Lake Nakuru National Park
Marsabit National Park
Meru National Park
Mount Malama National Park
Mount Elgon National Park
Nairobi National Park
Ndere Island National Reserve
Saiwa Swamp National Park
Sibiloi National Park
Národní park Tsavo
Tanzanie
Kilimanjaro National Park
Serengeti National Park
Udzungwa Mountains National Park
Uganda
Bwindi Impenetrable National Park
Kibale National Park
Kidepo Valley National Park
Lake Mburo National Park
Mgahinga Gorilla National Park
Mount Elgon National Park
Murchison Falls National Park
Queen Elizabeth National Park
Rwenzori Mountains National Park
Semuliki National Park
Namibie
Etosha National Park
Mamili National Park
Namib-Naukluft National Park
Jižní Afrika
Addo Elephant National Park
Agulhas National Park
Augrabies Falls National Park
Bontebok National Park
Golden Gate Highlands National Park
Greater St. Lucia Wetland Park
Přeshraniční park Kgalagadi
Karoo National Park
Kalahari Gemsbok Park (extends into Botswana aswell)
Knysna National Lake Area
Kruger National Park
Marakele National Park
Mountain Zebra National Park
Namaqua National Park
Richtersveld National Park
Cape Peninsula
Tsitsikamma National Park
Vaalbos National Park
West Coast National Park
Wilderness National Park
Asie
Nepál
Langtang National Park
Sagarmatha (Everest) National Park
Dhorpatan Hunting Reserve
Mustang Conservation Area
Royal Chitwan National Park
Koshi Tappu Wildlife Reserve
Shey-Phoksundo National Park
Parsa Wildlife Reserve
Rara National Park
Royal Bardia National Park
Khaptad (Baba) National Park
Royal Suklaphant Wildlife Reserve
Makalu-Barun National Park and Conservation Area
The Annapurna Conservation Area
Manasalu Conservation Area
Kanchanjunga Conservation Area
Indie
Anshi National Park
Bandhavgarh National Park
Bandipur National Park
Bannerghatta National Park
Jim Corbett National Park
Gir Forest National Park
Kanha National Park
Kaziranga National Park
Keoladeo National Park
Kudremukh National Park
Little Rann of Kutch
Manas National Park
Nagarhole National Park
Nanda Devi National Park
Rajaji National Park
Ranthambor National Park
Sariska Tiger Reserve
Sundarbans National Park
Valley of Flowers
Srí Lanka
Horton Plains National Park
Sinharaja Forest Reserve
Uda Walawe National Park
Yala National Park
Čína
Lushan Guojia Gongyuan
Guilin and Lijiang River
Tchaj-wan
Kending Guojia Gongyuan (nejstarší, nejvíce na jihu)
Yushan Guojia Gongyuan (největší, střed ostrova, nejvyšší hora)
Yangmingshan Guojia Gongyuan (nejvíce na severu, vulkanický)
Tailuge Guojia Gongyuan (soutěska Taroko)
Sheiba Guojia Gongyuan
Jinmen Guojia Gongyuan (Kinmen: historické bojiště, ne příroda)
Japonsko
Hokkaidó (sever)
Národní park Riširi-Rebun-Sarobecu
Národní park Širetoko
Národní park Daisecuzan
Národní park Akan
Národní park Šikocu-Tója
Tóhoku (severovýchod)
Národní park Towada-Hačimantai
Národní park Rikučú-Kaigan
Národní park Bandai-Asahi
Kantó (východ)
Národní park Nikkó
Národní park Čičibu-Tamakai
Národní park Džóšin'ecu Kógen
Národní park Ogasawara
Národní park Fudži-Hakone-Izu
Čúbu (střed)
Národní park Čúbu-Sangaku
Národní park Hakusan
Národní park Minami Arupusu
Kansai (západ)
Národní park Ise-Šima
Národní park Jošino-Kumano
Čúgoku & Šikoku (jihozápad)
Národní park San'in-Kaigan
Národní park Daisen-Oki
Národní park Setonaikai
Národní park Ašizuri-Uwakai
Kjúšú (jih)
Národní park Saikai
Národní park Unzen-Amakusa
Národní park Aso-Kudžú
Národní park Kirišima-Jaku
Okinawa (jižní ostrovy)
Národní park Iriomote
Austrálie a Oceánie
Austrálie
Booderee
Christmas Island
Kakadu
Norfolk Island
Pulu Keeling
Uluru-Kata Tjuta
Willandra
Nový Zéland
Abel Tasman National Park, sever Jižního ostrova, 225 km², založen v roce 1942.
Aoraki/Mount Cook National Park, Jižní Alpy, 707 km².
Arthurs Pass National Park, Jižní Alpy, 1145 km².
Egmont National Park, západ Severního ostrova, 335 km², rezervace založena v roce 1881, národní park v roce 1900.
Fiordland National Park, jihozápad Jižního ostrova, 12 570 km², založen v roce 1952.
Kahurangi National Park, severozápad Jižního ostrova, 4515 km², založen v roce 1996.
Mount Aspiring National Park, Jižní Alpy, 3555 km².
Nelson Lakes National Park, sever Jižních Alp, 1020 km².
Paparoa National Park, sever západního pobřeží Jižního ostrova 300 km², založen v roce 1987.
Rakiura National Park, Stewart Island, 1500 km², založen v roce 2002.
Te Urewera National Park, východ Severního ostrova, 2127 km².
Tongariro National Park, střed Severního ostrova, 787 km², založen v roce 1887.
Westland/Tai Poutini National Park střed západního pobřeží Jižního ostrova, 1175 km².
Whanganui National Park, západ Severního ostrova, 742 km².
Reference
Externí odkazy
Národních parků |
4715 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Berl%C3%ADnsk%C3%A1%20blok%C3%A1da | Berlínská blokáda | Berlínská blokáda je první větší krizí studené války, při které Sovětský svaz od 23. června 1948 do 12. května 1949 blokoval pozemní přístup do západní části rozděleného Berlína, který se nacházel uprostřed sovětské okupační zóny. Západní země blokádu překonaly zásobováním obyvatelstva pomocí leteckého mostu. Důsledkem krize byl vznik Západního Německa, včetně exklávy Západní Berlín, a Východního Německa.
Pozadí
20. června 1948 provedli západní spojenci – po bezúspěšných konzultacích se Sovětským svazem – v západních okupačních zónách Německa měnovou reformu (která podle původních plánů v důsledku čtyřmocenského statusu neměla platit pro Berlín). 23. června byla měnová reforma provedena i v sovětské okupační zóně, přičemž nová východní marka měla platit i pro západní sektory Berlína: tím mělo být dosaženo finančního a hospodářského vázání západních sektorů na sovětskou zónu. Západní spojenci proto zavedli západní marku i ve svých berlínských sektorech.
V noci z 23. na 24. června reagovalo pak sovětské velení v Berlíně přerušením zásobování elektrickým proudem pro západní sektory a o několik hodin později uzavřením všech pozemních a vodních přístupových cest.
Blokáda a letecký most
Na blokádu, zprvu prezentovanou jako technické potíže, nebyli západní spojenci připraveni. V západních sektorech Berlína, čítajících tehdy 2,2 milionu obyvatel a zcela závislých na zásobování zvenčí, se nacházely zásoby potravin na 36 dnů a uhlí na 45 dnů.
Zpočátku spojenci nebyli ani zajedno v budoucí politice vůči Berlínu. Nakonec se prosadil americký vojenský guvernér města, Lucius D. Clay, který 25. června 1948 dal povel ke zřízení leteckého mostu (vzdušné koridory blokovány nebyly). Již příští den přistálo na letišti Tempelhof v americkém sektoru první letadlo operace Vittles, Britové započali s operací Plain Fare o dva dny později (používali své vojenské letiště Gatow a vodních ploch jezer pro nasazené hydroplány Short Sunderland). Na letech se později podíleli i letci z Nového Zélandu, Austrálie, Kanady a Jižní Afriky.
Z počátečních 120 tun denně se během týdnů objem zboží velice rychle zvýšil a rekordu bylo dosaženo 16. dubna 1949 s celkem 12 840 tun za jediný den. Největší položkou (62,8 %) bylo uhlí na topení a výrobu elektřiny, dále benzín, pšenice a další potraviny, léky a také stavební materiál (na další výstavbu letišť – o tři měsíce později byl zahájen provoz na letišti Tegel ve francouzském sektoru). Letadla přistávala v minutových intervalech.
Téměř o rok později, když bylo jasné, že blokáda nedosáhne původního záměru (anexe západních sektorů), byla 12. května 1949 tranzitní spojení do Berlína opět otevřena a doprava se začala přesouvat zpět na pozemní komunikace. Letecký most byl oficiálně ukončen 30. září téhož roku.
Celkem se uskutečnilo kolem 277 000 letů, při kterých bylo přepraveno 2,2 milionu tun zboží. Během leteckého mostu zahynulo několik desítek osob: 39 Britů, 31 Američanů a 6 Němců. Upomíná na ně pomník na náměstí před letištěm Tempelhof.
Další upomínkou je americká „Dakota“, jeden z takzvaných „rozinkových bombardérů“, která dlouhou dobu stála na letišti Tempelhof, dnes je zavěšena ve vzduchu na budově berlínského technického muzea. Přezdívka „rozinkový bombardér“ (Rosinenbomber) vznikla poté, co Gail Halvorsen, jeden z letců U.S. Air Force, v dobré náladě před přistáním vyhodil z okna na improvizovaném padáčku pár balíčků se sladkostmi pro děti. To se proslechlo, později to dělala většina pilotů a sbírání balíčků se stalo sportem.
Související články
Dějiny Berlína
Rozdělení Berlína
Berlínské krize
Externí odkazy
Die Berliner Blockade (německy)
Berlínská blokáda na totalita.cz
Západní Berlín
Události roku 1948
Události roku 1949
Blokády
Železná opona
Sovětsko-americké vztahy
Události v Berlíně
Německo v roce 1948
Německo v roce 1949
Sovětský svaz v roce 1948
Sovětský svaz v roce 1949 |
4747 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bob%20a%20Bobek%20%E2%80%93%20kr%C3%A1l%C3%ADci%20z%20klobouku | Bob a Bobek – králíci z klobouku | Bob a Bobek – králíci z klobouku je český kreslený večerníček. Od 4. řady byl uváděn název Bob a Bobek na cestách.
Bob a Bobek jsou dva králíci, kteří žijí v kouzelnickém klobouku. Bob je větší, chytřejší a zaujímá často pozici rodiče. Bobek je menší, bázlivější, ale šikovný a nápaditý a je často v spíše v roli dítěte. Oba králíci mají originální nápady, které je ovšem často dostanou do potíží, jež jsou základem komické zápletky. Ačkoli většinou postavy ctí dobré mravy, není seriál v žádném případě moralizující, králíci dělají i neplechu a mají záporné vlastnosti.
Bob je sice velmi chytrý a přičinlivý, ale zdaleka není tak šikovný a nápaditý jako menší Bobek.
Natáčení bylo zahájeno roku 1978. Vzniklo postupně v osmi řadách celkem 91 dílů, které režírovali Václav Bedřich, Miroslav Walter a Ivo Hejcman. Na scénářích pracovali Vladimír Jiránek, Jaroslav Pacovský, Jiří Šebánek a Pavel Šrut. Autorem kreseb je po celou dobu Vladimír Jiránek. Hlas králíků namluvil Josef Dvořák, hudbu složil Petr Skoumal.
Obě postavy se staly maskoty Mistrovství světa v ledním hokeji 2015 pořádaného Českou republikou.
Přehled řad
1. řada obsahuje 13 dílů a natočila ji Československá televize
2. řada obsahuje 13 dílů a natočila ji Československá televize
3. řada obsahuje 13 dílů a natočila ji Česká televize, tvůrčí skupina Turnovská-Průchová
4. řada obsahuje 12 dílů a natočily ji Ateliéry Bonton Zlín, od této řady doznala klasická úvodní znělka radikálních změn, klobouk je létací, v prvním díle této řady je to vysvětleno
5. řada obsahuje 11 dílů a natočily ji Ateliéry Bonton Zlín
6. řada obsahuje 12 dílů a natočily ji Ateliéry Bonton Zlín
7. řada obsahuje 9 dílů a natočily ji Ateliéry Bonton Zlín
8. řada obsahuje 8 dílů a natočily ji Ateliéry Bonton Zlín
Navíc byl natočen mezi první a druhou řadou silvestrovský speciál.
Kromě televizního seriálu existuje ještě kniha Bob a Bobek v létajícím klobouku (ilustrace Vl. Jiránek, text Pavel Šrut).
Seznam dílů
První řada
Na ulici
Na zahradě
S koloběžkou
Truhláři
U pumpy
Na bruslích
Na stavbě
Ve vzduchu
Na útěku
Na moři
Ve škole sportu
Na výletě
Na koncertě
Silvestrovský speciál
Bob a Bobek grandšou
Druhá řada
Za rohem
V ZOO
Stěhují…
V restauraci
Hlídači v parku
Na letišti
Na lodi
V lese
Na lehkoatletických závodech
Na horách
Na diskotéce
Bez klobouku
U moře
Třetí řada
Šťastní výherci
Čistí okna
Zachránci
V manéži
Opraváři
V galerii
V balónu
V lázních
Na pouti
Při povodni
Ve službách vědy
Návštěva z vesmíru
Na ostrově
Čtvrtá řada
Jak začali létat…
V supermarketu…
Hvězdy reklamy
Letecký den
Den dobrých skutků
Růžena
Cesta na jih
Zahradníci v Africe
Putování s velbloudem
Jezero krokodýlů
Napříč Afrikou
Rozloučení s Afrikou
Pátá řada
New York
Las Vegas
Mezi Indiány
Na Měsíci
Na Bobří řece
V aréně
Amazonka
Bermudský trojúhelník
Poklad Aztéků
Na Divokém západě
Šaman
Šestá řada
Medvěd
Nasca
Mexiko
Na výletní lodi
Dobrodružství s delfínem
V Zemi vycházejícího slunce
Tibet
Rajský ostrov
Trosečníci
Indie
Opuštěný tučňák
Mount Everest
Sedmá řada
V zemi sopek
Sibiřská magistrála
Malý Čingischán
Na tržišti v Kašmíru
Létající koberec
Klokan Felix
Sametová hvězdička
Mezi piráty
Setkání s medicinmanem
Osmá řada
Strašidelný hrad
U jezera Lochness
Dobrodružství v podzemí
Řecká svatba
Karneval v Benátkách
V rytmu valčíku
Odvážní skokani
Konečně doma
Distribuce
Bob a Bobek - králíci z klobouku
Poprvé se epizody původního Boba a Bobka z roku 1979 objevily na VHS ve vydání Centra českého videa. Stejně tak i další epizody natočené v 80 a 90. letech. Počátkem 21. století vyšla 3 DVD, rovněž ve vydání Centra českého videa. Na rozdíl od VHS, obsahovali i bonusy ohledně biografie tvůrců. Dalšího vydání se seriál dočkal 4. 5. 2015, kdy kolekci tří DVD vydala Česká televize. Bez bonusů. Tentýž rok 5. 10. vyšel Bob a Bobek v distribuci MagicBoxu na Blu-ray. Silvestrovský speciál vysílaný mezi 1. a 2. sérií se nikdy na VHS ani DVD neobjevil.
Bob a Bobek - králicí z klobouku (na cestách)
Počátkem 21. století se Ateliéry Bonton Zlín pustily do práce na nových epizodách Boba a Bobka. Tehdy se epizody počítaly jako 4. série. Na VHS se objevilo celkem 5. nových sérií z Bobem a Bobkem. 4. a 5. série se označovala stejně jako série předchozí. Až se 6. sérií se použil název "na cestách". Distributorem byl nově i právě Bontonfilm, neboť se podílel na tvorbě epizody, zatímco původní epizody vycházely především v distribuci divize Bontonfilmu - Centrum českého videa. I tato divize byla označována za distributora. Později se i tato vyprávění dostala na DVD. Nejprve v plastových obalech, v roce 2007 pak v papírových pošetkách v rámci edice deníku Šíp. DVD obsahovali bonusy v podobě Biografie autorů a některá i hru Puzzle. V roce 2015 se BONTON KIDS a MagicBox rozhodly o znovu vydání těchto vyprávění pod názvem "Bob a Bobek na cestách". Postupně vycházela od 29. 7. 2015. DVD neobsahovala bonusy a bylo pro ně zavedeno nové číslování. 4. série byla sérií první, 5. zaser 2., 6. zase třetí a tak dále. V roce 2016 pak vyšla kolekce, která obsahovala všechny tyto nově vydané DVD.
Bob a Bobek - Audionahrávky
Bob a Bobek se kromě klasického večerníčku dočkal i vydání na MC a CD. První MC kazeta byla namluvena 8.-13. 9. 1997 ve studiu MI 91. 1. strana obsahovala příběhy Bob a Bobek z klobouku, Bob a Bobek truhlaří, Bob a Bobek zahradničí, Bob a Bobek v ZOO, Bob a Bobek v restauraci (1. část) a 2. strana Bob a Bobek v restauraci (2. část), Bob a Bobek na horách a Bob a Bobek bojují. Později vyšla nahrávka i na CD. Znělka byla užita z epizod ze 70. Hudební doprovod byl složen ze skladeb užitých v původním seriálu ze 70. a 80. let.
V říjnu 2000 se začala namlouvat nová MC "Bob a Bobek, králíci z klobouku, podruhé." a to ve studiu Supraphon Radlice . 1. strana obsahovala příběhy Bob a Bobek z klobouku, Bob a Bobek natírají a Bob a Bobek, králíci pokusní a 2. strana, Bob a Bobek shánějí budíček, Bob a Bobek na pasece a Bob a Bobek na moři. MC vyšlo v říjnu 2001 později i na CD. Znělka a celkově hudební doprovod byl složen ze skladeb ze třetí série seriálu z 90. let.
Třetí a poslední MC byla motivována v té době na VHS vycházející novou sérií epizod s Bobem a Bobkem. A tak vzniklo MC nazvané "Bob a Bobek, králíci z létajícího klobouku" natočené 2. 9. 2002 ve ADK, Praha. 1. strana obsahovala příběhy Jak to všechno začalo, Tornádo Bob a Bob a Bobek - hvězdy reklamy a 2. strana obsahovala příběhy Bob a Bobek v supermarketu aneb Šťastná třináctka, Cesta na jih a Africká rychlá rota. Šlo tak o první MC s Bobem a Bobkem, kdy ti dva králíci nebyli zmíněny v názvu příběhů. MC vyšla konce roku 2002, CD pak v roce 2004. Znělka i hudba byla užita ze stejného seriálu, kde vzalo MC a CD inspiraci, tehdy ještě Bob a Bobek - králíci z klobouku 4. a 5. série. 21. 3. 2014 Supraphon vydal kompletní kolekci těchto tří audio příběhů s Bobem a Bobkem na CD.
Bob a Bobek - na internetu
Původní 3. série se dají zhlédnout na internetu, nikoliv však od oficiálních autorů. Většinou jde o nahrávky z televize, někdy i o kopie z DVD. Jsou také dohledatelné epizody namluvené slovensky. Především ty ze 3. série. Na internetu je také možno dohledat silvestrovský speciál Bob a Bobek - Grandšou. Epizody z dílny Ateliérů Bonton Zlín se dočkala oficiálního vydání na youtube kanále BONTON KIDS. Zde je možné dohledat všechny epizody, některé (především ty nejnovější) však nejsou technicky na výši a často přeskakuje obraz a zvuk. Na tomto kanálu je možné zhlédnout seriál i v angličtině.
Obsah dílů
Epizoda 1-01 - Na ulici
Bob a bobek uklízejí na ulici jako metaři. Bobek to trochu šidí už cestou do práce. Za chvíli je vzduch plný prachu a Bob nařkne Bobka, že práší, a strhne se hádka a mela. Králíci se honí a šermují košťaty. Zastaví je až přišedší zaměstnavatel, který jim řekne, že nedostanou prémie, když chodník nebude jako zrcadlo. Králíci chodník dokonale vydrhnou, až klouže, takže jejich zaměstnavatel uklouzne a králíci musejí utéct. Druhý pokus dopadne rovněž špatně, chodec šlápne na hadr a hlavou spadne do kbelíku. Králíci ho nakonec palicí vyprostí ven, ale musí utíkat. Do třetice uklízejí před bankou, kde si všimnou podezřelých mužů, z kterých se nakonec vyklubou bankovní lupiči. Pomocí nastavených hadrů zúročí svůj druhý incident a oba lupiči končí hlavou v kýblu. Jsou zatčeni a králíci dostanou finanční odměnu, za kterou si nakoupí zmrzlinu a zbytek se rozhodnou uspořit.
Námět a scénář: Vladimír Jiránek, Josef Pacovský, Jiří Šebánek
Technický scénář: Václav Bedřich
Dramaturg: Irena Povejšilová
Animace: Růžena Brožková
Kamera: Dana Olejníčková, Jaroslav Forman
Střih: Jiřina Pěčová
Zvuk: Benjamin Astrug
Výroba: Zdena Deitchová
Vypráví: Josef Dvořák
Hudba: Petr Skoumal
Výtvarník: Vladimír Jiránek
Výtvarná spolupráce: Bohumil Šiška
Režie: Václav Bedřich
Zpracovaly: Filmové laboratoře Praha Barrandov
Vyrobil:Krátký film Praha, studio Bratři v Triku
Pro: Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež Československé televize
Copyright: Československá televize HR VDM
Rok: 1978
Epizoda 1-02 - Na zahradě
Nejdříve oba králíci postupně šlápnou na odložené hrábě a ten druhý je musí křísit vodou. Pak zjistí, že jejich pole se salátem je celé zvadlé, jdou ho kropit – ustrašený Bobek se nejdříve bojí hadice, protože si ji splete z hadem, a pak se pohádají o to, kdo bude kropit, za chvíli zase, kdo se bude houpat na houpačce. V obou případech se ale hned dohodnou na kompromisu. Za chvíli jejich houpání přeruší divný zvuk a oni zjistí, že jim zelí žerou housenky. Nejdříve se snaží přesvědčit špačka, aby je vyzobal, ale ten odmítne s tím, že má konzervované od loňska. Potom uvidí obrovské hejno ptáků, zavolají na ně a ti se na pole vrhnou a všechno vyzobají. Zelí je ale nakrouhané na kousíčky, králíci ho tedy musí naložit do sudů a šlapat a šlapat… až do usnutí Bobka, kterého Bob odnese do klobouku. Závěrečné typické mávání z klobouku tedy pro tentokrát obstará Bob sám.
Námět a scénář: Vladimír Jiránek, Josef Pacovský, Jiří Šebánek
Technický scénář: Václav Bedřich
Dramaturg: Irena Povejšilová
Animace: Růžena Brožková, Libuše Čihařová, Irena Jandová, Oldřich Haberle
Kamera: Dana Olejníčková, Jaroslav Forman
Střih: Jiřina Pěčová
Zvuk: Benjamin Astrug
Výroba: Zdena Deitchová
Vypráví: Josef Dvořák
Hudba: Petr Skoumal
Výtvarník: Vladimír Jiránek
Výtvarná spolupráce: Bohumil Šiška
Režie: Václav Bedřich
Zpracovaly: Filmové laboratoře Praha Barrandov
Vyrobil:Krátký film Praha, studio Bratři v Triku
Pro: Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež Československé televize
Copyright: Československá televize HR VDM
Rok: 1978
Epizoda 2-01 - Za rohem
V této epizodě si chtějí králíci na začátku koupit zmrzlinu. Nemají ale peníze a tak hledají různé způsoby, jak si vydělat. Nejdříve narazí na nárožního lupiče, kterého vyděsí, takže uteče a zanechá po sobě kyj. Králíci si nejdříve zkoušejí práci "muže za rohem", ale omráčí akorát sami sebe. Pak se neúspěšně snaží vydělat peníze poctivou prací, ale pokaždé se jim to nějak nezdaří: v hospodě myjí nádobí, které rozbijí; skládají cihly, které také rozbijí; myjí výlohu, kterou rovněž zničí. Nakonec se připletou opět k zmrzlináři, který je požádá, aby mu pohlídali stánek. Králíci odolají pokušení vzít si zmrzlinu zdarma, místo toho obslouží školní autobus, který ke stánku přijede. Navrátivší se zmrzlinář jim za to daruje po dvou zmrzlinách, takže nakonec se jim podařilo dosáhnout toho, po čem toužili.
Námět a scénář: Vladimír Jiránek, Josef Pacovský, Jiří Šebánek
Technický scénář: Václav Bedřich
Dramaturg: Irena Povejšilová
Animace:J. Blagoevová, Růžena Brožková, Václav Bedřich
Kamera: E. Kargenová, Z. Kovář
Střih: Jiřina Pěčová
Zvuk: Benjamin Astrug
Výroba: Zdena Deitchová
Vypráví: Josef Dvořák
Hudba: Petr Skoumal
Výtvarník: Vladimír Jiránek
Výtvarná spolupráce: Bohumil Šiška
Režie: Václav Bedřich
Zpracovaly: Filmové laboratoře Praha Barrandov
Vyrobil:Krátký film Praha, studio Bratři v Triku
Pro: Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež Československé televize
Copyright: Československá televize HR VDM
Rok: 1985
Externí odkazy
Bob a Bobek – králíci z klobouku na VECERNICEK.com
Bob a Bobek na cestách na VECERNICEK.com
České animované večerníčky
Televizní seriály vysílané od roku 1979
Televizní seriály vysílané do roku 2005 |
4768 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Oh%C5%99e | Ohře | Ohře (někdy také Ohara, Oharka, ) je řeka v Německu a na severozápadě České republiky, levostranný přítok Labe. Její tok je dlouhý 316 km, z toho 246,55 km se nachází na území České republiky. Povodí má rozlohu 5614 km², z toho 4601 km² v České republice.
Historie
Dolní část řeky Ohře se zformovala až během čtvrtohor. Původně Ohře tekla údolím dnešní řeky Bíliny.
Názvy Ohře i Ohara patrně vzešly z jejího keltského pojmenování Agara (Ag znamená losos, Ara znamená tekoucí voda). Tomu odpovídá i její německý název Eger. Někdy se však význam keltského názvu Agara vykládá jako měsíční řeka. Jiná teorie přisuzuje původnímu keltskému nebo předkeltskému jménu významy jako hbitost a bystrost.
Název Ohře nese také planetka s katalogovým číslem 4801 objevená 22. října 1989 na Kleti Antonínem Mrkosem.
Stručný průběh toku
Od svého pramene v Horních Francích na území Bavorska v Německu protéká Ohře německou částí Smrčin a u zaniklé osady Pomezná se dostává na české území.
Řeka teče od západu k východu územím Karlovarského kraje. Po opuštění Smrčin protéká postupně geomorfologickými celky Chebskou pánví, Sokolovskou pánví, Slavkovským lesem a Doupovskými horami. Před obcí Okounov přitéká do Ústeckého kraje. U okraje Kadaně opuští Doupovské hory a protéká Mosteckou pánví až k Postoloprtům. Za městem již pokračuje v Dolnooharské tabuli až do Litoměřic, kde se vlévá do Labe.
Podrobný průběh toku
Na území Bavorska
Ohře pramení v Německu ve spolkové zemi Bavorsko, v Horních Francích v Zemském okresu Wunsiedel im Fichtelgebirge. Pramen Ohře se nachází v nadmořské výšce 752 m na severozápadním úpatí hory Schneeberg (1051 m), nejvyšší hory Smrčin.
Pramen je obložen dvanácti hrubě tesanými žulovými kameny. Na nich jsou vytesána jména měst či obcí, která se na úpravě pramene podílela a kterými Ohře protéká. Čelní kámen, o něco vyšší a mohutnější i se znakem města, patři městu Cheb. Ostatní kameny nesou jména Weißenstadt, Marktleuthen, Kynšperk (Königsberg), Sokolov (Falkenau), Loket (Elbogen), Karlovy Vary (Karlsbad), Rybáře (Fischern), Klášterec (Klösterle), Kadaň (Kaaden), Žatec (Saaz) a Postoloprty (Postelberg). Úprava pramene byla provedena z iniciativy města Cheb roku 1923. Práce provedla kamenická firma Grasyma z Wunsiedelu. Oficiální posvěcení pramene se konalo na první Svatodušní svátek roku 1924.
Bezprostředně u obruby pramene stojí na dvou kamenných kvádrech pravoúhlý žulový blok s vytesaným, mírně pozměněným textem z písně Podersamer Heimatklänge:
Als der Knabe kam zur Eger:
„Eger, sprich, wo eilst du hin?“
„Zu der Elbe“, rauscht es reger,
„Zu der Elbe muß ich zieh'n!“
Als der Knabe kam zur Elbe,
war die Antwort inhaltsschwer;
Donnernd braust zurück dieselbe:
„Und ich muß ins deutsche Meer!“
Přišed k Ohři chlapec ptá se:
„Kam tak spěcháš? Řekni mi!“
„Mířím k Labi" zurčí bujně,
"Až tam musím dotéci."
A když k Labi chlapec došel,
mocněji zní odpověď:
"Dál do německého moře"
stejná řeka hřmí mu zpět.
Na opačné straně žulového bloku je vytesán nápis Egerquelle a rok 1923.
Současný pramen Ohře však není tím původním. Dříve byl za pramen Ohře považován jiný pramen, od současného vzdálený přibližně 1,4 km východněji. Nachází se nad mlýnem Weißenhaider Mühle a jeho pramen se označuje jako Alte Egerquelle (Starý pramen Ohře). Příslušný krátký potok, jenž se do Ohře vlévá nad osadou Voitsumra, je dnes pojmenován jako Zinnbach (Cínový potok) či Alte Eger (Stará Ohře).
Poblíž pramene je pamětní kámen, vztyčený roku 1955 sudetskými Němci, odsunutými ze své původní vlasti.
Na podzim toku 2015 pramen Ohře v důsledku horkého léta a teplého podzimu vyschnul. Informovala o tom jak německá, tak i česká média.
To ale už (rok 2017) neplatí a smrkovým lesem již potůček opět proudí do údolí. Přístup k prameni je z parkoviště u silnice spojující Bischofsgrün s Weißenstadtem. Vzdálenost od parkoviště k prameni činí necelých 200 m.
Na úbočích Schneebergu a přilehlých vrchů probíhá v nadmořské výšce 700 až 800 m hranice čtyř rozvodí. Kromě Ohře to jsou rozvodí řek Náby, Sály a Mohanu.
K Ohři se vztahuje řada bájí a pověstí. Jedna z nich vypráví o strážkyni pramene, krásné víle Sibyle, která patřila ke dvanácti družkám víly Egérie, královny celé řeky. Pro svou dobrotu a léčitelské schopnosti byla známá v celých Smrčinách. Její krása oslnila mladého rytíře Arnolda z nedalekého hradu, který ji spatřil sedět na velkém balvanu v řece. Po čase se s ní setkal znova a hned jí požádal o ruku. Víla však pravila, že je zaslíbena panenskému stavu a navíc nesmí opouštět okolí pramene, neboť má úkol jej chránit. Rytíř se tedy vydal do Kadaně do křišťálového paláce královny Egérie a požádal ji, aby Sibylu zbavila oné služby. Ta mu řekla, že Sibylininu službu nemůže zrušit, neboť ta musí trvat navěky. Požádala jej, aby se stal ochráncem řeky. Odměnou mu bude to, že jeden den v roce se bude moci se Sibylou setkat. Arnold řeku vzorně chránil a každoročně v určený den u pramene rozprávěl se Sibylou. Ani on se nikdy neoženil, a když v jedné válečné vřavě zahynul, Ohře se od pramene až po soutok s Labem divoce rozvodnila, to jak Sibyla ronila slzy pro svého rytíře.
Prvním městem, kterým Ohře protéká je Weißenstadt. Před městem napájí spolu s dalšími menšími vodními toky velké jezero Weißenstädter See, hojně využívané k rekreaci a vodním sportům. Po opuštění jezera už má Ohře charakter malé řeky a protéká obcí Röslau a pokračuje do města Marktleuthen, mezi osadami Schwarzenhammer a Hendelhammer na území města Thierstein se do Ohře vlévá zleva Račí potok () pramenící na českém území u Aše a dále pokračuje Ohře až k Česko-bavorské státní hranici. Na skále se nad řekou vypíná starobylý hrad v městě Hohenberg an der Eger. Před mostem u silnice k hradu stojí u Pfeiffermühle socha dudáka, připomínající dávné hudební tradice chebského pomezí. Zde, jen několik metrů od levého břehu Ohře, již na českém území, se nad řekou zvedá přírodní rezervace Stráň u Dubiny, pojmenovaná po zaniklé české osadě Dubina.
Okolo Hammermühle teče řeka podél státní hranice, těsně u pravého břehu vyvěrá v říční nivě minerální Karolínin pramen (Carolinenquelle), objevený roku 1663 a roku 1824 pojmenovaný po bavorské královně Karolíně.. Lidé z okolí si k upravenému prameni chodí nabírat minerálku do láhví, informace o historii a chemickém složení minerálky lze číst v němčině i čeština na informačním panelu u altánku podchyceného vývěru.
Tok řeky pokračuje podél státní hranice a po přibližně 250 m státní hranici překročí a dále již teče na českém území.
Na území Karlovarského kraje
Na české území vstupuje Ohře u zaniklé obce Pomezná, ze které se zachovala pouze ruina věže tvrze a hradu Pomezná. Zde se do Ohře vlévá Reslava, jejíž délka toku na českém území činí pouhých 2,4 km. Řeka protéká přírodní rezervací Rathsam, vodní nádrží Skalka a Chebem. Nad levým břehem se na návrší zvedá starobylý chebský hrad. Za Chebem u Chocovic vtéká Ohře do evropsky významné lokality Ramena Ohře. V této meandrující části řeky, kde se meandry někdy otáčejí téměř o 180°, se nachází mnoho slepých ramen, často vytvářejících někde soustavy propojených ramen. Nedaleko pravého břehu se nachází zámek Mostov a řeka pokračuje ke Kynšperku nad Ohří. Již v Sokolovské pánvi protéká Dasnicemi a Šabinou, před Černým mlýnem u elektrárny Tisová opouští evropsky významnou lokalitu a přitéká k Sokolovu, ještě před městem se z Ohře odebírá voda pro umělé jezero Medard. Za Sokolovem v Královské Poříčí se na statku Bernard nachází ojedinělá expozice řeky – Centrum řeky Ohře. Byla vybudovaná v letech 2009 až 2011 a slouží jako zábavně naučná výstava. Pomocí interaktivních modelů představuje zajímavosti celého toku Ohře od pramene až k soutoku s Labem. Expozice v interiéru východního křídla statku zahrnuje mnoho statických i pohyblivých modelů. Na nádvoří je umístěný umělecky volně zpracovaný model pramene Ohře od sochaře a malíře Jiřího Černého.
Řeka podtéká silniční most na dálnici D6 a v sevřeném údolí až do Starého Sedla protéká přírodní památkou Údolí Ohře. Ze strmých svahů vystupujícími skalními bloky, ve kterých se vytvořily pseudokrasové jeskyně. Pseudokrasové jevy souvisejí s boční výmolovou činností Ohře.
V Lokti opouští řeka podkrušnohorské pánve, obloukem obtéká město Loket a pokračuje územím Slavkovského lesa. Zároveň se přiblíží k severnímu okraji CHKO Slavkovský les. Na strmém skalním ostrohu se vypíná loketský hrad z první poloviny 13. století. Odtud až do Karlových Varů teče chráněným územím i evropsky významnou lokalitou Kaňon Ohře. Ještě předtím, než dospěje k Doubí, protéká bájemi a pověstmi opředené místo, národní přírodní památku Svatošské skály. Tvoří je množství skalních pilířů, hranolů a jehlanů. Skalní útvary byly vytvořeny postupným zvětráváním a odnosem žulových bloků, činností řeky i erozivním působením mrazu.
Jedna z mnoha různých pověstí vypráví o tom, že se jedná o svatební průvod Jana Svatoše, který nechala změnit v kámen vodní víla z Ohře, protože Svatoš porušil svůj slib, že se nikdy neožení. Ten slib jí dal Jan Svatoš (Hans Heiling) za protislužbu, že ho víla zasvětí do černé magie. Zamiloval se však do pozemské dívky a mělo dojít ke svatbě. Nedodržení jeho slibu odnesli spolu s ním ve svatební den i ostatní svatebčané, a všichni kletbou víly do jednoho zkameněli. Místo inspirovalo mnoho významných osobností, mimo jiné i J. W. Goetha, který místo několikrát navštívil. Pověst o Hansi Heilingovi byla pravděpodobně jedním z mnoha inspiračních zdrojů Goethova díla o Faustovi, na kterém pracoval celý život.
Nad levým břehem Ohře se na vyvýšeném skalním suku nachází pozůstatky starého hradiště Tašovice, jehož první osídlení spadá do období mezolitu (10 000 – 8000 př. n. l.).
Za Karlovými Vary přitéká Ohře do Doupovských hor. Nad pravým břehem ve svahu nad obcí Šemnice se zvedá znělcová kupa, přírodní památka Šemnická skála a jen o něco dál, na úpatí pravěké sopky, unikátní geologický jev, národní přírodní památka Skalky skřítků. Zde řeka Ohře při jejím zahlubování ve vulkanických vrstvách obnažila kanálkovité dutiny, pravděpodobně po vyhnilých kmenech třetihorních stromů, zalitých sopečnou lávou.
Peřejnatým úsekem přitéká ke Kyselce, kdysi půvabným lázním, které proslavil zejména Heinrich Mattoni a jím do celého světa expedovaná minerální voda. Nad Kyselkou stojí na kopci Bučina (582 m) stejnojmenná rozhledna, ze které je ve směru toku vidět úsek Ohře až k Radošovu. Na staré královské cestě z Prahy do Lokte protéká Ohře v Radošově pod historickým dřevěným mostem se sedlovou šindelovou střechou.
Řeka protéká Velichovem, Vojkovicemi a Stráží nad Ohří. Ještě než dospěje do vesnice Boč zvedá se nad levým břehem nápadná skála s čedičovými sloupy chráněné přírodní památce s pojmenováním Čedičová žíla Boč.
Na území Ústeckého kraje
Za Bočí, na hranici okresů Karlovy Vary a Chomutov a k. ú. Korunní a Okounov, vtéká Ohře do Ústeckého kraje.
Řeka pokračuje přes vesnici Lužný, za ní se u levého břehu nad soutokem s Hučivým potokem rozkládá přírodní památka s názvem Louka vstavačů u Černýše s bohatým výskytem prstnatce májového. Nedaleko vesnici Kotvina se nad levým břehem zvedá výrazný vrch Šumburg se ruinou hradu Šumburg.
Řeka přitéká k městu Klášterec nad Ohří, kde u levého břehu vyvěrají známé minerální prameny. Jejich historie započala roku 1881, kdy místní občan narazil při kopání studně na lahodnou mineralizovanou vodu s příjemně kyselou příchutí. Koncem 19. století zde vznikly lázně. V roce 1950 však došlo k oficiálnímu zrušení lázní. Ty však po dřívějších peripetiích jsou opět v provozu pod jménem Lázně Evženie. Zajímavostí je, že během druhé světové války se kyselka z Klášterce nad Ohří vozila Rommelovo armádě do Afriky. Roku 1987 byl na Ohařské louce objeven další pramen.
U Klášterce nad Ohří opouští řeka Doupovské hory a pokračuje Mosteckou pánví.
Ke Klášterci se vyprávěla pověst o rytíři Romualdovi, do kterého se zamilovala vodní víla Ludga z družiny vodních panen nymfy Egérie. Ta z lásky k němu opustila křišťálový palác ve vlnách Ohře pod Kadaní. Od ní rytíř dostal hedvábný závoj a lahvičku vody z Ohře. Musel však přísahat věrnost. Uběhlo mnoho šťastných let. Když ale císař Fridrich Barbarossa pořádal velký turnaj, odejel rytíř na to klání a ze všech bojů vyšel vítězně. Jedna krásná hraběnka z daleké země jej dekorovala řetězem pro vítěze. Císař vyslovil přání, aby se ještě týž den zasnoubili. Romuald zapomněl na svou Ludgu. Při zásnubní hostině se rozvířily vody studní, z vody vystoupila ženská postava a tiše prošla hodovním sálem. Náhle zazněl výkřik a Romuald klesnul k zemi. V jeho srdci vězela jehla s rudým kamenem. Zhrzená vodní panna se krutě pomstila za Romualdovu zradu.
Pod zámkem Klášterec nad Ohří, který se zrcadlí na hladině Ohře, pokračuje Ohře do Kadaně. Nad Kadaní plní řeka Ohře Vodní nádrž Kadaň, uvedenou do provozu roku 1972.
Pod Kadaní protéká řeka ostrým zákrutem přírodní památkou Želinský meandr. Název meandru byl odvozen od starého slovanského pohřebiště Želiny. Voda Ohře plní vodní nádrž Nechranice, vybudovanou v letech 1966 až 1971. Nádrž s betonovou, 18 metrů vysokou hrází slouží k hydroenergetickým, průmyslovým a rekreačním účelům. Při levém břehu mezi vodní nádrží a areálem elektrárny Tušimice II se rozprostírá přírodní rezervace Běšický chochol.
Mezi hrází vodní nádrže a Novým Sedlem se v terénu dochovaly pleistocénní meandry opuštěného koryta řeky. Na jejich březích vystupují sedimenty Mostecké pánve překryté říčními terasami. U vesnice Stroupeč na terasovitých stupních nachází další chráněné území, přírodní památka Stroupeč.
Krátce poté se již řeka přiblíží k městu Žatec, jímž protéká. Typickou siluetu města se nepodařilo poškodit ani výstavbou sídlišť pro horníky a vyhnance ze zaniklých vesnic.
Řeka teče při jižním okraji Postoloprt a pokračuje směrem do Loun. Opouští Mosteckou pánev a dále již až do soutoku s Labem teče územím v Dolnooharské tabule. Míjí přírodní památku a současně významnou paleontologickou lokalitu Březno u Postoloprt. V Lounech, necelý jeden kilometr od pravého břehu Ohře, byl 14. července 1963 naražen geologickým vrtem v hloubce 1100 až 1200 metrů pramen Luna, který je významnou místní atrakcí. Pramen Luna je na povrch vyveden na několika místech a je celoročně dostupný.
Ohře pokračuje do Libochovic, u levého břehu řeky stojí barokní zámek Libochovice. Za městem na ř. km 22,3 začíná umělé rameno, 11 km dlouhý náhon Malá Ohře, které protéká Budyní nad Ohří a za městem se s původní řekou spojí v přírodní rezervaci Pístecký les. Na říčním kilometru 13,7 odbočuje z Ohře u jezu v Hostěnicích 4,8 km dlouhý Brozanský náhon pro pohon mlýna v Brozanech nad Ohří. Do Ohře se vrací v Doksanech u cukrovaru.
Přes východní okraj Bohušovic nad Ohří přitéká řeka do Terezína, kde se u pravého břehu řeky nachází Malá pevnost Terezín. Pokračuje k Litoměřicím a na jižním okraji města u Tyršova mostu se vlévá do Labe.
Povodí Ohře
Povodí Ohře je povodí 2. řádu, součást povodí Labe. Tvoří je oblast, ze které do Ohře přitéká voda přímo nebo prostřednictvím jejích přítoků. Nejvyšším bodem v povodí je vrchol Klínovce s nadmořskou výškou 1244 m. Dílčí povodí tvoří povodí řek Odravy, Blšanky, Teplé, Liboce, Svatavy, Chomutovky, Bystřice, Rolavy a Plesné.
Větší přítoky
Slatinný potok, zleva, ř. km 229,1
Plesná, zleva, ř. km 226,6
Odrava, zprava, ř. km 224,1
Libocký potok, zleva, ř. km 219,4
Libava, zprava, ř. km 216,8
Svatava, zleva, ř. km 203,0
Lobezský potok, zprava, ř. km 202,9
Rolava, zleva, ř. km 177,4
Teplá, zprava, ř. km 175,3
Vitický potok, zleva, ř. km 173,3
Bystřice, zleva, ř. km 153,8
Prunéřovský potok, zleva, ř. km 126,5
Liboc, zprava, ř. km 91,1
Hutná, zleva, ř. km 87,0
Blšanka, zprava, ř. km 81,3
Hasina, zprava, ř. km 70,8
Chomutovka, zleva, ř. km 65,8
Hrádecký potok, zleva, ř. km 58,6
Smolnický potok, zprava, ř. km 47,8
Kuzovský potok, zleva, ř. km 32,6
Rosovka, zleva, ř. km 21,2
Čepel, zprava, ř. km 9,3
Vodní režim
Vysoký průtok má na jaře. Průměrný průtok u ústí činí 37,94 m³/s. Celý dolní tok leží v oblasti, která má nejnižší hodnoty průměrných ročních srážkových úhrnů v Česku (méně než 500 mm).
Průměrné měsíční průtoky Ohře v Lounech:
Vybrané hlásné profily:
Využití
Její voda se využívá na zavlažování a k zisku vodní energie. Mezi významná města ležící na řece patří Cheb, Sokolov, Loket, Karlovy Vary (lázně při ústí Teplé), Ostrov, Klášterec nad Ohří, Kadaň, Žatec, Postoloprty, Louny, Libochovice, Budyně nad Ohří, Terezín a Litoměřice.
Vodní díla
Na toku se nacházejí tři přehradní nádrže:
Skalka - postavena v letech 1962–1964 s celkovou plochou 378 ha
Nechranice - postavena v letech 1961–1968 s celkovou plochou 1338 ha; nádrž s nejdelší sypanou přehradní hrází ve střední Evropě.
Kadaň - postavena v letech 1966–1971 s celkovou plochou 67,2 ha, patří do vodohospodářské soustavy Kadaň – Klášterec.
Kromě velkých staveb řeku reguluje řada menších jezů, například:
Loket (horní jez),
Loket (dolní jez),
Tuhnice (jez),
Jez u Solivárny,
Radošov (jez).
Čerpání vody
Samotná řeka je zdrojem vody pro mnoho průmyslových areálů. Po celém toku řeky se nachází řada čerpacích stanic.
Napouštěcí objekt pro jezero Medard před Sokolovem, kde se odebírá velké množství vody na vodohospodářské rekultivace.
Čerpací stanice před městem Loket zajišťuje technickou vodu pro průmyslový areál Vřesová (Sokolovská uhelná).
Podkrušnohorský přivaděč, který zásobuje vodou průmysl a řeku Bílinu na Mostecku odebírá vodu nad Kadaní pod Kláštercem nad Ohří.
elektrárna Počerady, elektrárny Prunéřov, elektrárna Tušimice II, v minulosti také elektrárna Tušimice I, odebírají vodu z řeky. Využití zde nachází jako technická voda pro chlazení.
Čerpací objekt pod Nechranickou přehradou odebírá vodu pro průmyslový vodovod Nechranice, ze kterého se napouštělo i Jezero Most.
Vodáctví
Řeka Ohře je mezi vodáky oblíbená zejména pro stálý tok vody, atraktivní vodácký terén s množstvím klidnějších i náročnějších úseků. Je splavná téměř po celý rok. Za sjízdnost horního a středního toku řeky je považován vodočet v Drahovicích, městské části Karlových Varech, u lávky pro pěší (bývalý silniční most Patrice Lumumby) na ř. km 174,5. Jako minimální se uváděl stav vody 60 cm. Podle zkušeností vodáků je řeka sjízdná i za nižšího stavu vody. Proto byl na základě připomínek doporučený minimální stav snížen na 45 cm.
Zdatní vodáci dokáží úsek z Chebu do Klášterce nad Ohří, vzdálenost přibližně 117 km, sjet za čtyři až pět dní. Tento způsob sjíždění řeky není obvyklý. Většina vodáků sjíždí řeku kvůli zážitkům z putování po atraktivním okolí řeky. Plavbu po řece zahajují vodáci většinou pod Chebem v Tršnicích, Kynšperku nad Ohří, Sokolově nebo Lokti. Nejčastějším cílem sjíždění řeky jsou Klášterec nad Ohří, Vojkovice nebo Kadaň.
Vodácky nejvyhledávanější je úsek Loket – Vojkovice s celou řadou vodácky a turisticky atraktivních míst, jako je Loket, Svatošské skály, Karlovy Vary, peřej Hubertus, Kyselka, ale také nebezpečným jezem Radošov.
U řeky se nachází značné množství vodáckých tábořišť či kempů. Po směru toku jsou to tábořiště nebo kempy – Tršnice (ř. km 235,2), Chocovice (ř. km 234,3), Kynšperk nad Ohří (ř. km 218,5), Šabina (ř. km 211,1), Sokolov (ř. km 203,1), Královské Poříčí (ř. km 199,3), Loket (ř. km 190,5), Doubí (ř. km 180,8), Hubertus (ř. km 169,6), Dubina (ř. km 163,3), Kyselka – Radošov (ř. km 159,1), Vojkovice (ř. km 151,3), Jakubov (ř. km 150,0), Boč (ř. km 142,5), Miřetice (ř. km 131,6), Klášterec nad Ohří (ř. km 132,6), Vikletice (ř. km 106,0).
V roce 2006 vznikla kolem vodáckého úseku řeky od Chebu po Želinský jez u Kadaně Vodácká stezka. Na ní bylo umístěno 70 informačních tabulí v českém, německém a anglickém jazyce. Na každé tabuli je uvedeno místo a říční kilometr Ohře. Tabule poskytují informace pro vodáky, možnostech ubytování i stručný popis přírodních a kulturních památek poblíž řeky. Tabule obsahují i výřez mapy příslušného úseku řeky.
Vodácká stezka nemá v Česku obdoby, možná ani nikde jinde ve světě.
Mlýny
Mlýny jsou seřazeny po směru toku řeky.
Weiskopfův mlýn – Kadaň, okres Chomutov
Steinkopfův mlýn – Kadaň, okres Chomutov
Číňovský mlýn – Číňov, okres Louny
Březenský mlýn – Březno u Postoloprt, okres Louny
Jiráskovy mlýny – Louny, okres Louny (říční km 54)
Zámecký mlýn – Pátek, Peruc, okres Louny, kulturní památka
Doksanský mlýn – Doksany, okres Litoměřice, kulturní památka
Brozanský mlýn – Brozany nad Ohří, okres Litoměřice, kulturní památka (na Mlýnské strouze)
Posádkový pšeničný mlýn v Terezíně – Terezín, okres Litoměřice, kulturní památka
Posádkový žitný mlýn v Terezíně – Terezín, okres Litoměřice, kulturní památka
Mosty
Přes Ohři bylo postaveno mnoho zajímavých mostů, z nichž některé jsou chráněny jako nemovité kulturní památky. V osadě Hendelhammer, místní části obce Thierstein v Horních Francích, stojí historický tříobloukový kamenný, památkově chráněný most. Přibližně ve středu mostu se nachází kámen s erbem s letopočtem 1763.
V Chebu pod hradem je Ohře u Písečné brány, jež je součástí bývalého městského opevnění, přemostěna dřevěnou krytou lávkou s okenními průzory. Původní lávka byla zničena koncem války v roce 1945, obnovena v roce 1949 a v roce 1985 vybavena ocelovou konstrukci s osmi trojúhelníkovými závěsy. Výška hřebene střechy nad hladinou Ohře je 5,5 m.
Roku 1898 byl na východním okraji Chebu při budování železniční trati z Chebu do Františkových Lázní, součásti Vogtländische Staatsbahn z Chebu do Falkensteinu, postaven z opracovaných žulových kvádrů 348 m dlouhý viadukt. Výška nad hladinou Ohře činí 25 m. Most vybudovaly Saské státní dráhy, základní kámen byl položen 25. listopadu 1863 a provoz zahájen 1. listopad 1865. Za druhé světové války byla při americkém náletu většina oblouků poškozena, část nad řekou zcela zničena. Krátce po válce byly poškozené části dostavěny a opraveny betonem. Obnovený most byl zprovozněn 19. května 1951.
V Kynšperku nad Ohří je řeka přemostěna nejdelším dřevěnou lávkou přes Ohři. Nahradila původní 130 m dlouhou železobetonovou lávku, zničenou roku 1945 ustupující německou armádou. Provizorní dřevěnou lávku z roku 1947 zničila roku 1950 povodeň. Nová krytá dřevěná lávka byla obnovena v letech 1955 až 1957. Její současná délka je 63 metrů. V Česku je tato lávka nejdelším dřevěným mostem pro pěší podepřeným pouze dvěma pilíři na obou koncích.
Za Sokolovem byl v letech v letech 1970 až 1975 vybudován na rychlostní silnici R6 (od roku 2016 dálnice D6) železobetonový most, později po rozšíření na čtyři jízdní pruhy a náhradě betonové mostovky ocelovou ortotropní mostovkou znova uvedený do provozu roku 2011.
V Lokti přemosťuje Ohři železobetonový most vybudovaný v letech 1934 až 1935. Most nahradil historický řetězový most císaře Ferdinanda z roku 1835. Model původního mostu lze spatřit v expozici Centrum řeky Ohře na statku Bernard v Královském Poříčí.
V Karlových Varech překonává Ohři pětiobloukový kamenný Chebský most z roku 1869. Most byl 1. června 2017 vyhlášen kulturní památkou.
Roku 1895 nechal Heinrich Mattoni postavit v Kyselce ocelový příhradový Kyselský železniční most, jenž byl roku 1968 částečně přestavěn na silničně železniční most a roku 2007 na silniční, doplněný chodníky pro pěší.
Pohnutou historii má dřevěný most v Radošově, jenž je kulturní památkou. Stojí v místě dřevěného krytého mostu z roku 1364 na původních pilířích z 2. poloviny 18. století. Most v minulosti několikrát vyhořel, byl však vždy obnoven, jeho poslední velká oprava je z roku 1980. Poslední požár jej v roce 1986 však opětovně zničil, zůstaly jen zbytky kamenných pilířů. V roce 2001 byla zahájena a roku 2003 dokončena rekonstrukce mostu na základě dochované historické dokumentace. Most byl slavnostně uveden do provozu 17. října 2003.
V Klášterci nad Ohří na železniční trati Chomutov–Cheb překonává údolí řeky Ohře ocelový most, jenž byl rekonstruován v letech 2004 až 2005 v rámci stavby Elektrizace trati Kadaň – Karlovy Vary.
V Žatci překračoval Ohři historický řetězový most, uveden do provozu roku 1827. Most dlouhý 64 metrů byl v provozu do roku 1896. Nahradil ho ocelový obloukový most.
Na dálnici D8 byla v červenci 1995 zahájena a v červnu 1999 dokončena stavba 1 183 m dlouhého mostu u Doksan. Po dostavbě se stal most, resp. estakáda přes celé inundační území řeky Ohře, druhým nejdelším mostem v Česku a nejdelším českým dálničním mostem.
Fotogalerie mostů
Ochrana přírody
S řekou souvisí dvě evropsky významné lokality zahrnuté do soustavy Natura 2000 – Ramena Ohře v chebsko-sokolovském bioregionu a Kaňon Ohře mezi Loktem a Tašovicemi a Doubím. Přírodní památka Údolí Ohře se nachází u obce Staré Sedlo na Sokolovsku.
Odkazy
Reference
Literatura
Horáčková J., Ložek V. & Juřičková L. (2011). Nivní malakofauna řeky Ohře – její minulost a současnost. Malacologica Bohemoslovaca 10: 51-64.
Externí odkazy
Louny – aktuální vodní stav na stránkách ČHMÚ
Povodí Ohře, s. p.
VÚV T.G.Masaryka – Oddělení GIS – Charakteristiky toků a povodí ČR
Filmový dokument Řeka v proudu času, v archivu ČT – po řece Ohři provází Václav Cílek
Ohře (Cyklus České televize Vodácká putování) – video on-line v archivu ČT
Seznam vodních elektráren na Ohři
Řeky v Bavorsku
Řeky protínající česko-německou státní hranici
Řeky tvořící česko-německou státní hranici
Řeky v okrese Cheb
Řeky v okrese Sokolov
Řeky v okrese Karlovy Vary
Řeky v okrese Chomutov
Řeky v okrese Louny
Řeky v okrese Litoměřice
Řeky ve Smrčinách
Řeky v Chebské pánvi
Řeky v Doupovských horách
Řeky v Mostecké pánvi
Přítoky Labe
Řeky v Sokolovské pánvi
Řeky ve Slavkovském lese
Řeky v Dolnooharské tabuli
Zemský okres Wunsiedel im Fichtelgebirge
Louny |
4778 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Wiki | Wiki | Wiki je označení webů (nebo obecněji hypertextových dokumentů), které umožňují uživatelům přidávat obsah podobně jako v internetových diskusích, ale navíc jim také umožňují měnit stávající obsah; v přeneseném smyslu se jako wiki označuje software, který takovéto weby vytváří.
Původně se termín wiki používal zcela opačně. Wiki bylo označení typu softwaru a weby postavené na wiki byly označovány jako wiki-weby. Postupně došlo k přenesení významu slova wiki na výsledný web a pro použitou platformu byl zaveden termín wiki-software.
V užším smyslu jsou někdy Wiki (s velkým „W“) a WikiWikiWeb používány jako odkaz na Portland Pattern Repository, první wiki. Zastánci užívání tohoto významu doporučují pro rozlišení zde diskutovaného všeobecného významu používat malé „w“.
Název wiki wiki pochází z havajštiny, ve které je to výraz pro „rychlý“, resp. „velmi rychlý“.
Někdy jsou používány termíny wikiwiki nebo WikiWiki namísto termínu wiki.
Základní charakteristika
Wiki umožňuje vytvářet dokumenty kolektivně pomocí jednoduchého značkovacího jazyka za použití webového prohlížeče. Jedna strana ve wiki je označována jako „wiki stránka“, zatímco celá skupina stránek, které bývají obvykle značně propojeny, je nazývána „wiki“.
Jedna z definičních charakteristik wiki technologie je snadné vytváření a aktualizace stránek. Obecně není před přijetím stránky prováděna žádná kontrola a většina systémů wiki je otevřena veřejnosti – nebo přinejmenším komukoli, kdo má přístup na wiki server. Zpravidla není vyžadována ani registrace uživatele.
Stránky a jejich úpravy
V tradičních wiki systémech je každá stránka reprezentována třemi způsoby: HTML kód, stránka jako výsledek zobrazení tohoto kódu prohlížečem a uživatelsky editovatelný zdrojový kód, ze kterého serverem vytváří HTML kód. Posledně jmenovaný formát, známý jako wikitext, je psán ve zjednodušeném značkovacím jazyku, jehož styl a syntaxe může být v jednotlivých implementacích odlišná.
Důvodem k tomuto návrhu je, že HTML se svou velkou zásobou vnořených tagů je velmi komplikovaný pro rychlou editaci a odvádí pozornost od obsahu stránky. To, že uživatelé nemohou využít veškerou funkcionalitu, kterou HTML poskytuje, jako je JavaScript a CSS, se jeví spíše jako výhoda, protože je tím zajištěna konzistence vzhledu.
(Výňatek z knihy Nadace Isaaca Asimova, překlad Viktor Janiš – použit se svolením)
Některé moderní wiki systémy používají odlišnou metodu: poskytují WYSIWYG editaci, obvykle prostřednictvím ovládacích prvků ActiveX nebo pluginů, které překládají graficky vytvářené formátovací instrukce jako je „tučně“ a „kurzívou“ do odpovídajících HTML tagů. V těchto implementacích uložení změn znamená odeslání nové HTML verze stránky na server, i když uživatel je odstíněn od těchto technických detailů, protože značkování se generuje transparentně. Uživatelé, kteří nemají potřebný plugin, většinou mohou stránku stále editovat, obvykle přímou editací řádkového HTML kódu.
Formátovací instrukce, které wiki dovolují, se značně různí v závislosti na použitém wiki engine. Jednoduché wiki systémy umožňují pouze základní formátování textu, zatímco ty složitější mají podporu pro tabulky, obrázky, vzorce, nebo i interaktivní elementy jako ankety a hry. Z těchto důvodů je v současnosti vyvíjena snaha definovat Wiki Markup Standard.
Odkazy a vytváření stránek
Wiki je skutečné hypertextové medium s nelineárními navigačními strukturami. Každá stránka obvykle obsahuje mnoho odkazů na jiné stránky. Ve větších wiki často existují hierarchické navigační stránky, ale nemusejí se používat. Odkazy jsou vytvářeny užitím specifické syntaxe, takzvaných link pattern (formát odkazu).
Původně používala většina wiki systémů jako link pattern metodu CamelCase, která vytváří odkazy tak, že výraz se napíše s velkými počátečními písmeny jednotlivých slov a vynechají se mezery mezi nimi. Slovo CamelCase je samo o sobě příkladem CamelCase. I když CamelCase vytváří odkazy velmi snadno, vede také k vytváření odkazů ve tvaru odlišném od standardního pravopisu. Wiki založené na CamelCase jsou rychle rozeznatelné podle velkého množství odkazů se jmény jako TableOfContents (TabulkaObsahu) a BeginnerQuestions (OtázkyZačátečníků).
CamelCase má mnoho kritiků a návrháři wiki hledali jiné řešení. První, kdo zavedl tzv. free links (volné odkazy) ve formátu _(volný odkaz), byl systém Cliki. Různé wiki systémy používají jako link pattern hranaté závorky, složené závorky, podtržítka, lomítka nebo jiné znaky. Odkazy mezi odlišnými wiki komunitami jsou možné použitím speciálních link pattern zvaných InterWiki.
Nové stránky se obvykle ve wiki vytvářejí jednoduše přidáním odpovídajícího odkazu na tematicky příbuznou stránku. Pokud odkazovaná stránka neexistuje, je odkaz obvykle zvýrazněn jako nefunkční. Přechod na takový odkaz otevře editační okno, které umožní uživateli napsat text nové stránky. Tento mechanismus zajišťuje, že tzv. „sirotčí“ stránky (stránky, na níž není odjinud odkazováno) vznikají jen zcela výjimečně, a zachovává tak vysokou úroveň hypertextové provázanosti stránek.
Wiki systémy jsou obecně založeny na principu, že je lepší usnadňovat opravy chyb než bránit jejich vzniku. Proto wiki, i když jsou hodně otevřené, zároveň poskytují různé prostředky pro kontrolu platnosti posledních změn obsahu. Nejvýraznější v téměř každém wiki systému je tzv. stránka posledních změn (recent changes page), která zobrazuje seznam určitého počtu posledních změn, nebo všechny změny za určité časové období. Některé wiki umožňují seznam filtrovat tak, aby malé změny nebo změny prováděné skripty (boty) byly vynechány.
Z tohoto záznamu změn jsou ve většině wiki dostupné další dvě funkce: historie oprav, která ukazuje předchozí verze stránky, a vlastnost „rozdíly“ (diff), která zvýrazňuje změny mezi dvěma verzemi. Historie změn umožňuje otevřít v editoru předchozí verzi, uložit ji a tím obnovit původní obsah. Funkce diff (rozdíl) může být použita při rozhodování, zda je změna nezbytná. Pravidelný uživatel wiki si může prohlédnout rozdíly editace uvedené na stránce posledních změn a pokud změny nejsou přijatelné, obnovit předchozí verzi z historie. Tento proces je více nebo méně jednoduchý v závislosti na použitém wiki software.
Pro případ, že by nepřijatelné změny na stránce posledních změn ušly pozornosti, poskytují některé wiki systémy další prostředky kontroly obsahu. Tavi Scotta Moonena zavedl sledované změny, formu interních záložek (bookmarků), která generuje seznam posledních změn pouze v určité skupině stránek. Odkazy na stránky, které mají velikost pod požadovanou hodnotou, mohou být ve wiki zvýrazněny. Tím jsou malé stránky (tzv. pahýly, stubs) rozeznatelné na stránkách, které na ně odkazují.
V extrémních případech mnoho wiki systémů umožňuje stránky některým privilegovaným uživatelům (správcům) některé stránky uzamknout, takže je ostatní uživatelé nemohou editovat. To je však obecně považováno za porušení základní filosofie wiki a proto se to používá jen ve velice omezené míře.
Řízení uživatelů
Většina veřejných wiki se vyhýbá povinným registračním procedurám. Přesto mnoho velkých wiki systémů (včetně MediaWiki, MoinMoin, UseModWiki a TWikiLeaks) poskytují způsob omezení přístupu pro zápis. Některé wiki umožňují zakázat editaci jednotlivým uživatelům blokováním jejich IP adresy nebo uživatelského jména. Protože internetoví poskytovatelé používají dynamicky přidělované adresy, může být blokování IP adresy snadno obcházeno. Proto je někdy používáno dočasné blokování celého intervalu IP adres, aby byla jistota, že vandal nemůže po nějaký čas editovat stránky. Předpokládá se, že ho to dostatečně odradí. Ale může to také omezit jiného neproblémového uživatele, připojeného přes stejného poskytovatele.
Obecná obrana před trvalým vandalem je jednoduše nechat ho znehodnotit kolik stránek chce s vědomím, že mohou být jednoduše sledovány a obnoveny, až toho vandal zanechá. Tato politika se může stát rychle nepraktická ve střetu se systematickým ničením, které nepochází ze vzteku nebo frustrace.
Jako bezpečnostní opatření mají některé wiki možnost přepnout databázi do read-only módu, zatímco jiné nasazují politiku, při které mohou pouze zavedení uživatelé až do určené doby pokračovat v editaci. Ale obecně řečeno, jakékoli škody uložené vandaly mohou být snadno a rychle napraveny. Problematičtější jsou malé chyby vložené do stránek, které projdou nezachycené, například změna data vydání alba a diskografie ve Wikipedii.
Vyhledávání
Většina wiki poskytuje alespoň hledání v titulech, pokud ne plnotextové vyhledávání. Rozsah vyhledávání je závislý na tom, zda wiki používá databázi, pro rychlé hledání v rozsáhlé wiki je nezbytný přístup do indexované databáze.
Wiki enginy
Hlavní článek: Wiki software
Vzhledem k relativní jednoduchosti konceptu wiki existuje mnoho implementací, od velmi jednoduchých po vysoce propracované systémy pro správu obsahu. Většina wiki systémů jsou open source; velké projekty jako jsou TWiki a engine Wikipedie MediaWiki, jsou vyvíjeny ve spolupráci mnoha programátorů. Mnoho wiki systémů je vysoce modulárních a poskytují API, které dovolují programátorům vyvíjet nové vlastnosti bez požadavků na znalost kódu celé aplikace.
Je těžké určit, které wiki systémy jsou nejoblíbenější, ale seznam vedoucích kandidátů by měl obsahovat MediaWiki a DokuWiki.
Historie
Wiki software vznikl v komunitě návrhových vzorů jako způsob psaní a diskuse o pattern language. První systém wiki byl Portland Pattern Repository zavedený Wardem Cunninghamem v roce 1995. Cunningham vymyslel název i koncepci wiki a vytvořil i první implementaci wiki systému. Někteří trvají na tom, že pouze originální wiki by se měl nazývat Wiki s velkým W nebo WikiWikiWeb. Wardův Wiki systém zůstává jedním z nejpopulárnějších.
Ward Cunningham pojmenoval wiki podle autobusové kyvadlové dopravy na letišti Honolulu. Wiki wiki byl první havajský výraz, který se naučil při své první návštěvě ostrovů. Ward Cunningham se částečně inspiroval programem HyperCard od firmy Apple, který používal. HyperCard byl však jednouživatelský program. Cunningham rozvinul mnohem starší myšlenky Vannevara Bushe týkající se hypertextu tím, že umožnil uživatelům „komentovat a měnit si navzájem text“. Cunningham říká, že jeho cílem bylo propojit zkušenosti lidí a využít přirozenou touhu lidí mluvit a vyprávět příběhy pomocí technologie, která by byla pohodlná pro ty, kteří nejsou zvyklí vytvářet „autorská díla“.
Ke konci 20. století byly wiki systémy stále častěji uznávány jako slibná cesta pro návrh soukromých i veřejných znalostních bází a byl to tento potenciál, který inspiroval zakladatele projektu encyklopedie Nupedia použít wiki technologii jako základ pro elektronickou encyklopedii: Wikipedie byla spuštěna v lednu 2001. V roce 2007 se dostala mezi deset nejpopulárnějších webů. Byla původně založena na systému UseMod, ale později přešla na vlastní open source kód, který byl později adoptován mnoha dalšími wiki.
Wikipedie není jedna jednolitá wiki, ale spíše soubor stovek wiki, z nichž každá se týká určitého jazyka. Dnes je anglická Wikipedie daleko největší světová wiki, jiné neanglické jsou na dalších pozicích. Všezahrnující podstata Wikipedie je důležitý faktor pro její růst, zatímco řada jiných wiki je vysoce specializována. Někteří přisuzují rychlý růst Wikipedie jejímu rozhodnutí nepoužívat CamelCase. 15. března 2007 se slovo „wiki“ poprvé objevilo jako pojem v online verzi Oxford English Dictionary.
Wiki projekty a komunity
30 největších wiki je uvedených v seznamu na projektu MeatBall Wiki.
Mezi wikiprojekty v češtině patří mezi nejvýznamnější česká verze Wikipedie. Z komunitně vytvářených encyklopedií stojí za zmínku ještě česká verze krajně pravicové a nacionalistické Metapedie, jejíž základní verze je švédská. Komerční zaměření má projekt Praha Info.
Dále existují v češtině wikiprojekty
komunitní nebo školní (Silicon Hill, wiki.matfyz.cz, medicínská WikiSkripta, Wiki-H pro handicapované studenty – handicap.vsb.cz, VIRTUNIV pro komunitu eLearningu – virtuniv.eu, webový prostor pro tvorbu osobních digitálních portfolií – DigIPort.vsb.cz, průvodce prváka ČVUT a několik dalších wikiprojektů na ČVUT)
tematické nebo odborné (například Sociologická encyklopedie, právnická encyklopedie Iuridictum, liberecký univerzitní projekt Geografie České republiky, katalog volného software SWZ.cz, Anarchy Wiki na webu ČSAF, Zababa Wiki o železničním modelářství, Zeměplocha Wiki o fantasy, kulturně informační projekt Kulturák.cz, Kokopedia o evropské výtvarné scéně atd.).
Parodií na Wikipedii je recesistický projekt Necyklopedie, který je mnohojazyčný, včetně češtiny.
Kromě samotných wiki projektů, které jsou volně editovatelné, existují ještě deriváty wikiprojektů, t. j. encyklopedie, které přejímají materiál z wikiprojektů, ale přímo editovatelné již nejsou. Některé jsou pouhými kopiemi článků z wikiprojektů, popřípadě k témuž tématu kombinují články z různých encyklopedických a slovníkových projektů. Zvláštní postavení zaujímají automatizované překlady wiki projektů. Takto vytvořené překlady jsou zatím velmi nepřesné a nedokonalé. Firma Microtron, s. r. o., tvůrce překládacího programu Eurotran, provozovala internetovou encyklopedii Navajo. Ta obsahovala strojové překlady vybraných článků (v červenci 2006 asi 90 000) z anglické verze Wikipedie. Zároveň umožňovala uživatelům vkládat návrhy na překlad dosud nepřeložených nebo chybně přeložených slov a frází.
Reference
Literatura
Aigrain, Philippe (2003). The Individual and the Collective in Open Information Communities. Invited talk at the 16th Bled Electronic Commerce Conference, Bled, Slovinsko, 11. června 2003. Dostupné na: https://web.archive.org/web/20050128232039/http://www.debatpublic.net/Members/paigrain/texts/icoic.html
Aronsson, Lars (2002). Operation of a Large Scale, General Purpose Wiki Website: Experience from susning.nu's first nine months in service. Dokument prezentován na 6th International ICCC/IFIP Conference on Electronic Publishing, 6-8 listopadu 2002, Karlovy Vary, dostupný na: https://web.archive.org/web/20130724101737/http://aronsson.se/wikipaper.html
Benkler, Yochai (2002). Coase's penguin, or, Linux and The Nature of the Firm. The Yale Law Jounal. v.112, n.3, pp.369-446.
Cunningham, Ward and Leuf, Bo (2001): The Wiki Way. Quick Collaboration on the Web. Addison-Wesley, .
Delacroix, Jérôme (2005): Les wikis, espaces de l'intelligence collective M2 Editions, Paříž, .
Jansson, Kurt (2002): „Wikipedia. Die Freie Enzyklopädie.“ Lecture at the 19th Chaos Communications Congress (19C3), 27. prosince 2002, Berlín. Online popis: http://de.wikipedia.org/wiki/Benutzer:Kurt_Jansson/Vortrag_auf_dem_19C3
Möller, Erik (2003). Loud and clear: How Internet media can work. Prezentace na Open Cultures conference, 5.—6. června, Vídeň. Dostupné na: https://web.archive.org/web/20031012082345/http://opencultures.t0.or.at/oc/participants/moeller
Möller, Erik (2003). Tanz der Gehirne. Telepolis, 9.–30. května, čtyři části: „Das Wiki-Prinzip“, „Alle gegen Brockhaus“, „Diderots Traumtagebuch“, „Diesen Artikel bearbeiten“.
Nakisa, Ramin (2003). „Wiki Wiki Wah Wah“. Linux User and Developer v.29, pp.42-48. Dostupné na : http://www.linuxuser.co.uk/images/stories/pdf/lud29-Collaborative_Software-Wiki.pdf
Remy, Melanie (2002). Wikipedia: The Free Encyclopedia. Online Information Review. v.26, n.6, pp.434.
Související články
Sociální software
Externí odkazy
Wiki systémy na Univerzitě Karlově včetně tematické prezentace a publikace
wikimatrix.org – Tabulka porovnání cca stovky Wikistrojů
Wiki evolution – evoluce Wiki vs. Darwinova
Video rozhovoru s Wardem Cunninghamem, vynálezcem Wiki
Odkazy z usemod.com – UseModWiki a MeatballWiki:
„Tour bus stop“ na MeatballWiki
Wiki Community List
Odkazy z c2.com – Cunningham & Cunningham, Inc.:
WardsWiki – počátek Wiki v roce 1995
WikiHistory – historie Wiki podle letopočtů
Wiki Engines – seznam Wikistrojů podle programovacích jazyků, ve kterých byly napsány
Počítačová terminologie
World Wide Web
Spolupráce
Havajská slova a fráze |
4800 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Line%C3%A1rn%C3%AD%20rovnice | Lineární rovnice | Termín lineární rovnice v matematice označuje algebraickou rovnici prvního stupně, tzn. rovnici o jedné neznámé, ve které neznámá vystupuje pouze v první mocnině. V základním tvaru vypadá následovně:
Zde jsou a a b nějaká reálná čísla, tzv. koeficienty této rovnice (a se nazývá lineární koeficient, b je absolutní člen), x je neznámá. a je různé od nuly, neboť pro a=0 se jedná o triviální rovnici b = 0, která buď nemá řešení (pokud je číslo b nenulové), nebo jsou jejím řešením všechna reálná čísla (pokud je b nula).
Řešení rovnice
Lineární rovnice se řeší prostým osamostatněním neznámé x: převedením b na opačnou stranu a vydělením rovnice číslem a. Řešením je tedy
.
Geometrický význam
Levá strana rovnice (ax + b) popisuje přímku. Při řešení rovnice hledáme průsečík této přímky s osou x. Přímka v rovině může mít vůči ose x obecně tři polohy:
Přímka je totožná s osou x. Její rovnice je tudíž y = 0, koeficienty příslušné lineární rovnice jsou a = 0, b = 0. Řešením rovnice jsou všechna reálná čísla.
Přímka je rovnoběžná s osou x, ale je od ní různá. Její rovnice je y = k, přičemž k je nenulové. Koeficienty příslušné lineární rovnice jsou a = 0, b = k ≠ 0. Jelikož různé rovnoběžné přímky nemají průsečík, rovnice nemá řešení.
Přímka je s osou x různoběžná. Její rovnice je y = ax + b, přičemž a je nenulové (výjimečným případem je situace, kdy přímka je kolmá na osu x a její rovnice má tvar x = k). Tehdy má přímka s osou x jeden průsečík a rovnice má jedno řešení.
Související články
Kvadratická rovnice
Kubická rovnice
Kvartická rovnice
Binomická rovnice
Lineární diferenciální rovnice
Lineární integrální rovnice
Soustava lineárních rovnic
Soustava rovnic
Rovnice
Externí odkazy
Algebra
Rovnice |
4817 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Gozo | Gozo | Gozo, maltézsky Għawdex (výslovnost [áwdeš]), je druhý největší ostrov souostroví Malta ve Středozemním moři a zároveň i součástí republiky Malta. Nachází se v Regionu Gozo.
Rozloha ostrova činí 67 km², počet obyvatel kolem 37 000. S hlavním ostrovem Maltou je Gozo spojeno lodním převozem (přes 5 km) do přístavu Mġarr. Hlavní město je Victoria (dříve a i nyní stále často Rabat), ležící na úpatí starobylé pevnosti (Cittadella). Za zmínku stojí megalitický chrám Ġgantija z doby 3800 až 3000 př. n. l.
Povrch ostrova má víc zeminy než Malta, existuje zde více pramenů podzemní vody, a také hustota zalidnění a počet turistů je menší než na hlavním ostrově. Tyto tři faktory způsobují, že Gozo je úrodnější (a současně i mnohem zelenější) než hlavní ostrov a má proto převážně zemědělský ráz (ovoce, zelenina, víno, dobytek). K lokálním výrobkům patří zejména krajky a svetry z ovčí vlny.
Podle legend má být Gozo bájný ostrov z řeckých mýtů, kde Odysseus prožil několik let s nymfou Kalypsó (jeskyně, kde měli žít, je ukazována turistům).
Historie
Gozo bylo osídleno již v období kolem roku 5 000 před naším letopočtem, kdy na ostrov přepluli zemědělci z okolí Sicílie.
Gozo bylo důležitým místem kulturní historie lidstva, během období neolitu zde byly postaveny chrámy jako Ggantija, které patří mezi nejstarší volně stojící konstrukce na světě, stejně jako mezi nejstarší světové sakrální stavby. Jméno chrámu v maltštině znamená "patřící obrům", protože folklorní legendy říkají, že chrámy byly postaveny obry. Další důležité archeologické naleziště na Gozo, jehož historie sahá až do období neolitu, je lokalita zvaná Brochtorff Circle. Také záznamy některých starověkých řeckých historiků (zejména Euhémera a Kallimacha z Kyrény) tvrdí, že Gozo je ve skutečnosti ostrov, který básník Homér popsal jako domov nymfy Kalypsó.
V červenci roku 1551 byl ostrov Gozo napaden vojsky Osmanské říše pod vedením admirála Sinan Paši, ostrov byl přitom zpustošen a většina jejích obyvatel, přibližně 5 000 lidí, byla zotročena a převezena do Tarhúna Wa Msalata v Libyi. Ostrov Gozo byl znovu osídlen mezi lety 1565 a 1580, většinou obyvateli ostrova Malty za podpory Řádu maltézských rytířů.
Historie Goza je velmi silně spojena s historií Malty, protože Gozo bylo podřízeno Maltě prakticky stále, pouze s krátkou výjimkou existence nezávislého státu Gozo mezi 28. říjnem 1798 a 20. srpnem 1801. V tomto období byla Malta obléhána a blokována francouzskou armádou po Napoleonově dobytí a ovládnutí Malty.
Kultura a tradice
Ostrov Gozo je známý svými karnevaly (Festas), velkými a nákladnými oslavami, včetně zábavní pyrotechniky a hudebních a tanečních skupin. Festas probíhají především v letní sezóně, kdy sem během víkendu přichází mnoho lidí i z Malty, aby si prožili jedinečnou atmosféru slavností. V obci Nadur se mnoho místních obyvatel obléká do barevných a až neuvěřitelných kostýmů, jejichž původní význam a smysl již není známý.
Ve městě Victoria působí dva operní domy: Astra a Aurora.
Známé jsou i některé výrobky regionálních jídel nebo variant maltských jídel připravovaných na Gozo. Za zmínku zde stojí například speciality z králičího masa nebo kozí sýry cheeselet.
Reference
Související články
Dějiny Malty
Externí odkazy
Photos, Webcam of Gozo
Maltské ministerstvo pro Gozo
Gozo & Comino - GuidetoMalta.net
Ostrovy Malty |
4871 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam%20p%C3%ADsem | Seznam písem | Tento neúplný seznam písem je řazený podle abecedy. Za názvem každého písma je v závorce jeho abecední i číselný kód podle mezinárodního standardu ISO 15924.
Arabské písmo (Arab 160)
Aramejské písmo (Aram 130)
Arménské písmo (Armn 230)
Avestické písmo (Aves 151)
Barmské písmo (Mymr 350)
Batacké písmo (Batk 365)
Bengálské písmo (Beng 325)
Berberské písmo (Tifinagh) (Tfng 120)
Bliss systém (Blis 550)
Bopomofo (Bopo 285)
Braillovo písmo (Brai 570)
Bráhmí (Brah 300)
Buginské písmo (Bugi 367)
Buhid (Buhd 372)
Cirth (Cirt 291)
Cyrilice (Cyrl 220)
Cyrilice (staroslověnská varianta) (Cyrs 221)
Čam (Cham 358)
Čerokí (Cher 445)
Čínské znaky (Hanzi) (Hani 500)
Deseret (mormonské písmo) (Dsrt 250)
Devanágarí (Deva 315)
Egyptské démotické písmo (Egyd 070)
Egyptské hieratické písmo (Egyh 060)
Egyptské hieroglyfy (Egyp 050)
Etiopské písmo (Ethi 430)
Etruské písmo (Ital 210)
Faistos (Phst 600)
Fénické písmo (Phnx 115)
Gotické písmo (Goth 206)
Gruzínské písmo (mchedruli) (Geor 242)
Gruzínské písmo (asomtavruli) (Geoa 240)
Gruzínské písmo (nuschuri) (Geon 241)
Gudžarátí (Gujr 320)
Gurmukhí (Guru 310)
Hangul (Korejské písmo) (Hang 286)
Hanunóo (Hano 371)
Harappské písmo (Inds 610)
Hebrejské písmo (Hebr 125)
Hiragana (Hira 410)
Hlaholice (Glag 225)
Hmongské písmo (Hmng 450)
Jávské písmo (Java 360)
Kannadské písmo (Knda 345)
Katakana (Kana 411)
Kayah li (Kali 357)
Khmerské písmo (Khmr 354)
Kharóšthí (Khar 305)
Kypersko-mínojské písmo (Cpmn 402)
Kyperské slabičné písmo (Cprt 403)
Laoské písmo (Laoo 356)
Latinka (Latn 215)
Latinka (fraktura) (Latf 217)
Latinka (gaelská varianta) (Latg 216)
Lepčské písmo (Lepc 335)
Lineární písmo A (Lina 400)
Lineární písmo B (Linb 401)
Malajálamské písmo (Mlym 347)
Mandejské písmo (Mand 140)
Mayské hieroglyfy (Maya 090)
Meroitické písmo (Mero 100)
Mongolské písmo (Mong 145)
Ogham (Ogam 212)
Orchonské písmo (Orkh 175)
Osmanské písmo (Osma 260)
Pahlaví (Palv 150)
plqaD (fiktivní písmo, není v ISO 15924)
Pollardova fonetická abeceda (Plrd 282)
Rongorongo (Roro 620)
Runové písmo (Runr 211)
Řecké písmo (Grek 200)
Shaw (Shaw 281)
Sinhálské písmo (Sinh 348)
Slabičné písmo kanadských domorodců (Cans 440)
Japonská slabičná písma (Hiragana a Katakana) (Hrkt 412)
Japonská písma (Hiragana, Katakana a Kandži) (Jpan 413)
Staromaďarské písmo (Hung 176)
Staropermské písmo (Perm 227)
Staroperské klínové písmo (Xpeo 105)
Sumero-akkadské klínové písmo (Xsux 020)
Syrské písmo (Syrc 135)
Syrské písmo (varianta estrangelo) (Syre 138)
Syrské písmo (východní varianta) (Syrn 136)
Syrské písmo (západní varianta) (Syrj 137)
Tagalské písmo (Tglg 370)
Tagbanwa (Tagb 373)
Tamilské písmo (Taml 346)
Telužské písmo (Telu 340)
Tengwar (Teng 290)
Thaana (Thaa 170)
Thajské písmo (Thai 352)
Tibetské písmo (Tibt 330)
Ugaritské klínové písmo (Xuga 106)
Urijské písmo (Orya 327)
Vai (Vaii 470)
Yi (Yiii 460)
Viditelná řeč (Visp 280)
Související články
Seznam písem po skupinách podle jejich příbuznosti
Písma
Písma
en:ISO 15924#List of codes |
4881 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Makedon%C5%A1tina | Makedonština | Makedonština je jihoslovanský jazyk zapisovaný upravenou cyrilicí. Nejblíže má k bulharštině (viz Gramelová, L.; Navýchod) a podle mínění některých bulharských a řeckých lingvistů je makedonština pouze nářečím bulharštiny. Otázka jazykového sebeurčení Makedonců je velmi kontroverzní politické téma. Pro rozlišení od antické (helénské) makedonštiny je zejména řeckými autory označován slavomakedonština.
Řecko považuje jméno tohoto jazyka za neoprávněně užívané, protože jedinou pravou makedonštinou je podle nich řecký dialekt, kterým mluvil starověký vládce Alexandr Veliký, třebaže „řeckost“ tohoto jazyka nebyla přesvědčivě prokázána. Podle nich přišli Slované na toto území až dávno po pádu Makedonské říše, a je tudíž historicky nesprávné říkat slovanskému jazyku makedonština. Nicméně zbytek světa včetně mezinárodních tiskových agentur a lingvistů název makedonština uznává a používá. Bilaterální vztahy Řecka a Severní Makedonie jsou tímto tématem dlouhodobě velice poznamenané.
Za otce myšlenky, že Makedonci jsou samostatný národ nezávislý na Bulharech a že makedonština je svébytný jazyk, je považován spisovatel Ďordi Pulevski. Z etnografického hlediska tuto myšlenku rozvinul a prokázal Krste Misirkov. Makedonská národní identita má epicentrum v protiturecké vzpouře vedené revolucionáři Goce Delčevem, Janem Sandanskim, Dame Gruevem, Pitu Gulim či Dimitarem Vlahovem, o nichž se také zpívá v severomakedonské hymně a kteří jsou považováni za zakladatele národa, ač Bulhaři je považují za Bulhary. Někteří přední zastánci makedonské národní identity, například Krste Misirkov nebo Venko Markovski, se ovšem později sami přiklonili k bulharské identitě a byli pak makedonskými vlastenci považováni za zrádce.
V období královské Jugoslávie (1918–1941) byla makedonština považována za srbský dialekt, podobně jako nebyla uznávána celá makedonská národní identita. Ke změně došlo až po vytvoření socialistické Jugoslávie a obnově po druhé světové válce. Makedonština byla zdokumentována a kodifikována a v republice začala vznikat divadla, hrající hry v makedonském jazyce, podobně jako začaly vycházet knihy v této řeči.
Rozšíření
Kromě státu Severní Makedonie, kde je úředním jazykem, je makedonština státem uznaným menšinovým jazykem v albánském okresu Korçë. Rodilí mluvčí také žijí roztroušeně v sousedním Srbsku a Černé Hoře, Řecku a Albánii.
Abeceda a výslovnost
Makedonština se píše cyrilicí. Od známější ruské cyrilice (tj. azbuky) se liší následovně:
Navíc písmena Ѓ, Ѕ, Ј, Ќ, Љ, Њ, Џ.
Chybí písmena Ё, Й, Щ, Ъ, Ы, Ь, Э, Ю, Я.
Е se nečte [je], ale [e].
Makedonská abeceda (azbuka - азбука) tedy vypadá následovně:
Přepis více méně přibližuje i českou výslovnost. Љ je měkké [ľ], Њ se čte jako [ň], Ѓ a Ќ jsou blízká českým [ď] resp. [ť].
Gramatika
Podobně jako bulharština, ale na rozdíl od ostatních slovanských jazyků, nemá makedonština pády u substantiv, ale má zase tři různé určité členy, které připojuje jako přípony za jména.
Vlastnictví se vyjadřuje předložkou на, např. домот на пријателот (dům přítele), což se vyvinulo pod vlivem vlaštiny z домот пријателутому (přívlastek má tvar dativu, neboť v makedonštině před zánikem nominální deklinace splynul dativ s genitivem). V některých jihozápadních dialektech se ještě dativ zachoval jako živá gramatická forma.
Číslovky
Vzorový text
Literatura
Kubeš, Branka. Učebnice makedonštiny. 1. díl. Praha, FF UK. 1988. 301 S.
Mareš, František Václav. Makedonská gramatika. Skopje, 1994. 86 S.
Ribarová, Zdeňka. Cvičebnice makedonštiny. 1. vyd. Brno, FF MU. 1998. 166 S.
Hora, Karel. Makedonsko-český slovník s makedonskou gramatikou (Václava Františka Mareše). 1. vyd. Praha, Euroslavica. 1999. 638 S.
Stefania, Dragi; Dorovský, Ivan. Česko-makedonský a makedonsko-český slovník. Brno, MU. 1994, 1995, 2002. 312-317 S.
Externí odkazy
Ethnologue report for Macedonian
BBC Education - Languages: Macedonian, Makedonski
Macedonian - English Dictionary
https://web.archive.org/web/20060206232546/http://www.macedoniainfo.com/books/kronsteiner/ik_3_eng.html
https://web.archive.org/web/20140414094357/http://www.navychod.cz/articles.php?id=97ed9424-20ab-11e0-8517-00304832e85e
Jihoslovanské jazyky
Jazyky Albánie
Jazyky Severní Makedonie
Jazyky Řecka
Makedonie (region) |
4891 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bosen%C5%A1tina | Bosenština | Bosenština je standardizovaný jazykový útvar srbochorvatštiny používaný hlavně Bosňany. Vychází z východohercegovského štokavského nářečí. Hovoří jím 2–2,5 milionů lidí v Bosně a Hercegovině (1,866 mil.), Srbsku (138 871), Černé Hoře (33 077), Kosovu (28 989), Chorvatsku (16 856), západní Evropě a Severní Americe a také nezjištěné množství emigrantů v Turecku. V podstatě jde o jiný název pro variantu srbochorvatštiny v Bosně a Hercegovině, která byla úředním jazykem v Jugoslávii do roku 1992.
Někteří srbští a chorvatští lingvisté rozporují otázku pojmenování jazyka; ten by podle nich měl nést jméno národa (Bosňáků), tedy bosňáčtina, a nikoli bosenština podle názvu země. Jazykovědci přitom opomíjejí, že oba termíny byly historicky synonymické (Bosna > Bosňák (dnes označení pouze pro Muslimy), řidčeji Bosňan > bosenský, řidčeji bosňácký).
Bosenština má pět dialektů: východohercegovský (600 000 mluvčích), zetsko-sjenický (220 000 mluvčích), východobosenský (800 000 mluvčích), novoštokavský ikavský či mladší ikavský (200 000 mluvčích) a kosovsko-resavský (70 000 mluvčích, v Sandžaku).
Základní prvky bosenského jazyka
Jazykový standard je dosud nestálý, byť v posledních letech dochází k jeho postupné kodifikaci. Hlavní překážkou pro standardizaci bosenštiny a její všestranné normativní užívání je blízkost s chorvatštinou a srbštinou, resp. překrývání těchto jazykových systémů s prostorem uživatelů bosenského jazyka. Tato blízkost na jedné straně mezi mluvčími vytváří nejistotu ohledně spisovnosti jazyka a na straně druhé lingvisty nutí tyto jazyky záměrně odlišovat. Proces srbsko-chorvatského odlišování již značně pokročil, bosenština je v tomto procesu mírně pozadu. O tom svědčí i nejednotné užívání jazykového standardu sdělovacími prostředky bosňáckého národa v Bosně a Hercegovině a Sandžaku. Na bosňácké publikum se zaměřují četná bosenskohercegovská média, např. televizní stanice TV Hayat, Face TV, TV1 a Aljazeera Balkans, deníky a časopisy mediálního konglomerátu Avaz, noviny Oslobođenje a San. V Sandžaku vychází Sandžacké noviny a v Kosovu časopis Alem. Bosenský jazyk je zastoupen i ve veřejnoprávních informačních kanálech; Bosanskohercegovském rádiu a televizi a federální televizi FTV.
Kulturní památky specifického bosenského jazyka jsou psány:
hlaholicí (glagoljica), dochovalo se jen velmi málo ukázek užití tohoto písma, několik písemných dokumentů a nevelké množství stečků s vyrytými hlaholskými znaky
bosenčicí (bosančica), což je zvláštní typ cyrilice, který se dále rozvinul v psací písmo (kurzívu) pojmenovanou begovsko pismo, begovské písmo, nejstarší památkou je Humačka ploča (Chlumská deska) z 10. století
stećci, kamenné náhrobky ze 12.–15. století
povelje, úřední listiny, vydávané bosenskými bány a králi ve 12.–15. století
knihy františkánských mnichů
arabicí (arebica), upravené arabské písmo na slovanskou abecedu – literatura alhamijado
literatura psaná v orientálních jazycích, tedy používající arabštinu, turečtinu a perštinu (např. spisovatel a lexikograf Muhamed Hevaija Uskufija)
latinkou (latinica), hojně užívané písmo až za doby rakousko-uherské okupace, které pak postupně převládlo nad bosenčicí.
Specifika bosenského jazyka
Během rozpadu SFRJ a během války v Bosně a Hercegovině byla dokončena první fáze standardizace bosanského jazyka, a to za přispění slovníku Aliji Isakoviće (Rječnik karakteristične leksike u bosanskome jeziku, 1992, 1993 a 1994, 497 s., poté jako Rječnik bosanskoga jezika: karakteristična leksika, 1995, 391 s.), pravopisu Senahida Haliloviće (Pravopis bosanskoga jezika, 1996, 626 s., 1999, 2004 a 2005, 216 s.) a gramatiky Dževada Jahiće, Senahida Haliloviće a Ismaila Paliće (Gramatika bosanskoga jezika, 2000 a 2004, 476 s., ve stručnější podobě bez příspěvku Dževada Jahiće Gramatika bosanskog jezika, 2007, 326 s.). Bosenština se od chorvatštiny a srbštiny odlišuje především užíváním velkého množství orientalizmů (turcizmů a arabizmů) a používáním písmena h a f ve všedních slovech hovoru Bosňáků. Velice časté jsou jazykové dublety, které jsou v srbském či chorvatském prostředí příznakové. Na rozdíl od srbštiny a chorvatštiny nemá jasně vymezený vztah vůči purismům, či internacionalismům.
V současné době je bosenským mluvčím k dispozici Slovník bosenského jazyka (Rječnik bosanskog jezika, 2007 a 2010, Ibrahim Čedić, Hadžem Hajdarević, Safet Kadić, 1313 s.), vzniklý na půdě Institutu pro jazyk (Institut za jezik), Slovník bosenského jazyka (Rječnik bosanskoga jezika, 2010, Senahid Halilović, Ismail Palić, Amela Šehović, 1566 s.), vydaný Filozofickou fakultou Univerzity v Sarajevu, a vícedílný Slovník bosenského jazyka (Rječnik bosanskog jezika, A–Ć 2010, 350 s., D–F 2010, 292 s., G–J 2011, 421 s., K–Kor 2012, 292 s., Kos–Lj 2012, 301 s., Nak–Nj 2013, 296 s.) Dževada Jahiće. Široké veřejnosti je dostupný i Slovník cizích slov bosenského jazyka (Rječnik stranih riječi bosanskog jezika, 2011, Ibrahim Čedić, Naila Valjevac a Aida Kršo, 1175 s.), který zaštítil Institut pro jazyk.
Mezi bosenská specifika patří také duální používání některé slovní zásoby, která je v srbštině či chorvatštině vnímána jako příznaková:
leden – januar nebo siječanj; chléb – hljeb nebo kruh; tisíc – hiljada nebo tisuća; tlak – pritisak nebo tlak; ostrov – ostrvo nebo otok; barva – boja nebo farba; vlak – vlak nebo voz; teta – strina nebo amiđinica; divadlo – pozorište nebo kazalište
Bosenský jazyk je stejně jako srbština a chorvatština jedním z úředních jazyků Bosny a Hercegoviny. Ústavou Černé Hory a Kosova je garantováno jeho užití příslušníky národnostních menšin. V Srbsku a Makedonii je uznáván jako minoritní jazyk.
Příklady
Číslovky
Odkazy
Reference
Související články
Srbochorvatština
Externí odkazy
Jihoslovanské jazyky
Jazyky Bosny a Hercegoviny
Jazyky Kosova
Živé jazyky |
4903 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Hornolu%C5%BEick%C3%A1%20srb%C5%A1tina | Hornolužická srbština | Hornolužická srbština nebo též hornolužičtina je z obou vymírajících lužických jazyků lépe zachovalá co do znalosti mezi dvojjazyčným obyvatelstvem a co do kulturního zázemí. Oblast jejího rozšíření, Horní Lužice ve východním Německu, leží jižněji a blíže k hranicím České republiky než území s dolnolužickými mluvčími.
Lužickosrbské jazyky patří do západní větve slovanské jazykové skupiny. Jsou také známy pod vágním pojmem vendština, který ovšem někdy také označuje jazyk Polabských Slovanů, polabštinu. Ve standardu ISO 639-2 dříve sdílely jediný třípísmenný kód wen, jde však o dva spisovné, byť vzájemně srozumitelné jazyky, postavené na dvou různých nářečích. V roce 2005 byl oběma jazykům přidělen samostatný kód dsb pro dolní lužickou srbštinu a hsb pro horní lužickou srbštinu.
Historie a rozšíření
První tištěná kniha v hornolužické srbštině byla vydána v roce 1595 (překlad Lutherova Malého katechismu).
I po odtržení od Zemí české koruny a připojení k Sasku roku 1635 byly udržovány intenzivní styky zejména mezi hornolužickými a českými katolíky a to především na úrovni studijní a intelektuální, kdy větší část hornolužických intelektuálů studovala v Praze, kde byl na Malé Straně roku 1724 založen Lužický seminář. Tyto intenzivní studijní a intelektuální styky hornolužických Srbů s Čechy měly velký vliv na další sbližování hornolužické srbštiny s češtinou a později na přejímání českých znaků a to i takových, které v hornolužické srbštině nelze vyslovit (například „h“).
V 19. století proběhlo národní obrození.
V poválečných letech ve Varnsdorfu fungovalo lužickosrbské gymnázium, které vychovalo velkou část z poválečné lužickosrbské inteligence (jde např. o spisovatele Jurije Brězana, Jana Wornara, Jurije Kocha a Jewu-Marju Čornakec; malíře Jana Buka, Měrćina Nowaka a Hanku Krawcovou či hudebníky Bjarnata Krawce, Jana Rawpa nebo Detlefa Kobjelu).
Dnes je hornolužická srbština chráněný menšinový jazyk, hovoří jím přibližně 20 000 – 40 000 lidí. Vznikají mateřské školy, kde se mu mají děti naučit, když jim ho vlastní rodiče nedokázali předat (projekt WITAJ). Vyučuje se na základních školách na dvou úrovních – jako jazyk vyučovací a jako jazyk nepovinně vyučovaný; dále existuje lužickosrbské gymnázium. Na vysoké škole v Postupimi mají Lužičtí Srbové vlastní lužickosrbský dům. V zemském televizním vysílání je jednou za měsíc uváděn půlhodinový program v hornosrbštině – Wuhladko – který moderuje Bogna Korjeńkowa. V Budyšíně funguje tzv. Němsko-Serbske dźiwadło, které mimo her v němčině uvádí asi tři hry ročně v hornosrbštině.
Jazyk je přes úbytky stále životaschoný a plnohodnotný. Nejsilnější zachování jazyka užívaného v každodenním životě je v nyní zejména v obcích katolické Horní Lužice, severozápadně od Budyšína. Jsou to místa: Ralbice/Ralbitz, Róžant/Rosenthal, Worklecy/Räckelwitz, Njebjelčicy/Nebelschütz, Chrósćicy/Crostwitz, Pančicy-Kukow/Panschwitz-Kuckau, Radwor/Radibor, Wotrow/Ostro, Baćon/Storcha, Hrubjelčicy/Grubschütz.
Za centrum lužické kultury je považováno město Budyšín (hornosrbsky Budyšin, německy Bautzen) nedaleko Drážďan. Ve městě a okolí se nacházejí dvojjazyčné nápisy.
Malá komunita lužických emigrantů si také uchovávala svůj jazyk v Texasu v Lee County, kde je pod vlivem okolní němčiny i angličtiny. Malá komunita je i v Austrálii, zde se však jazyk neudržel hlavně pod vlivem němčiny a také angličtiny.
Charakteristika
V hornolužické srbštině se praslovanské „G“ změnilo na „H“, tedy stejně jako v češtině, slovenštině a bezvýhradně rusínštině a ukrajinštině. Slabikotvorné „R“ a „L“ chybí, před počáteční „O“ se předsouvá „W“ (wón, wokno).
Zvláštností je dvojné číslo (duál), které bylo i v češtině, ale téměř z ní vymizelo; například dwojo mužojo, dwaj dobraj prećelej.
Dvojné číslo či podvojné číslo (třeba v případě lužické srbštiny) – vlastně není číslovka – ale odlišný tvar jiného slova, které se používá ve větě, která naznačuje, že je vlastně řeč o dvojici, či páru – což se nevyjadřuje ani běžnou číslovkou dva, „dvě“ – ani párovou číslovkou „oba“ (která v češtině trochu nahrazuje podvojné číslo) – ale věta s podvojným číslem se liší od věty s množným číslem typickým tvarem koncovky znějící „-ou“ či „-au“ buďto v podstatném jménu (tedy podnětu) nebo slovesu (tedy přísudku) , na rozdíl od vět s množným číslem, kde se tato koncovka slov s tvarem zakončeným na „-ou“ či „-au“ nepoužívá.
Dalšími zvláštními tvary v jazyce jsou minulé časy. Minulost se podobně jako v češtině – kde pravý minulý čas – perfektum – již prakticky vymizel, vyjadřuje z morfologického hlediska předpřítomným časem – sestávajícího z pomocného slovesa být ve tvaru přítomného času – a z významového slovesa v příčestí minulém. Na rozdíl od češtiny se v lužické srbštině používá pomocné slovese být i ve třetí osobě. Další odlišností lužické srbštiny, že z morfologického hlediska pravý minulý čas se u sloves přece jen zachoval – jako imperfektum , a zachovala se zde i dávná minulost – aorist což je svébytný, nepříliš používaný slovní tvar.
Pro hornolužickou srbštinu platí, že zvláště v okrajových územích je mísena s češtinou, polštinou a dolnosrbskou řečí, a proto ačkoliv je ustálená spisovná forma, lze nalézt velké odchylky – viz dwaj mužojo w lěsě – dwja mužoj w lasě, žro – žor, krawa – karwa, krkawc – karkauc atd.
Abeceda a výslovnost
Výslovnost je v zásadě podobná jako u českých protějšků písmen. Dále jsou uvedeny pouze rozdíly.
ć – vyslovuje se jako Č
dź – vyslovuje se jako DŽ
e – jako v češtině, ale před měkkou souhláskou se vyslovuje jako EJ
ě – vyslovuje se jako IE (nebo téměř jako I) – pouze v první slabice (pokud není předpona); před měkkou souhláskou se vyslovuje jako EJ
h – před souhláskou a na konci slova se nevyslovuje
ch – na začátku slova se vyslovuje jako K se slabým přídechem (KH)
i, y – tyto dvě samohlásky se vyslovují rozdílně – podobně jako ruské I/Y, Y se čte jako anglické ə
ł, w – vyslovují se jako zvuk mezi V a U (nebo téměř jako U; vlastně podobně jako anglické W) (po Ł nemůže následovat E nebo I; avšak pozor mały-małe atd.)
w – na začátku slova před souhláskou se nevyslovuje
ł, r – na konci slov po souhláskách se nevyslovují
ń – vyslovuje se jako JN – pouze na konci slova nebo před souhláskou (odpovídá českému Ň – před ě a i se píše ně a ni, před a, e, o, ó, u se píše nja, nje, njo, njó, nju)
ó – vyslovuje se jako UO (nebo téměř jako U) – pouze v první slabice (pokud není předpona)
ř – vyskytuje se pouze jako PŘ, KŘ – zde je výslovnost PŠ, KŠ – nebo ve skupině TŘ – zde je výslovnost TSJ
w – na konci slov nebo před souhláskou se vyslovuje jako U (W) nebo se nevyslovuje (na konci slov se -OW čte jako -OU)
ž – zejména před Ž se občas čte A, E, Ó jako AJ, EJ, UOJ (zejména v tež, kedžbu, kaž, kóždy, chěža)
f, g – výskyt v cizích nebo zvuk napodobujících slovech
q, v, x – použití naprosto výjimečně v cizích slovech
o, u – pokud je na začátku slova, je vždy předraženo písmenem w (výjimky cizí slova)
po h, ch, k, l se vždy píše i (výjimky cizí slova)
po c, z, s, ł se vždy píše y (výjimky cizí slova)
měkké souhlásky – č ć š ž dź j l
obojetné souhlásky – m n p b r w f
záporka ne – překládá se jako nje (výjimka slovesa nimam (nemám) a nochcu (nechci) )
koncovka -cký – překládá se jako -ski
Hornolužická abeceda
Setkáváme se se souhláskami, které mají velmi odlišnou výslovnost, a sice s „Ć“ a „DŹ“ (č-čej, ć-ćet, ě-ět, j-jot, ł-eł, ó-ót, w-wej, y-ypsilon).
Souhláska „Ć“ nahrazuje české „T“ či „Ť“ (ćěło (tělo), ćeńki (tenký), ćichi (tichý) atd.), objevuje se také jako zakončení infinitivu: čitać, sedźeć, wuknyć (učit se), spěwać atd.
Souhláska „DŹ“ nahrazuje české „D“ a „Ď“ (dźěći (děti), dźěłać (dělat), nadźija (naděje), dźesać (deset), njedźela (neděle) atd.)
Každodenním střídáním němčiny a hornolužické srbštiny dochází ke zkomolené výslovnosti a častému používání nespisovných výrazů, a tak se normou jazykové čistoty stává kazatelna a škola.
Slovní zásoba
Slovní zásoba obsahuje hodně slov z němčiny a češtiny.
Obecná charakteristika hornolužické slovní zásoby:
ve slovní zásobě se dodnes zachovala některá staročeská slova: calta (houska), knjeni (paní) či dyrbjeć (muset)
nacházíme tu všeslovanské výrazy: woda, zemja, čłowjek, chlěb, morjo, njebjo, lěs, zwěrjo, běły, nowy, modry, stary, chodźić, spać, čitać, dźesać, čerwjeny aj.
některá slova byla převzata z češtiny: hudźba, dźiwadło, wobrazowka, spisowaćel atd.
některá byla přejata z němčiny: špihel (Spiegel, zrcadlo), měca (Mütze, čepice), hamor (Hammer, kladivo) aj.
zvláštní skupinu tvoří slova, která zřejmě pocházejí ze zaniklého jazyka Polabských Slovanů, a sice: kedźbu (pozor), nan (otec), kołp (labuť), nop (lebka), žro (jádro), cyroba (potrava), kłok (šíp) atd.
slovní zásoba se také průběžně doplňuje moderními výrazy: syćomłóćawa (kombajn), pjerobul (badminton), tačel (gramodeska), zynkopask (magnetofonový pásek), šuskaty honjak (trysková stíhačka) aj.
Příklady
Číslovky
Vzorový text
Odkazy
Reference
Související články
Dolnolužická srbština
Lužickosrbský institut
Externí odkazy
Český kurz hornolužické srbštiny online (soubory pdf)
O Lužických Srbech a jazyce
Společnost přátel Lužice
Srbský institut
Informační strana Euromosaic
Domowina – nejdůležitější organizace Lužických Srbů
Stránky lužiskosrbského Sokola
Stránky Sorabistiky Lipsko
Deník Srbské Noviny
Německo-hornosrbský internetový překladač
Knihovna města Varnsdorf – lužickosrbské Warnoćicy
Srbské Informační Středisko online
Kurs serbskeje rěče, úvodní dialogy ke všem lekcím učebnice hornolužické srbštiny
Jazyky Německa
Horní Lužice
Lužickosrbské jazyky
Živé jazyky |
4910 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Rus%C3%ADn%C5%A1tina | Rusínština | Rusínština () je jazyk obyvatel severovýchodní části Karpatského oblouku na pomezí Slovenska, Ukrajiny, Polska, Maďarska a Rumunska. Hovoří jím také komunity rusínských vysídlenců jinde ve světě; paradoxně nejvyššího statusu v současné době požívá v srbské autonomní oblasti Vojvodina, kde je od roku 1974 jedním ze šesti úředních jazyků.
Historie
Spíše než o jednotný jazyk jde o skupinu nářečí, jak bývá běžné u obyvatel odlehlých horských oblastí, kteří navíc nedisponují vlastním státem s jednotným úředním jazykem a sdělovacími prostředky.
Oblast leží na rozhraní západoslovanského a východoslovanského prostoru, což se na rusínských dialektech nutně podepsalo; kromě slovenských a polských vlivů lze pozorovat i maďarské, německé a rumunské. Koncem 18. století se o rozvoj rusínského spisovného jazyka zasloužil řeckokatolický biskup Ondřej Bačinský. V 19. století probíhalo rusínské národní obrození, jehož cílem bylo zformování spisovného slovanského jazyka pro karpatské obyvatelstvo. Osobnostmi rusínského národního obrození na Slovensku byli mj, Adolf Ivanovič Dobriansky-Sačurov, spoluzakladatel Matice slovenské a Alexander Duchnovič. Různé proudy se pokoušely o zavedení spisovné ukrajinštiny, ruštiny, případně samostatného jazyka na bázi církevní slovanštiny a ruštiny či některých místních nářečí. Tento proces však nebyl dokončen.V Užhorodu vycházely první noviny v rusínštině – Russkij vistnik, jejichž šéfredaktorem v letech 1924 až 1933 byl Andrej Bródy..V roce 1945 byla Podkarpatská Rus připojena k Sovětskému svazu a oficiální místa prohlásila Rusíny za Ukrajince. Se sovětským postojem se ztotožnila i vláda poválečného Československa a aplikovala ho ve vztahu k Rusínům, kteří žijí na východním Slovensku. Menšinové školství i tisk používaly spisovnou ukrajinštinu. Rusíni se tak dostali pod tlak ze dvou stran: ti, kteří se odmítli považovat za Ukrajince, snadněji podléhali asimilaci většinovým slovenským živlem.
Po pádu Sovětského svazu se v roce 1992 v Bardejovských Kúpelích konal první kongres o rusínštině, na kterém bylo dohodnuto, že po vzoru rétorománštiny budou vytvořeny čtyři spisovné formy, ukrajinská, slovenská, polská a jugoslávská, a také postupně vznikne „rusínské koiné“ použitelné pro všechny Rusíny.
V současnosti se obyvatelé někdejší Podkarpatské Rusi, nyní Zakarpatské oblasti na Ukrajině, považují vesměs za Ukrajince: dle výsledků sčítaní lidu roku 2001 k etnografické skupině "Rusín" se přihlásily 10 183 osoby, a 6 725 považovalo jazyk této "své etnografické skupiny" za svůj mateřský jazyk. Přitom 1 010 100 osob se přihlásilo jako Ukrajinci, většina obyvatel oblasti považovala za svůj mateřský jazyk ukrajinštinu. Na Slovensku je vedle ukrajinské menšiny uznána i menšina rusínská. V Prešově se provozuje rozhlasové vysílání, které je zčásti ukrajinské, zčásti rusínské. Vycházejí rusínské noviny Info-Русин; jazyk v nich použitý se přinejmenším pravopisem na první pohled odlišuje jak od ukrajinštiny, tak i od ruštiny. A ačkoli rozdíly mezi rusínštinou a ruštinou jsou dost podstatné, ruský tisk popisuje rusínštinu jako „téměř ruštinu“ a Rusíny jako jakýsi úlomek velkého ruského národa ve střední Evropě.
Rusínské kmeny jsou Lemkové, Bojkové, Huculové, Verchovinci a Doliňané (= Hajnalé).
Abeceda a výslovnost
Rusínština se píše cyrilicí, ale panonští rusíni také píší latinkou. Rusínská abeceda se též nazývá alfabit, či azbuka a obsahuje písmena v následujícím pořadí:
Další poznámky:
rusínština obsahuje tři I (і, и, ы)
obsahuje ruské Ё („JO“) a ukrajinské Ї („JI“), tyhle písmena se nenachází v Lemkovském dialektu
G se změnilo na H, stejně jako v češtině. K označení skutečného G (vyskytuje se pouze v cizích slovech) slouží písmeno Ґ (např. етноґрафія = etnografie)
Historie rusínské jazykovědy
Mukačevský řeckokatolický biskup Jan Josef de Camellis (1641–1706) vydal v roce 1699 učebnici s názvem Букварь языка славеньска писанний чтенія оучитися хотящимъ полезное руковоженіе [Bukvar' jazyka slaveňska písanij čtenija oučytysja chotjaščym poľeznoje rukovoženije; Slabikář jazyka slovanského psaný chtějícím se čtení naučiti jako užitečná příručka].
První rusínskou gramatiku napsal řeckokatolický kněz, bazilián a filolog Arsenij Kocák (1737–1800).
Alexander Duchnovič vydal v roce 1847 rusínský slabikář Книжица читалная для начинающих [Knyžycja čytaľnaja dľa načynajuščych; Čítanka pro začátečníky].
První moderní gramatika rusínštiny je Карпаторусский букварь [Karpatorusskij bukvar'''] z roku 1931 a Буквар. Перша книжечка для народных школ [Bukvar. Perša knyžečka dlja narodnŷch škol''] z roku 1935.
Gramatika Ivana Harajdy z roku 1941 je poslední tradiční gramatikou rusínského jazyka. Autorem byl Ivan Harajda, výkonný ředitel Podkarpatské společnosti nauk a předseda jazykové sekce společnosti. Je nejvydávanější v celé historii rusínského jazyka.
Příklady
Číslovky
Užitečné fráze
Ukázka textu
Rusínské dialekty se dělí na dvě velké skupiny - karpatské (Slovensko, Polsko, Rumunsko, a Ukrajina) a panonské (Maďarsko, Srbsko a Chorvatsko). Karpatské dialekty se velmi podobají ukrajinštině, panonské jsou nejvíc podobné šarišskému dialektu slovenštiny. Na Slovensku kodifikovaná lemkovsko-prešovská rusínština zaznamenala určitý slovenský vliv a má ve svém slovníku některá slovenská slova jako „slovenský“, „volič“, „spoločenský“ apod.
Výsledné porovnání
Když porovnáme texty, vidíme, že:
Panonská rusínština má málo společného s ukrajinštinou.
V lemkovském dialektu zas vidíme slovenský vliv: slova „родак“, „хыр“, „невидженых“, „сполоченьскій“.
Také je vidět, že rusínština má málo společného s ruštinou.
Vzorový text
Galerie
Odkazy
Poznámky
Reference
Související články
Jihokarpatská nářečí
Externí odkazy
Výsledky sčítaní lidu r. 2001, Zakarpatská oblast Ukrajiny
Rusínsko-ukrajinský slovník online
Nezávislá literární Ruská cena Podkarpatské Rusi.
Rusíni Slovenska
Slovensko-rusínský slovník
Слава Ісусу Хрісту любы сестры i братя Русины!
Ruski veb sajti – internetový rozcestník vedoucí na stránky různých rusínských politicko-kulturních organizací ve světě
Východoslovanské jazyky
Rusíni |
4924 | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Casov%C3%A9%20p%C3%A1smo | Časové pásmo | Časové pásmo je ta část Země, která používá stejný standardní čas. Původně používali lidé sluneční čas, který má ovšem tu nevýhodu, že se liší od místa k místu. S rozvojem dopravy a komunikace byla tato nevýhoda stále výraznější, takže se postupem času přešlo na pásmový čas, kdy celá oblast Země, zhruba 15° kolem daného poledníku, používá stejný čas, který je určen svým posunem od UTC, koordinovaného světového času (většinou je posun určen celým počtem hodin, jsou však i výjimky). Pásmový čas odvozovaný od greenwichského času byl dohodnut 25 státy na světové konferenci roku 1884, další státy k němu přistupovaly později, v Rakousko-Uhersku a Německu byl pro železnice, pošty a telegrafní služby zaveden středoevropský čas v roce 1891.
Základním časovým pásmem je pásmo, ve kterém platí UTC a které se rozkládá kolem nultého poledníku, původně definovaného tak, že prochází Královskou observatoří v Greenwichi v Londýně. Z toho důvodu se pásmovému času odpovídajícímu UTC někdy říká Greenwichský čas (GMT, Greenwich Mean Time).
Ostatní časová pásma jsou popsána tím, o kolik hodin se v nich platný čas liší od UTC. Např. středoevropský čas (SEČ) je označen jako UTC+1, neboť je vzhledem k UTC posunut o hodinu napřed (tzn. ve chvíli, kdy je 12.00 UTC, je ve střední Evropě 13.00). Na západní polokouli je čas oproti UTC posunut zpět (např. v New Yorku platí časové pásmo UTC−5). Na východní polokouli platí čas, který je před UTC (např. v Tokiu je časové pásmo UTC+9).
Ideální časová pásma by se navzájem lišila o celý počet hodin, takže by Zemi rozdělila na přesné pruhy široké 15°. To by však znamenalo, že státy, které leží na hranicí takových teoretických pásem, by musely používat dvě časová pásma, i když by byla jejich rozloha malá. Z praktických důvodů se proto stanovily takové hranice časových pásem, které se přizpůsobují hranicím států či jiných územních celků. Některá časová pásma pak používají čas, který se od UTC neliší o celý počet hodin, ale o půlhodiny, či dokonce čtvrthodiny.
Čas aktuálně platný na daném místě není dán pouze časovým pásmem, do kterého místo patří, ale také tím, zda se v daném místě používá letní nebo zimní čas. Skutečná odchylka místně platného času od UTC se tedy může v průběhu roku měnit.
Pokud se po přičtení časového rozdílu k UTC překročí půlnoc, změní se i datum platné na daném místě (např. pokud je pátek, 18.00 UTC, pak v pásmu UTC+8 je sobota, 02.00). Datum se mění též při překročení tzv. datové čáry, která prochází zhruba po 180. poledníku a která tvoří hranici mezi pásmy UTC+12 a UTC−12. Při překročení této čáry směrem na západ (což ovšem znamená ze západní polokoule na východní) se přechází z pásma UTC−12 do pásma UTC+12, takže platný čas se zvýší o 24 hodin, tzn. čas se nemění, ale datum se posune o jeden den vpřed. Při přechodu směrem na východ opačně.
Historie
Až do 19. století se používal převážně místní čas pro každé místo podle jeho polohy, případně podle určeného bodu v lokálním centru, např. v hlavním městě.
Rozdílů mezi místními časy si začali lidé všímat s rozvojem železnice a dostupností kapesních hodinek. Například ředitelství Severní dráhy císaře Ferdinanda a Státní severní dráhy v roce 1847 poučily své zaměstance o příčinách časového rozdílu při cestování ve směru rovnoběžek a o tom, že mezi krajními body státu je ve směru východ – západ rozdíl přibližně 10 stupňů, tj. časový rozdíl přibližně 40 minut.“ Při tehdejší frekvenci dopravy a přesnosti jízdních řádů, pro nějž základní časovou jednotkou byla čtvrthodina, to však ještě nehrálo podstatnou roli.
Před zavedením telegrafu byly strojvůdcům a vlakvedoucím přiděleny uzamykatelné hodiny, na kterých čas odpovídal místnímu času výchozí stanice. Na Severní dráze císaře Ferdinanda se v počátcích provozu dosahovalo jednotného času každodenním putováním přesných hodinek z Vídně do Haliče, podle nichž si v každé stanici seřizovali ty svoje. Ředitelství Severní dráhy zamítlo žádost některých měst, aby na staničních nástupištích byly hodiny, s odůvodněním, že místní čas na staničních hodinách by mátl železniční zaměstnance. Se zavedením telegrafu v roce 1849 byl zaveden pro celou trať tzv. jednotný železniční čas. Ve zprávách z té doby se objevovaly zmínky o místním a čase a o „středním“ (též průměrném) železničním čase, což byl zpravidla místní čas velké stanice přibližně uprostřed trati. Některé železniční správy umisťovaly ve stanicích hodiny s minutovou ručičkou s dvojitým jazýčkem, z nichž jeden hrot ukazoval místní čas a druhý hrot průměrný železniční čas pro danou trať. V roce 1872 bylo železničním správám přikázáno, aby k jízdním řádům připojily tabulku, která se značkou + nebo – uváděla časové rozdíly mezi průměrným železničním časem a časem místním.
Tato opatření však neřešila problém stanic ležících na styku více tratí, přičemž místních tratí rychle přibývalo. Proto od roku 1876 platil pro všechny železniční stanice na tratích západně od Krakova jednotný čas pražský a pro tratě na východ jednotný čas budapešťský. Přesto však například na bohumínské stanici měli i poté čtyři časové údaje: čas pražský (ve směru do Čech), budapešťský (na košicko-bohumínské dráze), berlínský (na trati do Německa) a místní. Až zavádění telegrafu, telefonu apod. si vynutilo sjednocení časového systému tak, aby časové údaje byla navzájem porovnatelné.
Anglie a Skotsko měly od roku 1847 jednotný čas počítaný podle poledníku procházejícího observatoří v Greenwich.
V roce 1850 projednávala vídeňská akademie věd otázku zavedení jednotného času na železnicích, roku 1852 bádenský profesor Erb tento problém nadnesl ve Spolku německých železničních správ (Verein Deutscher Eisenbahnverwaltungen, VDEV).
Astronomové navrhovali, aby byl zaveden jednotný světový čas. O návrhu se jednalo na světovém kongresu v Římě v roce 1883, k dohodě však nedošlo, protože každý z účastníků prosazoval, aby světovým časem byl jeho místní čas.
V USA platilo v té době cca 75 různých časů. Na návrh W. F. Allense, sekretáře tzv. Railway Time Convention, předchůdce American Railway Association, byly od 18. listopadu 1883 dráhy v USA a Kanadě rozděleny na pět hodinových pásem po 15° zeměpisné délky, základem byl čas na 60. poledníku západně od Greenwiche (GMT+4).
V říjnu 1884 bylo na světové konferenci ve Washingtonu 25 států dohodlo, že povrch Země bude rozdělen podél poledníků po 15° zeměpisné délky na 24 hodinových pásem, kdy uvnitř každého pásma bude platit stejný pásmový čas, čas v sousedních pásmech se bude lišit o hodinu, přičemž za základní (světový) čas bude považován čas v pásmu podél greenwichského poledníku (0. poledník) a k němu se budou vztahovat všechny ostatní časy. Japonsko při té příležitosti zavedlo pásmový čas, který měl za základ 135. poledník východně od Greenwiche. Švédsko zavedlo jednotný železniční čas podle 15. poledníku i pro běžný život. Zástupci Rakousko-Uherska a Německa byli na konferenci přítomni, ale o zavedení pásmového času se v těchto státech zatím jen diskutovalo a přibývalo odpůrců z řad škol, právníků, zemědělců, astronomů, vojáků, průmyslníků a majitelů slunečních hodin, kteří poukazovali na škody, které by jim zavedení pásmového času způsobilo.
Po projednání na ředitelské konferenci drah Rakousko-Uherska a na základě dohody mezi ministry obchodu Uherska a Rakouska přednesl 6. listopadu 1890 nebo na konferenci konané v Drážďanech ve dnech 30. července až 1. srpna 1890 uherský ministr obchodu jako zástupce Maďarských královských státních drah (MÁV) svazu VDEV (Verein Deutscher Eisenbahnverwaltungen) návrh na projednání pásmového času v Evropě. Pro Evropu byla navržena tři časová pásma: západoevropské (Francie, Belgie, Holandsko, Španělsko, Portugalsko), středoevropské (střední Evropa včetně celého Rakousko-Uherska) a východoevropské. Přechod z budapešťského času na středoevropský tedy představoval posun o cca 16 minut zpět a přechod z pražského na středoevropský posun o cca 2 minuty vpřed. Návrh vyvolal mohutné ohlasy v celé Evropě. Generál Moltke v Říšském sněmu 16. března 1891 doporučil, aby byl maďarský návrh přijat všeobecně a nikoli jen pro železnici. Středoevropský čas byl označován jako jindřichohradecký podle toho, že tímto městem 15. poledník prochází. Konference VDEV přijala usnesení, že jednotný čas bude stanoven dle 15. poledníku a začne platit od letního jízdního řádu, tedy od 1. června 1891. Konference jízdních řádů 14. a 15. ledna 1891 přojednávala návrhy na pojmenování jendnotného času a zvítězil návrh nazvat jej středoevropským, německy Mitteleuropäische Zeit, zkráceně M.E.Z., česky SEČ. Bylo dohodnuto také posunutí zavedení jednotného času až k datu platnosti zimního jízdního řádu, tedy k 1. říjnu 1891.
V Německu byl pásmový čas zaveden 1. června 1891. V českých zemích a Rakousku-Uhersku byl zaveden pásmový čas pro železnici a poštovní a telegrafní službu 1. října 1891 u příležitosti zavedení nového železničního jízdního řádu. Do té doby v českých zemích platil čas pražský, podle tzv. pražského poledníku, což byl místní čas, který byl o 2 minuty a 18–19 sekund opožděný proti středoevropskému. Místní videňský čas (Sternwartenzeit) se posouval na středoevropský o 5 minut a 21 sekund zpět. Rozdíl nově zavedeného pásmového času oproti místnímu času byl předem oznámen veřejnosti na vývěskách a plakátech. V roce 1894 na středoevropský čas přešlo Švýcarsko. Původně železniční čas rychle přecházel i do běžného občanského života.
Francie zpočátku neuznávala Greenwichský nultý poledník a zavedla si svůj jednotný čas podle místního pařížského času který si zachovala až do roku 1911.
Myšlenka na zavádění letního času se objevila v Anglii kolem roku 1910, realizována byla v Rakousku-Uhersku dočasně roku 1916.
Úředně stanovený čas
Existuje 23 států, v nichž současně platí více úředních časů; jsou to Austrálie, Brazílie, Dánsko, Ekvádor, Federativní státy Mikronésie, Francie, Chile, Indonésie, Jihoafrická republika, Kanada, Kazachstán, Kiribati, Kongo, Mexiko, Mongolsko, Nizozemsko, Nový Zéland, Papua Nová Guinea, Portugalsko, Rusko, Spojené království, Spojené státy americké a Španělsko. Kromě států se různé časové regulace uplatňují také na Antarktidě.
Nestandardní a historické časy
UTC+8:30 ‡ PYT (Pyongyang Time)
Tento čas platil v Severní Koreji v letech 2015 až 2018.
UTC+8:45 H‡
Tento čas se používá na pomezí mezi Západní a Jižní Austrálií v několika obcích podél silnice A1 (). Žije zde zhruba 200 obyvatel a od západu na východ to jsou: Caiguna, Madura, Mundrabilla, Eucla a Border Village, přičemž posledně jmenovaná obec je jediná patřící do Jižní Austrálie. Přestože tento čas není oficiální, nazývá se Středozápadní standardní čas ( — CWST). Jedná se o kompromis mezi západním a centrálním časem a hranice tohoto pásma jsou jasně označeny.
Odkazy
Poznámky
L Letní čas, neboli platný v červenci na severní polokouli a v lednu na jižní polokouli.
S Standardní čas definovaný na daném území jako základní, od jehož definice se odvíjí sezónní změna času.
Z Zimní čas, neboli platný v lednu na severní polokouli a v červenci na jižní polokouli.
Reference
Související články
Datová hranice
Swatch Internet Time
Externí odkazy
LEGAL TIME 2015
Time Zone Converter: Convert past, present, and future local times between time zones
http://www.timeanddate.com/worldclock/
http://www.worldtimezone.com/
Zrušení časových pásem (na konci článku):
https://www.lidovky.cz/noviny/konec-stridani-casu-preji-si-evropane-v-nejvetsi-internetove-ankete-v-historii-eu-hlasovalo-4-6-mi.A180830_211948_ln_noviny_Ceh
1 časové pásmo v Číně.
https://refresher.cz/46353-Casova-pasma-po-cele-zemekouli-ukryvaji-nejeden-paradox
Geografie
Systémy měření času |
4933 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Enkl%C3%A1va | Enkláva | Enkláva je v kontextu mezinárodní politické geografie oddělená část území či teritoria, zcela obklopená územím jiného státu. Slovo pochází z francouzského enclave (z enclaver, uzavřít, obejmout), původně z latinského inclavare (uzavřít, zamknout) z in (v) a clavis (klíč).
Definice mezinárodního práva
V politické geografii je enkláva teritorium, jehož zeměpisné hranice leží kompletně uvnitř hranic jiného teritoria. Na druhou stranu exkláva je teritorium právně spojené s jiným teritoriem, se kterým není spojeno fyzicky. Enkláva musí být obklopena územím jediné cizí entity, tudíž se jako enkláva nebere stát, jenž leží mezi více státy (jako např. Andorra nebo Lichtenštejnsko a potažmo jakýkoli další vnitrozemský stát).
Zároveň se jako enkláva také nebere území, jež je sice obklopeno územím jediného cizího státu, ale zároveň má přístup k moři. Z tohoto důvodu není Portugalsko enklávou Španělska nebo Monako enklávou Francie. Enkláva přitom nemusí být vždy i exklávou z hlediska státu, jemuž náleží.
K výkladovému obrázku: Na území státu B se nachází enkláva x (patřící státu A, zároveň exkláva státu A). Další zde znázorněná území nejsou enklávami: území y hraničí i se státem C (je však exklávou státu A), území z (výběžek státu A) je pak spojeno se státem A a tedy enklávou ani exklávou z hlediska definice není.
Enkláva se nesmí zaměňovat s právní fikcí exteritoriálního území, která se v novější době už neužívá.
Příklady
Celé enklávní státy
Státy, jejichž území je plně obklopeno územím jednoho sousedního státu:
a jako enkláva v Itálii
je enklávou v Jihoafrické republice
Arcach je po ukončení války v Náhorním Karabachu enklávou Ázerbájdžánu
Andorru lze považovat za enklávu v Evropské unii (ne však v žádném jejím státě)
ruská exkláva Kaliningradská oblast není enklávou ani z hlediska Polska, ani Litvy
Západní Berlín tvořil fakticky enklávu v Německé demokratické republice
Krajní případy
Ke krajním se počítají následující případy:
Území, ležící na mořském pobřeží a jinak obklopená územím jediného státu, se nepovažují za enklávy, pokud je z jejich výsostných vod možno dosáhnout mezinárodní vody. Státy jako Monako, Gambie nebo Brunej proto enklávami nejsou. Někdy se pro ně užívá termínu poloenkláva.
Seznam poloenklávních států
U ostrovů platí ve většině případů totéž. Výjimkou je např. argentinský ostrůvek Martin Garcia, ležící v uruguayské části ústí řeky Río de la Plata.
Sporné je označování obcí Riezlern,Hirschegg, Mittelberg a Baad (vesměs ležících v údolí Kleinwalsertal na rakouském území) enklávami. Důvodem (pomineme-li značně náročný a neschůdný přístup pěšky) je, že jediný možný "civilizovaný" dostup k těmto obcím je silnice vedoucí z německého Oberstdorfu. Jedná se tedy o enklávu de facto, nikoliv ale de iure.
Státy kolem enkláv
Státy s cizími enklávami uvnitř svého území:
Uvedeny státy s enklávami nesporně náležejícími jinému státu. Vedle toho existují sporné případy jako Ázerbájdžán s enklávou Náhorní Karabach. Dále nejsou zahrnuty státy s enklávami svých autonomních republik, jako je Rusko.
Jiné enklávy ve správním členění
Za enklávu může být považována též obec nebo její místní část, které je zcela obklopená územím jiné obce. Nynější zákon o obcích stanoví zásady, které by vzniku nových enkláv a exkláv na úrovni obcí měly bránit. V současnosti je na území České republiky šest takovýchto případů:
Malá Roudka je enklávou ve Velkých Opatovicích (okres Blansko)
Hrutov je enklávou v Kněžicích (okres Jihlava)
Stráž nad Nisou je enklávou v Liberci (okres Liberec)
Spojil je enklávou v Pardubicích (okres Pardubice)
Mačkov je enklávou v Blatné (okres Strakonice)
Krasíkovice jsou enklávou v Pelhřimově (okres Pelhřimov), pouze v jednom bodě (čtyřmezí) se dotýkají území města Červená Řečice
Praha jako kraj tvoří enklávu ve Středočeském kraji. Bruselský region je enklávou ve Vlámském regionu.
Enklávu na úrovni místních částí či katastrálních území v některých městech tvoří historické jádro města, například katastrální území Opava-Město je enklávou v katastrálním území Opava-Předměstí a katastrální území Josefov je enklávou v katastrálním území Staré Město (Praha).
Zánik enkláv na území Indie a Bangladéše
Do 1. srpna 2015 bylo na světě 211 enkláv, z toho 162 se nacházelo na území Indie a Bangladéše, tento den však Indie s Bangladéšem provedly výměnu těchto území, čímž zmíněné enklávy zanikly. Tak také zanikla jedna z enkláv v enklávě na světě. Pod Bangladéš nyní spadá 111 a pod Indii 51 z původních 162 enkláv. Na tomto území žije přes 50 tisíc obyvatel.
Další významy
V občanském právu se tohoto termínu používá analogicky pro pozemek, který není přístupný přes veřejnou cestu, ale pouze přes cizí pozemek.
V etnologii a potažmo například lingvistice se enklávou nazývá území, kde žije nějaký národ a které je zcela obklopeno územím, na kterém žije národ jiný. Příkladem je Sedmihradsko v Rumunsku, kde žije maďarské obyvatelstvo obklopené obyvatelstvem rumunským.
V ekologii se používá pro označení tzv. areálové enklávy určitého taxonu, tedy území, kde se daný taxon nevyskytuje a které je zcela obklopeno areálem jeho výskytu.
Odkazy
Reference
Literatura
K. Žaloudek (red.), Encyklopedie politiky. Praha: Libri 2004
Související články
Exkláva
Exteritorialita
Externí odkazy
Příklady světových enkláv a exkláv
Mezinárodní právo
Enklávy |
4943 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sulejman%20I. | Sulejman I. | Sultán Sulejman I. (6. listopadu 1494 (resp. duben 1495) až 5. září (resp. 6. září) 1566) byl panovník Osmanské říše v letech 1520 až 1566.
V západoevropské literatuře je znám i pod jménem Sulejman (I.) Nádherný – analogicky v turecké literatuře Süleyman Muhtesem (muhtesem v turečtině může být přeloženo i jako překrásný, báječný, velkolepý ...) (v některých případech pak chybně jako Sulejman II.). V turecké literatuře také a údajně častěji jako Sulejman Zákonodárce (turecky Süleyman Kanuni); další formy Soliman, Suleiman nebo Süleyman (jedná se o arabskou versi jména Šalamoun).
Biografie
Sulejman I. se narodil v Trabzonu v dnešním Turecku jako syn sultána Selima I. a jeho konkubíny Ajše Hafsa Sultan. V sedmi letech byl poslán do Istanbulu na studia přírodních věd, historie, literatury, teologie a vojenské taktiky. První politické zkušenosti získal jako správce několika osmanských provincií v Malé Asii a na Krymu. Do Manisy, kde působil od roku 1512 jako místodržící, si přivedl své dvě ženy. Po smrti svého otce Selima I. roku 1520 nastoupil na trůn a přesídlil do Istanbulu. Vedle svých panovnických, zakonodárných, náboženských a charitativních a vojenských činností podporoval umění, zajímal se o filosofii a poezii. Zemřel roku 1566 při obléhání Szigetváru, který byl bráněn chorvatským bánem Mikulášem Zrinským. Byl 10. panovníkem osmanské říše.
Velkovezíři v průběhu vlády Sulejmana I.
Výboje
Svou vládu započal řadou vojenských výprav a vojenské výpravy konal či nechal konat až skoro do své smrti (poslední bylo neúspěšné obležení (ostrova) Malty).
Během Sulejmanovy vlády dosáhla Osmanská říše zenitu své moci a stala se světovou velmocí. Po jeho smrti se ještě jistou setrvačností podařilo osmanská panství rozšířit, ale od druhé poloviny 17. století již započal postupný úpadek.
Evropa
Hned v prvním roce vlády 1521 dobyl Bělehrad. Dne 29. srpna 1526 porazil v bitvě u Moháče českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského, který při ústupu svých vojsk zahynul. Turecká armáda obsadila velkou část Uherska včetně Budína a Pešti. V roce 1529 turecká armáda o síle více než 100 000 mužů, včetně elitních janičářů, oblehla Vídeň. Toto první obléhání Vídně nakonec skončilo pro Turky neúspěchem a odchodem tureckých vojsk zpět do obsazené části Uherska.
Během roku 1541 Sulejman porazil v několika bitvách habsburská vojska, což mu umožnilo přímou anexi obsazené části Uherska a vyhlášení tzv. budínského pašalíku. Sulejmanův vazal Jan Zikmund Zápolský pak ještě obsadil menší část Uherska a podřídil ji sultánově dohledu. Napříč Uherskem byla vytvořena tzv. vojenská hranice, neurčitá linie, která byla místem neustálých střetů mezi tureckou a habsburskou armádou.
Roku 1562 Sulejman získal Sedmihradsko.
Krymští Tataři se jako turečtí spojenci a Sulejmanovi vazalové zúčastnili vojenských výprav do Uherska. Také podnikali soustavné nájezdy do Ruska, Polska a na Ukrajinu přes vylidněná území zvaná Divoká pole a statisíce unesených lidí prodávali do otroctví. Jedna z unesených byla Hürrem, Sulejmanova oblíbená konkubína a matka jeho nástupce Selima.
Blízký východ
V roce 1522 získal po úspěšném šestiměsíčním obléhání ostrov Rhodos, odkud dovolil johanitům odejít. Ti se pak roku 1530 se souhlasem císaře Karla V. usadili na Maltě.
Ve válce proti Safíovské perské říši ve třech kampaních 1532–1534, 1548–1549 a 1553–1555 upevnil hranici na Kavkaze a dnešním východním Turecku a dobyl dolní Mezopotamii, včetně Bagdádu a ústí Eufratu a Tigridu. Kromě územní expanze se jednalo také o náboženskou válku mezi sunnitskými Osmany a šíitskými Peršany.
Francouzský král František I. poskytl tureckému loďstvu jako základnu přístav Toulon, odkud spolu podnikl výpravu proti Nice, kterou oblehli roku 1543, jakožto společné války proti Habsburkům a jejich spojencům.
Naopak neúspěšné bylo 5 měsíců trvající obléhání Malty v roce 1565.
Vládce Alžírska, osmanský pirát Chajruddín Barbarossa, uznal nadvládu Sulejmana, a po obsazení dalších území v Severní Africe tak Osmanská říše přechodně zcela ovládla převážnou část Středozemního moře.
Indický oceán
Jeho námořníci sváděli boje s Portugalci v Perském zálivu a Arabském moři a kontrolovali Rudé moře. Vyslal výpravu do Acehu a jeho říše navázala a udržovala obchodní styky s Mughalskou říší.
Zákonodárce
V Osmanské říši obecně platilo islámské právo šaría, které řešilo většinu aspektů tehdejšího života, ale jednak se aplikovalo podle čtyř či více právních škol – madhabů (Hanafi, Hanbali, Maliki a Šafi'i) a jednak neřešilo řadu aspektů vyskytujících se v životě rozlehlé a různorodé říše. Sulejman I. zpřehlednil právní systém tím, že nechal systematicky sebrat dosavadní precedenční rozhodnutí soudů, porovnal je, z těch, které si odporovaly vybral ty, které byly spravedlivější a z nich
ty, které byly nejnerozpornější, nejjasnější a nejjednodušší. Přitom dbal, aby byly v souladu se základy islámského práva. Mezi jeho spolupracovníky v tomto úsilí mu byl nápomocen zejména Velký muftí Mehmet Ebussuud. Tato nová kodifikace se týkala práva trestního, policejního, daňového, správního a práva pro křesťany a nevolníky (Kanune Raya) – měli větší volnost pohybu v rámci Osmanské říše. I židé dostali svůj ochranný firman. Úředníci, kteří vybírali vyšší daně či se při jejich výběru dopustili nespravedlností či si daně nebo jejich část ponechávali, byli přísně trestáni minimálně konfiskací statků a jiného majetku.
Souhrn všech Sulejmanových zákoníků byl zván kanun‐i Osmani (Osmanské zákoníky) a pro svou kvalitu a pokrokovost vydržel platit tři sta let. Jak v době Sulejmana I., tak i minimálně dalších sto let zajišťoval i křesťanským poddaným sultána takové svobody a jistoty, že mnohé pronásledované menšiny hledaly útočiště v Osmanské říši a pravoslavní věřící – většinou to byli Řekové – podporovali Osmanskou armádu proti svým katolickým vládcům (například Benátčanům). Úpadek Osmanské říše nezpůsobila nekvalita Sulejmanových zákoníků, ale spíše jejich nerespektování a nedostatek tlaku na jejich dodržování.
Rodina
Matka Ayşe Hafsa Sultan [ajše hafsa sultan].
Matky vládnoucích sultánů byly titulovány Valide (Valide Sultan) – mívaly obecně velmi významné postavení v harému.
Fülane Hatun (1496?–1550)
syn Mahmud (22.9.1512–29.10.1520)
Gülfem Hatun (?–1561/1562, İstanbul) (možná)
syn Murad (1519–1520)
Neznámá matka
dcera Raziye Sultan (1515–1520)
Mahidevran Gülbahar Sultan (Malhurub Baharnaz Idarovna) (1500–1581, Bursa)
syn Mustafa (1515–1553)
Haseki Hürrem Sultan (známa jako Roxelana) (1503–1558 (15. dubna), Topkapi serail, Istanbul)
syn Şehzade Mehmed (1521–1543)
dcera Mihrimah Sultan (1522–1578) ∞ Rüstem Paša (1500–1561), osmanský velkovezír
syn Şehzade Abdullah (1523–1523)
syn sultán Selim II. (1524–1574) – Sulejmanův nástupce
syn Şehzade Bayezid (1525–1561)
syn Şehzade Cihangir (1530–1553)
Hürrem Sultan byla dcerou ortodoxního kněze z Haliče, z území dnešní Ukrajiny, kterou při jednom z mnoha nájezdů unesli a prodali do otroctví Tataři z Krymského chanátu.
Syn Hürrem Sultan Mehmed zemřel na neštovice krátce potom, co ho Sulejman jmenoval místo Mustafy sandžakbejem v Manise.
Dceru Mihrimah Sulejman v roce 1539 provdal za sandžakbeje Anatolie, svého důvěrníka a vychovatele svých synů Rüstema Pašu, který se v roce 1544 stal velkovezírem. Po smrti své matky Hürrem převzala její roli a stala se otcovou rádkyní.
Syn Mahidevran Mustafa byl za velezradu na příkaz otce popraven. Stalo se tak v září 1553 ve vojenském ležení v údolí Ereğli u Konye. Mustafova tajná korespondence s Peršany s jeho pečetí a podpisem "Sultán Mustafa" je dodnes uložena v archivu Topkapı. Historické prameny dokládají také nezdařený pokus části armády izolovat Sulejmana v Dimetoce a dosadit Mustafu na trůn. Není jasné, zda Sulejmanovo rozhodnutí ovlivnila i smrt jeho oblíbence, Hürremina syna Mehmeda, který zemřel přesně o deset let dříve jako sandžakbej v Manise.
Bayezid zahynul v bojích o trůn se svým bratrem Selimem: s 12 tisíci svých lidí uprchl do Persie na dvůr šáha Tahmáspa I. a v Osmanské říši, jež v té době byla s Persií ve válečném stavu, byl považován za zrádce. Později Sulejman uzavřel s Persií mír a dohodl se s perským šáhem, že Peršané za 4000 zlatých mincí zabijí Bayezidovy spolubojovníky a jeho samotného i s jeho čtyřmi syny předají sultánovým vyslancům. Rozsudek smrti, který Sulejman nad synem vynesl, byl vykonán 28. listopadu roku 1562.
Syn Cihangir zemřel v roce 1553 na vrozenou vadu (křivice).
Nástupcem Sulejmana na trůně Osmanské říše se stal v roce 1566 Selim II., který ho ze všech jeho synů jediný přežil. Nazýván byl Selim Opilec.
Zajímavost
O vládě sultána Sulejmana a zejména o životě jeho rodiny a nejbližších poddaných pojednává turecký historický seriál Velkolepé století (Muhteşem Yüzyıl). Hlavní roli Sulejmana I. ztvárnil turecký herec Halit Ergenç. Historií se však seriál pouze inspiruje, některé příběhy a postavy jsou částečně nebo zcela vymyšlené.
Odkazy
Literatura
STRMISKA, M., Střední Evropa ve vybraných osmanských narativních pramenech 16.–18. století, Bakalářská práce, Filosofická fakulta, MUNI, Brno, 2010
Štěpánek,Petr, 1453: Pád Konstantinopole – zrod Istanbulu, Praha: Triton, 2010
WINTENBERG, YURY: Metresy – tajemná moc žen, Nakladatelství Ikar, 2007
Yermolenko,Galina I. Roxolana in European Literature, History and Culture
Reference
Související články
Osmanská říše
Roxelana
Rüstem Paša
Mihrimah Sultan
Externí odkazy
Historia magistra vitae, článek Sülejman Vznešený
Oficiální stránky přímých žijících potomků osmanské dynastie
Vývoj hranic osmanské říše v letech 1359–1856 (anglicky)
Suleyman I. Skvostný (slovensky)
Encyclopaedia of Islam: Süleymān (anglicky)
M. Th Houtsma, First encyclopaedia of Islam: 1913–1936, http://books.google.cz/books?id=sP_hVmik-QYC&pg=PA526&dq=Sultan+Suleyman+Muhibbi&hl=ru&ei=6VjfTeGSJciUOv75sfYJ&sa=X&oi=book_result&ct=result&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false
Velkolepé století:seriál Velkolepé století na CSFD
https://web.archive.org/web/20130113163311/http://sepp.xylou.de/a/DAA/01bbdb3d/Jahre_angelegt_war._Datenabh%C3%A4ngigkeit_Berlingo_.html
sultánovy ženy (turecky): http://www.kanunisultansuleyman.net/kanuni-sultan-suleymanin-esleri/
popis bitvy u Moháče (český rozhlas) http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/232885
Diplomatické mise dvou větví habsburské dynastie 1577–1583, diplomová práce (2010), Filosofická fakulta, MUNI, Brno http://is.muni.cz/th/179748/ff_m/dip_prace_Vyslanci.txt
Ogier Ghiselin de Busbecq (velvyslanec v Istanbulu) – The Turkish Letters: http://books.google.cz/books?id=AnynLQ_cgjYC&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false
CASALE, Giancarlo, The Ottoman Age of Exploration
HEATH, Jennifer, The Scimitar and the Veil: Extraordinary Women of Islam
HAMBLY, Gavin, Women in the Medieval Islamic World: Power, Patronage, and Piety
LESLIE, P., The Imperial harem – Women and Soveregnty in Ottoman Empire, New York, 1993
ROGERS, J. M., and R. M. Ward, Sülejman, the Magnificant, Londýn, 1988
STRMISKA, M., Osmanská próza v 15. a 18. století https://web.archive.org/web/20130113163311/http://www.portabalkanica.eu/media/soubory/archiv-clanku/strmiska3.pdf
Sultáni Osmanské říše
Osmanští chalífové
Narození v Trabzonu
Úmrtí v župě Baranya
Narození v roce 1494
Úmrtí v roce 1566
Narození 6. listopadu
Muži
Osobnosti Osmanské říše 16. století
Osmanští básníci |
4951 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Livon%C5%A1tina | Livonština | Livonština (līvõ kēļ) je mrtvý ugrofinský jazyk užívaný v západní pobřežní části historického Livonska (dnešní Lotyšsko a Estonsko, zejména v okolí – jinak německojazyčné – Rigy). V současnosti livonština, ze všech stran obklopená nepříbuznou baltskou lotyštinou, stojí před zánikem, přes snahy o její udržení.
Livonština používá latinského písma (s několika vlastními znaky); slovní zásobou a výslovností je z ugrofinských jazyků velice blízká estonštině a finštině. Její ortografie je sloučeninou estonštiny a lotyštiny.
Počet mluvčích
Údaje o počtu obyvatel, mluvících livonsky, si z pochopitelných důvodů poněkud odporují. Údaje ze šedesátých let 20. století uváděly ještě „několik set“ obyvatel. Údaje z roku 2004) uváděly něco mezi 10 a 35 obyvateli, přičemž plynně mělo jazyk ovládat jen asi 5 až 7 obyvatel, převážně velmi stará generace – střední i mladá generace mluví výhradně lotyšsky. Přesto však Livonci jako národnost jsou v Lotyšsku jako národnostní menšina úředně uznaní a mohou do svého průkazu dostat na požádání záznam, který poukazuje na jejich livonskou národnost.
Jeden z posledních rodilých mluvčích livonštiny Viktor Berthold zemřel 28. února 2009.
Poslední rodilá mluvčí, Grizelda Kristiņ, zemřela 2. června 2013 ve věku 103 let. Ta byla údajně poslední rodilou mluvčí, která měla livonštinu jako svůj první, rodný jazyk.
Ostatní dnes žijící jsou už jen lidé, kteří mají jako primární jazyk nějaký jiný než livonštinu.
Abeceda
Livonská abeceda je smíšenina estonského a lotyšského pravopisu.
Ukázka jazyka
ahoj – tēriņtš
jedna – ikš
dvě – kakš
tři – kuolm
čtyři – nēļa
pět – vīž
šest – kūž
sedm – seis
osm – kōdõks
devět – īdõks
deset – kim
Vzorový text
Odkazy
Reference
Literatura
CHVÁTAL, Václav et alii: Sidāmist pōlam! Līvõkīel sõnā vōla, rõksõnārōntõz ja gramātik. Praha 2002
de SIVERS, Fanny: Parlons Live. Une langue de la Baltique. L'Harmattan, Paris 2001
SĪLE, Zoja: Lībiešu valodas ĀBECE. SIA Likteņstāsti, Rīga 2005
VIITSO, Tiit-Rein & ERNŠTREITS, Valts: Līvõkīel-ēstikīel-lețkīel sõnārōntõz. Tartu Ülikool/Latviešu valodas aģentūra, Tartu/Rīga 2012
MOSELEY, Christopher: Livonian. Lincom Europa, München 2002,
Související články
Livonsko
Literatura v livonštině
Externí odkazy
„Virtuální Livonsko“ — základní informace o livonštině a Livonsku
Baltofinské jazyky
Jazyky Kuronska
Jazyky Lotyšska
Ohrožené uralské jazyky |
4959 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1913 | 1913 | 1913 (MCMXIII) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal středou.
Události
Česko
1. dubna – Rudolf Jedlička založil v Praze na Vyšehradě první český ústav pro tělesně postiženou mládež, pozdější Jedličkův ústav
3. července – zahájen provoz parní dopravy na Vítkovické závodní dráze (viz Tramvajová doprava v Ostravě)
26. července – tzv. Anenskými patenty byl rozpuštěn český zemský sněm a nahrazen jmenovanou zemskou správní komisí. Důvodem byla nefunkčnost sněmu kvůli neúčasti německých poslanců a špatná finanční situace správy.
28. září – majitel pražské obchodní školy František Hlaváček zastřelil manželku, dvě děti i sebe
Svět
6. dubna – v Monaku poprvé proběhl rychlostní závod hydroplánů zvaný Schneiderův pohár
30. května – porážkou Turecka skončila tzv. první balkánská válka (začala 8. října 1912)
16. června až 18. července probíhala druhá balkánská válka. Bulharsko bylo poraženo svými někdejšími spojenci a Tureckem
24. prosince – USA zavedli Federální rezervní systém
Drač se stalo hlavním městem Albánie
Norsko přiznalo volební právo ženám
Vědy a umění
29. května – V Paříži byl uveden skandální balet Igora Stravinského „Svěcení jara“
17. říjen – Premiéra českého němého filmu Konec milování s Andulou Sedláčkovou v hlavní roli. Režii měli Otakar Štáfl a Max Urban
31. prosince – Westminsterský most v Londýně je osvětlen plynovými lampami.
Henry Moseley objevil závislost umístění prvku v periodické tabulce na jeho rentgenovém difrakčním spektru.
rozpad německé skupiny Die Brücke
Thomas Alva Edison objevil způsob synchronizace zvuku a promítaného filmu.
Byla vydána anglická Catholic Encyclopedia.
Dánský fyzik Niels Bohr představil svůj teoretický popis struktury atomu známý jako Bohrův model atomu.
A. Meissner objevil princip zpětné vazby a sestrojil elektronkový oscilátor
Nobelova cena
Literatura – Rabíndranáth Thákur (Indie)
za medicínu: Charles Richet – za práce o anafylaxi
za fyziku: Heike Kamerlingh-Onnes – za výzkum vlastností hmoty za nízkých teplot, což vedlo, kromě jiného, k výrobě tekutého hélia
za chemii: Alfred Werner – za práce na slučování atomů v molekulách
za mír: Henri la Fontaine Belgie
Narození
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Narození v roce 1913
Česko
1. ledna – Vladimír Vokolek, básník († 23. července 1988)
2. ledna – Helena Rašková, farmakoložka († 13. dubna 2010)
9. ledna – Vladimír Sýkora, slovenský dramatik českého původu († 19. října 1942)
10. ledna – Gustáv Husák, komunistický prezident († 18. listopadu 1991)
12. ledna – Sláva Štochl, fotograf († 28. prosince 1990)
16. ledna – Emil Hradecký, muzikolog, hudební skladatel a pedagog, archivář. († 18. listopadu 1974)
18. ledna – Svatopluk Sova, fotograf († 8. srpna 1984)
26. ledna – Josef Jägerman, komunistický poslanec († ?)
27. ledna – Zdenka Hrnčířová, operní pěvkyně († 18. května 1984)
1. února – Ivan Holý, komunistický politik († ?)
8. února – Vladislav Soukup, zahraniční voják, výsadkář († 15. března 1943)
15. února – Božena Havlová, výtvarnice a módní návrhářka († 11. prosince 1970)
27. února – Ivo Ducháček, lidovecký a exilový politik († 2. března 1988)
28. února
Josef Moštěk, katolický kněz a politický vězeň († 14. ledna 1986)
František Šorm, chemik († 18. listopadu 1980)
1. března – Bedřich Koula, studentský funkcionář popravený nacisty († 17. listopadu 1939)
2. března
Zdenko Feyfar, fotograf († 3. února 2001)
Ladislav Kozderka, skladatel, dirigent a klavírista († 11. prosince 1999)
7. března – Svatopluk Technik, architekt, pedagog a publicista († 2. února 2010)
9. března – Ivan Haluzický, důstojník československého letectva († 4. listopadu 1965)
12. března – Jan Nedělka, komunistický poslanec († ?)
15. března – Antonín Novotný, herec a chemik († 24. dubna 2005)
18. března – Alois Sopr, český sochař a medailer († 25. června 1993)
21. března
František Bogataj, voják v zahraničním odboji († 4. února 1999)
Jaroslav Novák, komunistický poslanec († ?)
24. března – František Schwarzenberg, diplomat († 9. března 1992)
29. března – Jiří Weiss, režisér († 10. dubna 2004)
1. dubna
Bedřich Steiner, komunistický poslanec († 1. října 1983)
František Peltán, účastník československého protinacistického odboje († 20. července 1942)
7. dubna – Jindřich Klečka, odbojový radiotelegrafista († 4. října 1941)
10. dubna
Jaroslav Kouřil, katolický teolog († 29. prosince 1981)
Rudolf Procházka, partyzánský velitel († 11. dubna 1973)
12. dubna – Štefan Bíro, československý fotbalista († 14. března 1954)
15. dubna – Miroslav Sedlák, sociálně-demokratický a exilový politik († 23. ledna 1981)
17. dubna – Ludvík Dupal, československý fotbalista a francouzský trenér († ?)
18. dubna – Miloš Sokola, houslista a hudební skladatel († 28. září 1976)
20. dubna – Jan Anastáz Opasek, teolog, opat břevnovského kláštera († 24. srpna 1999)
21. dubna – Norbert Frýd, spisovatel a diplomat († 18. března 1976)
23. dubna
Václav Davídek, historik († 6. března 1993)
Ljuba Hermanová, herečka († 21. května 1996)
Jan Lebeda, katolický kněz a biskup († 5. listopadu 1991)
27. dubna – Zita Kabátová, herečka († 27. května 2012)
3. května – Josef Zvěřina, katolický teolog († 18. srpna 1990)
5. května – Jiří Krupička, geolog a esejista († ?)
7. května – Anna Friedlová-Kanczuská, architektka a urbanistka († ?)
12. května – Oldřich Pechal, zahraniční voják, výsadkář († 22. září 1942 )
13. května
František Domažlický, houslista a skladatel († 29. října 1997 )
Vladimír Dvořák, bezpartijní poslanec v 50. letech († ?)
14. května – Rudolf Mertlík, spisovatel a překladatel († 28. července 1985 )
16. května – Zdeněk Pluhař, spisovatel († 18. června 1991 )
18. května – Jaroslav Klíma, studentský funkcionář popravený nacisty († 17. listopadu 1939)
20. května – Jan Truhlář, fotbalista († ?)
22. května – František Jílek, dirigent, klavírista a skladatel († 16. září 1993)
26. května – Otto Slabý, lékař, histolog, embryolog a entomolog († 18. října 1993)
28. května
Vilém Frendl, fotograf († 18. prosince 2007)
Jiří Verberger, jazzový klavírista († 2. listopadu 1973)
Karel Dvořák, literární historik, folklorista a překladatel († 9. června 1989)
30. května – Gustav Przeczek, polský menšinový spisovatel a politik († 21. února 1974 )
6. června – Jiří Hájek, právník a politik († 22. října 1993)
10. června – Pavel Kohn-Kubín, vojenský pilot († 13. března 1944)
12. června – František Krajčír, komunistický politik († 16. května 1986)
14. června – Beno Blachut, operní pěvec († 10. ledna 1985)
18. června – Karel Gavlík, komunistický poslanec († ?)
24. června – Jan Kubiš, parašutista († 18. června 1942)
27. června – Zdeňka Veřmiřovská, gymnastka († 13. května 1997)
29. června – Vratislav Krutina, komunistický poslanec a ministr († ?)
5. července – Hanuš Bonn, básník († 20. října 1941)
6. července – Ota Ornest, divadelní režisér a herec († 4. srpna 2002)
7. července
Rudolf Skopec, historik fotografie († 18. července 1975)
Karel Poláček, komunistický politik († ?)
8. červenec – Eric Stein, americký diplomat českého původu († 28. července 2011)
11. července – Zdeněk Galuška, spisovatel, vypravěč a malíř († 13. února 1999)
14. července – Václav Škoda, komunistický politik († 2. října 1989)
18. července – Mojmír Fučík, lékař, profesor UK († 29. října 2011)
26. července – Viktor Linhart, komunistický poslanec († 22. prosince 1950)
27. července – Arnošt Mikš, zahraniční voják, výsadkář († 30. dubna 1942)
29. července – Marie Danielová, poúnorová komunistická poslankyně († ?)
30. července – Vladimír Slánský, vojenský pilot († 24. srpna 1993)
1. srpna – Vratislav Janda, odbojář, oběť komunismu († 5. listopadu 1949)
4. srpna
Jan Beran, fotograf a amatérský filmař († 2003)
Václav Petrásek, komunistický poslanec († ?)
6. srpna – Alfred Technik, český spisovatel, reportér a scenárista († 17. prosince 1986)
8. srpna – Jaroslav Mackerle, architekt, historik, etnograf († 3. listopadu 1964)
10. srpna – Emil Pluhař, katolický teolog, politický vězeň († 9. července 2004)
14. srpna – Jan Novotný, komunistický poslanec († ?)
15. srpna – Jiří František Novák, hudební skladatel a pedagog († ? 1993)
16. srpna – Václav Junek, malíř a grafik († 29. ledna 1976)
19. srpna – Vojtěch Erban, sociálně-demokratický a komunistický poslanec († 28. ledna 1981)
27. srpna – Antonín Zgarbík, jezuitský hodnostář, politický vězeň († 22. ledna 1965)
31. srpna – Rudolf Margolius, oběť procesu se Slánským († 3. prosince 1952)
5. září – Mike Buckna, lední hokejista a trenér († 6. ledna 1996)
12. září
Miroslav Brdička, fyzik († 25. prosince 2007)
Maxmilián Jirák, komunistický poslanec († ?)
15. září – Ludvík Horký, kněz, administrátor brněnské diecéze († 5. ledna 2008)
17. září – Josef Jonáš, komunistický poslanec a ministr († 22. dubna 1960)
19. září
Bohumil Šimonovský, kněz, politický vězeň († 4. července 1991)
Rudolf Berečka, komunistický politik († 22. července 1978)
20. září – Jan Marius Tomeš, básník, esejista († 11. srpna 2010)
21. září
Věra Ferbasová, herečka († 4. srpna 1976)
Alois Mourek, fotbalista († 2. února 1988)
23. září
Archimiro Caha, radiolog († 8. ledna 2007)
František Nedělka, zahraniční voják, výsadkář († 70. léta 20. stol.)
25. září – Josef Bican, čs. fotbalový útočník († 12. prosince 2001)
28. září – Karel Jindřich Krušina, spisovatel
30. září – Juraj Vieska, komunistický prokurátor († ? 1965)
4. října – Štěpán Urban, skladatel a esperantský básník († 4. května 1974)
5. října – Bedřich Synek, herec († 1989)
6. října – Vojtěch Bradáč, fotbalista († 30. března 1947)
10. října – Josef Žižka, výsadkář († 18. ledna 1945)
12. října – Vladimír Kovářík, literární vědec († 7. června 1982)
16. října – Jan Havelka, komunistický poslanec († ?)
23. října – František Sádek, filmový herec a režisér († 21. ledna 1998)
25. října – Karel Valdauf, skladatel († 4. července 1982)
27. října
Otto Wichterle, chemik, vynálezce kontaktních čoček († 18. srpna 1998)
metropolita Dorotej, pražský pravoslavný arcibiskup († 30. prosince 1999)
Eduard Frank, komunistický poslanec († ?)
6. listopadu – Václav Boštík, malíř, grafik a ilustrátor († 7. května 2005)
9. listopadu – Jiří Zástěra, fotbalista († 15. srpna 1983)
10. listopadu – Zdeněk Vogel, zoolog a spisovatel († 9. prosince 1986)
11. listopadu – Josef Rubeš, právník († 1994)
15. listopadu
Leopold Hofman, odbojář, komunistický politik, disident († 18. ledna 1990)
Miroslav Kučera, komunistický poslanec († ?)
19. listopadu – Josef Kinský, šlechtic († 14. března 2011)
22. listopadu – Drahomíra Šustrová, spisovatelka a historička († 21. července 2006)
28. listopadu – Jiří Růžička, spisovatel, autor knih pro mládež († ?)
30. listopadu – František Kábele, speciální pedagog († 22. listopadu 1998)
3. prosince – Jan Stránský, politik a novinář († 22. února 1998)
4. prosince – Bohumil Chocholouš, fotbalista († ?)
5. prosince
Josef Týfa, typograf († 19. ledna 2007)
František Desenský, lidovecký politik († 1. května 1984)
7. prosince – František Čáp, režisér († 13. ledna 1972)
14. prosince – Vlasta Foltová, gymnastka († 2001)
16. prosince – Oldřich Laštůvka, malíř († 11. července 1996)
18. prosince – Viktor Knapp, právník († 29. června 1996)
21. prosince – Jan Němec, sociálně-demokratický a komunistický poslanec († ?)
22. prosince – Jaroslav Mařík, esperantista († 5. května 1997)
23. prosince – Jan Latner, komunistický poslanec († ?)
28. prosince
Jiří Hendrych, komunistický politik († 16. května 1979)
Richard Dvořák, komunistický politik († ?)
29. prosince – Vladimír Šustr, spisovatel († 17. listopadu 1987)
30. prosince – Miroslav Němec, komunistický politik († ?)
31. prosince – Jan Filípek, exilový spisovatel († 23. září 2004)
? – Václav Černý, český hutní inženýr a komunistický ministr († ?)
Svět
2. ledna – Cvi Zimmerman, izraelský poslanec († 10. června 2006)
4. ledna – Malietoa Tanumafili II., západosamojský vládce od 1962 († 11. května 2007)
5. ledna – Pierre Veuillot, pařížský arcibiskup († 14. února 1968)
6. ledna
Edward Gierek, polský politik († 29. července 2001)
Loretta Youngová, americká herečka († 12. srpna 2000)
8. ledna
Rafa'el Baš, sionistický aktivista a izraelský politik († 10. března 2000 )
Masao Mijamoto, japonský spisovatel píšící v esperantu († 12. července 1989)
9. ledna – Richard Nixon, 37. prezident Spojených států amerických († 22. dubna 1994 )
11. ledna – Šmu'el Šoreš, izraelský poslanec († 13. listopadu 1981)
13. ledna – Martin Martinček, slovenský fotograf († 1. května 2004)
15. ledna
Miriam Hyde, australská skladatelka († 11. ledna 2005)
Lloyd Bridges, americký herec († 10. března 1998)
17. ledna – Werenfried van Straaten, zakladatel charitativní organizace Církev v nouzi († 31. ledna 2003)
18. ledna – Ada Rapošová, slovenská režisérka († 1999)
25. ledna – Witold Lutosławski, polský skladatel a dirigent († 7. února 1994)
4. února – Rosa Parksová, americká bojovnice za lidská práva († 24. října 2005)
6. února – Mary Leakey, britská archeoložka († 9. prosince 1996)
7. února – Ramón Mercader, španělský komunista, vrah Trockého († 18. října 1978)
18. února – Artur Axmann, německý nacista († 24. listopadu 1996)
27. února
Irwin Shaw, americký spisovatel († 16. května 1984)
Paul Ricoeur, francouzský evangelický filosof († 20. května 2005)
1. března – Salah Hasan Hanífes, izraelský politik († 16. března 2002)
3. března – Roger Caillois, francouzský spisovatel a sociolog († 21. prosince 1978)
6. března – Alexandr Pokryškin, ruský stíhač († 13. listopadu 1985)
4. března – John Garfield, americký herec († 21. května 1952)
12. března – Ja'akov Frank, izraelský politik († 10. července 1993)
13. března
Joe Kelly, irský automobilový závodník († 28. listopadu 1993)
Sergej Vladimirovič Michalkov, ruský dramatik, spisovatel a autor textu ruské hymny († 27. srpna 2009)
Paul Grice, britský filozof († 28. srpna 1988)
14. března – Dominik Tatarka, slovenský spisovatel a disident († 10. května 1989)
17. března – Harald Edelstam, švédský diplomat († 16. dubna 1989)
18. března
Werner Mölders, německý stíhací pilot († 22. listopadu 1941)
Reinhard Hardegen, německý ponorkový velitel a politik († 9. června 2018)
19. března – Rudolf Pribiš, slovenský sochař († 3. července 1984)
21. března – George Abecassis, britský automobilový závodník († 18. prosince 1991)
24. března – Malcolm Sheperd Knowles, americký teoretik vzdělávání dospělých († 27. listopadu 1997)
26. března – Pál Erdős, maďarský matematik († 20. září 1996)
30. března – Frankie Laine, americký zpěvák a herec († 6. července 2007)
1. dubna – Chajim Kohen-Meguri, izraelský politik († 10. června 2000)
4. dubna
Jurij Andrejevič Tregubov, ruský spisovatel († 27. února 2000)
Cecil Gant, americký bluesový zpěvák († 4. února 1951)
5. dubna – Nicolas Grunitzky, druhý prezident státu Togo († 27. září 1969)
7. dubna
Georgij Jefimovič Peredělskij, sovětský maršál († 21. listopadu 1987)
Sven Rosendahl, švédský spisovatel († 8. září 1990)
8. dubna – Rudi Supek, chorvatský sociolog († 2. ledna 1993)
10. dubna – Duke Dinsmore, americký automobilový závodník († 1985 )
13. dubna – Masatoši Nakajama, japonský karatista († 15. dubna 1987)
19. dubna – Ken Carpenter, americký olympijský vítěz v hodu diskem († 15. března 1984)
20. dubna – Willi Hennig, německý biolog († 5. listopadu 1976)
24. dubna – Celestyna Faron, polská katolická řeholnice, mučednice, blahoslavená († 9. dubna 1944)
27. dubna – Philip Abelson, americký jaderný fyzik († 1. srpna 2004)
28. dubna – Reg Butler, britský sochař († 23. října 1981)
duben – Leon James, americký černošský tanečník († listopad 1970)
1. května – Hans Walter Süsskind, britský klavírista, dirigent a hudební skladatel českého původu († 25. března 1980)
11. května – Robert Jungk, rakouský futurolog († 14. července 1994)
16. května – Woody Herman, americký jazzový klarinetista († 29. října 1987)
18. května – Charles Trenet, francouzský zpěvák a skladatel († 19. února 2001)
21. května – Gina Bachauerová, řecká klavíristka († 22. srpna 1976)
23. května
Carlos Borja, mexický basketbalista († 25. listopadu 1982)
Carlos Rafael Rodríguez, kubánský komunistický politik († 8. prosince 1997)
26. května – Peter Cushing, britský herec († 11. srpna 1994)
27. května – Wols, německý malíř a fotograf († 1. září 1951)
30. května – Eduard Goldstücker, slovenský germanista a překladatel († 23. října 2000)
3. června
Jicchak Berman, izraelský politik († ?)
Natan Peled, izraelský politik († 8. ledna 1992)
5. června – Conrad Marca-Relli, americký malíř († 29. srpna 2000)
7. června – Nathaniel Richard Nash, americký dramatik († 11. prosince 2000)
8. června – Walter Oesau, německý vojenský pilot († 11. května 1944)
10. června – Tichon Nikolajevič Chrennikov, ruský hudební skladatel a pedagog († 14. srpna 2007)
12. června – Ján Svetlík, slovenský vojenský pilot († 23. března 1939)
19. června
Earle Meadows, americký olympijský vítěz ve skoku o tyči († 11. listopadu 1992)
Rudolf Uher, slovenský sochař († 27. srpna 1987)
Helene Madisonová, americká plavkyně. tři zlaté medaile na OH 1932 († 27. listopadu 1970)
20. června – Jan Bourbonský, infant španělský († 1. dubna 1993)
23. června – William P. Rogers, americký politik († 2. ledna 2001)
26. června
Aimé Césaire, martinický básník († 17. dubna 2008)
Rudolf Brazda, poslední přeživší gay vězeň koncentračních táborů († 3. srpna 2011)
Vida Tomšič, slovinská partyzánka a politička († 10. prosince 1998)
27. června
Philip Guston, americký malíř († 7. června 1980)
Micha'el Chazani, izraelský politik († 2. července 1975)
28. června – Lev Nowakowski, polský kněz, mučedník, blahoslavený († 31. října 1939)
30. června – Alfonso López Michelsen, kolumbijský prezident († 11. července 2007)
7. července – Pinetop Perkins, americký bluesový pianista († 21. března 2011)
12. července – Willis Eugene Lamb, americký fyzik († 15. května 2008)
13. července – Anton Ujváry, slovenský fotbalista († 3. prosince 1942)
14. července – Gerald Ford, americký prezident († 26. prosince 2006)
15. července – Avraham Suckever, židovský básník († 19. ledna 2010)
17. července – Roger Garaudy, francouzský filosof († 13. června 2012)
20. července – Lucien Goldmann, rumunsko-francouzský filosof († 8. října 1970)
29. července – Erich Priebke, německý válečný zločinec († 11. října 2013)
1. srpna – Hajo Herrmann, německý plukovník († 5. listopadu 2010)
2. srpna
Dionýz Blaškovič, slovenský bakteriolog († 17. listopadu 1998)
Arthur Siegel, americký fotograf († 1. února 1978)
9. srpna – Tadeusz Koc, polský vojenský letec († 3. června 2008)
10. srpna – Wolfgang Paul, německý fyzik († 7. prosince 1993)
12. srpna – Alexander Kotov, ruský šachista († 7. ledna 1981)
13. srpna – Makarios III., kyperský státník a prezident († 3. srpna 1977)
16. srpna – Menachem Begin, izraelský politik (zemřel († 9. března 1992)
20. srpna – Roger W. Sperry, americký zoolog († 18. dubna 1994)
21. srpna – Fred Agabashian, americký automobilový závodník († 13. října 1989)
26. srpna – Boris Pahor, slovinský spisovatel
27. srpna – Martin Kamen, americký chemik († 31. srpna 2002)
28. srpna – Cornelius Johnson, americký olympijský vítěz ve skoku do výšky († 15. února 1946)
30. srpna
Richard Stone, britský ekonom († 6. prosince 1991)
Thomas Torrance, skotský protestantský teolog († 2. prosince 2007)
31. srpna – Helen Levitt, americká fotografka († 29. března 2009)
3. září – Michal Navračič, slovenský komunistický poslanec († 31. října 1985)
4. září
Mickey Cohen, americký gangster († 29. července 1976)
Kenzó Tange, japonský architekt († 22. března 2005)
Stanford Moore, americký biochemik, Nobelova cena za chemii 1972 († 23. srpna 1982)
5. září
Mike Buckna, kanadsko-slovenský hokejista († 6. ledna 1996)
Ferenc Donáth, maďarský politik, historik zemědělství, publicista († 15. července 1986)
6. září – Leônidas da Silva, brazilský fotbalista († 24. ledna 2004)
10. září – Friedrich Bachmayer, rakouský paleontolog († 25. července 1989)
12. září
Jesse Owens, americký sprinter a dálkař († 31. března 1980)
Eidži Tojoda, japonský průmyslník († ?)
14. září
Annalisa Ericsonová, švédská herečka († 21. dubna 2011)
Jacobo Árbenz Guzmán, guatemalský prezident († 27. ledna 1971)
16. září – Viliam Hájíček, slovenský komunistický poslanec († ?)
19. září – Frances Farmer, americká herečka († 1. srpna 1970)
22. září – Tibor Buday, slovenský geolog († 18. září 2001)
24. září – Wilson Rawls, americký spisovatel († 16. prosince 1984)
28. září
Ellis Petersová, anglická spisovatelka († 14. října 1995)
Alice Marbleová, americká tenistka († 13. prosince 1990)
29. září
Stanley Kramer, americký režisér († 19. února 2001)
Ja'akov Meridor, sionistický aktivista a izraelský politik († 30. června 1995)
Silvio Piola, italský fotbalista († 4. října 1996)
30. září
Samuel Eilenberg, polsko-americký matematik († 30. ledna 1998)
Robert Nisbet, americký sociolog († 9. září 1996)
1. října – Jisra'el Barzilaj, izraelský politik († 12. června 1970)
2. října – Chajim Josef Cadok, izraelský politik († 15. srpna 2002)
3. října – Anastasio Alberto Ballestrero, italský kardinál († 21. června 1998)
10. října
Claude Simon, francouzský spisovatel († 6. července 2005)
Ed Marlo, americký kouzelník († 7. listopadu 1991)
Alžběta Marie Bavorská, hraběnka z Kagenecku († 3. března 2005)
11. října – Joe Simon, americký komiksový spisovatel († 14. prosince 2011)
22. října – Robert Capa, maďarský válečný fotograf († 25. května 1954)
25. října
Klaus Barbie, nacistický válečný zločinec († 25. září 1991)
Avraham Jofe, izraelský generál a politik († 11. dubna 1983)
26. října – Charlie Barnet, americký jazzový saxofonista a skladatel († 4. září 1991)
31. října – Hubert Petschnigg, rakouský architekt († 15. září 1997)
2. listopadu
Erik Asmussen, dánský architekt († 29. srpna 1998)
Burt Lancaster, americký herec a režisér († 20. října 1994)
5. listopadu
Vivien Leighová, anglická herečka († 8. července 1967)
Sam Ruben, americký biochemik († 28. září 1943)
7. listopadu
Albert Camus, francouzský spisovatel a filozof († 4. ledna 1960)
Per Anger, švédský diplomat († 26. srpna 2002)
Anatolij Markovič Gurevič, ruský špion († 2. ledna 2009)
9. listopadu – Hedy Kieslerová, rakousko-americká herečka († 19. ledna 2000)
10. listopadu – Álvaro Cunhal, portugalský politik a spisovatel († 13. června 2005)
11. listopadu – Dezider Kostka, slovenský fotbalista († 22. srpna 1986)
13. listopadu – Lon Nol, kambodžský voják, politik a prezident († 17. listopadu 1985)
14. listopadu – Malcom McLean, americký průkopník kontejnerizace († 25. května 2001)
15. listopadu
František Bíroš, slovenský výsadkář († 2. listopadu 1944)
Jicchak Kahan, izraelský soudce († 24. dubna 1985)
17. listopadu – Christiane Desroches Noblecourt, francouzská egyptoložka († 23. června 2011)
18. listopadu – Keith Kissack, britský historik († 31. března 2010)
22. listopadu – Benjamin Britten, britský skladatel († 4. prosince 1976)
24. listopadu – Gisela Mauermayerová, německá olympijská vítězka v hodu diskem († 9. ledna 1995)
27. listopadu
Ondrej Horvát, slovenský komunistický poslanec († ?)
Lewis Coser, americký sociolog († 8. července 2003)
1. prosince – Heorhij Majboroda, ukrajinský hudební skladatel († 6. prosince 1992)
5. prosince – Július Gábriš, slovenský katolický biskup († 13. listopadu 1987)
6. prosince
Eleanor Holmová, americká olympijská vítězka v plavání († 31. ledna 2004)
Hester Burtonová, anglická spisovatelka († 17. září 2000)
John Mikaelsson, švédský olympijský vítěz v chůzi na 10 kilometrů († 16. června 1987)
8. prosince – Delmore Schwartz, americký spisovatel († 11. července 1966)
11. prosince – Jean Marais, francouzský herec († 8. listopadu 1998)
12. prosince – Rex Easton, americký automobilový závodník († 21. prosince 1974)
14. prosince – Rosalyn Turecková, americká klavíristka a muzikoložka († 17. července 2003)
15. prosince – Walt Ader, americký automobilový závodník († ? 1982)
16. prosince – Arje Ben Eliezer, sionistický vůdce a izraelský politik († 29. ledna 1970)
18. prosince
Antoni Adamiuk, polský katolický biskup († 25. ledna 2000)
Willy Brandt, německý politik († 8. října 1992)
19. prosince – Mykola Amosov, ukrajinský lékař, vynálezce a spisovatel († 12. prosince 2002)
21. prosince – Heinz Conrads, rakouský herec a interpret († 9. dubna 1986)
23. prosince
Margit Anna, maďarská malířka († 4. června 1991)
Mahmud Namik Efendi, osmanský princ a vnuk sultána Mehmeda V. († 13. listopadu 1963)
24. prosince
Štefan Bielik, slovenský komunistický politik († ?)
Štefan Livinka, slovenský komunistický politik († ? )
25. prosince – Tony Martin, americký zpěvák a herec († 27. července 2012)
20. února – Tone Fajfar, slovinský politik a partyzán († 12. prosince 1981)
? – Geršon Zak, velitel izraelského námořnictva († 1989)
Úmrtí
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Úmrtí v roce 1913
Česko
5. února – František Tilšer, matematik (* 12. června 1825)
12. února – Matěj Anastasia Šimáček, novinář a spisovatel (* 5. února 1860)
14. února – Karel Krohn, zakladatel prvního dobrovolného hasičského sboru v Čechách (* 25. října 1846)
18. února – George Washington Custis Lee, syn generála Roberta Edwarda Lee (* 16. září 1832)
24. březen
Bohumil Hanč, lyžař (* 19. listopadu 1886)
Václav Vrbata, lyžař (* 11. října 1885)
5. dubna – Jerzy Cienciała, polský politik na Těšínsku (* 4. dubna 1834)
6. dubna – Moritz Allé, český astronom a matematik (* 19. července 1837)
11. dubna – Hermann Hallwich, poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady (* 9. května 1838)
17. dubna – Karel M. Kmoch, kněz, vychovatel hluchoněmých (* 12. října 1839)
30. dubna – Josef Kahl, rakouský a český podnikatel a politik německé národnosti (* ? 1840)
3. června – Josef Richard Rozkošný, skladatel (* 21. září 1833)
14. června – Adolf Frumar, učitel, autor učebnic (* 1850)
17. června
Tomáš Eduard Šilinger, politik a novinář (* 16. prosince 1866)
Jan Evangelista Šťastný, středoškolský profesor (* 6. prosince 1824)
29. června – Václav Jansa, malíř (* 21. října 1859)
6. července – Vojtěch Král z Dobré Vody, heraldik (* 20. dubna 1844)
9. července – Josef Strachovský, sochař (* 19. dubna 1850)
10. července – Mikoláš Aleš, malíř (* 18. listopadu 1852)
17. července – Ferdinand Chotek, český šlechtic a poslanec Říšské rady (* 25. července 1838)
19. července – Moritz Allé, astronom a matematik (* 6. dubna 1852)
20. července – Jan Tuček, český varhanář (* 16. května 1842)
7. srpna – David Popper, violocellista a hudební skladatel (* 18. června 1843)
26. srpna – Antonín Steidl, český lékař a politik (* 31. března 1832)
1. září – Ladislav Quis, spisovatel a básník (* 5. února 1846)
5. září – Vilém Amort, sochař (* 7. října 1864)
19. září – Jan Srp, kartograf (* 11. května 1849)
20. září – Ferdinand Blumentritt, etnograf Filipín (* 10. září 1853)
22. září – Václav Kredba, učitel a spisovatel (* 7. března 1834)
4. října – Karel IV. kníže ze Schwarzenbergu, český šlechtic a politik (* 1. července 1859)
7. října – David Popper, skladatel (* 9. prosince 1843)
14. října – Václav Robert Kounic, politik a mecenáš (* 26. září 1848)
30. října – Anton Waldhauser, český malíř (* 17. března 1835)
8. listopadu – Alfons Ferdinand Šťastný, agrární filosof a politik (* 19. dubna 1831)
15. listopadu – Antonín Frič, přírodovědec (* 30. července 1832)
21. listopadu – Felix Vetter z Lilie, velkostatkář a politik (* 18. března 1830)
24. listopadu – Antonie di Giorgi, pražská německá spisovatelka (* 2. června 1836)
29. listopadu – Tomáš Škrdle, katolický kněz, organizátor katolického života (* 9. září 1853)
8. prosince – František Koláček, matematik a fyzik (* 9. října 1851)
Svět
4. ledna – Alfred von Schlieffen, německý polní maršál (* 28. února 1833)
5. ledna – Lewis Swift, americký astronom (* 29. února 1820)
20. ledna – Karl Wittgenstein, vládce rakouského ocelářského průmyslu (* 8. dubna 1847)
21. ledna – Pierre-Ernest Prins, francouzský malíř (* 26. listopadu 1848)
27. ledna – Rainer Ferdinand Habsbursko-Lotrinský, rakouský arcivévoda, vnuk císaře Leopolda II. (* 11. ledna 1827)
30. ledna – Ferdinand Kronawetter, rakouský, levicově liberální politik (* 26. února 1838)
2. února – Gustaf de Laval, švédský průmyslník (* 9. května 1845)
8. února – Karl Maria Coudenhove, zemský prezident ve Slezsku (* 8. února 1855)
10. února – Konstantinos Tsiklitiras, řecký olympijský vítěz ve skoku do dálky z místa (* 13. října 1888)
18. února – George Washington Custis Lee, americký generál (* 16. září 1832)
22. února
Francisco Madero, mexický politik, revolucionář, spisovatel a podnikatel (* 30. října 1873)
Ferdinand de Saussure, švýcarský lingvista (* 26. listopadu 1857)
24. února – Seweryn Kniaziołucki, předlitavský státní úředník a politik (* 24. března 1853)
4. března – Casimir Arvet-Touvet, francouzský botanik (* 1841)
8. března – Jiří I. Řecký, řecký král (* 24. prosince 1845)
10. března – Harriet Tubman, americká abolicionistka (* 1820)
13. března – Ernst Georg Ravenstein, německo-britský kartograf (* 30. prosince 1834)
22. března – Pierre Louis Pierson, francouzský fotograf (* 1822)
31. března – John Pierpont Morgan, americký bankéř (* 17. dubna 1837)
4. dubna – Alexander Henderson, kanadský fotograf (* 4. března 1841)
5. dubna – Jerzy Cienciała, polský politik a národní buditel (* 4. dubna 1834)
8. dubna – Gyula Kőnig, maďarský matematik (* 16. prosince 1849)
18. dubna – Lester Frank Ward, americký sociolog (* 18. června 1841)
15. dubna – Ğabdulla Tuqay, tatarský básník, literární kritik, esejista a překladatel (* 26. dubna 1886)
25. dubna – Giovanni Battista Piamarta, italský katolický kněz a světec (* 26. listopadu 1841)
2. května
Adolf Láng, uherský architekt (* 15. června 1848)
Joseph Unger, předlitavský právní odborník a politik (* 2. července 1828)
25. května – Alfred Redl, rakousko-uherský důstojník a ruský špión (* 14. března 1864)
28. května – John Lubbock, anglický politik a archeolog (* 30. dubna 1834)
8. června – Emily Davisonová, britská sufražetka (* 1872)
11. června – Mahmud Ševket Paša, osmanský generál (* ? 1856)
13. června – Camille Lemonnier, belgický spisovatel (* 24. března 1844)
16. června
Frank S. Matsura, japonský fotograf (* 1873)
Frederikke Federspiel, dánská fotografka (* 25. ledna 1839)
22. června – Victorin-Hippolyte Jasset, francouzský filmař (* 30. března 1862)
23. června – Tomás López Torregrosa, španělský hudební skladatel (* 24. září 1868)
27. června – Şehzade Mahmud Necmeddin, osmanský princ a syn sultána Mehmeda V. (* 23. června 1878)
26. července – Rudolf Otto von Ottenfeld, rakouský malíř a pedagog (* 21. července 1856)
29. července – Tobias Michael Carel Asser, nizozemský právník (* 28. dubna 1838)
1. srpna – Lesja Ukrajinka, ukrajinská spisovatelka (* 25. února 1871)
12. srpna – Carlo Bourlet, francouzský esperantista (* 25. dubna 1866)
13. srpna – August Bebel, německý politik, spisovatel a filozof (* 22. února 1840)
26. srpna – Fjodor Kamenskij, ruský sochař (* 2. září 1836)
15. září – Ármin Vámbéry, uherský orientalista, jazykovědec a cestovatel (* 19. března 1832)
19. září – Otilie Malybrok-Stielerová, německá překladatelka z češtiny (* 2. října 1836)
30. září – Rudolf Diesel, vynálezce vznětového motoru, utonul v moři (* 1858)
4. října – Karel IV. kníže ze Schwarzenbergu, poslanec říšské rady (* 1. července 1859)
7. října – Ľudovít Vladimír Rizner, slovenský spisovatel a bibliograf (* 10. března 1849)
10. října – Adolphus Busch, americký pivovarník, zakladatel koncernu Anheuser-Busch (* 1842)
16. října – Ralph Rose, americký trojnásobný olympijský vítěz ve vrhu koulí (* 17. března 1885)
21. října
Alexander Bassano, anglický fotograf (* 10. května 1829)
Scipio Sighele, italský kriminolog (* 24. června 1868)
7. listopadu – Alfred Russel Wallace, britský přírodovědec (* 8. ledna 1823)
14. listopadu – Kamil Paša, osmanský státník (* 1833)
21. listopadu – Jošinobu Tokugawa, poslední šógunem šógunátu Tokugawa (* 10. října 1837)
4. prosince – Vinzenz Baillet von Latour, předlitavský státní úředník a politik (* 5. října 1848)
8. prosince – Camille Jenatzy, belgický automobilový závodník a konstruktér (* 4. listopadu 1868)
12. prosince – Menelik II., etiopský císař (* 17. srpna 1844)
15. prosince – Karl Wilhelm Diefenbach, německý symbolistický malíř (* 21. února 1851)
16. prosince – Mariano Rampolla del Tindaro, vatikánský diplomat (* 17. srpna 1843)
24. prosince – Wacław Zaleski, ministr financí Předlitavska (* 28. června 1868)
27. prosince – Antonie Portugalská, portugalská infantka (* 17. února 1845)
30. prosince – Žofie Nassavská, švédská a norská královna (* 9. července 1836)
? – Blanche Wittmanová, francouzská pacientka-figurantka (* 1859)
Hlavy států
České království – František Josef I.
Papež – Pius X.
Království Velké Británie – Jiří V.
Francie – Armand Fallières (do 18. února), poté Raymond Poincaré
Uherské království – František Josef I.
Rakouské císařství František Josef I.
Rusko – Mikuláš II. Alexandrovič
Španělsko – Alfons XIII.
Belgie – Albert I.
Rumunsko – Karel I.
Itálie – Viktor Emanuel III.
USA – William Howard Taft (do 4. března), poté Woodrow Wilson
Japonsko – císař Taišó
Sport
12. července – v Amiens se konala Grand Prix Francie 1913, vítězem se stal Georges Boillot na voze Peugeot
Založen fotbalový klub s názvem FC Zbrojovka Brno.
Reference
Související články
1913 v letectví
1913 v loďstvech
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1913:
Lidové noviny –
Národní listy –
Národní politika –
Moravská orlice –
Budivoj (České Budějovice) — ročník 49
Časopis katolického duchovenstva — ročník 1913
Lumír — ročník 41 (18.10.1912 – 25.09.1913) a ročník 42 (31.10.1913 – 22.10.1914)
Zlatá Praha — ročník 30 (13.09.1912 – 12.09.1913) a ročník 31 (19.09.1913 – 09.10.1914)
Vybraná cizojazyčná periodika:
The Athenaeum (londýnský vědecký časopis, anglicky) — ročník 1913
Říšský zákoník — ročník 1913: německy, rumunsky (jiné jazykové verze nezdigitalizovány)
Watch Tower (anglicky) — ročník 1913
20. století |
4964 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1961 | 1961 | 1961 (MCMLXI) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal nedělí.
Události
Československo
zahájena stavba Nechranické přehrady
do května pokračoval sesuv v Handlové, který začal v prosinci 1960.
Praha se poprvé ve své historii stala milionovým městem. Její počet obyvatel se zvýšil oproti střednímu stavu v roce 1960 z 998 tis. na 1 006 tis. osob středního stavu za rok 1961.
2. ledna – poprvé promluvil z vysílání Československého rozhlasu Hajaja, rozhlasové pohádky na dobrou noc přežily do dalšího tisíciletí.
1. března – sčítání lidu. V Československu žilo 13 745 377 obyvatel.
24. března – ukončen provoz úzkorozchodných tramvají mezi Mostem a Litvínovem.
28. března – nedaleko města Gräfenberg v SRN se zřítilo letadlo ČSA, zemřelo všech 52 osob.
13. dubna – V pražské věznici Pankrác byla popravena zdravotní sestra z nemocnice v Sušici Marie Fikáčková, která na přelomu 50. a 60. let na gynekologicko-porodnickém oddělení zavraždila nejméně 2 novorozeňata a dalších několik novorozenců úmyslně těžce zranila a způsobila jim trvalé následky. Motivem jejích činů byla údajně nenávist k plačícím dětem. Zadržena byla 27. února 1960 přímo na pracovišti v sušické nemocnici.
28. dubna – Československo navštívil Jurij Gagarin
7. července – došlo k důlnímu neštěstí na Dole Dukla v Havířově Prostřední Suché. Neštěstí si vyžádalo 108 lidských životů.
26. listopadu – byl uveden do provozu vysílač Cukrák.
29. listopadu – V Národním shromáždění byl přijat nový trestní zákon.
22. prosince – slavnostním uvedením do provozu byla po stavební stránce dokončena výstavba vodního díla Orlík na Vltavě, která trvala více než 6 let. Orlická vodní elektrárna byla uvedena do plného provozu v dubnu 1962.
Svět
Vznik OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj).
Kypr se stal členem Commonwealthu.
31. ledna – šimpanz Ham se stal v rámci projektu Mercury prvním živým tvorem, který byl Američany dopraven do vesmíru
15. února – Poblíž Bruselu se z neznámých příčin zřítil boeing 707 obsluhující let Sabena 548. Zahynuli všichni na palubě, včetně celého amerického krasobruslařského týmu letícího na mistrovství světa, a jedna osoba na zemi.
12. dubna – první člověk ve vesmíru: Nadporučík Jurij Alexejevič Gagarin byl vybrán k letu do vesmíru generálem N. P. Kamaninem. Jako první člověk na světě uskutečnil na palubě lodi Vostok 1 kosmický let.
16. dubna – Stirling Moss na voze Lotus se stal vítězem Preis Von Wien.
17. dubna-19. dubna – vylodění kubánských emigrantů v zátoce Sviní. Špatně zorganizovaná akce naplánovaná a organizovaná USA skončila porážkou výsadku.
24. dubna – na hladinu byla vyzvednuta švédská válečná loď Vasa, která se potopila v roce 1628.
5. května – Alan Bartlett Shepard mladší (1923–1998) je prvním Američanem ve vesmíru. Vesmírný let v lodi Freedom 7 trvá 15 minut, což je méně než jeden úplný oblet Země (letěl po balistické dráze).
25. května – Prezident USA John F. Kennedy ve svém projevu uvedl, že by Spojené státy měly v rámci programu Apollo dopravit člověka na Měsíc a bezpečně zpět na Zemi do roku 1970.
7. července – Ve Slovinsku vznikl Triglavský národní park.
7. srpna – Sovětský kosmonaut German S. Titov byl na palubě Vostoku 2 druhým sovětem ve vesmíru a prvním člověkem, který strávil v kosmu více než den. Za 25 a půl hodiny obletěl Zemi sedmnáctkrát.
13. srpna – zahájena stavba Berlínské zdi.
1. října – Indie zavedla metrický systém namísto dosavadního britského systému.
17. října – došlo k Pařížskému masakru ve Francii, kdy policejní složky zastřelily několik set Alžírských demonstrantů proti válce.
30. října – nad Novou zemí Sovětský svaz odpálil jadernou termonukleární bombu zvanou Car-bomba – šlo o nejničivější zbraň všech dob.
1. listopadu – z mauzolea na Rudém náměstí v Moskvě byly odstraněny ostatky J. V. Stalina.
9. prosince – Jim Clark zvítězil v Grand Prix Rand v jihoafrickém Kyalami, závod F1 nezapočítávaný do mistrovství světa.
Vědy a umění
22. října – 4. premiérou Divadla Semafor je hudební revue Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Zuzana je zase sama doma
2. listopadu – Drama Maxe Frische Andorra, jedna z nejvýznamnějších her německy mluvících zemí od konce druhé světové války, má světovou premiéru v Zurichu
Americký fyzik Albert Ghiorso a jeho kolegové objevili chemický prvek lawrencium.
Americký vědec Edward Lorenz začal vyvíjet matematický obor, ze kterého se vyvine teorie chaosu.
Byl objeven a izolován virus spalniček. Vakcína poskytující dlouhodobou imunitu proti spalničkám bude k dispozici během desetiletí.
Český chemik Otto Wichterle vyrobil první měkké kontaktní čočky. V polovině 90. let je bude používat přes 100 milionů lidí na celém světě.
Americký fyzik Murray Gell-Mann vypracoval systém třídění elementárních částic hadronů, který je rozděluje do rodin podle jejich měnících se vlastností. Systém nazval termínem vypůjčeným z buddhismu „osmerá cesta“.
Sovětští vědci vytvořili dosud nepřekonaný rekord – největší jaderný výbuch při zkoušce padesátiosmimegatunové jaderné pumy.
Britský fyzik Jeffrey Goldstone formuloval tzv. Goldstoneovu poučku, která předvídá existenci částic s nulovou hmotností a s nulovým spinem, zvaných Goldstoneovy bosony, v určitých případech souměrnosti.
Americký ekonom John Muth zformuloval základní hypotézu racionálních očekávání, na kterou později navázal Robert Lucas, Jr.
Nobelova cena
Fyzika – Robert Hofstadter (USA; za průkopnický výzkum rozptylu elektronů na atomových jádrech a tím dosažené objevy týkající se struktury nukleonů), Rudolf Ludwig Mössbauer (Německo; za výzkum rezonanční absorpce gama záření a s tím spojený objev po něm pojmenovaného jevu)
Chemie – Melvin Calvin (USA; za výzkum asimilace oxidu uhličitého v rostlinách)
Fyziologie a medicína – Georg von Békésy (USA; za objevy fyzikálního mechanismu stimulace kochley)
Literatura – Ivo Andrić (Jugoslávie)
Mír – Dag Hjalmar Agne Carl Hammarskjöld (Švédsko, generální tajemník OSN)
Narození
Česko
8. ledna – Jitka Sedláčková, herečka
11. ledna – Jiří Kajínek, legendární vězeň
28. ledna – Daniel Rous, herec
29. ledna – Jan Balabán, prozaik, publicista a překladatel († 23. dubna 2010)
7. února – Zdeněk Bakala, miliardář a podnikatel
10. února – Libor Balák, malíř, ilustrátor a autor komiksů a počítačových her
15. února – Jan Hošek, český filmový dokumentarista a ilustrátor
17. února – Andrej Korotajev, ruský antropolog, orientalista, ekonom, historik a sociolog
26. února – Jiří Bezděk, hudební skladatel a pedagog
12. března – Broněk Černý, herec
4. dubna – Dagmar Pecková, operní pěvkyně
16. dubna – Marek Babjuk, vědec a lékař v oboru urologie
1. května
Jiří Babica, kuchař
Jan Čenský, herec, dabér a moderátor
27. května – Josef Brtek, regionální historik a publicista
3. června – Dana Drábová, jaderná fyzička
19. července – Vlastimil Holub, fotbalový obránce
22. července – Libor Pala, fotbalista a trenér
23. července – Stanislav Schwarz, československý fotbalový obránce
24. července – Jaromíra Mílová, herečka
31. července – Dalibor Prix, historik umění středověké architektury
17. srpna – Pavel Přindiš, československý vodní slalomář, kajakář, olympionik
11. září – Zdeněk Manina, sochař, malíř a výtvarný pedagog
26. září – Michal Coubal, horolezec
16. října – Veronika Žilková, herečka
18. října – Martin Bedrava, politik
19. října – Zuzana Bydžovská, herečka
1. listopadu – Petr Pavel, náčelník Generálního štábu AČR
3. listopadu – Jaroslav Šilhavý, fotbalista
21. listopadu – René Franěk, podnikatel a zakladatel Zoo Chleby
9. prosince – Luděk Mikloško, fotbalový brankář
24. prosince – Alena Bulířová, československá běžkyně a sprinterka
Svět
1. ledna
Azíz Achanúš, marocký politik a podnikatel
Graham McTavish, skotský herec
11. ledna
Karel Habsburský, příslušník habsbursko-lotrinské dynastie, rakouský politik
Sergej Fedotov, ruský divadelní režisér
25. ledna – Wayne Gretzky, bývalý kanadský hokejista
1. února – José Luis Cuciuffo, brazilský fotbalista
3. února – Mercedes Abadová, španělská spisovatelka
17. února – Andrej Korotajev, ruský antropolog, orientalista, ekonom, historik a sociolog
18. února – Armin Laschet, německý politik
24. února – Richard Barnbrook, britský politik
28. února – Rae Dawn Chong, kanadsko-americká herečka
21. března – Daniel Castellani, argentinský volejbalista
7. dubna – Troels Rasmussen, dánský fotbalový brankář
25. dubna – Agneta Anderssonová, švédská rychlostní kanoistka
27. dubna – Jorge O. Calvo, argentinský paleontolog a geolog († 10. ledna 2023)
15. května – Katrin Cartlidge, anglická herečka († 7. září 2002)
21. května – Davide Sparti, italský sociolog
1. června – Paul Coffey, kanadský hokejista a trenér
6. června – Tom Araya, chilsko-americký zpěvák
9. června – Michael J. Fox, kanadský herec
25. června – Ricky Gervais, britský herec a filmař
1. července – Diana Frances Spencerová, britská princezna z Walesu, bývalá manželka prince Charlese († 31. srpna 1997)
4. července – Wolf Bachofner, rakouský herec
23. července – Rob Stewart, kanadský herec a hypnotizér
4. srpna
Barack Obama, prezident USA
Pumpuang Duangjan, thajská zpěvačka († 13. června 1992)
14. srpna – Satoši Cunami, japonský fotbalista
20. srpna – Greg Egan, australský programátor a autor hard sci-fi
25. srpna
Billy Ray Cyrus, americký zpěvák a herec
Oleg Božjev, bývalý sovětský a ruský rychlobruslař
3. září – Andy Griffiths, australský spisovatel
6. září – Scott Travis, americký bubeník
13. září – Dave Mustaine, americký zpěvák a kytarista
18. října – Wynton Marsalis, americký jazzový trumpetista
22. října – David Allen Sibley, americký ornitolog, autor a ilustrátor určovacích příruček
30. října – Dmitrij Muratov, šéfredaktor ruského opozičního listu Novaja gazeta, nositel Nobelovy ceny
5. listopadu – Alan Poindexter, americký kosmonaut († 1. července 2012)
7. listopadu – Sergej Alejnikov, běloruský fotbalista a fotbalový trenér
12. listopadu
Acuši Natori, japonský fotbalista
Nadia Comaneciová, rumunská gymnastka
14. prosince – Jozef Bánovský, slovenský fotbalista
24. prosince
Alexander Babiš, slovenský podnikatel, bratr Andreje Babiše
Ilham Alijev, ázerbájdžánský politik a prezident Ázerbájdžánu
30. prosince – Andrzej Marcisz, polský horolezec a sportovní lezec
Úmrtí
Česko
4. ledna – Jan Opočenský, československý diplomat a historik (* 26. května 1885)
8. ledna – František Flos, spisovatel (* 27. července 1864)
13. ledna – František Drtikol, fotograf, grafik a malíř (* 3. března 1883)
18. ledna – Alois Bílek, malíř, grafik, ilustrátor a architekt (* 15. června 1887)
20. ledna – Jaroslav Řehulka, československý právník, spisovatel a katolický politik (* 31. prosince 1886)
25. ledna – Eduard Farda, fotbalista, hokejista a hokejový trenér (* 26. prosince 1914)
28. ledna – Theodor Bohumír Pařík, hudební skladatel, houslista a pedagog (* 1. února 1881)
3. února – František Cína Jelínek, český malíř (* 6. června 1882)
8. února – Miloš Kössler, český matematik (* 19. června 1884)
9. února
Prokop Maxa, legionář, politik a diplomat (* 28. května 1884)
František Kadeřávek, český geometr (* 26. června 1885)
10. února
Heřman Tausik, československý politik (* 21. března 1879)
Jakub Deml, český spisovatel (* 20. srpna 1878)
13. února – Marie Helena Knajblová, řeholnice, oběť komunistického teroru (* 25. dubna 1888)
14. února – Josef Waltner, český herec a kabaretiér (* 8. května 1883)
20. února – Alois Krčmář, český malíř (* 18. dubna 1887)
22. února – Antonín Eltschkner, generální vikář pražské arcidiecéze (* 4. června 1880)
24. února – Antonín Klouda, československý politik (* 6. listopadu 1871)
26. února – Zdeněk Wirth, historik umění (* 11. srpna 1878)
3. března – Eduard Fiker, spisovatel (* 21. listopadu 1902)
10. března – Ladislav Daněk, československý právník a politik (* 22. dubna 1889)
16. března – Václav Talich, český dirigent (* 28. května 1883)
12. března – Josef Zeman, zakladatel moderní československé defektologie (* 10. října 1867)
27. března – Věra Jičínská, česká malířka (* 3. července 1898)
31. března – Bedřich Golombek, český novinář a spisovatel (* 5. února 1901)
21. dubna – Bohumil Sláma, architekt (* 2. července 1887)
24. dubna – Alois Hrdlička, konstruktér Škodových závodů (* 17. února 1894)
25. dubna – Václav Pšenička, československý vzpěrač, stříbro na OH 1932 (* 26. října 1906)
19. května – Josef Doležal, český zpěvák a houslista (* 6. prosince 1878)
24. května
Július Maurer, československý politik, ministr (* 18. června 1896)
Jaroslav Kovář starší, český architekt (* 1. března 1883)
27. května – Jevgenij Leopoldovič Nedzelskij, překladatel české literatury do ruštiny (* 3. listopadu 1894)
28. května – Jan Vrba, lesník, učitel, básník a spisovatel (* 10. prosince 1889)
6. června – František Trávníček, československý bohemista a politik (* 17. srpna 1888)
7. června – Karla Vobišová-Žáková, sochařka (* 21. ledna 1887)
13. června – Karel Engliš, ekonom a politik (* 17. srpna 1880)
23. června – Ludmila Bertlová, houslistka (* 1. února 1914)
24. června – Miloš Jirko, redaktor, básník, knihovník a překladatel (* 20. ledna 1900)
3. července – Zdena Walterová, česká spisovatelka (* 1877)
4. července – Leopold Koubek, geodet a politik (* 27. října 1882)
11. července – Kamill Resler, český právník a bibliofil (* 23. prosince 1893)
13. července – František Balada, český matematik (* 24. června 1902)
31. července – Otto Reichner, slezský architekt (* 31. srpna 1888)
5. srpna – Václav Kopecký, komunistický novinář a politik (* 27. srpna 1897)
9. srpna – Hugo Doskočil, katolický kněz, rektor kněžského semináře v Hradci Králové (* 1. dubna 1875)
19. srpna – Eduard Kadlec, generál Československých legií v Rusku (* 16. března 1880)
20. srpna – Miroslav Josef Krňanský, filmový režisér, kameraman, scenárista i herec (* 22. listopadu 1898)
30. srpna – Emil Bolek, český herec (* 13. prosince 1897)
3. září – J. M. Troska, český spisovatel (* 3. srpna 1881)
6. září – Jaroslav Jankovec, český dirigent a hudební skladatel (* 26. dubna 1896)
18. září – Josef Obeth, slezský sochař a restaurátor německé národnosti (* 15. července 1874)
23. září – Bohumír Čermák, architekt a uměleckoprůmyslový návrhář (* 8. listopadu 1882)
2. října – Karel Kutlvašr, legionář, generál, velitel Pražského povstání (* 27. ledna 1895)
6. října – Lucie Klímová, česká malířka a zpěvačka (* 5. ledna 1884)
7. října – František Tichý, český malíř (* 24. března 1896)
9. října – Karel Myslikovjan, malíř (* 27. leden 1911)
10. října – Ferdinand Stiebitz, překladatel z řečtiny a latiny (* 7. července 1894)
13. října
František Matoušek, malíř (* 12. května 1901)
Gracian Černušák, zpěvák, sbormistr a hudební historik a publicista (* 19. prosince 1882)
28. října – August Žáček, český fyzik (* 13. ledna 1886)
29. října – Zdeněk Folprecht, český hudební skladatel a dirigent (* 26. ledna 1900)
říjen – Josef Hulínský, komunistický poslanec (* 22. září 1903)
2. listopadu – Josef Matocha, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský (* 14. května 1888)
3. listopadu – Bohumil Hypšman, architekt (* 10. ledna 1878)
12. listopadu – Rudolf Chlup, český hudební skladatel (* 8. září 1879)
13. listopadu – Gabriel Hart, herec a režisér (* 13. února 1894)
23. listopadu – Jaroslav Mellan, advokát, dramatik, divadelní herec (* 26. srpna 1887)
27. listopadu – Helena Čapková, česká spisovatelka (* 28. ledna 1886)
2. prosince – Jaromír Hořejš, básník, dramatik a překladatel (* 2. dubna 1903)
5. prosince – Miroslav Šustera, český atlet a olympionik (* 15. března 1878)
17. prosince – Ferdinand Pujman, dramaturg, režisér opery Národního divadla v Praze a estetik (* 25. května 1889)
20. prosince – Dominik Nejezchleb-Marcha, československý politik (* 26. května 1880)
30. prosince – Josef Havlíček, český funkcionalistický architekt (* 5. května 1899)
? – Blažena Janečková, československá šachistka (* 3. února 1911)
Svět
3. ledna – Hasso von Wedel, nacistický generál (* 20. listopadu 1898)
4. ledna – Erwin Schrödinger, rakouský teoretický fyzik, jeden ze zakladatelů kvantové mechaniky (* 12. srpna 1887)
9. ledna
Richard Hamann, německý historik umění (* 29. května 1879)
Emily Greene Balch, americká spisovatelka pacifistka (* 8. ledna 1867)
10. ledna
Marius de Zayas, mexický výtvarník a spisovatel (* 13. března 1880)
Dashiell Hammett, americký spisovatel (* 25. června 1894)
15. ledna – Constantin Constantinescu, rumunský generál a politický vězeň komunistického režimu (* 20. února 1884)
17. ledna – Patrice Lumumba, první předseda vlády Konga (* 2. července 1925)
21. ledna – Blaise Cendrars, švýcarský spisovatel (* 1. září 1887)
24. ledna – Alfred Gilbert, americký olympijský vítěz ve skoku o tyči (* 13. února 1884)
30. ledna – Dorothy Thompsonová, americká spisovatelka a novinářka (* 9. července 1893)
31. ledna – Max Burchartz, německý grafik, typograf a fotograf (* 28. července 1887)
1. února – Max Simon, nacistický generál, válečný zločinec (* 6. ledna 1899)
2. února – Joseph Orbeli, ruský orientalista arménského původu (* 20. března 1887)
15. února – Wilhelm Mayer-Gross, německý psychiatr (* 15. ledna 1889)
21. února – Frederick McKinley Jones, americký vynálezce (* 17. května 1893)
25. února – Sebastiano Visconti Prasca, italský generál (* 27. února 1883)
27. února – Platt Adams, americký olympijský vítěz ve skoku do výšky z místa (* 23. března 1885)
29. února – Heinrich Hanselmann, švýcarský defektolog (* 15. září 1885)
3. března – Paul Wittgenstein, rakouský jednoruký pianista (* 5. listopadu 1887)
5. března – Kjeld Abell, dánský dramatik (* 25. srpna 1901)
15. března – Akiba Rubinstein, polský šachový velmistr (* 12. prosince 1882)
22. března – Fjodor Isidorovič Kuzněcov, sovětský vojevůdce (* 29. září 1898)
26. března – Carlos Duarte Costa, brazilský biskup, reformátor (* 21. července 1888)
27. března
Paul Landowski, francouzský sochař (* 4. června 1875)
Moše Novomejskij, sionistický aktivista a průmyslník (* 25. listopadu 1873)
31. března – Giuseppe Maria Palatucci, katolický biskup, zachránce Židů před holokaustem (* 25. dubna 1892)
6. dubna – Jules Bordet, belgický imunolog a mikrobiolog (* 13. června 1870)
7. dubna
Jesús Guridi, španělský baskický hudební skladatel (* 25. září 1886)
Vanessa Bell, britská malířka (* 30. května 1879)
8. dubna – Marie Anunciáta Habsbursko-Lotrinská, rakouská arcivévodkyně (* 13. července 1876)
9. dubna – Ahmet Zogu, albánský předseda vlády a prezident (* 8. října 1895)
25. dubna – Robert Garrett, americký atlet, dvojnásobný olympijský vítěz 1896 (* 24. května 1875)
26. dubna – Hari Singh, poslední mahárádža indického státu Džammú a Kašmír (* 30. září 1895)
30. dubna – Perec Naftali, izraelský politik (* 19. března 1888)
3. května – Maurice Merleau-Ponty, francouzský fenomenologický filosof (* 14. března 1908)
6. května – Lucian Blaga, rumunský filozof (* 9. května 1895)
8. května – Karel Prusík, rakouský hudební pedagog a horolezec (* 19. května 1896)
13. května – Gary Cooper, americký filmový herec (* 7. května 1901)
15. května – Štefan Zamkovský, slovenský horolezec a horský vůdce (* 1908)
29. května – Uuno Klami, finský hudební skladatel (* 20. září 1900)
30. května – Rafael Trujillo, diktátor vládnoucí v Dominikánské republice (* 24. října 1891)
1. května – Patrick Brennan, kanadský hráč lakrosu (* 30. července 1877)
6. června – Carl Gustav Jung, švýcarský lékař a psychoterapeut (* 26. července 1875)
10. června – Jane Reece, americká fotografka (* 19. června 1868)
22. června – Marie Rumunská, královna Království Jugoslávie (* 6. ledna 1900)
23. června – Werner Gilles, německý malíř (* 29. srpna 1894)
30. června – Lee de Forest, americký vynálezce (* 26. srpna 1873)
1. července – Louis-Ferdinand Céline, francouzský spisovatel (* 27. května 1894)
2. července – Ernest Hemingway, americký spisovatel (* 21. července 1898)
5. července – Ludwig Fleck, polský lékař a mikrobiolog (* 11. července 1896)
6. července – Scott LaFaro, americký jazzový kontrabasista (* 3. dubna 1936)
12. července – Mazo De la Roche, kanadská spisovatelka (* 15. ledna 1879)
30. července – Domenico Tardini, kardinál, státní sekretář Vatikánu (* 29. února 1888)
6. srpna – Jozef-Ernest van Roey, belgický arcibiskup a kardinál (* 13. ledna 1874)
9. srpna – Walter Bedell Smith, velvyslanec USA v Sovětském svazu, ředitel CIA (* 5. října 1895)
11. srpna – Antanas Škėma, litevský spisovatel (* 29. listopadu 1911)
14. srpna – Clark Ashton Smith, americký spisovatel, básník a malíř (* 13. ledna 1893)
17. srpna – Jakob Savinšek, slovinský sochař a ilustrátor (* 4. února 1922)
18. srpna – Learned Hand, americký právník (* 27. ledna 1872)
20. srpna – Percy Williams Bridgman, americký fyzik a filosof (* 21. dubna 1882)
1. září – Eero Saarinen, finsko-americký architekt (* 20. srpna 1910)
11. září – György Szántó, maďarský spisovatel (* 7. června 1893)
12. září – Elena Hroboňová, slovenská pedagožka a poslankyně (* 17. dubna 1903)
18. září
Olga Perovská, ruská autorka dětských knih (* 9. dubna 1920)
Dag Hammarskjöld, švédský politik, diplomat, generální tajemník OSN (* 29. července 1905)
21. září – Andrzej Munk, polský režisér (* 6. října 1920)
4. října – Max Weber, americký malíř a sochař (* 18. dubna 1881)
5. října – Booker Little, americký jazzový trumpetista a hudební skladatel (* 2. dubna 1938)
8. října – Moše Zmoira, izraelský právník a první předseda izraelského Nejvyššího soudu (* 25. října 1888)
11. října – Dagmar Dánská, dcera dánského krále Frederika VIII. (* 23. května 1890)
12. října – Jack Livesey, britský herec (* 11. června 1901)
13. října – Maya Deren, americká filmová režisérka, choreografka, tanečnice, spisovatelka a fotografka (* 29. dubna 1917)
14. října – Paul Ramadier, francouzský politik, předseda vlády (* 17. března 1888)
19. října – Sergio Osmeña, 2. prezident Filipínského společenství (* 9. září 1878)
21. října – Karl Korsch, německý marxistický filozof (* 14. srpna 1886)
24. října – Milan Stojadinović, jugoslávský politik, právník, národohospodář, ekonom (* 4. srpna 1888)
30. října – Luigi Einaudi, prezident Itálie (* 24. března 1874)
2. listopadu – James Thurber, americký spisovatel, humorista (* 8. prosince 1894)
9. listopadu – Ferdinand Bie, norský olympijský vítěz v pětiboji (* 16. února 1888)
18. listopadu
Clarence Pinkston, americký skokan, zlato na OH 1920 (* 1. února 1900)
Seraja Šapšal, představitel krymských a litevských Karaimů (* 20. května 1873)
25. listopadu – Hubert Van Innis, belgický lukostřelec, šestinásobný olympijský vítěz (* 24. února 1866)
6. prosince – Frantz Fanon, martinický politický myslitel (* 20. července 1925)
7. prosince – Michal Buzalka, slovenský teolog a biskup (* 18. září 1885)
25. prosince – Otto Loewi, rakousko-americký fyziolog a farmakolog, Nobelova cena 1936 (* 3. června 1873)
26. prosince – Otto Baumberger, švýcarský malíř a tvůrce plakátů (* 21. května 1889)
28. prosince – Edith Bolling Wilsonová, manželka 28. prezidenta USA Woodrowa Wilsona (* 15. října 1872)
29. prosince – Anton Flettner, německý letecký konstruktér (* 1. listopadu 1885)
Domácí demografický vývoj
Hlavy států
Evropa:
Československo
prezident Antonín Novotný
předseda vlády Viliam Široký
Albánie – Haxhi Lleshi
Andorra – Ramon Iglesias i Navarro
Belgie – král Albert II.
Bělorusko – Tikhon Kiselyov – předseda Rady ministrů
Bosna a Hercegovina – Đuro Pucar – předseda Lidového shromáždění
Bulharsko – Dimitar Ganev – předseda Národního shromáždění
Černá Hora – Blažo Jovanovič – prezident Lidového shromáždění
Dánsko – král Frederik IX.
Estonsko – August Rei
Finsko – prezident Urho Kaleva Kekkonen
Francie – prezident Charles de Gaulle
Chorvatsko – Vladimir Bakarić, předseda Saboru Chorvatské lidové republiky
Irsko – prezident Éamon de Valera
Island – prezident Ásgeir Ásgeirsson
Itálie – prezident Giovanni Gronchi
Jugoslávie – prezident Josip Broz Tito
Kosovo – Dušan Mugoša, prezident Lidového shromáždění
Lichtenštejnsko – kníže František Josef II.
Litevská SSR – Antanas Sniečkus
Litva – Justas Paleckis – předseda Nejvyššího sovětu
Lucembursko – velkovévodkyně Šarlota Lucemburská
Maďarská lidová republika – prezident István Dobi
Makedonie – Lazar Koliševski, předseda Lidového shromáždění
Spolková republika Německo
prezident Heinrich Lübke
spolkový kancléř Konrad Adenauer
Nizozemsko – královna Juliána
Norsko – král Olaf V.
Polsko – prezident August Zaleski, v exilu
Portugalsko – prezident Américo de Deus Rodriguez Tomás
Rakousko
kancléř Julius Raab
kancléř Alfons Gorbach
Rumunsko – Gheorghe Gheorghiu-Dej, prezident Státní rady
Řecko – král Pavel I.
Slovinsko – Miha Marinko, prezident Lidového shromáždění
Sovětský svaz
předseda prezidia Nejvyššího sovětu Leonid Iljič Brežněv
(de facto) první tajemník KSSS Nikita Sergejevič Chruščov
Velká Británie – premiér Harold Macmillan
Srbsko – Joran Veselinov, předseda Lidového shromáždění
Španělsko – don Francisco Franco (caudillo) – vůdce z Boží milosti
Švédsko – král Gustaf VI. Adolf
Švýcarsko – Friedrich Traugott Wahlen, prezident konfederace
Turecko – prezident Cemal Gürsel
Vatikán – papež Jan XXIII.
USA
prezident Dwight D. Eisenhower
prezident John Fitzgerald Kennedy
Asie:
Japonsko – Císař Šówa
Čína – předseda ČLR Liou Šao-čchi
OSN/UN
Dag Hammarskjöld (zemřel 18. září)
U Thant (nahradil zemřelého předchůdce)
Reference
Externí odkazy
Digitální archivy k roku 1961
Československý filmový týdeník v archivu České televize – rok 1961
Dokumentární cyklus České televize Retro – rok 1961
Pořad stanice Český rozhlas 6 Rok po roce – rok 1961
Rudé právo v archivu Ústavu pro českou literaturu – ročník 41 rok 1961
20. století |
4974 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Elektrick%C3%A1%20vodivost | Elektrická vodivost | Elektrická vodivost resp. Konduktance je reálnou částí komplexní admitance elektrického obvodu, umožňující průchod elektrického proudu. Hodnota elektrické vodivosti závisí na materiálu, průřezu, délce i teplotě vodiče. Vodivost vodičů se vzrůstající teplotou klesá (kladný teplotní součinitel elektrického odporu). Převrácená hodnota elektrické vodivosti je fyzikální veličina, která se nazývá elektrický odpor.
Značka:
Jednotka SI: siemens, značka
Admitance
Konduktance a susceptance elektrického obvodu tvoří komplexní admitanci :
,
kde
je admitance; měří se v Siemensech.
je konduktance; měří se v Siemensech.
je susceptance; měří se v Siemensech.
je imaginární jednotka
Výpočet
Elektrickou vodivost lze určit jednak pomocí Ohmova zákona:
,
kde je napětí na koncích vodiče v jednotkách [V] a je proud procházející vodičem v jednotkách [A],
jednak pomocí materiálových vlastností vodiče:
,
kde je měrná elektrická vodivost materiálu vodiče, je délka vodiče v jednotkách a je průřez vodiče v jednotkách ,
Související články
Admitance
Impedance
Reaktance
Rezistance
Externí odkazy
Vodivost |
4979 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1963 | 1963 | 1963 (MCMLXIII) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal úterým.
Události
Československo
3.–4. dubna – Na jednání ÚV KSČ byla přednesena zpráva O porušování stranických zásad a socialistické zákonnosti v období kultu osobnosti, která prokazovala nevinu obětí vykonstruovaných politických procesů z 50. let, a která obviňovala některé tehdejší vysoké stranické funkcionáře z odpovědnosti na těchto procesech. I přes odpor konzervativní části ÚV KSČ došlo k některým personálním změnám ve straně. Odvolán byl např. Karol Bacílek, nebo Bruno Köhler.
29.–30. května – V Praze se konalo plenární zasedání ÚV KSČ, na němž bylo v reakci na značné ekonomické problémy státu přijato využití některých zásad tržního mechanismu a zbožních vztahů v socialistické ekonomice. Zásady vycházely z myšlenek ekonoma Oty Šika.
14. srpna – na sedmidenní návštěvu ČSSR přicestovala ze SSSR první kosmonautka Valentina Těreškovová.
22. srpna – Rudé právo informovalo o výsledcích revize politických procesů, která byla provedena v roce 1962. Revize vedla k plnému odvolání těchto procesů a k rehabilitaci 481 nevinně odsouzených osob, vč. Rudolfa Slánského, popraveného v roce 1952.
19. září – Z funkce předsedy vlády byl odvolán Viliam Široký. Na jeho místo byl dosazen Jozef Lenárt.
10. října – Československo ratifikovalo smlouvu o zákazu jaderných pokusů.
25. října – V železniční stanici Křimice na trati Plzeň–Cheb smetl rychlík projíždějící stanicí v 7:39 pracovní četu dělníků podbíjejících pražce. 4 osoby zahynuly na místě, jedna těsně po převozu do nemocnice.
23. listopadu – Antonín Novotný zaslal novému prezidentovi USA Lyndonu Johnsonovi a vdově Jacqueline Kennedyové soustrastný telegram k zavraždění Johna Fitzgeralda Kennedyho dne 22. listopadu v Dallasu.
10. prosince – V Brně provedl prof. Josef Navrátil poprvé v Československu náhradu poškozené srdeční chlopně chlopenní protézou.
Svět
1. března – Vstoupila v platnost mezinárodní úmluva o spolupráci při zajišťování bezpečnosti letového provozu.
11. dubna – Papež Jan XXIII. vydal encykliku Pacem in terris (Mír na zemi).
25. května – Vznikla Organizace africké jednoty.
16. června – Do vesmíru se podívala první žena světa Valentina Těreškovová, vyslána SSSR.
26. června – projev J. F. Kennedyho v Západním Berlíně Ich bin ein Berliner
5. srpna – Moskevská dohoda o omezení zkoušek jaderných zbraní; reakce na kubánskou krizi
30. srpna – horká linka Moskva–Washington – zřízení spojení pro prevenci eskalace studené války do jaderného konfliktu
9. září – Joe Valachi ve svém svědectví před americkým kongresem popsal strukturu mafie.
9. října – katastrofa přehrady Vajont.
22. listopadu – Byl spáchán atentát na prezidenta USA Johna Kennedyho.
23. listopadu – První epizoda jednoho z nejstarších (stále natáčených) seriálů Doctor Who.
Novým papežem se stal Pavel VI.
Založena rakouská zbrojovka Glock.
Uspořádáno první mistrovství světa v moderní gymnastice.
Nejlepším fotbalistou Evropy byl vyhlášen ruský brankař Lev Jašin.
Vědy a umění
11. listopadu – Premiéra hry Jiřího Štaidla a Karla Mareše Ondráš podotýká v divadle Semafor. Představení kombinovalo skladby kapely Olympic a mluvené slovo.
19. listopadu – První úspěšnou implantaci umělé srdeční chlopně v Československu provedli brněnští chirurgové. Použili chlopeň navrženou a vyrobenou v Brně
22. listopadu – The Beatles vydali své druhé album With the Beatles.
23. listopadu – BBC odvysílala první epizodu britského sci-fi seriálu Doctor Who, který je dnes nejdéle běžícím sci-fi seriálem na světě.
Douglas Engelbart vynalezl ve Stanfordském výzkumném institutu počítačovou myš.
Americký meteorolog Edward Lorenz zavedl (deterministický) chaos jako matematický pojem.
Američan Maarten Schmidt při měření červeného posunu objektu 3C 273 objevil první známý kvasar.
Nobelova cena
Nobelova cena za fyziku – Eugene Paul Wigner, Maria Göppert-Mayer, J. Hans D. Jensen
Nobelova cena za chemii – Karl Ziegler, Giulio Natta
Nobelova cena za fyziologii a medicínu – Sir John Carew Eccles, Alan Lloyd Hodgkin, Andrew Fielding Huxley
Nobelova cena za literaturu – Giorgos Seferis
Nobelova cena míru – Mezinárodní výbor Červeného kříže (Comité international de la Croix Rouge), Liga společností Červeného kříže (Ligue des Sociétés de la Croix-Rouge)
Narození
Česko
2. ledna – Michaela Linková, zpěvačka, moderátorka a spisovatelka
10. února – Antonín Stavjaňa, hokejista a trenér
14. února – David Matásek, český herec a hudebník
15. února – Iva Pekárková, spisovatelka
17. února – Bára Basiková, zpěvačka
1. března – Hana Heřmánková, moderátorka
26. března – Vilma Cibulková, herečka
20. dubna – Milan Volf, politik, primátor Kladna
22. května – Miroslav Hanuš, český herec
2. června – Ivana Grollová, česká mongolistka a diplomatka
6. června – Vladimír Růžička, hokejový hráč a trenér
10. června – René Novotný, krasobruslař
18. června – Jiří Kalčík, český fyzik
18. července – Pavel Bém, lékař a politik
19. července – Šimon Caban, scénograf, choreograf, fotograf a režisér
10. srpna – Karel Kula, fotbalista
19. srpna – Dan Jiránek, český politik, primátor Kladna
6. září – Ivan Hašek, fotbalista
15. září – Jiří Chmelař, výtvarník
16. září - Renata Drössler - česká šansoniérka a herečka polského původu
22. září – Jiří Doležal, hokejista
27. září – Ivana Chýlková, herečka
29. září – Jaroslav Mostecký, spisovatel
12. října – Karel Voříšek, český moderátor
22. října – Jiří Bartl, fotbalista
24. října – Pavlína Danková, česká moderátorka a dramaturgyně
24. listopadu
Magdalena Reifová, česká herečka, zpěvačka a moderátorka
30. prosince
Milan Šrejber, tenista
Lenka Teremová, psycholožka
Svět
1. ledna – Milan Luhový, slovenský fotbalista a československý reprezentant
4. ledna
Till Lindemann, německý hudebník a zpěvák
May-Britt Moserová, norská neurovědkyně a psycholožka, nositelka Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství
14. ledna – Steven Soderbergh, americký režisér
17. ledna – Kai Hansen, německý metalový kytarista a zpěvák. (Helloween, Blind Guardian, Avantasia)
19. ledna – John Bercow, britský politik, bývalý předseda dolní sněmovny parlamentu
24. ledna – Pavol Jablonický, slovenský a český kulturista, první profesionální kulturista v Československu
26. ledna – José Mourinho, portugalský fotbalový trenér
30. ledna – Thomas Brezina, rakouský spisovatel
9. února – Brian Greene, americký fyzik
12. února – Igor Stělnov, ruský hokejista († 24. březen 2009)
17. února – Michael Jordan, americký basketbalista
20. února – Charles Barkley, americký basketbalista
24. února – Carlos Hüttich, mexický judista
12. března – Farahnaz Pahlaví, íránská princezna
20. března – Nicholas Royle, anglický spisovatel
21. března – Ronald Koeman, nizozemský fotbalista a trenér
27. března
Quentin Tarantino, americký herec, režisér, scenárista a producent
Xuxa, Brazilská herečka a zpěvačka
9. dubna – Timothy Kopra, americký astronaut
13. dubna – Garri Kasparov, mistr světa v šachu
26. dubna – Jet Li, činský herec a mistr bojových umění
11. května – Natasha Richardson, anglická herečka († 18. březen 2009)
13. května – Andrea Leadsomová, britská politička
14. května – Beáta Dubasová, slovenská zpěvačka
25. května – Mike Myers, britský herec a komik
31. května – Viktor Orbán, maďarský politik a premiér
9. června – Johnny Depp
15. června – Helen Huntová, americká filmová a televizní herečka
25. června – George Michael, britský zpěvák († 2016)
3. července – Tracey Eminová, britská umělkyně
23. července – Amir Gutfreund, izraelský spisovatel († 27. listopadu 2015)
27. července – Donnie Yen, čínský herec
30. července – Lisa Kudrow, americká herečka
1. srpna – Coolio, americký rapper († 28. září 2022)
3. srpna – James Hetfield, americký kytarista a zpěvák, zakládající člen skupiny Metallica
9. srpna – Whitney Houston, americká zpěvačka († 11. února 2012)
15. srpna – Valerij Levoněvskij, běloruský politický a veřejný činitel, podnikatel, bývalý politický vězeň
22. srpna – Tori Amos, americká zpěvačka
9. září
Roberto Donadoni, italský fotbalista a trenér
Markus Wasmeier, německý lyžař
14. září – Jaromír Dragan, slovenský hokejový brankář
19. září – David Seaman, anglický fotbalista
24. září – Yvetta Blanarovičová, československá herečka a zpěvačka
28. září – Susan Walters, americká herečka
2. října – Maria Ressaová, filipínsko-americká novinářka, nositelka Nobelovy ceny
6. října – Elisabeth Shue, americká herečka
28. října – Eros Ramazzotti, italský zpěvák a hudební skladatel
31. října – Dermot Mulroney, americký herec
1. listopadu – Mark Hughes, velšský fotbalista
5. listopadu – Tatum O'Nealová, americká herečka
10. listopadu – Mike Powell, atlet USA
18. listopadu – Joost Zwagerman, nizozemský spisovatel († 8. září 2015)
20. listopadu – William Timothy Gowers, anglický matematik
30. listopadu – David Yates, britský režisér
4. prosince
Sergej Bubka, ukrajinský atlet
Jozef Sabovčík, slovenský krasobruslař
11. prosince – Claudia Kohdeová-Kilschová, německá tenistka
18. prosince
Pierre Nkurunziza, burundský politik a prezident
Brad Pitt, americký herec
19. prosince – Jennifer Bealsová, americká herečka a modelka
20. prosince – Infantka Elena, španielska infantka
22. prosince – Giuseppe Bergomi, taliansky futbalista
27. prosince – Gaspar Noé, francouzský režisér
31. prosince – Scott Ian, americký hudobník a skladateľ
Úmrtí
Česko
3. ledna – Jaroslav Mácha, lékař ftizeolog, dirigent a hudební skladatel (* 14. listopadu 1873)
10. ledna – Franz Planer, americký filmový kameraman českého původu (* 29. března 1894)
15. ledna – František Kerhart, architekt (* 12. května 1897)
17. ledna – Miroslav Plesinger-Božinov, český legionář a diplomat (* 8. června 1893)
18. ledna – František Černý, herec, filmový zvukař a architekt (* 2. července 1904)
13. února
Noemi Jirečková, česká klavíristka (* 29. července 1874)
Vilém Rittershain, filmový architekt (* 6. duben 1889)
20. února – Karl Stellwag, československý agronom, archeolog a politik německé národnosti (* 22. dubna 1873)
2. března – Karel Řepa, český architekt (* 23. října 1895)
13. března
Jan Bartejs, voják a velitel výsadku Potash (* 24. listopadu 1912)
Marie Desfours-Walderode, česká šlechtična, vojenská lékařka (* 18. července 1880)
19. března – František Němec, československý politik, exilový ministr (* 20. května 1898)
30. března – Klaudius Madlmayr, český architekt (* 22. října 1881)
1. dubna – Anežka Hodinová-Spurná, česká komunistická politička (* 12. ledna 1895)
6. dubna – Rudolf Vohanka, hudební skladatel (* 28. prosince 1880)
23. dubna – Marie Fantová, novinářka a překladatelka (* 6. listopadu 1893)
24. dubna – Josef Opitz, historik umění (* 19. března 1890)
25. dubna – Jaroslav Průcha, český herec a režisér (* 24. dubna 1898)
29. dubna – Josef Tesla, ministr vlády Československa (* 22. února 1905)
2. května – Tomáš Vačkář, hudební skladatel (* 31. července 1945)
4. května – Emil Čermák, právník a spisovatel (* 17. září 1902)
8. května – Otokar Walter ml., český sochař (* 30. října 1890)
9. května – Bohumil Laušman, československý politik (* 30. srpna 1903)
20. května – František Hrdina, houslista, kapelník a skladatel (* 17. října 1882)
27. května – Jan Zázvorka starší, architekt (* 21. ledna 1884)
11. června – Lev Prchala, český generál a exilový politik (* 23. března 1892)
15. června – Vojtěch Ondrouch, historik (* 6. dubna 1891)
16. června – Emanuel Šimek, archeolog (* 3. dubna 1883)
21. června – Jakub Honner, učitel, spisovatel a vlastivědný pracovník (* 30. června 1899)
7. července – Jan Fadrhons, vojenský dirigent a hudebník (* 14. února 1910)
8. července – Rudolf Kirs, violoncellista (* 16. června 1915)
11. července – František Bednář, český evangelický teolog a historik (* 10. července 1884)
14. července – Leonard Rotter, český sochař a malíř (* 14. září 1895)
16. července – Erik Adolf Saudek, český překladatel (* 18. října 1904)
19. července – Jan Hanč, básník a prozaik (* 30. května 1916)
21. července – Bohumil Modrý, hokejový brankář (* 24. září 1916)
9. srpna – Ludmila Kárníková, historička (* 29. listopadu 1932)
11. srpna – Josef Fiala, český malíř (* 31. srpna 1882)
13. srpna – Jan Košťál, profesorem teorie a stavby spalovacích motorů, rektor ČVUT (* 27. prosince 1884)
29. srpna
František Němec, básník, novinář, fejetonista a prozaik (* 12. května 1902)
František Nosál, generál (* 7. dubna 1879)
31. srpna – Otakar Quadrat, profesor a rektor Českého vysokého učení technického v Praze (* 2. září 1886)
3. září – Dominik Čipera, československý politik, ministr veřejných prací, starosta Zlína (* 3. srpna 1893)
19. září – Štefan Major, československý politik maďarské národnosti a diplomat (* 13. prosince 1887)
24. října – Josef Štětka, komunistický politik (* 13. ledna 1885)
17. listopadu – Method Kaláb, český grafik, ilustrátor, bibliofilský specialista (* 10. července 1885)
28. listopadu – Augustin Petrášek, československý politik slovenské národnosti (* 18. září 1879)
1. prosince – Milada Špálová, česká malířka (* 30. května 1884)
5. prosince – Karel Stanislav, prozaik a dramatik (* 16. listopadu 1907)
6. prosince – Antonín Majer, český malíř (* 1. února 1882)
10. prosince – František Slunečko, český generál, legionář, vojenský velitel Čech při Pražském povstání (* 2. října 1886)
22. prosince – František Vrba, sbormistr a hudební skladatel (* 24. června 1896)
26. prosince – Josef Juran, komunistický politik (* 12. února 1885)
? – Emil Edgar, architekt (* 1884)
Svět
7. ledna – Erik Lundqvist, švédský olympijský vítěz v hodu oštěpem (* 29. června 1908)
13. ledna
Sonny Clark, americký jazzový klavírista (* 21. července 1931)
Sylvanus Olympio, prvním prezident nezávislého Toga (* 6. září 1902)
14. ledna
Gustav Regler, německý spisovatel a novinář (* 25. května 1898)
Friedrich Born, švýcarský diplomat (* 10. června 1903)
23. ledna – Józef Gosławski, polský sochař a medailér (* 24. dubna 1908)
28. ledna – Gustave Garrigou, francouzský cyklista (* 24. září 1884)
29. ledna – Robert Frost, americký básník a spisovatel (* 26. března 1874)
30. ledna – Francis Poulenc, francouzský skladatel (* 7. ledna 1899)
2. února – Herbert Samuel, britský politik a diplomat (* 6. listopadu 1870)
5. února – Barnum Brown, americký paleontolog (* 12. února 1873)
6. února – Muhammad ibn Abd al-Karím al-Chattábí, marocký emír a bojovník za nezávislost (* 1881)
9. února – Abdul Karim Kásim, irácký důstojník a politik (* 21. listopadu 1914)
11. února – Sylvia Plath, americká spisovatelka (* 27. října 1932)
18. února – Fernando Tambroni, premiér Itálie (* 25. listopadu 1901)
26. února
Lauri Kettunen, finský filolog (* 10. září 1885)
Rádžéndra Prasád, první indický prezident (* 3. prosince 1884)
4. března
Édouard Belin, švýcarský fotograf a vynálezce (* 5. března 1876)
William Carlos Williams, americký básník (* 17. září 1883)
5. března – Patsy Cline, americká zpěvačka (* 8. září 1932)
11. března – Jean-Marie Bastien-Thiry, vůdce spiknutí proti francouzskému prezidentovi Charlesi de Gaullovi (* 19. října 1927)
13. března – Leon Berbecki, polský generál (* 25. července 1875)
16. března – Alžběta Marie Rakouská, dcera korunního prince Rudolfa (* 2. září 1883)
17. března – Allan Woodman, kanadský hokejista, zlato na ZOH 1920 (* 11. března 1899)
22. března – Cilly Aussemová, německá tenistka (* 4. ledna 1909)
23. března – Thoralf Skolem, norský matematik (* 23. května 1887)
25. března – Lyman Briggs, americký fyzik a pedolog (* 7. května 1874)
3. dubna – Alma Richards, americký olympijský vítěz ve skoku do výšky 1912 (* 20. února 1890)
5. dubna – Jacobus Johannes Pieter Oud, nizozemský architekt (* 9. února 1890)
6. dubna – Allen Whipple, americký chirurg (* 2. září 1881)
12. dubna – Kazimierz Ajdukiewicz, polský filosof, logik a sémantik (* 12. prosince 1890)
16. dubna – Račija Ačarjan, arménský lingvista (* 20. března 1876)
23. dubna – Jicchak Ben Cvi, prezident Izraele (* 24. listopadu 1884)
2. května – Ernst Wandersleb, německý fyzik, fotograf, vzduchoplavec a horolezec (* 12. dubna 1879)
7. května – Theodore von Kármán, americký fyzik (* 11. května 1881)
11. května – William Beveridge, britský ekonom, politik a sociální reformátor (* 13. října 1879)
12. května
Ernst Marischka, rakouský scenárista a režisér (* 2. ledna 1893)
Bobby Kerr, kanadský olympijský vítěz v běhu na 200 metrů (* 9. června 1882)
13. května
Georg Pahl, německý novinářský fotograf (* 20. října 1900)
Alois Hudal, rakouský katolický biskup, pomáhal uprchnout nacistickým zločincům (* 31. května 1885)
16. května – Oleg Peňkovskij, plukovník vojenské zpravodajské služby Sovětského svazu, dvojitý agent (* 23. dubna 1919)
24. května – Elmore James, americký bluesový zpěvák (* 27. ledna 1918)
1. června – Yves Le Prieur, korvetní kapitán francouzského námořnictva a vynálezce (* 23. března 1885)
3. června
Jan XXIII., papež (* 1881)
Nikola Miličević, chorvatský astronom (* 6. června 1887)
Nâzım Hikmet, turecký spisovatel, básník a dramatik (* 15. ledna 1902)
8. června – Chajim Boger, izraelský politik (* 1876)
11. června
Thích Quảng Đức, mnich, který se upálil v roce 1963 v Saigonu (* ? 1897)
Medgar Evers, americký vůdce Afroamerického hnutí za občanská práva (* 2. července 1925)
12. června – Eduard Fiedler, starosta Chomutova, ministr zemské vlády v Bádensku-Württembersku (* 1. října 1890)
17. června – Richard Baer, velitel koncentračního tábora Auschwitz I (* 9. září 1911)
24. června – María Guadalupe García Zavala, mexická římskokatolická řeholnice a světice (* 27. dubna 1878)
26. června – František Grivec, slovinský jazykovědec a teolog (* 19. října 1878)
13. července
Martin Munkácsi, novinářský fotograf (* 18. května 1896)
Albert Steffen, švýcarský spisovatel (* 10. prosince 1884)
23. července – Šlomo Lavi, izraelský politik (* 1882)
2. srpna – Ďordi Abadžijev, makedonský prozaik a historik (* 7. října 1910)
7. srpna – Ramon Vila Capdevila, katalánský anarchista, člen CNT a guerrillový bojovník (* 2. dubna 1908)
14. srpna – Eric Carlberg, švédský sportovní střelec, dvojnásobný olympijský vítěz 1912 (* 5. dubna 1880)
24. srpna – Hooley Smith, kanadský hokejista (* 7. ledna 1903)
25. srpna – Ivan Bahrjanyj, ukrajinský spisovatel (* 2. října 1907)
27. srpna – William Edward Burghardt Du Bois, americko-ghanský sociolog, historik a spisovatel (* 23. února 1868)
28. srpna – Julius Edgar Lilienfeld, rakouský fyzik (* 18. dubna 1882)
31. srpna – Georges Braque, francouzský malíř, jeden ze zakladatelů kubismu (* 13. května 1882)
2. září – Edouard Peisson, francouzský námořní důstojník a spisovatel (* 7. března 1896)
3. září – Frico Kafenda, slovenský hudební skladatel (* 2. listopadu 1883)
4. září – Robert Schuman, francouzský politik, zakladatel Evropské unie (* 29. června 1886)
7. září – Bernard Reder, ukrajinský sochař, grafik a architekt (* 29. června 1897)
8. září – Maurice Wilks, britský automobilový a letecký inženýr (* 19. srpna 1904)
17. září
Adolph Malan, jihoafrický stíhací pilot RAF (* 24. března 1910)
Eduard Spranger, německý psycholog (* 27. července 1882)
23. září – Karl Burk, generál Waffen-SS (* 14. března 1898)
28. září – Rosa Raisa, americká sopranistka (* 23. května 1893)
8. října – Remedios Varová, španělsko-mexická surrealistická malířka (* 16. prosince 1908)
10. října – Édith Piaf, francouzská zpěvačka (* 19. prosince 1915)
11. října
Jean Cocteau, francouzský básník (* 5. července 1889)
17. října – Jacques Hadamard, francouzský matematik (* 8. prosince 1865)
22. října – Olga Borisovna Lepešinská, sovětská bioložka (* 18. srpna 1871)
24. října – Karl Bühler, německý psycholog (* 27. května 1879)
30. října
Madame d’Ora, rakouská fotografka (* 20. března 1881)
Hugh O'Flaherty, kněz, vatikánský diplomat a bojovník proti fašismu (* 1898)
2. listopadu
Ngô Ðình Diệm, první prezident Jižního Vietnamu (* 3. ledna 1901)
Otto Gleichmann, německý malíř (* 20. srpna 1887)
4. listopadu – Joe Gordon, americký jazzový trumpetista (* 15. května 1928)
5. listopadu – Thomas Griffith Taylor, anglický geograf, antropolog (* 1. prosince 1880)
8. listopadu – Šimon Jurovský, slovenský skladatel (* 8. února 1912)
13. listopadu
Margaret Murray, britská antropoložka a egyptoložka (* 13. července 1863)
Mahmud Namik Efendi, osmanský princ a vnuk sultána Mehmeda V. (* 23. prosince 1913)
22. listopadu
Clive Staples Lewis, britský spisovatel (* 29. listopadu 1898)
John Fitzgerald Kennedy, americký prezident (atentát) (* 1917)
Aldous Huxley, britský spisovatel (* 26. července 1894)
24. listopadu – Lee Harvey Oswald, americký atentátník na prezidenta J. F. Kennedyho (* 18. října 1939)
2. prosince – Thomas Hicks, americký atlet, olympijský vítěz (* 6. května 1872)
3. prosince – Elizabeth Bentley, americká špiónka pracující pro Sovětský svaz (* 1. ledna 1905)
9. prosince – Perry Miller, americký historik (* 25. února 1905)
10. prosince – Jóko Óta, japonská spisovatelka (* 18. listopadu 1903)
12. prosince – Theodor Heuss, první prezident Spolkové republiky Německo (* 31. ledna 1884)
13. prosince – August Albo, estonský malíř (* 11. září 1893)
14. prosince
Gustav Machatý, filmový herec, scenárista a režisér (* 9. května 1901)
Dinah Washington, americká zpěvačka (* 29. srpna 1924)
20. prosince
Roger Plaxton, kanadský hokejista, zlato na OH 1928 (* 2. června 1904)
Gustaw Morcinek, polský spisovatel (* 24. srpna 1891)
Alfred Jansa, náčelník štábu rakouské armády (* 16. července 1884)
27. prosince – Tristan Tzara, francouzský básník (* 4. dubna 1896)
28. prosince – Paul Hindemith, německý hudební skladatel (* 16. listopadu 1895)
30. prosince – Isobel Gathorne-Hardyová, anglická šlechtična a jedna z prvních ledních hokejistek (* 2. září 1875)
? – Naftule Brandwein, klezmerový klarinetista pocházející z Polska (* 1884)
Domácí demografický vývoj
Hlavy států
Evropa:
Československo – prezident Antonín Novotný
Vatikán
papež Jan XXIII.
papež Pavel VI.
Francie – prezident Charles de Gaulle
Itálie – prezident Antonio Segni
Litevská SSR – Antanas Sniečkus
Norsko – předsedové vlády
Einar Gerhardsen
John Lyng
Sovětský svaz
předseda prezidia Nejvyššího sovětu Leonid Iljič Brežněv
(de facto) první tajemník KSSS Nikita Sergejevič Chruščov
Severní Amerika:
USA
prezident John Fitzgerald Kennedy
prezident Lyndon B. Johnson
Asie:
Japonsko – Císař Šówa
Čína – předseda ČLR Liu Šao-čchi
Reference
Externí odkazy
Digitální archivy k roku 1963
Československý filmový týdeník v archivu České televize – rok 1963
Dokumentární cyklus České televize Retro – rok 1963
Pořad stanice Český rozhlas 6 Rok po roce – rok 1963
Rudé právo v archivu Ústavu pro českou literaturu – ročník 43 rok 1963
20. století |
4984 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Siemens%20%28jednotka%29 | Siemens (jednotka) | Siemens je jednotkou elektrické vodivosti, značí se velkým písmenem S. V soustavě SI patří mezi odvozené jednotky, rozměr v základních jednotkách je: S = m−2·kg−1·s3·A2. Siemens je převrácenou hodnotou ohmu (jednotky odporu), S = 1/Ω, proto se někdy označuje jménem mho, což je anagram slova ohm, a bývá v takovém případě někdy značen pomocí obráceného řeckého písmena Ω jako „℧“. Ačkoliv je dnes většinou preferováno značení podle SI, je obrácená omega podporována i ve standardu Unicode jako znak U+2127.
Předmět má vodivost jeden siemens, pokud po přiložení jednoho voltu napětí jím protéká proud jeden ampér.
Jednotka byla pojmenována podle německého vynálezce Wernera von Siemense.
Související články
Ohm
Odvozené jednotky SI |
4991 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Opa%C4%8Dn%C3%A9%20%C4%8D%C3%ADslo | Opačné číslo | V matematice se jako opačné číslo k číslu x označuje takové číslo, které po přičtení k x dává jako výsledek 0. Opačné číslo k číslu x se označuje jako −x; jedná se tedy o číslo, které se od původního čísla liší právě ve znaménku. Platí tedy, že x + (−x) = 0.
Ke každému komplexnímu číslu existuje číslo opačné, přičemž nula je jediné číslo, které je samo sobě číslem opačným (−0 = 0). V oboru přirozených čísel opačná čísla neexistují, neboť zde neexistují čísla se záporným znaménkem (operace odčítání není na tomto tělese uzavřená).
V abstraktní algebře je číslo opačné označováno jako inverzní prvek vzhledem ke sčítání, jedná se o speciální případ inverzního prvku.
Související články
Inverzní prvek
Převrácená hodnota
Algebra |
5001 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A1zdn%C3%A1%20mno%C5%BEina | Prázdná množina | Prázdná množina je v matematice množina, která neobsahuje žádné prvky. Značí se obvykle symbolem přeškrtnuté nuly , někdy psané též jako , popř. ∅, anebo symbolem prázdných množinových (složených) závorek {}.
Množina, která není prázdná, tzn. množina obsahující nějaké prvky, bývá označována jako neprázdná množina.
Formální zavedení v teorii množin
V dnes nejčastěji používaném axiomatickém systému Zermelově-Fraenkelově teorii množin se existence prázdné množiny dokazuje ze schématu axiomů vydělení a axiomu existence (existuje alespoň jedna množina) formulí
pro množinu definujme .
Z axiomu extenzionality pak plyne, že prázdná množina je jediná, t.j. libovolné dvě prázdné množiny jsou si rovny.
Vlastnosti
Prázdná množina je podmnožinou libovolné množiny:
∀ A: ∅ ⊆ A
Libovolná množina se sjednocením s prázdnou množinou nemění:
∀ A: ∅ ∪ A = A
Průnik libovolné množiny s prázdnou množinou je prázdná množina:
∀ A: ∅ ∩ A = ∅
Kartézský součin libovolné množiny s prázdnou množinou je prázdná množina:
∀ A: ∅ × A = A × ∅ = ∅
Jedinou (a to nevlastní) podmnožinou prázdné množiny je právě prázdná množina; žádné vlastní podmnožiny prázdná množina nemá:
∀ A: A ⊆ ∅ ⇒ A = ∅
Mohutnost prázdné množiny je nula, prázdná množina je tedy konečná:
|∅| = 0
Prázdná množina jako topologický prostor je zároveň otevřená, uzavřená a kompaktní.
Součet prvků prázdné množiny se obvykle definuje jako 0, součin prvků prázdné množiny jako 1, supremum prázdné množiny reálných čísel jako a infimum jako .
Vysvětlení některých vlastností
Definice podmnožiny říká, že každý prvek podmnožiny musí být prvkem druhé množiny. Obecný kvantifikátor pro každý prvek platí je u prázdné množiny vždy splněn, jak plyne z elementárních pravidel logiky.
Také je třeba si uvědomit, že např. A = {∅} není prázdná množina. Je to množina o jednom prvku, kterým je prázdná množina (tzn. jeden prvek množiny A je prázdnou množinou).
Aplikací tohoto faktu je množinové zavedení přirozených čísel (0 je reprezentována ∅, 1 jako {∅} a n jako množina ).
Literatura
Související články
Univerzální množina
Externí odkazy
Teorie množin
Matematické konstanty
Matematické symboly |
5013 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Argon | Argon | Argon, (chemická značka Ar, Argon) je chemický prvek patřící mezi vzácné plyny, které tvoří přibližně 1 % zemské atmosféry.
Základní fyzikálně-chemické vlastnosti
Bezbarvý plyn, bez chuti a zápachu, velmi málo reaktivní. V 1 litru vody se rozpustí 33,6 ml argonu (je dokonce rozpustnější než kyslík). Ještě o něco lépe se rozpouští v nepolárních organických rozpouštědlech. Argon lze adsorbovat na aktivním uhlí.
Argon se stejně jako ostatní vzácné plyny snadno ionizuje a v ionizovaném stavu září. Toho se využívá v osvětlovací technice. Argon září při větší koncentraci červeně, při nižších přechází přes fialovou a modrou až k bílé barvě.
V roce 2000 byla připravena první sloučenina argonu - HArF. Syntéza byla provedena reakcí argonu s fluorovodíkem v matrici z jodidu cesného při teplotě 8 K. Sloučenina je stabilní do teploty 40 K.
Historický vývoj
Henry Cavendish a Joseph Priestley předpokládali přítomnost argonu ve vzduchu již v roce 1785, když se jim podařilo ze vzduchu odstranit kyslík (reakcí s rozžhavenou mědí), oxid uhličitý (rozpuštěním ve vodě) a dusík (působením elektrických výbojů na jeho směs s kyslíkem, při čemž vznikají oxidy dusíku a ty se rozpouští ve vodě za vzniku kyseliny dusičné). Plyn, který v nádobě zůstal, je atmosférický argon, který obsahuje pouze další vzácné plyny.
Objev argonu je oficiálně připisován lordu Rayleighovi a Williamu Ramsayovi roku 1894, kteří prvek objevili stejným způsobem jako Henry Cavendish a Joseph Priestley a pomocí zkoumání spektrálních čar došli k názoru, že se jedná o nový prvek a pojmenovali ho podle jeho netečnosti argon – líný.
Výskyt a získávání
Argon je hojně zastoupen v zemské atmosféře. Tvoří přibližně její 1 % (ve 100 l vzduchu je 934 ml argonu) a je proto poměrně snadno získáván frakční destilací zkapalněného vzduchu. Atmosférický argon lze získat způsobem popsaným v historickém vývoji nebo frakční adsorpcí na aktivní uhlí při teplotě kapalného vzduchu.
Využití
Inertních vlastností argonu se využívá především při svařování kovů, kde tvoří ochrannou atmosféru kolem roztaveného kovu a zabraňuje vzniku oxidů a nitridů a tím zhoršování mechanických vlastností svaru.
V metalurgii se ochranná atmosféra argonu nasazuje při tavení slitin hliníku, titanu, mědi, platinových kovů a dalších.
Růst krystalů superčistého křemíku a germania pro výrobu polovodičových součástek pro výpočetní techniku se uskutečňuje v atmosféře velmi čistého argonu.
Argon se ve směsi s dusíkem používá jako ochranná atmosféra žárovek a jako prostředí pro uchovávání potravin. V této směsi se také používá k plnění sáčků (například brambůrků), které jsou takto ochráněny před zvlhnutím a před rozmačkáním.
Čistého argonu se používá ve výbojkách, elektrických obloucích a doutnavých trubicích, kde podle koncentrace dokáže vytvořit červenou, fialovou, modrou a bílou barvu.
Výrazný přínos pro analytickou chemii znamenal objev a technické zvládnutí práce s dlouhodobě udržitelným plazmatem, indukčně vázaným plazmatem, označovaným obvykle zkratkou ICP. Jako nejvhodnější médium pro přípravu tohoto plazmatu se ukázal právě čistý argon. Proudící plyn o průtoku 10 – 20 l/min je přitom ve speciálním hořáku buzen vysokofrekvenčním proudem o frekvenci řádově desítek MHz a příkonu 0,5 – 2 kWh. Tímto způsobem je možno udržet argonové plazma o teplotě 6 – 8000 K po téměř neomezenou dobu. V současné době se toto médium uplatňuje ve dvou analytických technikách:
ICP-OES neboli optická emisní spektrometrie s indukčně vázaným plazmatem, která vychází ze skutečnosti, že při teplotě nad 6 000 K je vybuzena velká většina emisních čar ve spektrech prvků. Analyzovaný roztok je dávkován do plazmatu, kde se okamžitě odpaří a dojde k disociaci všech chemických vazeb. Kvalitním monochromátorem jsou pak monitorovány úseky emisního spektra, ve kterých se nacházejí emisní linie analyzovaných prvků. Změřená intenzita emitovaného záření o vlnové délce emisní line je úměrná koncentraci měřeného prvku v roztoku.
ICP-MS neboli hmotnostní spektrometrie s indukčně vázaným plazmatem, kde se využívá faktu, že většina atomů, které se k plazmatu dostanou, je vysokou energií toho prostředí ionizována za vzniku iontů M+. Vzniklé ionty jsou poměrně komplikovaným systémem přechodových komor převedeny do prostředí o tlaku řádově 10−5 Torr a dále do klasického kvadrupolového analyzátoru. Analyzátor provede několik set až několik tisíc skenů počtu iontů na zvolených hodnotách hmotností atomů a vyhodnotí obsahy prvků v měřeném roztoku na základě získané intenzity signálu.
Odkazy
Reference
Literatura
Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973
Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974
Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961
N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993
Externí odkazy
Chemický vzdělávací portál
USGS Periodic Table – Argon
Why Argon? Použití při potápění
Argon Ar Properties, Uses, Applications
Chemické prvky
Vzácné plyny
Inertní plyny |
5037 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Malt%C5%A1tina | Maltština | Maltština (maltsky ) je původem semitská řeč maltského národa. Maltštinou mluví kolem 400 000 obyvatel Malty a přibližně stejný počet Malťanů žijících v emigraci v zahraničí (USA, Kanada, Austrálie, Velká Británie atd.). Maltština je dnes úřední řečí na Maltě (od roku 1936, kdy spolu s angličtinou nahradila italštinu).
Původ
Maltština je semitskou řečí, při svém vzniku silně ovlivněnou féničtinou a severoafrickými dialekty arabštiny s výraznými deriváty a substráty řečí jiných (zejména italštiny, zde především sicilského dialektu, a také angličtiny). Vývoj maltštiny odpovídá tedy i velice bohatým dějinám maltského národa samotného. Maltština je jediným semitským jazykem, který se píše latinkou.
Gramatika
Přestože maltština je silně ovlivněna románskými jazyky, zejména sicilskou italštinou, zůstala její gramatika výrazně semitskou. Přídavné jméno stojí za podstatným jménem, slovosled je silně flexibilní. Obdobně jako v arabštině a hebrejštině mají podstatná i přídavná jména určitý člen (např. L-Art L-Imqaddsa, v překladu „ta země ta svatá“, tedy „Svatá země“; srovnej arabsky Al-Ardh al-Muqaddasa). Toto pravidlo však neplatí u jmen románského původu.
Podstatná jména mají mimo množného čísla i číslo duální (podvojné). Slova románského původu tvoří množné číslo koncovkami -i nebo -jiet (lingwa – lingwi „jazyk“ – „jazyky“, arti – artijiet „umění“). Množné číslo, tvořené podle semitského vzoru, je složitější. Pravidelná podstatná jména dostávají koncovku -ijet resp. -ijiet (jako arabsky -at, hebrejsky pak -ot) nebo -in (obdobně hebrejsky -im). U nepravidelných podstatných jmen se jedná o tzv. pluralis fractus (lomený plurál), kdy dochází mimo jiné ke změně vnitřních slabik kmene (ktieb – kotba „kniha“ – „knihy“, raġel – irġiel „muž“ – „muži“).
Slovesa jsou jako u jiných semitských řečí časována pomocí předpon, přípon i infixů, tedy vnitřních slabik (změna kmene). Neobvyklé je používání arabských předpon a přípon u sloves románského původu (např. iddeċidejna „rozhodli jsme“ z (i)ddeċieda jako sloveso románského původu + -ejna jako arabská koncovka 1. osoby množného čísla pro minulý čas).
Slovní zásoba
Slovní zásoba maltštiny je směsí arabsko-semitských pojmů s italštinou a je částečně obohacena i pojmy z angličtiny. Odhaduje se, že asi 60 % slovní zásoby je semitského původu, zbývajících 40 % románského.
Výrazy vztahující se na základní pojmy jsou zpravidla semitského resp. arabského původu (raġel – „muž“, mara – „žena“, tifel – „dítě“, dar – „dům“, xemx – „slunce“, sajf – „léto“).
Slova popisující pozdější či moderní pojmy a souvislosti jsou většinou románského (italského) původu (skola – „škola“, gvern – „vláda“, repubblika – „republika“, re – „král“, pulizija – „policie“). Výrazy románského původu přitom odpovídají spíše sicilskému dialektu než spisovné italštině (teatru a ne teatro pro „divadlo“ atd.).
Slova převzatá z angličtiny (více méně taktéž moderní) byla ohledně výslovnosti částečně upravena (strajk = anglicky strike [strajk] = „stávka“), částečně převzata beze změny (union = anglicky union = „svaz“).
Písmo
Maltština je jedinou semitskou řečí používající latinské abecedy obohacené o několik vlastních znaků. Tyto znaky jakož i výslovnost těchto i ostatních jsou uvedeny v následující tabulce.
Poznámka k pravopisu: ne ve všech maltských textech je vždy používáno správných znaků s diakritikou – jejich interpretace je mnohdy ponechána čtenáři.
Příklady
Číslovky
Vzorový text
Otčenáš (modlitba Páně):
Missierna, li inti fis-smewwiet,
jitqaddes ismek,
tiġi saltnatek,
ikun li trid int,
kif fis-sema hekkda fl-art.
Ħobża ta’ kuljum
agħtina llum.
Aħfrilna dnubietna, bħalma
naħfru lil min hu ħati għalina.
U la ddaħħalniex fit-tiġrib,
iżda eħlisna mid-deni. Amen.
Související články
Malta
Dějiny Malty
Externí odkazy
L-Akkademja tal-Malti
Il-Kunsill Nazzjonali ta' l-Ilsien Malti
Survival Maltese (Maltština pro přežití)
Basic Maltese Grammar (Základní gramatika maltštiny)
Úřední jazyky Evropské unie
Živé jazyky
Jazyky Malty
Jazyky Evropy
Arabské jazyky |
5048 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav%20Gross | Stanislav Gross | Stanislav Gross (30. října 1969 Praha – 16. dubna 2015 Praha) byl český právník a sociálnědemokratický politik. Od dubna 2000 do léta 2004 byl ministrem vnitra, od roku 2001 statutárním místopředsedou ČSSD, od roku 2002 prvním místopředsedou vlády. Po propadu ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 2004 a odstoupení Vladimíra Špidly ho nahradil ve vedení strany i předsednictví vlády. Z funkce premiéra odstoupil 25. dubna 2005 po tříměsíční vládní krizi způsobené aférou kolem jeho financí; 24. září 2005 opustil vysokou politiku úplně a věnoval se advokacii.
Osobní život
Po maturitě na SPŠ dopravní v Praze v roce 1988 krátce pracoval jako elektromechanik – kandidát strojvedoucího v Lokomotivním depu Praha-Vršovice. Po vykonání základní vojenské služby v Olomouci v letech 1988 až 1990 se zapojil do politiky. V letech 1993 až 1999 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze; na FP Západočeské univerzity v Plzni získal titul JUDr. Kritici ho obviňovali, že nevystudoval zcela regulérně.
Poprvé se ženil těsně po vojně, na začátku devadesátých let. Podle jeho vyjádření, citovaného Frekvencí 1, to byl sňatek z mladické nerozvážnosti a po půl roce bylo manželství rozvedeno. Deník Blesk se dopátral identity jeho první manželky, avšak zveřejnění její fotografie bylo hodnoceno jako neetický zásah do soukromí.
V únoru 1996 se Gross oženil podruhé a za svědka mu šel tehdejší stranický předseda a volební lídr Miloš Zeman. Za manželku si vzal tehdejší provozní z parlamentní restaurace, původní profesí učitelku v mateřské škole Šárku Bobysudovou a měl s ní postupně dvě dcery, Denisu (* 1997) a Natálii (* 2002).
V průběhu roku 2014 byla v deníku Blesk zveřejněna informace o Grossově vážném onemocnění, které ho postupně paralyzovalo. Nejčastěji se hovořilo o amyotrofické laterální skleróze (ALS). Upnul se k duchovnímu životu a veřejně se omluvil všem lidem, kteří mu věřili, ale které nakonec zklamal. Na následky nemoci 16. dubna 2015 zemřel. Rozloučení se uskutečnilo 22. dubna v bazilice svatého Petra a Pavla v Praze na Vyšehradě za účasti premiéra a někdejšího ministra financí v Grossově vládě Bohuslava Sobotky i dalších vysoce postavených spolustraníků a kolegů. Smuteční obřad pak proběhl v rodinném kruhu.
Politická kariéra
V roce 1989 vstoupil do obnovené sociální demokracie (oblastní sdružení Praha 10). Díky své komunikační zručnosti i schopnosti tvořit politické aliance rychle stoupal ve stranické struktuře. Už v roce 1990 byl zvolen předsedou Mladých sociálních demokratů, jímž byl do roku 1994. Při volbě předsedy strany na královéhradeckém sjezdu v roce 1993, kdy došlo k zásadnímu střetu různých proudů uvnitř strany, podpořili Mladí sociální demokraté s Grossem v čele Miloše Zemana, který překonal Pavla Nováka z centristického křídla i Jiřího Paroubka z tzv. rakovnického křídla.
Poslanec a člen vedení strany
Roku 1992 Gross kandidoval a byl zvolen do České národní rady, z níž se po rozdělení Československa stala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Od 17. ledna 1995 byl předsedou poslaneckého klubu ČSSD, jímž zůstal i po dalších dvojích volbách (tj. v období do 6. června 1996 a od 12. června 1996 do dubna 2000). Uvnitř ČSSD působil od 20. ledna 1996 jako odborný mluvčí pro resort bezpečnosti, současně byl členem předsednictva Ústředního výkonného výboru ČSSD.
Např. v prosinci 1997 byl spolu s Milošem Zemanem zástupcem skupiny navrhovatelů ústavního zákona 69/1998 Sb., který jednorázově zkrátil volební období Poslanecké sněmovny, aby mohlo být po pádu Klausovy vlády ukončeno působení překlenovací Tošovského vlády a došlo na předčasné parlamentní volby. Po červnových volbách 1998 a nástupu Miloše Zemana do premiérské funkce se Gross stal i místopředsedou Poslanecké sněmovny (od 17. července 1998 do 5. dubna 2000).
Když pak v období tzv. opoziční smlouvy ještě v roce 1998 došlo na reformu volebního systému, Gross byl spolu s Petrou Buzkovou představitelem mladého pravicového proudu uvnitř ČSSD, který požadoval jen mírné změny, odmítal přílišné ústupky Občanské demokratické straně a udržení ČSSD u moci pro něj nebylo prioritou. Spor navíc probíhal v krizovém období po neúspěšných listopadových komunálních i senátních volbách. Převážilo však Zemanovo křídlo, což potvrdil i pražský sjezd strany v dubnu 1999, který podpořil Miloše Zemana na předsednickém postu. Gross s Buzkovou však získali místopředsednická místa po boku 1. místopředsedy Vladimíra Špidly. Na XXX. sjezdu ČSSD v dubnu 2001 již Zeman na předsedu nekandidoval, s jeho podporou byl zvolen jediný kandidát Špidla a Gross se stal prvním místopředsedou.
Ministr vnitra
O Stanislavu Grossovi se hovořilo jako o „zlatém dítěti“ sociální demokracie nebo české politiky. Také byl označován za „korunního prince“ Miloše Zemana. Dlouhodobě se držel na čelných místech žebříčků popularity. Dne 5. dubna 2000 byl jmenován ministrem vnitra ČR ve vládě Miloše Zemana. Stalo se tak krátce před ostře sledovaným pražským zasedáním Světové banky, s nímž byly spojeny velké demonstrace a pouliční násilí. Na jeho adresu postupně přicházela i obvinění, že se na ministerstvu obklopuje bývalými normalizačními vysoce postavenými policisty, že se vměšuje do privatizačních projektů nebo prosazuje své lidi do významných pozic v polostátních podnicích. Přesto Gross zůstával nejpopulárnějším českým politikem a řízení téhož resortu mu bylo svěřeno i ve vládě Vladimíra Špidly (2002–2004).
Sám Špidla těsně před červnovými volbami 2002 na tiskové konferenci uvedl: „Jsem rád, že máme k dispozici lidi, jako je Stanislav Gross, Petra Buzková, Marie Součková, Zdeněk Škromach nebo Jaroslav Tvrdík,“ což MF Dnes interpretovala jako určité distancování od předchozí Zemanovy vlády a jejích ministrů. V předvolební kampani byl Gross spolu se Špidlou a Buzkovou jednou z hlavních tváří, které se na billboardech objevovaly vedle hesla „Jsme na Vaší straně“. Ve Špidlově vládě, která z voleb vzešla, se Gross stal také 1. místopředsedou. V ministerské roli ho už v srpnu 2002 čekala další náročná zkouška – povodeň od Českých Budějovic po Děčín jako jedna z největších událostí svého druhu.
Ve sporu Miloše Zemana s Vladimírem Špidlou po Zemanově drtivém neúspěchu v únorových prezidentských volbách 2003 se Gross postavil na Špidlovu stranu a jeho podpora umožnila Špidlovo politické přežití. Na sjezdu strany v březnu téhož roku byl Špidla zvolen předsedou, když zvítězil nad Zemanovým přívržencem Jiřím Rusnokem, jehož předtím odvolal z funkce ministra průmyslu a obchodu. Část delegátů vyzývala ke kandidatuře i samotného Grosse, ten je však nevyslyšel a na předsedu nekandidoval, čímž podpořil Špidlovo zvolení. Místo toho byl bez problémů potvrzen ve funkci prvního místopředsedy.
V období vlády Vladimíra Špidly se však předseda věnoval vládnutí a vnitrostranickou práci přenechával Grossovi. V té době se kolem Grosse zformovala zřejmě nejsilnější skupina v rámci strany – pragmatici, kteří nesdíleli tolik levicový pohled na některá témata jako předseda. V červnu 2003 ještě proběhlo úspěšné referendum o přistoupení Česka k Evropské unii, což posílilo pozici Špidlovy vlády, zároveň však nastaly potíže s prosazením ekonomických reforem a vláda musela čelit i hlasování o nedůvěře, které vyvolala opoziční ODS. V listopadu 2003 se navíc stal novým předsedou koaliční KDU-ČSL pravicově orientovaný Miroslav Kalousek.
V únoru 2004 Gross souhlasil s kandidaturou na předsedu strany, ke které ho navrhla středočeská organizace ČSSD, v níž měl velký vliv a podporu. Přelomovými se v červnu téhož roku staly historicky první české volby do Evropského parlamentu, v nichž ČSSD výrazně propadla. Gross už Špidlu otevřeně nepodpořil a přidal se k jeho kritice. Ten se 26. června 2004 rozhodl odstoupit z pozice premiéra i předsedy strany a Gross dočasně převzal vedení strany. Ačkoli se na svou šanci připravoval, postup na nejvyšší pozici ve stranické (i exekutivní) struktuře přišel rychleji než předpokládal.
Předseda vlády
Po Špidlově demisi Gross zahájil nová koaliční vyjednávání. Dne 2. července 2004 ho prezident Václav Klaus pověřil sestavením vlády. Jednání však nebyla jednoduchá, ve volbách vítězná ODS preferovala předčasné volby, vládu s KSČM Gross nechtěl, a tak zbývali předchozí Špidlovi koaliční partneři: KDU-ČSL a US-DEU. Gross usiloval o účast lidoveckého předsedy Miroslava Kalouska ve vládě, on si však kladl za podmínku post ministra financí, což bylo pro ČSSD nepřijatelné. Koalice také musela bojovat o těsnou parlamentní většinu, takže nedůvěřivý Klaus jmenoval Grosse premiérem až po předložení 101 poslaneckých podpisů podporujících vládu. Dne 26. července se ve svých 34 letech stal nejmladším premiérem v historii země. Vláda Stanislava Grosse byla jmenována 4. srpna 2004 a důvěru Poslanecké sněmovny získala 24. srpna. Dne 21. září se spolu s dalšími ministry vzdal poslaneckého mandátu, aby se plně věnoval své exekutivní funkci.
Oproti levicovému ideologovi Vladimíru Špidlovi vneslo Grossovo vedení do strany (i vlády) více pragmatismu. Opakovaně vyjádřil obdiv k britskému premiérovi Tonymu Blairovi a jeho „třetí cestě“ a spolu s ministrem financí Bohuslavem Sobotkou pracoval na posunu strany více k politickému středu. Po Špidlově introvertním působení také přinesl velmi dobré komunikační dovednosti. Do vlády přivedl výraznou postavu Martina Jahna jako vicepremiéra pro ekonomiku a na svůj předchozí post v čele ministerstva vnitra dosadil Františka Bublana. Ministrem pro místní rozvoj učinil svého budoucího nástupce Jiřího Paroubka.
Krátce po vzniku vlády už Grosse a jeho stranu čekaly listopadové krajské a senátní volby. Počátkem října začala poněkud ideologicky nevyhraněná předvolební kampaň, jíž dominovaly jeho billboardy se sloganem „Myslím to upřímně“. V průběhu kampaně se Gross dostal do střetu s prezidentem republiky, když se zastal policejního prezidenta proti Klausově kritice zvyšujícího se počtu odposlechů. Také 29. října 2004 v Římě podepsal Evropskou ústavu, čímž zastal úlohu Václava Klause, který proti ní dlouhodobě vystupoval a podepsat ji odmítnul. Ve volbách ČSSD utrpěla porážku a Grossovy plány na bezproblémovou cestu k předsednictví strany se zkomplikovaly. Svou kandidaturu ohlásil Zdeněk Škromach z levého křídla. V lednu 2005 se krajské konference přiklonily spíše na Grossovu stranu, začala však kauza s nejasným financováním jeho bytu. Zatímco ještě v lednu 2005 byla Grossova popularita na hodnotě 47 %, do března se propadla na pouhých 18 %.
Aféra s financemi a pád vlády
Na konci ledna 2005 deník MF DNES kritizoval Grosse za nejasný zdroj financování jeho bytu v Praze na Barrandově za téměř 4,3 milionů Kč. Za svá vysvětlení o údajné půjčce přes nemajetného strýce byl kritizován médii, českou pobočkou Transparency International a v únoru také interpelován opoziční ODS v parlamentu.
Ve stejném období týdeník Respekt upozornil na to, že firma vlastněná Šárkou Grossovou koupila dům za 5,9 milionu Kč. Za úvěr na jeho pořízení ručila kontroverzní podnikatelka Libuše Barková, provozovatelka nevěstince, proti níž bylo vedeno trestní stíhání pro pojistný podvod. Na internetu se objevila petice vyzývající ke Grossovu odvolání, právní podklad jejích požadavků byl ovšem sporný. V březnu 2005 se konaly demonstrace za Grossovo odstoupení v Brně a Praze.
Pod rostoucím tlakem koaličních partnerů, zejména KDU-ČSL a jmenovitě jejího předsedy Miroslava Kalouska, Gross několikrát prohlásil, že odstupuje, jen aby svá prohlášení vzápětí odvolal. Do sporu vstoupil i Klaus výzvou obou stran k dohodě. Zatímco lidovci trvali na odchodu premiéra, poslanci ČSSD ho jednomyslně vyzvali, aby se zbavil lidoveckých ministrů ve vládě. Začátkem března KDU-ČSL poskytla ČSSD čas k vyřešení krize do jejího březnového sjezdu. Klaus však do situace výrazně zasáhl prohlášením, že je připraven jmenovat nového sociálnědemokratického premiéra, který by měl většinovou podporu v poslanecké sněmovně, pokud po sjezdu už nebude premiérem Gross. I tak byl na XXXII. sjezdu ČSSD v Brně 26. března 2005 Stanislav Gross zvolen předsedou (s 291 hlasem oproti 203 hlasům pro Zdeňka Škromacha). Místo prvního místopředsedy obsadil Bohuslav Sobotka a Gross byl pověřen udržet vládu až do řádných voleb v červnu 2006.
Ministři za KDU-ČSL koncem března vládu opustili a ODS v Poslanecké sněmovně vyvolala hlasování o nedůvěře 1. dubna 2005. To vláda ustála díky částečné podpoře koaliční US-DEU a také opoziční KSČM. Ještě téhož dne však podal demisi ministr Vladimír Mlynář, který se nechtěl podílet na vládě s komunistickou podporou. O odchodu uvažovali také další ministři a Unie svobody trvala na demisi celé vlády. Od počátku dubna probíhala jednání i o vládě na půdorysu stávající koalice, ale bez Grosse a bez účasti dalších vrcholných představitelů koaličních stran. Zvažovaným premiérem možné poloúřednické vlády byl tehdejší velvyslanec při Evropské unii Jan Kohout. ČSSD však tzv. noční dohodu v polovině dubna odmítla, mimo jiné kvůli přílišné výhodnosti pro KDU-ČSL, která do kabinetu delegovala dva své místopředsedy. Proti Grossovi jako premiérovi i vyjednavači se postavil i stranický první místopředseda Sobotka s Lubomírem Zaorálkem. Gross tedy navrhl na premiéra nového kandidáta, místopředsedu Jiřího Paroubka, který byl pro koaliční partnery přijatelný. Koncem dubna Stanislav Gross podal demisi na funkci předsedy vlády, stranickým předsedou však zůstal. Na zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD 24. září 2005 pak oznámil, že rezignuje na funkci předsedy ČSSD a nebude kandidovat v dalších volbách do Poslanecké sněmovny.
Policisté vyšetřování finanční aféry nejprve v prosinci 2005 a podruhé v červnu 2007 odložili, když dospěli k závěru, že Gross se při nákupu bytu na pražském Barrandově nedopustil krácení daní ani jiného trestného činu či přestupku.
Po odchodu z politiky
Od svého odchodu z politiky pracoval jako koncipient v advokátní kanceláři Eduarda Bruny. 18. března 2008 neuspěl u advokátní zkoušky. Zkoušky složil napodruhé 16. prosince 2008, byť se značnými problémy.
Obchod s akciemi Moravia Energo
V září 2007 odhalil týdeník Euro, že se Stanislav Gross stal 31% vlastníkem firmy Moravia Energo. Vzhledem k tomu, že zisky společnosti byly 126 a 100 milionů v roce 2005 a 2006, hodnota společnosti, asi desetinásobek ročního zisku, pravděpodobně přesahuje jednu miliardu Kč a Grossův podíl je tedy asi 300 milionů Kč. Gross argumentoval, že jako soukromá osoba má právo na soukromí a že koupil podíl od Roberta Sýkory za velmi malou částku, asi 30 milionů Kč, které si půjčil. Protikorupční policie započala vyšetřování.
Později vyšlo najevo, že akcie od Roberta Sýkory, bývalého náměstka ministra průmyslu, koupil za 21 milionů Kč. Sýkora se jich chtěl zbavit kvůli sporům s majoritním akcionářem Tomášem Chrenkem. Peníze na nákup akcií si půjčil od slovenské pobočky Key Investments. Když po Grossovi chtěli věřitelé splatit část dluhu, zachránil jej Richard Kučík půjčkou 13,5 milionu. Akcie potom prodal za 110 milionů korun společnosti Arca Capital Bohemia řízené slovenským podnikatelem Pavolem Krúpou. Sérií několika zcela legálních kroků tak Gross získal mnoho desítek miliónů Kč, tudíž svou investici dokázal během krátké doby zhodnotit téměř 10×. Vzniká zde samozřejmě podezření, že ve skutečnosti veškeré transakce bývalého politika byly pouze krycí manévr, kterým chtěl Gross legalizovat černé peníze fakticky získané již během svého působení v politice. Poslanci ČSSD žádali po Grossovi uspokojivé vysvětlení, avšak k tomu se Gross neodhodlal. Případ poté šetřila policie.
Na začátku roku 2008 si Gross s manželkou koupili luxusní apartmán v Hidden Bay, Miami na Floridě. Tato nemovitost je vedena pouze na jméno manželky a původně stála 735 000 dolarů. Ve stejnou dobu koupili také nemovitost blízko u jejich bytu v Praze na Barrandově za 10 milionů korun.
Obchodní, řídící a správní aktivity
Podle výpisu z obchodního rejstříku:
od dubna 1998 do prosince 2003 předseda správní rady Nadace Pavla Nováka, se sídlem Praha 1, Hybernská 7 – Lidový dům
od listopadu 1999 předseda správní rady a zřizovatel Nadační fond Zdraví pro studenty, se sídlem Praha 1, Spálená 12
od září 2000 do září 2003 zakladatel, v září 2003 člen správní rady Studentský zdravotní ústav o.p.s., se sídlem Praha 1, Spálená 12
od prosince 2002 člen správní rady a zřizovatel Nadace policistů a hasičů – vzájemná pomoc v tísni, se sídlem Praha 7, Letná, Nad Štolou 3
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
Externí odkazy
Profil Stanislava Grosse na stránkách Úřadu vlády
Profil na stránkách Poslanecké sněmovny v jeho prvním, druhém, třetím a čtvrtém období
Stanislav Gross na NašiPolitici.cz
Provize za privatizaci mosteckých dolů tekly do Česka, iDNES.cz 5. 1. 2011
Gross v časech největší slávy na idnes.cz
Stanislav Gross, talent na politiku i na podnikání, pořad Českého rozhlasu Plus, podrobné životopisné údaje, rozbor jeho vztahu s Milošem Zemanem, citace z dokumentů
Stanislav Gross, pořad z cyklu studentů FAMU Expremiéři (video online)
Premiéři Česka
Místopředsedové vlád České republiky
Ministři vnitra České republiky
Poslanci České národní rady
Místopředsedové Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
Poslanci Parlamentu České republiky (1992–1996)
Poslanci Parlamentu České republiky (1996–1998)
Poslanci Parlamentu České republiky (1998–2002)
Poslanci Parlamentu České republiky (2002–2006)
Předsedové ČSSD
Místopředsedové ČSSD
Místopředsedové ČSSD pověření řízením strany
Absolventi Právnické fakulty Univerzity Karlovy
Absolventi Fakulty právnické Západočeské univerzity
Čeští křesťané
Narození v roce 1969
Narození v Praze
Narození 30. října
Úmrtí v roce 2015
Úmrtí 16. dubna
Úmrtí v Praze
Zemřelí na ALS
Pohřbení na Vyšehradě
Muži |
5056 | https://cs.wikipedia.org/wiki/C%C3%ADrkevn%C3%AD%20slovan%C5%A1tina | Církevní slovanština | Církevní slovanština je liturgický a literární jazyk používaný slovanskými pravoslavnými a řeckokatolickými církvemi; zapisuje se cyrilicí. Není jednotným jazykem, užívá se v několika tzv. redakcích.
V současné češtině je „církevní slovanština“ standardní označení pro nejstarší slovanský jazyk dochovaný v textech z 10. a 11. stol., který měl status odpovídající dnes jazyku spisovnému. Do 80. let 19. století neměla čeština pro tento jazyk obecně přijímané pojmenování. Vznik označení „církevní slovanština“ je třeba vidět v širších souvislostech. Na žádost velkomoravského knížete Rostislava (Rastislava) o misii vytvořili ještě před misií bratři Konstantin (pozdějším mnišským jménem Cyril) a Metoděj, rodilí Řekové ze Soluně, staroslověnštinu. Jazyk vytvořili pro svou misijní a vzdělávací činnost na Velké Moravě, kam přišli roku 863. Velkolepé užití místně srozumitelného slovanského liturgického jazyka a brzy i šíře spisovného, literárního jazyka bylo severně od Alp v evropském rozměru zahájeno právě na moravské půdě. Vznikly zde překlady biblických textů, liturgických, právních a jiných textů i originální (nepřeložené) skladby básnické a legendární, kázání atp. Odtud se pak jako mladší církevní slovanština rozšířil jazyk (a literatura jím psaná) na více než jedno tisíciletí po celé východní Evropě. Po 11. století se pro tento spisovný jazyk užívá názvu „církevní slovanština“ (různých tzv. redakcí: ruské, charvátské, srbské; na bulharské půdě se tradičně označuje jako „střední bulharština“).
Vývoj
Vyvinul se ze staroslověnštiny (staré církevní slovanštiny) úpravou pravopisu, výslovnosti a náhradou části lexika. Během existence tzv. Trnovské školy byly do jazyka prosazovány četné reformy, na základě kterých se potom znovu přeložily početné náboženské knihy, aby se tak zabránilo nepřesným výkladům náboženských knih a skutečností (což bylo základem pro šíření různých forem hereze).
Původně jednotný jazyk se rozrůznil vznikem různých redakcí, protože byl používán v různých navzájem oddělených centrech. Tyto rozdíly zajistily hlavně to, aby byl jazyk dobře srozumitelný pro mluvčí daného konkrétního slovanského jazyka, kterým se na daném území mluvilo, jednotlivé redakce církevní slovanštiny jsou si vzájemně srozumitelné.
Po dobytí Bulharska Osmanskou říší odešli tamní vzdělanci do Valašska a Ruska, kde se snažili pokračovat ve své práci. V této době tak lze vysledovat významný vliv bulharské redakce v pravoslavném prostoru.
Je však přirozené, že jazyk upravovaný lidmi, kteří dobře ovládali bulharštinu, nezůstane ve východoslovanském prostředí beze změn. Jako jeden z nejstarších jazyků používaných v prostředí Ukrajiny, prošla církevní slovanština řadou drobných úprav. Například v Rusku se objevily tendence používat v jazyce některé koncovky ruských pádů (např. instrumentál), ruské časování (hlavně ve třetí osobě zakončení na tь), odstraněny byly nosovky aj. V církevní slovanštině se lze setkat s původní slovanskou hláskou jať (zapisovanou ѣ), která se v různých slovanských jazycích nakonec realizovala různými způsoby.
Až do novověku, kdy vznikly spisovné formy národních jazyků, představovala církevní slovanština nejdůležitější literární, popř. úřední jazyk, hlavně v zemích východních Slovanů. Zejména ruština má z církevní slovanštiny množství výpůjček. Kromě církevní slovanštiny byl v Rusku užíván rovněž jazyk lidový – mezi těmito jazyky vznikala celá řada přechodných forem. V jihoslovanských zemích po nástupu Osmanské říše došlo k úpadku kultury i písemnictví a dominovat začala turečtina a řečtina. Církevní slovanština se používala pouze v klášterech.
V Srbsku platila církevní slovanština za jazyk církve a vzdělanosti až do období nástupu reforem Vuka Karadžiće. Ještě předtím však posloužila jako základ pro konstrukce různých jiných jazyků, jakými byly například slavenosrbský nebo ruskoslovanský.
Postupem času získala dominantní postavení ruská redakce církevní slovanštiny. (Hlavně proto, že během turecké nadvlády nad jihovýchodní Evropou byly dováženy knihy z Ruska a ruský jazyk silně ovlivnil tehdejší jazykové procesy v zemích, jakými byly Bulharsko či Srbsko.) Církevněslovanský jazyk je v současnosti jazykem v běžném užití vymřelý, nicméně stále jej používá řada církví, především v jihovýchodní a východní Evropě.
Do církevní slovanštiny, která sloužila jako společný jazyk Srbů, Rusů a Bulharů, se překládaly mnohé náboženské texty, hlavně z tehdejší řečtiny. Například do bulharské literatury patří tzv. damaskiny, které byly sepsány právě v církevní slovanštině. Úroveň srozumitelnosti řeči prostému lidu postupem času klesala s tím, jak pokračoval přirozený vývoj lidových jazyků.
Odkazy
Externí odkazy
Reference
Literatura
MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. Praha: Libri, 2006. 967 s. ISBN 80-7277-105-1.
Nový encyklopedický slovník češtiny. Sv. I: A–M, sv. II: N–Ž. Eds. Petr KARLÍK, Marek NEKULA, Jana PLESKALOVÁ. Praha, Nakl. LN 2016. 1092 s., s. 1101–2183 + 1 DVD ROM. ISBN 978-80-7422-480-5. Přístup také z: https://www.czechency.org/slovnik/
Související články
Cyril
Metoděj
Jihoslovanské jazyky
Pravoslaví
Cyrilometodějské výzkum |
5062 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1970 | 1970 | 1970 (MCMLXX) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal čtvrtkem.
Události
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Události roku 1970
Česko
Do provozu byly uvedeny první bloky tepelné elektrárny Počerady na Mostecku.
Byla rozpuštěna skautská organizace Junák. Její aktivity oficiálně převzala Pionýrská organizace SSM.
únor – Na základě odstraňování nespolehlivých osob ze strany byly zahájeny celostranické prověrky spojené s výměnou stranických legitimací. Z více než 1,5 mil. členů KSČ jich bylo přes 300 tis. vyloučeno převážně z důvodů „nevhodných“ postojů během krizových let 1968–1969. Vyloučení členové strany byli často perzekvováni i jinými způsoby, např. výpovědí ze zaměstnání.
14.–22. února – Ve Vysokých Tatrách se konalo mistrovství světa v lyžování. Pro tuto příležitost byla významně zmodernizována sportoviště, zázemí i infrastruktura.
10. května – Vysílání zahájil druhý program Československé televize. Zároveň byla předána první část nově vybudovaného komplexu ČST v Praze 4 na Kavčích horách.
1. června – Byl zrušen tramvajový provoz v Ústí nad Labem a plně nahrazen autobusovou dopravou. Tramvaje dojezdily na poslední trati z Předlic do Krásného Března.
8. června – Únos letadla ČSA: Skupina osmi mladých lidí s dítětem přinutila krátce po startu v 10:30 pod pohrůžkou zastřelení a odpálení výbušniny posádku dopravního letadla ČSA na lince z Karlových Varů do Prahy změnit trasu letu směrem do NSR. Unesené letadlo přistálo v 11:30 hod. v Norimberku. Nikdo nebyl zraněn.
9. června – Severní část okresu Hodonín na jižní Moravě postihla lokální povodeň s nebývale tragickými dopady. Zasaženo bylo zejména povodí říček Kyjovka a Trkmanka – nejvíce postiženy byly obce Lovčice, Šardice, Dražůvky a Želetice, poškozeny byly železniční tratě Čejč–Ždánice a Brno – Trenčianská Teplá. V Šardicích vyplavil rozvodněný Šardický potok hlubinný lignitový důl Dukla, v němž v době katastrofy pracovalo 110 horníků. 34 z nich se v podzemí dolu utopilo.
9.–11. listopadu – V Praze byl ustaven Socialistický svaz mládeže, který sdružoval veškeré mládežnické organizace v ČSSR. Sdružení nahradilo Československý svaz mládeže, jehož činnost byla prakticky ukončena v roce 1968 v souvislosti s obrodným procesem ve společnosti
1. prosince – V Československu proběhlo sčítání lidu, domů a bytů. V ČSSR ke dni sčítání žilo 14 344 987 obyvatel, z toho 9 807 697 v ČSR a 4 537 290 v SSR.
4. prosince – Spadl Král smrků v Boubínském pralese.
10. prosince – Vydán dokument „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“, který znamenal oficiální přechod k „normalizaci“.
11. prosince – Na železničním mostě u Řikonína, okr. Žďár nad Sázavou, došlo k tragické nehodě. Do zadní části nákladního vlaku stojícího na mostě narazila samostatně jedoucí lokomotiva, což způsobilo vykolejení osmi nákladních vagonů, které tak zablokovaly protisměrnou traťovou kolej. Do vagonů poté v plné rychlosti narazil expres Pannonia jedoucí ve směru Brno – Havlíčkův Brod – Praha. Po nárazu se dva z jeho vagonů zřítily z 30 m vysokého viaduktu do údolí potoka Libochovky. Neštěstí si vyžádalo 32 obětí na životech.
Svět
1. ledna – Island se stal členem Evropského sdružení volného obchodu.
5. března – Vstoupila v platnost Smlouva o nešíření jaderných zbraní.
11. dubna – start Apollo 13 z kosmodromu na Mysu Canaveral
22. dubna – První Den Země slaven v San Franciscu.
29. dubna – Vstup Amerických vojsk do Kambodže, za cílem vypátrat vojenské a řídící základny Vietcongu a NVA.
4. května – Americká Národní garda při zásahu na protiválečné demonstraci v Ohiu zastřelila 4 studenty a 9 jich zranila.
21. května – Rozsáhlé zemětřesení v severním Peru zahubilo 66 800 lidí, zničeno bylo 157 000 domů.
31. května – Při zemětřesení pod nejvyšší peruánskou horou Huascaránem zahynulo sedmdesát tisíc Peruánců a 14 českých horolezců Expedice Peru 1970.
6. září – Lidová fronta pro osvobození Palestiny unesla 4 dopravní letadla.
září – Při tzv. Černém září při konfliktech jordánského krále Husajna I. a palestinskými militantními organizacemi zahynulo několik tisíc lidí.
10. října – Nezávislost Fidži.
12. listopadu – Na následky cyklónu Bhola zemřelo ve Východním Pákistánu (Bangladéši) a indickém Západním Bengálsku okolo 500 000 lidí.
14.–19. prosince – Během zásahu polské armády při nepokojích na severu Polska bylo zabito nejméně 39 lidí, přes 1 100 jich bylo zraněno a okolo 3 000 zatčeno.
Východnímu Pákistánu (od roku 1971 – Bangladéš) byla udělena autonomie.
Papež Pavel VI. stanovil věkovou hranici (80 let) pro účast biskupů v konkláve.
Americký vynálezce Gordon Ingram zkonstruoval samopal Ingram MAC-10.
Vědy a umění
10. dubna – Paul McCartney oznámil, že opouští skupinu Beatles, což vedlo následně k rozpadu skupiny.
9. října – Premiéra českého vědeckofantastického dobrodružného filmu Bořivoje Zemana Na kometě podle románu Julese Vernea
16. října – Premiéra českého filmu Valerie a týden divů, který natočil Jaromil Jireš podle stejnojmenné prózy Vitězslava Nezvala
15. prosince – Přistála první sonda Veněra 7 na povrchu Venuše.
Začalo se vyšetřovat kolonoskopií.
červenec – Thor Heyerdahl dokázal, že plavba mezi severní Afrikou a Karibikem je možná s použitím starověkých metod – doplul, na člunu Ra II z papyru, z Maroka do Barbadosu.
Freddie Mercury přejmenoval skupinu Smile, do které se přidal jako zpěvák, na Queen.
Na Pedagogické fakultě v Hradci Králové vznikla folková skupina Kantoři.
Ralf Hütter a Florian Schneider založili skupinu Kraftwerk.
Objeven chemický prvek č. 105 dubnium.
Vyšel první díl Empire Trilogy (Trilogie impéria) Jamese Gordona Farrella Troubles (česky vyšlo jako Nepokoje).
Nobelova cena
Nobelova cena za fyziku – Hannes Alfvén, Louis Eugène Félix Néel
Nobelova cena za chemii – Luis Federico Leloir
Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství – Sir Bernard Katz, Ulf von Euler, Julius Axelrod
Nobelova cena za literaturu – Alexandr Solženicyn
Nobelova cena míru – Norman Borlaug
Nobelova pamětní cena za ekonomii – Paul A. Samuelson
Narození
Česko
6. ledna – Radoslav Látal, fotbalista
11. ledna – Jan Beránek, ekologický aktivista, politik
21. ledna – Martin Jahn, politik a ekonom
22. ledna – Bohumil Fiala, pedagog († 28. července 2021)
12. února – Patrik Hezucký, moderátor a herec
20. února – Hana Ševčíková, herečka
9. března – Martin Myšička, herec
19. března – Daniel Beneš, manažer a generální ředitel ČEZ
24. března
Martin Dolenský, herec, režisér a scenárista († 6. dubna 2017)
Lukáš Pollert, lékař, kanoista, politik
Jan Blatný, český lékař, vysokoškolský pedagog, politik a ministr zdravotnictví České republiky
7. dubna – Jiří Novotný (fotbalista), fotbalista
10. dubna – Ivo Danilevič, bobista
22. dubna – Martin Hájek, politik a cimbalista
26. dubna – Alena Dvořáková, fotografka
28. dubna – Michal Horňák, fotbalista
29. května – Jan Černý, imunolog a vysokoškolský pedagog
11. června – Břetislav Tureček, novinář a fotograf
18. června – David Drábek, dramatik a režisér
30. června – Michal Malátný, zpěvák a herec
1. července – Daniela Drtinová, novinářka a moderátorka
23. července – Jaromír Bláha, veterinář a občanský aktivista
10. srpna – Ivana Christová, Miss Československa v roce 1989
14. srpna – Ctislav Doseděl, profesionální tenista
15. srpna – Martin David, římskokatolický duchovní
29. srpna – Saša Gedeon, filmový a televizní režisér
16. září – Milan Bárta, pedagog a spisovatel
24. září – Karel Janák, filmový a televizní režisér
25. září – Jaroslav Šmíd, herec († 15. listopadu 2017)
28. září – Petr Halberstadt, herec
29. září – Milan Benian, sportovní lezec, vicemistr světa
1. října – Ilona Csáková, zpěvačka
5. října – David Neugebauer, fotograf
28. října – Miloš Řezník, historik
19. listopadu – Rudolf Hrušínský nejmladší, herec
21. listopadu – Luděk Beneš, florbalista a florbalový trenér
16. prosince – Martin Finger, český herec
Svět
5. ledna – Vladimir Čagin, ruský automobilový závodník
9. ledna – Axel Rodrigues de Arruda, brazilský fotbalista
12. ledna – Serik Kazbekov, ukrajinský sportovní lezec
17. ledna – Jeremy Roenick, americký hokejista
22. ledna – Andy Bolton, anglický vzpěrač a powerlifter
3. února – Blasio Park, jihokorejský římskokatolický duchovní
12. února – Mihaela Dascăluová, rumunská rychlobruslařka
13. února – Mika Halvari, finský koulař
19. února – Joacim Cans, švédský zpěvák
22. února – Patrick Vlačič, slovinský právník a politik
3. března – Julie Bowen, americká herečka
7. března – Milan Dvorščík, slovenský silniční cyklista
26. března – François Legrand, francouzský sportovní lezec
27. března – Leila Pahlaví, íránská princezna († 10. června 2001)
11. dubna – Ondrej Binder, slovenský politik († 13. května 2016)
18. dubna – Čo Son-džin, jihokorejský profesionální hráč go
29. dubna
Uma Thurman, americká herečka
Andre Agassi, americký tenista
30. dubna – Halit Ergenç, turecký herec
4. května – Karla Homolka, kanadská sériová vražedkyně
16. května – Gabriela Sabatini, argentinská tenistka
22. května – Naomi Campbell, britská modelka
23. května – Jigal Amir, vrah izraelského premiéra Jicchaka Rabina
7. června
Dean DeBlois, kanadský režisér a scenárista
Mike Modano, americký hokejista
9. června – Andreas Bohnenstengel, německý fotograf
10. června
Olga Danilovová, ruská běžkyně na lyžích
Dwayne Burno, americký jazzový kontrabasista
14. června – Peter Futej, slovenský fotbalista
23. června – Yann Tiersen, francouzský hudebník
27. června – Régine Cavagnoudová, francouzská alpská lyžařka († 31. října 2001)
3. července – Teemu Selänne, finský hokejista
4. července – Andrej Čerkasov, ruský tenista
13. července – Natalie Richer, francouzská sportovní lezkyně
25. července – Brian Blade, americký jazzový bubeník
9. srpna – Rod Brind'Amour, kanadský hokejista
19. srpna – Heike Balcková, německá skokanka do výšky
23. srpna – Brad Mehldau, americký jazzový pianista
25. srpna – Claudia Schiffer, německá modelka
8. září – Douglas Cardozo, venezuelský judista
28. září – Hadar Galron, izraelská dramatička
1. října – Alexej Žamnov, ruský hokejový útočník
8. října – Matt Damon, americký herec
20. října – Sander Boschker, nizozemský fotbalový brankář
27. října – Karl Backman, švédský kytarista, zpěvák a malíř
28. října – Kurt Rosenwinkel, americký jazzový kytarista
3. listopadu – Almir Turković, bosenský fotbalista
6. listopadu – Ethan Hawke, americký herec
12. listopadu – Craig Parker, novozélandský herec
15. prosince – Frankie Dettori, italský žokej
22. prosince – Gary Anderson, skotský profesionální hráč šipek
28. prosince – Oleg Artěmjev, ruský kosmonaut
29. prosince – Holger Apfel, německý novinář a politik
Úmrtí
Česko
1. ledna – Pavel Teimer, grafik a typograf (* 6. dubna 1935)
3. ledna – Antonín Frel, učitel, historik a spisovatel (* 11. června 1894)
6. ledna – Emanuel Famíra, sochař a malíř (* 15. prosince 1900)
8. ledna
Alois Kubíček, architekt, památkář, historik architektury (* 27. května 1887)
Jaroslav Werstadt, historik, novinář a publicista (* 21. března 1888)
12. ledna – Jaroslav Benda, malíř (* 27. dubna 1882)
14. ledna – Pravoslav Kotík, malíř (* 1. května 1889)
17. ledna – Milada Paulová, historička a byzantoložka (* 2. listopadu 1891)
25. ledna – Josef Šulc, herec (* 1. června 1926)
29. ledna – Jan Vavřík-Rýz, loutkář, herec, komik, výtvarník, řezbář, kreslíř a režisér (* 19. května 1900)
31. ledna – Jan Oswald, geolog, mineralog a spisovatel (* 30. ledna 1890)
2. února – Jaroslav Vogel, dirigent a hudební skladatel (* 11. ledna 1894)
3. února – Emanuel Frinta, malíř (* 31. října 1896)
17. února
Otto Heller, kameraman (* 3. září 1896)
Čeněk Šlégl, herec (* 30. září 1899)
20. února
Marta Krásová, pěvkyně (* 16. března 1901)
Pavel Ludikar, pěvec – basista (* 3. března 1882)
25. února – Světla Svozilová, herečka (* 13. listopadu 1906)
28. února – Jaroslav Augusta, malíř (* 4. září 1878)
1. března – Miroslav Míčko, historik umění, pedagog, výtvarný kritik a překladatel (* 26. března 1912)
6. března
Wlastimil Hofman, česko-polský akademický malíř (* 27. dubna 1881)
Valter Feldstein, překladatel (* 3. ledna 1911)
8. března – Eduard Světlík, malíř (* 6. listopadu 1903)
10. března
Josef Schieszl, československý ministr sociální péče a zdravotnictví (* 30. dubna 1876)
František Píšek, odborník na slévárenství a hutnictví, akademik ČSAV (* 24. dubna 1886)
19. března – František Junek, fotbalista (* 17. ledna 1907)
23. března – Fanoš Mikulecký, skladatel (* 28. července 1912)
5. dubna – Jan Slavíček, malíř (* 22. ledna 1900)
6. dubna – Karel Neuwirth, lékař v oboru urologie (* 24. září 1893)
7. dubna – Václav Richter, historik a teoretik umění (* 30. srpna 1900)
8. dubna – Julius Pokorny, německojazyčný lingvista, specialista na keltské jazyky (* 12. června 1887)
20. dubna – Jaroslav Vojta, herec (* 27. prosince 1888)
8. května – Adolf Procházka, právník, politik, ministr zdravotnictví (* 5. srpna 1900)
16. května – Jan Port, divadelní teoretik, herec, režisér, kostýmní výtvarník (* 29. června 1894)
20. května – Antonín Schenk, osobní sekretář Tomáše Garrigue Masaryka (* 23. prosince 1896)
21. května – František Škvor, dirigent a hudební skladatel (* 11. prosince 1898)
22. května – Jiří Svoboda, hudební skladatel a pedagog (* 23. prosince 1897)
26. května – Ladislav Lábek, historik a muzeolog (* 27. ledna 1882)
29. května – Jaroslav Černý, egyptolog (* 22. srpna 1898)
31. května
Vilém Heckel, fotograf a horolezec (* 21. května 1918)
Arnošt Černík, horolezec a spisovatel (* 28. srpna 1926)
Valerián Karoušek, sochař a horolezec (* 31. ledna 1929)
Miloš Matras, horolezec (* 4. října 1933)
24. června – Eman Fiala, herec (* 15. dubna 1899)
25. června
Karel Marušák, československý politik a politický vězeň (* 20. ledna 1884)
Rudolf Brdička, akademik, žák Jaroslava Heyrovského a profesor Fyzikální chemie na Karlově univerzitě (* 25. února 1906)
Franz Karmasin, československý nacistický politik (* 2. září 1901)
28. června – Jan C. Vondrouš, rytec a grafik (* 24. ledna 1884)
4. července – Karel Sokolář, fotbalový reprezentant (* 7. dubna 1907)
8. července
Otto Peters, malíř (* 5. října 1882)
Vladimír Kajdoš, československý generál, politik a ministr (* 21. února 1893)
11. července – Jiřina Skupová, loutkoherečka (* 2. února 1895)
19. července – Bedřich Nikodém, skladatel, trampský písničkář (* 12. srpna 1909)
20. července – Jindřich Šoltys, fotbalový reprezentant (* 12. ledna 1902)
31. července – Jaromír Velecký, malíř (* 24. září 1918)
1. srpna – Stanislav Jandík, spisovatel a grafik (* 14. května 1902)
6. srpna – Vojtěch Černý, kanovník Katedrální kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích (* 24. dubna 1877)
27. srpna – Jan Bartuška, ministr spravedlnosti vlády Československa (* 17. května 1908)
srpen – Karel Flek, violoncellista, tympanista a hudební skladatel. (* 10. prosince 1908)
7. září – Jaroslav Janouch, spisovatel, redaktor, překladatel (* 22. října 1903)
9. září – Petr Den, právník, diplomat, esejista a publicista (* 3. dubna 1898)
10. září – Josef Černý (voják), voják na východní frontě (* 13. září 1916)
18. září
Stanislav Neumann, básník (* 17. října 1927)
Rudolf Šedivý, oběť komunistické totality (* 25. května 1897)
22. září – Vojtěch Jarník, matematik (* 22. prosince 1897)
23. září – Karel Pešek, fotbalista (* 20. září 1895)
13. října – Fanda Mrázek, herec, komik (* 22. srpna 1903)
17. října – Jan Syrový, československý generál a předseda vlády (* 24. ledna 1888)
23. října – Vladimír Burda, překladatel, publicista, kritik a básník (* 15. ledna 1934)
27. října – Zdeněk Šimek, sochař a malíř (* 19. dubna 1927)
28. října – Karel Konvalinka, dirigent, hudební skladatel a pedagog (* 21. prosince 1885)
30. října – Jan Alda, básník a překladatel (* 26. února 1901)
2. listopadu – Johannes Urzidil, pražský, německy píšící spisovatel (* 3. února 1896)
13. listopadu – Vladimír Kristin, malíř (* 25. července 1894)
16. listopadu – Josef Šíma, církevní právník, děkan bohoslovecké fakulty Karlovy univerzity v Praze (* 28. října 1889)
18. listopadu – Richard Feder, rabín a spisovatel (* 26. srpna 1875)
26. listopadu – Jaroslav Tomášek, hudební skladatel (* 10. dubna 1896)
28. listopadu – Jan Drda, prozaik a dramatik (* 4. dubna 1915)
6. prosince – Ondřej Petrů, teolog, profesor církevního práva, překladatel Nového zákona (* 14. března 1915)
11. prosince – Božena Havlová, výtvarnice a módní návrhářka (* 15. února 1913)
20. prosince – Julie Šupichová, spisovatelka a esperantistka (* 27. ledna 1884)
Jiří Křížek, advokát, oběť komunistického teroru (* 27. květen 1895)
Svět
5. ledna
Roberto Gerhard, katalánský hudební skladatel (* 25. září 1896)
Max Born, německý matematik a fyzik, nositel Nobelovy cenu za fyziku (* 11. prosince 1882)
10. ledna – Pavel Běljajev, ruský vojenský letec a kosmonaut (* 26. června 1925)
12. ledna – Isabela Marie Braganzská, portugalská infantka a německá šlechtična (* 19. listopadu 1894)
15. ledna – Lea Goldbergová, izraelská básnířka, spisovatelka a překladatelka (* 29. května 1911)
22. ledna – Miloš Vančo, ministr spravedlnosti autonomní slovenské vlády (* 4. listopadu 1884)
27. ledna – Erich Heckel, německý expresionistický malíř (* 31. července 1883)
29. ledna – Basil Liddell Hart, britský vojenský teoretik a historik (* 31. října 1895)
31. ledna
Michail Leonťjevič Mil, ruský konstruktér vrtulníků (* 22. listopadu 1909)
Slim Harpo, americký bluesový hudebník (* 11. ledna 1924)
1. února – Alfréd Rényi, maďarský matematik (* 20. března 1921)
2. února – Bertrand Russell, anglický matematik a filozof (* 18. května 1872)
3. února – Italo Gariboldi, italský generál (* 20. dubna 1879)
13. února – Paul Camenisch, švýcarský malíř a architekt (* 7. listopadu 1893)
15. února – Hugh Dowding, velitel britské Royal Air Force (* 24. dubna 1882)
17. února – Šmu'el Josef Agnon, izraelský spisovatel, Nobelova cena za literaturu (* 17. července 1888)
22. února – Dora Boothbyová, anglická tenistka (* 2. srpna 1881)
25. února
Ján Bendík, slovenský poslanec (* 25. prosince 1903)
Mark Rothko, americký malíř (* 25. září 1903)
3. března – Albin Kaasinen, finský sochař (* 7. dubna 1892)
12. března – Erle Stanley Gardner, americký spisovatel detektivních románů (* 17. července 1889)
13. března – Emil Ruder, švýcarský typograf a grafický designér (* 20. března 1914)
14. března – Fritz Perls, americký psycholog (* 8. července 1893)
15. března
Josef Martin Bauer, německý spisovatel (* 11. března 1901)
Arthur Adamov, francouzský dramatik (* 23. srpna 1908)
16. března – Tammi Terrell, americká zpěvačka a textařka písní (* 29. dubna 1945)
18. března – Louis Béchereau, francouzský letecký konstruktér (* 25. června 1880)
21. března – Hendrik Sartov, dánský fotograf a kameraman (* 14. března 1885)
29. března – Lev Kulešov, sovětský filmař a filmový teoretik (* 13. ledna 1899)
30. března – Heinrich Brüning, německý říšský kancléř (* 26. listopadu 1885)
31. března – Semjon Konstantinovič Timošenko, maršál SSSR (* 18. února 1895)
3. dubna – Avigdor Hame'iri, izraelský spisovatel, novinář, básník a dramatik (* 16. září 1890)
5. dubna – Richard Bergmann, rakouský (od roku 1939) anglický stolní tenista (* 10. dubna – 1919)
8. dubna
Benčo Obreškov, bulharský malíř (* 27. dubna 1899)
Felix Bourbonsko-Parmský, parmský a lucemburský princ (* 28. října 1893)
Julius Pokorny, německý jazykovědec (* 12. června 1887)
9. dubna – István Kozma, maďarský zápasník, dvojnásobný olympijský šampión (* 27. listopadu 1939)
16. dubna – Richard Neutra, rakousko-americký architekt (* 8. dubna 1892)
20. dubna – Paul Celan, rumunský básník (* 23. listopadu 1920)
21. dubna – Earl Hooker, americký bluesový kytarista a zpěvák (* 15. ledna 1929)
24. dubna – Otis Spann, americký bluesový klavírista a zpěvák (* 21. března 1930)
7. května – Jack Jones, velšský romanopisec a dramatik (* 24. listopadu 1884)
12. května
Władysław Anders, hlavní velitel polských ozbrojených sil v letech 1944–1945 (* 11. srpna 1892)
Nelly Sachsová, německá spisovatelka (* 10. prosince 1891)
13. května – Márton Moyses, sedmihradský maďarský básník (* 20. dubna 1941)
17. května – Heinz Hartmann, rakouský psychoanalytik (* 4. listopadu 1894)
25. května – Christopher Dawson, anglický historik (* 12. října 1889)
31. května – Terry Sawchuk, kanadský hokejista (* 28. prosince 1929)
1. června – Giuseppe Ungaretti, italský básník a spisovatel (* 8. února 1888)
2. června – Bruce McLaren, zavodník a zakladatel týmu ve Formuli 1 (* 30. srpna 1937)
3. června
Hjalmar Schacht, německý finančník a ministr hospodářství (* 22. ledna 1877)
Adrian Conan Doyle, britský spisovatel (* 19. listopadu 1919)
4. června – Josep Carner, katalánský básník, novinář a dramatik (* 9. února 1884)
7. června – Edward Morgan Forster, anglický spisovatel (* 1. ledna 1879)
8. června – Abraham Maslow, americký psycholog (* 1. dubna 1908)
11. června – Alexandr Fjodorovič Kerenskij, předseda ruské prozatímní vlády (* 4. května 1881)
14. června – Roman Ingarden, polský filosof, estetik a literární teoretik (* 5. února 1893)
15. června – Henri Queuille, francouzský politik, ministerský předseda a několikanásobný ministr (* 31. března 1884)
16. června – Elsa Trioletová, francouzská spisovatelka (* 12. září 1896)
20. června – Max Spielmann, česko-německý architekt (* 3. dubna 1881)
21. června
Sukarno, první indonéský president (* 6. června 1901)
Cecil Roth, britský historik (* 5. března 1899)
27. června – Dan Kinsey, americký olympijský vítěz v běhu na 110 metrů překážek z roku 1924 (* 22. ledna 1902)
4. července – Barnett Newman, americký malíř a sochař (* 29. ledna 1905)
5. července – Imre Benoschofsky, maďarský vrchní rabín (* 6. února 1903)
10. července
Félix Gaillard, premiér Francie (* 5. listopadu 1919)
Erwin Janchen, rakouský botanik (* 15. května 1882)
11. července
Clinton Rossiter, americký historik a politolog (* 18. září 1917)
Agustín Muñoz Grandes, španělský generál, předseda španělské vlády (* 27. ledna 1896)
13. července – Leslie Groves, americký vojenský inženýr, vedoucí projektu Manhattan (* 17. srpna 1896)
15. července – Eric Berne, americký lékař a psychiatr (* 10. května 1910)
16. července – Chajim-Moše Šapira, izraelský politik (* 26. března 1920)
27. července – António de Oliveira Salazar, portugalský politik (* 28. dubna 1889)
31. července – Booker Ervin, americký jazzový saxofonista (* 31. října 1930)
1. srpna – Frances Farmer, americká herečka (* 19. září 1913)
10. srpna
Bernd Alois Zimmermann, západoněmecký skladatel (* 20. března 1918)
Nikolaj Robertovič Erdman, sovětský dramatik a scenárista (* 16. listopadu 1900)
22. srpna
Vladimir Jakovlevič Propp, ruský lingvista (* 29. dubna 1895)
Hermann Knaus, rakouský chirurg a gynekolog (* 19. října 1892)
30. srpna – Abraham Zapruder, autor záznamu atentátu na Johna Fitzgeralda Kennedyho (* 15. května 1905)
1. září – François Mauriac, francouzský spisovatel, Nobelova cena za literaturu (* 11. října 1885)
2. září – Marie Pierre Kœnig, francouzský generál (* 10. října 1898)
3. září – Alan Wilson, americký zpěvák, kytarista a hráč na foukací harmoniku (* 4. července 1943)
5. září – Jochen Rindt, německo-rakouský pilot Formule 1 (* 18. dubna 1942)
6. září – Zalman Aran, ministr v izraelské vládě (* 1. března 1899)
7. září – Jicchak Gruenbaum, izraelský a polský politik (* 24. listopadu 1879)
8. září – Percy Spencer, americký konstruktér a vynálezce (* 9. července 1894)
9. září – Petr Den, český právník, diplomat a publicista (* 3. dubna 1898)
10. září – Cy Denneny, kanadský hokejista (* 23. prosince 1891)
14. září – Rudolf Carnap, německý filosof, matematik a logik (* 18. května 1891)
17. září – France Bevk, slovinský prozaik, básník a překladatel (* 17. září 1890)
18. září – Jimi Hendrix, americký kytarista (* 27. listopadu 1942)
22. září
Tadeusz Manteuffel, polský historik (* 5. března 1902)
Janko Alexy, slovenský spisovatel a malíř (* 25. ledna 1894)
23. září – Bourvil, francouzský herec (* 27. července 1917)
25. září – Erich Maria Remarque, německý spisovatel (* 22. června 1898)
28. září
John Dos Passos, americký spisovatel (* 14. ledna 1896)
Gamál Násir, egyptský prezident (* 15. ledna 1918)
30. září – Karol Badáni, slovenský herec a divadelní režisér (* 29. března 1910)
4. října – Janis Joplin, americká zpěvačka (* 19. ledna 1943)
8. října – Lucien Goldmann, rumunsko-francouzský filosof (* 20. července 1913)
9. října – Jean Giono, francouzský spisovatel (* 30. března 1895)
10. října
Édouard Daladier, francouzský premiér (* 18. června 1884)
Vilhelm Carlberg, švédský střelec, trojnásobný olympijský vítěz 1912 (* 5. dubna 1882)
Adam Rapacki, ministr zahraničí Polska (* 24. prosince 1909)
18. října – Zeid bin Husajn, irácký princ z arabské dynastie Hášimovců (* 28. února 1898)
19. října – Lázaro Cárdenas del Río, mexický generál a prezident (* 21. května 1895)
24. října – Richard Hofstadter, americký historik (* 6. srpna 1916)
2. listopadu
Pierre Veyron, francouzský automobilový závodník (* 1. října 1903)
Richard James Cushing, arcibiskup bostonský, kardinál (* 24. srpna 1895)
3. listopadu – Petr II. Karađorđević, poslední král Jugoslávského království (* 6. září 1923)
7. listopadu – Herbert Plaxton, kanadský hokejista, zlato na OH 1928 (* 22. dubna 1901)
8. listopadu – Napoleon Hill, americký autor literatury věnované osobnímu úspěchu (* 26. října 1883)
9. listopadu – Charles de Gaulle, francouzský politik a voják (* 22. listopadu 1890)
19. listopadu – Andrej Ivanovič Jeremenko, sovětský vojevůdce (* 14. října 1892)
21. listopadu – Chandrasekhara Venkata Raman indický fyzik, nositel Nobelovy ceny (1930), (* 7. listopadu 1888)
25. listopadu – Jukio Mišima, japonský spisovatel (* 14. ledna 1925)
27. listopadu – Helene Madisonová, americká plavkyně. tři zlaté medaile na OH 1932 (* 19. června 1913)
29. listopadu – Mary Bardová, americká spisovatelka (* 21. listopadu 1904)
30. listopadu – Nina Ricci, italská módní návrhářka (* 14. ledna 1883)
listopad – Leon James
Leon James, americký černošský tanečník (* duben 1913)
Albert Ayler, americký jazzový saxofonista (* 13. července 1936)
9. prosince – Arťom Mikojan, arménský letecký konstruktér (* 5. srpna 1905)
13. prosince – Heinrich Maria Davringhausen, německý malíř (* 21. října 1894)
15. prosince – Ernest Marsden, novozélandský fyzik (* 19. února 1889)
23. prosince
Elyesa Bazna, německý špion, krycí jméno Cicero (* 28. července 1904)
Aleksander Warma, předseda estonské exilové vlády (* 22. června 1890)
24. prosince – Nikolaj Michajlovič Švernik, komunistický politik, titulární hlava sovětského státu (* 19. května 1888)
28. prosince
Gottlieb Fiala, rakouský odborář a politik Komunistické strany Rakouska (* 14. října 1891)
Lee Barnes, americký olympijský vítěz ve skoku o tyči 1924 (* 16. července 1906)
30. prosince – Arsenio Rodríguez, kubánský hudebník a skladatel (* 30. srpna 1911)
31. prosince – Michael Balint, maďarský psychoanalytik (* 3. prosince 1896)
? – Alfonso Bialetti, italský vynálezce kávovaru (* 1888)
? – Joan Prats i Vallès, katalánský sběratel umění (* 1891)
? – Otto Schubert, německý malíř (* 1892)
? – Zacharij Kecchoveli, gruzínský politik (* 1902)
? – Rosa Plaveva, osmanská a jugoslávská socialistka a sufražetka (* 1878)
Hlavy států
Evropa:
Československo – prezident Ludvík Svoboda
SFR Jugoslávie – Josip Broz Tito
Bulharská LR – Todor Živkov
Maďarská lidová republika – János Kádár (generální tajemník MSDS)
Rumunsko – Nicolae Ceaușescu
Rakousko – Franz Jonas
NDR
Walter Ulbricht (Generální tajemník SED)
Willi Stoph (předseda státní rady)
NSR
Willy Brandt (kancléř)
Gustav Heinemann (prezident)
Polská lidová republika
Władysław Gomułka
Edward Gierek (od 20. 12.)
Litevská SSR – Antanas Sniečkus
Sovětský svaz
předseda prezidia Nejvyššího sovětu Nikolaj Viktorovič Podgornyj
(de facto) první tajemník KSSS Leonid Iljič Brežněv
Francie – prezident Georges Pompidou
Španělsko – Francisco Franco
Vatikán – papež Pavel VI.
Ostatní:
Japonsko – Císař Šówa
Čína – (úřadující) předseda ČLR Tung Pi-wu
Vietnamská demokratická republika – Tôn Đức Thắng
USA – prezident Richard Nixon
Reference
Externí odkazy
Digitální archivy k roku 1970
Československý filmový týdeník v archivu České televize – rok 1970
Dokumentární cyklus České televize Retro – rok 1970
Pořad stanice Český rozhlas 6 Rok po roce – rok 1970
Rudé právo v archivu Ústavu pro českou literaturu – ročník 50 rok 1970
20. století |
5069 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1975 | 1975 | 1975 (MCMLXXV) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal středou.
Události
Československo
V povodí Váhu v okrese Liptovský Mikuláš byla na ploše 27 km² dostavěna vodní nádrž Liptovská Mara s převládajícím ochranným a hydroenergetickým významem.
28. ledna – V Praze umírá na infarkt bývalý prezident ČSSR Antonín Novotný.
10. února – Na náměstí Republiky v Praze 1 byl za účasti vedoucího tajemníka MV KSČ Antonína Kapka uveden do provozu tehdejší největší obchodní dům v Československu – OD Kotva s prodejní plochou 22 tis. m². Architektonicky zajímavá budova obchodního domu je dílem architektů Věry a Vladimíra Machoninových, vystavěn byl švédskou stavební firmou Siab.
28. února – V teplárně Brno došlo k výbuchu uhelného prachu a k následnému požáru, který se rozšířil do velké části objektu závodu. Při havárii zahynulo 18 lidí, 30 osob bylo zraněno. Škody dosáhly 50 mil. Kčs.
1. března – V Mostě byla uvedena do provozu nová nemocnice vybavená ve své době nejmodernější zdravotnickou technikou.
30. března – V Praze byl poražen hokejový tým USA, týmem ČSSR, výsledkem 15:1.
9.–11. dubna – Na třídenní návštěvu Československa přijel do Prahy generální tajemník OSN Kurt Waldheim. Jednal se s nejvyššími státními představiteli – s Gustávem Husákem a Lubomírem Štrougalem. Na půdě Univerzity Karlovy převzal čestný doktorát práv. Během své návštěvy zavítal také na zámek Konopiště a do Karlových Varů.
21. dubna – Na nároží Národní třídy a Spálené ulice v Praze 1 byl otevřen další velký pražský obchodní dům – Máj. Prodejní plocha obchodního domu činí 12 tis. m². Architektonické ztvárnění je dílem Johna Eislera, Miroslava Masáka a Martina Rajniše z libereckého studia SIAL.
25. dubna – V Kralupech nad Vltavou na Mělnicku byl v závodě n. p. Kaučuk otevřen nový provoz ropné rafinerie.
30. dubna – V Zoo Dvůr Králové nad Labem bylo bezdůvodně poraženo největší, naprosto zdravé stádo žiraf mimo Afriku vynikající chovné kvality.
11. května – Při příležitosti 30. výročí osvobození Československa Rudou armádou byla v Karlových Varech za účasti člena předsednictva ÚV KSČ Karla Hoffmana a ministra zdravotnictví České socialistické republiky Jaroslava Prokopce slavnostně předána nová budova Vřídelní kolonády, tehdy pod názvem Kolonáda J. A. Gagarina. Akt otevření doprovázela slavnostní mírová manifestace zahajující hlavní lázeňskou sezonu. Před budovou kolonády byla odhalena rovněž Gagarinova socha.
23. května – V Praze 4 – Michli byl zahájen provoz v největší pekárně ve městě.
29. května – Na základě přijaté novely ústavního zákona č. 168/1968 Sb. byl dosavadní prezident ČSSR Ludvík Svoboda uvolněn z funkce ze zdravotních důvodů, jež mu bránily již od dubna 1974 funkci vykonávat. Federální shromáždění následovně jednomyslně zvolilo novým prezidentem generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka.
28.–29. června – Na Strahovském stadionu se konala v pořadí čtvrtá československá spartakiáda. Vystoupení na Strahově se zúčastnilo na 180 tis. cvičenců.
17. srpna – V prostoru lipenské přehradní nádrže na Českokrumlovsku došlo k incidentu mezi osádkou německého vrtulníku převážejícího východoněmecké uprchlíky za železnou oponu s příslušníky Československé armády. Vzhledem k faktu, že se jednalo již o třetí útěk za hranice provedený tímto způsobem v prostoru lipenské přehrady, zřídila Protivzdušná obrana státu v prostoru Dolní Vltavice vidovou hlásku. Při příletu vrtulníku zahájila skupina vojáků palbu ze samopalu jak po pilotovi vrtulníku, tak i po skupině uprchlíků. Jedna z prchajících a pilot vrtulníku byli při zásahu postřeleni, pilot však i přes svá zranění zvládl vzlétnout a opustil území republiky se třemi uprchlíky na palubě. Uprchnout se nepodařilo starší ženě (matce od rodiny), na zemi zůstal i polský pomocník pilota. Krajský soud v Českých Budějovicích je 14. října t. r. odsoudil na 3, resp. 6 let odnětí svobody nepodmíněně a k následnému vyhoštění z republiky.
30. září – 27. října – V Mostě byla provedena unikátní inženýrská akce – přesun cenného gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie z prostoru likvidovaného historického jádra města jihovýchodním směrem do míst, kam již dle plánu neměl zasahovat rozšiřující se hnědouhelný lom Most. Za 500 hodin byl 12 tisíc tun těžký kolos přesunut do konečné vzdálenosti 841 m při průměrné rychlosti 2,8 cm/min. Přesun stavby byl realizován za pomoci hydraulických transportních vozíků ze Škody Plzeň.
30. října – (Let JP 450) V Praze 6 – Suchdole havarovalo při přistávání letadlo jugoslávské společnosti Inex Adria na charterovém letu z černohorského Tivratu do Prahy. Příčinou bylo nedodržení výškového profilu letadla, které v důsledku toho narazilo do svahu nad vltavským údolím. Na místo havárie byly okamžitě povolány vozy pražské záchranné služby. Díky rychlému a profesionálně zorganizovanému zásahu záchranářů se podařilo do 35 minut od nahlášení havárie vyprostit žijící zraněné z trosek a převážet je do pražských nemocnic. Následkům nehody podlehlo celkem 79 osob, zbývajících 41 cestujících však tragédii přežilo.
15. listopadu – Na Labské louce v Krkonoších v nadmořské výšce 1 340 m byl slavnostně zprovozněn rozsáhlý objekt horského hotelu Labská bouda. Devítipatrová budova navržená architektem Zdeňkem Říhákem má kapacitu 120 lůžek.
30. listopadu – V televizi měl premiéru populární seriál Chalupáři režiséra Františka Filipa v hlavních rolích s Jiřím Sovákem a Josefem Kemrem. Seriál se natáčel převážně v obci Višňová na Příbramsku.
Svět
17. dubna – Rudí Khmerové vedení Pol Potem obsazují Phnompenh a nastolují v Kambodži komunistickou diktaturu
30. dubna – vyhlásil nově zvolený prezident Jižního Vietnamu Duong Van Minh bezpodmínečnou kapitulaci, Severní Vietnam, vítěz války, znovu sjednotil celou zemi.
28. května – Byla podepsána smlouva mezi Evropským hospodářským společenstvím a 46 státy skupiny AKT.
1. června – Byla polská část historického Slezska přerozdělena mezi několik vojvodství, viz Polské Slezsko.
V období do července 1975 probíhala jednání o podobě Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Tento dokument byl 1. srpna 1975 v Helsinkách podepsán nejvyššími představiteli 33 evropských států, Kanady a USA, čímž skončila nejdůležitější fáze procesu KBSE.
5. července – Kapverdy vyhlásily nezávislost
8. července – Pugam, bývalé hlavní město barmské říše a jeden z největších zachovaných architektonických komplexů v jihovýchodní Asii, zasáhlo silné zemětřesení, které pobořilo většinu památek, některé zcela zničilo. Ze původních 4446 pagod, chrámů a klášterů tak zůstalo po částečné rekonstrukci na konci 20. století zachováno 2038 sakrálních staveb.
15. července – 24. července – Mise Sojuz-Apollo (rusky Экспериментальный полёт «Союз» — «Аполлон) (označováno především ve východních médiích), či Apollo-Soyuz Test Project (ASTP) (označováno ve především v západních médiích) – první společný kosmický let Spojených států amerických a Svazu sovětských socialistických republik. Jednalo se také o poslední let vesmírné lodi Apollo. Tento let měl velký politický význam. Během letu došlo k plánovanému spojení těchto lodí ve vesmíru.
8. srpna – katastrofální záplavy v Číně po protržení Přehrady Pan-čchiao a 61 dalších, odhady kolem 165 000 mrtvých
1. listopadu – Angola vyhlásila nezávislost
Juan Carlos I. se stal králem Španělska.
Východní Timor vyhlásil nezávislost, poté ho obsadila Indonésie.
Gabon vstoupil do Organizace zemí vyvážejících ropu.
Puč v Nigérii Murtala Ramat Mohammed svrhl Yaqub Gowona.
Vznikla společnost Microsoft.
Vědy a umění
9. září – K Marsu odstartovala sonda Viking 2.
22. října – Na oběžnou dráhu Venuše se dostala sovětská sonda Veněra 9, čímž se stala prvním umělým satelitem Venuše.
1. listopad – Premiéra Žebrácké opery v Havlově úpravě v sále vesnické hospody v Horních Počernicích v podání ochotnického divadla Na tahu. Premiéra byla policejně rozehnána a její aktéry čekala řada perzekucí.
6. listopadu – V St. Martins College v Londýně odehrála anglická punková kapela Sex Pistols svůj první veřejný koncert, který trval pouhých 10 minut. Publikum je vypískalo dříve než dokončili první píseň.
8. listopadu – Album Eltona Johna Rock of the Westies debutuje na hitparádě Billboard 200 a hned na prvním místě
13. listopadu – Jedna z nejromantičtějších písní Feelings, nazpívaná Morrisem Albertem, získala zlatou desku
Steve Harris založil heavy metalovou hudební skupinu Iron Maiden.
Stvořen nejslavnější 3D model v historii počítačové grafiky – Konvice z Utahu.
Nobelova cena
lékařství – David Baltimore (USA), Renato Dulbecco (USA), Howard Martin Temin (USA)
fyzika – Aage Niels Bohr (Dánsko), Ben Roy Mottelson (Dánsko), James Rainwater (USA)
chemie – John Warcup Cornforth (Austrálie a UK), Vladimir Prelog (Švýcarsko)
literatura – Eugenio Montale (Itálie)
ekonomické vědy – Leonid Vitaljevič Kantorovič (SSSR), Tjalling C. Koopmans (USA)
cena míru – Andrej Dmitrijevič Sacharov (SSSR)
Narození
Česko
22. ledna – David Výborný, hokejista
1. února – Tomáš Vlasák, hokejista
17. února – Václav Prospal, hokejista
21. února – Petra Špalková, herečka a pedagožka
23. února – Bohdan Ulihrach, tenista
25. února – Gabriela Míčová, herečka
22. března – Jiří Novák, tenista
26. března – Lenka Šmídová, jachtařka
1. dubna – Filip Švarc, herec
2. dubna – Aleš Pikl, fotbalista
14. dubna – Jan Mikel, hokejista
16. dubna – Sandra Pogodová, herečka
19. dubna – Hana Benešová, atletka
22. dubna – Pavel Horváth, fotbalista
24. dubna – Jiří Václavek, redaktor a moderátor
5. května – Elen Černá, moderátorka a modelka
12. května – David Kostelecký, sportovní střelec
20. května – Ivo Cicvárek, písničkář a dramaturg
26. května – Yvetta Hlaváčová, bývalá česká reprezentantka v dálkovém plavání
24. června – Marek Malík, hokejista
9. července – Květa Peschke, tenistka
24. července – Klára Cibulková, herečka
7. srpna – Kamil Ausbuher, cyklista
18. srpna – Petr Čajánek, hokejista
20. srpna – Alexander Lhotský, hokejista
30. září – Marek Epstein, scenárista, spisovatel, dramaturg, příležitostný herec a režisér
2. října – Petr Pála, tenista
7. října – Martin Mišík, designer
15. října – Linda Rybová, herečka
5. listopadu – Jan Zadražil, herec
29. listopadu – Matěj Hádek, herec
11. prosince – Martin Prusek, hokejový brankář
22. prosince – Stanislav Neckář, hokejista
28. prosince – Lenka Dusilová, zpěvačka
Svět
1. ledna – Ajman Ode, izraelský politik
4. ledna – Andrej Bičan, slovenský herec, bavič a moderátor
15. ledna
Mary Pierceová, francouzská tenistka
Martin Štrbák, slovenský hokejista
18. ledna – Andris Ambainis, lotyšský matematik a informatik
2. února – Todd Bertuzzi, kanadský hokejista
3. února – Markus Schulz, německý DJ a producent
5. února
Daniel Dangl, slovenský herec
Giovanni van Bronckhorst, nizozemský fotbalista
11. února – Marek Špilár, slovenský fotbalista († 7. září 2013)
22. února – Drew Barrymoreová, americká herečka
26. února
Per-Johan Axelsson, švédský hokejista
Alicia Herreraová, venezuelská judistka
3. března
Misha, slovenská zpěvačka
Richard Pavlikovský, slovenský hokejista
4. března – Antti Aalto, finský hokejový útočník
5. března – Jolene Blalocková, americká herečka a modelka
16. března – Ľubica Čekovská, slovenská skladatelka a klavíristka
17. března – Fabien Mazuer, francouzský sportovní lezec († 10. února 1995)
20. března – Isolde Kostnerová, italská lyžařka
22. března – Cole Hauser, americký herec
24. března – Thomas Johansson, švédsky tenista
27. března – Fergie, americká zpěvačka
31. března – Alexander Waske, německý tenista
1. dubna – Michael Poulsen, dánsky hudebník, hlavní zpěvák, kytarista a textař skupiny Volbeat
2. dubna – Adam Rodriguez, americký herec
19. dubna – Jussi Jääskeläinen, finský fotbalista
20. dubna – Atifete Jahjagová, kosovská politička a bývalá prezidentka
22. dubna – Carlos Sastre, španělský cyklista
23. dubna – Christian Corrêa Dionisio, brazilský fotbalista
25. dubna – Ann-Louise Edstrandová, švédská hokejistka
26. dubna
Gunilla Andersson, švédská hokejistka
Joey Jordison, americký hudebník, bubeník skupiny Slipknot († 26. července 2021)
30. dubna – Johnny Galecki, americký herec
1. května
Marc-Vivien Foé, kamerunský fotbalista († 2003)
Alexander Nix, britský finanční a datový analytik
2. května – David Beckham, anglický fotbalista
3. května – Christina Hendricks, americká herečka
8. května – Enrique Iglesias, španělský popový zpěvák
12. května – Jonah Lomu, novozélandský hráč ragby († 18. listopadu 2015)
18. května – John Higgins, skotský snookerový hráč
25. května – Lauryn Hillová, americká zpěvačka
29. května – Jozef Antalovič, slovenský foutbalista
3. června – José Luis Blanco, španělský atlet, běžec
4. června – Angelina Jolie, americká herečka a režisérka
15. června – Elizabeth Reaserová, americká herečka
18. června – Martin St. Louis, kanadský hokejista
25. června
Vladimir Kramnik, ruský šachista
Albert Costa, španělský tenista
27. června – Tobey Maguire, americký herec
4. července – Reinhard Divis, rakouský hokejový brankář
5. července
Hernán Jorge Crespo, argentinský fotbalista
Ai Sugijamová, japonská tenistka
6. července – 50 Cent, americký raper
7. července – Adam Nelson, atlet USA
9. července – Jack White, americký hudebník, člen The White Stripes
12. července – Jozef Valachovič, slovenský fotbalista
14. července – Taboo, americký hudebník
17. července – Terence Tao, australský gitarista
18. července – Daron Malakian, americký gitarista
25. července – Jevgenij Nabokov, ruský hokejový brankář
26. července
Vladimír Kobielsky, slovenský herec
Liz Trussová, britská politička
1. srpna
Juli Crockett, americká dramatička a zpěvačka
Olena Repko, ukrajinská sportovní lezkyně
6. srpna – Renate Götschlová, rakouská lyžařka
7. srpna – Charlize Theronová, jihoafrická herečka
10. srpna – İlhan Mansız, turecký fotbalista
13. srpna – Marty Turco, kanadský hokejista
18. srpna – Róbert Fazekas, maďarský atlet
24. srpna – James D'Arcy, britský herec
27. srpna – Jonny Moseley, americký akrobatický lyžař
31. srpna – Marcel Merčiak, slovenský sportovní komentátor a novinář
4. září – Mark Ronson, anglický hudebník, DJ a hudební producent
6. září – Gala, italská zpěvačka
7. září – Domonkos Ferjancsik, maďarský šermíř
8. září – Jelena Lichovcevová, ruská tenistka
9. září – Michael Bublé, kanadský zpěvák a herec
18. září
Igor Demo, slovenský fotbalista
Jason Gardener, britský atlet, sprinter
25. září – Ashley Fisher, australský tenista
30. září – Marion Cotillardová, francouzská herečka
5. října – Kate Winsletová, britská herečka
12. října – Marion Jonesová, bývalá americká atletka, běžkyně, dálkařka a basketbalistka
15. října – Vladimír Kožuch, slovenský fotbalista
17. října – Samuel Slovák, slovenský fotbalista
19. října – Natalia Perlova, ukrajinská sportovní lezkyně
20. října – Nadine Kleinertová, nemecká atletka
22. října – Míchel Salgado, španělský fotbalista
3. listopadu – Branislav Rzeszoto, slovenský fotbalový brankář
28. listopadu – Ľubomír Hurtaj, slovenský hokejista
5. prosince – Ronnie O'Sullivan, britský snookerový hráč
10. prosince – Stephen Huss, bývalý australský tenista
17. prosince – Milla Jovovichová, americká herečka
18. prosince – Sia Furlerová, australská zpěvačka a skladatelka
24. prosince – Natalie Ward, bývalá australská softballistka
26. prosince – Marcelo Ríos, bývalý chilský tenista.
30. prosince – Tiger Woods, americký golfista
? – Alexej Jermolajev, ruský sportovní šermíř
? – Alicia Oshlack, australská bioinformatička
? – Takeši Hosaka, japonský architekt
Úmrtí
Česko
14. ledna – Josef Vedral, československý fotbalový reprezentant (* 2. ledna 1924)
18. ledna – Ladislav Heger, překladatel z germánských jazyků (* 3. února 1902)
28. ledna – Antonín Novotný, československý prezident (* 10. prosince 1904)
30. ledna – Josef Palivec, diplomat, básník, esejista a překladatel (* 7. října 1886)
8. února – Jan Mukařovský, estetik a literární teoretik (* 11. listopadu 1891)
19. února – Stanislav Neumann, herec (* 16. července 1902)
5. března – Jan Kratochvíl, generál (* 11. ledna 1889)
8. března – Zdeněk Fiala, historik (* 5. května 1922)
9. března
Jaromír Čermák, sochař (* 10. dubna 1888)
Alois Kaderka, československý katolický politik a publicista (* 20. září 1889)
15. března – František Dobeš, spisovatel (* 17. prosince 1895)
27. března – Jaroslav Krčál, spisovatel (* 21. prosince 1901)
2. dubna – Josef Hotový, kapelník, skladatel taneční hudby a varhaník (* 8. srpna 1904)
7. dubna – Josef Těšínský, zpravodajský důstojník a pobočník velitele u 310. československé stíhací peruť RAF (* 28. ledna 1916)
9. dubna – Otto Fischer, matematik a statistik (* 3. dubna 1909)
16. dubna – Karel Kuchař, geograf, kartograf a historik kartografie (* 15. dubna 1906)
21. dubna – Melchior Vischer, německý spisovatel a režisér českého původu (* 7. ledna 1895)
25. dubna – Štefan Rais, ministr spravedlnosti (* 8. srpna 1909)
26. dubna – Julius Dolanský, literární historik a politik (* 23. února 1903)
17. května
Jiljí Fiedler, agronom (* 10. července 1923)
Rudolf Burkhardt, speleolog a geolog (* 21. března 1925)
23. května – Jan Chomutovský, architekt a politik (* 8. května 1897)
28. května – Alfons Gabriel, česko–rakouský geograf a cestopisec (* 4. února 1894)
16. června – František Vrána, klavírista a hudební skladatel (* 14. listopadu 1914)
23. června – František Melichar, československý legionář a prvorepublikový generál (* 31. srpna 1889)
2. července – Helena Salichová, etnografka, malířka, ilustrátorka (* 25. dubna 1895)
12. července – Ladislav Fikar, básník, divadelní kritik a překladatel (* 29. června 1920)
17. července – Josef Menzel, novinář, překladatel a spisovatel dětských knih (* 2. listopadu 1901)
18. července – Rudolf Skopec, historik fotografie (* 7. července 1913)
7. srpna – Antonín Lhoták, sochař a medailér (* 1. března 1897)
9. srpna – Antonín Vodička, československý fotbalový reprezentant (* 1. března 1907)
12. srpna – Jaroslav Josef Malý, cestovatel, orientalista, spisovatel a chemik (* 1. října 1890)
14. srpna
Jiří Horák, slavista, folklorista a diplomat (* 4. prosince 1884)
František Pacík, sochař (* 5. února 1927)
20. srpna – Oldřich Králík, literární historik (* 9. června 1907)
29. srpna – Matěj Němec, československý legionář, generál (* 8. listopadu 1886)
31. srpna – Josef Vaverka, profesor železničního stavitelství, rektor Vysoké školy stavitelství v Brně (* 5. prosince 1893)
1. září – František Josef Kinský, šlechtic (* 11. května 1879)
3. září – Ladislav Riedl Německobrodský, lékař a spisovatel (* 28. března 1902)
20. září – Václav Bouška, československý fotbalový reprezentant (* 21. srpna 1910)
25. září – Ilona Štěpánová–Kurzová, klavírní virtuózka a pedagožka (* 19. listopadu 1899)
7. října
František Fric, lesní inženýr a spisovatel (* 22. července 1911)
Rudolf Gajdoš, malíř (* 26. ledna 1908)
8. října – Vladimír Matula, československý politik a diplomat (* 13. února 1894)
10. října – František Čáda, právní historik (* 30. května 1895)
11. října – Emanuel Frynta, básník a překladatel (* 3. ledna 1923)
23. října – Karel Štika, malíř a grafik (* 27. leden 1898)
31. října – Antonín Strnadel, malíř, grafik a ilustrátor (* 10. května 1910)
2. listopadu – Rudolf Říčan, evangelický teolog a historik (* 23. září 1899)
3. listopadu
Petr Zenkl, primátor Prahy, ministr, předseda Rady svobodného Československa (* 13. června 1884)
František Vildomec, archeolog (* 6. února 1878)
4. listopadu – František Dvorník, kněz a historik (* 14. srpna 1893)
5. listopadu – Antonín Friedl, historik umění (* 13. června 1890)
16. listopadu – Karel Opočenský, šachový mezinárodní mistr (* 7. února 1892)
22. listopadu – Jan Evangelista Koula, architekt (* 20. května 1896)
5. prosince – Ludmila Kybalová, textilní výtvarnice (* 15. května 1905)
15. prosince – Bohumír Podlezl, československý legionář, brigádní generál (* 8. listopadu 1897)
20. prosince – Engelbert Kaps, slezský sochař (* 19. února 1888)
24. prosince
Zdeněk Kryzánek, herec (* 30. října 1920)
Stanislav Mach, hudební skladatel a pedagog (* 4. září 1906)
29. prosince – Marie Blažková, filmová herečka (* 12. října 1885)
Svět
1. ledna
Kjúsaku Ogino, japonský gynekolog (* 25. března 1882)
Kalle Anttila, finský zápasník, olympijský vítěz (* 30. srpna 1887)
2. ledna – Theo Osterkamp, německý stíhací pilot (* 15. dubna 1892)
4. ledna – Carlo Levi, italský spisovatel a malíř (* 29. listopadu 1902)
19. ledna
Thomas Hart Benton, americký malíř (* 15. dubna 1889)
Kazimierz Wyka, literární historik, kritik a politik (* 19. března 1910)
21. ledna – Mascha Kaléko, německy píšící básnířka (* 7. června 1907)
26. ledna – Toti Dal Monte, italská operní zpěvačka – soprán (* 27. června 1893)
1. února – Stefan Hedrich, generál rakouské-uherské armády a Waffen-SS (* 14. března 1880)
3. února
Henri Frans de Ziel, surinamský básník (* 15. ledna 1916)
Umm Kulthum, egyptská zpěvačka (* 4. května 1904)
Elo Havetta, slovenský režisér (* 13. června 1938)
4. února – Louis Jordan, americký jazzový hudebník a skladatel (* 8. července 1908)
8. února
Josef Efrati, izraelský politik (* 19. února 1897)
Robert Robinson, anglický organický chemik, Nobelova cena za chemii (* 13. září 1886)
14. února
Julian Huxley, anglický evoluční biolog (* 22. června 1887)
Pelham Grenville Wodehouse, britský spisovatel (* 15. října 1881)
15. února – Michał Sopoćko, zpovědník sv. Marie Faustiny Kowalské (* 1. listopadu 1888)
16. února – Morgan Taylor, americký olympijský vítěz, 400 metrů překážek, 1924 (* 17. dubna 1903)
17. února – Zvonimír Eichler, chorvatsko-český malíř (* 29. ledna 1903)
19. února – Luigi Dallapiccola, italský hudební skladatel (* 3. února 1904)
22. února
Oskar Perron, německý matematik (* 7. května 1880)
Mordechaj Namir, izraelský politik a diplomat (* 23. února 1897)
24. února – Nikolaj Alexandrovič Bulganin, sovětský politik (* 11. června 1895)
1. března – Kurt Bauch, německý historik umění (* 25. listopadu 1897)
6. března – Glenn Hardin, americký sprinter, olympijský vítěz z roku 1936 (* 1. července 1910)
7. března
Michail Michajlovič Bachtin, ruský literární vědec a teoretik kultury (* 17. listopadu 1895)
Ján Hrušovský, slovenský spisovatel (* 4. února 1892)
8. března – George Stevens, americký filmový režisér, producent, scenárista a kameraman (* 18. prosince 1904)
9. března – Joseph Guillemot, francouzský olympijský vítěz v běhu na 5000 metrů z roku 1920 (* 1. října 1899)
12. března – Olena Mondičová, československá sochařka rusínské národnosti (* 26. září 1902)
13. března – Ivo Andrić, jugoslávský prozaik, básník, esejista a diplomat (* 9. října 1892)
14. března – Susan Haywardová, americká herečka (* 30. června 1917)
15. března – Aristoteles Onassis, řecký rejdař a miliardář (* 20. ledna 1906)
16. března – T-Bone Walker, americký bluesový kytarista, zpěvák a skladatel (* 28. května 1910)
17. března – Karl Anton Rohan, rakouský politický spisovatel a publicista (* 9. ledna 1898)
20. března – Jakub Jindřich Bourbonský, hlava dynastie Bourbon-Anjou (* 23. června 1908)
24. března – Simone Martin-Chauffierová, francouzská spisovatelka (* 29. srpna 1902)
25. března – Fajsal bin Abd al-Azíz, třetí král Saúdské Arábie (* 10. října 1906)
26. března – Ondrej Klokoč, předseda Slovenské národní rady (* 17. srpna 1911)
29. března – Thomas Green, britský chodec, olympijský vítěz v chůzi na 50 km z roku 1932 (* 30. března 1894)
1. dubna – Alexander Matuška, slovenský literární vědec a politik (* 26. února 1910)
5. dubna
Harold Osborn, americký olympijský vítěz ve skoku do výšky (* 13. dubna 1899)
Čankajšek, vůdce čínské Národní strany (Kuomintang), prezident Čínské republiky (Tchaj-wanu 1948–1975) (* 31. října 1887)
Victor Marijnen, premiér Nizozemska (* 21. února 1917)
6. dubna – Ernst David Bergmann, izraelský jaderný fyzik (* 18. října 1903)
10. dubna – Walker Evans, americký fotograf (* 3. listopadu 1903)
12. dubna – Josephine Bakerová, francouzsko-americká herečka, zpěvačka a tanečnice (* 3. června 1906)
14. dubna
Clyde Tolson, ředitel FBI (* 22. května 1900)
Fredric March, americký herec (* 31. srpna 1897)
16. dubna – Octav Pancu-Iași, rumunský spisovatel (* 14. dubna 1929)
17. dubna – Sarvepalli Rádhakrišnan, indický filosof, státník a [překladatel (* 5. září 1888)
20. dubna – John Vachon, americký fotograf (* 19. května 1914)
23. dubna – William Hartnell, britský herec (* 8. ledna 1908)
25. dubna – Jacques Duclos, francouzský komunistický politik (* 2. října 1896)
6. května – József Mindszenty, arcibiskup ostřihomský, politický vězeň nacismu i komunismu (* 29. března 1892)
7. května – Alfred Edward Rosé, rakouský hudební skladatel (* 11. prosince 1902)
8. května – Avery Brundage, americký atlet, sportovní funkcionář, sběratel umění (* 28. září 1887)
9. května – František Josef Toskánský, rakouský arcivévoda, princ toskánský a vévoda madridský (* 4. února 1905)
15. května – Antonio Pedrotti, italský dirigent a skladatel (* 14. srpna 1901)
20. května – Barbara Hepworth, anglická sochařka (* 10. ledna 1903)
22. května – Boris Kalin, slovinský sochař (* 24. června 1905)
25. května – Ivan Bukovčan, slovenský dramatik a filmový scenárista (* 15. září 1921)
28. května
Eric Emerson, americký herec, tanečník a hudebník (* 23. června 1945)
Alfons Gabriel, rakouský cestovatel (* 4. února 1894)
30. května – Steve Prefontaine, americký vytrvalec (* 25. ledna 1951)
1. června – Ernst Schneider, vynálezce Voith-Schneiderova lodního šroubu (* 18. června 1894)
3. června – Eisaku Sató, premiér Japonska (* 27. března 1901)
5. června
Paul Keres, estonský šachový velmistr (* 7. ledna 1916)
Ján (Kuchtin), metropolita pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku (* 20. září 1901)
10. června – Achille Van Acker, premiér Belgie (* 8. dubna 1898)
18. června – Samuel Hugo Bergmann, izraelský filosof, zakladatel Židovské národní knihovny, rektor Hebrejské univerzity v Jeruzalémě (* 25. prosince 1883)
25. června – Eugen Fink, německý filosof (* 11. prosince 1905)
26. června – Josemaría Escrivá de Balaguer, španělský katolický světec (* 9. ledna 1902)
27. června – Robert Stolz, rakouský hudební skladatel a dirigent (* 25. srpna 1880)
29. června – Tim Buckley, americký kytarista a zpěvák (* 14. února 1947)
5. července – Otto Skorzeny, rakouský voják SS (* 12. června 1908)
7. července
Henri Deglane, francouzský zápasník, zlato na OH 1924 (* 22. června 1902)
Jacob Bjerknes, norský fyzik a meteorolog (* 2. listopadu 1897)
William Vallance Douglas Hodge, skotský matematik (* 17. června 1903)
10. července – Jenő Kerényi, maďarský sochař (* 20. listopadu 1908)
15. července – Ginger Johnson, nigerijský perkusista (* 1916)
18. července – Carl O. Sauer, americký geograf (* 24. prosince 1889)
25. července – David Mitrany, britský politolog (* 1. ledna 1888)
30. července – James Blish, americký spisovatel (* 23. května 1921)
8. srpna – Cannonball Adderley, americký jazzový saxofonista (* 15. září 1928)
9. srpna – Dmitrij Šostakovič, sovětský hudební skladatel (* 25. září 1906)
11. srpna – Rachel Kacnelsonová-Šazarová, manželka izraelského prezidenta Zalmana Šazara, literární kritička (* 24. října 1885)
12. srpna – Pinchas Sapir, izraelský politik (* 15. října 1906)
16. srpna
Vladimir Kuc, sovětský běžec na dlouhé tratě, olympijský vítěz (* 7. února 1927)
Friedrich Sämisch, německý šachový velmistr (* 20. září 1896)
27. srpna – Haile Selassie I., etiopský císař (* 23. července 1892)
29. srpna – Éamon de Valera, irský prezident (* 14. října 1882)
10. září – George Paget Thomson, britský fyzik, nositel Nobelovy ceny 1937 (* 3. května 1892)
15. září – Pavel Suchoj, běloruský a sovětský letecký konstruktér (* 22. července 1895)
20. září – Saint-John Perse, francouzský diplomat a básník, Nobelova cena za literaturu (* 31. května 1887)
23. září – René Thomas, francouzský automobilový závodník, rekordman, pilot (* 7. března 1886)
25. září – Jehošua Bar-Hillel, izraelský filosof, matematik a lingvista (* 9. srpna 1915)
26. září – Jacob Paludan, dánský spisovatel (* 7. února 1896)
27. září
Roy Stryker, americký ekonom a fotograf (* 5. listopadu 1903)
Maurice Feltin, arcibiskup pařížský, kardinál (* 15. května 1883)
29. září – Pavol Horov, slovenský básník a překladatel (* 25. května 1914)
1. října – Al Jackson, Jr., americký bubeník (* 27. listopadu 1935)
3. října
Eva Kostolányiová, slovenská zpěvačka, tanečnice a herečka (* 2. listopadu 1942)
Guy Mollet, francouzský socialistický politik, premiér (* 31. prosince 1905)
4. října – May Suttonová, americká tenistka (* 25. září 1886)
7. října – Anatolij Petrovič Dněprov, ruský sovětský spisovatel vědeckofantastické literatury (* 17. listopadu 1919)
8. října – Alberto Hemsi, sefardský hudební skladatel a muzikolog (* 27. května 1898)
21. října – Charles Reidpath, americký sprinter, dvojnásobný olympijský vítěz (* 20. září 1889)
22. října – Arnold Joseph Toynbee, britský historik, teoretik a filosof dějin (* 14. dubna 1889)
27. října – Rex Stout, americký spisovatel (* 1. prosince 1886)
28. října – Oliver Nelson, americký jazzový saxofonista (* 4. června 1932)
30. října
Karol Aufricht, slovenský fotograf (* 10. září 1910)
Gustav Ludwig Hertz, německý fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku (* 22. července 1887)
1. listopadu – Charles Seymour Wright, kanadský fyzik, voják a polárník (* 7. dubna 1887)
2. listopadu – zavražděn Pier Paolo Pasolini, italský spisovatel, a režisér (* 5. března 1922)
5. listopadu
Ján Kostra, slovenský básník a malíř (* 4. prosince 1910)
Lionel Trilling, americký literární teoretik a kritik (* 4. července 1905)
11. listopadu – Mina Witkojc, lužickosrbská básnířka a publicistka (* 28. května 1893)
14. listopadu – Samuel Štefan Osuský, slovenský evangelický biskup, pedagog, teolog, historik a spisovatel (* 7. června 1888)
16. listopadu – János Kmetty, maďarský malíř (* 23. prosince 1889)
20. listopadu – Francisco Franco, nejvyšší představitel Španělska od roku 1939 (* 4. prosince 1892)
21. listopadu – Gunnar Gunnarsson, islandský spisovatel (* 18. května 1889)
22. listopadu – François de Roubaix, francouzský hudební skladatel (* 3. dubna 1939)
29. listopadu – Graham Hill, anglický pilot Formule 1 (* 15. února 1929)
4. prosince – Hannah Arendtová, americká politoložka německého původu (* 14. října 1906)
7. prosince – Thornton Wilder, americký spisovatel (* 17. dubna 1897)
8. prosince – Gary Thain, britský rockový baskytarista (* 15. května 1948)
13. prosince – Alois Wünsche-Mitterecker, německý malíř a sochař (* 28. listopadu 1903)
17. prosince – Hound Dog Taylor, americký bluesový kytarista a zpěvák (* 12. dubna 1915)
18. prosince – Theodosius Dobzhansky, ukrajinsko-americký genetik a evoluční biolog (* 24. ledna 1900)
21. prosince – Jean Bertin, francouzský průkopník dopravy vznášedly (* 5. září 1917)
24. prosince – Bernard Herrmann, americký hudební skladatel (* 29. června 1911)
28. prosince – Bogdan Nestorović, srbský architekt (* 28. dubna 1901)
Hlava státu
Evropa:
Československo
prezident Ludvík Svoboda (do 30.5.)
prezident Gustáv Husák
Vatikán – papež Pavel VI.
Sovětský svaz
předseda prezidia Nejvyššího sovětu Nikolaj Viktorovič Podgornyj
(de facto) první tajemník KSSS Leonid Iljič Brežněv
Francie – prezident Valéry Giscard d'Estaing
Dánsko – královna Markéta II.
Španělsko – král Juan Carlos I.
Ostatní:
Čína
(úřadující) předseda ČLR Tung Pi-wu
předseda stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců Ču Te
USA – prezident Gerald Ford
Nigérie
Yaqub Gowon
Murtala Ramat Mohammed
Reference
Externí odkazy
Digitální archivy k roku 1975
Dokumentární cyklus České televize Retro – rok 1975
Pořad stanice Český rozhlas 6 Rok po roce – rok 1975
Rudé právo v archivu Ústavu pro českou literaturu – ročník 55 rok 1975
20. století |
5074 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bechyn%C4%9B | Bechyně | Bechyně () je město v okrese Tábor v Jihočeském kraji, devatenáct kilometrů jihozápadně od Tábora na soutoku Smutné a Lužnice. Žije zde obyvatel.
Město je známé výrobou keramiky a lázněmi. Historické jádro města je od roku 1990 městskou památkovou zónou.
Název
Název města je odvozen z osobního jména Bech ve významu Bechova hora, tvrz apod. V historických pramenech se název objevuje ve tvarech: Behin (1167), Bechinensis (1216), „in prov. Bechinensi“ (1295), Bechingen (1306), Beching (1307), Bechina (1352–1405), Bechynye (1398), Bechinie (1414), „oblehl hrad Bechyni“ (1428), na Bechyni (1424, 1508), Bechyně (1615), Bechyn (1654) a Bechynie (1678).
Historie
Prostor dnešního města byl osídlen již od pravěku. V místech pozdějšího zámku pravděpodobně existovalo opevněné hradiště už na přelomu starší a střední doby bronzové a později snad i v době halštatské a laténské. Při rekonstrukci náměstí v roce 2011 našli archeologové množství keramiky a keltské osídlení z období prvního století před naším letopočtem.
V 9. století bylo na ostrožně nad řekou vybudováno slovanské hradiště, které se podle Kosmovy kroniky stalo správním centrem kraje označeného jako provincia Bechin. První písemná zmínka o zdejším osídlení z roku 1167 uvádí bechyňského arcidiakona Dětleba.
V roce 1268 místo získal král Přemysl Otakar II., který se zde rozhodl postavit svůj hrad. V 80. letech 13. století zde byl založen františkánský klášter.
Jan Lucemburský pak v roce 1323 v podhradí založil město.
Po roce 1340 se v držení Bechyně střídaly různé šlechtické rody – Šternberkové, Bechyňové z Lažan, Švamberkové i Rožmberkové a jako poslední Paarové Nejvýznamnější majitelé Bechyně přitom byli Šternberkové (na které upomínají náhrobní kameny v klášterním kostele) a poté ve druhé polovině 16. století Rožmberkové. V té době došlo k významnému rozvoji města a k přestavbě původního hradu na renesanční zámek.
Do roku 1776 byla Bechyně krajským městem Bechyňského kraje, pak přišel úpadek na město okresní a postupná ztráta významu.
Od 15. století ve městě vzkvétalo také hrnčířství, které zde založilo keramickou tradici. První keramická dílna tu vznikla koncem 19. století. V roce 1884 byla ve městě otevřena nejstarší odborná keramická škola v Čechách, která dodnes funguje a nadále se v ní vyučuje.
Právo užívat vlajku bylo městu uděleno rozhodnutím Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 4. června 1998.
Obyvatelstvo
Části města
Bechyně
Hvožďany
Senožaty
Hospodářství
Keramický závod
Keramická tradice města se píše od 16. století, kdy se ve městě rozvíjelo hrnčířství a kamnářství. Klasickou střešní krytinu „bechyňské háky“ lze ještě dnes spatřit na některých domech. V roce 1884 byla ve městě otevřena první česká keramická škola na území Rakousko-Uherska. Ve východní části města (Na Libuši) stojí od roku 1961 továrna na sanitární keramiku Jihočeská keramika (JIKA). V roce 1991 do firmy kapitálově vstoupila společnost Schweizer Keramik Holding AG Laufen. Bechyňský a znojemský závod patří nyní pod firmu Laufen CZ se sídlem v Praze.
Lázně Bechyně
Místní lázně, jejichž tradice sahá do první poloviny 17. století, se specializují na léčbu a rekondici pohybového ústrojí s využitím slatiny z nedalekých Blat.
Pivovar Keras
V roce 2018 zde byl založen pivovar s názvem Keras.
Doprava
Město stojí na křižovatce silnic II/122 a II/135. Končí v něm železniční trať Tábor–Bechyně, na které ve městě jsou zastávka Bechyně zastávka a stanice Bechyně. Jihovýchodně od města se nachází Letiště Bechyně.
Pamětihodnosti
Zámek Bechyně – V 16. století nechal Petr Vok z Rožmberka přestavět původně gotický hrad na své hlavní, nejmilejší a tehdy ještě mládenecké sídlo, reprezentativní renesanční zámek, kde se také později (14. února 1580) oženil s Kateřinou z Ludanic. Po smrti staršího bratra Viléma z Rožmberka, zdědil Petr Vok celé rožmberské panství (do kterého náležela i Bechyně), Vok však kromě panství zdědil také dluhy po bratru Vilémovi. Proto nedobrovolně obětoval v roce 1596 Bechyni rodu Šternberků, aby smazal dluhy. Po Šternbercích vlastnil zámek téměř dvě staletí rod Paarů. V současné době zámek patří Josefu Šťávovi. Komplex bechyňského zámku je veřejně přístupný a prohlídková expozice představuje především historicky nejvýznamnějšího majitele panství Petra Voka z Rožmberka. V bývalém zámeckém pivovaru byla pobočka Alšovy jihočeské galerie, od roku 2021 se nachází v ulici Novodvorská. V bývalé zámecké sýpce, dnes Výstavní prostor Zámecká sýpka je umístěna expozice Vladimíra Preclíka.
Městské opevnění
Františkánský klášter; v interiéru zaujme vzácná sklípková klenba a náhrobní kameny držitelů Bechyně. Okolo kláštera jsou terasovité klášterní zahrady s výhledem do údolí Lužnice. Klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, vévodící skále nad Lužnicí, byl postaven v roce 1491 a byl řešen jako síňové dvoulodí s obdélným, polygonálně uzavřeným presbytářem..
Dominantou Masarykova náměstí s řadou historických domů je děkanský kostel svatého Matěje. Kostel vznikl na přelomu 13. a 14. století a dnešní podobu získal po přestavbě v roce 1740. Uprostřed náměstí je lípa T. G. Masaryka z roku 1918. Před kostelem se nalézá socha svatého Jana Nepomuckého.
Hřbitovní kostel svatého Michaela s barokní eliptickou centrálou nechal postavit ve druhé polovině 17. století Jan Norbert ze Šternberka. Poblíž kostela upomíná na zaniklou židovskou komunitu ve městě bývalý židovský hřbitov s náhrobky z druhé poloviny 17. století.
Synagoga – 1. července 2006 v ní bylo otevřeno vůbec první české Muzeum turistiky.
Výklenková kaple svatého Antonína se nachází na pravém břehu Lužnice u Zářečského mostu.
Na levém břehu Lužnice, nedaleko Zářečského mostu, jsou umístěna kamenná boží muka.
Další kamenná boží muka zasvěcená svaté Anně se nalézají na Táborské ulici, u silnice k Větrovu, pod zámkem.
Na Zářečských schodech se nachází výklenková kaple.
Na křižovatce ulic Písecká a Fáberova, na vyvýšeném návrší, se nalézá kaple.
Železobetonový most, nazývaný Bechyňská duha, překlenul v roce 1928 hluboké údolí Lužnice ve výšce 50 metrů nad řekou. Dodnes je používán v silniční i železniční dopravě. Most je dlouhý 203 metrů, jeho šíře je 8,90 metrů. Rozpětí oblouku je 90 metrů. Projekt vypracoval E. Viktora a vlastní stavbu realizovala firma inž. Hlava a dr. Kratochvíl.
Hasičské muzeum s unikátní sbírkou staré hasičské techniky bylo v roce 2001 přestěhováno z původního umístění v bývalé synagoze v Široké ulici do budovy muzea na náměstí Tomáše Garriguea Masaryka. Od roku 2019 se nachází v nově zrekonstruované budově bývalého zemědělského výkupu vedle autobusového nádraží.
V roce 1903 vybudoval František Křižík (1847–1941) jednu z prvních elektrifikovaných železnic v Rakousko-Uhersku, elektrickou dráhu Tábor – Bechyně. Nostalgické vyhlídkové jízdy původní soupravy se konají v letní turistické sezóně.
Město disponuje sportovním stadionem s dětským a plaveckým bazénem a je vyhledáváno vodáky (Lužnice s přítoky – říčka Smutná a Židova strouha) a turisty díky okolní přírodě.
V květnu 2014 byla na levém břehu řeky Lužnice asi 1 km po jejím proudu směrem od města Bechyně oficiálně otevřena zajištěná cesta (via ferrata).
Přes Bechyni vede 55 km dlouhá turistická Stezka údolím Lužnice Toulavou, která jako první v Česku získala evropský certifikát Leading Quality Trails Best of Europe.
Zajímavosti
Na bohatou divadelní tradici města, kde se již v roce 1855 hrálo ochotnické divadlo, navazují divadelní přehlídky Kulturního domu. V Kulturním domě je i Galerie u Hrocha, Městská knihovna a pivnice Kulturák. V Bechyni se konaly a konají každoroční divadelní přehlídky:
1971–2004 festival Divadelní Bechyně (původně armádní soutěž)
od roku 1989, v Bechyni od roku 1993 Faustování (loutkové divadlo, loutkářství)
od roku 1992 v létě v klášterní zahradě Divadlo v trávě
od roku 1994 Bechyňské jaro
od roku 1995 v zimě Bechyňské perlení
Z Bechyně pochází osmý a desátý ministr financí ČR Miroslav Kalousek (* 1960), spoluzakladatel politické strany TOP 09.
V létě roku 2011 proběhla celková rekonstrukce náměstí, během které proběhl také archeologický výzkum. Ten přinesl doklady osídlení pocházející patrně až z 6.–5. století př. n. l.
V USA v Minnesotě leží městečko se stejným názvem „Bechyn“. Dodnes se hrdě hlásí k českému původu a každoročně pořádají tzv. „Bechyn Czechfest“. Na něm se společně setkávají a společně udržují dávné tradice. Jde o živou komunitu, která o své činnosti nezapomíná informovat i na webu a sociálních sítích.
Galerie
Odkazy
Reference
Související články
Střední uměleckoprůmyslová škola Bechyně
Externí odkazy
Historické fotografie města
Server Bechyňsko
Sídla v Táborské pahorkatině
Sídla na Lužnici
Města v okrese Tábor
Obce v okrese Tábor
Bývalá krajská města v Česku
Svatojakubská cesta v Česku
Lázně v Jihočeském kraji
Obce s pověřeným obecním úřadem
Městské památkové zóny v Česku
TDO Lužnice
Místní části v Bechyni |
5079 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1956 | 1956 | 1956 (MCMLVI) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal nedělí.
Události
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Události roku 1956
Česko
19.–20. dubna - Zasedal ÚV KSČ a jednal o výsledcích XX. sjezdu KSSS hodnotícího výsledky Stalinova kultu osobnosti, ze stranických i státních funkcí byl odvolán Alexej Čepička.
22. dubna – v Opavě byl ukončen provoz tramvají
25. dubna – byl odvolán ministr národní obrany Alexej Čepička
červenec – Moravský kras byl vyhlášen chráněnou krajinnou oblastí
15. září – založení společnosti Sazka v budově nakladatelství Olympia v Klimentské ulici v Praze
Založen hokejový klub Dukla Jihlava
Svět
1. ledna – Súdán získal nezávislost, do té doby spravován jako anglo-egyptské kondominium
únor – od výstavy na Lipském veletrhu se znovu začalo používat značky Wartburg pro automobily, vyráběné automobilkou v Eisenachu
14.–25. února – XX. sjezd KSSS, kde přednesl Chruščov tajný projev „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“, v němž kritizoval Stalinovy zločiny
2. března – Maroko získalo nezávislost na Francii
20. března – Tunisko získalo nezávislost na Francii
28. června – v polské Poznani bylo krvavě potlačeno tzv. Poznaňské povstání proti komunistickému totalitnímu režimu
16. července – Karelofinská SSR se opět stala autonomní oblastí Ruské SFSR
26. července – Egypt zestátňuje suezský kanál a vyvolává tím suezskou krizi
1. října – byl z vězení propuštěn Karl Dönitz, admirál a Hitlerův nástupce ve funkci hlavy státu
23. října – 4. listopadu/10. listopadu – povstání v Maďarsku skončilo krvavou sovětskou invazí (operace Vichr)
29. října – Izrael zahájil pozemní útok (operace Kadeš) na Egypt (Sinaj)
31. října – 6. listopadu – britsko-francouzská letecká ofenzíva (operace Mušketýr) proti Egyptu
2. prosince – loď Granma s partyzánským oddílem Fidela Castra přistává na Kubě; větší část výsadku byla rozprášena, ale části se podařilo utéci do hor a zahájit gerilovou válku
Vědy a umění
1. ledna – Založena Filharmonie Brno.
22.–29. duben – II. sjezd Svazu československých spisovatelů
4. srpen – V Indii spuštěn první atomový reaktor na asijském kontinentě
28. září – Do provozu uveden první francouzský atomový reaktor v Marcoule
12. říjen – V Couder Hallu spuštěn první britský atomový reaktor
15. listopadu – Premiéra prvního filmu s Elvisem Presley Love me tender
16. listopadu – Premiéra českého filmu Jiřího Sequense Neporažení podle divadelní hry laureáta státní ceny Milana Jariše Přísaha
Werner Buchholz zavedl termín byte
M. Warmus představil Intervalovou matematiku
vznikla Cena Hanse Christiana Andersena
Noam Chomsky vytvořil Chomského hierarchii
český vědec Otto Wichterle vynalezl kontaktní čočky z hydrogelu
byl vyroben první mobilní telefon Ericsson
Napsána kniha Poslední bitva od C. S. Lewise
Byl položen první telefonní transatlantický kabel.
Sport
22. listopadu – Začaly XVI. Letní Olympijské hry v Melbourne.
Nobelova cena
Nobelova cena za fyziku – William Bradford Shockley, John Bardeen, Walter Houser Brattain
Nobelova cena za chemii – Sir Cyril Norman Hinshelwood, Nikolaj Nikolajevič Semjonov
Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství – André Frédéric Cournand, Werner Forßmann, Dickinson W. Richards
Nobelova cena za literaturu – Juan Ramón Jiménez
Nobelova cena míru – (Cena neudělena, finanční část vložena 1/3 do společného fondu Nobelových cen, 2/3 do zvláštního fondu Nobelovy ceny míru.)
Narození
Česko
3. ledna – Jiří Maštálka, lékař a politik
4. ledna – Oldřich Kužílek, divadelní režisér a politik
7. ledna – Václav Vydra, herec
8. ledna – Jiří Růžička, herec († 20. února 1999)
13. ledna – Luděk Fiala, lékař, spisovatel, diplomat
15. ledna – Aleš Havlíček, filozof, vysokoškolský pedagog († 22. července 2015)
18. ledna – Josef Carda, herec
20. ledna – Zdeněk Hanka, lékař a spisovatel
21. ledna – Richard Sequens, lékař-chirurg a politik
25. ledna – Jozef Chovančík, slovenský motocyklový závodník († 26. listopadu 2005)
28. ledna – Petr Kajnar, primátor města Ostravy
1. února – Josef Lux, místopředseda vlády, ministr zemědělství († 22. listopadu 1999)
7. února – František Skála, sochař, malíř, ilustrátor
9. února – Milan Jablonský, textař, básník, publicista
10. února
Ida Kelarová, romská zpěvačka, muzikantka a sbormistryně
Aleš Svoboda, výtvarník, multimediální umělec, kritik a teoretik umění
12. února
Václav Faltus, imitátor a dabér
Stanislav Moša, režisér, textař, libretista
13. února – Otmar Brancuzský, herec († 22. října 2022)
14. února – Michal Pavlíček, hudební skladatel, kytarista, zpěvák a textař
15. února – Oldřich Maršík, baskytarista
16. února – Antonín Basler, pomocný biskup Olomoucký
25. února
Jim Čert, zpěvák a akordeonista
Hana Vláčilová, baletní mistryně, choreografka a pedagožka
26. února – Evžen Tošenovský, politik
28. února – Naďa Johanisová, ekologická ekonomka, environmentalistka
2. března – Lenka Kořínková, herečka
18. března – Zdeněk Vřešťál, folkový písničkář
26. března
Pavel Janoušek, literární historik a teoretik
Jana Kališová, divadelní režisérka
27. března
Zdeněk Palusga, herec
Jiří Škoda, cyklista, bronzová medaile na OH 1980
Markéta Fialková, disidentka a diplomatka († 23. srpna 2011)
5. dubna
Miroslav Beneš, jaderný fyzik, politik
Vladimír Kocman, judista, bronz na OH 1980
Bohumil Kubát, ministr zemědělství a výživy ČR († 13. června 2017)
7. dubna – Miroslav Ludwig, chemik, rektor Univerzity Pardubice
8. dubna – Roman Dragoun, hudebník, klávesista, zpěvák a skladatel
16. dubna – Zdeněk Tyc, filmový a televizní režisér a scenárista
23. dubna
Jiří Lobkowicz, česko-švýcarský politik a finančník
Lubomír Kafka, baletní tanečník († 12. března 1989)
25. dubna – Jaroslava Schallerová, herečka a podnikatelka
26. dubna – Jiří Skalický, ministr vlád České republiky
27. dubna
Dagmar Patrasová, herečka, zpěvačka a moderátorka
Jana Rečková, lékařka a spisovatelka
1. května – Jan Frolík, archeolog
2. května – Alena Ovčačíková, spisovatelka († 24. května 2017)
10. května – Vlasta Žehrová, herečka
15. května – Mirek Topolánek, předseda vlády České republiky
16. května – Milan Korál, básník († 4. prosince 2022)
19. května
Miroslav Sedláček, autor a editor populárně vědecké literatury
Jan Fiala, fotbalista
20. května – Tomáš Šmíd, tenista
24. května – Jiří Janeček, generální ředitel České televize
30. května – Jiří Macoun, spisovatel
31. května – Stanislav Berkovec, rozhlasový a televizní moderátor a politik
2. června – Jan Ambrůz, sochař
6. června – Radko Martínek, ministr pro místní rozvoj
10. června – Pavel Koutecký, filmový dokumentarista a scenárista († 13. dubna 2006)
11. června
Jan Bárta, výtvarník a publicista
Richard Šusta, spisovatel science fiction a fantasy
23. června – Vladimír Kýhos, hokejový útočník
27. června – Ladislav Kyselák, violista a pedagog († 15. listopadu 2012)
28. června – Jiří Plieštik, sochař, grafický designér, fotograf a básník
5. července – Petr Koliha, filmový pedagog, režisér a producent
6. července – Alexej Pyško, filmový a divadelní herec
7. července – Jiří Payne, politik
14. července – Vladimír Kulich, kanadský herec
20. července – Ivo Medek, hudební skladatel, rektor brněnské JAMU
25. července – Arsène Verny, německý právník
26. července – Richard Bergman, textař, skladatel, spisovatel a malíř
27. července – Aleš Bajger, zpěvák, kytarista, skladatel
6. srpna – Eva Vejražková, akademická malířka a grafička
8. srpna – Zdeněk Lhotský, výtvarník (sklo, kámen, kov, kresba, grafika)
9. srpna
Zdeněk Hrubý, horolezec a manažer († 8. srpna 2013)
Emil Kopřiva, kytarista a skladatel
11. srpna – Jitka Komendová, spisovatelka
12. srpna – Jaroslav Samson Lenk, folkový a trampský zpěvák, kytarista, textař
14. srpna – Pavel Trojan, hudební skladatel
22. ;srpna – Josef Moucha, fotograf, teoretik fotografie, novinář, spisovatel
23. srpna – Karel Jarolím, fotbalový trenér
28. srpna – Jiří David, malíř, fotograf a umělec
31. srpna – Jiří Kocian, historik
6. září
Petr Duchoň, fyzik a politik
Lubomír Zaorálek, ministr zahraničních věcí Sobotkovy vlády
17. září – Petr Berounský, fotograf
27. září
Eva Asterová, herečka a tanečnice
Záviš, zpěvák, písničkář a básník
2. října
Jaromír Jermář, historik a politik
Martin Smrček, zoolog
6. října – Stanislav Balík, právník a historik
10. října – Květa Jeriová, trojnásobná olympijská medailistka v běhu na lyžích
13. října – Mirka Spáčilová, filmová a televizní kritička
14. října – Jiří Pokorný, cyklista, bronzová medaile na OH 1980
16. října – Jaroslav Tůma, varhaník, klavírista, cembalista, pedagog
18. října – Martina Navrátilová, československá a později americká tenistka
25. října – Vlastimil Picek, ministr obrany
31. října – Jan Paul, malíř
2. listopadu – Vladimír Michálek, scenárista a filmový režisér
3. listopadu – Jiří Šesták, herec, manažer, pedagog a politik
4. listopadu – Oldřich Tomášek, prezident Policie ČR
7. listopadu – Tomáš Julínek, ministr zdravotnictví ČR
11. listopadu – Martin Dvořák, politik, diplomat, ekonom a publicista
24. listopadu – Cyril Svoboda, politik, ministr vlád ČR
27. listopadu – Vladimír Kokolia, malíř, grafik a kreslíř
18. listopadu – Vladislav Beneš, herec
28. listopadu – Mirek Sova, kytarista
29. listopadu – Ivo Čermák, psycholog, metodolog, teoretik vědy
30. listopadu – Martin Machovec, editor, redaktor, literární kritik a překladatel
9. prosince – Josef Krob, filozof, děkan Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
10. prosince – Zdeněk Papoušek, sociolog, dramatik a politik
19. prosince – Martin Stropnický, herec, režisér, diplomat a politik
24. prosince – Ivan Fíla, filmový režisér, producent a scenárista
26. prosince – Otakar Karlas, grafik, typograf a pedagog
31. prosince – Zdeněk Škromach, místopředseda vlády ČR
Svět
1. ledna
Sergej Avdějev, ruský kosmonaut
Andy Gill, britský kytarista a hudební producent
Christine Lagardeová, generální ředitelka Mezinárodního měnového fondu
3. ledna – Mel Gibson, americko-australský herec, režisér
4. ledna
Corina Casanovová, spolková kancléřka Švýcarska
Nels Cline, americký kytarista
Ann Magnuson, americká herečka a zpěvačka
5. ledna – Frank-Walter Steinmeier, spolkový ministr zahraničních věcí
6. ledna
Angus Deayton, britský herec, scenárista, iluzionista
Justin Welby, arcibiskup canterburský
7. ledna – David Caruso, americký televizní a filmový herec
9. ledna – Juha Seppälä, finský prozaik
10. ledna – Don Letts, britský režisér a hudebník
11. ledna – Jisra'el Jinon, izraelský dirigent († 29. ledna 2015)
12. ledna – Nikolaj Noskov, ruský skladatel a zpěvák
13. ledna – Dwight H. Little, americký filmový režisér
14. ledna – Étienne Daho, francouzský zpěvák, skladatel, herec a producent
20. ledna – Bill Maher, americký stand-up komik, herec
21. ledna
Geena Davisová, americká herečka
Kevin Norton, americký perkusionista a hudební skladatel
24. ledna – Peter Woodward, britský herec, kaskadér a scenárista
27. ledna – Legs McNeil, americký spisovatel a novinář
28. ledna – Tim Flannery, australský mamalolog, paleontolog a ekologický aktivista
31. ledna – Johnny Rotten, britský zpěvák
1. února – Exene Cervenka, americká zpěvačka, spisovatelka a malířka
2. února
Adnan Oktar, turecký islámský aktivista
Ștefan Rusu, rumunský zápasník, olympijský vítěz
3. února – Lee Ranaldo, americký kytarista a zpěvák
4. února – Dylan Fowler, velšský kytarista
5. února
Vinnie Colaiuta, americký bubeník
Alfredo Jaar, chilský umělec, architekt a režisér
7. února
Zinaida Greceanîi, předsedkyně vlády Moldavska
Mark St. John, americký zpěvák a kytarista († 5. dubna 2007)
8. února – Dave Meros, americký baskytarista
13. února
Liam Brady, irský fotbalista
Janis Kouros, řecký ultramaratonec, básník a písničkář
Anton Sládek, slovenský fotograf.
14. února – Martin Crimp, britský dramatik a překladatel
18. února – Bidzina Ivanišvili, gruzínský premiér
19. února – Roderick MacKinnon, americký biofyzik, Nobelova cena za chemii 2003
23. února – Michael Angelo Batio, americký heavymetalový kytarista
24. února – Judith Butlerová, americká feministka, filozofka a teoretička psychoanalýzy
28. února – Guy Maddin, kanadský scenárista, kameraman a režisér
29. února – Kari Eloranta, finský hokejový obránce
1. března – Dalia Grybauskaitė, litevská prezidentka
2. března
Mark Evans, australský baskytarista
Eduardo Rodríguez Veltzé, prezident Bolívie
5. března – Šamil Serikov, sovětský zápasník, olympijský vítěz († 22. listopadu 1989)
7. března
Kate Valk, americká divadelní herečka
Frank Simes, americký kytarista, skladatel a hudební producent
Bryan Cranston, americký filmový herec
10. března
Helmut Lang, rakouský umělec a módní návrhář
Mitchell Lichtenstein, americký filmový herec, režisér a scenárista
Robert Llewellyn, anglický herec a scenárista
11. března – Curtis Lee Brown, americký kosmonaut
12. března – Steve Harris, britský baskytarista
14. března – Tessa Sandersonová, britská olympijská vítězka v hodu oštěpem
16. března
Vladimír Godár, slovenský hudební skladatel, muzikolog
Eveline Widmerová-Schlumpfová, prezidentka Švýcarské konfederace
18. března – Ingemar Stenmark, švédský závodník ve sjezdovém lyžování
19. března
Jegor Gajdar, sovětský a ruský ekonom a politik
Chris O'Neilová, australská tenistka
22. března – Maria Teresa Lucemburská, manželka lucemburského velkovévody Jindřicha
23. března – José Manuel Barroso, ministerský předseda Portugalska
25. března – Jefim Šifrin, ruský herec a zpěvák
27. března
Michael J. Harney, americký herec
Thomas Wassberg, švédský běžec na lyžích, čtyřnásobný olympijský vítěz
28. března
Evelin Jahlová, německá olympijská vítězka v hodu diskem
Dave Keuning, americký kytarista
30. března – Mira Nábělková, slovenská jazykovědkyně
duben – Barbarito Torres, kubánský hudebník
6. dubna – Hal Willner, americký hudební producent († 7. dubna 2020)
9. dubna
Márton Esterházy, maďarský fotbalista
Andrés Aldama, kubánský boxer, olympijský vítěz
10. dubna – Gerda Stevenson, skotská spisovatelka
11. dubna – Ricky Wellman, americký bubeník († 23. listopadu 2013)
12. dubna
Andy García, kubánsko-americký herec
Herbert Grönemeyer, německý zpěvák, hudebník a herec
15. dubna – Gregory Jordan Harbaugh, americký kosmonaut
16. dubna
T Lavitz, americký jazz rockový klávesista, skladatel († 7. října 2010)
David Brown, americký vojenský lékař a astronaut († 1. února 2003)
Martin Hughes-Games, britský producent a moderátor přírodovědných dokumentů
18. dubna – Eric Roberts, americký herec
19. dubna
Sue Barkerová, britská profesionální tenistka
Denardo Coleman, americký jazzový bubeník
Paul Day, anglický heavy metalový zpěvák
Volen Siderov, bulharský fotograf a nacionalistický politik
21. dubna – Gheorghe Sarău, rumunský jazykovědec
22. dubna – Bruce A. Young, americký televizní a filmový herec
25. dubna – Dominique Blancová, francouzská divadelní a filmová herečka
27. dubna
Kevin McNally, britský herec, zvukař a scenárista
Gary Mark Smith, americký pouliční fotograf
28. dubna – Jimmy Barnes, australský rockový zpěvák skotského původu
30. dubna – Lars von Trier, dánský filmový režisér
2. května – Vasile Pușcașu, rumunský zápasník, olympijský vítěz
4. května
Michael Gernhardt, americký astronaut
Sharon Jones, americká zpěvačka († 18. listopadu 2016)
Ulrike Meyfarthová, německá dvojnásobná olympijská vítězka ve skoku do výšky
7. května – Jan Peter Balkenende, nizozemský premiér
9. května – Anne Helene Gjelstad, norská fotografka a módní designerka
13. května
Iwan Bala, velšský výtvarník
Alexandr Kaleri, ruský kosmonaut
Vjekoslav Bevanda, bosenský premiér
14. května – Gillian Bradshawová, americká spisovatelka historické sci-fi
17. května – Bob Saget, americký herec a moderátor († 9. ledna 2022)
18. května – Catherine Corsini, francouzská filmová režisérka a scenáristka
20. května
Boris Akunin, ruský spisovatel
Douglas Preston, americký spisovatel
27. května – Giuseppe Tornatore, italský filmový režisér
28. května
Jonathan Mark Kenoyer, indický a americký archeolog
Chálid Mašál, vůdce palestinské teroristické organizace Hamas
29. května – La Toya Jackson, americká zpěvačka-skladatelka, herečka a tanečnice
30. května – Georg Bydlinski, rakouský spisovatel
31. května – Fritz Hilpert, německý hráč na syntezátory
1. června
Mircea Cărtărescu, rumunský spisovatel
Janko Kroner, slovenský filmový, televizní a divadelní herec
Peter Tomka, slovenský právník, soudce Mezinárodního soudního dvora
4. června – Bernd Posselt, německý politik, mluvčí Sudetoněmeckého zemského spolku
5. června – Richard Alan Searfoss, americký astronaut
6. června – Björn Borg, profesionální švédský tenista
7. června – Antonio Alzamendi, uruguayský fotbalista
8. června – Uri Caine, americký klavírista a hudební skladatel
10. června
Rolandas Paksas, prezident Litvy
Jiří Borwin Meklenburský, hlava dynastie Meklenburský
11. června – Jamaaladeen Tacuma, americký jazzový baskytarista
14. června – King Diamond, dánský heavy metalový hudebník a zpěvák
15. června
Robin Curtisová, americká herečka
Bernie Shaw, zpěvák britské skupiny Uriah Heep
18. června – John Scott, anglický varhaník a sbormistr († 12. srpna 2015)
22. června – Tim Russ, americký herec, režisér, scenárista a hudebník
25. června
Frances Arnoldová, americká biochemička a chemická inženýrka, nositelka Nobelovy ceny
Boris Trajkovski, prezident Republiky Makedonie († 26. února 2004)
26. června – Bernard Anthony Harris, americký kosmonaut
27. června – Sultán bin Salmán, saúdskoarabský princ a kosmonaut
28. června – Alexander Lubocky, izraelský matematik, vědecký pracovník a politik
29. června – Pedro Santana Lopes, premiér Portugalska
30. června
Volker Beck, německý olympijský vítěz v běhu na 400 metrů překážek
Daniela Kapitáňová, slovenská spisovatelka, publicistka a divadelní režisérka
5. července
Horacio Cartes, prezident Paraguaye
Terry Chimes, britský bubeník
9. července – Tom Hanks, americký filmový herec, režisér
11. července
Amitav Ghosh, bengálský spisovatel
Sela Ward, americká herečka
14. července – Bob Birch, americký hudebník († 15. srpna 2012)
15. července
Ian Curtis, anglický zpěvák a textař
Marky Ramone, americký hudebník
15. července – Joe Satriani, americký kytarový virtuóz
16. července – Jerry Doyle, americký herec, rozhlasový moderátor († 27. července 2016)
17. července
Afric Simone, Mosambický zpěvák a bavič
Bryan Trottier, kanadský hokejový útočník
Wong Kar-wai, hongkongský filmový režisér, scenárista
20. července
Paul Cook, britský bubeník
Mima Jaušovecová, jugoslávská tenistka
21. července – Michael Connelly, americký spisovatel
22. července – Mick Pointer, britský bubeník
23. července – Josef Garfinkel, izraelský archeolog
24. července – Wattie Buchan, zpěvák punkové kapely The Exploited
26. července – Andy Goldsworthy, britský sochař, fotograf
28. července – Luca Barbareschi, italský herec, scenárista, režisér a producent
29. července – Georg Satzinger, německý kunsthistorik
31. července – Michael Biehn, americký herec
2. srpna – Isabel Pantoja, španělská zpěvačka romského původu
3. srpna – Štefan Margita, slovenský operní pěvec
6. srpna – Ian R. MacLeod, britský spisovatel science-fiction a fantasy
7. srpna
Hans Enoksen, grónský premiér
Kent Vernon Rominger, americký astronaut
10. srpna – Sergej Suchoručenkov, ruský cyklista, olympijský vítěz z roku 1980
11. srpna – Pierre-Louis Lions, francouzský matematik
12. srpna – Bruce Greenwood, kanadský herec
13. srpna – Marco Mendoza, americký hard rockový hudebník
15. srpna – Peter-John Vettese, britský klávesista, skladatel a producent
17. srpna – Chantal Poullain, česko-francouzská filmová a divadelní herečka
18. srpna – Rainer Maria Woelki, německý kardinál
21. srpna – Kim Cattrall, kanadsko-americká herečka britského původu
23. srpna – David Wolf, americký astronaut
25. srpna – Henri Toivonen, finský rallyový jezdec († 2. května 1986)
27. srpna – Glen Matlock, britský kytarista a zpěvák
28. srpna – Carl Nicholas Reeves, britský archeolog a egyptolog
29. srpna – GG Allin, americký punkrockový zpěvák a skladatel († 28. června 1993)
30. srpna – Ismaël Lô, senegalský hudebník
4. září – Blackie Lawless, americký zpěvák, skladatel, kytarista a herec
8. září
Helmut Böttiger, německý spisovatel
Mick Brown, americký rockový bubeník
Sergej Alexandrovič Žukov, ruský vědec
9. září
Anatolij Arcebarskij, ukrajinský kosmonaut
Avi Wigderson, izraelský matematik, informatik
12. září
Marika Gombitová, slovenská zpěvačka a skladatelka
Brian Robertson, skotský rockový kytarista
14. září – Kostas Karamanlis, předseda vlády Řecka
15. září
Maggie Reilly, skotská zpěvačka
Ned Rothenberg, americký saxofonista, flétnista, klarinetista a skladatel
16. září
Anatolij Beloglazov, sovětský zápasník, olympijský vítěz
Sergej Beloglazov, sovětský zápasník, olympijský vítěz
David Copperfield, americký kouzelník a iluzionista
17. září – Almazbek Atambajev, prezident Kyrgyzstánu
18. září
Chris Hedges, americký novinář, spisovatel a válečný korespondent
Tim McInnerny, britský herec
Peter Šťastný, slovenský hokejista
19. září – Eivind Aadland, norský dirigent a houslista
20. září
Gary Cole, americký herec
Steve Coleman, americký jazzový saxofonista
21. září
Marta Kauffman, americká televizní producentka a scenáristka
Momir Bulatović, premiér Svazové republiky Jugoslávie († 30. června 2019)
22. září – David Krakauer, americký klarinetista
23. září
Peter David, americký spisovatel
Igor Otčenáš, slovenský spisovatel
Paolo Rossi, italský fotbalista († 9. prosince 2020)
24. září – Ilona Slupianeková, německá olympijská vítězka ve vrhu koulí
25. září – Jamie Hyneman, americký expert na speciální filmové efekty
28. září – Manfred Curbach, německý stavební inženýr
29. září
Sebastian Coe, britský olympijský vítěz v běhu na 1500m a politik
James Donald Halsell, americký letec, důstojník a kosmonaut
1. října
Andrus Ansip, premiér Estonska
Charalambos Cholidis, řecký zápasník († 26. června 2019)
4. října
Georgi Bliznaški, předseda vlády Bulharska
Christoph Waltz, rakouský herec
Hans van Breukelen, nizozemský fotbalista
6. října – Ilja Mate, sovětský zápasník, olympijský vítěz
8. října
Rašid Nurgalijev, ruský generál a politik tatarské národnosti, ministr vnitra
Janice Elaine Vossová, americká astronautka († 7. února 2012)
12. října – Jozef Kundlák, slovenský operní zpěvák (tenor)
14. října – Gabriela Habsburská, německá sochařka a diplomatka
15. října – Pavol Janík, slovenský spisovatel
17. října – Mae Jemisonová, americká astronautka
20. října – Danny Boyle, britský režisér a producent
21. října – Carrie Fisher, americká herečka († 27. prosince 2016)
23. října – Dianne Reeves, americká jazzová zpěvačka
25. října – Emil Spišák, slovenský divadelní režisér a politik
26. října
Mike Godwin, americký advokát a spisovatel
Agnieszka Kotulanka, polská divadelní a filmová herečka
Rita Wilsonová, americká herečka, manželka Toma Hankse
28. října
Mahmúd Ahmadínežád, šestý prezident Íránské islámské republiky
Volker Zotz, rakouský filozof, buddholog a religionista
29. října – Kazujo Sedžimaová, japonská architektka
30. října – Milan Ftáčnik, slovenský politik a bývalý primátor Bratislavy († 14. května 2021)
3. listopadu – Gary Ross, americký scenárista, filmový režisér a spisovatel
4. listopadu – Jordan Rudess, americký hudebník
6. listopadu
Marc Dutroux, belgický sériový vrah
David Soldier, americký hudebník, skladatel a neurolog
8. listopadu
Mari Boine, norsko-sámská hudebnice
Richard Curtis, britský scenárista, režisér a producent
9. listopadu – Lei Clijsters, belgický fotbalový reprezentant († 4. ledna 2009)
10. listopad
José Luis Brown, argentinský fotbalista a trenér († 12. srpna 2019)
Scott Columbus, americký bubeník († 4. dubna 2011)
12. listopadu – Stevie Young, skotský rockový kytarista
13. listopadu
Ginger Aldenová, americká herečka a modelka
Rex Linn, americký herec
Janusz Rudnicki, polský spisovatel a novinář
14. listopadu – Kenneth Bowersox, americký astronaut
19. listopadu
Eileen Marie Collinsová, americká letkyně, důstojnice a kosmonautka
Glynnis O'Connorová, americká herečka
20. listopadu – Bo Derek, americká herečka a modelka
21. listopadu
Han Mjong-u, korejský zápasník, olympijský vítěz
Jacky Godoffe, francouzský sportovní lezec
22. listopadu – Fernando Gomes, portugalský fotbalista († 26. listopadu 2022)
1. prosince – Vytautas Grubliauskas, litevský politik, jazzový virtuos
3. prosince
Charles M. Huber, německý herec a humanitární aktivista
Ewa Kopaczová, předsedkyně vlády Polska
5. prosince – Krystian Zimerman, polský klavírista
6. prosince
Peter Buck, americký kytarista
Arthur Golden, americký spisovatel
Hans Kammerlander, italský horolezec
Randy Rhoads, americký heavy metalový kytarista († 19. března 1982)
7. prosince
Larry Bird, americký profesionální basketbalista
Iveta Radičová, předsedkyně vlády Slovenska
8. prosince
Warren Cuccurullo, americký hudebník
Andrius Kubilius, předseda vlády Litevské republiky
Pierre Pincemaille, francouzský varhaník, improvizátor a pedagog. († 12. ledna 2018)
9. prosince
Ulrich Peltzer, německý spisovatel
Jean-Pierre Thiollet, francouzský spisovatel
Baruch Goldstein, pachatel masakru v Jeskyni patriarchů († 25. února 1994)
14. prosince – Hanni Wenzelová, lichtenštejnská sjezdařka, dvojnásobná olympijská vítězka
19. prosince – Hortense Ullrichová, německá spisovatelka
18. prosince – Reinhold Ewald, německý fyzik a bývalý kosmonaut
19. prosince
Jens Fink-Jensen, dánský spisovatel, lyrik, fotograf a skladatel
Cyril Collard, francouzský režisér, herec a hudebník († 5. března 1993)
20. prosince
Fulvio Abbate, italský spisovatel
Bob Skeat, anglický baskytarista
Guy Babylon, americký hráč na klávesové nástroje a skladatel († 2. září 2009)
23. prosince
Stephen Bray, americký skladatel, bubeník a hudební producent
Jesús Huerta de Soto, španělský ekonom a politický filosof
Dave Murray, anglický kytarista
Michele Alboreto, italský pilot F1 († 25. dubna 2001)
24. prosince – Sandžágín Bajar, předseda vlády Mongolska
27. prosince – Doina Melinteová, rumunská běžkyně, dvojnásobná olympijská medailistka
30. prosince
Steven Lee Smith, americký astronaut
Jacek Wszoła, polský olympijský vítěz ve skoku do výšky
31. prosince
Martin Joseph Fettman, americký učitel, vědec a kosmonaut
Doug Naylor, britský spisovatel, televizní producent a režisér
Úmrtí
Česko
4. ledna – Ernst Grünzner, československý politik německé národnosti (* 4. listopadu 1873)
6. ledna – Josef Sigmond, profesor lesnické fakulty v Praze (* 18. dubna 1868)
7. ledna – Julie Moschelesová, geografka (* 21. srpna 1892)
15. ledna – Alois Vicherek, vojenský letec (* 20. června 1892)
16. února – Františka Kolářová-Vlčková, spisovatelka (* 19. ledna 1883)
22. února – Ctibor Bezděk, lékař, spisovatel, pacifista, filantrop (* 10. března 1872)
23. února
Vilém Veleba, československý politik (* 8. června 1870)
Bohuslav Kindl, československý politik (* 22. února 1879)
24. února – František Kolenatý, československý fotbalový reprezentant (* 29. ledna 1900)
2. března – František Janda, architekt a urbanista (* 10. září 1886)
26. března – Kamilla Neumannová, nakladatelka (* 24. března 1874)
3. dubna
Alois Mudruňka, malíř a grafik (* 12. září 1888)
Jan Nepomuk Polášek, skladatel a sběratel lidových písní (* 16. dubna 1873)
12. dubna – Alois Kudrnovský, teolog (* 20. června 1875)
22. dubna
Vlastimil Lada-Sázavský, šermíř, bronzová medaile v šermu šavlí na OH 1908 (* 31. března 1886)
Jan Šrámek, římskokatolický kněz (* 12. prosince 1870)
6. května – Milada Gampeová, herečka (* 9. dubna 1884)
7. května – Josef Hoffmann, český a rakousky architekt a designér (* 15. prosince 1870)
12. května
Vladimír Ambros, hudební skladatel, dirigent a pedagog (* 18. září 1890)
Bohuslav Leopold, houslista, kapelník, hudební skladatel a aranžér (* 6. září 1888)
17. května – Hynek Tomáš, varhaník, sbormistr a hudební skladatel (* 30. června 1861)
18. května
Vladimír Peroutka, novinář a scenárista (* květen 1902)
Jaroslav Krejčí, předseda protektorátní vlády (* 27. června 1892)
21. května – Oldřich Zajíček, československý fotbalový reprezentant (* 12. srpna 1911)
25. května – Johann Radon, rakouský matematik (* 16. prosince 1887)
31. května
Pavel Beneš, letecký konstruktér (* 14. června 1894)
Hugo Kosterka, překladatel a nakladatel (* 9. dubna 1867)
6. června – Josef Jan Litomiský, zakladatel Kongregace bratří těšitelů z Gethseman (* 2. března 1888)
9. června – Jaroslav Hněvkovský, malíř a cestovatel, nazývaný „malíř Indie“ (* 10. dubna 1884)
10. června – František Salesius Frabša, politik, novinář, spisovatel a překladatel (* 4. února 1887)
12. června – Zdena Mašínová starší, manželka Josefa Mašína (* 20. května 1907)
17. června – Sergěj Ingr, československý generál, legionář, ministr národní obrany (* 2. září 1894)
18. června
František Smotlacha, mykolog a zakladatel českého vysokoškolského sportu (* 30. ledna 1884)
Václav Münzberger, kameraman (* 24. listopadu 1887)
22. června – Václav Řezáč, spisovatel (* 5. května 1901)
25. června – Eduard Štorch, pedagog, spisovatel a archeolog (* 10. dubna 1878)
4. července – Josef Lukeš, československý politik (* 18. května 1870)
6. července – Josef Chochol, architekt a urbanista (* 13. listopadu 1880)
15. července – Josef Aul, cestovatel a lékař (* 4. března 1894)
22. července – Jan Dvořáček, československý ministr průmyslu, obchodu a živností (* 12. listopadu 1887)
1. srpna – Pavel Janák, architekt a designér (* 12. března 1882)
11. srpna – Vilém Zítek, operní pěvec-basista (* 9. září 1890)
14. srpna – Jaroslav Řídký, hudební skladatel a dirigent (* 25. srpna 1897)
20. srpna – František Štverák, kněz pronásledovaný nacisty i komunisty (* 5. března 1909)
22. srpna – Josef Syrový, malíř (* 21. února 1879)
3. září – Viktor Trkal, fyzik (* 14. srpna 1888)
19. září – Albert Pražák, literární historik (* 11. června 1880)
20. září – Gustav Skalský, historik, numismatik, ředitel Národního muzea (* 13. března 1891)
8. října – Stanislav Hanzlík, meteorolog (* 11. března 1878)
12. října – Ferdinand Stibor, biskup Církve československé husitské (* 25. září 1869)
21. října – Dragutin Pokorný, dirigent a hornista (* 10. října 1867)
24. října – Karel Divíšek, letec, automobilový závodník a potápěč (* 6. srpna 1902)
26. října – Augustin Handzel, sochař (* 7. června 1886)
2. listopadu – Emil Utitz, filosof, estetik a psycholog (* 27. května 1883)
11. listopadu – Václav Svoboda Plumlovský, spisovatel (* 18. července 1872)
13. listopadu – Mořic Pícha, 22. biskup královéhradecký (* 18. dubna 1869)
15. listopadu – Alén Diviš, malíř (* 26. dubna 1900)
26. listopadu – Ludvík Vacátko, malíř (* 19. srpna 1873)
30. listopadu – Ludvík Kuba, folklorista (* 16. dubna 1863)
8. prosince – Josef Procházka, klavírista a hudební skladatel (* 24. května 1874)
20. prosince – Antonín Dolenský, bibliograf, historik umění a publicista (* 11. června 1884)
29. prosince – Jindřich Langner, kanovník Katedrální kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích (* 1. října 1870)
30. prosince – Josef Jirsík, zoolog a ornitolog (* 26. listopadu 1898)
Svět
3. ledna – Joseph Wirth, německý říšský kancléř (* 6. září 1879)
5. ledna – Mistinguett, francouzská herečka (* 4. dubna 1875)
13. ledna
Lyonel Feininger, americký malíř (* 17. července 1871)
Myra Albert Wiggins, americká malířka a fotografka (* 15. prosince 1869)
18. ledna – Konstantin Päts, poslední prezident meziválečného Estonska (* 23. února 1874)
19. ledna – Nikolaj Panin, ruský krasobruslař, olympijský vítěz z roku 1908 (* 8. ledna 1872)
23. ledna – Daniel Swarovski, umělecký sklář (* 24. října 1862)
24. ledna – Oskar Karlweis, rakouský herec (* 10. června 1894)
31. ledna – Alan Alexander Milne, anglický spisovatel a dramatik (* 18. ledna 1882)
3. února
Émile Borel, francouzský matematik a politik (* 7. ledna 1871)
Johnny Claes, belgický automobilový závodník (* 11. května 1916)
4. února – Savielly Tartakower, šachový velmistr a teoretik (* 22. února 1887)
6. února – Ernst Schaible, předlitavský generál a politik (* 18. října 1868)
13. února – Jan Łukasiewicz, polský matematik a filozof (* 21. prosince 1878)
20. února – Heinrich Georg Barkhausen, německý fyzik (* 2. prosince 1881)
25. února – Elmer Drew Merrill, americký botanik (* 15. října 1876)
8. března – Friedrich von Toggenburg, ministr vnitra Předlitavska (* 12. července 1866)
12. března – Bolesław Bierut, polský komunistický politik, předseda vlády (* 18. dubna 1892)
15. března – Ernst von Starhemberg, rakouský ministr vnitra a vicekancléř (* 10. května 1899)
17. března – Irène Joliot-Curie, francouzská chemička, Nobelova cena za chemii 1935 (* 12. září 1897)
18. března
Gejza Vámoš, slovenský lékař a spisovatel (* 22. prosince 1901)
Alonzo G. Decker Sr., americký podnikatel a vynálezce (* 16. ledna 1884)
20. března – Wilhelm Miklas, třetí prezident Rakouska (* 15. října 1872)
27. března – Giuseppe Merosi, italský automobilový konstruktér (* 8. prosince 1872)
29. března – Alfonso de Borbón y Borbón, španělský infant (* 3. října 1941)
30. března – Fritz Wolfgang London, americký fyzik (* 7. března 1900)
1. dubna – Michail Těreščenko, ruský ministr financí a zahraničí prozatímní vlády (* 18. března 1886)
3. dubna – Erhard Raus, německý generál za druhé světové války (* 8. ledna 1889)
8. dubna – Wolf Gold, signatář izraelské deklarace nezávislosti (* 31. ledna 1889)
12. dubna – Constantin von Mitschke-Collande, německý malíř a grafik (* 19. září 1884)
13. dubna – Emil Nolde, německý malíř, představitel moderního umění (* 7. srpna 1867)
21. dubna – Angelo Dibona, italský horolezec a horský vůdce (* 7. dubna 1879)
29. dubna – Wilhelm von Leeb, německý polní maršál (* 5. září 1876)
30. dubna – Alben William Barkley, 35. viceprezident USA (* 24. listopadu 1877)
2. května – Thure Sjöstedt, švédský zápasník, olympijský vítěz 1928 (* 28. srpna 1903)
5. května – Miklós Nyiszli, maďarský a rumunský lékař a spisovatel (* 17. června 1901)
11. května – Walter Sydney Adams, americký astronom (* 20. prosince 1876)
13. května – Alexandr Fadějev, sovětský spisovatel (* 24. prosince 1901)
14. května – Albert Kluyver, nizozemský mikrobiolog a biochemik (* 3. června 1888)
18. května
Avraham Kacnelson, izraelský politik a diplomat (* 1888)
Tadeusz Michejda, polský lékař a politik (* 26. září 1879)
20. května – Alois Hitler mladší, bratr německého diktátora Adolfa Hitlera (* 13. ledna 1882)
24. května – Frederick Joubert Duquesne, búrský špión a dobrodruh (* 21. září 1877)
26. května – Sergej Melgunov, ruský historik (* 25. prosince 1879)
29. května – Hermann Abendroth, německý dirigent (* 19. ledna 1883)
6. června
Margaret Wycherlyová, anglická divadelní a filmová herečka (* 26. října 1881)
Hiram Bingham, americký historik, cestovatel a politik (* 19. listopadu 1875)
7. června
Julien Benda, francouzský filozof a spisovatel (* 26. prosince 1867)
Gottfried Benn, německý lékař a básník (* 2. května 1881)
8. června – Marie Laurencin, francouzská malířka a básnířka (* 31. října 1883)
19. června – Vladimir Afanasjevič Obručev, ruský geolog a spisovatel (* 10. října 1863)
26. června
Richie Powell, americký jazzový klavírista (* 5. září 1931)
Clifford Brown, americký jazzový trumpetista (* 30. října 1930)
27. června – Pinchas Kohen, izraelský agronom a vychovatel (* 24. září 1886)
29. června – Max Emmerich, americký olympijský vítěz v trojboji (* 1. června 1879)
6. července – Norbert Mueller, kanadský hokejista, zlato na OH 1928 (* 14. února 1906)
14. července – John Wishart, skotský matematik a zemědělský statistik (* 28. listopadu 1898)
22. července – Ľudovít Šenšel, slovenský evangelický kněz a poválečný politik (* 13. dubna 1888)
24. července – Alessandro Anzani, italský konstruktér, motocyklový a automobilový závodník (* 5. prosince 1877)
28. července – Walter Andrae, německý archeolog (* 18. února 1875)
29. července – Ludwig Klages, německý filosof, psycholog, grafolog (* 10. prosince 1872)
11. srpna – Jackson Pollock, americký malíř (* 28. ledna 1912)
13. srpna – Jakub Kolas, běloruský spisovatel (* 3. listopadu 1882)
14. srpna
Konstantin von Neurath – nacistický zločinec, první protektor Čech a Moravy (* 2. února 1873)
Bertolt Brecht, německý dramatik (* 10. února 1898)
16. srpna – Béla Lugosi, maďarský herec (* 20. října 1882)
19. srpna – Helmar Lerski, kameraman a fotograf (* 18. ledna 1871)
25. srpna – Alfred Charles Kinsey, americký psycholog, biolog a etolog (* 23. června 1894)
2. září – Herman Rupp, australský botanik (* 27. prosince 1872)
6. září – Michael Ventris, anglický architekt a filolog (* 12. července 1922)
11. září – Billy Bishop, kanadské letecké eso (* 8. února 1894)
13. září – Archibald Low, anglický inženýr, fyzik a vynálezce (* ? 1888)
21. září – Karl Caspar, německý malíř (* 13. března 1879)
22. září – Frederick Soddy, anglický radiochemik, nositel Nobelovy ceny za chemii (* 2. září 1877)
25. září – Lucien Febvre, francouzský historik (* 22. července 1878)
27. září – Mildred Didriksonová, americká sportovkyně, olympijská vítězka (* 26. června 1911)
28. září – William Boeing, americký letecký průkopník (* 1881)
10. října – Leo Kalda, chorvatský architekt (* 10. dubna 1880)
14. října – Jehuda Mozes, izraelský podnikatel a mediální mangnát (* 1886)
16. října – Jules Rimet, zakladatele fotbalového mistrovství světa (* 14. října 1873)
20. října – Lawrence Dale Bell, americký průmyslník a zakladatel Bell Aircraft Corporation (* 5. dubna 1894)
25. října – Risto Ryti, finský premiér a prezident (* 3. února 1889)
29. října – Louis Rosier, francouzský automobilový závodník (* 5. listopadu 1905)
30. října – Pío Baroja, španělský romanopisec (* 28. prosince 1871)
1. listopadu
Tommy Johnson, americký zpěvák, skladatel a kytarista (* 1896)
Šabtaj Levy, izraelský politik (* 10. dubna 1876)
3. listopadu – Jean Metzinger, francouzský malíř (* 24. června 1883)
5. listopadu – Art Tatum, americký jazzový klavírista (* 13. října 1909)
10. listopadu – David Seymour, americký fotograf (* 20. listopadu 1911)
13. listopadu – Dave Trottier, kanadský hokejista, zlato na OH 1928 (* 25. června 1906)
14. listopadu – Pierre Benigni, francouzský malíř (* 1878)
16. listopadu – Robert Wartenberg, americký neurolog (* 19. června 1886)
21. listopadu – Johann Rihosek, rakouský konstruktér lokomotiv (* 5. června 1869)
25. listopadu – Olexandr Dovženko, sovětský filmový scenárista, producent a režisér (* 10. září 1894)
26. listopadu
Tommy Dorsey, americký jazzový trombónista, trumpetista, skladatel a dirigent (* 19. listopadu 1905)
Sofie Buxhoeveden, dvorní dáma carevny Alexandry Fjodorovny, spisovatelka (* 6. září 1883)
3. prosince
Felix Bernstein, německý matematik (* 24. února 1878)
Alexandr Rodčenko, sovětský fotograf a výtvarník (* 5. prosince 1891)
6. prosince – Bhímráo Rámdží Ámbédkar, indický právní vědec (* 14. dubna 1891)
7. prosince – Karol Kočí, slovenský entomolog (* 17. ledna 1879)
8. prosince – Jimmie Angel, americký letec a dobrodruh (* 1. srpna 1899)
14. prosince – Juho Kusti Paasikivi, finský prezident (* 27. listopadu 1870)
16. prosince – Frederick G. Donnan, irský chemik (* 6. září 1870)
21. prosince
Lewis Terman, americký psycholog (* 15. ledna 1877)
Paul Reusch, německý průmyslník (* 9. února 1868)
25. prosince – Robert Walser, švýcarský prozaik (* 15. dubna 1878)
Domácí demografický vývoj
Hlavy států
Evropa:
Československo – prezident Antonín Zápotocký
Maďarsko
premiér András Hegedüs
premiér Imre Nagy (24. 10. – 4. 11.)
premiér János Kádár (od 4. 11.)
Západní Německo
prezident Theodor Heuss
kancléř Konrad Adenauer
Německá demokratická republika – prezident Wilhelm Pieck
Rakousko – prezident Theodor Körner
Vatikán – papež Pius XII.
Francie – prezident René Coty
Litevská SSR – Antanas Sniečkus
Sovětský svaz
předseda prezidia Nejvyššího sovětu Kliment Jefremovič Vorošilov
(de facto) první tajemník KSSS Nikita Sergejevič Chruščov
USA – prezident Dwight D. Eisenhower
Asie:
Japonsko – Císař Šówa (Hirohito)
Čína – předseda ČLR Mao Ce-Tung
Reference
Externí odkazy
Digitální archivy k roku 1956
Československý filmový týdeník v archivu České televize – rok 1956
Dokumentární cyklus České televize Retro – rok 1956
Pořad stanice Český rozhlas 6 Rok po roce – rok 1956, 2. část
Rudé právo v archivu Ústavu pro českou literaturu – ročník 36 rok 1956
20. století |
5087 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Var%C5%A1ava | Varšava | Varšava (, výslovnost ) je hlavní a největší město Polska. Žije zde obyvatel, s okolní aglomerací kolem 3 milionů obyvatel. Varšava leží ve středním Polsku na středním toku Visly ve Varšavské kotlině v průměrné výšce 100 metrů n. m., 520 km východně od Berlína a 250 km jižně od pobřeží Baltského moře.
Varšava leží v historickém Mazovsku, od 15. století byla hlavním městem mazovského knížectví a v roce 1596 se namísto Krakova stala hlavním městem Polska. Významně do historie města zasáhla německá okupace za druhé světové války, kdy zde proběhlo povstání varšavského ghetta, varšavské povstání a byla zničena většina města.
Varšava je také hlavním městem Mazovského vojvodství. V metropoli je rozvinutý průmysl, zvláště zpracovatelský, ocelářský, elektrotechnický a automobilový. Sídlí zde více než 60 vzdělávacích institucí, především Varšavská univerzita (Uniwersytet Warszawski), Univerzita kardinála Stefana Wyszyńského, Varšavská technická univerzita (Politechnika Warszawska), Varšavská ekonomická škola (Szkoła Główna Handlowa) a další. Je tu přes 30 divadel, včetně Národního divadla a opery a má tu sídlo Národní filharmonický orchestr.
Latinské heslo Varšavy Semper Invicta znamená „Vždy neporažená“.
Historie
Rané dějiny
První opevněné osídlení na území dnešní Varšavy byla osada Bródno v 9. a 10. století a Jazdów ve 12. a 13. století. Po tom, co vévoda z Płocku, Boleslav II. Mazovský zaútočil v roce 1281 na Jazdów, byla založeno nové sídlo v místě malé rybářské vesničky Warszowa. Na začátku 14. století se toto místo stalo jedním ze sídel Mazovského vojvodství a v roce 1413 pak hlavním městem Mazovska. Po vymření místní vojvodské linie v roce 1526 bylo vojvodství začleněno pod polskou korunu. V roce 1529 se Varšava stala poprvé sídlem polského Sejmu, trvale zde Sejm sídlí od roku 1569. Roku 1573 dala Varšava jméno Varšavské konfederaci, dohodě polské šlechty na toleranci různých náboženství v polském království.
16. až 19. století
Kvůli své výhodné centrální poloze mezi Vilniusem a Krakovem v polsko-litevském společenství se Varšava stala hlavním městem tohoto společenství a současně v roce 1596 hlavním městem Polska, kdy sem král Zikmund III. Vasa přesunul královský dvůr z Krakova. Varšava byla metropolí polsko-litevského společenství až do roku 1795, kdy bylo soustátí napadeno Pruskem a Varšava se stala hlavním městem provincie Nové Východní Prusko. Roku 1807 bylo město osvobozeno Napoleonovou armádou a město na Visle se stává metropolí Varšavského vojvodství. V roce 1815 po Napoleonově porážce u Waterloo se sešly tehdejší mocnosti Rakousko, Rusko a Prusko (Vídeňský kongres), na základě kterého se Polsko dostalo pod vliv imperiálního Ruska. To obnovilo polskou konstituční monarchii pod svým vlivem. Povstání proti ruské nadvládě v letech 1830 a 1863 jen zvýšilo represe proti polskému obyvatelstvu.
Hlavní město (1918–1939)
Po znovuzískání nezávislosti Polska po konci první světové války v roce 1918 se Varšava stala znovu metropolí nově se tvořícího státu. V roce 1919 se Polsko dostalo do válečného konfliktu s bolševickým Ruskem o historická území na Ukrajině a v Litvě. V bitvě u Varšavy (1920) polská vojska zcela zničila jednotky Rudé armády útočící na město a zmařila tak pokus Lenina a ruských bolševiků spojit se s německými, francouzskými a maďarskými bolševiky a ovládnout tak Evropu.
Druhá světová válka
Druhá světová válka byla zahájena 1. září 1939, kdy Německo napadlo západní část Polska. Zároveň bylo 17. září 1939 napadeno Polsko Sovětským svazem od východu. Země kapitulovala po šesti týdnech bojů. Západ Polska byl připojen k Německé říši a východ k Sovětskému svazu. Centrální část Polska včetně Varšavy byla pod správou nacistické vlády (Generalgouvernement). Při invazi v roce 1939 byla Varšava bombardována a bylo zničeno 10 až 15 % budov ve městě. Přestože se jednalo o významné ztráty, v pozdějších dobách mělo být podle nacistických plánů město kompletně zlikvidováno a zachováno jen jako důležitý přestupní bod.
Při okupaci města nacisty byly všechny vyšší vzdělávací instituce okamžitě uzavřeny a varšavská židovská populace – několik set tisíc lidí, asi 30 % obyvatel města – byla nahnána do tzv. Varšavského ghetta. Když se Němci v rámci Hitlerova „konečného řešení“ pokusili ghetto zlikvidovat, došlo k židovskému povstání. Navzdory těžkému ostřelování a přesile se ghetto udrželo bránit skoro měsíc. Po skončení bojů byli ti, co přežili, zmasakrováni.
V červenci 1944 sovětská vojska postupovala přes polské území, Němci pak ustupovali k Varšavě. Protože si polská londýnská exilová vláda myslela, že Stalin není nakloněn myšlence nezávislosti Polska (Stalin chtěl pouze hranice Polska posunout na západ), dala rozkaz ilegální polské Zemské armádě („Armia Krajowa“), aby se pokusili získat kontrolu nad městem, než tam dorazí Sověti. Dne 1. srpna 1944, když se Rudá armáda k městu rychle blížila, Zemská armáda a většina populace zahájila (hrdinské, ale velice ukvapené a bez naděje na úspěch) Varšavské povstání.
Navzdory Stalinovu nepřátelství k Polsku Poláci předpokládali, že jim sovětští vojáci pomohou proti jejich společnému nepříteli. Nicméně, když se Rudá armáda dostala k Varšavě, sovětská ofenzíva byla náhle zastavena, protože sovětské jednotky byly vysíleny, potřebovaly doplnit stavy a také využít situace a vyčkat, až si to Němci s Poláky vyřídí a povstání potlačí. Němci proto mohli povstání nemilosrdně potlačit. Přestože byla doba povstání plánována na 48 hodin, obránci se udrželi 63 dní. Nakonec muselo hlavní město Polska kapitulovat. Vojáci Zemské armády byli převezeni do zajateckých táborů v Německu, civilní obyvatelstvo bylo vyhnáno z města. Hitler ignoroval dojednané podmínky kapitulace a nařídil, aby bylo město srovnáno se zemí, knihovny a muzea vyloupeny nebo spáleny. Když 17. ledna 1945 přecházeli sovětští vojáci přes Vislu, zjistili, že Varšava téměř přestala existovat. Přes 85 % města bylo zničeno, včetně historického Starého města a Královského hradu. Přeživší bojovníky Zemské armády sovětské NKVD zabilo nebo poslalo na Sibiř.
Počet obětí válečných událostí byl tehdy vyčíslen na 800 000, jedná se především o Židy a oběti povstání.
Varšava v komunistickém Polsku (1945–1989)
Po válce se moci ujala prostalinská vláda prezidenta Bolesława Bieruta a Varšava se stala hlavním městem komunistické Polské lidové republiky. To samozřejmě kladlo naléhavou otázku na řešení obnovy metropole. Podle tehdejších sloganů tak začal "celý národ stavět novou Varšavu". Bylo nezbytné obnovit nejen historické budovy a královský hrad, ale hlavně řadové domy. Původní úzké uličky, které byly vedeny v trasách staletí starých cest nahradily moderní bulváry vedené v severo-jižním a východo-západním směru, spolu propojené kruhovými objezdy. I přesto, že byla velká část původních domů nahrazena, některé z počátku 20. století i starší se zachovaly. Mnohé kostely pak byly obnoveny v původním vzhledu.
Novou dominantou metropole se stal Palác kultury a vědy vybudovaný ve stylu socialistického realismu, jako "dar národů Sovětského svazu polskému lidu". Slavnostně byl dokončen roku 1955.
V roce 1980 bylo zrekonstruované historické Staré město zapsáno do historického dědictví UNESCO.
Rozvoj silniční dopravy v duchu nového města doprovázela i výstavba dopravních staveb. Nové hlavní nádraží, ležící na důležité varšavské dopravní tepně Aleje Jerozolimskie, je umístěné v podzemí a spolu s celou tratí, vedenou pod středem metropole pomohlo zjednodušit dopravní situaci ve městě a zajistit rychlé spojení mezi východními a západními vlakovými spoji. Tramvajová síť, kterou má Varšava již z předválečných časů, se zmodernizovala, na nových rychlostních komunikacích se objevily moderní autobusy. Ke konci 80. let se začalo s výstavbou metra.
Metropoli však čekal i přesto velký rozvoj. Domy z padesátých a šedesátých let začaly brzy doplňovat výškové budovy. Již v 70. letech začaly růst první na severu a v širším centru města, siluetu metropole pak doplnily stavby jako Hotel Mariott či Blue Center. Nová doba po roce 1989 pak přinesla úplné otevření západním investorům. Vznikly další kancelářské budovy, ale také i obchodní centra a muzea (například Muzeum dějin polských Židů).
Od roku 1989
V roce 1995 byla otevřena první linka varšavského metra. Druhá byla otevřena v březnu 2015.
Geografie
Varšava leží na středním toku řeky Visla v středomazovské nížině, ve vzdálenosti asi 350 km od Karpat a Baltského moře. Je to jediné evropské hlavní město ležící v bezprostřední blízkosti Národního parku (Kampinoský národní park).
Město leží na obou stranách Visly a mírně se táhne podél jejích břehů (v šíři asi 30 km na sever-jih a cca 28 km na východ-západ).
Podnebí
Podnebí je mírné, přechodné mezi oceánským a kontinentálním. Ve Varšavě nebývají velké meziroční výkyvy v množství srážek. Vegetační doba je v průměru 200 dní. Ve Varšavě je hlavně severozápadní vítr (přibližně 60% dní) a severovýchodní (přibližně 30% dní). V centru Varšavy je mnohem tepleji než na jejím okraji a to o 7-8 stupňů, ale někdy to může být i o 10 stupňů. Nejnižší naměřená teplota byla -31 °C a nejvyšší 37 °C. Kvůli velkému znečištění ovzduší je ve Varšavě více oblačno než v okolí. Varšava má 1 600 hodin slunečního svitu v roce.
Ekonomika
Ve Varšavě, zvláště v jejím centru (Śródmieście), sídlí nejen mnoho národních institucí a vládních úřadů, ale i domácích a mezinárodních společností. V roce 2003 zde bylo registrováno 268 307 firem. Finanční spoluúčast zahraničních investorů na rozvoji města v roce 2002 byla odhadnuta na 650 miliónů eur. Ve městě se vyprodukuje více než 15 % polského národního produktu. HDP na obyvatele Varšavy byl v roce 2005 kolem 28 000 USD a vysoce převyšuje celopolský průměr.
Úroveň nezaměstnanosti je jednou z nejnižších v Polsku, dle oficiálních zdrojů nepřesahuje 6 %.
Po zničení města ve druhé světové válce a po jeho rekonstrukci se komunistické vedení rozhodlo, že bude Varšava přestavěna na velké průmyslové centrum. Ve městě a v blízkém okolí bylo vybudováno několik set továren. K nejvýznamnějším patřily varšavské ocelárny Huta Warszawa a dvě automobilky.
Ovšem jak komunistický ekonomický systém upadal, většina z průmyslových komplexů postupně ztrácela význam. Po roce 1989 po transformaci politického i ekonomického systému mnoho průmyslových firem zbankrotovalo. V současné době využívá např. firma Lucchini-Warzsawa Steel Mill pouze část původní továrny Huta Warszawa. Automobilky Ursus a FSO (zkratka pro Fabryka Samochodów Osobowych – Továrna na osobní automobily) vyrábějí vozy většinou na export.
Doprava
Hlavní páteří zdejší hromadné dopravy je varšavské metro vybudované v roce 1995. V roce 2018 mělo 21 stanic na dvou linkách (M1 a M2). Funguje zde také doprava tramvajová a autobusová. Hlavním železničním uzlem je hlavní nádraží Warszawa Centralna, odsud vyjíždí vnitrostátní, tak mezinárodní vlaky.
Varšavu obsluhují dvě mezinárodní letiště. 8 km jižně od centra se nachází letiště Frédérica Chopina. Má zde základnu národní letecká společnost LOT a v roce 2017 odbavilo přes 15,7 milionů cestujících. Druhým letištěm je 40 km vzdálené letiště Modlin, které v roce 2017 odbavilo přes 2,9 milionu cestujících a slouží jako základna pro nízkonákladové aerolinie.
Obyvatelstvo
Vzdělání
Varšava je jedním z nejdůležitějších center vzdělávání v Polsku. Sídlí zde čtyři hlavní univerzity a přes 62 dalších vzdělávacích zařízení. Nejdůležitější jsou:
Varšavská univerzita (Uniwersytet Warszawski)
Varšavská technická univerzita (Politechnika Warszawska)
Varšavská ekonomická škola (Szkoła Główna Handlowa)
Varšavská zemědělská univerzita (Szkoła Główna Gospodarstwa Wiejskiego)
Univerzita Kardinála Stefana Wyszyńského (Uniwersytet Kardynała Stefana Wyszyńskiego)
Křesťanská teologická akademie ve Varšavě (Chrześcijańska Akademia Teologiczna w Warszawie)
Varšavská lékařská univerzita (Akademia Medyczna w Warszawie)
Vojenská technická akademie (Wojskowa Akademia Techniczna)
Akademie národní obrany (Akademia Obrony Narodowej)
Academy of Physical Education in Warsaw (Akademia Wychowania Fizycznego w Warszawie)
Hudební akademie Fryderyka Chopina (Akademia Muzyczna im. Fryderyka Chopina)
Varšavská divadelní akademie (Akademia Teatralna im. Aleksandra Zelwerowicza)
Collegium Humanum (Collegium Humanum – Szkoła Główna Menedżerska w Warszawie)
Celkový počet studentů všech stupňů vzdělání ve Varšavě je téměř 500 000 (29,2% z městské populace; 2002). Počet univerzitních studentů je přes 255 000.
Muzea
Katyňské muzeum (Muzeum Katyńskie)
Muzeum dějin polských Židů (Muzeum Historii Żydów Polskich POLIN)
Muzeum skautingu ve Varšavě (Muzeum Harcerstwa w Warszawie)
Muzeum varšavského povstání (Muzeum Powstania Warszawskiego)
Národní muzeum ve Varšavě (Muzeum Narodowe w Warszawie)
Národní galerie umění Zachęta (Zachęta Narodowa Galeria Sztuki)
Nejvyšší budovy
V roce 2016 bylo ve Varšavě 24 mrakodrapů a tento počet se stále navyšuje, vznikají nové moderní čtvrti. V nich často sídlí různé mezinárodní korporace.
Palác kultury a vědy, postaveno 1955, 231 m
Warsaw Spire, 2016, 220 m
Warsaw Trade Tower (WTT), 1999, 208 m
Złota 44, 2012, 192 m
Rondo 1 (R1), 2006, 192 m
Hotel Marriott, 1989, 170 m
Warsaw Financial Center (WFC), 1998, 165 m
hotel InterContinental Warszawa (IC), 2004, 164 m
Cosmopolitan Twarda 2/4, 2014, 160 m
Oxford Tower, 1979, 150 m
TP S.A. Tower, 2001, 128 m
Błękitny Wieżowiec, 1991, 120m
Hotel Westin, 2003, 120 m
Milennium Plaza, 1999, 116 m
ORCO Tower, 1996, 115 m
Novotel Warszawa Centrum, 1974, 111 m
Złote Tarasy, 2007, 105 m
Babka Tower, 2000, 105 m
Ilmet, 1997, 103 m
Ve výstavbě (2018):
Varso, 310 m
Spinnaker Office Tower, 203 m
Skyliner, 195 m
Generation Park, 180 m
Mennica Legacy Tower, 141 m
The Warsaw Hub, 130 m
Spark, 130 m
Panorama
Sport
Ve městě sídlí fotbalové kluby Legia a Polonia.
Mezinárodní veletrhy
Ve městě a jeho okolí je několik veletržních a konferenčních center, kde se pravidelně konají:
Mezinárodní veletrh cestovního ruchu TT Warsaw Travel Show
Veletrh paliv LPG, CNG, LNG GasShow
Mezinárodní veletrh osvětlovací techniky
Veletrh automatizace, měření a robotiky Automaticon
Autosalon Warsaw Motor Show
Veletrh polygrafického průmyslu Warsaw Print Tech Expo
EuroGastro / WorldHotel - gastronomie a hotelový veletrh
Osobnosti
Adam Jerzy Czartoryski (1770–1861), polský kníže, politik, diplomat a dramatik
Marie Curie-Skłodowská (1867–1934), fyzička a chemička, nositelka dvou Nobelových cen
Samuel Goldwyn (1879–1974), americký filmový producent a podnikatel
Konstantin Konstantinovič Rokossovskij (1896–1968), sovětský a polský maršál, polský ministr obrany
Tamara de Lempicka (1898–1980), polská malířka
Alfred Tarski (1901–1983), polský logik a matematik
Stanisław Wigura (1903–1932), polský letecký konstruktér a inženýr
Abraham Joshua Heschel (1907–1972), rabín a profesor židovské etiky a mystiky
Józef Rotblat (1908–2005), britský fyzik, držitel Nobelovy ceny za mír za rok 1995
Irena Sendlerová (1910–2008), polská sociální pracovnice, osobnost polského protinacistického odboje
Witold Lutosławski (1913–1994), polský hudební skladatel a dirigent
Anna Smoleńska (1920–1943), polská harcerská instruktorka a členka harcerského protinacistického odboje
Agnieszka Hollandová (* 1948), režisérka
Lech Kaczyński (1949–2010), prezident Polska od roku 2005 až do jeho tragické smrti
Jarosław Kaczyński (* 1949), právník a politik, bývalý premiér Polska v letech 2006–2007
Margo Dydek (1974–2011), polská basketbalistka hrající ve WNBA
Robert Lewandowski (* 1988), polský fotbalový útočník
Iga Świąteková (* 2001), polská profesionální tenistka
Partnerská města
Galerie
Odkazy
Reference
Související články
Bitva u Varšavy (rozcestník)
Kino Praha
Externí odkazy
Oficiální stránky – polsky, anglicky, německy, francouzsky, rusky, španělsky
Oficiální turistická stránka Varšavy – polsky, anglicky, německy, francouzsky, rusky, španělsky
Apartmány Varšava
Památky – polsky, anglicky, německy, francouzsky, rusky
Interaktivní plán města
3D model Varšavy po náletech z 2. světové války
Varšavské povstání 1944
Města v Mazovském vojvodství
Hlavní města v Evropě
Městské okresy v Polsku
Místa vyznamenaná Řádem grunwaldského kříže
Sídla na Visle
Hlavní města vojvodství v Polsku |
5095 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1932 | 1932 | 1932 (MCMXXXII) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal pátkem.
Události
Česko
15. března – Při důlním neštěstí v Lomu u Mostu zahynulo 8 horníků.
23. března – 19. dubna – několik tisíc horníků z 31 dolů se účastnilo Velké mostecké stávky
9. června – Československá strana živnostensko-obchodnická vystoupila na protest proti schválení daně z obratu z vlády
2. července – Při železniční nehodě u Znosimi zahynulo 10 lidí.
3.–6. července – Vrcholí IX. Všesokolský slet.
29. října – Prezident T.G. Masaryk jmenoval na Pražském hradě 12. československou vládu (první vládu Jana Malypetra), tzv. vládu široké koalice, která setrvala do února 1934, kdy byla nahrazena druhou vládou Jana Malypetra.
Svět
12. ledna – Do senátu v USA byla jako první žena zvolena Hattie Caraway.
26. ledna – Při nehodě britské ponorky HMS M2 u jižní Anglie zahynulo všech 60 členů posádky.
4.–13. února – Zimní olympijské hry v americkém Lake Placid.
22. února – V USA bylo poprvé uděleno vojenské vyznamenání Purpurové srdce.
24. února – V Brazílii bylo ženám přiznáno volební právo.
25. února – Adolf Hitler získal německé občanství a v nadcházejících prezidentských volbách mohl kandidovat proti Paulu von Hindenburgovi se ziskem 36,8 %.
19. března – V australském Sydney byl otevřen Harbour Bridge.
20. března – Vzducholoď LZ 127 Graf Zeppelin zahájila pravidelné lety z Německa do jižní Ameriky.
11. dubna – Paul von Hindenburg zvítězil v německých prezidentských volbách se ziskem 53 % hlasů. Adolf Hitler obdržel 36,8 % a Ernst Thälmann 10,2 %.
13. dubna – Německý kancléř Heinrich Brüning zakázal SA a SS jako hrozby pro veřejný pořádek.
17. dubna – Etiopský císař Haile Selassie I. zakázal v zemi otroctví.
6. května – Ruský emigrant Pavel Gorgulov, který žil v Československu, spáchal atentát na francouzského prezidenta Paula Doumera, který druhý den zemřel. Pavel Gorgulov byl popraven 14. září 1932.
30. května – Německý kancléř Heinrich Brüning podal demisi.
4. června – Německý kancléř Franz von Papen rozpustil parlament a vyhlásil nové volby na 31. července.
14. června – Německá vláda zrušila zákaz činnosti SA a SS.
5. července – António de Oliveira Salazar se na 36 let stal portugalským premiérem.
7. července – Při nehodě francouzské ponorky zahynulo u Cherbourg-Octeville 66 členů posádky.
30. července – 14. srpna – Letní olympijské hry v Los Angeles
31. července – V německých parlamentních volbách zvítězila NSDAP se ziskem 37,3 % hlasů. SPD obdržela 21,6 % a KPD 14,3 %.
6.–21. srpna – V Benátkách byl první ročník filmového festivalu.
18. srpna – Švýcarský fyzik Auguste Piccard vystoupal v horkovzdušném balonu do rekordní výšky 16 197 metrů.
18.–19. srpna – Skotský pilot Jim Mollison jako první přeletěl Atlantský oceán z východu na západ během sólového letu.
27.–29. srpna – v Amsterdamu se sešel Světový protiválečný kongres. Podnět k němu dali Romain Rolland, Henri Barbusse a Maxim Gorkij.
23. září – sjednocení Saúdské Arábie
3. října – Irák vyhlásil nezávislost na mandátu Společnosti národů, spravovaném Velkou Británií
8. listopadu – V amerických prezidentských volbách zvítězil demokratický kandidát Franklin Delano Roosevelt nad dosavadním prezidentem Herbertem Hooverem se ziskem 57,4 % hlasů.
9. listopadu – Při protifašistické demonstraci v Ženevě zastřelili vojáci 13 lidí a 60 jich zranili.
Finsko a SSSR uzavřelo pakt o neútočení
Irák a Turecko se staly členem Společnosti národů
založena organizace Sicherheitsdienst; Německo
v SSSR se upustilo od reformy kalendáře, která mj. v letech 1930–31 zavedla 30. únor
Zemětřesení v Kansu v Číně, celkem 70 000 obětí.
Probíhající události
Hladomor na Ukrajině (1932–1933)
Válka o Gran Chaco (1932–1935)
Vědy a umění
objev neutronu a pozitronu
V Československu měly premiéru filmy Anton Špelec, ostrostřelec, Extase, Funebrák, Kantor Ideál, Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, Načeradec král kibiců, Peníze nebo život, Zapadlí vlastenci.
Sport
6. listopadu – Byl oficiálně trvale otevřen zimní stadión Štvanice v Praze (zbourán v květnu a červnu 2011).
Knihy
Karel Čapek – Devatero pohádek
Karel Čapek – Obrázky z Holandska
Hildegarde Hoyt Swiftová – Dráha na svobodu
Aldous Huxley – Konec civilizace
Eduard Štorch – Zlomený meč
Nobelova cena
za literaturu: John Galsworthy
za medicínu: Charles Scott Sherrington a Edgar Douglas Adrian – za objev funkce neuronů.
za fyziku: nebyla udělena
za chemii: Irving Langmuir – za výzkum v oblasti chemie poruchových jevů.
za mír: nebyla udělena
Oscar
za nejlepší film: Josef von Sternberg za film Šanghajský expres (v originále Shangai express)
ze nejlepší režii: Josef von Sternberg za film Šanghajský expres (v originále Shangai express)
Narození
Česko
1. ledna
Pavel Bošek, herec, dramatik, publicista a spisovatel († 17. listopadu 1980)
Vlastislav Housa, sochař a medailér († 5. září 2004)
5. ledna – Pavel Novák, jazykovědec, fonetik a albanista († 14. března 2007)
7. ledna – Zdeněk Borovec, textař, překladatel a příležitostný filmový herec († 18. února 2001)
9. ledna – Přemysl Coufal, tajně vysvěcený kněz, oběť komunizmu († 24. února 1981)
14. ledna – Miroslav Klivar, malíř, grafik, sklářský výtvarník a fotograf († 21. listopadu 2014)
15. ledna – Vlasta Winkelhöferová, japanoložka, překladatelka a autorka († 22. března 2022)
17. ledna – Jaroslav Dudek, divadelní a televizní režisér († 31. srpna 2000)
28. ledna
Jan Císař, divadelní pedagog, dramaturg, historik, teoretik a kritik († 14. dubna 2021)
Milan Syruček, novinář, spisovatel
30. ledna – Zdeněk Braunschläger, herec a scenárista († 18. ledna 2018)
1. února – Zbyněk Janata, člen skupiny bratří Mašínů († 2. května 1955)
2. února – Pavla Lidmilová, překladatelka († 25. ledna 2019)
3. února – Luboš Dobrovský, novinář a politik († 30. ledna 2020)
4. února – Dagmar Hubálková, hráčka basketbalu († 5. května 2019)
6. února – Lojza Baránek, malíř († 30. prosince 2016)
8. února – Milan Nakonečný, psycholog, historik
9. února
Jiří Javorský, tenista († 16. září 2002)
Otto Trefný, zdravotník československé hokejové reprezentace († 2. března 2019)
11. února – Jaromír Hnilička, trumpetista a skladatel († 7. prosince 2016)
15. února
Josef Brukner, spisovatel, překladatel a filmový scenárista († 14. ledna 2015)
Vladimír Váňa, esperantista († 25. března 2000)
Leoš Suchařípa, herec († 14. června 2005)
16. února
Stanislav Rudolf, spisovatel, scenárista, redaktor a filmový dramaturg († 8. ledna 2022)
18. února – Miloš Forman, režisér, scenárista a herec († 13. dubna 2018)
25. února – Eva Melmuková, evangelická teoložka a historička († 5. listopadu 2022)
26. února – Bedřich Lipina, primátor města Ostravy († 31. prosince 1995)
1. března
Jiří Platenka, fotograf († 1. února 1999)
Miloš Smetana, scenárista a dramaturg († 20. září 2009)
4. března – Zdeněk Kvíz, astronom a fyzik († 21. srpna 1993)
6. března – Jan Jindra, reprezentant Československa ve veslování, olympijský vítěz († 20. září 2021)
8. března – Josef Mašín, člen někdejší protikomunistické skupiny bratří Mašínů
10. března – Eduard Cupák, filmový a divadelní herec († 23. června 1996)
14. března – Zdeněk Sirový, režisér a scenárista († 24. května 1995)
22. března – Marta Jiráčková, hudební skladatelka
24. března
František Janula, malíř († 4. listopadu 2020)
Jiří Morava, literární historik, básník a prozaik († 4. června 2012)
Václav Zítek, operní pěvec – barytonista († 20. prosince 2011)
28. března
Jarmila Šusterová, první stálá programová hlasatelka Československé televize († 24. července 2017)
31. března – Bohuslav Blažej, knižní grafik a typograf († 14. ledna 1989)
1. dubna – Jiří Smutný, dirigent a skladatel
2. dubna
Miloš Navrátil, historik hudby a pedagog († 21. února 2019)
Karel Nepraš, sochař, kreslíř, grafik († 5. dubna 2002)
4. dubna
Lubomír Pánek, populární a jazzový zpěvák a instrumentalista († 23. října 2014)
Jiří Meduna, moravský archeolog († 7. listopadu 2007)
5. dubna – Miroslav Šťastný, odborník v oblasti parních turbín a turbostrojů
6. dubna – Viktor Maurer, herec († 27. prosince 2010)
7. dubna
Antonín Líman, japanolog, překladatel a pedagog († 2. května 2018)
Petr Rada, písňový textař a básník († 25. dubna 2007)
8. dubna – Václav Kabát, malíř
12. dubna – Věra Soukupová, pěvkyně
15. dubna – Ivan Sedláček, sbormistr
16. dubna – Přemysl Blažíček, literární historik a kritik († 26. dubna 2002)
17. dubna
Libuše Váchalová, klavíristka, harfistka a hudební pedagožka († 1. srpna 2019)
Jiří Strejc, hudební skladatel, varhaník, pedagog, sbormistr, dirigent († 8. prosince 2010)
18. dubna – Naděžda Kniplová, operní pěvkyně–sopranistka († 14. ledna 2020)
19. dubna – Jaroslav Med, literární kritik, historik a spisovatel († 14. února 2018)
22. dubna – Slavomír Pejčoch, spisovatel a historik († 5. března 2020)
24. dubna – Jiří Jirásek, výtvarník, ilustrátor, karikaturista a architekt
25. dubna
František Venclovský, přeplaval jako první Čech kanál La Manche († 13. prosince 1996)
Alena Šimečková, germanistka († 14. května 2005)
Jaroslav Němec, kněz, profesor církevních dějin († 17. března 2012)
26. dubna – Stanisław Zahradnik, spisovatel a polský menšinový pracovník
28. dubna
Marek Kopelent, hudební skladatel, klavírista, publicista a organizátor († 12. března 2023)
Juraj Šajmovič, kameraman, herec a scenárista († 20. dubna 2013)
30. dubna – Dobroslav Riegel, herec
1. května – Karel Beneš, grafik, malíř a ilustrátor († 28. září 2021)
2. května – Arnošt Herman, právník a spisovatel († 13. března 2020)
5. května – Stanislav Zindulka, herec († 14. března 2019)
6. května – Inez Tuschnerová, textilní výtvarnice a malířka († 25. listopadu 2015)
8. května – Václav Grulich, ministr vnitra ČR
10. května – Josef Hrubý, spisovatel, básník, překladatel, výtvarník († 19. července 2017)
11. května – Josef Zíma, herec, zpěvák a moderátor
12. května – Jan Matějka, teolog
16. května – Ludmila Dušková, překladatelka († 24. června 2010)
17. května – Miloslav Vlk, 35. arcibiskup pražský a primas český, kardinál († 18. března 2017)
18. května – Joseph Kohn, profesor matematiky
20. května – Bohumil Samek, historik a historik umění
23. května
Miroslav Masák, architekt
Petr Wittlich, historik umění
24. května – Vadim Petrov, hudební skladatel, klavírista († 7. prosince 2020)
25. května
Taras Kuščynskyj, fotograf († 27. prosince 1983)
Jaroslav Boček, spisovatel, scenárista, dramaturg, publicista a filmař († 15. března 2003)
Jiří Urbanec, literární historik († 15. listopadu 2014)
29. května – Miroslav Richter, archeolog († 12. srpna 2011)
30. května – Jiří Veselý, germanista, literární historik, překladatel († 27. února 2009)
1. června – Miloš Kouřil, archivář a historik († 4. ledna 2013)
4. června – Jiří Pelikán, spoluzakladatel Evropského hnutí fair play († 29. dubna 2015)
9. června – Zdeněk Veselý, malíř, grafik a ilustrátor († 1. prosince 2010)
13. června – Jaroslav Fryčer, romanista, literární kritik a teoretik († 26. září 2016)
14. června – Miroslav Hroch, historik
15. června – Miroslav Zounar, herec († 28. března 1998)
16. června
Jiří Melíšek, spisovatel, humorista, scenárista a novinář († 7. prosince 2015)
Josef Cink, básník († 25. března 1955)
27. června – Bohuslav Ondráček, hudební skladatel, hudební dramaturg a producent († 7. června 1998)
2. července – Waldemar Matuška, hráč na banjo, zpěvák a herec († 30. května 2009)
3. července – Josef Musil, volejbalista († 26. srpna 2017)
5. července
Robert Kvaček, historik
Kornelie Němečková, výtvarnice a ilustrátorka
13. července – Karel Durman, historik
21. července – Josef Husník, herec († 14. prosince 1987)
30. července – Alena Vránová, herečka
1. srpna – Ladislav Trojan, herec († 18. prosince 2022)
2. srpna
Bedřich Dlouhý, malíř
Emanuel Mandler, novinář, historik, politolog, publicista a politik († 22. ledna 2009)
10. srpna
Vladimír Páral, spisovatel
Miloslav Švandrlík, spisovatel a humorista († 26. října 2009)
13. srpna
Jiřina Žertová, sochařka, sklářská a uměleckoprůmyslová výtvarnice
Zdeněk Ježek, epidemiolog a infektolog († 24. listopadu 2019)
23. srpna – Vladimír Votýpka, spisovatel, žurnalista a fotograf
24. srpna – Ladislav Smoček, spisovatel, dramatik a divadelní režisér
25. srpna – Stanislav Kratochvíl, klinický psycholog
31. srpna – Ivo Možný, sociolog († 10. září 2016)
3. září – Richard Mihula, režisér († 27. dubna 1992)
5. září – Jiří Seifert, sochař, medailér a restaurátor († 25. července 1999)
6. září – Josef Vobruba, dirigent, hudební režisér a aranžér († 13. srpna 1982)
10. září
Vladimír Podborský, archeolog († 19. září 2022)
Otakar Motejl, právník a politik († 9. května 2010)
13. září – Radoslav Brzobohatý, herec a divadelní podnikatel († 12. září 2012)
14. září – Karel Beneš, biolog († 12. května 2006)
17. září – Věra Vančurová, sportovní gymnastka a olympijská medailistka († 6. února 2018)
21. září – Jan Kasper, hokejista († 5. března 2006)
22. září
Antonín Rükl, astronom a selenograf († 12. července 2016)
Vladimír Sadek, judaista a hebraista († 31. května 2008)
5. října – Jan Koblasa, sochař, malíř, grafik, scénograf, básník a hudebník († 3. října 2017)
13. října – Jiří Kovařík, akademický malíř († 27. října 1994)
18. října – Jiří Němec, klinický psycholog, filosof, překladatel († 4. října 2001)
22. října – Tadeáš Kraus, fotbalista († 30. října 2018)
25. října
Theodor Pištěk, výtvarník
Ludmila Mojžíšová, terapeutka, zabývající se léčbou neplodnosti († 3. ledna 1992)
Jan Špáta, kameraman, režisér a vysokoškolský pedagog († 18. srpna 2006)
27. října – Zdeněk Ziegler, typograf, grafický designér, pedagog († 18. dubna 2023)
29. října – Eva Košlerová, dramaturgyně, redaktorka a autorka pohádkových her
5. listopadu – Miroslav Červenka, básník, překladatel a literární vědec († 19. listopadu 2005)
13. listopadu
Olga Fikotová, americká sportovkyně českého původu, atletka-diskařka
František Pitra, předseda vlády České socialistické republiky († 2. ledna 2018)
Jiří Šolc, vojenský historik († 8. dubna 2010)
14. listopadu – Vladislav Zadrobílek, básník, prozaik, nakladatel, hudebník, malíř († 11. prosince 2010)
16. listopadu
Petr Pokorný, klavírista, hudební skladatel, pedagog († 4. února 2008)
Jiří Havlis, veslař, olympijský vítěz († 31. ledna 2010)
18. listopadu – Bedřich Jelínek, informatik a matematický lingvista († 25. září 2010)
20. listopadu – František Němec, kameraman a fotograf
28. listopadu – Eva Zaoralová, filmová publicistka († 10. března 2022)
29. listopadu
Zdeněk Kukal, oceánolog, geolog a oceánograf († 12. prosince 2021)
Ludmila Kárníková, historička († 9. srpna 1963)
30. listopadu – Miroslav Jodas, fotograf († 12. září 2013)
8. prosince – Naděžda Munzarová, herečka, loutkoherečka a animátorka
16. prosince – Jan Bedřich, hudební skladatel, varhaník a dirigent († 14. července 1996)
18. prosince – Jaroslav Velinský, Kapitán Kid, spisovatel, trampský písničkář a hudebník († 19. února 2012)
25. prosince – Štěpán Zavřel, ilustrátor, animátor, grafik, malíř a spisovatel († 25. února 1999)
28. prosince
Eva Davidová, historička umění, etnografka, socioložka a fotografka († 21. září 2018)
Karel Michal, spisovatel, scenárista a dramatik († 30. června 1984)
30. prosince – Olga Čuříková, televizní a rozhlasová moderátorka a dramaturgyně († 17. března 2016)
Svět
2. ledna – Milan Čič, předseda vlády Slovenské republiky († 9. listopadu 2012)
4. ledna
Carlos Saura, španělský filmový režisér († 10. února 2023)
Paul Virilio, francouzský kulturní teoretik a urbanista († 10. září 2018)
5. ledna – Umberto Eco, italský sémiolog, estetik, filosof a spisovatel († 19. února 2016)
6. ledna – José Saraiva Martins, portugalský kněz, vysoký úředník římské kurie, kardinál
8. ledna – Pavel Koyš, slovenský a československý básník, politik († 22. července 1993)
12. ledna – Hadley Caliman, americký jazzový saxofonista († 8. září 2010)
13. ledna – Joseph Zen Ze-kiun, čínský kněz, biskup Hongkongu, kardinál
14. ledna – Grady Tate, americký jazzový bubeník († 8. října 2017)
15. ledna – Barbara Coudenhove-Kalergi, česko-rakouská novinářka
16. ledna – Dian Fosseyová, americká bioložka († 26. prosince 1985)
18. ledna – Robert Anton Wilson, americký spisovatel, filosof, esejista († 11. ledna 2007)
19. ledna – Richard Lester, britský režisér amerického původu
22. ledna
Teddy Smith, americký jazzový kontrabasista († 24. srpna 1979)
Harun Osmanoğlu, vnuk osmanského sultána Abdulhamida II.
27. ledna – Boris Šachlin, sovětský sportovní gymnasta, sedminásobný olympijský vítěz († 30. května 2008)
28. ledna – Parry O'Brien, americký olympijský vítěz ve vrhu koulí († 21. dubna 2007)
2. února
Hans Eberhard Mayer, německý historik
Jodie Christian, americký jazzový klavírista a hudební skladatel († 13. února 2012)
3. února – Stuart Hall, britský teoretik kulturálních studií a sociolog († 10. února 2014)
5. února – Cesare Maldini, italský fotbalista a trenér († 3. dubna 2016)
6. února
Camilo Cienfuegos, kubánský revolucionář († 28. října 1959)
François Truffaut, francouzský filmový režisér († 21. října 1984)
7. února
Alfred Worden, americký vojenský letec a kosmonaut z projektu Apollo († 18. března 2020)
Vasilij Kuzněcov, sovětský atlet, desetibojař († 6. srpna 2001)
8. února – John Williams, americký hudební skladatel
9. února – Gerhard Richter, německý malíř a vizuální umělec
10. února
Roland Hanna, americký jazzový klavírista a pedagog († 13. listopadu 2002)
Walter Perkins, americký jazzový bubeník († 14. února 2004)
12. února – Axel Jensen, norský spisovatel († 13. února 2003)
13. února – Alberto Winkler, italský veslař, olympijský vítěz († 14. června 1981)
14. února – József Csermák, maďarský olympijský vítěz v hodu kladivem († 14. ledna 2001)
19. února – Joseph Kerwin, americký astronaut, lékař a vědec
22. února – Edward Kennedy, americký politik († 25. srpna 2009)
23. února
Anton Hykisch, slovenský politik a spisovatel
Majel Barrettová, americká herečka († 18. prosince 2008)
24. února – Michel Legrand, francouzský hudební skladatel, dirigent a klavírista († 26. ledna 2019)
25. února – Andrzej Chodkowski, polský muzikolog
26. února – Johnny Cash, americký zpěvák, kytarista a skladatel († 12. září 2003)
27. února – Elizabeth Taylorová, americká herečka († 23. března 2011)
3. března – Miriam Makeba, jihoafrická zpěvačka († 10. listopadu 2008)
4. března – Ryszard Kapuściński, polský reportér, novinář a publicista († 23. ledna 2007)
6. března – Bronisław Geremek, polský politik a historik († 13. července 2008)
7. března
Ed Thrasher, americký fotograf († 5. srpna 2006)
Hugo Rietveld, nizozemský krystalograf († 16. července 2016)
8. března – Rodolfo Quezada Toruño, guatemalský kardinál († 4. června 2012)
10. března – Anatolij Roščin, sovětský zápasník, olympijský vítěz († 5. ledna 2016)
12. března – Aleksandr Titarenko, sovětský marxisticko-lenininský filosof († 4. května 1993)
15. března
Alan Bean, americký astronaut († 26. května 2018)
Jerzy Hoffman, polský režisér
16. března
Walter Cunningham, americký astronaut z letu Apolla 7
Kurt Diemberger, rakouský horolezec
18. března – John Updike, americký spisovatel, básník, literární a umělecký kritik († 27. ledna 2009)
21. března – Walter Gilbert, americký fyzik a biochemik, Nobelova cena za chemii
23. března
Al Aarons, americký jazzový trumpetista († 17. listopadu 2015)
Louisiana Red, americký bluesový kytarista a hráč na foukací harmoniku († 25. února 2012)
31. března
John Jakes, americký spisovatel († 11. března 2023)
Nagisa Óšima, japonský filmový režisér († 15. ledna 2013)
1. dubna – Debbie Reynoldsová, americká herečka, zpěvačka a tanečnice († 28. prosince 2016)
2. dubna – Edward Michael Egan, americký kardinál († 5. března 2015)
4. dubna
Andrej Tarkovskij, ruský režisér, scenárista a herec († 29. prosince 1986)
Anthony Perkins, americký herec († 12. září 1992)
Jaroslav Abelovič, slovenský geodet († 18. května 1996)
5. dubna – Bora Ćosić, srbský a chorvatský spisovatel
8. dubna – József Antall, premiér Maďarska († 12. prosince 1993)
9. dubna
Ladislav Kováč, slovenský vysokoškolský pedagog, biolog a politik
Carl Perkins, americký pionýr hudby rockabilly († 19. ledna 1998)
10. dubna
Omar Sharif, egyptský herec († 10. července 2015)
Delphine Seyrig, francouzská divadelní a filmová herečka († 15. října 1990)
12. dubna – Jean-Pierre Marielle, francouzský herec († 24. dubna 2019)
15. dubna – Eva Figes, britská prozaička německého původu († 28. srpna 2012)
16. dubna – Imre Polyák, maďarský zápasník, olympijský vítěz († 15. prosince 2010)
19. dubna – Fernando Botero, kolumbijský malíř a sochař
21. dubna
Slide Hampton, americký jazzový pozounista a hudební skladatel († 18. listopadu 2021)
Angela Mortimerová, anglická tenistka
25. dubna
Theodore Victor Olsen, americký spisovatel westernů († 13. července 1993)
Lia Manoliuová, rumunská atletka, olympijská vítězka v hodu diskem († 9. ledna 1998)
26. dubna – Michael Smith, kanadský chemik, Nobelova cena za chemii 1993 († 4. října 2000)
27. dubna – Anouk Aimée, francouzská filmová a divadelní herečka
29. dubna – Andy Simpkins, americký jazzový kontrabasista († 2. června 1999)
1. května – Ion Popescu-Gopo, rumunský výtvarník, animátor, filmový režisér a herec († 28. listopadu 1989)
3. května – Luce Irigarayová, belgická feministka, filozofka a psychoanalytička
9. května
Alojz Habovštiak, slovenský archeolog († 11. června 2000)
Roger Dumas, francouzský divadelní a filmový herec († 3. července 2016)
11. května
Valentino Garavani, italský módní návrhář
Sigrid Heuck, německá spisovatelka († 2. října 2014)
Francisco Umbral, španělský sloupkař a spisovatel († 28. srpna 2007)
14. května – Bob Johnston, americký hudební producent a hudebník († 14. srpna 2015)
19. května – Elena Poniatowska, mexická spisovatelka a novinářka
20. května – Yosef Hayim Yerushalmi, americký historik († 8. prosince 2009)
21. května – Inese Jaunzeme, sovětská atletka, olympijská vítězka v hodu oštěpem († 13. února 2011)
23. května
John Lyons, anglický lingvista († 12. března 2020)
Les Spann, americký jazzový kytarista a flétnista († 24. ledna 1989)
24. května – Arnold Wesker, anglický dramatik a spisovatel židovského původu († 12. dubna 2016)
30. května – Pauline Oliveros, americká hudební skladatelka a akordeonistka († 25. listopadu 2016)
1. června – Christopher Lasch, americký historik a sociolog († 14. února 1994)
4. června – Oliver Nelson, americký jazzový saxofonista († 28. října 1975)
5. června – Pete Jolly, americký jazzový klavírista a akordeonista († 6. listopadu 2004)
6. června – David Scott, americký vojenský letec a astronaut NASA
7. června – Tina Brooks, americký jazzový saxofonista a hudební skladatel († 13. srpna 1974)
10. června – Branko Lustig, chorvatský producent a herec († 14. listopadu 2019)
12. června – Mamo Wolde, etiopský olympijský vítěz v maratonu († 26. května 2002)
14. června – Henri Schwery, švýcarský kněz, arcibiskup Sionu, kardinál († 7. ledna 2021)
18. června
Dudley Robert Herschbach, americký chemik a laureát Nobelovy ceny za chemii
Ján Roháč, slovenský divadelní, filmový, televizní a hudební režisér († 5. října 1980)
21. června
Antoni Pous i Argila, katalánský básník († 6. srpna 1976)
Lalo Schifrin, argentinský skladatel, pianista a dirigent
Leonid Spirin, sovětský chodec, olympijský vítěz († 23. února 1982)
Jamil Nasser, americký jazzový kontrabasista († 13. února 2010)
22. června – Amrish Puri, indický herec († 12. ledna 2005)
24. června – George Gruntz, švýcarský klavírista a hudební skladatel († 10. ledna 2013)
29. června – Robert Ayres, americký ekonom, prognostik
4. července – Hamid Rezá Pahlaví, íránský princ († 12. července 1992)
5. července – Gyula Horn, premiér Maďarské republiky († 19. června 2013)
7. července – Joe Zawinul, rakouský jazzový pianista a skladatel († 11. září 2007)
9. července – Donald Rumsfeld, americký politik a obchodník († 29. června 2021)
12. července – Otis Davis, americký sprinter, dvojnásobný olympijský vítěz
13. července – Per Nørgård, dánský hudební skladatel.
14. července
Markéta Bádenská, řecká a dánská princezna, jugoslávská šlechtična († 15. ledna 2013)
Arnon Gafni, izraelský ekonom, guvernér centrální banky († 13. srpna 2015)
16. července – Tim Asch, americký antropolog, fotograf a filmař († 3. října 1994)
17. července – Wojciech Kilar, polský hudební skladatel († 29. prosince 2013)
18. července – Jevgenij Alexandrovič Jevtušenko, ruský básník, scenárista a režisér († 1. dubna 2017)
20. července – Nam June Paik, americký umělec jihokorejského původu († 29. ledna 2006)
25. července – Paul Weitz, americký vojenský letec a astronaut NASA († 23. října 2017)
26. července – James Francis Stafford, americký kněz, arcibiskup Denveru, kardinál
30. července – Micha'el Bruno, izraelský ekonom a guvernér izraelské centrální banky († 25. prosince 1996)
31. července – John Searle, americký filosof
2. srpna – Peter O'Toole, irský herec († 14. prosince 2013)
4. srpna – Frances E. Allenová, americká informatička († 4. srpna 2020)
6. srpna – Dorothy Ashby, americká harfenistka († 13. dubna 1986)
7. srpna – Abebe Bikila, etiopský voják, sportovec, běžec na dlouhých tratích († 25. října 1973)
8. srpna – Alfons Nossol, biskup opolský a titulární arcibiskup
10. srpna – Gaudencio Borbon Rosales, filipínský kněz, arcibiskup Manily, kardinál
11. srpna
Fernando Arrabal, španělský dramatik, výtvarník a filmař
Peter Eisenman, americký architekt
12. srpna – Dallin H. Oaks, americký právník, profesor a apoštol mormonské církve
17. srpna
Ábel Kráľ, slovenský jazykovědec († 12. května 2023)
V. S. Naipaul, britský romanopisec hindského původu († 11. srpna 2018)
Jean-Jacques Sempé, francouzský karikaturista († 11. srpna 2022)
Duke Pearson, americký jazzový klavírista († 4. srpna 1980)
18. srpna
Liviu Librescu, izraelsko-americký vědec v oblasti aeroelasticity a aerodynamiky († 16. dubna 2007)
Luc Montagnier, francouzský virolog, Nobelova cena za fyziologii a medicínu († 8. února 2022)
Zito, brazilský fotbalista († 14. června 2015)
Vasilij Aksjonov, ruský spisovatel († 6. července 2009)
22. srpna – Gerald Carr, americký námořní letec a astronaut († 26. srpna 2020)
23. srpna – Houari Boumédiène, druhý prezident nezávislého Alžírska († 27. prosince 1978)
24. srpna – Cormac Murphy-O'Connor, anglický kardinál († 1. září 2017)
27. srpna – Garegin I., patriarcha Arménské apoštolské církve († 29. června 1999)
28. srpna – Jakir Aharonov, izraelský fyzik
29. srpna – Jerry Dodgion, americký jazzový saxofonista a flétnista († 17. února 2023)
2. září
Walter Davis, Jr., americký jazzový klavírista († 2. června 1990)
Blagoje Adžić, jugoslávský partyzán a politik († 1. března 2012)
3. září
Mickey Roker, americký jazzový bubeník († 22. května 2017)
Eileen Brennanová, americká herečka († 28. července 2013)
7. září – Malcolm Bradbury, anglický spisovatel († 27. listopadu 2000)
8. září – Patsy Cline, americká zpěvačka († 5. března 1963)
12. září – Atli Pætursson Dam, předseda vlády Faerských ostrovů († 7. února 2005)
13. září
Pedro Rubiano Sáenz, kolumbijský kněz, arcibiskup Bogoty, kardinál
Bengt Hallberg, švédský jazzový klavírista a hudební skladatel († 2. července 2013)
15. září – Neil Bartlett, americký chemik († 5. srpna 2008)
19. září
Stefanie Zweig, německá spisovatelka a novinářka († 25. dubna 2014)
Lol Coxhill, britský saxofonista († 9. července 2012)
21. září – Don Preston, americký rockový hudebník
22. září – Algirdas Mykolas Brazauskas, první prezident Litvy († 26. června 2010)
25. září
Glenn Gould, kanadský klavírista, skladatel a publicista († 4. října 1982)
Adolfo Suárez, premiér Španělska († 23. března 2014)
26. září
Manmóhan Singh, premiér Indické republiky
Vladimir Vojnovič, ruský spisovatel a básník († 27. července 2018)
27. září
Oliver E. Williamson, americký ekonom, Nobelova cena 2009 († 21. května 2020)
Roger C. Carmel, americký herec († 11. listopadu 1986)
28. září – Víctor Jara, chilský básník, zpěvák a hudební skladatel († 16. září 1973)
29. září – Robert Benton, americký filmový scenárista, režisér a producent
1. října – Albert Collins, americký bluesový zpěvák a kytarista († 24. listopadu 1993)
5. října
Daniel Ange, francouzský kněz a spisovatel
Hyman Bass, americký matematik
8. října – Kenneth Appel, americký matematik, († 19. dubna 2013)
9. října – Dvora Omer, izraelská spisovatelka († 2. května 2013)
11. října – Dana Scott, americký informatik, matematik, logik a filosof
13. října
Dušan Makavejev, srbský filmový režisér († 25. ledna 2019)
John Griggs Thompson, americký matematik
14. října
Antonio Gálvez Ronceros, peruánský spisovatel a profesor lingvistiky
Bernie Siegel, americký dětský chirurg a spisovatel
Wolf Vostell, německý performer, sochař a malíř († 3. dubna 1998)
17. října – Paul Edward Anderson, americký vzpěrač, olympijský vítěz († 15. srpna 1994)
18. října – Vytautas Landsbergis, litevský politik a historik umění
22. října – Afewerk Tekle, etiopský malíř a sochař († 10. dubna 2012)
23. října – Ivo Bulanda, německý dokumentární filmař a fotograf († 14. února 2016)
24. října
Robert Mundell, kanadský ekonom, Nobelova cena 1999 († 4. dubna 2021)
Pierre-Gilles de Gennes, francouzský fyzik, držitel Nobelovy ceny za fyziku († 18. května 2007)
27. října
Sylvia Plathová, americká spisovatelka († 11. února 1963)
Jean-Pierre Cassel, francouzský divadelní a filmový herec († 18. dubna 2007)
Harry Gregg, severoirský fotbalový brankáře († 16. února 2020)
28. října
Matúš Kučera, slovenský historik a politik
Vladimir Ivaško, generální tajemník ÚV KSSS († 13. listopadu 1994)
30. října – Louis Malle, francouzský režisér († 23. listopadu 1995)
1. listopadu – Francis Arinze, nigerijský kardinál
2. listopadu
Robin Page, britský malíř († 12. května 2015)
Melvin Schwartz, americký fyzik, držitel Nobelovy ceny za fyziku († 28. září 2006)
3. listopadu – Albert Reynolds, premiér Irska († 21. srpna 2014)
4. listopadu – Thomas Klestil, rakouský prezident († 6. července 2004)
6. listopadu – François Englert, belgický fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku
7. listopadu – Alvin Batiste, americký jazzový klarinetista († 6. května 2007)
8. listopadu – Ben Bova, americký spisovatel science fiction († 29. listopadu 2020)
10. listopadu
Paul Bley, kanadský jazzový pianista († 3. ledna 2016)
Jean-Pierre Garen, francouzský gynekolog a spisovatel science-fiction († 4. dubna 2004)
Roy Scheider, americký filmový a televizní herec († 10. února 2008)
11. listopadu – Fanizani Akuda, zimbabwský sochař († 5. února 2011)
12. listopadu – John Marshall, americký filmař a antropolog († 22. dubna 2005)
14. listopadu – Jack Smith, americký filmový režisér, fotograf a herec († 25. září 1989)
15. listopadu
Petula Clark, britská zpěvačka a herečka
Alvin Plantinga, americký filozof
16. listopadu – Osvald Zahradník, slovenský dramatik († 16. srpna 2017)
20. listopadu – Ivan Laluha, slovenský historik, sociolog
22. listopadu – Robert Vaughn, americký herec († 11. listopadu 2016)
23. listopadu – Renato Raffaele Martino, italský kardinál
24. listopadu – Anna Jókaiová, maďarská spisovatelka († 5. června 2017)
27. listopadu – Benigno Aquino, filipínský politik, vůdce opozice proti diktátorovi Ferdinandovi Marcosovi († 21. srpna 1983)
29. listopadu
Ed Bickert, kanadský jazzový kytarista († 28. února 2019)
Jacques Chirac, francouzský prezident († 26. září 2019)
1. prosince
Antun Šoljan, chorvatský spisovatel († 9. července 1993)
Pavol Gábor, slovenský operní pěvec-tenorista († 28. srpna 2003)
4. prosince – Ro Tche-u, prezident Jižní Koreje († 26. října 2021)
5. prosince
Sheldon Lee Glashow, americký fyzik, držitel Nobelovy ceny za fyziku
Little Richard, americký zpěvák, skladatel a pianista († 9. května 2020)
Jacques Roubaud, francouzský básník, dramatik, prozaik a matematik
7. prosince
Ellen Burstynová, americká modelka a herečka
Pentti Linkola, radikální finský environmentalista († 5. dubna 2020)
Loretta Lynnová, americká herečka, skladatelka a zpěvačka († 4. října 2022)
8. prosince – Eusébio Oscar Scheid, brazilský kněz, kardinál († 13. ledna 2021)
9. prosince – Donald Byrd, americký jazzový a R&B trumpetista († 4. února 2013)
10. prosince – Bob Cranshaw, americký jazzový kontrabasista a baskytarista († 2. listopadu 2016)
14. prosince – Charlie Rich, americký country-popový a gospelový zpěvák († 25. července 1995)
16. prosince – Rodion Ščedrin, ruský hudební skladatel a klavírista
17. prosince – Tinka Kurti, albánská herečka
19. prosince – Andrew Martindale, britský historik umění († 29. května 1995)
21. prosince – Ilja Zeljenka, slovenský hudební skladatel († 13. července 2007)
28. prosince – Nichelle Nicholsová, americká zpěvačka a herečka († 30. července 2022)
30. prosince – Gordon H. Bower, americký psycholog († 17. června 2020)
31. prosince
Mildred Scheel, německá lékařka, druhá žena prezidenta SRN Waltera Scheela († 13. května 1985)
Paolo Villaggio, italský herec, spisovatel a režisér († 3. července 2017)
Úmrtí
Česko
10. ledna – František Sander, architekt (* 30. dubna 1871)
11. ledna – Josef Scheiner, starosta Československé obce sokolské, právník (* 21. září 1861)
15. ledna – Hynek Srdínko, statkář a politik (* 3. června 1847)
22. ledna – Julius Petschek, český a německý bankéř (* 14. března 1856)
26. ledna – František Štědrý, český historik a kněz (* 5. září 1847)
13. února – Karel Prášek, ministr zemědělství (* 4. února 1868)
14. února
Antonín Podlaha, teolog, archeolog, historik umění, biskup (* 22. ledna 1865)
Čeněk Zíbrt, kulturní historik, folklorista a etnograf (* 12. října 1864)
24. ledna – Karel Loula, statkář a poslanec (* 2. května 1854)
20. února – Enrique Stanko Vráz, cestovatel (* 18. února 1860)
3. března – František Hnídek, politik (* 18. listopadu 1876)
14. března – František Valoušek, kněz a politik (* 26. července 1863)
22. března – Gustav Habrman, politik (* 24. ledna 1864)
23. března – Vojtěch Kulp, politik (* 14. února 1850)
3. dubna – František Ondrúšek, malíř (* 4. března 1861)
17. dubna – Alfred Mahovsky, hudební skladatel (* 22. dubna 1907)
20. dubna – Bedřich Bendelmayer, architekt (* 8. dubna 1872)
1. května – Jan Loevenstein, ekonom a pedagog (* 20. října 1886)
3. června – Rudolf Kremlička, malíř (* 19. června 1886)
6. června – Alois Dryák, architekt (* 24. února 1872)
8. června – Eduard Šittler, kanovník kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě (* 17. června 1864)
17. června – Felix Téver, (Anna Lauermannová), spisovatelka (* 15. prosince 1852)
25. června – František Bíbl, básník (* 13. listopadu 1880)
12. července – Tomáš Baťa, podnikatel (* 3. dubna 1876)
14. července – Václav Novotný, historik (* 5. září 1869)
19. července – Josef Klenka, sokolský funkcionář (* 1. dubna 1853)
29. července – Franz Reitterer, nakladatel a poslanec Českého zemského sněmu (* 21. září 1868)
2. srpna – Wenzel Frind, pomocný biskup pražské arcidiecéze (* 26. ledna 1843)
3. srpna – Josef Penížek, novinář a překladatel (* 23. března 1858)
6. srpna
Václav Vojtěch, cestovatel (* 29. listopadu 1901)
Eduard Tregler, varhaník, hudební skladatel a pedagog (* 5. ledna 1868)
3. září – Miloš Nový, herec, režisér a divadelní ředitel (* 16. února 1879)
14. září – Anton Karl Wüst, rakouský a český podnikatel a politik (* 11. ledna 1863)
16. září – Alois Jalovec, kameraman a podnikatel (* 28. února 1867)
24. září – Alfred Maria Jelínek, právník, hudební skladatel a sbormistr (* 15. března 1884)
25. září – Jan Grmela, obecní tajemník Mariánských Hor (* 1861)
5. října – Josef Škrabal, děkan teologické fakulty v Olomouci (* 5. března 1875)
10. října – Jan Buchar, učitel, průkopník lyžování a horské turistiky (* 20. září 1859)
12. října – August Naegle, československý politik německé národnosti (* 28. července 1869)
16. října – Rudolf Popler, dostihový jezdec (* 29. května 1899)
18. října – Teodor Wallo, československý politik (* 17. října 1861)
21. října – Jan Mařák, houslista a hudební pedagog (* 2. května 1870)
30. října – Josef Šváb-Malostranský, herec, písničkář a kabaretiér (* 16. března 1860)
1. listopadu – Josef Votoček, starosta Horního Růžodolu a zakladatel libereckého gymnázia (* 18. června 1875)
18. listopadu – Josef Voleský, malíř (* 13. února 1895)
19. listopadu – Jan Vávra, divadelní herec (* 15. května 1861)
20. listopadu
Karel Viškovský, ministr spravedlnosti a obrany (* 8. července 1868)
Karel Boromejský Mádl, historik a kritik umění (* 15. srpna 1859)
22. listopadu – Josef Brdlík, podnikatel a politik (* 16. srpna 1848)
14. prosince – August Hackel, právník a politik německé národnosti (* 21. srpna 1863)
16. prosince – Karel Sáblík, politik (* 24. ledna 1871)
28. prosince – Ondřej Schrutz, profesor epidemiologie a dějin lékařství (* 25. listopadu 1865)
Svět
7. ledna – André Maginot, francouzský politik a voják (* 17. února 1877)
13. ledna – Sofie Pruská, řecká královna (* 14. června 1870)
25. ledna – Pēteris Stučka, lotyšský spisovatel, právník a politik (* 26. července 1865)
27. ledna – Mario Nunes Vais, italský fotograf (* 1856)
3. února – Joshua Benoliel, dvorní fotograf krále Karla I. Portugalského (* 13. ledna 1873)
9. února – Paul Neumann, rakouský plavec, lékař, olympijský vítěz (* 13. června 1875)
10. února
Eugene de Blaas, italský malíř (* 24. července 1843)
Edgar Wallace, anglický spisovatel (* 1. dubna 1875)
16. února – Ferdinand Buisson, francouzský pacifista a socialistický politik (* 20. prosince 1841)
18. února
Machiel Hendricus Laddé, holandský fotograf a filmový režisér (* 5. listopadu 1866)
Fridrich August III. Saský, poslední saský král z rodu Wettinů (* 25. května 1865)
3. března
Eugen d'Albert, německý klavírista a hudební skladatel (* 10. května 1864)
Alfieri Maserati, italský automobilový závodník a konstruktér (* 23. září 1887)
6. března – John Philip Sousa, americký hudební skladatel (* 6. listopadu 1854)
7. března
Heinrich Clam-Martinic, rakouský politik (* 1. ledna 1863)
Aristide Briand, premiér Francie (* 28. března 1862)
11. března
Hermann Gunkel, německý luteránský teolog (* 23. května 1862)
Dora de Houghton Carrington, britská malířka a designérka (* 29. března 1893)
14. března – George Eastman, americký podnikatel a vynálezce (* 12. července 1854)
26. března – Levin Corbin Handy, americký fotograf (* 1855)
4. dubna
Otakar Černín, šlechtic, diplomat a politik (* 26. září 1872)
Wilhelm Ostwald, německý chemik, nositel Nobelovy ceny za chemii za rok 1909 (* 2. září 1853)
17. dubna
Patrick Geddes, skotský biolog, sociolog, filantrop a průkopník urbanismu (* 2. října 1854)
Julius Neubronner, německý lékárník a vynálezce (* 8. února 1852)
18. dubna
Ngo Van Chieu, vietnamský zakladatel náboženského směru kaodaismu (* 28. února 1878)
William J. Harris, americký politik (* 3. února 1868)
20. dubna
Giuseppe Peano, italský matematik a filosof (* 27. srpna 1858)
Paul Vittorelli, předlitavský právník, soudce a politik (* 9. března 1851)
21. dubna – Friedrich Gustav Piffl, kardinál a arcibiskup Vídni (* 15. října 1864)
25. dubna – Rudolf Eickemeyer, americký fotograf (* 7. srpna 1862)
3. května – Charles Fort, americký záhadolog (* 6. srpna 1874)
7. května
Petr Štěpán Petrović-Njegoš, černohorský princ (* 10. října 1889)
Paul Doumer, francouzský prezident (* 22. března 1857)
18. května – Christian Hedemann, dánský inženýr a havajský fotograf (* 25. května 1852)
25. května – Franz von Hipper, německý admirál (* 13. září 1863)
9. června – Émile Friant, francouzský malíř (* 16. dubna 1863)
16. června – Frederik van Eeden, nizozemský lékař, spisovatel a sociální reformátor (* 3. května 1860)
27. června – Paul Grawitz, německý patolog (* 1. října 1850)
2. července – Manuel II. Portugalský, poslední král Portugalska (* 19. března 1889)
5. července – René-Louis Baire, francouzský matematik (* 21. ledna 1874)
8. července – Alexandr Grin, ruský sovětský spisovatel (* 23. srpna 1880)
9. července – King Camp Gillette, americký podnikatel (* 5. ledna 1855)
22. července
John Meade Falkner, anglický romanopisec a básník (* 8. května 1858)
Errico Malatesta, italský anarchokomunista (* 14. prosince 1853)
23. července – Alberto Santos-Dumont, brazilský letecký konstruktér (* 20. července 1873)
27. července – Gisela Habsbursko-Lotrinská, arcivévodkyně, provdaná princezna bavorská, dcera Františka Josefa I. (* 12. července 1856)
29. července – Michael Kast von Ebelsberg, ministr zemědělství Předlitavska (* 15. října 1859)
2. srpna – Ignaz Seipel, rakouský kancléř (* 19. července 1876)
9. srpna – John Charles Fields, kanadský matematik (* 14. května 1863)
19. srpna
Johann Schober, rakouský kancléř (* 14. listopadu 1874)
Louis Anquetin, francouzský malíř (* 26. ledna 1861)
3. září – Pavlík Morozov, ruský chlapec, který udal své rodiče jako kulaky (* 14. listopadu 1918)
16. září
Peg Entwistle, velšská herečka (* 5. února 1908)
Ronald Ross, britský parazitolog a spisovatel, nositel Nobelovy ceny (* 13. května 1857)
22. září – Saxton Payson, americký operní pěvec a esperantský spisovatel (* 26. září 1842)
23. září – Jules Chéret, francouzský secesní reklamní výtvarník (* 31. května 1836)
28. září – Emil Orlik, německý malíř českého původu (* 21. července 1870)
30. září – Max Slevogt, německý malíř (* 8. října 1868)
2. října – Otakar Griese, hermetik, astrolog, martinista a spisovatel (* 19. října 1881)
3. října – Max Wolf, německý astronom (* 21. června 1863)
24. října – Fran Milčinski, slovinský právník, vypravěč a dramatik (* 3. prosince 1867)
29. října – Reveriano Soutullo, španělský hudební skladatel (* 11. července 1880)
1. listopadu – Tadeusz Makowski, polský malíř (* 29. ledna 1882)
9. listopadu
Rudolf Bauer, maďarský olympijský vítěz v hodu diskem (* 2. ledna 1879)
Naděžda Allilujevová, druhá žena Josifa Stalina (* 22. září 1901)
29. listopadu – Frank Dixon, kanadský hráč lakrosu (* 1. dubna 1879)
2. prosince – Amadeo Vives, španělský hudební skladatel (* 18. listopadu 1871)
4. prosince
Gustav Meyrink, pražský, německy píšící, spisovatel (* 19. ledna 1868)
Edmund Wojtyła, polský lékař, starší bratr papeže Jana Pavla II. (* 27. srpna 1906)
8. prosince – Gertrude Jekyll, britská zahradní architektka, spisovatelka (* 29. listopadu 1843)
9. prosince – Karl Blossfeldt, německý fotograf a sochař (* 6. června 1865)
15. prosince – Josip Vancaš, chorvatský architekt (* 22. března 1859)
18. prosince
Fredrik Lilljekvist, švédský architekt (* 10. srpna 1863)
Eduard Bernstein, německý politik (* 6. ledna 1850)
31. prosince – Stanislovas Narutavičius, litevský právník a politik (* 2. září 1862)
? – Claude C. Hopkins, americký reklamní tvůrce (* 1867)
? – Ernest Ellis Clark, anglický malíř (* 1869)
? – Léopold Zborowski, polský spisovatel a básník (* 1889)
Hlavy státu
Československo – Tomáš Garrigue Masaryk
Litva – Antanas Smetona
Japonsko – Císař Šówa
Související články
1932 v letectví
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1932:
Lidové noviny –
Národní listy –
Národní politika —
Moravská orlice –
Lumír — ročník 58 rok 1931–1932 (archiv ÚČL AV ČR)
20. století |
5100 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1941 | 1941 | 1941 (MCMXLI) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal středou.
Události
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Události roku 1941
Protektorát Čechy a Morava
12. března bylo divadlo D 41 uzavřeno gestapem
1. dubna – Gestapo zatklo pplk. Josefa Balabána.
13. května – Gestapo zatklo Josefa Mašína.
17. května – Po šesti letech bylo zastaveno vydávání týdeníku pro mládež Mladý hlasatel.
v září bylo režisérem Josefem Šmídou založeno divadlo Větrník
18. září – Při železniční nehodě v Brně-Židenicích zahynulo 18 osob.
28. září – Reinhard Heydrich vyhlásil stanné právo a rozpoutal vlnu represí.
29. září – Byl zatčen předseda protektorátní vlády Alois Eliáš.
Započala výstavba chemičky v Záluží u Litvínova
Svět
Leden
22. ledna – Britské a australské jednotky dobyly Tobruk.
Únor
11. února – Erwin Rommel se přesunul do Afriky.
17. února – Bulharsko a Turecko podepisují s Německem smlouvu o přátelství
Březen
11. března – prezident Franklin Delano Roosevelt podepisuje Zákon o půjčce a pronájmu, který mu umožňuje poskytnout materiální podporu kterékoli zemi důležité pro americké zájmy.
29. března – Bitva u Matapanu, Britové poráží italskou flotu.
Duben
1. dubna – vojenský převrat v Iráku pod vedením Rašída Gajláního proti přítomnosti Britů.
6. dubna – Německo napadlo Jugoslávii a Řecko.
13. dubna – podepsána sovětsko-japonská smlouva o neútočení.
17. dubna – kapitulace Jugoslávie.
21. dubna – kapitulace Řecka.
25. dubna – Erwin Rommel napadl Egypt.
Květen
7. května – poblíž Islandu zadržena německá meteorologická loď s tajnými dokumenty o kódovacím přístroji Enigma
20. května – Německé výsadkové jednotky zaútočily na Krétu.
24. května – Bitva v Dánském průlivu, loď Bismarck potopila HMS Hood.
27. května – Bismarck potopen v severním Atlantiku.
Červen
1. června – Kréta kapituluje.
8. června – Britské a francouzské jednotky napadly Sýrii, o tři dny později podepisuje Sýrie příměří
22. června – Zahájena operace Barbarossa, začíná Velká vlastenecká válka.
25. června – Ruské letectvo bombarduje finská města, Finsko vyhlašuje SSSR válku.
červen – Němci obsadili Vilnius.
Červenec
12. července
Sovětský svaz a Velká Británie podepisují smlouvu o vzájemné pomoci
Japonci předložili vichistické Francii ultimátum, ve kterém se dožadují podstoupení (de facto okupace) osmi leteckých a dvou námořních základen ve francouzské kolonii Východní Indočína Japonsku.
16. července
Japonský 2. kabinet prince Konoeho podává demisi.
Němci obsazují Smolensk
18. července – Nový 3. kabinet prince Konoeho se ujímá vlády.
25. července – Japonci vyhlašují protektorát nad Indočínou, začíná okupace a příprava základen pro útok na Malajsii.
26. července – Jako reakci na Japonské obsazení Francouzské Indočíny Roosevelt nařizuje zmrazit japonská aktiva v USA.
30. července – Americký dělový člun USS Tutiula je poškozen japonskými bombardéry u Čchung-čchingu. Japonci se omlouvají, že šlo o omyl.
Srpen
3. srpna – Clemens August von Galen, biskup münsterský, ve svém kázání zveřejnil detaily o tajných nacistických euthanasijních programech a ostře je odsoudil.
4. srpna – Roosevelt uzavírá Panamský průplav pro japonské lodě.
14. srpna – Atlantická charta.
24. srpna
Hitler nařídil euthanasijní programy zastavit.
Velká Británie a Sovětský svaz napadli Írán s cílem zabezpečit dodávky ropy.
Září
6. září – Reinhard Heydrich vydává nařízení, dle kterého jsou všichni Židé starší 6 let povinni nosit Davidovu hvězdu jako označení původu.
15. září – Počátek obléhání Leningradu
16. září – íránský šáh Rezá Pahlaví abdikuje ve prospěch svého syna Muhammada, jelikož byl nařčen z pomoci Německu ve válce.
19. září – Němci obsazují Kyjev.
30. září – Začíná hlavní útok na Moskvu – operace Tajfun.
Říjen
2. října – Roosevelt odmítá nabídku prince Konoeho na setkání, dokud se japonská vojska nestáhnou z Číny.
Listopad
18. listopadu – Zahájení ofenzívy britských jednotek u Tobrúku.
25. listopadu – Vyhlášení nezávislosti Libanonu
27. listopadu – Zahájení ruské ofenzívy u Rostova
28. listopadu – Spojenci obsazují Etiopii.
29. listopadu – Rusové zahajují protiofenzívu u Moskvy.
Prosinec
6. prosince – Sovětská vojska přecházejí do rozhodujícího protiútoku před Moskvou.
7. prosince – Japonský útok na Pearl Harbor (USA).
8. prosince – USA, Čína a Holandsko oficiálně vyhlašují válku Japonsku.
10. prosince – Japonci obsazují Guam, přistávají na Luzonu.
11. prosince
Německo vyhlašuje válku USA.
První japonský pokus o invazi na atol Wake odražen.
13. prosince – Námořní bitva u mysu Bon.
19. prosince – Nájezd italských žabích mužů na Alexandrii ochromil britskou středomořskou flotu.
23. prosince – Druhý japonský pokus o invazi na atol Wake je úspěšný. Američané kapitulují po pár hodinách boje.
25. prosince – Japonci dobývají Hongkong.
noc z 28. na 29. prosince – Nad územím Protektorátu jsou vysazeny tři výsadky: Silver A, Silver B a Anthropoid.
Připojení Besarábie k Rumunsku.
Probíhající události
Druhá čínsko-japonská válka (1937–1945)
Druhá světová válka (1939–1945)
Vědy a umění
10. října – Premiéra českého romantického filmu Noční motýl režiséra Františka Čápa s Hanou Vítovou v hlavní roli
23. října – Kreslený film studia Walta Disneye Dumbo měl premiéru v New Yorku.
7. listopadu – Premiéra českého filmu Pantáta Bezoušek podle románu K. V. Raise
objevení plutonia
startuje program Manhattan s cílem vyvinout atomovou bombu
V Sovětském svazu objevuje Fljorov samovolné štěpení uranu.
objevení dakronu (terylenu)
výroba prvních polyuretanů v Německu
premiéra filmu Občan Kane režiséra Orsona Wellse
V Protektorátu Čechy a Morava měly premiéru i filmy Advokát chudých, Hotel Modrá hvězda, Nebe a dudy, Provdám svou ženu, Přednosta stanice, Roztomilý člověk, Rukavička, Tetička, Těžký život dobrodruha, Turbina a Z českých mlýnů.
Knihy
Eduard Bass – Cirkus Humberto
Jaroslav Foglar – Záhada hlavolamu
František Pilař – Dýmka strýce Bonifáce
Erich Maria Remarque – Miluj bližního svého
Romain Rolland – Beethoven. Velká tvůrčí období
Nobelova cena
Kvůli válečnému konfliktu (II. světová válka) nebyla udělena žádná Nobelova cena.
Narození
Česko
2. ledna – Petr Pithart, předseda české vlády
9. ledna
Josef Jelínek, fotbalista, československý reprezentant
Tomáš Vlček, historik, teoretik umění a fotograf
18. ledna – Miloš Grim, anatom, histolog, embryolog a cytolog
21. ledna – Luděk Švorc, kladenský fotograf a spisovatel (* 27. února 2019)
25. ledna – Vítězslava Klimtová, malířka, ilustrátorka, grafička a spisovatelka († 10. září 2016)
4. února
Jiří Raška, skokan na lyžích, olympijský vítěz († 20. ledna 2012)
Vladimír Wolf, historik, archivář († 23. prosince 2019)
6. února – Václav Vacek, pražský houslař Cremony a Národního divadla
10. února – Pavel Vašák, literární teoretik († 7. února 2011)
16. února
Jan Černý, lékař, kardiochirurg
Vratislav Ducháček, chemik a vysokoškolský pedagog
18. února
Hana Růžičková, sportovní gymnastka, stříbrná medaile z LOH 1960 a 1964 († 29. května 1981)
Věra Petráčková, bohemistka, slavistka, lexikografka († 23. května 1998)
21. února – Vladimír Nálevka, historik († 6. června 2010)
22. února – Jiří Jedlička, lékař v oboru pneumologie
26. února
Jaroslav Matouš, malíř a sklářský výtvarník
Jaroslav Kovanda, básník a publicista
3. března
Vlado Milunić, architekt chorvatského původu († 17. září 2022)
Ferdinand Peroutka, jr., novinář a publicista
6. března
Magdalena Hrabánková, ekonomka, rektorka Jihočeské univerzity († 1. září 2011)
Lubomír Mátl, sbormistr
Ferdinand Minařík, československý žokej a dostihový trenér
7. března – Ivan Zelenka, dirigent a hudební skladatel
8. března – Ivana Loudová, hudební skladatelka a pedagožka († 25. července 2017)
20. března – Pavel Baňka, fotograf
21. března
Petr Zuna, rektor Českého vysokého učení technického v Praze
Václav Mašek, fotbalista, reprezentant Československa
22. března – Karel Urbánek, poslední generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa
24. března
Jan Slabák, trumpetista a kapelník
Jiří Horáček, virolog a mikrobiolog († 28. března 2010)
26. března – Eliška Hašková-Coolidge, bývalá asistentka amerických prezidentů
28. března – Zdeněk Vorlíček, vysokoškolský pedagog a politik
2. dubna
Aleš Svoboda, anglista († 9. ledna 2010)
Jana Andresíková, herečka († 19. října 2020)
3. dubna – Karel Šebek, surrealistický básník a výtvarník († 11. dubna 1995)
6. dubna – Zdeněk Hatina, skladatel, pedagog, varhaník, dirigent, sbormistr
8. dubna – Vladimír Valeš, malíř, scénograf († 30. července 2005)
10. dubna – Ivan Fišera, sociolog a politik
13. dubna – Jaroslav Bejvl, výtvarník a medailér
16. dubna – Anna Valentová, překladatelka
18. dubna – Karel Ledvinka, politik, místopředseda Poslanecké sněmovny
22. dubna – Mojmír Opletal, geolog
25. dubna – Rudolf Růžička, hudební skladatel
26. dubna – Jan Antonín Pacák, malíř, kreslíř, grafik, ilustrátor a hudebník († 23. března 2007)
1. května – Petr Pelzer, herec († 4. července 2017)
5. května – Jan Souček, malíř, grafik a ilustrátor († 3. května 2008)
8. května – Václav Kočka starší, organizátor kulturních a zábavných akcí
14. května – Alena Kožíková, divadelní dramaturgyně, teatroložka a překladatelka
15. května – Jaroslav Pospíšil, právník a spisovatel
17. května – Ladislav Měšťan, vodní slalomář, kanoista, mistr světa
19. května – Iva Janžurová, herečka
24. května – Ivan Mráz, fotbalista a reprezentant
28. května – Pavlína Filipovská, herečka, zpěvačka
7. června – Petr Hach, histolog, embryolog a maltézský rytíř († 24. května 2014)
19. června
Václav Klaus, český prezident
Jan Vodňanský, spisovatel, herec, zpěvák, autor textů písní a lidový filosof († 10. března 2021)
21. června – Petr Kabeš, básník († 9. července 2005)
27. června – Pavel Schenk, volejbalista, dvojnásobný olympijský medailista
2. července – Jan Musil, soudce Ústavního soudu
3. července
Miroslav Kejmar, trumpetista
Jana Klusáková, moderátorka, publicistka a překladatelka
Oldřich Vlach, herec
4. července – Pavel Sedláček, rockový zpěvák, kytarista a skladatel
12. června – Marie Drahokoupilová, herečka
20. červenec – Jiří Grossmann, humorista, zpěvák, textař, divadelní autor († 5. prosinec 1971)
27. července
Zora Kolínska, slovenská zpěvačka, herečka († 17. července 2002)
Petr Miller, ministr práce a sociálních věcí ČSSR
30. července – Jan Kratochvíl, malíř, sochař, dramatik a teoretik výtvarného umění († 25. července 1997)
3. srpna – Jiří Jánský, historik
5. srpna
Petr Urbánek, básník a publicista († 23. listopadu 2001)
Boris Hybner, mim, herec, režisér, scenárista († 2. dubna 2016)
6. srpna – Jindřich Zogata, básník a spisovatel
16. srpna
Karel Hvížďala, novinář, dramatik a spisovatel
Leopold Páleníček, horolezec
Petra Oriešková, malířka († 16. října 2022)
17. srpna – Uršula Kluková, herečka
18. srpna – Kurt Gebauer, výtvarník a vysokoškolský pedagog
26. srpna – Marta Drottnerová-Blažková, tanečnice, baletka, choreografka a pedagožka
3. září – František Vyskočil, neurofyziolog
4. září
Josef Šimek, kreslíř a hudebník († 8. ledna 2000)
Petr Král, básník, překladatel, esejista a filmový teoretik († 17. června 2020)
7. září
Viktor Kolář, fotograf
Marie Poledňáková, scenáristka a režisérka († 8. listopadu 2022)
15. září – Jiří Kleňha, citerista, hráč na kladívkovou citeru
17. září – Jan Hron, rektor České zemědělské univerzity v Praze
19. září – Miroslav Nohýnek, herec a režisér († 4. srpna 1997)
25. září – Antonín Brousek, exilový básník, literární kritik, redaktor, překladatel († 1. května 2013)
29. září – Jaroslav Petřík, scenárista a dramaturg
1. října – Alena Podzemná, historička výtvarného umění, archivářka a malířka
3. října – Hans Zdražila, vzpěrač, olympijský vítěz
6. října – Vladimír Binar, básník, prozaik, překladatel a literární vědec († 12. října 2016)
7. října – Karel Kníže, sběratel a lovec kaktusů
8. října – Petr Uhl, levicově orientovaný novinář a politik
9. října – Čestmír Hofhanzl, biochemik a politik († 5. ledna 2020)
16. října – Oldřich Škácha, dokumentární fotograf († 29. března 2014)
22. října – Jan Schánilec, herec († 12. října 2014)
25. října – Stanislav Chmelík, saxofonista, klarinetista, kytarista, textař a skladatel († 13. února 2016)
26. října – Jiří Křižan, scenárista († 13. října 2010)
31. října – Miroslav Verner, archeolog a egyptolog
3. listopadu – Miloslav Kročil, divadelní herec, recitátor († 28. října 2014)
10. listopadu – Milena Zahrynowská, zpěvačka a herečka († 5. prosince 1986)
11. listopadu – Jiří Bednář, herec, scenárista, dramatik a dramaturg († 17. listopadu 2013)
13. listopadu – Marie Rottrová, zpěvačka, pianistka, hudební skladatelka a textařka
14. listopadu – Pavel Hudec Ahasver, fotograf
22. listopadu – František Koukolík, neuropatolog, spisovatel a publicista
24. listopadu – Alfred Strejček, herec, moderátor a recitátor
26. listopadu
Helga Čočková, herečka a moderátorka
Ladislav Frej, herec
3. prosince – Max Wittmann, jazzový hudební publicista, skladatel a dirigent († 1. června 2011)
6. prosince
Vladimír Borecký, psycholog, filozof, kulturolog († 6. února 2009)
Vladimír Renčín, kreslíř, ilustrátor, karikaturista († 4. října 2017)
16. prosince – Rudolf Rokl, klavírista, skladatel a hudební aranžér († 23. září 1997)
21. prosince – Libuše Geprtová, herečka († 18. listopadu 2005)
23. prosince – Marek Stašek, básník, dramaturg a pedagog
30. prosince – Václav Štěpán, historik a archivář
Svět
1. ledna – Abdiqasim Salad Hassan, prezident exilové vlády Somálska
5. ledna – Hajao Mijazaki, tvůrce japonských animovaných filmů – anime
7. ledna
Frederick D. Gregory, americký pilot a astronaut
John E. Walker, anglický biochemik, Nobelova cena za chemii 1997
8. ledna – Graham Chapman, britský komik, spisovatel († 4. října 1989)
9. ledna
Joan Baez, americká folková zpěvačka, písničkářka
Robert Putnam, americký politolog
11. ledna – Barry Flanagan, velšský sochař († 31. srpna 2009)
12. ledna – Long John Baldry, anglický zpěvák († 21. července 2005)
14. ledna
Faye Dunawayová, americká herečka
Barry Jenner, americký herec († 8. srpna 2016)
Milan Kučan, prezident Republiky Slovinsko
15. ledna – Captain Beefheart, americký hudebník-multiinstrumentalista a malíř († 17. prosince 2010)
16. ledna – Ewa Demarczyková, polská zpěvačka († 14. srpna 2020)
17. ledna
Hans-Peter Feldmann, německý fotograf
Gillian Weir, britská varhanice
19. ledna – Pat Patterson, kanadský profesionální wrestler († 2. prosince 2020)
21. ledna
Richie Havens, americký písničkář, zpěvák a kytarista († 22. dubna 2013)
Plácido Domingo, španělský operní pěvec a dirigent
22. ledna – Jaan Kaplinski, estonský básník, filozof a kulturní kritik († 8. srpna 2021)
24. ledna
Jurij Pokalčuk, ukrajinský spisovatel, překladatel, literární vědec, novinář a scenárista († 9. září 2008)
Alain Colmerauer, francouzský informatik († 12. května 2017)
Neil Diamond, americký zpěvák, skladatel, klavírista a kytarista
Daniel Šechtman, izraelský fyzik, Nobelova cena za chemii 2011
26. ledna – Scott Glenn, americký herec
27. ledna
Charles Duchaussois, francouzský spisovatel († 27. února 1991)
Bobby Hutcherson, americký jazzový vibrafonista a hráč na marimbu († 15. srpna 2016)
28. ledna – Paul Kiparsky, finsko-americký jazykovědec
30. ledna – Dick Cheney, americký politik a obchodník
31. ledna – Eugène Terre'Blanche, jihoafrický radikální bělošský politik a aktivista († 3. dubna 2010)
1. února – Anatolij Firsov, sovětský hokejista († 24. července 2000)
4. února – John Steel, anglický bubeník
7. února
Leslie Lamport, americký matematik a informatik
Ella Poljakovová, ruská aktivistka
8. února – Nick Nolte, americký herec
11. února
Vlado Bednár, slovenský spisovatel († 17. ledna 1984)
Ulf Sterner, švédský hokejový reprezentant
12. února
Christoph Höhne, německý olympijský vítěz v chůzi na 50 km
Dennis Sullivan, americký matematik
14. února – Big Jim Sullivan, britský kytarista († 2. října 2012)
15. února – Florinda Bolkanová, brazilská herečka
16. února – Kim Čong-il, vůdce Korejské lidově demokratické republiky († 17. prosince 2011)
19. února – David Jonathan Gross, americký fyzik a strunový teoretik, Nobelova cena za fyziku 2004
27. února – Gabriel Zubeir Wako, súdánský kardinál
5. března – Jože Mencinger, slovinský právník, ekonom, politik a pedagog
6. března – Peter Brötzmann, německý jazzový saxofonista a klarinetista
8. března – Wilfrid Fox Napier, jihoafrický kardinál
10. března
Vladimír Holloš, slovenský kameraman
Péter Mansfeld, jedna z nejmladších obětí komunismu v Maďarsku († 21. března 1959)
13. března
Donella Meadowsová, americká ekoložka a spisovatelka († 20. února 2001)
Mahmúd Darwíš, palestinský básník († 9. srpna 2008)
15. března
Karol Čálik, slovenský herec a zpěvák
Mike Love, americký zpěvák, skladatel, klavírista a kytarista
16. března
Robert Guéï, prezident Côte d'Ivoire († 19. září 2002)
Bernardo Bertolucci, italský filmový režisér
17. března – Paul Kantner, americký rockový kytarista, zpěvák a hudební skladatel († 28. ledna 2016)
21. března – Dirk Frimout, belgický inženýr, fyzik, manažer a astronaut
22. března
Hugo Rasmussen, dánský jazzový kontrabasista († 30. srpna 2015)
Bruno Ganz, švýcarský herec († 16. února 2019)
23. března – Herbert Schneider, německý muzikolog
25. března – Richard Grayson, americký hudební skladatel a klavírista († 3. července 2016)
26. března – Richard Dawkins, britský zoolog, etolog a biolog
27. března – Ivan Gašparovič, prezident Slovenské republiky
28. března
Jeffrey Moussaieff Masson, americký spisovatel
Charlie McCoy, americký multiinstrumentalista
29. března
James Lauritz Reveal, americký botanik († 9. ledna 2015)
Joseph Hooton Taylor, americký radioastronom
30. března
Wolfgang Hofmann, německý zápasník – judista († 12. března 2020)
Wasim Sajjad, prezident Pákistánu
Lars Svensson, švédský ornitolog a autor ornitologických určovacích příruček
2. dubna – Ladislav Ballek, slovenský spisovatel, politik a diplomat († 15. dubna 2014)
4. dubna – Felix Ivanovič Čujev, sovětský básník, novinář a spisovatel († 2. dubna 1999)
5. dubna – Dave Swarbrick, britský folkový hudebník a zpěvák-písničkář
6. dubna – Gheorghe Zamfir, rumunský hudební skladatel
7. dubna – Gorden Kaye, britský herec († 23. ledna 2017)
11. dubna – Frederick Hauck, americký armádní letec a astronaut
12. dubna – Bobby Moore, anglický fotbalista († 24. února 1993)
14. dubna – Julie Christie, britská herečka
16. dubna – Vittorio Messori, italský katolický politolog, novinář a spisovatel
17. dubna – Esmond Bradley Martin, americký aktivista bojující za zastavení obchodu se slonovinou († 4. února 2018)
18. dubna – Michael D. Higgins, irský básník a politik, prezident Irska
19. dubna – Jürgen Kocka, německý historik
20. dubna
Márton Moyses, sedmihradský maďarský básník († 13. května 1970)
Ryan O'Neal, americký herec
21. dubna – Pee Wee Ellis, americký saxofonista
22. dubna – Amir Pnueli, izraelský informatik († 2. listopadu 2009)
23. dubna – Paavo Lipponen, premiér Finska
Ray Tomlinson – odesílatel prvního emailu a popularizátor symbolu @ († 6. března 2016)
24. dubna – Richard Holbrooke, americký diplomat, bankéř a novinář († 13. prosince 2010)
26. dubna – Claudine Auger, francouzská herečka a modelka († 18. prosince 2019)
27. dubna – Fethullah Gülen, turecký islámský učenec
28. dubna
Horst Adler, rakouský prehistorik
Ann-Margret, švédsko-americká herečka, zpěvačka a tanečnice
Karl Barry Sharpless, americký chemik, Nobelova cena za chemii 2001
29. dubna – Jean-Marie Bottequin, belgický fotograf, fotoreportér a mim
30. dubna – Stavros Dimas, řecký politik
1. května – Detlef Brandes, německý historik
3. května
Nona Gaprindašviliová, gruzínská šachistka
Kornel Morawiecki, polský fyzik, vysokoškolský učitel, disident a politik († 30. září 2019)
5. května – Alexandr Ragulin, ruský hokejový obránce († 17. listopadu 2004)
6. května – Štefan Luby, předseda Slovenské akademie věd
8. května – Árpád Duka-Zólyomi, slovenský fyzik, pedagog a politik († 26. července 2013)
11. května – Eric Burdon, anglický zpěvák a perkusionista
13. května – Ritchie Valens, americký zpěvák, hudební skladatel a kytarista († 3. února 1959)
15. května
Robert Kowalski, americký počítačový vědec
Wolfgang Schmidbauer, německý psychoanalytik a spisovatel
18. května – Dušan Lenci, slovenský herec († 30. září 2012)
19. května – Nora Ephronová, americká novinářka, scenáristka, režisérka a producentka († 26. června 2012)
20. května – Goh Chok Tong, premiér Singapuru
21. května
Anatolij Levčenko, sovětský zkušební letec a kosmonaut († 6. srpna 1988)
Jean Ganiayre, okcitánský spisovatel
22. května – Bruce Rowland, anglický rockový bubeník († 29. června 2015)
23. května – General Johnson, americký rhythm and bluesový hudebník, skladatel († 13. října 2010)
24. května
Konrad Boehmer, německý hudební skladatel († 4. října 2014)
Bob Dylan, americký písničkář a hudebník
George Lakoff, americký lingvista
25. května – Vladimir Voronin, prezident Moldavska
29. května – Doug Scott, britský horolezec († 7. prosince 2020)
1. června – Tojoo Itó, japonský architekt
2. června – Charlie Watts, britský rockový bubeník († 24. srpna 2021)
5. června
Martha Argerichová, argentinská klavíristka
Barbara Brylská, polská herečka
6. června
David Crystal, britský jazykovědec a spisovatel
Markus Raetz, švýcarský malíř, sochař a fotograf († 14. dubna 2020)
7. června – Nína Björk Árnadóttir, islandská básnířka († 16. dubna 2000)
8. června – George Pell, australský kardinál
9. června – Jon Lord, britský hráč na klavír a Hammondovy varhany († 16. července 2012)
10. června
Harry Muskee, nizozemský zpěvák († 26. září 2011)
Jürgen Prochnow, německý herec
11. června – Clyde N. Wilson, americký historik a pedagog
12. června
Reg Presley, britský zpěvák († 4. února 2013)
Chick Corea, americký jazzový pianista a skladatel († 9. února 2021)
Roy Harper, anglický rockový a folkový zpěvák, textař a kytarista
13. června – Marv Tarplin, americký soulový kytarista a skladatel († 30. září 2011)
14. června – Pavel Hrúz, slovenský spisovatel († 15. srpna 2008)
15. června
Hagen Kleinert, německý fyzik
Harry Nilsson, americký zpěvák-skladatel († 15. ledna 1994)
16. června – Lamont Dozier, americký skladatel a hudební producent
20. června – Ulf Merbold, německý fyzik a astronaut
21. června – Valerij Sergejevič Zolotuchin, ruský herec († 30. března 2013)
23. června – Robert Hunter, americký básník, zpěvák, skladatel, překladatel a kytarista († 23. září 2019)
24. června – Julia Kristeva, bulharská spisovatelka, lingvistka, psychoanalytička
25. června – Denys Arcand, kanadský filmový režisér, scenárista a producent
27. června – Krzysztof Kieślowski, polský filmový režisér a scenárista († 13. března 1996)
28. června
David Johnston, kanadský spisovatel a státník, generální guvernér Kanady
Karin Mossdal, švédská bohemistka a překladatelka
29. června – Margitta Gummelová, východoněmecká olympijská vítězka ve vrhu koulí
1. července – Myron Scholes, americký ekonom, Nobelova cena 1997
2. července – Norvald Yri, norský luteránský teolog, misionář a překladatel
3. července
Wilfried F. Schoeller, německý spisovatel, literární kritik († 6. ledna 2020)
Liamine Zéroual, čtvrtý prezident nezávislého Alžírska
4. července – Tomaž Šalamun, slovinský básník
11. července – Henry Lowther, britský trumpetista
12. července – Imrich Andrejčák, československý generál, ministr obrany ČSFR († 5. září 2018)
13. července
Ehud Manor, izraelský autor písní, překladatel († 12. dubna 2005)
Jacques Perrin, francouzský filmový herec a režisér
16. července
Mišo Kovač, chorvatský zpěvák
Dag Solstad, norský spisovatel
18. července
Michael Erlewine, americký hudebník, astrolog, fotograf, televizní moderátor
Frank Farian, německý producent, komponista a zpěvák
Stephen Holden, americký spisovatel
Lonnie Mack, americký rockový a bluesový kytarista († 21. dubna 2016)
Martha Reeves, americká zpěvačka
20. července
Björn-Uwe Abels, německý archeolog
Vladimir Ljachov, sovětský vojenský letec a kosmonaut
21. července
Eddie Blazonczyk, americký hudebník († 21. května 2012)
Diogo Freitas do Amaral, portugalský premiér Diogo Freitas do Amaral († 3. října 2019)
22. července
George Clinton, americký zpěvák
Karel Šťastný, český ornitolog, zoolog, ekolog, vysokoškolský učitel a popularizátor vědy
23. července – Sergio Mattarella, dvanáctý prezident Italské republiky
25. července
Manny Charlton, skotský kytarista († 5. července 2022)
Raúl Ruiz, chilský režisér († 19. srpna 2011)
26. července – Darlene Love, americká zpěvačka a herečka
28. července
Colin Higgins, americký herec, režisér a scenárista († 5. srpen 1988)
Riccardo Muti, italský dirigent
29. července – David Warner, anglický herec († 24. července 2022)
30. července – Paul Anka, americký zpěvák, textař a herec
1. srpna – Jordi Savall, španělský hudební vědec
2. srpna – Jules A. Hoffmann, francouzský biolog, Nobelova cena za fyziologii a medicínu 2011
3. srpna – Martha Stewartová, americká novinářka a televizní moderátorka
4. srpna – Kaija Mustonenová, finská rychlobruslařka, olympijská vítězka
5. srpna
Leonid Kizim, vojenský letec a sovětský kosmonaut († 14. června 2010)
Airto Moreira, brazilský jazzový bubeník
8. srpna – Anri Džergenija, premiér Abcházie († 5. ledna 2020)
9. srpna – Alfred Aho, kanadský informatik
11. srpna – John Simon, americký hudebník, hudební producent a skladatel
14. srpna – David Crosby, americký kytarista, zpěvák a textař († 18. ledna 2023)
15. srpna
Eddie Gale, americký jazzový trumpetista († 10. července 2020)
Laura Mulvey, britská režisérka, scenáristka, producentka a kulturní teoretička
16. srpna
Josef Ábel, slovenský operní pěvec, herec a tanečník
Ahmed al-Mirghani, prezident Súdánu († 2. listopadu 2008)
17. srpna – Karol Spišák, slovenský herec a režisér († 13. března 2007)
18. srpna
Muhammad Ghannúší, úřadující prezident Tuniska
Beniamino Stella, italský kardinál
20. srpna
Július Satinský, slovenský herec, komik, dramatik a spisovatel († 29. prosince 2002)
Slobodan Milošević, srbský politik, prezident Srbska († 11. března 2006)
Dave Brock, britský zpěvák, hudebník a skladatel
Milford Graves, americký jazzový bubeník († 12. února 2021)
24. srpna
Mario Corso, italský fotbalista († 20. června 2020)
Elliot Ingber, americký kytarista
25. srpna – Ivan Fiala, (česko)slovenský horolezec († 13. července 2018)
26. srpna
Ayşe Kulinová, turecká novinářka a spisovatelka
Barbet Schroeder, francouzský filmový režisér
Akiko Wakabajaši, japonská herečka
27. srpna
Jurij Malyšev, sovětský vojenský letec a kosmonaut († 8. listopadu 1999)
Cesária Évora, kapverdská zpěvačka († 17. prosince 2011)
28. srpna
Peter Oriešek, slovenský sochař, medailér a malíř († 18. října 2015)
John Stanley Marshall, britský bubeník
29. srpna – Tony Palmer, anglický filmový režisér, novinář a spisovatel
31. srpna – Knut Faldbakken, norský spisovatel a novinář
3. září – Sergej Dovlatov, ruský spisovatel a novinář († 24. srpna 1990)
4. září – Ján Pisančin, východoslovenský komik a vypravěč
5. září – Rachid Boudjedra, alžírský spisovatel a básník
9. září
Otis Redding, americký zpěvák († 10. prosince 1967)
Stanislav Stratiev, bulharský prozaik, dramatik a scenárista († 20. září 2000)
Dennis Ritchie, americký programátor († 12. října 2011)
10. září
Stephen Jay Gould, americký zoolog, paleontolog, evoluční biolog a historik vědy († 20. května 2002)
Christopher Hogwood, britský dirigent, cembalista a muzikolog († 24. září 2014)
11. září – Pavol Mitter, slovenský geolog, speleolog a politik († 27. srpna 1992)
12. září – Çetin Inanç, turecký režisér, producent a scenárista
13. září
Tadao Andó, japonský architekt
David Clayton-Thomas, kanadský hudebník a zpěvák
15. září
Flórián Albert, maďarský fotbalista († 31. října 2011)
Mirosław Hermaszewski, první polský kosmonaut
Viktor Zubkov, ruský předseda vlády a ekonom
18. září – Hans-Peter Raddatz, německý orientalista a publicista
19. září – Cass Elliot, americká zpěvačka († 29. července 1974)
22. září – Murray Bail, americká folková zpěvačka, písničkářka
24. září – Linda McCartney, americká fotografka, klávesistka, aktivistka za práva zvířat († 17. dubna 1998)
26. září – Salvatore Accardo, italský houslista
27. září – Peter Bonetti, anglický fotbalový brankář († 12. dubna 2020)
28. září
David Kellogg Lewis, americký filozof († 14. října 2001)
Edmund Stoiber, ministerský předseda spolkové země Bavorsko
2. října
John Sinclair, americký básník, spisovatel a aktivista
Viliam Roth, slovenský novinář a politik
3. října
Alfonso de Borbón y Borbón, španělský infant († 29. března 1956)
Chubby Checker, americký rock’n’rollový zpěvák
Robert Keohane, americký politolog
4. října
Anne Riceová, americká spisovatelka († 11. prosince 2021)
Robert Wilson, americký avantgardní divadelní režisér a dramatik
7. října – Bernhart Jähnig, německý historik, archivář a pedagog
8. října
Peter Debnár, slovenský herec a divadelní režisér († 8. června 2004)
Jesse Jackson, americký aktivista
10. října – Ken Saro-Wiwa, nigerijský scenárista a spisovatel († 10. listopadu 1995)
11. října – Lester Bowie, americký jazzový trumpetista († 8. listopadu 1999)
13. října – Paul Simon, americký skladatel a písničkář
16. října – Abbás Hilmí, egyptský princ a osmanský sultanzade
21. října – Steve Cropper, americký bluesový kytarista a herec
23. října
Gerhard Gleich, rakouský malíř
Igor Nikolajevič Smirnov, první prezident Podněsterské moldavské republiky
25. října
Anne Tyler, americká spisovatelka
Helen Reddy, australská hudební skladatelka, zpěvačka a herečka († 29. září 2020)
28. října – Hank Marvin, anglický kytarista
30. října – Theodor Hänsch, německý fyzik, Nobelova cena za fyziku 2005
2. listopadu
Jim Forest, americký novinář, spisovatel a křesťanský aktivista († 13. ledna 2022)
Bruce Welch, britský kytarista, hudební producent, skladatel a zpěvák
5. listopadu – Art Garfunkel, americký zpěvák, textař, básník a herec
9. listopadu – Tom Fogerty, americký kytarista († 6. září 1990)
11. listopadu
Peter Meaden, první manažer skupiny The Who († 29. července 1978)
Jozef Tuchyňa, slovenský generál, ministr vnitra Slovenska
15. listopadu – Rick Kemp, anglický baskytarista, skladatel a hudební producent
17. listopadu – Sarah Moon, francouzská fotografka, modelka a režisérka
18. listopadu – Klaus Hildebrand, německý historik
19. listopadu – Ivanka Christovová, bulharská olympijská vítězka ve vrhu koulí
21. listopadu
Juliet Millsová, anglická herečka a scenáristka
Andrew Love, americký tenorsaxofonista († 12. dubna 2012)
22. listopadu – Ron McClure, americký kontrabasista
23. listopadu – Franco Nero, italský zpěvák a herec
24. listopadu
Donald Dunn, americký baskytarista, hudební producent, skladatel a herec († 13. května 2012)
Pete Best, bubeník skupiny The Beatles
25. listopadu
Philippe Honoré, francouzský karikaturista († 7. ledna 2015)
Ahmad Šafík, egyptský politik
Percy Sledge, americký R&B a soulový zpěvák († 14. dubna 2015)
30. listopadu – Alí Hasan al-Madžíd, irácký ministr obrany, vnitra, vojenský velitel a šéf irácké zpravodajské služby († 25. ledna 2010)
5. prosince
Péter Balázs, ministr zahraničních věcí Maďarské republiky
Igor Bázlik, slovenský skladatel a koncertní klavírista
6. prosince – Leon Russom, americký herec
9. prosince – Beau Bridges, americký herec
10. prosince – Peter Sarstedt, anglický zpěvák († 8. ledna 2017)
14. prosince – Antoni Morell, španělsky píšící andorrský spisovatel
19. prosince – I Mjong-bak, prezident Jižní Koreje
21. prosince – Rolf Aggestam, švédský básník, spisovatel a překladatel
23. prosince – Tim Hardin, americký folkový hudebník a skladatel († 29. prosince 1980)
24. prosince – Jerzy Strzelczyk, polský historik
31. prosince
Alex Ferguson, skotský fotbalový trenér
Sarah Milesová, anglická herečka
? – Barbara Neely, americká spisovatelka a aktivistka († 2. března 2020)
? – Nigel Waymouth, britský výtvarník
? – Jean-Claude Zehnder, švýcarský varhaník
Úmrtí
Česko
2. ledna – Karel Kozánek, advokát, funkcionář Sokola (* 1858)
7. ledna – František Chudoba, anglista, literární historik a překladatel (* 4. června 1878)
16. ledna – František Hnátek, výtvarník a spisovatel (* 6. ledna 1873)
20. ledna – Jano Köhler, malíř (* 9. února 1873)
22. ledna – František Křižík, technik (* 6. července 1847)
30. ledna – Josef Vítězslav Šimák, historik (* 15. srpna 1870)
9. února
Josef Šejnost, sochař (* 30. května 1878)
Heinrich Fanta, architekt (* 26. srpna 1877)
12. února – Břetislav Coufal, československý politik (* 1. listopadu 1880)
20. února – František Kysela, malíř, scénický výtvarník (* 4. září 1881)
1. března – Oskar Baum, český německy píšící spisovatel (* 21. ledna 1883)
7. března
Popelka Biliánová, spisovatelka (* 27. ledna 1862)
Bronislava Herbenová, spisovatelka (* 20. října 1861)
9. března – František Vážný, prezident Nejvyššího soudu (* 1. dubna 1868)
14. března – Josef Babánek, učitel a politik (* 20. června 1863)
19. března – Wenzel Feierfeil, československý politik německé národnosti (* 22. února 1868)
14. dubna – Wilhelm Maixner, československý politik německé národnosti (* 12. května 1877)
21. dubna
Josef Krejsa, malíř (* 14. března 1896)
Karel Kašpar, teolog (* 16. května 1870)
15. května – Jindřich Svoboda, matematik, astronom a rektor ČVUT (* 13. července 1884)
22. května – Jaroslav Galia, hudební skladatel a diplomat (* 31. října 1875)
30. května – Jindřich Hořejší, básník a překladatel (* 25. dubna 1886)
4. června – František Janeček, konstruktér a zakladatel firmy Jawa (* 23. ledna 1878)
14. června – Edvard Beaufort, nakladatel a redaktor (* 31. května 1860)
20. června – Josef Kupka, katolický teolog, brněnský biskup (* 7. května 1862)
3. července – Václav Hlinomaz, hudební skladatel (* 14. prosince 1873)
14. července – Ferdinand Scheinost, sportovní funkcionář a novinář (* 7. prosince 1889)
4. srpna – Jindřich Matiegka, lékař a antropolog, rektor Univerzity Karlovy (* 31. března 1862)
9. srpna – Antonín Gottwald, učitel, sběratel a amatérský archeolog (* 16. ledna 1869)
11. srpna – Antonín Hudeček, malíř (* 14. ledna 1872)
15. srpna – Josef Rozsíval, herec (* 20. listopadu 1884)
18. srpna – Josef Adel Wünsch, varhaník a skladatel (* 27. října 1850)
26. srpna – Alois Štůla, poslanec Národního shromáždění ČSR, první náměstek primátora hlavního města Prahy (* 22. ledna 1885)
1. září – Jiří Orten, básník (* 30. srpna 1919)
8. září – Otokar Fierlinger, zahradní architekt (* 21. května 1888)
11. září – František Mareš, pedagog (* 30. září 1862)
12. září – Otakar Škvain-Mazal, československý fotbalový reprezentant (* 3. června 1894)
28. září
Hugo Vojta, generál (* 11. dubna 1885)
Josef Bílý, generál (* 30. června 1872)
František Olejník, československý politik (* 1880)
30. září
František Václav Krejčí, spisovatel, novinář a politik (* 4. října 1867)
Augustin Pechlát, činovník Sokola, publicista a pedagog, účastník II. odboje, popraven nacisty (* 26. srpna 1877)
Vladimír Groh, klasický filolog a historik (* 26. ledna 1895)
1. října
Oleg Svátek, generál, legionář (* 3. února 1888)
František Holejšovský, československý politik (* 19. prosince 1866)
Karel Hovůrka, voják, příslušník československého protinacistického odboje (* 13. září 1914)
3. října – pplk. Josef Balabán, jeden ze Tří králů (popraven nacisty) (* 5. června 1894)
4. října
Jindřich Klečka, odbojový radiotelegrafista (* 7. dubna 1913)
Otakar Klapka, pražský primátor a právník (* 27. dubna 1891)
8. října – Božena Laglerová, první česká pilotka (* 11. prosince 1886)
10. října – Karel Lažnovský, novinář, kolaborant s nacisty (* 8. března 1906)
12. října – Josef Stivín, československý spisovatel a politik (* 18. prosince 1879)
13. října – František Bílek, sochař (* 6. listopadu 1872)
6. listopadu – Rudolf Rauscher, právní historik (* 14. září 1896)
11. listopadu – Karel Novák, rektor Českého vysokého učení technického (* 31. srpna 1867)
14. listopadu – Jaroslav Mezník, viceprezident Podkarpatské Rusi, moravský zemský prezident (* 4. dubna 1884)
29. listopadu – Karla Absolonová-Bufková, spisovatelka (* 7. února 1855)
3. prosince – Miloš Seifert, zakladatel československého woodcrafterského hnutí (* 8. ledna 1887)
10. prosince – Václav Veselý, československý gymnasta, stříbrná medaile na OH 1928 (* 13. srpna 1900)
12. prosince – Antonín Svěcený, československý politik (* 1. ledna 1871)
16. prosince – František Kaván, malíř a básník (* 10. září 1866)
29. prosince – Josef Florian, literát, vydavatel a překladatel (* 9. února 1873)
Svět
2. ledna – Štefan Banič, slovenský konstruktér a vynálezce (* 23. listopadu 1870)
4. ledna – Henri Bergson, francouzský filosof (* 18. října 1859)
5. ledna – Amy Johnsonová, anglická pilotka (* 1. července 1903)
8. ledna – Robert Baden-Powell, voják a zakladatel skautského hnutí (* 22. února 1857)
9. ledna – August von Engel, předlitavský státní úředník a politik (* 1. července 1855)
10. ledna – Issai Schur, německý matematik (* 10. ledna 1875)
11. ledna – Emanuel Lasker, německý šachový velmistr (* 24. prosince 1868)
13. ledna – James Joyce, irský romanopisec a básník (* 2. února 1882)
18. ledna – Bernard Parker Haigh, britský inženýr a profesor aplikované mechaniky (* 8. července 1884)
23. ledna – Pavel Socháň, slovenský malíř, fotograf, etnograf, dramatik (* 6. června 1862)
29. ledna
Matt McGrath, americký trojnásobný olympijský medailista v hodu kladivem (* 18. prosince 1875)
Ioannis Metaxas, řecký diktátor a ministr (* 12. dubna 1871)
30. ledna – Emil von Guttenberg, předlitavský šlechtic, generál a politik (* 4. ledna 1841)
6. února – Josef Melan, rakouský stavební inženýr (* 18. listopadu 1853)
11. února – Rudolf Hilferding, německý politik, ekonom a marxistický teoretik (* 10. srpna 1877)
15. února – Guido Adler, rakouský právník, hudební vědec a skladatel (* 1. listopadu 1855)
16. února – Alfred Fuchs, český spisovatel, novinář a překladatel (* 23. června 1892)
18. února – Karol Wojtyła st., poručík Rakousko-uherské armády, otec papeže Jana Pavla II. (* 18. července 1879)
21. února – Frederick Banting, kanadský lékař, objevitel léčebných účinků inzulinu (* 14. listopadu 1891)
28. února – Alfons XIII., španělsky král (* 17. května 1886)
4. března – Ludwig Quidde, německý historik a pacifista, nositel Nobelovy ceny míru (* 23. března 1858)
6. března – Gutzon Borglum, americký sochař (* 25. března 1867)
7. března
Igo Sym, rakousko-polský herec (* 3. července 1896)
Günther Prien, německý velitel ponorky U 47 (* 16. ledna 1908)
8. března
José Serrano, španělský hudební skladatel (* 14. října 1873)
Sherwood Anderson, americký spisovatel (* 13. září 1876)
9. března – Přemysl Šámal, český politik, účastník protirakouského a protinacistického odboje (* 4. října 1867)
10. března – August Abbehusen, německý architekt (* 17. října 1875)
15. března – Alexej von Jawlensky, ruský malíř (* 25. března 1865)
17. března – Isaak Babel, ruský spisovatel (* 13. července 1894)
18. března – Henri Cornet, francouzský cyklista (* 1884)
19. března – Matteo Ceirano, italský podnikatel v automobilovém průmyslu (* 1870)
22. března – Ferenc Koperniczky, československý politik (* 17. února 1851)
28. března – Virginia Woolfová, anglická spisovatelka (* 25. ledna 1882)
30. března
George Beauchamp, konstruktér hudebních nástrojů (* 18. března 1899)
Antonín Janoušek, český novinář a komunistický politik (* 22. srpna 1877)
4. dubna – Emine Nazikedâ Kadınefendi, manželka osmanského sultána Mehmeda VI. (* 9. října 1866)
5. dubna – Franciszek Kleeberg, polský generál (* 1. února 1888)
13. dubna
Ferdynand Hoesick, polský nakladatel, spisovatel a literární historik (* 16. října 1867)
Annie Jump Cannon, americká astronomka (* 11. prosince 1863)
16. dubna
Émile Bernard, francouzský malíř (* 28. dubna 1868)
Hans Driesch, německý biolog a filosof (* 28. října 1867)
24. dubna – Karin Boyeová, švédská spisovatelka (* 26. října 1900)
28. dubna – Karl Benirschke, rakouský architekt a vídeňský stavitel (* 17. srpna 1875)
8. května – Bohumír Šmeral, československý politik, novinář, předseda sociální demokracie a zakladatel Komunistické strany Československa (* 25. října 1880)
10. května – Diederik Korteweg, holandský matematik (* 31. března 1848)
18. května – Werner Sombart, německý sociolog a ekonom (* 19. ledna 1863)
24. května – Lancelot Holland, britský admirál (* 13. září 1887)
28. května – Theodor Siebs, německý germanista a fonetik (* 26. srpna 1862)
31. května – Francis Meadow Sutcliffe, anglický fotograf (* 6. října 1853)
4. června – Vilém II. Pruský, německý císař a pruský král (* 27. ledna 1859)
6. června – Louis Chevrolet, automobilový závodník a spoluzakladatel firmy Chevrolet (* 25. prosince 1878)
9. června – Franz Koritschoner, rakouská politik, spoluzakladatel Komunistické strany Rakouska (* 23. února 1891)
11. června – Karl Hermann Wolf, rakouský a český novinář, publicista a politik (* 27. ledna 1862)
15. června – Evelyn Underhillová, anglická náboženská spisovatelka (* 6. prosince 1875)
4. července – Tadeusz Boy-Żeleński, polský lékař, spisovatel a překladatel (* 21. prosince 1874)
7. července
Stanisław Motyka, polský horolezec, horský vůdce (* 6. května 1906)
Alter Kacyzne, židovský spisovatel a fotograf (* 31. května 1885)
10. července
Kazimierz Gałecki, předlitavský ministr pro haličské záležitosti (* 1863)
Jelly Roll Morton, americký klavírista (* 20. října 1890)
11. července – Arthur Evans, britský archeolog (* 8. července 1851)
15. července
August Cesarec, chorvatský spisovatel (* 4. prosince 1893)
Walter Ruttmann, německý filmový režisér (* 28. prosince 1887)
20. července – Václav Valeš, český válečný letec RAF (* 26. listopadu 1914)
22. července – Dmitrij Grigorjevič Pavlov, sovětský vojevůdce (* listopadu 1897)
23. července – František Stanislav, československý politik (* 1. ledna 1893)
24. července
Rudolf Ramek, rakouský kancléř (* 12. dubna 1881)
Jovan Kršić, bosenský literární kritik, kulturní historik a překladatel (* 18. ledna 1898)
26. července
Benjamin Lee Whorf, americký lingvista a antropolog (* 24. dubna 1897)
Henri Lebesgue, francouzský matematik (* 28. června 1875)
5. srpna – Lev Grigorjevič Dejč, ruský revolucionář (* 26. září 1855)
7. srpna – Rabíndranáth Thákur, bengálský básník (* 6. května 1861)
14. srpna
Maxmilián Kolbe, kněz, filosof, teolog, misionář a mučedník, katolický světec (* 7. ledna 1894)
Paul Sabatier, francouzský chemik (* 5. listopadu 1854)
29. srpna – Henri Honoré d'Estienne d'Orves, hrdina francouzské odbojové organizace Résistance (* 3. června 1901)
31. srpna
Veselin Misita, důstojník jugoslávské armády (* 19. března 1904)
Marina Cvětajevová, ruská spisovatelka a básnířka (* 8. října 1892)
7. září
Lajos Vajda, maďarský malíř (* 6. srpna 1908)
Secondo Pia, italský právník a amatérský fotograf (* 9. září 1855)
11. září – Christian Rakovskij, předseda lidových komisařů Ukrajinské SSR (* 1. srpna 1873)
15. září – Jurij Michajlovič Stěklov, sovětský historik a novinář (* 27. srpna 1873)
17. září – Iosif Berman, rumunský fotograf a žurnalista (* 17. ledna 1892)
24. září – Gottfried Feder, německý nacistický ekonomický teoretik (* 27. ledna 1883)
25. září – Kurt Konrad, český marxistický novinář, literární a divadelní kritik (* 15. října 1908)
27. září – Julius Wagner-Jauregg, rakouský neurolog, nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu (* 7. března 1857)
29. září – Vilmos Aba-Novák, maďarský malíř (* 15. března 1894)
30. září – André Regenermel, americký radiotelegrafista a konstruktér (* 31. března 1914)
2. října – Menachem Usiškin, ruský sionistický aktivista (* 14. srpna 1863)
5. října – Louis Brandeis, soudce Nejvyššího soudu Spojených států amerických (* 13. listopadu 1856)
14. října – Hjalmar Söderberg, švédský spisovatel, dramatik a literární kritik (* 2. července 1869)
17. října – Jozef Branecký, československý politik slovenské národnosti (* 10. března 1878)
18. října – Ján Pocisk, československý novinář a politik (* 18. dubna 1870)
20. října – Hanuš Bonn, český básník (* 5. července 1913)
21. října – Herman Lieberman, polský politik (* 4. ledna 1870)
25. října
Franz von Werra, německé stíhací eso (* 13. července 1914)
Robert Delaunay, francouzský kubistický malíř (* 12. dubna 1886)
26. října – Arkadij Gajdar, sovětský spisovatel (* 22. ledna 1904)
28. října – Filipp Isajevič Gološčokin, sovětský státní a partajní činovník (* 26. února 1876)
29. října
Alexandr Nikolajevič Afinogenov, ruský sovětský novinář, spisovatel a dramatik (* 4. dubna 1904)
Bruno Cassirer, oxfordský vydavatel a galerista (* 12. prosince 1872)
31. října – Vilém Julius Josef Hauner, český vojenský historik (* 28. dubna 1877)
1. listopadu – Mária Kupčoková, slovenská spisovatelka a překladatelka (* 27. dubna 1879)
6. listopadu
Paul Baras, francouzský cyklista a automobilový závodník (* 14. května 1870)
Maurice Leblanc, francouzský spisovatel (* 11. listopadu 1864)
8. listopadu – Gaetano Mosca, italský politolog (* 1. dubna 1858)
12. listopadu – Charles Huntziger, francouzský generál (* 25. červen 1880)
17. listopadu – Ernst Udet, německý stíhací pilot – sebevražda (* 26. dubna 1896)
18. listopadu – Walther Hermann Nernst, německý fyzikální chemik, nositel Nobelovy ceny za chemii za rok 1920 (* 25. červen 1864)
22. listopadu
Kurt Koffka, německý psycholog (* 18. března 1886)
Werner Mölders, německý stíhací pilot (* 18. března 1913)
29. listopadu – Zoja Kosmoděmjanská, sovětská partyzánka za druhé světové války (* 13. září 1923)
2. prosince – Edward Śmigły-Rydz, polský generál, politik a umělec (* 11. března 1886)
6. prosince – Abd-ru-shin, německý spisovatel, zakladatel Hnutí Grálu (* 18. dubna 1875)
9. prosince
Dmitrij Sergejevič Merežkovskij, ruský básník, kritik a spisovatel (* 14. srpna 1865)
Eduard von Böhm-Ermolli, rakouský polní maršál (* 12. února 1856)
10. prosince – Filipp Macharadze, gruzínský politik (* 9. března 1868)
11. prosince – Émile Picard, francouzský matematik (* 24. července 1856)
12. prosince – Branson DeCou, americký fotograf (* 20. října 1892)
20. prosince – Alexandr Vveděnskij, ruský avantgardní básník a dramatik (* 6. prosince 1904)
22. prosince – Karel Hašler, český herec, skladatel, spisovatel, dramatik a režisér (* 31. října 1879)
27. prosince – Jaromír Václav Šmejkal, český spisovatel (* 14. listopadu 1902)
29. prosince – Tullio Levi-Civita, italský matematik (* 29. března 1873)
30. prosince – El Lisickij, ruský a sovětský výtvarný umělec (* 23. listopadu 1890)
? – Rudolph Grossmann, německý grafik (* 1882)
? – Saliha Sultan, osmanská princezna a dcera sultána Abdulazize (* 10. srpna 1862)
Hlavy států
Československo
Edvard Beneš (prezident v exilu)
Emil Hácha (státní prezident Protektorátu Čechy a Morava)
Jozef Tiso (prezident Slovenské republiky)
Protektorát Čechy a Morava
Konstantin von Neurath (říšský protektor)
Reinhard Heydrich (zastupující říšský protektor)
Itálie – Viktor Emanuel III.
Japonsko – Císař Šówa
Papež – Pius XII.
USA – Franklin Delano Roosevelt
Spojené království Velké Británie a Severního Irska – Jiří VI.
Sovětský svaz – Stalin
Velkoněmecká říše – Adolf Hitler
Okupovaná Litva – Antanas Sniečkus
Související články
1941 v letectví
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1941:
Lidové noviny –
Moravská orlice –
Národní listy –
Národní politika –
20. století |
5105 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1920 | 1920 | 1920 (MCMXX) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal čtvrtkem.
Události
Česko
8. ledna – založena Církev československá husitská (pod názvem Církev československá)
10. ledna – Hlučínsko se ratifikací versailleské smlouvy stává součástí Československa
4. února – Hlučínsko bylo obsazeno armádou a připojeno k Československu
29. února byla schválena Ústava republiky československé
7. června byla podepsána Brněnská smlouva o ochraně menšin
25. května – prezident Tomáš Garrigue Masaryk jmenoval na Pražském hradě Druhou vládu Vlastimila Tusara
27. května – druhá volba T. G. Masaryka prezidentem republiky
27.–30. června – v Praze na Letné se konal VII. všesokolský slet
28. července – konference ve Spa rozhodla o rozdělení Těšínska mezi Československo a Polsko a definitivně stanovila hranice rozděleného území.
31. července – zákonem 450/1920 Sb. připojuje Československo Valticko, Dyjský trojúhelník a část Vitorazska
8. září – druhá vláda Vlastimila Tusara podává kvůli rozkolu v sociálně demokratické straně demisi. Je nahrazena 4. československou vládou, první úřednickou vládou Jana Černého, kterou prezident Masaryk jmenoval 15. září.
21. září – poté, co sociálně demokratická levice prohrála spor o vydávání listu Právo lidu, vyšlo první číslo novin Rudé právo.
25. září – XIII. sjezd Československé sociálně demokratické strany dělnické, svolaný levicí, se sešel v Praze za účasti 69 % delegátů. Vyvrcholení rozkolu ve straně.
14.–15. prosince – generální stávka vyhlášena sociálně demokratickou levicí dopadla nezdarem. Nepokoje byly potlačeny armádou, četnictvem, ale i Sokoly a Orly.
první sloka písně Nad Tatrou sa blýska se stala součástí československé hymny
návrat Československé legie z Ruska
Svět
10. ledna – v Londýně se poprvé sešla Společnost národů
2. února – Tartskou dohodou byla stvrzena mírová smlouva a stanoveny hranice mezi Estonskem a Ruskem
24. února – vznik NSDAP
16. května – Jana z Arku byla prohlášena za svatou
4. června – Trianonská smlouva, spojenci podepsali mírovou smlouvu s Maďarskem
27. července – na základě dohody velvyslanců ve Spa získalo Polsko východní oblasti Těšínska.
10. srpna – Sèvreská smlouva, spojenci podepsali mírovou smlouvu s Tureckem
16. prosince – Ničivé zemětřesení v Kan-su v Číně, zničeno přes 128 000 domů, ve kterých nalezlo smrt kolem 180 000 lidí
založena MPL (Maltese Labour Party)
zákon o Velkém Berlíně (poslední velké rozšíření území města)
vznikl polonezávislý stát Střední Litva
19. července – 7. srpna – v Petrohradě se konal 2. kongres Komunistické internacionály
probíhá polsko-bolševická válka
část Arménie byla připojena k Sovětskému svazu a zbytek zůstal součástí Turecka
sovětský Ázerbájdžán s připojením Náhorního Karabachu
rozdělení Ulsteru
Tirana se stala hlavním městem Albánie, do té doby jím bylo město Drač
Turecko odmítlo mírové dohody
v Bonnu založena firma Haribo
Ženy ve Spojených státech získávají volební právo
konalo se 1. skautské světové jamboree v Anglii v Olympia Hall v Londýně
Velká Británie vydává svůj první Zákon o nebezpečných drogách
Vědy a umění
vznikla loutka Spejbl
5. října – vznikl Svaz moderní kultury Devětsil
9. listopadu – Vatikán zakázal film Bible Svatá (film) protože Eva a Adam jsou v ráji nazí
Stefan Banach definoval prostor, který dnes nazýváme Banachův
První pokusné vysílání rozhlasu v Anglii ze stanice Chelmsford.
Nobelova cena
za literaturu: Knut Hamsun (Norsko)
za medicínu: August Krogh – za výzkum výměny plynů při dýchání a výzkum fyziologie kapilár
za fyziku: Charles E. Guillaume – objev anomálií při práci s ocelí a zpřesněním měření
za chemii: Walter H. Nernst – zakladatel fyzikální chemie
za mír: Léon Bourgeois
Narození
Česko
2. ledna – Čestmír Císař, ministr školství vlády ČSSR († 24. března 2013)
8. ledna – Kamil Linhart, výtvarník († 19. června 2006)
9. ledna – Marie Miková, československá politička († 25. srpna 2018)
11. ledna – Ignác Rendek, ministr vlád Československa († 30. května 2003)
13. ledna – Robert Vrchota, herec († 25. dubna 1993)
15. ledna – Anton Malatinský, československý fotbalový reprezentant († 1. prosince 1992)
17. ledna – Bohumil Váňa, stolní tenista, několikanásobný mistr světa († 4. listopadu 1989)
19. ledna – Andrej Barčák, ministr zahraničního obchodu ČSSR († 23. července 1984)
23. ledna – Ivan Slavík, básník, spisovatel, překladatel a editor († 24. prosince 2002)
24. ledna – Jiří Kárnet, česko-americký dramatik, divadelní kritik, režisér, básník a překladatel († 1. února 2011)
28. ledna
Karel Kraus, teatrolog, dramaturg a překladatel († 15. března 2014)
Gustav Francl, novinář, filmový kritik a překladatel († 6. ledna 2019)
31. ledna – Gustav Heverle, herec († 22. ledna 2008)
3. února
Ján Grajzel, československý voják a příslušník výsadku Embassy († 10. února 1994)
Zdeněk Sýkora, malíř († 12. července 2011)
10. února – Alois Sivek, literární historik a kritik († 7. října 1971)
12. února – Josef Bublík, voják a příslušník výsadku Bioscop († 18. června 1942)
14. února – Bohumil Kvasil, fyzik a politik († 30. října 1985)
18. února – Zdenka Sulanová, herečka a zpěvačka († 9. srpna 2004)
21. února – Nora Cífková, herečka († 25. ledna 2017)
23. února – František Hoffmann, archivář a historik († 1. října 2015)
26. února – Karel Houba, spisovatel a překladatel († 26. prosince 1999)
28. února – Ladislav Vychodil, scénograf († 20. srpna 2005)
3. března – Jaroslava Lukešová, sochařka († 15. prosince 2007)
4. března – Eva Gerová, herečka a zpěvačka († 5. června 2013)
6. března – Josef Kozák, československý volejbalový reprezentant a trenér († 7. června 2000)
15. března – Bohumil Kudrna, kanoista, olympijský vítěz († 11. února 1991)
16. března – Gustáv Herrmann, československý basketbalista († 31. března 2010)
19. března – Josef Bierský, český výsadkář, Operace Wolfram († 19. října 1944)
20. března – Alena Maxová, překladatelka a rozhlasová redaktorka († 18. února 2013)
22. března
Ivan Kolařík, voják a příslušník výsadku Out Distance († 1. dubna 1942)
Jaroslav Brodský, politický vězeň komunistického režimu v Československu († 3. srpna 1981)
Ludvík Kundera, básník, dramatik, prozaik a překladatel († 17. srpna 2010)
4. dubna – Jindřich Krejča, malíř, vědecký ilustrátor († 29. května 1991)
6. dubna – Magdalena Horňanová, spisovatelka, autorka svědectví o holokaustu († 30. září 2017)
8. dubna – Josef Daněk, vynálezce († 21. května 2001)
13. dubna
Stanislav Rázl, předseda vlády České socialistické republiky († 4. listopadu 1999)
Karel Otčenášek, 23. biskup královéhradecký († 23. května 2011)
17. dubna
Jiří Štokman, voják a příslušník výsadku Clay († 17. června 1981)
František Dvořák, historik umění († 9. listopadu 2015)
20. dubna – Záviš Bochníček, astronom († 23. února 2002)
21. dubna
Ladislav Koubek, československý fotbalový reprezentant († 9. října 1992)
Jiří Karch, český ekonom a aktivní odpůrce komunismu († 30. ledna 2007)
26. dubna – František Peterka, malíř († 11. září 2007)
28. dubna – Vlastimil Fiala, historik umění a překladatel († 10. dubna 1993)
30. dubna – Josef Chvalina, herec († 19. listopadu 1982)
1. května
Oldřich Švarný, český sinolog a fonetik († 19. dubna 2011)
Josef Hendrich, filolog († 9. dubna 2012)
6. května – Vladimír Terš, malíř († 31. srpna 2010)
7. května – Jana Ebertová, herečka a recitátorka († 10. listopadu 2010)
10. května – Josef Svoboda, scénograf († 8. dubna 2002)
12. května – Vilém Flusser, český filozof působící v Brazílii († 27. listopadu 1991)
14. května – Jiřina Salačová, zpěvačka († 8. ledna 1991)
17. května – Vladimír Škacha, voják a příslušník výsadku Silver B († 23. března 1987)
19. května – Jan Hukna, herec působící převážně v Anglii († 3. ledna 2007)
21. května – Emil Velenský, basketbalista, mistr Evropy († 28. prosince 2003)
22. května – Ferdinand Plánický, československý fotbalový reprezentant († 10. dubna 2001)
25. května – Ctibor Rybár, šéfredaktor Nakladatelství Olympia, autor průvodců po Československu († 13. února 2013)
27. května – Mojmír Smékal, český hudebník a skladatel († 21. září 1995)
29. května – Milan Pásek, režisér, herec a pedagog († 27. prosince 1990)
3. června – Zdeněk Mathauser, estetik a literární vědec († 27. května 2007)
4. června – Josef Kvapil, československý fotbalový reprezentant († 1988)
10. června – Zbyněk Vostřák, dirigent a hudební skladatel († 4. srpna 1985)
11. června – Jiří Karen, básník († 30. dubna 2000)
18. června
Karel Risinger, skladatel a muzikolog († 11. srpna 2008)
Přemysl Otakar Špidlen, mistr houslař († 6. ledna 2010)
20. června – Libuše Přichystalová, herečka († 200?)
24. června – Jan Bula, kněz, oběť komunistického teroru († 20. května 1952)
29. června – Ladislav Fikar, básník, divadelní kritik a překladatel († 12. července 1975)
5. července
Jaromír Vrba, hrdina protinacistického i protikomunistického odboje a oběť komunistického teroru († 19. prosince 1950)
Zdeněk Tmej, reportážní a dokumentární fotograf († 22. července 2004)
10. července – Miloslav Chlupáč, český sochař a malíř († 30. listopadu 2008)
11. července – Dana Medřická, herečka († 21. ledna 1983)
15. července – Vilém Kropp, reportážní fotograf († 2. února 2012)
16. července – Ivo Jirásek, skladatel († 8. ledna 2004)
19. července – Josef Kempný, dlouholetý komunistický politik († 25. listopadu 1996)
24. července – Josef Hiršal, básník a překladatel († 15. září 2003)
25. července – Jaroslav Deršák, fotbalový útočník a operní pěvec († 12. února 2013)
27. července – František Jungwirth, překladatel a redaktor († 17. ledna 1997)
31. července – Jiří Vršťala, herec († 10. června 1999)
3. srpna – Vítězslav Kocourek, spisovatel a překladatel († 30. prosince 1995)
7. srpna
Antonín Bradáč, československý fotbalový reprezentant († 5. dubna 1991)
Leopold Láznička, sprinter († 17. března 2003)
13. srpna – Mirko Paráček, sprinter († 17. července 1991)
15. srpna – Ctirad John, imunolog a mikrobiolog († 12. října 2018)
16. srpna – Ludvík Černý, primátor hlavního města Prahy († 12. září 2003)
30. srpna – Zdeněk Řehoř, herec († 8. listopadu 1994)
1. září
Josef Kudrna, čs. ministr vnitra († 15. května 1989)
Taťána Hladěnová, odbojářka z období druhé světové války († 2. července 1942)
8. září – Václav Pavel Borovička, spisovatel a televizní scenárista († 15. června 2004)
9. září – Josef Kobr, herec († 10. května 1999)
12. září – Antonín Dvořák, režisér a scénograf († 29. května 1997)
19. září
Jan Bechyně, entomolog († 9. března 1973)
Jan Pixa, konferenciér, moderátor, scenárista a televizní dramaturg († 19. listopadu 2004)
Jan Simota, sochař, medailér, pedagog († 13. března 2007)
20. září – Zdeněk Kampf, herec († 12. ledna 1987)
22. září – Miroslav Smotlacha, chemik a popularizátor mykologie († 6. června 2007)
23. září – Jiří Jaroch, skladatel († 30. prosince 1986)
24. září
Bedřich Kloužek, český sochař a medailér († 2. července 1995)
Míla Tomášová, mikrobioložka, spisovatelka († 12. května 2001)
29. září – Václav Neumann, dirigent († 2. září 1995)
1. října – Zdeněk Rotrekl, básník , spisovatel, publicista, literární historik a scenárista († 9. června 2013)
2. října – Bohumil Šimon, ekonom a politik († 21. listopadu 2003)
3. října – Jiří Louda, heraldik a knihovník († 1. září 2015)
5. října – Václav Havel, kanoista († 14. prosince 1979)
6. října – Kamil Šimon, novinář a spisovatel
14. října
Nina Popelíková, herečka († 18. dubna 1982)
Josef Kábrt, malíř, grafik, ilustrátor, animátor, režisér a scenárista († 7. února 1989)
17. října – Rudolf Hrušínský, herec († 13. dubna 1994)
21. října
Emil Juliš, básník a výtvarník († 25. prosince 2006)
Josef Lesák, studentský vůdce a politik († 28. července 2009)
22. října – Bohuslav Nocar, voják a příslušník výsadku Silica-North († 11. září 1944)
30. října
Jaroslav Svojše, skaut a spisovatel († 21. února 1983)
Zdeněk Kryzánek, herec († 24. prosince 1975)
1. listopadu – Karel Zámečník, redaktor Československého rozhlasu, historik a spisovatel († 10. ledna 2007)
5. listopadu – Václav Lohniský, divadelní režisér a filmový herec († 18. února 1980)
10. listopadu
Aleš Černý, malíř († 29. března 1984)
Stanislav Podhrázský, malíř, sochař a restaurátor († 20. května 1999)
12. listopadu – Ludvík Pompe, český divadelní a rozhlasový režisér († 15. února 1981)
14. listopadu – Libor Zapletal, voják a příslušník výsadku Bivouac († 27. září 1944)
19. listopadu – Zdeněk Dítě, herec († 11. prosince 2001)
21. listopadu – František Kavka, historik († 20. října 2005)
25. listopadu – Antonín Vězda, český lichenolog († 10. listopadu 2008)
29. listopadu – František Pavelka, voják a příslušník výsadku Percentage († 11. ledna 1943)
1. prosince
Ladislav Dvořák, básník a spisovatel, autor literatury pro děti († 22. června 1983)
Radegast Parolek, literární historik a překladatel († 15. září 2019)
3. prosince – Vladimír Bouzek, československý hokejový reprezentant († 31. července 2006)
6. prosince – Karel Píč, básník a esperantista († 15. srpna 1995)
7. prosince – Věra Tichánková, herečka († 9. ledna 2014)
11. prosince – Václav Šaffránek, vysokoškolský student a studentský funkcionář popravený nacisty († 17. listopadu 1939)
12. prosince
Rudolf Černý, dělník, havíř a spisovatel († 4. února 1982)
Josef Doležal, stříbrná medaile v chůzi na 50 km na OH 1952 († 28. ledna 1999)
14. prosince
Miloslav Balun, československý reprezentant v krasobruslení († 25. prosince 1994)
Stanislav Hojný, hráč na bicí nástroje († 21. prosince 2000)
15. prosince – Vlastimil Brodský, herec († 20. dubna 2002)
19. prosince – Ota Sklenčka, herec († 10. října 1993)
21. prosince – Olga Šilhánová, sportovní gymnastka a olympijská vítězka († 27. srpna 1986)
24. prosince – Jiří Hanzelka, cestovatel a spisovatel († 15. února 2003)
27. prosince – Jiří Sovák, herec († 6. září 2000)
28. prosince – Gerik, příslušník výsadku Zinc, spolupracovník gestapa († 29. dubna 1947)
? – František Malec, umělecký maskér († 1995)
Svět
1. ledna
Al Minns, americký černošský tanečník († 24. dubna 1985)
Alfred A. Tomatis, francouzský otorhinolaryngolog († 25. prosince 2001)
José Antonio Bottiroli, argentinský hudební skladatel a básník († 15. března 1990)
2. ledna
Isaac Asimov, americký spisovatel a biochemik ruského původu († 6. dubna 1992)
George Howard Herbig, americký astronom († 12. října 2013)
4. ledna – Robert Lamoureux, francouzský filmař a divadelník († 29. října 2011)
5. ledna – Arturo Benedetti Michelangeli, italský klavírista († 12. června 1995)
6. ledna
Val Valentin, portorický zvukový inženýr († 24. března 1999)
John Maynard Smith, britský evoluční biolog a genetik († 19. dubna 2004)
9. ledna
João Cabral de Melo Neto, brazilský básník a diplomat († 9. října 1999)
Rubén Ruiz Ibárruri, syn španělské komunistické političky Dolores Ibárruri († 14. září 1942)
11. ledna – Igor Cholin, ruský básník, prozaik a disident († 15. června 1999)
13. ledna
Tokudži Iizuka, japonský válečný pilot
Knut Nordahl, švédský fotbalista († 28. října 1984)
14. ledna – Jean Dutourd, francouzský novinář, kritik a prozaik († 17. ledna 2011)
16. ledna
Stéphanos II. Ghattas, koptský katolický kardinál († 20. ledna 2009)
Elliott Reid, americký herec († 21. června 2013)
18. ledna – Cecil W. Stoughton, americký fotograf, první hlavní oficiální fotograf Bílého domu († 3. listopadu 2008)
19. ledna – Javier Pérez de Cuéllar, peruánský politik, spisovatel a generální tajemník OSN († 4. března 2020)
20. ledna
Federico Fellini, italský filmový režisér a scenárista († 31. října 1993)
DeForest Kelley, americký herec († 11. června 1999)
21. ledna – Gottfried Böhm, německý architekt († 9. června 2021)
22. ledna
Alf Ramsey, anglický fotbalista a trenér († 28. dubna 1999)
Ann Philippa Pearceová, anglická spisovatelka († 21. prosince 2006)
Chiara Lubichová, katolická aktivistka, zakladatelka hnutí Fokoláre († 14. března 2008)
23. ledna – Henry Eriksson, švédský olympijský vítěz v běhu na 1500 metrů z roku 1948 († 8. ledna 2000)
30. ledna
Tito Gómez, kubánský zpěvák († 15. října 2000)
Delbert Mann, americký divadelní a filmový režisér († 11. února 2007)
3. února – George Armitage Miller, americký psycholog († 22. července 2012)
4. února
Štefan Mašlonka, slovenský sportovní novinář a rozhlasový reportér († 30. října 2000)
Cyril Zálešák, slovenský choreograf, hudebník a folklorista († 6. dubna 2013)
8. února
Sverre Farstad, norský rychlobruslař, olympijský vítěz († 27. března 1978)
Thomas Maria Messer, ředitel newyorského Guggenheimova muzea československého původu († 15. května 2013)
9. února
Stefan Dičev, bulharský novinář a spisovatel († 27. ledna 1996)
Grigorij Andrejevič Rečkalov, sovětský generál letectva, druhé nejúspěšnější sovětské a spojenecké letecké eso druhé světové války († 22. prosince 1990)
11. února – Farúk I., egyptský a súdánský král († 18. března 1965)
12. února – Bill Pitman, americký kytarista († 11. srpna 2022)
13. února – Henry Heimlich, americký lékař, vynálezce Heimlichova manévru († 17. prosince 2016)
14. února – Albert Barillé, francouzský filmový producent a scenárista († 11. února 2009)
19. února
Jürgen von Beckerath, německý egyptolog († 26. června 2016)
Jaan Kross, estonský spisovatel († 27. prosince 2007)
20. února – Jevgenij Dragunov, ruský konstruktér zbraní († 4. srpna 1991)
21. února – Leo Scheffczyk, německý římskokatolický kněz, teolog, kardinál († 8. prosince 2005)
22. února – Samuel Falťan, slovenský historik a politik († 15. prosince 1991)
23. února – Anton Antonov-Ovsejenko, ruský historik a spisovatel († 9. července 2013)
25. února
Philip Habib, americký diplomat († 25. května 1992)
Son-mjong Mun, korejský zakladatel náboženského hnutí Církev sjednocení († 3. září 2012)
26. února – Hilmar Baunsgaard, premiér Dánska († 2. července 1989)
28. února – Ben Kynard, americký jazzový saxofonista († 5. července 2012)
29. února
Fjodor Alexandrovič Abramov, ruský spisovatel a literární vědec († 14. května 1983)
Henry Duméry, francouzský filosof († 6. února 2012)
Michèle Morganová, francouzská herečka († 20. prosince 2016)
1. března – Simon Ignatius Pimenta, indický kardinál, arcibiskup Bombaje († 19. července 2013)
2. března – Ilona Hollós, maďarská zpěvačka († 1. června 1998)
3. března – James Doohan, kanadský herec († 20. července 2005)
6. března – Jadwiga Dackiewiczová, polská spisovatelka a překladatelka († 25. října 2003)
7. března – Eilís Dillonová, irská spisovatelka († 19. července 1994)
10. března – Boris Vian, francouzský prozaik, malíř, herec, jazzový hudební skladatel († 23. června 1959)
11. března – Nicolaas Bloembergen, americký fyzik, Nobelova cena za fyziku 1981 († 5. září 2017)
12. března – Françoise d'Eaubonne, francouzská spisovatelka a feministka († 3. srpna 2005)
13. března – Feocharij Kessidi, řecký historik filosofie († 23. prosince 2009)
14. března – Dorothy Tylerová, britská atletka, skokanka do výšky († 25. září 2014)
15. března – E. Donnall Thomas, americký lékař a profesor, nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství († 20. října 2012)
17. března – José Tomás Sánchez, filipínský kardinál († 9. března 2012)
21. března
Éric Rohmer, francouzský filmový režisér a kritik († 11. ledna 2010)
Josef Rötzer, rakouský lékař, tvůrce symptotermální metody přirozeného plánování rodičovství († 4. října 2010)
25. března – Patrick Troughton, anglický herec († 28. března 1987)
26. března – Chajim-Moše Šapira, izraelský politik († 16. července 1970)
1. dubna – Toširó Mifune, japonský herec († 24. prosince 1997)
2. dubna – Jaroslav Šolc, slovenský odbojář a politik († 8. prosince 1985)
3. dubna – John Demjanuk, ukrajinský válečný zločinec († 17. března 2012)
5. dubna
Barend Biesheuvel, premiér Nizozemska († 29. dubna 2001)
Arthur Hailey, britský spisovatel († 24. listopadu 2004)
7. dubna – Ravi Šankar, indický skladatel a hráč na sitár († 11. prosince 2012)
8. dubna – Carmen McRae, americká zpěvačka a herečka († 10. listopadu 1994)
9. dubna – Olga Perovská, ruská autorka dětských knih († 18. září 1961)
10. dubna – Maciej Słomczyński, polský spisovatel, překladatel a scenárista († 27. března 1998)
11. dubna – Emilio Colombo, premiér Itálie († 24. června 2013)
13. dubna
John LaPorta, americký jazzový klarinetista († 12. května 2004)
Liam Cosgrave, premiér Irska († 4. října 2017)
František Miko, slovenský literární vědec a teoretik, jazykovědec († 13. listopadu 2011)
15. dubna
Roger Rondeaux, francouzský mistr světa cyklokrosu († 24. ledna 1999)
Thomas Szasz, americký psychiatr († 8. září 2012)
Richard von Weizsäcker, německý politik a prezident († 31. ledna 2015)
19. dubna – Julien Ries, belgický kardinál, církevní historik, († 23. února 2013)
21. dubna
Bruno Maderna, italský dirigent a hudební skladatel († 13. listopadu 1973)
Hans Henning Ørberg, dánský didaktik a autor učebnic latiny († 17. února 2010)
25. dubna
Jean Carmet, francouzský herec a scenárista († 20. dubna 1994)
Peter Karvaš, slovenský spisovatel († 28. listopadu 1999)
27. dubna – Edwin Morgan, skotský básník († 17. srpna 2010)
2. května – Guinn Smith, americký olympijský vítěz ve skoku o tyči († 20. ledna 2004)
3. května – John Lewis, americký jazzový klavírista a skladatel († 29. března 2001)
5. května – Glanmor Williams, velšský historik († 24. února 2005)
8. května
Saul Bass, americký grafik († 25. dubna 1996)
Paul Benno Marx, americký kněz, spisovatel a představitel hnutí pro-life († 20. března 2010)
9. května
William Tenn, americký spisovatel sci-fi († 7. února 2010)
Richard Adams, anglický spisovatel († 24. prosince 2016)
10. května – Bert Weedon, britský kytarista († 20. dubna 2012)
13. května – Eduard Vladimír Tvarožek, slovenský esperantista, básník a překladatel († 9. srpna 1999)
15. května
Alberich Józef Siwek, opat polského kláštera Wachock a kláštera Vyšší Brod († 12. prosince 2008)
Nasrallah Butrus Sfeir, libanonský kardinál maronitský patriarcha Antiochie († 12. května 2019)
18. května – Jan Pavel II., 264. papež v dějinách církve († 2. dubna 2005)
21. května – Irena Kowalska-Wuttke, polská harcerská instruktorka a odbojářka († 24. září 1944)
25. května
Arthur Wint, jamajský běžec, dvojnásobný olympijský vítěz († 19. října 1992)
Urbano Navarrete Cortés, španělský kardinál, rektor Papežské univerzity Gregoriana († 22. listopadu 2010)
Dorotea Bavorská, rakouská arcivévodkyně a bavorská princezna († 5. července 2015)
26. května – Peggy Lee, americká jazzová a popová zpěvačka († 21. ledna 2002)
28. května
Victor Turner, britský antropolog († 18. prosince 1983)
Jan Wiener, český letec RAF a politický vězeň komunistického režimu († 24. listopadu 2010)
29. května – John Harsanyi, americký ekonom, Nobelova cena 1994 († 9. srpna 2000)
30. května
Godfrey Binaisa, prezident Ugandy († 5. srpna 2010)
Franklin J. Schaffner, americký režisér († 2. července 1989)
2. června
Horst Blume, německý spisovatel
Marcel Reich-Ranicki, německý publicista a literární kritik († 18. září 2013)
5. června
Marian Bielicki, polský spisovatel († 8. dubna 1972)
Božena Slabejová, slovenská herečka († 13. prosince 2004)
6. června – Josef Vlček, moravský katolický aktivista, politický vězeň a vydavatel († 28. července 2015)
8. června – Ivan Nikitovič Kožedub, sovětský válečný pilot († 8. srpna 1991)
10. června – Jozef Májovský, slovenský botanik († 16. dubna 2012)
11. června
Mahéndra, nepálský král († 31. ledna 1972)
Shelly Manne, americký jazzový bubeník († 26. září 1984)
Irving Howe, americký literární kritik, historik a levicový politický aktivista († 5. května 1993)
15. června – Alberto Sordi, italský herec, zpěvák, skladatel a režisér († 25. února 2003)
16. června – Geoffrey Jenkins, jihoafrický spisovatel († 7. listopadu 2001)
17. června – François Jacob, francouzský lékař, fyziolog a genetik, Nobelova cena za fyziologii a lékařství 1965 († 19. dubna 2013)
20. června – Amos Tutuola, nigerijský spisovatel († 8. června 1997)
21. června – Isaac Stern, houslový virtuóz († 22. září 2001)
29. června – Ray Harryhausen, americký filmař, režisér, animátor a scenárista († 7. května 2013)
10. července – Owen Chamberlain, americký fyzik († 28. února 2006)
11. července
Richard Dell, novozélandský zoolog († 6. března 2002)
Zecharia Sitchin, izraelský novinář a záhadolog († 9. října 2010)
13. července – Hans Blumenberg, německý filozof († 28. března 1996)
14. července – Paul Crauchet, francouzský herec († 19. prosince 2012)
17. července – Juan Antonio Samaranch, španělský sportovní funkcionář († 21. dubna 2010)
21. července
Isaac Stern, americký houslista a dirigent († 22. září 2001)
Gunnar Thoresen, norský fotbalový útočník († 30. září 2017)
23. července – Amália Rodrigues, portugalská zpěvačka a herečka († 6. října 1999)
25. července – Rosalind Franklinová, anglická biofyzička a chemička († 16. dubna 1958)
29. července – Alvin W. Gouldner, americký sociolog († 15. prosince 1980)
1. srpna
Thomas McGuire, americký pilot a druhé nejúspěšnější letecké eso amerického letectva(† 7. ledna 1945)
James Mourilyan Tanner, britský dětský endokrinolog († 11. srpna 2010)
3. srpna – P. D. Jamesová, anglická spisovatelka († 27. listopadu 2014)
5. srpna – John Sharp, britský herec († 26. listopadu 1992)
8. srpna
Jerónimo Podestá, argentinský katolický kněz a biskup († 23. června 2000)
Helen Thomasová, americká novinářka († 20. července 2013)
9. srpna – Margie Hyams, americká jazzová vibrafonistka a klavíristka († 14. června 2012)
10. srpna – Aharon Meged, izraelský spisovatel a dramatik († 23. března 2016)
11. srpna – June Hutton, americká herečka a zpěvačka († 2. května 1973)
12. srpna – Sam Ulano, americký jazzový bubeník († 1. ledna 2014)
13. srpna – Jean Honoré, francouzský kardinál, arcibiskup Tours, († 28. února 2013)
15. srpna – Ctibor Filčík, slovenský herec († 21. listopadu 1986)
16. srpna
Charles Bukowski, americký básník a spisovatel († 9. března 1994)
Ronald Pope, anglický sochař a malíř († 1997)
Virgil Ierunca, rumunský exilový publicista a literární vědec († 28. září 2006)
17. srpna – Maureen O'Harová, irsko-americká herečka a zpěvačka († 24. října 2015)
18. srpna
Shelley Wintersová, americká herečka († 14. ledna 2006)
Henrietta Lacksová, dárce buněčné kultury HeLa († 4. října 1951)
19. srpna – Michal Maheľ, slovenský geolog († 7. srpna 1999)
20. srpna – Vincentas Sladkevičius, litevský kardinál, kaunaský arcibiskup († 28. května 2000)
22. srpna – Ray Bradbury, americký spisovatel († 5. června 2012)
23. srpna – Mickey Rooney, americký herec († 6. dubna 2014)
26. srpna – Richard Bellman, americký matematik († 19. března 1984)
29. srpna – Charlie Parker, americký jazzový saxofonista a skladatel († 12. března 1955)
5. září – Fons Rademakers, nizozemský filmový režisér, producent a scenárista († 22. února 2007)
7. září – Harri Webb, velšský básník († 31. prosince 1994)
14. září
Alberto Calderón, argentinský matematik († 16. dubna 1998)
Mario Benedetti, uruguayský novinář a spisovatel († 17. května 2009)
Lawrence Klein, americký ekonom, Nobelova cena 1980 († 20. října 2013)
15. září – Michiel Daniel Overbeek, jihoafrický astronom († 19. července 2001)
16. září
Lino Tonti, italský motocyklový konstruktér († 8. června 2002)
Hannie Schaftová, nizozemská komunistická odbojářka († 17. dubna 1945)
17. září – Dinah Sheridanová, anglická herečka († 25. listopadu 2012)
20. září – Hanns Cibulka, německý spisovatel († 20. června 2004)
23. září
Alexandr Grigorjevič Aruťunjan, arménský hudební skladatel († 28. března 2012)
Ovadja Josef, izraelský vrchní rabín († 7. října 2013)
24. září
Leo Marks, anglický kryptograf, dramatik a scenárista († 15. ledna 2001)
Richard Ira Bong, americký válečný pilot († 6. srpna 1945)
Zuko Džumhur, bosenskohercegovský spisovatel, cestovatel a cestopisec, filmový a televizní scenárista a kreslíř († 27. listopadu 1989)
25. září – Sergej Bondarčuk, ruský herec, scenárista a režisér († 20. října 1994)
27. září – Carlo Alberto dalla Chiesa, generál italských četníků († 3. září 1982)
29. září – Peter D. Mitchell, britský biochemik, Nobelova cena 1978 († 10. dubna 1992)
1. října – Walter Matthau, americký herec († 1. července 2000)
2. října – Ștefan Kovács, rumunský fotbalista a fotbalový trenér († 22. května 1995)
3. října – Vladimír Hajko, slovenský fyzik a politik († 24. července 2011)
5. října – Meliton Kantaria, gruzínský seržant sovětské armády, který spoluvztyčil sovětskou vlajku nad berlínským Reichstagem († 27. prosince 1993)
6. října – Andrzej Munk, polský režisér († 21. září 1961)
8. října – Frank Herbert, americký spisovatel († 11. února 1986)
9. října
Viliam Záborský, slovenský herec († 5. února 1982)
Yusef Lateef, americký multiinstrumentalista a skladatel († 23. prosince 2013)
11. října – James Aloysius Hickey, arcibiskup Washingtonu, kardinál († 24. října 2004)
13. října – Albert Hague, německý skladatel a textař († 12. listopadu 2001)
15. října – Mario Puzo, americký spisovatel († 2. července 1999)
17. října
Montgomery Clift, americký herec († 23. červenec 1966)
Miguel Delibes, španělský romanopisec († 12. března 2010)
18. října – Melina Mercouri, řecká herečka, zpěvačka a politička († 6. března 1994)
22. října – Timothy Leary, americký psycholog, spisovatel, filosof, popularizátor LSD († 31. května 1996)
23. října – Gianni Rodari, italský novinář a spisovatel literatury pro děti a mládež († 14. dubna 1980)
24. října – Robert Coffy, francouzský kardinál († 15. července 1995)
27. října – Kóččeril Ráman Nárájanan, indický politolog a diplomat, v letech 1997–2002 prezident Indie jako první člen kasty nedotknutelných († 9. listopadu 2005)
29. října
Shin Hyon Hwak, ministerský předseda Jižní Koreje († 26. dubna 2007)
Baruj Benacerraf, americký imunolog, Nobelova cena 1980 († 2. srpna 2011)
31. října
Gunnar Gren, švédský fotbalista († 10. listopadu 1991)
Fritz Walter, německý fotbalista († 18. června 2002)
Helmut Newton, německý fotograf († 23. ledna 2004)
Dick Francis, britský žokej, novinář a spisovatel († 14. února 2010)
3. listopadu – Oodgeroo Noonuccalová, australská spisovatelka a politická aktivistka († 16. září 1993)
5. listopadu – Douglass North, americký ekonom, Nobelova cena 1993 († 23. listopadu 2015)
7. listopadu – João Cabral de Melo Neto, velšská spisovatelka, publicistka a feministka († 12. července 2013)
8. listopadu – Eugênio de Araújo Sales, brazilský kardinál, arcibiskup arcidiecéze Rio de Janeiro († 9. července 2012)
9. listopadu – Thomas A. Sebeok, maďarský filosof a lingvista († 21. prosince 2001)
14. listopadu – John McCabe, americký spisovatel a pedagog († 27. září 2005)
17. listopadu
George Dunning, kanadský ilustrátor a filmový animátor († 15. února 1979)
Jean Starobinski, švýcarský literární teoretik († 4. března 2019)
18. listopadu – Edita Brestenská, slovenská paleontoložka († 2. května 2014)
19. listopadu – Gene Tierneyová, americká herečka († 6. listopadu 1991)
21. listopadu – Stan Musial, americký baseballista a manažér († 19. ledna 2013)
23. listopadu – Paul Celan, rumunský básník († 20. dubna 1970)
25. listopadu – Ricardo Montalbán, mexicko-americký herec († 14. ledna 2009)
29. listopadu – Joseph Shivers, americký textilní chemik a vynálezce († 1. září 2014)
3. prosince – Marie Ljalková, česká válečná snajperka († 7. listopadu 2011)
6. prosince
Dave Brubeck, americký jazzový klavírista († 5. prosince 2012)
George Porter, anglický chemik, Nobelova cena za chemii 1967 († 31. srpna 2002)
7. prosince – Walter Nowotny, německý stíhač († 8. listopadu 1944)
9. prosince
Doug Serrurier, jihoafrický automobilový závodník († 3. června 2006)
Carlo Azeglio Ciampi, prezident Itálie († 16. září 2016)
10. prosince
Ragnhild Hvegerová, dánská plavkyně († 1. prosince 2011)
Clarice Lispectorová, brazilská spisovatelka a novinářka († 9. prosince 1977)
Reginald Rose, americký scenárista a spisovatel († 19. dubna 2002)
12. prosince – Kazimierz Jasiński, polský historik († 8. srpna 1997)
13. prosince
Kaysone Phomvihane, prezident Laosu († 21. listopadu 1992)
George P. Shultz, americký ekonom, politik a podnikatel († 6. února 2021)
14. prosince – Clark Terry, americký trumpetista († 21. února 2015)
17. prosince – Kenneth Iverson, kanadský informatik († 19. října 2004)
19. prosince – Little Jimmy Dickens, americký zpěvák a kytarista († 2. ledna 2015)
20. prosince
Väinö Linna, finský spisovatel († 21. dubna 1992)
Aharon Jariv, ředitel izraelské vojenské zpravodajské služby († 7. května 1994)
25. prosince – Jerome Richardson, americký jazzový saxofonista a flétnista (23. června 2000)
27. prosince – Robert Whittaker, americký ekolog († 20. října 1980)
28. prosince – Antoinette, baronka z Massy, sestra monackého knížete Rainiera III. († 18. března 2011)
29. prosince – Viveca Lindfors, švédská herečka († 25. října 1995)
30. prosince – Jack Lord, americký filmový a seriálový herec a producent († 21. ledna 1998)
Úmrtí
Česko
1. ledna – Růžena Svobodová, česká spisovatelka (* 10. července 1868)
5. ledna – Prokop Sedlák, poslanec Českého zemského sněmu (* 2. srpna 1838)
7. ledna – Václav Hübner, ředitel Národního divadla v Brně (* 11. června 1857)
17. ledna – Emilie Fryšová, česká pedagožka, etnografka a publicistka (* 23. července 1840)
25. ledna – Norbert František Drápalík, opat kanonie premonstrátů v Nové Říši (* 23. září 1861)
1. února – Rudolf Dvořák, zakladatel české orientalistiky (* 12. listopadu 1860)
8. února – Rudolf Mazuch, český akademický malíř (* 9. srpna 1891)
10. února – Josef Antonín Hůlka, biskup českobudějovický (* 10. února 1851)
14. února – Hana Dumková, autorka kuchařských knih (* 15. května 1847)
4. března – Václav Koranda, kněz, básník a publicista (* 24. září 1871)
12. března – Dominik Riegel, nadporučík dělostřelectva rakouské armády a mistr šermu (* 24. dubna 1840)
26. března – Vojtěch Kryšpín, učitel a literární historik (* 2. dubna 1844)
3. dubna – Adolf Gottwald, český překladatel (* 16. ledna 1878)
27. dubna – Emerich Maixner, český lékař (* 6. listopadu 1847)
30. dubna – Jan Václav Novák, český literární historik (* 21. prosince 1853)
1. května – Hanuš Wihan, violoncellista a hudební pedagog (* 5. června 1855)
4. května – Věnceslava Lužická, česká spisovatelka (* 6. prosince 1832)
8. května – Josef Šír, podkrkonošský národní buditel (* 7. ledna 1859)
16. května – Jan Klecanda, učitel, spisovatel a novinář (* 5. března 1855)
18. května – August Fournier, český historik, vysokoškolský pedagog a politik (* 19. června 1850)
31. května – Eduard Vojan, český herec (* 5. května 1853)
1. července – Ferdinand Velc, český malíř, fotograf a etnograf (* 27. července 1864)
6. července – Václav Krotký, kladenský stavitel (* 26. prosince 1855)
15. července – Jan Autengruber, český malíř (* 25. dubna 1887)
20. srpna – Hugo Alfons Dietrichstein, rakouský šlechtic, generál, diplomat a dvořan (* 19. prosince 1858)
4. září – Václav Šnajdr, český básník, novinář a podnikatel (* 26. září 1847)
7. září – Johann Ulrich, sedmý moravskoostravský starosta (* 8. prosince 1861)
17. října – František Bílý, český literární historik a kritik (* 8. listopadu 1854)
18. října – Josef Seliger, rakouský a československý politik (* 16. února 1870)
3. listopadu – Karel Kněžourek, přírodovědec (* 7. listopadu 1857)
4. listopadu – Petr Cingr, český sociálně demokratický novinář a politik (* 12. května 1850)
11. listopadu – Albert Vojtěch Velflík, rektor ČVUT (* 4. dubna 1856)
15. listopadu – Josef Mauder, český sochař a malíř (* 1. prosince 1854)
6. prosince – Karel Kovařovic, hudební skladatel (* 9. prosince 1862)
26. prosince – Jakub Virgil Holfeld, klavírní pedagog (* 27. listopadu 1835)
Svět
2. ledna – Paul Adam, francouzský spisovatel a publicista (* 7. prosince 1862)
4. ledna – Benito Pérez Galdós, španělský spisovatel (* 10. května 1843)
6. ledna – Heinrich Lammasch, poslední ministerský předseda Rakousko-Uherska (* 21. května 1853)
7. ledna – Edmund Barton, australský předseda vlády (* 18. ledna 1849)
13. ledna – Heinrich von Pitreich, ministr války Rakouska-Uherska (* 10. listopadu 1841)
21. ledna – Ludomił German, polský spisovatel a politik (* 16. září 1851)
24. ledna – Amedeo Modigliani, italský malíř a sochař (* 12. července 1884)
26. ledna
Jeanne Hébuterneová, francouzská umělkyně (* 6. dubna 1898)
Vladimir Oskarovič Kappel, ruský vojenský velitel (* 16. dubna 1883)
1. února – Vladimir Mitrofanovič Puriškevič, ruský antisemitský politik (* 24. srpna 1870)
2. února – Pál Szinyei Merse, slovenský malíř (* 4. července 1845)
6. února – Nikolaj Nikolajevič Ryžkov, ruský kněz, představený pravoslavných chrámů v Praze a Karlových Varech (* 26. září 1868)
7. února – Alexandr Vasiljevič Kolčak, ruský admirál (* 16. listopadu 1874)
13. února – Otto Gross, rakouský lékař, psychiatr a psychoanalytik (* 17. března 1877)
17. února
Teofil Kotykiewicz, vídeňský stavitel varhan (* ? 1849)
Eduard von Knorr, německý admirál (* 8. března 1840)
20. února – Robert Peary, americký polárník (* 6. května 1856)
25. února – Vadim Podbělskij, revolucionář, sovětský státník (* listopad 1887)
1. března – Josef Trumpeldor, sionista a židovský veterán rusko-japonské války (* 1. prosince 1880)
7. března – Jaan Poska, ministr zahraničních věcí Estonska (* 24. ledna 1866)
10. března – Wilhelm J. Burger, rakouský fotograf a malíř (* 15. března 1844)
13. března – Mary Devens, americká fotografka (* 17. května 1857)
14. března – Nikolaj Sergejevič Korotkov, ruský chirurg (* 26. února 1874)
15. března – Edmund Reitter, rakouský entomolog (* 22. října 1845)
18. března – Franz Büchner, německý stíhací pilot (* 2. ledna 1898)
25. března – Aloys von Liechtenstein, rakouský šlechtic a politik (* 18. listopadu 1846)
26. března – Kazimierz Chłędowski, předlitavský státní úředník a politik (* 28. února 1843)
3. dubna
Hugo von Schauer, ministr spravedlnosti Předlitavska (* 1. dubna 1862)
Hector Hodler, švýcarský esperantista (* 1. října 1887)
20. dubna – Pierre Daniel Chantepie de la Saussaye, holandský religionista (* 9. dubna 1848)
26. dubna – Šrínivása Rámanudžan, indický matematik (* 22. prosince 1887)
1. května – Margareta z Connaughtu, anglická a švédská princezna (* 15. ledna 1882)
6. května – Adolf von Liebenberg, rakouský zemědělský odborník (* 15. září 1851)
11. května
Jim Colosimo, vládce chicagského podsvětí (* 1877)
Stefan Gębarski, polský spisovatel (* 1864)
15. května – Owen Morgan Edwards, velšský historik a spisovatel (* 26. prosince 1858)
16. května – Levi P. Morton, americký politik (* 16. května 1824)
18. května – August Fournier, rakouský a český historik, vysokoškolský pedagog a politik (* 19. června 1850)
21. května
Venustiano Carranza, mexický politik a revolucionář (* 29. prosince 1859)
Eleanor H. Porterová, americká spisovatelka knih pro děti a mládež (* 19. prosince 1868)
23. května
Heorhij Narbut, ukrajinský malíř (* 9. března 1886)
Svetozar Boroëvić von Bojna, rakousko-uherský polní maršál (* 13. prosince 1856)
5. června – Rhoda Broughton, velšská spisovatelka (* 29. listopadu 1840)
14. června – Max Weber, německý sociolog (* 21. dubna 1864)
21. června
Gaetano Previati, italský malíř (* 31. srpna 1852)
Josiah Conder, britský architekt (* 28. září 1852)
4. července – Max Klinger, německý sochař, malíř a grafik (* 18. února 1857)
7. července – Albert Gessmann, předlitavský politik (* 18. ledna 1852)
10. července – John Arbuthnot Fisher, britský admirál (* 25. ledna 1841)
11. července – Evženie z Montijo, manželka francouzského císaře Napoleona III. (* 1826)
17. července – Viktor Wilhelm Russ, rakouský politik (* 28. května 1840)
18. července – Albert Zürner, německý olympijský vítěz ve skocích do vody (* 30. ledna 1890)
21. července – Patsy Cornwallis-West, irská herečka a milenka krále Eduarda VII. (* 1856)
24. července – Ludwig Ganghofer, německý spisovatel, dramaturg, novinář (* 7. července 1855)
1. srpna – Bál Gangádhar Tilak, představitel indického hnutí za nezávislost (* 23. července 1856)
10. srpna – Adam Politzer, rakouský lékař (* 1. října 1835)
22. srpna – Anders Zorn, švédský malíř a grafik (* 18. února 1860)
29. srpna – Léon-Adolphe Amette, pařížský arcibiskup a kardinál (* 6. září 1850)
31. srpna
Louis Ducos du Hauron, francouzský fotograf (* 8. prosince 1837)
Wilhelm Wundt, německý lékař, fyziolog a psycholog (* 16. srpna 1832)
24. září
Inessa Fjodorovna Armandová, rusko-francouzská komunistická revolucionářka a feministka (* 8. května 1874)
Peter Carl Fabergé, ruský zlatník (* 30. května 1846)
19. října – John Reed, americký novinář, básník a komunistický aktivista (* 22. října 1887)
20. října – Max Bruch, německý hudební skladatel a dirigent (* 6. ledna 1838)
24. října – Marie Alexandrovna Romanovová, ruská velkokněžna (* 17. října 1853)
25. října
Odoardo Beccari, italský botanik (* 16. listopadu 1843)
Alexandr I. Řecký, řecký král (* 1. srpna 1893)
6. listopadu – Ludvík Bavorský, syn vévody Maxmiliána (* 21. června 1831)
13. listopadu – Hans-Georg Tersling, dánský architekt (* 7. prosince 1857)
30. listopadu – Vladimir Maj-Majevskij, ruský generál (* 27. září 1867)
2. prosince – Sarah Angelina Acland, anglická fotografka (* 26. června 1849)
3. prosince – William de Wiveleslie Abney, britský astronom, chemik a fotograf (* 24. července 1843)
7. prosince – Štěpán Doubek, český hudební skladatel a pedagog (* 15. září 1872)
20. prosince – Julius Richard Petri, německý bakteriolog (* 31. května 1852)
27. prosince – Paul Gaffarel, francouzský historik (* 2. října 1843)
? – Abbot Kinney, americký developer (* 1850)
? – Charles Vincent, francouzský spisovatel romantických a dobrodružných románů (* 1851)
Hlava státu
Austrálie – předseda vlády William M. Hughes
Československo – Tomáš Garrigue Masaryk
Francie – Georges Clemenceau (od roku 1917), vystřídal Alexandre Millerand a Georges Leygues
Kanada – předseda vlády Robert L. Bordon (od roku 1911), vystřídal Arthur Meighen
Německo – Hermann Müller, vystřídal Konstantin Fehrenbach
Litva – Antanas Smetona /Aleksandras Stulginskis
USA – Woodrow Wilson
Japonsko – Císař Taišó
Související články
1920 v letectví
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1920:
Lidové noviny –
Národní listy –
Národní politika —
Moravská orlice –
Lumír — ročník 47 rok 1918–1920 (archiv ÚČL AV ČR)
Zlatá Praha — ročník 37 rok 1919–1920
20. století |
5110 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1926 | 1926 | 1926 (MCMXXVI) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal pátkem.
Události
Československo
22. února až 18. května – pražský soud v řadě procesů odsoudil několik skupin žhářů a podvodníků z okolí Městce Králové (Kamilov, Sloveč, Velké Výkleky, Běrunice, Lovčice, Dlouhopolsko, Hradčany (Nová Báň) aj.), řádově desítky lidí, kteří v předchozích letech v úmyslu vylákat pojistné plnění zapalovali nebo nechali zapalovat vlastní nemovitosti.
5. března – při rozvozu ručních granátů z muničního skladu v Hostivicích na vojenské posádky v Praze koňským povozem došlo v Truhlářské ulici na Starém Městě před domem č. 12 k výbuchu, při kterém zahynuli dva vojáci a 69 lidí bylo zraněno, z toho šest těžce.
18. března – Prezidentem Masarykem jmenována 8. československá vláda republiky (druhá úřednická vláda) po odchodu sociálních demokratů a národních socialistů z vlády vedené agrárníky.
2. červen – v Brně se konalo první utkání v ragby na území Československa. Slavia Brno v něm hrála nerozhodně s mužstvem Wiener Amateure 12:12.
založen hokejový klub HC Hradec Králové.
založen házenkářský klub HC Zubří.
12. října jmenoval na pražském hradě prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk 9. československou (3. Švehlovu) vládu, která ukončila období úřednického kabinetu dr. Jana Černého.
28. října – položen základní kámen betlémské kaple v Plzni.
Svět
26. leden – Nejnižší teplota v historii na severní polokouli (−71 °C) padla ve vesnici Ojmjakon v SSSR
12. květen – posádka vzducholodi Norge byla první, která prokazatelně dosáhla severního pólu
založení Učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě
Nacionalistický puč v Portugalsku
Brazílie a Německo se stali členy Společnosti národů
Benito Mussolini vyhlašuje fašistickou diktaturu s vládou jedné strany
Paříž první televizní přenos
Turecko upustilo od islámského kalendáře
Vědy a umění
16. únor – V Brně se uskutečnila premiéra Janáčkova Concertina (Ilona Štěpánová-Kurzová)
21. březen – V Obecním domě v Praze provedla Ilona Štěpánová-Kurzová s Českou filharmonií pod vedením Václava Talicha v premiéře Prokofjevův třetí klavírní koncert C dur
1. duben – Československý rozhlas vysílal v poledne první časové znamení, trvalo 15 sekund
2. květen – první společné vystoupení Spejbla a Hurvínka
11. listopad – První české provedení opery Albana Berga Vojcek v Praze. Premiéru dirigoval Otakar Ostrčil a měla obrovský úspěch.
Československý rozhlas zahájil pravidelné vysílání
první pokusy s využitím tepelné energie oceánů
U firmy Siemens vznikl čtvercový volič, který se stal základem mnoha systémů mnoha telefonních ústředen.
V pevnosti Josefov u Jaroměře byly zahájeny první turistické prohlídky v podzemí a to v oblasti tzv. Dolíku.
Nobelova cena
za literaturu: Grazia Deleddaová (Itálie)
za medicínu: Johannes Fibiger – za objev experimentálně vyvolaného nádorového bujení
za fyziku: Jean Baptiste Perrin – problematika diskontinuitní struktury látek
za chemii: Theodor Svedberg – za práce o dispergovaných soustavách
za mír: Gustav Stresemann a Aristide Briand – za úsilí o evropské porozumění
Narození
Česko
1. ledna – Václav Bubník, československý hokejový reprezentant († 27. března 1990)
4. ledna – Milan Mach, herec († 20. května 1995)
10. ledna – Jan Kocourek, biochemik, vysokoškolský pedagog a politik
12. ledna – Slavomír Bartoň, československý hokejový reprezentant († 16. ledna 2004)
17. ledna – Vladislav Martinek, lesnický entomolog († 8. dubna 2005)
18. ledna – Ivo Mrázek, basketbalový hráč a trenér († 5. dubna 2019)
22. ledna – Ota Hemele, československý fotbalový reprezentant († 31. května 2001)
24. ledna – Herta Huber, německá spisovatelka
29. ledna
Hynek Hlasivec, stavbař, mostař († 11. července 2011)
Jiří Stano, spisovatel († 4. března 2017)
3. února – Josef Jirka, československý hokejový reprezentant, politický vězeň († 11. prosince 2000)
4. února
Jaroslav Hájek, matematik († 10. června 1974)
Jan Lužný, šlechtitel a expert na zahradnictví († 29. ledna 2013)
6. února
Jan Jelínek, antropolog († 3. října 2004)
Václav Fischer, textař a spisovatel († 15. července 2013)
7. února – Jaroslav Pitner, hokejový trenér reprezentace († 20. března 2009)
16. února
Ivan Karel, oftalmolog
Ivan Hojar, herec Satirického divadla Večerní Brno († 1. prosince 1997)
17. února – Jaroslav Machovec, odborník v oboru biotechnika zeleně, sadovnictví a květinářství († 17. července 2013)
21. února
František Černý, teatrolog a historik († 12. června 2010)
Bohumil Švarc, herec a rozhlasový hlasatel († 1. dubna 2013)
23. února – Miroslav Rada, malíř († 16. března 2017)
28. února – Oldřich Zábrodský, československý hokejový reprezentant († 22. září 2015)
3. března
Jiří Hanzálek, sochař a malíř († 2. března 2012)
Karel Texel, divadelní režisér, dramatik a básník († 2001)
6. března – Miroslav Klega, hudební skladatel a pedagog († 25. června 1993)
7. března – Jiří Dadák, československý závodník v hodu kladivem († 6. března 2014)
9. března – Milan Křížek, hudební skladatel, violista a hudební pedagog († 15. února 2018)
10. března – Dagmar Hochová, fotografka († 16. dubna 2012)
13. března
Hugo Engelhart, lékař a bývalý politický vězeň († 10. září 2022)
Jaroslav Jirásek, ekonom
14. března – Eduard Landa, malíř regionu Podorlicka († 7. dubna 2006)
15. března – Ludmila Freiová, spisovatelka († 12. října 2014)
17. března – Svatopluk Skládal, herec († 2. dubna 1992)
21. března – Karel Bedřich Absolon, chirurg († 2. října 2009)
22. března
Ivo Babuška, matematik a stavební inženýr († 12. dubna 2023)
Jan Němeček, kameraman († 6. července 2004)
27. března – Jaroslava Skleničková, pamětnice vyhlazení Lidic a spisovatelka
30. března – Naďa Chmelařová, herečka († 1. prosince 2016)
2. dubna
Jiří Adamíra, herec († 14. srpna 1993)
Miroslav Liberda, právník († 7. ledna 1998)
4. dubna – Zdena Procházková, herečka a konferenciérka († 25. srpna 2021)
6. dubna – Jehuda Bauer, izraelský historik
7. dubna – Miroslav Fiedler, matematik († 20. listopadu 2015)
8. dubna – Ladislav Pavlovič, československý fotbalový reprezentant († 28. ledna 2013)
11. dubna – Leo Sotorník, československý gymnasta, olympionik († 14. března 1998)
13. dubna – Pavel Peška, ústavní právník († 15. července 2013)
14. dubna – František Daniel, česko-americký filmař († 29. března 1996)
21. dubna – Olbram Zoubek, sochař († 15. června 2017)
24. dubna
Jiří Kosina, hudební skladatel a sbormistr († 5. července 2000)
Ladislav Lis, český a československý politik († 18. března 2000)
26. dubna – Oldřich František Korte, hudební skladatel, klavírista, publicista a fotograf († 10. září 2014)
27. dubna – Bedřiška Wižďálková – historička, vědecká pracovnice Národní knihovny v oboru vzácných tisků († 27. června 2006)
7. května – Jaroslav Kurzweil, matematik († 17. března 2022)
10. května – František Bartoš, motocyklový závodník († 21. ledna 1987)
13. května – František Vacovský, československý hokejový reprezentant († 23. září 2016)
14. května
Ivan Sedliský, malíř a grafik († 19. března 1999)
Čestmír Gregor, hudební skladatel, teoretik a publicista († 2. března 2011)
16. května
Vlastimil Pokorný, československý fotbalový reprezentant († 21. května 1997)
Jaromír Homolka, historik umění († 28. května 2017)
17. května – Ludvík Souček, spisovatel science fiction a literatury faktu († 26. prosince 1978)
21. května
Pavel Preiss, historik umění
Svatopluk Hrnčíř, spisovatel († 4. září 2014)
27. května – Petr Sgall, jazykovědec († 28. května 2019)
28. května
Karel Richter, herec († 5. srpna 2022)
Věnceslav Patrovský, chemik a záhadolog († 12. října 2000)
29. května – Václav Šimon, český urolog
30. května
Jaromír Kincl, profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy († 15. dubna 1993)
Zdeněk Dienstbier, lékař, onkolog († 22. května 2012)
31. května – Jan Trojan, muzikolog, rozhlasový redaktor a pedagog († 26. ledna 2015)
1. června – Josef Šulc, herec († 25. ledna 1970)
4. června – Ivo Žídek, operní pěvec († 20. května 2003)
8. června – Dušan Cvek, lékař a básník († 26. května 2013)
10. června – Jaroslav Slípka, český histolog a embryolog († 24. července 2013)
13. června – Ladislav Bumba, politický vězeň komunistického režimu († 11. února 2009)
18. června – Břetislav Holakovský, sochař a medailer († 29. července 2018)
19. června
Josef Nesvadba, lékař a spisovatel († 26. dubna 2005)
Jiří Ješ, novinář a publicista († 20. července 2011)
26. června – Karel Kosík, filosof, historik a sociolog († 21. února 2003)
1. července – Jan Valášek, filmový režisér, scenárista a herec († 27. ledna 1968)
7. července
Kamil Sedláček, tibetolog a komparativní sinotibetský jazykovědec († 17. října 2011)
Zdeněk Malý, československý volejbalový reprezentant († 9. března 2010)
9. července – Jaroslav Bejček, výtvarník († 17. září 1986)
10. července – Jiřina Táborská, literární historička a literární teoretička († 14. září 2004)
14. července – Bohumil Gregor, dirigent († 4. listopadu 2005)
16. července – Jan Hlaváč, chemik († 21. března 2018)
23. července – Ludvík Vaculík, spisovatel († 6. června 2015)
24. července – Zdeněk Kluzák, pedagog, mykolog a spisovatel († 2003)
2. srpna – Gustav Oplustil, scenárista a příležitostný herec († 21. října 2022)
6. srpna – Adriena Šimotová, malířka, grafička a sochařka († 19. května 2014)
8. srpna
Jiří Levý, literární teoretik a historik († 17. ledna 1967)
Jaromír Bažant, hobojista, klavírista a hudební skladatel († 2. května 2009)
11. srpna – Miloš Noll, malíř, grafik, ilustrátor, scénograf a filmový scenárista († 24. července 1998)
16. srpna – Miloš Pick, ekonom a publicista († 30. října 2011)
21. srpna – Pavel Brázda, výtvarník († 17. prosince 2017)
23. srpna – Jaroslav Šajn, sochař († 23. dubna 1995)
26. srpna – Otto Schück, lékař, odborník na nefrologii
28. srpna
Arnošt Černík, český horolezec a spisovatel († 31. května 1970)
Richard Mořic Belcredi, šlechtic a diplomat († 20. prosince 2015)
30. srpna
Jaroslav Vrchotka, historik a bibliograf († 20. srpna 2013)
Pravoslav Sovák, švýcarský malíř a grafik († 10. června 2022)
Josef Klempera, prozaik a autor odborné a naučné literatury († 19. července 2011)
2. září – Josef Petr Ondok, katolický kněz, spisovatel a vědec († 19. srpna 2003)
5. září – Sonja Sázavská, herečka a režisérka († 28. srpna 2013)
10. září – Ladislav Adamec, předseda vlády Československé socialistické republiky († 14. dubna 2007)
11. září – Miroslav Smyčka, operní pěvec-barytonista a esperantista († 25. dubna 2017)
17. září – Ladislav Karoušek, výtvarník († 22. března 1991)
20. září – Alexandr Ort, historik a politolog († 14. června 2014)
24. září – Alena Munková, novinářka a publicistka a scenáristka († 14. dubna 2008)
25. září – Miroslav Sígl, publicista a spisovatel († 5. prosince 2012)
28. září – Václav Halíř, operní pěvec († 22. března 1999)
29. září – Karel Cerman, horolezec († 12. března 2013)
5. října – Miloslav Pokorný, československý hokejový reprezentant († 8. listopadu 1948)
7. října
Ivan Jirko, psychiatr, dramaturg opery Národního divadla a hudební skladatel († 20. srpna 1978)
Jana Dítětová, herečka († 9. listopadu 1991)
12. října – Eliška Misáková, sportovní gymnastka, zlato na OH 1948 († 14. srpna 1948)
14. října – Karel Bříza, kněz, hudební skladatel, varhaník a varhanář († 9. prosince 2001)
25. října
Jimmy Heath, americký saxofonista († 19. ledna 2020)
Galina Višněvskaja, ruská operní pěvkyně († 11. prosince 2012)
Bo Carpelan, finskošvédský spisovatel († 11. února 2011)
26. října – Zbyněk Zbyslav Stránský, muzeolog a vysokoškolský pedagog († 21. ledna 2016)
29. října – Antonín Bartoněk, filolog († 30. května 2016)
Vladimír Ptáček, herec a scenárista († 5. prosince 1985)
31. října – Jaroslav Kudrna, historik, filosof a jazykovědec († 21. března 1996)
1. listopadu – Václav Šprungl, malíř a grafik († 18. ledna 1993)
3. listopadu – Mikuláš Medek, malíř († 23. srpna 1974)
5. listopadu – Karel Tomáš, československý fotbalový reprezentant († 7. prosince 2014)
8. listopadu – Josef Koukl, biskup litoměřický († 22. května 2010)
10. listopadu – Jeroným Zajíček, skladatel, hudební vědec a pedagog († 5. října 2007)
11. listopadu – Josef Kšica starší, sbormistr, pedagog a hudební skladatel († 25. září 2001)
13. listopadu – Věra Olivová, historička († 7. března 2015)
14. listopadu
Karel Vysušil, malíř a grafik († 7. prosince 2014)
Jaroslav Skála, český fotograf († 19. září 2010)
Naděžda Bláhová, malířka, ilustrátorka, grafička a fotografka († 14. listopadu 2006)
17. listopadu – Vlasta Chramostová, divadelní a filmová herečka († 6. října 2019)
20. listopadu
Miloš Axman, sochař († 30. ledna 1990)
Miroslav Tichý, fotograf a malíř († 12. dubna 2011)
23. listopadu – Pavel Radoměrský, numismatik a archeolog († 13. října 2008)
27. listopadu
Jaroslav Marek, historik († 18. prosince 2011)
Jiří Vala, český herec († 15. listopadu 2003)
2. prosince
Zdeněk Sejček, historik umění, malíř, grafik a pedagog († 18. dubna 2023)
Miloš Macourek, dramatik, scenárista a básník († 30. září 2002)
Jiří Trnka, československý fotbalový reprezentant († 1. března 2005)
5. prosince – Eva Kondrysová, překladatelka († 17. září 2017)
9. prosince – Jan Křesadlo, spisovatel, skladatel, psycholog a polyhistor († 13. srpna 1995)
12. prosince – Lubor Těhník, keramik, pedagog a designér († 3. března 1987)
21. prosince – Arnošt Lustig, spisovatel a publicista († 26. února 2011)
29. prosince – Zdeněk Kessler, předseda Ústavního soudu ČR († 25. srpna 2003)
? – Milan Jonáš, herec († 1992)
Svět
1. ledna
José Manuel Estepa Llaurens, španělský kardinál († 21. července 2019)
Hilda Múdra, slovenská trenérka krasobruslení († 22. listopadu 2021)
3. ledna – George Martin, britský hudební producent, skladatel a hudebník († 8. března 2016)
9. ledna – Bucky Pizzarelli, americký jazzový kytarista († 1. dubna 2020)
11. ledna – Lev Ďomin, sovětský kosmonaut († 18. prosince 1998)
12. ledna
Morton Feldman, americký hudební skladatel († 3. září 1987)
Ray Price, americký zpěvák country († 16. prosince 2013)
15. ledna – Maria Schell, rakouská herečka († 26. dubna 2005)
18. ledna – Janko Konstantinov, makedonský architekt († 2010)
20. ledna
David Tudor, americký klavírista a hudební skladatel († 13. srpna 1996)
Patricia Nealová, americká herečka († 8. srpna 2010)
21. ledna – Steve Reeves, americký kulturista a herec († 1. května 2000)
26. ledna – Georges Lautner, francouzský režisér a scenárista († 22. listopadu 2013)
29. ledna – Abdus Salam, pákistánský fyzik, Nobelova cena za fyziku 1979 († 21. listopadu 1996)
30. ledna – Vasilij Archipov, sovětský námořní důstojník († 19. srpna 1998)
31. ledna
Lev Russov, ruský malíř († 20. února 1987)
Johannes Joachim Degenhardt, německý arcibiskup Paderbornu a kardinál († 25. července 2002)
1. února – Vivian Maierová, americká umělecká fotografka († 21. dubna 2009)
2. února
Valéry Giscard d'Estaing, dvacátý prezident Francie († 2. prosince 2020)
Miguel Obando y Bravo, nikaragujský kardinál († 3. června 2018)
4. února – Gyula Grosics, maďarský fotbalista († 13. června 2014)
6. února – David C. H. Austin, anglický pěstitel růží a spisovatel († 18. prosince 2018)
7. února
Estanislao Karlic, argentinský kardinál
Konstantin Feoktistov, konstruktér sovětských kosmických lodí († 21. listopadu 2009)
8. února
Neal Cassady, jeden z hlavních představitelů beatnické generace († 4. února 1968)
Elena Várossová, slovenská filozofka († 9. listopadu 2010)
9. února
Josip Vrhovec, chorvatský politik, ministr zahraničí SFRJ († 15. února 2006)
Garret FitzGerald, premiér Irska († 19. května 2011)
10. února – Danny Blanchflower, severoirský fotbalista († 9. prosince 1993)
11. února – Leslie Nielsen, kanadskoamerický herec a komik († 28. listopadu 2010)
16. února – John Schlesinger, britský filmový režisér a herec († 25. července 2003)
19. února – György Kurtág, maďarský hudební skladatel a klavírista
20. února
Bob Richards, americký dvojnásobný olympijský vítěz ve skoku o tyči
Richard Matheson, americký spisovatel a scenárista († 23. června 2013)
22. února – Dave Bailey, americký jazzový bubeník
28. února – Světlana Allilujevová, jediná dcera sovětského diktátora Josefa Stalina († 22. listopadu 2011)
2. března
Murray Rothbard, americký ekonom († 7. ledna 1995)
Bernard Agré, kněz z Pobřeží slonoviny, arcibiskup Abidžanu, kardinál († 9. června 2014)
4. března – Don Rendell, britský saxofonista († 20. října 2015)
5. března – Joan Shawlee, americká filmová a televizní herečka († 22. března 1987)
6. března
Alan Greenspan, americký ekonom,předseda Federálního rezervního systému
Andrzej Wajda, polský filmový režisér († 9. října 2016)
8. března – Francisco Rabal, španělský herec († 29. srpna 2001)
12. března – John Clellon Holmes, americký romanopisec a básník († 30. března 1988)
13. března – Hans Boesch, švýcarský spisovatel († 21. června 2003)
16. března – Jerry Lewis, americký herec a režisér († 20. srpna 2017)
17. března – Siegfried Lenz, německý spisovatel († 7. říjen 2014)
18. března – Peter Graves, americký herec a režisér († 14. března 2010)
24. března
Desmond Connell, irský kardinál († 21. února 2017)
Dario Fo, italský dramatik, režisér, skladatel a výtvarník, Nobelova cena za literaturu 1997 († 13. října 2016)
William Porter, americký olympijský vítěz v běhu na 110 metrů překážek († 10. března 2000)
25. března
Riz Ortolani, italský filmový hudební skladatel († 23. ledna 2014)
László Papp, maďarský boxer († 16. října 2003)
29. března – Moše Sanbar, guvernér izraelské centrální banky († 1. října 2012)
30. března
Ingvar Kamprad, švédský podnikatel a zakladatel obchodního řetězce IKEA († 27. ledna 2018)
Vojtech Mihálik, slovenský básník, překladatel, publicista a politik († 3. listopadu 2001)
31. března – John Fowles, britský spisovatel a esejista († 5. listopadu 2005)
1. dubna – Anne McCaffrey, americká spisovatelka († 21. listopadu 2011)
2. dubna
Odlanier Mena, chilský generál a šéf tajné služby Augusto Pinocheta († 28. září 2013)
Jack Brabham, australský automobilový závodník († 19. května 2014)
Kenny Hagood, americký jazzový zpěvák († 9. listopadu 1989)
3. dubna – Virgil Ivan Grissom, americký astronaut († 27. ledna 1967)
6. dubna
Ian Paisley, předseda vlády Severního Irska († 12. září 2014)
Randy Weston, americký jazzový klavírista a skladatel († 1. září 2018)
8. dubna – František Vnuk, slovenský fyzikální metalurg a historik
9. dubna – Hugh Hefner, zakladatel a vydavatel časopisu Playboy († 27. září 2017)
11. dubna – Franz Herre, německý historik
13. dubna – John Spencer-Churchill, 11. vévoda z Marlborough, britský šlechtic a politik († 16. října 2014)
14. dubna – Leopoldo Calvo-Sotelo, premiér Španělska († 3. května 2008)
21. dubna – Alžběta II., královna Spojeného království († 8. září 2022)
22. dubna – James Stirling, britský architekt († 25. června 1992)
24. dubna – Thorbjörn Fälldin, premiér Švédska († 23. července 2016)
26. dubna – Karol Kállay, slovenský umělecký fotograf († 4. srpna 2012)
28. dubna – Harper Leeová, americká spisovatelka († 19. února 2016)
29. dubna – Pierre Radvanyi, francouzský jaderný fyzik († 6. prosince 2021)
30. dubna – Cloris Leachman, americká herečka († 26. ledna 2021)
1. května – Peter Lax, americký matematik
3. května
Jymie Merritt, americký jazzový kontrabasista
Jimmy Cleveland, americký jazzový pozounista († 23. srpna 2008)
8. května – David Attenborough, britský moderátor a přírodovědec
12. května – James Samuel Coleman, americký sociolog († 25. března 1995)
14. května – Eric Morecambe, britský komik († 28. května 1984)
15. května
Ivan Měrka, violoncellista, hudební historik a pedagog
Peter Shaffer, anglický dramatik († 6. června 2016)
16. května – Alina Szapocznikow, polská sochařka († 2. března 1973)
22. května – Michail Byčkov, sovětský hokejový reprezentant († 17. května 1997)
23. května – Christian Norberg-Schulz, norský historik a teoretik architektury († 28. dubna 2000)
26. května – Miles Davis, americký jazzový trumpetista a skladatel († 28. září 1991)
27. května – Bud Shank, americký altsaxofonista a flétnista († 2. dubna 2009)
29. května – Abdoulaye Wade, prezident Senegalu
30. května – Tony Terran, americký trumpetista († 20. března 2017)
31. května – John George Kemeny, americký matematik († 26. prosince 1992)
1. června
Dominik Hrušovský, slovenský biskup († 27. července 2016)
Marilyn Monroe, americká filmová herečka a zpěvačka († 5. srpna 1962)
Andy Griffith, americký herec, režisér, zpěvák a filmový producent († 3. července 2012)
2. června – Raul Hilberg, rakousko-americký historik († 4. srpna 2007)
3. června – Allen Ginsberg, americký básník († 5. dubna 1997)
9. června – Ben Roy Mottelson, dánský fyzik, Nobelova cena 1975
10. června – Džaba Joseliani, gruzínský politik, zločinec a spisovatel († 4. března 2003)
11. června – Hans G. Conrad, německý fotograf a designér († 26. prosince 2003)
13. června – Jérôme Lejeune, francouzský lékař a genetik († 3. dubna 1994)
16. června – Efraín Ríos Montt, guatemalský politik a generál († 1. dubna 2018)
19. června – Me'ir Pa'il, izraelský vojenský historik a politik († 15. září 2015)
20. června
Rechav'am Ze'evi, izraelský generál, politik a historik († 17. října 2001)
Boyd Lee Dunlop, americký jazzový klavírista († 26. prosince 2013)
22. června
Horst Fuhrmann, německý historik († 9. září 2011)
Ralph Waite, americký herec a režisér († 13. února 2014)
Tadeusz Konwicki, polský spisovatel a filmový režisér († 7. ledna 2015)
23. června – Bryan R. Wilson, anglický profesor sociologie († 9. října 2004)
25. června
Ján Eugen Kočiš, slovenský řeckokatolický biskup († 4. prosince 2019)
Ingeborg Bachmann, rakouská spisovatelka († 17. října 1973)
28. června
Mel Brooks, americký režisér a herec
Giuseppe Dordoni, italský olympijský vítěz v chůzi na 50 km († 24. října 1998)
30. června
Paul Berg, americký biochemik, Nobelova cena za chemii 1980 († 15. února 2023)
André Dufraisse, francouzský mistr světa cyklokrosu († 21. února 2021)
Peter Alexander, rakouský zpěvák a herec († 12. února 2011)
1. července
Fernando Corbató, americký informatik († 12. července 2019)
Hans Werner Henze, německý hudební skladatel († 27. října 2012)
Robert Fogel, americký historik hospodářství, Nobelova cena 1993 († 11. června 2013)
3. července – Johnny Coles, americký jazzový trumpetista († 21. prosince 1997)
4. července
Helmut Rix, německý jazykovědec († 9. července 2004)
Alfredo di Stéfano, argentinsko-španělský fotbalista a trenér († 7. července 2014)
12. července
Vojtech Adamec, slovenský dirigent a hudební skladatel († 27. dubna 1973)
Carl Adam Petri, německý matematik († 2. července 2010)
Vlasta Průchová, česká jazzová zpěvačka († 16. června 2006)
14. července – Harry Dean Stanton, americký herec († 15. září 2017)
16. července – Irwin Rose, americký biolog, Nobelova cena za chemii 2004 († 2. června 2015)
18. července – Margaret Laurenceová, kanadská spisovatelka († 5. ledna 1987)
21. července – Karel Reisz, britský režisér českého původu († 25. listopadu 2002)
22. července – Wolfgang Iser, německý literární teoretik († 24. ledna 2007)
25. července – Tad Szulc, americký novinář a spisovatel polského původu († 21. května 2001)
29. července – Dominique Appia, švýcarský surrealistický malíř († 8. ledna 2017)
31. července – Hilary Putnam, americký matematik, logik a filosof († 13. března 2016)
3. srpna – Tony Bennett, americký zpěvák a malíř
4. srpna – Livij Stěpanovič Ščipačov, ruský výtvarník a herec († 21. ledna 2001)
7. srpna – Herbert Friedrich, německý spisovatel
8. srpna – Urbie Green, americký jazzový pozounista († 31. prosince 2018)
10. srpna – Marie-Claire Alainová, francouzská varhanice († 26. února 2013)
11. srpna – Aaron Klug, britský fyzik a chemik, Nobelova cena za chemii 1982
13. srpna
Chanoch Bartov, izraelský spisovatel a novinář († 13. prosince 2016)
Fidel Castro, kubánský prezident a premiér, revolucionář († 25. listopadu 2016)
14. srpna
Agostino Cacciavillan, italský kardinál
René Goscinny, francouzský spisovatel a scenárista kreslených seriálů († 5. listopadu 1977)
15. srpna – Konstantinos Stefanopulos, prezidentem Řecka († 20. listopadu 2016)
17. srpna – Ťiang Ce-min, prezident ČLR († 30. listopadu 2022)
21. srpna – Marian Jaworski, polský kardinál († 20. srpna 2017)
23. srpna – Clifford Geertz, americký antropolog († 30. října 2006)
27. srpna – Kristen Nygaard, norský informatik († 10. srpna 2002)
29. srpna – Thomas N. Scortia, americký spisovatel († 29. dubna 1986)
1. září – Stanley Cavell, americký filosof († 19. června 2018)
4. září – Ivan Illich, rakouský filozof, teolog a sociální teoretik († 2. prosince 2002)
6. září – Claus van Amsberg, nizozemský princ a manžel královny Beatrix († 6. října 2002)
11. září – Joan Abse, anglická historička umění († 13. června 2005)
12. září – Paul Janssen, belgický farmakolog, vynálezce a obchodník († 11. listopadu 2003)
14. září – Michel Butor, francouzský spisovatel († 24. srpna 2016)
17. září
Jack McDuff, americký jazzový varhaník a zpěvák († 23. ledna 2001)
Jean-Marie Lustiger, arcibiskup pařížský a kardinál († 5. srpna 2007)
19. září – Masatoši Košiba, japonský fyzik, Nobelova cena 2002
21. září – Donald Arthur Glaser, americký fyzik, Nobelova cena za fyziku 1960 († 28. února 2013)
23. září
John Coltrane, americký jazzový saxofonista a skladatel († 17. července 1967)
Valentin Kuzin, sovětský hokejový reprezentant († 13. srpna 1994)
Jimmy Woode, americký jazzový kontrabasista († 23. dubna 2005)
24. září
Kâmuran Şipal, turecký spisovatel a překladatel
Ricardo María Carles Gordó, španělský kardinál († 17. prosince 2013)
12. října – César Pelli, argentinský architekt
13. října
Martin Ťapák, slovenský režisér, herec, tanečník a choreograf († 1. února 2015)
Ray Brown, americký jazzový kontrabasista a skladatel († 2. července 2002)
Tommy Whittle, britský jazzový saxofonista († 13. října 2013)
15. října
Karl Richter, německý varhaník, cembalista a dirigent († 15. února 1981)
Michel Foucault, francouzský filozof a psycholog († 25. června 1984)
Evan Hunter, Ed McBain, americký spisovatel († 6. července 2005)
Genrich Saulovič Altšuller, ruský inženýr a spisovatel sci-fi († 24. září 1998)
17. října – Karl Henize, americký astronaut († 5. října 1993)
18. října
Chuck Berry, americký kytarista, zpěvák a skladatel († 18. března 2017)
Klaus Kinski, německý herec a režisér († 23. listopadu 1991)
19. října – Eta Linnemannová, německá profesorka teologie († 9. května 2009)
25. října
Jimmy Heath, americký jazzový saxofonista a skladatel
Bo Carpelan, finskošvédský spisovatel († 11. února 2011)
Galina Višněvskaja, ruská operní pěvkyně († 11. prosince 2012)
29. října – Jon Vickers, kanadský operní pěvec-tenor († 10. července 2015)
1. listopadu – Lou Donaldson, americký jazzový altsaxofonista
3. listopadu – Valdas Adamkus, prezident Litvy
5. listopadu – John Berger, britský spisovatel († 2. ledna 2017)
6. listopadu – Zig Ziglar, americký spisovatel († 28. listopadu 2012)
7. listopadu – Joan Sutherlandová, australská operní pěvkyně, koloraturní soprán († 10. října 2010)
9. listopadu – Martin Benrath, německý herec († 31. ledna 2000)
11. listopadu
Jicchak Arad, izraelský historik, brigádní generál Izraelských obranných sil († 6. května 2021)
Noah Gordon, americký spisovatel
Sam Haskins, jihoafrický fotograf († 26. listopadu 2009)
18. listopadu – Claude Williamson, americký jazzový klavírista († 16. července 2016)
21. listopadu – William Wakefield Baum, americký kardinál († 23. července 2015)
23. listopadu – Rafi Ejtan, šéf izraelské tajné služby Lakam
24. listopadu – Li Čeng-tao, americký fyzik, Nobelova cena za fyziku 1957
25. listopadu
Jeffrey Hunter, americký herec († 27. května 1969)
Poul Anderson, americký spisovatel science fiction († 31. srpna 2001)
26. listopadu – Ralf Wolter, německý herec († 14. října 2022)
28. listopadu – Gerta Vrbová, slovenská neurologička a profesorka
29. listopadu – Al-Bádží Qáid as-Sabsí, prezident Tuniska († 25. července 2019)
30. listopadu – Andrew Schally, americký biochemik a lékař, laureát Nobelovy ceny
4. prosince – Maria Janion, polská literární historička a teoretička
8. prosince – Joachim Fest, německý historik a žurnalista († 11. září 2006)
9. prosince
Lucien Sève, francouzský marxistický psycholog a filosof († 23. března 2020)
Henry Way Kendall, americký fyzik, Nobelova cena za fyziku 1990 († 15. února 1999)
10. prosince – Guitar Slim, americký bluesový kytarista a zpěvák († 7. února 1959)
13. prosince – George Rhoden, jamajský sprinter, dvojnásobný olympijský vítěz
15. prosince
Emmanuel Wamala, ugandský kněz, arcibiskup Kampaly, kardinál
Sergej Usačev, slovenský fyzik († 8. prosince 1996)
21. prosince – James B. Adams, americký prokurátor a prozatímní ředitel FBI († 25. dubna 2020)
22. prosince
Alcides Ghiggia, uruguaysko-italský fotbalista († 16. července 2015)
Michal Greguš, slovenský matematik († 30. ledna 2002)
23. prosince
Jorge Medina Estévez, chilský kardinál
Helmut Baierl, německý spisovatel († 19. září 2005)
Vitalij Kyrejko, ukrajinský hudební skladatel a pedagog († 19. října 2016)
28. prosince – Eddie Kaye, americký jazzový saxofonista († 2. května 2013)
29. prosince – Július Vašek, slovenský herec († 1. května 2009)
Úmrtí
Česko
7. ledna – Bartoš Vlček, český spisovatel a překladatel (* 23. října 1897)
14. ledna – August Sedláček, český historik (* 28. srpna 1843)
26. ledna – Jan Zvoníček, český vynálezce (* 21. listopadu 1865)
28. ledna – Gustav Adolf Skalský, teolog a historik (* 3. srpna 1857)
19. února – Isidor Zahradník, kněz a politik, (* 25. června 1864)
25. února – Karel Krnka, český konstruktér zbraní (* 6. dubna 1858)
28. února – Jan Pehel, český varhaník, vojenský kapelník a skladatel (* 16. května 1852)
7. března – Jindřich Kàan z Albestů, hudební skladatel a pedagog (* 29. května 1852)
19. března – Ján Mudroň, československý politik (* 12. ledna 1866)
20. března – Josef Probošt, rolník, povozník, řezbář (* 25. března 1849)
25. března – Vinzenz Kraus, československý politik německé národnosti (* 18. října 1865)
7. dubna – František Malínský, podnikatel, politik a poslanec (* 30. listopadu 1850)
13. dubna – Adolf Posselt, poslanec Českého zemského sněmu a starosta Jablonce nad Nisou (* 9. května 1844)
15. dubna – Karel Wisnar, kanovník olomoucké kapituly a světící biskup (* 25. října 1852)
22. dubna
Jan Hendrich, ekonom a amatérský archeolog (* 15. února 1845)
Ferdinand Lobkowicz, český šlechtic a politik (* 26. června 1850)
10. května – Richard Harry Fletcher, britský žokej žijící v Čechách (* 4. září 1853)
17. května – František Uhlíř, herec, režisér a divadelní ředitel (* 19. prosince 1883)
23. května – František Brábek, překladatel z maďarštiny (* 9. prosince 1848)
25. května – Antonín Němec, český novinář a politik (* 17. ledna 1858)
26. května – Josef Kuchař, český básník (* 14. listopadu 1847)
29. května – Antonín Bennewitz, český houslista, dirigent a hudební pedagog (* 26. března 1833)
30. května – Edward Babák, fyziolog, rektor Masarykovy univerzity v Brně (* 8. června 1873)
4. června – Oswald Hillebrand, československý politik německé národnosti (* 7. srpna 1879)
11. června – Josef Drahlovský, český hudební skladatel (* 13. prosince 1847)
12. června – Karel Fořt, český ovocnář (* 29. října 1852)
13. června – Gottfried Lindauer, novozélandský malíř českého původu (* 5. ledna 1839)
14. června – Karel Wellner, český malíř (* 5. března 1875)
17. června – Anton Foerster, český skladatel, dirigent a hudební pedagog (* 20. prosince 1837)
24. června – Jan Vejrych, český architekt (* 6. června 1856)
28. června – Břetislav Bartoš, český malíř (* 7. května 1893)
8. července – Karel Václav Rais, český spisovatel (* 4. ledna 1859)
22. července – Friedrich von Wieser, rakouský ekonom (* 10. července 1851)
14. srpna – Ludwig Spiegel, československý politik německé národnosti (* 31. března 1864)
17. srpna – Josef Seifert, československý politik (* 6. ledna 1870)
25. srpna – Milutin Križko, československý politik (* 1871)
28. srpna – Jan Semerád, český lékař (* 24. července 1866)
9. září – Jindřich Gustav Maštalka, český politik (* 22. února 1866)
4. října – Bohumil Vojáček, český kontrabasista (* 10. června 1857)
3. října – Wenzel Staněk, československý politik německé národnosti (* 9. dubna 1879)
5. října – Hynek Lang, rakouský a český právník a politik (* 1. května 1847)
9. října – Emil Burian, český operní pěvec (* 12. prosince 1876)
26. října – Rudolf Jedlička, český lékař a mecenáš (* 20. února 1869)
11. listopadu
Jaroslav Pulda, herec, operetní režisér a autor komedií (* 15. března 1870)
Ludvík Vaněk, československý právník a politik (* 14. října 1860)
16. listopadu – Karel Klíč, český malíř a fotograf (* 30. května 1841)
26. listopadu – Eliška Krásnohorská, česká spisovatelka (* 18. listopadu 1847)
3. prosince – Cyril Metoděj Hrazdira, skladatel, dirigent a sbormistr (* 16. ledna 1868)
4. prosince – Viktor Ponrepo, majitel prvního stálého kina v Čechách (*6. června 1858)
22. prosince – Rudolf Horský, římskokatolický kněz, politik a spisovatel (* 23. září 1852)
Svět
4. ledna – Markéta Savojská, italská královna (* 20. listopadu 1851)
10. ledna – Eino Leino, finský básník (* 6. července 1878)
13. ledna – Erwin von Schwartzenau, ministr vnitra Předlitavska (* 11. září 1858)
14. ledna – René Boylesve, francouzský spisovatel (* 14. dubna 1867)
15. ledna – Enrico Toselli, italský klavírista a skladatel (* 13. března 1883)
16. ledna – Antonín Hlaváček, rakouský malíř (* 7. května 1842)
21. ledna – Camillo Golgi, italský lékař a vědec (* 7. července 1843)
29. ledna – Miloslav Francisci, slovenský lékař a hudební skladatel (* 30. dubna 1854)
2. února – Karl von Weizsäcker, německý politik (* 25. února 1853)
3. února – Johannes Lepsius, německý evangelický teolog a orientalista (* 15. prosince 1858)
5. února – André Gedalge, francouzský hudební skladatel a pedagog (* 27. prosince 1856)
8. února – William Bateson, britský genetik (* 8. srpna 1861)
13. února – Francis Ysidro Edgeworth, irský ekonom, matematik a statistik (* 8. únor 1845)
21. února – Heike Kamerlingh Onnes, nizozemský fyzik, (* 21. září 1853)
23. února – Attilio Hortis, rakouský historik a politik (* 13. března 1850)
28. února – Alphonse Louis Nicolas Borrelly, francouzský astronom (* 8. prosince 1842)
1. března – Camilo Pessanha, portugalský spisovatel († 7. září 1867)
7. března – Pranas Eidukevičius, litevský politik (* 7. října 1869)
15. března – Dmitrij Andrejevič Furmanov, ruský spisovatel (* 7. listopadu 1891)
17. března
Jurij Darahan, ukrajinský básník (* 16. března 1894)
Alexej Alexejevič Brusilov, ruský generál jezdectva (* 19. srpna 1853)
20. března – Luisa Švédská, dánská královna (* 31. října 1851)
22. března – Eduard Kaempffer, německý malíř (* 13. května 1859)
24. března – Albion Woodbury Small, americký sociolog (* 11. května 1854)
26. března
Konstantin Fehrenbach, německý kancléř (* 11. ledna 1852)
Georges Vézina, (21. ledna 1887 – 26. března 1926) byl kanadský hokejový brankář (* 21. ledna 1887)
29. března – Albert Škarvan, slovenský esperantista (* 31. ledna 1869)
30. března – Narcisse Théophile Patouillard, francouzský mykolog (* 2. července 1854)
11. dubna – Luther Burbank, americký botanik a šlechtitel (* 7. března 1849)
14. dubna – Richard Osvald, slovenský kněz, novinář a politik (* 3. října 1845)
18. dubna – Jan Szczepanik, polský chemik a vynálezce (* 13. dubna 1872)
24. dubna – Vladimir de Repta, pravoslavný arcibiskup černovický, politik a teolog (* 6. ledna 1842)
30. dubna
Bessie Colemanová, první pilotka v USA (* 26. ledna 1892)
Richard Weiskirchner, ministr obchodu Předlitavska (* 24. března 1861)
3. května – Knut Wicksell, švédský neoklasický ekonom (* 20. prosince 1851)
5. května – Franz von Soxhlet, německý zemědělský chemik (* 13. ledna 1848)
16. května – Mehmed VI., osmanský sultán a chalífa, (* 14. ledna 1861)
21. května
Friedrich Kluge, německý etymolog (* 21. června 1856)
Ludwig Grillich, rakouský fotograf (* 1855)
25. května – Symon Petljura, prezident Ukrajiny (* 22. května 1879)
27. května – Srečko Kosovel, slovinský básník (* 18. března 1904)
10. června – Antoni Gaudí, katalánský architekt, významný představitel secese (* 25. června 1852)
13. června
Nikolaj Čcheidze, gruzínský politik (* 1864)
Matúš Dula, slovenský politik (* 28. června 1846)
14. června – Mary Cassatt, americká malířka (* 22. května 1844)
18. června – Olga Konstantinovna Romanovová, řecká královna (* 3. září 1851)
23. června – Friedrich von Georgi, předlitavský politik (* 27. ledna 1852)
7. července – Fjodor Osipovič Šechtěl, ruský architekt a malíř (* 7. srpna 1859)
12. července – Gertrude Bellová, britská spisovatelka, cestovatelka, horolezkyně, špiónka a archeoložka (* 14. července 1868)
14. července – Charles A. Coffin, první prezident společnosti General Electric (* 31. prosince 1844)
19. července – Ernst Lecher, rakouský fyzik (* 1. června 1856)
20. července – Felix Dzeržinskij, zakladatel a velitel ruské Čeky (* 11. září 1877)
22. července – Friedrich von Wieser, rakouský ekonom (* 10. července 1851)
23. července – Viktor Michajlovič Vasněcov, ruský malíř (* 15. května 1848)
3. srpna – Albert Eichhorn, německý historik náboženství (* 1. října 1856)
14. srpna – Me'ir Simcha z Dvinsku, rabín (* 1843)
15. srpna – John Hall-Edwards, britský rentgenolog (* 19. prosince 1858)
23. srpna – Rudolph Valentino, americký herec (* 6. května 1895)
5. září – Karl Harrer, zakládající člen německé dělnické strany (DAP) (* 8. října 1890)
7. září – Ján Meličko, slovenský pedagog a hudební skladatel (* 22. prosince 1846)
14. září – John Dreyer, irský astronom (* 13. února 1852)
16. září – Rudolf Christoph Eucken, německý filozof (* 5. ledna 1846)
27. září – Marcelle Lenderová, francouzská zpěvačka a tanečnice (* 1862)
1. října – Henry Theophilus Finck, americký hudební kritik (* 22. září 1854)
3. října – Jervand Otjan, arménský satirik (* 19. září 1869)
5. října – Bartolo Longo, italský katolický laik, blahoslavený (* 10. února 1841)
7. října – Emil Kraepelin, německý psychiatr (* 15. února 1856)
11. října – Hymie Weiss, americký gangster (* 1898)
12. října – Edwin Abbott Abbott, anglický pedagog, teolog a spisovatel (* 20. prosince 1838)
23. října – Olympia Brownová, americká liberální teoložka, univerzalistická duchovní, publicistka, spisovatelka a bojovnice za ženská práva (* 5. ledna 1835)
19. října – Victor Babeş, rumunský lékař, biolog a bakteriolog (* 4. července 1854)
31. října – Harry Houdini, americký kouzelník (* 24. března 1874)
3. listopadu – Annie Oakley, americká střelkyně (* 13. srpna 1860)
4. listopadu – Albin Egger-Lienz, rakouský malíř (* 29. ledna 1868)
20. října – Eugene V. Debs, americký vůdce odborů (* 5. listopadu 1855)
21. listopadu – Zofka Kveder, slovinská spisovatelka (* 22. dubna 1878)
24. listopadu – Leonid Krasin, sovětský politik a diplomat (* 15. července 1870)
26. listopadu – John Browning, americký konstruktér zbraní (* 23. ledna 1855)
4. prosince – Ivana Kobilca, slovinská malířka (* 20. prosince 1861)
5. prosince – Claude Monet, francouzský impresionistický malíř (* 4. listopadu 1840)
10. prosince – Nikola Pašić, předseda vlády Srbského království (* 18. prosince 1880)
13. prosince – Alajos Stróbl, uherský sochař slovenského původu (* 21. června 1856)
16. prosince – William Larned, americký tenista (* 30. prosince 1872)
24. prosince – Dawid Abrahamowicz, předlitavský politik (* 30. června 1839)
25. prosince – Taišó, 123. japonský císař (* 31. srpna 1879)
29. prosince – Rainer Maria Rilke, švýcarský básník (* 4. prosince 1875)
Hlava státu
Československo
Tomáš Garrigue Masaryk
Litva – Aleksandras Stulginskis/Kazys Grinius(7. 6. – 17. 12.)/Antanas Smetona
Japonsko – Císař Taišó/Císař Šówa (od 25. 12.)
Související články
1926 v letectví
Reference
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1926:
Lidové noviny –
Národní listy –
Národní politika —
Moravská orlice –
Lumír — ročník 52 rok 1925–1926 (archiv ÚČL AV ČR)
Zlatá Praha — ročník 43 rok 1925–1926
Humoristické listy — ročník 69 rok 1926
20. století |
5132 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ryszard%20Siwiec | Ryszard Siwiec | Ryszard Siwiec (polská výslovnost: Ryšard Šivěc; narozen 7. března 1909 Dębica – 12. září 1968 Varšava) se stal v září 1968 první živou pochodní ve Východním bloku na protest proti srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Život
Ryszard Siwiec se narodil 7. března 1909 v Dębici; zde ukončil základní školu. V raném dětství ztratil otce; poté se s matkou přestěhoval do Lvova, kde navštěvoval gymnázium Jana Dlugosze. Po jeho absolvování studoval na Universitě Jana Kazimíra ve Lvově, kde získal titul magistra filosofie.
Roku 1936 se přestěhoval natrvalo do Přemyšle, a do začátku druhé světové války pracoval na berním úřadě. Za války byl spolupracovníkem odbojové Zemské armády (Armia Krajowa, AK). Po osvobození pracoval jako účetní v družstvu Win. Byl otcem pěti dětí. Jeho syn Wit Siwiec žije v Kanadě. Na stadión, kde se jeho otec upálil, se poprvé podíval v roce 2013.
Na protest proti invazi armád Varšavské smlouvy do Československa se 8. září 1968 upálil při celostátních dožínkách na varšavském Stadiónu Desetiletí za přítomnosti vedení polské komunistické strany, diplomatů a přibližně sta tisíc diváků. Svůj čin pečlivě naplánoval. Na magnetofon namluvil poselství, v němž obvinil Moskvu ze snahy rozpoutat další světovou válku. Na Stadionu Desetiletí se polil rozpouštědlem, a křičel, že protestuje proti okupaci Československa. Na místě se našla aktovka s letáky. Po uhašení byl odvezen do nemocnice, kde byl hlídán příslušníky tajné policie. Zemřel po 4 dnech v důsledku popálenin (více než 85 % povrchu těla). Byl pochován na hřbitově v Přemyšli.
Na stadionu si ohně všimla jen část přítomných. Proto se komunistické tajné policii podařilo jeho protest před veřejností utajit. Teprve na jaře 1969 odvysílala polská redakce Rádia Svobodná Evropa zprávu o jeho činu.
Posmrtné pocty
V roce 1991 polský režisér Maciej Drygas natočil film věnovaný Siwiecovi Usłyszcie mój krzyk („Uslyšíte můj křik“), který získal cenu Evropské filmové akademie Felix v kategorii dokumentů. Název filmu tvoří slova z Siwiecovy závěti, kterou sepsal dva dny před sebeupálením. Ve filmu byly využity dříve utajované záběry Polské filmové kroniky. Později byly nalezeny další filmové záběry, které na Stadionu Desetiletí natočili příslušníci tajné policie; nyní jsou v Archivu Institutu národní paměti ve Varšavě.
V červnu 1991 rada města Přemyšle rozhodla, že nový tamní most přes San ponese Siwiecovo jméno. V roce 2001 prezident České republiky Václav Havel posmrtně vyznamenal R. Siwiece Řádem Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně. Jeho rodina odmítla 4. září 2003 přijmout vyznamenání od polského prezidenta Aleksandra Kwaśniewského z postkomunistické strany Svaz demokratické levice. V roce 2006 byl R. Siwiec vyznamenán také slovenským prezidentem Ivanem Gašparovičem, a to Řádem bílého dvojkříže třetí třídy. V prosinci 2008 byla po Siwiecovi pojmenována ulice na pražském Žižkově, v níž má své sídlo Ústav pro studium totalitních režimů. V této ulici byl 20. srpna 2010 hrdinovi odhalen Pomník Ryszarda Siwiece, jehož autorem je polský umělec Marek Moderau. Aktu se zúčastnily i některé politické osobnosti Polska a Česka.
Analogie
Podobným způsobem protestovali:
v ČSSR Jan Palach, Jan Zajíc, Josef Hlavatý, Evžen Plocek a Michal Lefčík
v Litevské SSR Romas Kalanta a Vytautas Vičiulis
v Lotyšské SSR Elijahu Rips
v Maďarsku Sándor Bauer
v Rumunsku Márton Moyses
na Ukrajině Oleksa Hirnyk a Vasil Makuch
ve Španělsku Francisco Herranz
v Polsku Piotr Szczęsny a Walenty Badylak
Odkazy
Reference
Literatura
KUČERA, Pavel. komiks: Slyšte můj křik. Facebook: https://www.facebook.com/zrazeni/photos/pcb.2010739482333033/2010738958999752/?type=3&theater
BLAŽEK, Petr: Živé pochodně v sovětském bloku. Politicky motivované případy sebeupálení 1966-1989. Praha, ÚSTR 2019. .
Externí odkazy
Životopis na webu města Přemyšl
Výstava odhaluje závěť polského Palacha: článek na Aktuálně.cz 21. 8. 2006 o dokumentech o Siwcovi na putovní výstavě o invazi 21. srpna
Palach nebyl první. V září 68 se upálil polský úředník: Ukázky z knihy o R. Siwcovi. Článek na Aktuálně.cz 1. 9. 2008
Životopisné heslo na webu Totalita.cz
Článek o Siwcově ulici v Praze
Filmový záznam sebeupálení Ryszarda Siwce ve Varšavě 8. září 1968
Sebeupálení na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa
Polský protikomunistický odboj
Nositelé Řádu Tomáše Garrigua Masaryka
Antikomunisté
Nositelé Řádu znovuzrozeného Polska
Příslušníci Zemské armády
Polští disidenti
Sebevrazi
Sebeupálení
Narození v roce 1909
Úmrtí v roce 1968
Muži
Narození 7. března
Úmrtí 12. září
Natočená úmrtí
Úmrtí ve Varšavě
Absolventi Lvovské univerzity
Pražské jaro 1968
Komtuři Řádu znovuzrozeného Polska
Československo-polské vztahy |
5167 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1860 | 1860 | 1860 (MDCCCLX) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal nedělí.
Události
24. března – Proběhla Anexe Savojska Francií.
3. dubna – V USA zahájila provoz kurýrní služba Pony Express.
6. května – Giuseppe Garibaldi zahájil vojenské tažení Expedice tisíce.
11. května – Italský revolucionář Giuseppe Garibaldi přistál s tisícovkou dobrovolníků v přístavu Marsala na ostrově Sicílie.
27. května – Giuseppe Garibaldi se svým vojskem obsadil Palermo (Itálie).
31. května – Započalo jednání rakouské říšské rady, kterou císař svolal po jedenácti letech od rozehnání kroměřížského sněmu.
2. července – Bylo založeno ruské město Vladivostok.
20. října – Císař František Josef I. vydal tzv. Říjnový diplom.
Francouzi zahájili expanzi do západní Afriky.
Burke a Wills procházejí Austrálií.
Probíhá válka mezi domorodými Maory a osadníky na Novém Zélandu.
České cukrovarnictví pokrylo domácí spotřebu cukru.
V českých zemích se intenzivně rozvíjí uzenářská výroba.
V Liberci začal vycházet německý deník Reichenberger Zeitung.
Probíhající události
1817–1864 – Kavkazská válka
1850–1864 – Povstání tchaj-pchingů
1860–1861 – Burkeho a Willsova výprava
Vědy a umění
1. prosince – Charles Dickens vydal román Nadějné vyhlídky.
V Praze vyšel první svazek Riegrova slovníku naučného. Celkem 11 svazků vycházelo do roku 1874.
Francouzský chemik Jean Baptiste Boussignault, první vědec, který se zabýval stanovováním nutričních hodnot různých potravin, vydal osmisvazkové dílo o zemědělské chemii. Vychází do roku 1874.
Německý chemik Robert Wilhelm Bunsen objevil chemický prvek cesium.
Německý chemik Albert Niemann poprvé vyrobil kokain.
Narození
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Narození v roce 1860
Česko
1. ledna
Jan Antoš, spisovatel († 6. června 1899)
Jan Vilímek, ilustrátor a malíř († 15. dubna 1938)
3. ledna – Arnošt Emanuel Silva-Tarouca, šlechtic, právník, dendrolog a politik († 15. srpna 1936)
4. ledna – Ján Mitrovčák, československý politik († 1. srpna 1927)
9. ledna – Karel Kálal, pedagog a spisovatel († 4. srpna 1930)
22. ledna – Jaroslav Vlček, československý literární historik a politik († 21. ledna 1930)
28. ledna
Karel Fajfrlík, československý politik († 8. května 1940)
Karel Svoboda-Škréta, malíř († 13. ledna 1940)
2. února – Antonín Čech, litoměřický světící biskup († 26. srpna 1929)
5. února – Matěj Anastasia Šimáček, novinář a spisovatel († 12. února 1913)
15. února – Heinrich Reiniger, poslanec Českého zemského sněmu a starosta Mariánských Lázní († 25. května 1915)
18. února – Enrique Stanko Vráz, cestovatel († 20. února 1932)
20. února – Matyáš Lerch, matematik a fyzik († 3. srpna 1922)
21. února – Karel Matěj Čapek-Chod, spisovatel a novinář († 3. listopadu 1927)
25. února – Ferdinand Vach, dirigent, sbormistr a hudební skladatel († 16. února 1939)
26. února – Jan Evangelista Chadt-Ševětínský, lesník a historik († 15. března 1925)
27. února – František Mikolášek, pedagog, regionální historik a kartograf († 11. srpna 1943)
16. března – Josef Šváb-Malostranský, herec, kabaretiér, spisovatel, písničkář a režisér († 30. října 1932)
4. dubna – František Němec, československý politik († ?)
5. dubna – Čeněk Vosmík, sochař († 11. dubna 1944)
7. dubna – Rudolf Nováček, vojenský kapelník a skladatel († 11. srpna 1929)
13. května – Karel Snětina, lékař, sběratel a archeolog († 15. července 1942)
27. května – Bohumil Fidler, hudební skladatel a dirigent († 2. června 1944)
29. května – Jan Nepomuk II. ze Schwarzenbergu, kníže šlechtického rodu Schwarzenbergů († 1. října 1938)
31. května – Edvard Beaufort, nakladatel a redaktor († 14. června 1941)
11. června – Antonín Šachl, československý politik († 24. února 1943)
3. července – Vilém Heš, operní zpěvák († 4. ledna 1908)
7. července – Gustav Mahler, rakouský skladatel narozený v Čechách († 18. května 1911)
13. července – Otakar Materna, stavební podnikatel, architekt a politik († 9. září 1928)
24. července – Alfons Mucha, secesní malíř a designér († 14. července 1939)
1. srpna – František Polívka, botanik († 2. července 1923)
21. srpna – Heřman Janda, politik († 31. května 1904)
10. září – Felix Neumann, architekt († 5. června 1942)
14. září – Josef Richard Vilímek, vydavatel († 6. listopadu 1938)
22. září – Heinrich Rietsch, rakouský hudební vědec a skladatel českého původu († 12. prosince 1927)
23. září – Václav Choc, poslanec Říšské rady, publicista a právník († 22. května 1942)
29. září – František Hrnčíř, vlastenecký učitel a spisovatel († 12. června 1928)
14. října – Ludvík Vaněk, československý právník a politik († ? 1925)
25. října – František Xaver Svoboda, spisovatel († 25. května 1943)
12. listopadu
Rudolf Dvořák, zakladatel české orientalistiky († 1. února 1920)
Otmar Vaňorný, překladatel antické poezie a spisovatel († 14. ledna 1947)
17. listopadu – Alois Herout, spoluautor původní československé těsnopisné soustavy († 26. listopadu 1943)
26. listopadu – Jan Knies, archeolog a geolog († 5. března 1937)
29. listopadu – Hana Kvapilová, herečka († 8. dubna 1907)
27. prosince – Karel Kramář, ministerský předseda ČSR († 26. května 1937)
? – Jozef Barinka, československý římskokatolický pedagog a politik († 1940)
Svět
5. ledna – Pavel Kurlov, ruský generál a politik († 20. června 1923)
17. ledna – Douglas Hyde, irský básník a první prezident Irska († 12. července 1949)
25. ledna
Charles Curtis, viceprezident USA († 8. února 1936)
Paul Féval mladší, francouzský prozaik († 15. března 1933)
27. ledna – Gabriele Possanner, rakouská lékařka († 14. března 1940)
29. ledna – Anton Pavlovič Čechov, ruský dramatik a prozaik († 15. července 1904)
1. února – Michel Zévaco, francouzský spisovatel († 8. srpna 1918)
5. února – Karl Marek, ministr financí Předlitavska († 21. dubna 1923)
11. února – Rachilde, francouzská spisovatelka († 4. dubna 1953)
18. února – Anders Zorn, švédský malíř a grafik († 22. srpna 1920)
24. února – Adalbert Seitz, německý přírodovědec († 5. března 1938)
29. února – Herman Hollerith, americký statistik a vynálezce († 17. listopadu 1929)
6. března – Frederick George Jackson, britský polární průzkumník († 13. března 1938)
7. března – René Doumic, francouzský literární historik a kritik († 2. prosince 1937)
13. března – Hugo Wolf, rakouský hudební skladatel († 22. února 1903)
19. března – William Jennings Bryan, ministr zahraničních věcí Spojených států amerických († 26. července 1925)
21. března – Otto von Moser, německý vojenský historik († 11. října 1931)
28. března – Resan Hanımefendi, manželka osmanského sultána Murada V. († 31. března 1910)
2. dubna – Čeng Siao-sü, čínský politik, diplomat a umělec († 28. března 1938)
8. dubna – Ivan Roškar, jugoslávský ministr zemědělství († 23. května 1933)
13. dubna – James Ensor, belgický malíř a grafik († 19. listopadu 1949)
2. května – Theodor Herzl, rakousko-uherský novinář, sionista († 3. července 1904)
3. května
Frederik van Eeden, nizozemský lékař, spisovatel a sociální reformátor († 16. června 1932)
Vito Volterra, italský matematik a fyzik († 11. října 1940)
7. května – Tom Norman, anglický podnikatel a showman († 24. srpna 1930)
9. května
James Matthew Barrie, skotský novinář a spisovatel († 19. června 1937)
William Kemmler, první člověk popravený na elektrickém křesle († 6. srpna 1890)
Vittorio Emanuele Orlando, italský diplomat a politik († 1. prosince 1952)
15. května – Ellen Louise Wilsonová, manželka 28. prezidenta USA Woodrowa Wilsona († 6. srpna 1914)
16. května – Dürrüaden Kadınefendi, druhá manželka osmanského sultána Mehmeda V. († 17. října 1909)
17. května – Martin Kukučín, slovenský spisovatel († 21. května 1928)
20. května – Eduard Buchner, německý chemik, nositel Nobelovy ceny († 13. srpna 1917)
25. května – Daniel Barringer, americký báňský inženýr a geolog († 30. listopadu 1929)
28. května – Alžběta Thurn-Taxis, německá knížecí princezna a vévodkyně z Braganzy († 7. února 1881)
29. května – Isaac Albéniz, španělský hudební skladatel († 18. května 1909)
2. června – Erasmus von Handel, ministr vnitra Předlitavska († 6. června 1928)
4. června – Michail Perchin, ruský zlatník, klenotník a medailista († 10. září 1903)
6. června – Zdenko von Forster zu Philippsberg, ministr železnic Předlitavska († 15. ledna 1922)
13. června – Dmitrij Konstantinovič Romanov, ruský velkokníže († 28. ledna 1919)
24. června – Marie de las Mercedes de Orleans, španělská královna († 26. června 1878)
25. června – Gustave Charpentier, francouzský hudební skladatel († 18. února 1956)
30. června
John Whitehead, anglický přírodovědec († 2. června 1899)
Gyula Andrássy, ministr zahraničí Rakouska-Uherska († 11. června 1929)
14. července – Owen Wister, americký právníka spisovatel († 21. července 1938)
15. července – Max von Oppenheim, německý historik a archeolog († 17. listopadu 1946)
16. července – Otto Jespersen, dánský jazykovědec († 30. dubna 1943)
17. července – Ferenc Kemény, zakládající člen Mezinárodního olympijského výboru († 21. listopadu 1944)
21. července – Rudolf Wolkan, rakouský literární historik († 16. května 1927)
28. července – Anastázie Michajlovna Ruská, ruská velkokněžna († 11. března 1922)
1. srpna – Johannes Thiele, německý zoolog († 5. srpna 1935)
5. srpna – Louis Wain, anglický malíř († 4. července 1939)
14. srpna – Ernest Thompson Seton, ilustrátor, spisovatel a zakladatel woodcrafterského hnutí († 23. října 1946)
15. srpna – Florence Hardingová, manželka 29. prezidenta USA Warrena G. Hardinga († 21. listopadu 1924)
18. srpna – Kristína Royová, slovenská evangelická náboženská spisovatelka († 27. prosince 1936)
20. srpna – Raymond Poincaré, prezident Francouzské republiky († 15. října 1934)
22. srpna
Eleonora z Reussu, carevna Bulharska († 12. září 1917)
Paul Nipkow, německý inženýr a vynálezce († 24. srpna 1940)
30. srpna – Isaak Iljič Levitan, ruský realistický malíř († 4. srpna 1900)
5. září – Karel Štěpán Rakousko-Těšínský, byl rakouský arcivévoda a admirál († 7. dubna 1933)
6. září – Jane Addamsová, americká sociální pracovnice, nositelka Nobelovy ceny míru († 21. května 1935)
10. září – Marianne von Werefkinová, ruská malířka († 6. února 1938)
13. září
John J. Pershing, americký vojevůdce († 15. července 1948)
Jens Jensen, dánský a americký krajinářský architekt († 1. října 1951)
21. září – Gustav Leutelt, německý spisovatel († 17. února 1947)
28. září – Paul Ulrich Villard, francouzský fyzik († 13. ledna 1934)
29. září – Kazumasa Ogawa, japonský fotograf († 7. září 1929)
4. října – Sidney Paget, britský ilustrátor († 28. ledna 1908)
9. října – Wilhelm Michaelsen, německý zoolog († 18. února 1937)
28. října
Hugo Preuß, německý právník, profesor a politik († 9. října 1925)
Džigoró Kanó, zakladatel moderního juda († 4. května 1938)
7. listopadu – Edmund von Gayer, ministr vnitra Předlitavska († 18. srpna 1952)
18. listopadu – Ignacy Jan Paderewski, polský klavírista, hudební skladatel a politik († 29. června 1941)
23. listopadu – Hjalmar Branting, švédský politik, nositel Nobelovy ceny za mír († 24. února 1925)
29. listopadu – Hans Hörbiger, autor pseudovědecké teorie světového ledu († 11. října 1931)
12. prosince – Jan Kasprowicz, polský spisovatel († 1. srpna 1926)
15. prosince – Niels Ryberg Finsen, dánský lékař, nositel Nobelovy ceny († 24. září 1904)
18. prosince – Ferdinand von Wimmer, ministr financí Předlitavska († 3. listopadu 1919)
21. prosince – Henrietta Szoldová, americká sionistická vůdkyně († 13. února 1945)
29. prosince – Kamillo Horn, německý hudební skladatel († 3. září 1941)
30. prosince – Jonas Jablonskis, litevský jazykovědec († 23. února 1930)
? – Serhij Berďajev, ukrajinský a ruský básník, spisovatel, novinář († 19. listopadu 1914)
Úmrtí
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Úmrtí v roce 1860
Česko
5. ledna – Svatý Jan Nepomuk Neumann, misionář, filadelfský biskup (* 28. března 1811)
21. března – Karel Kašpar Reitenberger, opat premonstrátského kláštera v Teplé (* 29. prosince 1779)
12. dubna – Bedřich Franz, fyzik, matematik a fotograf (* 1. prosince 1796)
23. května – Uffo Horn, básník, dramatik a revolucionář (* 18. května 1817)
27. května – Antonín Liehm, malíř a pedagog (* 25. ledna 1817)
7. listopadu – Leopold Lažanský z Bukové, rakouský úředník a moravský místodržitel (* 14. června 1808)
? – Terezie Měchurová, manželka Františka Palackého (* 1807)
Svět
7. ledna – Wilhelm von Benda, báňský inženýr a právník (* 2. ledna 1779)
27. ledna – János Bolyai, maďarský matematik (* 15. prosince 1802)
29. ledna – Stéphanie de Beauharnais, adoptivní dcera Napoleona Bonaparte (* 28. srpna 1789)
12. února – Johann Georg Christian Lehmann, německý botanik (* 25. února 1792)
1. března – Honoré-Charles Reille, francouzský generál (* 1. září 1775)
26. března – Évariste Régis Huc, francouzský misionář (* 1. srpna 1813)
8. dubna – István Széchenyi, maďarský šlechtic, politik a národní hrdina (* 21. září 1791)
12. dubna – Arnošt I. z Hohenlohe-Langenburgu, německý šlechtic (* 7. května 1794)
3. června – John Byng, 1. hrabě ze Straffordu, britský polní maršál a šlechtic (* 1772)
23. června – Giuseppe Cafasso, italský kněz prohlášený za svatého (* 15. ledna 1811)
24. června – Jérôme Bonaparte, vestfálský král (* 15. listopadu 1784)
1. července – Charles Goodyear, americký chemik a vynálezce (* 29. prosince 1800)
13. srpna – Danilo II. Petrović-Njegoš, první černohorský kníže (* 25. května 1826)
15. srpna – Juliana Sasko-Kobursko-Saalfeldská, saská princezna, ruská velkokněžna (* 23. září 1781)
26. srpna – Friedrich Silcher, německý hudební skladatel (* 27. června 1789)
6. září – Jiří Meklenbursko-Střelický, meklenbursko-střelický velkovévoda (* 12. srpna 1779)
12. září – William Walker, americký dobrodruh, prezident Nikaraguy (* 8. května 1824)
16. září – Františka z Teby, provdaná vévodkyně z Alby a sestra francouzské císařovny Evženie (* 1825)
21. září – Arthur Schopenhauer, německý filosof (* 1788)
24. září – Marie Württemberská, sasko-kobursko-gothajská vévodkyně (* 17. září 1799)
28. září – Miloš Obrenović I., srbský kníže (* 18. března 1780)
5. října – Alexej Chomjakov, ruský filozof, spisovatel a básník (* 13. května 1804)
1. listopadu – Šarlota Pruská, ruská carevna, manželka cara Mikuláše I. (* 13. července 1798)
21. listopadu
John Eatton Le Conte, americký přírodovědec (* 22. února 1784)
Jiří Vilém ze Schaumburg-Lippe, prvním kníže německého knížectví Schaumburg-Lippe (* 20. prosince 1784)
14. prosince – George Hamilton-Gordon, britský státník (* 28. ledna 1784)
17. prosince – Désirée Clary, norská a švédská královna (* 8. listopadu 1777)
? – Otis H. Cooley, americký fotograf (* 1820)
Hlavy států
Francie – Napoleon III. (1852–1870)
Království obojí Sicílie – František II. (1859–1861)
Osmanská říše – Abdülmecid I. (1839–1861)
Prusko – Fridrich Vilém IV. (1840–1861)
Rakouské císařství – František Josef I. (1848–1916)
Rusko – Alexandr II. (1855–1881)
Spojené království – Viktorie (1837–1901)
Španělsko – Isabela II. (1833–1868)
Švédsko – Karel XV. (1859–1872)
USA – James Buchanan (1857–1861)
Papež – Pius IX. (1846–1878)
Japonsko – Kómei (1846–1867)
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1860:
Pražské noviny —
Časopis Musea království Českého –
Lumír — ročník 10 rok 1860 (archiv ÚČL AV ČR) nebo v NK ČR
Světozor —
Živa —
Humoristické listy — ročník 2 rok 1859–1860 (archiv ÚČL AV ČR) nebo v NK ČR
Bohemia (deník pražských Němců) —
19. století |
5177 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Grand%20Prix%20%C5%A0pan%C4%9Blska | Grand Prix Španělska | Grand Prix Španělska (španělsky: Gran Prémio de España, anglicky: Spanish Grand Prix) je jedním ze závodů mistrovství světa vozů Formule 1, pořádané Mezinárodní automobilovou federací. Místem konání je trať Circuit de Catalunya u Barcelony, hlavního města státu Katalánsko, ve Španělsku.
Vítězové Grand Prix Španělska
Opakovaná vítězství (jezdci)
Opakovaná vítězství (týmy)
Opakovaná vítězství (dodavatelé motorů)
* Byl vyráběn Cosworth.
** V letech 1998–2005 působil jako Ilmor.
Vítězové v jednotlivých letech
Odkazy
Externí odkazy
Španělsko |
5194 | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0tefan%20Luby%20%281910%29 | Štefan Luby (1910) | Akademik Štefan Luby (5. ledna 1910 Liptovský Hrádok – 10. října 1976 Bratislava) byl slovenský právní vědec, člen ČSAV a SAV, zabývající se občanským právem, autor několika desítek odborných článků a monografií. Je považován za zakladatele právní komparatistiky na Slovensku.
Život
Absolvoval gymnázium v Liptovském Mikuláši a poté postupně v Bratislavě, Praze a Paříži studoval práva. Roku 1934 promoval na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, kde také zahájil svou akademickou dráhu. Po studijních pobytech v Lipsku, Curychu a Paříži se roku 1937 v Bratislavě habilitoval, o dva roky později zde byl jmenován mimořádným a od další dva roky později řádným profesorem občanského práva. Vědeckou hodnost doktora věd získal roku 1958. Na bratislavské právnické fakultě, kterou jako děkan v letech 1942–1944 a 1949–1950 také vedl, zůstal až do roku 1959, kdy přešel do Ústavu státu a práva Slovenské akademie věd, přednášel i na bratislavské Vysoké škole ekonomické. Vědecky se kromě obecných otázek občanského práva věnoval právním dějinám, právní komparatistice, autorskému právu, bytovému právu a později také problematice transplantací nebo právu životního prostředí.
V roce 1968 dosáhl hodnost akademika ČSAV a SAV.
Dílo
Liptovský a turčiansky register z roku 1391, 1932
Le probleme des changements monétaires en matiere d'obligation, 1937
Obyčajové právo a súdna prax, 1939
Peňažné pohľadávky, 1939
Slovenské všeobecné právo súkromné I, 1941
Rodina a jej právne základy, 1942
Dejiny súkromného práva na Slovensku, 1946
Prevencia a zodpovednosť v občianskom práve, 1958
Autorské právo, 1962
Vlastníctvo bytov, 1971
Zodpovednosť štátu za škodu spôsobenú rozhodnutím alebo úradným postupom, 1971
Vynálezcovské právo (rukopis)
Reference
Externí odkazy
Vyučující na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě
Slovenští právníci
Nositelé Řádu Ľudovíta Štúra
Narození v roce 1910
Narození 5. ledna
Úmrtí v roce 1976
Úmrtí 10. října
Úmrtí v Bratislavě
Muži
Narození v Liptovském Hrádku
Děkani Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě |
5199 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Nena%C4%8Dovice | Nenačovice | Nenačovice je obec ve Středočeském kraji v berounském okrese. Leží v údolí potoka Kačák, asi 3 km severně od obce Loděnice. Žije zde obyvatel.
Historie
První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1357.
Územněsprávní začlenění
Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:
1850 země česká, kraj Praha, politický okres Smíchov, soudní okres Unhošť
1855 země česká, kraj Praha, soudní okres Unhošť
1868 země česká, politický okres Smíchov, soudní okres Unhošť
1893 země česká, politický okres Kladno, soudní okres Unhošť
1939 země česká, Oberlandrat Kladno, politický okres Kladno, soudní okres Unhošť
1942 země česká, Oberlandrat Praha, politický okres Kladno, soudní okres Unhošť
1945 země česká, správní okres Kladno, soudní okres Unhošť
1949 Pražský kraj, okres Beroun
1960 Středočeský kraj, okres Beroun
2003 Středočeský kraj, okres Beroun, obec s rozšířenou působností Beroun
Rok 1932
V obci Nenačovice (293 obyvatel) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, malíř pokojů, 2 mlýny, 2 obchody se smíšeným zbožím, trafika.
Současnost
V roce 2017 měla vesnice celkem 263 stálých obyvatel. V létě se počet obyvatel rozrůstá o množství chatařů v okolních chatových osadách. Chatové osady v okolí Nenačovic tvoří přerušovaný pás chat, které se táhnou podél celého Kačáku.
Protínají se zde mnohé turistické trasy které jsou dobře dostupné jak z Prahy tak i dalších okolních měst.
Od roku 1996 působí v obci malá rodinná sklářská huť, další zajímavostí byla pštrosí farma, která ale musela být kvůli nebezpečí ptačí chřipky v roce 2006 zlikvidována.
Doprava
Dopravní síť
Pozemní komunikace – Do obce vede silnice III. třídy. Ve vzdálenosti 3 km lze najet na silnici II/605 Praha - Beroun - Žebrák - Plzeň a ve vzdálenosti 4 km na dálnici D5 na exitu 10 (Loděnice).
Železnice – Železniční trať ani stanice na území obce nejsou. Nejblíže je železniční stanice Loděnice na trati 173 Beroun - Rudná - Praha ve vzdálenosti 4 km.
Veřejná doprava 2011
Autobusová doprava – V obci měla zastávky autobusová linka Králův Dvůr-Loděnice-Chyňava (v pracovní dny 5 spojů) . O víkendu byla obec bez dopravní obsluhy, avšak dříve zde v neděli jezdil autobus Nenačovice-Praha
Galerie
Reference
Externí odkazy
Místní sklárna
Vesnice v okrese Beroun
Obce v okrese Beroun
Sídla v Křivoklátské vrchovině |
5226 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Freetekno | Freetekno | Freetekno je název pro hudební styl a s ním spojenou scénu.
Hudebně je freetekno undergroundová odnož techna, má velký „zkreslený“ basový rytmus, který se pohybuje v rozmezí 160 a 210 BPM. Jeho takt se zřídka kdy zastaví, a pokud se tak stane, tak jen na 4 až 16 dob. Většinou není příliš bohaté na tóny a zaměřuje se spíše na rytmus a „pohyb“. V dnešní době se však u freetekna čím dál tím častěji objevují harmonické melodie. Dále pak obsahuje nejrůznější syntetické zvuky a samply.
Freetekno scéna je silná subkultura fungující na DIY principech. Freetekno hudba i scéna bývají v ČR označovány také obecnějším názvem „techno“, který je ovšem matoucí a přesně nevystihuje správný význam.
Největším českým freetekno festivalem byl CzechTek.
Freetekno scéna
Freetekno scéna zahrnuje v Čechách desítky tisíc příznivců a funguje na nevýdělečném základě. Akce jsou organizovány dobrovolně a pokud je vybíráno vstupné, slouží pouze na pokrytí nákladů. Kromě hudby zahrnuje tato subkultura i další prvky: osvětlení akcí (typické jsou silné stroboskopy), výzdoba záhadnými obrazci na plachtách, videoprojekce, žonglérská vystoupení a fireshow.
Základem freetekno scény jsou soundsystémy (také Tribes - kmeny), volná seskupení lidí, kteří společně vlastní hudební aparaturu a dodávky nebo nákladní auta k její přepravě. Jednotlivé soundsystémy nebo jejich skupiny jsou jádrem freetekno party a mají největší podíl na její organizaci. Mezi nejznámější české sound-systémy patří Cirkus Alien, Machine Works, Mayapur, NSK, Komatsu, Metro,INF, Badtek, Oktekk Strahov a WCA sounbombers.
Hlavní událostí roku je teknival, freetekno festival pod širým nebem otevřený pro všechny freetekno umělce. Český teknival nesl název CzechTek, konal se každoročně od roku 1994 pravidelně poslední víkend v červenci a účastnily se ho desítky tisíc lidí z celé Evropy. Zatím poslední byl CzechTek 2006. Free party jsou menší akce, omezené zpravidla na jednotlivé soundsystémy. Vlna těchto akcí po celé ČR se koná pravidelně koncem dubna. Během roku probíhá mnoho dalších free parties pod širým nebem nebo v klubech, hospodách a různých opuštěných budovách.
V zahraničí probíhá nejvíce free-tekkno akcí ve Francii a dále v České republice, Německu, na Slovensku, v Holandsku, Španělsku, Itálii a v Kanadě. Momentálně směřuje vlna freetekno směrem na východ např. do Bulharska a Ukrajiny.
Zážitek
Freetekno je určeno především k tanci! Free-tekno party přináší účastníkům velmi silné zážitky, mezi něž patří:
sounáležitost s dalšími podobně naladěnými lidmi
posvátný pocit srovnávaný s dávnými rituály
spojení s přírodou (v případě akce pod širým nebem)
uvolněná atmosféra
radost z toho, že podobnou akci lze uspořádat čistě z nadšení
spojení s bohem
Historie
Freetekno scéna má kořeny v první polovině 90. let v Anglii, u jejího zrodu stál soundsystém Spiral Tribe. Ten uspořádal řadu free parties, která vyvrcholila v roce 1992 Castlemorton Common Festivalem. Tato akce přilákala 30 000 návštěvníků a je označována jako největší free festival od Stonehenge Free Festivalu, který probíhal v letech 1972 - 1984. Castlemorton byl přímou příčinou zavedení faktického zákazu free parties přísným zákonem Criminal Justice and Public Order Act 1994 a uvěznění třinácti členů Spiral Tribe. Po propuštění na svobodu v roce 1994 se Spiral Tribe přesunuli do evropských zemí, kde uspořádali řadu free parties a teknivalů.
V červenci 1994 uspořádali Spiral Tribe první Teknival v ČR, který se od té doby konal každoročně až do roku 2006 (od roku 1999 pod názvem CzechTek). Soundsystém Spiral Tribe se těchto akcí účastnil zřejmě až do roku 1997, tedy přibližně do doby, kdy se rozpadl. Nyní je ve freetekno scéně téměř legendou.
V druhé polovině devadesátých let vznikla řada českých soundsystémů, mezi prvními byli Cirkus Alien, Mayapur a Technical Support. Po roce 2000 začala freetekno scéna rychle růst a soundsystémy se brzo počítaly na desítky. V této době se také freetekno scéna výrazně oddělila od komerční scény elektronické taneční hudby, se kterou byla zpočátku propojená. Některé z prvních soundsystémů byly podle anglického vzoru kočovné (travellers), většina ostatních jsou však „městské systémy“ - jsou složeny z usedle žijících lidí, kteří si užívají svou oblíbenou hudbu a životní styl o víkendech.
V posledních letech se některé české soundsystémy podílely na akcích v Bulharsku (BulgariaTek), Slovensku (SlovTek), Černé Hoře a dalších.
DIY přístup
D.I.Y. (Do It Yourself) - Udělej si sám.
Příznivci freetekna tvrdí, že hudební vydavatelství existují především proto, aby vytvářela zisk. Příznivce se snaží vytvořit protiváhu tzv. zábavního průmyslu.
Vycházejí z přesvědčení, že každý konzument kultury může být i jejím tvůrcem. DIY kultura se vzájemně podporuje v tvorbě a vydávání různých děl vyrobených „na koleně“.
Česká DIY scéna pořádá od roku 2003 DIY karneval - průvod Prahou s hudbou, tancem, maskami, výzdobou a různými vystoupeními.
Subžánry tekna
Mental (Tribal Engineers, Keja vs Kan10)
Acid (Hesed, Format C:\, Acid Anonymous)
Tribe (Ling Ling, FKY, Little Guy)
Hardtek (Mat Weasel Busters, Keygen Kaotic, Narkotek - "Guigoo, Seno & Weser", Billx, Floxytek, Strez)
Tribecore (Osmik, JT Labo 14, Datek)
Hardfloor (Nout Heretik)
Raggatek (Vandal, Yowii, DK Brothers)
Jungletek (Mandidextrous)
Medicid Techno
Hard styles
Odkazy
Reference
Související články
Spiral Tribe
Teknival
CzechTek
Soundsystém
Externí odkazy
Live Stream
Freetekno.cz
Freetekno & Czechtek 2005
No system!- aneb „nepolitická“ vzpoura jedné subkultury
Do it yourself
Anglická slova a fráze
Techno žánry |
5238 | https://cs.wikipedia.org/wiki/VBScript | VBScript | VBScript (VBS, Visual Basic Scripting Edition) je skriptovací jazyk určený pro vkládání kódu do webových stránek a běžné skriptování ve WSH (interpreter skriptů nazývaný Windows Script Host, starším názvem Windows Scripting Host), založený na jazyce Visual Basic. Vznik jazyka je spolu se vznikem jazyka JScript (taktéž WSH a CScript – neplést s JavaScriptem) považován za odpověď firmy Microsoft na vznik jazyka JavaScript.
VBScript obsahuje každá instalace Microsoft Windows od verze Windows 98.
V systémech řady NT je přítomen od Windows NT 4.0 Option Pack. Nachází se též ve Windows CE (jen na některých zařízeních). Pro vykonávání skriptů na webových stránkách je nutný Internet Explorer, jiné prohlížeče nejsou kompatibilní.
Použití
Jazyk VBS je mezi hackery oblíbený pro psaní virů (např. W32.LoveLetter známý jako I Love You a mnoho dalších), mimo jiné proto, že malé skripty lze spouštět na většině současných verzí Windows s WSH a dokáže přes VBA API (Aplikační rozhraní Visual Basic For Applications) přistupovat k velkému množství programů na počítači oběti a rozesílat se tak např. pomocí e-mailu jejím známým a vytahovat z počítače důvěrná data.
Jazyk VBS je dobře použitelný i v kladném smyslu. Např. v HTA (HTML Application). VBS je po JavaScriptu nejpoužívanější skriptovací jazyk hlavně díky podobnosti Visual Basicu a téměř neomezeným schopnostem, které zajišťuje WMI. Na spuštění VBS je potřeba nainstalovaný WSH (Windows Script Host).
Ukázka kódu
Hello world
Tradiční program Hello world vypadá takto:
MsgBox "Hello, world!"
SendKeys
Metoda SendKeys vysílá sekvence znaků do aktivovaného okna (jako při psaní na klávesnici).
SendKeys nemusí fungovat ve všech programech, některé vyžadují skutečné stisky kláves.
Procedura, která po znacích vypíše text, mezi jednotlivými znaky počká požadovaný počet milisekund.
Sub vypsatPoZnacich(text, zpozdeni)
Set shell = createobject("wscript.shell")
For i = 1 To Len(text)
Wscript.Sleep zpozdeni
shell.SendKeys Mid(text, i, 1)
Next
End Sub
Volání procedury má podobu:
Call vypsatPoZnacich("Hello, World!", 250)
Převrácení textu
Následující program bude pomocí vstupního dialogu požadovat text k převrácení. Pokud uživatel dialog zruší, nebo odešle prázdný řetězec, program se ukončí, jinak bude v dalším dialogu zobrazen výsledek. Postup se bude opakovat, dokud bude uživatel chtít.
Do
opakovat = true
text = InputBox("Zadej text k převrácení", "Převrátit text")
If text = "" Then
opakovat = false
Else
prevraceny = StrReverse(text)
vystup = MsgBox(text & " = " & prevraceny, vbRetryCancel, "Převrácený text")
If vystup = vbCancel Then opakovat = false
End If
Loop While opakovat = true
Související články
Visual Basic
JScript
Reference
Externí odkazy
w3c – funkce VBScriptu
Programovací jazyky
Skriptovací jazyky |
5287 | https://cs.wikipedia.org/wiki/World%20Wide%20Web | World Wide Web | World Wide Web (WWW, v doslovném překladu „světově rozsáhlá pavučina“ nebo „celosvětová síť“) je označení pro systém prohlížení, ukládání a odkazování dokumentů nacházejících se v internetu. Dokumenty (webové stránky) si prohlížíme pomocí webového prohlížeče, jsou uloženy na webových serverech a jsou navzájem propojeny pomocí hypertextových odkazů zapisovaných ve formě URL (například http://www.seznam.cz nebo http://www.google.com). Webové stránky jsou popsány pomocí HTML jazyka a pro jejich přenos mezi počítači je používán HTTP protokol.
Vznik WWW
Autorem Webu je Tim Berners-Lee, který jej vytvořil při svém působení v CERNu. Navrhl jazyk HTML a protokol HTTP, napsal první webový prohlížeč WorldWideWeb a koncem roku 1990 spustil první webový server na světě info.cern.ch. V říjnu roku 1994 založil World Wide Web Consortium (W3C), které dohlíží na další vývoj Webu.
Vize od globální propojené síti informací Tima Berners-Lee se stala možnou v druhé polovině osmdesátých let. Od roku 1985 se celosvětová síť začala rozšiřovat po Evropě a začal fungovat Domain Name System (hierarchický systém názvů domén, na němž je založen systém URL). V roce 1988 proběhlo první přímé IP spojení mezi Evropou a Severní Amerikou a Berners-Lee začal otevřenou diskuzi v CERNu o možnosti vzniku webového systému. Dne 12. března 1989 Berners-Lee vydal návrh s názvem: "Information Management: A Proposal" (v českém volném překladu Správa informací: Návrh), ten předložil vedení CERN, v návrhu předložil vznik systému nazvaného "Mesh", který odkazoval na ENQUIRE, databázi a softwarový projekt, který vznikl v osmdesátých letech. V tomto systému byl používán termín "síť" a popsal propracovanější systém řízení odkazů v textu: "Představte si, že reference v textu budou spojeny se síťovou adresou místa, o kterém refererují a tak budete při čtení textu moci na ně přejít pouhým kliknutím myši." Vysvětlil, že tento systém by mohl odkazovat na použití slova hypertext, termínu, který byl zaveden v padesátých letech. V návrhu bylo také uvedeno, že neexistuje důvod, proč by hypertextové odkazy nemohly zahrnout multimediální dokumenty jakou jsou obrázky, video nebo hlasové záznamy a uvedl tak termín hypermedia.
S pomocí kolegy a podobného nadšence do hypertextu Roberta Cailliau vydal více formální návrh 12. listopadu 1990 s názvem "WorldWideWeb" (jedno slovo) jako síť hypertextových dokumentů, která by mohla být prohlížena "prohlížeči" v podobě architektury typu klient–server. V tu dobu byly HTML a HTTP ve vývoji pouze dva měsíce a první webový server byl poprvé otestován až o měsíc později. Tento návrh předpokládal, že síť pouze pro čtení by mohla být vyvinuta během tří měsíců a za šest měsíců by se mohlo dosáhnout bodu, kdy bude možnost tvořit nové odkazy a nové materiály i čtenář, stejně tak měly fungovat automatické notifikace o vzniku nového materiálu pro čtenáře. Zatímco cíl sítě pouze pro čtení byl dosažen včas, tak přístupné autorství webového obsahu trvalo zavést mnohem déle.
Návrh byl modelován na SGML čtečce Dynatext od společnosti Electronic Book Technology (firmě odvozené z Institute for Research in Information and Scholarship na Brownově univerzitě). Systém Dynatext byl licencován CERNem a byl klíčovým hráčem pro rozšíření SGML ISO 8879:1986 směrnice. Berners-Lee pro první webový server využil NeXT Computer a také v roce 1990 naprogramoval první webový prohlížeč, nazval jej WorldWideWeb. Na Vánoce v roce 1990 Berners-Lee připravil všechny nutné věci pro fungující Web: první webový prohlížeč (který zároveň byl i webový editor) a první webový server. První webová stránka byla publikována 20. prosince 1990 a popisovala samotný projekt.
Normy
Mnoho formálních norem, další technické specifikace a software definuje operace různých aspektů World Wide Webu, Internetu a serverů pro výměnu informací. Mnoho z těchto dokumentů je prací World Wide Web Consortium (W3C), v čele s Berners-Lee, ale některé jsou prací Internet Engineering Task Force (IETF) a dalších organizací.
Definice je možné nalézt v těchto publikacích:
Doporučení pro značkovací jazyk, hlavně HTML a XHTML od W3C. Definují strukturu a interpretaci hypertextových dokumentů.
Doporučení pro styly, především CSS od W3C.
Normy pro ECMAScript (obvykle ve formě JavaScriptu) od Ecma International.
Doporučení pro Document Object Model od W3C.
Další publikace poskytují definice ostatních základních technologií pro World Wide Web, včetně následujících:
Uniform Resource Identifier (URI), který je univerzální systém pro odkazování na zdroje na internetu, jako jsou hypertextové dokumenty a obrázky. URIs, často nazývané URLs, jsou definovány IETF's RFC 3986 / STD 66: Uniform Resource Identifier (URI): Generic Syntax, stejně jako jeho předchůdci a četné URI schémata-definující RFCs
HyperText Transfer Protocol (HTTP), zejména definovaný v RFC 2616: HTTP/1.1 a RFC 2617: HTTP Authentication, které určují, jak se prohlížeč autentifikuje serveru.
HTTP a HTTPS specifikátory
Toto schéma specifikátorů (http:// nebo https://) v URIs odkazují na Hypertext Transfer Protocol a také na HTTPS, a tak definují komunikační protokol, který se použije pro žádost a odpověď. HTTP protokol je základem pro fungování World Wide Webu. Přidáním šifrovací vrstvy vznikl HTTPS protokol, který je vhodný pro přenos důvěrných informací, jako jsou hesla či bankovní údaje, které mají být přeneseny přes veřejný internet.
Ukládání do vyrovnávací paměti (caching)
Pokud se uživatel vrátí na webovou stránku, kterou v poslední době navštívil, není vždy potřeba data stránky opět načítat z internetu. Skoro všechny internetové prohlížeče mají cache (vyrovnávací paměť) nedávno načtených stránek, obvykle se tato data nacházejí na pevném disku počítače. HTTP obvykle zasílá pouze žádost o data, která se od poslední návštěvy změnila. Pokud jsou dočasně uložená data na pevném disku stále aktuální, jsou znovu použita. Načítání dat do vyrovnávací paměti redukuje internetový přenos. O platnosti jednotlivých dat je rozhodováno odděleně, zvlášť pro obrázky, CSS styl, JavaScript, HTML a další obsah webové stránky. Proto i na internetových stránkách s velmi dynamickým obsahem není nutné pokaždé načítat veškerá data znovu. Weboví designeři považují za užitečné oddělit tedy styl stránky, obsah a JavaScript do samostatných souborů tak, aby nebylo nutné vždy načítat vše, ale pouze ten soubor, který není aktuální. Obsah webové stránky se totiž mění mnohem častěji než její styl. Toto pomáhá zkrátit dobu načítání stránky z internetu a snižuje nároky na webový server.
Existují i další součásti, které lze načítat do vyrovnávací paměti. Firemní a akademické firewally často načítají internetové zdroje, o které žádá jeden uživatel, ve prospěch ostatních uživatelů. (Viz též caching proxy server.) Některé internetové vyhledávače také uchovávají obsah webových stránek ve vyrovnávací paměti. Na rozdíl od zařízení, která jsou zabudovaná ve webových serverech a mohou určit, kdy byla data aktualizována a kdy je potřeba je znovu odeslat. Designeři dynamických webových stránek mohou kontrolovat HTTP hlavičky, které se odesílají uživateli jako odpověď na žádosti odeslané uživatelem, takže přechodná a citlivá data nejsou ukládána. Internetové bankovnictví a zpravodajské weby tohoto často využívají. Data požadovaná pomocí HTTP 'GET' jsou ukládána, pokud jsou splněny další podmínky, data získaná v reakci na 'POST' jsou závislá na datech odeslaných, takže se neukládají.
World Wide Web vs. internet
Často se v běžném hovoru setkáme s tím, že pojmy World Wide Web a internet jsou užívány bez patrného významového rozdílu. Ovšem jednotlivé pojmy popisují dvě různé věci. Internet je globální systém vzájemně propojující počítačové sítě na celém světě, zatímco World Wide Web je aplikace, která na internetu funguje. Je to služba poskytovaná v rámci internetu. World Wide Web je dnes obrovské množství stránek, dokumentů a jiných souborů vzájemně propojovaných hypertextovými odkazy. Prohlížení těchto stránek obvykle začínáme zadáním URL adresy do internetového prohlížeče; prohlížeč provede sérii přenosů dat, která nakonec vykreslí do podoby formátované stránky s odkazy na jiné stránky, s obrázky, animacemi a jinými objekty.
Reference
Související články
World Wide Web Consortium
Internet
Webový prohlížeč
Webová stránka
Webová služba
Webová aplikace
HTTP
Hluboký web
Způsob umožňující dálkový přístup
Externí odkazy
info.cern.ch
článek o vzniku a historii WWW
Internet |
5315 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sov%C4%9Btsk%C3%BD%20svaz | Sovětský svaz | Sovětský svaz (, Sovětskij Sojuz), plným názvem Svaz sovětských socialistických republik (), zkratkou SSSR (), byl eurasijský stát se socialistickým zřízením, který existoval v rozmezí let 1922 až 1991 na většině území dřívějšího Ruského impéria.
Sovětský svaz měl ve své ústavě zakotvenou vedoucí roli komunistické strany, která byla dominantní politickou silou do roku 1991. Ačkoliv byl Sovětský svaz nominálně unií svazových republik s hlavním městem v Moskvě, ve skutečnosti šlo o silně centralizovaný stát.
Říjnová revoluce v listopadu 1917 vedla k pádu Ruského impéria a odstranění prozatímní vlády. Poté, co bolševici zvítězili v občanské válce, byl v prosinci 1922 založen Sovětský svaz, sdružující Ruskou sovětskou federativní socialistickou republiku, Ukrajinskou, Běloruskou sovětskou socialistickou republiku a Zakavkazskou federativní socialistickou republiku. V následujících letech byly vytvořeny další sovětské republiky ve Střední Asii.
Po smrti prvního sovětského vůdce Vladimira Iljiče Lenina v roce 1924 se dalším vůdcem země stal Josif Vissarionovič Stalin, který zahájil rozsáhlou industrializaci, spojenou s plánovanou ekonomikou a politickým útlakem; v tzv. gulazích tehdy zahynulo několik milionů lidí. Během druhé světové války v roce 1941 nacistické Německo a jeho spojenci napadli Sovětský svaz, přestože s ním dříve podepsali dohodu o neútočení. Z následujících čtyř let těžkých bojů Sovětský svaz vyšel jako jedna ze dvou světových supervelmocí; tou druhou se staly Spojené státy. Zároveň získal (staro)nová území ve východní Evropě, obzvláště v Pobaltí, a počet svazových republik stoupl na 16 (od roku 1956 se ustálil na 15).
Sovětský svaz se spolu se satelitními zeměmi východního bloku podílel na studené válce, dlouhém ideologickém a politickém boji se Spojenými státy a jejich spojenci, v němž nakonec neuspěl kvůli ekonomickým problémům, a také zahraničním a domácím nepokojům. Na konci 80. let se poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov pokusil reformovat stát politikou perestrojky a glasnosti, avšak Sovětský svaz se zhroutil a byl rozpuštěn. Práva a povinnosti Sovětského svazu převzala Ruská federace.
Geografie, klima a prostředí
S rozlohou 22 402 200 km2 byl Sovětský svaz největším státem na Zemi, tento status zůstal Rusku. Pokrýval šestinu suchozemského povrchu, jeho velikost byla srovnatelná s rozlohou Severní Ameriky. Evropská část představovala čtvrtinu území státu a byla kulturním a ekonomickým centrem. Východní část v Asii dosahovala k Tichému oceánu a Afghánistánu na jihu. S výjimkou některých oblastí ve Střední Asii byla mnohem méně obydlená. Táhl se od východu na západ přes vzdálenost 10 000 kilometrů 11 časovými pásmy a přes 7 200 kilometrů od severu na jih. Zasahoval do pěti klimatických zón: tundra, tajga, step, poušť a hory.
Sovětský svaz měl nejdelší hranici na světě, stejně jako Rusko. Měřila přes 60 000 kilometrů, což je jeden a půl obvodu Země. Dvě třetiny z toho zaujímalo pobřeží. Za Beringovým průlivem se nacházely Spojené státy. V letech 1945 až 1991 hraničil se zeměmi jako Afghánistán, ČLR, Československo, Finsko, Maďarsko, Írán, Mongolsko, Severní Korea, Norsko, Polsko, Rumunsko a Turecko.
Největší horou SSSR byla Pik Kommunizma (dnes Qullai Ismoili Somoni) v Tádžikistánu s 7 495 m. Sovětský svaz také zahrnoval většinu největších světových jezer; Kaspické moře (společně s Íránem) a Bajkal, největší a nejhlubší sladkovodní jezero na světě, které je také vnitřním vodním zdrojem v Rusku.
Dějiny
Vznik SSSR
Po říjnové revoluci roku 1917 se ocitlo Ruské impérium v chaosu. Zatímco existovala již prozatímní vláda se snahou uspořádat demokratické volby, v Petrohradu bolševici ustanovili okamžitě první sovět a po návratu Lenina z exilu začali postupně získávat stále více moci. Na podzim rudá vláda anulovala dluhy Ruska. Jako obrannou složku zřídili komunisté Rudou armádu. Rovněž dalšími dekrety byla zajištěna odluka církve od státu.
V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR). 3. března téhož roku podepsali v Brest-Litevsku zástupci sovětského Ruska separátní mírovou smlouvu (Brestlitevský mír) ukončující účast Ruska v první světové válce. V důsledku tvrdých podmínek separátního míru přišlo Rusko o Finsko, Pobaltí, část Polska, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii.
Krátce poté ovšem v zemi vypukla občanská válka, proti komunistům povstalo mnoho jejich odpůrců. Ti však byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být pro bolševiky silným protivníkem. Rudá armáda i přes několik intervencí vojsk Dohody dokázala během několika let odpor potlačit a ustanovit sovětskou moc na celém území země, včetně Dálného východu, Zakavkazska, Ukrajiny a Běloruska. Na západě však přišla v důsledku Rusko-polské války o západní části Běloruska a Ukrajiny.
Na mezinárodní scéně došlo také ke změně; po izolacionismu, který vyvolaly spory ohledně neuznání starých ruských dluhů, navázala RSFSR postupně diplomatické vztahy s Německem, Francií a Velkou Británií.
Dne 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz.
Období stalinismu
Poté, co roku 1924 zemřel Vladimir Iljič Lenin, vlády se chopil Josif Stalin. Ten vyhlásil realizaci mnohých velkolepých plánů. Ženy i muži byli (do jisté míry) zrovnoprávněni, zahájena byla kolektivizace a industrializace. Ke vzdělání, byť ovlivněnému socialistickou ideologií, získali přístup všichni. Rozšířila se i lékařská péče a likvidovány tak začaly být mnohé choroby, jako například cholera, malárie apod.
Jedním z nejznámějších plánů budování socialistického státu se stala násilná kolektivizace zemědělství, kdy zemi po následných chybách v celém zemědělském sektoru postihl hladomor, často vyvolaný jako donucovací nástroj proti odpůrcům kolektivizace. V gulazích na Sibiři zahynuly miliony odpůrců tehdejšího režimu. Stalinem vyvolaný hladomor v letech 1932–1933, který postihl Ukrajinu, jižní Rusko a severní Kazachstán, si vyžádal až 7 milionů obětí. Odhaduje se, že celkem měl Stalinův režim ve 30. letech na svědomí až 11 milionů obětí. Tyto akce snížily i jinak velký hospodářský růst země, snížily bojeschopnost Rudé armády, ale poškodily i další důležité složky státu. Do roku 1936 již bylo zkolektivizováno 90 % veškerých zemědělských hospodářství.
Rozsáhlá a velkolepá industrializace, hlavně zaostalých oblastí, měla zemi pomoci vymanit se mnohde ze středověkých podmínek. Zaváděla se elektřina, zvýšila se vzdělanost. Nové průmyslové závody schopné vyrábět vojenskou techniku byly odpovědí na vzrůstající nebezpečí ze strany Německa a Japonska. V roce 1935 podepsal Sovětský svaz spojeneckou smlouvu s Československem.
Sovětský svaz si v meziválečném období získal mnoho sympatizantů z řad evropské levice, hlavně v časech světové hospodářské krize, která SSSR díky izolovanosti od okolního světa nepostihla.
Druhá světová válka
Sovětský svaz jednal před vypuknutím druhé světové války nejprve s Francií a zejména Velkou Británií. Když se však ukázalo, že Velká Británie není ochotna podporovat jeho expanzi vůči státům spadajícím dříve pod vládu carského impéria , obrátil se na nacistické Německo, s nímž si nakonec dohodl rozdělení sfér vlivu v rámci paktu Ribbentrop–Molotov.
Podílel se na válce proti Polsku, které bez vyhlášení války přepadl 17. září 1939, aby zabral východní polovinu této země, a též si zajistil kontrolu nad Baltským mořem, když nejprve přinutil ke spolupráci a poté násilím zabral Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Od samého počátku války se vůči obyvatelstvu dobytých a obsazených zemí rozsáhle dopouštěl válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
Sovětský svaz válčil za druhé světové války s Finskem, a to hned dvakrát (nejprve v letech 1939 a 1940 – tzv. zimní válka, později pak v letech 1941 až 1945 – tzv. pokračovací válka). Za přepadení Finska v roce 1939 byl vyloučen ze Společnosti národů.
Sovětský svaz byl nečekaně napaden Německem 22. června 1941 a kvůli nepřipravenosti Rudé armády postupovali Němci úspěšně hluboko do vnitrozemí SSSR. Nacistickým silám se podařilo obsadit západní republiky a též i významnou část RSFSR. Teprve až po bitvě u Stalingradu i díky pomoci západních Spojenců a přesunu průmyslových závodů do bezpečných oblastí v okolí Uralu se situace obrátila ve prospěch Rudé armády, která Němce vytlačila přes východní Evropu až do Berlína. Na podkladě dohod jaltské konference vyhlásil Sovětský svaz dne 8. srpna 1945 válku Japonsku. Během týdne rozdrtil ve skvěle naplánované a provedené operaci Kuantungskou armádu v Mandžusku, jejíž obklíčené zbytky se dne 20. srpna 1945 vzdaly (na Sachalinu tak učinily 25. srpna, na posledním z Kurilských ostrovů 1. září 1945).
Sovětskému svazu v jeho válečném úsilí výrazně pomohly Spojené státy prostřednictvím zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease). Celkem americké dodávky do SSSR prostřednictvím Lend-Lease činily 11 miliard dolarů v materiálu: přes 400 000 džípů a nákladních aut; 12 000 obrněných vozidel (včetně 7 000 tanků, z toho asi 1 386 ks M3 Lee a 4 102 M4 Sherman); 11 400 letadel (z toho 4 719 Bell P-39 Airacobra, 3 414 Douglas A-20 Havoc a 2,397 ks Bell P-63 Kingcobra) a 1,75 milionu tun potravin.
Zhruba 17,5 milionu tun vojenského vybavení, vozidel, průmyslových zásob a potravin bylo do SSSR odesláno ze západní polokoule, z nichž 94 % pocházelo z USA. Pro srovnání, celkem 22 milionů tun přistálo v Evropě pro zásobování amerických sil od ledna 1942 do května 1945. Odhaduje se, že americké dodávky do SSSR přes samotný perský koridor byly podle standardů americké armády dostatečné k udržení šedesáti bojových divizí v linii.
Za druhé světové války bylo zabito v boji 8,7 milionů vojáků Rudé armády, z toho 5,8 milionů Rusů, 1,4 milionů Ukrajinců a 1,5 milionů příslušníků ostatních sovětských národů. Dále v letech 1941–1942 v německém zajetí zahynulo okolo 3 milionů sovětských válečných zajatců v rámci německého plánu genocidy slovanských národů tzv. Generalplan Ost. Němečtí vojáci a jejich spojenci se na sovětském území ve velkém dopouštěli válečných zločinů a zločinů proti lidskosti jako byl například masakr v Oděse v říjnu 1941, při kterém rumunské a německé jednotky zastřelily nebo upálily až 34 000 oděských Židů, nebo obležení Leningradu německými a finskými vojsky, které si vyžádalo životy 1 milionu civilistů. V Bělorusku byly vyvražděny stovky vesnic a celkem zahynula asi čtvrtina tehdejší běloruské populace.
Sovětští vojáci se dopouštěli hromadného znásilňování na okupovaných územích, zejména v Německu. Po válečných znásilňováních následovala desetiletí mlčení. Podle historika Antonyho Beevora, jehož knihy byly v roce 2015 zakázány na některých ruských školách a vysokých školách, složky NKVD (sovětské tajné policie) odhalily, že vedení vědělo, co se děje, ale udělalo málo, aby to zastavilo. Znásilnění se často dopouštěly jednotky zadních sledů, týlové jednotky. Podle profesora Olega Ržeševského bylo „4 148 důstojníků Rudé armády a mnoho vojáků potrestáno za páchání zvěrstev“. Přesný počet německých žen a dívek znásilněných sovětskými vojsky během války a okupace je nejistý, ale historici odhadují, že jejich počty jsou pravděpodobně statisíce a možná až dva miliony.
Poválečná léta
Německý wehrmacht utrpěl 80 % veškerých vojenských ztrát při bojích na východní frontě. Rudá armáda osvobodila střední a východní Evropu. Díky tomuto vítězství, za které zaplatil 26 miliony mrtvých, zničenou velkou částí země a ekonomiky, získal SSSR ohromnou prestiž a komunisté byli v určitém okamžiku vnímáni jako zachránci lidstva před nacismem. Nadšení však rychle vystřídalo zklamání, neboť Sovětský svaz si osvobozené země podrobil a udělal z nich pouze formálně nezávislé satelity s komunistickým zřízením.
Během bezprostředně poválečného období Sovětský svaz přebudoval a rozšířil svou ekonomiku, přičemž si zachoval přísně centralizovaný systém. Převzal účinnou kontrolu nad většinou zemí východní Evropy (kromě Jugoslávie a později Albánie) a proměnil je v satelitní státy, které v roce 1955 svázal vojenskou aliancí Varšavskou smlouvou. Dále v letech 1949 až 1991 v hospodářské organizaci, Radě vzájemné hospodářské pomoci neboli RVHP, protějšku Evropského hospodářského společenství (EHS). Ačkoli byla Varšavská smlouva nominálně „obranná“ aliance, její primární funkcí bylo chránit hegemonii Sovětského svazu nad jeho východoevropskými satelity, přičemž jedinými přímými vojenskými akcemi paktu byly invaze do vlastních členských států, které měly zabránit v odtržení. SSSR se soustředil na vlastní obnovu, zabral a odvezl většinu německých průmyslových závodů a vymáhal válečné reparace od východního Německa, Maďarska, Rumunska a Bulharska pomocí společných podniků ovládaných Sověty. Rovněž zavedl obchodní ujednání záměrně navržené tak, aby zvýhodnil stát. Moskva ovládala komunistické strany, které ovládaly satelitní státy, a ty se řídily příkazy z Kremlu. Historik Mark Kramer uzavírá:
Později RVHP poskytla pomoc nakonec vítězné Čínské komunistické straně a její vliv rostl i jinde ve světě. Z obavy z jeho ambicí se váleční spojenci Sovětského svazu, Spojené království a Spojené státy, stali jeho nepřáteli. V následující studené válce se obě strany nepřímo střetly v zástupných válkách.
Destalinizace a Chruščovovo tání
Stalin zemřel 5. března 1953. Bez vzájemně přijatelného nástupce se nejvyšší představitelé komunistické strany zpočátku rozhodli vládnout Sovětskému svazu společně prostřednictvím triumvirátu v čele s Georgijem Malenkovem. To však nevydrželo a Nikita Chruščov nakonec následný boj o moc do poloviny 50. let vyhrál. V roce 1956 odsoudil Josifa Stalina a přistoupil ke zmírnění kontroly nad stranou a společností. Toto bylo známé jako destalinizace.
Moskva považovala východní Evropu za kriticky důležitou nárazníkovou zónu pro předsunutou obranu svých západních hranic pro případ další velké invaze, jakou byla německá invaze v roce 1941. Z tohoto důvodu se SSSR snažil upevnit svou kontrolu nad regionem transformací země východní Evropy do satelitních států, závislých a podřízených jejímu vedení. V důsledku toho byly sovětské ozbrojené síly použity k potlačení protikomunistického povstání v Maďarsku v roce 1956.
Koncem 50. let vedla konfrontace s Čínou ohledně sovětského sblížení se Západem a toho, co Mao Ce-tung vnímal jako Chruščovův revizionismus, k čínsko-sovětskému rozkolu. Nastal zlom v celém globálním marxisticko-leninském hnutí, kdy se vlády v Albánii, Kambodži a Somálsku rozhodly spojit se s Čínou.
Během tohoto období pozdních 50. let a časných let 60. pokračoval SSSR v realizaci vědeckého a technologického pokroku a využil ho ve vesmírných závodech, kdy soupeřil se Spojenými státy: došlo k vypuštění první umělé družice, Sputnik 1 v roce 1957; živého psa jménem Lajka v roce 1957; první lidské bytosti, Jurije Gagarina v roce 1961; první ženy ve vesmíru, Valentiny Těreškovové v roce 1963; Alexej Leonova, prvního člověka, který vstoupil do volného vesmíru v roce 1965; prvního měkkého přistání na Měsíci sondou Luna 9 v roce 1966; a prvních měsíčních vozítek, Lunochod 1 a Lunochod 2.
Chruščov inicioval ‚Tání‘ - komplexní posun v politickém, kulturním a ekonomickém životě v zemi. Mezi to patřila určitá otevřenost a kontakt s jinými národy a nové sociální a ekonomické politiky s větším důrazem na komoditní zboží, což umožnilo dramatický nárůst životní úrovně při zachování vysoké úrovně ekonomického růstu. Uvolnila se i cenzura. Chruščovovy reformy v zemědělství a správě však byly obecně neproduktivní. V roce 1962 vyvolal krizi se Spojenými státy kvůli sovětskému rozmístění jaderných střel na Kubě. Se Spojenými státy byla uzavřena dohoda o odstranění jaderných raket z Kuby i Turecka, čímž byla krize ukončena. Tato událost způsobila Chruščovovi mnoho rozpaků a ztrátu prestiže, což mělo za následek jeho odstavení od moci v roce 1964.
Éra stagnace
Po sesazení Chruščova následovalo další období kolektivního vedení, které sestávalo z Leonida Brežněva jako generálního tajemníka, Alexeje Kosygina jako premiéra a Nikolaje Podgorného jako předsedy prezidia, které trvalo až do doby, kdy se Brežněv etabloval na počátku 70. let jako přední sovětský vůdce.
V roce 1968 napadl Sovětský svaz se spojenci z Varšavské smlouvy Československo, aby potlačil reformy Pražského jara. Následně Brežněv odůvodnil invazi a předchozí vojenské intervence, stejně jako jakékoli potenciální vojenské intervence v budoucnu, zavedením Brežněvovy doktríny, která prohlašovala jakékoli ohrožení sovětské nadvlády ve státě Varšavské smlouvy za hrozbu pro všechny státy Varšavské smlouvy, což ospravedlňovalo vojenskou intervenci.
Brežněv předsedal celému období détente se Západem, které vyústilo ve smlouvy o kontrole zbrojení (SALT I, SALT II, Smlouva ABM), zatímco současně budovalo sovětskou vojenskou sílu.
V říjnu 1977 byla jednomyslně přijata třetí sovětská ústava. V době Brežněvovy smrti v roce 1982 převládala u sovětského vedení nálada averze ke změnám. Dlouhé období Brežněvovy vlády začalo být nazýváno obdobím „zastavení“ spolu se stárnoucím a zkostnatělým vrcholným politickým vedením. Toto období je také známé jako éra stagnace, období nepříznivých ekonomických, politických a sociálních dopadů v zemi, které začalo za vlády Brežněva a pokračovalo za jeho nástupců Jurije Andropova a Konstantina Černěnka.
Na konci roku 1979 zasáhla sovětská vojska do probíhající občanské války v sousedním Afghánistánu, čímž fakticky ukončila uvolnění napětí se Západem.
Reformy perestrojka a glasnosť
Dekádu, která následovala, dominovaly dva vývojové trendy: stále zjevnější rozpadající se ekonomické a politické struktury Sovětského svazu a nesourodé pokusy o reformy, které by tento proces zvrátily. Kenneth S. Deffeyes v knize Beyond Oil argumentoval tím, že Reaganova administrativa povzbuzovala Saúdskou Arábii, aby snížila cenu ropy do bodu, kdy Sověti nemohli mít z prodeje své ropy zisk což vedlo k vyčerpání rezerv v tvrdé měně státu. V roce 1987 došlo na území Sovětského svazu k tzv. ropnému zlomu, kdy produkce ropy dosáhla svého historického maxima a od toho okamžiku začala klesat, zatímco poptávka po ropě (pro potřeby armády, dopravy, průmyslu) nepřestala růst. Tento významný překmit prakticky nebyl nijak korigován a během následujícího roku až dvou se stal příčinou vážných hospodářských problémů souvisejících s alokací potřebné energie.
Hospodářský růst nedosáhl takových čísel, jako tomu bylo v USA. Vrchol pak nastal hlavně v 80. letech, kdy politikou cíleného zbrojení dokázal americký prezident Ronald Reagan donutit Sovětský svaz vynakládat na zbrojení až desítky procent HDP země, zatímco generálové postupně prohrávali v Afghánistánu. To se tedy následně projevilo ekonomickým poklesem a spolu s nedostatky socialistické centrálně plánované ekonomiky úpadkem.
Další dva Brežněvovi nástupci, přechodné postavy s hlubokými kořeny v jeho tradici, neměly dlouhého trvání. Juriji Andropovovi bylo 68 let a Konstantinu Černěnkovi 72 let, když převzali moc; oba zemřeli za méně než dva roky. Ve snaze vyhnout se třetímu krátkodobému vůdci se Sověti v roce 1985 obrátili na další generaci a vybrali Michaila Gorbačova. Kromě upadající ekonomiky vedla dlouhotrvající válka v Afghánistánu ke zvýšené nespokojenosti veřejnosti s komunistickým režimem. Také Černobylská havárie v roce 1986 přidala hybnou sílu Gorbačovovým reformám. Havárie prokázala neschopnost a hlavně nepřipravenost klíčových míst a orgánů čelit události takového rozsahu, byť země jako samotná měla být oficiálně připravená stále i na jadernou válku. Gorbačov provedl významné změny v ekonomice a vedení strany, zvané perestrojka. Jeho politika glasnosti uvolnila veřejný přístup k informacím po desetiletích těžké vládní cenzury. Místo oficiálně podporovaného budování komunismu se začalo mluvit o omylech a přehmatech, a to jak dřívějších, tak i současných. Kredit sovětské vlády tak ještě klesl a nespokojenost se do jisté míry spolu s klesající hospodářskou výkonnosti zvýšila. Gorbačov usiloval o zlepšení vztahů se Západem. V roce 1987 podepsal s americkým prezidentem Reaganem Smlouvu o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF), která významně přispěla k redukci světového jaderného arzenálu. Gorbačov se také rozhodl ukončit studenou válku. V roce 1988 SSSR opustil od války v Afghánistánu a začal stahovat své síly. Také veřejně odmítl Brežněvovu doktrínu, čímž dal najevo, že Sovětský svaz nebude do dění ve státech východního bloku nijak zasahovat, což připravilo půdu pro revoluce v roce 1989. V roce 1988 nabyly všechny tyto trendy a vlivy čím dál konkrétnějších podob – synergii neudržitelnosti stávajícího stavu a „vítr změny“ začaly cítit státy pod sovětským vlivem, například v Polsku hnutí Solidarita. V následujících dvou letech došlo v těchto státech ke změnám režimu. Zejména nečinnost Sovětského svazu během Panevropského pikniku v srpnu 1989 spustila mírovou řetězovou reakce do pohybu, na jejímž konci se východní blok zhroutil. S pádem Berlínské zdi a s východním a západním Německem usilujícím o znovusjednocení padla železná opona mezi Západem a Sověty okupovanými regiony.
Sovětské republiky současně zahájily legální kroky směrem k potenciálnímu vyhlášení suverenity nad svými územími s odvoláním na svobodu odtržení v článku 72 ústavy SSSR. Dne 7. dubna 1990 byl přijat zákon, který umožňuje republice vystoupit, pokud pro to v referendu hlasovaly více než dvě třetiny jejích obyvatel. Mnoho z nich uspořádalo své první svobodné volby v sovětské éře do svých vlastních národních zákonodárných sborů v roce 1990. Mnohé z těchto zákonodárných sborů přistoupily k vytvoření legislativy odporující právům svazu v tom, co bylo známé jako „válka zákonů“. V roce 1989 svolala ruská SFSR nově zvolený kongres lidových zástupců. Jeho předsedou byl zvolen Boris Jelcin. Dne 12. června 1990 Kongres vyhlásil ruskou suverenitu nad svým územím a přistoupil k přijetí zákonů, které se pokoušely nahradit některé sovětské zákony. Po drtivém vítězství hnutí Sąjūdis v Litvě vyhlásila tato země dne 11. března 1990 obnovenou nezávislost s odvoláním na nezákonnost sovětské okupace pobaltských států. Sovětské síly se pokusily zastavit odtržení drtivými lidovými demonstracemi v Litvě (Krvavá neděle) a Lotyšsku (Barikády), v důsledku čehož bylo zabito a zraněno mnoho civilistů. Tyto akce však pouze posílily mezinárodní podporu pro secesionisty.
Referendum za zachování SSSR se konalo 17. března 1991 v devíti republikách (zbytek hlasování bojkotoval), přičemž většina obyvatel v těchto republikách hlasovala pro zachování svazu ve formě nové federace. Referendum dalo Gorbačovovi menší podporu. V létě 1991 se ve smlouvě o Novém svazu, která by zemi změnila v mnohem volnější svaz, dohodlo osm republik. Podpis smlouvy však byl přerušen srpnovým převratem – pokusem o státní převrat ze strany členů vlády a KGB, kteří se snažili zvrátit Gorbačovovy reformy a znovu prosadit kontrolu centrální vlády nad republikami. Po neúspěchu puče byl ruský prezident Jelcin považován za hrdinu za své rozhodné činy, zatímco Gorbačovova moc byla fakticky ukončena. Poměr sil se výrazně naklonil směrem k republikám. V srpnu 1991 Lotyšsko a Estonsko okamžitě vyhlásily obnovení své plné nezávislosti (po vzoru Litvy z roku 1990). Gorbačov na konci srpna rezignoval na funkci generálního tajemníka a brzy poté byla činnost strany na neurčito pozastavena – čímž fakticky skončila její vláda. Na podzim už Gorbačov nemohl ovlivňovat dění mimo Moskvu a dokonce i tam ho napadal Jelcin, který byl v červenci 1991 zvolen prezidentem Ruska.
Zánik a následky
Zbývajících 12 republik pokračovalo v diskusi o nových, stále volnějších modelech Unie. Do prosince však všichni kromě Ruska a Kazachstánu formálně vyhlásili nezávislost. Během této doby Jelcin převzal to, co zbylo ze sovětské vlády, včetně moskevského Kremlu. Poslední rána byla zasazena 1. prosince, kdy Ukrajina, druhá nejmocnější republika, hlasovala drtivou většinou pro nezávislost. Odtržení Ukrajiny ukončilo jakoukoli reálnou šanci země zůstat pohromadě i v omezeném měřítku.
Dne 8. prosince 1991 prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepsali Bělověžskou dohodu, které prohlásila Sovětský svaz za rozpuštěný a na jeho místě zřídily Společenství nezávislých států (SNS). Za nástupnické státy se obvykle považuje jen těchto 12 svazových republik. Pobaltské státy, tj. Litva, Lotyšsko a Estonsko, považují své nucené členství v SSSR za okupaci, a nejsou tudíž nástupnickými státy v plném slova smyslu. Podobně byla situace vnímána i v západních zemích.
I když zůstávaly pochybnosti oohledně pravomoci těchto dohod, tak 1. prosince 1991 podepsali zástupci všech sovětských republik kromě Gruzie Alma-Atskou deklaraci, která dohody potvrdila. 25. prosince 1991 Gorbačov odstoupil z funkce prezidenta SSSR a prohlásil úřad za zaniklý. Předal pravomoci, které mu byly svěřeny do prezidentského úřadu, Jelcinovi. Té noci byla naposledy stažena sovětská vlajka a na její místo byla vztyčena ruská trikolóra.
Následující den Nejvyšší sovět, nejvyšší vládní orgán, odhlasoval sebe i zemi. Toto je obecně uznáváno jako oficiální, konečné rozpuštění Sovětského svazu jako fungujícího státu a konec studené války. Sovětská armáda zpočátku zůstala pod celkovým velením SNS, ale brzy byla začleněna do různých vojenských sil nově nezávislých států. Několik zbývajících sovětských institucí, které Rusko nepřevzalo, přestalo fungovat do konce roku 1991.
Po rozpadu bylo Rusko mezinárodně uznáno jako právní nástupce SSSR na mezinárodní scéně. Za tímto účelem Rusko dobrovolně přijalo veškerý sovětský zahraniční dluh a prohlásilo sovětský zámořský majetek za svůj. Podle Lisabonského protokolu z roku 1992 Rusko také souhlasilo s přijetím všech jaderných zbraní, které zůstaly na území ostatních bývalých sovětských republik. Od té doby Ruská federace převzala práva a povinnosti Sovětského svazu a je obecně považována za nástupnický stát SSSR. Ukrajina odmítla uznat výhradní ruské nároky na nástupnictví po SSSR a nárokovala si takový status i pro Ukrajinu, což bylo kodifikováno v článcích 7 a 8 jejího zákona z roku 1991 o právním nástupnictví Ukrajiny. Od své nezávislosti v roce 1991 Ukrajina pokračovala ve vymáhání nároků vůči Rusku u zahraničních soudů ve snaze získat zpět svůj podíl na zahraničním majetku, který byl ve vlastnictví SSSR.
Při shrnutí mezinárodních důsledků těchto událostí Vladislav Zubok uvedl: „Rozpad sovětského impéria byl událostí epochálního geopolitického, vojenského, ideologického a ekonomického významu.“ Před rozpadem si země udržela svůj status jako jedna ze dvou světových supervelmocí čtyři desetiletí po druhé světové válce díky své hegemonii ve východní Evropě, vojenské síle, ekonomické síle a vědeckému výzkumu, zejména v oblasti vesmírných technologií a zbraní.
Rozpad SSSR měl globální geopolitický význam – doslova zatřásl s rovnováhou sil ve světě – z dvoupolárního světa (rozděleného na ten východní a západní) zbyly jako poslední supervelmoc Spojené státy americké. Konec studené války zastihl obě supervelmoci s obrovskou infrastrukturou a hlavně arzenálem zastarávající a nyní nevyužitelné vojenské techniky (včetně průmyslu přímo napojeného na zbrojení).
Došlo k „desovětizaci“ satelitních států a států pod vlivem Sovětského svazu – konec principu politického monopolu jedné vedoucí strany, zavedení demokratických principů, často včetně přepsání samotné ústavy, decentralizace plánování, liberalizace ekonomiky a mnoha ostatních agend spojených s fungováním státu, privatizace státního majetku, zavedení soukromého podnikání, příliv zahraničního kapitálu a spolu s ekonomickými a politickými změnami i k (většímu či menšímu) vyrovnání se se zločiny komunistického režimu. Země bývalého sovětského svazu a států pod jeho vlivem zasáhla v průběhu 90. let hospodářská krize. Například v Rusku kvůli přehnané privatizaci propukla hluboká hospodářská a sociální krize, zkrachovala většina státních podniků a rapidně se zvýšila nezaměstnanost.
Zahraniční politika
Konečná politická rozhodnutí v letech 1925–1953 učinil vždy Stalin, ale jinak byla sovětská politika vyhlašována komisí pro zahraniční politiku Ústředního výboru KSSS nebo nejvyšším orgánem strany – politbyrem. Operace mělo na starosti oddělené ministerstvo zahraničí, které bylo do roku 1946 známé jako Lidový komisariát pro zahraniční záležitosti či Narkomindel. Mezi nejvlivnější mluvčí patřili Georgij Čičerin (1872–1936), Maxim Litvinov (1876–1951), Vjačeslav Molotov (1890–1986), Andrej Vyšinskij (1883–1954) a Andrej Gromyko (1909–89). Intelektuálové sídlili v Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů.
Organizace
Kominterna
Komunistická internacionála (1919–1943) byla mezinárodní komunistická organizace se sídlem v Kremlu, která obhajovala světový komunismus. Komiterna chtěla „bojovat všemi dostupnými prostředky, včetně ozbrojených sil, za svržení mezinárodní buržoazie a vytvoření mezinárodní sovětské republiky jako přechodné fáze než dojde k úplnému zrušení státu“. Byla zrušena jako smírčí opatření vůči Británii a USA.
Kominforma
Kominforma (1947–1956), oficiálně Informační byro komunistických a dělnických stran, byla první oficiální agenturou mezinárodního komunistického hnutí od rozpuštění Kominterny v roce 1943. Jeho úkolem bylo koordinovat akce mezi komunistickými stranami pod sovětským vedením. Stalin ji využil, aby nařídil západoevropským komunistickým stranám, aby opustily svou výlučně parlamentní linii a místo toho se soustředily na politické překážky operacím ohledně Marshallova plánu. Také koordinovala mezinárodní pomoc komunistickým povstalcům během občanské války v Řecku v letech 1947–1949. V roce 1948 byla vyloučena Jugoslávie poté, co Tito trval na nezávislém programu. Noviny Kominformy „Pro trvalý mír, pro lidovou demokracii!“ podporovaly Stalinovy postoje. Koncentrace Kominformy na Evropu v sovětské zahraniční politice znamenala důraz na světovou revoluci. Tím, že vyjadřovala jednotnou ideologii, umožňovala účastníkům, aby se soustřeďovali spíše na osobnosti než na problémy.
Rada vzájemné hospodářské pomoci
RVHP byla v letech 1949–1991 hospodářskou organizací pod sovětskou kontrolou, která zahrnovala státy východního bloku spolu s řadou komunistických států jinde ve světě. Moskva byla znepokojena Marshallovým plánem a cílem RVHP bylo zabránit tomu, aby země v sovětské sféře vlivu směřovaly k Američanům a jihovýchodní Asii. RVHP byla také odpovědí východního bloku na vytvoření Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OEEC) v západní Evropě.
Varšavská smlouva
Varšavská smlouva byl vojenský pakt zformovaný v roce 1955 mezi SSSR a sedmi sovětskými satelitními státy střední a východní Evropy během studené války. Varšavská smlouva byla vojenským doplňkem RVHP a byla vytvořena v reakci na vstup západního Německa do NATO.
Politický systém
V Sovětském svazu byly tři zdroje moci: Zákonodárnou moc reprezentoval Nejvyšší sovět Sovětského svazu, vládu reprezentovala Rada ministrů. Komunistická strana Sovětského svazu byla jedinou legální politickou stranou a jediným tvůrcem politiky země.
Co se týče způsobu vlády, jednalo se do roku 1953 (Stalinova smrt) o totalitní politický systém a po roce 1953 o tzv. kvazitotalitní politický systém.
Komunistická strana Sovětského svazu
Na vrcholu komunistické strany stál ústřední výbor, volený na stranických sjezdech a konferencích. Na druhé straně ústřední výbor hlasoval pro politbyro (v letech 1952 až 1966 nazývané prezidium), sekretariát a generálního tajemníka (první tajemník v letech 1953 až 1966), což byl de facto nejvyšší úřad v Sovětském svazu. V závislosti na stupni upevnění moci stranu a zemi účinně vedlo buď politbyro jako kolektivní orgán nebo generální tajemník, který byl vždy jedním z členů politbyra (s výjimkou období Stalina, který funkci po roce 1941 vykonával přímo prostřednictvím svého postavení v Radě ministrů než v politbyru). Nebyli ovládáni obecným členstvím ve straně, protože klíčovým principem stranické organizace byl demokratický centralismus, vyžadující přísnou podřízenost vyšším orgánům. Volby byly nesporné, podporující kandidáty navržené shora.
Komunistická strana si udržela dominanci nad státem zejména prostřednictvím kontroly nad systémem jmenování. Všichni vyšší vládní úředníci a většina poslanců Nejvyššího sovětu byli členy KSSS. Ze samotných šéfů stran byli předsedové strany Stalin (1941–1953) a Chruščov (1958–1964). Po nuceném Chruščovově odchodu bylo stranickému vůdci zakázáno tento druh dvojitého členství, ale pozdější generální tajemníci alespoň po část svého působení zastávali převážně slavnostní místo předsedy prezidia Nejvyššího sovětu, nominální hlavy státu. Instituce na nižších úrovních byly pod dohledem a občas nahrazeny primárními stranickými organizacemi.
V praxi však míra kontroly, kterou strana dokázala vykonávat nad státní byrokracií, zejména po Stalinově smrti, nebyla zdaleka úplná, přičemž byrokracie sledovala různé zájmy, které byly občas v rozporu se stranou. Samotná strana také nebyla shora dolů monolitická, ačkoli frakce byly oficiálně zakázány.
Vláda
Nejvyšší sovět byl nominálně nejvyšším státním orgánem po většinu sovětské historie, který nejprve působil jako instituce pro „razítka“ a schvaloval a realizoval všechna rozhodnutí učiněná stranou. Na konci 50., 60. a 70. let však byly jeho pravomoci a funkce rozšířeny, včetně vytvoření nových státních komisí a výborů. Získal další pravomoci týkající se schvalování pětiletých plánů a vládního rozpočtu. Nejvyšší sovět zvolil prezidium (nástupce ústředního výkonného výboru), aby získal svou moc mezi plenárními zasedáními, která se obvykle konala dvakrát ročně, a jmenoval Nejvyšší soud, generálního prokurátora a Radu Ministrů (před rokem 1946 známá jako Rada lidových komisařů) v čele s předsedou (premiérem) a řídící obrovskou byrokracii odpovědnou za správu ekonomiky a společnosti. Státní a stranické struktury ústavodárných republik do značné míry napodobovaly strukturu ústředních institucí, ačkoli ruská SFSR, na rozdíl od ostatních ústavních republik, po většinu své historie neměla žádnou republikánskou pobočku KSSS, kde jí vládla přímo svazová strana do roku 1990. Místní úřady byly rovněž organizovány do stranických výborů, místních sovětů a výkonných výborů. Zatímco státní systém byl nominálně federální, strana byla unitární.
Perestrojka
Gorbačov, který byl od roku 1985 v čele Sovětského svazu, zahájil rozsáhlé politické a ekonomické reformy zkostnatělého systému, které se označovaly hesly perestrojka (přestavba) a glasnosť (otevřenost). V době jeho vlády došlo k výraznému uvolnění režimu v celém Sovětském svazu.
Administrativní dělení
Sovětský svaz byl federací sovětských socialistických republik (SSR). První z nich byly založeny krátce po roce 1917. Formálně byly autonomní, ale ovládány centrální komunistickou stranou (KSSS). Republiky se zpočátku dělily na gubernie (správní jednotka přejatá z Ruského impéria), které byly během 20. let byly nahrazeny především oblastmi.
RSFSR tvořily i kraje, národnostní okruhy (později přejmenováno na autonomní okruhy) a autonomní oblasti. Menší republiky – tedy pobaltské, kavkazské a Moldavská SSR) se naopak na oblasti ani kraje nedělily.
Součástí některých svazových republik (RSFSR, Gruzínské, Ázerbájdžánské, Uzbecké a Tádžické SSR) byly autonomní sovětské socialistické republiky (ASSR). Nejlidnatější z nich byly Baškirská a Tatarská ASSR v ruském Povolží.
Základní správní jednotkou nižšího řádu byl od 20. let rajón, zhruba odpovídající okresu, ale vzhledem k nerovnoměrnému osídlení se navzájem značně lišily svou velikostí. Na rajóny se dělila také větší města. V části nástupnických států je základní dělení na oblasti a rajóny používáno i v 21. století.
V letech 1961–1963 bylo vytvořeno 18 velkých ekonomických rajónů, které pokrývaly celé území státu.
Ozbrojené síly
Podle vojenského zákona ze září 1925 se sovětské ozbrojené síly skládaly ze tří složek: pozemních sil, letectva, námořnictva, sjednocené státní politické správy (OGPU) a vnitřních vojsk. OGPU se později stala nezávislou a v roce 1934 se sloučila s NKVD, a tak byla její vnitřní vojska pod společným vedením obranných a vnitřních komisariátů. Po druhé světové válce vznikla strategická raketová vojska (1959), vojska protivzdušné obrany (1948) a jednotky všenárodní civilní obrany (1970), které stály na prvním, třetím a šestém místě v oficiálním sovětském systému důležitosti (pozemní síly byly druhé, letectvo čtvrté a námořnictvo páté).
Armáda měla největší politický vliv a v roce 1989 čítala dva milióny vojáků rozdělených mezi 150 motorizovaných a 52 obrněných divizí. Sovětské námořnictvo bylo až do počátku 60. let spíše méně početnou vojenskou větví, ale po karibské krizi se pod vedením Sergeje Gorškova dočkalo výrazného rozšíření. Známé se stalo díky raketovým křižníkům a ponorkám a sloužilo v něm 500 000 mužů (1989). Sovětské letectvo se soustřeďovalo na flotilu strategických bombardérů a ve válečné situaci mělo vymýtit nepřátelskou infrastrukturu a jadernou kapacitu. Vzdušná síla měla také množství stíhaček a taktických bombardérů, které by armádu ve válce podporovaly. Strategická raketová vojska disponovala více než 1400 mezikontinentálními balistickými raketami (ICBM), rozmístěnými mezi 28 základnami a 300 velitelskými středisky.
V poválečné době se Sovětská armáda přímo podílela na několika vojenských operacích v zahraničí. Mezi ně patřilo potlačení povstání ve východním Německu (1953), v Maďarsku (1956) a vpád do Československa (1968). Sovětský svaz se také účastnil války v Afghánistánu mezi lety 1979 až 1989.
V Sovětském svazu platila všeobecná branná povinnost.
Právní systém
Soudnictví nebylo nezávislé na ostatních odvětvích vlády. Nejvyšší soud dohlížel na nižší soudy (lidový soud) a používal zákon tak, jak byl stanoven ústavou nebo vykládán nejvyšším sovětem. Výbor pro ústavní dohled přezkoumával ústavnost zákonů a aktů. Sovětský svaz používal inkviziční řízení římského práva, ve kterém soudce, státní zástupce a obhájce spolupracují při určování pravdy.
Hlavní představitelé
Nejvyššími představiteli (zpravidla ve funkci předsedy prezídia Nejvyššího sovětu, které bylo kolektivní hlavou státu) Sovětského svazu byli vždy zároveň vůdcové vládnoucí strany – zpravidla první nebo generální tajemník – (od roku 1925 Komunistické strany Sovětského svazu):
*) Lenin byl jen neformálně vedoucím komunistické strany; v letech 1922/24 až 1953 a 1966 až 1991 byl „generální tajemník“; v letech 1953–1966 „první tajemník“.
Sovětský kosmický program
Na konci 50. let SSSR s pomocí inženýrů a technologií dovezených z poraženého Německa, zkonstruovali Sověti první umělou družici – Sputnik 1 a předběhli tak USA. Poté následovaly další úspěšné družice a byli vysláni i pokusní psi. Dne 12. dubna 1961 byl vyslán první kosmonaut Jurij Gagarin. Ten jednou obletěl zemi a úspěšně přistál v kazašské stepi. V té době se v sovětských projekčních kancelářích rýsovaly první plány raketoplánů a orbitálních stanic, tomu však nakonec zamezily osobní spory mezi projektanty a vedením. Prvním velkým fiaskem pro SSSR bylo přistání Američanů na Měsíci, kdy Rusové nebyli schopni v dostatečné době odpovědět Američanům stejným projektem. V 70. letech se začaly rýsovat konkrétnější návrhy konstrukce raketoplánu, avšak nedostatky, hlavně v elektronickém průmyslu (rychlé přehřívání elektroniky), odsunuly program až ke konci 80. let. První raketoplán, Buran, letěl v roce 1988, ale bez lidské posádky. Další raketoplán, Ptička, skončil nakonec rozestavěný, protože v roce 1991 byl projekt raketoplánů zrušen. Pro jejich vypuštění do vesmíru existuje dnes nevyužívaná supersilná raketa Eněrgija, která je nejsilnější na světě.
Na konci 80. let se Sovětskému svazu podařilo vybudovat orbitální stanici Mir. Byla vystavěna na konstrukci stanic Saljut a její úkoly byly čistě civilní a výzkumné. V 90. letech, kdy byl provoz amerického Skylabu ukončen z důvodu nedostatku financí, byla jedinou orbitální stanicí v provozu. Postupně na ni byly přidávány další moduly, a to i americké. Technický stav stanice se však, hlavně po požáru, rychle zhoršoval, takže bylo v roce 2001 rozhodnuto o jejím navedení do atmosféry, kde shořela.
Za zmínku také stojí vývoj sond Veněra s cílem průzkumu planety Venuše. První sondou na jiné planetě, než Zemi byla Veněra 7. První barevnou fotografii a zvukový záznam pořídila sonda Veněra 13. Program přinesl mnoho nových poznatků o planetě Venuši a podmínkách, které na ni panují.
Ekonomika
Sovětský svaz se stal první zemí, která přijala plánovanou ekonomiku, kde výrobu a distribuci zboží centralizovala a řídila vláda. První bolševická zkušenost s velitelskou ekonomikou byla politika válečného komunismu, která zahrnovala znárodnění průmyslu, centralizovanou distribuci outputu (výsledek výrobního procesu), donucovací požadavky na zemědělskou výrobu a pokusy odstranit peněžní oběh, soukromé podniky a volný trh. Po vážném ekonomickém kolapsu nahradil Lenin v roce 1921 válečný komunismus novou ekonomickou politikou (NEP), legalizoval volný trh a soukromé vlastnictví malých podniků. Ekonomika se rychle zotavila.
Po dlouhé debatě mezi členy politbyra o průběhu hospodářského rozvoje, v letech 1928–1929, získal kontrolu nad zemí Josef Stalin, opustil NEP a prosadil plné centrální plánování, začal násilnou kolektivizaci zemědělství a přijal drakonickou pracovní legislativu. Zdroje byly zmobilizovány pro rychlou industrializaci, která během třicátých let značně rozšířila sovětskou kapacitu těžkého průmyslu a investičního majetku. Hlavní motivací pro industrializaci byla příprava na válku, většinou kvůli nedůvěře k „vnějšímu“ kapitalistickému světu. V důsledku toho se SSSR přeměnil z převážně agrární ekonomiky na velký průmyslový stát, který si razil cestu k vzestupu jako velmoc po druhé světové válce. Válka sovětskou ekonomiku a infrastrukturu velmi zdevastovala a vyžadovala rozsáhlou rekonstrukci.
Počátkem čtyřicátých let se sovětská ekonomika stala relativně soběstačnou; po většinu období až do vzniku RVHP se na mezinárodním trhu obchodovalo s pouze velmi malým podílem sovětských domácích produktů. Po vzniku Východního bloku zahraniční obchod rychle rostl. Přesto byl vliv světové ekonomiky na SSSR omezen pevnými domácími cenami a státním monopolem na zahraniční obchod. Okolo šedesátých let se staly hlavními objekty dovozu obilí a sofistikované spotřební výrobky. Během závodů ve zbrojení ve studené válce byla sovětská ekonomika zatěžována vojenskými výdaji, za které byly silně lobovány mocnou byrokracií závislou na zbrojním průmyslu. Současně se Sovětský svaz stal největším vývozcem zbraní do zemí třetího světa.
Od třicátých let až do rozpadu koncem roku 1991 zůstalo fungování ekonomiky v SSSR v podstatě stejné. Ekonomika byla formálně řízena centrálním plánováním, které prováděl Gosplan a organizovaná v pětiletých plánech. V praxi však byly plány velmi „agregované“ a provizorní, s výhradou intervencí ad hoc ze strany nadřízených. Všechna klíčová hospodářská rozhodnutí byla přijata politickým vedením. Přidělené prostředky a cíle plánu byly obvykle denominovány spíše v rublech než ve fyzickém zboží. Úvěr se nedoporučoval, ale byl rozšířený. Konečné alokace produkce bylo dosaženo relativně decentralizovaným neplánovaným zadáváním zakázek. Ačkoli ceny byly teoreticky legálně stanoveny shora, v praxi byly často sjednávány a byly rozšířeny neformální horizontální vazby (např. mezi továrnami výrobců).
Řada základních služeb byla financována státem, např. vzdělávání a zdravotní péče. Ve zpracovatelském sektoru měl těžký průmysl a obrana před spotřebním zbožím přednost. Spotřební zboží, zejména mimo velká města, bylo často vzácné, nekvalitní a omezené rozmanitosti. V řízené ekonomice neměli spotřebitelé téměř žádný vliv na výrobu a měnící se požadavky populace s rostoucími příjmy nemohly být uspokojeny dodávkami za přísně stanovené ceny. Vedle plánované vyrostla na nízkých úrovních obrovská neplánovaná druhá ekonomika a poskytovala část zboží a služeb, které plánovači nemohli. O legalizaci některých prvků decentralizované ekonomiky se pokusila reforma z roku 1965.
Ačkoli jsou statistiky sovětské ekonomiky notoricky nespolehlivé a její ekonomický růst je obtížné přesně odhadnout, tak podle většiny záznamů ekonomika pokračovala v expanzi až do poloviny 80. let. Během padesátých a šedesátých let měla růst poměrně vysoký a doháněla Západ. Po roce 1970 však růst, přestože byl stále pozitivní, ustavičně klesal mnohem rychleji a důsledněji než v jiných zemích, a to navzdory rychlému nárůstu základního kapitálu (míru zvýšení kapitálu překonalo pouze Japonsko).
Celkově byla míra růstu příjmu na obyvatele v Sovětském svazu v letech 1960 až 1989 mírně nad světovým průměrem (na základě dat ze 102 zemí). Podle Stanleyho Fischera a Williama Easterlyho mohl být růst rychlejší. Podle jejich výpočtu měl být příjem na obyvatele v roce 1989 dvakrát vyšší než byl s ohledem na výši investic, vzdělání a počet obyvatel. Autoři připisují tento špatný výkon nízké produktivitě kapitálu. Steven Rosenfielde uvádí, že životní úroveň poklesla kvůli Stalinově despotismu. I když po jeho smrti došlo k krátkému zlepšení, upadla do stagnace.
V roce 1987 se Michail Gorbačov pokusil reformovat a oživit ekonomiku svým programem perestrojky. Jeho politika uvolnila státní kontrolu nad podniky, ale nenahradila ji tržními pobídkami, což mělo za následek prudký pokles produkce. Ekonomika, která již trpěla sníženými výnosy z exportu ropy, začala kolabovat. Ceny byly stále fixní a majetek byl stále do značné míry ve vlastnictví státu až do rozpadu státu. Po většinu období po druhé světové válce až do rozpadu byl sovětský HDP (PPP) druhým největším na světě a třetím ve druhé polovině 80. let, ačkoli na jednoho obyvatele za zeměmi prvního světa zaostával. Ve srovnání se zeměmi s podobným HDP na obyvatele v roce 1928 zažil Sovětský svaz výrazný růst.
V roce 1990 měla země index lidského rozvoje 0,920, což ji zařadilo do „vyšší“ kategorie lidského rozvoje. V rámci východním bloku byl třetí nejvyšší za Československem a východním Německem a 25. na světě ze 130 zemí.
Měna
Sovětskou měnou byl rubl (kód měny: SUR) a byl rozdělen do 100 kopějek. Výměna rublů mimo hranice země nebyla legální a směnný kurz na domácím trhu určovaly úřady. V souvislosti s měnovou reformou z roku 1961 byl směnný kurz stanoven na 90 kopějek za jeden dolar. Směnný kurz se mohl rok od roku lišit, například se postupně pohyboval z 0,838 rublů za jeden dolar v roce 1985 na 0,580 rublů za jeden dolar v roce 1990. Protože směnný kurz jiných měn byl nastaven nerealisticky vysoko, vznikl v Sovětském svazu velký černý trh pro obchodování s cizími měnami.
Zemědělství
Sovětské zemědělství bylo založeno hlavně na kolektivních a státních farmách, které tvořily většinu produkce pšenice, brambor, cukru, bavlny, slunečnice a lnu. Při výrobě potravin byly důležité také soukromé pozemky, kde se speciálně produkovalo maso, mléko, vejce a zelenina. Navzdory tomu docházelo k nedostatečné produkci potravin a velké množství obilí a masa bylo nutné dovážet. Přestože stát upřednostňoval zemědělství, v systému bylo mnoho strukturálních nedostatků, včetně nedostatečných hnojiv, nedostatku chladicích systémů, špatného skladování a dopravy a nerealistického plánování a řízení zemědělského sektoru.
Hlavním důvodem nedostatku potravin však byla všudypřítomná korupce, nízká pracovní morálka a plýtvání. Třetina zboží vyrobeného na kolektivních a státních farmách zmizela na cestě z půdy ke spotřebitelům. Zemědělec zároveň neviděl žádnou výhodu v práci na kolektivních farmách; zemědělec v roce 1950 získal 2⁄3 svého příjmu z práce na svém malém soukromém pozemku ve svém volném čase a pouze 1⁄3 ze svého zaměstnání na plný úvazek ve státní nebo kolektivní farmě. Když malé soukromé pozemky zemědělců v roce 1950 představovaly 38 % celkové produkce potravin v zemi, je jasné, že produktivita na společné půdě byla mnohem nižší, než by mohla být při jiných formách produkce. Navzdory tomu, že Chruščov v roce 1960 prohlásil, že Sovětský svaz by měl v produkci masa předčit USA do roku 1980, se toho moc nezměnilo.
Doprava
Doprava byla klíčovou součástí národního hospodářství. Hospodářská centralizace konce dvacátých a třicátých let vedla k masivnímu rozvoji infrastruktury, zejména k založení aerolinek Aeroflot. Země disponovala širokým spektrem dopravy po zemi, vodě a vzduchu, nicméně kvůli špatné údržbě byla většina sovětské silniční, vodní a civilní letecké dopravy ve srovnání se západním světem zastaralá a technologicky zaostalá.
Sovětská železniční doprava byla největší a nejintenzivněji používaná na světě. Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let sovětští ekonomové volali po výstavbě více silnic, aby zmírnili zatížení železnic a zlepšili sovětský vládní rozpočet. Silniční síť a automobilový průmysl zůstaly nerozvinuté a mimo velká města byly běžné polní cesty. Sovětská údržba se ukázala neschopná postarat se i o ty cesty, které země již měla. Od počátku do poloviny osmdesátých let se sovětské úřady snažily vyřešit problém silnic objednáním výstavby nových. Automobilový průmysl mezitím rostl rychleji než výstavba silnic. Nerozvinutá silniční síť vedla k rostoucí poptávce po veřejné dopravě.
Navzdory zlepšení byly některé aspekty odvětví dopravy zmítány problémy kvůli zastaralé infrastruktuře, nedostatku investic, korupci a špatnému rozhodování. Sovětské orgány nebyly schopné uspokojit rostoucí poptávku po dopravní infrastruktuře a službách.
Sovětské obchodní loďstvo bylo jedno z největších na světě.
Obyvatelstvo
Nadměrná úmrtí během první světové války a ruské občanské války (včetně poválečného hladomoru) činila celkem 18 milionů, přibližně 10 milionů ve třicátých letech a více než 26 milionů v letech 1941–45. Poválečná sovětská populace byla o 45 až 50 milionů menší než by byla, kdyby pokračoval předválečný demografický vývoj. Podle Catherine Merridale by „rozumný odhad celkového počtu nadměrných úmrtí po celé období by mohl být asi 60 milionů.“
Porodnost se v SSSR snížila z 44,0 na tisíc obyvatel v roce 1926 na 18,0 v roce 1974, a to hlavně kvůli rostoucí urbanizaci a rostoucímu průměrnému věku vstupu do manželství. Míra úmrtnosti také vykazovala postupný pokles – z 23,7 na tisíc v roce 1926 na 8,7 v roce 1974. Obecně byla míra porodnosti jižních republik v Zakavkazsku a střední Asii výrazně vyšší než míra porodnosti v severních částech Sovětského svazu a v období po druhé světové válce v některých případech dokonce ještě vzrostla – fenomén částečně připsaný pomalejší míře urbanizace a tradičně brzkým sňatkům v jižních republikách.
Konec 60. a 70. let byly svědky obrácení klesající trajektorie míry úmrtnosti v SSSR a byla obzvláště výrazná u mužů v produktivním věku, ale také byla převládající v Rusku a dalších převážně slovanských oblastech země. Analýza oficiálních údajů z konce osmdesátých let ukázala, že po zhoršení na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let se úmrtnost dospělých začala znovu zlepšovat. Míra kojenecké úmrtnosti se zvýšila z 24,7 v roce 1970 na 27,9 roku 1974. Někteří výzkumníci považovali nárůst za velmi reálný, jako důsledek zhoršujících se zdravotních podmínek a služeb. Zvýšení jak dospělé, tak kojenecké úmrtnosti nebyly sovětskými úředníky vysvětlovány nebo obhajovány a sovětská vláda prostě přestala všechny statistiky úmrtnosti po dobu deseti let publikovat. Sovětští demografové a zdravotní specialisté mlčeli o zvýšení úmrtnosti až do konce osmdesátých let, kdy byla obnovena publikace údajů o úmrtnosti a vědci se mohli ponořit do skutečných příčin.
Etnické skupiny
Sovětský svaz byl velmi etnicky rozmanitým státem s více než 100 odlišnými etnickými skupinami. Celkový počet obyvatel byl v roce 1991 odhadován na 293 milionů. Podle odhadu z roku 1990 byla většina z nich Rusové (50,78%), následovaná Ukrajinci (15,45%) a Uzbeky (5,84%).
Všichni občané SSSR měli svou vlastní etnickou příslušnost. Etnická příslušnost osoby byla zvolena rodiči dítěte ve věku šestnácti let. Pokud se rodiče neshodli, dítě bylo automaticky přiřazeno k etnickému původu otce. Částečně kvůli sovětské politice, kdy byly některé menší minoritní etnické skupiny považovány za součást větších skupin, jako například gruzínští Mingrelové, kteří byli zařazováni s jazykově příbuznými Gruzínci. Některé etnické skupiny se dobrovolně asimilovaly, zatímco jiné k tomu byly přivedeny silou. Rusové, Bělorusové a Ukrajinci sdíleli těsné kulturní vazby, zatímco jiné skupiny ne. S vícero národnostmi žijícími na stejném území se v průběhu let rozvíjely etnické antagonizmy.
Jazyky
Sovětský svaz jako mnohonárodnostní stát byl jazykově velmi bohatý. Kromě dominující ruštiny a dalších slovanských jazyků se na jeho území hovořilo dalšími desítkami jazyků z mnoha jazykových skupin. Země jako taková neměla oficiální jazyk, přesto ruština jako řeč majoritní byla mnohdy preferována a zdůrazňoval se její význam jako hlavního komunikačního jazyka (). To vedlo k bilingvismu a multilingvismu, který byl mnohými národy nenáviděn (např. v pobaltských republikách, na západní Ukrajině a v dalších zemích). Formálně ale byly všechny jazyky na stejné úrovni.
Po říjnové revoluci bolševici ustanovili základní body politiky rozvoje národnostních menšin v Rusku. Velká část tehdejších marxistů se ale proti myšlence jednoho národního jazyka postavila a v roce 1920 pak tuto myšlenku bolševický sjezd uplatnil. Došlo tak k dočasné derusifikaci, která však ostře kontrastuje s obdobím stalinismu, kdy byly celé národy stěhovány a rozprášeny po území Svazu. Otázka jazyků jako politicky citlivá ještě z dob carské říše, kdy k někdy násilné rusifikaci také docházelo a ovlivnila mnoho lidí. V 30. letech docházelo ke změnám některých jazyků národů SSSR. Zejména dosavadní arabské písmo nahrazovala cyrilice, což u turkických jazyků nebo jidiš byl velmi cizí prvek. Tato náhrada cyrilicí se ovšem většinou zachovala i po osamostatnění středoasijských republik.
Náboženství
Oficiální údaje o náboženské příslušnosti v Sovětském svazu nebyly zveřejněny a země byla oficiálně ateistická. Západní zdroje však odhadovaly, že přibližně jedna třetina občanů byla nábožensky aktivní. Nejdůležitějšími náboženstvími v zemi byly křesťanství a islám. V rámci křesťanství měla největší podporu Ruská pravoslavná církev, ale byly zde i jiné ortodoxní církve, římské, řeckokatolické a různé protestantské skupiny. Většina muslimů v zemi patřila k sunnitům. Většina obyvatel Ázerbájdžánu náležela k ší'itům, zatímco súfismus byl zastoupen v Kazachstánu a Čečensku. Také zde žila významná židovská menšina.
Ateismus byl zdůrazňován ve školách a stát náboženství v různé míře po celou dobu existence Sovětského svazu potlačoval.
V roce 1918 dekret Rady lidových komisařů, kterým byla zřízena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR) jako sekulární stát, také říkal, že „učení o náboženství na všech místech, kde jsou vyučovány předměty obecné výuky, je zakázáno. Občané se mohou vzdělávat a mohou být vyučováni náboženství soukromě.“ Mezi další omezení, přijatá v roce 1929, během prvních pěti let Stalinovy vlády, patřily výslovné zákazy na celou řadu církevních aktivit, včetně setkání organizovaného studia Bible. Různá křesťanská i nekřesťanská zařízení byla po tisících během 20. a 30. let zavírána. Do roku 1940 bylo uzavřeno až 90 procent kostelů, synagog a mešit, které v roce 1917 fungovaly.
V rámci doktríny státního ateismu byl prováděn „vládou podporovaný program nucené konverze na ateismus“. Vláda se zaměřovala na náboženství ve státním zájmu, a přestože většina organizovaných náboženství nikdy nebyla postavena mimo zákon, byl zabavován náboženský majetek, obtěžováni věřící a náboženství bylo zesměšňováno, zatímco ateismus byl propagován ve školách. V roce 1925 vláda založila svaz militantních ateistů, aby zintenzivnila propagandistickou kampaň. I když tedy nebyly osobní projevy náboženské víry výslovně zakázány, formální struktury a hromadné sdělovací prostředky jim vnucovaly silný pocit sociálního stigmatu a pro příslušníky určitých profesí (učitelé, státní úředníci, vojáci) nebylo obecně považováno za přijatelné být otevřeně věřící. Zatímco se po Stalinově nástupu k moci zrychlilo pronásledování, vláda během druhé světové války podpořila oživení pravoslaví a sovětské úřady se snažily ruskou pravoslavnou církev spíše ovládat než ji likvidovat. Během prvních pěti let sovětské moci bolševici popravili 28 ruských pravoslavných biskupů a více než 1200 ruských pravoslavných kněží. Mnoho dalších bylo uvězněno nebo vyhoštěno. Věřící byli obtěžováni a pronásledováni. Většina seminářů byla uzavřena a publikace většiny náboženských materiálů byla zakázána. Do roku 1941 zůstalo otevřeno pouze 500 kostelů z přibližně 54 000 existujících před první světovou válkou.
Společnost
Vzdělávací systém
Právo na bezplatné vzdělávání na všech úrovních, od základního vzdělání až po vyšší vzdělávání, měli všichni občané SSSR a bylo zakotveno v článku 45 Ústavy Sovětského svazu (1977).
Prvním lidovým komisařem pro vzdělávání se stal v sovětském Rusku Anatolij Lunačarskij. Na začátku kladly sovětské úřady velký důraz na eliminaci negramotnosti. Všechny levoruké děti byly v sovětském školském systému nuceny psát pravou rukou. Gramotní lidé byli automaticky najímáni jako učitelé. Na krátkou dobu byla kvalita obětována kvantitě. Do roku 1940 mohl Stalin oznámit, že negramotnost byla odstraněna. Během třicátých let prudce vzrostla sociální mobilita, která se připisuje reformám ve vzdělávání. Po druhé světové válce se vzdělávací systém země dramaticky rozšířil, což mělo obrovský účinek. V 60. letech měly téměř všechny děti přístup ke vzdělání, jedinou výjimkou byly děti žijící v odlehlých oblastech. Nikita Chruščov se snažil vzdělávání zpřístupnit, čímž dal dětem jasně najevo, že vzdělávání úzce souvisí s potřebami společnosti. Vzdělání se stalo důležitým také při vzniku tzv. nového člověka. Občané přímo vstupující do pracovního procesu měli ústavní právo na zaměstnání a na bezplatné odborné vzdělávání.
Vzdělávací systém byl vysoce centralizovaný, obecně přístupný všem občanům a s pozitivní diskriminací pro žadatele z národů spojených s kulturní zaostalostí. V rámci obecné antisemitské politiky byla však uplatňována neoficiální židovská kvóta ve vedoucích institucích vysokoškolského vzdělávání podrobením židovských uchazečů přísnějším přijímacím zkouškám. Brežněvova éra také zavedla pravidlo, které vyžadovalo, aby všichni uchazeči o univerzity předložili odkaz komsomolu od místního tajemníka strany. Podle statistik z roku 1986 činil počet vysokoškolských studentů na 10 000 obyvatel v SSSR 181 ve srovnání s 517 v USA.
Zdravotní péče
Před revolucí v roce 1917 byly zdravotní podmínky za vyspělými zeměmi výrazně pozadu. Lenin později poznamenal: „Buď vši porazí socialismus nebo socialismus porazí vši.“ Sovětský princip zdravotní péče byl koncipován Lidovým komisariátem pro zdraví v roce 1918. Zdravotní péče měla být kontrolována státem a měla být poskytována občanům zdarma – v té době revoluční koncepce. Článek 42 sovětské ústavy z roku 1977 poskytoval všem občanům právo na ochranu zdraví a volný přístup do jakýchkoli zdravotnických zařízení v SSSR. Než se generálním tajemníkem stal Leonid Brežněv, sovětského systému zdravotní péče si mnoho zahraničních odborníků velmi vážilo. To se však s nástupem Brežněva a působení Michaila Gorbačova ve funkci vůdce změnilo. V této době byl systém zdravotní péče těžce kritizován za mnoho základních chyb jako kvalita služeb a nerovnoměrnost jeho poskytování. Ministr zdravotnictví Jevgenij Chazov během 19. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu zdůraznil takové úspěchy jako největší počet lékařů a nemocnic na světě, uznal oblasti pro zlepšení systému a měl pocit, že byly promarněny miliardy sovětských rublů.
Po revoluci se průměrná délka života u všech věkových skupin zvýšila. Na základě této statistiky se tvrdilo, že socialistický systém je lepší než kapitalistický systém. Zlepšení pokračovala až do šedesátých let, kdy statistiky ukázaly, že střední délka života krátce překonala střední délku života ve Spojených státech. Očekávaná délka života začala klesat v 70. letech, pravděpodobně kvůli problémům s alkoholem. Současně začala stoupat dětská úmrtnost. Po roce 1974 vláda zastavila zveřejňování statistik o této záležitosti. Tento trend lze částečně vysvětlit tím, že počet těhotenství drasticky rostl v asijské části země, kde byla kojenecká úmrtnost nejvyšší, zatímco ve vyspělejší evropské části Sovětského svazu výrazně klesala.
Sovětské zubní technologie a zdravotní stav chrupu byly považovány za notoricky špatné. V roce 1991 měl průměrný 35letý muž 12 až 14 dutin, plomby nebo chybějící zuby. Zubní pasta často nebyla k dispozici a zubní kartáčky neodpovídaly standardům moderní stomatologie.
Média
Masová média v Sovětském svazu sloužila jako prodloužená ruka komunistické strany, jejíž úkolem bylo také ovládat a mobilizovat společnost. Již od revoluce byli Lenin a bolševici závislí na mediální podpoře, aby získali podporu lidu. Prostřednictvím rozhlasu, novin a dalších publikací úřady naléhaly na lidi, aby „budovali socialismus“. Později se důležitou součástí propagandy sovětských úřadů staly filmy, televize a počítače a všechna média byla používána k šíření marxisticko-leninských hodnot. Technologický vývoj však ztížil udržení přilnavosti k masové komunikaci, mimo jiné domácí videosystémy v osmdesátých letech 20. století znesnadňovaly kontrolu cirkulace zakázaných videokazet.
V roce 1988 vycházelo v SSSR více než 8 000 denních tiskovin v 60 jazycích. Ty měly celkový oběh asi 170 milionů kopií. Vnitrostátní noviny byly vždycky v ruštině, přestože jen polovina obyvatelstva byla etnickými Rusy. Ostatní jazyky představovaly přibližně 25% celkového vydání. Všichni novináři a redaktoři novinářů byli členy stranicky řízené odborové organizace pro novináře a 80% z nich bylo členy strany. Všichni redaktoři byli také jmenováni stranou. Žurnalistické vzdělávání bylo také silně politicky řízeno a běžná cesta v novinovém průmyslu vedla přes katedru žurnalistiky na Moskevské státní univerzitě, kde studenti dostali dobré vzdělání ve stranické linii.
Z deníků byla největší a nejdůležitější Pravda s 20 miliony čtenáři za den. Soustředila se hlavně na události v komunistické straně a domácí i zahraniční zprávy. Dalšími významnými novinami byla Izvestija (vydávaná nejvyšším sovětem s 8–10 miliony čtenáři za den), Trud („Práce“, vydávaná odborovými svazy s 8–9 miliony čtenáři za den) a Komsomolskaja pravda (vydávaná Komsomolem s 9–10 miliony čtenáři za den).
V sedmdesátých letech se stala nejdůležitějším masovým médiem televize. V roce 1988 ji mělo přibližně 75 milionů domácností a odhaduje se, že 93% obyvatel televizi sledovalo. Sovětský svaz měl čtyři televizní kanály, které vysílaly denně pětatřicet hodin. Všechny kanály vysílaly z Moskvy. Asi 20% času byly zprávy, přičemž program Vremja byl vlajkovou lodí. Vremju sledovalo 80 až 90% domácností a byla vysílána v 21:00 hodin z Moskvy. Hlavním zaměřením zpráv byly zprávy z domova a zpráv o sportu bylo méně. Hlavním programem pro zahraniční zpravodajství bylo Vokrug sveta („Kolem světa“), který se svými dvěma vysílání každé odpoledne a večer denně přilákal mezi 60 a 90 miliony diváků. Všechny televizní pořady byly ideologického rázu, a to zejména proto, aby diváky podněcovali k větší práci. Televizní filmy často hrály na druhoválečně heroismy nebo na policejní a bezpečnostní služby v boji proti „imperialistickým hrozbám“. Dětské programy byly vždy nenásilné povahy, zatímco zábavní programy zdůrazňovaly správné společenské hodnoty.
Stejně jako u televize a novin také rozhlasové vysílání mělo ideologickou povahu. Úřady vysílaly celkem 1 400 hodin rozhlasu denně po celé zemi. Hlavní vysílače vysílaly z Moskvy, odkud osm stanic vysílalo 180 hodin denně. Mezi nimi bylo Rádio Moskva, které bylo sovětským státním oficiálními mluvčím a na konci 70. let vysílalo 254 hodin denně celkem v 77 různých jazycích. Ovšem vláda nad éterem nebyla taková jako u televize (i když v Estonsku část země chytala finskou televizi) a státní stanice měly konkurovat zahraničním stanicím navzdory pokusu sovětských úřadů o jejich zablokování. Důležitými zahraničními stanicemi, které se dostaly do Sovětského svazu, byly Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, BBC a Deutsche Welle. Odhaduje se, že dva až tři miliony sovětských občanů pravidelně poslouchaly zahraniční rádio.
Kultura
Kulturní život v Sovětském svazu prošel několika fázemi. V letech 1918–1929 existovaly poměrně svobodné podmínky a umělci experimentovali s různými způsoby hledání výrazného sovětského uměleckého stylu. Lenin chtěl, aby umění bylo k dispozici masám. Orgány tolerovaly více trendů pokud nebyly zjevně proti režimu. V rámci umění a literatury vzkvétalo několik různých škol, některé tradiční, jiné radikálně experimentální. V této době působili komunisté jako Maxim Gorkij a Vladimir Majakovskij.
Filmová produkce byla považována za užitečný propagační nástroj pro získání širokých vrstev obyvatel, kteří byli povětšinou negramotní a byla podporována státem. Sovětská montážní škola měla v období 1920 až 1932 své zlaté období. Mnoho z nejlepších filmů režiséra Sergeje Ejzenštejn pochází z této doby, včetně filmu Křižník Potěmkin. Umění se také stalo jednotným a zaměřovalo se na ukázání nadvlády komunismu nad všemi ostatními formami vlády.
Později během Stalinovy vlády byla sovětská kultura charakterizována vzestupem a provládním stylem socialistického realismu, přičemž všechny ostatní trendy byly silně potlačovány. Vzácně se objevily výjimky jako například Michail Bulgakov. Mnoho spisovatelů bylo uvězněno a zabito.
Po Chruščovovském tání na přelomu padesátých a šedesátých let cenzury ubylo. Vzniklo zvláštní období sovětské kultury charakterizované konformním veřejným životem a intenzivním zaměřením na osobní život. Větší experimenty s uměleckými formami byly znovu povoleny, což vedlo k tomu, že začaly vznikat sofistikovanější a jemně kritické práce. Režim uvolnil důraz na socialistický realismus; například mnoho postav románů autora Jurije Trifonova se zabývalo spíše problémy každodenního života než budováním socialismu. V této pozdní době vznikla podzemní disidentská literatura, známá jako samizdat. V architektuře se Chruščovova éra soustředila především na funkční design na rozdíl od vysoce zdobeného stylu Stalinovy epochy.
Ve druhé polovině osmdesátých let Gorbačovova politika perestrojky a glasnosti výrazně rozšířila svobodu projevu v celém Sovětském svazu, v médiích i tisku.
Sport
V Sovětském svazu vždy existovala jasná souvislost mezi sportem a politikou. První hlavní rezoluce strany o sportu to jasně ukázala «na sportovní aktivity by se nemělo nahlížet pouze z pohledu veřejného zdraví a tělesné výchovy, nejen jako aspektu kulturního, ekonomického a vojenského výcviku mládeže, nejen jako prostředku socializace masy...ale jako i na prostředek náboru rolníků a pracovníků do různých stranických, pracovních a odborových organizací tak, aby byli přivedeni k společenským a politickým činnostem.»
Sporty byly v SSSR organizovány v rámci Výboru pro kulturu a sport, který spadal pod vládu. Tento výbor měl pod sebou 36 sportovních klubů a všechny kromě dvou byly spojeny s odborovými svazy. Mezi příklady známých sportovních klubů souvisejících s odborovými organizacemi patřily Locomotiv (železniční pracovníci), Burevestnik (studenti) a Spartak (osoby zaměstnané např. v oblasti zdravotní péče, obchodu, vzdělávání a kulturních odvětví). Existovaly také dva sportovní kluby mimo odbory; Dynamo (policie a KGB) a „pracovní rezerva“ (studenti technických vysokých škol). Mimo to ještě existoval armádní sportovní klub CSKA. Kluby v rámci CSKA a Dynama slavily nejvíce sportovních úspěchů.
Až do druhé světové války stál Sovětský svaz mimo mezinárodní sportovní hnutí. V roce 1951 byl však založen sovětský olympijský výbor a letních olympijských her v roce 1952 v Helsinkách a zimních v roce 1956 v Cortina d'Ampezzo se již SSSR poprvé zúčastnil. Rychle získal mezinárodních úspěchů a ve statistikách medailí se stal druhou nejúspěšnější zemí v Helsinkách a nejúspěšnější v Cortině d'Ampezzo. Až do letní olympiády v roce 1988 v Soulu a zimní olympiády v Calgary v roce 1988 získal Sovětský svaz dohromady 395 zlatých medailí na letních olympijských hrách a 78 zlatých medailí na zimních olympijských hrách. Letní olympijské hry v roce 1980 hostila Moskva, ale ze strany USA, Kanady, NSR a dalších zemí byly na protest proti sovětské invazi do Afghánistánu bojkotovány. V reakci na to Sovětský svaz a řada zemí východního bloku bojkotovala letní olympijské hry v roce 1984 v Los Angeles. V SSSR byl také široce využíván doping.
Životní prostředí
Oficiální sovětská politika životního prostředí vždy přikládala velkou důležitost akcím, při nichž lidské bytosti aktivně zlepšují přírodu. Leninův citát „Komunismus je sovětská moc a elektrifikace země!“ v mnoha ohledech shrnuje zaměření na modernizaci a rozvoj průmyslu. Během prvního pětiletého plánu z roku 1928 Stalin přistoupil k industrializaci země za každou cenu. Hodnoty jako ochrana životního prostředí a přírody byly zcela ignorovány v boji za vytvoření moderní průmyslové společnosti. Po Stalinově smrti se více zaměřilo na problematiku životního prostředí, ale základní vnímání hodnoty ochrany životního prostředí zůstalo stejné.
Sovětské sdělovací prostředky se vždy věnovaly obrovské rozloze země a prakticky nezničitelným přírodním zdrojům. To vyvolalo pocit, že kontaminace a drancování přírody nebyly problém. Sovětský stát také pevně věřil, že vědecký a technologický pokrok by vyřešil všechny problémy. Oficiální ideologie říkala, že za socialismu by se problémy životního prostředí mohly snadno překonat, na rozdíl od kapitalistických zemí, kde by se zdánlivě nemohly vyřešit. Sovětské úřady měly téměř neochvějné přesvědčení, že člověk může přírodu překonat. Když však orgány v 80. letech musely připustit, že v Sovětském svazu existují ekologické problémy, vysvětlily problémy tak, že socialismus ještě nebyl plně rozvinut; znečištění v socialistické společnosti bylo jen dočasnou anomálií, která by byla vyřešena, kdyby se socialismus vyvíjel.
Černobylská havárie v roce 1986 svět šokovala. Šlo o první velkou nehodu v civilní jaderné elektrárně, která na světe neměla obdoby, kdy bylo do ovzduší uvolněno větší množství radioaktivních izotopů. Radioaktivní dávky se rozptýlily relativně daleko. Hlavním zdravotním problémem po nehodě bylo 4000 nových případů rakoviny štítné žlázy, což však vedlo k relativně nízkému počtu úmrtí (údaje WHO, 2005). Nicméně dlouhodobé účinky nehody jsou neznámé. Mezi další velkou havárii patří kyštymská katastrofa.
Po pádu SSSR se ukázalo, že problémy s životním prostředím jsou větší než jaké sovětské úřady připouštěly. Mezi místa s jasnými problémy patřil poloostrov Kola. Okolo průmyslových měst Mončegorsk a Norilsk, kde se těží např. nikl, byly všechny lesy zabity kontaminací, zatímco severské i jiné části Ruska byly ovlivněny emisemi. Během devadesátých let 20. století se lidé ze západu také zajímali o radioaktivní nebezpečí z jaderných zařízení, vyřazených jaderných ponorek a zpracování jaderného odpadu či vyhořelého jaderného paliva. Na počátku devadesátých let bylo také známo, že Sovětský svaz svážel radioaktivní materiál do Barentsova a Karského moře, což později potvrdil ruský parlament. Havárie ponorky K-141 Kursk v roce 2000 na západě dále přispěla k obavám. V minulosti došlo k nehodám ponorek K-19, K-3, K-8, K-129, K-27, K-219 nebo K-278 Komsomolec.
Postsovětský sentiment
Výsledky průzkumů pocitu Rusů po rozpadu Sovětského svazu se liší. Průzkum z roku 2006 ukázal, že postsovětský sentimet narůstá s věkem. Zatímco 44 % respondentů ve věku 18–24 let rozpadu litovalo, v kategorii nad 60 let zastávalo tento postoj 83 %. Celkový podíl litujících rozpadu se v letech 1992–2008 pohyboval mezi 62 % až 75 %. Nejčastější příčinou negativního postoje byla ztráta statutu velmoci.
Ruskou touhu po navrácení velikosti Sovětského svazu vyjádřil v roce 2015 ruský president Putin, který prohlásil, že jeho rozpad byl katastrofou, především humanitární, když se 25 milionů etnických Rusů ocitlo v cizině. Ruský národ se tak podle něj stal nejvíce rozděleným národem na světě, což označil za tragédii.
V roce 2021 vyjádřilo lítost nad rozpadem SSSR celkem 63 % respondentů (z 1 603), z toho ve věku 18–24 let 24 %, ve věku nad 55 let 84 %.
Odkazy
Reference
Literatura
Externí odkazy
Sovětský svaz – Mapa SSSR, hranice, republiky a území SSSR
Zaniklé státy Východní Evropy
Zaniklé státy Asie
Totalitární režimy
Státy a území vzniklé roku 1922
Státy a území zaniklé roku 1991
Zaniklé federace
Dějiny Ruska 20. století |
5389 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Exteritorialita | Exteritorialita | Exteritorialita je pojmem z mezinárodního práva. Pojem pochází z latinského ex („mimo“, „vně“) a territorium (mj. „území“) a používá se pro osoby, věci či území, nacházející se mimo výsost státu, ve kterém se tyto nacházejí.
S exteritorialitou těsně souvisí pojem imunity. Pojem exteritoriálního území je naproti tomu často nesprávně zaměňován s pojmy enkláva resp. exkláva (kde se jedná o cizí výsostné území).
Exteritorialita osob a věcí
Nacházet se mimo výsost státu v tomto případě znamená, že dotyčné právní subjekty nepodléhají místnímu soudnímu stíhání a výkonu moci (což ještě neznamená, že nepodléhají místnímu právnímu řádu vůbec). Konkrétně to znamená, že příslušník státu A, který ve státě B spáchal trestný čin a zároveň v témže státě požívá privilegium exteritoriality, zde nemůže být zatčen, postaven před soud a odsouzen.
Výsada exteritoriality je jako výjimka udělována zejména velvyslancům, vyslancům a vyššímu diplomatickému personálu (a zpravidla i jejich rodinným příslušníkům), hlavám států (včetně doprovodu) a vojenským jednotkám (včetně lodí, letadel atp.), nacházejícím se na cizím území na pozvání nebo v důsledku mezistátních smluv. Dále sem patří soudci Mezinárodního soudu, v smluvně dohodnutých případech i účastníci mezinárodních konferencí a organizací (včetně jejich budov a úředníků).
Exteritoriální území
Exteritoriální území je zvláštním případem exteritoriality. Týká se analogicky především pozemků zastupitelských úřadů včetně zde se nacházejících nemovitostí, věcí a osob. Exteritoriální území samotné však zůstává integrální částí státního území hostující země. Další exteritoriální území mohou být dohodnuta smluvně.
Příklady
obecně ambasády
letní rezidence papeže v Castel Gandolfu ()
papežské baziliky a další budovy Svatého stolce v Římě ()
pozemky a budovy OSN v New Yorku (), Ženevě (), Vídni () a dalších místech
vrchol kopce Žuráň na území obce Podolí v okrese Brno-venkov ()
francouzská panství na Svaté Heleně () – místa spjatá s pobytem a skonem Napoleona Bonaparta
část výzkumného střediska CERN v Meyrinu, přesahující do
sídlo a jedna další budova Maltézského řádu v Římě ()
hrobka Sulejmana Šáha na území
historické
Exteritoriální dálnice Vídeň–Vratislav (A88) – dálnice stavěná na konci 30. let nacistickým Německem na území
Exteritoriálním územím naproti tomu není např. české přístaviště Moldauhafen v Hamburku, které je pouze dlouhodobě pronajaté (do roku 2028). Podobně se nejedná o exteritorialitu, nýbrž o pronájem v případě hrobu J. A. Komenského v nizozemském Naardenu.
Reference
Související články
Imunita (právo)
Enkláva
Exkláva
Externí odkazy
Mezinárodní právo
Diplomacie |
5401 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Limita | Limita | Limita je matematická konstrukce vyjadřující, že se hodnoty zadané funkce nebo posloupnosti blíží libovolně blízko k nějakému bodu. Právě tento bod je pak označován jako limita. Tato skutečnost se u funkcí zapisuje a u posloupností .
Dle toho, zda se uvažuje o funkci nebo o posloupnosti, hovoříme o limitě funkce nebo limitě posloupnosti. Pojem limity lze definovat na reálných číslech, obecnější definice má smysl na libovolném metrickém prostoru a ještě obecnější definice na libovolném topologickém prostoru. Tam, kde má smysl více definic, jsou tyto definice ekvivalentní (například reálná čísla jsou metrickým i topologickým prostorem).
Limita funkce
Číslo je limitou funkce v bodě , jestliže pro libovolné existuje takové, že pro každé takové, že ( leží v prstencovém okolí bodu ) platí .
Limita posloupnosti
Číslo je limitou posloupnosti , jestliže pro libovolné existuje takové, že pro každé platí .
Limita v metrickém prostoru
Prvek metrického prostoru s metrikou je limitou posloupnosti jeho prvků , právě když platí .
Limita v topologickém prostoru
Limita zobrazení mezi topologickými prostory a je v bodě definována jako takové, že pro každé okolí bodu existuje okolí bodu takové, že implikuje .
Dalším zobecněním limity posloupnosti, funkce i zobrazení jsou limity topologických sítí. Limita zobrazení nebo topologické sítě může být v obecném topologickém prostoru víceznačná. Platí však, že v Hausdorffově prostoru je tato limita jednoznačná, tj. každé zobrazení či topologická síť má nejvýše jednu limitu.
Nevlastní limita v nevlastním bodě
Pokud pro libovolné číslo lze nalézt prvek posloupnosti, počínaje kterým jsou všechny hodnoty posloupnosti větší než , říkáme, že posloupnost roste nade všechny meze neboli že má nevlastní limitu . Obdobně se definuje nevlastní limita .
Pokud pro libovolné číslo lze nalézt okolí bodu , ve kterém má funkce hodnotu větší než , říkáme, že v okolí bodu funkce roste nade všechny meze neboli že má nevlastní limitu . Obdobně se definuje nevlastní limita .
Limitou tedy může být nejen reálné číslo, ale i nebo (rozšířené reálné číslo).
Pokud se hodnoty limity neliší od čísla o více než libovolné číslo , má funkce v nevlastním bodě vlastní limitu . Pokud jsou hodnoty limity větší než libovolné číslo , má funkce v nevlastním bodě nevlastní limitu . Obdobným způsobem lze definovat limitu v nevlastním bodě .
V každém z nevlastních bodů nebo může mít funkce vlastní limitu, nevlastní limitu nebo limita nemusí existovat. Příkladem funkce, která nemá limitu v žádném z bodů nebo , je funkce sinus.
Příklady
Funkce není v nule definovaná, ale má v ní limitu 1 (vlastní limita ve vlastním bodě) a v má limitu 0 (vlastní limita v nevlastním bodě).
Funkce ani v nule limitu nemají. Totéž platí i o funkcích či , ovšem ty mají alespoň jednostranné limity: jejich pravostranná limita je a levostranná .
Funkce a mají v nule limitu (nevlastní limita ve vlastním bodě).
Funkce má v nule limitu 0 a v limitu nemá. Obě tato tvrzení platí i o funkci .
Funkce má v limitu 0 (vlastní limita v nevlastním bodě) a v limitu .
Poznámky
Reference
Související články
Limita funkce
Limita posloupnosti
Okolí (matematika)
Externí odkazy
Limity (matematika) |
5441 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miner%C3%A1l | Minerál | Minerál (lat., z minera, důl) čili nerost je homogenní přírodní fáze s přesně definovatelným chemickým složením a s vysoce uspořádanou stavbou částic, která je za normálních podmínek krystalická (výjimkou je přírodní rtuť) a která vznikla jako výsledek geologických procesů, případně jako produkt přírodních procesů na jiném kosmickém tělese. Může to být prvek nebo chemická sloučenina tvořená krystaly či kvazikrystaly, výjimečně i s amorfní strukturou (např. opál), ale vždy vzniklá přírodním procesem bez zásahu člověka (např. kamenná sůl je krystalický nerost, ale když ji člověk rozpustí ve vodě a nechá opět vykrystalizovat, už nejde o nerost, i když se strukturou i složením jedná o totožné krystaly).
V přírodě je známo přes 5 800 minerálů a každým rokem bývá objeveno kolem 120 dalších. Častý výskyt se dá přiřknout jen cca 300 minerálům a pro tvorbu hornin je významných jen několik desítek. Nejčastějším minerálem na Zemi je bridgmanit.
Pojem minerál či nerost využívají vedle mineralogie a geologie i jiné obory, a mohou ho definovat jinak. Odlišnou, širší definici nerostu, používá např. hornictví – vizte oddíl Členění nerostů z hlediska hornictví. Biologie, lékařství a obory související s výživou pak zpravidla rozumějí pod minerály jakékoli anorganické látky v pevné či tekuté formě, včetně pouhých iontů v roztoku – vizte oddíl Minerály v biologii a lékařství.
Látky řazené mezi minerály
Vedle látek přesně splňujících mineralogickou definici v úvodu článku se za minerály považují mimo jiné i:
Rtuť (která je za normálních podmínek kapalná)
Některé amorfní látky (např. opál, georgeit, kalciouranoit)
Látky pocházející z jiných kosmických těles (Měsíc, Mars, meteority)
Homogenní biogenní látky, pokud se na jejich formování podílely geologické procesy (např. minerály guana)
Led vzniklý přirozeně
Naopak se za minerály se z mineralogického hlediska nepovažují:
Voda v kapalném stavu, atmosférické plyny atd.
Ropa a nekrystalické bitumenní látky (např. asfalt)
Antropogenní (člověkem vytvořené) materiály, geologickými procesy modifikované antropogenní materiály
Látky vzniklé zásahem člověka do přírody (např. produkty hoření uhelných hald), ale naopak za nerosty jsou považovány látky vzniklé přeměnou materiálu hald dolů, na stěnách důlních děl atd. následnými přírodními procesy
Směsi minerálů, tedy i:
Horniny. Ty jsou obvykle směsí různých minerálů (např. žuly se skládají z křemene, živců, slíd a dalších minerálů). Výjimkou nejsou ani monominerální horniny, které tvoří jen jeden minerál, ale s nehomogenní strukturou. Horniny oproti minerálům také zahrnují širší rozsah biogenních látek, které nemusí být tvořeny homogenní fází (např. zpevněné či částečně metamorfované ulity měkkýšů či protistů).
Tekuté roztoky minerálních látek. Např. tzv. „minerální voda“ (bez usazenin) neobsahuje minerály; jedná se o vodu bohatou na rozpuštěné anorganické látky (soli, ionty)).
Dělení (systematika)
Dle vzniku
primární minerály, které vznikly ve stejnou dobu jako hornina, jejíž jsou součástí, a
sekundární minerály, které vznikly až chemickým zvětráváním nebo metamorfózou z primárních minerálů.
Nebo (viz dole kapitola Vznik)
endogenní minerály,
exogenní minerály.
Podle obsahu kovů:
rudní minerály – obsahují využitelné kovy (např. magnetit), těží se většinou v dolech
nerudní minerály – neobsahují kovy nebo obsahují jen nevyužitelné kovy (např. kamenná sůl), používají se ve stavebnictví, sklářství, energetickém průmyslu, chemickém průmyslu apod.
Podle chemické „složitosti“
prvky,
sloučeniny.
Mineralogické třídění
Systematické třídění minerálů lze provést dle různých fyzikálně-chemických kritérií. Systém používaný v kategorizaci na wikipedii vychází z tzv. Strunzova mineralogického systému:
1. třída Prvky (elementy)
Prvky jsou minerály, které jsou tvořeny pouze jedním chemickým prvkem. Patří sem 20 minerálů, z toho 10 geologicky signifikantních. Dělí se na kovové a nekovové (případně i polokovové). Kovové se dělí na křehké a tvárné. Do této třídy se mineralogicky zařazují i minerály tvořené některými sloučeninami: do nekovových karbidy, nitridy, fosfidy a silicidy, do kovových vícekovové přírodní slitiny.
Příklady: měď (Cu), stříbro (Ag), zlato (Au), železo (Fe), síra (S), grafit (C), diamant (C)
2. třída Sulfidy (sirníky)
Sulfidy sestávají ze sloučeniny síry (aniont S2−) s kovy nebo metaloidy. K sulfidům patří asi 600 minerálů. Z mineralogického hlediska sem patří i selenidy (obsahující selen; Se2−), teluridy (obsahující tellur; Te2−), antimonidy (obsahující antimon; Sb3−) a bizmutidy (obsahující bismut; Bi3−).
Příklady: galenit (PbS), pyrit (FeS2), sfalerit (ZnS), rumělka (HgS)
3. třída Halogenidy (halovce)
Je jich asi 140 a sestávají ze sloučenin fluoru (aniont F−), chloru (aniont Cl−), brómu (aniont Br−) nebo jódu (aniont I−) s kationty kovů jako jsou sodík nebo vápník. Mineralogicky sem patří i oxihalogenidy (obsahující i aniont O2−).
Příklady: fluorit (CaF2), kamenná sůl (NaCl)
4. třída Oxidy a hydroxidy
Sestávají ze sloučeniny kovů nebo nekovů s kyslíkem (aniont O2−) nebo hydroxylovými skupinami (skupiny OH−) vzniká asi 400 oxidů resp. hydroxidů. Mineralogicky se k nim řadí i jodáty (chem. jodičnany; [IO3]3−), vanadáty (chem. vanadičnany a vanadany; i se složitější strukturou aniontového komplexu), arsenity, antimonity a bizmutity (chem. arsenitany; [AsO3]3− resp. antimonitany a bizmutitany) a sulfity, selenity a telurity (chem. siřičitany; [SO3]2− resp. seleničitany a teluričitany)
Příklady: spinel (MgAl2O4), hematit (Fe2O3), magnetit (Fe3O4), křemen (SiO2), korund (Al2O3), smolinec (UO2), goethit (FeO (OH))
5. třída Karbonáty (uhličitany)
Je jich přes 200 a jsou to kyslíkaté soli s aniontovým komplexem [CO3]2−. Mineralogicky se sem řadí i nitráty (dusičnany; [NO3]−) a boráty (boritany; [BO3]3−). Boritany se často vyčleňují do zvláštní třídy (analogicky křemičitanům), protože tvoří z atomů boru a kyslíku i složitější skupinové struktury plošné ([B2O5]4−, [B2O7]2−) či řetězcové ([B2O4]2− až [B6O10]2−)
Příklady: dolomit (CaMg (CO3)2), kalcit (CaCO3), malachit (Cu2CO3(OH)2)
6. třída Sulfáty (sírany)
Sulfátů je asi 300 a jsou to kyslíkaté soli s aniontovým komplexem [SO4]2−.
Příklady: anhydrit (CaSO4), sádrovec (CaSO4 · 2H2O)
Zařazují se sem i chromáty (chromany), molybdáty (molybdenany) a wolframáty (wolframany), tedy sloučeniny kovů s aniontovým komplexem [CrO4]2−, [MoO4]2− resp. [WO4]2−.
Příklady: wulfenit (PbMoO4), wolframit ((Fe, Mn) WO4)
7. třída Fosfáty (fosforečnany)
Fosfáty jsou kyslíkové soli aniontovým komplexem [PO4]3−. Mineralogicky se sem zařazují i arzenáty (arzeničnany; [AsO4]3−) a vanadáty (vanadičnany; [VO4]3−). Do skupiny patří asi 400 minerálů.
Příklady: apatit (Ca5(PO4)3(F, Cl, OH)), tyrkys (CuAl6(PO4)4(OH)8 · 5H2O), karnotit (K2(UO2)2(VO4)2 · 3H2O)
8. třída Silikáty (křemičitany)
Křemičitany představují asi 500 sloučenin, v nichž čtyřstěn [SiO4]4− tvoří základní stavební kámen, buď v izolovaných ostrůvcích po jednom (nesosilikáty), ve dvojicích (Si2O76−; sorosilikáty) i ve složitějších strukturách uzavřených kruhů ([SinO3n]2n− – cyklosilikáty), jednoduchých či dvojitých lineárních řetězců ([SinO3n]2n− resp. [Si4nO11n]6n− – inosilikáty), plošných vrstev ([Si2nO5n]2n− – fylosilikáty) či prostorového skeletu (tektosilikáty).
Příklady: olivín ((Mg, Fe)2SiO4), zirkon (ZrSiO4), andaluzit (Al2SiO5), topas (Al2SiO4(OH, F)2), beryl (Be3Al2Si6O18)
9. třída Organolity (organické minerály)
Mezi organolity patří minerály tvořené organickými sloučeninami, zejména solemi karboxylových kyselin (mravenčí, octové, citronové, šťavelové a mellitové – formáty, acetáty, citráty, oxaláty a mellitáty), kyseliny (iso)kyanaté (s aniontem OCN− – kyanáty) a thiokyanaté (thiokyanatany s aniontem SCN− – thiokyanáty) a uhlovodíky.
Příklady: mellit
Vlastnosti minerálů
Minerály mají množství fyzikálních a chemických vlastností, pomocí nichž je lze identifikovat.
Fyzikální vlastnosti
Z fyzikálních vlastností se nejprve zkoumá barva, lesk a vzhled (habitus). Pak se určuje tvrdost, specifická hmotnost – hustota a barva vrypu. Štěpnost a lom bývají převážně dobře viditelné zejména na čerstvém úlomku minerálu. Nejčastěji zjišťované fyzikální vlastnosti minerálů jsou:
Vzhled krystalu (tím se zabývá krystalografie):
habitus minerálu
krystalový tvar
krystalová soustava
Mechanické vlastnosti
hustota minerálu
tvrdost minerálu
Pevnost minerálu
štěpnost minerálu
Dělitelnost minerálu
lom minerálu
soudržnost minerálu (křehké, jemné, tvárné minerály)
Pružnost minerálu
Optické vlastnosti:
barva minerálu
barva a lesk vrypu
lesk minerálu
propustnost světla
Lom světla
Reflexe
Dvojlom
Optická jedno- a dvojosovost
pleochroizmus
Luminiscence
Tepelné vlastnosti
tavitelnost
žáruvzdornost
Fyziologické vlastnosti:
Chuť
Vůně
Omak
Magnetické vlastnosti
Elektrické vlastnosti
Radioaktivita
Chemické vlastnosti
Chemické vlastnosti jsou základem dělení minerálů (viz nahoře). Chemické vlastnosti závisí na chemickém složení a krystalové struktuře. Nejdůležitější chemickou vlastností je samozřejmě samotné chemické složení vyjádřitelné formou vzorce.
Při zjišťování chemických vlastností minerálů se zjišťuje, jak se minerály rozpouštějí ve vodě (halit se rozpouští, zlato ne), jak reagují s kyselinami, s roztoky hydroxidu a podobně. Minerály jako platina, zlato, křemen jsou velmi odolné proti působení kyselin či hydroxidů, některé minerály se rozkládají i při vysoké teplotě (například kalcit se rozpadá na oxid vápenatý a oxid uhličitý)
Chemické podmínky vzniku minerálů a látkové složení zemského tělesa zkoumá geochemie.
Vznik
Minerály mohou vznikat různorodými pochody a za různých podmínek.
Primární vznik
Endogenní minerály
Endogenní (vzniklé uvnitř) minerály vznikají díky uvolňování tepelné energie z nitra zeměkoule. Minerály takto vzniklé jsou v širším slova smyslu produkty magmatické činnosti. Horniny a ložiska vznikají krystalizací samotného magmatu. Procesy vzniku minerálů probíhají v různých hloubkách při rozličných, ale převážně vysokých teplotách.
Magmatická tvorba minerálů
Na Zemi podléhá všechno neustálým proměnám. I minerály vznikají, rostou a mění se. Většina z nich vznikla a i dnes vzniká uvnitř Země, kde jsou vysoké teploty (přibližně 900–1300 °C) a tlak tisíců atmosfér. V těchto hloubkách se nachází oblast žhavé – tekuté silikátové taveniny, kterou nazýváme magmatem. Protože zemská kůra je stále v pohybu (například vznik zlomů, vrásnění), proniká část magmatu do vyšších a chladnějších vrstev zemské kůry, kde postupně tuhne a vytváří masivy hlubinných hornin. Magma je tavenina rozličných křemičitanů a oxidů nasycená plyny a vodní párou. Její složení odpovídá chemickému složení hornin zemské kůry. Rozmanité proudění udržují magma ve stálém pohybu, přičemž se v ní uskutečňují chemické reakce. Tvoří se v ní nové sloučeniny odpovídající nově vytvořeným minerálem. Když pronikne žhavá tekutá magma, která je pod velkým tlakem, do vyšších a chladnějších vrstev zemské kůry, její teplota se snižuje. Během tohoto ochlazování magmatu se tvoří první minerály.
S přibývajícím ochlazováním magmatu vzrůstá i počet vznikajících minerálů. Specificky lehčí minerály, které vykrystalizovaly v tomto prvním stadiu, zůstávají ve vyšších vrstvách, zatímco těžší pozvolna klesají. Tento proces nazýváme magmatickou diferenciací. Takto se na některých místech nahromadí určité minerály a vznikají ložiska (např. magnetitu nebo chromitu). Během ochlazování magmatu rostou další krystaly. Vznikají z nepatrných zárodků zákonitým navrstvováním nových stavebních částic. Tento proces končí až po úplném ztuhnutí celé magmatu. V závěrečné fázi krystalizace se v magmatu zvětšuje obsah snadno pohyblivých složek, plynů a vodní páry, čímž se stává řidší. Ve větší vzdálenosti od původního magmatického centra se tvoří tzv. pegmatit. Soustřeďují se v něm minerály, jako např. slídy, turmalín, beryl a jiné, obsahující prvky vzácných zemin, ale i rudy cínu a wolframu. Nakonec ztuhne i tzv. zbytková magma. Část plynů a vodní páry zůstává v horninách a může vytvářet mandlovcovité dutiny (podobně jako zůstávají vzduchové bubliny například v bochníku chleba).
Někdy se tyto dutiny později vyplní křemenem, achátem, chalcedonem nebo jinými minerály. Podobné "mandle" často nacházíme v melafyrových horninách. Větší část plynů a par uniká přes pukliny a trhliny v hornině k zemskému povrchu. Přitom se původně horké roztoky ochlazují a vznikají z nich nové minerály, které pokrývají stěny puklin v podobě krystalů. V tomto stadiu, které označujeme jako hydrotermální, vznikají nejznámější minerály, jako je např. křemen a kalcit. Když se v roztocích vyskytují prvky těžkých kovů, mohou vznikat různé rudní žíly. Pokud se vylučují určité rudy, jako např. rudy molybdenu, cínu a wolframu, přímo z horkých plynů a par, mluvíme o pneumatolýze, případně o pneumatolytickém vzniku ložisek. Blízko povrchu Země se vodní pára mění na vodu. Voda je stále nasycená minerálními látkami a společně s prosakující povrchovou vodou vyvěrá v podobě minerálního pramene na povrch. Z těchto horkých nebo chladných minerálních pramenů se vylučují další minerály, jako např. vřídlovec (aragonit) nebo gejzírit. Když pronikají horké roztoky a plyny přes trhliny a pukliny v usazených horninách (např. přes vápenec), rozpouštějí je a tak vznikají nové, druhotné minerály. Taková tvorba minerálů se nazývá metasomatóza. Tak vznikly např. některé ložiska magnezitu nebo sideritu (ocelku).
Exogenní minerály
Exogenní (vzniklé venku), které vznikají při procesech probíhajících díky vnější sluneční energii, která dopadá ve formě záření na zemský povrch. Zdrojem materiálu jsou rozličné horniny a rudy, které se obnažují a rozrušují na povrchu Země. Procesy vzniku minerálů se odehrávají v nejsvrchnější části zemské kůry a to za nízkých teplot a tlaků blízkých k atmosférickým, v podmínkách vzájemného působení fyzikálních a chemických činitelů atmosféry, hydrosféry a biosféry.
Sekundární vznik
Vznik zvětráváním
Na všechny minerály a horniny na zemském povrchu působí mnohé rušivé vlivy, které souborně označujeme jako zvětrávání. Jde o složitý komplexní jev, ale při jeho posuzování je třeba přihlédnout k hlavním zvětrávacím procesům. Tyto působí pomalu, ale neustále a nezadržitelně. Změnami teploty, trhavými účinky mrazu, krystalizací sekundárních solí, přenosem horninového materiálu větrem či vodou se horniny rozrušují mechanicky, oxidem uhličitým a vodou zase chemicky. Značný rušivý vliv mají i biologické procesy.
Zvětrávání způsobuje podstatné proměny minerálů. Například živce se mění na kaolin či jiné jílové minerály, olivín se mění na serpentin a zlatožlutý pyrit přechází na hnědý limonit. Zvětráváním pyritu se může uvolňovat kyselina sírová, která pak působí na okolí. Její účinkem může vznikat např. z vápence sádrovec nebo jiné sírany. Podobnými procesy vzniká i vzácný opál. Zvětráváním se mohou vytvořit z jednoho minerálu, např. chalkopyritu, sekundární minerály jako malachit, azurit nebo limonit. Známé krápníkové jeskyně vznikly také důsledkem zvětrávacích pochodů.
Vznik metamorfózou (přeměnou)
Jako endogenní i exogenní minerální masy překonávají po svém vzniku za změněných vnějších podmínek různé změny, čímž vlastně vznikají nové minerály. Těmto změnám říkáme metamorfóza. Zvlášť velké změny nastávají při tzv. regionální metamorfóze.
Žhavé tekuté magma vystupující z hlubin Země působí i na jednotlivé vrstvy zemské kůry, do nichž proniká. Mění, metamorfuje okolní starší horniny, zejména usazené, buď vysokou teplotou a tlakem, nebo chemickými reakcemi. Usazené horniny přitom nabývají jiný vzhled a jiné fyzikální i chemické vlastnosti. Při těchto procesech se tvoří nové, přeměněné (metamorfované) horniny a minerály. Tak vznikají např. některé slídy, granáty, kyanit, staurolit a jiné.
Vznik chemickým usazováním
Mnohé minerály se usazují přímo v moři buď odpařením vody, nebo změnou její chemického složení. Takto vznikly ložiska kamenné soli nebo sylvínu. Podobně se tvoří sádrovec, vápenec a některé železné rudy (chamozit nebo tzv. bahenní rudy – limonit).
Biogenní vznik
Živá příroda nepůsobí na minerály (a horniny) jen rušivě. Může vytvářet i nové nerosty z minerálních látek, které jsou rozpuštěny ve vodě. Například atoly a celé vápencové masivy jsou vlastně produktem živočichů. Nové minerály se mohou tvořit i z rozložených zbytků mrtvých organizmů. Jako příklad lze uvést v současnosti vznikající ložiska fosfátů. Biogenním způsobem může vznikat i síra, ledek, pyrit a markazit.
Parageneze
Jen zřídka se nerost vyskytuje v přírodě samostatně. Téměř vždy ho obklopují další, tzv. doprovodné minerály. Takové nerostné společenství označujeme termínem parageneze. Společný vznik a výskyt nerostů podléhá určitým zákonům. Poznání těchto zákonitosti nám umožňuje poznat pochody vzniku nerostů. Nalezením jednoho minerálu můžeme předpokládat existenci dalších doprovodných minerálů.
Syntetická výroba minerálů
Krystalické látky o přesně známém chemickém složení (které většinou odpovídá nějakému minerálu) se v dnešní době běžně vyrábí synteticky a to za různými účely. Příkladem je kalibrace analytických přístrojů, při které je cenná ta vlastnost syntetického materiálu, že je přesně známého složení a struktury a tedy se dají jeho fyzikální vlastnosti předpovědět pomocí matematického modelování. Jinou aplikací umělé krystalické látky je použití např. diamantu na brusných nebo řezných nástrojích. Přestože syntetické látky nemohou být podle výše uvedené definice minerálem (ten je přírodní), běžně se používají spojení jako syntetický křemen nebo syntetický diamant.
Členění nerostů z hlediska hornictví
Česká hornická legislativa chápe nerosty oproti mineralogickému pojetí v širším smyslu a směšuje pod pojmem nerost minerály i horniny.
Nerosty se z hlediska hornictví člení na vyhrazené nerosty a nevyhrazené nerosty.
Vyhrazenými nerosty jsou podle zákona č. 44/1988 Sb., horního zákona,
radioaktivní nerosty,
všechny druhy ropy a hořlavého zemního plynu (uhlovodíky), všechny druhy uhlí a bituminosní horniny,
nerosty, z nichž je možno průmyslově vyrábět kovy,
magnezit,
nerosty, z nichž je možno průmyslově vyrábět fosfor, síru a fluór nebo jejich sloučeniny,
kamenná sůl, draselné, borové, bromové a jodové soli,
tuha, baryt, azbest, slída, mastek, diatomit, sklářský a slévárenský písek, minerální barviva, bentonit,
nerosty, z nichž je možno průmyslově vyrábět prvky vzácných zemin a prvky s vlastnostmi polovodičů,
granit, granodiorit, diorit, gabro, diabas, hadec, dolomit a vápenec, pokud jsou blokově dobyvatelné a leštitelné, a travertin,
technicky využitelné krystaly nerostů a drahé kameny,
halloyzit, kaolin, keramické a žáruvzdorné jíly a jílovce, sádrovec, anhydrit, živce, perlit a zeolit,
křemen, křemenec, vápenec, dolomit, slín, čedič, znělec, trachyt, pokud tyto nerosty jsou vhodné k chemicko-technologickému zpracování nebo zpracování tavením,
mineralizované vody, z nichž se mohou průmyslově získávat vyhrazené nerosty,
technicky využitelné přírodní plyny, pokud nepatří mezi plyny uvedené pod písmenem b).
Ostatní nerosty jsou nerosty nevyhrazené.
V pochybnostech, zda některý nerost je nerostem vyhrazeným nebo nevyhrazeným, rozhodne Ministerstvo průmyslu a obchodu v dohodě s Ministerstvem životního prostředí České republiky.
Minerály v biologii a lékařství
V biologii a lékařství mají minerály mnohem širší, ale neexaktně vymezený význam.
Hovoří-li se o složení organismů, orgánů či buněk, nebo o výživě, pojmem minerál se často zkracuje jakákoli anorganická („minerální“) látka, případně pouze chemický prvek, bez ohledu na to, v jaké fyzikální (molekuly, krystaly, ionty) či chemické formě (čistý prvek, ionty, anorganické sloučeniny, zejména soli apod.) se vyskytuje. V těchto významech se nepoužívá český ekvivalent nerost.
Obdobně se pojem minerál používá v souvisejících oborech, jako potravinářství a farmacie (minerální doplňky stravy apod.).
Minerály v módě, špercích a esoterice
Lidstvo využívá minerály k ozdobným a rituálním účelům od nepaměti. V pravěku byly minerály využívány k výrobě nástrojů, sošek, jednoduchých šperků a amuletů, které byly vyjádřením moci a ochrany před zlými silami. Od těchto dob se jejich využití příliš nezměnilo. I v současnosti nacházejí minerální kameny své uplatnění jak v módě (náramky z minerálů, náhrdelníky, náušnice, prsteny aj.), tak i ve spirituální rovině, přičemž tyto oblasti propojují. Pro tyto šperkařské účely se používají jak neopracované krystaly (např. v napletených náhrdelnících), tak i minerály opracované do tvarů korálků, oválů, hranolů navlékaných na šňůrkové náramky aj.
V esoterice jsou minerálům přisuzovány také léčivé účinky. Např. pestrobarevný achát je považován za nejstarší léčebný kámen vůbec. Ametyst (fialová odrůda křemene) byl využíván už ve starověku jako talisman proti následkům nadměrného pití a u církevních představitelů jako symbol vyjádření duševní síly a mravní čistoty. V mnoha vírách a léčitelstvích se minerálům přikládají nejen léčebné schopnosti (snižování hladiny stresu, zmírňování bolestí hlavy, zlepšení spánku aj.), ale také přivolání dobrých sil a lásky.
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
Anthony a kol.: Handbook of Mineralogy. Mineral Data Publishing, Tucson, Arizona.
(1990) Vol. I,
(1995): Vol. II, Part 1.
(1995): Vol. II, Part 2.
(1997): Vol. III.
(2000): Vol. IV.
(2005): Vol. V.
J. H. Bernard, R. Rost a kol. (1992): Encyklopedický přehled minerálů. Academia Praha
Čuchrov a kol.: Mineraly, spravočnik. (1960) Tom I: Samorodnyje elementy, Intermetalličeskije Sojedinenija. Karbidy, nitridy, fosfidy. Arsenidy, antimonidy, vismutidy. Suľfidy. Selenidy. Telluridy. Izdatělstvo Akademii nauk SSSR, Moskva.
(1963): Tom II, vyp. 1: Galogenidy
(1965): Tom II, vyp. 2: Prostyje okisly.
(1967): Tom II, vyp. 3: Složnyje okisly, titanaty, niobaty, tantalaty, antimonaty, girdookisly.
(1972): Tom III, vyp. 1: Silikaty s odinočnymi i sdvojennymi kremnekislerodnymi tetraedrami.
(1981): Tom III, vyp. 2: Silikaty s linejnymi trochčlennymi gruppami, koľcami i cepočkami kremnekislerodnych tetraedrov. Nauka, Moskva.
(1981): Tom III, vyp. 3: Silikaty s lentami kremnekislerodnych tetraedrov.
Smoľjaninova a kol. (1992): Tom IV, vyp. 1: Silikaty se strukturoj, perechodnoj ot cepočečnoj k sloistoj: sliostyje silikaty (kaolinovyje mineraly, serpentinity, pirofillit, taľk, sljudy. Akademkniga, Moskva.
Smoľjaninova a kol. (1992): Tom IV, vyp. 2: Sloistyje silikaty (smektity, chlority, smešanoslojnyje): sloistyje silikaty so složnymi tetraedričeskimi silikaty.
Bokij a kol. (1996): Tom IV, vyp. 3: Silikaty, dopolnenija k tomam 3 i 4. Nauka, Moskva.
P. Pauliš: Minerály České republiky. Kuttna, Kutná Hora 2003,
Související články
Systematická mineralogie
Stavební kámen
Externí odkazy
Nejobsáhlejší portál – minerály, zkameněliny, lokality – iMineraly.cz
Aktuální úplný přehled minerálů uznaných IMA – pod záložkou „IMA list of minerals“
Stručně o minerálech
Vše co chcete vědět o minerálech
Fotogalerie minerálů
Největší světová databáze minerálů
Minerály v strave
Učebnice mineralogie PřF MU
Petrologie
Živiny |
5469 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1908 | 1908 | 1908 (MCMVIII) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal středou.
Události
Česko
Založen Fotbalový klub Jaroměř
Založen hokejový klub BK Mladá Boleslav
Založena ZOO v Ústí nad Labem.
V Žamberku byl hronovským podnikatelem Jindřichem Židem otevřen závod Jindřich Žid a spol.
V Praze bylo dokončeno přeznačení tramvajových linek z písmenného značení na číslování.
Předlitavsko
15. listopadu – předsedou vlády Richard von Bienerth-Schmerling – vnuk Antona von Schmerlinga (vláda do 1911)
Svět
30. června – na Sibiř dopadl tzv. Tunguský meteorit.
10. července – Nizozemský fyzik Heike Kamerlingh Onnes dokázal zkapalnět helium.
5. října – Bosna a Hercegovina anektována Rakousko-Uherskem.
16. září – bulharský kníže Ferdinand vyhlašuje v Buchlově na Moravě nezávislost Bulharska na Turecku a přijal titul krále
28. prosince – Zemětřesení v Messinské úžině v Itálii zcela zničilo město Messina, přes 83 tisíc mrtvých.
Světový kongres esperanta v Drážďanech.
OH Londýn.
Robert Baden-Powell vydává časopis The Scout a později téhož roku knihu Scouting for Boys – oficiální začátek skautingu, i když Robert Baden-Powell už o rok dřív vedl 1. skautský tábor na ostrově Brownsea Island
Belgie si podrobuje Svobodný stát Kongo, vzniká Belgické Kongo
v lednu je založena organizace The Boy Scout – 1. skautská organizace na světě
Vědy a umění
16. listopadu – Ema Destinnová a Arturo Toscanini debutují v Metropolitní opeře. V představení Verdiho Aidy s Emou Destinnovou zpíval i Enrico Caruso.
Francouzský kritik umění Louis Vauxcelles jako první použil termín „kubismus“.
Švýcar Jacques Edwin Brandeberger vynalezl celofán.
Američan William David Coolidge zkonstruoval lampu s wolframovým vláknem.
Ernest Rutherford podal důkaz toho, že alfa záření je tvořeno jádry hélia.
Nobelova cena
za chemii: Ernest Rutherford (Velká Británie)
za fyziku: Gabriel Lippmann (Francie)
za literaturu: Rudolf Christoph Eucken (Německo)
za mír: Klas Pontus Arnoldson (Švédsko) a Fredrik Bajer (Dánsko)
za medicínu: Paul Ehrlich (Německo) – tvůrce moderní chemoterapie, a Ilja Iljič Mečnikov (Rusko) – proslavil se především objevem fagocytózy
Narození
Česko
12. ledna – Alois Hudec, český Sokol, gymnasta, olympijský vítěz 1936 († 23. ledna 1997)
26. ledna – Rudolf Gajdoš, malíř († 7. října 1975)
2. února – Otto Maria Stritzko, malíř, grafik a restaurátor († 24. června 1986)
9. února – Ferdinand Pečenka, kameraman († 3. října 1959)
16. února – Olga Menčíková, československá šachistka († 27. června 1944)
17. února – Augustin Uher, novinář, spisovatel a historik († 25. prosince 1985)
26. února – Jaroslav Háša, violoncellista, člen Československého kvarteta († 28. června 1968)
27. února – Ladislav Ceé, člen protikomunistického odboje, popraven († 1. srpna 1951)
28. února – František Weber, generálmajor letectva, Wing Commander RAF († 1. září 1991)
29. února – Antonín Štuka, básník a odbojář († 7. října 1942)
2. března – Jaromír Brož, experimentální fyzik a pedagog († 29. května 1990)
5. března
Otto Rutrle, český teolog, religionista († 21. listopadu 1976)
Václav Marek, cestovatel, spisovatel, lappolog a překladatel († 14. května 1994)
6. března
Cyril Chramosta, malíř, grafik a stavitel († 3. prosince 1990)
Rudolf Protiva, československý pilot v RAF († 17. ledna 1949)
9. března – Josef Gruss, herec a spisovatel-humorista († 12. dubna 1971)
10. března – Vendelín Opatrný, československý velitel, padl u Dukelského průsmyku († 31. října 1944)
16. března – Zdeněk Kunc, zakladatel československé a světové neurochirurgie († 10. května 1985)
24. března – Gill Sedláčková, česká spisovatelka, filmařka a herečka († 24. dubna 1978)
1. dubna – Pravdomil Svoboda, botanik a dendrolog († 16. března 1978)
7. dubna – Adolf Parlesák, autor cestopisů a reportáží († 1. prosince 1981)
10. dubna – František Kriegel, politik, přední osobnost pražského jara roku 1968 († 3. prosince 1979)
11. dubna – Karel Ančerl, český dirigent světové pověsti († 3. července 1973)
16. dubna – Ladislav Brom, herec, tanečník a filmový režisér († 22. ledna 1969)
22. dubna – Vilém Pavlík, biskup starokatolické církve a politik († 29. března 1965)
23. dubna – Egon Hostovský, český diplomat a spisovatel († 7. května 1973)
25. dubna Vilém Reichmann, fotograf († 15. června 1991)
29. dubna – Ludmila Červinková, operní pěvkyně († 16. září 1980)
1. května – Ivo Váňa Psota, tanečník a choreograf († 16. února 1952)
14. května – František A. Krejčí, architekt († 12. prosince 1981)
16. května – Adolf Horák, československý voják a velitel výsadku Sulphur († 1. března 1945)
17. května – Jan Bartuška, ministr spravedlnosti vlády Československa († 27. srpna 1970)
21. května
Marie Holková, katolická spisovatelka a překladatelka († 6. prosince 2002)
Gertruda Sekaninová-Čakrtová, právnička, politička, diplomatka a disidentka († 29. prosince 1986)
24. května – Antonín Mores, pediatr a vysokoškolský pedagog († 1. února 1997)
31. května – Karel Václav Štěpka, hudební skladatel († 19. října 1989)
4. června
Jan Zdeněk Bartoš, hudební skladatel († 1. června 1981)
Erich Srbek, fotbalový reprezentant († 24. února 1973)
5. června – Zdeněk Šmíd, překladatel ze španělštiny († 8. dubna 1989)
11. června – Zdeněk Bažant, geomechanik, stavební inženýr, pedagog († 26. srpna 2001)
15. června – Václav Bára, československý fotbalový reprezentant († 6. března 1990)
19. června – Vladimír Syrovátka, kanoista, zlato na OH 1936 († 14. září 1973)
24. června – Ladislav Báča, vlastivědný pracovník († 14. října 1991)
26. června – Ladislav Stehlík, básník, spisovatel a malíř († 11. září 1987)
19. července – Vladimír Kubeš, právní filozof a profesor občanského práva († 14. listopadu 1988)
20. července – Emerich Gabzdyl, tanečník a choreograf († 12. září 1993)
28. července – Alfons Jindra, skladatel, klarinetista, saxofonista a houslista († 20. prosince 1978)
1. srpna – Miloslav Kabeláč, hudební skladatel a pedagog († 17. září 1979)
20. srpna – Bohumila Sílová, česká spisovatelka knih pro děti († 3. listopadu 1957)
22. srpna
Jiří Eliáš, klavírista a hudební skladatel († 16. května 1960)
Andrew Steiner, československý a později americký architekt († duben 2009)
25. srpna – Alois Vašátko, stíhací pilot († 23. června 1942)
26. srpna – Augustin Malý, generální vikář českobudějovické diecéze († 1984)
18. září – Josef Pavel, ministrem vnitra Československé socialistické republiky († 9. dubna 1973)
25. září – Karel Drbohlav, divadelní fotograf († 5. března 1971)
17. září – Jiřina Čížková, zakladatelka československé dětské endokrinologie († 19. května 1994)
29. září – Richard Kozderka, hudební skladatel a violista († 20. října 1994)
3. října – Nelly Gaierová, zpěvačka a herečka († 30. října 1995)
13. října – Jan Foltys, československý mezinárodní šachový mistr († 11. března 1952)
15. října – Kurt Konrád, marxistický novinář, literární a divadelní kritik († 25. září 1941)
16. října – Josef Filgas, rozhlasový reportér, fejetonista a spisovatel († 11. března 1981)
18. října – Marie Štrampachová, česká herečka († 199?)
19. října – Josef Jílek, katolický kněz, člen protinacistického odboje († 20. dubna 1945)
23. října
František Douda, první československý světový rekordman v atletice (vrh koulí) († 15. ledna 1990)
Otakar Šimůnek, komunistický politik, ministr († 19. června 1972)
27. října – Stanislav Šturz, malíř († 16. března 2001)
31. října – Karel Štěch, malíř († 29. července 1982)
2. listopadu – Lubor Matouš, orientalista († 2. dubna 1984)
3. listopadu – Robert Hliněnský, malíř († 8. ledna 1979)
4. listopadu – Karel Horálek, český jazykovědec († 26. srpna 1992)
11. listopadu – Anna Hřebřinová, sportovní gymnastka, stříbrné medaile OH 1936 († 6. prosince 1993)
14. listopadu – Oldřich Pelc, příslušník výsadku Potash († 1. dubna 1994)
15. listopadu – Jiří Maria Veselý, kněz, politický vězeň a archeolog († 31. srpna 2004)
16. listopadu – Radovan Šimáček, spisovatel († 25. června 1982)
21. listopadu – Salo Flohr, československý a sovětský mezinárodní šachový velmistr († 18. července 1983)
23. listopadu
Hynek Bulín mladší, právník, historik, filozof a slavista († 22. prosince 1996)
Otakar Vondrovic, český lékař a klavírista († 8. června 1985)
24. listopadu – František Tvrz, fotograf († ?)
25. listopadu
Bohuslav Karlík, československý kanoistika, olympijský vítěz († 29. září 1996)
Eduard Tomáš, mystik, jogín a spisovatel († 26. května 2002)
2. prosince – Karel Hora, voják, odbojář, legionář († 1989)
9. prosince
Lubomír Šlapeta, architekt († 11. dubna 1983)
Čestmír Šlapeta, architekt († 1. července 1999)
10. prosince – Karel Flek, violoncellista, tympánista a hudební skladatel. († srpen 1970)
12. prosince – Antonín Bartoň, československý lyžařský reprezentant († 9. září 1982)
13. prosince – Richard Strejka, herec a konferenciér († 2. září 1990)
17. prosince – Štefan Čambal, fotbalový reprezentant († 18. července 1990)
23. prosince – Viktor Palivec, básník, heraldik, knihovník a bibliograf († 30. prosince 1989)
25. prosince – Jan Seidel, hudební skladatel († 23. června 1998)
31. prosince – Jarmila Kalousková, česká sinoložka a lingvistka († 27. dubna 1989)
? – Zbyněk Petrs, československý hokejový reprezentant († 1981)
Svět
1. ledna
Elizabeth Bentley, americká špiónka pracující pro Sovětský svaz († 3. prosince 1963)
Julia Pirotte, polská fotoreportérka († 25. července 2000)
Bill Tapia, americký hudebník († 2. prosince 2011)
6. ledna
Menachem Avidom, izraelský hudební skladatel († 5. srpna 1995)
Władysław Błądziński, polský římskokatolický duchovní, mučedník, blahoslavený († 1944)
8. ledna
Albert Wass, maďarský spisovatel († 17. února 1998)
William Hartnell, britský herec († 23. dubna 1975)
9. ledna – Simone de Beauvoir, francouzská spisovatelka a filozofka († 14. dubna 1986)
14. ledna – Marie Terezie Henrieta z Lichtenštejna, knížecí princezna († 30. září 1973)
15. ledna – Edward Teller, americký fyzik, „otec vodíkové bomby“ († 9. září 2003)
16. ledna – Günther Prien, německý velitel ponorky U-47 († 7. března 1941)
19. ledna – Alexandr Gennaďjevič Kuroš, sovětský matematik († 18. května 1971)
22. ledna – Lev Davidovič Landau, sovětský fyzik, Nobelova cena za fyziku 1962 († 1. dubna 1968)
26. ledna – Stéphane Grappelli, francouzský jazzový houslista († 1. prosince 1997)
5. února – Peg Entwistle, velšská herečka († 16. září 1932)
6. února – Amintore Fanfani, premiér Itálie († 20. listopadu 1999)
8. února – Emil Staiger, švýcarský germanista († 28. dubna 1987)
12. února – Jean Effel, francouzský kreslíř, karikaturista, ilustrátor († 10. října 1982)
17. února – Uuras Saarnivaara, finský luterský teolog († 5. května 1998)
20. února – Ondrej Jariabek, slovenský herec († 3. února 1987)
22. února – Pavol Čarnogurský, slovenský politik († 27. prosince 1992)
23. února – William McMahon, předseda vlády Austrálie († 31. března 1988)
29. února
Balthus, polsko-francouzský malíř († 18. února 2001)
Robert Pearce, americký zápasník, zlato na OH 1932 († 15. března 1996)
1. března – Gustav René Hocke, německý žurnalista, historik kultury († 14. července 1985)
5. března – Rex Harrison, britský herec († 2. června 1990)
7. března – Anna Magnani, italská herečka († 26. září 1973)
10. března – Kristjan Palusalu, estonský zápasník, olympijský vítěz († 17. července 1987)
14. března
Joseph André, belgický kněz, Spravedlivý mezi národy († 1. června 1973)
Koča Popović, srbský komunistický politik († 20. října 1992)
Maurice Merleau-Ponty, francouzský fenomenologický filosof († 3. května 1961)
17. března
Boris Polevoj, sovětský spisovatel († 12. června 1981)
Czesław Zgorzelski, polský filolog († 26. srpna 1996)
19. března – George Rodger, britský fotožurnalista († 24. července 1995)
23. března – Cecil Collins, anglický malíř a grafik († 4. června 1989)
25. března – David Lean, britský filmový režisér († 16. dubna 1991)
26. března – Betty MacDonaldová, americká spisovatelka († 7. února 1958)
28. března – Viktor Trstenský, slovenský katolický kněz, spisovatel a politický vězeň († 7. prosince 2006)
1. dubna – Abraham Maslow, americký psycholog († 8. června 1970)
2. dubna – Ramon Vila Capdevila, katalánský anarchista, člen CNT a guerrillový bojovník († 7. srpna 1963)
5. dubna
Bette Davisová, americká herečka († 6. října 1989)
Herbert von Karajan, rakouský dirigent († 16. července 1989)
11. dubna – Leo Rosten, americký spisovatel a humorista († 19. února 1997)
19. dubna – Joseph Keilberth, německý dirigent († 20. července 1968)
20. dubna – Lionel Hampton, americký jazzový hudebník a herec († 31. srpna 2002)
24. dubna – Józef Gosławski, polský sochař a medailér († 23. ledna 1963)
28. dubna
Ethel Catherwoodová, kanadská olympijská vítězka ve skoku do výšky 1928 († 26. září 1987)
Oskar Schindler, německý obchodník, zachránce Židů († 9. října 1974)
4. května – Giovannino Guareschi, italský novinář a spisovatel († 22. července 1968)
13. května – Pavol Gašparovič Hlbina, slovenský kněz, básník a překladatel († 21. října 1977)
19. května – Percy Williams, kanadský sprinter, dvojnásobný olympijský vítěz († 29. listopadu 1982)
20. května
Ján Jamnický, slovenský herec, režisér, scenárista († 4. srpna 1972)
Hans Jürgen Kallmann, německý malíř († 6. března 1991)
James Stewart, americký herec († 2. července 1997)
23. května – John Bardeen, americký fyzik, Nobelova cena za fyziku 1956 a 1972 († 30. ledna 1991)
28. května
Ian Fleming, námořní důstojník, pobočník šéfa tajné služby v britském námořnictvu, spisovatel († 12. srpna 1964)
Ivan Maček, národní hrdina Jugoslávie († 1. dubna 1993)
30. května
Mel Blanc, americký herec, komik, zpěvák a rozhlasový hlasatel († 10. července 1989)
Hannes Alfvén, švédský fyzik, Nobelova cena za fyziku 1970 († 2. dubna 1995)
31. května – Don Ameche, americký herec († 6. prosince 1993)
2. června – Michael Staksrud, norský rychlobruslař († 10. listopadu 1940)
3. června – Boris Rybakov, ruský historik († 27. prosince 2001)
5. června – Franco Rol, italský automobilový závodník († 18. června 1977)
11. června – Karl Hein, německý olympijský vítěz v hodu kladivem z roku 1936 († 10. července 1982)
12. června – Otto Skorzeny, rakouský voják SS († 5. července 1975)
13. června – Maria Helena Vieira da Silva, portugalská malířka († 6. března 1992)
17. června – Barbora Zsigmondiová, slovenská fotografka († 2. března 1978)
19. června – Hans Trippel, německý automobiový konstruktér a designer († 30. června 2001)
22. června – Beaumont Newhall, americký historik umění a fotograf († 26. února 1993)
23. června
Dragoslav Mitrinović, srbský matematik († 2. dubna 1995)
Jakub Jindřich Bourbonský, hlava dynastie Bourbon-Anjou († 20. března 1975)
24. června – Hugo Distler, německý hudební skladatel a varhaník († 1. listopadu 1942)
26. června – Salvador Allende, prezident Chilské republiky († 11. září 1973)
27. června – João Guimarães Rosa, brazilský spisovatel († 19. listopadu 1967)
29. června – Erik Lundqvist, švédský olympijský vítěz v hodu oštěpem († 7. ledna 1963)
1. července
Ed Gordon, americký olympijský vítěz ve skoku do dálky († 5. září 1971)
Alvino Rey, americký banjista a kytarista († 2. února 2004)
8. července
Louis Jordan, americký jazzový hudebník a skladatel († 4. února 1975)
Nelson Rockefeller, americký státník a politik († 26. ledna 1979)
9. července – Harald Reinl, německo-rakouský filmový režisér († 9. října 1986)
10. července – Donald Peers, velšský zpěvák († 9. srpna 1973)
13. července – Dorothy Roundová Littleová, anglická tenistka († 12. listopadu 1982)
16. července – Gerd Achgelis, německý akrobatický pilot († 18. května 1991)
23. července – Jehuda Roth, izraelský archeolog († 10. května 1990)
4. srpna – Harold Holt, australský politik, předseda vlády († 17. prosince 1967)
6. srpna
Helen Jacobsová, americká tenistka († 2. června 1997)
Lajos Vajda, maďarský malíř († 7. září 1941)
10. srpna – Lauri Lehtinen, finský olympijský vítěz v běhu na 5000 metrů († 4. prosince 1973)
12. srpna – Jozef Cincík, slovenský reportér a fotograf († 27. února 1982)
18. srpna – Edgar Faure, premiér Francie († 30. března 1988)
22. srpna
Henri Cartier-Bresson, francouzský fotograf († 3. srpna 2004)
Pjotr Nikolajevič Fedosejev, ruský marxisticko-lenininský filosof († 18. října 1990)
23. srpna – Arthur Adamov, francouzský dramatik († 15. března 1970)
27. srpna – Lyndon B. Johnson, prezident Spojených států amerických († 22. ledna 1973)
28. srpna
Maša Haľamová, slovenská básnířka († 17. července 1995)
Robert Merle, francouzský romanopisec, dramatik, literární historik a překladatel († 28. března 2004)
Roger Tory Peterson, americký přírodovědec, ornitolog a ilustrátor († 28. července 1996)
31. srpna
Kazimír Bezek, slovenský básník, dramatik a politik († 14. prosince 1952)
William Saroyan, americký prozaik, básník a dramatik († 18. května 1981)
2. září – Valentin Gluško, sovětský konstruktér raketových motorů († 10. ledna 1989)
5. září – Cecilia Seghizzi, italská hudební skladatelka († 22. listopadu 2019)
9. září – Cesare Pavese, italský spisovatel († 27. srpna 1950)
14. září – Michael Černohorský, černohorský korunní princ († 24. března 1986)
15. září – Miško Kranjec, slovinský spisovatel, novinář a politik († 8. června 1983)
16. září – Friedrich Torberg, rakouský a československý spisovatel († 10. listopadu 1979)
19. září
Victor Frederick Weisskopf, americký fyzik († 22. dubna 2002)
Mika Waltari, finský spisovatel († 26. srpna 1979)
20. září – Vazgen I., patriarcha Arménské apoštolské církve († 18. srpna 1994)
25. září
Roger Beaufrand, francouzský dráhový cyklista a olympijský vítěz († 14. března 2007)
Eugen Suchoň, slovenský hudební skladatel († 5. srpna 1993)
29. září – Eddie Tolan, americký sprinter, zlato na OH 1932 († 30. ledna 1967)
30. září – David Oistrach, ruský houslista († 24. října 1974)
1. října – Lee McGiffinová, americká novinářka a spisovatelka († 9. června 1978)
6. října
Carole Lombard, americká herečka († 16. ledna 1942)
Sammy Price, americký jazzový klavírista († 14. dubna 1992)
Sergej Sobolev, ruský matematik († 3. ledna 1989)
9. října
Rigmor Dahl Delphin, norský fotograf († 28. prosince 1993)
Werner von Haeften, účastník atentátu na Adolfa Hitlera († 21. července 1944)
10. října – Mercè Rodoreda, katalánská spisovatelka († 13. dubna 1983)
15. října – John Kenneth Galbraith, americký ekonom († 29. dubna 2006)
16. října – Enver Hodža, albánský komunistický vůdce († 11. dubna 1985)
18. října – Nikolaj Petrovič Kamanin, sovětský letec a vojevůdce († 12. března 1982)
19. října – Zofia Lissa, polská muzikoložka († 26. března 1980)
23. října – Ilja Frank, sovětský fyzik, Nobelova cena za fyziku 1958 († 22. června 1990)
27. října – Lee Krasnerová, americká malířka († 19. června 1984)
30. října – Dmitrij Fjodorovič Ustinov, ministr obrany Sovětského svazu († 20. prosince 1984)
3. listopadu – Giovanni Leone, premiér Itálie († 9. listopadu 2001)
4. listopadu – Józef Rotblat, britský fyzik, Nobelova cena za mír († 31. srpna 2005)
6. listopadu – Françoise Dolto, francouzská psychoanalytička a pediatrička († 25. srpna 1988)
8. listopadu – Agustí Bartra i Lleonart, katalánský básník, spisovatel a univerzitní profesor († 7. července 1982)
14. listopadu – Joseph McCarthy, americký republikánský politik († 2. května 1957)
16. listopadu
Horace Bristol, americký válečný fotograf († 4. srpna 1997)
Sestra Emmanuelle, belgická řeholnice, působící v chudinských čtvrtích Káhiry († 20. října 2008)
19. listopadu
Michail Iovčuk, sovětský filosof a politik († 9. ledna 1990)
Andrej Chmelko, slovenský spisovatel († 25. srpna 1998)
20. listopadu
Jenő Kerényi, maďarský sochař († 10. července 1975)
Vane Bor, srbský spisovatel († 6. května 1993)
22. listopadu – Nikolaj Nosov, ruský autor dětských knih († 26. července 1976)
25. listopadu – Ťia Lan-pcho, čínský paleontolog († 8. července 2001)
28. listopadu – Claude Lévi-Strauss, francouzský antropolog a filosof († 30. října 2009)
2. prosince – Nikolaj Nikolajevič Žukov, ruský sovětský malíř, grafik a ilustrátor († 24. září 1973)
4. prosince – Alfred Hershey, americký bakteriolog a genetik, Nobelova cena 1969 († 22. května 1997)
9. prosince – Aden Abdullah Osman Daar, somálský prezident († 8. června 2008)
10. prosince – Olivier Messiaen, francouzský hudební skladatel († 27. dubna 1992)
11. prosince – Manoel de Oliveira, portugalský filmový režisér († 2. dubna 2015)
16. prosince
Sonja Grafová, německá, později americká šachistka († 6. března 1965)
Remedios Varová, španělsko-mexická surrealistická malířka († 8. října 1963)
17. prosince – Willard Libby, americký fyzikální chemik, Nobelova cena za chemii 1960 († 8. září 1980)
18. prosince – Me'ir Weiss, izraelský rabín, pedagog a biblista († 7. května 1998)
19. prosince
Gerti Deutsch, rakouská fotografka († 9. prosince 1979)
Gisèle Freundová, francouzská fotografka († 31. března 2000)
22. prosince
Max Bill, švýcarský architekt, sochař a designér († 9. prosince 1994)
Kočo Racin, makedonský básník († 13. června 1943)
Giacomo Manzù, italský sochař, medailista, grafik († 17. ledna 1991)
23. prosince – Yousuf Karsh, kanadský fotograf († 13. července 2002)
25. prosince – Štefan Zamkovský, slovenský horolezec a horský vůdce († 15. května 1961)
30. prosince – Abdon Stryszak, polský profesor veterinárního lékařství († 27. listopadu 1995)
31. prosince – Simon Wiesenthal, lovec nacistů († 20. září 2005)
? – Miguel García, španělský anarchista, spisovatel a politický vězeň († 1981)
Úmrtí
Česko
4. ledna – Vilém Heš, český operní zpěvák (* 3. července 1860)
5. ledna
Karel Schicho, malíř (* 17. ledna 1834)
Vojtěch Lešetický, český pedagog, básník a včelař (* 24. dubna 1830)
22. ledna – Václav Zenger, fyzik, rektor Českého vysokého učení technického v Praze (* 17. prosince 1830)
24. ledna – Jan Červenka, prozaik, dramatik, básník a překladatel (* 3. dubna 1861)
26. ledna – Vilém Tierhier, architekt a politik (* 2. června 1843)
1. února – Milovan Glišić, srbský spisovatel (* 19. ledna 1847)
6. února – Karel Bubela, český politik (* 21. února 1846)
23. února – Svatopluk Čech, český básník (* 21. února 1846)
11. března – Josef Hlávka, český architekt a mecenáš (* 15. února 1831)
25. března – Karl Max Zedtwitz, český šlechtic a politik (* 25. června 1844)
31. března – Kristian Petrlík, profesor inženýrského stavitelství, rektor ČVUT (* 20. listopadu 1842)
4. dubna – Josef Herold, český advokát a politik (* 22. října 1850)
16. dubna – František Pokorný, český politik (* 26. srpna 1827)
19. dubna – Arnošt Freissler, český lékař (* 20. prosince 1836)
30. dubna – Franz Peschka, sudetoněmecký statkář a politik (* 14. srpna 1856)
1. května – Jan Kaftan, český hudební skladatel (* 25. prosince 1870)
květen – Josef Tschan, rakouský a český právník a politik (* 22. prosince 1844)
2. června – Jan František Pálffy, poslední šlechtický majitel Bojnického zámku (* 19. srpna 1829)
8. června – Antonín Baťa, starší bratr Tomáše Bati (* 7. června 1874)
10. června – Jan Kvíčala, český klasický filolog, pedagog a politik (* 6. května 1834)
15. června – Vojtěch Hřímalý mladší, český houslista a skladatel (* 30. července 1842)
19. června – Josefina Pepa Mařáková, malířka (* 1872)
21. června
Josef Lacina, historik a spisovatel (* 2. srpna 1850)
Bernard Pauer, rakouský a český lékař a politik (* 7. června 1827)
22. června – Karel Tichý, rakouský a český podnikatel a politik (* 20. ledna 1839)
25. června – Bohumil Bečka, český astronom (* 26. května 1853)
22. července – Mathilde Weissmannová-Zavrtalová, operní pěvkyně (* 2. února 1846)
3. srpna – Jan Nowopacký, český malíř (* 15. listopadu 1821)
8. srpna – Joseph Maria Olbrich, česko-rakouský architekt, designér a malíř (* 22. prosince 1867)
11. srpna – Franz Schlegel, poslanec Českého zemského sněmu (* 10. října 1826)
16. srpna – Jakub Alois Jindra, český buditel dobrovolného hasičstva (* 24. července 1853)
17. srpna – Václav Vlček, český novinář a spisovatel (* 1. září 1839)
22. srpna – Bohumil Eiselt, český lékař, zakladatel „Časopisu českých lékařů“ (* 28. srpna 1831)
25. srpna – Vojtěch Bartoněk, malíř a restaurátor (* 28. března 1859)
10. září – Antonín Truhlář, literární historik a klasický filolog (* 5. listopadu 1849)
22. září – Jacob Jonathan Aars, norský filolog (* 12. července 1837)
12. října – Antonín Horný, rektor olomoucké univerzity (* 29. dubna 1824)
21. října – Stanislav Kubr, český sedlák a politik (* 9. října 1862)
27. října – Josef Heinrich, poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady (* 19. března 1837)
18. listopadu – Anton Brenek, rakouský sochař českého původu (* 23. října 1848)
28. listopadu – František Musil, skladatel, varhaník a hudební pedagog (* 5. listopadu 1852)
21. listopadu – Josef Kapucián, lidový řezbář (* 19. března 1841)
2. prosince – Matouš Václavek, pedagog a spisovatel (* 29. září 1842)
5. prosince – Josef Uher, český učitel a spisovatel (* 14. prosince 1878)
10. prosince
Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský, spisovatel, překladatel, malíř a dramatik (* 18. ledna 1829)
Augustin Pánek, český matematik (* 3. prosince 1843)
21. prosince – Jiří Kristián Lobkowicz, nejvyšší maršálek Království českého (* 14. května 1835)
27. prosince – František Bohumír Zvěřina, český malíř (* 4. února 1835)
29. prosince – Václav Naxera, poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady, starosta Jindřichova Hradce (* 1835)
Svět
9. ledna – Wilhelm Busch, německý malíř, grafik a básník-humorista (* 15. dubna 1832)
11. ledna – Josef Kühschelm, rakousko-uherský politik (* 27. července 1855)
17. ledna – Ferdinand IV. Toskánský, toskánský velkovévoda (* 10. června 1835)
25. ledna – Michail Ivanovič Čigorin, ruský šachista (* 12. listopadu 1850)
28. ledna – François-Marie-Benjamin Richard, arcibiskup pařížský a kardinál (* 1. března 1819)
1. února – Karel I. Portugalský, portugalský král (* 28. září 1863)
4. února – Herrmann Bachstein, německý stavitel železnic (* 15. dubna 1834)
16. února – Andrej Kmeť, slovenský kněz, přírodovědec a archeolog (* 19. listopadu 1841)
17. února – Ignaz von Plener rakouský politik (* 21. května 1810)
19. února – Johann Peter Theodor Janssen, německý malíř (* 12. prosince 1844)
20. února – Simo Matavulj, srbský realistický spisovatel (* 12. září 1852)
25. února – Alfred Horsley Hinton, anglický fotograf (* 1863)
28. února – Pat Garrett, americký šerif (* 5. června 1850)
5. března – Alfred A. Hart, americký fotograf (* 16. března 1816)
11. března – Edmondo De Amicis, italský spisovatel (* 21. října 1846)
14. března – Lester Allan Pelton, americký vynálezce (* 5. září 1829)
24. března – Spencer Cavendish, 8. vévoda z Devonshiru, britský státník a šlechtic (* 23. července 1833)
29. března – Grigorij Geršuni, ruský revolucionář (* 29. září 1870)
31. března – Antoine Béchamp, francouzský biolog, chemik, fyzik, lékař a farmaceut (* 16. října 1816)
11. dubna – Henry Edward Bird, anglický šachový mistr a historik (* 14. července 1830)
21. dubna – Theodor von Sickel, německo-rakouský historik (* 18. prosince 1826)
22. dubna
Qasim Amin, egyptský právník, průkopník feminismu (* 1. prosince 1863)
Henry Campbell-Bannerman, britský premiér (* 7. září 1836)
26. května – Mirza Gulám Ahmad, indický islámský náboženský vůdce (* 13. února 1835)
14. června – Frederick Stanley, šestnáctý hrabě Derby, generální guvernér Kanady (* 15. ledna 1841)
15. června – Gaston Boissier, francouzský historik a filolog (* 15. srpna 1823)
21. června
Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, ruský hudební skladatel (* 18. března 1844)
Allen Raine, velšská spisovatelka (* 6. října 1836)
24. června – Grover Cleveland, prezident USA (* 1837)
16. července – René Panhard, francouzský průkopník automobilismu (* 27. května 1841)
17. července – Auguste Prosper Daguillon, francouzský botanik (* 6. července 1862)
20. července
Federico Chueca, španělský hudební skladatel (* 5. května 1846)
Demetrius Vikelas, první předseda Mezinárodního olympijského výboru (* 15. února 1835)
22. července – William Randal Cremer, anglický politik, pacifista, nositel Nobelovy ceny míru (* 18. března 1828)
20. srpna – Gustáv Kazimír Zechenter-Laskomerský, slovenský spisovatel (* 4. března 1824)
25. srpna – Henri Becquerel, francouzský fyzik (* 15. prosince 1852)
30. srpna – Giovanni Fattori, italský malíř (* 25. října 1825)
4. září – Rūdolfs Blaumanis, lotyšský spisovatel (* 1. ledna 1863)
9. září – Franz Obert, rakouský evangelický duchovní, spisovatel a politik (* 6. října 1828)
20. září – Pablo de Sarasate, španělský houslista a hudební skladatel (* 10. března 1844)
29. září – Joaquim Maria Machado de Assis, brazilský spisovatel (* 21. června 1839)
7. října – J. L. C. Pompe van Meerdervoort, nizozemský lékař zakladatel nemocnice v Nagasaki (* 5. května 1829)
26. října – Takeaki Enomoto, japonský admirál (* 5. října 1836)
5. listopadu – Andrew Graham, irský astronom (* 8. dubna 1815)
7. listopadu
Sundance Kid, železniční a bankovní lupič (* ? 1867)
Victorien Sardou, francouzský dramatik (* 7. září 1831)
14. listopadu – Alexej Alexandrovič Romanov, ruský velkokníže a generál admirál (* 14. ledna 1850)
15. listopadu – Cch’-si, vládkyně Číny z dynastie Čching (* 29. listopadu 1835)
20. listopadu – Georgij Feodosjevič Voronoj, ukrajinský matematik (* 28. dubna 1868)
15. prosince – Rudolf z Lichtenštejna, rakouský šlechtic a generál (* 18. dubna 1838)
22. prosince – Cyrus Teed, zvaný Koresh, zakladatel sekty Koreshiáni (* 18. října 1839)
24. prosince – François-Auguste Gevaert, belgický hudební skladatel (* 31. července 1828)
? – Johannes Jaeger, německý fotograf (* 1832)
? – Butch Cassidy, americký železniční a bankovní lupič (* 13. dubna 1866)
? – Paul Boyer, francouzský fotograf (* 28. září 1861)
? – Nurefsun Kadınefendi, třetí manželka osmanského sultána Abdulhamida II. (* 1851)
Hlavy států
České království – František Josef I.
Papež – Pius X.
Království Velké Británie – Eduard VII.
Francouzská republika – Armand Fallières
Uherské království – František Josef I.
Rakouské císařství – František Josef I.
Japonsko – Meidži
Čínské císařství – Kuang-Sü/Süan-tchung (Pchu-i), fakticky: Cch’-si
Související články
1908 v letectví
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1908:
Lidové noviny –
Národní listy –
Národní politika –
Moravská orlice –
Budivoj (České Budějovice) — ročník 44 rok 1908 (odkaz vede na přehled ročníků)
Časopis Musea království Českého –
Lumír — ročník 36 rok 1907–1908 (archiv ÚČL AV ČR)
Čas — ročník 22 rok 1908
Zlatá Praha — ročník 25 rok 1907–1908
Osvěta (red. Václav Vlček) — ročník 38 rok 1908
Památky archeologické — ročník XXII rok 1906–1908
Říšský zákoník (česká verze) — rok 1908
20. století |
5479 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bab%C3%AD%20l%C3%A9to | Babí léto | Babí léto (též označované jako pozdní léto nebo Svatováclavské léto) je označení déletrvajícího suchého, slunečného, teplého a málo větrného počasí na začátku (astronomického) podzimu, na konci září nebo v říjnu; tento podnebný jev nastává na evropském kontinentu.
Na severoamerickém kontinentu se vyskytuje podobný jev nazývaný Indiánské léto. To ale nastává na konci podzimu a ne léta.
Babí léto bývá charakterizováno obdobím suchého, málo větrného, slunného a přes den velmi teplého počasí. Noci ale bývají již poměrně chladné (nezřídka s ranními mrazíky) a častěji se k ránu vytvářejí radiační mlhy, které se s postupujícím podzimem udržují po větší část dne. Příčinou babího léta je rozsáhlá tlaková výše, která v podzimním období setrvává nad střední a jihovýchodní Evropou. Podle klimatologů se průměrně vyskytuje v období od 21. září do 2. října. Proto je někdy v Česku nazýváno létem svatého Václava (svátek 28. září). Délka trvání tohoto příjemného podzimního počasí je v jednotlivých letech velice rozdílná. Například v roce 1959 trvalo babí léto téměř 7 týdnů, zatímco v některých letech není téměř zřetelné. Někdy je za babí léto nesprávně označované i období mariánského léta, které ale přichází v první polovině září (ještě v době astronomického léta).
Babí léto je jednou ze singularit v ročním průběhu počasí ve střední Evropě. Singularitou je zde myšlena poměrně pravidelná odchylka od celkového trendu počasí, podmíněná zvýšeným výskytem určitých povětrnostních situací v dané části roku. V tomto smyslu jde tedy o jev víceméně přesně vázaný na určité kalendářní období. Některé jsou zachyceny i v lidových pranostikách.
Během babího léta lze často pozorovat volně se vznášející pavučiny drobných pavouků, které lidem v minulosti připomínaly šedé „babské“ vlasy. Odtud zřejmě pochází i název tohoto období, přestože význam není jistý. Další možné varianty mohou pocházet z faktu, že je chladnější počasí než v létě – jakési „zestárlé“ léto, které už není v nejlepší kondici, nebo podle Plejád (lidově „Baby“) – otevřených hvězdokup v souhvězdí Býka, které jsou vidět na obloze právě v tomto období. Pro babí léto se dříve také používaly názvy „podletí“ či „podjeseň“.
Ve střední Evropě patří k nejznámějším singularitám medardovské počasí, vánoční obleva a babí léto.
Reference
Externí odkazy
Počasí
Roční období |
5497 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1sobn%C3%ADk%20%28datov%C3%A1%20struktura%29 | Zásobník (datová struktura) | Zásobník je v informatice obecná datová struktura (tzv. abstraktní datový typ) používaná pro dočasné ukládání dat. Také se používá anglický výraz stack.
Pro zásobník je charakteristický způsob manipulace s daty - data uložena jako poslední budou čtena jako první. Proto se používá také výraz LIFO z anglického „Last In – First Out“. (Srovnej s FIFO).
Pro manipulaci s uloženými datovými položkami se udržuje tzv. ukazatel zásobníku, který udává relativní adresu poslední přidané položky, tzv. vrchol zásobníku.
Obsahem zásobníku mohou být jakékoli datové struktury. Může být realizován jak programovými prostředky, tak i elektronickými obvody.
Nejznámější aplikací zásobníku je vnitřní zásobník realizovaný procesorem, do něhož jsou ukládány návratové adresy a příznaky stavu procesoru při přerušeních a skocích do podprogramů. Při návratu z podprogramu je z vrcholu zásobníku vyjmuta návratová adresa a zpracování pokračuje od přerušeného místa. Tento zásobník může být čistě v procesoru, nebo se fyzicky nachází v paměti a procesor obsahuje pouze podporu jeho používání. Ve většině případů (včetně procesorů architektury i386) je možné na zásobník v paměti s podporou procesoru ukládat libovolné informace, což se využívá především k ukládání parametrů funkcí a jejich lokálních proměnných.
Zásobník, ať už hardwarový nebo softwarový (emulovaný), je klíčovou datovou strukturou používanou v programování při realizaci rekurzivních algoritmů.
Historie
Zásobník byl poprvé vytvořen v roce 1955, načež byl v roce 1957 patentován Němcem Friedrichem L. Bauerem. Stejný koncept byl nezávisle a v přibližně stejném čase vyvinut Australanem Charlesem L. Hamblinem.
Zásobníková architektura
Jako počítače nebo virtuální stroje se zásobníkovou architekturou se označují takové, které používají zásobník jako základní strukturu pro ukládání mezivýsledků výpočtu. Často nemají žádné nebo jen minimum registrů a omezený přístup k paměti. Aby byly turingovsky úplné, musí buď mít přece jen nějaký přístup k paměti, nebo musí mít zásobníky dva.
Příklady virtuálních strojů se zásobníkovou architekturou:
Java
Lisp
PostScript – jazyk pro popis stránky
Minimální implementace zásobníku
Pro implementaci zásobníku jako abstraktního datového typu jsou zapotřebí tato primitiva:
inicializace zásobníku (create) - může proběhnout v rámci funkce push
přidání položky na vrchol zásobníku (push)
odebrání položky z vrcholu zásobníku (pop nebo pull)
dotaz na vrchol zásobníku (top)
dotaz na prázdnost zásobníku (is_empty) – může se také detekovat v rámci funkce pull
Softwarová implementace zásobníku
Implementace
Ve většině vyšších programovacích jazyků může být zásobník poměrně jednoduše implementován pomocí pole, nebo lineárního seznamu. To, co identifikuje datovou strukturu jako zásobník, není implementace, ale rozhraní - uživatel smí pouze přidávat (push) nebo ubírat (pop) hodnoty z pole či lineárního seznamu spolu s několika málo pomocnými funkcemi. Následující text demonstruje toto pravidlo pomocí jazyka C.
Pole
Implementace pomocí pole se zaměřuje na vytvoření pole, kde se na nulovém indexu (array[0]) nachází dno zásobníku. Program si do pomocné proměnné ukládá, na jakém indexu se nachází vrchol zásobníku - tento index se mění podle toho, jak velikost zásobníku roste, nebo se zmenšuje. V jazyce C může být tento zásobník implementován jako jednoduchá struktura:
typedef struct {
int top;
int items[STACKSIZE];
} STACK;
Funkce push() je použita k inicializaci zásobníku a zároveň přidání nové hodnoty na jeho vrchol. Je zodpovědná za změnu hodnoty proměnné ps->top a za vložení nového prvku do pole ps->items[]. Funkce také ověřuje, jestli pole není plné; pokud by se pole naplnilo a tato kontrola by zde nebyla, vedlo by to k chybě segmentation fault.
void push(int x, STACK *ps)
{
if (ps->top == STACKSIZE-1) {
printf("Error: stack overflow");
exit(EXIT_FAILURE);
} else
ps->items[++(ps->top)] = x;
return;
}
Funkce pop() odstraňuje prvek z vrcholu zásobníku a dekrementuje hodnotu ps->top. Dále ověřuje, jestli zásobník není prázdný - pokud by zde tato kontrola nebyla, tak by pokus u vyjmutí prvku z již prázdného zásobníku pravděpodobně vedl k chybě segmentation fault.
int pop(STACK *ps)
{
if (empty(ps)) {
printf("Error: stack underflow");
exit(EXIT_FAILURE);
} else
return(ps->items[(ps->top)--]);
}
Lineární seznam
Implementace pomocí lineárního seznamu je stejně jednoduchá a srozumitelná. Dalo by se říct, že zásobníkový lineární seznam je o dost jednodušší než ostatní obvyklé použití lineárního seznamu - požaduje pouze takovou implementaci, kde může být přidán nebo odebrán pouze vrchní element.
Na rozdíl od implementace pomocí pole tato struktura neodpovídá celému zásobníku, ale pouze jedinému elementu:
typedef struct stack {
int data;
struct stack *nxt;
} STACK;
Tato struktura odpovídá typickému prvku lineárního seznamu (minimálně v C).
Funkce push() má za úkol inicializovat prázdný zásobník a přidat nový prvek k neprázdnému seznamu. Funguje tak, že jako parametr dostane nová data spolu s adresou cílového zásobníku, načež vytvoří nový prvek seznamu tím, že mu alokuje paměť, a pak ho vloží do seznamu jako nový vrchol:
void push(int nw, STACK **hd)
{
STACK *node= (STACK*) malloc(sizeof(STACK)); /* vytvoř nový prvek */
if (node == NULL) {
printf("Error: no space available for node");
getchar();
exit(EXIT_FAILURE);
} else { /* inicializuj prvek */
node->data = nw;
node->nxt = NULL;
}
if (empty(*hd)) /* inicializuj seznam */
*hd = node;
else { /* vlož nový vrchol */
node->nxt = *hd;
*hd = node;
}
return;
}
Funkce pop() odstraní vrchol zásobníku ze seznamu a přiřadí ukazatel na vrchol zásobníku předchozímu prvku. Ověřuje, jestli seznam není prázdný před tím, než z něj odebere prvek:
int pop (STACK **hd)
{
int value;
STACK *dummy;
if (empty(*hd)) { /* zásobník je prázdný */
printf("Stack is empty");
getchar();
} else { /* odeber prvek */
value = (*hd)->data;
dummy = *hd;
*hd = (*hd)->nxt;
free(dummy);
}
return value;
}
Zásobník a programovací jazyky
Některé jazyky jako Lisp a Python nepotřebují implementace zásobníku, protože funkce push a pop jsou dostupné ke každému seznamu. Všechny Forthu podobné jazyky (např. Adobe PostScript) jsou navrženy okolo zásobníku, který je viditelný a přístupný programátorovi.
C++ a jeho Standard Template Library poskytují "stack" šablonu tříd, které jsou omezeny jenom na push a pop operace. Java obsahuje třídu Stack, která je odvozena od třídy Vector, což může být považováno za chybu návrhu, protože zděděná metoda get() ignoruje LIFO model zásobníku.
Podobné datové struktury
Funkcí se zásobníku podobá fronta, která s ním může být zkombinovaná do obousměrně ukončené fronty. Stručně řečeno, fronta je struktura typu FIFO.
Složitost v závislosti na implementaci
Zásobník lze implementovat (nejen) pomocí paměťového pole s vrcholem na začátku, pole s dnem na začátku a jednosměrného spojového seznamu. V těchto implementacích je pro všechny operace asymptotická složitost operací konstantní - mimo push a pop v poli s vrcholem na začátku. V tomtě případech je asymptotická složitost O(n).
Hardwarová implementace zásobníku
Nejčastější použití zásobníku na úrovni hardwaru (architektury) je jako prostředek k alokování a přidělování paměti.
Základní architektura zásobníku
Nejčastěji je zásobník část paměti počítače s pevně danou počáteční adresou a proměnnou velikostí. Na začátku je velikost stacku 0. Ukazatel velikosti zásobníku (nejčastěji registr) ukazuje na adresu začátku zásobníku.
Dvě základní operace použitelné na jakýkoliv zásobník jsou:
push
data jsou přidána na adresu paměti, na kterou ukazuje ukazatel velikosti zásobníku a adresa ukazatele je změněna o velikost paměti zabranou daty
pop nebo pull
data jsou vyjmuta z adresy, na kterou ukazuje ukazatel velikosti zásobníku a jeho adresa je změněna o velikost paměti kterou na zásobníku zabírala data
Existuje několik variací základních operací nad zásobníkem. Každý zásobník má v paměti pevně danou pozici kde začíná. Jak jsou data přidávána, ukazatel zásobníku je měněn tak, aby ukazoval aktuální velikost zásobníku, která se mění směrem od počáteční adresy zásobníku (buď dolu, nebo nahoru v závislosti na implementaci).
Například zásobník může začínat na adrese 1000 a expandovat směrem dolu, díky čemuž jsou nová data uchovávána na adrese 1000 a ukazatel velikosti zásobníku je dekrementován pokaždé, když je přidán nový prvek. Pokud je prvek ze zásobníku odebrán, ukazatel je inkrementován. Maximální možná adresa na kterou je možné uložit data je 0.
Ukazatel velikosti zásobníku může ukazovat na počáteční adresu zásobníku, nebo na omezený počet adres pod, nebo nad počáteční adresou (záleží na tom jestli roste nahoru, nebo dolu), ale nikdy nesmí ukazovat za tuto hranici. Jinak řečeno, pokud je počáteční adresa 1000 a zásobník roste dolu (nabírá hodnot 999, 998 atp..), ukazatel nikdy nesmí být inkrementován přes 1000 (1001, 1002 etc..). Pokud přílišné volání funkce pop způsobí změnu adresy nad tuto hodnotu, dochází k podtečení zásobníku. Jestliže nastane příliš volání funkce push a ukazatel velikosti zásobníku bude ukazovat za minimální (nebo maximální v případě rostoucího zásobníku) adresu, dochází k přetečení zásobníku.
Některá prostředí, která opravdu závisí na zásobníku mohou nabízet dodatečné operace nad zásobníkem:
Dup(likovat)
vrchol zásobníku je vyjmut a vložen dvakrát, takže kopie vrcholu je nyní nejvýše s originálem pod sebou
Peek
vrchol je vrácen jako v případě pop, ale ukazatel velikosti zásobníku a velikost stacku zůstává nezměněna
tato operace je často v literatuře nazývána též top
Swap nebo Exchange
vrchol zásobníku si prohodí místo s prvkem pod ním
Rotate
n nejvyšších prvků je přemístěno rotací (viz dál)
existují dva základní způsoby rotace - rotace vlevo a rotace vpravo
Zásobník je často zobrazován jak roste směrem nahoru (viz obrázek na vrcholu stránky), nebo směrem zleva doprava, takže nejvyšší hodnota je hodnota nejvíce vpravo. Toto znázornění může být nezávislé na skutečné struktuře zásobníku v paměti. Rotace vpravo pak znamená, že prvek na prvním místě se přemístí na třetí místo, druhý na první a třetí na místo druhého. Zde je znázornění tohoto procesu;
jablko banán
banán → rotace vpravo → okurka
okurka jablko
okurka jablko
banán → rotace vlevo → okurka
jablko banán
V počítači je zásobník obvykle reprezentován jako blok paměťových buněk s "dnem" na pevně dané adrese, přičemž ukazatel na vrchol ukazuje na momentálně nejvyšší zabranou buňku zásobníku (vrchol). Termíny vrchol a dno jsou používány bez ohledu na to, jestli zásobník roste v paměti nahoru (98, 99, 100 ..), nebo dolu (100, 99, 98 ..).
Vrchol zásobníku
Vložením prvku na zásobník je ukazatel vrcholu změněn o velikost prvku (jestli je inkrementován nebo dekrementován záleží na tom kam zásobník v paměti roste), takže ukazuje na novou buňku paměti kam nakopíruje nový vrchol zásobníku.
Při vkládání (push) může ukazatel na konci operace ukazovat na vrchol zásobníku, nebo na následující volnou buňku. Pokud ukazuje na vrchol zásobníku, tak bude aktualizován před tím než bude na danou adresu vložen nový prvek.
Vyjmutí (pop) hodnoty ze zásobníku je jednoduše inverzní operace k vkládání. Prvek na vrcholu je odstraněn a ukazatel je aktualizován v opačném pořadí než jaké bylo použito při vkládání.
Hardwarová podpora
Zásobník v hlavní paměti
Hodně CPU má registry, které mohou být použity jako ukazatele vrcholu. Některé (např. Intel x86 a Zilog Z80) mají speciální instrukce, které implicitně používají registr který byl vyhrazený k použití pro ukazatel Ostatní (např. DEC PDP-11 a řada Motorola 68000) mají módy adresování které umožňují použít jakýkoliv registr pro ukazatel.
Zásobník v registru
Série numerických koprocesorů Intel 80x87 má řadu registrů které mohou být adresovány jako zásobník, nebo jako sada číselných registrů. Počítače Sun SPARC mají řadu registrových oken organizovaných jako zásobník, takže podstatně redukují místo v paměti které zabírají argumenty funkcí a návratové hodnoty.
Zásobník v oddělené paměti
Existuje řada mikroprocesorů. které implementují zásobník přímo v hardwaru; některé mikrokontrolery mají zásobník s pevně danou délkou, přičemž zásobník není přímo přístupný.
mikrokontroléry PIC
počítač Cowboys MuP21
řada Harris RTX
Novix NC4016
Hodně mikroprocesorů založených na stacku je používáno k běhu programovacího jazyka Forth na úrovní mikrokódu. Zásobník je také často používán jako základ mainfraimů a minipočítačů. Tyto stroje se nazývají zásobníkový počítač.
Reference
Související články
Fronta (datová struktura)
Zásobníkový automat
Externí odkazy
Datové struktury |
5522 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Zimn%C3%AD%20olympijsk%C3%A9%20hry | Zimní olympijské hry | Zimní olympijské hry (též zimní olympiáda, zkráceně ZOH) jsou jedna z nejdůležitějších zimních sportovních událostí. Konají se každé čtyři roky.
Vše začalo v roce 1924 ve francouzském Chamonix, kam byli sezváni sportovci na Týden zimních sportů. Toto klání bylo zpětně roku 1925 označeno za I. zimní olympijské hry. Další hry následovaly vždy po čtyřech letech, ve stejných letech jako letní olympiáda. V letech 1940 a 1944 se ZOH měly konat v japonském Sapporu a v italské Cortině d'Ampezzo, ale obě tyto akce byly zrušeny kvůli probíhající druhé světové válce. Roku 1976 měl původně pořádat hry americký Denver, jenže ten to odmítl prostřednictvím státního referenda. Pořadatelstvím her byl tedy pověřen rakouský Innsbruck, který stále ještě udržoval infrastrukturu od ZOH 1964. Do roku 1992, kdy proběhla 16. zimní olympiáda, se zimní hry konaly vždy v týž rok jako hry letní. Poté bylo rozhodnuto periodu zimních her posunout o polovinu vůči hrám letním, a tak se 17. ZOH konaly už v roce 1994. Další hry se opět konají ve čtyřletém cyklu.
Zimní olympiádu zatím hostilo 13 států: čtyřikrát Spojené státy americké, třikrát Francie, dvakrát Itálie, Japonsko, Kanada, Norsko, Rakousko a Švýcarsko a jednou Čína, Jižní Korea, Jugoslávie, Německo a Rusko.
Zatím poslední hry byly uspořádány v únoru 2022 v čínském Pekingu, který se tak stal vůbec prvním městem, jež hostilo letní i zimní olympijské hry.
Přehled
{| class="wikitable sortable"
|- bgcolor="#ececec"
|-
!Číslo
!ZOH
!Datum her
!Pořadatel
!Město
!Počet zemí
! width=50px | Muži
! width=50px | Ženy
!Celkem
!Počet disciplín
!Počet sportů
!Československo/Česko
|-
| align="center"| 1. || ZOH 1924 || 25. ledna až 5. února || ||Chamonix ||align="center"|16 ||align="center"|245||align="center"|13 ||align="center"|258 ||align="center"|16 ||align="center"|6 || ,
|-
| align="center"| 2. || ZOH 1928 || 11. února až 19. února || ||Svatý Mořic ||align="center"|25 ||align="center"|437||align="center"|27 ||align="center"|464 ||align="center"|14 ||align="center"|4 ||,
|-
| align="center"| 3. || ZOH 1932 || 4. února až 15. února || USA||Lake Placid||align="center"|17 ||align="center"|220 ||align="center"|32 ||align="center"|252 ||align="center"|14 ||align="center"|4 ||,
|-
| align="center"| 4. || ZOH 1936 || 6. února až 16. února || Německo ||Garmisch-Partenkirchen ||align="center"|28 ||align="center"|566 ||align="center"|80 ||align="center"|646 ||align="center"|17 ||align="center"|4 ||,
|-
| align="center"| || ZOH 1940 || || ||Sapporo ||align="center"| ||align="center"| ||align="center"| ||align="center"| ||align="center"| ||align="center"| ||
|-
| align="center"| || ZOH 1944 || || Itálie ||Cortina d'Ampezzo ||align="center"| ||align="center"| ||align="center"| ||align="center"| ||align="center"| ||align="center"| ||
|-
| align="center"| 5. || ZOH 1948 || 30. ledna až 8. února || ||Svatý Mořic ||align="center"|28 ||align="center"|592 ||align="center"|77 ||align="center"|669 ||align="center"|22 ||align="center"|4 ||,
|-
| align="center"| 6. || ZOH 1952 || 14. února až 25. února || ||Oslo ||align="center"|30 ||align="center"|585 ||align="center"|109 ||align="center"|694 ||align="center"|22 ||align="center"|4 ||,
|-
| align="center"| 7. || ZOH 1956 || 26. ledna až 5. února || ||Cortina d'Ampezzo||align="center"|32 ||align="center"|689||align="center"|132 ||align="center"|821 ||align="center"|24 ||align="center"|4 ||,
|-
| align="center"| 8. || ZOH 1960 || 18. února až 28. února || USA ||Squaw Valley ||align="center"|30 ||align="center"|521 ||align="center"|144 ||align="center"|665 ||align="center"|27 ||align="center"|4|| ,
|-
| align="center"| 9. || ZOH 1964 || 29. ledna až 9. února || ||Innsbruck||align="center"|36 ||align="center"| 891 ||align="center"|200 ||align="center"|1091 ||align="center"|34 ||align="center"|6 ||,
|-
| align="center"| 10. || ZOH 1968 || 6. února až 18. února || ||Grenoble ||align="center"|37 ||align="center"|947 ||align="center"|211 ||align="center"|1158 ||align="center"|35 ||align="center"|6|| ,
|-
| align="center"| 11. || ZOH 1972 || 3. února až 13. února || ||Sapporo||align="center"|35 ||align="center"| 800 ||align="center"|206 ||align="center"|1006 ||align="center"|35 ||align="center"|6 || ,
|-
| align="center"| 12. || ZOH 1976 || 4. února až 15. února || ||Innsbruck||align="center"|37 ||align="center"| 892||align="center"|231 ||align="center"|1123 ||align="center"|37 || align="center"|6||,
|-
| align="center"| 13. || ZOH 1980 || 13. února až 24. února || USA ||Lake Placid ||align="center"|37 ||align="center"|839 ||align="center"|233 ||align="center"|1072 ||align="center"|38 ||align="center"|6||,
|-
| align="center"| 14. || ZOH 1984 || 8. února až 19. února || ||Sarajevo||align="center"|49 ||align="center"|998 ||align="center"|274 ||align="center"|1272 ||align="center"|39 ||align="center"|6 || ,
|-
| align="center"| 15. || ZOH 1988 || 13. února až 28. února || ||Calgary||align="center"|57 ||align="center"|1108 ||align="center"|315 ||align="center"|1423 ||align="center"|46 ||align="center"|6 ||,
|-
| align="center"| 16. || ZOH 1992 || 8. února až 23. února || ||Albertville||align="center"|64 ||align="center"| 1313 ||align="center"|488 ||align="center"|1801 ||align="center"|57 ||align="center"|6 || ,
|-
| align="center" | 17. || ZOH 1994 || 12. února až 27. února || || Lillehammer || align="center" | 67 || align="center" | 1217 || align="center" | 522 || align="center" | 1739 || align="center" | 61 || align="center" | 6 || ,
|-
| align="center" | 18. || [[Zimní olympijské hry 1998|ZOH 1998]] || 7. února až 22. února || || Nagano || align="center" | 72 || align="center" | 1514 || align="center" | 788 || align="center" | 2302 || align="center" | 68 || align="center" | 7 || ,
|-
| align="center" | 19. || ZOH 2002 || 8. února až 24. února || || Salt Lake City || align="center" | 78 || align="center" | 1513 || align="center" | 886 || align="center" | 2399 || align="center" | 78 || align="center" | 7 || ,
|-
| align="center" | 20. || ZOH 2006 || 10. února až 26. února || || Turín || align="center" | 80 || align="center" |1548 || align="center" | 960 || align="center" | 2508 || align="center" | 84 || align="center" |7 || ,
|-
| align="center" | 21. || ZOH 2010 || 12. února až 28. února || || Vancouver || align="center" | 82 || align="center" | 1522 || align="center" | 1044 || align="center" | 2566 || align="center" | 86 || align="center" |7 || ,
|-
| align="center" | 22. || ZOH 2014 || 7. února až 23. února || || Soči || align="center" | 88 || align="center" | 1714 || align="center" | 1159 || align="center" | 2873 || align="center" | 98 || align="center" |7 || ,
|-
| align="center" | 23. || ZOH 2018 || 9. února až 25. února || || Pchjongčchang || align="center" | 92 || align="center" | 1680 || align="center" | 1242 || align="center" | 2922 || align="center" | 102 || align="center" | 15 ||
|-
| align="center"| 24. || ZOH 2022 || 4. února až 20. února || || Peking || align="center" | 91|| align="center" | || align="center" | || align="center" | 2871|| align="center" | 109|| align="center" | 15||
|-
| align="center"| 25. || ZOH 2026 || 6. února až 22. února || || Milán –Cortina d'Ampezzo || align="center" | || align="center" | || align="center" | || align="center" | || align="center" | || align="center" | ||
|}
Olympijské sporty
Na Zimních olympijských hrách 2018 proběhly soutěže v následujících sportech:
akrobatické lyžování
alpské lyžování
běh na lyžích
biatlon
boby
curling
krasobruslení
lední hokej
rychlobruslení
saně
severská kombinace
short track
skeleton
skoky na lyžích
snowboarding
Přehled medailí podle zemí
Seznam nejúspěšnějších zemí v historii ZOH seřazený podle počtu získaných medailí. V tabulce jsou uvedeny země, které získaly nejméně 10 medailí.
Nejúspěšnější sportovci
Seznam nejúspěšnějších sportovců v historii zimních olympijských her podle celkového počtu získaných medailí. V tabulce jsou uvedeni všichni závodníci, kteří na ZOH získali nejméně osm medailí.
Historie a krátký přehled zimních olympijských her
1. ZOH 1924 Chamonix (Francie)První ukončenou disciplínou zimních olympijských her byl rychlobruslařský závod mužů na 500 m a vůbec prvním zlatým medailistou ZOH se stal Američan Charles Jewtraw. Fin Clas Thunberg získal 3 medaile v rychlobruslení a Nor Thorleif Haug 3 zlaté medaile v lyžování.
2. ZOH 1928 Svatý Mořic (Švýcarsko)Na programu her se objevila nová disciplína – skeleton. Fin Clas Thunberg přidal ke 3 zlatým medailím s Chamonix další 2 zlaté v rychlobruslení. Senzaci způsobila Norka Sonja Henie, která vyhrála krasobruslařskou soutěž ve svých 15 letech a o primát nejmladší olympijské vítězky přišla až v roce 1998.
3. ZOH 1932 Lake Placid (USA)Sonja Henie obhájila svou zlatou medaili ze Svatého Mořice. Členem vítězného amerického čtyřbobu byl Eddie Eagan, který již získal zlatou olympijskou medaili na letních hrách v roce 1920 v Antverpách v boxu a je tak jediným olympionikem, který získal zlatou medaili na zimních i letních olympijských hrách.
4. ZOH 1936 Garmisch-Partenkirchen (Německo)Poprvé byly na program her zařazeny soutěže v alpském lyžování. Rychlobruslař Ivar Ballangrud z Norska získal 3 zlaté medaile. Velká Británie vyhrála turnaj v ledním hokeji a sesadila Kanadu, která dosud zvítězila na všech hrách. Československo, jehož výpravu vedl František Widimský, vyslalo na hry celkem 55 sportovců, z toho pět žen.
5. ZOH 1948 Svatý Mořic (Švýcarsko)Olympijské hry v roce 1940 se měly konat v japonském Sapporu. Válka s Čínou však přinutila Japonsko se pořádání her v roce 1938 vzdát, alternativou měl být německý Garmisch-Partenkirchen, ale začátek II. světové války v roce 1939 vedl k tomu, že byly hry zrušeny. Nekonaly se ani hry v roce 1944 a na tradici navázaly až hry ve Svatém Mořici v roce 1948. Ze soutěží byli vyloučeni sportovci z Německa a Japonska. Pouze 2 sportovci dokázali získat 2 zlaté medaile – francouzský sjezdař Oreiller a švédský lyžař Lundström.
6. ZOH 1952 Oslo (Norsko)Norský rychlobruslař Andersen získal v domácím prostředí 3 zlaté medaile. Poprvé se objevil mezi disciplínami ZOH obří slalom. Poprvé byly pořádány soutěže v běhu na lyžích žen. Nejúspěšnějším účastníkem byl se třemi zlatými medailemi norský rychlobruslař Hjalmar Andersen.
7. ZOH 1956 Cortina d’Ampezzo (Itálie)Poslední hry, na kterých se konaly krasobruslařské soutěže pod širým nebem. První hry, které byly vysílány prostřednictvím televize. Hry byly ve znamení dominance závodníků ze Sovětského svazu. Hry v italské Cortině vstoupily do dějin fenomenálním výkonem rakouského sjezdaře Antona Sailera, který ve sjezdovém lyžování vyhrál všechny tři disciplíny – sjezd, slalom i obří slalom – a zastínil výkony finského běžce na lyžích Veikko Hakulinena a rychlobruslaře SSSR Jevgenije Grišina.
8. ZOH 1960 Squaw Valley (USA)Jediné ZOH, na kterých se nekonaly soutěže v jízdě na bobech. Američtí pořadatelé odmítli vystavět bobovou dráhu s odvoláním na nízký počet přihlášených závodníků. Na programu her se poprvé objevil biatlon. Poprvé se konaly také ženské soutěže v rychlobruslení. Hokejový turnaj vyhrály nečekaně USA, které dokázaly porazit Kanadu i Sovětský svaz. Organizací ceremoniálů byl pověřen Walt Disney.
9. ZOH 1964 Innsbruck (Rakousko)Hry v Innsbrucku byly poznamenány nedostatkem sněhu. Rakouská armáda svážela sníh a led odkud se dalo. Lidija Skoblikovová získala 4 zlaté medaile v rychlobruslení a stala se tak prvním sportovcem, který dokázal získat 4 zlaté medaile na jedné zimní olympiádě. Poprvé se na hrách představila jízda na saních.
10. ZOH 1968 Grenoble (Francie),
Kuriózní skandál se odehrál při závodech v mužském slalomu. Vítězem se stal Francouz Jean-Claude Killy. Jeho rival Schranz po protestu na zkřížení tratě neznámým mužem dostal možnost opakované jízdy, ve které Francouze porazil. Rozhodčí však po protestu z francouzské strany přiřkli nakonec vítězství stejně Killymu. Skandál se odehrál při sáňkařských závodech žen, kde byly 3 závodnice z NDR diskvalifikovány pro zahřívání svých saní. Jiří Raška ve skoku na lyžích na středním můstku vybojoval pro Československo historicky první zlatou medaili, k níž ve skoku na velkém můstku přidal ještě medaili stříbrnou. Bronzovou medailí přispěla do kolekce úspěchů též krasobruslařka Hana Mašková.
11. ZOH 1972 Sapporo (Japonsko)Galina Kulakova ze SSSR získala 3 zlaté medaile v běhu na lyžích. Nizozemec Ard Schenk získal 3 zlaté medaile v rychlobruslení. Skokan na lyžích Kasaya vybojoval první zimní zlatou olympijskou medaili pro Japonsko. Ondrej Nepela získal pro Československo historicky první zlatou medaili v krasobruslení.
12. ZOH 1976 Innsbruck (Rakousko)Původně měly být hry pořádány v americkém Denveru. Po jeho odřeknutí se stal podruhé v historii pořadatelem Innsbruck. V krasobruslení se poprvé objevila soutěž tanečních párů. Rosi Mittermaierová ze Spolkové republiky Německo, která ve sjezdařských displínách žen získala dvě zlaté a jednu stříbrnou medaili, a Raisa Smetaninová z SSSR, která stejnou kolekci medailí dobyla v ženských běžeckých disciplínách.
13. ZOH 1980 Lake Placid (USA)Americký rychlobruslař Eric Heiden získal všech 5 možných zlatých medailí v rychlobruslařských soutěžích. Ruský biatlonista Tichonov vyhrál zlatou medaili na čtvrtých olympijských hrách v řadě. V běhu na lyžích získal 3 zlaté medaile Nikolaj Zimjatov. Tým USA vyhrál nečekaně turnaj v ledním hokeji. Své hrdiny našly v Ericu Haidenovi z USA, který zvítězil ve všech pěti rychlobruslařských disciplínách mužů, v lyžaři Ulrichu Wehlingovi z NDR, který potřetí za sebou vyhrál závod v severské kombinaci. V točivých sjezdařských soutěžích kralovali lyžaři Ingemar Stenmark ze Švédska a Hanni Wenzelová z Lichtenštejnska.
14. ZOH 1984 Sarajevo (Jugoslávie)Domácí lyžař Jure Franko vybojoval první zlatou medaili na ZOH pro Jugoslávii. Marja-Liisa Hämäläinen získala 3 zlaté medaile v běhu na lyžích. První a druhé místo ve slalomu vybojovala dvojčata z USA – Phil a Steve Mahreovi. Historicky první olympijskou medaili v alpském lyžování pro Československo vybojovala Olga Charvátová.
15. ZOH 1988 Calgary (Kanada)Na program her zařazen super obří slalom a kombinace. 3 zlaté medaile vybojoval finský skokan na lyžích Matti Nykänen, což mu umožnilo i premiérové zařazení závodu družstev ve skocích na lyžích. Rychlobruslařské soutěže se konaly poprvé v hale. Yvonne van Gennipová získala 3 zlaté medaile v rychlobruslení, Christa Rothenburgerová získala zlatou medaili v závodě na 500 m a o půl roku později vybojovala i stříbrnou medaili v cyklistice na LOH. Stala se tak prvním a doposud i jediným sportovcem/sportovkyní, který dokázal získat olympijskou medaili na LOH i ZOH v témže roce.
16. ZOH 1992 Albertville (Francie)Poslední ZOH, které se konaly ve stejném roce jako hry letní. Na programu her poprvé závody v short tracku a akrobatickém lyžování. Norští lyžaři Bjørn Dæhlie a Vegard Ulvang získali po 3 zlatých medailích. Finský skokan Toni Nieminen se v 16 letech stal nejmladším mužským olympijským vítězem v historii ZOH.
17. ZOH 1994 Lillehammer (Norsko)Domácí rychlobruslař Johann Olav Koss získal 3 zlaté medaile a každou v novém světovém rekordu. Italská lyžařka Manuela Di Centaová vybojovala 5 olympijských medailí.
18. ZOH 1998 Nagano (Japonsko)Premiérové zařazení snowboardingu na program her. Turnaje v ledním hokeji se poprvé zúčastnili nejlepší hráči světa včetně profesionálů a vítězem se stala Česká republika. Bjørn Dæhlie získal další 3 zlaté medaile a celkem tak dovršil svojí sbírku na 12 olympijských medailí – z toho 8 zlatých. Krasobruslařka Tara Lipinská vyhrála svou soutěž v 15 letech a stala se tak nejmladším olympijským vítězem v historii. K hrdinům her se vedle fenomenálního Dæhlieho z Norska zařadili zejména běžkyně na lyžích Larisa Lazutinová z Ruska a sáňkař Georg Hackl z Německa, který získal třetí zlatou olympijskou medaili v řadě za sebou.
19. ZOH 2002 Salt Lake City (USA)Na program her se vrátil skeleton a nově se objevily závody v jízdě na bobech žen. Norský biatlonista Ole Einar Bjørndalen získal všechny 4 možné zlaté medaile. Finský sdruženář Samppa Lajunen zase vyhrál všechny 3 sdruženářské závody. 3 zlaté medaile vybojovala také chorvatská lyžařka Janica Kostelićová, která k nim přidala ještě jednu stříbrnou. Stříbrnou medaili v jízdě na saních získal Georg Hackl a stal se tak prvním sportovcem, který má ze své soutěže medaili z 5 po sobě jdoucích ZOH. Yang Yang v short tracku vybojoval první zlato ze ZOH pro Čínu. Aleš Valenta v akrobatických skocích na lyžích skočil jako první v historii trojité salto s pěti vruty a stal se olympijským vítězem.
20. ZOH 2006 Turín (Itálie)Na turnaji v ledním hokeji získala Česká republika bronz. Kateřina Neumannová vybojovala zlatou medaili v běhu na lyžích – 30 km volně s časem 1.22:25,4 a stříbrnou medaili v běhu na lyžích – 15 km kombinace s časem 42:50,6. Stříbro získal ještě Lukáš Bauer v běhu na lyžích – 15 km klasicky s časem 38:15,8. Nejvíce medailí získali němečtí sportovci (29).
21. ZOH 2010 Vancouver (Kanada)Martina Sáblíková překvapivě triumfovala na kratší trati dlouhé 3000 metrů. Na stupních vítězů pak stanula Sáblíková v průběhu her ještě dvakrát. Své rychlobruslařské umění potvrdila i ve své parádní disciplíně na trati 5000 metrů. Dobruslila si na ní pro druhé zlato. Další medaile pro Českou republiku pocházely z běhu na lyžích. Lukáš Bauer vybojoval bronz strhujícím finišem v závodě na 15 kilometrů volnou technikou a třetí místo obsadilo i české kvarteto běžců na lyžích ve složení Martin Jakš, Lukáš Bauer, Jiří Magál a Martin Koukal v závodě štafet. Rovněž s bronzem se vrátila domů i slalomářka Šárka Záhrobská. Pro svou první olympijskou medaili za třetí místo ve slalomu si dojela i přes špatné podmínky. České sjezdové lyžování se tak z olympijské medaile radovalo po 26 letech, neboť naposledy získala bronz ve sjezdu v Sarajevu Olga Charvátová-Křížová. Velkým zklamáním pro Čechy bylo čtvrtfinálové vyřazení českých hokejistů. Sen o úspěchu podobného ražení jako v Naganu vzal za své, když Češi prohráli s Finskem 0:2.
22. ZOH 2014 Sochi (Rusko)
23. ZOH 2018 Pchjongčchang (Jižní Korea)
24. ZOH 2022 Peking (Čína)'''
Odkazy
Reference
Související články
Letní olympijské hry
Zimní olympijské hry mládeže
Externí odkazy
Olympic Athletes, olympic.org
Winter Games Index , sports-reference.com
Zimní olympijské hry, olympic.cz
https://www.olympijskytym.cz/olympic/pchjongcchang-2018
Olympijské hry
Multisportovní události
Vzniklo 1924
Zima |
5534 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Velmist%C5%99i%20%C5%98%C3%A1du%20templ%C3%A1%C5%99%C5%AF | Velmistři Řádu templářů | V čele Řádu templářů stál vždy na doživotí volený velmistr, který byl i zároveň nositelem titulu "Kníže z vůle Boží".
Seznam velmistrů v letech 1118 až 1314
Související články
Řád templářů
Rytířský řád
Velmistr (rytířské řády)
Velmistři Maltézského řádu
Velmistři řádu německých rytířů
Velmistři řádu mečových bratří
Seznam velmistrů řádu svatého Lazara
Externí odkazy
Řád templářů
bg:Тамплиери#Велики магистри от 1118 г. до 1314 г. |
5561 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kniha%20Mozilly | Kniha Mozilly | Kniha Mozilly (The Book of Mozilla) je velikonoční vajíčko v Netscape, Mozilla Suite a odvozených prohlížečích.
O Knize Mozilly
Kniha Mozilly ve skutečnosti neexistuje, ačkoliv citace v Netscape a Mozille tento dojem navozují. Odhalují různé úryvky podobné textům v Bibli. Když v těchto prohlížečích vložíte do adresního řádku about:mozilla, zobrazí se poselství napsané bílým písmem na kaštanově hnědém pozadí.
Kniha je pojmenovaná po zelené ještěrce (maskot společnosti Netscape), který dal později jméno projektu Mozilla (ten používá jiného maskota – červeného draka).
Kniha Mozilly, 12:10
Kniha Mozilly se poprvé objevila v Netscape 1.1 (dříve vložení about:mozilla do adresního řádku vedlo k zobrazení textu „Mozilla Rules!“) a zůstala do Netscape 4.8. Zobrazovala následující proroctví:
And the beast shall come forth surrounded by a roiling cloud of vengeance. The house of the unbelievers shall be razed and they shall be scorched to the earth. Their tags shall blink until the end of days.
from The Book of Mozilla, 12:10
A zvíře vystoupí na povrch obklopené rozvířenými mraky pomsty. Dům s nevěřícími bude vyhlazen a oni budou spáleni do země. Jejich jmenovky budou blikat do konce světa.
z Knihy Mozilly, 12:10
„Zvíře“ je Netscape. Tresty, které ohrožují „nevěřící“ (uživatele jiných prohlížečů), jsou tradičně biblické, ale s neobvyklou hrozbou, že „jejich jmenovky budou blikat do konce světa“. To poukazuje na skutečnost, že chybné HTML tagy („jmenovky“) v prohlížeči zdrojového kódu vestavěném v Netscape blikaly. Čísla kapitoly a verše 12:10 odkazují na datum vydání Netscape 1.0 – 10. prosince 1994.
Kniha Mozilly, 3:31
Šestá a pozdější verze Netscape jsou založené na kódu Mozilly a obsahují následující poselství (obsažené také ve verzích Mozilly):
And the beast shall be made legion. Its numbers shall be increased a thousand thousand fold. The din of a million keyboards like unto a great storm shall cover the earth, and the followers of Mammon shall tremble.
from The Book of Mozilla, 3:31
(Red Letter Edition)
A zvířete budou zástupy legii. Jejich počet naroste až na tisíce tisíců. Zemi bude pokrývat hluk milionů klávesnic až do velké bouře, která pokryje zemi, a Mamonovi uctívači se budou třást strachem.
z Knihy Mozilly, 3:31
(edice Červený list)
„Zvíře“ opět představuje Netscape. Text pravděpodobně ukazuje na naději Netscape, že otevřený kód by mohl přitáhnout „zástupy“ vývojářů z celého světa, kteří by pomohli program vylepšovat („hluk milionů klávesnic“). Někdo tvrdí, že „Mamon“ nepřímo odkazuje na Microsoft, což se zdá být přesvědčivé, protože Microsoft Internet Explorer byl hlavní soupeř Netscape (Slovo „mamon“ je spojeno s bohatstvím, které Microsoft využil při pokusu o zničení Netscape). Čísla 3:31 odkazují na 31. března 1998, kdy Netscape zveřejnil zdrojový kód. Tento den je pokládán za významný, proto bylo poselství vydáno v edici „Červený list“.
Kniha Mozilly, 7:15
Další část napsal Neil Deakin. Je obsažena ve všech verzích Mozilly od července 2003 a v Netscape 7.2:
And so at last the beast fell and the unbelievers rejoiced. But all was not lost, for from the ash rose a great bird. The bird gazed down upon the unbelievers and cast fire and thunder upon them. For the beast had been reborn with its strength renewed, and the
followers of Mammon cowered in horror.
from The Book of Mozilla, 7:15
Při lokalizaci Mozilla Firefoxu do češtiny byla tato část přeložena takto:
A tak nakonec zvíře padlo a nevěřící se radovali. Ale vše nebylo ztraceno, neb z popela povstal velký pták.. Pták se zahleděl dolů na nevěřící a seslal na ně oheň a bouři. A tak bylo zvíře znovuzrozeno se svou obnovenou silou a stoupenci mamonu se plazili hrůzou.
z Knihy Mozilly, 7:15
Zabití „zvířete“ odkazuje na ukončení vývoje Netscape jeho novým majitelem – společností AOL (ačkoli po napsání tohoto verše společnost AOL pokračovala ve vydávání nových verzí Netscape). „Velký pták“, který povstal z popele, je Mozilla Foundation. Ta byla založena, aby pokračovala ve vývoji Mozilly. Seslání „ohně“ ukazuje na Mozilla Firebird (nyní Mozilla Firefox) a „bouře“ na Mozilla Thunderbird. Projekt Mozilla se zaměřil na vývoj obou produktů několik měsíců před zánikem společnosti Netscape. Skutečnost, že zvíře bylo „znovuzrozeno“, naznačuje, že duch Netscape bude přežívat v rámci Mozilla Foundation (kterou z části tvoří bývalí zaměstnanci společnosti Netscape). „Obnovení“ jeho síly znamená menší závislost Mozilla Foundation na AOL, která do značné míry Netscape opomíjela. Skutečnost, že zvíře povstalo jako fénix (z jeho vlastního popela) může také ukazovat na Phoenix, předchozí jméno Mozilla Firebirdu. Čísla 7:15 odkazují na 15. července 2003, kdy byla zrušena divize společnosti Netscape zabývající se vývojem prohlížeče a založena Mozilla Foundation.
Kniha Mozilly, 8:20
Vedoucí vývoje prohlížeče Netscape přispěl dalším veršem Knihy Mozilly. Verš byl poprvé zveřejněn 5. června 2007 při vydání první beta verze Netscape Navigatoru 9.
And thus the Creator looked upon the beast reborn and saw that it was good.
from The Book of Mozilla, 8:20
I podíval se Stvořitel na zvíře znovuzrozené a viděl, že bylo dobré.
z Knihy Mozilly, 8:20
„Stvořitel“ odkazuje na společnost Netscape. „Znovuzrozené zvíře“ může znamenat buď Firefox, resp. Mozilla Foundation, která jej vyvíjí, nebo znovuotevření vývojového oddělení Navigatoru. Čísla 8:20 odkazují na 20. srpen 2006, kdy se uvnitř společnosti Netscape objevila první písemná informace o možném obnovení vývoje Netscape Navigatoru.
Kniha Mozilly, 11:9 (10. vydání)
S příchodem Mozilla Firefoxu 3 se v knize Mozilly objevil nový zápis.
Mammon slept. And the beast reborn spread over the earth and its numbers grew legion. And they proclaimed the times and sacrificed crops unto the fire, with the cunning of foxes. And they built a new world in their own
image as promised by the sacred words, and spoke of the beast with their children. Mammon awoke, and lo! it was naught but a follower.
from The Book of Mozilla, 11:9(10th Edition)
A v české verzi Mozilla Firefoxu pak:
Mamon stále spal. A tak znovuzrozené zvíře pokrylo zem a jeho počty narostly v zástupy. V čase těch o něm hlásili a s mazaností lišek v ohni obětovali obilí. I vystavěli nový svět k obrazu svému, jak slíbili v posvátném svitku, a hovořili o zvířeti se svými dětmi. Mamon se probral a hle, nebyl nic víc než jen následovník.
z Knihy Mozilly, 11:9(10. vydání)
„Mamon“ stále odkazuje na Internet Explorer, který 5 let, mezi verzemi 6 a 7, nebyl vyvíjen („spal“), „znovuzrozené zvíře“ je Firefox. Text vypichuje dvě největší propagační kampaně, reklamu v The New York Times („hlášení“) a kruh v obilí ve tvaru loga Firefoxu („obětované obilí“), oboje stvořené „zástupy“ samoorganizované „s mazaností lišek“ pomocí portálu Spread Firefox (SFX). „Nový svět“ znamená moderní, na standardech založené webové stránky a aplikace s otevřeným zdrojovým kódem. „Posvátný svitek“ odkazuje na Mozilla Manifesto a „hovořili o zvířeti se svými dětmi“ na informační bulletin o Firefoxu. Poslední věta popisuje obnovení vývoje Internet Exploreru a jeho přebírání funkcí z Firefoxu. Čísla 11:9 a „10. vydání“ připomínají 9. listopad 2004, kdy byl vydán Firefox 1.0, a 10. výročí Mozilla Foundation, které bylo oslaveno v průběhu vývoje Firefoxu 3.
Kniha Mozilly, 15:1
S příchodem Mozilla Firefoxu 21 se v knize Mozilly objevil nový zápis.
The twins of Mammon quarrelled. Their warring plunged the world into a new darkness, and the beast abhorred the darkness. So it began to move swiftly, and grew more powerful, and went forth and multiplied. And the beasts brought fire and light to the darkness.
from The Book of Mozilla, 15:1
A v české verzi Mozilla Firefoxu pak:
Dvojčata Mamonu se rozhádala a jejich souboje uvrhly svět do nové tmy. Zvířeti se ale tma hnusila. A tak se stalo mrštnější a silnější, šlo vpřed a jeho počty rostly. A zvíře přineslo oheň a světlo do tmy.
z Knihy Mozilly, 15:1
„Dvojčata mamonu“ odkazují na Apple a Google, jejichž mobilní operační systémy iOS a Android získali dominanci na trhu. „Nová tma“ symbolizuje uzavřenost obchodů s aplikacemi pro obě platformy. „Mrštnost“ zvířete znamená nový zrychlený cyklus vydávání verzí Firefoxu. Rostoucí počty znamenají vydání verze Firefoxu pro Android a systému Firefox OS. Číslo verše 15:1 na konci znamená datum zmrazení kódu Firefoxu OS 1.0 (15. ledna 2013).
Kniha Mozilly, 11:14
Od Firefoxu 57 je v knize Mozilly tento text.
The Beast adopted new raiment and studied the ways of Time and Space and Light and the Flow of energy through the Universe. From its studies, the Beast fashioned new structures from oxidised metal and proclaimed their glories. And the Beast’s followers rejoiced, finding renewed purpose in these teachings.
from The Book of Mozilla, 11:14
A v české verzi Mozilla Firefoxu pak:
I Zvíře odělo se v nový háv a počalo zkoumati cesty Času a Prostoru a Světla a Toku energie celým vesmírem. Ve své veliké moudrosti pak Zvíře vzkřísilo nové struktury z oxidovaného kovu a prohlásilo je za svaté. A následovníci Zvířete se znovu radovali, naleznuvše v tomto učení nový cíl.
z Knihy Mozilly, 11:14
„Nový háv“, stejně jako „tok světla“ odkazují na nové uživatelské rozhraní připravené pro verzi Firefoxu 57 (pod kódovým označením Photon). Cesty „času“, „prostoru“, „toku“ jsou přímým odkazem na jednotlivé oblasti projektu Quantum, v rámci kterého Mozilla do Firefoxu převzala principy a části kódu z experimentálního jádra Servo. Ty jsou napsané v programovacím jazyce Rust (anglický výraz pro rez), odtud tedy „nové struktury z oxidovaného kovu“ (rzi). Číslo verše 11:14 na konci znamená plánované datum vydání verze Firefoxu 57 (14. listopadu 2017).
Kniha Mozilly, 6:27
V nočních sestaveních Firefoxu 57 se v červenci 2020 v knize Mozilly objevil nový text.
The Beast continued its studies with renewed Focus, building great Reference
works and contemplating new Realities. The Beast brought forth its followers and
acolytes to create a renewed smaller form of itself and, through Mischievous means,
sent it out across the world.
from The Book of Mozilla, 6:27
Podle komentáře měl být původně uveden o rok dříve, a sice 27. června (odtud 6:27), což je datum uvedení Firefox Preview - nové generace pro Android. Zvýrazněný text odkazuje na mobilní Firefox Focus, Reference Browser a Firefox Reality, které všechny začaly pro zvýšení výkonu používat jádro GeckoView založené na projektu Quantum.
V české verzi:
<div class="plainlinks" style="background: maroon radial-gradient(circle, #a01010 0%, #800000 80%); color: white; font-style: italic; padding: 2em 1em; margin: 0 4em; font-family: serif; font-size: 1.1em; text-align: center; line-height: 1.5;">
Šelma pokračovala ve svých studiích, z jejichž nového fokusu vzešla úžasná referenční díla i úvahy o nových realitách. Šelma zplodila své přívržence a učedníky, aby vytvořila novou menší podobu sebe sama a rošťácky ji vyslala do širého světa.</p>
z Knihy Mozilly, 6:27
</div>
Apokryfy
V biblické terminologii se jako apokryfy označují prameny, které se z různých důvodů nedostaly do oficiálního vydání. V případě Knihy Mozilly jde o úryvky, které se nedostaly až do konečné verze prohlížeče. Příkladem může být Liber Mozillae, kde jsou útržky z kapitoly 27,
verše 14–22 a fotografie hřbetu původního vydání oné tajemné knihy. Dalším příkladem je rozsáhlá sbírka s názvem Extracts from The Book of Mozilla, ve které se nachází téměř 50 veršů.
Tyto apokryfy využil zásuvný modul nazvaný Firesomething, po jehož instalaci se zobrazují pod adresami about:firefox a about:firesomething.
about:mozilla v Internet Exploreru
Jako žert tvůrců je i v některých verzích Internet Exploreru (od verze 5.0) dostupná stránka s adresou about:mozilla. Tato stránka však samozřejmě neobsahuje verše z Knihy Mozilly, místo toho je celá modrá, což je narážka na modrou obrazovku smrti.
Externí odkazy
The Book of Mozilla, 12:10
The Book of Mozilla, 3:31
The Book of Mozilla, 7:15
Liber Mozillae, 27:14–22
Extracts from The Book of Mozilla
Zásuvný modul Firesomething
Mozilla
Netscape |
5573 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bjarne%20Riis | Bjarne Riis | Bjarne Riis (* 3. dubna 1964 Herning) je dánský cyklista. V roce 1996 vyhrál Tour de France.
S profesionální cyklistikou začal v roce 1986, ale jeho kariéra skončila předčasně kvůli nehodě, která se mu stala cestou na startovní čáru závodu Kolem Švýcarska 7. června 1999. Nikdy se úplně nevyléčil a oficiálně ukončil kariéru v roce 2000.
Mimo Tour de France v roce 1996 dokázal vyhrát i závod Amstel Gold Race v roce 1997 a několik etap v závodech Tour de France a Giro d'Italia.
Po ukončení jezdecké kariéry se Riis dal na trénování. Byl generálním manažerem Team Saxo-Tinkoff do roku 2014.
V květnu 2007 Riis veřejně přiznal, že během své kariéry používal zakázanou látku EPO, a to i během Tour de France.
Externí odkazy
Dánští cyklisté
Vítězové Tour de France
Narození v Herningu
Narození 3. dubna
Narození v roce 1964
Žijící lidé
Muži
Dopingové případy v cyklistice |
5611 | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Ast%C3%AD%20nad%20Labem | Ústí nad Labem | Ústí nad Labem () je statutární město na severu Čech, centrum Ústeckého kraje. Leží na soutoku řek Labe a Bíliny mezi Českým středohořím a Krušnými horami. Žije zde obyvatel a je součástí půlmilionové severočeské aglomerace. Ústí nad Labem je univerzitním městem s průmyslovou tradicí a sportovním zázemím, důležitým železničním a silničním uzlem. Ústí nad Labem je vzdáleno 90 kilometrů severozápadně od Prahy, 180 kilometrů severovýchodně od Plzně, 130 kilometrů východně od Karlových Varů, 95 kilometrů jihozápadně od Liberce a 65 kilometrů jihovýchodně od německých Drážďan.
Název
Název byl patrně, vzhledem k poloze na soutoku dvou řek, odvozen ze staročeského slova ustie (ústí). V německém jazyce se používá nejméně od 15. století název Aussig an der Elbe. Město bylo většinu své existence převážně německojazyčné.
V latinských zápisech je doložen z roku 1368 (v zápisech pražských benediktinů u sv. Jiří) název Vsk super Albium. V nadpisu Městské knihy soudní a pamětní, založené roku 1438 v rámci obnovy města 12 let po dobytí husity a vedené do roku 1514, byl užit název Austia super Albea. Pamětní kniha byla psaná nejprve latinsky, od roku 1440 některé zápisy též německy a roku 1474 se objevuje čeština, která kolem roku 1490 převážila. V nadpise knihy testamentů vedené v letech 1504–1585 se město označuje Ausigh super Albea, zápisy se střídají také ve třech jazycích, zpočátku převažuje čeština.
V hornolužické srbštině se používá název Wusće.
Historie
Oblastí s nejstarší historickou tradicí je okolí nedaleké obce Stadice ležící v údolí řeky Bíliny. Český kronikář Kosmas sem přisuzuje děj pověsti o zrodu Přemyslovců. Podle jeho vyprávění byl právě zde bájný Přemysl Oráč vyzván, aby opustil svůj pluh, oženil se s kněžnou Libuší a usedl na knížecí stolec. Přemyslovci Čechám vládli přibližně od roku 800 až do roku 1306. Přemysl Otakar II. povýšil Ústí na město, pravděpodobně v polovině 13. století. Výsady, které město dostalo od svého zakladatele, potvrdil a rozšířil Jan Lucemburský. Město se řídilo magdeburským právem, mělo svobodné právo plavby i právo mílové.
Během husitských válek bylo město obsazené míšeňským markrabětem obléháno husity a boje vyvrcholily v létě 1426 bitvou v místech, kterému se od té doby říká Na Běhání. Jak název napovídá, německá vojska byla poražena. Poté se vlády v Ústí ujal Jakoubek z Vřesovic. Dobové kroniky uvádějí, že vítězové nechali dál pokojně žít místní německy mluvící obyvatelstvo. Na rozdíl od řady jiných královských měst Ústí nezískalo během husitských válek žádné pozemky a prestiž města v následujícím období poklesla. Vrcholného rozvoje dosáhlo město v druhé polovině 16. a v prvém desetiletí 17. století. Díky tomu, že se nezúčastnilo nezdařeného povstání proti Ferdinandovi I. roku 1547, nebylo potrestáno a domohlo se alespoň relativní hospodářské prosperity. Od druhé poloviny 16. století dochází v Ústí především v důsledku imigrace obyvatelstva k značnému posílení německého živlu, který postupně převládl.
Třicetiletá válka, během níž se Ústí stalo sedmkrát obětí nejrůznějších tažení, přinesla městu velký úpadek. Ten byl také příčinou vleklé populační krize trvající déle než dvě staletí. V následujících letech zůstalo Ústí nad Labem po dlouhou dobu jen malým zemědělským střediskem s počtem obyvatel nepřesahujícím 2 000 a to až do roku 1830, kdy v důsledku bouřlivého průmyslového rozvoje začala populace neobvykle narůstat. V okolí obcí Chlumec, Přestanov, Stradov, Žandov a Telnice se udála v létě roku 1813 po Slavkovu druhá největší bitva napoleonských válek svedená na rakouském území. 29. a 30. srpna proběhla bitva u Přestanova a Chlumce, následovaná celou řadou místních potyček, které vyvrcholily 16. a 17. září téhož roku bitvou u Varvažova. Tyto události připomíná několik pomníků.
Rozvoj v 19. století
Ekonomický růst přinesl mnohé významné pozitivní změny. V období let 1800 až 1830 bylo po dlouhých desetiletích stagnace postaveno prvních dvacet domů, z nich větší část na Skřivánku, v místech známých jako Uhelný lom (Kohlbruch). Středověké a renesanční městské hradby, jimiž bylo Ústí nad Labem obehnáno, byly v průběhu čtyřicátých let 19. století zbořeny.
Dobové prameny z těchto let uvádějí, že obyvatelé Ústí se zabývají zemědělstvím, pěstováním vinné révy a okurek, obchodem a dopravou ovoce a uhlí po Labi. Z řemesel a průmyslu je v Ústí zastoupeno tkalcovství, soukenictví, jirchářství, výroba barev, papírny, prýmkařství a drobná domácká výroba, v okolí města je otevřeno na 60 hnědouhelných dolů.
Významnou roli hrál nebývalý rozmach lodní přepravy a lodního stavitelství. Vznikly tu dva přístavy a impulsem pro zahájení pravidelné říční plavby se v květnu roku 1841 stal příjezd parníku Bohemia pod velením britského kapitána J. Rustona. Práce na železnici Praha–Podmokly–Drážďany byly započaty na jaře 1845 a v roce 1851 byla trať dokončena.
V roce 1860 žilo ve městě 7 950 obyvatel, což je oproti roku 1840 plný čtyřnásobek. V roce 1880, navzdory válce i nezanedbatelným ztrátám způsobených opakovanými epidemiemi cholery, tyfu a černých neštovic, dosahuje zdejší populace již počtu 16 524 osob. V kritickém roce 1873, kdy vrcholila vlna cholery, zemřel ve městě každý patnáctý člověk. V letech epidemií převyšoval počet úmrtí počty narozených, současně ale vždy stouplo přistěhovalectví. V roce 1867 vznikl nový pivovar, v němž se do roku 2011 vyrábělo pivo pod značkou Zlatopramen (původně Aussiger Bier). První most přes Labe, určený pro dopravu silniční i železniční byl zkonstruován roku 1872, město tím získalo spojení na plánovanou Berlínsko-Bagdádskou dráhu a další důležitá místa. Sedm let po dokončení železnice na Prahu byl zahájen provoz na trati do Teplic prodloužené v roce 1870 až do Chomutova. Výhodná železniční i lodní dopravní spojení a snadno dosažitelné zdroje energie v podobě mocných nalezišť hnědého uhlí v těsné blízkosti města, přispěly k jeho rozsáhlé industrializaci. Koncem 19. století předčil ústecký labský přístav objemem přepravovaného zboží dokonce i Terst, do té doby největší v Rakousko-Uhersku a stal se tak nejvýznačnějším přístavem celého mocnářství.
Podle sčítání lidu, provedeného v roce 1910, dosáhla zdejší populace, oproti počátku 19. století, kdy zde žilo jen okolo 2 tisíc obyvatel, počtu téměř 40 tisíc, čímž se po Praze, Plzni, Českých Budějovicích a Liberci přiřadilo k největším městům v Čechách. Ústí nad Labem ale tehdy tvořily jen tři osady: Klíše, Krásné Březno a vlastní město. Její aglomerace nicméně zahrnovala i Bukov, Předlice a Střekov, přičemž v ní k roku 1930 žilo celkem 63 tisíc obyvatel.
Národnostní krize, druhá světová válka
Neobyčejná ekonomická prosperita přinášela však i vlivy negativní, vedle znečišťování životního prostředí a zničení většiny historických památek to bylo také vzrůstající vyhrocování sociálních a národnostních konfliktů mezi německou a českou menšinovou populací. V květnu 1935, pod vlajkami Sudetoněmecké strany, řečnil v Ústí na náměstí Konrád Henlein a v parlamentních volbách dostala jeho strana ze 23 zúčastněných většinu, z celkového počtu 28 331 hlasů 16 494 (58 %). V rámci budování československého pohraničního opevnění se od léta 1936 počalo v Ústí nad Labem s výstavbou linií objektů lehkého opevnění vzor 36 (podél řeky Bíliny) a později řopíků (podél Labe). Po uzavření Mnichovské dohody bylo město jako součást Sudet 9. října 1938 připojeno k Německé říši. Čeští učitelé museli opustit školy v Sudetech, mnoho Čechů muselo opustit své domovy v tomto území. Bylo vydáno protektorátní nařízení, že čeští učitelé ze Sudet nesmí být přijímáni na jiných školách do služby. Osudy mnoha Čechů ze Sudet, včetně ústeckých, zůstaly neobjasněny.
Ve dnech 17. a 19. dubna 1945 byla pětina městského centra nálety spojeneckých sil takřka srovnána se zemí, což si vyžádalo více než 500 lidských životů. Útoky způsobily citelné zásahy nacistům, došlo ale i na omyly, jejichž civilní oběti se staly vděčným soustem propagandy - té nacistické, i pozdější komunistické.
V období let 1945 až 1948 bylo z regionu vysídleno na 53 000 Němců. Na jejich místa přišli osídlenci z českých zemí, Slovenska, Rumunska a Sovětského svazu. 31. července 1945 se v Ústí odehrál neobjasněný masakr německého obyvatelstva, při kterém bylo zabito asi 80–100 lidí.
Období socialismu
Po převzetí vlády komunisty se pokračovalo s odstraňováním válečných škod a rozvíjel se těžký průmysl. Na začátku 60. let město přijímá plán komplexní přestavby, který počítá se zbouráním drtivé většiny historické zástavby v centru a nahrazení moderní výstavbou. Ten se poté uplatňuje především v 70. a 80. letech, kdy jsou prováděny rozsáhlé plošné asanace, budují se nové masivní objekty na místech původní zástavby, dopravní stavby a celkově se mění ráz městského jádra. Demolice na Masarykově (v té době Fučíkově) třídě bývá označována za nejrozsáhlejší odstřel v tehdejším Československu. Zároveň se buduje množství sídlišť většinou na vyvýšených místech města z důvodu lepšího stavu ovzduší.
Po roce 1989
V první polovině devadesátých let rozvoj města stagnoval, Ústí se přes zlepšující se životní podmínky nezbavilo špatné pověsti, potýkalo se s poměrně vysokou nezaměstnaností a vzniklo několik sociálně vyloučených lokalit (např. v Matiční ulici). Zlom přišel až se začátkem nového tisíciletí. Zahájila se masivní přestavba a rekonstrukce centra (mj. oprava Mírového náměstí a přilehlých ulic, hlavního nádraží a okolního prostoru, dostavba proluk vzniklých za války a socialismu), zvýšila se podpora sportu a kultury, organizace Člověk v tísni zahájila program sociální integrace.
Přírodní poměry
Ústí nad Labem leží na soutoku řek Labe a Bíliny. Rozkládá se v hlubokém údolí (až 500 m) Labe nazývaném Porta Bohemica a na okolních svazích a vyvýšeninách. Kotlinu ohraničují severní Mariánská a jihovýchodní Střekovská skála, vrchy Větruše na jihu a Sedlo na východě. Četná údolí a rokle s vodopády zde vyhloubilo množství menších potoků ústících do obou řek. Většina území spadá pod Verneřickou část Českého Středohoří, konkrétně pak dle města pojmenovaného Ústeckého středohoří, na jihu sousedí s Litoměřickým a Teplickým středohořím. Vyskytují se zde především vyvřelé horniny jako čediče, tefrity, fonolity a trachyty. Menší západní části města spadají pod Mosteckou pánev a v minulosti se zde těžilo hnědé uhlí. Na severozápad od města se nachází Krušné hory. Nejvyšší hory na jihu města nad Brnou dosahují výšky až 630 m n. m. a nejnižší bod naměřený při hladině Labe má 131 m n. m.
V pískovcové bázi svrchnokřídových sedimentů se v okolí města shromažďují termální vody objevené roku 1888 vrtem v Bystřanech. V letech 1911–1912 byla vyhloubena řada dalších vrtů v západní části města pro některé průmyslové podniky (továrna Wolfrum, sklárna ) a pro městské lázně. Jiný vrt, původně určený jako zdroj pitné vody pro Střekov, byl vyvrtán roku 1930 v Brné, kde se od té doby termální voda využívala k zásobování očistných lázní a plaveckého bazénu. Voda z dalšího vrtu z roku 1977 se využívala pro koupaliště na Klíši. Teplota vody z různých vrtů se pohybuje okolo 30 °C.
Polohy v nížinách města spadají do teplé oblasti, výše položená místa pak k mírné teplé. Rozdílnost teplot bývá někdy viditelná v zimě, kdy jsou horní polohy zasněžené a dolní nikoliv, avšak častým jevem je také teplotní inverze způsobená údolním charakterem části města. Bezvětří zde dosahuje až 60 % v závislosti na konkrétním místě. Obecně platí, že více větrno je ve vyšších polohách města.
Ochrana životního prostředí
Na území Ústí nad Labem zasahuje celkem šest zvláště chráněných území. Z velkoplošných se jedná o chráněnou krajinnou oblast České středohoří. Maloplošná chráněná území zastupují dvě přírodní památky, a to Divoká rokle v Mojžíři a Loupežnická jeskyně u Svádova, dvě přírodní rezervace, v podobě Kozího vrchu u Mojžíře a Sluneční stráně v Brné, a národní přírodní památka Vrkoč ve Vaňově. Dále na území města roste dohromady 20 památných stromů či jejich seskupení. Druhově se jedná o lípy malolisté (Tilia cordata), lípy velkolisté (Tilia platyphyllos), duby letní (Quercus robur), buk lesní (Fagus sylvatica), jeřáb břek (Sorbus torminalis) a jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba).
Obyvatelstvo
Počet obyvatel
Podle sčítání 1921 zde žilo v 2 316 domech 39 830 obyvatel, z nichž bylo 20 208 žen. 6 885 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 30 544 k německé a 161 k židovské. Žilo zde 32 123 římských katolíků, 3 387 evangelíků, 83 příslušníků Církve československé husitské a 976 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 2 981 domech 43 793 obyvatel. 8 735 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 32 878 k německé. Žilo zde 33 002 římských katolíků, 4 195 evangelíků, 472 příslušníků Církve československé husitské a 985 židů.
Po odsunu německého obyvatelstva počet obyvatel vlivem přistěhování setrvale stoupal, v letech 1986–1992 bylo dokonce statisícovým městem (největšího počtu, 106 598 obyvatel, dosáhlo Ústí nad Labem v roce 1990), od té doby ale počet obyvatel klesá. Ústí nad Labem je nicméně centrem severočeské aglomerace, která kromě přilehlých obcí zahrnuje celý pás většiny největších měst v Ústeckém kraji (tzv. Ústecko-chomutovská aglomerace): od Klášterce nad Ohří přes Kadaň, Chomutov, Jirkov, Most, Litvínov, Bílinu, Teplice, Krupku, Ústí nad Labem až po Děčín. Žije v ní přes 500 tisíc obyvatel (v roce 2019 celkem 563 304) a je tak čtvrtou největší aglomerací v Česku. Kromě toho do vlastního města také dojíždí přes 10 tisíc lidí za prací i za studiem.
Struktura obyvatelstva
Náboženský život
Mezi místní křesťanské komunity patří: Apoštolská církev, Biblické společenství křesťanů, Adventisté sedmého dne, Církev bratrská, Církev československá husitská, Církev víry Milost, Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Ústí nad Labem (součást Ústeckého seniorátu), Křesťanská misie, Nový život, Pravoslavná církev - Eparchie pražská, Římskokatolická církev - arciděkanství Ústí n. L. resp. ústecký vikariát (3 farní obvody - Trmice, Ústí n. L., Střekov; v nich 24 farností), YMCA.
Od roku 1848 se ve městě nacházela rovněž židovská komunita. Největšího rozkvětu dosáhla koncem 19. a začátkem 20. století zejména díky přítomnosti dvou význačných rodů Weinmanů a Petschků, které se ve velké míře zasloužily o rozvoj celého města. Pro zdejší komunitu měly dvě po sobě jdoucí diktatury takřka zničující dopad. Část Židů z Ústí emigrovala před 2. světovou válkou, část odešla po odtržení Sudet do vnitrozemí. Náboženská nesnášenlivost však pokračovala i po válce a i z toho důvodu mnoho ze zbývajících ústeckých Židů emigrovalo. Změny v náboženských svobodách nastaly po roce 1989. Náboženská obec v Ústí nad Labem se snaží hlavně zabezpečit poklidné stáří svých členů. Život v obci však upadá, z důvodu absence mladé generace. V roce 2000 měla zdejší obec 50 členů, přičemž jen 17 jich žilo v Ústí nad Labem. V polovině roku 2005 už bylo na obci registrováno pouze 38 členů.
Členění území
Připojování a odtržení obcí
První vlna připojování obcí proběhla roku 1939, kdy nacistická samospráva připojila k městu Střekov, Trmice a několik dalších obcí, které se později opět odpojily. Cílem bylo vytvořit takzvané Velké Ústí.
1. února 1949 se osamostatnily jako obce městské čtvrti Hostovice a Stříbrníky. Od 1. července 1960 se Dobětice odtrhly od Ústí a připojily jako osada k obci Stříbrníky. Výstavbou sídliště Bukov urbanisticky splynuly Bukov a Všebořice, což mělo za následek připojení Všebořic k Ústí nad Labem 1. ledna 1963. Z Všebořic přitom bylo vyčleněno Podhoří a připojeno k Úžínu a Střížovice připojeny k Českému Újezdu.
V souvislosti s výstavbou sídlišť na Severní terase byla s účinností od 27. listopadu 1971 osada Kočkov vyčleněna z obce Chuderov a připojena k Ústí nad Labem. Také byly k městu připojeny části katastrů Stříbrníků a Božtěšic.
V souvislosti s likvidací při těžbě uhlí Dolu Antonín Zápotocký byl ke stejnému datu k Ústí nad Labem přičleněn katastr obce Úžín s osadami Podhoří a Roudné, katastr osady Dělouš byl připojen k obci Habrovice. Samotné Podhoří, původně obec, bylo již od roku 1957 osadou Všebořic.
K 1. únoru 1976 byla k Ústí přičleněna obec Tuchomyšl a k 1. květnu 1976 obec Nová Ves s osadou Sedlo, obec Stříbrníky s osadou Dobětice a Český Újezd s osadou Střížovice. Stříbrníky však již dříve byly prakticky spojeny se sídlištěm Skřivánek. Spolu s Doběticemi se staly organickou součástí městského obvodu Severní Terasa. Současně byla provedena drobná úprava hranic katastru Předlic tak, že ulice Na sluníčku s 20 domy a 75 obyvateli byla připojena k obci Hrbovice.
Na základě rozhodnutí plenárního zasedání ONV 26. června 1980 byly s platností od 1. července 1980 k městu připojeny obce Brná nad Labem, Habrovice, Hostovice, Kočkov, Kojetice, Sebuzín, Skorotice, Svádov, Vaňov a od 1. ledna 1981 Božtěšice. Poté mělo Ústí nad Labem 23 částí a počet jeho obyvatel překročil 80 000.
K 1. lednu 1986 města Chabařovice a Neštěmice a obec Chlumec včetně jejich částí byly připojeny k městu Ústí nad Labem. Důvodem bylo, že Ústí nad Labem se snažilo dosáhnout limitu 100 000 obyvatel, aby splnilo tehdejší podmínku pro zřízení Národního výboru města Ústí nad Labem.
V roce 1990 se Chabařovice a Chlumec znovu odtrhly, spolu s nimi i Ryjice. Neštěmice však součástí Ústí zůstaly.
V září roku 1991 byl vytvořen samostatný městský obvod Ústí nad Labem-Trmice, do nějž spadala katastrální území Trmice, Koštov, Újezd a Tuchomyšl. 1. ledna 1994 se Trmice spolu s Koštovem a Újezdem na základě referenda oddělily od Ústí (k němuž patřily zhruba od roku 1939). Zaniklá obec Tuchomyšl, na jejímž území je povrchový důl, zůstala v Ústí nad Labem. Evidenčně byla Tuchomyšl připojena k části Všebořice, třebaže s ní nesousedí a je od ní oddělena částí Předlice.
Historie správního členění
V době, kdy město spravoval podle zákona č. 142/1949 Sb. jednotný národní výbor, který měl zároveň funkci městského národního výboru a zároveň funkci okresního národního výboru. Výkonnými složkami JNV pro jednotlivé části města byly obvodní rady. Plenární zasedání 10. srpna 1949 schválilo zřízení 6 jedenáctičlenných obvodních rad, a to obvodní rady:
pro vnitřní město a Klíši,
pro Střekov,
pro Krásné Březno,
pro Předlice,
pro Trmice a
pro Bukov.
Zřízení obvodních rad schvalovalo ministerstvo vnitra, KNV Ústí dal souhlas k jejich uvedení v činnost ještě před ministerským schválením. Rady začaly fungovat již od listopadu roku 1949 v plném složení, v čele každé rady stál předseda a jeho náměstek. Jednotný národní výbor v Ústí nad Labem skončil svou působnost 17. května 1954, kdy byly odděleny městský národní výbor a okresní národní výbor.
K opětovnému sloučení městské a okresní správy podruhé došlo po volbách roku 1986, a to zákonem České národní rady č. 1/1986 Sb., která Národnímu výboru města Ústí nad Labem svěřila pravomoci ONV a zároveň zrušila dosavadní ONV. Národní výbor města Ústí nad Labem na území města řídil šest obvodních národních výborů a v rámci své kompetence jako ONV byl nadřízeným orgánem deseti MNV v obcích okresu. Podobné postavení okresního národního výboru měly ještě městské národní výbory v Brně, Ostravě a Plzni, kde však území města bylo samostatným okresem. MěstNV v Ústí nad Labem tak byl jediný MěstNV, který měl takovou pravomoc mimo území svého města.
Až podle zákona o obcích č. 367/1990 Sb. byl rehabilitován pojem statutární město a město Ústí nad Labem získalo právo zřizovat své vlastní samosprávné městské části nebo městské obvody, přičemž v duchu své tradice pro tyto celky zvolilo označení „městský obvod“.
Obvody a části města
Evidenčně se město dělí na 22 částí, katastrálně na 26 katastrálních území, samosprávně na čtyři obvody. Tři katastrální území (Ústí nad Labem, Bukov a Krásné Březno) jsou rozděleny vždy do dvou městských obvodů). Evidenční části většinou zhruba odpovídají katastrálním územím, pouze katastrální území zaniklého sídla Tuchomyšl je přiřazeno jako exkláva k části Všebořice a katastrální území zaniklého sídla Dělouš je evidenčně přiřazeno z větší části k sousední části Strážky a z menší části k části Všebořice. Evidenční část Severní Terasa má území totožné s městským obvodem Ústí nad Labem-Severní terasa – nemá vlastní původní katastrální území, jádro této části tvoří severovýchodní část katastrálního území Ústí nad Labem, k němuž je připojeno katastrální území Dobětice a malé části katastrálních území Bukov a Krásné Březno. Centrální evidenční část Ústí nad Labem-centrum pak tvoří zbytek katastrálního území Ústí nad Labem, který není součástí části Severní Terasa. K. ú. Budov u Svádova evidenčně patří k části Svádov a k. ú. Nová Ves evidenčně patří k části Střekov.
Městský obvod Ústí nad Labem-město:
Ústí nad Labem-centrum (část k. ú. Ústí nad Labem zahrnující ZSJ Ústí nad Labem-střed, Ústí nad Labem-u západního nádraží, Sady Bedřicha Smetany, Ke Skřivánku, Hlavní nádraží, Pražská ulice, Větruše, Žižkova, Západní nádraží, Ústí nad Labem-průmyslový obvod, U Bíliny, U polikliniky, Hornická-Stará, Skřivánek, Malátova, Na Nivách II, Klíšská-Solvayova, Univerzitní kampus)
Božtěšice
Bukov (celá evidenční část Bukov, kterou tvoří větší část katastrálního území Bukov, zahrnující ZSJ Bukov-střed, Dukelských hrdinů, Pod Střížovickým vrchem, Sídliště Pod Holoměří)
Habrovice
Hostovice (k. ú. Hostovice u Ústí nad Labem)
Klíše
Předlice
Skorotice (k. ú. Skorotice u Ústí nad Labem)
Strážky (k. ú. Strážky u Habrovice a většina k. ú. Dělouš)
Vaňov
Všebořice (k. ú. Všebořice, malá část k. ú. Dělouš a jako vzdálená exkláva k. ú. Tuchomyšl)
Městský obvod Ústí nad Labem-Neštěmice:
Neštěmice
Krásné Březno (celá evidenční část Krásné Březno, kterou tvoří větší část k. ú. Krásné Březno, zahrnující ZSJ Krásné Březno, Krásné Březno-Nový Svět, Krásné Březno-Pod vyhlídkou, Krásné Březno-průmyslový obvod, Krásné Březno-Přístavní, Krásné Březno-západ, Nad zoologickou zahradou, Neštěmická, V Oblouku-Vojanova)
Mojžíř
Městský obvod Ústí nad Labem-Severní terasa:
Severní Terasa (severní část k. ú. Ústí nad Labem zahrnující ZSJ Kočkov, Sídliště Stříbrníky, Mariánský vrch-Hůrka, Ovčárna, Severní Terasa, Severní Terasa-střed, Sídliště Dobětice-západ, dále celé k. ú. Dobětice, malá část k. ú. Bukov zahrnující jen ZSJ Masarykova nemocnice, malá část k. ú. Krásné Březno zahrnující jen ZSJ Nad Březnem)
Městský obvod Ústí nad Labem-Střekov:
Střekov (k. ú. Střekov a k. ú. Nová Ves)
Brná (k. ú. Brná nad Labem)
Církvice
Kojetice (k. ú. Kojetice u Malešova)
Olešnice (k. ú. Olešnice u Svádova)
Sebuzín
Svádov (k. ú. Svádov a k. ú. Budov u Svádova)
Správa a politika
Zastupitelstvo a primátor
Zastupitelstvo statutárního města Ústí nad Labem tvoří 37 členů. K odsouhlasení usnesení zastupitelstva je zapotřebí tedy minimálně 19 hlasů.
V současném zastupitelstvu (2018-2022) je 8 zastupitelských klubů (ANO 2011, PRO! Ústí, UFO, KSČM, Vaše Ústí, SPD, ODS, PRO Zdraví a Sport) a 2 nezařazení zastupitelé.
Seznam primátorů
Pavel Bronec, KSČ (24. červen 1986 – 11. březen 1989)
Josef Kubice, KSČ (11. březen 1989 – 22. březen 1990)
Jan Schmidt, ČSSD (22. březen 1990 – 11. prosinec 1990)
Lukáš Mašín, ODS (11. prosinec 1990 – 5. prosinec 1994)
Josef Jílek, ODS (5. prosinec 1994 – 6. říjen 1997)
Ladislav Hruška, ODS (6. říjen 1997 – 16. prosinec 1999)
Miroslav Pátek, ODS (16. prosinec 1999 – 2002)
Petr Gandalovič, ODS (2002 – 22. červen 2006)
Jan Kubata, ODS (22. červen 2006 – 11. listopad 2010)
Vít Mandík, ČSSD (11. listopad 2010 – 10. listopad 2014)
Josef Zikmund, nestraník (zvolen za ANO) (10. listopad 2014 – 24. červen 2015)
Věra Nechybová, UFO (zvolena za ANO jako náhradník) (24. června 2015– 19. listopadu 2018)
Petr Nedvědický, ANO (od 19. listopadu 2018)
Justice
Působí zde okresní soud i soud krajský, jehož obvod odpovídá Severočeskému kraji.
Hospodářství
Průmysl
Bouřlivý rozvoj průmyslu město zažívá v 19. století, mezi prvními je založena v roce 1820 konzervárna. Velký rozmach nastává po roce 1850, kdy byla zavedena železnice a město tak mohlo plně těžit ze své strategické dopravní polohy a blízkých levných zdrojů energie v podobě uhlí. Roku 1856 byl založen Spolek pro chemickou a hutní výrobu, který od počátku patřil k největším podnikům ve městě. Dalším velkým podnikem z této doby jsou Schichtovy závody (pozdější Setuza) na Střekově vyrábějící mýdlo a tuky. Struktura výroby byla pestrá, převažovaly však obory chemie a textilní výroby. Po druhé světové válce se upřednostňoval těžký průmysl zastoupený především chemií (Spolchemie), zpracováním paliv (tlaková plynárna v Úžíně) a strojírenství (Severočeská armaturka, ZPA...). Po Sametové revoluci řada podniků zanikla úplně (tlaková plynárna, panelárna...), případně se postupně rozpadla a v jejich dřívějších areálech začala působit řada menších firem.
Již od začátku měl průmysl výrazný vliv na životní prostředí, především pak v období od 60. let do 80. let 20. století, kdy byla situace nejkritičtější. Od 90. let se životní prostředí i přes zachování některých průmyslových podniků velmi zlepšilo a město za své úsilí o zlepšení životního prostředí získalo v letech 1999, 2000 i 2001 ocenění Evropské komise.
Přes tato ocenění je i nyní patrný laxní přístup městských orgánů k častým haváriím, ke kterým ve zdejší chemické továrně Spolchemie dochází. Během roku 2004 došlo 2× po sobě k únikům nebezpečných chemikálií do ovzduší. Obyvatelstvo bylo informováno se zhruba dvouhodinovým zpožděním. Úsilí některých občanů o přesunutí chemického průmyslu z centra města na průmyslové periferie zatím pokaždé skončilo nezdarem a výhledově nevypadá situace o moc lépe, avšak nebezpečné provozy pomalu z centra mizí, aby byly nahrazovány moderními a bezpečnými technologiemi. To se projevuje například i nynější čistotou řeky Bíliny, která ještě donedávna sloužila k rozřeďování nebezpečných chemických odpadů, jež Spolchemie produkovala.
V roce 2012 se skládala výroba v Ústí nad Labem především z chemického, potravinářského, strojírenského a elektrotechnického průmyslu. Výroba zůstává většinou v místě původních větších podniků (areál Tonaso v Neštěmicích, Glencore vyrábějící oleje a další v areálu Setuzy na Střekově...), původních průmyslových zón (Předlice, Krásné Březno...) či v nově vzniklé průmyslové zóně na kraji Předlic poblíž dálnice D8. Významným zůstává Spolek pro chemickou a hutní výrobu.
Služby
Ústí je přirozeným centrem služeb svého a okolních okresů. Nachází se zde řada poboček nebo sídel velkých firem či státních institucí a úřadů působících v kraji (CPI byty, Centropol, Česká národní banka, Krajský úřad Ústeckého kraje, Finanční úřad... ), bank, hotelů, supermarketů a dalších. Služby jsou soustředěny v centru města, především pak kolem Mírového náměstí a přilehlých ulic, dále pak na krajích města v obchodních zónách (Všebořice, Trmice). Nachází se zde obchodní centra Fórum a Sever, dále obchodní dům Labe. Obchodní třídou je Masarykova ulice vedoucí z centra až na samý kraj města. Další menší centra služeb má každý městský obvod často kolem supermarketů.
Věda a výzkum
Vědu a výzkum ve městě zastupuje především Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, dále pak Výzkumný ústav anorganické chemie ve staré správní budově Spolchemie a menší pracoviště v rámci jednotlivých podniků. Na předměstí v Libouchci také vznikl projekt technologického parku s inovačním centrem. Ten se však v roce 2017 nacházel v druhé insolvenci a celý projekt byl na pokraji krachu.
Doprava
Městská hromadná doprava: Město používá autobusovou a trolejbusovou dopravu. Trolejbusové linky mají vyhrazenou číselnou řadou od 51 do 62. Městské autobusové linky obsluhují i města Trmice a Chlumec a obce Přestanov a Dolní Zálezly. Některé z těchto měst a obcí se v 90. letech od Ústí odtrhly. V minulosti byly v provozu i tramvajové linky.
Silniční doprava: Město je napojeno na mezinárodní silnici E 442 (Liberec, Děčín, Ústí, Teplice, Most, Chomutov, Karlovy Vary) a silnice první třídy (I/8, I/30, I/13). Dále je přímo napojeno na dálnici D8 (Berlín–Praha), která prochází západním okrajem města. Od dokončení posledního úseku této dálnice (Lovosice - Řehlovice) v prosinci 2016 není nutný tranzit dálkové dopravy do Německa přes Ústí nad Labem.
Železniční doprava: Ústí je důležitým železničním uzlem se čtyřmi nádražími (Ústí nad Labem hlavní nádraží, Ústí nad Labem západ, Ústí nad Labem sever a Ústí nad Labem-Střekov). Do Ústí je zaústěno pět železničních tratí; českým unikátem je, že všechny tyto tratě jsou dvoukolejné a elektrifikované:
Trať 072 Lysá nad Labem–Ústí nad Labem
Trať 073 Ústí nad Labem–Střekov–Děčín
Trať 090 Praha–Ústí nad Labem–Děčín
Trať 130 Ústí nad Labem–Chomutov
Trať 131 Ústí nad Labem–Bílina
Mezinárodním tahem je železniční trať č. 090 – I. tranzitní železniční koridor státní hranice–Děčín–Ústí nad Labem–Praha–Břeclav–státní hranice, který je součástí IV. transevropského multimodálního koridoru. Jsou po něm vedeny mezinárodní spoje EuroCity Hamburk–Berlín–Praha–Budapešť.
V budoucnu je plánována výstavba vysokorychlostní železniční trati spojující Drážďany s Prahou s pravděpodobnou stanicí v místě dnešního západního nádraží, která by měla podstatně urychlit dopravou do obou zmíněných měst.
Vodní doprava: Labská vodní cesta je spojnicí se sítí západoevropských vodních cest, umožňujících přístup do Německa, států Beneluxu, severní Francie a do významných přímořských přístavů. Labská vodní cesta je součástí IV. transevropského multimodálního koridoru. Nákladní lodní doprava a rekreační osobní doprava jsou provozované na labské vodní cestě v úseku Pardubice–Chvaletice–Ústí nad Labem–Hřensko–Hamburk.
Společnost
Školství
Na území města Ústí nad Labem se nachází celkem 22 základních škol. Mezi zdejší střední školy patří:
Gymnázium a Střední odborná škola dr. Václava Šmejkala, Ústí nad Labem, Stavbařů 5, příspěvková organizace
Gymnázium Jateční, Jateční 22, příspěvková organizace
Střední průmyslová škola stavební a Střední odborná škola stavební a technická, Páteřní škola Ústeckého kraje, Ústí nad Labem, Čelakovského 5, příspěvková organizace
Obchodní akademie a jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky, Ústí nad Labem, příspěvková organizace
Obchodní akademie, Ústí nad Labem, Národního odboje 17, příspěvková organizace – k 1. 9. 2011 došlo ke sloučení obou OA, nástupnickou organizací se stala OA a JŠ s právem SJZ, Ústí nad Labem, p. o. se sídlem v Pařížské ulici 15
Soukromá obchodní akademie BSL s.r.o.
Soukromé střední odborné učiliště Industria II s.r.o.
Střední průmyslová škola, Ústí nad Labem, Resslova 5, příspěvková organizace
Střední škola obchodu a služeb s.r.o.
Střední škola obchodu a služeb, Ústí nad Labem, Keplerova 7, příspěvková organizace
Střední škola technická, Ústí nad Labem, U Panského dvora 1006, příspěvková organizace
Vyšší odborná škola zdravotnická a Střední škola zdravotnická, Ústí nad Labem, Palachova 35, příspěvková organizace
Univerzita Jana Evangelisty Purkyně
Historie univerzity byla započata v roce 1954, kdy byla založena Vyšší pedagogická škola, z níž se v roce 1959 stal Pedagogický institut. Následně byla v roce 1964 založena Pedagogická fakulta v Ústí nad Labem. V roce 1991 byla v Ústí nad Labem zřízena Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, kterou tvoří osm fakult; konkrétně: Fakulta filozofická, Fakulta sociálně ekonomická, Fakulta umění a designu, Pedagogická fakulta, Přírodovědecká fakulta, Fakulta životního prostředí, Fakulta výrobních technologií a managementu a Fakulta zdravotnických studií.
Živá kultura
Divadlo: Ve městě působí tři profesionální divadelní soubory (balet, opera v rámci Severočeského divadla a Činoherní studio), z akcí lze uvést např. divadelní festival Kult.
Tanec: Pracují zde taneční skupiny (např. Freedom, Marverci, Gebert, Avalanche) a funguje Mezinárodní taneční festival.
Hudba: Klasickou hudbu zastupuje vedle Severočeského divadla opery a baletu např. Bendův komorní orchestr, několik pěveckých sborů (např. Chorea academica), z akcí Mezinárodní festival sborového zpěvu a soutěž mladých pianistů Virtuosi per musica di pianoforte. Ostatní žánry zejména country & western festival trampské písně trampská Porta. Z Ústí nad Labem pochází též řada hudebních skupin (např. Houpací koně, UDG, Houba, Projevy radosti, Stará škola).
Výtvarné umění: Současné vizuální umění vystavuje Galerie Emila Filly.
Film: Amatérské filmy soutěží na festivalu Střekovská kamera.
Kromě Muzea města Ústí nad Labem zde působí i menší soukromá muzea, např. Muzeum lehkého opevnění vz. 36 Ústí nad Labem - Hostovice. Sídlí zde kulturně-vzdělávací a vědecká obecně prospěšná společnost Collegium Bohemicum.
Knihovna: ve městě působí Severočeská vědecká knihovna. Vědecká část sídlí v ulici Velká Hradební, lidová část v ulici Winstona Churchilla.
Sport
V Ústí nad Labem hraje 1. hokejovou ligu České republiky klub HC Slovan Ústí nad Labem . V celé historii ústeckého hokeje hrál tým extraligu jednu jedinou sezonu a to 2007/2008.
Ve druhé lize působí ústecký fotbalový tým FK Ústí nad Labem, známý též pod jménem ARMA, který hrál v roce 1952 a v sezonách 1958/59 a 2010/11 i nejvyšší soutěž.
Nejvyšší soutěž v České republice hrají také ústečtí basketbalisté BK Ústí nad Labem, volejbalisté SK Volejbal Ústí nad Labem, boxeři Kick Box Fox a hokejbalisté Elba DDM Ústí nad Labem. Po roce 1995 zde vzniklo několik registrovaných florbalových klubů. Z USK Slávie Ústí nad Labem, FBC Viktoria Ústí nad Labem a FBC TBC 68 Ústí nad Labem vznikl spojením v roce 2013 jednotný klub Florbal Ústí, který hraje druhou nejvyšší mužskou i ženskou soutěž. Juniorský tým v sezoně 2013/2014 postoupil do soutěže nejvyšší. V roce 2011 zde také vznikl klub amerického fotbalu Ústí nad Labem SC Blades. Z Ústí nad Labem pochází také úspěšný hokejbalový tým Elba DDM Ústí nad Labem.
Pamětihodnosti
Město Ústí nad Labem bylo těžce postiženo americkými nálety na konci II. světové války a demolicemi v období socialismu. V důsledku toho má zachovány jen zbytky historického jádra. Mezi nejznámější ústecké dominanty patří Josefem Mockerem neogoticky přestavěný kostel Nanebevzetí Panny Marie s šikmou věží, upravená hradní zřícenina hradu Střekova a výletní restaurace (zámeček) Větruše. Z moderních staveb je třeba zmínit Mariánský most přes řeku Labe. Pokud jde o architektonickou hodnotu, za nejvýznamnější ústeckou stavbu lze považovat Menšinovou základní školu navrženou Josefem Gočárem.
Město má rovněž vlastní zoologickou zahradu, založenou roku 1908. V roce 1908 pan Heinrich Lumpe odkoupil od obce Ústí nad Labem na místě bývalé cihelny na svahu Mariánské skály pozemky, o kterých věděl, že jsou místem častého výskytu drobného ptactva a založil zde soukromou přírodní ptačí rezervaci známou pod názvem Lumpepark. Inspirací k založení přírodního parku pro něj byla mimo jiné činnost amerického průmyslníka Henryho Forda z Detroitu, o kterém četl ve Vídeňských listech jako o nadšeném milovníku přírody. Na tomto místě je dnešní Zoologická zahrada Ústí nad Labem.
Osobnosti
Rodáci
Anton Raphael Mengs (1728–1779), malíř a sochař
Antonie Menčlová (1887–1955), pedagožka a spisovatelka
Hans Weinmann (1885–1960), obchodník a podnikatel
Franz Josef Arnold (1888–1962), architekt
Ernest Neuschul (1895–1968), malíř
Anton Bruder (1898–1983), grafik a malíř
Otto Král (1904–1943), sokolský pracovník, skaut, odbojář
Martin Glaessner (1906–1989), australský profesor, geolog a paleontolog
Otto Hanzlíček (1911–1940), stíhač 312. československé stíhací perutě RAF
Heinz Edelmann (1934–2009), grafik a ilustrátor
Luděk Bukač (1935–2019), hokejista, hokejový trenér
Ulrike Patzelt (1944–2005), letuška
Ivan Dejmal (1946–2008), ekolog
Regina Rázlová (* 1947), herečka
Bohunka Waageová (* 1948), malířka a grafička
Josef Carda (* 1956), herec
Petr Berounský (* 1956), fotograf
Ivona Březinová (* 1964), prozaička
Jiří Černický (* 1966), vizuální umělec
Václav Fořtík (* 1970), politický aktivista, editor
Jan Čaloun (* 1972), hokejista
Marek Taclík (* 1973), herec
Roman Zach (* 1973), herec
Radek Zima (* 1973), herec
Jiří Sebastian Voborský (* 1974), tanečník a choreograf
Milan Hejduk (* 1976), hokejista
Petr Vondráček (* 1976), herec
Jiří Jarošík (* 1977), fotbalista
Zuzana Bergrová (* 1984), atletka, olympionička
Michal Neuvirth (* 1988), hokejista
Obyvatelé
Eduard Jakob Weinmann (1852–1928), obchodník, podnikatel a mecenáš
Ignaz Petschek (1857–1934), uhlobaron a mecenáš
Leopold Pölzl (1879–1944), starosta města, významný komunální politik, antifašista
Viktor Ullmann (1898–1944), hudební skladatel, dirigent a klavírista
Jaroslav Foglar (1907–1999), spisovatel a nejznámější český skaut
Alfréd Piffl (1907–1972), architekt a historik, zachránce Bratislavského hradu
Ota Dub (1909–1987), lékař a spisovatel
Stanislav Hejduček (1919–2004), operní zpěvák
Jaroslav Brodský (1920–1981), zakladatel K 231
Helena Borská (1928–2004), amatérská historička
Vladimír Páral (* 1932), spisovatel
Jaroslav Velinský (1932–2012), spisovatel a trampský písničkář
Miroslav Houra (1933–2006), malíř a grafik
Petr Vopěnka (1935–2015), matematik, ministr školství
Bohumil Němeček (1938–2010), olympijský vítěz v boxu
Václav Neckář (* 1943), zpěvák
Václav Dušek (* 1944), prozaik
Jiří Švejda (* 1949), prozaik a scenárista
Daniel Fajfr (* 1952), kazatel
Jaroslav Achab Haidler (* 1958), herec, politik
Petr Gandalovič (* 1964), politik, diplomat
Lukáš Konečný (* 1978), boxer
Robin Zoot (* 1991), rapper
Vojtěch Fišar (Agraelus) (* 1996), streamer
Po určitou dobu svého života ve městě též žili herci působící ve zdejším Činoherním studiu. Patřili mezi ně Jiří Bartoška, Jiří Císler, Josef Dvořák, Karel Heřmánek, Jan Hrušínský, Ivana Chýlková, Uršula Kluková, Vladimír Kratina, Josef Alois Náhlovský, Pavel Rímský, Karolina Slunéčková, Leoš Suchařípa, Miluše Šplechtová či Ondřej Vetchý.
Partnerská města
Halton, Spojené království
Saská Kamenice, Německo
Do roku 2022 byl partnerským městem i ruský Vladimir, smlouva byla vypovězena v důsledku útoku Ruska na Ukrajinu.
Odkazy
Reference
Literatura
Cajthaml, F. Staré pověsti ze středohoří a podkrušnohoří. Ústí nad Labem: 1923.
Hulpach, V. Pohádkové vandrování po Čechách. Praha: Albatros, 1992.
Související články
Seznam představitelů Ústí nad Labem
Externí odkazy
Oficiální stránky města Ústí nad Labem
Muzeum města Ústí nad Labem
Architektura v Ústí nad Labem
Archeologický výzkum v Ústí nad Labem
Muzeum lehkého opevnění vz. 36 Ústí nad Labem-Hostovice
Dějiny města Ústí nad Labem
Okresní města v Česku
Obce s rozšířenou působností
Obce s pověřeným obecním úřadem
Města v Čechách
Města v okrese Ústí nad Labem
Statutární města v Česku
Univerzitní města v Česku
Obce v okrese Ústí nad Labem
Severočeské sdružení obcí
Svazek obcí Euroregion Labe
Sídla na Labi
Krajská města v Česku
Litoměřická vinařská podoblast
Český lev ve znaku
Města v Euroregionu Labe
Sídla v Mostecké pánvi
Sídla v Českém středohoří
Sídla na řece Bílině |
5624 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Letn%C3%AD%20olympijsk%C3%A9%20hry%201896 | Letní olympijské hry 1896 | Letní olympijské hry 1896, oficiálně známé jako Hry I Olympiady (řecky Αγῶνες τῆς Ι Ολυμπιάδος), byla sportovní soutěž, jež se konala v Athénách, v Řecku od 6. do 15. dubna 1896. Jednalo se o první mezinárodní olympijské hry konané v moderní éře. Vzhledem k tomu, že Starověké Řecko bylo kolébkou starořeckých olympijských her, bylo považováno za nejlepší volbu pro první ročník, aby se tato soutěž konala v Athénách. Proto byly Athény jednomyslně zvoleny jako hostitelské město během kongresu pořádaném Pierrem de Coubertinem, francouzským pedagogem a historikem, v Paříži, dne 23. června 1894. Mezinárodní olympijský výbor (MOV), vznikl také v průběhu tohoto kongresu.
Stadio Panathinaiko, objevený při archeologických pracích roku 1870 a kompletně zrekonstruovaný roku 1895, hostil ceremonie slavnostního zahájení a zakončení za účasti řeckého panovníka Jiřího I. Hvězdami her se stali Němec Carl Schuhmann, který v zápase a gymnastice získal celkem čtyři prvenství, zatímco Hermann Weingärtner získal největší počet medailí, tři zlaté, dvě stříbrné a jednu bronzovou. Jedním z nejdůležitějších momentů her bylo vítězství Spyridona Louise v maratónském běhu, závodě, který byl oslavou legendy o Fidippidovi.
Na prvních letních olympijských hrách se soutěžilo ve 43 soutěžních disciplínách devíti sportů. Letních olympijských her se účastnilo 245 sportovců ze 14 zemí. Čeští sportovci v Athénách nestartovali a her se zúčastnil jen dr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, který byl už od roku 1894 členem Mezinárodního olympijského výboru. Vrátil se nadšen olympijskou myšlenkou a okamžitě zahájil přípravy na účast české delegace na příštích hrách.
Navzdory mnoha překážek a dílčích neúspěchů byly tyto hry považovány za velký úspěch. Hry měly do této doby největší mezinárodní účast ze všech ostatních sportovních akcí.
Znovuzrození her
Během 18. století bylo několik malých sportovních akcí pojmenováno podle starověkých olympijských her. Baron Pierre de Coubertin čerpal konkrétní inspiraci z Wenlockých olympijských her, které se konaly v Much Wenlock v Shropshire, kde byly od roku 1850 každoročně pořádány hry v tradičních soutěžích, jako je například atletika, fotbal, kriket nebo kroužky, a také z her pořádaných v Řecku od obchodníka a filantropa Evangelise Zappase.
Rozhodnutí obnovit prastarou tradici a zorganizovat moderní olympijské hry v Řecku bylo oficiálně schváleno na prvním olympijském kongresu, organizovaném Pierrem de Coubertinem v amfiteátru Sorbonny v Paříži. Schůze měla silně mezinárodní charakter, díky přítomnosti mnoha významných osobností, kteří uposlechli výzvu Coubertina; na první den se zúčastnilo diskusí až dva tisíce lidí. Bylo tam 78 delegátů zastupující 49 sportovních klubů z třinácti hlavních světových mocností. Byli zde přítomní také belgický král Leopold II, princ z walesu Edward, princ Constantine a William Penny Brookes.
Po přijetí návrhu kongresem bylo nutné zvolit místo a datum pro první moderní olympijské hry. Coubertin navrhl, aby se hry odehrávaly v Paříži, současně se Světovou výstavou v roce 1900. Ale v obavě, že šest let čekání by mohlo zmenšit veřejný zájem se rozhodlo, že se tyto hry budou konat už v roce 1896. Ve stanovené lhůtě členové kongresu obrátili svou pozornost k výběru hostitelského města. Většina zpráv říká, že jeden z kongresmanů navrhl Londýn, ale Coubertin nesouhlasil. Po krátké diskusi s Demetriusem Vikelasem zastupujícím Řecko Coubertin navrhl Atény. Vikelas podal oficiální návrh dne 23. června a poté, co kongres jednomyslně odhlasoval toto rozhodnutí, se Řecko stalo domovem prvních moderních her. Poté byl Vikelas zvolen prvním prezidentem nově vytvořeného Mezinárodního olympijského výboru.
Organizace
Olympijská sportoviště
Athény
Panathinaiko – stadion byl původně postaven v roce 560 před naším letopočtem. Při archeologickém průzkumu v roce 1870 byly nalezeny jeho zbytky a v roce 1895 byl celý zrekonstruován. Během LOH 1896 hostil ceremonie slavnostního zahájení i zakončení, dále zde proběhly soutěže v lehké atletice, gymnastice, zápase a vzpírání.
Athens Lawn Tennis Club (A.L.T.C.) – byl založen v roce 1895, u příležitosti pořádání LOH 1896, konal se zde tenisový turnaj. Klub je v blízkosti stadionu Panathinaiko naproti Zappeionu.
Zappeion – je neoklasicistní budova dánského architekta Theophila von Hansena, postavená roku 1888. Během LOH 1896 zde probíhaly šermířské soutěže.
Ostatní místa
Záliv Zea, Pireus – je druhý největší přístav v Pireu a během LOH 1896 se zde konaly soutěže v plavání.
Vojenská střelnice, Kallithea – sportovní střelba.
Velodrom Neo Phaliron, Falero – velodrom vzdálený 8 km od Athén, proběhly zde soutěže v dráhové cyklistice.
Symboly
Na Letních olympijských hrách v roce 1896 byli oceněni pouze první dva sportovci v každé disciplíně. Vítěz každého závodu získal korunku z olivové ratolesti (pocházející z Altisu, v těsné blízkosti Olympie), stříbrnou minci vytvořenou Julesem-Clémentem Chaplainem a diplom namalovaný řeckým malířem Nikolaosem Gyzisem.
Na lícové straně medaile byl ztvárněn Zeus, který drží v ruce globus, s okřídlenou postavou Vittorie, zatímco v levé části mince je nápis "Ολυμπία" ("Olimpia"). Na rubu medaile je znázorněn pohled na Acropoli, vše obklopuje nápis "Θερινοί Ολυμπιακοί Αγώνες" ("Mezinárodní olympijské hry").
Druzí v cíli získali medaili vyhotovenou z mědi, kterou navrhl Nikiphoros Lytras a vavřínovou ratolest. Někteří olympijští šampioni dostávali navíc speciální ceny. Robert Garrett převzal z rukou korunního prince Constantina antickou vázu, Pantelis Karasevdas karabinu, Ioannis Frangoudis pistoli a Spyridon Luis stříbrný pohár.
Poprvé zde také zazněla oficiální olympijská hymna.
Soutěže
Program
Sportovní disciplíny
Největší počet sportů byl navržen k projednání během olympijského kongresu v roce 1894, který se konal v pařížské Sorbonně. Během athénské schůzky, která se konala v období mezi 12. listopadem a 24. listopadem, někteří funkcionáři organizačního výboru sestavili seznam disciplín, které by mohly splňovat podmínky na zařazení do programu Letních olympijských her v Athénách 1896. Do užšího seznamu byly navrženy následující sporty: lehká atletika, veslování, cyklistika, kriket, jezdectví, gymnastika, zápas, plavání, šerm, tenis a jachting.
Šerm byl jediným sportem olympijských her v Athénách, ve kterém se mohli prezentovat i profesionálové, konkrétně pro ně byla vyčleněna disciplína, fleret-mistři. Mezi zkoušky síly byly zařazeny vzpírání a řeckořímský zápas, zatímco box nebyl zařazen z důvodu malé vznešenosti v porovnání s prvně jmenovanými. Cyklistika byla zařazena bez větších problémů, jelikož se jednalo o jeden z velmi populárních sportů té doby, zatímco střelba byla prosazena až na popud samotného de Coubertina, vášnivého střelce. Sporty jako gymnastika, plavaní a veslování neměly problém se začlenit do programu her, stejně jako honosnější sporty, kterými byly tenis a jachting.
I když bylo jezdectví jedním z nejpopulárnějších sportů 19. století, jeho zařazení do programu zhatila obtížná doprava koní na místo konání. Kolektivní sporty jako rugby a kopaná nebyly součástí oficiálního programu. Jedním z důvodu nezařazení těchto sportů byl malý počet amatérských klubů. Byl však zorganizován fotbalový turnaj, který probíhal paralelně s olympiádou, výsledky celého turnaje stejně jako jednotlivých zápasů nejsou známy. Zatímco turnaj v kriketu byl zrušen, pravděpodobně z důvodu nedostatečného počtu účastníků. Pierre de Coubertin chtěl zařadit do programu i krasobruslení, ale protože byl v Řecku tento sport téměř neznámý, chyběla sportoviště.
Závody ve veslování a jachtingu, původně zařazené do programu na 14. dubna, byly zrušeny pro nepřízeň počasí; brzké jarní dny přinesly nízké teploty, silný vítr a rozbouřené moře. LOH v Athénách 1896 nakonec představily 43 sportovních disciplín devíti sportovních odvětví.
Zahajovací ceremoniál
6. dubna (25. března podle juliánského kalendáře) byly oficiálně zahájeny první letní olympijské hry v řecké metropoli, Athénách. Datum nebylo vybráno náhodně, bylo velikonoční pondělí a navíc celé Řecko slavilo den nezávislosti.
Ulice a budovy v celých Athénách, byly vyzdobeny různobarevnými vlaječkami a květinami, to vše stylizované do tvaru písmen OA (iniciály "Ολυμπιακοί Αγώνες", "Olympijské hry") a data 776–1896 (22. července 776 před naším letopočtem byly zahájeny první antické olympijské hry). Ráno královská rodina a organizátoři her zamířili do kostela, aby si připomněli výročí osvobození od turecké invaze. Kolem poledního začaly na Panathinaiko proudit davy lidí, asistovala jim k tomu nově vytvořená Olympijská policie, která se vyznačovala nápadným oblečením. Černé kalhoty doplňovalo třešňové sako a bílá přilbice.
Na Panathinaiko se sešlo cca 80 000 lidí, včetně celé královské rodiny. Nejprve nastoupili všichni sportovci, kteří se rozdělili na ploše dle příslušnosti k jednotlivým národům. Po projevu prince Constantina, prezidenta organizačního výboru her, se přibližně v 15:30 ujal slova jeho otec, král Jiří I. Řecký, aby oficiálně zahájil Olympijské hry.
Závěrečný ceremoniál
12. dubna, uspořádal král Jiří I banket pro sportovce a organizátory her, během něhož poděkoval všem, kteří se zasloužili o znovuzrození Olympijských her a všem, kteří se podíleli na jejich pořádání. Ceremoniál slavnostního zakončení, původně plánovaný na 14. dubna, musel být pro déšť odložen na další den.
Závěrečný ceremoniál, kterého se účastnila královská rodina, začal ódou na svobodu, jenž je od roku 1865 řeckou hymnou. Poté George Stuart Robertson, britský tenista a držitel bronzové medaile ze čtyřhry právě končících her, přednesl oslavnou báseň ve starořečtině. Nechal se tak inspirovat Pindarem, který podobné ódy skládal na počest antických olympijských vítězů. Následovalo slavnostní dekorování vítězů a jejich čestný průvod, v jehož čele šel mladý básník Konstantinos Manos a národní hrdina, vítěz maratonu Spyridon Luis. Dále se představili všichni medailisté ze všech výprav. Nastala chvíle, kdy řecký král pronesl závěrečnou formuli, čímž oficiálně ukončil první letní olympijské hry.
{{citát| Prohlašuji první mezinárodní Olympijské hry v Athénách za ukončené. |řecký král Jiří I. Řecký,}}
I když závody nebyly na nejvyšší technické úrovni, první olympijské hry sklidily obrovský úspěch. Proto také řecký král i někteří sportovci žádali, aby olympijské hry byly pokaždé organizovány v Athénách. Coubertin a MOV byli proti, jejich záměrem bylo pořádání her pokaždé v jiném městě Zároveň bylo rozhodnuto, že druhé olympijské hry bude hostit Paříž a třetí se odehrají na území Spojených států s tím, že místo pořádání bude dodatečně určeno. Řecko se nakonec rozhodlo pro uspořádání meziher v roce 1906, ale MOV je neuznal jako oficiální. Olympijské hry se na území Řecka vrátily až po 108 letech při XXVIII. letních olympijských hrách 2004.
Vrcholy her
Atletika
Lehkoatletické soutěže se těšily velkému zájmu v porovnání s ostatními sporty. Ve dvanácti disciplínách se prezentovalo šedesát tři sportovců deseti národností, atletika tak byla soutěží s nejpestřejším složením sportovců z různých zemí. V běžeckých disciplínách se soutěžilo podle pravidel Union des sociétés françaises de sports athlétiques, zatímco v technických disciplínách byly užity sportovní regule britské sportovní asociace Amateur Athletic Association. Při prvních hrách je logické, že výkony ve všech disciplínách byly ohodnoceny vizitkou olympijského rekordu, zatímco světové rekordy nebyly uznány, jednak proto, že účastnící se atleti nebyli nejvyšší mezinárodní úrovně a jednak pro technické parametry olympijského stadionu.
Vrcholnou disciplínou byl maraton, běh ze stejnojmenného města do řecké metropole. Trať navrhl a vytvořil Michel Bréal, nechal se inspirovat příběhem řeckého vojáka Feidipidéa, který běžel oznámit do Athén výsledek významné bitvy řecko-perských válek, která se odehrála poblíž města Marathón. Vítězem se stal domácí borec Spyridon Luis, který se tak stal národním hrdinou a jemuž v cíli aplaudovalo přes 100 000 diváků. Edwin Teddy Flack, jediný australský sportovec na Olympijských hrách, vybojoval dvě zlaté medaile v běhu na 800 m a v běhu na 1500 m. Třetí medaili, která měla bronzovou hodnotu, získal na tenisových dvorcích. Dalším dvojnásobným olympijským šampionem se stal Američan Tom Burke, zvítězil v běhu na 100 m a běhu na 400 m.
Ve skokanském sektoru se nejvíce dařilo Ellerymu Clarkovi, jenž získal zlatou medaili ve skoku vysokém a ve skoku dalekém. Clarkův největší konkurent ve skocích, Robert Garrett, získal dvě stříbrné, ale stal se nejúspěšnějším atletem, když do své sbírky přidal ještě zlaté medaile z hodu diskem a vrhu koulí. Trojskok se stal jednoznačnou záležitostí Jamese Connollyho, který zvítězil metrovým rozdílem před druhým v pořadí. William Welles Hoyt zvítězil ve skoku o tyči. Ve dvanácti disciplínách získali američtí atleti 17 medailí, devět zlatých, pět stříbrných a tři bronzové a stali se tak nejúspěšnější zemí v atletickém sektoru.
Cyklistika
Na olympijských hrách se závodilo podle platných pravidel International Cycling Association (Mezinárodní cyklistické asociace), předchůdce dnešní UCI. Cyklistické závody na dráze se konaly na velodromu Neo Phaliron, který byl za tímto účelem vybudován v osm kilometrů vzdáleném Faliro. Soutěžilo se zde v pěti disciplínách a nejúspěšnějším dráhařem se stal francouzský cyklista Paul Masson, jenž zvítězil v závodě na 2000 metrů, závodě na 10 kilometrů a časovce. Další francouzský cyklista Léon Flameng zvítězil v závodě na 100 kilometrů. I přes nepříjemný pád si dokázal uhájit dostatečný náskok před všemi soupeři. Dvanácti hodinový maraton se stal závodem dvou mužů, Rakušana Adolfa Schmala a Brita Franka Keepinga, ostatní cyklisté závod vzdali po třech hodinách. Zlatou medaili si nakonec odvezl Adolf Schmal díky náskoku jednoho kola, který si vytvořil v začátku závodu.
Silniční cyklistika se prezentovala na hrách závodem jednotlivců, který se odehrál na 87 km dlouhé trati Athény – Marathón – Athény, kopírující trať maratonského běhu. V závodě zvítězil domácí cyklista Aristidis Konstantinidis v čase 3:22:31. Profesionální bicykly nebyly doménou všech účastníků, vítěz závodu Konstantinidis dokončil závod na běžném kole jednoho z přihlížejících diváků. Došlo k tomu po jednom ze tří pádů, které ho postihly. V celkovém součtu byli nejúspěšnější francouzští cyklisté, kteří získali šest medailí, z toho čtyři zlaté.
Gymnastika
Gymnastické soutěže probíhaly na stadionu Panathinaiko. Účastnilo se jich 71 gymnastů (z toho 52 Řeků) z devíti států. Německo stejně jako Spojené státy v atletice ovládlo gymnastický sektor ziskem deseti medailí, pěti zlatých, třech stříbrných a dvou bronzových. Všichni němečtí reprezentanti byli zástupci dvou berlínských mužstev, Berliner Turnerschaft a Turngemeinde in Berlin. Závod družstev na hrazdě byl přehlídkou německé gymnastické školy, reprezentanti obou berlínských družstev byli jedinými aktéry této disciplíny na athénských olympijských hrách. Německé mužstvo zvítězilo i v závodě družstev na bradlech, tady museli porazit dvě domácí družstva, Panellinios GS Atene a Ethnikos Gymnastikos Syllogos. Další tři němečtí gymnasté zvítězili v individuálních disciplínách, Hermann Weingärtner si odnesl prvenství v závodě na hrazdě, Alfred Flatow v závodě na bradlech a Carl Schuhmann, který si odnesl zlatou medaili i ze zápasu, zvítězil v přeskoku. Kůň na šíř se stal doménou švýcarského gymnasty Louise Zuttera, zatímco ve dvou zbývajících disciplínách, kruzích a ve šplhu zvítězili domácí reprezentanti – Ioannis Mitropulos respektive Nikolaos Andriakopoulos.
Plavání
Všechny disciplíny v plaveckých soutěžích se odehrály v zátoce Zea v těsné blízkosti města Pireo. Organizátoři nenašli v rozpočtu dostatečný balík peněz, aby se mohl postavit plavecký stadión a tak se vše muselo uskutečnit na otevřeném moři. I přes nepřízeň počasí přihlíželo plaveckým závodům 20000 diváků. Moře toho dne bylo rozbouřené a studené (teplota vody byla pouhých 13 °C). Na olympijské hry vyslali své zástupce pouze domácí Řekové (15), Rakušané (2), Američané (1) a Maďaři (1). I přes početní převahu dokázali Řekové zvítězit pouze v jediné disciplíně, 100 metrů volným způsobem námořníků, a to protože do této disciplíny nenastoupil žádný cizinec.
Nejúspěšnějším plavcem se stal sedmnáctiletý Maďar Alfréd Hajós, který zvítězil na 100metrové trati a v nejdelším závodě na 1200 metrů. Alfréd Hajós nemohl nastoupit k závodu na 500 metrů, z jednoduchého důvodu, nebylo dostatek času k načerpání sil, závody v olympijském programu na sebe těsně navazovaly. Olympijským šampiónem posledně jmenované disciplíny se stal Rakušan Paul Neumann. Maďarsko tak díky výkonu Alfréda Hajóse získalo dvě zlaté medaile a vévodilo tak žebříčku národů v plaveckých disciplínách. Nejvíce medailí z plavání, sedm, ale pouze jednu zlatou, získali Řekové.
Střelba
Závody ve sportovní střelbě se uskutečnily na vojenské střelnici nedaleko od města Kallithea. Soutěžilo se v pěti disciplínách, ve třech se používala pistole a ve dvou puška. První disciplínou byla střelba z vojenské karabiny, tady s velkou převahou zvítězil domácí střelec Pantelis Karasevdas. Byl jediným, kdo dokázal zasáhnout všech 40 terčíků. Řekové dokonale ovládli první disciplínu, když obsadili prvních pět míst a v první desítce jich bylo sedm. Střelba z vojenského revolveru, jež byla druhou střeleckou disciplínou, se stala kořistí bratrské dvojice Johna a Sumnera Paineových, kteří se tak stali první sourozeneckou dvojicí, která získala na olympijských hrách medailové umístění. Sumner Paine přidal ke stříbrné medaili ještě zlatou z disciplíny nazvané libovolná pistole a stal se tak jedním z nejúspěšnějších střelců.
Libovolný revolver se uskutečnil za neúčasti bratrů Paineových, kteří nevlastnili revolvery odpovídajícího kalibru, zvítězil tak Ioannis Frangoudis. Poslední střeleckou disciplínou byla střelba z libovolné pušky. Závod byl pro špatnou viditelnost přerušen a pokračoval následující den, olympijským vítězem se stal Georgios Orphanidis. V pěti disciplínách získali řečtí střelci devět medailí, tři zlaté a po stejném počtu stříbrných a bronzových medailí.
Šerm
Šermířské soutěže se uskutečnily v Zappeionu, postaveném podnikatelem a filantropem Evangelisem Zappasem za účelem organizování mezinárodních sportovních událostí. Na rozdíl od ostatních sportů, kterých se směli zúčastnit pouze amatérští sportovci, šerm měl disciplínu určenou pouze pro profesionály, fleret mistři.
Nejprve se mělo soutěžit ve čtyřech disciplínách, ale kord byl před zahájením turnaje z neznámých důvodů zrušen. Eugène-Henri Gravelotte zvítězil ve finále fleretu, když porazil Henriho Callota. Šavle se stala jasnou záležitostí Ioannise Georgiadise, který vyšel ze všech duelů jako vítěz a získal tak zlatou medaili. Zajímavostí turnaje šavlistů byla účast Rakušana Adolfa Schmala, který získal tři medaile v cyklistice a Holgera Nielsena, medailisty ze sportovní střelby. Turnaj profesionálů měl pouze dva účastníky, domácího Leonidase Pyrgose a Francouze Joanni Maurice Perroneta, v boji zvítězil řecký reprezentant 3:1. Domácí šermíři získali ve třech disciplínách celkem čtyři medaile, dvě zlaté a po jedné stříbrné a bronzové a porazili tak Francii, která získala tři medaile.
Tenis
I když tenis byl jedním z nejpopulárnějších sportů té doby, olympijského turnaje se nezúčastnil nikdo z nejlepších světových hráčů. Turnaj se odehrál na travnatých tenisových dvorcích athénského tenisového klubu a částečně i na velodromu Neo Phaliron. John Pius Boland, vítěz dvouhry, přijel do Athén na pozvání svého přítele Konstantina Manose a pouze jako divák. Manos, znajíce Bolanda jako výborného hráče tenisu, přihlásil svého kamaráda do turnaje v Athénách. Do prvního kola proti německému tenistovi Friedrichu Traunovi nastoupil v civilním oblečení a botách, jelikož nebyl připraven na aktivní účast na hrách. Boland nakonec postoupil do finále, kde ho čekal domácí borec Dionysios Kasdaglis. Ani tady britský tenista nezaváhal a zvítězil v poměru 2:0 (6:2 a 6:2).
John Pius Boland poté vyzval svého prvního soupeře na hrách, Němce Friedricha Trauna, aby mu dělal partnera ve čtyřhře. Ani zde nenašel Boland přemožitele a získal druhou zlatou medaili.
Vzpírání
Vzpěračské soutěže se uskutečnily na stadionu Panathinaiko hned druhý den olympijských her, 7. dubna. Pravidla pro vzpírání byla značně odlišná od těch dnešních. Největším rozdílem byly váhové kategorie, které v době konání athénských her neexistovaly. Vzpěračských disciplín se zúčastnilo sedm atletů, ale opravdovými hvězdami u diváků se stali pouze dva, skotský borec Launceston Elliot a dánský sportovec Viggo Jensen. V první disciplíně, kterou bylo vzpírání obouruč, oba jmenovaní borci dostali nad hlavu 111,5 kg, ale sbor rozhodčích, jehož členem byl i král Jiří I., stanovil vítězem Jensena pro vytříbenější styl.
Launceston Elliot si vše vynahradil ve druhé disciplíně – vzpírání jednou rukou, když zdvihl bez větších problému váhu 71 kg a získal tak první olympijskou zlatou medaili pro Spojené království. Viggo Jensen skončil na druhém místě výkonem 57 kg, stejný výkon dokázal i Alexandros Nikolopoulos. Ve vzájemném souboji o stříbrnou příčku dokázal Jensen zdvihnout stejnou váhu i druhou rukou, zatímco jeho soupeř nikoliv.
Zápas
Řeckořímský zápas byl jedinou disciplínou pořádanou na olympijských hrách v Athénách v zápase. Zápasnické soutěže se uskutečnily na stadionu Panathinaiko 11. dubna. Stejně jako u vzpírání, také v zápase neexistovaly žádné váhové kategorie. Soutěžilo se dle pravidel, která se shodují s těmi dnešními, jen chyběl časový limit. Mezi pěti účastníky se nejlépe prosadil olympijský vítěz z gymnastiky Carl Schuhmann. Pouze oba řečtí zápasníci byli specialisté na řeckořímský zápas. Olympijské hry v Athénách nechaly klidnými všechny zápasníky, a tak se her nezúčastnili.
Olympijský vítěz ve vzpírání Launceston Elliot nastoupil v prvním kole právě proti pozdějšímu vítězi celého turnaje Carlu Schuhmannovi. Německý šampión se ve finále střetl s Řekem Georgiosem Tsitasem, který překonal svého krajana Stephanose Christopoulose. Finálový zápas byl po 40 minutách přerušen pro špatnou viditelnost a musel tak pokračovat následující den, kdy Schuhmann zvítězil za 15 minut.
Výsledky
Medailové umístění
Deset ze čtrnácti zúčastněných národů, pokud nebudeme brát v úvahu smíšená družstva, získalo na prvních Letních olympijských hrách alespoň jednu medaili. Sportovci Spojených států amerických získali jedenáct zlatých medailí, což jejich zemi vyneslo na první příčku v pořadí mezi národy. Domácí sportovci získali nejvíce medailí (46) a prvenství mezi národy jim uniklo rozdílem jedné zlaté. Bulharsko, Chile, Itálie a Švédsko vyslaly na Letní olympijské hry do Athén po jednom sportovci a musely se smířit s faktem, že nezískaly jedinou medaili.
V průběhu her byli medailí oceněni pouze první dva sportovci v každé disciplíně, bronzové medaile udělil Mezinárodní olympijský výbor až dodatečně. Další kuriozitou her v Athénách, stejně jako následujících v Paříži a Saint Louis, byla možnost startu smíšených družstev, složených ze sportovců různých zemí. Mezinárodní olympijský výbor vede výsledky těchto družstev pod názvem Smíšená družstva (Mixed teams) (IOC kód ZZX). Během athénských her byli takto zařazeni tenisté, kteří se účastnili tenisového turnaje ve čtyřhře.
(Pořadatelská země je označena tučně.)
Protagonisté
Lidstvo si muselo počkat celých 1503 let na to, aby se dozvědělo jméno dalšího olympijského vítěze. Tím prvním v novodobých olympijských hrách byl americký atlet James Connolly, který triumfoval v trojskoku. Thomas Curtis, vítěz běhu na 110 metrů překážek se proslavil díky historické fotografii, kde je zachycen v nízké startovní pozici. Až doposud bylo běžné, že závodníci startovali z polohy ve stoje.
Řecký gymnasta Dimitrios Lundras na sebe upoutal pozornost jako nejmladší držitel olympijské medaile, konkrétně bronzové ze soutěže družstev na bradlech. V době konání olympijského závodu mu bylo 10 let a 218 dní.
Na hrách v Athénách nemohly startovat ženy, přesto se v maratonském běhu představila, i když neoficiálně, Stamáta Revíthi, žena prostého původu, matka 17 měsíčního dítěte, známá také jako Melpomene''. Nejvíce zlatých medailí získal německý sportovec Carl Schuhmann. Nejenže dominoval ve třech gymnastických závodech, ale získal zlatou medaili i v zápase. Tři zlaté, dvě stříbrné a jedna bronzová medaile, taková je bilance německého gymnasty Hermanna Weingärtnera, který se tak stal držitelem největšího počtu medailí na hrách v Athénách. Největší hvězdou cyklistických disciplín byl francouzský šampion Paul Masson, jenž zvítězil ve třech ze šesti závodů, které byly součástí olympijského programu. Maďarský plavec Alfréd Hajós získal dvě zlaté ze čtyř možných v plaveckých závodech. V lehkoatletických závodech dominovali američtí atleti, když zvítězili v devíti z dvanácti disciplín a celkově jen za lehkou atletiku obdrželi 17 medailí. I proto se dalo předpokládat, že nejúspěšnějšího atleta je třeba hledat v jejich řadách. Stal se jím se dvěma zlatými a dvěma stříbrnými Robert Garrett. Dalšími dvojnásobnými olympijskými šampiony se stali Tom Burke a Ellery Clark. Angličan John Pius Boland se stal absolutním tenisovým šampionem, když zvítězil ve dvouhře a poté i ve čtyřhře, kde nastoupil spolu s německým tenistou Friedrichem Traunem. Vzpírání mělo v Athénách dvě velké hvězdy, dánského borce Vigga Jensena a Brita Launcestona Elliota, oba získali po jedné zlaté a jedné stříbrné medaili.
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
Související články
Olympijské hry
Athény
Pierre de Coubertin
Panathinaiko
Antické olympijské hry
Mezinárodní olympijský výbor
Konstantin I. Řecký
Jiří I. Řecký
Externí odkazy
Stránky LOH 1896 v Aténách, na stránkách MOV
Oficiální výsledky LOH 1896 PDF
The 1896 Olympic Games – Results for All Competitors in All Events, with Commentary, autoři: Bill Mallon a Ture Widlund PDF
Stránky LOH 1896 v Aténách, na Olympic-museum.de
Olympijské příběhy – rok 1896
Oficiální výsledky LOH 1896 na Olympedia
Letní olympijské hry
Multisportovní události v roce 1896
Sportovní události v Athénách
Olympijské hry v Řecku
Sport v Řecku v roce 1896 |
5646 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Maurice%20Garin | Maurice Garin | Maurice Garin (3. března 1871 – 19. února 1957) byl italský cyklista.
V roce 1903 se stal prvním vítězem Tour de France. Odměnou mu bylo 3000 zlatých franků. Následující rok dojel do Paříže opět na prvním místě, ale po čtyřech měsících byl Francouzskou cyklistickou unií diskvalifikován za to, že v poslední noční etapě použil spolu s dalšími osmi jezdci doprovodné vozidlo. Aféra, která málem znamenala konec Tour de France, se týkala kompletní vedoucí čtveřice (Maurice Garin, Pothier, Hippolyte Aucouturier a Cesar Garin) a tak vyhrál do té doby pátý Henri Cornet, jehož čas v cíli byl o tři hodiny horší. Garin byl potrestán zákazem činnosti na dva roky.
Externí odkazy
Italští cyklisté
Narození v roce 1871
Úmrtí v roce 1957
Vítězové Tour de France
Vítězové Paříž–Roubaix
Muži
Narození 3. března
Úmrtí 19. února |
5659 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Aerobik | Aerobik | Aerobik je kondiční cvičení při hudbě, zaměřené na rozvoj oběhové soustavy, na zvýšení úrovně vytrvalosti a výkonnosti. Příznivě ovlivňuje funkci a strukturu pohybového ústrojí a pozitivně působí na nervovou soustavu. Aerobik vznikl v USA a rychle se rozšířil do celého světa. V širším slova smyslu se někdy slovem aerobik označují i některé jiné formy aerobního cvičení, např. spinning. Sportovní podoba aerobiku se nazývá sportovní aerobik.
Historie
Počátky aerobiku je možné vidět v práci Američana Kennetha Coopera, který vydal v roce 1968 knihu Aerobics. O doplnění aerobního cvičení o prvky tance se zasloužila Jacke Sorensenová. Zájem o aerobní cvičení zvýšila aktivní účast herečky Jane Fondové, která vydala celou řadu videokazet s programy aerobního cvičení. V osmdesátých letech dochází k určité krizi aerobiku, na jedné straně zapříčiněné zjištěnými negativními dopady tehdejší nejobvyklejší podoby aerobiku na pohybový aparát (hlavně klouby), na druhé straně vznikem mnoha specializovaných a zdokonalovaných verzí, které ale nebyly vhodné pro širokou veřejnost. V současnosti jsou ale aerobní cvičení v nejrůznějších podobách dále velmi populární.
V bývalém Československu se brzy uchytila podoba aerobiku jako rytmického cvičení s hudbou. Mezi propagátorky patřila například Helena Jarkovská, jí používaný pojem aerobní gymnastika brzy nahradil termín džezgymnastika. K velkému rozmachu došlo hlavně po roce 1989, zasloužila se o něj Olga Šípková a její následovníci s vydatnou pomocí programů televizního cvičení. Aerobik a jeho modernější podoby jsou nyní velmi rozšířenou formou cvičení pro veřejnost, zájmu veřejnosti se těší i sportovní aerobik. K propagaci aerobiku slouží řada akcí jako například každoroční Miss aerobik.
Aerobní zátěž
Základem všech forem aerobiku je, že při nich vykonávaná cvičení je vykonáváno středně vysokou intenzitou, bez vzniku kyslíkového dluhu – je to cvičení aerobní. Pravidelné aerobní zatěžování o délce aspoň 20, ale nejlépe 50 až 90 minut, působí příznivě na srdečně-cévní systém, dýchání (zvětšení kapacity plic), pohybový systém (kloubní pohyblivost a posilování), mění metabolismus a prokázaný je i pozitivní vliv na psychiku.
Aerobik pro veřejnost
Pro cvičební jednotku, trvající 45–60 minut, se vybírají jednoduché cviky, cvičí se v optimálním tempu a nepřerušovaně. Cvičení řídí fitness instruktor, který tvoří choreografii lekcí a má dohlížet na správné provedení jednotlivých cviků. Ty skládá ze základních pohybů, které se dělí do dvou kategorií:
low impact – cvik, při kterém zůstává jedna noha v kontaktu se zemí;
high impact – poskoky, tělo se při části cviku vůbec nedotýká země, v současnosti jsou omezovány kvůli zvýšené zátěži na klouby.
Doporučená forma cvičební lekce aerobiku zahrnuje zahřátí a protažení (strečink), blok aerobního cvičení, zklidnění, posilovací cviky a závěrečné protažení.
Zvláštní formou aerobiku, kterou je možné považovat za aerobik pro veřejnost, je domácí cvičení u televizních lekcí. Na hodiny aerobiku docházela podle údaje z roku 1999 příležitostně čtvrtina české populace, převážně žen.
Cvičební pomůcky
Jednou z nejpopulárnějších pomůcek používaných při lekcích aerobiku je step – přenosný schůdek vysoký 10–30 centimetrů. Použití stepu zvyšuje zátěž svalových skupin nohou a obecně i při obvyklém nižším tempu použité doprovodné hudby i celkový výdej energie. Vyvinul se z původních rehabilitačních cvičení po operaci kolena. Při aerobiku lze použít také různé činky, plné míče, tyč zvaná fit bar, gumové pásy apod.
Jiné formy aerobiku
V současné době existuje celá řada druhů aerobiku, které se provádějí na hudební doprovod. Ten spojuje všechny tyto aktivity, i když jejich obsah je diametrálně odlišný. Některá cviční obsahují taneční kroky, bojové prvky, cviky z gymnastiky, ale třeba i jógy atd. Pro orientaci se jich pokusíme několik vyjmenovat.
Step aerobic – základem cvičení je vystupování na step neboli odpružený plastový stupínek
Dance aerobic – forma klasického aerobiku, která využívá tanečních kroků
Body styling, P-class – silové cvičení určené k formování svalů
Funky aerobik – aerobik využívající tanečních pohybů ve stylu funk
Kick box aerobic, Tae bo – cvičení, které využívá prvků bojového umění
Aqua aerobik – cvičení prováděné ve vodě
Fit ball – posilování na velkých míčích
Spinning – trénink se provádí na speciálním stacionárním kole
Soutěžní aerobik
Sportovní aerobik je aerobik upravený pro soutěžní podmínky. Je určený pro vrcholové sportovce, je sportem pro jednotlivce, dvojice, tria i malá družstva a vyznačuje se vysokou úrovní zátěže, náročnými cviky síly, obratnosti i pohyblivosti. Soutěže ve sportovním aerobiku mají svůj vrchol v mistrovství světa.
Ve sportovním aerobiku jsou různé druhy soutěžení, jako například single (jednotlivec), trio (trojice),step a skupina.
Disciplínou s menší náročností jsou kategorie tzv. fitness, určené pro početnější družstva, také s použitím stepu.
Soutěžní formu má i soutěžní master class, který je podobný lekci aerobiku, vedené uznávaným lektorem (to je podstata termínu master class), při níž ale porota v průběhu jednotlivých kol vybírá postupující podle předem stanovených kritérií.
Odkazy
Reference
Literatura
Macáková, Marcela: Aerobik. Grada Publishing, 2001.
Cooper, Kenneth H.: Aerobní cvičení. Praha : Olympia, 1980.
Jarkovská, Helena: Aerobní gymnastika. Praha : Olympia, 1987.
Externí odkazy
Gymnastika
Fitness |
5670 | https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmen | Němen | Němen, někdy též Neman (, , , , ) je nejdelší a nejvodnější řeka západního Běloruska (Hrodenská, Minská oblast), Litvy a Kaliningradské oblasti (Rusko). Je 937 km dlouhá a povodí má rozlohu 98 200 km², podle některých definic se dá považovat za veletok.
Průběh toku
Pramení jižně od Minské vysočiny a teče v členitém korytě Němenskou nížinou. V místě, kde překonává Baltský práh, vytváří velké smyčky a peřeje. Na dolním toku protéká Středolitevskou a přímořskou nížinou, říční údolí je široké a v korytě se nacházejí ostrovy. Po celé délce toku je mnoho prahů a mělčin. Ústí do Kurského zálivu, přičemž vytváří říční deltu (delta Němenu). Hlavní ramena jsou Gilija (vlevo) a Rusnė, které se dále dělí na hluboký Skirvytė a široký a mělký Atmata. (vpravo). V povodí je mnoho mělkých jezer. Jezernatost řeky činí 2,5 %.
Přítoky
Celkem do Němenu své vody vnáší kolem 180 přítoků, z nichž největší nebo nejvýznamnější jsou:
zprava — Sula, Usa, Berezina, Gauja, Dzitva/Ditva, Lebeda, Katra, Merkys, Verknė, Strėva, Neris, Nevėžis, Dubysa, Mituva, Jūra, Gėgė (do ramene Rusnė), Šyša (do ramene Atmata), Minija (do ramene Atmata),
zleva — Turja, Uša, Servač, Molčaď, Ščara, Zeľva, Rosa/Ros'/Ross, Svisloč, Czarna Hańcza, Baltoji Ančia, Peršekė, Jiesia, Šešupė.
Města
– Stolbcy, Bjarozavka, Masty, Grodno
– Druskininkai, Merkinė, Alytus, Prienai, Birštonas, Kovno, Vilkija, Jurbarkas, Smalininkai, Rusnė
– Něman, Sovětsk
Vodní režim
Zdroj vody je smíšený s převahou sněhového, na dolním toku dešťového. Průměrný průtok činí 678 m³/s. Na jaře jsou vysoké průtoky od poloviny března do konce května, v létě voda opadá. Občas je pokles hladiny přerušený dešti, zvláště na podzim a v zimě. V ústí je v době poklesu hladiny znatelná role větru při změnách výšky hladiny. Na podzim plují po řece kry, zejména v listopadu a v prosinci. Poté řeka zamrzá. V zimě může čas od času rozmrznout a zase zamrznout. Definitivně rozmrzá na konci března, ale někdy už v únoru nebo až v dubnu.
Využití
Pravidelná vodní doprava je zavedena od města Birštonas. Řeka je spojena Ahinským kanálem s Dněprem a Augustovským kanálem s Vislou. Po řece se plaví dřevo. Byla na ní vybudována Kaunaská přehrada s vodní elektrárnou.
Regionální park Delta Němenu
V litevské části delty Němenu je Regionální park Delta Němenu (Nemuno deltos regioninis parkas), který chrání cenná biologická společenstva.
Odkazy
Reference
Literatura
Související články
Ramena delty Němenu
Normandie-Němen
Externí odkazy
Mezinárodní řeky v Evropě
Vodstvo tvořící bělorusko-litevskou státní hranici
Vodstvo tvořící litevsko-ruskou státní hranici
Řeky v Hrodenské oblasti
Řeky v Minské oblasti
Řeky v Litvě
Vodstvo Klaipėdského kraje
Vodstvo Tauragėského kraje
Vodstvo Kaunaského kraje
Vodstvo Marijampolského kraje
Vodstvo Alytuského kraje
Řeky v Kaliningradské oblasti
Přítoky Baltského moře |
5680 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C5%AFm%C4%9Br | Průměr | Průměr je slovo s několika významy:
Průměr (geometrie) – úsečka (tětiva) spojující dva body na kružnici nebo kouli a procházející středem, případně její délka
Míra polohy – nějaká veličina, která jistým způsobem představuje úroveň (střední hodnotu) numerické proměnné v souboru dat. Konkrétně:
Aritmetický průměr – samotným pojmem průměr ve statistickém významu se nejčastěji rozumí právě aritmetický průměr
Geometrický průměr
Harmonický průměr
Kvadratický průměr
Kvantil
Medián
Modus
Střední hodnota
Vážený průměr
Klouzavý průměr
Externí odkazy |
5685 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Doyen | Doyen | Doyen, francouzský výraz, z latinského decanus (děkan, nejstarší), je hlavou a mluvčím diplomatického sboru, který zastupuje vůči hostující zemi. Zpravidla je jím nuncius nebo nejdéle akreditovaný diplomat.
V přeneseném významu se jako doyen označuje vůdčí osobnost nějakého vědeckého nebo uměleckého oboru, hudebního žánru apod.
Související články
Diplomatický vztah
Mezinárodní právo
Diplomacie
Francouzská slova a fráze |
5700 | https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99ekov | Střekov | Název Střekov může znamenat:
Ústí nad Labem-Střekov – městský obvod statutárního města Ústí nad Labem
Střekov (místní část) – část města Ústí nad Labem v okrese Ústí nad Labem
Střekov (hrad) – hrad v Ústí nad Labem v majetku rodu Lobkowiczů
Zdymadlo Střekov neboli Střekovská přehrada (řidčeji Střekovský jez)
Podobné názvy:
Strekov – obec na Slovensku v okrese Nové Zámky |
5722 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Fran%C3%A7ois%20Faber | François Faber | François Faber (26. ledna 1887 – 9. května 1915) byl lucemburský cyklista, jeden z nejlepších cyklistů své éry.
V roce 1909 vyhrál suverénně sedmý ročník Tour de France, když se do vedení oblékl již po druhé etapě a do konce závodu, který se jel za velmi špatného počasí, před sebe již nikoho nepustil. Své vítězství si zajistil skvělými jízdami mezi městy Roubaix a Nice, kde dokázal vyhrát pět po sobě jdoucích etap (2.–6. etapu) a překonal tak rekord René Pottiera, který vyhrál 4 po sobě jdoucí etapy. Svou obrovskou odolnost prokázal již ve druhé etapě dlouhé 398 km, když se 200 km před cílem pustil do samostatného úniku a i přes mrazivý déšť jej dotáhl do konce. Následující den se za teploty pouhých 4 °C a při silném dešti opět utrhl od pelotonu a sólovou jízdou dlouhou 110 km se, pokryt blátem, dostal do cíle na prvním místě. V další etapě, opět za silného deště, dojel znovu do cíle jako první po úniku dlouhém 62 km. Jeho manažer Baugé o něm řekl: „Je to Bůh, který sesednul z nebe na bicykl.“ Stal se tak prvním zahraničním (nefrancouzským) vítězem nejtěžšího etapového závodu planety. Za svůj život dokázal na Tour de France vyhrát celkem 19 etap.
V roce 1915 tragicky zahynul ve válce. Je po něm pojmenován i druhý největší lucemburský jednodenní závod – Velká cena François Fabera (Grand-Prix François Faber), který se jezdí již od roku 1918.
Jeho zařazení mezi nejlepší cyklisty počátku století dokazují i další vítězství:
1908 – Tour de Lombardie
1909 – Paris-Bruxelles
1909 – Paris-Tours
1909 – Sedan-Bruxelles
1910 – Paris-Tours
1911 – Bordeaux-Paris
1913 – Paris-Roubaix
Externí odkazy
Lucemburští cyklisté
Narození v roce 1887
Úmrtí v roce 1915
Vítězové Tour de France
Oběti první světové války
Muži
Úmrtí 9. května
Narození 26. ledna
Nositelé Médaille militaire
Nositelé Válečného kříže 1914–1918 |
5732 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1912 | 1912 | 1912 (MCMXII) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal pondělím.
Události
Česko
5. ledna – byl slavnostně otevřen Obecní dům v Praze
27. června – 4. července – v Praze na Letné se konal VI. všesokolský slet
2. září – byl zahájen provoz na první trati Slezských zemských drah
A. B. Svojsík položil základy českého skautingu vydáním knihy Základy junáctví a uspořádal první skautský tábor u hájovny Orlovy u Lipnice nad Sázavou.
založena Liga lesní moudrosti
Svět
1. ledna – v Číně byla svržena císařská dynastie Čching a vyhlášena Čínská republika.
18. ledna – britský polárník Robert Falcon Scott dosáhl se svou expedicí jižního pólu.
leden – bolševici v Rusku se osamostatnili, přijali název SDDSR(b)
21. března – na vodu spuštěna bitevní loď SMS Tegetthoff
15. dubna – na své první plavbě se v severním Atlantiku potopil Titanic
28. listopadu – Albánie vyhlásila nezávislost
Arizona a New Mexico se staly součástí USA
erupce sopky Vesuv
začala balkánská válka
polský biochemik Kazimierz Funk objevil první vitamín
Francouzi dobývají Maroko
Italové dobývají Libyi
svolána „Haagská opiová konference“
Vědy a umění
architekti vydali futuristický manifest
Jack Judge a Harry Williams složili pochod It's a Long Way to Tipperary
V. Kaplan konstruuje v Brně vodní turbínu s nástavnými lopatkami
První dálkový kabel s elektronkovými zesilovači o délce 350 km byl uveden do provozu mezi New Yorkem a Washingtonem.
Technika
Zahájení provozu (1. srpna) na nejvýše zbudované zastávce v Evropě (3 454 m n. m.) na Jungfraujoch společnosti Jungfraubahn ve Švýcarsku.
Nobelova cena
za literaturu: Gerhart Hauptmann
za medicínu: Alexis Carrel – za práce na transplantaci cév a orgánů
za fyziku: Nils Gustaf Dalén – vynález automatických regulátorů k osvětlování majáků a bójí
za chemii: Victor Grignard a Paul Sabatier – objevy v oblasti organické chemie
za mír: Elih Root – vytváření světového smírčího soudu
Narození
Česko
16. ledna – Bedřich Švestka, lékař a politik, rektor Univerzity Karlovy († 6. září 1990)
17. ledna – Stanislav Sůva, architekt († 18. března 1987)
20. ledna – Jindřich Brok, fotograf († 11. srpna 1995)
21. ledna – Marie Kodovská, česká naivní malířka a básnířka († 12. listopadu 1992)
27. ledna – František Šterc, československý fotbalový reprezentant († 31. října 1978)
28. ledna – Jaroslav Pešán, voják a příslušník výsadku Platinum-Pewter († 11. srpna 1972)
29. ledna
Josef Krejčí, ministr vlád Československa († ?)
František Švantner, slovenský spisovatel († 13. října 1950)
6. února – Zdeněk Dopita, divadelní režisér († 21. června 1977)
8. února – Vojtěch Věchet, československý fotbalový reprezentant († 6. září 1988)
9. února – Rudolf Vytlačil, fotbalista a reprezentační trenér († 1. června 1977)
11. února
Rudolf Firkušný, klavírista světového jména († 19. července 1994)
František Krasl, fotograf († 13. prosince 1998)
15. února – Bohdan Lacina, malíř († 6. července 1971)
22. února
Emil Kotrba, malíř († 21. února 1983)
Vratislav Čech, československý fotbalový reprezentant († 8. září 1974)
23. února
Truda Grosslichtová, herečka a zpěvačka († 8. června 1995)
Josef Strnadel, spisovatel a literární teoretik († 4. března 1986)
František Široký, voják a příslušník výsadku Calcium († 30. května 1976)
24. února
Július Kowalski, hudební skladatel († 2. června 2003)
Jiří Trnka, výtvarník, ilustrátor, sochař, scenárista, loutkář († 30. prosince 1969)
27. února
Nataša Gollová, herečka († 29. října 1988)
Karel Svoboda, divadelní režisér a herec († 30. březen 1982)
3. března – Bohumil Vít Tajovský, opat Želivského kláštera a oběť komunismu († 11. prosince 1999)
6. března – Bořivoj Zeman, režisér a scenárista († 23. prosince 1991)
8. března – Vilém Nezbeda, básník, překladatel, archivář († 13. listopadu 2004)
11. března – Matylda Pálfyová, sportovní gymnastka, stříbrná medaile na LOH 1936 († 23. září 1944)
12. března – Jiří Traxler, klavírista, skladatel, textař a hudební aranžér († 7. srpna 2011)
14. března – Josef Šandera, voják a velitel výsadku Barium († 9. března 1945)
18. března
Vojta Nolč, český malíř, grafik († 27. března 1989)
Bohumil Klenovec, československý fotbalový reprezentant († 14. ledna 1971)
20. března – Jozef Kyselý, ministr vlád Československa († 21. července 1998)
26. března
Miroslav Míčko, historik umění, pedagog, výtvarný kritik a překladatel († 1. března 1970)
Eustach Bittner, numismatik a muzejní pracovník († 23. prosince 2001)
28. března – Eduard Tomek, malíř († 17. srpna 2001)
2. dubna – Rudolf Štrubl, kapelník, varhaník, klarinetista a hudební skladatel († 16. února 1982)
3. dubna – Jiřina Štěpničková, herečka († 5. září 1985)
5. dubna – Václav Němec, učitel a vlastivědný pracovník († 24. května 2001)
6. dubna – Jan Brzák, kanoista, olympijský vítěz († 15. července 1988)
8. dubna – Jozef Gabčík, pachatel atentátu na Heydricha († 18. června 1942)
13. dubna
František Běloun, matematik a pedagog († 4. srpna 1992)
Miloš Sádlo, violoncellista († 14. října 2003)
27. dubna
Ladislav Dědourek, knihkupec, nakladatel a amatérský fotograf († 4. září 1986)
Jaroslav Pešina, historik umění († 7. listopadu 1992)
28. dubna – Adolf Wenig , malíř, jevištní a kostýmní výtvarník († 11. května 1980)
3. května – Marie Hlouňová, houslistka a hudební pedagožka († 4. prosince 2006)
5. května
Vilém Bernard, předseda exilové sociální demokracie († 25. května 1992)
Zdeněk Andršt, hokejista a trenér († 23. října 1985)
9. května – Arnošt Kreuz, československý fotbalový reprezentant
19. května – Jan Brod, lékař, zakladatel české nefrologie († 10. února 1985)
21. května – Karel Stehlík, malíř († 28. května 1985)
30. května – Josef Pospíšil, český překladatel († ?)
1. června – Vlasta Štursová-Suková, architektka a návrhářka († 15. listopadu 1982)
4. června – Josef Starý, vysokoškolský pedagog a ministr dopravy († 16. května 2000)
6. června – Jiří Hermach, filosof Československého jara († 5. října 2011)
18. června – Evžen Erban, politik († 26. července 1994)
20. června – Alois Jedlička, bohemista († 13. června 2000)
21. června – Karel Fabián, spisovatel († 11. listopadu 1983)
22. června – Vít Nejedlý, hudební skladatel († 2. ledna 1945)
24. června – Augustin Podolák, biskup Starokatolické církve († 7. ledna 1991)
26. června – Marie Větrovská, sportovní gymnastka, stříbrná medaile na LOH 1936 († 21. května 1987)
27. června – Karel Hladík, sochař († 27. dubna 1967)
28. června – Zdeňka Švabíková, herečka († 27. června 1994)
29. června – Vlasta Fabianová, herečka († 26. června 1991)
30. června – Viktor Fischl, český a izraelský básník († 28. května 2006)
1. července – Václav Vojtěch Tošovský, († 26. listopadu 2007)
4. července
Kamil Bednář, básník († 23. května 1972)
Jaroslav Malina, skladatel populární hudby a kapelník († 24. října 1988)
6. července – Rudolf Deyl mladší, herec († 21. listopadu 1967)
7. července – Maxmilian Martischnig, osobnost československého odboje během 2. světové války († 29. prosince 1984)
12. července – Jan Lukeš, spisovatel a hudební skladatel († 25. srpna 1977)
18. července – Jindřich Mánek, teolog, děkan Husovy československé bohoslovecké fakulty († 18. října 1977)
20. července – František Pácalt, československý hokejový reprezentant († 3. listopadu 2001)
25. července – Kamil Lhoták, malíř († 22. října 1990)
28. července – Fanoš Mikulecký, skladatel zlidovělých písní († 23. března 1970)
1. srpna – Otakar Jaroš, účastník zahraničního odboje († 8. března 1943)
11. srpna – Věra Vovsová, malířka († 31. srpna 1998)
20. srpna – František Fajtl, stíhací pilot († 4. října 2006)
24. srpna – Otto Šling, komunistický politik, oběť politických procesů († 3. prosince 1952)
30. srpna – František Vlasák, československý ekonom a politik († 2. října 2005)
2. září – Antonín Lauterbach, pedagog, spisovatel a divadelník († 26. května 2007)
7. září – Václav Fišer, herec († 30. října 1992)
19. září – Josef Liesler, malíř († 23. srpna 2005)
20. září – Ján Nálepka, československý důstojník a partyzánský velitel († 16. listopadu 1943)
27. září – Václav Horák, československý fotbalový reprezentant († 15. listopadu 2000)
2. října – Frank Malina, česko-americký vědec a vynálezce († 9. listopadu 1981)
4. října – Vladimír Kadlec, ekonom, vysokoškolský pedagog, ministr školství († 3. dubna 1998)
14. října
Jiří Zdeněk Novák, spisovatel, scenárista a překladatel († 3. září 2001)
Vlastimil Kopecký, československý fotbalový reprezentant († 31. července 1967)
18. října – Karel Svoboda, voják a příslušník výsadku Wolfram († 3. dubna 1982)
20. října – Miroslav Příhoda, varhaník a hudební skladatel († 11. června 1988)
23. října – Bedřich Prokoš, herec († 20. dubna 1997)
27. října – Frank Towen, tanečník a choreograf († 27. prosince 1991)
6. listopadu – Jaroslav Odstrčil, voják a velitel výsadku Calcium († 23. června 1944)
13. listopadu – Jaroslav Bouček, československý fotbalový reprezentant († 10. října 1987)
17. listopadu – Karel Židek, varhaník, skladatel a dirigent († 24. června 2001)
18. listopadu – Vilém Hrubý, archeolog († 23. září 1985)
19. listopadu – Bohuslav Brouk, psychoanalytik, spisovatel, básník a publicista († 19. ledna 1978)
20. listopadu – Jiří Štuchal, kabaretní a cirkusový herec, bavič a konferenciér († 2. března 1979)
24. listopadu
Hugo Rokyta, kulturní historik, etnograf, heraldik a ochránce památek († 16. března 1999)
Jan Bartejs, voják a velitel výsadku Potash († 13. března 1963)
25. listopadu
Bohuslav Březovský, prozaik a dramatik († 24. června 1976)
Stanislav Fejfar, stíhací pilot († 17. května 1942)
3. prosince – Josef Hrabák, literární historik, teoretik a kritik († 6. srpna 1987)
12. prosince – Leo Eitinger, česko-norský psychiatr († 15. října 1996)
Svět
1. ledna
Michel Debré, premiér Francie († 2. srpna 1996)
Kim Philby, důstojník britských tajných služeb a agent KGB († 11. května 1988)
6. ledna – Jacques Ellul, francouzský sociolog, historik, filozof a spisovatel († 19. května 1994)
7. ledna – Charles Addams, americký autor komiksů († 29. září 1988)
8. ledna – José Ferrer, portorikánský herec († 26. ledna 1992)
9. ledna
Elias Zoghby, řeckokatolický arcibiskup, teolog, spisovatel († 16. ledna 2008)
Annemarie Heinrich, německo-argentinská fotografka († 22. září 2005)
17. ledna – Luis Korda, kubánský fotograf († 19. prosince 1985)
19. ledna
Leonid Kantorovič, sovětský matematik a ekonom, Nobelova cena za ekonomii 1975 († 7. dubna 1986)
Jaroslav Stecko, ukrajinský nacionalistický politik († 5. července 1986)
21. ledna – Konrad Bloch, americký biochemik, Nobelova cena za fyziologii a medicínu 1964 († 15. října 2000)
23. ledna – Rudolf Zuber, kněz, církevní historik († 29. října 1995)
27. ledna
Arne Næss, norský filozof († 12. ledna 2009)
Ján Pásztor, nitranský biskup († 8. listopadu 1988)
28. ledna – Jackson Pollock, americký malíř († 11. srpna 1956)
29. ledna – Jozef Kostka, slovenský sochař († 20. září 1996)
3. února – Jacques Soustelle, francouzský antropolog a politik († 6. srpna 1990)
6. února
Eva Braunová, milenka a později manželka Adolfa Hitlera († 30. dubna 1945)
Christopher Hill, anglický historik († 23. února 2003)
8. února – Šimon Jurovský, slovenský skladatel († 8. listopadu 1963)
11. února – Wacław Wycisk, polský biskup († 22. března 1984)
13. února – Anton Malloth, dozorce v Terezíně († 31. října 2002)
14. února – Tibor Sekelj, chorvatský novinář, badatel a spisovatel († 20. září 1988)
20. února – Pierre Boulle, francouzský spisovatel († 30. ledna 1994)
27. února – Lawrence Durrell, anglický spisovatel († 7. listopadu 1990)
28. února
Clara Petacci, milenka Benita Mussoliniho († 28. dubna 1945)
Harold Gordon Skilling, kanadský historik, bohemista a politolog († 2. března 2001)
8. března – Vladimir Bakarić, Národní hrdina Jugoslávie († 16. ledna 1983)
11. března – Paul Janes, německý fotbalista († 12. června 1987)
12. března – Ghazi I., irácký král († 4. května 1939)
15. března – Lightnin' Hopkins, americký bluesový kytarista a zpěvák († 30. ledna 1982)
16. března – Pat Nixonová, manželka 37. prezidenta USA Richarda Nixona († 22. června 1993)
19. března – Adolf Galland, velitel německých stíhacích sil († 9. února 1996)
20. března – Miklós Szabados, maďarský stolní tenista († 12. ledna 1962)
22. března
Elijahu Kitov, rabín, vychovatel a spisovatel († 7. února 1976)
Karl Malden, americký herec († 1. července 2009)
23. března – Wernher von Braun, konstruktér německých a amerických raket († 16. června 1977)
27. března – James Callaghan, britský premiér († 26. března 2005)
5. dubna
František Gibala, slovenský sochař († 8. září 1987)
István Örkény, maďarský dramatik a prozaik († 24. června 1979)
8. dubna – Sonja Henie, norská krasobruslařka a filmová herečka († 12. října 1969)
9. dubna – Lev Kopelev, sovětský spisovatel († 18. června 1997)
11. dubna – John Levy, americký jazzový kontrabasista a hudební manažer († 20. ledna 2012)
14. dubna – Robert Doisneau, francouzský fotograf († 1. dubna 1994)
15. dubna – Kim Ir-sen, politický vůdce Severní Koreje († 8. července 1994)
17. dubna – Jakov Volček, sovětský spisovatel († listopad 1988)
19. dubna – Glenn Seaborg, americký jaderný chemik, Nobelova cena 1951 († 25. února 1999)
21. dubna
Eve Arnoldová, americká fotožurnalistka († 4. ledna 2012)
Marcel Camus, francouzský filmový režisér a scenárista († 13. ledna 1982)
29. dubna – Moše Landau, předseda Nejvyššího soudu Izraele († 1. května 2011)
7. května – James Dugan, americký historik a novinář († 3. června 1967)
8. května – Gertrud Fussenegger, rakouská spisovatelka († 19. března 2009)
13. května
Dmitrij Baltermanc, sovětský novinářský fotograf († 11. června 1980)
Gil Evans, kanadský jazzový klavírista a hudební skladatel († 20. dubna 1988)
15. května – Edwin Smith, anglický fotograf († 29. prosince 1971)
19. května – Pietro Palazzini, italský kardinál, Spravedlivý mezi národy († 11. října 2000)
20. května
Chajim Perelman, belgický filozof († 22. ledna 1984)
Wilfrid Sellars, americký filozof († 2. července 1989)
23. května – Jean Françaix, francouzský hudební skladatel († 25. září 1997)
26. května – János Kádár, premiér Maďarské lidové republiky († 6. července 1989)
28. května
Werner Legère, německý spisovatel († 14. října 1998)
Patrick White, australský spisovatel, Nobelova cena za literaturu 1973 († 30. září 1990)
29. května – Hanna Reitschová, německá zkušební pilotka († 24. srpna 1979)
31. května
Henry M. Jackson, americký kongresman a senátor († 1. září 1983)
Martin Schwarzschild, americký fyzik německého původu († 10. dubna 1997)
1. června – Herbert Tichy, rakouský spisovatel, geolog, novinář a horolezec († 26. září 1987)
5. června
Ruth Hausmeister, německá herečka († 1. února 2012)
Alexandru Todea, rumunský kardinál († 22. května 2002)
10. června – Anatolij Garanin, sovětský novinářský fotograf († 7. dubna 1990)
14. června – Annibale Bugnini, italský kněz, vůdčí osobnost liturgické reformy († 3. července 1982)
16. června – Enoch Powell, britský konzervativní politik († 8. února 1998)
18. června – Glenn Morris, americký olympijský vítěz v desetiboji († 31. ledna 1974)
23. června – Alan Turing, britský matematik, zakladatel moderní informatiky († 7. června 1954)
28. června – Carl Friedrich von Weizsäcker, německý fyzik a filosof († 28. dubna 2007)
6. července
Gerhard Ebeling, evangelický teolog († 30. září 2001)
Heinrich Harrer, rakouský horolezec, cestovatel, geograf, fotograf a spisovatel († 7. ledna 2006)
11. července – Sergiu Celibidache, rumunský dirigent a hudební skladatel († 14. srpna 1996)
12. července – Petar Stambolić, jugoslávský partyzán a komunistický politik († 21. září 2007)
14. července
Northrop Frye, kanadský literární kritik († 23. ledna 1991)
Woody Guthrie, americký folkový písničkář († 3. října 1967)
18. července – Harry Levin, americký literární teoretik († 29. května 1994)
19. července – Andreas Lommel, německý etnolog († 9. ledna 2005)
21. července – Karl Wolfgang Deutsch, německo-český politolog († 1. listopadu 1992)
22. července – Stephen Gilbert, irský spisovatel († 23. července 2010)
23. července – Meyer Howard Abrams, americký literární teoretik († 15. dubna 2015)
27. července – Ben Carlin, australský inženýř a cestovatel († 7. března 1981)
30. července – Viliam Žingor, hrdina Slovenského národního povstání († 18. prosince 1950)
31. července – Milton Friedman, americký ekonom, Nobelova cena za ekonomii 1976 († 16. listopadu 2006)
4. srpna
Virgilio Piñera, kubánský spisovatel († 18. října 1979)
Raoul Wallenberg, švédský diplomat, zachránce maďarských Židů († 16. července 1947)
5. srpna – Abbé Pierre, francouzský kněz a charitativní pracovník († 22. ledna 2007)
8. srpna – Jacques Bergier, francouzský chemik a spisovatel († 23. října 1978)
10. srpna – Jorge Amado, brazilský spisovatel († 6. srpna 2001)
12. srpna – Jerzy Edigey, polský právník a spisovatel († 24. srpna 1983)
13. srpna – Salvador Luria, italsko-americký mikrobiolog, Nobelova cena 1969 († 6. února 1991)
15. srpna – Naoto Tadžima, japonský olympijský vítěz v trojskoku 1936 († 4. prosince 1990)
16. srpna – William Vandivert, americký fotograf († 1. prosince 1989)
18. srpna – Elsa Morante, italská spisovatelka († 25. listopadu 1985)
21. srpna – Toe Blake, kanadský hokejista († 17. května 1995)
23. srpna – Gene Kelly, americký zpěvák, herec a tanečník († 2. února 1996)
24. srpna – Howard Everest Hinton, britský entomolog († 2. srpna 1977)
25. srpna – Erich Honecker, generální tajemník komunistické strany NDR († 29. května 1994)
29. srpna – Son Kidžong, korejský olympijský vítěz v maratonu z roku 1936 († 15. listopadu 2002)
30. srpna
Edward Mills Purcell, americký fyzik, Nobelova cena za fyziku 1952 († 7. března 1997)
Pavol Strauss, slovenský lékař, filozof a spisovatel († 3. června 1994)
1. září – Gwynfor Evans, velšský politik († 21. dubna 2005)
4. září – Günther Lützow, německý stíhací pilot († 24. dubna 1945)
5. září
John Cage, americký skladatel († 12. srpna 1992)
Kristina Söderbaum, německá filmová herečka († 12. února 2001)
6. září
Michele Andreolo, uruguayský fotbalista († 14. května 1981)
Nicolas Schöffer, maďarský sochař († 8. ledna 1992)
7. září – Peter Walker, britský automobilový závodník († 1. března 1984)
8. září – Vladimir Nikolajevič Alexejev, sovětský námořní velitel a admirál († 24. července 1999)
18. září – Givi Džavachišvili, premiér Gruzie († 10. listopadu 1985)
22. září – Han Mac Tu, vietnamský básník († 11. listopadu 1940)
29. září
Michelangelo Antonioni, italský filmový režisér a scenárista († 30. července 2007)
Kristián Ludvík Meklenburský, druhý syn posledního meklenburského vévody († 18. července 1996)
1. října – Lev Gumiljov, sovětský historik, antropolog a etnolog († 15. června 1992)
5. října – Karl Hass, německý válečný zločinec († 21. dubna 2004)
14. října – Walter Gotschke, německý malíř († 28. srpna 2000)
17. října – Jan Pavel I., 263. papež († 28. září 1978)
21. října
Don Byas, americký jazzový saxofonista († 24. srpna 1972)
Georg Solti, britský dirigent maďarského původu († 5. září 1997)
31. října
Jean Améry, filosof a spisovatel rakouského původu († 17. října 1978)
Anton Thumann, nacistický válečný zločinec († 8. října 1946)
1. listopadu – William Miller, americký olympijský vítěz ve skoku o tyči 1932 († 12. listopadu 2008)
3. listopadu – Alfredo Stroessner, paraguayský vojenský důstojník a diktátor († 16. srpna 2006)
5. listopadu – Leonardo Cilaurren, španělský fotbalista († 9. prosince 1969)
10. listopadu – Bernhard Häring, německý teolog († 3. července 1998)
17. listopadu – Harry Ackerman, americký televizní producent († 3. února 1991)
19. listopadu
George Emil Palade, rumunsko-americký cytolog, Nobelova cena za fyziologii a lékařství († 8. října 2008)
Domingos da Guia, brazilský fotbalista († 18. května 2000)
20. listopadu – Otto von Habsburg, korunní princ rakouský, český a uherský († 4. července 2011)
21. listopadu – Viliam Malík, slovenský fotograf († 20. ledna 2012)
22. listopadu – Štefan Polakovič, slovenský filozof († 29. listopadu 1999)
23. listopadu – Tyree Glenn, americký jazzový pozounista († 18. května 1974)
24. listopadu – Teddy Wilson, americký jazzový klavírista († 31. července 1986)
29. listopadu – John Templeton, britský akciový investor, obchodník a filantrop († 8. července 2008)
30. listopadu
Walter J. Ong, americký literární historik a teoretik († 12. srpna 2003)
Gordon Parks, americký fotograf, hudebník, spisovatel a režizér († 7. března 2006)
1. prosince – Minoru Yamasaki, americký architekt japonského původu († 7. února 1986)
6. prosince – Frank Lewis, americký zápasník, zlato na OH 1936 († 16. srpna 1998)
7. prosince – Daniel Jones, velšský hudební skladatel († 23. dubna 1993)
9. prosince – Zerubavel Gil'ad, izraelský spisovatel († 12. srpna 1988)
11. prosince – Carlo Ponti, italský filmový producent († 10. ledna 2007)
20. prosince – Zoran Polič, slovinský právník a politik († 13. června 1997)
22. prosince – Lady Bird Johnsonová, manželka 36. prezidenta USA Lyndona B. Johnsona († 11. července 2007)
? – Paul Chauchard, francouzský lékař, filozof, vysokoškolský učitel a spisovatel († 27. dubna 2003)
? – Marjory Collinsová, americká fotografka († 1985)
? – Nihat Erim, Premiér Turecka († 19. července 1980)
? – Anatolij Garanin, sovětský novinářský fotograf († 1989)
? – Iser Har'el, ředitel Mosadu († 18. února 2003)
? – Rašíd ibn Saíd al-Maktúm, premiér Spojených arabských emirátů († 7. října 1990)
? – Pasang Dawa Lama, nepálský horolezec († 15. září 1982)
? – Yusuf Lule, 3. prezident Ugandy († 21. ledna 1985)
? – Christian Adrian Michel, švýcarský hodinář a fotograf († 1980)
? – Efrajim Urbach, izraelský rabín, judaista a politik († 3. července 1991)
? – Ratomir Bogojević, srbský a jugoslávský architekt a pedagog († 1968)
Úmrtí
Česko
12. ledna – Josef Rank, český slovníkář, lexikograf a archivář (* 22. října 1833)
2. února – Bernhard Sperk, český veterinář (* 23. července 1839)
17. února – Alois Lexa von Aehrenthal, český šlechtic a rakouský diplomat a politik (* 27. září 1912)
22. února – Renáta Tyršová, kunsthistorička a umělecká kritička, etnografka (* 31. července 1854)
23. února – Otilie Sklenářová-Malá, česká herečka (* 12. prosince 1844)
2. března – Vilém Mrštík, český spisovatel (* 14. května 1863)
6. března – Vilém Blažek, olomoucký kanovník a biskup (* 29. dubna 1837)
13. března – Ella Hruschka, rakouská učitelka, spisovatelka, novinářka a aktivistka za práva žen (* 7. května 1851)
4. dubna
Josef Kořán, publicista, historik a poslanec Českého zemského sněmu (* 24. září 1838)
Josef Sokol, český pedagog a politik (* 4. července 1831)
25. dubna – Anton Aigner, poslanec Českého zemského sněmu, starosta Frýdlantu (* 9. června 1844)
30. dubna – František Kmoch, český dirigent a skladatel (* 1. srpna 1848)
24. května – Karel Čulík, poslanec Českého zemského sněmu (* 2. března 1822)
9. června – Ferdinand Heller, český hudební skladatel a sbormistr (* 21. června 1824)
10. června – Josef Scheiwl, český malíř a ilustrátor (* 7. dubna 1833)
12. června – Zikmund Winter, český spisovatel (* 27. prosince 1846)
17. června – Hanuš Schwaiger, český malíř, tvůrce fantaskních obrazů (* 28. června 1854)
18. června – Hugo Baar, český malíř (* 3. března 1873)
21. června – Leopold Gottlieb, lékař, spoluzakladatel lázní v Jáchymově (* 17. března 1852)
23. června – Bohuslav Kroupa, malíř, pedagog, cestovatel a spisovatel (* 30. listopadu 1828)
27. června – Josef Anýž, český politik a novinář (* 29. února 1852)
28. června – Josef Václav Sládek, český spisovatel (* 27. října 1845)
1. července
Eduard Strache, rakouský a český nakladatel, novinář a politik (* 13. dubna 1847)
Albín Bráf, český právník, profesor, politik a novinář. (* 27. února 1851)
7. srpna – Emanuel Tilsch, český právník (* 8. dubna 1866)
17. srpna – Antonín Fiala, svérázný amatérský meteorolog (* 1836)
19. srpna – Václav Sitte, kanovník kapituly sv. Štěpána v Litoměřicích (* 1849)
23. srpna – Josef Němeček, čestný kanovník Katedrální kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích (* 2. března 1824)
30. srpna – Eleonora Ehrenbergová, operní pěvkyně (* 1. listopadu 1832)
7. září – Jan Tomáš, český fotograf (* 2. června 1841)
9. září – Jaroslav Vrchlický, český spisovatel (* 17. února 1853)
19. září – Josef Šolín, český matematik a fyzik (* 4. března 1841)
9. října – Václav Reichert, český právník a politik (* 6. srpna 1834)
13. listopadu
Wenzel Wenhart, rakouský pedagog a básník (* 24. září 1834)
Teréza Nováková, česká spisovatelka (* 31. července 1853)
9. prosince – Adolf Patera, historik a filolog (* 27. července 1836)
19. prosince – Marie Ryšavá, česká herečka (* 10. září 1831)
31. prosince
Adolf Rodler, kněz, publicista a politik (* 4. dubna 1843)
Vincenc Prasek, slezský pedagog, jazykovědec, spisovatel a novinář (* 9. dubna 1843)
Svět
16. ledna – Georg Heym, německý básník (* 30. října 1887)
28. ledna – Gustave de Molinari, belgický ekonom (* 3. března 1819)
29. ledna – Herman Bang, dánský spisovatel (* 20. dubna 1857)
30. ledna – Alfred Ebenhoch, předlitavský politik (* 18. května 1855)
10. února – Joseph Lister, anglický chirurg, průkopník antisepse (* 5. dubna 1827)
11. února – Şayeste Hanım, manželka osmanského sultána Abdulmecida I. (* 1836)
22. února – Isaiah West Taber, americký fotograf (* 17. srpna 1830)
25. února – Vilém IV. Lucemburský, lucemburský velkovévoda (* 22. dubna 1852)
13. března – Xösäyen Jamaşev, tatarský revolucionář a spisovatel (* 6. ledna 1882)
29. března – Robert Falcon Scott, britský polárník (* 6. června 1868)
30. března – Karel May, německý spislovatel * 25. února 1842)
1. dubna – Paul Brousse, francouzský socialista, anarchista (* 23. ledna 1844)
6. dubna – Giovanni Pascoli, italský básník (* 31. prosince 1855)
12. dubna – Ernest Duchesne, francouzský lékař, průkopník výzkumu antibiotik (* 30. května 1874)
15. dubna
William Thomas Stead, anglický novinář a redaktor (* 5. července 1849)
Edward J. Smith, kapitán lodi Titanic (* 27. ledna 1850)
Thomas Andrews, hlavní konstruktér Titanicu (* 7. února 1873)
Francis Davis Millet, americký malíř a spisovatel (* 3. listopadu 1846)
John Jacob Astor IV, americký obchodník, vynálezce a spisovatel (* 13. července 1864)
William McMaster Murdoch, skotský námořník na Titanicu (* 28. února 1873)
Jacques Futrelle, americký spisovatel detektivek (* 9. dubna 1875)
Michel Navratil, zemřel při potopení Titanicu (* 13. srpna 1880)
John George Phillips, starší telegrafista na Titanicu (* 11. dubna 1887)
20. dubna – Bram Stoker, irský spisovatel (* 8. listopadu 1847)
21. dubna
Felix Benedict Herzog, americký inženýr, vynálezce (* 27. prosince 1859)
Siri von Essen, finská herečka (* 17. října 1850)
24. dubna – Samuel Bourne, britský fotograf (* 30. října 1834)
26. dubna – Hermann Zabel, německý botanik - dendrolog (* 22. září 1832)
5. května – Émile Decombes, francouzský klavírista a hudební pedagog (* 9. srpna 1829)
14. května
August Strindberg, švédský spisovatel, malíř, fotograf a novinář (* 22. ledna 1849)
Frederik VIII., dánský král (* 3. června 1843)
18. května – Eduard Strasburger, polsko-německý botanik (* 1. února 1844)
19. května – Boleslav Prus, polský spisovatel (* 20. srpna 1847)
26. května – Amélie Bavorská, bavorská princezna (* 24. prosince 1865)
30. května – Wilbur Wright, průkopník letectví (* 16. dubna 1867)
1. června – Daniel Burnham, americký architekt (* 4. září 1846)
6. června – Giulio Ricordi, italský vydavatel, hudební publicista, malíř a hudební skladatel (* 19. prosince 1840)
9. června – Ion Luca Caragiale, rumunský spisovatel (* 30. ledna 1852)
12. června
Ferdinand Zirkel, německý geolog (* 20. března 1838)
Léon Dierx, francouzský básník (* 31. března 1838)
Frédéric Passy, francouzský politik a ekonom (* 20. května 1822)
22. června – Charicléa Hohenlohe, francouzská šlechtična a mecenáška (* 8. října 1863)
25. června – Lawrence Alma-Tadema, holandský malíř (* 8. ledna 1836)
20. července – Andrew Lang, skotský antropolog, spisovatel a folklorista (* 31. března 1844)
30. července – Císař Meidži, 122. japonský císař (* 3. listopadu 1852)
13. srpna
Jules Massenet, francouzský skladatel (* 12. května 1842)
Octavia Hillová, britská sociální pracovnice (* 3. prosince 1838)
14. srpna – Alžběta Saská, saská princezna (* 4. února 1830)
16. srpna – Johann Martin Schleyer, německý kněz, tvůrce umělého jazyka Volapük (* 18. července 1831)
20. srpna – William Booth, zakladatel a první generál Armády spásy (* 10. dubna 1829)
29. srpna – Theodor Gomperz, rakouský filozof a klasický filolog (* 29. března 1832)
26. září – Charles Voisin, francouzský průkopník letectví (* 1882)
6. října – Auguste Marie François Beernaert, belgický politik, nositel Nobelovy ceny za mír (* 26. července 1829)
30. října – James S. Sherman, americký státník, politik, právník a bankéř (* 24. října 1855)
6. listopadu – Mykola Lysenko, ukrajinský hudební skladatel (* 22. března 1842)
9. listopadu – Nikolaj Trofimovič Fedorenko, stálý zástupce SSSR při OSN († 2. října 2000)
15. listopadu – Dmitrij Narkisovič Mamin-Sibirjak, ruský prozaik a dramatik (* 6. listopad 1852)
19. listopadu – Wilhelm Fiedler, německý geometr (* 3. dubna 1832)
29. listopadu – Enrico Annibale Butti, italský spisovatel (* 19. února 1868)
7. prosince – George Howard Darwin, anglický astronom a matematik (* 9. července 1845)
12. prosince
Mauriz von Rössler, ministr obchodu Předlitavska (* 13. července 1857)
Luitpold Bavorský, bavorský regent (* 12. března 1821)
? – Paul Bergon, francouzský fotograf a botanik (* 27. září 1863)
Hlavy států
České království – František Josef I.
Papež – Pius X.
Království Velké Británie – Jiří V.
Francie – Armand Fallières
Uherské království – František Josef I.
Rakouské císařství – František Josef I.
Italské království – Viktor Emanuel III.
Belgie – Albert I.
Španělsko – Alfons XIII.
Japonsko – Meidži/Taišó od 30. července
Sinchajská revoluce (Čína) – Süan-tchung (Pchu-i) / abdikoval 12. února
Související články
1912 v letectví
1912 v botanice
1912 v loďstvech
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1912:
Lidové noviny –
Národní listy –
Národní politika –
Moravská orlice –
Budivoj (České Budějovice) — ročník 48 rok 1912 (odkaz vede na přehled ročníků)
Lumír — ročník 40 rok 1911–1912 (archiv ÚČL AV ČR)
Zlatá Praha — ročník 29 rok 1911–1912
Humoristické listy — ročník 55 rok 1912
Říšský zákoník (česká verze) — rok 1912
20. století |
5737 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1904 | 1904 | 1904 (MCMIV) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal pátkem.
Události
Česko
9. ledna – Byl zahájen parní provoz na dráze Hrušov – Polská Ostrava.
11. prosince – v Praze byl otevřen vyšehradský tunel
Předlitavsko
31. prosince – předsedou vlády (podruhé) Paul Gautsch (do 1906)
Svět
5. ledna – Japonsko přerušuje diplomatické styky s Ruskem a stahuje své diplomaty ze země
10. ledna – vyhlašuje Japonsko Rusku válku po předchozím útoku japonských torpédových člunů na ruskou eskadru v přístavu Port Arthur
8. dubna – Anglie a Francie uzavřely tzv. srdečnou dohodu o rozdělení sféry vlivu na kolonie.
10. května – obklíčila japonská armáda přístav Port Arthur a zahájila jeho obléhání, přitom padlo 192 000 Japonců a 27 000 ruských vojáků
14. června – zahájen provoz Pacifické železnice, spojující kanadský Montreal s pobřežím Tichého oceánu
3. srpna – obsazuje britská vojenská expedice tibetskou Lhasu, kterou předtím opustil dalajláma, smlouva o podřízení Tibetu britské nadvládě byla podepsána 7. září
10. srpna – porážejí Japonci definitivně ruské loďstvo u Port Arthuru
25. září – byla zprovozněna celá trať Transsibiřské magistrály, spojující Moskvu a Vladivostok
5. prosince – dobyla japonská vojska významnou strategickou vyvýšeninu nad přístavem Port Arthur, což vedlo k brzkému zničení celého obleženého přístavu
Vědy a umění
21. ledna – se v Brně konala premiéra opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa
16. června – Bloomsday. Den, během kterého se odehrává Joyceův román Odysseus
26. listopadu – zahájena souborná výstava díla Antonína Slavíčka v pražském Mánesu
automobilka Renault zavádí do výroby hydraulické tlumiče kol
byl vynalezen ofsetový tisk (William Rubel)
František Adamec představil „Adamcovu míru“ (úlový rámek o rozměrech 39x24cm)
v italském Larderellu začíná pracovat elektrárna využívající geotermální energie
J. A. Fleming sestrojil dvouelektrodovou elektronku – diodu.
Sport
červenec – druhý ročník cyklistického závodu Tour de France, řada skandálů a nesportovního chování účastníků
29. srpna – začaly 3. novodobé olympijské hry v americkém Saint Louis, hry se konaly jako součást světové výstavy a oslav na počest 100. výročí připojení St. Louis k USA (skončily 3. září)
25. října – byl založen Sportovní klub Moravská Slavia Brno
Nobelova cena
literatura: Frédéric Mistral a Španěl José Echegaray
medicína: Ivan Petrovič Pavlov – podmíněné a nepodmíněné reflexy v jednání
fyzika: John Rayleigh
chemie: William Ramsay
cena míru: Institut de droit international
Narození
Česko
1. ledna – Jan Schneeweis, klavírista, hudební skladatel, sbormistr († 24. prosince 1995)
2. ledna – Dobroslava Menclová, historička umění, architektka a archeoložka († 19. listopadu 1978)
6. ledna
Miloš Václav Kratochvíl, spisovatel († 9. července 1988)
František Zyka, mistr houslař († duben 1971)
7. ledna – Josef Dyr, český chemik, rektor VŠCHT († 20. ledna 1979)
9. ledna – Albert Kutal, český historik umění († 27. prosince 1976)
12. ledna – Rudolf Maria Mandé, dirigent a hudební skladatel († 12. srpna 1964)
13. ledna – Karel Bidlo, český fagotista († 13. července 1992)
15. ledna – Ludvík Frejka, československý politik a publicista († 3. prosince 1952)
17. ledna – Hanuš Thein, operní pěvec a režisér († 30. prosince 1974)
18. ledna – Antonín Kleveta, kněz, teolog a politický vězeň († 16. května 1969)
21. ledna – Karel Lenhart, sochař a restaurátor († 29. května 1978)
22. ledna
Jenda Korda, trampský zpěvák a skladatel († 30. července 1986)
Václav Majer, československý ministr, předseda exilové ČSSD († 26. ledna 1972)
23. ledna – Theodor Schaefer, hudební skladatel a pedagog († 19. března 1969)
5. února – Antonín Křišťál, český fotbalový reprezentant († 1976)
7. února – Irena Bernášková, česká novinářka a odbojářka († 26. srpna 1942)
15. února – Jan Malík, Loutkoherec a pedagog († 24. července 1980)
20. února – František Filip, „Bezruký Frantík“, tělesně postižený spisovatel († 19. února 1957)
29. února – Jiřina Popelová, filozofka a komenioložka († 14. června 1985)
1. března – Mirko Očadlík, hudební vědec († 26. června 1964)
2. března – Vladimír Borský, herec, režisér a scenárista († 24. října 1962)
6. března
Vítězslav Lederer, uprchlík z koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau († 5. dubna 1972)
Bedřich Pokorný, důstojník československé tajné služby († 25. března 1968)
7. března
Jarmila Horáková, herečka († 20. ledna 1928)
Josef Skutil, archeolog a historik († 18. září 1965)
Ladislav Ženíšek, fotbalový reprezentant († 14. května 1985)
9. března – Július Ďuriš, československý komunistický politik († 18. února 1986)
12. března – Josef Plíhal, matematik, politik a podnikatel († 9. října 1973)
18. března – Edvard Cenek, spisovatel a fotograf († 26. července 1971)
21. března – Hana Kučerová-Záveská, česká architektka († 7. listopadu 1944)
27. března – Adolf Kellner, dialektolog, bohemista a romanista († 31. května 1953)
30. března – Josef Heyduk, spisovatel a překladatel († 29. ledna 1994)
2. dubna – František Hochmann, československý fotbalový reprezentant († 4. března 1986)
6. dubna – Jiří Frejka, režisér a divadelní teoretik († 27. října 1952)
13. dubna – Jaroslav Cuhra, architekt, křesťanský politik, odbojář a politický vězeň († 10. července 1974)
16. dubna – Rudolf Janíček, indolog, spisovatel a překladatel († 6. října 1988)
27. dubna – Miloslav Disman, divadelní a rozhlasový režisér († 29. dubna 1981)
1. května – Josef Rybák, spisovatel († 15. prosince 1992)
2. května
Václav Holzknecht, klavírista, hudební vědec, pedagog, spisovatel († 13. srpna 1988)
František Lýsek, sbormistr a hudební pedagog († 16. ledna 1977)
8. května – Leopold Pokorný, český interbrigadista († 4. dubna 1937)
9. května – Hana Volavková, česká historička umění, první ředitelka Židovského muzea v Praze († 29. března 1985)
10. května – Jan Merell, římskokatolický teolog, biblista († 22. září 1986)
15. května – Pavel Bareš, český architekt († 13. srpna 1984)
16. května – Vilém Nový, československý politik († 1. března 1987)
22. května – Josef Träger, divadelní kritik, teoretik a scenárista († 10. června 1971)
25. května – Jan Sokol, architekt († 27. září 1987)
1. června – Jaroslav Černý, malíř († 1984)
2. června
František Pilař, spisovatel († 14. ledna 1980)
František Plánička, reprezentační fotbalový brankář († 20. července 1996)
3. června – Otakar Kodeš, český učitel a vlastenec († 22. září 1938)
11. června – Emil František Burian, básník, zpěvák, herec, hudební skladatel, dramatik a režisér († 9. srpna 1959)
16. června – Ladislav Hemmer, český herec († 9. dubna 1949)
19. června – Aloys Skoumal, literární kritik a překladatel († 4. července 1988)
24. června
Jan Gillar, český funkcionalistický architekt († 7. května 1967)
Jan Knob, spisovatel († 29. dubna 1977)
26. června – Arnošt Košťál, pardubický hoteliér a odbojář († 2. července 1942)
2. července – František Černý, herec, filmový zvukař a architekt († 18. ledna 1963)
8. července – František Zelenka, architekt grafik, jevištní a kostýmní výtvarník († 19. října 1944)
10. července – Iša Krejčí, hudební skladatel († 6. března 1968)
18. července – Václav Marel, český hudební skladatel († 9. prosince 1964)
29. července – Ivan Pietor, československý právník, politik, ministr († 6. června 1977)
1. srpna – Františka Pecháčková, česká spisovatelka († 19. ledna 1991)
8. srpna
Josef Hotový, kapelník, skladatel taneční hudby a varhaník († 2. dubna 1975)
Václav Morávek, člen odbojové trojice přezdívané Tři králové († 21. března 1942)
Vladimír Müller, publicista a spisovatel († 2. října 1977)
13. srpna – Josef Brož, český malíř a grafik († 12. října 1980)
19. srpna – František Omelka, pedagog, spisovatel, esperantista († 23. července 1960)
20. srpna – Karel Krejčí, literární historik († 26. června 1979)
29. srpna – Anna Letenská, divadelní a filmová herečka († 24. října 1942)
10. září – Václav Markup, akademický sochař († 18. července 1995)
14. září
František Illek, český fotograf († 17. června 1969)
Karel Šrom, hudební skladatel a publicista († 21. října 1981)
16. září – František Rachlík, spisovatel († 13. února 1980)
18. září – Emanuela Tilschová, překladatelka († 1974)
22. září
Jaroslav Charvát, český historik a archivář († 5. září 1988)
František Patočka, lékař a imunolog († 14. března 1985)
5. října – Libuše Jansová, archeoložka († 1. ledna 1996)
15. října – Václav Kejř, nejvyšší představitel Českobratrské církve evangelické († 19. ledna 1989)
16. října – Viktor Boháč, odbojář a národněsocialistický politik († 12. července 1984)
18. října – Erik Adolf Saudek, překladatel († 16. července 1963)
24. října – Jelizaveta Nikolská, ruská tanečnice, působící v Národním divadle († 1955)
31. října
Rudolf Burkert, československý sportovec německé národnosti († 1985)
Vlasta Jelínková, česká herečka († 26. října 1988)
Karel Balíček, malíř († 25. března 1985)
2. listopadu – Karel Tichý, československý voják a velitel výsadku Destroyer († 3. září 1988)
17. listopadu – Ema Řezáčová, spisovatelka († 29. června 1997)
24. listopadu – Jiří Sever, fotograf a chemik († 10. května 1968)
2. prosince – Karel Vodrážka, klavírista a hudební skladatel († 1985)
5. prosince
Josef Trnka, rektor Českého vysokého učení technického, profesor geodézie († 18. listopadu 1962)
Antonín Wagner, sochař, architekt a restaurátor († 11. ledna 1978)
6. prosince
Mikuláš Ferjenčík, československý politik, ministr, exulant († 4. března 1988)
Metoděj Florian, grafik, řezbář a hudebník († 3. prosince 1987)
9. prosince – Jára Kohout, filmový herec a zpěvák († 23. října 1994)
10. prosince – Antonín Novotný, šestý prezident od vzniku Československa († 28. ledna 1975)
20. prosince – František Tröster, jevištní výtvarník († 14. prosince 1968)
21. prosince – Bohumil Zlámal, kněz, historik a profesor církevních dějin († 28. června 1984)
22. prosince – Jaroslav Lonek, letecký konstruktér († 26. ledna 1945)
? – Stan Bubenič, český esperantista († 1979)
? – Bohumil Burian, kněz, oběť komunistického režimu († 1958)
? – Jan Koželuh, tenista († 1973)
? – Ludmila Pokorná, tanečnice, klavíristka a malířka († 1979)
? – Jiří Pujman, český voják, odbojář, manžel Marie Pujmanové († 1964)
Svět
8. ledna – Karl Brandt, osobní lékař Adolfa Hitlera († červenec 1948)
12. ledna – Georgi Karaslavov, bulharský spisovatel († 26. ledna 1980)
14. ledna – Cecil Beaton, anglický fotograf, scénograf a kostýmní výtvarník († 18. ledna 1980)
18. ledna – Cary Grant, americký herec († 29. listopadu 1986)
19. ledna – Pchej Wen-čung, čínský paleontolog, archeolog a antropolog († 18. září 1982)
21. ledna – John Porter, kanadský hokejista, zlato na OH 1928 († 1990)
22. ledna
George Balanchine, gruzínský choreograf († 30. dubna 1983)
Arkadij Gajdar, sovětský spisovatel († 26. října 1941)
26. ledna – Seán MacBride, irský ministr, Nobelova cena za mír 1974 († 15. ledna 1988)
29. ledna – Arnold Gehlen, německý sociolog a filosof († 30. ledna 1976)
2. února – Valerij Čkalov, sovětský zkušební pilot († 15. prosince 1938)
3. února – Luigi Dallapiccola, italský hudební skladatel († 19. února 1975)
8. února – Alexandr Sergejevič Golovin, ruský sochař († 1968)
10. února – Emil Bodnăraş, rumunský komunistický politik († 24. ledna 1976)
12. února – Étienne Wolff, francouzský biolog († 18. listopadu 1996)
14. února – Hertta Kuusinenová, finská komunistická politička († 18. března 1974)
16. února
Josef Bühler, německý válečný zločinec († 22. srpna 1948)
George Frost Kennan, americký diplomat, historik, politický poradce († 17. března 2005)
17. února – Hans Morgenthau, americký politolog († 19. července 1980)
21. února – Alexej Kosygin, předseda Rady ministrů Sovětského svazu († 18. prosince 1980)
22. února – Franz Kutschera, rakouský válečný zločinec, Varšavský kat († 1. února 1944)
26. února – Konštantín Čulen, slovenský politik, novinář a historik († 7. dubna 1964)
29. února – Jimmy Dorsey, americký klarinetista, saxofonista a skladatel († 12. června 1957)
1. března – Glenn Miller, americký jazzový hudebník († 15. prosince 1944)
2. března
Irena Blühová, slovenská fotografka († 30. listopadu 1991)
Dr. Seuss, americký spisovatel († 24. září 1991)
4. března – George Gamow, americký fyzik původem z Ukrajiny († 20. srpna 1968)
5. března
Józef Zapłata, polský katolický duchovní, blahoslavený († 19. února 1945)
Karl Rahner, německý teolog († 30. března 1984)
6. března – Anatole Saderman, argentinský fotograf († 31. října 1993)
7. března
Reinhard Heydrich, Zastupující říšský protektor Čech a Moravy († 4. června 1942)
Ivar Ballangrud, norský rychlobruslař, olympijský vítěz († 1. června 1969)
14. března – Karl Nüchterlein, německý konstruktér prvních jednookých zrcadlovek († ? 1945)
18. března – Srečko Kosovel, slovinský básník († 27. května 1926)
19. března – Veselin Misita, důstojník jugoslávské armády († 31. srpna 1941)
20. března
Hans Neuburg, švýcarský grafik českého původu († 1983)
Burrhus Frederic Skinner, americký psycholog († 18. srpna 1990)
23. března
Joan Crawfordová, americká filmová, divadelní a televizní herečka († 10. května 1977)
H. Beam Piper, americký spisovatel science fiction († listopad 1964)
26. března
Joseph Campbell, americký komparativní religionista († 30. října 1987)
Attilio Ferraris, italský fotbalista († 8. května 1947)
Hugon Hanke, ministerský předseda polské exilové vlády († 19. prosince 1964)
Xenofón Zolotas, premiér Řecka († 10. června 2004)
3. dubna – Bill Brandt, britský novinářský fotograf († 20. prosince 1983)
4. dubna
Gustáv Plavec, slovenský evangelický farář a spisovatel († 5. listopadu 1971)
Alexandr Nikolajevič Afinogenov, ruský sovětský novinář, spisovatel a dramatik († 29. října 1941)
6. dubna – Kurt Georg Kiesinger, spolkový kancléř Německé spolkové republiky († 9. března 1988)
8. dubna
Yves Congar, francouzský teolog a kardinál († 22. června 1995)
John Hicks, britský ekonom († 20. května 1989)
15. dubna – Arshile Gorky, americký malíř († 21. července 1948)
20. dubna – Ibrahim Moustafa, egyptský zápasník, zlato na OH 1928 († 11. října 1968)
21. dubna
Odilo Globocnik, rakouský válečný zločinec († 31. května 1945)
Ze'ev Šerf, ministr financí Izraele († 18. dubna 1984)
22. dubna – Robert Oppenheimer, americký teoretický fyzik († 18. února 1967)
24. dubna – Willem de Kooning, americký malíř a sochař († 19. března 1997)
4. května
Umm Kulthum, egyptská zpěvačka († 3. února 1975)
Josef Pieper, německý filozof († 6. listopadu 1997)
5. května – Alston Scott Householder, americký matematik a biolog († 4. července 1993)
6. května
Georgij Michajlovič Brjancev, ruský sovětský spisovatel a scenárista († 26. prosince 1960)
Harry Martinson, švédský spisovatel, Nobelova cena za literaturu 1974 († 11. února 1978)
9. května
Grete Stern, německá fotografka a designérka († 24. prosince 1999)
Gregory Bateson, britský a americký biolog a antropolog († 4. července 1980)
Ťiang Čao-che, čínský malíř († 15. dubna 1986)
11. května – Salvador Dalí, katalánský malíř († 23. ledna 1989)
16. května
Jean Gabin, francouzský herec († 15. listopadu 1976)
François Marty, arcibiskup remešský, pařížský a kardinál († 16. února 1994)
Hugh Plaxton, kanadský hokejista, zlato na OH 1928 († 1. prosince 1982)
18. května – Šunrjú Suzuki, japonský zenbuddhista († 4. prosince 1971)
20. května – Margery Allinghamová, anglická detektivní spisovatelka († 30. června 1966)
24. května
Alžběta Řecká a Dánská, prostřední dcera prince Mikuláše Řeckého a velkokněžny Eleny Vladimírovny Ruské († 11. ledna 1955)
Čúhei Nambu, japonský atlet, zlato na OH 1928 († 23. července 1997)
27. května – Ernst Hohenberg, druhorozený syn Františka Ferdinanda d’Este († 5. března 1954)
28. května – Anton Prídavok, slovenský básník († 12. května 1945)
2. června
Roger Plaxton, kanadský hokejista, zlato na OH 1928 († 20. prosince 1963)
Johnny Weissmüller, americký plavec a filmový herec († 20. ledna 1984)
4. června – Georges Canguilhem, francouzský lékař, filosof a historik vědy († 11. září 1995)
8. června
Henri Cartan, francouzský matematik († 13. srpna 2008)
Martin Hollý, slovenský herec a divadelní režisér († 1. října 1965)
Angus McBean, velšský fotograf († 9. června 1990)
11. června – Pinetop Smith, americký jazzový klavírista († 15. března 1929)
14. června – Margaret Bourke-Whiteová, americká fotografka († 27. srpna 1971)
17. června – Ralph Bellamy, americký filmový a televizní herec († 29. listopadu 1991)
18. června – Ivan Těrenťjevič Peresypkin, sovětský vojevůdce († 12. října 1978)
20. června
Antônio de Castro Mayer, brazilský katolický duchovní a teolog († 25. dubna 1991)
Marko Ristić, srbský spisovatel († 20. července 1984)
26. června – Peter Lorre, americký herec a režisér († 23. března 1964)
29. června – Allie Morrison, americký zápasník, zlato na OH 1928 († 18. dubna 1966)
2. července – René Lacoste, francouzský tenista, sportovní funkcionář a obchodník († 12. října 1996)
4. července – George Snowden, americký černošský tanečník († květen 1982)
5. července – Ernst Mayr, německý evoluční biolog († 3. února 2005)
12. července
Pinchas Lavon, izraelský politik († 24. ledna 1976)
Pablo Neruda, chilský básník, diplomat a politik, Nobelova cena za literaturu 1971 († 23. září 1973)
16. července – Léon-Joseph Suenens, arcibiskup mechelensko-bruselský a metropolita belgický († 6. května 1996)
22. července – Donald Hebb, kanadský psycholog († 20. srpna 1985)
23. července – Samuel Adamčík, slovenský divadelní a filmový herec († 10. července 1984)
24. července – Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov, admirál loďstva Sovětského svazu († 6. prosince 1974)
25. července – Ernest Hilgard, americký psycholog († 22. října 2001)
26. července – Ivan Horváth, slovenský spisovatel a politik († 5. září 1960)
27. července – Ljudmila Ruděnková, mistryně světa v šachu († 4. března 1986)
28. července
Elyesa Bazna, německý špion, krycí jméno Cicero († 23. prosince 1970)
Pavel Alexejevič Čerenkov, sovětský fyzik, Nobelova cena 1958 († 6. ledna 1990)
Selwyn Lloyd, britský konzervativní politik († 18. května 1978)
29. července – Mahási Sayadaw, buddhistický meditační mistr školy théraváda († 14. srpna 1982)
2. srpna – Werner Seelenbinder, německý zápasník a účastník protinacistického odboje († 24. října 1944)
3. srpna – Clifford D. Simak, americký spisovatel science fiction († 25. dubna 1988)
4. srpna – Witold Gombrowicz, polský spisovatel († 24. července 1969)
12. srpna – Alexej Nikolajevič, nejmladší syn cara Mikuláše II. († 17. července 1918)
16. srpna – Wendell Meredith Stanley, americký biochemik a virolog, Nobelova cena 1946 († 15. června 1971)
19. srpna – Maurice Wilks, britský automobilový a letecký inženýr († 8. září 1963)
21. srpna – Count Basie, jazzový hudebník, kapelník a skladatel († 26. dubna 1984)
22. srpna – Teng Siao-pching, čínský komunistický politik a reformátor († 19. února 1997)
24. srpna – Milo Urban, slovenský spisovatel († 10. března 1982)
25. srpna – Wilhelm Abel, německý historik († 27. dubna 1985)
26. srpna – Christopher Isherwood, britský spisovatel († 4. ledna 1986)
28. srpna – Secondo Campini, italský letecký konstruktér († 7. února 1980)
4. září
Sabin Carr, americký olympijský vítěz ve skoku o tyči 1928 († 12. září 1983)
Oskár Jeleň, slovenský politik, pověřenec vnitra Slovenska († 3. července 1986)
8. září – Yves Giraud-Cabantous, francouzský pilot F1 († 30. března 1973)
14. září – Semjon Děnisovič Ignaťjev, sovětský ministr státní bezpečnosti († 27. listopadu 1983)
15. září – Umberto II., italský král († 18. března 1983)
17. září – Edgar G. Ulmer, americký filmový režisér († 30. září 1972)
26. září – Michael Avi-Jona, izraelský archeolog († 26. března 1974)
27. září – Edvard Kocbek, slovinský básník, politik a spisovatel († 3. listopadu 1981)
29. září
Nikolaj Ostrovskij, sovětský spisovatel († 22. prosince 1936)
Greer Garsonová, americká herečka († 6. dubna 1996)
30. září – Waldo Williams, velšský básník († 20. května 1971)
1. října – Otto Frisch, rakouský fyzik († 22. září 1979)
2. října
Graham Greene, britský romanopisec († 3. dubna 1991)
Lál Bahádur Šastrí, premiér Indie († 11. ledna 1966)
3. října – Charles J. Pedersen, americký chemik, Nobelova cena za chemii 1987 († 26. října 1989)
5. října – Fu Pao-š’, čínský malíř († 29. září 1965)
6. října
Isabel Alfonsa de Borbón, španělská princezna, vnučka Alfonse XII († 18. července 1985)
Klement Salvátor Habsbursko-Altenburský, rakouský arcivévoda († 20. srpna 1974)
14. října – Christian Pineau, francouzský politik († 5. dubna 1995)
20. října
Tommy Douglas, premiér kanadské provincie Saskatchewan († 24. února 1986)
Sergej Ignaťjevič Ruděnko, generál sovětského letectva († 10. července 1990)
21. října – Basilea Schlinková, německá náboženská vůdkyně a spisovatelka († 21. března 2001)
25. října – Jakub Bauernfreund, slovenský malíř († 8. listopadu 1976)
4. listopadu
Jelizaveta Bykovová, sovětská šachistka († 8. března 1989)
Walter Ciszek, americký jezuita polského původu, oběť komunismu († 8. prosince 1984)
11. listopadu – Alger Hiss, americký diplomat, špión Sovětského svazu († 15. listopadu 1996)
12. listopadu – Henri-Irénée Marrou, francouzský historik († 11. dubna 1977)
21. listopadu
Coleman Hawkins, jazzový tenorsaxofonista († 19. května 1969)
Mary Bardová, americká spisovatelka († 29. listopadu 1970)
22. listopadu – Louis Eugène Félix Néel, francouzský fyzik, Nobelova cena za fyziku 1970 († 17. listopadu 2000)
23. listopadu – Carlos Torre Repetto, mexický mezinárodní velmistr v šachu († 19. března 1978)
25. listopadu – Lillian Copelandová, americká olympijská vítězka v hodu diskem († 7. července 1964)
28. listopadu – Nancy Mitford, anglická spisovatelka († 30. června 1973)
30. listopadu
Clyfford Still, americký malíř († 23. června 1980)
Gevheri Sultan, osmanská princezna a hudební skladatelka († 10. prosince 1980)
6. prosince – Alexandr Vveděnskij, ruský avantgardní básník a dramatik († 20. prosince 1941)
12. prosince – Ján Stanislav, slovenský jazykovědec († 29. července 1977)
14. prosince – Charles Fenno Jacobs, americký fotograf († 27. června 1974)
18. prosince – George Stevens, americký filmový režisér, producent, scenárista a kameraman († 8. března 1975)
20. prosince – Jevgenija Ginzburgová, ruská spisovatelka židovského původu († 25. května 1977)
26. prosince – Alejo Carpentier, kubánský romanopisec a muzikolog († 24. dubna 1980)
27. prosince – Laco Novomeský, slovenský básník, publicista a politik († 4. září 1976)
30. prosince
Dmitrij Kabalevskij, ruský hudební skladatel, klavírista, hudební teoretik a pedagog († 14. února 1987)
Edith Schultze-Westrum, německá herečka († 20. března 1981)
31. prosince – Charlie Gardiner, hokejový brankář skotského původu († 13. června 1934)
? – Muhamad Najib ar-Rubají, první prezident Iráku († 1965)
? – Ze'ev Ben Cvi, izraelský sochař († 16. května 1952)
? – Marcel Bovis, francouzský fotograf († 1997)
? – Edward Conze, britsko-německý spisovatel († 1979)
? – 'Ebdúlla Gorán, kurdský básník žijící v Iráku († 18. listopadu 1962)
? – Maria Fedecka, polská sociální pracovnice a odbojářka († 21. prosince 1977)
? – Emeric Fehér, maďarský fotograf († 1966)
? – Sa'adja Kobaši, vůdce jemenské židovské komunity v Izraeli († 1990)
? – François Kollar, francouzský fotograf slovenského původu († 1979)
? – Galina Saňková, sovětská novinářská fotografka († 1981)
? – Ivan Šagin, sovětský novinářský fotograf († 1982)
? – Mordechaj Šatner, izraelský politik († 16. dubna 1964)
Úmrtí
Česko
2. ledna
Bedřich Bernau, spisovatel (* 22. srpna 1849)
Ferdinand Bonaventura, 7. kníže Kinský, šlechtic (* 22. října 1834)
16. ledna – Václav František Bambas, filolog a překladatel (* 5. října 1822)
4. dubna – Josef Grond, rakouský a český politik německé národnosti, starosta města Králíky (* 12. března 1817)
18. dubna – František Bíza, malíř (* 22. listopadu 1849)
21. dubna – Josef Seifert, generální vikář litoměřické diecéze (* 4. prosince 1822)
25. dubna – Johann Brantner, starosta Znojma (* 12. února 1827)
1. května – Antonín Dvořák, hudební skladatel (* 8. září 1841)
14. května – Hans Miksch, rakouský architekt českého původu (* 24. června 1846)
31. května – Heřman Janda, politik (* 21. srpna 1860)
14. června – Karel Šimanovský, divadelní herec a režisér (* 4. listopadu 1826)
15. června – Bedřich Peška, básník a spisovatel (* 25. října 1820)
3. července – Rudolf Thurn-Taxis, šlechtic, právník a mecenáš (* 25. listopadu 1833)
24. července – Marianna Pečírková, nakladatelka (* 23. listopadu 1838)
18. srpna – Johann Haase, starosta Znojma (* 12. února 1837)
1. září – Josef Srb-Debrnov, hudební historik a spisovatel (* 18. září 1836)
13. října – Antonín Vojáček, katolický děkan a příbramský měšťan (* 6. října 1833)
17. října – Ctibor Helcelet, politik (* 27. dubna 1844)
6. listopadu – Karl Schöppe starší, rakouský a český podnikatel a politik (* 14. března 1846)
13. listopadu – Gustav Ziegelheim, český montanista a kartograf německé národnosti, příbramský profesor a rektor (* 7. února 1839)
29. listopadu – Julius Roth, filolog, autor jazykových učebnic (* 25. června 1842)
9. prosince
Jaroslav Maixner, sochař a řezbář (* 3. dubna 1870)
Josef Uhlíř, středoškolský profesor a básník (* 2. září 1822)
10. prosince – František Skalík, kněz, básník, překladatel (* 22. ledna 1867)
25. prosince – František Ferdinand Šamberk, dramatik, herec a režisér (* 21. dubna 1838)
29. prosince – Josef Šimáček, vinař (* 18. ledna 1837)
?
Ignác Axamit, profesor fyziky a matematiky (* 31. července 1819)
Karel III. Schwarzenberg, rakouský voják a český politik (* 8. července 1824)
Svět
10. ledna – Jean-Léon Gérôme, francouzský malíř a sochař (* 11. května 1824)
6. února – Julius von Horst, rakousko-uherský generál a předlitavský politik (* 12. dubna 1829)
12. února – Antonio Labriola, italský marxistický filozof (* 2. července 1843)
28. února – Levegh, francouzský automobilový závodník (* ? 1871)
17. března – Jiří z Cambridge, britský maršál a vnuk krále Jiřího III. (* 26. března 1819)
6. dubna – Žofie Bádenská, princezna bádenská a kněžna z Lippe (* 7. srpna 1834)
9. dubna – Isabela II. Španělská, španělská královna (* 10. října 1830)
13. dubna
Stěpan Makarov, ruský viceadmirál, oceánograf, polární badatel a lodní konstruktér (* 8. ledna 1849)
Ernest Fournier de Flaix, francouzský ekonom (* 13. listopadu 1824)
Vasilij Vasiljevič Věreščagin, ruský malíř (* 26. října 1842)
18. dubna – Sumner Paine, olympijský vítěz ve sportovní střelbě (* 13. května 1868)
24. dubna – William Pittenger, hrdina americké občanské války (* 31. ledna 1840)
5. května – Mór Jókai, maďarský spisovatel (* 18. února 1825)
6. května – Franz von Lenbach, německý portrétista (* 13. prosince 1836)
8. května – Eadweard Muybridge, anglický fotograf a vynálezce (* 9. dubna 1830)
10. května – sir Henry Morton Stanley, cestovatel, proslul nalezením nezvěstného cestovatele Livingstonea (* 1841)
12. května – Gabriel Tarde, francouzský sociolog (* 12. března 1843)
13. května – Eugen Kumičić, chorvatský spisovatel a politik (* 11. ledna 1850)
19. května – Korla Awgust Kocor, lužickosrbský hudební skladatel (* 3. prosince 1822)
21. května – Étienne-Jules Marey, francouzský vědec, lékař a fotograf (* 5. března 1830)
22. května – Hikoma Ueno, japonský fotograf, (* 15. října 1838)
26. května – Georges Gilles de la Tourette, francouzský neurolog (* 30. října 1857)
30. května – Fridrich Vilém Meklenbursko-Střelický, meklenbursko-střelický velkovévoda (* 17. října 1819)
1. června – Adolf Peter Záturecký, slovenský pedagog, sběratel slovenské lidové slovesnosti (* 25. listopadu 1837)
3. června – Jovan Jovanović Zmaj, srbský spisovatel (* 24. listopadu 1833)
16. června – Eugen Schauman, finský nacionalista (* 10. května 1875)
17. června – Nikolaj Ivanovič Bobrikov, ruský generál, generální guvernér Finského velkoknížectví (* 27. ledna 1839)
22. června
Karl von Stremayr, předlitavský státní úředník a politik (* 30. října 1823)
Richard Boyle, 9. hrabě z Corku a Orrery, britský politik a šlechtic (* 19. dubna 1829)
24. června – Richard Knill Freeman, britský architekt (* 1840)
3. července – Theodor Herzl, rakousko-uherský novinář, sionista (* 2. května 1860)
6. července
Witold Zglenicki, polský geolog (* 6. ledna 1850)
Abaj Kunanbajev, kazašský básník, filozof a hudební skladatel (* 10. srpna 1845)
14. července – Paul Kruger, búrský politik a prezident Transvaalu (* 10. října 1825)
15. července – Anton Pavlovič Čechov, ruský spisovatel (* 29. ledna 1860)
17. července – Wilhelm Marr, německý antisemitský a anarchistický novinář (* 16. listopadu 1819)
28. července – Vjačeslav von Pleve, ruský ministr vnitra (* 20. dubna 1846)
6. srpna – Eduard Hanslick, rakouský hudební kritik českého původu (* 11. září 1825)
9. srpna – Friedrich Ratzel, německý zoolog a geograf (* 30. srpna 1844)
12. srpna – William Renshaw, anglický tenista (* 3. ledna 1861)
25. srpna – Henri Fantin-Latour, francouzský malíř a litograf (* 14. ledna 1836)
29. srpna – Murad V., osmanský sultán (* 21. září 1840)
18. září – Herbert von Bismarck, německý politik (* 28. prosince 1849)
4. října – Frédéric Auguste Bartholdi, francouzský sochař, autor řady monumentálních soch, nejznámější je patrně Socha svobody v New Yorku (* 1834)
15. října – Jiří I. Saský, saský král (* 8. srpna 1832)
17. října – Mercedes Španělská, asturijská kněžna (* 11. září 1880)
24. října – Apolinary Jaworski, předlitavský politik (* 1825)
20. listopadu – Ivan Nikolajevič Gorožankin, ruský botanik (* 28. srpna 1848)
12. prosince – Emanuel Stěpanovič Šiffers, ruský šachista (* 4. května 1850)
4. prosince – Zdenko Schücker, rakouský politik (* 26. října 1842)
15. prosince – Mélanie Calvatová, vizionářka mariánského zjevení v La Salettě (* 7. listopadu 1831)
16. prosince – Juro Surowin, německý publicista, jazykovědec a humanista (* 15. ledna 1831)
20. prosince – Alexandrina Bádenská, sasko-kobursko-gothajská vévodkyně (* 6. prosince 1820)
25. prosince – Guido Bodländer, německý chemik (* 31. července 1855)
28. prosince – Max Mauthner, rakousko-uherský průmyslník a politik (* 22. července 1838)
? – Charles David Winter, alsaský fotograf (* 1821)
? – Charles Causse, francouzský spisovatel romantických a dobrodružných románů (* 1862)
Hlavy států
České království – František Josef I.
Papež – Pius X.
Království Velké Británie – Eduard VII.
Francie – Émile Loubet
Uherské království – František Josef I.
Rakouské císařství – František Josef I.
Rusko – Mikuláš II.
Prusko – Vilém II. Pruský
Dánsko – Kristián IX.
Švédsko – Oskar II.
Belgie – Leopold II. Belgický
Nizozemsko – Vilemína
Řecko – Jiří I. Řecký
Španělsko – Alfons XIII. Španělský
Portugalsko – Karel I. Portugalský
Itálie – Viktor Emanuel III.
Osmanská říše – Abdulhamid II.
USA – Theodore Roosevelt
Japonsko – Meidži
Čínské císařství – Kuang-Sü, fakticky: Cch'-si
Související články
1904 v letectví
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1904:
Lidové noviny –
Národní listy –
Národní politika –
Moravská orlice –
Budivoj (České Budějovice) — ročník 40 rok 1904 (odkaz vede na přehled ročníků)
Časopis Musea království Českého –
Lumír — ročník 32 rok 1903–1904 (archiv ÚČL AV ČR)
Čas — ročník 18 rok 1904
Zlatá Praha — ročník 21 rok 1903–1904
Osvěta (red. Václav Vlček) — ročník 34 rok 1904
Říšský zákoník (česká verze) — rok 1904
20. století |
5742 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1897 | 1897 | 1897 (MDCCCXCVII) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal pátkem.
Události
Česko
Spolu se vznikem České strany národně sociální byla v Praze založena Knihtiskárna národně sociálního dělnictva, předchůdce Nakladatelství Melantrich.
duben – vydána Badeniho jazyková nařízení. Čeština se stala vnitřní úřední řečí s němčinou. Všichni úřední museli dokázat znalost obou jazyků do roku 1901 – nevýhoda pro Němce, protože každý vzdělaný Čech uměl německy.
1. září – Císař František Josef I. během vojenských manévrů navštívil Bystřici pod Hostýnem a poutní místo Hostýn, kde položil základní kámen ke stavbě rozhledny.
V Kopřivnici byl vyroben první automobil – NW Präsident
červenec – série povodní zasáhla severní Čechy a dala podnět ke stavbě soustavy přehradních nádrží v Jizerských horách.
Předlitavsko
březen – Volby do Říšské rady
30. listopadu – nastupuje vláda Paula Gautsche (do 5. března 1898)
Svět
v Rusku proběhlo první a jediné sčítání lidu před pádem monarchie
únor: Řecko obsadilo Krétu
4. března – William McKinley se stal 25. prezidentem USA
13. května – italský fyzik Guglielmo Marconi zakládá telegrafní společnost a vysílá na vzdálenost 15 km
22. června proběhly v celém Britském impériu oslavy 60. výročí vlády královny Viktorie.
3. července bylo ve vídeňském parku Prátr otevřeno obrovské ruské kolo.
září – v Basileji proběhl První sionistický kongres.
20. září podepsalo Řecko a Turecko mír, který ukončilo řecko-tureckou válku.
14. listopadu – Německo obsadilo čínský poloostrov Kiau-čou
Probíhající události
1881–1899 – Mahdího povstání
Vědy a umění
12. března – V Bruselu proběhla světová premiéra opery Fervaal.
22. listopadu – V Čechách byl americkou produkcí natočen první hraný film Hořický pašijový film. Jednalo se o hodinový záznam monumentálních pašijových her v Hořicích na Šumavě
J. J. Thomson objevil elektron
holandský lékař Christiaan Eijkman uveřejnil výsledky svých výzkumů příčin onemocnění beri-beri. Objevil v rýžových slupkách látku, jejíž nedostatek při výhradně rýžové stravě chorobu vyvolává. Tak nejenže rozpoznal nemoc beri-beri jako avitaminózu, ale zároveň fakticky jako první objevil vitamíny
A. S. Popov zřídil rádiové stanice na lodích Afrika a Evropa a dosáhl spojení na vzdálenost 5 km.
Knihy
Karel May – Petrolejový princ
Karel May – Vánoce
Vilém Mrštík – Pohádka máje
Bram Stoker – Dracula
Jules Verne – Ledová sfinga
Herbert George Wells – Neviditelný
Sport
29. listopadu – V anglickém Surrey se jel první motocyklový závod
Narození
Česko
1. ledna – Jiří Arvéd Smíchovský, jezuita, nacistický i komunistický kolaborant († 22. ledna 1951)
9. ledna – Richard Zika, český houslista, hudební skladatel a pedagog († 10. listopadu 1947)
10. ledna – Bedřich Václavek, český marxistický estetik, literární teoretik a kritik († 5. března 1943)
16. ledna – Milada Želenská, česká divadelní a filmová herečka († 28. září 1974)
22. ledna – Josef Stanislav, klavírista, hudební skladatel a publicista († 5. srpna 1971)
24. ledna – Josef Vlach-Vrutický, český hudební skladatel a dirigent († 18. září 1977)
27. ledna
Karel Lamač, zakladatel moderní české kinematografie († 2. srpna 1952)
Karel Sup, český malíř († 20. března 1973)
2. února – Roman Blahník, český hudební skladatel, klavírista a kapelník († 22. prosince 1966)
12. února – Břetislav Bakala, dirigent a hudební skladatel († 1. dubna 1958)
15. února – Růžena Jilemnická, slovenská spisovatelka českého původu († 19. srpna 1947)
16. února – Karel Lukas, odbojář, oběť komunistického režimu († 19. května 1949)
17. února – Ján Lichner, československý politik a ministr († 16. října 1979)
1. března – Antonín Lhoták, český sochař a medailér († 7. srpna 1975)
7. března – Viktor Šulc, český divadelní režisér († 28. dubna 1945)
25. března – Chajim Kugel, československý a izraelský politik († 4. února 1953)
28. března – Břetislav Benda, český sochař († 19. srpna 1983)
1. dubna – Ladislav Borovanský, český anatom († 4. ledna 1971)
2. dubna – Marie Waltrová, česká herečka († 20. července 1978)
5. dubna – Rudolf Hlavica, sochař a řezbář († 3. června 1971)
6. dubna – Bohuslav Tvrdý, český dirigent a hudební skladatel († 29. července 1946)
25. dubna – Mikuláš Jaroslav Novák, československý důstojník a politický vězeň († ? ?)
28. dubna – Miloš Vignati, český právník, dirigent, hudební skladatel a pedagog († 9. listopadu 1966)
6. května – Rudolf Quoika, muzikolog († 7. dubna 1972)
8. května
Jan Chomutovský, český architekt a politik († 23. května 1975)
Vladislav Forejt, český cestovatel a novinář († 10. října 1974)
10. května – Julius Lébl, herec, scenárista, dramaturg a režisér († 22. prosince 1960)
12. května
František Kerhart, architekt († 15. ledna 1963)
Jaroslav Malínský, český akademický malíř († 26. dubna 1979)
14. května – Anděla Kozáková-Jírová, první žena v Československu, která získala doktorát práv († 1. června 1986)
15. května – Václav Oukropec, český dělnický básník († 2. května 1968)
20. května – Josef Švejcar, český pediatr († 30. ledna 1997)
25. května – Rudolf Šedivý, oběť komunistické totality († 18. září 1970)
30. května – Milada Skrbková, československá tenistka, bronz na LOH 1920 († 2. října 1935)
3. června – Václav Kubásek, filmař, herec, scenárista a režisér († 9. června 1964)
14. června
Mikuláš z Bubna-Litic, český šlechtic a politik, ministr zemědělství Protektorátu Čechy a Morava († 17. srpna 1954)
Adolf Schneeberger, český fotograf († 15. prosince 1977)
19. června – Alois Šmolík, československý konstruktér letadel († 28. června 1945)
21. června – Vladimír Balthasar, český přírodovědec († 10. listopadu 1978)
23. června – Jan Krines, chodský kronikář († 21. února 1968)
24. června
Jan Koutný, československý gymnasta, dvě stříbrné medaile LOH 1924 a 1928 († 18. července 1976)
Jindřich Schmidt, český rytec († 12. března 1984)
25. června – Oldřich Menhart, typograf, umělecký kaligraf a knižní grafik († 11. února 1962)
26. června – Jaroslav Procházka, právník, profesor a rektor Univerzity Karlovy, armádní generál († 7. srpna 1980)
28. června – Ladislav Kopřiva, československý komunistický politik, ministr národní bezpečnosti († 1971)
30. června – Josef Bartík, československý generál a zpravodajský důstojník († 18. května 1968)
3. července – Heliodor Píka, armádní generál, legionář, odbojář, oběť komunistického teroru († 21. června 1949)
21. července – Jaroslav Seník, český herec († 10. října 1957)
6. srpna – Josef Charvát, lékař, zakladatel české endokrinologie († 31. ledna 1984)
8. srpna – Ludmila Jankovcová, československá politička, ministryně, chartistka († 5. září 1990)
17. srpna
Milan Polák, slovenský a československý voják, účastník slovenského národního povstání, politik († 2. srpna 1951)
Václav Trnka, lékař a pedagog, primář příbramské nemocnice († 8. srpna 1965)
18. srpna – Jan Hon, český politik, starosta Vyškova († 8. dubna 1942)
25. srpna – Jaroslav Řídký, český hudební skladatel a dirigent († 14. srpna 1956)
27. srpna – Václav Kopecký, komunistický novinář a politik († 5. srpna 1961)
8. září
Ctibor Blattný, český botanik a fytopatolog († 15. prosince 1978)
Ivan Borkovský, český archeolog ukrajinského původu († 17. března 1976)
12. září – Václav M. Havel, významný pražský stavební podnikatel († 22. července 1979)
15. září – Miloš Lukáš, klasický filolog, esperantista, překladatel († 26. dubna 1976)
16. září – Otakar Štorch-Marien, český nakladatel a spisovatel († 12. března 1974)
26. září – Theodor Kilian, český esperantista († 3. července 1978)
4. října – Miloslav Holý, malíř († 3. března 1974)
11. října – Fráňa Kučera, básník († 29. dubna 1929)
12. října – Josef Nepomucký, československý politik, ministr československých vlád († 8. dubna 1972)
23. října – Bartoš Vlček, český spisovatel a překladatel († 7. ledna 1926)
8. listopadu
Felix Achille de la Cámara, český spisovatel († 8. května 1945)
Bohumír Podlezl, čs. legionář, brigádní generál († 15. prosince 1975)
17. listopadu – Julius Firt, exilový politik a kulturní pracovník († 27. května 1979)
20. listopadu – Benjamin Klička, lékař a spisovatel († 26. prosince 1943)
25. listopadu – Josef Hejret, československý diplomat († 1951)
5. prosince – František Malkovský, první český akrobatický pilot († 8. června 1930)
9. prosince – Ladislav Sutnar, český designer, typograf, avantgardní umělec († 13. prosince 1976)
13. prosince – Emil Bolek, český herec († 30. srpna 1961)
19. prosince – Josef Sloup-Štaplík, československý fotbalový reprezentant († 1952)
22. prosince – Vojtěch Jarník, matematik († 22. září 1970)
23. prosince – Jiří Svoboda, český hudební skladatel a pedagog († 22. května 1970)
? – Josef Srbek, chemik, vynálezce výroby titanové běloby († 1982)
Svět
3. ledna – Pola Negri, americká herečka polského a slovenského původu († 1. srpna 1987)
6. ledna – Ferenc Szálasi, maďarský politik, vůdce pronacistické Strany Šípových křížů († 12. března 1946)
8. ledna – Dennis Wheatley, britský spisovatel († 10. listopadu 1977)
9. ledna – Karl Löwith, německý fenomenologický filosof († 24. května 1973)
11. ledna – Kazimierz Nowak, polský cestovatel a fotograf († 13. října 1937)
14. ledna – Vaso Čubrilović, srbský historik s minulostí atentátníka († 11. června 1990)
28. ledna – Valentin Petrovič Katajev, sovětský spisovatel († 12. dubna 1986)
19. ledna
Karl Kerényi, maďarský, německy píšící klasický filolog a religionista († 14. dubna 1973)
Emil Maurice, zakládající člen NSDAP, osobní strážný, řidič i přítel Adolfa Hitlera († 6. února 1972)
Paavo Talvela, finský generál († 30. září 1973)
21. ledna – Karol Šmidke, slovenský komunistický politik († 15. prosince 1952)
22. ledna – Blind Willie Johnson, americký zpěvák a kytarista († 18. září 1945)
27. ledna – Carl Oberg, německý válečný zločinec, generál Waffen-SS († 3. června 1965)
1. února – Jevhen Malanjuk, ukrajinský básník († 16. února 1968)
4. února – Ludwig Erhard, 2. spolkový kancléř Německa († 5. května 1977)
5. února – Anton von Arco auf Valley, německý politický atentátník († 29. června 1945)
10. února
John Franklin Enders, americký bakteriolog, virolog a parazitolog, Nobelova cena za fyziologii a lékařství 1954 († 8. září 1985)
Judith Andersonová, australská herečka († 3. ledna 1992)
11. února – Emil Leon Post, polsko-americký matematik († 21. dubna 1954)
15. února – Carl Erhardt, britský lední hokejista († 3. května 1988)
19. února
Michał Jan Czartoryski, polský dominikán katolickou církví uctívaný jako mučedník († 6. září 1944)
Josef Efrati, izraelský politik († 8. února 1975)
20. února – Hans von Ahlfen, nacistický generál, velitel slezského města Vratislavi († 11. září 1966)
22. února – Leonid Alexandrovič Govorov, maršál Sovětského svazu († 19. března 1955)
23. února – Mordechaj Namir, izraelský politik a diplomat († 22. února 1975)
27. února – Bernard Lyot, francouzský astronom († 2. dubna 1952)
1. března – Shoghi Effendi, Strážce víry Bahá'í († 4. listopadu 1957)
6. března – Herbert Otto Gille, generál Waffen-SS († 26. prosince 1966)
7. března – Joy Paul Guilford, americký psycholog († 26. listopadu 1987)
8. března – Josep Pla, španělský novinář a spisovatel katalánské národnosti († 23. dubna 1981)
14. března – Pchan Tchien-šou, čínský malíř, uměnovědec a pedagog († 5. září 1971)
15. března
Erik Malmberg, švédský zápasník, olympijský vítěz († 9. května 1964)
Jackson Scholz, americký sprinter, dvojnásobný olympijský vítěz († 26. října 1986)
19. března – Jozef Styk, slovenský politik († 28. srpna 1965)
24. března – Wilhelm Reich, rakousko-americký psychiatr († 3. listopadu 1957)
25. března – Jeghiše Čarenc, arménský básník, oběť stalinského teroru († 29. listopadu 1937)
27. března
Wilhelm Busch, německý evangelický farář a spisovatel († 20. června 1966)
Cyril Slater, kanadský hokejový útočník, zlato na OH 1924 († 26. října 1969)
8. dubna – Jan Żabiński, polský zoolog († 26. července 1974)
10. dubna – Eric Knight, americký spisovatel († 15. ledna 1943)
13. dubna – Aurélien Sauvageot, francouzský jazykovědec († 5. prosince 1988)
14. dubna – Horace McCoy, americký spisovatel a scenárista († 15. prosince 1955)
16. dubna – Arthur Hoerée, belgický hudební skladatel († 2. června 1986)
17. dubna
Daniel Rapant, slovenský historik († 17. dubna 1988)
Thornton Wilder, americký spisovatel († 7. prosince 1975)
23. dubna – Lester B. Pearson, kanadský, historik, státník a diplomat, Nobelovu cenu míru 1957 († 27. prosince 1972)
24. dubna
Michael Lippert, nacistický důstojník Waffen-SS († 1. září 1969)
Benjamin Lee Whorf, americký lingvista a antropolog († 26. července 1941)
27. dubna – Jozef Pospíšil, slovenský sochař († 15. července 1976)
30. dubna – Johann Rattenhuber, šéf RSD (Říšská bezpečnostní služba) († 30. června 1957)
10. května
Einar Gerhardsen, norský premiér († 19. září 1987)
Margaret Mahlerová, maďarsko-americká pediatrička a psychoanalytička († 2. října 1985)
11. května – Kurt Gerron, německý herec a režisér († 15. listopadu 1944)
14. května
Robert Ludvigovič Bartini, italský šlechtic, letecký konstruktér a vědec († 6. prosince 1974)
Barbara Woottonová, britská socioložka a ekonomka († 11. července 1988)
Sidney Bechet, americký jazzový saxofonista, klarinetista a skladatel († 14. května 1959)
17. května – Odd Hassel, norský chemik, Nobelova cena za chemii 1969 († 11. května 1981)
21. května – Conrad Felixmüller, německý expresionistický malíř († 24. března 1977)
25. května – Heinrich Klüver, německo-americký experimentální psycholog a neurolog († 8. února 1979)
27. května
John Douglas Cockcroft, britský fyzik, Nobelova cena za fyziku 1951 († 18. září 1967)
Adolf Portmann, švýcarský biolog a filosof († 28. června 1982)
29. května – Erich Wolfgang Korngold, rakousko-americký hudební skladatel, klavírista a dirigent († 29. listopadu 1957)
1. června
Pavel Ivanovič Batov, sovětský generál († 19. dubna 1985)
Jang Čung-ťien, čínský paleontolog († 15. ledna 1979)
3. června – Memphis Minnie, americká bluesová zpěvačka († 6. srpna 1973)
7. června
Kirill Afanasjevič Mereckov, maršál Sovětského svazu († 30. prosince 1968)
Georges Henri Rivière, francouzský muzeolog († 24. března 1985)
10. června – Taťána Nikolajevna, druhá dcera cara Mikuláše II. († 17. července 1918)
11. června – Alexandre Tansman, polský skladatel a klavírní virtuóz († 15. listopadu 1986)
12. června
Anthony Eden, premiér Spojeného království († 14. ledna 1977)
Walter Peterhans, německý dokumentární fotograf († 12. dubna 1960)
13. června – Paavo Nurmi, finský běžec, vytrvalec († 2. října 1973)
15. června – Antonio Riberi, papežský diplomat a kardinál pocházející z Monaka († 16. prosince 1967)
16. června – Georg Wittig, německý chemik, Nobelova cena za chemii 1979 († 26. srpna 1987)
17. června – Trajčo Kostov, generální tajemník Bulharské komunistické strany († 16. prosince 1949)
19. června – Cyril Norman Hinshelwood, anglický fyzikální chemik, Nobelova cena za chemii 1956 († 9. října 1967)
20. června – Tadeus Reichstein, polský chemik, Nobelova cena za fyziologii a medicínu 1950 († 1. srpna 1996)
21. června – Františka z Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürstu, rakouská arcivévodkyně († 12. července 1989)
22. června
Norbert Elias, německý filosof († 1. srpna 1990)
Albert Renger-Patzsch, německý fotograf († 27. srpna 1966)
23. června – Winifred Marjorie Wagner, manželka Siegfrieda Wagnera († 5. března 1980)
29. června – Bernard Reder, ukrajinský sochař, grafik a architekt († 7. září 1963)
1. července – Binjamin Arditi, izraelský politik († 20. května 1981)
7. července – Michail Kovaljov, sovětský generál († 1. srpna 1967)
12. července – Maurice Tabard, francouzský portrétní fotograf († 23. února 1984)
15. července – Monty Banks, italský herec, režisér a producent († 7. ledna 1950)
21. července – Vasilij Danilovič Sokolovskij, náčelník generálního štábu Rudá armády († 10. května 1968)
24. července
Albrecht Rakouský, rakouský arcivévoda († 23. července 1955)
Amelia Earhartová, americká letkyně, první žena která přeletěla Atlantský oceán († 2. července 1937)
26. července – Henryk Grzondziel, polský biskup opolské diecéze († 24. května 1968)
27. července
Bodo Lafferentz, nacistický důstojník, organizátor Hudebních slavností v Bayreuthu († 17. ledna 1974)
Christoph Voll, německý grafik a sochař († 16. června 1939)
2. srpna – Philippe Soupault, francouzský básník, spisovatel a dramatik († 12. března 1990)
8. srpna – Enid Blytonová, britská spisovatelka († 28. listopadu 1968)
11. srpna – Schöne Náci, rázovitá figurka bratislavských ulic a kaváren († 23. října 1967)
12. srpna – Julius von Bernuth, generálmajor Wehrmachtu († 12. července 1942)
19. srpna – Roman Vishniac, rusko‑americký biolog a fotograf († 22. ledna 1990)
21. srpna – Kósaku Ariga, admirál japonského císařského námořnictva († 7. dubna 1945)
26. srpna – Jon Po-son, prezident Korejské republiky († 18. července 1990)
29. srpna
Helge Roswaenge, dánský tenorista († 19. července 1972)
Paul Schneider, německý evangelický pastor, mučedník nacistického režimu († 18. července 1939)
31. srpna – Fredric March, americký herec († 14. dubna 1975)
4. září – Michail Kaufman, ruský filmař a fotograf († 11. března 1980)
8. září
Wilfred Bion, britský psychoanalytik († 8. listopadu 1979)
Jimmie Rodgers, americký zpěvák country († 26. května 1933)
10. září
Georges Bataille, francouzský myslitel, esejista a spisovatel († 8. července 1962)
Edith Jacobsonová, německo-americká psychoanalytička († 8. prosince 1978)
Otto Strasser, německý politik a člen NSDAP († 27. srpna 1974)
12. září – Irène Joliot-Curie, francouzská chemička, Nobelova cena za chemii 1935 († 17. března 1956)
15. září – Kurt Daluege, říšský protektor v Čechách a na Moravě († 23. října 1946)
18. září – Pablo Sorozábal, španělský dirigent a hudební skladatel († 26. prosince 1988)
20. září – Áron Tamási, maďarský spisovatel († 26. května 1966)
23. září – Paul Delvaux, belgický malíř († 20. července 1994)
25. září – William Faulkner, americký spisovatel, Nobelova cena za literaturu 1949 († 6. července 1962)
26. září – Pavel VI., papež v letech 1963–1978 († 6. srpna 1978)
3. října – Louis Aragon, francouzský spisovatel († 24. prosince 1982)
7. října – Carl Junghans, německý filmový režisér († 8. listopadu 1984)
8. října
Franciszek Jop, diecézní biskup opolský († 24. září 1976)
Marcel Herrand, francouzský filmový a divadelní herec, režisér († 11. června 1953)
9. října – Albin Jansson, švédský reprezentační hokejový brankář († 22. března 1985)
18. října
Štefan Tiso, předseda vlády Slovenského státu († 28. března 1959)
Isabel Briggsová Myersová, spolutvůrkyně soupisu osobnostních typů (MBTI) († 5. května 1980)
19. října – Vlado Černozemski, bulharský revolucionář a atentátník († 9. října 1934)
21. října – Alexander Lernet-Holenia, rakouský spisovatel († 3. července 1976)
28. října – Edit Headová, americká kostýmní návrhářka († 24. října 1981)
29. října – Joseph Goebbels, nacistický říšský ministr propagandy († 1. května 1945)
2. listopadu
Aba Achime'ir, izraelský novinář, historik a politický aktivista († 6. července 1962)
Jacob Bjerknes, norský fyzik a meteorolog († 7. července 1975)
Joseph Profaci, italsko-americký mafiánský boss († 7. června 1962)
4. listopadu
Cornelius Van Niel, americký mikrobiolog († 10. března 1985)
Dmitrij Grigorijevič Pavlov, sovětský vojevůdce († 22. července 1941)
7. listopadu
Dimitrij Andrusov, slovenský geolog ruského původu († 1. dubna 1976)
Armstrong Sperry, americký spisovatel a ilustrátor († 26. dubna 1976)
8. listopadu – Dorothy Day, americká katolická novinářka a spisovatelka († 29. listopadu 1980)
9. listopadu – Ronald George Wreyford Norrish, anglický chemik, Nobelova cena za chemii 1967 († 7. června 1978)
11. listopadu – Gordon Allport, americký psycholog († 9. října 1967)
15. listopadu – Aneurin Bevan, britský politik († 6. července 1960)
16. listopadu – Choudhary Rahmat Ali, pákistánský nacionalista († 12. února 1951)
18. listopadu
Sándor Haraszti, maďarský novinář a politik († 19. ledna 1982)
Patrick Blackett, britský fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku († 1974)
20. listopadu – Germaine Krull, německá fotografka († 31. července 1985)
25. listopadu – Kurt Bauch, německý historik umění († 1. března 1975)
27. listopadu – Vito Genovese, italsko-americký mafiánský boss († 14. února 1969)
2. prosince
Ivan Christoforovič Bagramjan, sovětský maršál († 21. září 1982)
Otto Fenichel, rakouský psychoanalytik († 22. ledna 1946)
5. prosince – Geršom Scholem, izraelský filosof a historik († 21. února 1982)
7. prosince – Ambróz Lazík, slovenský biskup († 20. dubna 1969)
9. prosince – Franc Leskošek, slovinský partyzán, národní hrdina († 5. července 1983)
11. prosince – Ladislav Dérer, slovenský lékař, internista a klinický fyziolog († 28. března 1960)
14. prosince – Kurt Schuschnigg, rakouský kancléř († 18. listopadu 1977)
17. prosince – Ašer Chiram, izraelský architekt († 26. listopadu 1973)
18. prosince – Fletcher Henderson, americký jazzový klavírista a hudební skladatel († 29. prosince 1952)
24. prosince – Ville Pörhölä, finský olympijský vítěz ve vrhu koulí († 28. listopadu 1964)
28. prosince
Lewis Jones, velšský spisovatel a politický aktivista († 27. ledna 1939)
Ivan Stěpanovič Koněv, maršál Sovětského svazu († 21. května 1973)
? – Victor Malmström, švédský novinářský fotograf († 1962)
? – Fernando Robles, mexický spisovatel († 1974)
Úmrtí
Česko
7. února – Gustav Eim, český novinář a politik (* 7. října 1849)
27. února
Vilém Gabler, český pedagog a novinář (* 14. března 1821)
Bedřich Wachsmann, český malíř a architekt (* 17. května 1820)
3. března – Karel Vosyka, rektor ČVUT (* 19. února 1847)
15. března – Edvard Jelínek, spisovatel, organizátor všeslovanských vztahů (* 6. června 1855)
23. března – Čeněk Vyhnis, filolog, novinář a překladatel (* 8. října 1842)
1. dubna – Kryštof Kachler, arciděkan v Horní Polici (* 6. července 1826)
2. dubna – Karel Chotovský, katolický kněz a spisovatel (* 1842)
5. dubna – Jindřich Wankel, český lékař, archeolog a speleolog (* 15. července 1821)
6. dubna – Friedrich Heidler, poslanec Moravského zemského sněmu (* 7. dubna 1844)
16. dubna – František Chalupa, český malíř (* 8. října 1828)
8. května – Josef Hilbert, malíř (* 21. listopadu 1821)
10. května – Bedřich Schnell, český mecenáš (* 1808)
14. května – Maxmilian Mareček, hudební skladatel, dirigent a operní podnikatel českého původu (* 28. června 1821)
17. května – Josef Rupert Maria Přecechtěl, kněz, národní buditel, kreslíř a spisovatel (* 10. ledna 1821)
22. června – František Ržiha, vynálezce a zakladatel tunelového stavitelství (* 29. března 1831)
25. července – Josef Boleslav Pecka, žurnalista a básník (* 19. září 1849)
28. července – Josef Matyáš Trenkwald, česko-rakouský malíř (* 13. března 1824)
24. srpna – Antonín Pittner, starosta a kronikář města Polné (* 4. června 1814)
31. srpna – Klement Borový, kněz, teolog, kanovník Svatovítské kapituly (* 12. ledna 1838)
9. září – Karel Findinský, generální vikář kostela ve Frýdku (* 5. února 1833)
13. září – Albert Prochaska, český podnikatel a spisovatel (* 23. července 1827)
15. září – Josef Symerský, děkan olomoucké teologické fakulty (* 9. ledna 1831)
17. září – Vojtěch Ignác Ullmann, český architekt (* 23. dubna 1822)
19. září – Antonín Schmidt, český notář a politik (* 9. ledna 1820)
20. září – Karel Bendl, skladatel a sbormistr (* 16. dubna 1838)
21. září – Josef Kopallik, teolog, církevní historik (* 8. května 1849)
28. září – Antonín Lewý, český malíř (* 29. března 1845)
4. října – Ladislav Bradáč, český hudební skladatel (* 8. prosince 1870)
9. října – Karl Goldberg, poslanec Českého zemského sněmu a starosta Varnsdorfu (* ? 1836)
10. října – Alois Beer, český písmák a naivní malíř (* 27. února 1833)
12. října – Pavel J. Šulc, český spisovatel a překladatel (* 27. června 1828)
14. října – Jan Tille, rektor Českého vysokého učení technického (* 17. září 1833)
25. listopadu – Johann Bina, mistr houslař (* 1826)
2. prosince – Karel Tieftrunk, český pedagog, autor učebnic (* 30. října 1829)
9. prosince – Josef Svátek, novinář, historik a spisovatel (* 24. února 1835)
17. prosince – Sofie Podlipská, česká spisovatelka (* 15. května 1833)
? – Jakub Hruška, poslanec Českého zemského sněmu (* 1824)
Svět
13. ledna – David Schwarz, chorvatský průkopník letectví (* 20. prosince 1852)
15. ledna – Alois Friedrich Rogenhofer, rakouský entomolog (* 22. prosince 1831)
17. ledna – János Vajda, maďarský básník (* 7. května 1827)
10. února – Antonio Bazzini, italský houslista a skladatel (* 11. března 1818)
19. února – Karl Theodor Wilhelm Weierstrass, německý matematik (* 31. října 1815)
25. února – Cornélie Falcon, francouzská sopranistka (* 28. ledna 1812)
27. února – Benjamin Forstner, americký vynálezce (* 25. března 1834)
1. března – Milan Piroćanac, srbský politik, právník, premiér (* 7. ledna 1837)
9. března – Džamáluddín Afghání, islámský nacionalista (* 1838)
11. března – Daniel Sanders, německý lexikograf a jazykovědec (* 12. listopadu 1819)
15. března – James Joseph Sylvester, anglický matematik (* 3. září 1814)
19. března – Antoine Thomson d'Abbadie, francouzský kartograf a cestovatel (* 3. ledna 1810)
3. dubna – Johannes Brahms, německý hudební skladatel (* 7. května 1833)
12. dubna – Edward Drinker Cope, americký anatom a paleontolog (* 28. července 1840)
14. dubna – Émile Levassor, francouzský průkopník automobilismu (* 21. ledna 1843)
4. května – Sofie Bavorská, bavorská princezna z rodu Wittelsbachů (* 23. února 1847)
18. května – Charles Philip Yorke, 5. hrabě z Hardwicke, britský politik (* 23. února 1836)
23. května – Aleko Konstantinov, bulharský spisovatel (* 1. ledna 1863)
28. května – Alexander Ver Huell, nizozemský ilustrátor (* 7. března 1822)
11. června – Henry Ayers, premiér Jižní Austrálie (* 1. května 1821)
17. června – Sebastian Kneipp, německý kněz a léčitel (* 17. května 1821)
9. července – Augustus Tolton, první černošský katolický kněz v USA (* 1. dubna 1854)
28. července
Janko Kersnik, slovenský spisovatel a politik (* 4. září 1852)
Eduard von Engerth, rakouský malíř (* 13. května 1818)
1. srpna – Joseph Vacher, francouzský sériový vrah (* 16. listopadu 1869)
2. srpna – Adam Asnyk, polský básník a dramatik (* 11. září 1838)
5. srpna – Albert Marth, německý astronom (* 1. května 1828)
8. srpna – Jacob Burckhardt, švýcarský historik (* 25. května 1818)
14. září – Móric Pálfi, uherský hrabě a místodržitel (* 1812)
21. září – Konrad Bayer, rakousko-uherský šachový skladatel německé národnosti (* 10. listopadu 1828)
30. září – Terezie z Lisieux, katolická světice (* 2. ledna 1873)
8. října – Aleksej Kondraťjevič Savrasov, ruský realistický malíř (* 24. května 1830)
14. října – Peter le Page Renouf, britský egyptolog (* 23. srpna 1822)
17. října – Nikolaj Slavjanov, ruský inženýr a vynálezce svařování elektrickým obloukem (* 5. května 1854)
19. října – Berthold Englisch, rakouský šachový mistr (* 9. července 1851)
29. října – Henry George, americký ekonom, politik a novinář (* 2. září 1839)
říjen – Salomon August Andrée, švédský vzduchoplavec (* 18. října 1854)
29. listopadu – Konstantin von Höfler, německý historik (* 26. března 1811)
9. prosince – Robert Manning, irský hydrolog (* 22. října 1816)
16. prosince – Alphonse Daudet, francouzský spisovatel (* 13. května 1840)
Hlavy států
České království – František Josef I.
Papež – Lev XIII.
Království Velké Británie – Viktorie
Francouzská republika – Félix Faure
Uherské království – František Josef I.
Rakouské císařství – František Josef I.
Rusko – Mikuláš II.
Prusko – Vilém II. Pruský
Dánsko – Kristián IX.
Švédsko – Oskar II.
Belgie – Leopold II. Belgický
Nizozemsko – Vilemína
Řecko – Jiří I. Řecký
Španělsko – Alfons XIII. Španělský
Portugalsko – Karel I. Portugalský
Itálie – Umberto I.
Osmanská říše – Abdulhamid II.
USA – Grover Cleveland / William McKinley
Japonsko – Meidži
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1897:
Lidové noviny –
Národní listy –
Národní politika –
Moravská orlice –
Budivoj (České Budějovice) – ročník 33 rok 1897 (odkaz vede na přehled ročníků)
Časopis Musea království Českého –
Lumír – ročník 25 rok 1896–1897 (archiv ÚČL AV ČR)
Světozor – ročník 31 rok 1896–1897 (archiv ÚČL AV ČR)
Čas – ročník 11 rok 1897
Zlatá Praha – ročník 14 rok 1896–1897
Osvěta (red. Václav Vlček) – ročník 27 rok 1897
Říšský zákoník (česká verze) – rok 1897
19. století |
5747 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1892 | 1892 | 1892 (MDCCCXCII) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal pátkem.
Události
Česko
31. května – V příbramském Mariánském dole zahynulo 319 horníků.
2. srpna – Zavedení koruny jako platidla na území Rakouska-Uherska.
Založen Akademický cyklistický odbor Slavia, 1896 jeho členové ustavují fotbalový odbor – předchůdce dnešního SK Slavia Praha.
2. listopadu – Byl založen první sportovní klub Slavia Praha
Svět
1. ledna – Ostrov Ellis Island v New Yorku začal fungovat jako přistěhovalecká stanice pro imigranty do USA.
27. února – Rudolf Diesel podal patent na vznětový motor
Peugeot jako první použil u benzinem poháněného automobilu celogumové pneumatiky
Založeny anglické fotbalové kluby Newcastle United FC a Liverpool FC.
Vědy a umění
22. října – První koncert Českého kvarteta, složeného z absolventů pražské konzervatoře: první housle Karel Hoffmann, druhé housle Josef Suk, viola Oskar Nedbal, violoncello Otto Berger.
18. prosince – V Petrohradu měl premiéru balet Louskáček
Ruský vědec Dmitrij Ivanovskij popsal první virus.
V malém americkém městě La Porte postavil Almon Strowger první automatickou telefonní ústřednu.
Sport
23. listopadu – Pierre de Coubertin představuje plán na znovuobnovení olympijských her na Union des Sociétés Françaises de Sports Athlétiques AGM
Knihy
Arthur Conan Doyle – Dobrodružství Sherlocka Holmese
Karel May – Červenomodrý Metuzalém
Karel May – Ve stínu padišáha
Jules Verne – Tajemný hrad v Karpatech
Jules Verne – V pustinách australských
Narození
Česko
2. ledna – Albína Dratvová, filozofka († 1. prosince 1969)
5. ledna – Hans Jelen, právník a hudební skladatel († 1. dubna 1977)
15. ledna – Bedřich Feuerstein, architekt a scénograf († 10. května 1936)
16. ledna – Josef Skupa, loutkoherec († 8. ledna 1957)
17. ledna – Josef Ejem, československý odbojář, generál a komunistický politik († 29. září 1957)
24. ledna
Zdeněk Frankenberger, lékař, histolog, embryolog, patolog a přírodovědec († 12. ledna 1966)
Josef Kodíček, režisér, dramaturg, divadelní kritik a překladatel († 3. listopadu 1954)
25. ledna – Václav Karel Vendl, historik umění († 8. března 1957)
4. února – Josef Jiříkovský, sochař a medailér († 10. listopadu 1950)
5. února – Jacques Groag, architekt a interiérový návrhář, původem z Moravy († 28. ledna 1962)
7. února – Karel Opočenský, šachový mezinárodní mistr († 16. listopadu 1975)
11. února – Václav Zelenka, cestovatel, orientalista a hudebník († 19. září 1979)
13. února – Marian Schaller, převor Emauzského kláštera v Praze, oběť komunismu († 20. března 1955)
14. února – Radola Gajda, fašistický politik († 15. dubna 1948)
25. února – Adam Kříž, legionář, odbojář a spisovatel († 13. března 1945)
28. února – Otto Rothmayer, architekt († 24. září 1966)
12. března – Joža Vochala, folklorista a muzejník († 26. dubna 1965)
22. března – Karel Poláček, spisovatel, novinář a filmový scenárista († 21. ledna 1945)
23. března – Lev Prchala, generál a exilový politik († 11. června 1963)
24. března – Marie Fischerová-Kvěchová, malířka a ilustrátorka († 2. června 1984)
4. dubna
Fritz Aurich, matematik († ?)
Oldřich Blecha, hudební skladatel († 14. srpna 1951)
10. dubna – Adolf Sigmund, lékař-radiolog, průkopník rentgenové diagnostiky († 12. července 1934)
21. dubna – Jaroslav Kvapil, klavírista, dirigent, hudební skladatel a pedagog († 18. února 1958)
26. dubna – Ludmila Hořká, spisovatelka, publicistka a folklóristka († 6. října 1966)
2. května – Emilie Paličková, textilní výtvarnice a krajkářka († 23. července 1973)
7. května – Antonín Moudrý, architekt († 3. května 1948)
10. května – Jan Weiss, spisovatel († 7. března 1972)
14. května – Felix Petyrek, rakouský klavírista, hudební skladatel a pedagog českého původu († 1. prosince 1951)
15. května – Jan Obenberger, profesor entomologie na Karlově univerzitě v Praze († 30. dubna 1964)
24. května – Jan Berlík, pěvec-tenorista († 27. prosince 1972)
28. května – Karel Karas, malíř († 29. července 1969)
31. května – Bohuslav Reynek, básník, překladatel a grafik († 28. září 1971)
3. června – Hermann Abeles, pražský, německy hovořící architekt († 1941)
20. června
Rudolf Jelínek, podnikatel († 29. září 1944)
Alois Vicherek, vojenský letec († 15. ledna 1956)
23. června
Alfred Fuchs, spisovatel, novinář a překladatel umučený nacisty. († 16. února 1941)
Jaromír Smutný, legionář, kancléř prezidenta Edvarda Beneše a diplomat († 16. července 1964)
27. června – Jaroslav Krejčí, předseda protektorátní vlády († 18. května 1956)
28. června – Ladislav Moulík, tělovýchovný pracovník a člen sokola, účastník druhého odboje († 6. března 1942)
2. července – Přemysl Koblic, fotograf a chemik († 19. listopadu 1955)
9. července – Jaroslav Hrbek, legionář a československý generál († 19. ledna 1973)
12. července – Jan Harus, československý politik, ministr († 15. září 1967)
15. července – Jaroslav Arnošt Trpák, novinář, redaktor, prozaik, překladatel († ? 1968)
23. července – Vojtěch Krch, architekt († 10. listopadu 1966)
25. července – Jiří Havelka, československý právník a politik, protektorátní ministr dopravy († 5. června 1964)
28. července – Franz Janowitz, rakouský a český německy píšící básník († 4. listopadu 1917)
30. července – Vratislav Vycpálek, hudební vědec, skladatel a folklorista († 9. října 1962)
15. srpna – Julius Komárek, profesor zoologie, spisovatel († 7. února 1955)
21. srpna – Julie Moschelesová, geografka († 7. ledna 1956)
22. srpna – Táňa Hodanová, herečka a divadelní režisérka († 4. června 1982)
26. srpna – Josef Rejsek, chirurg a urolog († 29. února 1936)
29. srpna – Bedřich Mendl, historik († 28. září 1940)
7. září – Marie Anežka von Coudenhove-Honrichs, řeholnice Kongregace sester těšitelek Božského Srdce Ježíšova († 21. dubna 1977)
9. září
Vojtěch Sedláček, malíř († 3. února 1973)
Vladimír Hašek, archivář († 21. listopadu 1968)
14. září – Jiří Julius Fiala, hudební skladatel, herec a dirigent († 3. srpna 1974)
18. září – Václav Binovec, filmový scenárista a režisér († 29. února 1976)
21. září – Antonín Janda-Očko, československý fotbalový reprezentant († 21. ledna 1960)
26. září – Václav Nosek, komunistický politik, ministr vnitra († 22. července 1955)
3. října
Marie Marčanová, překladatelka († 3. září 1979)
Otto Zucker, pražský architekt († 29. září 1944)
13. října – Štefan Fencik, ministr autonomní vlády Podkarpatská Rusi († 1945)
17. října – Otakar Jeremiáš, hudební skladatel a dirigent († 5. března 1962)
20. října – Josef Dostál, archivář a překladatel († 26. února 1955)
21. října – Jan Šoupal, hudební skladatel, sbormistr a dirigent († 25. listopadu 1964)
26. října – Jarmila Urbánková, herečka († 21. července 1979)
5. listopadu – Otakar Zítek, operní režisér, hudební skladatel a spisovatel († 28. dubna 1955)
8. listopadu
Šimon Drgáč, československý generál, legionář, náčelník Hlavního štábu čs. branné moci († 28. června 1980)
Bohumír Halouzka, varhaník, hudební skladatel a pedagog († 8. května 1983)
11. listopadu – Arnošt Schwarzenberg, kníže z orlické větve rodu Schwarzenbergů († 1979)
23. listopadu – Otakar Švec, sochař († 4. dubna 1955)
25. listopadu – Leopold Heyrovský, právník a entomolog († 29. června 1976)
26. listopadu – Otakar Haering, spisovatel († 15. října 1951)
2. prosince – Robert Pražák, československý gymnasta, tři stříbrné medaile na OH 1924 († 16. května 1966)
6. prosince – Arnošt Kolman, matematik a marxistický filozof († 22. ledna 1979)
23. prosince – Emanuel Vajtauer, československý nejprve levicový novinář, posléze kolaborant († ?)
28. prosince – Otto Ušák, český malíř a přírodovědný ilustrátor († 3. září 1957)
30. prosince – Jaromír Fiala, hudební pedagog, spisovatel, překladatel a skladatel († 15. května 1967)
? – Jan Vaník, fotbalový reprezentant († 1950)
Svět
1. ledna – Mahidol Adunjadét, thajský princ († 24. září 1929)
2. ledna – Zoltán Lajos Meszlényi, maďarský katolický duchovní a mučedník († 4. března 1951)
3. ledna – John Ronald Reuel Tolkien, anglický spisovatel a filolog († 2. září 1973)
10. ledna – Melchior Wańkowicz, polský spisovatel a novinář († 10. září 1974)
14. ledna – Martin Niemöller, německý protestantský teolog († 6. března 1984)
17. ledna – Iosif Berman, rumunský fotograf a žurnalista († 17. září 1941)
18. ledna – Oliver Hardy, americký komik († 7. srpna 1957)
22. ledna – Marcel Dassault, francouzský letecký průmyslník, konstruktér a politik († 17. dubna 1986)
25. ledna – Takeo Takagi, viceadmirál Japonského císařského námořnictva († 8. července 1944)
26. ledna – Bessie Colemanová, první pilotka v USA († 30. dubna 1926)
27. ledna
Alžběta Františka Rakousko-Toskánská, rakouská arcivévodkyně a toskánská princezna († 29. ledna 1930)
Wilhelm Hillebrand, autor teplotní metody přirozeného plánování rodičovství († 19. července 1959)
Mehisti Kadınefendi, třetí manželka osmanského sultána Abdulmecida II. († 1964)
28. ledna
Fjodor Raskolnikov, sovětský bolševický velitel a diplomat († 12. září 1939)
Ernst Lubitsch, německý filmový režisér († 30. listopadu 1947)
29. ledna – Otto Schubert, německý malíř († 1970)
30. ledna – Friedrich Heiler, německý religionista a filozof náboženství († 18. dubna 1967)
2. února – Valerian Pavlovič Pravduchin, ruský spisovatel († 28. srpna 1938)
4. února
Ján Hrušovský, slovenský spisovatel († 7. března 1975)
Andreu Nin, katalánský revolucionář († 22. června 1937)
5. února – František Valentin, slovenský chemik († 27. ledna 1966)
6. února
Maximilian Fretter-Pico, generál dělostřelectva německého Wehrmachtu († 4. dubna 1984)
William Parry Murphy, americký lékař, Nobelova cena za fyziologii a medicínu 1934 († 9. října 1987)
8. února – Ludwig Ferdinand Clauß, antropolog, psycholog a rasový teoretik nacistického Německa († 13. ledna 1974)
9. února – Eduard Nécsey, nitranský sídelní biskup († 19. června 1968)
15. února
Ján Valašťan Dolinský, slovenský skladatel, sběratel lidových písní a esperantista († 2. března 1965)
Nickolas Muray, maďarsko-americký fotograf a olympijský šermíř († 2. listopadu 1965)
17. února – Josip Slipyj, řeckokatolický arcibiskup a kardinál († 7. září 1984)
21. února – Harry Stack Sullivan, americký psychiatr a psycholog († 15. ledna 1949)
29. února – Vilmos Apor, maďarský šlechtic, katolický duchovní a mučedník († 2. dubna 1945)
4. března – Jurij Wjela, lužickosrbský učitel a spisovatel († 6. dubna 1969)
7. března – Jozef Turanec, generál slovenské armády během druhé světové války († 9. března 1957)
8. března – Mississippi John Hurt, americký bluesový kytarista, zpěvák a farmář († 2. listopadu 1966)
9. března
Mátyás Rákosi, premiér Maďarské lidové republiky († 5. února 1971)
Vita Sackville-Westová, britská spisovatelka († 2. června 1962)
10. března – Arthur Honegger, švýcarský hudební skladatel († 27. listopadu 1955)
16. března
César Vallejo, peruánský spisovatel († 15. dubna 1938)
Nikolaj Kondraťjev, sovětský ekonom († 17. září 1938)
17. března – Pol Cassel, německý malíř († 9. září 1945)
18. března – Hjalmar Fridolf Siilasvuo, finský generál († 11. ledna 1947)
29. března – József Mindszenty, arcibiskup ostřihomský, politický vězeň nacismu i komunismu († 6. května 1975)
30. března
Stefan Banach, polský matematik († 31. srpna 1945)
Johannes Pääsuke, estonský fotograf a filmař († 8. ledna 1918)
Erwin Panofsky, německý historik umění († 14. března 1968)
4. dubna – Karl Wilhelm Reinmuth, německý astronom († 6. května 1979)
5. dubna – Peder Christian Andersen, norský sportovní funkcionář, rozhodčí a novinář († 12. března 1964)
7. dubna – Albin Kaasinen, finský sochař († 3. března 1970)
8. dubna – Richard Neutra, rakousko-americký architekt († 16. dubna 1970)
12. dubna – Henry Darger, americký spisovatel a výtvarník († 13. dubna 1973)
13. dubna – Arthur Travers Harris, velitel bombardovacího letectva Royal Air Force († 5. dubna 1984)
14. dubna – Vere Gordon Childe, australský archeolog, historik a lingvista († 19. října 1957)
15. dubna
Corrie ten Boom, holandská spisovatelka, titul Spravedlivý mezi národy († 15. dubna 1983)
Theo Osterkamp, německý stíhací pilot († 2. ledna 1975)
18. dubna – Bolesław Bierut, polský komunistický politik, předseda vlády († 12. března 1956)
19. dubna – Germaine Tailleferre, francouzská skladatelka († 7. listopadu 1983)
24. dubna – Sami Gabra, egyptský egyptolog a koptolog († 19. května 1979)
25. dubna – Giuseppe Maria Palatucci, katolický biskup, zachránce Židů před holokaustem († 31. března 1961)
28. dubna – Zinovij Davydov, ruský sovětský spisovatel († 7. října 1957)
3. května
Stanisław Sosabowski, polský generál za druhé světové války († 25. září 1967)
George Paget Thomson, britský fyzik, nositel Nobelovy ceny 1937 († 10. září 1975)
5. května – Dorothy Garrodová, britská archeoložka († 18. prosince 1968)
7. května
Ivan Šubašić, předseda exilové jugoslávské vlády († 22. března 1955)
Josip Broz Tito, prezident Socialistické federativní republiky Jugoslávie († 4. května 1980)
8. května – Arnold Hauser, maďarský historik a sociolog umění († 28. ledna 1978)
9. května – Zita Bourbonsko-Parmská, poslední císařovna rakouská, královna česká a uherská († 14. března 1989)
14. května – Kaarlo Mäkinen, finský zápasník, olympijský vítěz († 11. května 1980)
18. května – Ezio Pinza, italský operní zpěvák – bas († 9. května 1957)
28. května – Sepp Dietrich, německý generál, velitel Hitlerovy osobní stráže († 21. dubna 1966)
29. května – Max Brand, americký spisovatel westernů († 12. května 1944)
31. května
Konstantin Paustovskij, ruský a sovětský spisovatel († 14. července 1968)
Gregor Strasser, německý nacistický politik († 30. června 1934)
1. června – Amanulláh, afghánský král († 25. dubna 1960)
8. června – Nikolaj Nikolajevič Polikarpov, sovětský letecký konstruktér († 30. července 1944)
12. června
Bruno Schulz, polský spisovatel, literární kritik, malíř a grafik († 19. prosince 1942)
Ferdinand Schörner, velitel německé armády Protektorátu Čechy a Morava († 2. července 1973)
16. června
Lupino Lane, britský herec, zpěvák a tanečník († 10. listopadu 1959)
Josep Llorens i Artigas, katalánský keramik a umělecký kritik († 11. prosince 1980)
18. června – Ján Borodáč, slovenský herec, dramatik, divadelní režisér a pedagog († 18. února 1964)
21. června – Reinhold Niebuhr, americký protestantský teolog a politický filozof († 1. června 1971)
23. června – Mieczysław Horszowski, polský klavírista († 22. května 1993)
26. června – Pearl S. Bucková, americká spisovatelka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu († 6. března 1973)
28. června – Edward Carr, anglický diplomat, historik a politolog († 3. listopadu 1982)
1. července – James M. Cain, americký spisovatel a novinář († 27. října 1977)
2. července – Boris Hagelin, švédský vynálezce šifrovacích strojů († 7. září 1983)
6. července – Willy Coppens, nejúspěšnější belgický stíhací pilot první světové války († 21. prosince 1986)
8. července – Dion O'Banion, irsko-americký gangster († 10. listopadu 1924)
13. července – Jonni Myyrä, finský olympijský vítěz v hodu oštěpem († 22. ledna 1955)
15. července – Walter Benjamin, německý literární kritik, filosof a překladatel († 26. září 1940)
18. července – Arthur Friedenreich, brazilský fotbalista zvaný El Tigre († 6. září 1969)
22. července – Arthur Seyß-Inquart, rakouský spolkový kancléř, nacista († 16. října 1946)
23. července – Haile Selassie I., etiopský císař († 27. srpna 1975)
1. srpna – Rjúnosuke Akutagawa, japonský spisovatel († 24. července 1927)
9. srpna – Shiyali Ramamrita Ranganathan, indický matematik a knihovník († 27. září 1972)
11. srpna
Władysław Anders, hlavní velitel polských ozbrojených sil v letech 1944–1945 († 12. května 1970)
Eidži Jošikawa, japonský spisovatel historických románů († 7. září 1962)
14. srpna – Kaikhosru Shapurji Sorabji, britský hudební skladatel, kritik, klavírista a spisovatel († 15. října 1988)
15. srpna
Ivan Vasiljevič Boldin, sovětský generál († 28. března 1965)
Louis de Broglie, francouzský fyzik, nositel Nobelovy ceny († 19. března 1987)
17. srpna – Tamon Jamaguči, admirál japonského císařského námořnictva († 5. června 1942)
4. září
Darius Milhaud, francouzský hudební skladatel a pedagog († 22. června 1974)
Helmuth Plessner, německý filosof a sociolog († 12. června 1985)
6. září – Edward Victor Appleton, britský fyzik a astronomie, Nobelova cena za fyziku († 21. dubna 1965)
10. září – Arthur Holly Compton, americký fyzik, nositel Nobelovy ceny za rok 1927 († 15. března 1962)
12. září – Fatma Uliye Sultan, osmanská princezna († 25. ledna 1967)
13. září – Viktorie Luisa Pruská, dcera posledního německého císaře Viléma II. († 11. prosince 1980)
27. září – Eugen Hoffmann, německý sochař a malíř († 1. července 1955)
4. října – Engelbert Dollfuss, rakouský kancléř († 25. července 1934)
8. října – Marina Cvětajevová, ruská spisovatelka a básnířka († 31. srpna 1941)
9. října – Ivo Andrić, jugoslávský prozaik, básník, esejista a diplomat († 13. března 1975)
11. října
Jiří Lucemburský, hlava dynastie sasko-meiningenské († 6. ledna 1946)
Anton Räderscheidt, německý malíř († 8. března 1970)
14. října – Andrej Ivanovič Jeremenko, sovětský vojevůdce († 19. listopadu 1970)
16. října – Adolf Ziegler, německý malíř († 18. září 1959)
17. října – Theodor Eicke, nacistický generál († 26. února 1943)
19. října – Hermann Knaus, rakouský chirurg a gynekolog († 22. srpna 1970)
20. října – Branson DeCou, americký fotograf († 12. prosince 1941)
26. října – André Chapelon, francouzský konstruktér parních lokomotiv († 22. července 1978)
27. října – Alexander Strachwitz, český šlechtic a politik († 30. července 1967)
1. listopadu – Alexandr Alexandrovič Aljechin, ruský šachista († 24. března 1946)
2. listopadu – Alice Brady, americká herečka († 28. října 1939)
5. listopadu – J. B. S. Haldane, britský genetik a evoluční biolog († 1. prosince 1964)
8. listopadu – Luigi Abatangelo, italský básník, historik a archeolog († 11. listopadu 1966)
9. listopadu – Erich Auerbach, německý filolog a literární kritik († 13. října 1957)
16. listopadu
Tazio Nuvolari, italský motocyklový a automobilový závodník († 11. srpna 1953)
Kuo Mo-žo, čínský spisovatel, archeolog, komunistický politik († 12. června 1978)
23. listopadu – Wolfram von den Steinen, německo-švýcarský historik († 20. listopadu 1967)
1. prosince – Halldór Stefánsson, islandský spisovatel († 5. ledna 1979)
4. prosince – Francisco Franco, nejvyšší představitel Španělska od roku 1939 († 20. listopadu 1975)
27. prosince – Elvira de Hidalgo, španělská sopranistka († 21. ledna 1980)
Úmrtí
Česko
11. ledna – František Schmoranz mladší, český architekt (* 19. listopadu 1845)
14. ledna – František Alexandr Zach, český vojenský teoretik, generál srbské armády (* 1. května 1807)
16. ledna – Kristian Stefan, český pedagog a politik (* 6. prosince 1819)
25. ledna – Ludwig von Schwarzenfeld, poslanec Českého zemského sněmu (* 25. srpna 1828)
3. února – Julie Šamberková, česká divadelní herečka (* 11. září 1846)
5. února
Eduard Orel, rakouský důstojník a polárník (* 5. srpna 1841)
Josef Götzl, starosta Karlína, poslanec Českého zemského sněmu (* ? 1820)
8. února – Petr Mužák, středoškolský profesor krasopisu a kreslení (* 10. března 1821)
16. února – Franz Herrmann, poslanec Českého zemského sněmu (* 5. dubna 1811)
22. února – Josef Hasner von Artha, lékař a poslanec Českého zemského sněmu (* 13. srpna 1819)
5. března – Jan Rechner, pražský zlatník, klenotník a hodinář (* 27. března 1835)
12. března – Matěj Mikšíček, novinář, sběratel lidové tvorby a spisovatel (* 3. února 1815)
23. března – František Fridrich, český fotograf (* 21. května 1829)
25. března – Adolf Tachezy, český politik německé národnosti, starosta Chebu (* 20. února 1814)
26. března
Jan Nepomuk Soukop, kněz, básník, folklorista a speleolog (* 10. května 1826)
Vilém Barvič, český hudební skladatel (* 1. srpna 1841)
10. dubna – Anton Waldert, český právník a politik německé národnosti (* 1823)
5. května
František Daneš, kněz, pedagog a politik (* 13. července 1807)
Jan Nepomuk Škroup, český hudební skladatel (* 15. září 1811)
6. května
Lev Lerch, český malíř (* 13. srpna 1856)
Antonín Porák, český lékař a politik (* 11. června 1815)
24. května – Petr Matěj Fischer, mecenáš a smíchovský starosta (* 22. února 1809)
19. června – Matěj Havelka, český právník, politik a básník (* 5. května 1809)
10. července – František Fiala, český politik, starosta Ústí nad Orlicí (* 11. srpna 1820)
21. července – Josef Mikuláš Boleslavský, český tiskař, knihkupec, nakladatel a dramatik (* 2. února 1829)
26. července – Hubert Gordon Schauer, český spisovatel, literární kritik a publicista (* 27. října 1862)
29. července – Otomar Pravoslav Novák, český paleontolog (* 16. listopadu 1851)
11. srpna – Ladislav Stroupežnický, český dramaturg (* 6. ledna 1850)
14. srpna – Josef Kořínek, klasický filolog (* 27. května 1829)
19. srpna – František Zdeněk Skuherský, český hudební skladatel a pedagog (* 31. července 1830)
20. srpna – Bedřich z Fürstenberka, arcibiskup olomoucký a kardinál (* 8. října 1813)
28. srpna – Josef Förster, český kantor, varhaník a hudební skladatel (* 31. prosince 1804)
26. září – Velebín Urbánek, hudební nakladatel (* 28. července 1853)
27. září – Josef Antonín Brousil, český malíř, krajinář (* 7. srpna 1871)
24. října
Eduard Veselý, sochař, řezbář, restaurátor a pedagog (* 2. února 1817)
Antonín Gindely, český historik německého původu (* 3. září 1829)
Zdeněk Kolovrat-Krakovský, šlechtic a dramatik (* 6. února 1836)
3. listopadu
Josef Krofta, poslanec Českého zemského sněmu a starosta Plzně (* 27. února 1845)
Emil Herrmann, právník, odborný spisovatel a překladatel (* 6. června 1841)
13. listopadu – Kamil Rohan, šlechtic francouzského původu (* 19. prosince 1800)
19. prosince – Antonín Jaroslav Vrťátko, český spisovatel (* 29. května 1815)
Svět
2. ledna – George Biddell Airy, anglický matematik (* 27. července 1801)
21. ledna – John Couch Adams, britský matematik a astronom (* 5. června 1819)
10. ledna – Heinrich Dorn, německý skladatel (* 14. listopadu 1804)
14. ledna – Albert Viktor, syn prince waleského Eduarda a dánské princezny Alexandry (* 8. ledna 1864)
18. ledna
Luis Alfonso y Casanovas, španělský spisovatel a novinář (* 1. června 1845)
Karel Salvátor, arcivévoda rakouský a princ toskánský (* 30. dubna 1839)
25. ledna – Konstantin Nikolajevič Ruský, syn ruského cara Mikuláše I. (* 21. září 1827)
26. ledna – Ludovika Bavorská, bavorská vévodkyně (* 30. srpna 1808)
31. ledna – Charles Spurgeon, britský náboženský reformátor, baptista (* 19. června 1834)
8. února – Egon Thurn-Taxis, německý šlechtic (* 17. listopadu 1832)
16. února – Henry Walter Bates, anglický přírodovědec (* 8. února 1825)
7. března – Étienne Arago, francouzský spisovatel a politik (* 9. února 1802)
9. března – Sereno Watson, americký botanik (* 1. prosince 1826)
13. března – Ludvík IV. Hesenský, hesenský velkovévoda (* 12. září 1837)
16. března – Eduard Kullmann, pachatel atentátu na Otto von Bismarcka (* 14. července 1853)
21. března – Annibale de Gasparis, italský astronom (* 9. dubna 1819)
26. března – Walt Whitman, americký spisovatel (* 31. května 1819)
17. dubna – Alexander Mackenzie, premiér Kanady (* 28. ledna 1822)
22. dubna – Édouard Lalo, francouzský skladatel (* 27. února 1823)
6. května – Ernest Guiraud, francouzský hudební skladatel a pedagog (* 23. června 1837)
17. května – György Klapka, maďarský armádní generál a politik (* 7. dubna 1820)
29. května – Bahá'u'lláh, íránský zakladatel víry Bahá'í (* 12. listopadu 1817)
30. května – Lewis Morris Rutherfurd, americký advokát a astronom (* 25. listopadu 1816)
5. června – Robert Rees, velšský operní pěvec – tenorista (* 5. dubna 1841)
25. června
Jan Czerski, polský geolog, geograf a objevitel Sibiře (* 15. května 1845)
Eduard Herbst, ministr spravedlnosti Předlitavska (* 1. prosince 1820)
10. srpna – Alexandra Nikolajevna Romanovová, dcera ruského cara Mikuláše I. (* 24. června 1825)
23. srpna – Deodoro da Fonseca, prezident Brazílie (* 5. srpna 1827)
29. srpna – Jules Perrot, baletní mistr Carského baletu v Petrohradě (* 18. srpna 1810)
7. září – John Greenleaf Whittier, americký kvakerský básník a abolicionista (* 17. prosince 1807)
18. září – James Bicheno Francis, anglický inženýr a vynálezce (* 18. května 1815)
2. října – Ernest Renan, francouzský filosof a spisovatel (* 27. února 1823)
4. října – Thomas William Evans, anglický liberální politik (* 15. dubna 1821)
6. října – Alfred Tennyson, anglický básník (* 6. srpna 1809)
23. října – Eduard Schnitzer, Mehmed Emin paša, slezský cestovatel, vědec a lékař (* 28. března 1840)
25. října – Caroline Harrisonová, manželka 23. prezidenta USA Benjamina Harrisona (* 1. října 1832)
30. října – Olga Nikolajevna Romanovová, württemberská královna (* 11. září 1822)
26. listopadu – Charles Martial Lavigerie, arcibiskup v Alžíru a kardinál (* 31. října 1825)
30. listopadu – Franc Močnik, slovinský matematik (* 1. října 1814)
3. prosince – Afanasij Fet, ruský básník (* 5. prosince 1820)
6. prosince – Ernst Werner von Siemens, německý vynálezce a průmyslník (* 13. prosince 1816)
7. prosince
Vladimír Logothetti, rakousko-uherský důstojník, politik (* 4. srpna 1822)
Joseph-Philibert Girault de Prangey, francouzský fotograf a kreslíř (* 21. října 1804)
18. prosince – Richard Owen, britský přírodovědec, anatom a paleontolog (* 20. července 1804)
Hlavy států
České království – František Josef I.
Papež – Lev XIII.
Království Velké Británie – Viktorie
Francouzská republika – Marie François Sadi Carnot
Uherské království – František Josef I.
Rakouské císařství – František Josef I.
Rusko – Alexandr III.
Prusko – Vilém II. Pruský
Dánsko – Kristián IX.
Švédsko – Oskar II.
Belgie – Leopold II. Belgický
Nizozemsko – Vilemína Nizozemská
Řecko – Jiří I. Řecký
Španělsko – Alfons XIII. Španělský
Portugalsko – Karel I. Portugalský
Itálie – Umberto I.
Osmanská říše – Abdulhamid II.
USA – Benjamin Harrison
Japonsko – Meidži
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1892:
Národní listy –
Národní politika –
Moravská orlice –
Budivoj (České Budějovice) – ročník 28 rok 1892 (odkaz vede na přehled ročníků)
Časopis Musea království Českého –
Lumír – ročník 20 rok 1892 (archiv ÚČL AV ČR)
Světozor – ročník 26 rok 1892 (archiv ÚČL AV ČR)
Čas – ročník 6 rok 1892
Zlatá Praha – ročník 9 rok 1891–1892
Osvěta (red. Václav Vlček) – ročník 22 rok 1892
Humoristické listy – ročník 34 rok 1892
Říšský zákoník (česká verze) – rok 1892
19. století |
5752 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1886 | 1886 | 1886 (MDCCCLXXXVI) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal pátkem.
Události
Česko
únor – začal spor o Rukopisy: Jan Gebauer, podpořený T. G. Masarykem, zpochybnil v časopise Athenaeum středověký původ Rukopisu královédvorského a zelenohorského a vyzval k jejich důkladnému prozkoumání. Na podporu Rukopisů naopak vystoupili Josef Kalousek a František Zákrejs v časopise Osvěta.
Založeno Muzeum Českého ráje
Svět
3. března – V Bukurešti byla podepsána mírová smlouva, která ukončila Srbsko-bulharskou válku
4. května – Haymarketský masakr v Chicagu
8. května – V Atlantě lékárník John Stith Pemberton začal prodávat „šumivý lék“ Coca-Cola.
13. května – byla Rotuma oficiálně postoupena Spojenému království, sedm let po tom, co se Fidži stalo kolonií.
9. září – Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl
28. října – V New Yorku byla veřejnosti zpřístupněna Socha Svobody
Probíhající události
1881–1899 – Mahdího povstání
Vědy a umění
10. dubna – V Bruselu proběhla světová premiéra opery Gwendoline.
30. listopadu – Pařížský kabaret Folies Bergere opustil formát operet a vaudeville a představil nový formát výpravné revue s tanečnicemi v dráždivých kostýmech
Objev prvku fluoru – Henri Moissan
Byly objeveny chemické prvky germanium a dysprosium.
První vydání spisu Psychopathia Sexualis, vídeňský psychiatr Richard von Krafft-Ebing. Např. poprvé zaveden pojem pedofilie.
H. Hertz uskutečnil první pokusy s elektromagnetickými vlnami. Poprvé demonstroval existenci elektromagnetických vln a jejich působení na dálku.
Knihy
Edmondo De Amicis – Srdce
Jakub Arbes – Lotr Gólo
Henryk Sienkiewicz – Potopa
Robert Louis Stevenson – Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda
Josef Svátek – Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze
Lev Nikolajevič Tolstoj – Vláda tmy
Jules Verne – Los číslo 9672
Jules Verne – Robur Dobyvatel
Narození
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Narození v roce 1886
Česko
13. ledna – August Žáček, fyzik († 28. října 1961)
28. ledna – Helena Čapková, spisovatelka († 27. listopadu 1961)
4. února – Roman Cikhart, pedagog, spisovatel a regionální historik († 10. září 1957)
6. února – Jaroslav Řezáč, hokejista a sportovní funkcionář († 29. května 1974)
7. února – J. R. Hradecký, spisovatel, dramatik a žurnalista († 5. července 1947)
16. února – Jan Bor, divadelní režisér († 25. března 1943)
26. února
František Bláha, generál († 21. května 1945)
Karel V. Schwarzenberg, kníže orlické větve rodu Schwarzenbergů († 6. září 1914)
3. března – Emil Hájek, klavírista a hudební pedagog († 17. března 1974)
13. března – Růžena Pelantová, sociální a politická pracovnice († 1959)
16. března – Vojta Novák, divadelní a filmový herec a režisér († 18. března 1966)
28. března – Jaroslav Novotný, hudební skladatel († 1. června 1918)
29. března – Emil Hanzelka, zakladatel Lašského muzea v Kopřivnici a řady dalších spolků († 1973)
31. března – Vlastimil Lada-Sázavský, šermíř, bronzová medaile v šermu šavlí na OH 1908 († 22. dubna 1956)
1. dubna – František Rambousek, entomolog a politik († 14. září 1931)
11. dubna – Ľudovít Labaj, politik, ministr, poslanec a senátor († 12. dubna 1937)
13. dubna – Vojtěch Bořivoj Aim, hudební skladatel a dirigent († 10. září 1972)
16. dubna – Cyril Svozil, fašistický politik († 1935)
20. dubna – Jaroslav Josef Polívka, stavební inženýr († 9. února 1960)
22. dubna
Jaro Procházka, malíř († 30. září 1949)
Pavol Teplanský, československý a slovenský politik, ministr autonomních slovenských vlád († 16. května 1969)
25. dubna – Jindřich Hořejší, básník a překladatel († 30. května 1941)
26. dubna – František Nosek, právník, politik, meziválečný ministr a poslanec († 17. dubna 1935)
27. dubna – Josef Klement Zástěra, hudební skladatel a spisovatel († 19. ledna 1966)
29. dubna – Kamil Roškot, architekt († 12. července 1945)
30. dubna – František Machník, politik, ministr národní obrany († 21. listopadu 1967)
4. května – Jiří Diviš, chirurg († 2. července 1959)
21. května – František Rut Tichý, spisovatel († 4. dubna 1968)
22. května – Ludmila Zatloukalová-Coufalová, politička a aktivistka za ženská práva († ?)
26. května – Václav Jiřina, překladatel († 26. května 1946)
27. května – František Hák, fotograf († 1. března 1974)
28. května – Jan Rypka, orientalista († 29. prosince 1968)
4. června – Jaroslav Eminger, generál († 14. července 1964)
7. června – Augustin Handzel, sochař († 26. října 1956)
15. června – Jaroslav Horejc, sochař († 3. ledna 1983)
19. června – Rudolf Kremlička, malíř († 3. června 1932)
1. července
Josef Cibulka, historik umění a archeolog († 2. dubna 1968)
Theodor Kössl, právník a hudební skladatel († 18. září 1969)
4. července – Oldra Sedlmayerová, básnířka, blízká přítelkyně T. G. Masaryka († 6. června 1954)
6. července – Metoděj Dominik Trčka, katolický kněz, mučedník, oběť komunistického režimu († 23. března 1959)
31. července – Zdenka Gräfová, herečka († 22. srpna 1976)
27. srpna – Josef Páta, slavista, bulharista a sorabista († 24. června 1942)
30. srpna – František Fischer, lékárník a astronom († 10. listopadu 1966)
31. srpna – Jan Heřman, klavírista († 30. září 1946)
2. září – Otakar Quadrat, profesor a rektor Českého vysokého učení technického v Praze († 31. srpna 1963)
10. září – František Janda, architekt a urbanista († 2. března 1956)
12. září – Jan Volný, jazykovědec († 5. ledna 1955)
14. září – Jan Masaryk, diplomat, ministr zahraničí († 10. března 1948)
16. září – Jan Rejsa, básník, spisovatel a literární publicista († 9. prosince 1971)
19. září – Bohumil Chvojka, plzeňský architekt († 1962)
24. září – Václav Holek, zbrojní konstruktér († 13. prosince 1954)
29. září – Jindřich Prucha, malíř († 1. září 1914)
1. října – František Kovářík, herec († 1. října 1984)
2. října – František Slunečko, generál, legionář, vojenský velitel Čech při Pražském povstání († 10. prosince 1963)
3. října – Willi Nowak, malíř a grafik († 20. října 1977)
7. října – Josef Palivec, diplomat, básník, esejista a překladatel († 30. ledna 1975)
15. října – Vratislav Hugo Brunner, typograf, grafik, autor hraček, scénograf a malíř († 13. července 1928)
20. října – Jan Loevenstein, ekonom a pedagog († 1. května 1932)
8. listopadu
Matěj Němec, legionář, generál († 29. srpna 1975)
Karel Oliva, lingvista a spisovatel († 12. října 1960)
10. listopadu – Růžena Šlemrová, herečka († 24. srpna 1962)
13. listopadu – Stanislav Čeček, generál československých legií v Rusku († 29. května 1930)
19. listopadu – Bohumil Hanč, lyžař, tragicky zesnulý († 24. března 1913)
30. listopadu – František Hájek, soudní lékař († 15. března 1962)
2. prosince – Jaroslav Durych, vojenský lékař a spisovatel († 7. dubna 1962)
7. prosince – František Kleiner, čs. legionář, kladenský profesor a starosta sokola († 5. května 1942)
11. prosince – Božena Laglerová, první česká pilotka († 8. října 1941)
13. prosince
Milan Balcar, hudební skladatel a kritik († 16. dubna 1954)
Mikuláš Pružinský, československý politik, ministr slovenské vlády, válečný zločinec († 31. března 1953)
17. prosince – Miroslav Servít, pedagog a přírodovědec († 6. dubna 1959)
18. prosince – Jan Hromádka, geograf († 25. ledna 1968)
20. prosince – Karl Schinzel, chemik a vynálezce německé národnosti († 23. listopadu 1951)
26. prosince – Jan Šeba, politik a diplomat († 25. července 1953)
30. prosince – Karel Skoupý, 12. biskup brněnský († 22. února 1972)
31. prosince – Jaroslav Řehulka, právník, spisovatel a katolický politik († 20. ledna 1961)
? – Josef Patera, regionální malíř a učitel († 1957)
Svět
5. ledna – Markus Reiner, izraelský vědec, odborník v oblasti reologie († 25. dubna 1976)
14. ledna
Jozef Sivák, slovenský politik, ministr, předseda slovenské vlády († 27. ledna 1959)
Ja'akov Zerubavel, izraelský politik († 2. června 1967)
16. ledna – Reinhold Platz, německý letecký konstruktér († 15. září 1966)
17. ledna – Glenn Luther Martin, americký obchodník a pilot († 5. prosince 1955)
19. ledna – Vladimir Levstik, slovinský spisovatel († 23. prosince 1957)
25. ledna – Wilhelm Furtwängler, německý dirigent a hudební skladatel († 30. listopadu 1954)
29. ledna
Alexander Joseph Kolowrat-Krakovský, rakouský filmový producent († 4. prosince 1927)
Alfred Junge, německo-britský filmový produkční († 16. července 1964)
30. ledna – Aleksander Kossowski, polský historik a archivář († 24. června 1965)
9. února – Márún Abbúd, libanonský spisovatel († 3. června 1962)
15. února – Paul Ferdinand Schilder, rakouský psychiatr, psychoanalytik a neurolog († 7. prosince 1940)
20. února – Béla Kun, maďarský komunistický politik († 29. srpna 1938)
22. února – Hugo Ball, německý spisovatel a básník († 14. září 1927)
1. března – Oskar Kokoschka, rakouský malíř († 22. února 1980)
2. března
Friedebert Tuglas, estonský spisovatel († 15. dubna 1971)
Vittorio Pozzo, italský fotbalový hráč a trenér († 21. prosince 1968)
Şehzade Ömer Hilmi, syn osmanského sultána Mehmeda V. († 6. dubna 1935)
4. března – Margrethe Mather, americká fotografka († 25. prosince 1952)
7. března – René Thomas, francouzský automobilový závodník, rekordman, pilot († 23. září 1975)
9. března
Werner Kempf, generál tankových jednotek Wehrmachtu († 6. ledna 1964)
Heorhij Narbut, ukrajinský malíř († 23. května 1920)
11. března – Edward Śmigły-Rydz, polský generál, politik a umělec († 2. prosince 1941)
13. března – Arthur Russell, britský olympijský vítěz na 3000 metrů překážek († 23. srpna 1972)
18. března
Kurt Koffka, německý psycholog († 22. listopadu 1941)
Michail Těreščenko, ruský ministr financí a zahraničí prozatímní vlády († 1. dubna 1956)
23. března – Emil Fey, rakouský vicekancléř († 16. března 1938)
24. března – Edward Weston, americký fotograf († 1. ledna 1958)
27. března
Sergej Mironovič Kirov, sovětský politik († 1. prosince 1934)
Ludwig Mies van der Rohe, německý architekt († 17. srpna 1969)
2. dubna – Hans Christoph Drexel, německý malíř († 3. března 1979)
3. dubna – Dooley Wilson, americký herec a zpěvák († 30. května 1953)
6. dubna – Athenagoras I., 268. ekumenický patriarcha konstantinopolský († 7. července 1972)
10. dubna – John Hayes, americký olympijský vítěz v maratonu († 25. srpna 1965)
12. dubna – Robert Delaunay, francouzský kubistický malíř († 25. října 1941)
13. dubna – Paul Dermée, belgický spisovatel († 27. prosince 1951)
14. dubna
Edward Tolman, americký psycholog († 19. listopadu 1959)
Ernst Robert Curtius, německý literární historik a romanista († 19. dubna 1958)
Árpád Tóth, maďarský básník a překladatel († 7. listopadu 1928)
15. dubna
Nikolaj Stěpanovič Gumiljov, ruský básník († srpen 1921)
Amédée Ozenfant, francouzský malíř († 4. května 1966)
16. dubna – Ernst Thälmann, německý komunistický politik († 18. srpna 1944)
21. dubna – Viktor von Weizsäcker, německý neurolog, fyziolog a filosof († 9. ledna 1957)
26. dubna – Ğabdulla Tuqay, tatarský básník, literární kritik, esejista a překladatel († 15. dubna 1913)
28. dubna – Erich Salomon, německý zpravodajský fotograf († 7. července 1944)
3. května – Marcel Dupré, francouzský varhaník, klavírista a skladatel († 30. května 1971)
9. května – Jozef Čársky, slovenský římskokatolický biskup († 11. března 1962)
10. května
Karl Barth, švýcarský protestantský teolog († 10. prosince 1968)
Olaf Stapledon, britský filozofa autor scifi] († 6. září 1950)
16. května – Ernest Burgess, kanadský sociolog († 27. prosince 1966)
17. května – Alfons XIII., král španělský († 28. února 1941)
23. května – David Remez, izraelský politik († 19. května 1951)
26. května – Al Jolson, americký zpěvák a kabaretní herec († 23. října 1950)
30. května – Fernand Charron, francouzský automobilový závodník († 13. srpna 1928)
1. června – Fedor Fridrich Ruppeldt, slovenský politik, publicista, kulturní historik, překladatel, básník, hudebník a evangelický biskup († 25. srpna 1979)
6. června
Hans Prinzhorn, německý psychiatr a historik umění († 14. června 1933)
Endre Bajcsy-Zsilinszky, maďarský politik a novinář († 24. prosince 1944)
7. června – Henri Coandă, rumunský letecký konstruktér († 25. listopadu 1972)
12. června – Puniša Račić, černohorský politik v dobách království Jugoslávie († říjen 1944)
16. června – Ivan Konstantinovič Matrosov, ruský železniční inženýr a vynálezce († 30. října 1965)
18. června – George Mallory, britský horolezec († 8. června 1924)
19. června
Egon Lerch, rakousko-uherský ponorkový velitel († 8. srpna 1915)
Robert Wartenberg, americký neurolog († 16. listopadu 1956)
25. června – Nicolae Petrescu, rumunský filosof, sociolog a sociální antropolog († 13. října 1954)
29. června
Heinrich Baak, německý sochař († 2. července 1933)
William Fielding Ogburn, americký sociolog († 27. dubna 1959)
Robert Schuman, francouzský politik, zakladatel Evropské unie († 4. září 1963)
3. července – Raymond A. Spruance, admirál loďstva Spojených států amerických († 13. prosince 1969)
5. července – Willem Drees, nizozemský premiér († 14. května 1988)
6. července – Marc Bloch, francouzský historik († 16. června 1944)
12. července – Raoul Hausmann, rakouský fotograf, spisovatel a výrvarník († 1. února 1971)
15. července – Jacques Rivière, francouzský spisovatel, redaktor a kritik († 14. února 1925)
18. července – Simon Bolivar Buckner mladší, americký generálporučík († 18. června 1945)
20. července – Herman Wildenvey, norský básník a romanopisec († 27. září 1959)
22. července – Theodor Morell, osobní lékař Adolfa Hitlera († 26. května 1947)
23. července
Theodor Frings, německý jazykovědec († 6. června 1968)
Walter Schottky, německý fyzik († 4. března 1976)
29. července – Georg Stumme, generál Wehrmachtu za druhé světové války († 24. října 1942)
14. srpna – Karl Korsch, německý marxistický filozof († 21. října 1961)
17. srpna – Stefan Bryła, polský stavební inženýr a poslanec Sejmu († 3. prosince 1943)
20. srpna
István Abonyi, maďarský šachový mistr († 5. června 1942)
Paul Tillich, americký protestantský teolog († 22. října 1965)
26. srpna – Rudolf Belling, německý sochař († 9. června 1972)
11. září – Jerzy Kossak, polský malíř († 11. května 1955)
13. září – Robert Robinson, anglický organický chemik, Nobelova cena za chemii († 8. února 1975)
14. září – Erich Höpner, generál německého Wehrmachtu († 8. srpna 1944)
16. září
Dumitru Chipăruș, rumunský art decový sochař († 22. ledna 1947)
Hans Arp, německo-francouzský sochař, malíř a básník († 7. června 1966)
18. září – Uzeir Hadžibekov, ázerbájdžánský hudební skladatel, vědec a pedagog († 23. listopadu 1948)
20. září
Cecílie Meklenbursko-Zvěřínská, německá a pruská korunní princezna († 28. prosince 1954)
Charles Williams, britský básník, romanopisec a teolog († 15. května 1945)
24. září – Pinchas Kohen, izraelský agronom a vychovatel († 27. června 1956)
25. září
Nobutake Kondó, admirál japonského císařského námořnictva († 19. února 1953)
May Suttonová, americká tenistka († 4. října 1975)
Jesús Guridi, španělský baskický hudební skladatel († 7. dubna 1961)
26. září
Archibald Hill, anglický fyziolog, Nobelova cena 1922 († 3. června 1977)
Ran Bosilek, bulharský básník, překladatel a spisovatel († 8. října 1958)
27. září – Odo Casel, německý teolog († 28. března 1948)
2. října – Džisaburó Ozawa, viceadmirál japonského císařského námořnictva († 9. listopadu 1966)
3. října – Alain-Fournier, francouzský spisovatel, básník a esejista († 26. září 1914)
4. října – Erich Fellgiebel, německý generál, účastník atentátu na Hitlera († 4. září 1944)
7. října
Carl von Pückler-Burghauss, německý šlechtic, veterán první světové války a důstojník Waffen-SS († 12. května 1945)
Oliver Sandys, britská spisovatelka, scenáristka a herečka († 10. března 1964)
13. října – Georgij Petrovič Fedotov, ruský náboženský myslitel, filosof a historik († 1. září 1951)
16. října – David Ben Gurion, první izraelský premiér († 1. prosince 1973)
21. října – Eugene Burton Ely, americký průkopník letectví († 19. října 1911)
24. října – Grigorij Konstantinovič Ordžonikidze, gruzínský a sovětský politik († 18. února 1937)
25. října – Karl Polanyi, maďarsko-kanadský historik, filozof a ekonom († 23. dubna 1964)
1. listopadu – Hermann Broch, rakouský spisovatel a esejista († 30. května 1951)
7. listopadu – Aaron Nimcovič, dánský šachista a šachový teoretik († 16. března 1935)
15. listopadu – René Guénon, francouzský spisovatel, filozof a mystik († 7. ledna 1951)
16. listopadu – Ferenc Münnich, maďarský komunistický politik, ministr vnitra († 29. listopadu 1967)
17. listopadu – Janko Polić Kamov, chorvatský básník, dramatik a romanopisec († 8. srpna 1910)
20. listopadu
Karl von Frisch, rakouský etolog, Nobelova cena za fyziologii a lékařství († 12. června 1982)
Alexandre Stavisky, francouzský podvodník († 8. ledna 1934)
30. listopadu – Şadiye Sultan, osmanská princezna a dcera sultána Abdulhamida II. († 20. listopadu 1977)
1. prosince
Rex Stout, americký spisovatel († 27. října 1975)
Ču Te, čínský komunistický vojevůdce a státník († 6. července 1976)
2. prosince
Dimitrij Nikolajevič Uznadze, sovětský psycholog a filozof († 9. října 1950)
Grigorij Žatkovič, americký právník a první guvernér Podkarpatské Rusi († 26. března 1967)
3. prosince – Manne Siegbahn, švédský fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku († 26. září 1978)
8. prosince – Diego Rivera, mexický malíř († 24. listopadu 1957)
10. prosince – Victor McLaglen, britský herec († 7. listopadu 1959)
20. prosince – Hazel Hotchkissová Wightmanová, americká tenistka, dvojnásobná olympijská vítězka († 5. prosince 1974)
24. prosince – Bogoljub Jevtić, srbský diplomat, jugoslávský premiér († 1960)
25. prosince
Gotthard Heinrici, německý generál ve druhé světové válce († 13. prosince 1971)
Franz Rosenzweig, německo-židovský filosof († 10. prosince 1929)
? – Rachel Janajit Ben Cvi, izraelská spisovatelka, manželka prezidenta Jicchak Ben Cvi († 16. listopadu 1979)
? – Jehuda Burla, izraelský spisovatel († 7. listopadu 1969)
? – Tajmúr bin Fajsal, sultán Maskatu a Ománu († 1965)
? – Salvatore Maranzano, newyorský mafiánský boss († 10. září 1931)
? – Jehuda Mozes, izraelský podnikatel a mediální mangnát († 14. října 1956)
? – Aharon Re'uveni, izraelský spisovatel († 10. září 1971)
? – Alexander Zaid, sionistický aktivista a vojenský organizátor v Palestině († 10. července 1938)
? – Apostol Nikolajev-Strumskij, bulharský hudební skladatel, sbormistr a dirigent († 1971)
Úmrtí
Automatický abecedně řazený seznam existujících biografií viz :Kategorie:Úmrtí v roce 1886
Česko
2. ledna – Antonín Vincenc Šlechta, lékař-balneolog (* 14. března 1810)
5. ledna – Emanuel Pippich, právník, organizátor kulturního života (* 24. září 1812)
7. ledna – Josef Pražák, poslanec Českého zemského sněmu (* 2. června 1836)
9. ledna – Jan Ladislav Mašek, pedagog (* 28. února 1828)
18. ledna – Josef Tichatschek, operní pěvec (* 11. července 1807)
22. ledna – Václav Hodek, novinář, politický vězeň (* 1828)
25. ledna – Ludvík Šimek, sochař (* 19. ledna 1837)
31. ledna – Wolfgang Kusý, právník a politik (* 31. října 1842)
22. února – Jiljí Jarolímek, báňský inženýr (* 16. října 1836)
26. března – Hynek Zátka, podnikatel a politik (* 8. července 1808)
31. března – Franz Suida, podnikatel a politik německé národnosti (* ? 1807)
7. dubna – Alois Anderka, druhý starosta Moravské Ostravy (* 25. června 1825)
16. dubna – Josef Jaroslav Křičenský, obrozenecký spisovatel (* 10. listopadu 1812)
27. dubna – Julius Hanisch, poslanec Českého zemského sněmu (* 18. července 1827)
2. května – Antonín Baum, architekt, archeolog a sběratel (* 12. května 1830)
3. května – Josef Zelený, malíř (* 24. března 1824)
28. května – František Buttula, violoncellista a hudební pedagog (* 2. dubna 1820)
7. července – Josef Alois Kouble, kněz, spisovatel, folklorista (* 3. srpna 1825)
20. října – Jan Havelka, pedagog, etnograf a spisovatel (* 23. listopadu 1839)
15. listopadu – Sigismund Vašátko, advokát a sběratel lidových písní (* 12. srpna 1831)
19. listopadu – Ignatius Krahl, opat kláštera v Oseku u Duchcova (* 21. dubna 1828
5. prosince – Anton Jungnickl, starosta Znojma (* 10. června 1814)
9. prosince – Franz Liebieg mladší, průmyslník a politik německé národnosti (* 22. září 1827)
16. prosince – Josef Drásal, údajně nejvyšší člověk v Česku (* 4. července 1841)
Svět
14. ledna – Blahoslavený Petr Donders, nizozemský misionář v Surinamu (* 27. října 1809)
17. ledna – Amilcare Ponchielli, italský operní skladatel (* 31. srpna 1834)
25. ledna – Victor Widmann-Sedlnitzky, předlitavský politik (* 8. září 1836)
2. února – Edmund Heusinger, německý inženýr a konstruktér, vynálezce nejrozšířenějšího lokomotivního rozvodu (* 12. května 1817)
3. března – Alfred Assollant, francouzský spisovatel (* 20. března 1827)
11. března – Franz Antoine, rakouský botanik a fotograf (* 23. února 1815)
15. března – Edward Tuckerman, americký botanik (* 7. prosince 1817)
17. března – Pierre-Jules Hetzel, francouzský vydavatel (* 15. ledna 1814)
31. března – Józef Bohdan Zaleski, polský básník (* 14. února 1802)
5. května – Joseph Albert, německý fotograf a vynálezce (* 5. března 1825)
15. května – Emily Dickinsonová, americká básnířka (* 10. prosince 1830)
17. května – John Deere, americký kovář (* 7. února 1804)
23. května – Leopold von Ranke, německý historik (* 21. prosince 1795)
3. června – Karel Lwanga, ugandský katolický světec (* 1865)
8. června – Ludvík Maria Bourbonský, hrabě z Trani a neapolsko-sicilský princ (*1. srpna 1838)
13. června – Ludvík II. Bavorský, bavorský král (* 25. srpna 1845)
14. června – Alexandr Nikolajevič Ostrovskij, ruský dramatik (* 12. dubna 1823)
15. června – Pascal Sébah, turecký fotograf (* 1823)
21. června – Hugh Welch Diamond, průkopník britské psychiatrie a fotograf (* 1809)
25. června – Alexander von Nordmann, finský zoolog a botanik (* 24. května 1803)
21. července – Karl von Piloty, německý malíř (* 1. října 1826)
31. července – Ferenc Liszt, maďarský klavírní virtuóz a skladatel (* 22. října 1811)
6. srpna – Wilhelm Scherer, rakouský germanista (* 26. dubna 1841)
11. srpna – Lydia Koidula, estonská spisovatelka (* 24. prosince 1843)
16. srpna – Šrí Rámakršna, indický mystik a hinduistický filozof (* 18. února 1836)
17. srpna – Alexandr Michajlovič Butlerov, ruský chemik (* 15. září 1828)
24. září – Jules Duboscq, francouzský optik (* 5. března 1817)
9. října – Jean Jacques Alexis Uhrich, francouzský vojenský velitel (* 15. února 1802)
23. října – Friedrich Ferdinand von Beust, saský a rakouský politik (* 13. ledna 1809)
26. října – Johann Hönig, rakouský matematik (* 9. května 1810)
18. listopadu – Chester A. Arthur, prezident Spojených států (* 5. října 1829)
24. listopadu – Jean Laurent Minier, francouzský fotograf (* 23. července 1816)
19. prosince – Michele Rapisardi, italský malíř (* 27. prosince 1822)
? – Emil Rabending, rakousko-uherský fotograf (* 1823)
Hlavy států
České království – František Josef I. (1848–1916)
Papež – Lev XIII. (1878–1903)
Království Velké Británie – Viktorie (1837–1901)
Francie – Jules Grévy (1879–1887)
Uherské království – František Josef I. (1848–1916)
Rakouské císařství – František Josef I. (1848–1916)
Rusko – Alexandr III. (1881–1894)
Prusko – Vilém I. (1861–1888)
Dánsko – Kristián IX. (1863–1906)
Švédsko – Oskar II. (1872–1907)
Belgie – Leopold II. Belgický (1865–1909)
Nizozemsko – Vilém III. Nizozemský (1849–1890)
Řecko – Jiří I. Řecký (1863–1913)
Španělsko – Alfons XIII. Španělský (1886–1931)
Portugalsko – Ludvík I. Portugalský (1861–1889)
Itálie – Umberto I. (1878–1900)
Rumunsko – Karel I. Rumunský (1866–1881 kníže, 1881–1914 král)
Bulharsko – Alexandr I. Bulharský (1879–1886)
Osmanská říše – Abdulhamid II. (1876–1909)
USA – Grover Cleveland (1885–1889 a 1893–1897)
Japonsko – Meidži (1867–1912)
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1886:
Národní listy –
Národní politika –
Pražský deník –
Moravská orlice –
Opavský týdenník –
Budivoj (České Budějovice) – ročník 22 rok 1886 (odkaz vede na přehled ročníků)
Květy –
Časopis Musea království Českého –
Lumír – ročník 14 rok 1886 (archiv ÚČL AV ČR) nebo v NK ČR
Světozor –
Zlatá Praha – ročník 3 rok 1885–1886 (archiv ÚČL AV ČR) nebo v NK ČR
Vesmír –
Osvěta (red. Václav Vlček) — ročník 16 rok 1886
Památky archeologické – ročník XIII rok 1885–1886
Athenaeum — rok 1886
Humoristické listy – ročník 28 rok 1886 (archiv ÚČL AV ČR) nebo v NK ČR
Paleček (humor) –
Říšský zákoník (česká verze) – rok 1886
19. století |
5757 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1881 | 1881 | 1881 (MDCCCLXXXI) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal sobotou.
Události
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Události roku 1881
Česko
11. června – V Praze bylo otevřeno Národní divadlo
28. června – Chuchelská řež mezi českými a německými studenty
12. srpna – Požár Národního divadla
Svět
leden – Bitva u Geok-Tepe mezi Ruskem a turkotatarskými kmeny
16. února – Začala se budovat Kanadská pacifická železnice
13. března – Atentát na Alexandra II. v Petrohradu
14. března – Rumunské knížectví bylo povýšeno na Rumunské království a získalo nezávislost na Osmanské říši
12. května – Tunisko se stalo francouzským protektorátem
16. května – V Berlíně byla zahájena první pravidelná tramvajová doprava na světě
28. června – Rakousko-srbská aliance
2. července – Atentát na amerického prezidenta Jamese Garfielda
15. srpna – 15. listopadu – Mezinárodní výstava elektřiny v Paříži
26. září – Anglický Godalming získal jako první město na světě veřejné elektrické osvětlení
26. října – Přestřelka u O. K. Corralu v Arizoně
8. prosince – Při požáru vídeňského Ringtheateru zahynulo asi 380 osob
Zákon o nedělní uzávěře ve Walesu – první charakteristický velšský zákon
Mezinárodní úmluva, která se týkala uzavření Bosporu a Dardanel, tj. úžiny u Černého moře
Probíhající události
1879–1884 – Druhá tichomořská válka
Vědy a umění
10. dubna – Zahájila provoz první telefonní linka v Čechách, spojující správní budovu Dolu Hartmann v Ledvicích s nádražím v Duchcově.
11. června – V Praze slavnostně otevřeno Národní divadlo premiérou Smetanovy Libuše
Knihy
Henry James – Washingtonovo náměstí
Tomáš Garrigue Masaryk – Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty
Jules Verne – Cesty na divadle
Jules Verne – Deset hodin na lovu
Jules Verne – Tajemství pralesa
Narození
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Narození v roce 1881
Česko
1. ledna – Emanuel Chobot, levicový politik polské národnosti († 7. června 1944)
6. ledna – Franz Köhler, československý politik německé národnosti († 13. května 1940)
9. ledna – Julius Brach, šachista († 4. července 1938)
10. ledna – Jan Pelíšek, politik († 1959)
1. února – Theodor Bohumír Pařík, hudební skladatel, houslista a pedagog († 28. ledna 1961)
7. února – Mařenka Zieglerová, operetní zpěvačka a herečka († 7. listopadu 1966)
13. února – Ján Janček, československý politik slovenské národnosti († 4. října 1933)
14. února – František Čech-Vyšata, cestovatel a spisovatel († 3. října 1942)
27. února – Bedřich Pospíšil, politik († 14. září 1919)
11. března – Ladislav Zelenka, violoncellista a hudební pedagog († 2. července 1957)
13. března – Alois Kříž, politik († 13. března 1945)
14. března – Josef Anderle, profesor technické mechaniky a termomechaniky, rektor ČVUT († 5. února 1959)
25. března – Josef Adámek, politik († 19. ledna 1964)
26. března – František Koucký, kanovník litoměřické kapituly († 16. ledna 1962)
30. března – Josef Čada, mistr světa v gymnastice a olympionik († 1. prosince 1959)
3. dubna – Emil Franke, dlouholetý ministr vlád Československé republiky († 1. prosince 1939)
5. dubna – Josef Křivánek, jihočeský kamenosochař († ? 1954)
6. dubna – Rudolf Bechyně, politik, ministr několika vlád († 1. ledna 1948)
17. dubna – Oldřich Liska, architekt, urbanista a výtvarný návrhář († 8. prosince 1959)
22. dubna – Franz Werner, československý politik německé národnosti († 15. února 1947)
23. dubna – Otakar Šín, hudební skladatel, teoretik a pedagog († 21. ledna 1943)
24. dubna – Jan Horák, politik († ?)
27. dubna – Wlastimil Hofman, česko-polský akademický malíř († 6. března 1970)
5. května – Alfons Bébar, převor kláštera v Domažlicích († 26. února 1940)
7. května – Ján Zverec, československý politik slovenské národnosti († 23. května 1965)
16. května – Hans Tichý, československý politik německé národnosti († 22. července 1955)
26. května – Karl Čermak, československý politik německé národnosti († 31. října 1924)
31. května
Bohumír Bradáč, ministr československých vlád († 20. října 1935)
František Langr, politik († 6. ledna 1948)
4. června
Jan Kvidera, politik († ?)
Alois Tučný, politik, odborový předák a ministr († 10. dubna 1940)
12. června – Karel Chotek, etnograf († 24. září 1967)
13. června – Otakar Španiel, sochař, řezbář a medailér († 15. února 1955)
14. června – Betty Karpíšková, politička († 31. října 1942)
15. června
Wilhelm Häusler, československý politik německé národnosti († 6. února 1969)
Antonín Černý, politik († ?)
16. června – Bruno Weigl, hudební vědec a skladatel († 25. září 1938)
17. června – Jindřich Ferenc, hudební skladatel a básník († 24. června 1958)
19. června – František Gellner, básník, prozaik a kreslíř († asi 13. září 1914)
21. června – Josef Matouš, literární kritik a překladatel († 4. ledna 1971)
26. června – Ladislav Kučera, politik († ?)
3. července – František Vahala, architekt a výtvarník († 24. března 1942)
10. července – Zdeněk Záhoř, literární historik, kritik a spisovatel († 16. srpna 1931)
31. července – Lída Sudová, herečka († 6. března 1971)
3. srpna – J. M. Troska, spisovatel († 3. září 1961)
4. srpna – Wenzel Hablik, malíř, grafik a architekt německé národnosti († 23. března 1934)
12. srpna
František Hovorka, varhaník, sbormistr, hudební skladatel a pedagog († 19. ledna 1929)
Václav Vačkář, hudební skladatel († 4. února 1954)
16. srpna – Zdeněk Městecký, atlet-běžec († 15. května 1935)
21. srpna – Marie Antonína Kratochvílová, mučednice z 2. světové války († 2. října 1942)
24. srpna – Václav Němeček, politik († ?)
29. srpna – František Novotný, klasický filolog († 20. září 1964)
31. srpna – Karel Trapl, čs. ministr financí († 7. dubna 1940)
4. září
Joe Hloucha, japanolog, spisovatel, cestovatel a sběratel († 13. června 1957)
František Kysela, malíř, scénický výtvarník († 20. února 1941)
5. září – Richard Bienert, předseda vlády a ministr vnitra za protektorátu († 3. února 1949)
7. září – Franz Macoun, československý politik německé národnosti († ?)
13. září – Zdeněk Mysliveček, neurolog a psychiatr († 11. března 1974)
23. září – Jindřich Baumruk, fotbalista a hokejista († 5. května 1964)
25. září – Adolf Šelmec, československý politik slovenské národnosti († 20. ledna 1979)
26. září – Václav Barták, politik († ?)
27. září – Bruno Kafka, československý politik německé národnosti († 12. července 1931)
1. října – Ferry Seidl, filmový režisér a herec († 24. ledna 1939)
15. října – Antonín Výtvar, sídelní kanovník litoměřické kapituly († 22. prosince 1953)
18. října
Gejza Rehák, československý politik slovenské národnosti († 8. března 1940)
Quido Maria Vyskočil, spisovatel († 14. srpna 1969)
22. října
Čeněk Fiala, politik († 1952)
Klaudius Madlmayr, architekt († 30. března 1963)
Johann Uhl, československý politik německé národnosti († 15. května 1948)
25. října – Jaroslav Petrbok, paleontolog, speleolog, archeolog, botanik a spisovatel († 14. prosince 1960)
28. října – František Červinka, politik († 1950)
4. listopadu – Karel Brožík, politik († 20. června 1942)
5. listopadu – Cyril Dušek, politik († 12. ledna 1924)
8. listopadu – Josef Náprstek, politik († 9. září 1931)
20. listopadu
Josef Böhm, hudební skladatel, varhaník a sbormistr († 8. ledna 1967)
Ladislav Pfuster, básník a překladatel († 1915)
24. listopadu
Zdeněk Matěj Kuděj, novinář, cestovatel, překladatel a spisovatel († 8. srpna 1955)
Vladimír Červenka, politik († 16. prosince 1960)
Josef Janeba, mistr houslař († 15. října 1954)
1. prosince – Josef Kudrna, voják, popraven († 17. května 1915)
8. prosince – Ferdinand Heidler, čs. ministr obchodu († 3. listopadu 1928)
20. prosince – Tomáš Koupal, katolický kněz, historik († 8. srpna 1952)
Svět
4. ledna
Patrick Ryan, americký olympijský vítěz v hodu kladivem († 13. února 1964)
Wilhelm Lehmbruck, německý expresionistický sochař († 25. března 1919)
9. ledna – Lascelles Abercrombie, britský básník a kritik filozofie († 27. října 1938)
17. ledna – Alfred Reginald Radcliffe-Brown, britský sociální antropolog († 24. října 1955)
31. ledna – Irving Langmuir, americký chemik a fyzik, Nobelova cena za chemii († 16. srpna 1957)
2. února – Miloslav Schmidt, zakladatel sboru dobrovolných hasičů na Slovensku († 8. května 1934)
4. února
Fernand Léger, francouzský malíř a sochař († 17. srpna 1955)
Kliment Jefremovič Vorošilov, sovětský státník, politik a maršál SSSR († 2. prosince 1969)
10. února – Kenneth McArthur, jihoafrický atlet, olympijský vítěz v maratonu († 13. června 1960)
11. února – Carlo Carrà, italský malíř († 13. dubna 1966)
12. února – Anna Pavlovová, ruská tanečnice († 23. ledna 1931)
13. února – Eleanor Farjeonová, britská spisovatelka († 5. června 1965)
20. února – Pedro Muñoz Seca, španělský dramatik († 28. listopadu 1936)
25. února – Alexej Rykov, sovětský politik († 15. března 1938)
27. února
Sveinn Björnsson, prezident Islandu († 25. ledna 1952)
Luitzen Egbertus Jan Brouwer, nizozemský matematik a filozof († 2. prosince 1966)
10. března – Endre Korláth, československý politik maďarské národnosti († 3. června 1946)
14. března – Oswald Herzog, německý sochař a malíř († 1939)
17. března – Walter Rudolf Hess, švýcarský fyziolog, Nobelova cena za fyziologii a medicínu († 12. srpna 1973)
20. března – Madame d’Ora, rakouská fotografka († 30. října 1963)
23. března
Roger Martin du Gard, francouzský spisovatel, nositel Nobelovy cena za literaturu († 23. srpna 1958)
Hermann Staudinger, německý lékárník, Nobelova cena za chemii († 8. září 1965)
25. března – Béla Bartók, maďarský hudební skladatel († 26. září 1945)
26. března – Guccio Gucci, italský obchodník a módní návrhář († 2. ledna 1953)
27. března – Arkadij Timofejevič Averčenko, ruský spisovatel († 12. března 1925)
28. března – Martin Sheridan, americký trojnásobný olympijský vítěz v hodu diskem († 27. března 1918)
29. března – Raymond Hood, americký architekt († 14. srpna 1934)
březen – Paula Wolf-Kalmarová, rakouská šachová mistryně († 29. září 1931)
3. dubna
Alcide De Gasperi, premiér Itálie († 18. srpna 1954)
Max Spielmann, česko-německý architekt († 20. června 1970)
5. dubna – Noe Ramišvili, gruzínský politik a první premiér Gruzie († 7. prosince 1930)
7. dubna – Daisy Ashfordová, britská spisovatelka († 15. ledna 1972)
12. dubna – Rudolf Ramek, rakouský kancléř († 24. července 1941)
13. dubna – Ludwig Binswanger, švýcarský lékař a psychoanalytik († 5. února 1966)
16. dubna
Anselm Polanco, blahoslavený, španělský mučedník († 7. února 1939)
Edward Frederick Lindley Wood, britský konzervativní politik († 23. prosince 1959)
Sergej Kameněv, sovětský vojenský velitel († 25. srpna 1936)
18. dubna
Max Weber, americký malíř a sochař († 4. října 1961)
Frank Lentini, muž se třema nohama († 22. září 1966)
20. dubna – Nikolaj Jakovlevič Mjaskovskij, ruský hudební skladatel a kritik († 8. srpna 1950)
22. dubna – Xenie Petrović-Njegoš, černohorská princezna († 10. března 1960)
23. dubna – Naciye Suman, první turecká muslimská žena, která se stala profesionální fotografkou († 23. července 1973)
1. května – Pierre Teilhard de Chardin, francouzský náboženský myslitel a vědec († 10. dubna 1955)
2. května
Gottfried Benn, německý lékař a básník († 7. června 1956)
Şehsuvar Hanımefendi, manželka poslední osmanského chálífy Abdulmecida II. († cca 1945)
4. května – Alexandr Fjodorovič Kerenskij, předseda ruské prozatímní vlády († 11. června 1970)
8. května – Rudolf Eisler, rakouský architekt († 5. května 1977)
11. května – Theodore von Kármán, americký fyzik († 7. května 1963)
12. května – Albert Thellung, švýcarský botanik († 26. června 1928)
13. května – Johannes Schultze, německý historik († 2. října 1976)
19. května – Mustafa Kemal Atatürk, zakladatel a první prezident Turecké republiky († 10. listopadu 1938)
20. května – Władysław Sikorski, generál a předseda polské exilové vlády († 4. července 1943)
24. května – Mikuláš Schneider-Trnavský, slovenský hudební skladatel a dirigent († 28. května 1958)
25. května – Louis Magnus, první prezident Mezinárodní federace ledního hokeje († 1. listopadu 1950)
26. května – Valerian Albanov, ruský polárník († ? 1919)
28. května – Augustin Bea, německý kardinál († 16. listopadu 1968)
3. června
Ted Colson, australský antropolog a cestovatel († 27. února 1950)
Juliusz Rómmel, polský generál († 8. září 1967)
10. června
Mamija Dmitrijevič Orachelašvili, gruzínský bolševický politik († 11. prosince 1937)
Jaime Sabartés, katalánský sochař, básník a spisovatel († 16. února 1968)
17. června – Emil Leeb, generál dělostřelectva nacistického Německa († 8. září 1969)
24. června
Grigorij Ivanovič Kotovskij, sovětskývojevůdce a komunistický politik († 6. srpna 1925)
Heinz Tietjen, německý dirigent a operní režisér († 30. listopadu 1967)
29. června
Louis Trousselier, francouzský cyklista († 24. dubna 1939)
Gottlob Walz, německý skokan do vody, olympionik († 1943)
4. červenec
Ber Borochov, marxisticko-sionistický vůdce a spisovatel († 17. prosince 1917)
Natalia Gončarovová, rusko-francouzská malířka, kostýmní výtvarnice a scénografka († 17. října 1962)
Vasilij Zeňkovskij, ukrajinský křesťanský filozof († 5. srpna 1962)
11. července – Luigi Motta, italský spisovatel († 18. prosince 1955)
27. července – Hans Fischer, německý organický chemik, nositel Nobelovy ceny za chemii († 31. března 1945)
30. července – Smedley Butler, americký generálmajor námořní pěchoty († 21. června 1940)
1. srpna – Otto Toeplitz, německý matematik († 15. února 1940)
2. srpna – Dora Boothbyová, britská tenistka († 22. února 1970)
6. srpna – Alexander Fleming, objevitel penicilinu († 11. března 1955)
7. srpna – François Darlan, francouzský admirál a politik († 24. prosince 1942)
8. srpna – Ewald von Kleist, polní maršál nacistického Německa († 13. listopadu 1954)
12. srpna
Cecil B. DeMille, americký filmový režisér († 21. ledna 1959)
Jozef Kállay, ministr pro správu Slovenska († 10. února 1939)
16. srpna – Fritz Stuckenberg, německý expresionistický malíř († 18. května 1944)
19. srpna – George Enescu, rumunský skladatel, dirigent a houslista († 4. května 1955)
24. srpna – Vincenzo Lancia, italský automobilový závodník a konstruktér († 15. února 1937)
31. srpna – Antoni Szylling, polský generál za druhé světové války († 7. června 1971)
1. září – Josef Zaricki, izraelský malíř († 30. listopadu 1987)
2. září – Allen Whipple, americký chirurg († 6. dubna 1963)
5. září – Otto Bauer, rakouský politik, představitel a teoretik austromarxismu († 4. července 1938)
7. září – André Mazon, francouzský slavista († 13. července 1967)
8. září – Harry Hillman, americký sprinter, trojnásobný olympijský vítěz († 9. srpna 1945)
11. září – Josef Chajim Brenner, spisovatel hebrejsky psané literatury († 2. května 1921)
13. září – Rudolf Samojlovič, sovětský polární badatel, geograf a geolog († 4. března 1939)
15. září – Ettore Bugatti, automobilový konstruktér († 21. srpna 1947)
16. září – Clive Bell, britský kritik umění († 17. září 1964)
20. září – Behiye Sultan, osmanská princezna († 5. března 1948)
25. září – Lu Sün, čínský spisovatel († 19. října 1936)
27. září – William Clothier, americký tenista († 4. září 1962)
29. září – Ludwig von Mises, rakouský ekonom († 10. října 1973)
1. října – William Boeing, zakladatel společnosti Boeing († 28. září 1956)
4. října
George Constantinescu, rumunský konstruktér zbraní († 11. prosince 1965)
Otto Ville Kuusinen, finský a sovětský politik a básník († 17. května 1964)
Anna Munro, skotská sufražetka († 11. září 1962)
Walther von Brauchitsch, vrchní velitel německé armády († 18. října 1948)
9. října – Victor Klemperer, německý spisovatel († 11. února 1960)
11. října
Lewis Fry Richardson, britský matematik a fyzik († 30. září 1953)
Hans Kelsen, rakouský právní teoretik († 19. dubna 1973)
15. října – Pelham Grenville Wodehouse, britský spisovatel († 14. února 1975)
16. října – Vilhelm Buhl, premiér Dánska († 18. prosince 1954)
19. října – Otakar Griese, hermetik, astrolog, martinista a spisovatel († 2. října 1932)
22. října – Clinton Joseph Davisson, americký fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku († 1. února 1958)
25. října – Pablo Picasso, španělský malíř a sochař († 8. dubna 1973)
26. října – Margaret Wycherlyová, britská divadelní a filmová herečka († 6. června 1956)
6. listopadu
Ludwig Christian Haeusser, potulný německý kazatel († 9. června 1927)
Otozó Jamada, vojevůdce Japonské císařské armády († 18. července 1965)
9. listopadu – Wilhelm Rümann, německý námořní důstojník († 31. března 1946)
11. listopadu – Joel Lehtonen, finský spisovatel († 20. listopadu 1934)
12. listopadu – Maximilian von Weichs, polní maršál německého Wehrmachtu († 27. června 1954)
20. listopadu – Iraklij Cereteli, gruzínský menševický politik († 20. května 1959)
22. listopadu – Enver Paša, turecký generál a politik († 4. srpna 1922)
25. listopadu – Jan XXIII., 261. papež († 3. června 1963)
27. listopadu – Věra Weizmannová, manželka prvního izraelského prezidenta Chajima Weizmanna († 24. září 1966)
28. listopadu – Stefan Zweig, rakouský prozaik, esejista, básník a překladatel († 23. února 1942)
2. prosince – Heinrich Georg Barkhausen, německýf fyzik († 20. února 1956)
4. prosince
Erwin von Witzleben, účastník příprav neúspěšného atentátu na Hitlera z 20. července 1944
Felice Nazzaro, italský automobilový závodník († 21. března 1940)(† 8. srpna 1944)
24. prosince – Juan Ramón Jiménez, španělský básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu († 29. května 1958)
30. prosince – Wiktor Thommée, polský generál († 13. listopadu 1962)
31. prosince
Jacob Israël de Haan, nizozemský spisovatel († 30. července 1924)
Max Pechstein, německý malíř a grafik († 19. června 1955)
? – Malki'el Gruenwald, izraelský hoteliér a amatérský novinář († 1958)
? – Lewis Larsson, švédský fotograf († 1958)
? – Radžib Našašibi, arabský politik a starosta Jeruzaléma († 1951)
Úmrtí
Automatický abecedně řazený seznam existujících biografií viz :Kategorie:Úmrtí v roce 1881
Česko
9. ledna – Hugo Ullik, malíř divadelních dekorací, ilustrátor a krajinář (* 14. května 1838)
26. ledna – Emanuel Bořický, mineralog a geolog (* 11. prosince 1840)
9. února – Jan Michael Schary, pivovarnický odborník, podnikatel, paleontolog a politik (* 9. června 1824)
10. února – František Karel Drahoňovský, český básník-humorista (* 12. června 1812)
27. února – Boleslav Jablonský, český obrozenecký básník, katolický kněz a národní buditel (* 14. ledna 1813)
9. března – Josef Mikula, rektor C. k. Františkovy univerzity v Olomouci (* 25. září 1816)
26. dubna – Antonín Dvořák, český malíř a fotograf (* 16. prosince 1817)
4. června – Václav Křížek, pedagog, vlastenec, politik a kulturní organizátor (* 25. listopadu 1833)
9. června – Moritz Raudnitz, rakouský a český advokát a politik německé národnosti (* 1. června 1829)
23. června – Bedřich Silva-Tarouca, kněz, malíř, sběratel umění (* 11. prosince 1816)
10. srpna – Theodor Václav Bradský, český hudební skladatel (* 17. ledna 1833)
11. září – Petr Bílka, pedagog, mecenáš a národní buditel (* 4. května 1820)
19. září – Emanuel Dubský z Třebomyslic (* 20. února 1806)
1. října – František Matěj Hilmar, český hudební skladatel (* 30. září 1803)
15. října – Karl Korb von Weidenheim, předlitavský český šlechtic a politik (* 7. dubna 1836)
25. října – Antonín Ludvík Frind, litoměřický biskup (* 9. října 1823)
3. prosince – Ignác Hauschild, český právník a politik (* 19. listopadu 1814)
Svět
1. ledna – Louis Auguste Blanqui, francouzský socialista a revolucionář (* 7. února 1805)
18. ledna
Auguste Mariette, francouzský archeolog a egyptolog (* 11. února 1821)
Adolph Wegelin, německý malíř (* 24. listopadu 1810)
24. ledna – Jindřich Otakar Miltner, český národní obrozenec a vlastivědný pracovník (* 22. října 1827)
27. ledna – Jan Rudolf Kutschker, rakousko-moravský teolog a arcibiskup (* 11. dubna 1800)
2. února – Alexej Feofilaktovič Pisemskij, ruský spisovatel a dramatik (* 23. března 1821)
3. února – John Gould, britský ornitolog (* 14. září 1804)
5. února
Thomas Carlyle, skotský spisovatel a historik (* 4. prosince 1795)
Františka Kinská, hraběnka z Vchynic a Tetova, lichtenštejnská kněžna (* 8. srpna 1813)
7. února – Alžběta Thurn-Taxis, manželka Miguela II. z Braganzy (* 1860)
9. února – Fjodor Michajlovič Dostojevskij, ruský spisovatel a filozof (* 11. listopadu 1821)
11. února – Theodor von Pachmann, česko-rakouský profesor práv (* 9. listopadu 1801)
16. února
Gustav Neumann, německý šachový mistr (* 15. prosince 1838)
Maximilian Dormitzer, rakouský a český politik německé národnosti (* 11. listopadu 1819)
3. března
Mikuláš Štefan Ferienčík, slovenský úředník, novinář a spisovatel (* 1. srpna 1825)
Rudolf Brestel, ministr financí Předlitavska (* 16. května 1816)
9. března – Karolina Amálie Augustenburská, dánská královna, manželka krále Kristiána VIII. (* 28. června 1796)
13. března – Alexandr II. Nikolajevič, ruský car (* 29. dubna 1818)
26. března – Florian Ceynowa, kašubský jazykovědec a spisovatel (* 4. května 1817)
28. března – Modest Petrovič Musorgskij, ruský skladatel a klavírista (* 21. března 1839)
29. března – Carl Weyprecht, německý geofyzik (* 8. září 1838)
31. března – Karolina Dánská, dcera dánského krále Frederika VI. (* 28. října 1793)
6. dubna – Gabriel-Jean-Antoine Davioud, francouzský architekt (* 30. října 1824)
9. dubna – Max Löwenstamm, německý pedagog a skladatel (* 25. října 1814)
15. dubna
Nikolaj Rysakov, ruský revolucionář (* 14. května 1861)
Nikolaj Kibalčič, ruský revolucionář (* 31. října 1853)
Timofej Michajlov, ruský revolucionář (* 3. února 1859)
Andrej Željabov, ruský revolucionář (* 29. srpna 1851)
19. dubna – Benjamin Disraeli, britský státník, premiér a spisovatel (* 21. prosince 1804)
26. dubna – Ludwig von der Tann-Rathsamhausen, bavorský generál (* 18. června 1815)
28. dubna – Ján Botto, slovenský romantický básník (* 27. ledna 1829)
29. dubna – Antoine Samuel Adam-Salomon, francouzský sochař a fotograf (* 9. ledna 1818)
3. května – Josip Jurčič, slovinský spisovatel (* 4. března 1844)
11. května – Henri-Frédéric Amiel, švýcarský filozof a básník (* 27. září 1821)
16. května – Michael Karel z Althannu, rakouský a pruský šlechtic a politik (* 2. května 1801)
13. června – Josef Škoda, česko-rakouský lékař dermatolog a vysokoškolský profesor (* 10. prosince 1805)
23. června – Matthias Jacob Schleiden, německý botanik (* 5. dubna 1804)
1. července – Rudolf Hermann Lotze, německý lékař, filozof a psycholog (* 21. května 1817)
4. července – Johan Vilhelm Snellman, finský filozof, novinář a státník (* 12. května 1806)
14. července – Billy the Kid, americký psanec a střelec (* 23. listopadu 1859)
15. července – Carl Maria von Bocklet, česko-rakouský klavírista, houslista a hudební skladatel (* 30. ledna 1801)
17. července – James Bridger, americký lovec kožešin a cestovatel (* 17. března 1804)
25. července – Karl Christian Bruhns, německý astronom a geodet (* 22. listopadu 1830)
29. července – Hieronymus Mannsfeld, rakousko-uherský šlechtic a politik (* 20. července 1842)
11. srpna – Jane Digby, britská aristokratka a milenka bavorského krále Ludvíka I. (* 3. dubna 1807)
3. září – Marie Klementina Habsbursko-Lotrinská, dcera císaře Františka I. (* 1. března 1798)
13. září – Ambrose Burnside, americký generál, vynálezce a politik (* 23. května 1824)
19. září
James A. Garfield, 20. prezident Spojených států (* 19. listopadu 1831)
Carl Hardtmuth, český podnikatel a politik německé národnosti (* 11. března 1804)
24. září – Friedrich von Thun und Hohenstein, rakouský diplomat (* 8. května 1810)
10. října – Heinrich Karl von Haymerle, ministr zahraničí Rakouska-Uherska (* 7. prosince 1828)
21. října – Eduard Heine, německý matematik (* 15. března 1821)
28. října – Alexandr Württemberský, člen královské rodiny Württemberků (* 20. prosince 1804)
30. října – Mathias Schönerer, rakouský stavitel železnic (* 9. ledna 1807)
29. listopadu – Giacomo Brogi, italský fotograf (* 6. dubna 1822)
5. prosince – Nikolaj Ivanovič Pirogov, ruský vědec, chirurg (* 25. listopadu 1810)
13. prosince – August Šenoa, chorvatský spisovatel (* 14. listopadu 1838)
Hlavy států
České království – František Josef I. (1848–1916)
Papež – Lev XIII. (1878–1903)
Království Velké Británie – Viktorie (1837–1901)
Francie – Jules Grévy (1879–1887)
Uherské království – František Josef I. (1848–1916)
Rakouské císařství – František Josef I. (1848–1916)
Rusko – Alexandr II. (1855–1881) / Alexandr III. (1881–1894)
Prusko – Vilém I. (1861–1888)
Dánsko – Kristián IX. (1863–1906)
Švédsko – Oskar II. (1872–1907)
Belgie – Leopold II. Belgický (1865–1909)
Nizozemsko – Vilém III. Nizozemský (1849–1890)
Řecko – Jiří I. Řecký (1863–1913)
Španělsko – Alfons XII. (1875–1885)
Portugalsko – Ludvík I. Portugalský (1861–1889)
Itálie – Umberto I. (1878–1900)
Rumunsko – Karel I. Rumunský (1866–1881 kníže, 1881–1914 král)
Bulharsko – Alexandr I. Bulharský (1879–1886)
Osmanská říše – Abdulhamid II. (1876–1909)
USA – Rutherford B. Hayes (1877–1881) / James A. Garfield (1881) / Chester A. Arthur (1881–1885)
Japonsko – Meidži (1867–1912)
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1881:
Národní listy –
Pražský deník –
Moravská orlice –
Opavský týdenník –
Budivoj (České Budějovice) – ročník 17 rok 1881 (odkaz vede na přehled ročníků)
Květy –
Časopis Musea království Českého –
Lumír – ročník 9 rok 1881 (archiv ÚČL AV ČR) nebo v NK ČR
Světozor –
Vesmír –
Osvěta (red. Václav Vlček) – ročník 11 rok 1881
Humoristické listy – ročník 23 rok 1881 (archiv ÚČL AV ČR) nebo v NK ČR
Paleček (humor) –
Říšský zákoník (česká verze) – rok 1881
Bohemia (deník pražských Němců) –
19. století |
5762 | https://cs.wikipedia.org/wiki/R%C3%A1diov%C3%BD%20orienta%C4%8Dn%C3%AD%20b%C4%9Bh | Rádiový orientační běh | Rádiový orientační běh (dříve Hon na lišku, zkratkou ROB nebo ARDF – z anglického Amateur Radio Direction Finding) je radioamatérský sport velice podobný „klasickému“ orientačnímu běhu, ale závodník na startu nemá v mapě zakreslené kontroly. Kontroly jsou v tomto případě rádiové vysílače, které musí závodník během závodu zaměřit a vyhledat pomocí rádiového přijímače. K tomu může použít i mapu nebo buzolu, naopak nesmí použít žádné komunikační nebo navigační zařízení (mobil, Global Positioning System)
Princip
Závody jsou většinou dvoukolové. Jeden závod probíhá s vysílači/přijímači v pásmu vlnové délky 80m (KV – 3,5 MHz), druhý v pásmu 2m (VKV – 144 MHz). Pro každé pásmo je specifický jiný druh šíření a odrážení elektromagnetických vln, proto i rádiové přijímače a taktika zaměřování a vyhodnocování je jiná. V pásmu 80m (krátké vlny) se signál šíří téměř přímo, nedochází k tak razantním ohybům, odrazům a únikům signálu jako v pásmu 2m (velmi krátké vlny).
Jednotlivé vysílače (kontroly) vysílají na jedné společné frekvenci v minutových intervalech a v pětiminutových cyklech svou identifikaci morseovou abecedou:
0:00–0:59 vysílá kontrola č. 1 znak MOE (--/---/.)
1:00–1:59 vysílá kontrola č. 2 znak MOI (--/---/..)
2:00–2:59 vysílá kontrola č. 3 znak MOS (--/---/...)
3:00–3:59 vysílá kontrola č. 4 znak MOH (--/---/....)
4:00–4:59 vysílá kontrola č. 5 znak MO5 (--/---/.....)
5:00–5:59 vysílá opět kontrola č.1
Na základě zaměření z několika bodů (např. při vyhledávání kontroly č. 2 si závodník průběžně zaměřuje i kontroly č. 4 a č. 5) vyhodnocení síly signálu, mapových podkladů si závodník sám určí pořadí vyhledávání jednotlivých kontrol. Po vyhledání všech předepsaných kontrol závodník přeladí přijímač na speciální frekvenci, kde vysílá trvale bez přerušení tzv. maják znak MO (--/---) u kterého se nachází cíl závodu. Počet vyhledaných předepsaných kontrol a čas v cíli pak určuje konečné pořadí.
Počet kontrol, který závodník vyhledává, je určen zařazením do věkové kategorie a úrovní závodu. Na okresních přeborech je to většinou méně než na celorepublikových. To vždy určuje pořadatel soutěže na základě rozpětí daného pravidly.
Kategorie:
Druhy závodů
Závod na klasické trati v pásmu 3.5 Mhz
Závod na klasické trati v pásmu 144 Mhz
Závod na krátké trati v pásmu 3.5 Mhz
Závod na krátké trati v pásmu 144 Mhz
Závod na dlouhé trati – kombinace obou pásem s určitým místem výměny přijímačů
Závod ve sprintu – sestává z okruhu pomalých kontrol, divácké kontroly, okruhu rychlých kontrol a majáku, běhaný v pásmu 3.5 Mhz
Závod ve foxoringu – používají vysílače s nízkým výkonem, které je slyšet v okruhu jen několika desítek metrů. Závodník musí najít oblast pokrytí signálem pouze za pomoci mapy (je vyznačena plocha přibližného pokrytí signálem) a konečné dohledání kontroly už provede klasicky přijímačem. Pro tuto variantu se používá pásmo 3.5 Mhz
Závod štafet – sestává ze tří na sebe navazujících úseků, které běží jednotliví závodníci. Cílový čas je poté součtem všech časů.
Mezinárodní úspěchy
2004 – pořádáni Mistrovství světa v ČR
2015 – pořádání Mistrovství Evropy v ČR
2018 – pořádání Mistrovství světa žáků a dorostenců v ČR
Historie
Počátek tohoto sportu sahá do dvacátých let minulého století, kdy se na Bodamském jezeře konaly závody plachetnic. Na cíl se plachetnice naváděly radiovým signálem.
V ČR se rozšíření tohoto sportu dočkalo v 70. a 80. letech minulého století, především zásluhou organizace Svazarm, která chtěla do svých řad přitáhnout mladou generaci. Závody i pravidla se od současné podoby značně lišily. Vysílače vysílaly trvale každý na jiné frekvenci. Závodníci až na výjimky nepracovali s mapami a veškeré zaměřování prováděli pouze s přijímačem. Později se pro zvýšení nároků na závodníky rozdělilo vysílání do pětiminutových cyklů. Posléze došlo ke sjednocování s mezinárodními pravidly a vysílače začaly vysílat na jediné frekvenci po celou dobu závodu.
Dříve se také pro označení nalezené kontroly do závodníkova průkazu používaly barevné fixy (pro každou kontrolu jiná barva) zavěšené na anténách vysílače, čímž závodník v cíli prokazoval, že dané kontroly opravdu našel. Později fixy nahradily razicí kleště (známé z klasického orientačního běhu) a nyní se používají bezkontaktní čipy.
Varianty
Pořádají se i speciální druhy soutěží, které rozšiřují možnosti základního principu soutěže. Například je možno použít více než 5 vysílačů (vysílače vysílají na více frekvencích).
Zajímavé jsou také závody, kdy vzdálenost mezi vysílači je tak velká, že je možno a doporučuje se použít dopravní prostředek (automobil, kolo, motorka). V Praze se pravidelně před Vánoci pořádá tzv. „Praha liška“, kdy jsou vysílače rozmístěny po celé Praze a závodník může využit jakéhokoliv prostředku (včetně MHD).
Častý je také tzv. handicap, kdy se startuje v pořadí a s odstupy, podle toho, jaké časy závodníci získali v závodě v předchozím pásmu. Do cíle tak dobíhají závodníci přesně v takovém pořadí, jaké je pak jejich konečné umístění. Tato variace se občas používá i v oficiálních mistrovských závodech.
Průběh závodu
Vzorový průběh závodu v ROB, pásmo 3,5 MHz (80ka), klasická trať.
Start: Závodník vystartuje na pokyn startéra/startovních hodin do startovního koridoru, začíná zaměřovat první kontrolu (obvykle kontrola číslo jedna) a snaží se v průběhu následujících minut dostat co nejdále z tzv. startovního kolečka, které značí pásmo bez kontrol, většinou pokračuje ve směru startovního koridoru, jelikož ten by ho měl navádět přibližně ve směru první kontroly. Někteří stavitelé ale startovní koridory záměrně směřují jinam (na blízký kopec kvůli rozměření kontrol, či jen do různých směrů pro rozptýlení závodníků do prostoru).
Konec relace: Ke konci relace si závodník dělá na své mapě čáru ve směru záměru kontroly, tzv. zákres. Následně stejným způsobem měří a kreslí ostatní kontroly.
Pořadí: Dle hlasitosti signálu, pozice a zákresů se závodník snaží rozmyslet si pořadí, v kterém bude kontroly vyhledávat.
Běh na první kontrolu: Závodník se snaží co nejrychleji doběhnout na svou první (náběhovou) kontrolu, mimo její relaci pokračuje dle buzoly na rádiu. Při běhu neustále měří ostatní kontroly a dělá další zákresy – průsečíky zákresů ukazují předpokládané pozice kontrol.
Kontrola: Při doběhu na kontrolu závodník svým značkovacím zařízením (papírová karta, čip Sportident) značí průběh kontrolou a pokračuje na ostatní kontroly.
Maják: Po oražení poslední kontroly závodník přelaďuje rádiový přijímač na frekvenci majáku (cílové kontroly, která vysílá bez přerušení) a snaží se co nejrychleji doběhnout na maják. Jeho pozice je též uvedena v mapě.
Cíl: Po oražení majáku závodník pokračuje cílovým koridorem do cíle, kde mu je zastaven čas (v případě čipu elektronicky)
Vyčítání výsledků: V případě papírových karet pořadatel ručně spočítá čas a zkontroluje oražení, jinak jsou výsledky zpracovány elektronicky (programy typu Závody ROB, či OCM).
Významné osobnosti ROB
Mojmír Sukeník
Karel Koudelka
Jiří Mareček
Karel Fučík
Jitka Šimáčková
Miroslav Vlach
Petr Hrouda
Vít Pospíšil
Michal Voráček
Luboš Winter
Marcela Šrůtová
Jiří Pavlů
Pavlína Dědková
Antonín Blomann
Karel Javorka
Odkazy
Reference
Související články
Český svaz orientačních sportů
Asociace rádiového orientačního běhu
Externí odkazy
světová asociace radiového rientačního běhu
Asociace rádiového orientačního běhu ČR
klub ROB bílovice nad svitavou
Orientační běh
Radiotechnika |
5775 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1874 | 1874 | 1874 (MDCCCLXXIV) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal čtvrtkem.
Události
Česko
3. a 26. července – Zemské volby
5. listopadu – Konal se první ročník Velké pardubické
2. prosince – Na Šumavě byl zastřelen poslední vlk v Čechách
Ukončení provozu koňky v Brně – první koňské tramvaje na území Česka
Svět
24. července – Britové založili africkou kolonii Zlatonosné pobřeží (dnešní Ghana)
25.–27. července – Bitva u Abárzuzy
9. října – Ve švýcarském Bernu byla založena Světová poštovní unie
1. prosince – Island vyhlásil autonomii
svatba bavorského vévody a pozdějšího očního specialisty Karla Teodora Wittelsbašského s portugalskou princeznou Marií
Probíhala rakousko-uherská expedice k severnímu pólu (1872–1874)
Vědy a umění
27. března – Premiéra Smetanovy opery Dvě vdovy v Prozatímním divadle
15. dubna–15. května – V Paříži se konala první výstava impresionistů
16. dubna – Premiéra Fibichovy opery Bukovín v Prozatímním divadle
20. října – Druhá premiéra přepracované Smetanovy opery Dvě vdovy, která měla mnohem větší úspěch než 1. verze z 27. března 1874
1. listopadu – Český vlastenec Vojta Náprstek založil Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur v Praze
18. listopadu – Bedřich Smetana dokončil 1. díl cyklu Má vlast - Vyšehrad
23. listopadu – Thomas Hardy vydává svůj román "Daleko od běsnícího davu" (Far from the Madding Crowd)
24. listopadu – Premiéra Dvořákovy opery Král a uhlíř v Prozatímním divadle
9. prosince – 1:49 – 6:26 UTC – přechod Venuše přes sluneční kotouč
Německý matematik Georg Cantor publikoval teorii množin
Francouzský ekonom Léon Walras vydal třetí stěžejní dílo marginalistické revoluce v ekonomii
V Paříži se začala stavět bazilika Sacré-Cœur
V Irsku navrhl Sandford Fleming jednotný dvacetičtyřhodinový denní čas pro celý svět, tzv. univerzální čas
Francouzský inženýr Émile Baudot sestrojil první dálnopis s kombinační abecedou.
Sport
5. listopadu – První Velká pardubická steeplechase se běžela o 8000 zlatých. Na startu stálo 14 koní. Dostih dokončilo pouhých 7 koní.
Knihy
Jules Verne – Doktor Ox
Narození
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Narození v roce 1874
Česko
4. ledna – Josef Suk starší, skladatel, houslista a pedagog († 29. května 1935)
6. ledna – Michael Kácha, novinář, anarchista a nakladatel († 12. května 1940)
9. ledna – Štěpán Zálešák, sochař a řezbář († 30. října 1945)
16. ledna
Václav Draxl, politik († 3. listopadu 1939)
Pavol Pavlačka, politik slovenské národnosti († ?)
18. ledna – Karel Sokol Elgart, spisovatel a pedagog († 21. července 1929)
28. ledna – Josef Sýkora, astronom a astrofyzik († 23. února 1944)
31. ledna – František Borový, nakladatel († 20. března 1936)
1. února – Josef František Svoboda, vlastivědný pracovník, historik a archivář († 28. března 1946)
4. února – Wenzel Salomon, malíř německé národnosti († 7. června 1953)
7. února – Josef Holý, politik († 6. února 1928)
12. února – Antonín Breitenbacher, kněz, historik a archivář († 8. srpna 1937)
16. února – Josef Johann Horschik, německý a český spisovatel († 24. dubna 1955)
19. února – Josef Šusta, historik, spisovatel a politik († 27. května 1945)
22. února – Antonín Blažek, architekt († 5. srpna 1944)
4. března
Jan Černý, premiér Československa († 10. dubna 1959)
Josef Šáda, politik († 24. června 1936)
7. března – Quido Kocian, sochař († 3. ledna 1928)
9. března – František Petrovický, politik († 28. září 1943)
17. března – Augustin Vološin, podkarpatskoruský duchovní, československý politik († 19. července 1945)
18. března
Josef Mandl, malíř († 5. prosince 1933)
Vojtěch Mastný, protikomunistický diplomat († 25. ledna 1954)
22. března – Bohumil Kučera, fyzik († 16. dubna 1921)
24. března – Kamilla Neumannová, nakladatelka († 26. března 1956)
26. března – Oskar Nedbal, hudební skladatel, dirigent a violista († 24. prosince 1930)
27. března – Jan Buzek, politik polské národnosti († 24. listopadu 1940)
5. dubna – Antonín Hradil, varhaník, dirigent a hudební skladatel († 18. srpna 1937)
11. dubna – Vilém Bitnar, literární a kulturní historik, spisovatel († 12. října 1948)
12. dubna – Antonín Hampl, ministr veřejných prací Československa († 17. května 1942)
17. dubna – Václav Vondřich, cyklistický, motocyklistický a automobilový závodník († 12. srpna 1943)
18. dubna – Alois Spisar, profesor Husovy československé evangelické fakulty bohoslovecké († 4. září 1955)
20. dubna – Josef Rous, řezbář a restaurátor († 1. srpna 1942)
24. dubna – Jaroslav Rychtera, politik († 12. listopadu 1948)
28. dubna – Emanuel Vencl, politik († 20. března 1939)
1. května – Eustach Cihelka, podnikatel a umělec († 25. listopadu 1947)
9. května – Josef Vraný, novinář a politik († 27. března 1937)
10. května – Alois Zych, fotograf († 20. července 1943)
18. května – Jaroslav Rouček, politik († 1948)
21. května – Josef Mařatka, sochař († 20. dubna 1937)
29. května – Karel Pavlík, sochař († 13. ledna 1947)
7. června – Antonín Baťa, starší bratr Tomáše Bati († 8. června 1908)
11. června – Robert Nádvorník, politik († ?)
15. června – Alexandr Sommer Batěk, popularizátor vědy, pacifista a esperantista († 6. dubna 1944)
16. června – František Neumann, dirigent a hudební skladatel († 25. února 1929)
21. června
Vladimír Krno, československý maďarské národnosti († 10. března 1955)
Zdeněk V. Tobolka, historik, politik a knihovník († 5. listopadu 1951)
24. června – Max Dvořák, historik umění († 8. února 1921)
26. června – Eliška Vozábová, jedna z prvních lékařek († 21. července 1973)
2. července – Antonín Novák, politik († ?)
8. července – Josef Keibl, československý politik německé národnosti († 20. listopadu 1952)
15. července – Josef Obeth, slezský sochař a restaurátor německé národnosti († 18. září 1961)
27. července
Bohumil Baxa, ústavní právník a politik († 5. června 1942)
Ludvík Tošner, pedagog, překladatel, sociální demokrat († 5. srpna 1916)
29. července – Noemi Jirečková, klavíristka († 13. února 1963)
1. srpna – Vilém Brodecký, politik († 21. ledna 1950)
5. srpna – Hynek Albrecht, amatérský entomolog († ? 1933)
12. srpna – Adolf Wenig, spisovatel, pedagog a překladatel († 19. března 1940)
24. srpna – Karel Hlaváček, básník a výtvarník († 15. června 1898)
4. září – Rozálie Hajníková, politička († 4. ledna 1951)
11. září – Bohumír Cigánek, biskup Církve československé (husitské) († 5. ledna 1957)
12. září – František Vápeník, politik († ?)
13. září – Robert Mayr-Harting, ministr spravedlnosti Československa († 12. března 1948)
21. září
Johann Jabloniczky, politik († 1950)
Čeněk Josef Lisý, politik († 1937)
10. října – František Lukavský, politik († 4. dubna 1937)
12. října – Ferdiš Juriga, československý slovenské národnosti († 23. listopadu 1950)
22. října – Jaroslav Marek, politik († 20. prosince 1945)
28. října – Karel Pelant, novinář, překladatel, esperantista († 24. ledna 1925)
30. října – Josef Skalák, politik († 9. března 1968)
2. listopadu – Barbora Markéta Eliášová, cestovatelka a spisovatelka, († 27. dubna 1957)
8. listopadu – Bedřich Bobek, ústavní soudce a politik († 1952)
10. listopadu
Otakar Bradáč, hudební skladatel († 11. ledna 1924)
Leopold Škarek, provinciál jezuitů († 23. března 1968)
18. listopadu – Josef Egem, pěvec a hudební skladatel († 8. srpna 1939)
21. listopadu
Antonín Pech, filmový režisér († 20. února 1928)
Josef Reyzl, československý novinář a politik německé národnosti († 30. října 1938)
Bohuš Zakopal, divadelní herec († 8. října 1936)
29. listopadu
Rudolf Schneider, československý politik německé národnosti († 22. ledna 1944)
Alois Šefl, horník, anarchosyndikalista, novinář a spisovatel († 16. června 1938)
1. prosince – František Nachtikal, fyzik († 12. dubna 1939)
5. prosince – Ernst Hirsch, československý politik německé národnosti († 4. února 1925)
9. prosince – Josef Adam, poslanec Českého zemského sněmu a meziválečný poslanec († 9. dubna 1967)
13. prosince
Jan Malkus, politik († 24. prosince 1951)
Bohuslav Procházka, politik († 22. února 1934)
20. prosince – Václav Posejpal, fyzik († 8. dubna 1935)
27. prosince – Bohuš Rodovský, politik († 17. prosince 1962)
30. prosince – Adolf Bohuslav Dostal, český básník, divadelní kritik a historik, dramatik († jaro 1940)
? – Emil Procházka, sportovní funkcionář († 23. června 1942)
? – Bedřich Schejbal, šermíř, olympijský medailista († ?)
Svět
4. ledna
George Adee, americký fotbalista a tenista († 31. července 1948)
Svend Fleuron, dánský spisovatel († 5. dubna 1966)
8. ledna – Alžběta Marie Bavorská, princezna bavorská z rodu Wittelsbachů († 4. března 1957)
13. ledna – Jozef-Ernest van Roey, belgický arcibiskup a kardinál († 6. srpna 1961)
19. ledna
Bruno Paul, německý kreslíř, architekt a designér († 17. srpna 1968)
Jean de Tinan, francouzský spisovatel a novinář († listopad 1898)
21. ledna
René-Louis Baire, francouzský matematik († 5. července 1932)
Johannes Warns, protestantský teolog († 27. ledna 1937)
22. ledna – Wincenty Witos, předseda vlády Polska († 30. října 1945)
23. ledna – Juliusz Twardowski, polský politik († 1945)
25. ledna – William Somerset Maugham, anglický spisovatel († 16. prosince 1965)
28. ledna – Emanuel Weidenhoffer, ministr financí Rakouska († 18. října 1939)
1. února – Hugo von Hofmannsthal, rakouský spisovatel († 15. července 1929)
2. února – Kazimierz Nitsch, polský jazykovědec († 26. září 1958)
3. února – Gertrude Steinová, americko-francouzská spisovatelka († 27. července 1946)
5. února – Gabriel Delmotte, francouzský astronom a selenograf († 30. srpna 1950)
6. února – David Evans, velšský hudební skladatel († 17. května 1948)
8. února – Otto Glöckel, politik, autor rakouské školské reformy († 23. července 1935)
12. února – Auguste Perret, francouzský architekt († 25. února 1954)
15. února – Ernest Henry Shackleton, polární badatel irského původu († 5. ledna 1922)
17. února – Jovan Dučić, srbský básník († 7. dubna 1943)
19. února – Max Adalbert, německý divadelní a filmový herec († 7. září 1933)
23. února – Konstantin Päts, poslední prezident meziválečného Estonska († 18. ledna 1956)
26. února – Nikolaj Sergejevič Korotkov, ruský chirurg († 14. března 1920)
28. února – Vsevolod Emiljevič Mejerchold, ruský avantgardní režisér († 2. února 1940)
2. března – Karl Schlechter, rakouský šachový mistr († 27. prosince 1918)
11. března – Charles W. Gilmore, americký paleontolog († 27. září 1945)
13. března – Ellery Clark, americký atlet, olympijský vítěz († 17. února 1949)
14. března – Anton Philips, nizozemský podnikatel († 7. října 1951)
18. března – Nikolaj Berďajev, ruský křesťanský filosof († 24. března 1948)
21. března
Paul Abel, britský právník rakouského původu († 10. května 1971)
Alfred Tysoe, britský atlet, dvojnásobný olympijský vítěz († 26. října 1901)
22. března – Louis Delâge, francouzský průkopník automobilismu († 14. prosince 1947)
24. března
Luigi Einaudi, prezident Itálie († 30. října 1961)
Harry Houdini, americký kouzelník († 31. října 1926)
26. března – Robert Frost, americký básník a spisovatel († 29. ledna 1963)
29. března – Lou Hooverová, manželkou 31. prezidenta USA Herberta Hoovera († 7. ledna 1944)
15. dubna – Johannes Stark, německý fyzik, nositel Nobelovy ceny († 21. června 1957)
16. dubna – Herbert Adams, anglický autor kriminálních románů († 24. února 1958)
18. dubna – Ivana Brlićová-Mažuranićová, chorvatská spisovatelka literatury pro děti († 21. září 1938)
25. dubna – Guglielmo Marconi, italský fyzik a vynálezce († 20. července 1937)
28. dubna – Karl Kraus, rakouský spisovatel († 12. června 1936)
7. května – Lyman Briggs, americký fyzik a pedolog († 25. března 1963)
9. května – Howard Carter, britský archeolog († 2. března 1939)
12. května
Alfred Kastil, německý filosof († 20. července 1950)
Petr Ferdinand Toskánský, rakouský arcivévoda a titulární toskánský velkovévoda († 8. listopadu 1948)
24. května – Marie Hesenská, německá princezna a vnučka královny Viktorie († 16. listopadu 1878)
25. května – Otto Marburg, rakouský neurolog († 13. června 1948)
26. května – Laura Montoya Upegui, kolumbijská římskokatolická řeholnice a světice († 21. října 1949)
29. května – Gilbert Keith Chesterton, anglický spisovatel († 14. června 1936)
30. května – Ernest Duchesne, francouzský lékař, průkopník výzkumu antibiotik († 12. dubna 1912)
1. června – Pierre Souvestre, francouzský spisovatel a novinář († 26. února 1914)
9. června – Launceston Elliot, skotský vzpěrač, olympijský vítěz († 8. srpna 1930)
16. června – Fernand Bouisson, 111. premiér Francie († 28. prosince 1959)
22. června – Viggo Jensen, první dánský olympijský vítěz († 2. listopadu 1930)
5. července – Eugen Fischer, německý profesor antropologie a eugeniky. († 9. července 1967)
14. července – Abbás II. Hilmí, poslední egyptský chediv († 20. prosince 1944)
18. července – Jakub Lorenc-Zalěski, lužickosrbský spisovatel († 18. února 1939)
24. července – Oswald Chambers, skotský protestantský kazatel († 15. listopadu 1917)
28. července – Ernst Cassirer, německo-americký filosof († 13. dubna 1945)
6. srpna – Charles Fort, americký záhadolog († 3. května 1932)
10. srpna
Herbert Hoover, prezident Spojených států amerických († 20. října 1964)
Antanas Smetona, první litevský prezident († 9. ledna 1944)
13. srpna – Camille Alaphilippe, francouzský sochař († 1934)
18. srpna – Anna Černohorská, černohorská princezna († 22. dubna 1971)
20. srpna – Josef Klausner, židovský historik a politik († 27. října 1958)
22. srpna – Max Scheler, německý filosof a sociolog († 19. května 1928)
27. srpna – Carl Bosch, německý chemik († 26. dubna 1940)
31. srpna
Vjačeslav Menžinskij, sovětský politik († 10. května 1934)
Edward Thorndike, americký psycholog († 9. srpna 1949)
1. září
Ismar Elbogen, německo-židovský učenec a rabín († 1. srpna 1943)
Talat Paša, osmanský politik a hlavní představitel Mladoturků († 15. března 1921)
9. září – Edmund Blum, rakouský lékař a spisovatel († 14. dubna 1938)
13. září – Arnold Schoenberg, rakouský skladatel († 13. července 1951)
15. září – Alceste De Ambris, italský politik, odborář a novinář († 9. prosince 1934)
20. září – Nikolaj Aleksandrovič Semaško, sovětský politik a lékař († 18. května 1949)
21. září – Gustav Holst, anglický skladatel († 25. května 1934)
23. září – Ernst Streeruwitz, rakouský kancléř († 19. října 1952)
26. září – Lewis Hine, americký fotograf († 3. listopadu 1940)
8. října – István Bethlen, maďarský premiér († 5. října 1946)
9. října – Nikolaj Konstantinovič Rerich, ruský mystik, malíř, filozof, archeolog a spisovatel († 13. prosince 1947)
14. října – Hugo Erfurth, německý fotograf († 14. února 1948)
15. října
Constantin Ion Parhon, rumunský politik, vědec a lékař († 9. srpna 1969)
Alfréd Sasko-Koburský, princ a následník trůnu Sasko-kobursko-gothajského vévodství († 6. února 1899)
18. října – Jozef Gregor-Tajovský, slovenský spisovatel († 20. května 1940)
20. října – Charles Ives, americký hudební skladatel († 19. května 1954)
21. října – Charles Robert Knight, americký malíř († 15. května 1953)
31. října – Paul Ende, německý politik († 23. února 1957)
14. listopadu – Johann Schober, rakouský kancléř († 19. srpna 1932)
15. listopadu – August Krogh, dánský lékař, nositel Nobelovy ceny († 13. září 1949)
16. listopadu
Alexandr Vasiljevič Kolčak, ruský admirál († 7. února 1920)
Otto Mueller, německý expresionistický malíř († 24. září 1930)
27. listopadu – Chajim Weizmann, první prezident Izraele († 9. listopadu 1952)
29. listopadu – António Egas Moniz, portugalský neurolog a neurochirurg († 13. prosince 1955)
30. listopadu
Winston Churchill, britský politik († 24. ledna 1965)
Paul Masson, francouzský cyklista, olympijský vítěz († 30. listopadu 1945)
Lucy Maud Montgomery, kanadská spisovatelka († 24. dubna 1942)
1. prosince – Todor Lukanov, bulharský politik († 17. února 1946)
3. prosince – Pedro Poveda Castroverde, španělský světec, mučedník († 28. července 1936)
13. prosince – Ludwig Curtius, německý archeolog († 10. dubna 1954)
17. prosince – William Lyon Mackenzie King, premiér Kanady († 22. července 1950)
21. prosince
Josep Maria Sert, katalánský malíř († 27. listopadu 1945)
Tadeusz Boy-Żeleński, polský lékař, spisovatel a překladatel († 4. července 1941)
22. prosince – Franz Schmidt, rakouský violoncellista, klavírista a skladatel († 11. února 1939)
30. prosince – Janko Jesenský, slovenský politik a spisovatel († 27. prosince 1945)
? – Ioannis Mitropulos, řecký gymnasta, olympijský vítěz († ?)
? – Leonidas Pyrgos, řecký šermíř, olympijský vítěz († ?)
? – Abbas Səhhət, ázerbájdžánský básník († 11. července 1918)
Úmrtí
Automatický abecedně řazený seznam existujících biografií viz :Kategorie:Úmrtí v roce 1874
Česko
22. ledna – Tomáš Burian, důstojník a učitel češtiny (* 5. června 1802)
9. února – Vincenc Bradáč, kněz, odborník na církevní hudbu a politik (* 3. dubna 1815)
26. února – Václav F. Kumpošt, zakladatel časopisu Vesmír (* 28. září 1843)
16. března – Ota Kříž, strojník, polárník a cestovatel (* 12. června 1845)
1. května – Vilém Blodek, hudební skladatel z období českého hudebního romantismu (* 3. října 1834)
6. května – Karel Vraný, skladatel, sbormistr a ředitel kůru (* 22. listopadu 1840)
19. června – Ferdinand Stolička, geolog a paleontolog (* 7. července 1838)
30. června – Anton Gschier, český politik německé národnosti (* 19. prosince 1814)
19. srpna – Emílie Nedvídková, první manželka básníka Josefa Václava Sládka (* 16. listopadu 1851)
7. září – Josef Wandrasch, starosta Znojma (* 1804)
8. října – Vítězslav Hálek, básník (* 5. dubna 1835)
20. listopadu – František Bronislav Kořínek, spisovatel publicista a pedagog (* 27. srpna 1831)
18. prosince – Arnošt Förchtgott Tovačovský, hudební skladatel (* 28. prosince 1825)
19. prosince – Josef Vorel, kněz a hudební skladatel (* 13. listopadu 1801)
Svět
19. ledna – August Heinrich Hoffmann von Fallersleben, německý básník (* 2. dubna 1798)
26. ledna – Félix Édouard Guérin-Méneville, francouzský entomolog (* 12. října 1799)
2. února – Lunalilo, havajský král (* 31. ledna 1835)
8. února – David Strauss, německý filozof (* 27. ledna 1808)
9. února – Jules Michelet, francouzský historik (* 21. srpna 1798)
17. února – Adolphe Quetelet, belgický astronom, statistik a sociolog (* 22. února 1796)
8. března – Millard Fillmore, prezident Spojených států amerických (* 7. ledna 1800)
10. března
Moritz Hermann Jacobi, německý a ruský fyzik (* 21. září 1801)
Jean Cruveilhier, francouzský anatom (* 9. února 1791)
14. dubna – Josiah Warren, americký anarchista(* 1798)
5. května – Charles Gleyre, švýcarský malíř (* 2. května 1806)
16. května – Eugène Durieu, francouzský fotograf (* 1800)
19. května – Theodor Lichtenhein, německý šachový mistr (* leden 1829)
16. června – George Robert Crotch, britský entomolog (* 1842)
21. června – Anders Jonas Ångström, švédský astronom a fyzik (* 13. srpna 1814)
22. června
Ilija Garašanin, srbský politik (* 28. ledna 1812)
Howard Staunton, anglický šachový mistr (* duben 1810)
7. července – John Heneage Jesse, anglický historik (* 15. března 1815)
16. května – Eugène Durieu, francouzský fotograf (* 1800)
27. července – Anselm Salomon von Rothschild, rakouský bankéř, zakladatel banky Creditanstalt (* 29. ledna 1803)
9. srpna – Augustin Theiner, katolický církevní historik (* 11. dubna 1804)
12. září
Jean-Pierre Barillet-Deschamps, francouzský zahradní architekt (* 7. června 1824)
François Guizot, francouzský historik a politik (* 4. října 1787)
20. listopadu – Karel Ferdinand Rakousko-Těšínský, rakouský arcivévoda (* 29. července 1818)
5. října – Bryan Waller Procter, anglický básník (* 21. listopadu 1787)
26. října – Peter Cornelius, německý hudební skladatel a básník (* 24. prosince 1824)
7. prosince – Konstantin von Tischendorf, saský teolog (* 18. ledna 1815)
31. prosince – Francis Kiernan, britský anatom a lékař (* 2. října 1800)
? – Thomas Wilson Barnes, anglický šachový mistr (* 1825)
Hlavy států
Papež – Pius IX. (1846–1878)
Království Velké Británie – Viktorie (1837–1901)
Francie – Patrice de Mac-Mahon (1873–1879)
Uherské království – František Josef I. (1848–1916)
Rakouské císařství – František Josef I. (1848–1916)
Rusko – Alexandr II. (1855–1881)
Prusko – Vilém I. (1861–1888)
Dánsko – Kristián IX. (1863–1906)
Švédsko – Oskar II. (1872–1907)
Belgie – Leopold II. Belgický (1865–1909)
Nizozemsko – Vilém III. Nizozemský (1849–1890)
Řecko – Jiří I. Řecký (1863–1913)
Portugalsko – Ludvík I. Portugalský (1861–1889)
Itálie – Viktor Emanuel II. (1861–1878)
Rumunsko – Karel I. Rumunský (1866–1881 kníže, 1881–1914 král)
Osmanská říše – Abdulaziz (1861–1876)
USA – Ulysses S. Grant (1869–1877)
Japonsko – Meidži (1867–1912)
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1874:
Národní listy –
Pražský deník –
Moravská orlice –
Opavský Týdenník –
Budivoj (České Budějovice) – ročník 10 rok 1874 (odkaz vede na přehled ročníků)
Časopis Musea království Českého –
Lumír – ročník 2 rok 1874 (archiv ÚČL AV ČR) nebo v NK ČR
Světozor – ročník 8 rok 1874 (archiv ÚČL AV ČR) nebo v NK ČR
Vesmír –
Osvěta (red. Václav Vlček) – ročník 4 rok 1874
Humoristické listy – ročník 16 rok 1874 (archiv ÚČL AV ČR) nebo v NK ČR
Paleček (humor) –
Říšský zákoník (česká verze) – rok 1874
Bohemia (deník pražských Němců) –
19. století |
5780 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1868 | 1868 | 1868 (MDCCCLXVIII) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal středou.
Události
Česko
27. dubna – Do provozu dáno nádraží Praha-Bubny
16. května – Položení základního kamene Národního divadla
10. listopadu – U Cerhovic při dosud největší železniční nehodě v Čechách zahynulo asi 35 osob a 60 jich bylo zraněno.
V Praze byl otevřen Bubenečský tunel.
Svět
3. ledna – Císař Meidži zahájil reformy Meidži, začala občanská Válka Bošin.
11. června – Založena humanitární organizace Turecký červený půlměsíc
29. června – Papež Pius IX. svolal První vatikánský koncil, který byl zahájen 8. prosince 1869
3. září – město Edo bylo přejmenováno na Tokio
20. září – Chorvatsko-uherské vyrovnání
V Lucembursku byla přijata ústava.
Probíhající události
1868–1869 – Válka Bošin
Vědy a umění
23. března – založena Kalifornská univerzita
16. května – V pražském Novoměstském divadle měla premiéru Smetanova opera Dalibor
18. srpna – Francouzský fyzik Pierre Janssen objevil hélium
29. října – Premiéra baletu Král Candaule (Le Roi Candaule) Cesare Pugniho v Mariinském divadle v Petrohradě, choreografie Marius Petipa
založena Technická univerzita v Mnichově
Jules Verne vydal román Děti kapitána Granta
Karolina Světlá vydala román Kříž u potoka
Narození
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Narození v roce 1868
Česko
5. ledna – Eduard Tregler, varhaník a hudební skladatel († 6. srpna 1932)
7. ledna – Josef Dolanský, československý politik, ministr několika vlád († 30. listopadu 1943)
11. ledna – Adolf Prokůpek, politik († 16. října 1934)
16. ledna – Cyril Metoděj Hrazdira, skladatel, dirigent a sbormistr († 3. prosince 1926)
30. ledna – Bedřich ze Schaumburg-Lippe, šlechtic, majitel zámků v Náchodě a Ratibořicích († 12. prosince 1945)
4. února – Karel Prášek, ministr zemědělství († 13. února 1932)
6. února – Josef Bašek, malíř, krajinář († 25. listopadu 1914)
17. února – Pavel Huyn, 30. arcibiskup pražský († 1. října 1946)
22. února – Wenzel Feierfeil, československý politik německé národnosti († 19. března 1941)
26. února – František Úprka, sochař († 8. září 1929)
6. března – František Hamza, lékař a spisovatel († 4. června 1930)
9. března – Josef Teska, politik († 31. července 1945)
10. března – Jindřich Uzel, zoolog, entomolog, fytopatolog († 19. května 1946)
20. března – Jan Kříženecký, architekt, průkopník kinematografie a fotograf († 9. února 1921)
27. března – Františka Kolaříková, politička a poslankyně († ?)
30. března – František Cajthaml, spisovatel a dělnický aktivista († 3. května 1936)
31. března – Josef Loutocký, reformní pedagog a spisovatel († 7. ledna 1931)
1. dubna
Jan Kolář, profesor mostního stavitelství, rektor ČVUT († 18. dubna 1958)
František Vážný, prezident Nejvyššího soudu († 9. března 1941)
Alois Kolísek, politik († 25. srpna 1931)
2. dubna – Ludwig Wokurek, československý politik německé národnosti († ?)
7. dubna – Alois Stompfe, předseda české advokátní komory († 25. června 1944)
10. dubna – Richard Hrdlička, historik a spisovatel († 22. června 1967)
18. dubna – Josef Sigmond, profesor lesnické fakulty v Praze († 6. ledna 1956)
19. dubna – Josef Čižmář, lékárník, historik a folklorista († 22. prosince 1965)
10. května – Josefine Weber, československá politička německé národnosti († ?)
15. května – Jan Hejčl, římskokatolický teolog († 5. února 1935)
17. května – Stanislav Otruba, hudební skladatel († 21. května 1949)
22. května – Anton Schalk, rakouský český politik († 4. července 1951)
25. května – Otokar Bém, architekt († 28. října 1949)
11. června – Jiří Haussmann, soudce, státní úředník a politik († 19. července 1935)
16. června – Ladislav Syllaba, lékař a politik († 30. prosince 1930)
22. června – Alois Čenský, architekt († 29. prosince 1954)
26. června – Bohumil Podhrázský, malíř († 4. března 1890)
29. června – Antonín Váňa, překladatel z francouzštiny († 24. února 1898)
30. června – Alois Musil, orientalista a arabista († 12. dubna 1944)
8. července – Karel Viškovský, čs. ministr spravedlnosti a obrany († 20. listopadu 1932)
10. července – Růžena Svobodová, spisovatelka († 1. ledna 1920)
19. července – Josef Antonín Jíra, archeolog a sběratel († 22. ledna 1930)
25. července – Josef Jedlička, rektor ČVUT († 2. ledna 1938)
7. srpna – Karel Bulíř, lékař a popularizátor († 22. dubna 1939)
12. srpna – Anton Schäfer, československý politik německé národnosti († 24. listopadu 1945)
15. srpna
František Hybš, politik († 2. dubna 1944)
Jan Eskymo Welzl, cestovatel († 18. září 1948)
30. srpna – Eduard Löwa, československý politik německé národnosti († 14. října 1941)
4. září – Imrich Parák, ekonom a politik († 17. června 1934)
13. září – Otokar Březina, básník a spisovatel († 25. března 1929)
15. září – František Urban, malíř († 9. března 1919)
19. září – Karel Václav Adámek, spisovatel a politik († 18. prosince 1944)
20. září – Lubor Niederle, slavista, antropolog, etnolog a archeolog († 14. června 1944)
21. září
Franz Reitterer, nakladatel a poslanec Českého zemského sněmu († 29. července 1932)
Václav Klofáč, novinář a politik († 10. července 1942)
23. září
Maxmilián Fatka, státní úředník a politik († 3. února 1962)
František Jureček, stavitel a sběratel umění († 5. října 1925)
25. září – Jaroslav Kvapil, básník a dramatik († 10. ledna 1950)
26. září – Nikolaj Nikolajevič Ryžkov, představený pravoslavných chrámů v Praze a Karlových Varech († 6. února 1920)
27. září – Otakar Auředníček, právník, básník a překladatel († 1. června 1947)
29. září – Matthias Krepenhofer, československý novinář a politik německé národnosti († 6. června 1943)
1. října – František Buříval, politik († 8. srpna 1929)
5. října – Franz Spina, československý politik německé národnosti († 17. září 1938)
13. října – Anton Dietl, československý politik německé národnosti († 5. května 1945)
16. října – Václav Klement, knihkupec, zakladatel automobilky Laurin & Klement († 12. srpna 1938)
21. října – Hieronymus Schlossnikel, československý politik německé národnosti († 29. ledna 1942)
3. listopadu – Karel Kamínek, spisovatel († 24. června 1915)
16. listopadu – Eliška Purkyňová, politička († 22. října 1933)
17. listopadu – Jaroslav Bidlo, historik († 1. prosince 1937)
19. listopadu – Josef Skřivánek, architekt a ochotnický divadelník († 28. ledna 1934)
20. listopadu – Josef Kubelka, básník († 20. července 1894)
26. listopadu
Hana Benoniová, herečka († 9. září 1922)
Augustin Fibiger, sekretář litoměřického biskupa († 8. května 1936)
27. listopadu – Antonín Kubát, „Poslední podskalák“ († 17. července 1967)
28. listopadu – František Drdla, houslista a hudební skladatel († 3. září 1944)
8. prosince – Adolf Zdrazila, malíř († 23. května 1942)
Svět
2. ledna – Arthur Gore, britský tenista, dvojnásobný olympijský vítěz († 1. prosince 1928)
6. ledna – Vittorio Monti, italský skladatel, houslista a dirigent († 20. června 1922)
14. ledna – Noe Žordanija, gruzínský novinář a politik († 11. ledna 1953)
17. ledna – Louis Couturat, francouzský filozof, logik, matematik a lingvista († 3. srpna 1914)
19. ledna – Gustav Meyrink, pražský, německy píšící, spisovatel († 4. prosince 1932)
29. ledna – Albin Egger-Lienz, rakouský malíř († 4. listopadu 1926)
31. ledna – Theodore William Richards, americký fyzik († 2. dubna 1928)
8. února – Lionel Walter Rothschild, druhý baron Rothschild, britský bankéř, politik a zoolog († 27. srpna 1937)
16. února
Edward S. Curtis, americký antropolog a fotograf († 19. října 1952)
Wilhelm Schmidt, německý teolog, lingvista, antropolog a etnolog († 10. ledna 1954)
19. února – Enrico Annibale Butti, italský spisovatel († 29. listopadu 1912)
20. února – Pompeu Fabra, katalánský jazykovědec († 25. prosince 1948)
23. února
William Edward Burghardt Du Bois, americko-ghanský sociolog, historik a spisovatel († 27. srpna 1963)
Nachman Syrkin, ruský politický teoretik a sionista († 6. září 1924)
24. února – George R. Lawrence, americký fotograf († 15. prosince 1938)
1. března – Žofie Chotková, šlechtična († 28. června 1914)
3. března – Émile Chartier, francouzský filosof († 2. června 1951)
9. března – Filipp Macharadze, gruzínský politik († 10. prosince 1941)
18. března – Josef Marek, slovenský veterinář, vědec a pedagog († 7. září 1952)
22. března – Robert Andrews Millikan, americký fyzik († 19. prosince 1953)
26. března – Fuad I., egyptský král († 28. dubna 1936)
28. března – Maxim Gorkij, ruský spisovatel, dramatik a básník († 18. června 1936)
29. března – Selwyn Edge, britský automobilový závodník australského původu († 12. února 1940)
30. března – Koloman Moser, rakouský designér a malíř († 18. října 1918)
1. dubna – Edmond Rostand, francouzský dramatik a básník († 2. prosince 1918)
10. dubna – George Arliss, britský herec († 5. února 1946)
14. dubna – Peter Behrens, německý architekt († 27. února 1940)
16. dubna – Pavle Popović, srbský profesor filosofie a publicista († 4. června 1939)
20. dubna – Charles Maurras, francouzský nacionalistický politik, novinář a spisovatel († 16. listopadu 1952)
22. dubna
Marie Valerie Habsbursko-Lotrinská, rakouská arcivévodkyně († 6. září 1924)
José Vianna da Motta, portugalský klavírista a skladatel († 1. června 1948)
28. dubna
Émile Bernard, francouzský malíř († 16. dubna 1941)
Georgij Feodosjevič Voronoj, ukrajinský matematik († 20. listopadu 1908)
5. května – Fritz Waerndorfer, rakouský průmyslník, mecenáš umění († 9. srpna 1939)
6. května – Gaston Leroux, francouzský spisovatel († 15. dubna 1927)
7. května – Stanisław Przybyszewski, polský spisovatel († 23. listopadu 1927)
12. května – Myrtle Corbin, „Čtyřnohá dívka z Texasu“ († 6. května 1928)
13. května – Sumner Paine, olympijský vítěz ve sportovní střelbě († 18. dubna 1904)
14. května – Magnus Hirschfeld, německý lékař a sexuolog († 14. května 1935)
18. května – Mikuláš II. Alexandrovič, poslední ruský car († 17. července 1918)
25. května
Charles Hitchcock Adams, americký amatérský astronom († 8. srpna 1951)
David Janowski, francouzský šachový mistr († 15. ledna 1927)
27. května – Aleksa Šantić, srbský básník († 2. února 1924)
29. května – Adalbert von Widmann, předlitavský šlechtic a politik († ?)
31. května
Jane Avrilová, francouzská tanečnice († 16. ledna 1943)
Victor Cavendish, 9. vévoda z Devonshiru, britský konzervativní státník a šlechtic († 6. května 1938)
5. června – James Connolly, irský socialistický politik († 12. května 1916)
6. června – Robert Falcon Scott, britský polárník († 29. března 1912)
7. června
Auguste Bluysen, francouzský architekt († 1952)
Charles Rennie Mackintosh, skotský architekt († 10. prosince 1928)
14. června – Karl Landsteiner, rakouský biolog] a fyzik († 26. června 1943)
18. června – Miklós Horthy, regent Maďarska a hlavu státu († 9. února 1957)
19. června
Heinrich Schenker, rakouský hudební teoretik a skladatel († 13. ledna 1935)
Jane Reece, americká fotografka († 10. června 1961)
24. června – Scipio Sighele, italský kriminolog († 21. října 1913)
28. června – Wacław Zaleski, ministr financí Předlitavska († 24. prosince 1913)
29. června – George Ellery Hale, americký astronom († 21. února 1938)
4. července – Henrietta Swan Leavittová, americká astronomka († 12. prosince 1921)
12. července – Stefan George, německý básník († 4. prosince 1933)
30. července – Alfred Weber, německý ekonom, sociolog a filosof († 2. května 1958)
31. července – Erich Brandenburg, německý historik († 22. ledna 1946)
2. srpna – Konstantin I. Řecký, řecký král († 11. ledna 1923)
6. srpna – Paul Claudel, francouzský básník a dramatik († 23. února 1955)
10. srpna – Hugo Eckener, německý organizátor vzducholodní dopravy († 14. srpna 1954)
17. srpna – Edward Abramowski, polský filozof, anarchista, psycholog († 21. června 1918)
23. srpna
Dušan Jurkovič, slovenský architekt († 21. prosince 1947)
Paul Otlet, belgický právník, spisovatel a mírový aktivista († 10. prosince 1944)
Quidó Hoepfner, maďarský architekt († 26. února 1945)
3. září
Mary Parker Follettová, americká průkopnice managementu († 18. prosince 1933)
Adolf de Meyer, německý fotograf († 6. ledna 1946)
7. září – Blanka Bourbonsko-Kastilská, princezna španělská, rakouská arcivévodkyně († 25. října 1949)
16. září – Albert William Herre, americký ichtyolog a lichenolog († 16. ledna 1962)
24. září – Tomás López Torregrosa, španělský hudební skladatel († 23. června 1913)
8. října – Max Slevogt, německý malíř († 30. září 1932)
11. října – Ernst Kornemann, německý historik († 4. prosince 1946)
12. října – August Horch, německý automobilový konstruktér († 3. února 1951)
16. října – Franz von Epp, německý generál († 31. prosince 1946)
18. října – Ernst Schaible, předlitavský generál a politik († 6. února 1956)
24. října – Alexandra David-Néelová, francouzská cestovatelka, buddhistka a spisovatelka († 8. září 1969)
28. října – James Connolly, americký atlet a spisovatel († 20. ledna 1957)
30. října – Carlos Reyles, uruguayský romanopisec († 24. července 1938)
4. listopadu – Camille Jenatzy, belgický automobilový závodník († 8. prosince 1913)
7. listopadu – Marcell Komor, maďarský architekt († 29. listopadu 1944)
8. listopadu – Felix Hausdorff, německý matematik († 26. ledna 1942)
9. listopadu – Marie Dresslerová, americká herečka († 28. července 1934)
10. listopadu – Gičin Funakoši, okinawský mistr karate († 26. dubna 1957)
22. listopadu
Elvíra Bavorská, vnučka krále Ludvíka I. Bavorského († 1. dubna 1943)
John Nance Garner, viceprezident USA († 7. listopadu 1967)
25. listopadu – Arnošt Ludvík Hesenský, poslední velkovévoda hesenský († 9. října 1937)
2. prosince
Francis Jammes, francouzský básník a prozaik († 1. listopadu 1938)
Leopold Ferdinand Salvátor, syn Ferdinanda IV. Toskánského († 4. července 1935)
5. prosince – Arnold Sommerfeld, německý teoretický fyzik († 26. dubna 1951)
9. prosince
Ivan Regen, slovinský biolog a entomolog († 27. července 1947)
Fritz Haber, německý fyzikální chemik († 29. ledna 1934)
19. prosince – Eleanor H. Porterová, americká spisovatelka knih pro děti a mládež († 21. května 1920)
21. prosince – Rudolf Abel, německý bakteriolog († 8. srpna 1942)
23. prosince – Anastázie Černohorská, princezna černohorská, velkokněžna ruská († 25. listopadu 1935)
24. prosince – Emanuel Lasker, německý šachový velmistr († 11. ledna 1941)
27. prosince
Arcivévoda Ferdinand Karel, rakouský arcivévoda († 12. března 1915)
Joseph de Tonquedec, katolický kněz, vymítač ďábla města Paříž († 21. listopadu 1962)
? – Edith Hollowayová, anglická šachistka († 1956)
Úmrtí
Automatický abecedně řazený seznam viz :Kategorie:Úmrtí v roce 1868
Česko
7. ledna – Jan Nepomuk Eiselt, lékař (* 24. května 1805)
14. března – Ferdinand Jitschinsky, hospodářský správce a archivář (* 25. února 1793)
17. března – Karel Balling, chemik a rektor Pražské polytechniky (* 21. dubna 1805)
5. dubna
Karel Purkyně, malíř (* 15. března 1834)
Jan Evangelista Kypta, kantor a hudební skladatel (* 1. prosince 1813)
26. dubna – Karel Strakatý, operní pěvec (* 2. července 1804)
12. května – Rudolf von Thyssebaert, olomoucký prelát a biskup (* 29. dubna 1798)
23. května – Ivan Bohdan Staněk, chemik, politik, básník a novinář (* 29. května 1828)
31. května – František Sušil, národní buditel (* 18. června 1804)
11. června – Eugen Karel Czernin z Chudenic, rakousko-český historik, topograf, velkostatkář a průmyslník (* 4. listopadu 1796)
22. června – Jan Ohéral, spisovatel a novinář (* 21. září 1810)
30. června – August Jakub Rott, podnikatel, výrobce hudebních nástrojů (* 30. května 1815)
20. července – Jan Bedřich Kittl, skladatel (* 8. května 1806)
22. července – Zikmund Kolešovský, hudební skladatel a pedagog (* 2. května 1817)
8. října – Jan Hostivít Pospíšil, nakladatel a knihkupec (* 30. května 1785)
19. listopadu – Petr Faster, vlastenec a revoluční politik (* 29. června 1801)
21. listopadu
Karel Boleslav Štorch, obrozenecký spisovatel a novinář (* 15. listopadu 1812)
Ondřej Zelinka, rakouský právník a politik moravského původu (* 23. února 1802)
25. listopadu – Bedřich Schnirch, inženýr, projektant a inspektor c. a k. státní dráhy (* 7. června 1791)
12. prosince – Josef Zikmund, advokát a politik (* 17. února 1810)
13. prosince – Wenzel Dreßler, lékař a politik německé národnosti (* 5. prosince 1832)
28. prosince – Karel Chotek, šlechtic, nejvyšší český purkrabí (* 23. července 1783)
Svět
8. ledna – Auguste Maquet, francouzský prozaik a dramatik (* 13. září 1813)
28. ledna – Adalbert Stifter, rakouský spisovatel (* 23. října 1805)
30. ledna – Eléonore Denuelle de La Plaigne, milenka císaře Napoleona Bonaparte (* 13. září 1787)
10. února – David Brewster, skotský fyzik a matematik (* 11. prosince 1781)
11. února – Léon Foucault, francouzský fyzik (* 18. září 1819)
21. února – Giuseppe Abbati, italský malíř (* 13. ledna 1836)
29. února – Ludvík I. Bavorský, bavorský král (* 25. srpna 1786)
15. března – François-Édouard Picot, francouzský neoklasicistní malíř (* 17. října 1786)
3. dubna – Franz Berwald, švédský hudební skladatel a houslista (* 23. července 1796)
4. dubna – Eduard van der Nüll, rakouský architekt (* 9. ledna 1812)
7. května – Henry Brougham, skotský politik a státník (* 19. září 1778)
18. května – Karl Mayet, německý šachový mistr (* 11. srpna 1810)
1. června – James Buchanan, americký prezident (* 23. dubna 1791)
10. června – Michal Obrenović III., srbský kníže (* 16. září 1823)
11. června
August Sicard von Sicardsburg, rakouský architekt (* 6. prosince 1813)
James Brooke, britský dobrodruh, rádža ze Sarawaku (* 29. dubna 1803)
15. července – William Morton, americký stomatolog (* 9. srpna 1819)
1. srpna – Petr Julián Eymard, francouzský kněz prohlášený za svatého (* 4. února 1811)
19. září – Gerhard von dem Busch, německý lékař, odborný překladatel a malakolog (* 22. září 1791)
26. září – August Ferdinand Möbius, německý matematik (* 17. listopadu 1790)
27. září – August Bedřich Piepenhagen, německý malíř žijící v Praze (* 2. srpna 1791)
2. října – François-Christophe-Edouard Kellermann, francouzský státník († 16. dubna 1802)
26. října – Wilhelm Griesinger, německý psychiatr (* 29. července 1817)
27. října – Alexandre Colonna-Walewski, francouzský politik (* 4. května 1810)
2. listopadu – Carl Henrik Boheman, švédský entomolog (* 10. července 1796)
13. listopadu – Gioacchino Rossini, italský skladatel (* 29. února 1792)
14. listopadu – František Kristián Wieser, řeholník, kněz a teolog (* 30. prosince 1800)
6. prosince – August Schleicher, německý jazykovědec (* 19. února 1821)
14. prosince – Mario Aspa, italský hudební skladatel (* 18. října 1795)
18. prosince – Ferdinand Lobkowitz kníže ze šlechtického rodu Lobkoviců (* 13. dubna 1797)
? – Damat Mehmed Ali Paša, osmanský velkovezír (* 1813)
Hlavy států
Papež – Pius IX. (1846–1878)
Království Velké Británie – Viktorie (1837–1901)
Francie – Napoleon III. (1852–1870)
Uherské království – František Josef I. (1848–1916)
Rakouské císařství – František Josef I. (1848–1916)
Rusko – Alexandr II. (1855–1881)
Prusko – Vilém I. (1861–1888)
Bavorsko – Ludvík II. (1864–1886)
Dánsko – Kristián IX. (1863–1906)
Švédsko – Karel XV. (1859–1872)
Belgie – Leopold II. Belgický (1865–1909)
Nizozemsko – Vilém III. Nizozemský (1849–1890)
Řecko – Jiří I. Řecký (1863–1913)
Španělsko – Isabela II. Španělská (1830–1870)
Portugalsko – Ludvík I. Portugalský (1861–1889)
Itálie – Viktor Emanuel II. (1861–1878)
Rumunsko – Karel I. Rumunský (1866–1881 kníže, 1881–1914 král)
Osmanská říše – Abdulaziz (1861–1876)
USA – Andrew Johnson (1865–1869)
Japonsko – Meidži (1867–1912)
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1868:
Národní listy –
Národní listy –
Moravská orlice –
Budivoj (České Budějovice) – ročník 4 rok 1868 (odkaz vede na přehled ročníků)
Květy –
Časopis Musea království Českého –
Světozor – ročník 2 rok 1868 (archiv ÚČL AV ČR) nebo v NK ČR
Živa –
Humoristické listy – ročník 10 rok 1868 (archiv ÚČL AV ČR) nebo v NK ČR
Bohemia (deník pražských Němců) –
19. století |
5785 | https://cs.wikipedia.org/wiki/1863 | 1863 | 1863 (MDCCCLXIII) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal čtvrtkem.
Události
Svět
1. ledna – v USA vstoupila v platnost Proklamace o zrovnoprávnění otroků (tedy o zrušení otroctví), k jejímu faktickému naplnění došlo až v r. 1865 a v některých případech ještě později.
22. ledna – Počátek Lednového povstání proti Rusku
30. března – Na řecký trůn nastoupil král Jiří I.
10. ledna – V Londýně byla otevřena první podzemní dráha.
20. června – Západní Virginie se stala 35. státem USA.
1.–3. července – Bitva u Gettysburgu v Pensylvánii
1. srpna – Ve městě Barmen (dnes součást města Wuppertal) založena firma Bayer, významná německá agrochemická a farmaceutická společnost.
4. srpna – V Martine vznikla Matica slovenská
Založena osmanská banka.
Vytvořen pokrm Fish and chips (Velká Británie)
V Ženevě byla založena organizace Mezinárodní červený kříž.
Česko
8. září – byla otevřena nově postavená Smíchovská synagoga
Do provozu bylo dáno nádraží Praha-Veleslavín.
Probíhající události
1817–1864 – Kavkazská válka
1850–1864 – Povstání tchaj-pchingů
1861–1865 – Americká občanská válka
1861–1867 – Francouzská intervence v Mexiku
1863–1864 – Lednové povstání
Vědy a umění
31. ledna – Jules Verne v Paříži vydal román Pět neděl v baloně
15. července – V Praze na Újezdě otevřel český fotograf Jindřich Eckert svůj první portrétní ateliér.
4. listopadu – navštívil Richard Wagner ve Stavovském divadle představení své opery Bludný Holanďan, které bylo hráno ke skladatelově poctě.
Němečtí chemici Ferdinand Reich a Theodor Richter objevili chemický prvek indium.
Sport
26. října – V Anglii vznikla Fotbalová asociace, která stanovila pravidla fotbalu, platící pro celý svět, a oddělila rugby jako samostatný sport
Narození
Česko
1. ledna
Karel Ondříček, houslový virtuos († 30. března 1943)
Jindřich Souček, technik, hudební skladatel a sbormistr († 16. listopadu 1940)
6. ledna – Jan Nepomuk Říhánek, kněz a pedagog († 24. května 1935)
11. ledna – Anton Karl Wüst, rakouský a český podnikatel a politik († 14. září 1932)
16. ledna – Josef Strouhal, herec a režisér († 23. června 1940)
19. ledna – T. E. Tisovský, spisovatel († 23. března 1939)
24. ledna – August Adler, matematik a geometr († 17. října 1923)
27. ledna – František Bařina, opat a politik († 22. září 1943)
29. ledna – Karel Ladislav Kukla, spisovatel († 29. října 1930)
4. února – František Hasa, strojní inženýr, rektor ČVUT († 27. března 1945)
7. února – Jan Tenora, církevní historik († 1. prosince 1936)
12. března – Norbert Kubát, sbormistr, varhaník, houslista a skladatel († 4. prosince 1935)
22. března – Josef Paldus, vojenský archivář a historický geograf († 10. října 1937)
13. dubna – Jaroslav Prager, lékař, herec, autor textů k písním († 27. března 1902)
14. dubna – Bohdan Bečka, ministr financí Československa († 26. července 1940)
16. dubna – Ludvík Kuba, folklorista († 30. listopadu 1956)
13. května – Ludvík Krupka, právník a politik († 7. ledna 1947)
14. května
Vilém Mrštík, spisovatel († 2. března 1912)
Karel Štapfer, ilustrátor a scénograf († 30. listopadu 1930)
24. května – Ferdinand Pantůček, právník († 13. února 1925)
18. května – Hana Cavallarová, operní pěvkyně († 6. dubna 1946)
21. května – Evžen Rakousko-Těšínský, rakouský arcivévoda († 30. prosince 1954)
12. června
Vladislav Kalousek, klasický filolog († 26. prosince 1906)
Lev Skrbenský z Hříště, arcibiskup († 24. prosince 1938)
17. června – Růžena Jesenská, spisovatelka († 14. července 1940)
20. června – Josef Babánek, učitel a politik († 14. března 1941)
6. července – Dominik Fey, architekt († 21. září 1950)
15. července – Jindřich Ladislav Barvíř, geolog († 26. května 1952)
26. července – František Valoušek, kněz a politik († 14. března 1932)
1. srpna – Ludvík Jadrníček, malíř († 10. října 1954)
3. srpna – František Lipka, boskovický archeolog († 24. prosince 1917)
6. srpna – Eduard Koerner, právník a politik († 29. března 1933)
12. srpna – Václav Kliment, operní pěvec (bas) († 7. března 1918)
18. srpna
Ludvík Aust, poslanec († ?)
Otakar Vochoč, poslanec († 1953)
21. srpna – August Hackel, právník a politik německé národnosti († 14. prosince 1932)
11. září – Ladislav Pinkas, právník, politik a šermíř († 28. února 1936)
16. září – Josef Adamčík, stavitel a geodet († 9. prosince 1919)
21. září – Čeněk Habart, spisovatel, kronikář, fotograf († 24. května 1942)
9. října – Jiří Sumín, (Amálie Vrbová), spisovatelka († 11. listopadu 1936)
13. října – Josef Merhaut, spisovatel († 5. září 1907)
28. října – Artuš Scheiner, malíř († 20. prosince 1938)
7. listopadu – Karl Zimmermann, severočeský průmyslník († 23. října 1924)
9. listopadu – Dominik Löw, sudetoněmecký politik († 14. února 1931)
13. listopadu – František Groh, filolog a archeolog († 22. listopadu 1940)
20. listopadu – Josef Opletal, lesník († 18. prosince 1953)
2. prosince – August Miřička, profesor trestního práva († 1. února 1946)
3. prosince – Ladislav František Čelakovský, mykolog a botanik († 31. prosince 1916)
11. prosince – Antonín Sládek, politik († 14. prosince 1939)
12. prosince – Josef Václav Bohuslav, soudce Ústavního soudu († 24. března 1952)
24. prosince – Cyril Bartoň z Dobenína, průmyslník a filantrop († 29. května 1953)
30. prosince – František Albert, katolický teolog († 22. srpna 1935)
? – František Blažek, architekt († 1944)
? – Eduard Held, starosta města Zákupy († 3. května 1937)
? – Andreas Lippert, československý politik německé národnosti († 1940)
? – August Miřička, profesor trestního práva († 1946)
? – František Veselý, československý ministr spravedlnosti († 24. září 1935)
Svět
1. ledna
Pierre de Coubertin, zakladatel olympijských her († 2. září 1937)
Heinrich Clam-Martinic, rakouský politik († 7. března 1932)
Aleko Konstantinov, bulharský spisovatel († 23. května 1897)
Rūdolfs Blaumanis, lotyšský spisovatel († 4. září 1908)
12. ledna – Svámí Vivékánanda, indický filozof, zpěvák a básník († 4. července 1902)
15. ledna – Wilhelm Marx, německý politik († 5. srpna 1946)
17. ledna
David Lloyd George, britský státník († 26. března 1945)
Konstantin Sergejevič Stanislavskij, ruský divadelní pedagog († 7. srpna 1938)
18. ledna – Oskar Troplowitz, vynálezce krému Nivea († 27. dubna 1918)
19. ledna – Werner Sombart, německý sociolog a ekonom († 18. května 1941)
10. února – Ferdinand Flodin, švédský fotograf († 2. listopadu 1935)
13. února – Milenko Vesnić, srbský diplomat († 15. května 1921)
19. února – Axel Thue, norský matematik († 7. března 1922)
23. února – Franz von Stuck, německý malíř, sochař a grafik († 30. srpna 1928)
28. února – Vladimir Ivanovič Vernadskij, ruský mineralog († 6. ledna 1945)
1. března – Fjodor Sologub, ruský básník († 5. prosince 1927)
2. března – Richard von Bienerth-Schmerling, předseda vlády Předlitavska († 3. června 1918)
3. března – Arthur Machen, velšský spisovatel a okultista († 15. února 1947)
4. března – Ellen Gulbransonová, švédská sopranistka († 2. ledna 1947)
9. března – Carl H. Eigenmann, americký ichtyolog († 24. dubna 1927)
11. března – Paul Kuh-Chrobak, poslední ministr financí Rakouska-Uherska († 7. ledna 1931)
12. března – Gabriele d'Annunzio, italský spisovatel († 1. března 1938)
14. března – Casey Jones, americký strojvedoucí († 30. dubna 1900)
17. března – Léopold-Émile Reutlinger, francouzský fotograf († 16. března 1937)
18. března – Eduard Konrád Zirm, rakouský oční lékař († 15. března 1944)
19. března – Matylda Saská, saská princezna († 27. března 1933)
27. března – Henry Royce, britský automobilový konstruktér († 22. dubna 1933)
3. dubna – Henry van de Velde, belgický návrhář a architekt († 15. října 1957)
5. dubna – Viktorie Hesensko-Darmstadtská, hesenská princezna († 24. září 1950)
6. dubna – Jozef Hanula, slovenský malíř a pedagog († 22. srpna 1944)
16. dubna – Émile Friant, francouzský malíř († 9. června 1932)
18. dubna
Maurice Pellé, francouzský generál († 16. března 1924)
Leopold Berchtold, rakousko-uherský politik († 21. listopadu 1942)
24. dubna – Gustave Fougères, francouzský archeolog († 7. prosince 1927)
28. dubna – William Randolph Hearst, americký vydavatel novin († 14. srpna 1951)
29. dubna
Konstantinos Kavafis, řecký básník († 29. dubna 1933)
Maria Teresa Ledóchowska, polská misionářka († 6. července 1922)
8. května
Cesira Ferrani, italská sopranistka († 4. května 1943)
Frederick Parkes Weber, britský dermatolog († 2. července 1962)
14. května – John Charles Fields, kanadský matematik († 9. srpna 1932)
25. května – Heinrich Rickert, německý filosof († 25. července 1936)
26. května – Bob Fitzsimmons, britský boxer († 22. října 1917)
31. května – Francis Younghusband, britský důstojník a cestovatel († 31. července 1942)
1. června – Hugo Münsterberg, americký filozof a psycholog († 16. prosince 1916)
10. června – Jean Ajalbert, francouzský spisovatel († 14. ledna 1947)
13. června – Lucy Duff-Gordonová, britská módní návrhářka († 21. dubna 1935)
17. června – Karel Michal Meklenburský, meklenburský vévoda († 6. prosince 1934)
21. června – Max Wolf, německý astronom († 3. října 1932)
27. června – Henri Beau, kanadský malíř († 15. května 1949)
7. července – Vladimir Leonidovič Durov, sovětský krotitel, cirkusový artista a spisovatel († 3. srpna 1934)
12. července – Paul Drude, německý fyzik († 5. července 1906)
13. července – Margaret Murray, britská antropoložka a egyptoložka († 13. listopadu 1963)
19. července
Heinrich von Maur, německý generál († 10. dubna 1947)
Hermann Bahr, rakouský spisovatel († 15. ledna 1934)
26. července – Paul Walden, německý chemik († 22. ledna 1957)
27. července – Hugo Henneberg, rakouský fotograf († 11. července 1918)
30. července – Henry Ford, americký automobilový magnát († 7. dubna 1947)
31. července – Richard Aldrich, americký hudební kritik († 2. června 1937)
1. srpna – Gaston Doumergue, francouzský prezident († 18. června 1937)
3. srpna – Géza Gárdonyi, maďarský spisovatel († 30. října 1922)
4. srpna – Maude Petre, britská katolická řeholnice a spisovatelka († 16. prosince 1942)
10. srpna – Fredrik Lilljekvist, švédský architekt († 18. prosince 1932)
11. srpna – Ernest Gunther Šlesvicko-Holštýnský, německý šlechtic († 22. února 1921)
13. srpna – William I. Thomas, americký sociolog († 5. prosince 1947)
14. srpna – Menachem Usiškin, ruský sionistický aktivista († 2. října 1941)
28. srpna
André Blondel, francouzský fyzik († 15. listopadu 1938)
Isabela Marie Bavorská, vévodkyně z Janova († 26. února 1924)
31. srpna – Sergej Prokudin-Gorskij, ruský fotograf († 27. září 1944)
3. září – Hans Aanrud, norský spisovatel († 11. ledna 1953)
7. září – Jens Ferdinand Willumsen, dánský výtvarný umělec († 4. dubna 1958)
10. září – Charles Spearman, britský psycholog a statistik († 17. září 1945)
12. září – Lucien Walery, francouzský fotograf († ? 1935)
13. září
Arthur Henderson, britský politik († 20. října 1935)
Franz von Hipper, německý admirál († 25. května 1932)
22. září – Alexandre Yersin, francouzsko-švýcarský bakteriolog († 1. března 1943)
27. září – Paul Bergon, francouzský fotograf a botanik († ? 1912)
28. září – Karel I. Portugalský, portugalský král († 1. února 1908)
30. září – Reinhard Scheer, německý admirál († 26. listopadu 1928)
5. října
Ludwig Borchardt, německý egyptolog († 12. srpna 1938)
Paul Kutter, lucemburský fotograf († 15. března 1937)
8. října – Charicléa Hohenlohe, francouzská šlechtična a mecenáška († 22. června 1912)
10. října – Vladimir Afanasjevič Obručev, ruský geolog a spisovatel († 19. června 1956)
15. října – Leopold Salvátor Rakousko-Toskánský, rakouský arcivévoda a princ toskánský († 4. září 1931)
16. října
Augustín Fischer-Colbrie, biskup košický († 17. května 1925)
Austen Chamberlain, britský státník († 17. března 1937)
20. října – William Henry Young, anglický matematik († 7. července 1942)
1. listopadu – George Safford Parker, zakladatel Parker Pen Company († 19. července 1937)
3. listopadu – Blanche Bingleyová, anglická tenistka († 6. srpna 1946)
8. listopadu – Eero Järnefelt, finský malíř († 15. listopadu 1937)
11. listopadu – Paul Signac, francouzský malíř († 15. srpna 1935)
14. listopadu – Leo Baekeland, americký chemik a vynálezce († 23. února 1944)
18. listopadu – Giuseppina Nicoli, italská řeholnice, blahoslavená katolické církve († 31. prosince 1924)
29. listopadu – Georg Marco, rakouský šachista († 29. srpna 1923)
27. listopadu – Olha Kobyljanska, ukrajinská spisovatelka († 21. března 1942)
1. prosince – Qasim Amin, egyptský právník, průkopník feminismu († 22. dubna 1908)
7. prosince – Pietro Mascagni, italský hudební skladatel († 2. srpna 1945)
11. prosince – Annie Jump Cannon, americká astronomka († 13. dubna 1941)
12. prosince – Edvard Munch, norský malíř († 23. ledna 1944)
13. prosince – Carl Großmann, německý sériový vrah († 5. července 1922)
16. prosince
Konrad Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst, rakouský politik († 21. prosince 1918)
George Santayana, americký filosof († 26. září 1952)
18. prosince – František Ferdinand d'Este, rakouský následník trůnu († 28. června 1914 )
19. prosince – Ján Čajak, slovenský spisovatel († 29. května 1944)
20. prosince – Bogdan Popović, srbský literární kritik († 7. listopadu 1944)
21. prosince – Sophie Mannerheim, finská zdravotnice († 9. ledna 1928)
24. prosince – Ljubomir Davidović, srbský politik († 19. února 1940)
26. prosince – Charles Pathé, francouzský průkopník filmu († 25. prosince 1957)
? – Alfred Horsley Hinton, anglický fotograf († 25. února 1908)
? – Lawrence Lambe, kanadský geolog a paleontolog († 1919)
? – George Henry Peters, americký astronom († 18. října 1947)
? – Avetik Sahakjan, arménský politik († 1933)
? – Alexandr Stolypin, ruský novinář a básník († 23. listopadu 1918)
? – Kazimierz Gałecki, předlitavský ministr pro haličské záležitosti († 1941)
? – Richard von Hampe, ministr kultu a vyučování Předlitavska († 1931)
? – William Hope, britský spiritistický fotograf († 8. března 1933)
? – Walter Kadow, německý komunista († 1923)
? – Fredrik Lilljekvist, švédský secesní architekt († 1932)
? – Johann Franz, horský vůdce v Tatrách († 17. června 1939)
Úmrtí
Česko
6. února
Michal Josef Fessl, katolický teolog (* 1788)
Josef Stanislav Menšík, spisovatel a sběratel pohádek (* asi 1811)
22. února – Franz Xaver Maxmilian Zippe, geolog a mineralog v Praze (* 15. ledna 1791)
28. února
Karel Maria Jiříček, sběratel českých lidových písní (* ? 1821)
Jakub Filip Kulik, profesor matematiky v Praze (* 20. dubna 1793)
27. května – Václav Filípek, národní buditel (* 29. srpna 1811)
12. června – František Václav Pštross, pražský purkmistr (* 14. března 1823)
27. září – Ignaz Feigerle, rakousko-moravský biskup a teolog (* 7. dubna 1795)
9. října – Rudolf Skuherský, matematik (* 23. dubna 1828)
3. listopadu – Karel Robert Croll, německý malíř žijící v Čechách (* 21. listopadu 1800)
Svět
4. ledna – William Dunn Moseley, americký politik (* 1. února 1785)
17. ledna – Horace Vernet, francouzský malíř (* 30. června 1789)
7. března – Bartolomeo Bosco, italský iluzionista (* 3. ledna 1793)
30. března – Auguste Bravais, francouzský přírodovědec (* 23. srpna 1811)
1. dubna – Jakob Steiner, švýcarský matematik (* 18. březen 1796)
2. května – Samuel A. Cartwright, americký lékař a spisovatel (* 3. listopadu 1793)
10. května – Thomas Jonathan Jackson, generál americké Konfederace (* 21. ledna 1824)
1. června – Maxmilián Josef Rakouský-Este, rakouský generál (* 14. července 1782)
7. června – Franz Xaver Gruber, rakouský skladatel, autor koledy Tichá noc (* 25. listopadu 1787)
8. června – Edward Harris, americký ornitolog (* 7. září 1799)
9. června – Dóst Muhammad Chán, afghánský emír (* 23. prosince 1793)
8. července – Francis Patrick Kenrick, americký katolický biskup (* 3. prosince 1796)
25. června – Johann Karl Ehrenfried Kegel, německo-ruský agronom (* 3. října 1784)
26 . červenec – Sam Houston, americký politik a generál (* 2. března 1793)
10. srpna – Marija Nikolajevna Volkonská, ruská děkabristka (* asi 25. prosince 1805)
13. srpna – Eugène Delacroix, francouzský malíř (* 26. dubna 1798)
19. srpna – Pietro Marini, italský kardinál (* 5. října 1794)
28. srpna – Eilhard Mitscherlich, německý chemik (* 7. ledna 1794)
17. září – Alfred de Vigny, francouzský básník a spisovatel (* 27. března 1797)
20. září
George Wilson Bridges, anglický fotograf a cestovatel (* 1788)
Jacob Grimm, německý jazykovědec a sběratel pohádek (* 4. ledna 1785)
27. září – Ignaz Feigerle, rakouský teolog (* 7. dubna 1795)
13. října – Philippe-Antoine d'Ornano, francouzský maršál (* 17. ledna 1784)
22. října – Johann Friedrich Böhmer, německý historik (* 22. dubna 1795)
3. listopadu – Karel Robert Croll, německý malíř (* 21. listopadu 1800)
15. listopadu – Frederik VII., dánský král (* 6. října 1808)
29. listopadu – Johann Kempen, rakouský generál (* 26. června 1793)
30. listopadu – Kamehameha IV., havajský král (* 9. února 1834)
2. prosince – Jane Pierceová, manželka 14. prezidenta USA Franklina Piercea (* 12. března 1806)
13. prosince – Christian Friedrich Hebbel, německý básník a dramatik (* 18. března 1813)
24. prosince
William Makepeace Thackeray, britský spisovatel (* 18. července 1811)
Anton Dreher, rakouský pivovarník (* 7. června 1810)
27. prosince
Anton Dreher, rakouský pivovarník (* 7. června 1810)
William Makepeace Thackeray, anglický romanopisec (* 18. července 1811)
? –George Wilson Bridges, anglický fotograf (* 1788)
Hlavy států
Papež – Pius IX. (1846–1878)
Království Velké Británie – Viktorie (1837–1901)
Francie – Napoleon III. (1852–1870)
Uherské království – František Josef I. (1848–1916)
Rakouské císařství – František Josef I. (1848–1916)
Rusko – Alexandr II. (1855–1881)
Prusko – Vilém I. (1861–1888)
Bavorsko – Maxmilián II. Bavorský (1848–1864)
Dánsko – Frederik VII. (1848–1863) / Kristián IX. (1863–1906)
Švédsko – Karel XV. (1859–1872)
Belgie – Leopold I. Belgický (1831–1865)
Nizozemsko – Vilém III. Nizozemský (1849–1890)
Řecko – Jiří I. Řecký (1863–1913)
Španělsko – Isabela II. Španělská (1830–1870)
Portugalsko – Ludvík I. Portugalský (1861–1889)
Itálie – Viktor Emanuel II. (1861–1878)
Rumunsko – Alexandr Ioan Cuza (1859–1866)
Osmanská říše – Abdulaziz (1861–1876)
USA – Abraham Lincoln (1861–1865)
Japonsko – Kómei (1846–1867)
Externí odkazy
Digitalizované noviny a časopisy z roku 1863
Národní listy –
Pražské noviny („úřední“) –
Moravská orlice –
Lumír – (popř. alternativní odkaz)
Humoristické listy – (4. října 1862 — 26. září 1863) a (nedatováno)
Rodinná kronika –
Opavský besedník (Opava) –
Zvěst od Nežárky (Jindřichův Hradec) –
Památky archeologické – díl V. (1862–63)
Časopis Musea království Českého –
Časopis katolického duchovenstva – roč. 4
Slávie (Racine, WI, USA) – (7. listopadu 1862 — 5. listopadu 1863) a (12. listopadu 1863 — 27. října 1864)
Vybraná cizojazyčná periodika:
Bohemia (Praha) –
Politik (Praha) –
Reichenberger Zeitung (Liberec) –
19. století |